Irácké úřady získaly v roce 2013 dva hliněné válce, pokryté klínovým písmem. Artefakty byly nalezeny na pahorku Tell al-Uhajmir, asi 80 km jižně od Bagdádu, kde se nacházejí ruiny dávného sumerského města Kiš. Na obou těchto válcích je prakticky stejný text, který popisuje, jak slavný novobabylonský král Nebukadnesar II. obnovil zikkurat v Kiši.

Zikkuraty byly stupňovité věže, na jejichž vrcholu se nacházela svatyně, určená k uctívání božstev. Nejznámější z nich je Mardukův zikkurat v Babylonu, který se proslavil jako Babylonská věž. Zikkurat stál i ve městě Kiš, kde sloužil k uctívání boha války Zababy a jeho manželky Ištar, bohyně války a lásky. Společné uctívání božských párů bylo ve starověké Mezopotámii běžné.

Obnova zikkuratu babylonským králem

Až doposud pocházela většina toho, co víme o zikkuratu v Kiši a vlastně o zikkuratech jako takových, z archeologických vykopávek. Zikkurat Zababy a Ištar původně vybudoval významný starobabylonský panovník Chammurapi kolem roku 1756 před naším letopočtem. Podle vykopávek prošel čtyřmi fázemi výstavby a obnovy. Objevené válce teď doplnily další informace, které shrnuje nedávná publikace v odborném časopisu Iraq.

Text na válcích popisuje, jak se Nebukadnesar II., který vládl v letech 604 až 562 před naším letopočtem, soustředil na zikkurat v Kiši. Král podrobně popisuje špatný stav stavby: zdi se prohýbaly, konstrukce slábla a déšť postupně odnášel hliněné cihly. Takové potíže nebyly v Mezopotámii výjimečné, protože většina monumentálních staveb byla postavena právě z nepálené hlíny a vyžadovala neustálou údržbu.

Nebukadnesar II. také uvádí, že se cítil božsky inspirován Zababou a Ištar, a proto se pustil do obnovy zikkuratu. Tvrdí, že stavbu nejen opravil, ale i zkrášlil tak, aby „zářila jako denní světlo“ k poctě obou božstev. Závěr nápisu má podobu modlitby: král žádá bohy o dlouhý život a vítězství nad nepřáteli – přání, která se mu podle historických i biblických pramenů skutečně splnila.

Image

Čtěte také

Tisíce let staré klínopisné tabulky odhalují varování spojená se zatměním Měsíce

Se zavedením zemědělského způsobu obživy se přebytečná část úrody či odchovaných zvířat mohla prodávat a vyměňovat za něco jiného. Šlo o takzvaný nadvýrobek, který měl být dostatečným důvodem ke vzniku směny, nebo dokonce obchodu. Pokud však budeme pojem obchodu spojovat s provozovateli, kteří se jím živí, můžeme o něm na půdě Evropy s jistotou mluvit až v antice, nikoliv ve starší době kamenné. Co se odehrávalo mezi těmito obdobími, je nejasná šedá zóna.

Import kamene

Už ve starší době kamenné, tedy v nejstarším a nejdelším úseku lidských dějin, se na sídliště čím dál více dostávaly horniny cizího původu. Určitý zlom nastal před asi 40–30 tisíci lety s rozšířením anatomicky moderních lidí dnešního typu. Na území budoucích českých zemí se počátkem mladého paleolitu část obyvatel spoléhala na místní zdroje kamene, pokud se daly dobře zpracovat. Jiná část dávala přednost práci s přinášenými kameny, které byly kvalitnější a na pohled přitažlivější. Dělo se tak hlavně v oblastech, kde se zdroje kamenných surovin nevyskytovaly, například v Pomoraví.

Jejich import zobecněl ve střední fázi mladého paleolitu, kdy u nás dominovala rozvinutá kultura lovců mamutů nazývaná gravettien a na Moravě pavlovien. Téměř na všech sídlištích té doby převládal severský pazourek, přinášený z rozplavených ledovcových morén v oblasti dnešního jižního Polska a severní Moravy. Jen v některých případech jej vystřídal jemný rohovec z krakovsko-čenstochovské jury, který pocházel z ještě větší vzdálenosti, nebo hnědý radiolarit z moravsko-slovenského pomezí. V poslední kultuře paleolitické civilizace magdalénienu se převaha importů kamenných surovin projevovala jen místy, zatímco jinde ožíval zájem o místní výchozy rohovců.

Ke studiu změn v preferencích kamene k výrobě nástrojů takzvané štípané industrie je obzvlášť vhodné území Moravy, protože bylo hustě osídleno a jemné suroviny, vyhledávané hlavně v pozdějších obdobích, se zde nacházely v severní části. Dále byly k dispozici i v řídce obydlených krajích větší nadmořské výšky, například křišťály se vyskytovaly na Českomoravské vrchovině a radiolarity v Bílých Karpatech. Ve střední době kamenné se pak lidé spokojili s místními zdroji, které se naučili detailně využívat, i když tu a tam se přece jen dochovaly také importy ze vzdálených krajů.

Proč se věci přesouvaly?

Směňovaly se suroviny v době kamenné i formou obchodu, nebo alespoň za protihodnotu? Těžko říct, přímé doklady chybějí. Kameny, stejně jako další předměty, se nejspíš šířily z mnoha důvodů, ale proti očekávání se spíše nejednalo o motivace praktického rázu. Lidé si mohli atraktivní importované věci spojovat s odkazem předků či jinou zvláštní působností. Faktem přitom zůstává, že kameny – a jistě spousta dalších věcí, které nezanechaly stop – se přenášely.

Protože příčiny jejich přesouvání jsou nejasné, zabývají se dnes archeologové raději pozůstatky, které po sobě import zanechal. Britský archeolog Colin Renfrew (1937–2024) například rozeznával šíření down the line, kdy s větší vzdáleností komodity přirozeně ubývá, a directional, které je zacílené na jednu lokalitu, kde se určitý import vyskytuje nápadně silně, a byl tam tedy asi přinášen záměrně. Proč a co představovalo případnou protihodnotu, vědec neuvádí.

Transport předmětů mohla zajišťovat daná skupina, na jejímž území nebo v jejíchž hrobech archeologové suroviny zastihli, a která si pro ně docházela buď záměrně při samostatných expedicích, nebo předměty získávala během pochůzek jakožto jejich vedlejší produkt. Uvažuje se však i o existenci nepřímého zásobování cestou prostředníků. Hlavně v tomto případě by teoreticky šlo hovořit o fungování obchodu.

Směna mezi zemědělci

Pro počátky neolitu, kdy se u nás šířilo zemědělství, se nabízí představa směny zemědělských produktů třeba za med od posledních lovců a sběračů. Obecně však platí pozorování francouzského etnografa Clauda Léviho-Strausse (1908–2009) u jihoamerických Ňambikwárů, který odhalil, že tito původní obyvatelé neměli zájem o žádné potraviny, naopak vyměňovali předměty z dnešního hlediska zcela nesmyslné, jako jsou střepy starých nádob. To souvisí s faktem, že se této činnosti mohli věnovat jen výše postavení, kteří se o zajišťování stravy nemuseli starat.

Směna potravin čili hmotný profit byl pro tyto zprostředkovatele pravěké výměny patrně příliš přízemní, protože by z ní nevytěžili nic pro své společenské postavení. Kvůli osobní zálibě a reprezentaci se na pobřeží sbíraly také mušle ostnovek (Spondylus), které se v období neolitu dostávaly ze Středomoří do vnitrozemí. Tehdy tedy můžeme hovořit o směně, ale o obchodu v důsledku existence nadvýrobku, jak jej definovala marxistická teorie, spíše ne.

Co se týče nadprodukce předmětů z kamene v zemědělském pravěku, během eneolitu se v Evropě rozmáhala těžba silicitů, to je křemitých hornin vhodných na zhotovování štípané industrie, ale ani zdaleka k ní nedochází v každé archeologické kultuře té doby a na každém výchozu vhodného kamene (výchoz je geologický termín označující místo na zemském povrchu, kde je podložní vrstva odkryta a vystupuje na zemský povrch).

Nelze popřít, že vytěžený silicit se oproti jiným kamenným surovinám o něco lépe zpracovával a dovoloval výrobu větších nástrojů. Ty se k práci používaly až druhotně a plnily různé společenské a rituální role – ať již šlo o atributy osobního postavení, například v Tichomoří se nosily velké sekery, dále se jimi „platilo“ nebo mohly být využity jako obětina. U těchto prestižních předmětů nelze vyloučit, že za ně jejich nabyvatel něco směnil, a to buď přímo horníkům, nebo určitému zprostředkovateli.

Dar světu živých

Ne vždy dobývané kameny patřily mezi ty nejlepší. V Krumlovském lese na jižní Moravě se od střední doby kamenné až do starší doby železné získával z třetihorních písků jurský rohovec průměrné kvality. Vrchol těžby spadá až do starší doby bronzové, kdy se zde dolovalo z šachet hlubokých až osm metrů. Množství tehdy rozštípané (a až na výjimky neodnášené) suroviny lze odhadnout na tisíce tun. Když byla příliš znetvořena krajina, šachty se začaly zaplňovat a odtěžené hřbítky znovu navršovat. Rohovec se přitom zpracovával stále více a jeho těžba pravděpodobně souvisela s rituální cestou za podzemními silami, snad předky, přičemž tato hornina byla jejich tradičním darem světu živých.

Z Krumlovského lesa se do oblasti současných Čech, Dolního Rakouska a jižního Polska šířil jediný produkt – srpové čepele z charakteristické rohovcové brekcie. Těžko si představit, že takto ritualizovaný předmět by se stal součástí výdělečně motivovaného obchodu.

Mnohem pravděpodobnější to je v případě severského jantaru, který se na některých pohřebištích únětické kultury starší doby bronzové objevuje ve velkém množství, například na nalezišti v Mikulovicích byl v ženském hrobě odhalen náhrdelník ze čtyř stovek jantarových korálů. Ačkoliv Jantarová stezka, po které se pravěká pryskyřice dopravovala od Baltu k Jaderskému moři, procházela spíše Moravou, vyskytovalo se více jantaru v Čechách.

Přínos bronzových obětin

Doba bronzová získala svůj název podle výroby předmětů ze slitiny mědi a cínu. Z počátku se jednalo o výrobu formalizovaných surovin, ozdob a prestižních zbraní, teprve později se vytvářely prakticky použitelné nástroje. Bronzové artefakty se často objevují samostatně v hrobech i v hromadných archeologických nálezech zvaných depoty, ukládaných hlavně jakožto obětiny.

Nejstarší formalizovanou surovinou z kovu byly bronzové hřivny, jež se u nás vyskytovaly nejčastěji v podobě nákrčníků či náramků, které však nešlo nijak navléknout na tělo, i když existuje několik výjimek. Možná představovaly předmincovní formu platidla, s níž se obchodovalo stejně jako s jinými výrobky z této slitiny kovů. Nelze ovšem opomenout, že bronzové předměty z celého kontinentu směřovaly do severoevropských bažin, kde byly hromadně ukládány coby obětina obávaným božstvům. Tyto rituálně motivované exporty měli stěží v rukou jedinci toužící po výdělku.

Lidé doby bronzové zato mohli ovládat obchod se solí, která představovala vítaný doplněk pokrmů. Kdo si jednou osolil maso, chleba nebo obilnou kaši, příště neodolal. Zájmem o tuto surovinu lze vysvětlit bohatou výbavu hrobů na pohřebišti v Hallstattu v Solné komoře, kde se sůl v době bronzové i železné těžila z nitra hory. Získávala se též na Krakovsku v dnešním Polsku či v okolí současného města Halle nad Sálou v Německu.

Iracionalita vs. technika

Z českého území chybějí písemné prameny, z nichž bychom mohli potvrdit existenci obchodu ještě v době kolem přelomu letopočtu. Jihoevropské prameny nás ale ubezpečují, že v antice obchod vzkvétal a jeho úspěšní provozovatelé se domohli výsostného postavení ve společnosti. Roli všeobecného ekvivalentu (komodity sloužící jako uznávaný prostředek směny v dané společnosti) zastával ve Středomoří původně dobytek (pecus), jenž dal název i latinskému označení peněz (pecunia).

V době římské republiky u nás sídlili Keltové, kteří si budovali velká opevněná centra zvaná oppida. Některým z nich se přisuzuje výrazná ekonomická role, například na Třísově v jižních Čechách se mělo obchodovat s tuhou a na Starém Hradisku na Drahanské vrchovině s baltským jantarem. Toho se tam po staletí skutečně objevovaly spousty, což věděl již Jan Amos Komenský (1592 až 1670), který na své mapě Moravy toto místo označil jako „Hradisko, ubi myrrha effoditur“ čili „Hradisko, kde je nacházena myrha“.

Otázkou zůstává, zda Keltové s ceněným jantarem obchodovali. Možná v něm měli zvláštní zálibu či věřili v jeho magickou působnost. U nich totiž jeden neví – sice byli schopni vymyslet a přechodně zavést nejrůznější technické vymoženosti, jako je hrnčířský kruh, železné nářadí či velké horizontální pece, avšak zároveň se nechávali řídit z dnešního pohledu zcela iracionálními představami. Právě těmi musíme poměřovat i roli archeologické lokality Němčice nad Hanou, kde byly objeveny četné nálezy mincí, ale také skla, které se tam vyrábělo.

Keltských platidel je už dnes dostupných tolik, že z nich můžeme sestavit celou měnovou soustavu. Otázkou ovšem zůstává, zda sloužily v keltském světě stejně jako v antice, nebo jde jen o marnivou nápodobu cizích vzorů. U Němčic nad Hanou se tak mohlo nalézat jak obchodní centrum, tak společenské středisko se zvláštní, současně těžko pochopitelnou funkcí.

Proti hromadění majetku

Pod pojmem obchod by bylo nejlépe rozumět jen takový způsob šíření komodit (ať už skutečně potřebných, nebo jinak zajímavých), na němž někdo vydělává a zakládá na tom hmotnou stránku své existence. A to má smysl jen ve společnosti, ve které již existuje trh (tedy nabídka a poptávka), umožňující hromadit hmotné statky a oceňovat bohatství. V pravěké společnosti se prestiže dosahovalo jinými prostředky. Tehdejší úspěšní a mocní jedinci jsou v anglofonní etnologii nazýváni big men neboli velcí mužové. Ti se honosili okázalým přerozdělováním hodnot nabytých ovládnutím kontaktů, z čehož plynul jejich vliv, který měl působit dobročinně. Hromadění hmotných statků se naopak posuzovalo negativně. Pro příslušníky málo usazených společností, jež jsou typické ve starší době kamenné, představoval tento typ majetku spíše obtíž, protože jej nešlo přenášet.

Dalším vodítkem pro určování existence obchodu je trvanlivost nabytých protihodnot. Zrní, vypěstované zemědělci, je jistě trvanlivější než maso, které získávali lovci a sběrači. Na obojím je ovšem možné jak vydělávat, tak suroviny rozdat a zvýšit tím své postavení ve společnosti. Nejlepším prostředkem hromadění majetku jsou peníze, ideálně v podobě označených kousků ceněného kovu. Až ony propůjčily obchodu novou kvalitu. Nelze ale tvrdit, že by tam, kde nedošlo k jejich zavedení, obchod neexistoval.

Přes absenci peněz obchodníci jistě tvořili vlivnou skupinu lidí na staroslovanských hradiskách, která je asi zčásti ochraňovala. Například hradisko Pohansko u Břeclavi mohlo představovat emporium, tedy opevněné místo sloužící primárně obchodu. Roli všeobecného ekvivalentu zastávala u starých Slovanů pláténka.

V širším časovém rozsahu i objemu fungoval obchod u severských vikingů, třeba v osadách Birka a Hedeby, ale jistě také jinde v Evropě, nemluvě o dálkové cestě zvané Hedvábná stezka, která spojovala starý kontinent s Dálným východem. V té době už byl obchod doložen písemnými zprávami, ale je zřejmé, že se ne vždy odehrával na peněžní bázi.

Image

Čtěte také

Od směny k platbě: Kdy začaly v českých zemích cinkat první mince?

Na české straně Krkonoš lyže údajně poprvé použil v Černém Dole Kajetán Baier, německý učitel z Janských Lázní. V národnostně českém prostředí Krkonoš lze souvislou lyžařskou nit sledovat více než 130 let, neboť roku 1892 dal praktickou novinku na svůj jilemnický velkostatek dovézt Jan hrabě Harrach (1828–1909).

Dva první páry „sněžnic“ či „ski“, jak se tehdy lyžím říkalo, hraběcí lesní správa moudře předala zdejším řemeslníkům, aby se podle nich pokusili vyrobit lyže místní provenience. Po řadě nesnází se to skutečně podařilo. Zdejší výrobky se plně vyrovnaly dovezeným a daly se přitom pořídit za poloviční cenu. Původně sice byly určeny pro hraběcí lesníky, ale jejich kouzlo záhy přilákalo i mnoho dalších ctitelů.

Lyžaři a lyžci

Již roku 1893 se konaly první „ski“ výlety do hor a o dva roky později se v Jilemnici odehrály první regulérní lyžařské závody na našem území. Ve stejné době byl založen Český krkonošský spolek Ski, první samostatná organizace svého druhu v českých zemích, jenž působí dodnes. Jeho členové měli „vyučovati a pěstovati jízdu na ski na zasněžených místech, pořádati výlety jednotlivců aneb celého spolku za účelem zábavním a vědeckým, uveřejňovati je v časopisech veřejných i sportovních, pořádati závody, zábavy a veřejné přednášky“. Program, podobně jako řada pozdějších krkonošských lyžařských klubů, vrchovatě naplňovali. 

Výlety bývaly plné radosti a humoru, dámy a galantní pánové si rádi za cíl vybírali některou z význačných bud, kde se těšili na jeřabinku, borovičku, vyhlášenou uzeninu, koláče a jiné dobroty. Velmi oblíbené byly noční návraty. Neobešly se sice bez pádů, ale dávaly příležitost k rozpustilému veselí. Organizování závodů brali „skiáci“ neobyčejně vážně a uvažovali dokonce o vytvoření spolkového stejnokroje. Již v době založení spolku vytvořili dodnes používané heslo „Ať to frčí!“.

Na převážně německém Vrchlabsku se iniciativy chopila lyžařská sekce Rakouského lyžařského svazu, založená roku 1896. Z Krkonoš se pak bílá stopa rychle rozšířila na Šumavu a do dalších hor českého království. 

Milovníkem nového zimního sportu byl také Josef Aleš-Lyžec (1862–1927). Pocházel z rodu známého malíře Mikoláše Alše, jenž mu pro jeho knihu Obrazy horské zimní krásy namaloval obálku. Tento velmi vzdělaný učitel se pokusil vytvořit lyžařské názvosloví. Lyžování označil jako „lyžbu“, lyžaře za „lyžce“, ženský protějšek jako „lyžku“, výrobce nového prostředku se podobně jako bednář či stolař měl jmenovat „lyžař“. Záměr se však neujal a Češi zůstali u termínu lyžař převzatého v 19. století z ruštiny. Jedinou připomínkou Alšových jistě upřímných snah je slavný přídomek jeho jména – Lyžec. 

S větrem o závod i na pokraj sil

Devadesátá léta 19. století byla rovněž obdobím prudkého rozvoje turistiky, jež zatím mohla být směrována převážně do letního období. Lyže jí ovšem otevřely cestu do zasněžených hor a postupně se staly pro zdejší obyvatelstvo vítaným ekonomickým přínosem. V horách přibývalo horských bud se zimním provozem a vlaky začaly přivážet z vnitrozemí (zejména z Prahy) stále větší množství lyžařských nadšenců. 

Důležitou roli tu sehrála úzká spolupráce Jilemnických se Ski klubem Praha a později se Svazem lyžařů v Království českém, u jehož zrodu roku 1903 vedle pražského klubu stály právě jilemnický spolek a Ski klub ve Vysokém nad Jizerou.

Image

Čtěte také

Pekelná Jizerská padesátka: Slavný závod připomíná tragickou smrt našich horolezců

Spalování plastového odpadu v domácnostech je v rozvojových zemích mnohem rozšířenější, než si dosud vědci i politici mysleli. Ukazuje to nová globální studie publikovaná v časopise Nature Communications, která varuje před vážnými dopady na lidské zdraví i životní prostředí. 

Jedovaté topivo

Výzkum vycházel z dotazování více než tisícovky respondentů ve 26 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Každý třetí dotázaný uvedl, že ví o domácnostech, které plasty spalují, a 16 % přiznalo, že to sami někdy dělali. Nešlo přitom o náhodný vzorek: respondenti byli často výzkumníci, úředníci či komunitní lídři, kteří úzce spolupracují s chudými městskými čtvrtěmi.

Podle hlavního autora studie, Bishala Bharadwaje z univerzity v Calgary, se plast v mnoha domácnostech stává „poslední záchranou“. Když rodiny nemají peníze na čistší paliva a zároveň nemají přístup k pravidelnému svozu odpadu, plastový odpad je zároveň problémem i řešením. Pálí se vše od igelitových tašek přes obaly až po PET lahve – jednoduše proto, aby bylo na čem uvařit nebo se čím ohřát.

Nejde jen o chudobu

Studie ukazuje, že spalování plastů nelze vysvětlit pouze energetickou chudobou. Jde také o improvizovanou reakci na masivní množství špatně spravovaného plastového odpadu. Tam, kde chybí infrastruktura a skládky, se plast hromadí v ulicích – a jeho pálení se jeví jako nejrychlejší řešení.

Právě tato kombinace faktorů způsobuje, že se problém koncentruje v marginalizovaných komunitách a zůstává mimo hlavní proud globální debaty. Jak zdůrazňují autoři, praxe je „mnohem rozšířenější, než si kdokoli uvědomoval“.

Problém, který poroste

Zdravotní rizika jsou přitom značná. Při spalování plastů vznikají vysoce toxické látky, jako jsou dioxiny, furany či těžké kovy. Tyto sloučeniny se snadno vdechují, zvlášť když se topí nebo vaří v malých, špatně větraných prostorech. Dochází také ke kontaminaci potravin – předchozí výzkumy například prokázaly toxické látky ve vejcích slepic chovaných v blízkosti míst, kde se plasty pálí.

Dlouhodobá expozice těmto látkám je spojována s poruchami imunity, hormonálními problémy, rakovinou či poškozením vývoje dětí. Přesto o těchto rizicích mnoho lidí neví nebo nemá jinou možnost.

Autoři studie zdůrazňují, že jejich práce je teprve prvním krokem – chybí přesná data o skutečném rozsahu a geografickém rozložení tohoto jevu. Nejde ale o marginální problém – podle odhadů OECD se má globální produkce plastového odpadu do roku 2060 téměř ztrojnásobit.

Spoluautorka studie Peta Ashworth z Curtin Institute for Energy Transition upozorňuje, že spalování plastů je výsledkem „souhry problémů“: chudoby, rostoucí plastové zátěže a selhávajícího odpadového hospodářství. Řešení proto nebude jednoduché.

Vědci navrhují několik řešení: od lepších systémů nakládání s odpady, přes dotace na čistá paliva pro vaření a vytápění, až po vzdělávací kampaně o zdravotních rizicích i vývoj bezpečnějších technologií. Bez zásadních zásahů ale bude s pokračující urbanizací tlak na improvizovaná a nebezpečná řešení nejspíš jen narůstat.

Image

Čtěte také

Plastový odpad nám přerůstá přes hlavu. Existuje cesta, jak odvrátit plastokalypsu?

Italská intervence do španělského konfliktu započala 28. července 1936, týden a půl po vypuknutí bojů. Od podzimu působila ve Středozemním moři na podporu povstalců samostatná jednotka letectva (Aviazione Legionaria) a námořní mise. Do jara 1937 Corpo Truppe Volontarie (CTV), jak se italský kontingent nazýval, vybudoval na španělském území celou jednu armádu o síle téměř 50 000 mužů. To znamenalo, že i bez vyhlášení války byla Itálie ve faktickém válečném stavu s republikou a konflikt ve Španělsku přerostl v mezinárodní.

Špatné lodě, skvělá letadla 

Podpora vojenských pučistů ze strany italských námořních sil začala koncem července 1936. Válečné lodě zakotvily v přístavním městě Tanger, kam byly zpočátku evakuovány tisíce Italů a dalších cizinců před právě vypuklou válkou. Italské lodě započaly službu u povstalců tím, že vytlačily republikánské námořní lodě z přístavu a vylodily mariňáky z praporu San Marco. Námořníci tak chránili povstaleckou flotilu u Gibraltaru a zabránili ovládnutí Tangeru tamní republikánskou většinou. 

Missione Navale Italiana (Italská námořní mise, MNI), které od 3. října 1936 do 22. listopadu 1938 velel admirál Giovanni Ferretti, hrála hlavní roli při zajišťování tras pro italskou intervenční armádu, ale především zlepšila katastrofální stav frankistického námořnictva. Vojenské výkony Mussoliniho loďstva, ať již hladinového, tak ponorek, byly ale hodnoceny jako hrozné kvůli špatně vycvičenému personálu, chybné konstrukci torpéd a zastaralé doktríně, která se nezměnila prakticky od první světové války. 

Naopak významnou podporou pro bojující španělské fašisty se stala účast italského letectva. Občanská válka je spolu s druhou čínsko-japonskou válkou považována za konflikt, v němž se poprvé realizovaly a všeobecně přijaly nové strategie totální války včetně systematických náletů na města a civilní obyvatelstvo. Všechna městská, hospodářská a vojenská centra nepřítele měla být preventivně okamžitě zničena, a to bez předchozího vyhlášení války, aby se využil efekt překvapení.

Začátek německo-italského bombardování civilních cílů v Baskicku je datován k březnu 1937, kdy na severu země začala frankistická jarní ofenzíva. Letouny pod vedením náčelníka štábu Wolframa von Richthofena společně s Aviazione Legionaria zaútočily na města Durango a Elorrio, přičemž první nálet byl popsán jako „nejstrašnější bombardování bílého civilního obyvatelstva ve světové historii“. 

Černé košile

Dne 25. dubna došlo k brutálnímu italskému bombardování Eibary, o den později se Aviazione Legionaria zúčastnila nechvalně známého náletu na Guerniku. Na jedné straně se 3–6 bombardérů SM.79 podílelo na přímém bombardování centra města. Na druhé straně 13 stíhaček Fiat CR.32 spolu s německými letouny vytvořilo kolem Guerniky „ohnivý kruh“, z něhož byli všichni lidé snažící se uprchnout z města ostřelováni palubními kulomety. Nakonec se opakovaně stala obětí německých nebo italských pum téměř všechna baskická města, dokonce i Bilbao, metropole a nejdůležitější přístav Baskicka. 

Bombardování civilního obyvatelstva později Italové intenzivněji prováděli také v republikánských oblastech Aragonie, Valencie a Katalánsko. Nejdéle trvající bombardování směřovali na Barcelonu, která se později stala hlavním městem republikánů. K nejtěžšímu útoku došlo 1. října 1937, později fašistické vedení v Římě zahájilo cílenou bombardovací kampaň. Nálety na Barcelonu pokračovaly až do doby těsně před jejím dobytím frankistickými vojsky v lednu 1939, přičemž v závěrečné fázi se stále více zapojovala i německá Legie Condor. 

Zpočátku tvořily těžiště italské intervence ve Španělsku takzvané „černé košile“, Mussoliniho fašistická milice, kterých bylo do konce roku 1936 ve Španělsku již přes 3 000. Účastnily se bojů v okolí Madridu a podílely se na pádu Malagy v únoru 1937. V té době se jejich počet zvýšil na 30 000. Ve Španělsku bojovalo také 20 000 příslušníků duceho armády, kteří sehráli významnou roli při ofenzivě u Guadalajary. Duce trval na tom, aby se jeho síly použily jako jeden celek. To se nelíbilo generálu Francisku Frankovi, jenž chtěl Italy rozptýlit mezi své vlastní muže. 

Spásou z nebes tak pro něj bylo střetnutí u Guadalajary, ve které duceho jednotky utrpěly těžkou porážku. Generál Franco poté Italy obvinil z porážky jeho vlastního vojska v bitvě a zakázal Mussoliniho kontingentu znovu operovat ve Španělsku jako samostatná jednotka. Trval na tom, že v budoucnu budou muset Italové být nasazeni ve větších jednotkách složených převážně ze španělských vojáků a pod velením nacionalistických generálů. V srpnu 1937 začaly duceho ponorky torpédovat lodě směřující do republikánských přístavů. Vlády Velké Británie i Francie proti této akci protestovaly a následující měsíc Benito Mussolini tyto útoky na lodní dopravu ukončil.

Důležitý spojenec

Historici se většinou shodují, že italská intervence rozhodujícím způsobem přispěla k Frankovu vítězství. Přestože pomoc Berlína vzbudila větší pozornost a je dnes známější, byl to Řím, který se od počátku podílel na španělském konfliktu vojáky a materiálem v mnohem větší míře než kterákoli jiná zahraniční mocnost. 

Německá materiální podpora frankistických povstalců tak nikdy nedosáhla více než poloviny italských dodávek. Kupříkladu zatímco Itálie dodala celkem 414 stíhaček, Německo pouze 282. Co se týče bombardovacích letounů, Řím převyšoval podporu z Berlína v poměru 9:7. Itálie také v březnu 1937 zřídila v povstalecké oblasti četné výcvikové tábory, které začaly připravovat španělské důstojnické kadety, tankové a dělostřelecké obsluhy, ženisty a specialisty na chemický boj. Do konce války prošlo italskými instruktážními středisky přibližně 25 000 mužů.

Zásadní význam se přikládá také přínosu italského námořnictva a jeho omezeným, často tajným a nelegálním operacím. Zajišťovalo přepravu vojáků, zbraní a vybavení pro CTV a Aviazione Legionaria a zároveň bránilo tomu, aby se zásoby dostaly po moři do republiky. Historik Javier Rodrigo upozorňuje, že italský vojenský kontingent ve Španělsku čítal téměř dvakrát více vojáků než celé mezinárodní brigády. Tím, že do země vyslal největší uskupení zahraničních vojsk ze všech zúčastněných států, byl Mussolini tím, kdo občanskou válku skutečně internacionalizoval. Duceho vojáci tvořili přibližně desetinu celé Frankovy nacionalistické armády. 

Drahá pomoc

Celkové náklady italské intervence zůstávají nejasné, po stažení CTV v květnu 1939 Itálie vyčíslila oficiální frankisticko-španělský dluh za pomoc na 6 miliard lir (z toho asi 4,17 miliardy pro armádu, dalších 1,76 miliardy pro letectvo a 150 milionů pro námořnictvo). Poté, co Mussolini snížil tyto závazky na 5 miliard lir pomocí odpuštění dluhu, byla tato částka Frankovým režimem Itálii do roku 1967 v plné výši splacena. Historici však odhadují, že celkové výdaje Itálie na intervenci byly vyšší.

John Coverdale a Paul Preston odhadují 8,5 miliardy lir, Brain R. Sullivan považuje za možné až 8,7 miliardy. Javier Rodrigo uvádí, že 6 miliard pokrývalo pouze materiální náklady do června 1938 a odpovídající částka 8,5 miliardy navíc nezahrnovala personální náklady, náhrady škod a zdravotnický materiál. Podle Rodriga by se celkové náklady na zásah měly pohybovat kolem 10 miliard. 

Celkové ztráty Itálie včetně raněných, zajatců a nezvěstných se odhadují na více než 16 600 mužů. Řím také do konfliktu investoval více než celý svůj roční vojenský rozpočet a po skončení intervence přenechala Itálie většinu svého vojenského vybavení rozmístěného ve Španělsku novému režimu. Tak vysoké ztráty materiálu měly negativní dopad na výstavbu italské armády a je velmi pravděpodobné, že byly jednou z příčin toho, že země zůstala během celé druhé světové války v pozici vojensky slabého spojence Velkoněmecké říše.

Image

Čtěte také

Ve víru bratrovražedného šílenství: Průběh španělské občanské války

Astronomové pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) zachytili nádhernou rázovou vlnu kolem mrtvé hvězdy. Šlo o velmi překvapivý objev. Podle všech známých mechanismů by malá mrtvá hvězda kolem sebe takovou strukturu mít neměla. Zjištění do značné míry zpochybňuje naše chápání toho, jak mrtvé hvězdy interagují se svým okolím.

„Objevili jsme něco, co jsme dosud neviděli, a co je ještě důležitější, něco zcela neočekávaného,“ potvrzuje Simone Scaringi, docent na Durhamské univerzitě ve Velké Británii a spoluautor studie zveřejněné v časopise Nature Astronomy.

„Naše pozorování odhalila silný výron, který by podle našich současných znalostí neměl existovat,“ říká Krystian Ilkiewicz, postdoktorandský výzkumník v Astronomickém centru Mikuláše Koperníka ve Varšavě a spoluautor studie. „Výron“ nebo někdy také „výtok“ je termín používaný astronomy k popisu hmoty, která je vyvržena z vesmírných těles.

Tajemný motor mrtvé hvězdy

Hvězda s označením RXJ0528+2838 se nachází 730 světelných let daleko a stejně jako Slunce a jiné hvězdy se pohybuje kolem středu naší galaxie. Při svém pohybu interaguje s plynem, který prostupuje prostorem mezi hvězdami, a vytváří druh rázové vlny zvané oblouková rázová vlna – „zakřivený oblouk hmoty, podobný vlně, která se tvoří před lodí“, vysvětluje Noel Castro Segura, výzkumný pracovník na Univerzitě ve Warwicku ve Velké Británii a spolupracovník této studie.

Tyto obloukové rázové vlny jsou obvykle vytvářeny materiálem vytékajícím z centrální hvězdy, ale v případě RXJ0528+2838 žádný ze známých mechanismů nedokáže pozorování plně vysvětlit.

RXJ0528+2838 je bílý trpaslík – zbytkové jádro umírající hvězdy s nízkou hmotností – a má kolem sebe obíhajícího společníka podobného Slunci. V takových dvojhvězdných soustavách se hmota ze společníka přenáší na bílého trpaslíka a často kolem něj vytváří disk. Zatímco disk zásobuje mrtvou hvězdu palivem, část hmoty je také vyvržena do vesmíru a vytváří silné výtoky. RXJ0528+2838 však nevykazuje žádné známky disku, takže původ výtoku a výsledné mlhoviny kolem hvězdy zůstává záhadou.

Skupina poprvé zaznamenala podivnou mlhovinu kolem RXJ0528+2838 na snímcích z dalekohledu Isaaca Newtona ve Španělsku. Všimli si jejího neobvyklého tvaru a podrobněji ji pozorovali pomocí přístroje MUSE na dalekohledu VLT ESO. „Pozorování pomocí přístroje MUSE nám umožnilo podrobně zmapovat obloukovou rázovou vlnu a analyzovat její složení. To bylo zásadní pro potvrzení, že struktura skutečně pochází z dvojhvězdného systému a ne z nesouvisející mlhoviny nebo mezihvězdného mraku,“ vysvětluje Ilkiewicz.

Když teorie nestačí

Tvar a velikost rázové vlny naznačují, že bílý trpaslík vylučuje silný výtok již nejméně 1 000 let. Vědci přesně nevědí, jak může mrtvá hvězda bez disku pohánět tak dlouhotrvající výtok, zvažují ale různé možnosti.

Ví se, že bílý trpaslík RXJ0528+2838 má silné magnetické pole, což potvrdila data z přístroje MUSE. Toto pole směruje materiál ukradený z doprovodné hvězdy přímo na bílého trpaslíka, aniž by kolem něj vytvořilo disk. 

Výsledky naznačují existenci skrytého zdroje energie, pravděpodobně silného magnetického pole, ale tento „tajemný motor“, jak jej nazývá Scaringi, je třeba ještě prozkoumat. Data ukazují, že současné magnetické pole je dostatečně silné pouze k napájení obloukové rázové vlny trvající několik set let, takže vysvětluje pouze část toho, co astronomové pozorují.

Image

Čtěte také

Radioaktivní „popel“ supernov doputoval na Zemi na rázových vlnách

Ambiciózní mise Mars Sample Return (MSR), která měla přinést první vzorky hornin z Marsu zpět na Zemi, se zdá být u konce. Projekt, jenž měl být vrcholem několika desetiletí výzkumu rudé planety a klíčem k odpovědi na otázku, zda na Marsu v minulosti existoval život, narazil na tvrdou realitu politiky a rozpočtových škrtů. Americký Kongres misi výrazně omezil financování – natolik, že její pokračování už nedává smysl.

Marsovský svatý grál

Mars patří mezi nejdéle a nejpodrobněji studované planety Sluneční soustavy. Rovery Curiosity a především Perseverance přinesly přesvědčivé důkazy, že Mars měl v dávné minulosti teplé a vlhké období, tedy podmínky, které by mohly umožnit vznik jednoduchého života. Jenže zásadní otázka – zda tam život skutečně existoval – zůstává bez definitivní odpovědi.

Klíčem měla být právě mise Mars Sample Return. Analýza hornin v pozemských laboratořích, vybavených nejcitlivějšími přístroji, by umožnila zkoumat izotopy, minerální struktury i možné chemické stopy života způsobem, který žádný rover na Marsu nikdy nedokáže.

Není náhoda, že už v roce 2011 vědecká komunita označila návrat vzorků z Marsu za nejvyšší prioritu planetárního výzkumu. Ještě donedávna to tak prezentovala i sama NASA – ve spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou (ESA).

Příliš složité, příliš drahé

První fáze mise už proběhla a byla mimořádně úspěšná. Rover Perseverance během svého pobytu na Marsu odebral a pečlivě uložil 33 vzorků hornin a prachu, vybraných tak, aby poskytly co největší vědeckou hodnotu. Tyto hermeticky uzavřené tuby dnes leží na povrchu Marsu a čekají na vyzvednutí.

Jenže právě zde se celý projekt zastavil. Návrat vzorků z Marsu je technologicky bezprecedentní operací. Podle původního plánu měl na Mars přistát speciální modul, kam by Perseverance vzorky dopravil. Z modulu by pak náklad putoval na oběžnou dráhu, kde by se setkal s další sondou, která by vzorky dopravila na Zemi.

Cena tohoto inženýrského mistrovského kousku se ale vyšplhala na 11 miliard dolarů. I po přepracování architektury mise se odhadovaná cena pohybovala kolem 7 miliard. Do hry nedávno vstoupila společnost Lockheed Martin, která nabídla zjednodušenou a levnější verzi mise MSR, ani to ale zjevně nestačí. Vysoké náklady a technologická rizika udělaly z MSR snadný terč rozpočtových škrtů.

Politika vs. věda

Ačkoli Kongres odmítl některé nejtvrdší škrty navrhované administrativou Donalda Trumpa, bylo jasné, že šetření se NASA nevyhne. Drahá, složitá a politicky citlivá mise Mars Sample Return se tak stala obětí kompromisu.

Oficiální rozpočtový dokument pro rok 2026 říká otevřeně, že stávající program Mars Sample Return není podporován. Místo toho NASA dostane asi 110 milionů dolarů na vývoj dílčích technologií využitelných v budoucích misích k Měsíci a Marsu. To je však jen zlomek toho, co by bylo potřeba k dokončení MSR. Spolupráce s ESA, klíčovým partnerem projektu, navíc zřejmě skončila – a to nejen z finančních, ale i geopolitických důvodů.

Na tahu je Čína

Zatímco Spojené státy couvají, Čína postupuje vpřed. Má vlastní plán na získání a dopravu marsovských vzorků a nyní i reálnou šanci stát se první zemí, která přiveze materiál z Marsu na Zemi. Její mise je sice technologicky jednodušší a vzorky nebudou vybírány s takovou vědeckou pečlivostí jako u Perseverance, ale prvenství má ve vědě i politice velkou váhu.

Vzorky odebrané Perseverance pravděpodobně zůstanou na Marsu dlouhá léta, možná i desetiletí. V chladném a suchém prostředí vydrží velmi dlouho, takže šance na jejich pozdější využití stále existuje. Otázkou je, kdo a kdy se pro ně vypraví.

Pro vědce a inženýry, kteří této misi věnovali roky práce, je ale současný vývoj tvrdou ranou. Mars Sample Return měl být historickým milníkem planetární vědy. Místo toho se stal připomínkou toho, že ani ty největší vědecké sny nejsou imunní vůči politice a ekonomickým hlediskům.

Image

Čtěte také

Historická mise Tchien-wen 3: Čína vyzývá svět k účasti na návratu vzorků z Marsu

Alkohol je u lidí jednou z hlavních příčin jaterních onemocnění. Mnohem méně se ale ví o tom, jak alkohol působí na střeva, tedy na orgán, který s játry úzce souvisí – játra ovlivňují trávení pomocí žlučových kyselin a imunitních signálů, zatímco střeva dodávají játrům látky vznikající z potravy i z činnosti střevních bakterií. Játra tak mají zásadní vliv na zdraví střev a zdraví střev má zase zásadní vliv na zdraví jater. Pokud alkohol poškodí jeden z těchto orgánů, je velmi pravděpodobné, že se negativní efekt přenese i na druhý.

Myši na tahu

Tým vedený gastroenteroložkou Gyöngyi Szabó z Beth Israel Deaconess Medical Center se zaměřil na to, co se děje v nejranějších fázích nadměrného pití. Vědci po tři dny podávali laboratorním myším vysoké dávky alkoholu – v přepočtu zhruba metabolický ekvivalent jedné lahve vodky denně u člověka.

Na rozdíl od dlouhodobých modelů chronického alkoholismu se u pokusných myší neobjevily klasické známky střevního zánětu. Vědci ale zaznamenali výrazné poškození horní části tenkého střeva, konkrétně jeho sliznice. Alkohol zde vyvolal poranění buněk a dlouhotrvající imunitní reakci, která přetrvávala ještě den po poslední dávce alkoholu.

Řetězová reakce

Klíčovým zjištěním studie, publikované v odborném časopisu Alcohol: Clinical and Experimental Research, je zvýšená „propustnost“ střeva. Tento stav, často označovaný jako „děravé střevo“, umožňuje bakteriálním produktům a dalším škodlivým látkám pronikat ze střeva do krevního oběhu. A právě zde vstupují do hry játra.

Krev proudící ze střev je nejprve filtrována játry. Když se do ní dostanou toxiny, játra na to reagují zánětem. Experimenty ukázaly, že poškození střevní bariéry vedlo k měřitelnému poškození jaterní tkáně. Jako nejpřekvapivější se ukázala rychlost celého procesu: poškození bylo patrné už tři hodiny po požití alkoholu a přetrvávalo 24 hodin po ukončení konzumace alkoholu.

„Náš výzkum odhalil, že i krátké epizody s intenzivním pitím alkoholu mohou spouštět zánětlivou imunitní reakci a oslabovat střevní bariéru,“ vysvětluje Szabová. „Může to být počátek alkoholového poškození střev a jater.“

Chronické pití alkoholu je dlouhodobě spojováno s narušenou střevní bariérou i s jaterními chorobami. Nová studie Gyöngyi Szabó ale naznačuje, že zdravotní dopady nemusí vznikat až po letech nezřízeného pití alkoholu. I nárazové pití dokáže během několika hodin narušit střevní bariéru, vyvolat zánět a nepřímo poškodit i játra. Stačí pouhé tři dny intenzivního pití alkoholu a v těle se mohou spustit procesy, které vážně ohrožují zdraví.

Image

Čtěte také

Srdce mladých žen jsou obzvláště zranitelná alkoholem

Název Kuang-si se pojí už s dynastií Sung vládnoucí mezi roky 960 a 1279 a vycházel z potřeby lépe rozčlenit území, aby se snáz spravovalo. Oblast se tak původně jmenovala Kuang-nan Si-lu, což lze přeložit jako „rozsáhlý jihozápadní region“, a současné pojmenování vzniklo zkrácením. Jméno přitom nelže: Kuang-si se rozkládá na ploše 237 600 kilometrů čtverečních, takže by Českou republiku pojalo zhruba třikrát. Víc než polovina území má vápencové podloží, čímž se dál podtrhuje fakt, že jde o rozlehlou krasovou lokalitu. A tamní hornatá krajina, protkaná řekami i nížinami, patří k nejdramatičtějším na Zemi.

Jihočínský kras, zapsaný od roku 2007 na seznam UNESCO, je opravdu monumentální. Pozvolnou erozí a zvětráváním se utvářel po miliony let a dnes kromě samotného Kuang-si zasahuje i do provincií Kuej-čou a Jün-nan. Navíc se skrz něj na severovýchodě Kuang-si vine řeka Li-ťiang, tudíž lze nádherný kopcovitý terén obdivovat i z paluby lodi. A návštěvníci se shodují, že jde o neopakovatelný zážitek.

V jeskyni rákosové flétny

Tatáž oblast přitom láká také na nádherné jeskyně. Jméno nejznámější z nich, Lu-ti Jen neboli „jeskyně rákosové flétny“, se odvozuje od okolo rostoucího rákosí, z nějž se dají zmíněné hudební nástroje vyrábět. Nitro kaverny zdobí četné stalaktity, stalagmity i další útvary, a na stěnách je navíc vyvedeno na sedmdesát básní či zápisků z cest, přičemž ty nejstarší se datují až do roku 792. Moderní dějiny sice na jeskyni zapomněly, ale ve 40. letech 20. století ji „znovuobjevili“ nešťastníci prchající před japonskými vojsky. Dnes je tedy opět připravená na turisty a speciální kouzlo jí dodává pestrobarevné nasvícení.

Mimo krasové oblasti a jeskyně proslula příroda Kuang-si rovněž díky venkovským scenériím, kde se na rozlehlých terasovitých políčkách pěstuje rýže: Například region Lung-ťi neboli „dračí hřbet“, jenž se rozkládá na severu Kuang-si, patří mezi nejfotogeničtější na světě. A vodopád Te-tchien, ležící pro změnu na hranici s Vietnamem, se zase řadí k největším přírodním kaskádám jihovýchodní Asie. 

Ostrý sever, mírný jih

Rozmanitá ovšem není jen příroda Kuang-si, ale také její populace. Z tamních 50 milionů obyvatel jich téměř 40 % náleží k některé z etnických menšin a zásadní podíl na tomto tavicím kotli kultur má lid Čuang, následovaný minoritami Jao, Miao a Tung. Všechny si přitom zachovávají své letité tradice i kuchyni. Čuangové například prosluli lidovými písněmi, z řad etnika Jao pocházejí skvělí tanečníci, lid Miao se pyšní jedinečnými festivaly a Tungové jsou hrdí na své stavitelské dovednosti.

Při návštěvě oblasti byste rozhodně neměli opomenout ani regionální kuchyni, která se opět odvíjí od konkrétního etnika. Na severu zakusíte mnoho výrazných chutí a větší ostrost, na niž má vliv sousední provincie Chu-nan. Jižní jídla jsou potom lehčí a mírnější: Například slavné kuej-linské rýžové nudle, jež by měl ochutnat každý návštěvník, se podávají pouze s naloženou zeleninou, burskými oříšky a silným vývarem. 

Image

Čtěte také

Čínský Si-an: Strážce hedvábné stezky

Jméno Juliana z Norwiche docela určitě nebylo tím, s nímž tato křesťanská mystička (asi 1342–1416) přišla na svět. Bylo jí přiřknuto poté, co se stala poustevnicí při kostele sv. Juliana v Norwichi. Dle zvyku totiž muži či ženy, kteří se rozhodli pro život ve zbožné samotě, přejímali jména světců, u jejichž svatostánků našli útočiště. Ačkoliv Julianina poustevnická cela byla zbořena krátce po roce 1530, kamenný norwichský kostelík zasvěcený sv. Juliánovi, jenž se později kvůli nedostatku peněz několikrát ocitl na pokraji zkázy a v roce 1942 byl vážně poničen bombovými nálety, si zvnějšku dodnes uchoval líbezný středověký charakter.

Osudný prožitek

Pro poustevnický život v blízkosti této stavby založené v 11. století se Juliana patrně rozhodla poté, co ve věku kolem třiceti let onemocněla tak vážně, až nabyla přesvědčení, že zemře. Několik dní balancovala na hranici mezi životem a smrtí a dne 8. května 1373 přijala poslední pomazání. Později popsala, že to bylo právě v tomto okamžiku, kdy měla pocit, že její tělo zcela ochabuje, že se jí kalí zrak a že postava Krista na kříži nad její postelí začíná krvácet ze svých ran. Během dvou následujících dní a nocí pak prožila celkem šestnáct vidění ze života a utrpení Ježíše Krista, které po svém zázračném uzdravení 13. května zachytila v takzvané krátké verzi svého díla Zjevení Božské lásky (v originále Revelations of Divine Love).

Právě v této syrové úpravě vzniklé bezprostředně po hlubokém mystickém prožitku Juliana také zanechala několik údajů o sobě, díky nimž mohla být identifikována jako ženská autorka. Ačkoliv samu sebe považovala za „prostou nevzdělanou bytost“, je z jejích textů zřejmé, že přinejmenším základní gramotnosti dosáhla, byť není známo, jakým způsobem. 

O Julianiných hlubokých znalostech zejména na poli teologie svědčí rozšířená dlouhá verze Zjevení Božské lásky, která vznikla o několik desetiletí později, pravděpodobně až po roce 1400, a je výsledkem Julianina samostatného studia během let života v ústraní. V této dlouhé verzi autorka kromě podrobného popisu jednotlivých extatických vizí hluboce rozjímá o jejich významu a rozvíjí jejich duchovní obsah, přičemž se dotýká zejména konceptů Boží lásky a milosrdenství ve vztahu k lidskému hříchu i utrpení. Rozšířený text rovněž vyniká komplexnějším literárním slohem.

Fiktivní, nebo reálná postava?

Žádná z verzí Zjevení Božské lásky se nezachovala v originálním rukopise. Julianino dílo bylo proto známé pouze lokálně až do roku 1670, kdy jeho mladší opisy vydal tiskem benediktin Serenus Cressy (asi 1605–1674) pod souhrnným názvem XVI. Zjevení Božské lásky, prokázané oddané služebnici našeho Pána, tak zvané Matce Julianě, poustevnici z Norwiche, která žila v dobách krále Edvarda III.

Ohlas, který vzbudily poutavé popisy mystických zjevení i originální teologické výklady, vyústil v množství následných edic Julianiných textů v mnoha jazycích. Zároveň však vzbudil pochyby některých badatelů, kteří kvůli časové prodlevě mezi vznikem a vydáním děl začali považovat postavu Juliany z Norwiche za fiktivní. Moderní výzkum nicméně potvrdil její existenci, a to mimo jiné díky svědectví další anglické mystičky Margery Kempe (1373–1438). Ta Julianu navštívila kolem roku 1413, krátce před koncem jejího života, a popsala ji jako „Bohem vyvolenou“ a „odbornici na Božská zjevení i dobrou rádkyni“.

Image

Čtěte také

S Kristem v temnotě: Na dráhu poustevnic se ve středověku vydávaly také ženy