Medúzy a mořské sasanky patří mezi nejpodivnější obyvatele oceánů. Nemají mozek, nemají centrální nervovou soustavu – a přesto spí. A co víc: podle nové studie se jejich spánek překvapivě podobá tomu lidskému. Podle vědců toto zjištění naznačuje, že spánek mohl vzniknout ještě před vývojem mozku jako takového.

K čemu slouží spánek?

Studie publikovaná v časopise Nature Communications ukazuje, že ke spánku není mozek nutný – stačí síť neuronů rozprostřených po těle. Právě takovou „difuzní“ nervovou soustavu mají žahavci – skupina živočichů, kam patří medúzy a sasanky. Jejich nervové buňky nejsou soustředěny v žádném řídicím centru, přesto během spánku vykazují organizované změny aktivity, které nápadně připomínají procesy známé u lidí a dalších obratlovců. Výsledky výzkumu zároveň poodkrývají tajemství jedné z největších otevřených otázek biologie: proč vlastně živočichové spí?

Vědci už dříve ukázali, že spánek slouží jako časové okno pro údržbu organismu – umožňuje opravy poškozené DNA, regeneraci buněk a udržování zdraví nervové soustavy. Nová studie naznačuje, že tato funkce je evolučně velmi stará a sdílená napříč živočišnou říší. Potvrzují to ostatně i bezprostřední reakce medúz a sasanek – když vědci cíleně poškodili jejich neurony, sasanky i medúzy více spaly.

„Tato práce potvrzuje, že spánek poskytuje prostor pro klíčové ‚úklidové‘ procesy v těle,“ říká Philippe Mourrain, odborník na výzkum spánku ze Stanfordovy univerzity, který se studie přímo neúčastnil. Podle Mourraina je fascinující, že stejný základní princip funguje jak u primátů s extrémně složitým mozkem, tak u žahavců, kteří žádný mozek nemají.

Osm hodin denně

Dalším pozoruhodným zjištěním je, že medúzy tráví ve spánkovém stavu přibližně osm hodin denně a podobně jsou na tom i mořské sasanky. Zatímco medúzy spí převážně během noci, u sasanek mohou být jejich klidové fáze rozložené méně pravidelně a nejsou tak jednoznačně vázané na denní dobu. To naznačuje, že i velmi primitivní organismy mohou mít biologické rytmy podobné našemu cirkadiánnímu cyklu.

Celkově studie ukazuje, že spánek je základní biologickou potřebou samotných nervových buněk. Ať už máme mozek o miliardách neuronů, nebo jen jednoduchou síť nervových buněk rozesetých po těle, spánek zůstává klíčovým nástrojem pro udržení života.

Image

Čtěte také

Nejlepší plavci oceánu? Éterické medúzy jsou mistry efektivity

Je málo známou skutečností, že o vytvoření „dokonalého člověka“ se pokoušeli již někteří středověcí panovníci. Císař Fridrich II. (1194–1250) chtěl například zjistit, jakou řečí mluví andělé. Zaplatil proto několika matkám za jejich novorozence, které pak držel v izolaci a nikdo na ně nemluvil. Panovník vycházel z předpokladu, že člověk získává schopnost mluvit od Boha. Jenže děti bez patřičné péče nezačaly mluvit vůbec a byly zaostalé. Fridrich tedy došel k názoru, že „na zemi se andělé nerodí a v nebi nejsou“. 

Různé pokusy s dětmi podobného druhu jsou známé také například ze středověké Anglie či Francie. Nebyly však založené na rasovém principu. Teprve nacistický režim přišel s nápadem, že ani jedno počaté árijské dítě nesmí přijít nazmar.

Počátky projektu

Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler založil v roce 1935 organizaci Lebensborn (v češtině Pramen života), jež se orientovala na podporu porodnosti německých žen. Sám o důvodech vzniku celého projektu uvedl toto: „Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí 600 000 potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve, mě děsí. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem.

Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. (…) Proto jsem založil organizaci Lebensborn, která bojuje proti potratům zcela zřejmým způsobem. Každá žena může porodit dítě v klidu a míru a zasvětit tak život obnově rasy.“ 

Původním cílem projektu tedy bylo zamezit potratům ze strany árijských matek. Himmlera přitom ovlivnily různé rasové teorie, které se začaly objevovat v 19. století. Už roku 1883 přišel Angličan Francis Galton s termínem eugenika (nauka jak pomocí genetiky vylepšit kvalitu rasy). Na něj navazovali další vědci a pseudovědci, jako například autor termínu „rasová hygiena“ Alfred Ploetz.

Heil und Sieg!

Koncem první světové války se zrodila společnost Thule, která prováděla různé okultní obřady a přednášky o germánské mytologii. Její členové užívali hesla jako „Pamatuj, že jsi Němec“ nebo „Dbej na čistotu své krve“. Věřili v příchod germánského mesiáše, který vyvede poražené Německo z chaosu, a užívali pozdravu „Heil und Sieg!“ Ve svém pečlivě vedeném deníku Himmler uvedl, že přečetl mnoho knih o antropologii, genetice a rasové hygieně.

To vše jej silně ovlivnilo stejně jako různé starogermánské mýty a ságy. Organizace SS se tak pod Himmlerovým vedením stávala v podstatě sektou a její činnost včetně přijímání nových členů poznamenávaly různé rituály. 

Rasové teorie se v nacistickém Německu začaly uplatňovat už od roku 1933, kdy došlo ke schválení zákona o sterilizaci jakožto hlavního nástroje k dosažení rasové čistoty. O dva roky později byly přijaty rasistické norimberské zákony, z nichž Zákon o říšském občanství stanovil, že občanem nacistické říše může být jenom Němec nebo člověk s „příbuznou krví“. Druhý zákon „na ochranu německé krve a německé cti“ zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy a Němci stejně jako jejich mimomanželský styk. Na vysokých školách pak musel každý student medicíny navštěvovat přednášky z rasové hygieny.

Co nejvíc árijců

Nacistické Německo představovalo silně patriarchální společnost, kde se emancipace žen prezentovala jako „nástroj židovství“. Žena měla podle Hitlerova názoru jenom starat o domácnost a rodit děti. Následkem této politiky začal silně klesat počet žen se vzděláním. Jestliže v roce 1931 studovalo na německých vysokých školách asi 128 000 dívek, roku 1938 to už bylo jen 51 000.

Ministr propagandy Joseph Goebbels k tomu poznamenal: „Úkolem ženy je být přitažlivá a rodit děti.“ Matky s více dětmi byly v různých oblastech zvýhodňovány a podle jejich počtu dostávaly i různá vyznamenání, jako například Čestný kříž německé matky: za čtyři dětí bronzový, za šest stříbrný a žena s osmi obdržela zlatý.

Mateřství představovalo podle Himmlerova plánu instituci oddělenou od manželství a prvořadá povinnost ženy spočívala ve splnění své biologické funkce. Právě tyto myšlenky stály u zrodu projektu Lebensborn. Pro svobodné dívky, které otěhotněly a většinou si nechtěly dítě ponechat, byly zakládány domovy. Obklopeny všeobecným komfortem zde měly v klidu porodit a jejich děti se poté stávaly majetkem SS, přičemž organizace je umisťovala do vhodných rodin. Často tady však hledaly útočiště i vdané ženy, zejména když otcem dítěte nebyl jejich manžel.

Některé pak jen chtěly využít nadstandardní lékařské péče, luxusního prostředí a jinak nedostatkových potravin, které během pobytu dostávaly. Šlo například o vybraná kvalitní masa, různé druhy tropického ovoce a podobně. Pro nacisty nehrál manželský či nemanželský původ dětí žádnou roli; šlo jim jenom o „rasově čistý“ původ rodičů. V roce 1939 už existovalo šest domovů Lebensborn, samotné vedení organizace sídlilo v Mnichově. 

O všech dětech v nacistickém projektu Lebensborn se vedly pečlivé záznamy. Nemanželský původ se v oficiálních dokumentech neuváděl a děti narozené v domovech obdržely jenom osvědčení o „rasové bezúhonnosti“, aby pak v dalším životě neměly problémy s úřady. Matky nesměly být fotografovány a nemusely uvádět svá bydliště. To vše představovalo hlavní problém v poválečném období, jelikož takto narozené děti bylo velice těžké vypátrat.

Celkově vykazovaly domovy Lebensbornu solidní výsledky, protože úmrtnost novorozenců tam před rokem 1939 byla ve srovnání s celoněmeckým průměrem poloviční.

Bezdětnost je zločin!

Další fáze projektu nastala po vypuknutí druhé světové války. S narůstajícími ztrátami Němců na frontách totiž Himmler došel k závěru, že všichni příslušníci různých složek SS musí mít co nejvíc dětí. Kdo se vyhýbal rodičovským povinnostem, musel platit citelné finanční pokuty. Platit byli nuceni osmadvacetiletí bezdětní muži, a když se jim do 30 let nenarodily alespoň dvě děti, tak se částka zvyšovala. Bezdětným se navíc zastavoval služební postup u jednotek SS. Himmler pak nechal vytisknout oběžník, ve kterém stálo:

„Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“

Sídla Lebensbornu mezitím vznikala také na územích, která nacistické Německo postupně okupovalo. Šlo například o Krakov, Poznaň, Brusel, Haag, Oslo a další místa. Cedlkově existovalo v okupované Evropě 25-30 zařízení spadajících do programu Lebensborn. Nejvíce jich bylo v Německu a v Norsku, další zařízení se nacházela v Rakousku, Polsku, Lucembursku, Belgii, Francii a v Nizozemsku. Organizace často zabírala budovy luxusních klinik či sanatorií patřících předtím židovským majitelům.

Pozornosti nacistů nakonec neunikly ani Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu, okupované koncem června 1940. Jednalo se o jediné britské území, které Němcům za války padlo do rukou. Himmler měl o britské rase vysoké mínění a jeden z velitelů Wehrmachtu o skladbě tamního obyvatelstva uvedl: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že ve srovnání s Francií představují cenný materiál.“

Chovné stanice

Domovy Lebensbornu se v průběhu války změnily v podniky, které by šlo nazvat chovnými stanicemi. Mnoho mladých žen s nordickými rysy se zde totiž programově setkávalo s vybranými příslušníky SS. Dvojice se společně bavily, tančily a zejména trávily noci. Esesáci se pak po několika dnech vraceli ke svým jednotkám, zatímco těhotné dívky zůstaly v péči Lebensbornu a děti jim byly po narození hned odebírány. V domovech končily i děti zplozené v okupovaných zemích vojáky Wehrmachtu či SS s místními matkami.

Nejvíc takových dětí se narodilo v Norsku a jejich počet je odhadován na 60 000. Chod domovů finančně zajišťovali různí průmyslníci, bankéři a další movití nacisté. Vybavení tvořil luxusní nábytek a koberce, často nakradené Židům v mnoha částech okupované Evropy. Stavební úpravy obvykle prováděli vězni z koncentračních táborů a například do domova ve Steinhöringu vedla železniční trať přímo z Dachau. Pokud jde o děti, tak obzvláštní pozornost vyvolávaly ty, jež se narodily v den Hitlerových narozenin 20. dubna nebo těch Himmlerových 7. října.

Ihned po narození obdržely svíčku vyrobenou na objednávku v Dachau a každý rok pak dostaly další podle toho, kolik jim bylo let. Mimoto jim nacisté ukládali na knížku menší finanční částky. Ženy umístěné v domovech však byly centrem zvýšené pozornosti i z politického hlediska a musely procházet ideologickým školením. Sledovaly propagandistické filmy, poslouchaly rozhlasové projevy německých potentátů a musely zpívat nacistické písně.

Každý domov měl jako šéf na starosti lékař SS, dále zde působil velitel technické správy, sekretářka a vrchní sestra obvykle rekrutovaná z řad organizace Nacionálně socialistická lidová péče. Celkové podmínky v domovech byly nadstandardní až do konce války, takže se v nich od roku 1943 stále častěji objevovaly také manželky vysoce postavených nacistů a důstojníků SS, které chtěly přivést své potomky na svět v pohodlí a co nejdál od rozbombardovaných měst.

Únosy dětí

Nejhorší fáze projektu Lebensborn nastala poté, co nacisté začali unášet děti z rodin žijících na okupovaných územích. Jak řekl Himmler roku 1940: „Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe, a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je u nás.“ A v praxi to tak skutečně probíhalo. První akce se uskutečnily v Polsku, kde se vytipované děti násilně odebíraly rodičům, a poté dostaly německá jména. Následovala adopce některou z „uvědomělých německých rodin“.

Řadu dětí nacisté odváželi také ze sirotčinců, pokud svým vzhledem vyhovovaly ideálu světlovlasého modrookého Germána. Ještě dodnes bezpochyby žijí v Německu lidé s nacisty přiřčenou falešnou identitou, kteří o svém pravém původu nic nevědí. Němci však odebírali potomky také svým politickým protivníkům nebo lidem, kteří jim z nějakého důvodu nevyhovovali. Týkalo se to i území protektorátu, kde je dobře znám zejména osud lidických dětí.

Po zastřelení jejich otců 10. června 1942 a transportu matek do koncentračního tábora Ravensbrücku byly děti pečlivě proměřeny a rasově testovány. Nacisté však dospěli k názoru, že většina z nich má slovanské rysy a k poněmčení se nehodí. Vybrali tak pouze 13 ze 105 a ty pak převezli do domova Lebensbornu v Puschkau nedaleko Poznaně (zbylých 82 rasově nevyhovujících lidických děti pak bylo s největší pravděpodobností zplynováno ve vyhlazovacím táboře Chełmno).

Zde se musely naučit základům němčiny a prošly ideologickou masáží. Poté byly „dány na náležité vychování“ do německých rodin. Závěrem lze říci, že program Lebensborn se stal nedílnou součástí nacistického režimu a jeho hlavním cílem bylo vyšlechtit árijského nadčlověka.

Image

Čtěte také

Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

Jednou z hlavních motivací při pátrání po exoplanetách je snaha najít druhou Zemi - měla by jí se pokud možno co nejvíce podobat a být obyvatelnou pro život pozemského typu. Jaké vlastnosti by ale taková planeta měla mít?

Krátkodobé radioizotopy

Je nutné, aby byla dostatečně hmotná pro udržení atmosféry a mohla generovat dostatečně silné magnetické pole. Zároveň ale nesmí být hmotná příliš, aby se z ní nestal plynný obr s množstvím vodíku a helia. Také by se měla nacházet v obyvatelné zóně, aby nebyla příliš horká ani moc chladná. A podle nového výzkumu, který uveřejnil vědecký časopis Science Advances, je zapotřebí ještě jedna zvláštní ingredience – koupel v kosmickém záření.

Ryo Sawada z Tokijské univerzity a jeho kolegové tvrdí, že ke vzniku planety podobné Zemi je nutné velké množství radioizotopů s poločasem rozpadu kratším než 5 milionů let. Právě jejich radioaktivní rozpad podle vědců sehrál klíčovou roli v rané historii Sluneční soustavy. Uvolňované teplo totiž zahřívalo mladé planetární zárodky a zabránilo tomu, aby si kamenné planety, jako je Země, ponechaly příliš mnoho vody. 

Bez tohoto zahřívání by většina planet velikosti Země pravděpodobně skončila jako tzv. hyceánské světy – planety kompletně pokryté hlubokým oceánem, bez kontinentů a bez podmínek podobných těm, které známe ze Země. 

Důkazy ukryté v meteoritech

Že Sluneční soustava byla na počátku bohatá na krátkodobé radioizotopy, víme z analýzy meteoritů. Například izotop hliníku-26 se rozpadá na hořčík-26. Pokud tedy vědci v meteoritu najdou nadbytek hořčíku, jde o jasný podpis dávné radioaktivity. Podobně fungují i další izotopy, jako třeba titan-44.

Problém je v tom, že tyto izotopy vznikají především při výbuších supernov – tedy při dramatických explozích umírajících hvězd. A supernova, která by byla příliš blízko mladé Sluneční soustavě, by s vysokou pravděpodobností rozmetala protoplanetární disk dřív, než by se planety vůbec stihly zformovat. To vedlo astronomy k nepříjemné otázce: nemůže být Země výsledkem extrémně vzácné a šťastné shody okolností?

Blahodárná koupel

Práce tokijských vědců nabízí elegantní řešení. Podle autorů nebyla mladá Sluneční soustava zasažena přímo rázovou vlnou blízké supernovy, nýbrž dlouhodobě „omývána“ kosmickým zářením, které k nám dorazilo ze vzdálené supernovy.

Pokud alespoň jedna supernova explodovala ve vzdálenosti zhruba jednoho parseku (asi 3,26 světelného roku), stačilo by to k tomu, aby proud kosmických paprsků vyvolal vznik potřebného množství radioaktivních izotopů – přesně v takových poměrech, jaké dnes nacházíme v meteoritech.

Klíčové je, že kosmické záření je mnohem „jemnější“ než přímá rázová vlna exploze supernovy – nezničí planetární disk a zároveň dokáže dodat chemické ingredience nutné pro správný vývoj planet.

Dobrá zpráva pro hledání života

Protože hvězdy podobné Slunci obvykle vznikají ve hvězdokupách, kde je výskyt supernov poměrně běžný, šance, že mladý planetární systém zažije takovou kosmickou sprchu, nejsou nikterak malé. To znamená, že podmínky, které vedly ke vzniku Země, nemusí být výjimečné, jak by se mohlo zdát.

Navíc víme, že supernovy obohacují celou Galaxii radioaktivním hliníkem-26. Jeho současné množství v Mléčné dráze astronomům dokonce slouží jako jeden z ukazatelů frekvence supernov. Model, podle něhož kosmické záření ze supernov vytváří potřebné radioizotopy, je tedy nejen elegantní, ale i dobře slučitelný s pozorováním.

Pokud mají autoři studie pravdu, znamená to zásadní posun v našem pohledu na obyvatelnost vesmíru. Planety podobné Zemi by mohly být v Mléčné dráze poměrně běžné – a s nimi i podmínky vhodné pro vznik života. Zdá se tedy, že k tomu, aby se zrodil svět jako ten náš, není zapotřebí kosmický zázrak. Stačí správná planeta, správná hvězda – a v pravý čas i správná dávka kosmického záření.

Image

Čtěte také

Příznivé zprávy: Šance na obyvatelné exoplanety u bílých trpaslíků stoupají

Centrem nové Prahy se měla stát staroměstská radnice, odkud měl chod města řídit nově zvolený magistrát, jemuž předsedal purkmistr. Magistrát byl sice volen měšťanským výborem, kandidáti však nebyli vybíráni z řad měšťanů, ale z aprobovaných kandidátů, kteří složili příslušné zkoušky u zemského gubernia a apelačního soudu. To v lidové řeči znamená, že to byli byrokraté, jež nemuseli mít s Prahou nic společného. Pražané tak ztratili právo ovlivňovat chod svého města.

Po ruských vojácích bourání domů

Během napoleonských válek netrpěla Praha zásahem francouzských armád, ale spojeneckých Rusů. Zejména roku 1813 po bitvě u Chlumce bylo město doslova ucpáno stovkami povozů s raněnými vojáky. Pražané vnímali Rusy jako nejhorší ze všech vojáků – bezohledné, vyžadující kořalku a vždy ochotné k násilí.

Čilý rozvoj města se poněkud zastavil ve druhém a třetím desetiletí 19. století, kdy na Prahu dolehly důsledky státního bankrotu z roku 1811. O to živěji se však nastartoval růst ve třicátých a čtyřicátých letech. Problematická přestavba se uskutečnila v historickém jádru. Město (se schválením Vídně) vykoupilo v letech 1828–1835 řadu domů mezi Staroměstskou radnicí a chrámem svatého Mikuláše a nechalo je zbořit. S nimi bylo strženo i manýristické východní křídlo radnice. Na vzniklém prostoru se začala stavět dvoukřídlá novogotická budova určená pro pražský krajský soud.

Mimořádně kontroverzní plán však počítal se stržením i zbytku Staroměstské radnice, na jejímž místě mělo vyrůst moderní vězení pro 300 vězňů. Proti tomu se ozvala řada protestů a historickou budovu nakonec zachránil nedostatek peněz v městské pokladně.

Předrevoluční Praha

Hradby nemusely být v Praze bourány, protože velkolepě pojatá koncepce Nového Města už z doby Karla IV. ponechávala dostatek prostoru pro nové stavby i v 19. století. Z okolí hradeb se proto stalo příjemné prostředí na okraji města. O vybudování obecních sadů u městských zdí se zasloužil nejvyšší purkrabí, pražský hrabě Karel Chotek roku 1829, kdy vymohl pro tento komfort císařské povolení.

Zdaleka však nešlo o jedinou Chotkovu zásluhu. V letech 1839–41 nechal hrabě zavěsit v ose dnešní Národní třídy na mohutných pilířích odvážnou železnou konstrukci řetězového mostu Františka I. Výrazně tak usnadnil komunikaci mezi Prahou a rychle se rozvíjejícím Smíchovem.

Na náklady českých stavů se ve stejné době moderně přestavělo i vltavské nábřeží, takže mezi Ferdinandovou (později Nová alej, dnes Národní) třídou a Karlovým mostem vznikla nová promenáda. To znamenalo zásadní obrat v pražské zástavbě, která se obrátila k řece Vltavě, jako své ose, nikoliv jen na okrajové části Starého a Nového Města. K proměně v moderní velkoměsto přispěla samozřejmě také železnice. Vlak do Prahy dorazil roku 1845 po dráze z Olomouce na nádraží Rakouské státní dráhy.

To už se ovšem zásadně měnilo pražské společenské klima. Národní obrození začalo nabírat dech, když roku 1844 založili mladí lidé z řad české i německé inteligence tajný politický klub Repeal.

Karel Havlíček Borovský se stal redaktorem vládních Pražských novin a začal hájit „český“ politický program. Praha se po létech ústrků začala probouzet do revoluční nálady. Především se v průběhu revoluce obnovily volby, když pražský purkrabí a guberniální prezident hrabě Rudolf Stadion usoudil, že běh věcí to vyžaduje. Sice mělo volební právo pouhých 1 150 plnoprávných měšťanů z celkových asi 115 tisíc obyvatel, ale i tak to byl významný krok. Byl zvolen stočlenný městský výbor se zastoupením podle profesí.

Přestože revoluce byla v červenci nekompromisně poražena císařským vojskem pod velením knížete Windischgrätze, nastartované změny v samosprávě přinesly ovoce. Už v dubnu 1850 mohl vyjít pražský obecní řád, o nějž se až do vzniku Československa opíral další rozvoj rostoucí Prahy. Roku 1869 už měla vnitřní Praha (bez vnějších čtvrtí Smíchova, Libně a Karlína) 158 tisíc obyvatel, tedy asi dvakrát více než Brno.

Image

Čtěte také

Jak město ztratilo svou tvář: Praha zaplatila za kontroverzní asanaci krutou daň

Oční kontakt – právě ten se obecně považuje za indikátor pravdomluvnosti. Pokud před vámi někdo uhýbá pohledem a zdá se, jako by něco skrýval, měli byste se mít na pozoru. Je to však opravdu tak jednoduché? Ve skutečnosti záleží na celé škále faktorů a zkušení lháři si na zmíněný notoricky známý ukazatel pochopitelně dají pozor.

Jedna ze studií na uvedené téma zjistila, že až 70 % lidí svému protějšku při vědomém lhaní naopak záměrně hledí přímo do očí, nejspíš z pochopitelné obavy, aby je nezačal podezřívat z neupřímnosti. Jde ovšem o velmi ošidný trik, protože příliš dlouhý oční kontakt naopak vyvolává u protějšku pocit nepohodlí. Zmíněný pozůstatek naší evoluce vychází z faktu, že dravci se pohledem doslova „přilepí“ na oběť a nespustí ji z očí. 

Každopádně i když si dá lhář na délku upřeného pohledu pozor, mohou jej prozradit další, méně ovlivnitelné signály. Zaměříte-li se na pohyb zornic, zjistíte, že se mění podle toho, o čem mluvčí právě hovoří: Pokud si chce vybavit nějakou reálnou vzpomínku, nevědomky stočí pohled doleva nahoru, a naopak při snaze něco si vymyslet směřují oči většinou doprava. Souvisí to s aktivitou příslušné mozkové hemisféry, zodpovědné právě za dotčené myšlenkové procesy.

Pohyby oční koule lze jen těžko kontrolovat vůlí a například pro policejní psychology patří jejich sledování k oblíbeným metodám, jak při výslechu podezřelého prokouknout. Zkušený vyšetřovatel si dokáže všimnout i tak jemných rozdílů, jako je dilatace zornic v reakci na aktuální téma hovoru. Bez ohledu na obsah vyřčeného se totiž rozšiřují například při pomyšlení na něco, co v člověku vyvolává touhu.

Jde to i bez detektoru

Omezit se pouze na oblast očí by se však nemuselo vyplatit. Příznaky lži se mohou promítnout do celého obličeje, a dokonce i těla – stačí se zaměřit na některé signály neverbální komunikace, jež dotyčného zpravidla prozradí. Není totiž v jeho silách soustředit se na vymýšlení přesvědčivě působícího tvrzení a současně kontrolovat úplně všechny tělesné reakce. Člověk je od přírody upřímný tvor a vědomé vyřčení nepravdy pro něj představuje nepřirozený akt, vyvolávající stres. Na zmíněném principu ostatně staví tzv. polygraf, známější jako detektor lži. 

Přístroj funguje na základě snímání různých hodnot, od tepové frekvence až po míru pocení, jež se mění v závislosti na rozdílné hladině stresových hormonů. Mnoho projevů však snadno odhalí i pouhý pozorný pohled. K nápadným signálům patří frekvence dechu: Klidný člověk, který nemá důvod lhát, dýchá uvolněně. Naopak napětí vyvolané lhaním způsobí stažení břišních svalů, takže dotyčný dýchá zrychleně a povrchně. Kvůli zúžení hlasivek se navíc může změnit výška hlasu a lhář častěji odkašlává, aby hrdlo uvolnil.

Jen si upravím kravatu…

Při pozorování tváře člověka, který právě říká pravdu, si lze všimnout několika základních ukazatelů. Řadí se mezi ně například symetričnost rysů: Když se dotyčný usmívá, oba koutky úst se mu rovnoměrně zvedají, stejně jako obočí při překvapení. Lhář musí naopak většinu grimas předstírat, a zpravidla při tom nedokáže perfektně napodobit jejich přirozenou formu. Výsledkem bývá různě pokřivený a nesouměrný výraz. Nejistotu se pak mnozí lháři pokoušejí zamaskovat neupřímným, přehnaně širokým úsměvem, který za normálních okolností používáme jen výjimečně, třeba při focení. Právě ústa leccos napovědí sama o sobě: Snahu něco zamlčet může signalizovat vtahování rtů dovnitř nebo špulení do špičky, k němuž se uchylujeme samovolně, když se snažíme zpracovat nepříjemné emoce.

Při běžné konverzaci se vyjadřujeme nejen slovy, ale rovněž nevědomými neverbálními signály, zejména rukama. Pokud naše řeč plyne přirozeně, automaticky ji provázíme i příslušnými gesty. Při lhaní však mozek zaměstnává snaha vymyslet věrohodnou historku a zbytek těla často zůstane strnulý. Případně má lhář sklony nějak skrýt své dlaně, třeba pod stolem či v kapsách. Když ovšem dojde k závěru, že by ho protějšek mohl podezírat, začne se podvědomě chránit. Známkou takového jednání je kupříkladu dotýkání se krku coby jedné z nejzranitelnějších částí těla: Lhář si popotahuje límeček či kravatu a škrábe se na kůži nebo si ji mne. Mimochodem, u citlivějších jedinců většinou pokožka reaguje na stres ze lhaní změnou barvy a stejně jako při studu může mírně zčervenat. 

Všímat si rozdílů

Pokud se ovšem při komunikaci s potenciálním lhářem zaměříte pouze na vizuální stránku jeho projevu, snadno ztratíte ze zřetele neméně důležitou složku, a sice obsah řeči. Kdo mluví pravdu, nemá potřebu svá tvrzení nijak přikrášlovat a nechává slova volně plynout. Oproti tomu lháři vše většinou vymýšlejí „za pochodu“, takže se nápadně častěji uchylují k vycpávkovým slovům jako „no“, „ehm“, „víš“ atd. Zároveň ve snaze působit věrohodně nezřídka doplňují množství nadbytečných informací, jež s tématem zjevně nesouvisejí, ale slouží k odvedení pozornosti. Mohou se také podezřele často ujišťovat, že jste je slyšeli a rozumíte jim. 

Je však třeba brát v úvahu, že u méně extrovertních lhářů pravděpodobně dojde k přesnému opaku: Vyslovení nepravdy jim způsobuje takové nepohodlí, že se raději omezí jen na nejstručnější vyjádření a jednoslovné odpovědi. V obou případech platí, že receptem na odhalení lži je dotyčného dobře znát. Pokud víte, jak se chová, když je uvolněný, můžete snadno porovnat změny v jeho mluvě i gestikulaci a všimnout si nápadných rozdílů. 

Lhář, nebo stydlín?

Bohužel ani evidentní příznaky nelze považovat za usvědčující důkaz. Popsané projevy stresu totiž nejsou specifické a setkáváme se s nimi v řadě situací, nejen při lhaní. Pokud tedy někdo při hovoru s vámi působí nervózně, ošívá se a uhýbá pohledem, může to jednoduše znamenat, že se necítí komfortně, není mu dobře nebo se zkrátka stydí.

Trénovaní lháři mají pečlivě nastudovaný seznam signálů, jimž se mají vyhýbat, a dokážou se naprosto mistrně ovládnout, takže žádné podezřelé chování na první pohled nevykazují. Takového člověka nakonec může prozradit jedině rozpor v jeho tvrzeních, kdy pravda sama vyjde najevo. Podle psychologů neexistuje žádná spolehlivá metoda, jak stoprocentně prokouknout libovolného lháře – což přiznávají i zkušení vyjednávači FBI a dalších tajných služeb. 

Image

Čtěte také

Pravda, nebo lež? Jak složité je přelstít detektor lži?

Podle Homérova slavného eposu Ilias měl trojský princ Paris unést krásnou Helenu, manželku spartského krále Menelaa. Potupený panovník se obrátil o pomoc na svého bratra a nejmocnějšího muže té doby, mykénského krále Agamemnona. Oba sourozenci spolu s početnou armádou spojenců poté vypluli k Troji, kterou po deseti letech obléhání dobyli a vyplenili.

Unikát, nebo falzum?

Příběh se samozřejmě pohybuje především v oblasti mýtů a legend, německý byznysmen a amatérský archeolog Heinrich Schliemann však o jeho pravdivosti nepochyboval. Neváhal investovat obrovské množství prostředků a energie k hledání pozůstatků té doby. Nejprve roku 1873 našel v Malé Asii místo, které je skutečně uznáváno za někdejší starověkou Troju. 

Kvůli sporům s osmanskými úřady se v druhé polovině 70. let 19. století přesunul do Řecka, kde prováděl výzkum v Mykénách. Zde odhalil několik šachtových hrobů patřících panovníkům či vysoce postaveným šlechticům. A právě v jednom z nich nalezl i skvostnou zlatou masku, jíž se přezdívá „Mona Lisa dávnověku“. Schliemann vůbec nepochyboval o tom, co našel – mělo jít o artefakt patřící samotnému vítězi trojské války, králi Agamemnonovi.

Objev způsobil naprostou senzaci, ale již záhy se kolem něj vynořila řada otazníků. Německý archeolog proslul svými neortodoxními metodami i podvody a část badatelů pochybovala o samotné pravosti masky. Poukazovali v první řadě na to, že objev se vynořil po několika dnech oficiálního uzavření vykopávek, během kterých mohl Schliemann do jednoho z hrobů svůj budoucí nález ukrýt. Zlatá tvář se také stylem i metodou zpracování v mnoha ohledech lišila od všech ostatních, které se na místě podařilo najít. Moderní výzkumy však většinu pochybností rozptýlily a současní archeologové se vesměs shodují, že skutečně jde o starověký artefakt.

Komu patřila?

Jiné to ale je s připsáním masky Agamemnonovi. Pokud k trojské válce skutečně došlo, pak se tak pravděpodobně stalo zhruba ve 12. století před naším letopočtem – odhad vychází právě z archeologických výzkumů starověké Troje. Schliemannem nalezený předmět je ale výrazně starší, většina badatelů jeho vytvoření klade zhruba do let 1550–1500 př. n. l. Sám archeolog se této skutečnosti dlouho bránil, na sklonku života ale i on uznal, že maska ani objevený hrob nemohou patřit bájnému mykénskému králi. Identita jejího skutečného majitele tak zůstává neznámou. 

Image

Čtěte také

Krutý konec objevitele Tróje: Heinrich Schliemann byl archeologií posedlý

Letošní chřipková sezóna nabírá na obrátkách. Obyvatelé USA jsou vyzýváni ke zvýšené opatrnosti, protože se v zemi lavinovitě šíří nový kmen chřipky. Ten vznikl více mutacemi a dokáže se díky tomu vyhýbat naší přirozené imunitě i očkování. Momentálně má na svém kontě nejvíce hospitalizací v novodobé historii chřipky v USA.

Viry chřipky mutují neustále a jsou tak schopné kolovat mezi lidmi i v zemích s vyspělou lékařskou péčí a očkováním. Tentokrát ale kmen chřipky typu A označovaný jako H3N2 zmutoval opravdu důkladně. Po 10 mutacích ve virovém membránovém glykoproteinu hemaglutininu vznikla nová linie viru, který dostala označení K.

Nemocnice řeší nápor pacientů

Americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) odhaduje, že k letošnímu 5. lednu (2026) onemocnělo chřipkou nejméně 11 000 000 lidí a zhruba 120 000 z nich skončilo v nemocnici. Jde o více než dvojnásobek počtu nemocných ve srovnání s 20. prosincem 2025. Pět tisíc lidí v důsledku chřipky zemřelo.

Podle údajů CDC nalezli po analýzách DNA v USA od loňského 28. září (2025) z celkem 275 vzorků virů ze zmíněné skupiny virů typu A (H3N2) 89,5 procent případů virů linie K. Pro pacienty je to problém, protože tyto viry jsou zmutované především v místech, v nichž se navazují protilátky imunitního systému. Znamená to, že vakcína, která byla vytvořena před těmito mutacemi, je méně účinná, i když stále chrání před závažným průběhem chřipky.

Podle Světové zdravotnické organizace WHO je podobná situace i v Evropě. Chřipková sezóna letos dorazila asi o měsíc dřív a řádí s velkou silou. Chřipka A (H3N2) linie K přitom představuje až 90 procent potvrzených případů chřipky v Evropě. Díky mutacím a odolnosti vůči vakcíně se rychle šíří, ale naštěstí zřejmě v porovnání s předchozími variantami nezpůsobuje vážnější průběh onemocnění.

Situace v Česku je podobná jako ve zbytku Evropy. Také tuzemské nemocnice se aktuálně potýkají s větším počtem pacientů s chřipkou. Vrcholit by chřipková epidemie v Česku měla zhruba do dvou týdnů.

Image

Čtěte také

Léčba chřipky: Jaké léky fungují a na jaké si raději dejte pozor?

Na začátku zimy 1944–1945 bylo téměř 30 000 německých vojáků, kteří okupovali Normanské ostrovy mezi Francií a Velkou Británií, zoufale promrzlých a hladových – stejně jako tamní civilisté. Vojáci i obyvatelé čekali na vysvobození v podobě konce války. V té době už Wehrmacht okupoval Normanské ostrovy pátým rokem, ale úspěšné vylodění Spojenců ve Francii v červnu 1944 přerušilo zásobovací linie. Spojenci se neobtěžovali ostrovy dobývat a nechali je izolované ve svém týlu.

V celé Evropě panovala neobvykle tuhá zima, a přestože Británie pravidelně posílala do Francie přes přístav Granville dodávky uhlí, na Normanské ostrovy pochopitelně žádné lodě nemířily. Mezinárodnímu červenému kříži bylo umožněno přivážet dodávky potravin, oblečení a léků, ale jen příležitostně. „Nechte je hladovět,“ prohlásil v září 1944 britský premiér Winston Churchill. „Žádné boje. Můžou si tam v klidu hnít.“

Nečekaná návštěva

Když velitel posádky Normanských ostrovů generálporučík hrabě Rudolf von Schmettow zoufale hledal řešení problému se zásobováním, jedno mu prostě spadlo z nebe. Jednadvacátého prosince 1944 čtyři němečtí výsadkáři a praporčík námořnictva, kteří padli do zajetí u Brestu, utekli ze zajateckého tábora v Granville. Podařilo se jim zmocnit se amerického výsadkového plavidla LCVP a s kapesním kompasem překonat 50 km do přístavu Saint Helier na Jersey, největším z Normanských ostrovů. Uprchlíci prozradili Schmettowovi, že do Granville každý druhý den připlouvají uhelné lodě a že sklady v přístavu jsou plné vojenských potravinových dávek. Generál okamžitě začal plánovat akci, kterou by pro své jednotky získal tolik potřebné jídlo a uhlí.

Zdařilý útěk zajatců těžce zkoušené Němce povzbudil a samotný Hitler povolal pětici odvážných mužů do Berlína, aby je osobně vyznamenal. Toho se však nedočkali – spojenecká stíhačka dopravní letoun sestřelila o vánoční noci nad Bastogne a všichni na palubě zahynuli. 

Jako první francouzský přístav, který Spojenci osvobodili, se Granville stalo na krátko jedním z nejrušnějších a nejdůležitějších přístavů v Evropě. Téměř přes noc zde vyrostla četná skladiště a také 18 nových jeřábů, které nakládaly zásoby na železniční vagony a automobily. Když se připojily další přístavy v Morlaix, Saint-Brieuc a Saint-Malo, stalo se Granville především uhelným přístavem. Zatímco pěší prapor americké armády střežil tamní zařízení, hlídkové čluny US Navy objížděly přilehlé ostrovy.

První pokus

První německá přepadová skupina vyplula ze Saint Helier v noci ze 7. na 8. února. Brzy se však obrátila zpět kvůli silnému vlnobití a mlze, mechanickým problémům a také kvůli objevení skupiny americkým člunem PC-552 hodinu poté, co vyrazila. Nájezdníkům se aspoň podařilo rozmístit ukořistěné britské námořní miny na přístupech k Saint-Malo a spojenecký radar je nezachytil.

Dne 20. února převzal velení nad Normanskými ostrovy po Schmettowovi viceadmirál Friedrich Hüffmeier, který ihned nařídil vypracovat plán dalšího nájezdu. Ambiciózním cílem bylo zničit přístavní zařízení, potopit nákladní plavidla v přístavu, odvézt jeden nebo více uhelných člunů, osvobodit zajatce a zajmout americké důstojníky. Útočná flotila se měla skládat z 12 lodí ve čtyřech skupinách, z nichž každá dostala svůj vlastní úkol. Hüffmeier, bývalý kapitán bitevního křižníku Scharnhorst, plán bez váhání schválil.

Viceadmirálovo dosazení do funkce velitele ostrovů nemělo nic společného s jeho velitelskými schopnostmi. Hitler po neúspěšném atentátu na svou osobu z července 1944 stále méně věřil důstojníkům Wehrmachtu a začal je nahrazovat nacistickými fanatiky od námořnictva, jako byl právě bývalý velitel Scharnhorstu. Ten se na kapitánském můstku bitevního křižníku příliš nevyznamenal, když vzpomeneme jen skutečnost, že se mu s lodí podařilo ve vysoké rychlosti najet na mělčinu nebo se srazit s ponorkou U-523. 

Pět útočných skupin

Hüffmeier s přípravami spěchal. Spolupracující Francouzka zaměstnaná v Hôtel des Bains tajně informovala Němce, že tam pobývá několik vysoce postavených amerických důstojníků. Ve stejnou dobu nacistický velitel obdržel zprávu o novém konvoji uhelných lodí připlouvajících z Anglie. Předpověď počasí hlásila klidné moře a bezměsíčnou noc. Bylo to teď, nebo nikdy.

Nájezd s kódovým označením Kommando-Unternehmen Granville vedl kapitánporučík Carl-Friedrich Mohr. Invazní flotilu tvořilo šest minolovek, tři rychlé motorové čluny, remorkér a další malá plavidla. Přepadový oddíl – celkem 600 vojáků a námořníků – byl rozdělen do pěti útočných skupin. Každá z nich měla specifické zadání: Skupinu 1a tvořily minolovky M412 a M452 a četní vojáci a námořní personál. Jejím úkolem bylo zničit přístavní zařízení a radarovou stanici a poté obsadit posádkami zajatá spojenecká plavidla. 

Mohr si vybral M412 jako svou velitelskou loď. Minolovky skupiny 1b, M432 a M442 měly ostřelovat pozemní přístupy do přístavu a zabránit případným posilám protivníka v proniknutí do Granville.

Skupina 2 zahrnovala tři prámy vyzbrojené 88mm děly. Pod velením námořního nadporučíka Otto Karla měla za úkol odlákat strážní loď od Granville a postavit se dalším plavidlům vyslaným případně ze Saint-Malo. Aby zmátla pronásledovatele, měla tato skupina také zničit maják v Grand Chausey. Skupina 3 se třemi rychlými čluny měla vylodit invazní síly, které by obsadily Hôtel des Bains a Hôtel Normandie a zajaly tam americké důstojníky. Skupina 4 včetně pomocné minolovky M4613 a kutru FL13 měla střežit přístupy z poloostrova Cotentin.

Cíle na radaru

Američané blížící se německou flotilu rychle odhalili. Krátce před 22. hodinou hlásila radarová stanice v Coutainville nepřátelské plavidlo jen 30 km od Granville, pohybující se rychlostí 10 uzlů (19 km/h). Ve stejnou dobu stíhač ponorek PC-564, kterému velel poručík Percy Sandell, podnikal svou obvyklou hlídku u Granville. Ve 22.05 zachytila radarová stanice v Coutainville nový cíl ve stejném kursu jako před chvílí a o několik minut později třetí kontakt. Tyto informace předala Společnému operačnímu velitelství v Cherbourgu a velitelství 156. pěšího pluku v Donville-les-Bains, městečku ležícímu nedaleko Granville. Byl informován i velitel granvillského přístavu major William Brown. Ten poslal rádiovou zprávu na PC-564, v níž varoval Sandella před hrozbou.

Tři cíle, které radarová stanice Coutainville sledovala, byly dělostřelecké prámy německé úderné skupiny 2 směřující ke své určené pozici u Saint-Malo. Další skupina se začala objevovat ve 22.43 – zahrnovala remorkér Diecksand s 20 námořníky, kteří měli zajmout či potopit všechny nákladní lodě v přístavu, dále čtyři minolovky přepravující 150 vojáků, tři rychlé čluny s 50 muži pro útok na hotely a dva trawlery k ochraně severního křídla nájezdu. Všichni mířili do Granville rychlostí 10 uzlů. O 23 minut později oznámilo stanoviště kontroly vstupu do přístavu v Cherbourgu 156. pěšímu pluku, že hlavní prvky nepřátelské skupiny plují 28 km západně od Coutainville.

První krev

Brown informoval kapitána Philipa H. Carlina, velícího důstojníka 3528. štábní roty, že se k přístavu Granville blíží několik cílů. Ve 23.30 Brown nařídil zatemnit přístav a poslal německé zajatce, kteří pomáhali v přístavu s překládáním, zpět do vězení. O 15 minut později palubní radar PC-564 zachytil tři dělostřelecké prámy ve vzdálenosti tří kilometrů a Sandell nařídil obsluze 76,2mm děla osvětlit cíle. Vzápětí však záblesk osvětlovacího granátu z německé lodi jasně ozářil americké plavidlo a za pár sekund člun PC-564 zasáhly čtyři granáty ráže 88 mm. První explodoval na přední části kormidelny a zabil tam všechny muže kromě Sandella a poručíka Klingera, kteří utrpěli zranění. 

Třípalcové (76,2mm) dělo PC-564 stačilo vystřelit jeden náboj předtím, než se blok závěru zasekl, a posádka ho nedokázala uvolnit. Druhý 88mm granát zasáhl stěžeň dva metry nad dělovou palubou a vyřadil obsluhy obou 20mm kanonů. Třetí náboj vyřadil obsluhu 40mm děla. Čtvrtý zasáhl palubu na pravoboku těsně za můstkem a způsobil požár v kajutě na pravoboku.

Informace, nebo varování?

Všechny zbraně byly vyřazeny a polovina posádky mrtvá nebo zraněná. Jedna nepřátelská loď střílela z levoboku, další z pravoboku a třetí zezadu. Němci osvětlovali bezbranný PC-564 a pálili na něj 20mm protiletadlovými kanony. Sandell považoval situaci za beznadějnou a vydal rozkaz opustit loď. Asi 10 nebo 15 mužů přestoupilo do záchranného člunu, ale německá plavidla v tu chvíli nestřílela a Sandell si uvědomil, že se naskytla příležitost k úniku. Rozkaz opustit loď proto odvolal, nařídil nastartovat motory a se zbytkem posádky se PC-564 podařilo dorazit kolem 1.15 ke břehu a vyslat muže hledat pomoc pro zraněné. Muže v záchranném člunu vzali Němci do zajetí.

Zatímco se PC-564 ocitl v agonii, Philip Carlin na svém velitelství 3528. štábní roty slyšel střelbu a viděl světlice na obloze jižně od přístavu. Zavolal námořnímu poručíkovi, který měl na starosti obranu v přístavu, aby zjistil, co se děje, ale nedostal žádnou odpověď. Probudil svou rotu, vydal zbraně a střelivo a postavil zátaras u vjezdu do Granville. Zdá se, že Brown a Carlin byli jediní důstojníci, kteří si uvědomili, že něco není v pořádku. Hlášení o radarových kontaktech obdržely jednotky po celé oblasti, ale většina příjemců si myslela, že kontakty slouží pouze pro informační účely, a nikdo před útokem Němců ani nespustil sirény. 

Připlutí za palby děl

Mezitím radarová stanice v Coutainville hlásila další cíle plující z Jersey na jihovýchod. Při zkoumání na mapu přenesených radarových záznamů důstojníci velitelství Společného operačního velitelství v Cherbourgu předpokládali, že Němci pravděpodobně míří právě na tento přístav a že činnost namířená na Granville je pouze klamná. Plukovník Morris Warner, velitel 156. pěšího pluku, se domníval, že může hrozit nebezpečí Coutainville i Granville.

Pět minut po půlnoci Warner uvedl 3. prapor v Coutainville do pohotovosti a poslal na pláž další hlídky. Velícímu důstojníkovi praporu nařídil, aby upozornil rotu M v Montmartinu a rotu K v Coutances, aby byly připraveny na možné nasazení buď v Coutainville, nebo dále na jihu. Protitanková rota v Coutances dostala rozkaz, aby se připravila na možnost přesunu. Kanonové rotě a rotě C bylo nařízeno přemístit se do Granville.

V 1.50 vpluly M412, M432 a remorkér do vnějšího přístavu střílejíce z děl. Následně M442 a M452 zaujaly pozice mimo kotviště, kde mohly podpořit přistání krycí palbou. Remorkér prudce zatočil doprava a vjel do zdymadla. Když obě minolovky zamířily k východnímu přístavišti, najela M412 na mělčinu, zatímco M432 dosáhla přístaviště a vylodila 75 pěšáků, z nichž každý byl vyzbrojen samopalem MP40 a výbušninami.

Nečinní Francouzi

Když útočníci vnikli do přístavu, major Brown a kapitán T. R. Wilkinson vystoupali po schodech na skalnatý útes Pointe du Roc (Skála) tyčící se nad městem, kde Němci vybudovali opevnění a dělovou baterii. Brown chtěl, aby francouzská bezpečnostní jednotka a 52 amerických střelců, kteří se tam nacházeli, zaujali obranné pozice. Oba důstojníci právě dosáhli vrcholu Skály (části města na vyvýšeném skalním masivu), když na kasárna dopadly první dělostřelecké granáty. Našli Američany na pozicích, ale francouzští vojáci odmítali opustit ubikace. Brown se pokusil přesvědčit francouzského nadporučíka, aby poslal své muže do přidělené obranné pozice, ale důstojník vytrvale odmítal a Brown mu nakonec musel dát přímý rozkaz. Francouz se možná domníval, že Američané jen provádějí cvičení. 

Zatímco se kapitánporučík Mohr s pomocí remorkéru snažil vyprostit uvízlou M412, jeho 75 pěšáků nastoupilo do nafukovacích člunů. Dělostřelci na M412 a M432 pokračovali v palbě na město a vnitřní přístav. Minolovky M442 a M452, umístěné mimo kotviště, ostřelovaly kasárna na Skále a město. Nájezdníci se rychle rozběhli přístavem, aby zničili jeřáby a další vybavení pro manipulaci s nákladem, zatímco pět kulometných družstev zaměřilo své zbraně tak, aby každý vstup do přístavu pokryly křížovou palbou. Plán běžel jako hodinky. Němci Američany zcela zaskočili a 15 minut po přistání měli přístav pod kontrolou. Uvnitř kotviště se nacházelo pět pobřežních parníků – Eskwood, Kyle Castle, Nephrite, Parkwood – a norské plavidlo Heien. 

Tučná kořist

Šest Němců pod vedením poručíka Scheufeleho vystoupilo na břeh a rychle vyšplhali po strmé pěšině na vrchol Skály. Jejich úkolem bylo zaútočit na maják, vojenské pozorovací stanoviště a signální stanici na západním konci Pointe du Roc. Jakmile dosáhli vrcholu, tři z nich se vydali k majáku, zatímco ostatní se chystali zničit výbušninami signální stanici. Scheufele byl přitom zabit a stal se jediným německým důstojníkem, který při nájezdu padl. 

Současně s vyloděním v přístavu vystoupilo 50 námořníků vyzbrojených samopaly a ručními granáty z gumových člunů na pláži na severní straně Skály a zaútočilo na Hôtels des Bains a Normandie. Pokropili chodby a pokoje hotelů kulkami, zabili jednoho amerického důstojníka a druhého zranili. Poté, co zajali devět štábních důstojníků a jednoho civilistu, odvedli Němci zajatce na pláž, kde čekali další nájezdníci s nafukovacími čluny. 

Eskwood odplouvá

Mezitím německé posádky nastoupily na čtyři z pěti lodí, které kotvily v přístavu, a setkaly se s ozbrojeným odporem. Přestřelky však byly krátké a jednostranné, šlo o záležitost pistolí proti samopalům. Útočníci zabili střelce a lodního stevarda na Eskwoodu, dva důstojníky a dva střelce na Kyle Castle, kapitána a dva střelce na Parkwoodu a tři lodní důstojníky a tři členy posádky na Nephrite. 

Němci předpokládali, že dokážou odvézt zajatá plavidla z přístavu, ale přepočítali se. Příliv byl nyní tak nízký, že tři ze čtyř lodí dosedly na dno. Pouze menší Eskwood zůstával na hladině. Nájezdníci umístili do kotle na Parkwood nálož, jejíž exploze pohon zničila, a navíc vytvořila díru na pravoboku. Nephrit potkal podobný osud, pouze Heien zůstal nepoškozen.

Němci Eskwood vzali do vleku za remorkér a nalodili na něj zajaté britské posádky a také asi 67 (čísla se v různých zdrojích mírně liší) uprchlých válečných zajatců. Další dva tucty německých uprchlíků však raději daly přednost pohodlí amerického zajateckého tábora před nejistotou Normanských ostrovů. Eskwood pak pokračoval na volném moři s vlastním pohonem pod eskortou německých plavidel. Odplutí Eskwoodu ve tři hodiny ráno znamenalo začátek stahování německých sil, které přitom stále ostřelovaly přístav. Americké posily v podobě rot K a M dorazily ke Granville teprve ve 3.35, více než dvě hodiny poté, co Brown naléhavě žádal pomoc.

Bilance

Němcům se podařilo zničit nebo poškodit devět jeřábů z 18, palivové nádrže, několik vagonů a jednu lokomotivu. Za tento úspěch zaplatili relativně nevelkými ztrátami: tři útočníci padli, 15 bylo zraněno a jeden zajat. Přišli však také o minolovku M412, kterou se nepodařilo odtáhnout z mělčiny, a Mohr proto nařídil zničit ji náložemi. 

Spojenecké ztráty činily devět zabitých, 40 zraněných a 67 zajatých. Zahynulo také sedm francouzských civilistů. Kapitánporučík Mohr a nadporučík Otto Karl si vysloužili Rytířský kříž Železného kříže a Hüffmeier obdržel od velkoadmirála Karla Dönitze pochvalu. 

Neslavná obranná opatření Američanů se dají těžko vysvětlit. Zdálo se, že 156. pěší pluk, který měl v oblasti k dispozici děla a automatické zbraně, se nedokázal dostat včas do Granville. Kvůli chaosu v komunikaci žádné pěchotní jednotky nedorazily do přístavu v dostatečné síle, dokud se nájezdníci stáhli. Major Brown, jehož muži nesli hlavní tíhu obrany, hořce prohlásil: „Člověk nemůže bojovat proti kanonům s karabinami.“

Jiní si mysleli, že Němci jsou prostě lépe vycvičeni a vyzbrojeni a spojence zcela zaskočili. Největší pochvalu přinesl Wilkinson, který řekl: „Počasí ráno v den nájezdu bylo pro tento účel ideální. Nesvítil měsíc ani nevanul vítr a moře bylo mrtvolně klidné. Nájezd byl perfektně načasován a proveden a výsledky naznačují, že zúčastněný personál byl odborně vyškolen a důkladně vycvičen k plnění svého poslání.“

Hüffmeier toužil podniknout na Granville ještě další útok, ale Dönitz, který převzal funkci vrchního velitele německých sil po Hitlerově sebevraždě, mu nařídil, aby již nepodnikal žádné útočné akce. Hüffmeiera zajali v Jersey britští námořníci 12. května, čtyři dny po kapitulaci Německa. Fanatický nacista svým mužům rozkázal, aby pozdravili vítěze „Sieg Heil!“ Ignorovali ho.

Image

Čtěte také

Německá okupace Normanských ostrovů: Hitlerův kousek Británie

Astronomové už desítky let objevují planety u cizích hvězd, ale jeden typ objektu jim stále uniká: exoměsíce, tedy měsíce obíhající planety mimo naši Sluneční soustavu. Přitom právě ony mohou být jedním z nejzajímavějších míst pro hledání mimozemského života. Nová a doposud nerecenzovaná studie vědců z Evropské jižní observatoře ukazuje, že problém může být v nedostatečně citlivých nástrojích.

Podle práce vedené astronomem Thomasem Winterhalderem by bylo možné exoměsíce detekovat pomocí zcela nového typu observatoře: kilometrového interferometru. Takový systém by dokázal zaznamenat měsíce velké zhruba jako Země až do vzdálenosti 200 parseků, tedy přibližně 650 světelných let. Ačkoli se „měsíc velikosti Země“ může zdát přehnaně velký, u obřích plynných planet by takové satelity mohly být poměrně běžné.

Tradiční způsoby selhávají

Proč jsme je tedy dosud nenašli? Hlavním viníkem je současná metoda hledání. Při hledání vzdálených světů astronomové spoléhají na tranzitní metodu, při níž sledují, zda objekt přechází před svou mateřskou hvězdou a způsobí nepatrný pokles její jasnosti.

U planet tato metoda funguje výborně, u měsíců je ale problém. Vyžaduje totiž téměř dokonalé prostorové srovnání Země, hvězdy, planety i samotného měsíce. Navíc je tranzitní metoda nejcitlivější u objektů blízko hvězdy – jenže právě tam mají planety problém své měsíce dlouhodobě udržet.

Důvodem je tzv. Hillova sféra, oblast, ve které může planeta gravitačně vázat své satelity. Čím blíže je planeta ke hvězdě, tím menší tato sféra je. Planety, které obíhají daleko od hvězdy, mají mnohem větší šanci hostit stabilní měsíční systémy – jenže právě ty se tranzitní metodou hledají nejhůře.

Autoři studie proto navrhují využít jiný přístup: astrometrii. Ta spočívá v měření nepatrného „kolébání“ objektu vlivem gravitace jeho průvodce. Zatímco u exoplanet se sleduje pohyb hvězdy, u exoměsíců by astronomové pozorovali přímo planetu a hledali jemné odchylky v její poloze způsobené obíhajícím měsícem.

Obří interferometr

Astrometrie je ideální právě pro planety vzdálené od hvězdy, tedy ty s velkou Hillovou sférou. Problémem je ale opět technika. Současný špičkový přístroj VLTI v Chile dokáže rozlišit pohyby o velikosti zhruba 50 mikroúhlových vteřin. Aby však bylo možné zachytit dostatečný počet měsíců velikosti Země do vzdálenosti 200 parseků, bylo by potřeba rozlišení alespoň jedné mikroúhlové vteřiny – tedy padesátkrát lepší.

Takového výkonu lze dosáhnout pouze výrazným prodloužením základny interferometru, tedy vzdálenosti mezi jednotlivými zrcadly. Zatímco VLTI pracuje s rozestupy okolo 200 metrů, nový systém by potřeboval základnu dlouhou několik kilometrů.

Interferometrie funguje na jednoduchém principu: čím větší vzdálenost mezi zrcadly, tím jemnější detaily lze rozlišit. Podobný princip mimochodem stojí i za detekcí gravitačních vln pomocí observatoří LIGO.

Navrhovaný interferometr by mohl skvěle spolupracovat s připravovaným Extrémně velkým dalekohledem (ELT), který bude mít primární zrcadlo o průměru 39 metrů. ELT by dokázal pořizovat přímé snímky velmi slabých exoplanet a nový interferometr by pak sledoval jejich jemné pohyby, jež by mohly prozradit přítomnost měsíce.

Hledá se obyvatelný měsíc

Velkou výhodou tohoto přístupu je, že by upřednostňoval hledání potenciálně obyvatelných exoměsíců. Obyvatelná zóna měsíců totiž nemusí záviset na vzdálenosti od hvězdy, ale na přílivovém ohřevu. Příkladem jsou měsíce Europa a Enceladus, jejichž podpovrchové oceány nezahřívá Slunce, ale gravitační působení jejich „mateřských“ obřích planet. Podobné světy by mohly existovat i jinde v Galaxii – a dokonce ve větším balení, tedy jako masivnější, snáze detekovatelné verze těchto měsíců.

Najít skutečný ekvivalent Europy nebo Enceladu je zatím mimo naše možnosti, protože tyto měsíce jsou pravděpodobně menší než detekční limit i navrhovaného přístroje. Pokud by se ale podařilo postavit kilometrový interferometr, mohl by objevit jejich větší příbuzné – a možná i první skutečně obyvatelný svět mimo Sluneční soustavu.

Postavit takový teleskop by ale nebylo nic jednoduchého. Jeho cena by se podle odhadů pohybovala v řádu několika miliard dolarů, tedy podobně jako samotný ELT. Po dokončení ELT kolem roku 2028 by ale se tento ambiciózní projekt mohl stát logickým dalším krokem. Pokud se astronomům podaří získat politickou i finanční podporu, mohly by se exoměsíce konečně dostat z okraje zájmu do hlavního proudu astrobiologického výzkumu.

Image

Čtěte také

U exoplanety WASP-39b by se mohl nacházet exoměsíc podobný Jupiterově Io

Atentátníka zbil holí

První zaznamenaný pokus o vraždu americké hlavy státu přišel na začátku roku 1835. Andrew Jackson už dlouho provokoval část americké veřejnosti svými ekonomickými opatřeními, v čele s uzavřením Druhé banky Spojených států. Zvláště těžce však prezidentovy kroky nesl jistý malíř pokojů Richard Lawrence, který dospěl k závěru, že mu Bílý dům dluží hromadu peněz. 

Počkal si na Jacksona, když se vracel z pohřbu, přistoupil k němu zezadu a pokusil se jej zastřelit. Pistole však z neznámých důvodů selhala, a atentátník proto vytáhl druhou zbraň. Ani z té však výstřel nevyšel, ale to se již k Lawrencovi přiblížil rozzlobený Jackson a začal jej mlátit svou vycházkovou holí. Nešťastného atentátníka nakonec zachránil až důstojník a politik Davy Crockett, který jej oficiálně zatkl a odvlekl z dosahu zuřícího prezidenta. Soud později útočníka osvobodil pro nepříčetnost a ten dožil v ústavu pro choromyslné.

Funkci, nebo život!

Válečný veterán a zapálený bojovník proti otrokářství James Garfield původně vůbec kandidovat nechtěl. Naopak, byl to on, kdo nominoval za hlavního kandidáta republikánské strany Johna Shermana, delegáti však celou věc viděli jinak a zvolili svým zástupcem právě Garfielda. Ten se tak v roce 1881 dostal do Bílého domu, ani nevěděl jak.

Jedním z jeho podporovatelů se stal i výstřední zkrachovalý právník Charles Guiteau. Ten dospěl k závěru, že právě on má hlavní zásluhu na volebním vítězství nechtěného kandidáta, a dožadoval se za to spravedlivé odměny – funkce konzula v Paříži nebo Vídni. Zavaloval nového prezidenta dopisy, a dokonce se mu podařilo získat audienci, k jeho vlastnímu překvapení však Garfield – který o muži do té doby nikdy neslyšel – jeho ambice zdvořile odmítal. Guiteau se tedy rozhodl pro pomstu a pořídil si zbraň. 

Na hlavu státu si počkal na nádraží, a když procházela kolem, dvakrát na ni vystřelil. Poté byl zatčen místními policisty, kterým se podařilo zachránit jej před rozzuřeným davem. Garfield prodělal několik operací, ale jeho stav se postupně zhoršoval. Začala se šířit infekce, prezident trpěl horečkami, halucinacemi a během několika dní shodil z 95 kilogramů na 58. Nakonec o dva a půl měsíce později, 19. září 1881, zemřel.

Současní odborníci se domnívají, že vinu na jeho skonu nesou především lékaři, kteří opakovaně sahali do rány nemytýma rukama, když hledali kulku. Jeden z nich mu dokonce při ohledávání prstem propíchl játra. Jen o několik let později by celý zákrok probíhal o mnoho profesionálněji a Garfield by měl výrazně vyšší šanci přežít. Vrah Charles Guiteau byl odsouzen k trestu smrti a oběšen. 

„Na zabití losa to nestačí!“

Prezidentská kampaň roku 1912 byla v plném proudu. Bývalá hlava státu, nyní opět kandidující Theodeore Roosevelt nasedl do auta, aby odjel pronést předvolební projev do divadla Milwaukee Auditorium, když se k jeho kabrioletu přiblížil muž s revolverem. Německo-americký hostinský John Schrank stačil vystřelit pouze jednou, pak se na něj vrhla ochranka. Kulka prošla politikovým pouzdrem na brýle a složeným papírem s chystanou řečí a zavrtala se mu do hrudi. Okolní dav se poté vrhl na atentátníka a pokusil se jej zlynčovat, Roosevelt se však postavil na nohy a své rozzuřené příznivce uklidnil. 

Jakožto zkušený lovec poznal, že když nekašle krev, nepronikl náboj do plic a rána není smrtelná. Přes bolest a krvácení se proto nechal odvézt do divadla, kde pronesl projev, začínající slovy: „Přátelé musím vás poprosit, abyste dnes byli, pokud možno, tiší. Před chvílí jsem byl postřelen – ale na zabití losa to nestačí“ (Los byl prezidentovým osobním symbolem a také znakem jím založené Progresivní strany). Poté přednesl zhruba hodinovou řeč, po které se konečně odebral do nemocnice. 

Lékaři rozhodli, že kulka v jeho hrudi nevadí, takže ji tam ponechali. Ani tento incident spojený s nebývalou statečností však na Rooseveltův návrat do Bílého domu nestačil, když ve volbách podlehl demokratickému kandidátu Woodrow Wilsonovi. Atentátníka Johna Schranka shledal soud nepříčetným a ten tak strávil zbytek života v léčebně pro duševně choré.

Komunistický střelec

Demokrat John Fitzgerald Kennedy ležel v žaludku radikálům z obou stran politického spektra. Zatímco jeho ochranka se především obávala ultrapravicových odpůrců, kteří prezidenta kritizovali za protirasistická opatření a považovali jej za až příliš vstřícného vůči socialistickému bloku, atentátník nakonec vzešel odjinud. 

Psychicky labilní budižkničemu Lee Harvey Oswald žil téměř tři roky v Sovětském svazu a otevřeně se hlásil ke Castrově Kubě. Byl to právě on, kdo si s odstřelovačskou puškou počíhal na prezidentovu kolonu během návštěvy v Dallasu. Celkem třikrát vystřelil na Kennedyho vůz, přičemž svůj cíl zasáhl do krku a do hlavy. Prezident byl mrtvý, než vůz dorazil do nemocnice. Oswalda o několik dní později zatkla policie, během transportu do dallaské okresní věznice však jeho samotného zastřelil majitel nočního klubu Jack Ruby. Kolem atentátu se tak okamžitě vynořila celá řada konspiračních teorií, opakovaná vyšetřování však již mnoho nových zjištění nepřinesla.

Image

Čtěte také

Téměř nesmrtelný Fidel: Kdo se pokoušel zlikvidovat kubánského diktátora?