Podle spojeneckých plánů měla být během operace Market Garden nasazena také polská 1. samostatná výsadková brigáda. Vojáci měli být vysazeni ve třech vlnách (dvou kluzákových a jedné paradesantní) a poskytovat podporu svým britským druhům při obsazení silničního mostu přes Rýn ve městě Arnhem a železničního mostu v Oosterbeeku. 

Akce začala 17. září, ale první Poláci se do střetů s nenáviděnými Němci dostali až o den později, když na palubách 10 kluzáků v cílové oblasti bezpečně přistály obsluhy protitankových kanonů i se svými zbraněmi. Hlavní část brigády měla z Anglie odstartovat až 19. září. Nakonec toho dne zamířila na bojiště jen druhá kluzáková vlna, která měla o poznání méně štěstí než ta předešlá, neboť se setkala se silným německým odporem, jenž vyústil ve ztrátu většiny přepravovaných 57mm protitankových děl. 

Skeptický velitel

Smůla „šedých baretů“ vyvrcholila, když kvůli špatnému počasí došlo k odložení startu poslední paradesantní vlny o 24 hodin. Totéž se opakovalo i následujícího dne, kdy navíc přišly rozkazy o změně cílové zóny. Poláci měli nyní seskočit v okolí vesnice Driel, odkud by se pak přívozem dostali přes Rýn a připojili se k britské 1. výsadkové divizi pod velením generálmajora Roye Urquharta. 

Sosabowskému zůstalo jen velmi málo času na přípravu a začínal být stále skeptičtější ohledně celkového výsledku operace. Nadřízení jej ale ubezpečili, že klíčový přechod přes řeku mají Britové pevně v rukou. Poláci, čekající nervózně na anglických letištích, dostali zelenou teprve ve čtvrtek 21. září odpoledne a 114 transportních C-47 s více jak 1 500 vojáky na palubách odstartovalo směr Holandsko. Jenže počasí bylo stále nepříznivé a k cíli dorazilo jen 72 strojů. Když se pak asi tisícovka padáků snesla za silné nepřátelské palby na zem, začaly se naplňovat zlé předtuchy generála Sosabowského.

Prokletý Rýn

Nejprve se sice „šedým baretům“ bez větších potíží podařilo obsadit obec Driel, pak ale přišel šok. Poručík Kaczmarek, který měl s několika dalšími muži zjistit situaci u přívozu přes Rýn, vzpomínal: „Postavili jsme se na rampu a kapitán Budziszewski zvolal na druhou stranu hlasité ‚Hello‘, avšak nedočkal se odpovědi. Pak vypálil světlici, jenže hned jak se rozžala, spustila se z protějšího břehu zuřivá palba.“ Poláci rychle pochopili, že na severní straně Rýna je nečekají spolubojovníci, ale nepřítel, který navíc přívoz poničil. 

Aby toho nebylo málo, nefungovalo rádiové spojení. Kapitán Ludwik Zwolanski, styčný důstojník u Urquhartova štábu později v noci dobrovolně přeplaval řeku, aby své kamarády informoval o situaci u Arnhemu. Sdělil jim, že Britové se pokusí vyčistit část severního břehu Rýna a následně dodají vory, na kterých se pak polská brigáda přepraví k Oosterbeeku, v jehož okolí 1. výsadková divize horko těžko udržovala obranný perimetr. Nic z toho se však nezdařilo a lodě nebyly k dispozici ani na jižním břehu řeky v okolí Drielu. Sosabowskému tak nezbylo než nařídit zaujetí kruhové obrany vesnice s tím, že k dalšímu pokusu o překročení řeky dojde následující noci.

Nekončící smůla

V průběhu pátku 22. září se Němci pokusili Driel dobýt, byli však poměrně snadno odraženi. Večer navíc do obce dorazila první vozidla 43. pěší divize coby předvoj britského XXX. sboru, který postupoval na Arnhem v rámci pozemní části operace Market Garden. Po setmění se Poláci znovu zkoušeli dostat přes řeku. Tentokrát již měli alespoň šest malých gumových člunů, které provizorně svázali dohromady, chyběla jim však pádla a silný proud je neustále strhával.

Nakonec se do rána na druhý břeh dostalo jen 52 mužů, přičemž všechna plavidla přišla vniveč. Zdálo se, že překonání Rýna představuje pro brigádu nesplnitelný úkol, a tak se znovu opakoval scénář předchozího dne: za světla Poláci drželi obranu Drielu a pod rouškou tmy se část z nich přesouvala k řece. 

V noci ze soboty na neděli již měli Sosabowského muži k dispozici asi 12 plnohodnotných ženijních člunů, které vyprosili u 43. divize, dál se jim však lepila smůla na paty. Polští ženisté neměli se získanými plavidly žádné zkušenosti, a navíc museli pracovat pod těžkou nepřátelskou palbou. Vše pozoroval také britský podplukovník Myers, který později vzpomínal: „Dělali, co mohli. V překonávání vodních toků neměli patřičný výcvik a plán operace ani nic takového nepředpokládal. Čím méně ale bude řečeno o jejich ‚vodáckých‘ schopnostech, tím lépe.“ Na druhý břeh se tentokrát dostalo jen 153 Poláků, většina z nich se rychle zapojila do obrany u Oosterbeeku.

Místo orlů obětní beránci

Během 24. září dorazil do Drielu zbytek brigády, který seskočil o den dříve a dopadl poněkud jižněji v americkém sektoru u městečka Grave. Sosabowski se téhož dne zúčastnil porady s velícími britskými důstojníky, avšak brzy poznal, že ztratil jejich důvěru. Na schůzi se polský generál dozvěděl, že v noci proběhnou dva nové pokusy o překonání řeky, které bude řídit velitel 43. divize generálmajor Ivor Thomas. Plán počítal i s tím, že jeden z polských praporů bude vyňat ze Sosabowského velení a přejde do britské gesce. To pak vyústilo v hádku, při níž se Polák mimo jiné ohradil tím, že síly, které mají podle plánu překročit Rýn, jsou příliš slabé a téměř jistě dojde k jejich zničení. Na to velitel XXX. sboru pohrozil Sosabowskému zproštěním velení, načež celá porada skončila.

Již za několik hodin se ukázalo, že ani Britové nedokáží ve tmě a pod palbou naplnit stanovené cíle. Jen něco málo přes 300 vojáků Dorsetského pluku se dostalo na severní břeh, kde byla většina z nich do 24 hodin zajata. Situace 1. výsadkové divize u Oosterbeeku se navíc tak zhoršila, že již nezbyla jiná možnost než evakuace. Ta proběhla v noci z 25. na 26. září a jako zadní voj posloužili mimo jiné i polští výsadkáři, kteří pak z velké části padli do německého zajetí. Sosabowského brigádu následně čekal již jen pěší ústup a obranné boje, ze kterých byla stažena 6. října 1944.

Během svého jediného bojového vystoupení přišla formace zhruba o 25 % původního stavu: 97 mužů padlo, 158 utrpělo zranění a 173 zůstalo nezvěstných. Brigádní generál Sosabowski navíc zaplatil za svou troufalost, kterou projevil tváří v tvář britským protějškům, a 9. prosince 1944 mu bylo odebráno velení jednotky, kterou vybudoval a celým srdcem miloval.

Image

Čtěte také

Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden (1)

Novoroční večerní nebe zdobí z obou stran dvojice planetárních sousedů: Zatímco k jihozápadu se zvolna sune Saturn ve Vodnáři, nad jihovýchod naopak stoupá Jupiter v Blížencích. Ten si pro sebe doslova ukradne lednové noci, protože se již 10. ledna ocitne v opozici se Sluncem. Nad obzorem ho tudíž zahlédneme od soumraku do úsvitu, kdežto Saturn se z oblohy vytratí ještě před půlnocí.

V polovině února se na soumrakovém nebi těsně nad západem začne objevovat i Merkur. Hezký pohled se naskytne 19. a 20. února, kdy bude o něco výš nad planetou pozorovatelný rovněž tenký srpek dorůstajícího Měsíce v doprovodu Saturnu. Navíc se v dalekohledech jen 50′ severně od plynného obra ukáže také Neptun. Na sklonku února se pak ke slábnoucímu Merkuru přidá i večernice Venuše, jejíž spatření však zkomplikuje velmi malá vzdálenost od ještě světlého, západního horizontu.

Jako malá lodička

Noční obloha na přelomu roku však samozřejmě nabízí mnohem víc než jen jasné planety. Jiskřivé hvězdné nebe plné nápadných stálic zdobí takové skvosty jako otevřené hvězdokupy Plejády a Hyády z Býka nebo třeba mlhovina M42 v Orionu. Pokud s pozorováním vesmíru teprve začínáte, rozhodně byste se měli po uvedených objektech pídit. Patří totiž mezi ty, které nikdy nezklamou. Pro zkušené pozorovatele máme naopak tři drobné zimní „perličky“, které si již přinejmenším ve dvou případech říkají o větší dalekohled i trpělivost při hledání.

Cesta k první z nich – otevřené hvězdokupě NGC 1662 v Orionu – začíná u hvězdy Pí 1 Orioni se 4,7 mag, jež je viditelná i pouhýma očima. Od ní zamiřte 1,8° na severozápad, kde už by vám měl padnout zrak na hledanou hvězdokupu. S menším binokulárem spatříte v dané oblasti několik nepříliš nápadných hvězd s jasností okolo 8–9 mag. V menších přístrojích či za horších pozorovacích podmínek mohou dokonce splynout a vytvořit iluzi poněkud protažené mlhavé skvrnky, z níž tu a tam vystupují jednotlivé stálice.

V dalekohledech s objektivem o průměru okolo 100 mm však začne být zřejmé, že je hvězd o něco víc – těch nápadnějších asi osm, přičemž mají jasnost v rozmezí 9–12 mag a táhnou se podél mírně zakřivené linie zhruba v délce 11′. K tomuto hlavnímu řetízku pak ze strany přiléhá menší, lehce protažená skupinka 3–4 stálic, se srovnatelnou jasností. Při menších zvětšeních přitom hvězdy NGC 1662 vykreslují na obloze obrys jednoduché lodičky: Hlavní řetízek tvoří lehce prohnutý kýl, zatímco zbylou skupinku si lze představit coby stěžeň či napnutou plachtu. Existují však i další výklady a například pozorovatelům z řad fanoušků Star Treku prý hvězdokupa připomíná obří klingonský bitevní křižník… 

Pozůstatek po supernově

Nyní se už ovšem vydejme za druhou perličkou, planetární mlhovinou NGC 1514, která se skrývá těsně u severní hranice souhvězdí Býka. Nejbližší nápadné stálice tak představují Zéta a Omikron Persei ze sousedního Persea. Jelikož mají jasnost 2,9 a 3,8 mag, snadno je spatříte i bez dalekohledu. Totéž však rozhodně nelze říct o NGC 1514, která má jen 10 mag a úhlový průměr pouhé 2′. Její vyhledání proto neznamená úplně triviální záležitost.

Na začátku nicméně pomůže výše zmíněná dvojice hvězd z Persea. Pokud se vydáte od Omikronu k Zétě a následně budete v daném směru pokračovat ještě 2,5°, doputujete až k lehce naoranžovělé stálici sedmé velikosti. Když od ní pak zamíříte o další 1° dál na jihovýchod, ocitne se ve vašem zorném poli dvojice hvězd osmé velikosti, které na nebi dělí úhlová vzdálenost asi 0,25°. Zhruba uprostřed mezi nimi potom spatříte i nezřetelnou stálici s jasností okolo 9 mag, jež bude vypadat poněkud podezřele: Na rozdíl od svých sousedek totiž bude mít mírně difuzní vzhled…

Teprve dalekohled s objektivem o průměru alespoň 150 mm odhalí, že jde o planetární mlhovinu. Nezbytné je navíc dostatečné zvětšení, minimálně 100× či větší, a perfektní pozorovací podmínky. V takovém případě by se měl neurčitý lem okolo zmíněné „podezřelé“ hvězdičky proměnit v rozsáhlou, nicméně velmi nenápadnou kruhovou mlhovinu. Úhlový průměr tohoto průsvitného hala přesahuje 2′, což není zrovna málo – kotouček Jupitera má v lednu 2026 přibližně třetinový rozměr. Ještě větší přístroje, ideálně ve spojení s mlhovinovým OIII filtrem, potom v těle NGC 1514 ukážou i dvojici protilehlých zjasnění na severozápadě a jihovýchodě.

Jasné galaktické jádro

A co třetí perlička? Za tou je potřeba se vydat do malého souhvězdí Berana. Na rozdíl od předchozích dvou objektů se však NGC 772 nachází daleko za hranicemi naší Galaxie. Sama totiž představuje obří hvězdný ostrov…

Nejprve na nebi vyhledejte hvězdu čtvrté velikosti Gama Arietis, viditelnou pouhýma očima. Od ní pak stačí podniknout výpad zhruba 1,5° na východ a budete u cíle. Ve větším dalekohledu, který si její pozorování vyžádá, se NGC 772 ukáže jako mlhavá skvrnka s 10,3 mag. Zaujme přitom zejména výrazným protažením od severozápadu na jihovýchod, s čímž korespondují i její úhlové rozměry 3′ × 5′. Nejnápadnější část galaxie každopádně tvoří jasné jádro, jehož průměr odpovídá přibližně desetině okolního mlhavého disku s tvarem dýňového semínka. Pro majitele velkých dalekohledů pak NGC 772 nabízí ještě drobný bonus. 

David a Goliáš

Už větší dalekohled odhalí, že má spirální galaxie NGC 772 prapodivný tvar. Jedno ze spirálních ramen je silně protáhlé, o poznání vyvinutější než ta zbývající, a dokonce vybíhá vně hvězdného ostrova. Důvod přitom leží nedaleko, přesněji řečeno 3,5′ jihozápadně, tedy v jednom zorném poli s NGC 772. Spatří ho však jen majitelé přístrojů s objektivem o průměru alespoň 30 cm, jelikož jde o velmi nenápadnou eliptickou galaxii s jasností pouhých 13 mag a s úhlovými rozměry nepřekračujícími 1′.

I ve velkých dalekohledech se proto NGC 770 jeví spíš jako mlhavá hvězda, a přesto právě ona stojí za deformovaným tvarem NGC 772. Jsou totiž navzájem gravitačně svázané: Menší z nich představuje satelitní galaxii mohutnějšího hvězdného ostrova, z něhož prostřednictvím slapového působení – na vzdálenost 100 tisíc světelných roků – doslova vysává stálice i mezihvězdný plyn a prach. 

Východy a západy Slunce

V první polovině ledna se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 21. ledna ve 2:45 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře a 18. února v 16:52 SEČ do znamení Ryb

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný pouze v polovině února nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná až v závěru února nízko nad západem
• Mars – v lednu i v únoru nepozorovatelný
• Jupiter – v lednu viditelný po celou noc, v únoru pak téměř celou noc mimo ráno
• Saturn – v lednu i v únoru viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – v lednu viditelný téměř celou noc kromě rána, v únoru viditelný v první polovině noci
• Neptun – v lednu i v únoru viditelný večer nad jihozápadem až západem

Zajímavé úkazy v lednu a v únoru 2026

• 3. ledna – Země nejblíž ke Slunci v roce 2026, ve vzdálenosti 147,1 milio­nu kilometrů
• 3. ledna – v noci nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
• 3. ledna – během noci projde úplňkový Měsíc mezi Jupiterem a Polluxem z Blíženců; v okamžiku největšího přiblížení, 4. 2. okolo 2:00, se tělesa shromáždí na ploše o průměru asi 7°
• 6. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na večerní obloze; nejblíž (2°) si budou v okamžiku východu nad obzor okolo 20:15
• 10. ledna – Jupiter v opozici se Sluncem
• 11. ledna – setkání ubývajícího Měsíce a Spicy z Panny na ranním nebi; nejblíž (2,3°) si budou v okamžiku východu nad obzor okolo 1:00
• 14. a 15. ledna – úzký měsíční srpek poblíž hvězdy Antares ze Štíra na ranní obloze
• 23. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na večerním nebi; nejblíž (5°) si budou ještě za soumraku; 2,2° západně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 31. ledna – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na ranní obloze, na ploše o průměru okolo 9°
• 2. února – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi; nejblíž (0,5°) si budou 3. 2. okolo 5:00
• 7. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 11. února – měsíční srpek poblíž hvězdy Antares ze Štíra na ranním nebi
• 19. února – Merkur v největší východní elongaci, v úhlové vzdálenosti asi 18° od Slunce
• 19. a 20. února – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Saturnu na podvečerní obloze, 19. 2. Měsíc jen 4,5° od Saturnu, 20. 2. již v úhlové vzdálenosti 12°; Merkur viditelný pouze za soumraku; zhruba 50′ severně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 27. února – setkání Měsíce a Jupitera na ranním nebi; nejblíž (4°) si budou v okamžiku západu za obzor okolo 4:30
• 28. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Paleontologové nedávno učinili fascinující objev: před 115 miliony let kraloval vodám v okolí dnešní Austrálie obrovský žralok, který překonával velikostí i dnešní největší žraloky bílé. Tento predátor se objevil na scéně zhruba 15 milionů let před slavným megalodonem.

Prehistorický obr

Objev vychází z analýzy pěti obratlů nalezených na australské pláži. Podle odhadů vědců tento dávný žralok měřil přibližně osm metrů – pro srovnání, dnešní velcí bílí žraloci dorůstají obvykle kolem šesti metrů a obří megalodon mohl dorůstat až okolo 18 metrů.

„Vypadal by úplně jako moderní gigantický žralok – přesně v tom je kouzlo. Tento tvar těla funguje už 115 milionů let, je to příběh evolučního úspěchu,“ přibližuje podobu dávného obra Benjamin Kear, hlavní kurátor Švédského muzea přírodní historie.

Žraloci mají na Zemi dlouhou historii sahající 450 milionů let zpět, ale předci dnešních velkých bílých žraloků se v paleontologických nálezech objevují až před 135 miliony lety. V té době šlo ale o podstatně menší tvory – podle vědců měřili jen okolo jednoho metru. Dosavadní nálezy naznačovaly, že skutečně obří žraloci, jako je megalodon, se vyvinuli až před asi 100 miliony lety. Nová analýza tak nyní posouvá „nástup gigantů“ hlouběji do minulosti.

Vědců hodlají pokračovat v hledání dalších zkamenělin obřích žraloků, aby doplnili obrázek evoluční historie těchto fascinujících predátorů. Podle Benjamina Keara je totiž pravděpodobné, že skutečně velcí žraloci mohli existovat ještě dříve.

Image

Čtěte také

Zabiják megalodon: Mohl největší postrach moří přežít dodnes?

Mohou nám jednoduché videohry, které známe především z dětství, pomáhat v boji se syndromem vyhoření? Podle nové studie zveřejněné v odborném časopise JMIR Serious Games je odpověď překvapivě kladná. Výzkum, který vedl Andreas Benedikt Eisingerich z britské Imperial College London, ukazuje, že klasické hry jako Super Mario Bros. nebo Yoshi mohou u mladých dospělých posilovat pocit štěstí a snižovat tím riziko psychického vyčerpání.

Blahodárný úžas

Studie, která nese výmluvný název „Super Mario Bros. a Yoshi: dětský úžas jako ochrana před vyhořením u mladých dospělých“, se zaměřuje na psychologický fenomén tzv. dětského úžasu – schopnosti prožívat radost, hravost a zvědavost, které si většina lidí spojuje s bezstarostným dětstvím.

Badatelé svůj výzkum postavili na kombinaci podrobných rozhovorů a dotazníkového šetření mezi vysokoškolskými studenty. Účastníci popisovali své subjektivní prožitky při hraní her a jejich vztah ke stresu, studijnímu tlaku a duševní pohodě. Studenti se shodovali, že tyto hry vnímají jako pozitivní a povznášející, připomínku bezstarostného dětství a krátký únik z permanentního tlaku online světa. Hraní pro ně představovalo bezpečný prostor bez očekávání výkonu, kde si mohli mentálně odpočinout.

Tento výzkum je jedním z prvních, který identifikoval dětský úžas jako významný psychologický mechanismus, který zlepšuje duševní pohodu. Důvěrně známé počítačové hry podle vědců představují digitální prostředí s nízkým tlakem na uživatele a poskytují mu žádoucí emoční reset.

„Náš výzkum ukazuje, že cesta ke zvládnutí syndromu vyhoření u mladých dospělých nemusí vést jenom přes tradiční zdravý životní styl,“ vysvětluje Eisingerich. „Klíčem může být i znovuobjevení radosti, která nás obvykle provází v dětství. Jak se zdá, hry jako je série Super Mario mohou nabídnout silný lék proti cynismu, únavě a emoční otupělosti, které jsou pro syndrom vyhoření typické.“ Podobná emoční podpora se určitě bude hodit i v roce 2026.

Image

Čtěte také

Zatočte se stresem: Vědecky ověřené metody pro vyladění vaší psychiky

Bartoškova kronika, psaná v letech 1581 až 1594, je důležitým pramenem k historii uherskobrodského regionu. Jejími autory byli uherskobrodští měšťané Jan Kůdelka, Jiří Bartošek a Daniel Dvorský a obsahuje záznamy z let 1474–1594. Druhou kronikou z Uherskobrodska, je kronika nazvaná Památky města Brodu Uherského, sepsaná Františkem Letochou a vydaná v roce 1724. Obsahuje záznamy z období let 1600–1720.

Komety a zatmění

Vznik komet spojovali staří učenci s řídkými parami vystupujícími v ovzduší do výše, kde se vznítily zářením od Slunce. Tyto vznícené páry vytvořily jev zvaný kometa. Jev, tedy nikoliv těleso, jak víme dnes. V Bartoškově kronice jsou záznamy o dvou kometách, a to velice strohé na to, co v té době komety představovaly – znamení zkázy, neúrody a válek.

O kometě z roku 1556 se píše: „zjevila se kometa veliká a trvala asi za čtyry neděle“. Jednalo se o kometu Fabriciovu. Později se ukázalo, že byla pozorovaná již dříve, a z toho vyplynul závěr, že některé komety se mohou periodicky vracet ke Slunci. Roku 1577 „listopadu 9. dne ukázala se jest kometa veliká s vocasem napodobě k šavli aneb k rohu přihnutá a ukázala se do 30. dne toho měsíce“.

Dle astronomických pramenů se jednalo o kometu Brahe, která byla hodnocena jako druhá největší pozorovaná kometa v tisíciletí. Pro astronomii byla důležitá v tom, že její pozorování definitivně vyvrátilo myšlenku o atmosférickém původu komet. Měření ukázalo, že komety musí být ve větší vzdálenosti, než je Měsíc. 

Dalším astronomickým jevem registrovaným v kronice bylo zatmění Slunce: „Léta páně 1485 stalo se jest mrknutí veliké.“ To je výstižně pojatý středověký výraz pro zatmění Slunce. Zatmění z 30. dubna 1584 je popsáno takto: „30. dne ráno, asi hodinu na den, zatemnilo se Slunce, téměř čtvrtý díl.“

V textu je důležitá informaci o velikosti překrytí Slunce Měsícem. Jestliže toto překrytí bylo podle propočtů 21 %, pak je údaj v kronice poměrně přesný a dá se spekulovat, zda nevyšel přímo z astronomických zdrojů. Je zajímavé, že pozorování zatmění Měsíce v kronice chybí.

Polární záře

Polární záře byla považována již ve starověku za jev meteorologický. Středověk přidal k popisu tohoto úkazu fantastiku. Podle červené barvy připomínající krev vznikla asociace s bojujícími vojsky a lidé vykládali polární záři jako znamení následných pohrom – válek, neúrod či epidemií.

Vznik polárních září byl s velkou pravděpodobností podnícen maximem jednoho z cyklů sluneční aktivity, opakujících se zhruba po 11 letech. Polární záře popisované v Bartoškově kronice souvisely pravděpodobně s takzvaným druhým maximem sluneční aktivity v období let 1582 až 1583, které následovalo po prvním (v roce 1581). O „bouřlivosti“ druhého maxima by mohlo vypovídat kronikářovo dramatické líčení: „1582 července měsíce [...] 2 dny na úsvitě i ráno záře na nebi hrozná, že kde se na věci nebo domy opřela, že kdo jest z nenadála uhlídal, domníval se, že někde hoří.“

Není uvedeno přímé pozorování polární záře, ale odraz na budovách by ukazoval na její mimořádnou intenzitu. „1583 – měsíce února 11. zázrak na nebi okázal se 13 slůpů jasných potřikrát zmizely a zase se vokázali, a to stalo se od druhé hodině až do čtvrté.“ Převedeno ze staročeského času, který se počítá od západu Slunce, byla délka trvání záře zhruba od 19 do 21 hodin.

„10. srpna měsíce 83 zázrak hrozný viděli sme na nebi. Nejprv od východu a potom od půlnoci slúpy veliké stály nad městem, a bylo jasno veliké a hvězd na nebi mnoho. A s těch slúpů vycházel jako dejm a nebe se otvíralo tak s temna, že se zdálo jako by nebe hořelo, a tak blesk po oblacích šel, jako by se plamen utrhal.“ Polární záře z 10. srpna je ukázkou velkého spektra tvarů, kterými tento nebeský jev disponuje. Kronikářovy popisy září, jakkoliv emotivní, obsahují realistické informace.

Povodně a sucha

Z první poloviny 16. století máme z Uherskobrodska pouze dva zápisy o povodních, a to z let 1521 a 1522. Jako přelomový můžeme vnímat rok 1555, kdy jsou v Bartoškově kronice záznamy hned o dvou povodních. Je tomu v souladu s trendem na území českých zemí: tento rok byl vlhký a po oblevě došlo k vzedmutí všech toků. „[...] v Zlechově nedaleko od Hradiště, stopilo [se] krav, ovec, sviní množství a jiných škod se tu zdělalo nemálo.“ V tomto roce se vystřídaly meteorologické události jako kroupy, záplavy a přívalové deště. Další informace z kroniky jsou o povodních v letech 1565, 1570 a 1593. 

Suché období, pravděpodobně dost extrémní, se objevuje v zápisech pouze v roce 1581, kdy jsou popsány i požáry, ať už úmyslně založené nebo způsobené blesky. Bouřková činnost byla tedy v té době také zvýšená a vzhledem k suchu způsobila velké škody. Mráz byl písemně registrován na přelomu padesátých a šedesátých let, objevuje se i v období sucha v roce 1581. Kvůli mrazu v dubnu 1559 pomrzla v Čechách čtvrtina vinohradů a ovocných sadů. Kruté teploty neušetřily ani zvířata a lidi, jak o tom svědčí záznam z 10. května 1560: „[...] panu Jaroslavovi z Kunovic pomrzlo ovec na poli 250 a něco víc, a v Blatnici, v Němčí, Vlčnově a při jiných vsech nemálo pomrzlo v poli ovec, krav i lidí.“ 

Klima začalo nabývat extrémnějších výkyvů v polovině století, konkrétně rokem 1555. Hlavně v následujícím desetiletí se vyskytovalo hodně povodní, přívalových dešťů a krupobití. Extrémní bylo i období kolem roku 1581, kdy je v Bartoškově kronice registrován přívalový déšť, sucho a následné požáry.

Přívalové deště

Na konec se podíváme také do dalšího místního pramene, Kroniky z Uherského Brodu. Záznamy z uherskobrodského regionu od 16. do poloviny 18. století vypovídají o častých přívalových deštích. Jejich průběh charakterizuje krátký vydatný déšť, zanechávající po sobě povodeň způsobující velké materiální škody. Pro tyto stavy platí rčení: „Jak rychle voda škody napáchala, tak rychle odešla.“ Historický popis odpovídá scénářům, které známe i z dnešní doby. 

Naší pozornost zaslouží líčení povodně ze srpna  1672, nazvané „povodeň ukrutná“, kterou způsobil přívalový déšť: „Na den sv. Vavřince, jenž jest 10. aug. [srpna], vnáhle ukrutná, předtím, nikdy nevídaná a neslýchaná voda se pod Brod sběhla. Dle zprávy [...], že sice žádné obzvláštní pršení nebylo, toliko na tenž den sv. Vavřince po poledni, že se na Zálesí těžké hřímání začalo a nato takový strž oblaků v těch místech se stal a přival padl, že ke čtyrem hodinám najedenkráte taková hrozná voda se přivalila, že lidé z předměstí sotvej se do města salvírovati mohli. Vylela se až pod samou bránu Nivnickou, a jak sem já sám ještě znamení viděl, musela se od svého centra víc než na 15 střevíců zvejšiti. A pročež také všechno předměstí a všechny trávníky zalela a přitopila, chalupy kácela, dříví, ploty, parkány s sebou brala a hrozné škody podělala.“ 

„V Bojkovicích, v Záhorovicích, v Šumicích a jinde mnoho chalup netoliko zbořila, ale také některé dokonce zcela se všechným nářadím, co v nich bylo, i na nich lidí, kteří se na kalenice salvirovali, vzala a preč nesla. Též dobytků potopených a i dokonce dětí v kolébkách plaviti se viděti bylo a in summa takové škody zdělala, že jich opsati možné nejní [...]. Ta ukrutná voda, podělajíce nesčíslné škody, tak jak se náhle přivalila, tak také zase náhle odběhla.“ 

Při srovnávání historických a současných popisů mrazí při pomyšlení, že je mezi nimi sice skoro 400 let, ale člověk stojí před přírodními živly stejně stále bezbranný.

Image

Čtěte také

Suchem spálené české země: Jak si naši předkové vysvětlovali výkyvy počasí?

Supermasivní černé díry bývají obvykle vykreslovány jako věčně hladové vesmírné vysavače, které pozřou cokoliv, co se k nim dostatečně přiblíží. Čím větší jsou, tím hladovější by měly být. Zvlášť dramatické podmínky pro růst supermasivních černých děr nastávají při srážkách galaxií. 

Když se dvě masivní, na plyn bohaté galaxie setkají, jejich gravitační pole žene obrovské množství chladného molekulárního plynu do jejich center, kde sídlí supermasivní černé díry. Tyto krátké, násilné fáze by podle současných teorií měly spouštět „opravdové hody“, během nichž se černé díry rozsvítí jako aktivní galaktická jádra – jedny z energeticky nejextrémnějších objektů ve vesmíru.

Supermasivní černé díry na dietě

Jenže pozorování sedmi blízkých galaktických srážek odhalují něco úplně jiného: zatímco v některých případech se do hostiny zapojují obě černé díry, jinde září pouze jedna a její „parťačka“ zůstává i nadále temná. V některých případech dochází i k tomu, že vydatnou kosmickou hostinou pohrdají obě černé díry.

Pozorování radioteleskopu ALMA také odhalilo, že se kolem mnoha černých děr nacházejí husté, chaotické shluky plynových mračen, a to zejména u těch hmotnějších. Podle vědců jde o potvrzení, že galaktické srážky skutečně dokážou dopravit „potravu“ až ke „chřtánu“ supermasivní černé díry. Množství dostupného plynu ale poněkud překvapivě nijak nesouvisí s tím, jak jasně černá díra září, tedy jak rychle skutečně plyn pohlcuje.

Vybíraví labužníci

I když mají supermasivní černé díry dostatek potravy doslova na dosah, většina z nich se během srážek galaxií chová spíš jako labužníci než jako nenasytní predátoři. Místo dramatického růstu jen „uzobávají“ chladný molekulární plyn a jejich růst je tak neefektivní a přerušovaný.

Srovnání systémů, kde jsou aktivní obě černé díry, s těmi, kde svítí jen jedna, ukázalo další nuance. V některých případech je neaktivní černá díra skutečně ochuzená o chladný plyn. Jindy však plyn zjevně přítomen je – a černá díra přesto zůstává nečinná. Podle vědců je jedním z možných vysvětlení snížené „chuti k jídlu“ pauza mezi dvěma krmnými epizodami.

Dalším překvapivým zjištěním je, že mnoho aktivních černých děr neleží přesně ve středu rotujících plynových disků své galaxie. Tento posun může být známkou prudkých gravitačních přetlačovaných během galaktické srážky, které mohly černé díry „vyrazit“ z jejich původní polohy. Takové vychýlení pak může růst černých děr dále komplikovat.

Jak se zdá, samotné srážky galaxií, které rozhýbají masy kosmického plynu, představují jen část příběhu o krmení supermasivních černých děr. Neméně důležitou roli zřejmě hraje i načasování procesů, které probíhají v blízkosti těchto ohromujících gravitačních monster, i to, jak konkrétně tam jsou uspořádána kosmická mračna plynu.

Image

Čtěte také

Hladová, ale vybíravá: Černá díra v galaxii Kružítko pohlcuje jen zlomek své potravy

Málokdo ví, že Salgariho romány byly inspirovány skutečnými historickými postavami: dajáckým náčelníkem Rentapem Tanahem z ostrova Libau a skutečným Jamesem Brookem, zakladatelem dynastie bílých rádžů ze Sarawaku, království na severu ostrova Borneo. Podoba a motivace jejich činů však byly proti těm v knižním zpracování zcela jiné.

Osudová Asie

James Brooke se narodil na předměstí svatého města Benaresu v Britské Indii do rodiny výběrčího daní a soudce odvolacího soudu v Barélí. Byl vychován spolu se čtyřmi sestrami a starším bratrem. Ve dvanácti letech nastoupil na školu do anglického Norwiche, ale necítil se zde šťastný. Odmítal disciplínu, poslušnost, a nakonec ze školy utekl. Zbytek vzdělání mu doplnil soukromý učitel, kterého najal jeho otec.

V květnu 1819 se James Brooke stal praporečníkem 6. pluku domorodé pěchoty v armádě Východoindické společnosti a odplul do Bengálska. Záhy se vypracoval na poručíka a byl pověřen výcvikem dobrovolníků domorodé jízdy, které také vedl do svého prvního střetnutí s barmskými rebely v Assamu 27. ledna 1825. V další akci proti nepříteli o deset dnů později jej při útoku na nepřátelskou palisádu zasáhla střela, jež pronikla až k páteři, a proto byl poslán do Anglie na uzdravení.

Kvůli těžkému zranění se nemohl vrátit do armády, přišel o své místo ve Východoindické společnosti, ale byla mu přiznána penze. Do Asie se vrátil roku 1830 na palubě lodi Castle Huntley, která jej nejprve zavezla do Číny a poté do Penangu, Melaky a Singapuru. Tato cesta podnítila jeho zájem o oblast Velkých Sund, v té době nazývanou Indické souostroví.

Sympatický cizinec

Když v prosinci 1834 zemřel Brookův otec, zanechal mu 30 000 liber. Brooke za to koupil škuner Royalist a najal posádku. Inspirován úspěchy sira Stamforda Rafflese, zakladatele Singapuru, naplánoval cestu na Borneo a Celebes s cílem založit řetězec britských obchodních základen sahajících od Singapuru k východním ostrovům Indonésie a ke kolonii Port Essington v Austrálii.

Na Borneo dorazil Brooke v roce 1839. Připlul do Kuchingu z pověření guvernéra Singapuru, aby poděkoval strýci brunejského sultána Pengiranu Mudovi Hášimovi za záchranu posádky britské lodi, která po napadení piráty a poškození lodi ztroskotala u pobřeží provincie Sarawak. Dozvěděl se, že v této provincii guvernér dosazený brunejským sultánem, Pengiran Indera Mahkota vyvolal svou přísnou politikou povstání místních Dajáků a horníků těžících antimon. Brooke navázal s Hašimem i Mahkhotou přátelství. Byl údajně požádán o pomoc proti rebelům, ale v té době odmítl a ještě skoro rok cestoval po indonéských ostrovech. 

Do Sarawaku se vrátil 29. srpna 1840 a tentokrát na naléhání Mudy Hášima přislíbil, že povstání potlačí. Odměnou mu Muda Hašim slíbil vládu nad územím provincie. Brooke s pomocí děl svého škuneru učinil rebelii rychlý konec. Díky jeho intervenci nebyli povstalci popraveni, ale omilostněni, byť ženy a děti vůdců vzal Muda Hašim jako rukojmí. Tím si James Brooke získal vděčnost a sympatie mnohých z nich.

Pionýr evropských znalostí

„Chystám se usadit na Borneu,“ napsal tehdy Brooke své matce, „chystám se vyvinout úsilí k založení smíšené kolonie mezi touto divokou, ale ne bezectnou rasou, a stát se pionýrem evropských znalostí a povznesení domorodců.“ Získat slíbené území ovšem nebylo jednoduché, nejprve mu bylo jen uděleno právo obchodovat v oblasti.

V následujícím roce se Brooke vrátil do Sarawaku s nákladem zboží ze Singapuru a zjistil, že mu v Kuchingu nikdo nepostavil slíbený dům a nepřipravil náklad antimonu. Nato odhalil, že Hašim a Mahkota proti němu jen intrikují, takže ztratil trpělivost: „(…) svolal jsem své lidi, vysvětlil jim své záměry a podobu operace, poté jsem naložil dělo na loď a umístil je na bok, vylodil jsem dobře vyzbrojený oddíl, a zaujal pozici před vstupem do rádžova paláce. Požádal jsem ho o audienci, které jsem okamžitě dosáhl.“ K tomuto postupu jej podnítili i místní malajští vůdci, kteří ho navštívili, „aby ho požádali, aby se stal jejich rádžou, a nabídli mu, že ho podpoří silou zbraní“.

Výsledkem byl dokument podepsaný Hašimem jménem sultána Omara Alího Saifuddína, který přenášel Sarawak a jeho závislá území na Brooka pod podmínkou roční platby 2 500 liber Bruneji, respektování jejích zákonů a muslimského náboženství. Dne 24. září 1841 se tak rádža James Brooke chopil moci.

Osvícená vláda

Brooke ihned po nástupu na trůn započal systematicky budovat svůj stát. Reorganizoval vládu, vytvořil armádu, zavedl svobodný obchod, přijal zákoník založený na brunejském základě, zároveň ale zrušil trest zmrzačením, zakázal otroctví, lov hlav a pirátství. Jednou z prvních institucí, již ustavil, byl soud, který zasedal pod jeho předsednictvím v Brookově vlastním domě skoro každý den a rozhodoval podle jím sepsaných pravidel.

Rádža byl přívětivý ke svým dajáckým, malajským i čínským poddaným, které v duchu dobových romantických představ považoval za „ušlechtilé barbary“. Fyzická ochrana, již poskytoval, a jeho nestranný přístup v jinak nekonečných sporech mezi kmeny přitahoval Dajáky žijící v okolí Kuchingu. Pro své poddané byl tuan besar (velký pán) a úcta k němu často hraničila až se zbožštěním. Jeho režim podporovali i čínští obchodníci ze Singapuru a jižní Číny, kteří v Sarawaku směňovali dovážené zboží za rýži, kožešiny dravých zvířat a plody nasbírané v džungli.

Brooke udržoval blízké vztahy se svými podřízenými. To zabraňovalo vzniku sociálních bariér mezi vládcem a ovládanými. V Pokynech mladým úředníkům mimo stanice napsal: „Nejlepší (…) je být zcela přirozený, a v žádném směru nadřazený. Směsice laskavosti a přátelství, s přísností, pokud je to potřeba, bez hrubostí nebo šikanování. Oni drží svou pozici ve společnosti, a vy vaši. Nejsou podřízeni, ale jsou jiní.“

Navzdory pozitivním reformám zůstávala ekonomická situace nového státu tíživá. Ani těžba antimonu, ani vývoz barviv a rýže nepřinášely dostatečný zisk a výnos. Podstatným zdrojem financí byly jen daně uvalené na čínské obchodníky. Brooke proto stát částečně financoval ze svých zdrojů. Teprve díky pomoci jeho přítelkyně baronky Burdett-Gouttsové a britské obchodní společnosti se finanční potíže podařilo překonat.

Bojující kohout

Brooke rovněž vyhlásil válku početným pirátům, domorodým lovcům lebek a otrokářům. Trvala nepřetržitě 23 let. Spolu s kapitánem Henrym Keppelem, velitelem lodi HMS Dido, se mu dařilo vytlačit piráty z pobřeží západního a severního Bornea. Když však s nimi bojoval na Sumatře, využili Brookovy nepřítomnosti jeho nepřátelé ve vnitrozemí Bornea k odvetě. Tehdy proti němu vyvstal nový velký nepřítel – Rentap Tanah.

Narodil se v etnické skupině Ibanů, Dajáků obývajících oblast kolem řeky Skrang. O jeho dětství mnoho nevíme. Účastnil se výprav lovců lebek z jihu Sarawaku k řece Kapuas na dnešním západním Borneu. Náčelník Dana Bayang mu později propůjčil válečnický titul manok sabong (bojující kohout). 

Když Dana Bayang zestárl, Rentap převzal funkci velitele a vedl několik námořních nájezdů na Sambas a Pontianak v Indonésii. Během jednoho z těchto nájezdů napadl člun plný lidí ze Sambasu, včetně synovce tamějšího sultána. Rentap se tehdy zmocnil jeho krisu (dýky se zlatou rukojetí) a získal slávu, díky níž jej ibanští Dajákové uznali za svého velkého náčelníka.

Jako náčelník se záhy dostal do konfliktu s Jamesem Brookem, který se stal na mnoho let jeho nepřítelem. Jádrem jejich sporu bylo rádžovo nařízení zakazující výběr všech poplatků na lodích plujících po řece Skrang. Rentap se jím cítil znevýhodněn, protože tyto daně byly tradičně příjmem tamních kmenových náčelníků. Tehdy se spojil s arabskými šarífy shromážděnými podél řeky Batang Lupar, kteří zásobovali piráty střelným prachem a dalším zbožím výměnou za podíl na lupu, a vyzval Dajáky z povodí řeky Skrang, aby se k němu přidali. Na soutoku s řekou Sadong shromáždil dvě stě lodí a v roce 1844 se odhodlal k útoku na Brookovu pevnost Lintang Batang na řece Skrang. Akce byla korunována úspěchem, jemuž následovalo rituální odřezání lebek nepřátel.

Král kopce

Následně Brookovi dajáčtí a malajští stoupenci spálili domy nepřátel, přiměli je vzdát se Rentapa, uzavřít mírovou dohodu a upustit od lovu lebek. Kapitán Keppel o tom později psal: „Trest, který jsme provedli, byl krutý, ale o nic větší než zločiny, které prováděli piráti. Některé hlavy byly sťaty našimi dajáckými stoupenci jako trofeje, ale nebyly žádné zbytečné oběti na životech, a nevěřím, že byla zraněna žena nebo dítě.“ 

Sám Rentap se zdráhal kapitulaci přijmout. Dne 19. srpna 1844 proto zaútočila Brookova armáda na jeho rezidenci v Kerangan Peris Skrangu, aniž by ovšem dosáhla úspěchu. Rádža poté založil pevnost Fort James, aby omezil pohyb nepřítele v dané oblasti. V roce 1853 na Fort James Rentap a jeho následovníci zaútočili a způsobili velké ztráty na životech. Brookovy mírové návrhy ale opět nebyly přijaty.

Dalšího roku poslal rádža z Kuchingu proti Rentapovi vojsko o síle 7 000 vojáků složené z Dajáků a Malajců. Rentap shromáždil své stoupence podél řeky Skrang a horního toku Saribasu a postavil na strmém kopci pevnost Bukit Sadok, již bylo pro nepřítele velmi obtížné zdolat. Tehdy Rentap dostal přezdívku Král kopce. James Brooke a jeho synovec Charles Brooke zde nasadili více než 3 000 vojáků i mnoho děl a na pevnost s přestávkami opakovaně útočili několik let, ale Rentapovi stoupenci všechny pokusy o její dobytí úspěšně odrazili.

Až do posledního dechu

V roce 1858 provedl Charles Brooke, který se nyní stal hlavním Rentapovým protivníkem, výpravu s větším oddílem. Jeho muži zaútočili a spálili domy v oblasti řeky Saribas sousedící s územím kontrolovaným nepřítelem a domy Rentapových stoupenců v oblasti horní Julau. Poté opět neúspěšně udeřili na pevnost Bukit Sadok. Mnoho vojáků Charlese Brooka tehdy ve zmatku uprchlo. Toto vítězství udělalo z Rentapa ještě slavnějšího a obávanějšího nepřítele.

V roce 1859 Rentap Tanah se šarífem Masahorem z Mukahu využili oslabení Brookova státu po porážce čínského povstání a s tichou podporou brunejského sultána napadli rádžovo území s cílem vyvraždit veškeré bílé obyvatelstvo. Vojsko věrných Dajáků Jamese Brooka pod velením jeho synovce však vpád odrazilo.

Dne 16. října 1861 zahájil mladý sir Charles, který přijal titul tuan muda (malý pán) ze Sarawaku, třetí výpravu proti pevnosti Bukit Sadok, při níž měl k dispozici 12 děl. Nejprve nabídl vyjednávání Rentapovým přívržencům Nanangovi a Luyohovi, kteří slíbili věrnost vládě rádži Sarawaku. To vyvolalo Rentapův hněv a vedlo ke zničení pevnosti přeběhlíků na úpatí kopce Sadok. 

Dne 28. října dal Charles Brooke rozkaz k zahájení palby na Rentapovu pevnost. Ačkoliv usilovně bránil její kamenné zdi, byly během bojů zcela zničeny. Rentap poté ustoupil do oblasti horního toku řeky Skrang, načež se přesunul do Ulu Entabai, kde založil novou pevnost na kopci Stulak. O několik let později se přestěhoval do Karangan Panggil, kde zemřel v roce 1863 (podle jiných zdrojů až v roce 1870).

Rentap byl pohřben na kopci Sibau. Jeho hrdinství se stalo vzorem pro mnoho dajáckých vůdců v pozdějších dějinách Indonésie a Malajsie. Stal se archetypem bojovníka, který se nikdy nevzdal, přestože jím postavená pevnost byla dobyta a zničena. Proslul svým odbojovým heslem: „Dokud jsem naživu, budu bojovat.“

Terčem kritiky

James Brooke, na rozdíl od románového hrdiny, nebyl zcela zaujatý bojem s Rentapem. Ve snaze o zabezpečení svého státu chtěl Sarawak učinit britským protektorátem, ale pro tyto záměry nezískal v Londýně pochopení. Dosáhl pouze formálního přiznání svého postavení. Jeho strategie směřovala k manipulaci s vládou v Bruneji. Plánoval zde instalovat rádžu Mudu Hášima nebo jeho bratra Bedruddína na místo sultána Omara Alího Saifuddína. V roce 1846 však byli Hášim a jeho bratři zavražděni jinými pretendenty a sultán Saifuddín byl sesazen.

Tehdy se Brookovi podařilo získat pomoc britského admirála Thomase Cochrana. Jeho eskadra zaútočila na Brunej. Rádža Sarawaku s britským oddílem z Číny poté reinstaloval sultána a podřídil jej britskému vlivu. Následně byl jmenován guvernérem ostrova Labuan u sarawackého pobřeží, který britská vláda od brunejského sultána získala ještě téhož roku. Brooke byl současně jmenován britským generálním konzulem pro Borneo. V roce 1847 obdržel rytířský Řád lázně a rok nato se dočkal povýšení do šlechtického stavu. Roku 1850 uznaly Spojené státy americké Sarawak za samostatný stát.

V roce 1851 však začaly proti siru Jamesovi v britské Dolní sněmovně prudké útoky obviňující ho z nadměrné krutosti v bojích proti Dajákům v roce 1849. Během návštěvy Anglie na počátku padesátých let se bránil tvrzením, že určitá míra krutosti byla při potírání pirátství nezbytná, neboť je v oblasti mimořádně zakořeněné. Královská vyšetřovací komise, která se sešla v Singapuru roku 1854, prohlásila obvinění za neprokázaná, Brooka ovšem zkritizovala za přehnanou tvrdost a za zavlečení královského námořnictva do bojů s piráty.

Rádžův splněný sen

Roku 1857 Sarawakem otřásla vzpoura Číňanů vyprovokovaná pašeráky opia, jejichž aktivity rádža nemilosrdně potlačoval. Čínští kuliové a horníci z cínových dolů v Bau tehdy vydrancovali hlavní město a sám Brooke jen stěží unikl v noci před vzbouřenci ze svého domu, který lehl popelem. Po několika dnech se mu však za pomoci lodi britské obchodní společnosti a věrných Dajáků podařilo obnovit pořádek.

V roce 1859 odjel rádža James vyčerpán do Anglie, vládu nad svým královstvím svěřil synovci Johnu Brooke-Johnsonovi, byť později s mnohými jeho kroky nesouhlasil. Po návratu, v letech 1861 a 1862 se mu podařilo ještě rozšířit území Sarawaku na úkor sousedního sultanátu Brunej o úrodné povodí řeky Rejang a ságo produkující údolí Mukah i Oya. Roku 1864 se konečně splnilo rádžovo nejtoužebnější přání – Spojené království oficiálně uznalo nezávislost Sarawaku a vyslalo do země svého konzula.

Stárnoucí svobodný vladař, který neměl legitimní potomky, dlouho přemýšlel o svém nástupci. Následníkem jmenoval svého nejstaršího synovce Johna. Protože však svého strýce údajně pomlouval, rádža zrušil jeho jmenování a přenesl svou přízeň na druhého syna své sestry – Charlese Johnsona, který pak přijal jméno Charles Antoni Johnson Brooke.

Sir James Brooke zemřel vysílen neustálými boji 11. června 1868 v Burratoru v anglickém hrabství Devon. Během svého pohnutého života v zemi lovců lebek prokázal tento dobrodruh a voják úžasnou odvahu, ale i velké porozumění pro problémy domorodého obyvatelstva.  

Image

Čtěte také

Pravda o Williamu Wallaceovi: Statečné srdce, jak ho nejspíš neznáte

Na první pohled působí Bissagoské ostrovy jako tropický ráj: tyrkysové vlny Atlantiku se lámou o bílé písečné pláže, mangrovy pulzují životem a v okolních vodách se pohybují mořské želvy, kapustňáci, žraloci i hroši. Ostrovy nejsou příliš zasažené turismem a v roce 1997 byly vyhlášeny biosférickou rezervací UNESCO. 

Souostroví tvoří 88 ostrovů a ostrůvků, z nichž je trvale obydleno jen asi 20. Na ploše přes 10 000 km² zde žije zhruba 25 000 lidí, kteří jsou silně závislí na tradičním rybolovu a přírodních zdrojích. Pro místní komunity nejsou ostrovy jen místem k životu, ale také duchovním prostorem – nachází se zde řada posvátných míst. Jenže za exotickou krásou se skrývá tichá krize – ostrovy pomalu mizí v moři.

Tichá hrozba

Podle Antonia Honorie Joaa z guinejského Institutu pro biodiverzitu a chráněná mořská území (IBAP) mizí pobřeží alarmujícím tempem. „Každý rok přicházíme až o dva metry pláže,“ říká při procházce po ostrově Bubaque, nejlidnatějším ostrově souostroví s téměř 5 000 obyvateli. Tam, kde se před půl stoletím rozprostíraly široké pláže, dnes zůstává jen úzký pruh pobřeží posetý vraky kánoí a rozpadajícími se zdmi.

Vlna za vlnou postupně ukusuje pevninu. „Dnes je všechno zaplavené vodou – a ta stále postupuje,“ shrnuje Joao situaci bez příkras.

Moře u dveří

Dopady nejsou jen abstraktními čísly v tabulkách. Adriano Carlos Souarez, který si v roce 2020 otevřel malý turistický kemp u moře, sleduje postup oceánu z bezprostřední blízkosti. Na ochranu budov improvizovaně postavil desetimetrovou bariéru z pneumatik, ale ani ta nezastavila škody. Část stavby je už poškozená a mohutný strom, který fungoval jako přirozená hráz, hrozí vyvrácením.

„Když jsem ten pozemek koupil, bylo moře pět nebo šest metrů daleko. Dnes je mnohem blíž,“ říká Souarez a obává se, že jednoho dne jeho dům pohltí moře.
Podobné pocity sdílí i místní obyvatelé. Prodavačka zeleniny Joia Mendes Cno vzpomíná na dobu, kdy bylo moře „tak daleko“. Dnes se dívá, jak se voda den za dnem posouvá blíž, aniž by s tím mohla něco udělat.

Klimatická změna i lidská chyba

Podle vládní zprávy nazvané „Strategický plán Guineje-Bissau 2025“ ustupuje pobřeží místy až o sedm metrů ročně. To vede k ničení mangrovů, které přitom fungují jako přirozená ochrana proti erozi, a ohrožuje nejen lidská sídla, ale i místní unikátní ekosystémy.

Souostroví a okolní vody jsou místem bohaté biodiverzity, včetně ohrožených karet zelenavých a kožatek, kapustňáků, delfínů a více než 870 000 stěhovavých pobřežních ptáků. Nachází se zde mangrovy, bahnité plochy a přílivové zóny, které jsou životně důležité pro mořský život a ve kterých se vyskytují vzácné druhy rostlin, rozmanité populace ryb a ptačí kolonie.

Hlavní příčinou je změna klimatu – stoupající hladina oceánů a intenzivnější srážky, které způsobují sesuvy půdy. Situaci však zhoršují i lidské zásahy: nekontrolovaná urbanizace, stavby blízko pobřeží a hromadění odpadu na plážích oslabují přirozenou obranyschopnost ostrovů. Zajímavé je, že ne všechny ostrovy jsou postiženy stejně. Tam, kde je více vegetace nebo skalnaté pobřeží, je eroze pomalejší. Jinde ale probíhá velmi rychle.

Image

Čtěte také

Moře stoupá rychleji, než jsme čekali. A zastavit to bude skoro nemožné