Dvojice splývajících galaxií představují ojedinělou vesmírnou podívanou. Jsou to žně pro vědce i pro lidi, kteří se prostě jen potěší estetickou krásou zvláštně tvarovaných galaxií. V naprosto výjimečných případech navíc dochází k tomu, že splývají tři nebo i více galaxií současně, tedy z pohledu vesmírného vnímání času.

Emma Schwartzmanová z americké Laboratoře námořního výzkumu a její spolupracovníci nedávno potvrdili existenci prvního známého systému galaxií, v němž nejenomže splývají hned tři galaxie současně, ale také každá z nich obsahuje velmi aktivní supermasivní černou díru, která intenzivně září v rádiové oblasti spektra. Výzkum tohoto pozoruhodného systému uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Rádiové trio

Jde o systém galaxií nazvaný J1218/1219+1035, který se nachází zhruba ve vzdálenosti 1,2 miliardy světelných let od nás. Pozorování soustav radioteleskopů Very Large Array (VLA) a Very Long Baseline Array (VLBA) odhalila tři kompaktní zdroje rádiového záření v této oblasti a potvrdila tím, že jde o tři aktivní galaktická jádra splývajících galaxií.

Trojici galaxií systému J1218/1219+1035 pozorujeme přímo během procesu splývání, přičemž dvě z těchto galaxií splynuly do větší míry a časem se k nim přidala i třetí galaxie. Galaktická jádra více splynutých galaxií dělí asi 22 tisíc světelných let, zatímco třetí galaktické jádro je od nich vzdálené asi 97 tisíc světelných let.

Pro astronomy jde o skvělý objev. Trojice splývajících galaxií, navíc s aktivními galaktickými jádry, vlastně představuje fantastickou vesmírnou laboratoř, která vědcům umožní testovat různé mechanismy, včetně toho, jak splývání galaxií ovlivňuje pohyby plynu do centra galaxií, kde se tímto plynem krmí supermasivní černá díra.

Image

Čtěte také

Webbův dalekohled odhalil nejvzdálenější případ splývání galaxií

Na konferenci konané v kanadském Québecu v srpnu 1943 se americký prezident Franklin D. Roosevelt s britským ministerským předsedou Winstonem Churchillem mimo jiné shodli, že hlavním cílem Spojenců je vylodění ve Francii, co nejrychlejší zničení Wehrmachtu a proniknutí do srdce třetí říše, ideálně do podzimu 1944. 

Po úspěšné invazi do Normandie v červnu 1944 a rychlém postupu Francií se zdálo, že vše je na dobré cestě a porážka nacistického Německa se nezadržitelně blíží. V této fázi války zastával Vrchní velitel spojeneckých sil v západní Evropě armádní generál Dwight Eisenhower názor, že nejvhodnější bude nadále postupovat na široké frontě v Porúří a Sársku. Klíč k úspěchu se přitom měl ukrývat v rychlém prolomení Siegfriedovy linie a zajištění přechodů přes Rýn. 

Velké plány

Jenže západní Spojence značně limitovaly problémy se zásobováním, a tak nakonec Eisenhower souhlasil se soustředěním dostupných zdrojů do jednoho masivního úderu. Tuto taktiku již dříve prosazoval jak maršál Bernard Montgomery, tak i generálporučík George Patton, oba však chtěli postupovat jinudy. Zatímco Brit prosazoval útok své 21. skupiny armád přes Nizozemí, Američan měl v úmyslu vtrhnout v čele 3. armády do Sárska. 

Nakonec zvítězil prvně zmíněný plán, který počítal s kombinovanou vzdušně výsadkovou a pozemní operací. Hlavní cíl spočíval v překonání řady vodních překážek včetně Rýna u města Arnhem, čímž by vznikly vhodné podmínky pro útok do srdce Říše. Ambiciózní akce dostala název Market-Garden a stala se jedinou bitvou druhé světové války, do které aktivně zasáhla polská 1. samostatná výsadková brigáda (1. Samodzielna Brygada Spadochronowa) pod velením brigádního generála Stanisława Sosabowského.

Příliš náročný výcvik?

Formování tohoto útvaru začalo již na jaře 1941, a to především skrze nezměrné úsilí plukovníka Sosabowského. Velení polské armády v exilu jeho snahy podporovalo a předpokládalo, že hlavním úkolem výsadkové brigády bude návrat do okupované vlasti a podpora předpokládaného všeobecného povstání. Brzy se však ukázalo, že šlo o poměrně naivní představu, a to jak z technického a logistického, tak i z politického hlediska.

Polská 1. samostatná výsadková brigáda oficiálně vznikla 9. října 1941 a podléhala přímo exilové vládě Władysława Sikorského. Ze začátku výcvik probíhal na základně RAF Ringway, avšak hned u prvního kursu se ukázalo, že postupy užívané pro přípravu britských výsadkářů jsou pro Poláky příliš náročné. 

Problém tkvěl v tom, že Sosabowski neměl dostatek mužů, a tak si ani nemohl dovolit velkou selekci kandidátů. Padlo proto rozhodnutí zřídit vlastní výcvikovou základnu v táboře Largo House ve Skotsku, kde si Poláci svépomocí postavili výsadkářskou věž i další nezbytné zázemí. Díky tomu mohli vojáci nejprve projít dvoutýdenním základním kursem a teprve po jeho absolvování byli odesíláni do Ringway. Touto fyzicky i psychicky velmi náročnou přípravou prošel se svými vojáky i téměř 50letý Sosabowski.

Arnhem místo Varšavy

Brigáda se postupně rozrůstala a její muži pořád doufali v seskok nad okupovanou vlastí. Blížila se však spojenecká invaze do Evropy a z britské strany stále více sílil tlak, aby se Poláci zapojili do chystaných operací. Od počátku roku 1944 se na toto téma vedla řada zdlouhavých jednání a teprve 6. června 1944 došlo k začlenění brigády pod britský I. výsadkový sbor. 

Následoval další intenzivní výcvik s novou technikou v podobě letounů C-47 Skytrain a kluzáků Waco CG-4, což mimo jiné vyústilo v tragickou nehodu. Dne 8. července se ve vzduchu srazily dvě C-47, přičemž zahynulo 26 Poláků a osm Američanů. Na počátku srpna došlo k dalším organizačním změnám spojeným se vznikem 1. spojenecké výsadkové armády. Ta nyní zastřešovala všechny výsadkové formace západních Spojenců v Evropě a brzy měla sehrát klíčovou roli při Montgomeryho pokusu o průlom do srdce třetí říše.

Když 1. srpna 1944 vypuklo varšavské povstání, byli vojáci polské 1. samostatné výsadkové brigády připraveni vyrazit okamžitě do boje. Západní Spojenci však měli jiné priority a především nechtěli rozhněvat Stalina, který dal jasně najevo, že Polsko považuje za svou sféru vlivu. Britové proto zamítli nasazení byť jen symbolické části Sosabowského brigády, což mezi jejími vojáky vyvolalo velkou vlnu nevole. Schylovalo se dokonce ke vzpouře, takže musel celou svou autoritou zakročit sám Stanisław Sosabowski, nedávno povýšený na brigádního generála.

Situaci se nakonec podařilo urovnat a Poláci se po několika zrušených akcích měli konečně dočkat prvního skutečného boje, na který se tak dlouho připravovali. Schylovalo se k operaci Market Garden.

Image

Čtěte také

Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden (1)

Dvojice amatérských hledačů pokladů, vybavených detektory kovů, narazila v roce 2023 ve vesnici Donington on Bain v hrabství Lincolnshire na pozoruhodnou kolekci anglosaských přívěsků ze zlata a granátů. Konkrétně se jednalo o čtyři zlaté přívěsky a jednu zlatou brož.

Zmínění objevitelé oznámili svůj nález příslušným úřadům v rámci dobrovolného programu Portable Antiquities Scheme (PAS), podporovaného Britským muzeem. Zlaté šperky poté měla možnost prozkoumat archeoložka Lisa Brundleová, která má na starost nálezy veřejnosti v hrabství Lincolnshire.

Zlatý poklad z Doningtonu

Ukázalo se, že přívěsky byly vyrobeny ze zlata a granátu, což byla oblíbená kombinace v anglosaské Anglii, zejména mezi ženami vyššího postavení. Většina podobných šperků však byla až doposud nalezena v hrobech, což činí tento nález neobvyklým – přívěsky byly totiž ukryté ve volně přístupném svahu, a nikoliv v hrobce.

Podle Brundleové nebyly přívěsky s velkou pravděpodobností součástí náhrdelníku. Některé z nich vykazovaly známky opotřebení, poškození a dokonce úprav, což naznačuje, že šperky byly již před jejich ukrytím do země staré minimálně 60 let.

Archeoložka naznačuje několik možných scénářů, jak se šperky dostaly do země. Mohlo jít o poklad, vytvořený z různých starších šperků, které byly upraveny a znovu použity z důvodu nedostatku granátů v sedmém století. Podle Brundleové je také možné, že zlato a granáty byly přetaveny nebo upraveny ze starších šperků, které byly kradené, nebo získané z hrobů.

Mohlo se ale jednat také o příklad rituálního „zabití“ – aktu, při kterém byly šperky vědomě odstraněny z oběhu a pohřbeny, čímž byly rituálně zbaveny své původní hodnoty a spojení s konkrétními jednotlivci.

Další možností je, že šperky představovaly cenné předměty, které si nějaké ženy nebo rodiny schovaly v období politických nebo sociálních změn. V šestém a sedmém století se v Anglii šířilo křesťanství a v zemi probíhaly velké změny ve společenském a politickém uspořádání. Krajina byla rozdělená do několika království, a v oblasti Lindsey, kde byl poklad nalezen, se často měnili vládci. Zlaté šperky tak mohly být ukryty z bezpečnostních důvodů během turbulentní doby.

Nově budou šperky vystavené jako součást širší sbírky artefaktů z anglosaského období v Lincolnově muzeu, které je zakoupilo.

Image

Čtěte také

Amatérský archeolog objevil v Anglii římský poklad z doby vlády císaře Nerona

Zhruba v polovině 2. tisíciletí př. n. l. vrcholilo na území dnešního Řecka období největšího rozkvětu. Tzv. mykénská civilizace ovládala podstatnou část poloostrova, Jónské ostrovy i Krétu, po pádu tamní minojské kultury převzala nadvládu nad mořem a udržovala obchodní kontakty s celým Středomořím. Bohatí vládcové vděčili za svůj úspěch mimo jiné zručným řemeslníkům, kteří mistrně ovládali zpracování kovů. Zejména z bronzu pak zhotovovali špičkové zbraně, které impériu – zakládajícímu svou prosperitu na vojenských výpadech – pomáhaly udržovat status nejmocnějšího národa jihovýchodní Evropy.

Život byl dobrý a privilegovaní si ho dokázali užít. Heinrich Schliemann nalezl při vykopávkách v Tróji například dům „obyčejného“ obchodníka s olejem, přičemž jen v přízemí měla stavba dvanáct místností. Šlechta si pak v palácích vyzdobených nádhernými freskami žila ještě daleko lépe. Jak je tedy možné, že tak bohatou a prosperující společnost postihl náhlý úpadek?

Klidná doba impérií

Tehdy, stejně jako dnes, byl svět „globalizovaný“. Velká impéria profitovala z unikátní polohy i přírodních zdrojů, ale především z dovedností řemeslníků a z odvahy oddaných vojáků. V oblasti dnešní Anatolie se rozkládal stát Chetitů – rozpínavého a bojechtivého národa, jenž dokázal své sousedy sjednotit silou zbraní a ohromným bohatstvím stříbrných, železných a měděných dolů. Právě Chetité začali na sklonku doby bronzové ve velkém odlévat a kovat železné nástroje (viz Od kamene k železu). Jejich koně pak prosluli v celém Středomoří a vládcové je neváhali směňovat za drahé látky, olej a jiné ceněné plodiny, jimž se ve vyprahlé Anatolii příliš nedařilo. Jejich obchodní sítí proudilo zboží z dnešní Indie či Afghánistánu.

Podobně skvěle se vedlo také Egyptu coby největší říši té doby. Nil přinášel dvakrát do roka životodárné záplavy, a to i v časech sucha, které jinak mohlo jakoukoliv civilizaci snadno zruinovat. Egypťané vyváželi zrní do všech koutů známého světa a možnost „utahovat kohoutky“ využívali k prosazování svých politických zájmů. Jejich kultura neměla konkurenci: Učenci ovládající písmo, lékařství, matematiku i astronomii nenacházeli – snad kromě Mezopotámie – sobě rovných.

Přes veškerou krutost tehdejšího života a řadu lokálních válek bychom zmíněné období mohli označit za relativně klidné. Pak se však stalo něco, co tento klid zničilo. A zatímco civilizace Mykéňanů i Chetitů zanikly, Egypt zkáze unikl jen o vlásek.

Nepřítel před branami?

Archeologové prokázali, že ve 13. století př. n. l. se mnohá opevnění obklopující mykénská sídla dočkala zesílení, jako by se jejich obyvatelé obávali útoku. Mohutná zeď postavená napříč Korintskou šíjí kolem roku 1200 př. n. l. znamenala možná poslední pokus zadržet nepřátele. Historické důkazy o průniku cizích kmenů však dosud chybějí a archeologové nenalezli stopy po dramatických bojích – což by naznačovalo, že za zkázou Mykén stály spíš vnitřní rozpory a zmatky.

Egyptské písemné záznamy z té doby zmiňují příchod „mořských národů“, blíže nespecifikovaných nájezdníků, kteří se pokusili zemi dobýt. Nešlo o ojedinělý útok, nýbrž o součást organizované vojenské kampaně, jež zasáhla celé Středomoří. Jeden z dochovaných staroegyptských textů vytesaný do kamene zmiňuje, že tito lidé „přišli z moře na svých válečných lodích a nikdo jim nemohl odolat“. Nájezdníci nejdřív zdevastovali kolonie, načež se vrhli na centra velkých říší. A největšímu náporu čelil právě bohatý Egypt. Tehdy mu však vládl inteligentní a odhodlaný faraon Ramesse III., jenž využil všechny zdroje z výnosného zemědělství a vyzbrojil mocné vojsko, které se pak dobyvatelům dokázalo postavit.

Dvě vítězství

V roce 1178 př. n. l. se egyptská armáda s nepřítelem střetla v bitvě u Džahy. Podle dobových zdrojů představovali útočníci velmi dobře organizovanou sílu, jež dokázala z povrchu zemského vymazat několik království. Egypťané je ovšem porazili na hlavu a následně úspěch zopakovali v námořní bitvě v deltě Nilu, když se obří flotila pokusila obsadit přímo srdce říše. Egypt nakonec vyhladil většinu válečníků mořských národů, avšak za cenu naprostého vyčerpání státní pokladny i živé síly. Musel tak nepřátelům přenechat řadu okrajových kolonií, z jejichž obyvatel později vzešli pověstní antičtí námořníci – jako třeba Féničané. 

Ačkoliv bylo největší nebezpečí zažehnáno, válka, která zachvátila celý tehdejší svět, narušila status quo. Následná vlna neklidu vedla k rozpadu mykénské i chetitské civilizace, kde se soupeřící frakce pustily do bratrovražedných bojů. Když Mykény a s nimi také další egejské společnosti krátce nato zanikly, celá řecká kultura jako by se na čtyři sta let ponořila do spánku. Mnohá z dříve vzkvétajících měst už nikdy nepovstala z popela a odborníci hovoří o „době temna“. 

Teprve kolem roku 800 př. n. l. se Řecko vrátilo na výsluní, přičemž se zrodil nový politický systém, jazyk a celý panteon bohů, jakož i dodnes známá umělecká díla včetně Homérových eposů, klasických dramat či historických spisů.

Vládne hlad

Chetitům se nevedlo o mnoho lépe. Obyvatelé se po politických otřesech stáhli na venkov a nechali města opuštěná. Čtyřicetitisícová metropole Chattušaš padla a podobně skončila řada dalších významných sídel. Staly se jediným důvodem katastrofy mořské národy a vnitřní sváry? Je pravděpodobné, že nikoliv: Chetity i Mykéňany nejspíš postihla kombinace více faktorů, přírodních i společenských.

Odborníci se vesměs shodují, že už v době příchodu mořských národů mohl ve východním Středomoří vládnout hladomor v důsledku dlouhodobého sucha, a navíc nevylučují ničivá zemětřesení. V egyptských pramenech se dochovaly žádosti Chetitů o urgentní dodávky zrna, protože se země nacházela na pokraji vyhladovění. Egypťané tehdy odpověděli kladně, což znamenalo výtečný politický tah: Domácí diplomacii hrálo do karet zavázat si protivníka, s nímž země v minulosti svedla nejednu bitvu.

Někteří odborníci pak poukazují také na rozevírání sociálních nůžek. Ve velkých státech tradičně existovala palácová elita, žijící z práce řemeslníků, pastevců i farmářů. A ti mohli neúnosnou tíhu daní v době krize řešit jednoduše útěkem mimo dosah státu anebo k benevolentnějším sousedům. Ekonomický rozpad šel potom téměř jistě ruku v ruce s politickou nestabilitou, jež mohla vést až k úplnému kolapsu říše.

Nový nádech

Jeden z posledních výzkumů však například naznačil, že kolaps vyspělých civilizací konce doby bronzové mohla zapříčinit, nebo přinejmenším zhoršit pandemie dýmějového moru, který s sebou ze Střední Asie přinesly migrující kmeny. A co následovalo, to už víme – zánik velkých impérií s výjimkou Egypta, který ovšem vstoupil do nové doby oslabený a jen jako stín své dřívější slávy. 

Chetitská říše se rozpadla na nezávislé městské státy, jež se pak po několika staletích proměnily ve snadnou kořist expandujících Asyřanů. V Řecku byla zničena většina paláců, populace se z velkých center rozdrobila do malých osad, téměř na čtyři sta let se vytratila velká kultura a ustalo zakládání nových měst.

Kolaps na konci doby bronzové přežila pouze hrstka někdejších mocných impérií, navíc v pozměněné a oslabené podobě – ať už se jednalo o Asýrii, egyptskou Novou říši, některé fénické městské státy, či Elam na jihozápadě dnešního Íránu. Svět byl ovšem připravený na nový nádech. Rozpad obchodních tras a nedostatek cínu pro slévání bronzu vedly k experimentům v metalurgii a zrodila se doba železná, s novými výzvami a povstávajícími říšemi.

Image

Čtěte také

Zrození řemesel: Jak pravěcí tvůrci položili základy naší kultury

Vědci objevili v hlubinách Severního ledového oceánu pozoruhodný ekosystém, který opět posouvá naše představy o tom, kde všude může prosperovat život. Bezmála čtyři kilometry pod hladinou, v naprosté tmě a ledovém chladu u pobřeží Grónska, se totiž nacházejí mohutné útvary tvořené zkrystalizovaným metanem a dalších plynů. Tyto struktury, známé jako hydrátové pahorky Freya, fungují jako jakési „zamrzlé útesy“ – pevná útočiště pro podivuhodné hlubinné organismy, které se dokázaly přizpůsobit místním extrémním podmínkám.

Zamrzlé útesy

Objev, popsaný v časopise Nature Communications, pochází z expedice Ocean Census Arctic Deep–EXTREME24, jejímž cílem bylo zmapovat málo prozkoumané oblasti arktického oceánského dna pomocí podmořských robotů.

Vědcům se podařilo zdokumentovat nejhlouběji položené hydrátové pahorky, jaké kdy byly nalezeny – v hloubce 3 640 metrů. Z těchto útvarů navíc unikají mohutné sloupce metanu, které vystupují až do 3 300 metrů vysokého do vodního sloupce, což z nich činí nejvyšší zaznamenané metanové „fontány“ svého druhu.

Hydrátové pahorky nepředstavují fosilní struktury, v průběhu času rozpadají a znovu vytvářejí, což z nich činí dynamické geologické útvary citlivé na tektonické pohyby, tok tepla z hlubin Země i proměny prostředí. Podle spoluautorky studie Giuliany Panieriové z Arktické univerzity v Norsku jsou tyto pahorky „živými geologickými prvky“, které nabízejí cenný vhled do fungování arktických ekosystémů.

Extrémofilové z arktických hlubin

Ještě pozoruhodnější je však život, který se v jejich bezprostředním okolí vyskytuje. Místní organismy nevyužívají energii ze slunečního světla, jež se do těchto hloubek vůbec nedostává, ale spoléhají na chemosyntézu – získávání energie z chemických reakcí, často souvisejících právě s metanem.

Vědci zde zaznamenali druhy, které jsou známé také z okolí hydrotermálních průduchů, tedy míst, kde z mořského dna tryská horká voda bohatá na chemické látky. To naznačuje, že tyto na první pohled odlišné hlubokomořské ekosystémy mohou být propojenější, než se dosud předpokládalo.

Právě tato provázanost dělá z hydrátových pahorků klíčové „ostrovy života“ na jinak pustém oceánském dně. Podle Jonathana Copleyho z Univerzity v Southamptonu by měly být tyto oblasti chráněny před budoucími zásahy, zejména před hlubinnou těžbou, která by mohla křehké arktické ekosystémy nenávratně poškodit. Objev tak nejen rozšiřuje naše znalosti o životě v extrémech, ale zároveň otevírá otázku, jak s těmito dosud skrytými světy naložíme.

Image

Čtěte také

Šokující extrémofilové: Kde všude najdeme život

Čeká vás náročná výzva? Zkuste si při svém úsilí zanadávat. Vědci nedávno odhalili překvapivý psychologický i fyzický účinek, který mohou ve vypjatých chvílích přinášet nadávky. Ke zmíněnému závěru dospěl tým, který vedl psycholog Richard Stephens z britské Univerzity v Keele, který se dlouhodobě věnuje výzkumu nadávání.

Nadávky v laboratoři

Výzkumníci provedli dva experimenty (s 88 a 94 účastníky) a výsledky porovnali s dřívější studií (118 účastníků). Úkol byl jednoduchý, ale fyzicky poměrně náročný: účastníci se měli zvednout ze židle a držet se nad ní co nejdéle, opření rukama o opěrky. Každé dvě sekundy přitom opakovali buď vlastní vybranou nadávku, nebo neutrální slovo.

Každý člověk absolvoval obě varianty (vulgární i neutrální), takže vědci měli u každého jedince přímé srovnání. Výsledek byl konzistentní napříč všemi experimenty: lidé vydrželi nad židlí déle, pokud se povzbuzovali nadávkou.

Co se děje v hlavě?

Zajímavější než samotný výkon, byla mentální stránka. Účastníci experimentu vyplňovali dotazníky hodnotící jejich sebedůvěru, míru soustředění a rozptýlení, emoční rozpoložení a pocit zábran. 

Jednotlivé experimenty dávaly smíšené výsledky, po sloučení všech dat se ale objevil jasný obraz: nadávání zvyšovalo pocit mentálního „flow“, posilovalo sebedůvěru, a odvádělo pozornost od nepohodlí a negativních myšlenek. Tyto faktory podle vědců dohromady vysvětlují podstatnou část zlepšeného výkonu.

Když nemůžeš, nadávej!

Nadávky svalům pochopitelně nedodávají žádnou sílu navíc. Spíše posilují stav „vítězství ducha nad hmotou“, který lidem umožní překonat nejistotu a krátkodobě překonat hranici komfortní zóny. Efekt je sice spíše mírný, hodí se ale pro krátké a intenzivní výkony. 

„Tento mechanismus by mohl nalézt zajímavé aplikace, například ve sportu nebo třeba při rehabilitaci a dalších situacích, kdy je nutné mobilizovat sama sebe,“ uvádí Stephens. „V takových chvílích by nadávání mohlo sloužit jako přístupná cesta k extrémnímu výkonu.“ 

Současně je jasné, že jde o nouzový prostředek a lidé by neměli strávit nadáváním celý život. Další krok výzkumu má ověřit, zda tento efekt funguje i mimo fyzickou zátěž – všude tam, kde je potřeba rozhodný a akční přístup.

Image

Čtěte také

Nakopnutý palec? Peprnější výrazy skutečně ulevují od bolesti

Ještě v sedmdesátých letech 19. století byl Geronimo pouze jedním z několika významných pohlavárů Apačů, určitě méně proslulým než Cochise. Prosazoval se teprve po jeho smrti v roce 1874, byť zpočátku přitahovaly stejnou pozornost americké veřejnosti akce Victoria, náčelníka Apačů-Mescalerů. On i Geronimo odmítali zůstat u praxe, jíž svou autoritou mezi Apači prosadil v první polovině sedmdesátých let Cochise, tedy respektovat dohody s americkými úřady a žít v rezervacích.

První loupežná výprava

Ještě v roce 1874 Geronimo opustil rezervaci v Dračích horách a zamířil loupit za nedalekou mexickou hranici. Nájezd trval několik týdnů a Apačové se vrátili s bohatou kořistí velkého stáda krav a koní. Úspěch zvýšil Geronimovu prestiž a jeho skupinu posílili další mladí bojovníci. S nimi potom Geronimo podnikal nové výpady, avšak zase jen proti cílům v Mexiku, odkud nezískávali pouze uloupený dobytek, ale i stříbrné mexické mince.

Rezervační správa i americké úřady Geronimovy aktivity přehlížely až do jara 1876, kdy nájezdníci po svém návratu z výpadu nakoupili přímo v rezervaci od nezodpovědných zaměstnanců alkohol.

Když potom při dalším pokusu o nákup lihovin neuspěli, svoje partnery v nezákonném obchodování zabili, z rezervace utekli a cestou povraždili obyvatele blízkého ranče. Po jejich stopách se marně vydali vojáci a kritici existence rezervace v Dračích horách využili okamžitě příležitosti. Naléhali na její zrušení a přestěhování jejích obyvatel do rezervace San Carlos. Netrvalo dlouho a Úřad pro indiánské záležitosti rezervaci skutečně zrušil. Její správce Tom Jeffords požíval u Apačů neobyčejnou důvěru a autoritu. Rezervace ostatně vznikla díky dohodě mezi ním a Cochisem. Po jejím zrušení opustil vládní službu a jako soukromník sledoval zmar své práce. 

Demoralizace v San Carlosu

Všichni Apačové z Dračích hor do San Carlosu neodešli. Geronimova skupina i s ženami a dětmi zmizela v horách, kde se však ocitla ve svízelné situaci. V kraji žilo stále víc bílých osadníků a velká skupina uprchlíků nemohla uniknout jejich pozornosti. Bezpečnou existenci jí pak nezaručovala ani blízkost mexické hranice. Opatřit jídlo a přístup ke zdrojům vody ve vyprahlé krajině pro stočlennou tlupu představovalo velký problém, proto na jaře roku 1877 navázal Geronimo kontakt s Johnem Clumem, správcem San Carlosu. Výsledkem jednání byl odchod Geronimovy skupiny do rezervace, která tehdy představovala to nejhorší z rezervačního systému.

Příděly potravin a dalších komodit neodpovídaly dohodám kvalitou ani kvantitou, protože část peněz na jejich pořízení rozkradli úředníci. Správa poskytovala indiány z rezervace na práci důlním společnostem a statkářům v okolí a trpěla ilegální obchod s alkoholem, takže těžko mohla čelit obecné demoralizaci. Především muži ztratili svůj smysl života, možnosti lovu byly silně omezené, boj v každé podobě zcela zakázaný. Jedinými zábavami se stala ilegální výroba a popíjení tiswinu, kvasu z kukuřice. Dobrodružství válečných výprav jim pak vzdáleně připomínalo unášení mladých děvčat – a jejich následné znásilňování. 

Tábory v Mexiku

Geronima jmenovala správa v San Carlosu mluvčím Čirikávů, ale pohlavár podmínky v rezervaci dlouho nevydržel. Brzy odtud svoje lidi odvedl do Mexika, kde z počátku nepředstavoval hlavní předmět pozornosti místních úřadů. Od roku 1877 totiž opouštěli americké rezervace i vůdci dalších skupin – Chato, Juh a Victorio, aby v následujících letech sdíleli stejnou praxi. Po nějaké době se do rezervací opět vraceli a po opakovaných špatných zkušenostech zase prchali. S ženami a dětmi překračovali hranice Mexika a zřizovali si v nepřístupných horách Sierra Madre tábory – rancheríe.

Znovu pak vyjednávali s důstojníky americké armády o podmínkách návratu do rezervací na druhé straně hranice. Neobešli se už bez vymožeností bílé civilizace, především zbraní, ale také textilu či dalších předmětů pro prosté domácnosti, ani dobytka, koní nebo ovcí. Jejich loupeživé výpravy nakonec donutily americké a mexické úřady uzavřít dohodu o operacích americké armády na mexickém území. Koordinované akce mexických a amerických jezdeckých jednotek o celkovém počtu několika tisíc mužů tak nakonec vedly 14. října 1880 k likvidaci celé Victoriovy tlupy, považované tehdy za největší nebezpečí. Tarahumarští stopaři plukovníka Joaquína Terrazase objevili Victoriův tábor – 62 mužů a dohromady 84 žen a dětí. Při následném útoku pak zahynuli všichni mužští členové tlupy.

Jeden z posledních

O tři roky později, v září či říjnu 1883, přišel v horách státu Chihuahua o život Juh, další z čirikávských pohlavárů. Ze známých vůdců tak zůstali jen Chato a Geronimo. Oba se v témže roce vrátili do rezervace San Carlos, kde ovšem Geronimo opět nevydržel víc než několik týdnů. Jeho útěk lze jednoznačně přičíst poměrům, jež v rezervaci panovaly a od chvíle prvního Geronimova útěku nedoznaly žádné změny.

Nezměnily se ovšem ani podmínky mimo rezervaci, a tak se v následujících měsících Geronimo do San Carlosu opakovaně vracel, aby ho znovu opouštěl, naposledy 17. května 1885. Vedl svých 42 mužů a skoro stovku žen a dětí k mexickým hranicím. Když přitom skupina narazila na osamělý ranč, zabila majitele, jeho manželku i desetiletého syna. Při drancování objevili indiáni ukrytou pětiletou holčičku. Nabodli děvčátko na řeznický hák a nechali visící umírat. Když druhý den přijela v Geronimových stopách jednotka kavaleristů, bylo už na záchranu nešťastné dívenky pozdě. Ztratila příliš mnoho krve a zemřela krátce potom, co ji vojáci vysvobodili. 

Generál Crook, velitel všech oddílů americké armády v regionu, pak zahájil rozsáhlou operaci. Varoval obyvatele všech rančů v širokém okolí a současně začal s verbováním Apačů v rezervacích do oddílu zvědů. Velitelem stočlenného korpusu jmenoval veterána z občanské války kapitána Emmeta Crawforda. Sloužil léta na indiánské hranici, proto osobně znal apačské vůdce včetně Geronima. Čirikávové v modrých uniformách měli doprovodit stovku vojáků do Sierry a tam najít Geronimovu tlupu. Crawfordovým úkolem ale nebyl boj. Měl se pokusit přesvědčit Geronima k návratu do rezervace, přičemž generál sliboval razantní změny tamějších poměrů. 

Dvakrát za rok se vzdal

Crook se ovšem nespoléhal jen na vyjednávání. Rozvinul starší plán plukovníka Griesona. Nechal hlídat každý pramínek vody v polopoušti na americké straně hranic. Pokud by je Geronimo překročil, nezbylo by mu, než jednat s Crookem nebo zemřít žízní. Generál pak jen čekal zprávy od Crawforda.

Jeho stopaři Geronimův tábor skutečně objevili a pohlavár souhlasil se schůzkou. Ještě než k ní došlo, přepadli 17. ledna 1886 ležení Crawfordových Čirikávů mexičtí milicionáři. Crawford se snažil zastavit jejich palbu a jeden z nich jej zastřelil. Geronimo pak navázal kontakt přímo s Crookem a na schůzce 27. března v kaňonu Los Embudos několik kilometrů za mexickou hranicí vyslechl jeho jednoznačnou hrozbu: „Pokud se nevzdáš, půjdu za vámi tak dlouho, dokud nezabijeme toho posledního.“

Geronimo si nepochybně uvědomoval složitost situace, v níž se nacházel. Ženy a děti mu bránily v rychlém pohybu, zásoby střeliva se silně ztenčily, a nakonec tedy Crookovy výzvy uposlechl. Generál mu při návratu do USA nechal volnost pohybu a náčelník ji využil k poslednímu útěku.

Nadřízení pak Crooka, považovaného za příliš vstřícného vůči indiánským protivníkům, z kampaně odvolali a jmenovali na jeho místo generála s pověstí „indiánobijce“ Nelsona Milese. Avšak první měsíce operace jeho pěti tisíc mužů nepřinesly žádný úspěch. Apačové dokonce zabili několik dalších osadníků a vojáků, ale počet Geronimových lidí se v této době ztenčil na 37, včetně čtrnácti žen a dětí. Nakonec tedy souhlasil s novým jednáním.

Když se dotazoval na podmínky kapitulace Milesova emisara poručíka Charlese Gatewooda, uslyšel jednoznačnou odpověď: „Bez podmínek.“ A tak 3. září 1886 uznal Geronimo porážku a složil zbraně. Miles neopakoval Crookovu chybu a vojáci eskortovali zajatce až na nádraží u pevnosti Bowie. Tady ho posadili do zvláštního vagonu vlaku, v němž odjel do internace v pevnosti na Floridě.

Image

Čtěte také

Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci

Pátrání po temné hmotě se dlouho soustředilo na jednotlivé částice, jejichž objev by současně eliminoval významné problémy standardního modelu částicové fyziky. Mezi vědci teď ovšem sílí přesvědčení, že hledat takové částice bylo nejspíš chybou. Možná totiž existuje celý temný sektor, s vlastními částicemi a poli, jehož objev by sice potíže standardního modelu nevyřešil, ale vyjasnil by situaci s temnou hmotou.

Podle toho, co o kosmu víme, nás obklopuje nezměrné moře temné hmoty. Nadále se jedná o velmi záhadnou substanci, která tvaruje galaxie a největší vesmírné struktury. Zároveň je však natolik netečná, že skrz ni bez potíží procházejí fotony, tedy částice zprostředkující elektromagnetickou sílu. Také Mléčná dráha, potažmo Sluneční soustava, se zřejmě utápí v záplavě temné hmoty. Přesto nás zmíněná materie nepohltí, protože s běžnou látkou nijak významně neinteraguje – s jedinou výjimkou v podobě gravitace.

Přitažlivá možnost

Prakticky vše, co dnes o temné hmotě víme, pochází z měření její gravitační přitažlivosti. Potíž tkví v tom, že je gravitace v porovnání s ostatními známými fyzikálními silami neuvěřitelně slabá. Abychom se o temné hmotě dozvěděli něco bližšího, potřebujeme víc než jen její gravitaci. Jak ovšem ukázaly poslední dekády, najít podstatu tajemné materie nepředstavuje vůbec jednoduchý úkol. 

Po většinu onoho intenzivního pátrání se fyzici snažili nalézt nějakou částici, která by dokázala záležitost s temnou hmotou vysvětlit. Co když však nejde pouze o jednu částici? Mohl by totiž existovat celý – v tuto chvíli samozřejmě zhola hypotetický – temný sektor neboli dark sector či hidden sector, jenž by zahrnoval dosud neznámá kvantová pole s příslušnými neznámými částicemi (viz Temná říše).

Temný sektor by mohl utvářet celou kosmologii, v níž by jeho pole a částice mezi sebou interagovaly, a přitom by existovaly souběžně se standardním modelem i se standardní kosmologií. Temný sektor a svět důvěrně známé fyziky by se však navzájem téměř vůbec neovlivňovaly, jedině prostřednictvím gravitace. Poté, co selhaly jednodušší teorie vysvětlující fenomén temné hmoty, získal uvedený koncept mezi fyziky na atraktivitě.

V temných údolích fyziky

Mezi specialisty na hledání temné hmoty v temném sektoru patří i Kathryn Zureková z Caltechu, jež se na její „lov“ vydala už v roce 2005. Odborníci se tehdy soustředili na využití slabé fyzikální síly, protože v mnoha případech předpokládali, že by mohla temná hmota s běžnou látkou interagovat nejen gravitačně, ale také právě skrz slabou sílu, která je navzdory svému jménu mnohem silnější než gravitace. Vznikaly proto nesmírně citlivé experimenty, často umístěné hluboko pod zemí, při nichž se vědci snažili částice temné hmoty detekovat.

Astrofyzici v té době rovněž narazili na zvláštní signály z centra Galaxie: Šlo o mikrovlnné fotony, jež mohly vznikat při interakcích částic temné hmoty prostřednictvím slabé síly. Začalo se jim říkat dark matter haze neboli opar temné hmoty. Zureková se však domnívala, že by se popsané signály daly vysvětlit i řadou procesů běžné fyziky, které se temné hmoty netýkají. Vsadila se proto s Danem Hooperem z University of Wisconsin–Madison, podle nějž se měla souvislost signálů z centra Mléčné dráhy s temnou hmotou potvrdit do pěti let. Zureková mu oponovala a poražený měl po dobu jednoho roku při každém svém vědeckém vystoupení uznat, že jeho kolega měl pravdu. Badatelku každopádně hřálo vědomí, že by se v případě prohry stala svědkem objevu temné hmoty. Jelikož se ovšem tajemnou látku stále odhalit nepodařilo, je jasné, jak sázka dopadla.

Svazují nás předpoklady

Podle Zurekové se někdy stává, že nás svazují určité vlastní předpoklady a brání nám dosáhnout kýženého řešení. Fyzici totiž dlouho hledali takovou temnou hmotu, jež by současně vyřešila teoretické problémy standardního modelu částicové fyziky. Týká se to především potíží s hierarchií, záhady enormního rozdílu mezi slabou silou a gravitací i tzv. silného CP problému, který souvisí s narušením CP-symetrie čili složené symetrie konjugace náboje (C) a parity (P).

Částicoví fyzici očekávali, že přidání nových částic temné hmoty do standardního modelu zmíněné nesrovnalosti objasní a současně odhalí podstatu neznámé materie. Hypotetických kandidátů na takové částice se postupně objevila celá řada a největší pozornost si získaly dvě skupiny: Slabě interagující masivní částice WIMPs neboli weakly interacting massive particles by mohly vyřešit potíže s hierarchií, zatímco nesmírně lehké axiony teoreticky nabízely „lék“ na silný CP problém.

Cesta mimo standardní model

Zureková a další si ovšem kladli otázku, proč by vlastně měla temná hmota problémy standardního modelu řešit. Představovali si částice jiného typu, které neinteragují prostřednictvím žádné známé síly: Měly by vlastní síly a dynamiku, takže by nemohly nijak přispět k eliminaci potíží standardního modelu. A zároveň by měly mnohem nižší hmotnost, než jakou fyzici předpokládali u WIMPů. S uvedenou myšlenkou šla Zureková proti trendu fyziky vysokých energií, jenž se soustředil na budování masivních experimentů včetně monumentálního srážeče částic Large Hadron Collider, se kterým lze pátrat po stále hmotnějších částicích.

A skutečně – upuštění od předpokladu, že by částice temné hmoty měly současně vyřešit potíže s hierarchií či silný CP problém standardního modelu, zpřístupnilo široké spektrum nových modelů, jež by byly teoreticky životaschopné a současně by korespondovaly s reálným pozorováním vesmíru. Současně vyšlo najevo, že by temná hmota temného sektoru měla v porovnání s WIMPy odlišnou dynamiku, což by se projevilo na vývoji běžné látky v průběhu historie kosmu.

Šťastné náhody

Jak teoretický výzkum temného sektoru pokračoval, Zurekové a jejím spolupracovníkům se připletly do cesty šťastné náhody. Měly podobu anomálií, jež se objevily v roce 2008 v experimentech zaměřených na hledání WIMPů: Tři z uvedených pokusů totiž detekovaly nevysvětlitelný nárůst počtu událostí v oblasti nízkých energií, přičemž každou z nich mohla způsobit srážka částice temné hmoty s jádrem atomu běžné látky. Konkrétně mělo jít o částice s hmotností odpovídající několika málo neutronům.

Shodou okolností byla právě taková hmotnost v souladu s teorií asymetrické temné hmoty, kterou tehdy Zureková navrhla: Stavěla na představě, že množství temné hmoty souvisí s jejími interakcemi s běžnými neutrony a elektrony. Z teorie plynulo, že by částice temné hmoty mohly mít zhruba podobnou hmotnost jako elektrony. 

Zmíněné anomálie z roku 2008 pak značně přispěly k popularitě temného sektoru a objevila se řada teoretických studií, které se snažily popsané „odchylky“ vysvětlit různými typy temného sektoru. Dané teorie se však stále víc rozcházely s pozorováním, a ani uvedenému směru hledání temné hmoty se tedy nevyhnulo zklamání z neúspěchu.

Pátrání v krystalové mřížce

Zureková postupně zjistila, že výzkum základních fyzikálních sil k pochopení interakcí temné hmoty s běžnou látkou zřejmě nepostačí. Dospěla k závěru, že bude nutné zahrnout nepatrné vzájemné působení mezi atomy, například těmi uspořádanými v krystalové mřížce. Interakce některého z nich s temnou hmotou by se pak mohla šířit materiálem v podobě kolektivních kvazičástic, jako jsou fonony či magnony. Materiály se přitom skládají z mnoha různých atomů a molekul, které pojí rozličné vazby. Kvazičástice tak mohou nabývat spousty různých forem a ve hře se může nacházet pestrá paleta potenciálních vzájemných vlivů.

Zureková považovala za důležité pochopit možné interakce mezi temnou hmotou a zmíněnými kvazičásticemi. Nešlo o zcela snadný úkol, protože fyzici temné hmoty hovoří poněkud odlišným jazykem než fyzici kondenzovaného stavu. Jakmile ovšem nalezli společnou řeč, otevřel se před nimi ohromný svět fenoménů spojených s kvazičásticemi.

Dva možné směry

Nejprve se odborníci zabývali mnoha z nich, ale časem dospěli ke dvěma typům materiálů, které se zdály být slibné jak díky možnému výskytu interakcí s částicemi temné hmoty, tak díky praktickému využití v experimentech. Aktuálně proto připravují pokusy, jež by se mohly rozběhnout v příštích letech.

První kategorii vhodnou pro zmíněný typ hledání temné hmoty představují tzv. polární materiály jako křemen či safír. Mohou v nich vznikat silné fonony o kolektivní energii, jež odpovídá temné hmotě z temného sektoru, a mohly by vhodně interagovat s temnými fotony – pokud existují. Druhou takovou kategorii reprezentuje supratekuté helium, kterému se vyhýbá řada problémů spojených s pevnými materiály, v nichž se nacházejí krystalové mřížky. Rovněž přitom obsahuje lehká atomová jádra, u nichž existuje relativně velká šance na interakce s temnou hmotou.

Nové pokusy pod zemí

Teoretické výpočty naznačují, že by v obou případech mělo stačit jen malé množství cílového materiálu. Háček spočívá v tom, že musí mít prakticky ideální strukturu bez sebemenších defektů a nacházet se ve zcela klidném prostředí bez kontaminantů. V daném směru bude možné využít zkušenosti z podzemních experimentů, které v minulosti neúspěšně pátraly po WIMPech. 

Mezi nejslibnější projekty patří SPICE neboli Sub-eV Polar Interactions Cryogenic Experiment, navržený fyzikem Mattem Pylem, v němž by jako detektor posloužil polární materiál typu safír. Pyleův kolega Daniel McKinsey zas představil projekt HeRALD alias Helium Roton Apparatus for Light Dark matter, založený na supratekutém heliu. Oba experimenty již mají vybudované teoretické zázemí a fyzici na jejich přípravu získali počáteční financování vědeckého oddělení amerického ministerstva energetiky. Současně se však ukázalo, že existují procesy schopné vytvořit velmi podobné signály, aniž by šlo o temnou hmotu. Proto bude nutné citlivost experimentů zvýšit, což by mohlo trvat dlouhé dekády, a možná i déle. 

Pátrání po temné hmotě očividně znamená běh na dlouhou trať. Fyzici již uskutečnili bezpočet experimentů, prověřili spoustu hypotéz, ale tajemná látka dál tvrdošíjně vzdoruje. Kathryn Zurekové to připomíná stavbu dávných katedrál: Některé z nich vyrůstaly po dlouhé generace a jejich stavitelé museli navazovat na práci svých předchůdců, až nakonec dospěli ke špici nejvyšší věže. Doufejme, že na vrcholu katedrály výzkumu temné hmoty jednou najdeme vysvětlení této fundamentální, a přesto stále záhadné složky vesmíru.

Image

Čtěte také

Záhada temné hmoty: Proč stále nemáme přímý důkaz její existence?