Škodovy závody v Plzni: Největší zbrojovka hroutící se říše
Plzeňská Škodovka tvořila součást koncernu Reichswerke Hermann Göring. V dubnu 1945 se jí dostalo té „cti“ stát se na prchavý okamžik největší zbrojovkou umírající Říše. Ovšem jen do osudného amerického náletu 25. dubna 1945.
Když Wehrmacht obsadil 15. března 1939 zbytek českých zemí, padla mu do rukou i jedna z největších evropských zbrojovek. Záhy se stala součástí obřího koncernu Říšských závodů Hermanna Göringa, přičemž Němci nechali dokončit prakticky všechna děla objednaná čs. armádou a většinu exportních zakázek. Bylo to pochopitelné, protože většina zbraní ze Škodovky se vyrovnávala nebo překonávala ty německé. Pod nátlakem říšských závodů a z důvodu unifikace však továrna musela postupně převzít produkci děl německé konstrukce, která běžela až do konce dubna 1945.
Normy a orchestry
Plzeň zatím šťastně unikala větším škodám, i když se Spojenci několikrát pokusili ochromit zdejší produkci, a úloha tamních závodů v dodávkách pro Wehrmacht měsíc po měsíci rostla. Tomu odpovídala i situace zaměstnanců – v dubnu tam pracovalo přes 45 000 dělníků, techniků a úředníků.
Šlo většinou o Čechy, u nichž bylo zřejmé, že na vítězství Říše nemají zájem. Proto se okupační režim snažil zajistit si jejich loajalitu řadou výhod. V provozech sice panoval tuhý režim, stále se prodlužovala pracovní doba a zpřísňovaly se normy, na druhé straně se zaměstnanci těšili řadě privilegií. Patřily k nim mimořádné příděly, závodní stravování, rekreační pobyty a kulturní programy pořádané zaměstnanci, ale i populárními umělci. Kromě vlastního jazzového orchestru bavil dělníky například Vlasta Burian, orchestr Karla Vacka nebo Settleři. Poslední koncert se uskutečnil ještě 17. dubna, kdy nejlepším dělníkům hrál orchestr Rudolfa Antonína Dvorského.
Zpomaluj, zdržuj
I v Plzni se našla řada lidí, kteří se pokusili bojovat s okupanty, a v koncentračních táborech skončily stovky škodováků. Podnikat sabotáže přímo ve výrobě se dalo jen velmi těžce. Němci měli vypracovaný dokonalý systém kontroly a gestapo bylo v továrně častým hostem. Přesto se dařilo statečným lidem v dělnických i úřednických pozicích částečně brzdit válečné úsilí. Technici například pod záminkou plného vytížení odmítali naléhavé žádosti o opravy poškozených děl nebo dodávky náhradních dílů. Dokládají to zamítavé odpovědi psané česky, reagující na urgentní objednávky od německých útvarů z fronty. Stovky poškozených zbraní se tak nepodařilo vrátit do boje. Jinou formou odporu se stalo zpomalování výroby pod záminkou důkladného provedení práce nebo díky nenápadným úpravám výkonnostních norem.
Snažili se i konstruktéři a technici. Zatímco ve 30. letech připravily kanceláře zbrojních oddělení desítky úspěšných projektů, za války se nepodařilo dokončit jediný, i když Škodovka dostala pověření vyvíjet či modernizovat řady dělostřeleckých typů. Stávalo se tak především díky „úsilí“ konstruktérů, kteří přicházeli s nekonečnou řadou modifikací a zlepšení.
Pořád něco chybí
Na jaře 1945 tuto podvratnou činnost usnadnili sami Němci. Mozaiková a rozdrobená výroba komponentů měla sice snížit škody po bombardování, ale postupující devastace dopravní sítě a potíže s logistikou způsobily, že stále něco chybělo a muselo se improvizovat. Přesvědčivě to dokládá například harmonogram produkce hetzerů. Wehrmacht objednal celkem 11 000 vozidel, ale vznikla pouze čtvrtina. Škodovka předala v březnu 1945 jednotkám 153 stíhačů, tedy hluboko pod plánovaným počtem, v dubnu se podařilo zkompletovat už jen 47 kusů. Pak už přišlo zničení závodu spojeneckým bombardováním.
Stejná situace panovala u artilerie. Zatímco v posledním čtvrtletí roku 1944 vyrobila Škodovka 1 700 děl, za čtyři měsíce roku 1945 tam vzniklo pouze 1 300 zbraní a velká část se již na frontu nedostala. Další zpomalení provozu přineslo i plánované přenesení části výroby do podzemních prostor v Plzni a okolí. Jistý díl produkce dělovky měl se od poloviny roku rozběhnout i v proslulých sklepech Prazdroje.
Škodovy závody se na jaře 1945 staly nejlépe bráněným teritoriem v protektorátu. Vzdušný prostor střežily desítky baterií všech ráží doplněné světlomety, radiolokátory a zadýmovacími přístroji. Pro oklamání spojeneckých bombardérů dokonce vznikla asi devět kilometrů od města dřevěná maketa továrny, zachovávající rozměry a charakteristické prvky skutečného závodu. Za náletu pak Němci maketu osvětlili, zatímco skutečná zbrojovka zůstala zatemněna či zadýmena. Britské a později americké letectvo se pokusily od roku 1942 závody několikrát napadnout, ale způsobené škody nikdy příliš neovlivnily kapacitu výroby. Bohužel přitom došlo několikrát k velkým ztrátám mezi civilisty v Plzni a okolí. V Dobřanech například zahynulo v dubnu 1943 na 300 obyvatel.
Pozor, přijde nálet
Velení 8. letecké armády USA mělo Škodovku zanesenou v seznamu důležitých cílů nejméně od konce roku 1944, ale prioritu dávalo cílům v Německu. Teprve v dubnu 1945 došlo na žádost pozemních vojsk k naplánování mohutného náletu. Toto rozhodnutí často kritizovali zejména komunističtí historici. Nikdo však nepředpokládal, že od zhroucení dělí Říši tak krátký čas. U amerických zpravodajců panovalo přesvědčení, že stovky děl z Plzně mohou ještě posílit stále houževnatě bojující německé jednotky, navíc se na tamním letišti nacházela nejméně stovka moderních letadel.
Protože se spojenecké velení rozhodlo co nejvíc zamezit civilním obětem, sáhlo k bezprecedentnímu kroku. Ve vysílání BBC se objevilo varování, že dojde k bombardování Plzně, a především dělníci zbrojovky měli odejít ze závodu a z blízkosti vojenských objektů. Osmá letecká armáda vyslala ke svému poslednímu náletu v Evropě 276 bombardérů B-17 doprovázených 188 mustangy. Poplach byl v Plzni vyhlášen 25. dubna v 10.13 a trval asi 90 minut. Přímo do areálu závodu dopadlo přes 480 těžkých trhavých a stovky lehkých zápalných pum. Ze 125 továrních budov se podařilo Američanům zničit 83 a ostatní poškodit. Díky varování zahynulo přímo ve Škodovce jen šest zaměstnanců, na základnu se však nevrátilo šest bombardérů a desítky dalších protiletadlová palba poškodila. Nálet poslední velkou dělovku Říše kompletně zdevastoval.
Krátká „revoluce“ a čekání na shermany
Když se začali vracet zaměstnanci, mohli již jen sledovat práci požárních družstev a čekat na zneškodnění nevybuchlých bomb. Později se začalo s odklízením trosek a s pokusy částečně obnovit dodávky energie. Vedení závodu s další produkcí už nepočítalo. Mezitím se události valily převratným tempem – 4. května večer začali Plzeňané strhávat německé nápisy a ráno 5. května se ulice zaplnily lidmi. Došlo k živelnému napadání okupantů i prvním ztrátám na životech. Dopoledne povstalci obsadili radnici a rozhlasový vysílač, Revoluční národní výbor (RNV) jednal s generálem Wehrmachtu Georgem von Majewským o kapitulaci tamní posádky.
V tom okamžiku se do povstání zapojili i zaměstnanci Škodovky – jejich firemní požární sbor odzbrojil Werkschutz (německou závodní stráž), spolu s dalšími pak zajistil většinu okupačních úředníků, konfidentů a pomahačů. Později je předal tamní české policii. Vedení Škodovky, respektive toho, co z ní zbylo, se ujal RNV, do čela závodu dočasně postavil Ing. Šoltu a Ing. Říhu. Mezitím došlo ve městě k dalším srážkám s okupanty, a proto se dělníci pokusili zprovoznit několik nejméně poškozených hetzerů. Tři pak vyjely do ulic, a i když jejich osádky utrpěly vážné ztráty, obrněnce v rukou povstalců uspíšily ochotu německého velení uzavřít příměří.
Posádka čítající 7 000 mužů se na rozkaz velícího generála stáhla večer 5. května do kasáren a zavládl křehký klid. Představitelé RNV v čele s generálem Kloudem dále jednali s Wehrmachtem o kapitulaci, ten však vyjádřil ochotu složit zbraně pouze do rukou Američanů. Ti dorazili ráno 6. května. První části 16. pancéřové divize přijely na náměstí Republiky v 8.15 a zažily bouřlivé uvítání, dopoledne dosáhly Plzně i dva pluky 2. pěší divize následované proudem dalších jednotek.
Generál von Majewski již podepsal kapitulační listinu a jeho muži složili zbraně, on sám se 6. května zastřelil. Odpoledne celé město včetně Škodovky převzali Američané. V samotném závodě se podařilo částečně obnovit zbrojní výrobu teprve v roce 1946.
Další články v sekci
Nebezpečí ze vzduchu: Tajfuny fungují jako obří dopravníky pro šíření mikroplastů
Nová studie ukazuje, že tajfuny fungují jako účinný přírodní mechanismus, který nasává mikroplasty z oceánů, přenáší je atmosférou a ukládá je na pevnině daleko od jejich původního zdroje.
Tajfuny, hurikány a cyklony patří k nejsilnějším přírodním jevům na Zemi. Vznikají nad teplými oceány, putují tisíce kilometrů přes moře, která jsou dnes doslova prosycena plastovým odpadem. Vědci z britské Nottinghamské univerzity si proto položili zásadní otázku: mohou tyto bouře fungovat jako dopravní systém pro plastový odpad?
Nová studie publikovaná v časopise Environmental Science & Technology přináší překvapivě jasnou odpověď. Tajfuny skutečně fungují jako obří přírodní vysavače, které nasávají mikroplasty z oceánu, vynášejí je do atmosféry a následně je rozsévají po pevnině. Jde o první výzkum, který fyzikálně propojuje dvě globální krize současnosti: plastové znečištění a změnu klimatu.
Problém plastového spadu
Aby bylo možné tento proces zachytit, bylo nutné sledovat atmosféru s velmi vysokým časovým rozlišením. V čínském přístavním městě Ningbo proto vědci sbírali vzorky celkové atmosférické depozice každých 12 hodin během přechodu tří tajfunů – Doksuri, Gaemi a Bebinca.
Tento přístup jim umožnil sledovat rychlé změny během jednotlivých fází bouře, nikoli jen průměrné hodnoty. Výsledky byly jednoznačné: před příchodem tajfunu panovala stabilní, relativně nízká úroveň spadu mikroplastů. S nástupem bouře se množství ukládaných částic zvýšilo až desetinásobně a vrchol nastal během tajfunu Gaemi, kdy depozice dosáhla 12 722 částic na metr čtvereční za den. Po odeznění bouře hodnoty opět rychle klesly zpět k normálu.
Stopy vedou do oceánu
Další klíčovou otázkou bylo, zda se jedná o místní spad mikroplastů, nebo o mikroplasty přinesené z moře? Odpověď poskytla detailní analýza samotných částic.
V klidných obdobích převažovaly v měřených oblastech běžné městské polymery, například PET nebo nylon. Během tajfunů se ale objevovala mnohem pestřejší směs, včetně těžších polymerů jako PVC, akrylátů či PTFE – materiálů typických pro mořské sedimenty a hluboké oceánské prostředí, nikoli pro městské ovzduší. Po bouři tyto částice opět zmizely.
Více než 60 % plastů přenesených tajfuny mělo velikost pod 280 mikrometrů. Právě tyto drobné částice se podle laboratorních experimentů nejlépe dostávají do vzduchu ze zpěněné mořské hladiny.
Atmosférické modely také ukázaly, že vzduch během nejvyššího spadu přicházel přímo z oblastí nad oceánem zasaženým tajfunem a nikoli z vnitrozemí.
Nová kapitola plastového cyklu
Výzkum odhalil dosud neznámý mechanismus globálního koloběhu plastů, ve kterém tajfuny, hurikány a cyklony fungují jako krátkodobý, ale extrémně účinný dopravní prostředek.
Pro pobřežní oblasti to znamená zásadní změnu pohledu na rizika bouří. Tajfuny nepřinášejí jen vítr a vodu, ale i neviditelný, potenciálně nebezpečný plastový spad, kterému jsou vystaveny miliardy lidí.
Zároveň se ukazuje, že odstraňování plastů z pobřeží a řek není jen otázkou ochrany přírody, ale i součástí klimatické adaptace a veřejného zdraví. Čím méně plastu bude v oceánech, tím méně ho velké bouře přenesou do vnitrozemských městských sídel.
Další články v sekci
Kolumbijská Cartagena se loučí s koňskými povozy. Nově je nahradí elektrické bryčky
Po desetiletích romantických projížděk městem budou koňské povozy v kolumbijské Cartageně nahrazeny elektrickými bryčkami, jež mají nabídnout bezpečnější a ekologičtější alternativu pro místní i turisty.
Kolumbijská Cartagena je proslulá svým historickým centrem s úzkými uličkami, sluncem zalitými náměstími a koloniálními sídly, která připomínají filmové kulisy. Po desetiletí bylo toto město spjato s koňskými povozy, které turistům nabízely pohodlnou projížďku, při níž mohli návštěvníci nasávat atmosféru tohoto starobylého města a poslouchat příběhy o jeho historii.
Tato romantická tradice však brzy skončí. Městská rada Cartageny se rozhodla zakázat koňské povozy a nahradit je elektrickými bryčkami. Hlavním důvodem je ochrana zvířat.
Čínská elektrovozítka
Aktivisté a ochránci přírody dlouhodobě upozorňují na to, že koňské povozy jsou pro zvířata stresující – hlučné městské ulice, tvrdý povrch a horko zhoršují jejich zdraví. Existují dokonce případy, kdy se zvíře vyčerpáním zhroutilo.
Projekt náhrady koňských bryček za elektrické inicioval populární kolumbijský komik Alejandro Riaño. Už v roce 2021 se mu podařilo v crowdfundingové kampani vybrat přes 25 000 dolarů na vývoj elektrického vozidla připomínajícího tradiční koňský povoz. Prototyp byl testován na ulicích Cartageny a nyní se projekt dostává do fáze realizace.
Od 29. prosince budou tradiční koňské povozy zakázány a nahrazeny 62 elektrickými bryčkami dovezenými z Číny. Město investuje do projektu přibližně dva miliony dolarů (zhruba 40 milionů korun), zahrnujícího kromě samotných bryček i stání s fotovoltaickou nabíjecí stanicí. Corpoturismo, agentura podporující turismus, doufá, že elektrické bryčky budou inspirací i pro jiná města, kde stále jezdí koňské povozy.
Rozhodnutí úřadů rozhodně nevítají všichni. Proti jsou hlavně provozovatelé koňských povozů, kteří strávili desetiletí budováním svého živobytí. Obávají se, že je město tímto krokem připravuje o práci a navrhovanou kompenzaci ve výši 10 000 dolarů považují za nedostačující. Starosta Domek Turbay na oplátku tvrdí, že město majitelům povozů nabídlo podíl na zisku z nové dopravy. Část majitelů povozů hodlá přesedlat na elektrickou verzi.
Otázkou zůstává, zda nové bryčky přivítají také turisté. Elektrické stroje sice poměrně věrně napodobují tradiční povozy, pro milovníky autentických zážitků ale tradiční koňský povoz představuje symbol Cartageny. Zastánci novinky naopak tvrdí, že se tímto krokem Cartagena stává místem, kde jdou tradice a inovace ruku v ruce – na jedné straně chrání zvířata a životní prostředí, na straně druhé se snaží udržet si své historické kouzlo. Novinku si budou moci turisté vyzkoušet po dobu dvou měsíců zdarma.
Další články v sekci
Svátky inspirované pohanstvím: Co se slavilo před křesťanskými Vánoci?
Svátek předcházející křesťanským Vánocům byl v našich krajích slaven jako kolektivní a radostná událost, která předznamenávala příchod jara a s ním spojovaného stvoření, které propojovalo člověka s přírodou, vítězství života nad smrtí a světla nad tmou.
Původně se pohanský svátek slavil o zimním slunovratu, ale s přijetím křesťanství se jeho datum ustálilo na 24. prosince. Řada původních pohanských zvyků, které se k němu tradičně pojily, se udržela nadále (některé až dodnes), i když proti nim církev vytrvale brojila.
Příprava na příchod Krista
Křesťané si o Vánocích připomínají narození Ježíše Krista. V dobách antického Říma však byly konkurenčním svátkem ke staršímu předchůdci, řeckořímskému kultu Slunce, jehož svátek se slavil 25. prosince a za doby císaře Aurelia se stal oficiálním náboženským svátkem. Předcházely mu také Saturnálie slavené od 17. prosince, které trvaly po sedm dní a byly časem volna, veselí, zábavy, kdy se lidé ve zvýšené míře oddávali pití, orgiím a vzájemně se navštěvovali a obdarovávali dárky.
Ve středověku byl Štědrý den chápán jako příprava na příchod Ježíše Krista na svět, a tak měl být spíše časem modliteb, střídmosti a meditace. Ačkoliv tak velké množství křesťanů zbožně činilo, našla se řada lidí, kteří dodržovali praktiky a zvyky vycházející z pohanských kořenů ne zcela slučitelných s katolickou vírou. Mezi ně patřilo například svěcení vína na svatého Jana Evangelisty (27. prosince), které potom chránilo proti kouzlům, uhranutí dobytka a nemocem, jak jej popsal ve 14. století Tomáš ze Štítného.
Z doby Václava IV. také pochází jeden z prvních popisů oslav Vánoc v Čechách – Pojednání o Štědrém večeru od benediktina Jana z Holešova z let 1397–1405. Popisuje v něm lidové zvyky, o kterých mu vyprávěli staří lidé, že je dodržovali za svého mládí. Spadají tak do období vlády Karla IV.
Vánoce podle starých zvyků
Protože řada vánočních zvyků ve středověku měla zdroj v pohanských časech, došlo k jejich propojení. Můžete si některé z nich vyzkoušet podle toho, jak je popsal na přelomu 14. a 15. století Jan z Holešova.
- Aby se vám po celý rok množily peníze, musíte je zamíchat v měšci (dnes tedy spíše v peněžence). Když je pak vyložíte na stůl, budete na ně mít v následujícím roce štěstí. To si také zajistíte tím, že budete otvírat kapsy, aby vám do nich štěstí mohlo vletět.
- Přes den také můžete poslat přátelům takzvaný štědrý večer, to jsou vybrané a voňavé lahůdky, které se vloží mezi dvě hezké přiklopené misky. Ty, kteří obdarují své bližní, potom bude provázet štěstí po celý následující rok. Ten, kdo nikoho neobdaruje, zchudne dřív, než rok skončí.
- Na Štědrý den byste se také měli postit až do času východu první hvězdy, potom se strojí štědrá potěcha, kdy se pokoj řádně osvítí, stůl se pokryje ubrusem a podává se hostina o devíti chodech zahájená oplatkami s medem. Na štědrovečerním stole nesmí chybět bílý chléb – vánočka, která se krájí chudým. Druhou variantou zachovanou z pohanských dob je ji nechat přes noc na stole, aby se jí nasytili bůžci vcházející do domu.
Další články v sekci
Pilotní studie: Mikrodávkování konopí brzdí postup Alzheimerovy choroby
Malá brazilská klinická studie naznačuje, že mikrodávky konopného extraktu mohou u pacientů s mírnou Alzheimerovou chorobou stabilizovat jejich kognitivní funkce, aniž by vyvolaly psychoaktivní účinky.
S tím, jak světová populace stárne, přibývá i lidí s neurodegenerativními nemocemi, jakou je například Alzheimerova choroba. Spolehlivá léčba ale obvykle schází a často ani přesně nevíme, jak takové onemocnění vzniká. Vědci a lékaři proto pátrají po různých nových možnostech, které by pomohly jak s léčbou, tak i prevencí.
Odborný časopis Journal of Alzheimer’s Disease v těchto dnech uveřejnil výsledky malé klinické studie, která zkoumala vliv mikrodávek extraktu konopí na pacienty se slabě rozvinutou Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že mikrodávky jsou pro pacienty příznivé a brzdí postup této záludné choroby.
Mikrodávky konopí
Brazilský badatel Francisney Nascimento z Federální univerzity latinskoamerické integrace (UNILA) a jeho tým získali pro výzkum 24 seniorů ve věku 60 až 80 let, u nichž byla diagnostikována mírná forma Alzheimerovy choroby. Těmto seniorům denně po dobu 24 týdnů podávali olej obsahující THC a CBD, hlavní účinné látky konopí. Polovina účastníků experimentu sloužila jako kontrolní skupina a dostávala placebo.
Použitý extrakt obsahoval THC a CBD v naprosto minimálních dávkách – pouhých 0,3 mg každé látky denně. To je množství hluboko pod hranicí, při níž by se dostavily jakékoli změny vědomí či pocit intoxikace, obvykle spojovaný s užíváním konopí.
Vědce inspirovaly předešlé studie, které například prokázaly, že velmi nízké dávky THC mohou obnovit kognitivní schopností, expresi genů a hustotu synapsí v mozku u starších myší tak, že se přiblíží stavu u mladých myší. První náznak účinku u lidí vzešel z dlouhodobého sledování jednoho pacienta s Alzheimerovou chorobou, u něhož se po více než 20 měsících mikrodávkování zlepšily výsledky kognitivních testů. To přimělo vědce k provedení randomizované, dvojitě zaslepené klinické studie.
Malý, ale významný efekt
K posouzení účinku léčby použili vědci několik standardizovaných klinických škál. Nejvýraznější rozdíl se objevil v testu MMSE (Mini-Mental State Examination), který je běžně používán ke sledování kognitivního stavu pacientů s demencí. Zatímco pacienti užívající placebo během půl roku vykazovali zhoršení kognitivních funkcí, skupina s konopným extraktem si své skóre udržela stabilní. Rozdíl činil přibližně 2 až 3 body z maximálních 30, což sice není velký efekt, ale u postupující neurodegenerativní choroby jde o klinicky významný rozdíl.
Naopak se neprokázal vliv na jiné projevy nemoci, jako jsou deprese, celkový zdravotní stav či kvalita života. Důležité ale je, že nebyl zaznamenán rozdíl v nežádoucích účincích mezi oběma skupinami – pravděpodobně právě díky extrémně nízké dávce.
Nový pohled na starou rostlinu
Podle autorů studie mohou kanabinoidy chránit mozek před zánětlivými procesy, které jsou jedním z hlavních mechanismů poškozujících nervové buňky při stárnutí a Alzheimerově chorobě. S věkem totiž klesá přirozená aktivita endokanabinoidního systému, což může mozek činit zranitelnějším. Mikrodávky konopí by tak mohly tento systém jemně dolaďovat, aniž by narušovaly běžné fungování mozku.
Jednou z hlavních překážek využití konopí v léčbě neurodegenerativních onemocnění není ani tak věda, jako spíše kulturní a společenské předsudky. Obava z psychoaktivních účinků odrazuje pacienty i lékaře. Studie Francisney Nascimenta ale ukazuje, že konopí lze používat i bez jakéhokoli omamného efektu. Mikrodávkování by se v budoucnu mohlo stát součástí preventivních strategií, například u lidí s mírnou kognitivní poruchou nebo s rodinnou anamnézou demence.
Autoři studie zdůrazňují, že výsledky je třeba brát s opatrností. Počet účastníků byl malý a účinek se projevil pouze v jedné oblasti kognitivních funkcí. Přesto jde o první klinickou studii, která úspěšně otestovala přístup mikrodávkování konopí u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Další výzkum bude muset zahrnovat větší skupiny pacientů, delší sledování a také biologické ukazatele, jako jsou zobrazovací metody mozku či zánětlivé markery. Teprve pak bude možné odpovědět na zásadní otázku, zda dokáže konopí skutečně zpomalit postup Alzheimerovy choroby.
Další články v sekci
Ostrov Tobago: Království rumu a pohody
Tobago představuje ideální destinaci, pokud rádi poznáváte exotické ostrovy po vlastní ose. Nabízí totiž nádhernou přírodu, malebné pláže s jemným pískem, a autem ho navíc zvládnete obkroužit za jediný den.
Ačkoliv ostrovní stát Trinidad a Tobago dosáhl nezávislosti na Británii „už“ v roce 1962, angličtina tam zůstala úředním jazykem. Od podobných zemiček v Karibiku se navíc souostroví liší tím, že nevsází jen na zájem cestovatelů: Na jeho území se totiž nacházejí zásoby ropy a zemního plynu, takže pro něj turismus sice znamená vítaný bonus, ale vyžil by i bez něj.
Zejména Tobago si každopádně vysloužilo přezdívku karibského ráje, jenž ukrývá divokou přírodu, krásné pláže i dostatek odkazů na koloniální minulost. To vše navíc můžete zažít v relativně krátkém čase, protože rozloha ostrova dosahuje zhruba 300 kilometrů čtverečních. Přicestovat se dá buď lodí z Trinidadu, nebo letadlem, které přistane na malém letišti nesoucím jméno Arthura Napoleona Raymonda Robinsona, místního rodáka a třetího prezidenta státu.
Ostrovní tahanice
Když se řekne Karibik, každý si většinou představí kokosové palmy a nádherné pláže. Málokdo by nejspíš řekl, že se v dané oblasti odehrály i zajímavé historické příběhy, přesto je opak pravdou. Například nad Scarborough coby hlavním městem ostrova se vypíná pahorek s pozůstatky pevnosti Fort King George. O nutnosti chránit Tobago opevněním rozhodl britský guvernér lord George Macartney již v roce 1777. V minulosti totiž o území usilovali jak Britové, tak Francouzi a Nizozemci. Ani s hradbami se však pevninu nepodařilo ubránit, záhy nad ní vlála francouzská trikolóra a pevnosti se začalo říkat Fort Liberté. Britové se nicméně s porážkou nesmířili, nakonec Tobago získali zpět a udrželi jej až do zmíněného roku 1962. O svůj majestát pevnost přišla v 19. století vinou hurikánu, její děla ovšem stále míří na moře do míst, odkud se očekával útok nepřátel.
Dnes ve Scarborough žije zhruba dvacet tisíc lidí, což představuje přibližně třetinu ostrovní populace. Město hrálo v karibské oblasti významnou roli už v 18. století a dosud se tam všechno točí kolem mořeplavby. V průběhu staletí se navíc přístav značně prohloubil, takže v něm nyní mohou kotvit i obří výletní lodě – a jejich přítomnost zásadním způsobem ovlivňuje rytmus obce.
Hosté na obzoru
Když je přístav prázdný, bývá Scarborough tiché a ruch panuje nanejvýš na tržišti. Drobné stánky se suvenýry uvidíte i v blízkosti kotviště, nicméně pokud na molu chybějí lodě, nemrhají prodavači časem a přesouvají se jinam. Jakmile však v přístavu zakotví výletní plavidlo, zaplní se město lidmi. Již tak živelné tržiště se dostane do úplně jiných obrátek a novou krev do žil vlijí návštěvníci i místním podnikům: Hudba hraje hlasitěji, pivo teče proudem a veselí je všudypřítomné.
Pokud dostanete hlad nebo vás jen bude honit mlsná, uděláte nejlépe, když zavítáte do některé z restaurací u přístavu. Vynechat byste však neměli ani pouliční občerstvení, hlavně pokrm doubles: Dvě placky zvané baras vám místní jednoduše přelijí cizrnovým kari a doplní několika druhy čatní. Jedná se o lahůdku s indickým původem a o příklad importované kultury. Vaří ji totiž potomci Indů, které Britové v minulosti přivezli jako pracovní sílu.
Na vlastní pěst
Navzdory všem atrakcím pro turisty si Scarborough užijete do sytosti už zhruba po dvou hodinách a pak nastane nejlepší čas vyrazit na okružní trasu po ostrově: Měří asi 150 kilometrů a umožní vám poznat skutečné bohatství oblasti, které tkví v její přírodě. V každém případě dobře zvažte dopravní prostředek, protože místní hromadná doprava neblaze proslula jako velmi nespolehlivá. Daleko lépe tudíž uděláte, vypůjčíte-li si auto a vyrazíte na vlastní pěst. Případně si můžete najít taxikáře a domluvit se s ním na celodenní přepravě – a samozřejmě na sumě za takovou službu.
Ať už se však rozhodnete jakkoliv, jen pár kilometrů za městem narazíte na zátoku Bacolet, v jejímž okolí za poslední roky vyrostlo hned několik hotelů. Místní pláž je navíc natolik hezká, že se tam údajně měli zastavit i členové kapely Beatles. Dnes na ní ovšem potkáte víc domácích než turistů, protože skvělým koupáním jsou pověstné jiné lokality. Jakmile se tedy dostatečně vynadíváte, pokračujte podél pobřeží.
Sever proti jihu
Po pravé straně budete mít moře, kdežto vlevo se budou zvedat kopce s hustým exotickým porostem. Rezervace Tobago Main Ridge Forest ve vnitrozemí chrání deštný prales i několik vodopádů – včetně nejznámějších Argyle Falls, kde se ovšem budete mačkat s dalšími turisty. Pokud tedy chcete mít nějaké místo takřka pro sebe, zkuste raději King’s Bay Waterfall.
Dál po cestě natrefíte na městečko Speyside, odkud se vám naskytne výhled na ostrůvek Little Tobago. Jeho krása a divokost daly začátkem 20. století vzniknout přirovnání k ráji, které pak ještě podpořil sir William Ingram, když do izolované oblasti vypustil ptačí druhy dovezené z Nové Guineje. Ačkoliv se předpokládá, že silný hurikán z roku 1963 tamní mimořádně vzácnou populaci opeřenců zdevastoval, nadále se jedná o vyhledávaný cíl ornitologů. Nedaleko pobřeží se navíc pod hladinou ukrývají jedinečné korálové útesy, které byste rozhodně neměli minout, patříte-li mezi nadšence potápění.
V další zátoce za kopcem se rozkládá obec Charlotteville, kde na vás dýchne atmosféra pohody, až ospalosti. Obzvlášť poklidné je potom nábřeží poseté starými domy. Městečko leží na severní straně ostrova, jíž se přezdívá „karibská“: Takže zatímco jih Tobaga omývají vody Atlantiku, zde už hladina získává tyrkysové odstíny Karibského moře.
Jako trosečníci
Nejútulnější pláže na severním pobřeží najdete v zátoce Englishman’s Bay. Zachovávají si totiž část své přirozenosti a dojem z nich nekazí lehátka ani slunečníky. Naopak na březích rostou palmy a padají z nich kokosové ořechy, takže pokud byste si chtěli na chvilku hrát na opuštěné trosečníky, můžete si tam své přání splnit.
Jestliže ovšem netoužíte po samotě, ale naopak vás láká ruch, vyrazte na údajně nejkrásnější pláž ostrova, Pigeon Point. Jedná se o dokonalé zosobnění toho, co si člověk představí, když se řekne Karibik. Pláž nabízí velmi jemný písek, k zemi se sklánějí palmy a v okolních malých barech si můžete koupit karibský rum. Navíc se lze odtud loďkou vydat ke korálovému útesu Buccoo Reef s pestrým podmořským životem. Není tedy divu, že se stal Pigeon Point velmi oblíbeným, a za vstup se dnes dokonce platí.
Hadi a jedovaté stromy
Na Tobagu je nutné se připravit i na blízká setkání s divočinou: Není například výjimkou, že se přes silnici plazí had. Může se přitom klidně jednat třeba o hroznýše královského, který dorůstá až čtyř metrů, a mezi místními plazy tak nemá konkurenci. Celkově na ostrově našlo útočiště 47 hadích druhů.
Na ostrově také roste nejjedovatější strom světa – alespoň podle Guinnessovy knihy rekordů. Mléčná šťáva manciely obecné (Hippomane mancinella) způsobuje po kontaktu s pokožkou vážné zdravotní potíže, ale k otravě stačí, abyste se pod zmíněnou dřevinu ukryli v dešti a stekla na vás voda z jejích listů. Na kmenech proto bývají výstražné cedule a za všech okolností se vyplatí uvedeným stromům vyhnout, i kdyby to znamenalo promoknout na kost.
Další články v sekci
Kosmická nehoda: Hubble zachytil další srážku v planetárním systému Fomalhaut
Hubbleův vesmírný dalekohled v blízkém systému Fomalhaut odhalil, že jasné „exoplanety“, které astronomové pozorovali po dvě desetiletí, jsou ve skutečnosti obří prachová mračna vzniklá při vzácných a ničivých srážkách kosmických těles.
Hubbleův vesmírný dalekohled zachytil následek dramatické srážky těles v blízkém systému Fomalhaut. Jde o relativně mladý planetární systém, který vzniká u masivní a zářivé hvězdy spektrální třídy A, s hmotností necelých dvou sluncí, jejíž stáří je zhruba pouhých 400 milionů let. Fomalhaut pozorujeme v souhvězdí Jižní ryby, ve vzdálenosti jen asi 25,1 světelných let, což dělá z tohoto systému atraktivní cíl pozorování.
Od exoplanety ke kolizi
Když astronomové spatřili nový jasný objekt v blízkosti hvězdy Fomalhaut, nejprve si mysleli, že jde o exoplanetu pokrytou prachem, která odráží záření hvězdy. Pak ale tato „exoplaneta“ zmizela a místo ní se objevil nový jasný objekt. Okamžitě bylo vědcům jasné, že nešlo o exoplanetu, ale o kosmickou srážku.
Bylo to vlastně již podruhé, kdy v systému hvězdy Fomalhaut došlo k něčemu podobnému. Poprvé se tak stalo před zhruba dvaceti lety. I tehdy si astronomové mysleli, že jde o exoplanetu. „Exoplaneta“ Fomalhaut b tehdy dokonce dostala od Mezinárodní astronomická unie i své jméno – Dagan (odkazující na starověkého kanaánského boha, obvykle zobrazovaného jako polovičního člověka a poloviční rybu).
Do pozorování objektu Fomalhaut b se v dalších letech zapojila celá řada vědeckých přístrojů. Kromě Hubbleova teleskopu například kosmický dalekohled Herschel nebo radioteleskop ALMA. Postupem času se ukázalo, že jas Fomalhaut b slábne a rozplývá se. Šlo o typické chování rozpínajícího se prachového oblaku. Definitivní tečku za existencí exoplanety Fomalhaut b udělali v roce 2020 Andras Gaspar a George Rieke z Arizonské univerzity, kteří přišli se studií, potvrzující, že Fomalhaut b je ve skutečnosti pomalu se rozšiřujícím mračnem, vyvrženým do vesmíru v důsledku kolize dvou planetesimál. Dnes je tento objekt označován jako Fomalhaut cs1.
Další srážka v prachovém disku
V roce 2023 objevil Hubbleův dalekohled na stejném místě další zářící objekt. Tentokrát bylo vyhodnocení vědců výrazně rychlejší – mezinárodní tým astrofyziků dospěl k závěru, že pozorované světelné zdroje jsou obrovská mračna prachu, vzniklá po srážkách planetesimál – malých kamenných těles, podobných asteroidům, které jsou základními stavebními kameny planet. Výsledky pozorování zveřejnil vědecký časopis Science.
Skutečnost, že jsme během 20 let zaznamenali dvě takové události v jednom systému je podle vědců velmi překvapivá. Podle teoretických modelů by se totiž podobné srážky měly odehrávat jednou za stovky tisíc let.
Štafetu přebírá James Webb
Protože Hubbleův dalekohled už kvůli svému stáří nemůže poskytovat dostatečně kvalitní data, převezme další pozorování systému Fomalhaut Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Jeho přístroj NIRCam umožní získat detailnější informace o prachových mračnech a určit velikost, složení i přítomnost vody či ledu v troskách.
Přestože nejde o objevení nové exoplanety, zjištění má klíčový význam pro budoucnost astronomie. Ukazuje totiž, že prachové mračno může po mnoho let dokonale napodobovat exoplanetu, protože odráží světlo hvězdy podobným způsobem. To je důležité varování pro připravované projekty, jako je například Velký Magellanův dalekohled, který má přímo zobrazovat planety podobné Zemi. Zkušenost ze systému Fomalhaut ukazuje, jak snadné je zaměnit nové světy s pozůstatky kosmické nehody.
Další články v sekci
Poklad australské flóry: Botanici objevili poblíž Perthu vzácné masožravé rostliny
Austrálie je známá svou jedinečnou a často nebezpečnou faunou. S trochou nadsázky se říká, že v australské přírodě vás všechno chce buď zabít, nebo sníst. A jak se zdá, platí to i pro zdejší flóru.
Vědci nedávno jen kousek od západního pobřeží Perthu objevili tisíce vzácných masožravých rostlin Drosera silvicola, které si poblíž hranic města vytvořily hustou kolonii. Dosud byla tato tajemná rostlina spatřena jen dvakrát – přibližně 70 km daleko, v přírodní rezervaci Paruna Wildlife Sanctuary.
Australský ráj masožravých rostlin
Drosera silvicola patří mezi rosnatky – skupinu masožravých rostlin, které lákají hmyz svými barevnými květy. Jejich listy jsou pokryty malými chapadélky se žlázami, které vylučují lepkavý sekret. Lapená kořist obvykle umírá vyčerpáním, nebo zadušením způsobeným lepkavými látkami. Drosera poté začne vylučovat speciální enzymy, které lapený hmyz rozkládají a uvolňují z něj živiny. Výsledná látka se pak vstřebává přes povrch listu.
Rostlina je pro lidi neškodná, její výskyt je ale důležitý pro ochránce přírody. Drosera silvicola je extrémně vzácná a dosud špatně prozkoumaná – vědci ani nevědí, zda v současnosti tři známé lokality představují úplný areál jejího výskytu.
„Když jsem Droseru poprvé zahlédl z okna auta, radostí jsem vyskočil,“ vzpomíná Thilo Krueger, doktorand Curtinovy univerzity a odborník na masožravé rostliny. Jeho tým už po totiž dva dny marně pátral po této rostlině na známých lokalitách.
Celkově tým v Paruně objevil šest dalších druhů rosnatek, včetně Drosera walyunga, Drosera hyperostigma, Drosera pallida, Drosera collina a Drosera glanduligera.
Tento region je domovem nejrozmanitějších populací masožravých rostlin na světě – známo je přes 150 druhů. Ty se však shlukují jen na malých plochách a jsou proto velmi zranitelné. „Najít zdravou populaci vzácného druhu na chráněném území je obrovský úspěch pro ochranu přírody,“ vysvětluje Dr. Amanda Bourne z Australian Wildlife Conservancy.
Další články v sekci
Archeologové našli nejstarší důkaz o incestu. Došlo k němu v době bronzové
Genetická analýza kosterních pozůstatků z jihu Itálie odhalila nejstarší známý případ incestu mezi otcem a dcerou. Objev otevírá znepokojivé otázky o rodinných vztazích v pravěké společnosti.
Archeologové a genetici narazili na znepokojivý, zároveň ale vědecky fascinující objev: nejstarší dosud známý genetický důkaz incestu mezi otcem a dcerou. Pochází z kosterních pozůstatků starých přibližně 3 700 let, nalezených v jižní Itálii. Studie, publikovaná v časopise Communications Biology, výrazně rozšiřuje naše chápání sociálních a rodinných vztahů v pravěkých komunitách.
Genetická skládačka
Nález pochází z jeskyně Grotta della Monaca v Kalábrii, tedy z oblasti, která tvoří pomyslnou „špičku“ italské boty. Jeskyně sloužila jako pohřebiště během mladší doby bronzové, v období let 1780–1380 př. n. l. Archeologové zde objevili ostatky 23 jedinců – převážně žen a dětí.
Kosti byly silně fragmentované a promíchané, přesto se vědcům podařilo určit biologické pohlaví 18 jedinců (10 žen a 8 mužů). Analýza mitochondriální DNA a chromozomu Y ukázala, že komunita nebyla geneticky homogenní – lidé pocházeli z různých rodových linií, což naznačuje, že nešlo o izolovanou malou skupinu.
Výzkumníci identifikovali i příbuzenské vztahy. Jeden z nich byl zcela běžný: matka a dcera pohřbené blízko sebe. Druhý případ byl ale zcela jiného kalibru.
Pravěký incest
Pozornost vědců upoutaly ostatky dospělého muže a nedospělého chlapce. Klíčem k rozluštění jejich vztahu byla analýza homozygotních částí genomu, kde jsou obě kopie DNA prakticky totožné. Z nich lze určit míru příbuznosti – čím více a čím delší tyto úseky jsou, tím blíže si byli rodiče daného jedince geneticky příbuzní.
Většina lidí z pohřebiště vykazovala hodnoty odpovídající vzdálenému příbuzenství v rámci posledních šesti až deseti generací – nic neobvyklého pro pravěké společnosti. U ostatků chlapce ale vědci naměřili nejvyšší součet dlouhých homozygotních úseků, jaký byl kdy zaznamenán u starověké DNA.
Výsledek je podle genetiků jednoznačný: chlapec byl potomkem incestního svazku prvního stupně, konkrétně mezi otcem a jeho vlastní dcerou. DNA navíc potvrdila, že dospělý muž pohřbený v jeskyni byl chlapcovým otcem – a zároveň dědečkem z matčiny strany. Ostatky matky (dcery onoho muže) se však na místě nenašly.
Příbuzenská blízkost
Incestní vztahy nejsou v archeologii neznámé. Genetické analýzy například ukázaly, že rodiče jedné neandertálské ženy z Altaje byli pravděpodobně nevlastní sourozenci. Sourozenecké sňatky byly běžné také v královských dynastiích starověkého Egypta a podobný případ známe i z neolitu v Irsku.
V drtivé většině známých případů se ale jednalo o svazky druhého stupně (mezi sourozenci). Vztah rodič–dítě je svazkem prvního stupně, který je z genetického hlediska mnohem rizikovější a v lidských společnostech téměř univerzálně tabuizovaný. Přesto vědci u chlapce nenašli žádné známky vzácných genetických poruch.
Proč k takovému svazku došlo, zůstává nejasné. Komunita v Grotta della Monaca nebyla extrémně malá ani izolovaná a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o hierarchickou společnost, kde by incest sloužil k udržení moci či majetku – jako například u faraonů.
Autoři studie připouštějí, že mohlo jít o sociálně tolerované chování v rámci specifických místních zvyklostí. Tomu by odpovídal i fakt, že onen muž byl jediným dospělým mužem pohřbeným na místě, jinak vyhrazeném hlavně ženám a dětem. Zda šlo o všeobecně přijímaný vztah, ojedinělý případ, nebo výsledek nátlaku či násilí, se už ale s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme.
Další články v sekci
Nebezpečné kosmické exploze: Způsobily masová vymírání supernovy?
Pokud by nějaká supernova explodovala v nebezpečné blízkosti Sluneční soustavy, mohla by naši planetu zaplavit extrémně silná dávka smrtící radiace – a vyvolat masové vymírání druhů.
Supernova představuje velmi vzácný astronomický úkaz, který nastává na konci poslední vývojové fáze masivní hvězdy. Závěr života obří hmotné stálice má podobu gigantické exploze, jež znamená jakousi její katastrofickou destrukci včetně blízkého okolí. Na krátkou dobu se potenciálním pozorovatelům z daného místa ve vesmíru – například právě ze Země – objeví na obloze „nová hvězda“, jejíž jas během několika následujících týdnů až měsíců slábne, až nakonec přestane být viditelná.
Zmíněná neuvěřitelně intenzivní exploze dokáže nakrátko přezářit i celou galaxii. O jak vzácný astronomický jev se jedná, dokazuje i skutečnost, že se za poslední tisíciletí podařilo v naší Galaxii pozorovat pouhé tři supernovy viditelné pouhýma očima. Poslední z nich, slavná Keplerova supernova, byla na podzim roku 1604 déle než tři týdny dobře rozeznatelná v souhvězdí Hadonoše.
V průběhu minulých milénií, či dokonce milionů let geologického času však byly supernovy ze Země vidět mnohokrát. Mohli na ně nechápavě pohlížet například i dinosauři nebo ještě dříve praobojživelníci a další prvohorní tvorové? Je to velmi pravděpodobné, ačkoliv uvedené nebeské úkazy s pozemskými živými formami nijak neinterferovaly. Nebo snad ano?
Podle již půlstoletí staré hypotézy neznamenají výbuchy supernov pouhou externí záležitost, jež by byla pro směr vývoje života na Zemi zcela neškodná. Daná myšlenka vychází ze znepokojivého předpokladu, že pokud by se explodující mohutná stálice proměnila v supernovu dostatečně blízko Sluneční soustavy, mohla by naši planetu následně zaplavit extrémně silná dávka radiace a vyvolat masové vymírání druhů.
Odvážná teorie
Dle Alvarezovy impaktní teorie z roku 1980 vyhubila dinosaury na konci druhohor, před 66 miliony roků, srážka Země s planetkou. Již deset let před jejím publikováním však byla veřejně prezentována vědecká studie o vymírání na sklonku křídy, za které mohla právě exploze domnělé blízké supernovy. Existují pro takovou představu nějaké solidní důkazy?
Na počátku 70. let vystoupil s hypotézou o vraždící supernově z konce křídy Dale Russell. Tento neortodoxní kanadský paleontolog proslul také coby spoluautor modelu tzv. dinosauroida, hypotetického vysoce inteligentního tvora, jenž vzešel z dinosauřích předků. Díky ochotě přemýšlet nekonvenčně patřil Russell mezi hrstku paleontologů, kteří brali možnost mimozemské příčiny vymírání na konci křídy vážně. Podle něj mohla blízká supernova zaplavit Zemi smrtícím vysokoenergetickým zářením, kterému více čelili velcí tvorové jako dinosauři nebo ptakoještěři, zatímco menší ptáci, obojživelníci, savci, ještěři a další se většinou dokázali schovat, a období nejhoršího ozáření tak s určitými ztrátami přečkat.
Kolegové paleontologové tehdy Russella nebrali příliš vážně, zato astronomové a astrofyzici našli v jeho myšlence zajímavý opěrný bod. Již v roce 1972 pak kanadští astrofyzici V. Hughes a D. Routledge publikovali studii, v níž dokonce sebevědomě oznámili objev pozůstatků skutečného původce masového vymírání na konci křídy!
Gigantický výbuch
Onen pomyslný důkaz měl tvořit velký plynový oblak, který se stále rozpíná rychlostí okolo 6 km/s a jehož střed dnes od nás dělí zhruba 900 ly (světelných let). Hlavní osa přibližně eliptického mračna má mít průměr kolem 4 200 ly a jeho hmotnost se podařilo spočítat na tři miliony sluncí. Následné výzkumy nasvědčovaly, že jde skutečně o pozůstatek gigantické supernovy, která explodovala zhruba před 65 miliony let. Její smrtonosné záření by se k Zemi dostalo za necelých devět století, což z geologického hlediska znamená pouhý okamžik. Pozůstatek po zmíněné supernově má představovat i tzv. Gouldův pás, zahrnující převážně hvězdy existující asi jen 30–50 milionů let, které dle původního předpokladu vznikly postupně jako přímý důsledek supernovy.
Zmíněná exploze se sice odehrála ve větší vzdálenosti než 25 světelných let, kterou dnes považujeme pro Zemi za nebezpečnou, ale extrémní intenzita události měla podle autorů studie tentokrát „hlavní slovo“. Astronomové ji propočítali z dostupných dat a dospěli k závěru, že se jednalo o nevídaně silnou supernovu – a možná dokonce ani nešlo o explozi masivní hvězdy. Rozpínající se prstenec materiálu měl každopádně šířit děsivou „vlnu smrti“, jež zaplavila naši planetu a kromě úžasné podívané na noční i denní obloze vyvolala také velké vymírání druhů. Svět se pak na jistou dobu proměnil v apokalyptickou vizi zmaru a chaosu, s miliony dinosaurů a dalších organismů umírajících různě rychle na nemoci z plíživého a neviditelného ozáření.
Spíš dopad planetky
Od odvážné hypotézy se však postupně upustilo, a to zejména v důsledku pečlivého chemicko-fyzikálního rozboru sedimentů. Když geolog Walter Alvarez se svým týmem objevil v italském Gubbiu neobvykle vysoký obsah iridia ve vzorku jílové vrstvičky K-Pg na přechodu mezi sedimenty křídy a paleogénu, jeho první interpretace nezahrnovala dopad asteroidu, ale právě již dříve zmiňovanou supernovu. Jeho otec Luis Alvarez, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1968, potom navrhl pátrat po prvcích, jež by výbuchy supernov v daných vrstvách nepochybně uložily.
K nejlepším ukazatelům takové události by měl patřit izotop plutonia 244Pu s poločasem rozpadu kolem 80 milionů let, a tak vědci zaměřili svoji analýzu vzorků právě uvedeným směrem. Přestože však jejich extrémně detailní a na poměry roku 1980 velmi vyspělé technologie dokázaly detekovat i nejnepatrnější stopy daných prvků, po izotopu 244Pu tehdy nenašli ani stopu. Krásná, byť poněkud znepokojivá teorie se tak rozpadla jako domeček z karet.
Další průběh událostí už nadšení čtenáři geologické a paleontologické literatury dobře znají: Alvarezův kolega Chris McKee postuloval, že třicetinásobné navýšení obsahu vzácného kovu iridia v hraniční vrstvě K-Pg mohl způsobit dopad kometárního jádra či planetky, což otočilo pátrání správným směrem. A supernova byla ze hry venku.
Vymírání v prvohorách
Navzdory svému exotickému popisu reprezentují zmíněné hvězdné exploze zcela reálnou a dnes již poměrně dobře pochopenou událost, k níž ve vesmíru dochází pravidelně. Dinosaury ani jejich další nešťastné souputníky však vražedné záření na konci křídy nepochybně nevyhubilo. Dnes už dobře víme, že na vině byla planetka typu uhlíkatý chondrit o průměru asi 10–15 km, která se srazila se Zemí před 66 miliony let na území současného Mexického zálivu. Po uvedené srážce se dochoval i obří impaktní kráter Chicxulub s průměrem kolem 180 km, identifikovaný teprve začátkem 90. let minulého století.
V roce 2020 se nicméně myšlenka vraždící supernovy v dějinách Země opět vrátila, i když tentokrát pro mnohem starší období konce devonu. Daná prvohorní perioda skončila zhruba před 359 miliony let, tedy asi 120 milionů roků před zrodem prvních dinosaurů. A právě tehdy se odehrálo jedno z pěti hromadných vymírání druhů, která výrazně promluvila do vývoje pozemského života. Katastrofa na sklonku devonu vyhubila přibližně 70 % bezobratlých druhů, stejně jako některé starobylé formy obratlovců – například rybovité pancířnatce – a mnoho dalších.
Smrtící záření
Příčiny popsaného vymírání dodnes tvoří předmět debat a dohadů vědců z mnoha oborů. Odborná práce publikovaná před pěti lety nás přitom možná navádí správným směrem: Zabijákem se tenkrát mohla stát právě relativně blízká supernova. K tomuto překvapivému zjištění dospěli autoři studie díky výzkumu fosilních spor tehdejších rostlin, u nichž bylo možné prokázat poškození silným ultrafialovým zářením. UV paprsky spolu s rentgenovým a gama zářením mohly zničit velkou část zemské atmosféry a následně proniknout až k povrchu planety. Nejhorší úvodní etapa smrtonosné radiace dopadající na Zemi pak trvala až rok.
Ještě horší však byla pozdější fáze účinků supernovy, když do Sluneční soustavy dorazila rázová vlna z exploze a zaplavila naši planetu vysokoenergetickým proudem nabitých částic, které do značné míry zničily ozonovou vrstvu. Vysokoenergetické nestabilní elementární částice zvané miony poté Zemi doslova zaplavily a dostaly se i hluboko pod povrch, do zemské kůry, moří a oceánů.
Zůstává otázkou, jak silné by muselo být poškození zemských ochranných vrstev, aby skutečně došlo k hromadnému vymírání. Podle autorů zmíněné hypotézy by ovšem účinky rázové vlny a zaplavení planety vysokoenergetickou radiací mohly trvat až děsivých sto tisíc roků. A spory i pylová zrna 359 milionů let starých rostlin, poškozených ultrafialovým zářením, takové možnosti skutečně nasvědčují.
Důkazů je zatím málo
Je však tato zdánlivě bizarní představa přijatelná? A můžeme pro ni shromáždit přesvědčivé důkazy? Zatím spíš nikoliv, i když se ji na základě novějších údajů a výzkumů nepodařilo ani vyvrátit. Autoři původní hypotézy si byli vědomi, že exploze supernovy v kritické blízkosti Země by mohla zdejší život úplně vyhladit – k čemuž naštěstí nedošlo. Prezentovali proto myšlenku, že mohla supernova explodovat podstatně dál, konkrétně asi 65 milionů světelných roků od naší planety, a přesto by v případě enormní síly výbuchu dokázala pozemskému životu ublížit. A třeba bychom pak ve fosilním záznamu viděli přesně takovou míru vymírání, jakou skutečně pozorujeme.
Základní problém tkví v tom, že jsme ještě neobjevili žádného hvězdného kandidáta na supernovu, která vybuchla před 359 miliony let. Nemůžeme nijak dokázat, že se taková událost skutečně odehrála, natož že by se stala příčinou pozdně devonského vymírání. Dějiny vědeckého bádání nás ovšem naučily, že bychom měli zůstávat otevření i na první pohled fantastickým a nepravděpodobným myšlenkám. Vždyť ještě před půlstoletím téměř nikdo nevěřil, že by život na Zemi mohla ohrozit srážka s planetkou či kometárním jádrem…
