Plnou parou vpřed: Parníky brázdí české vody již více než 200 let
Parník – slovo, při kterém romantikovi zavoní dálky, uhelný kouř, přehřátá pára smíšená s vazelínou, lana napuštěná dehtem a rybina. Jaké byly počátky paroplavby v českých zemích?
Dnem, kterým začínáme historii paroplavby u nás, je 1. červen roku 1817, kdy na Císařském rameni Vltavy v pražské Královské oboře předvedl mechanik Josef Božek možnosti parního stroje zabudovaného v převoznickém prámu.
Nelehké začátky
Neupravené toky českých řek však rozšíření paroplavby dlouho bránily. A tak teprve po dokončení regulačních prací na Labi a Vltavě ve třicátých letech devatenáctého století se objevil v českých zemích první parník – Königin Maria od Saské paroplavební společnosti na zkušební plavbě do Děčína v červenci roku 1838.
Dne 18. května 1841 vyplula na první zkušební plavbu Bohemia, první parník postavený v Čechách. Na první plavbu do Drážďan vyrazila 26. května. Bohemii postavil Angličan John Andrews, konstruktérem byl Joseph John Ruston. Jednalo se o bočnokolesový parník ladných tvarů, dřevěné konstrukce, pro specifické plavební podmínky na Vltavě s malým ponorem. Ten u obsazené lodě činil 46 cm. Délka plavidla byla necelých 38 metrů a Bohemia mohla pojmout až 140 cestujících. Maximální rychlost byla až 17 km/h, stroj měl výkon 30 nominálních koní.
O spuštění na vodu 2. května 1841 psaly noviny: „…Vltavský parník Bohemia byl včera spuštěn do vody. To nejkrásnější počasí přálo tomuto aktu. Tribuna, zbudovaná v přilehlé ohradě a celé pobřeží až dolů k Invalidovně i na opačnou stranu do značné vzdálenosti bylo přeplněno diváky (…) Před půl čtvrtou hodinou odpolední se dal parník do pohybu a klouzal zprvu majestátně, pak stále rychleji dolů po skluzu, až s okřídleným spěchem všuměl do vody. V témže okamžiku zahřměly moždíře na Köppelovském ostrově a hudba, která už předtím chvílemi vyhrávala, hlučně spustila. …“
O plavebních vlastnostech hovoří další novinová zpráva: „…Rychlost plavby se rovnala rychlosti cválajícího jezdce, který pro svou zábavu jel podél břehu. Během plavby panovalo téměř úplné bezvětří, které ovšem na palubě lodi nemohlo být pozorováno vzhledem na tlak vzduchu vyvolaný rychloplavbou. Lehkost, s jakou loď díky své příhodné nautické stavbě klouzala po vodní hladině, dává s určitostí předpoklad k tomu, že dosáhne ještě daleko větší plavební rychlosti, až bude moci plout na vodní cestě nemající omezení a bude moci být využito celého výkonu stroje…“.
Paroplavba tak získala své místo i v Čechách a udržuje si je i dnes, ač ne v takovém rozmachu jako ve století páry.
Další články v sekci
Návrat modulu Šen-čou 20: První nouzová operace čínského pilotovaného programu
Po téměř devíti měsících u stanice Tchien-kung se čínský modul Šen-čou 20 vrátil zpět na Zemi a uzavřel tím první nouzovou operaci čínského pilotovaného kosmického programu.
Čínský návratový modul Šen-čou 20 bezpečně přistál na základně Dongfeng ve Vnitřním Mongolsku a uzavřel tím vůbec první nouzovou operaci v historii čínského pilotovaného kosmického programu.
Modul Šen-čou 20 strávil na oběžné dráze 270 dní, z toho devět měsíců byl připojený ke stanici Tchien-kung (Tiangong). Důvodem, proč se modul vracel bez posádky, byl (pravděpodobný) zásah kosmickým odpadem, který poškodil průzor návratové kabiny.
Krize na orbitě
K poškození došlo na počátku loňského listopadu. Posádka stanice Tchien-kung si všimla trhliny trojúhelníkového tvaru, dlouhé zhruba dva centimetry, na okraji vnější vrstvy jednoho z průzorů modulu. Podle čínské tiskové agentury Nová Čína šlo o tepelně odolnou vrstvu, která je při návratu do atmosféry vystavena extrémnímu zahřívání.
Průzory kapsle Šen-čou mají tři vrstvy skla: vnější tepelně odolnou, střední tlakonosnou, vnitřní ochrannou, zajišťující hermetičnost kabiny. Zatímco vnitřní vrstvy zůstaly neporušené, nebylo jasné, zda poškozená vnější vrstva vydrží extrémní podmínky návratu.
Čínské úřady proto rozhodly, že tchajkonauti nepoletí zpět v poškozené lodi. Posádka Šen-čou 20 se vrátila na palubě náhradní kapsle Šen-čou 21, zatímco poškozený modul zůstal připojený ke stanici.
Současně byla spuštěna nouzová mise Šen-čou 22, která byla během pouhých 16 dní připravena, vypuštěna a připojena ke stanici Tchien-kung. Tento záložní modul nyní slouží jako návratová loď pro aktuální posádku.
Oprava i úspěšný návrat
Součástí nouzové operace bylo i urychlené vyvinutí opravného zařízení pro poškozený průzor. Čínští tchajkonauti jej nainstalovali přímo na orbitě, čímž se zlepšila tepelná ochrana i těsnost kapsle pro návrat. Podle vyjádření zástupců Čínské národní vesmírné agentury (CNSA) byl stav kapsle po přistání „obecně normální“ a náklad uvnitř zůstal nepoškozený.
Jedním z předmětů na palubě byl vyřazený skafandr pro výstupy do otevřeného vesmíru, který sloužil více než čtyři roky – výrazně déle, než na jak dlouho byl původně navržen. Během čtyř let jej využilo 11 astronautů z 8 misí při 20 výstupech do otevřeného kosmu, což z něj činí důležitý zdroj dat o dlouhodobém opotřebení kosmické techniky.
Čína od mise Šen-čou 12 uplatňuje tzv. „režim průběžného zálohování“, kdy ke každému letu existuje připravená náhradní loď. Až dosud šlo o teoretickou pojistku. S návratem poškozené kapsle nyní čínská kosmická agentura uzavírá tuto mimořádnou kapitolu jako úspěšně zvládnutý test připravenosti, který ukázal, že systém dokáže reagovat i na nečekané hrozby, jakými jsou srážky s vesmírným odpadem.
Další články v sekci
Klony pilatěnek se šíří Severní Amerikou a ohrožují jilmy a další dřeviny
Invazní pilatěnky z východní Asie likvidují jilmy a japonské zelkovy v Severní Americe. Jejich rychlému šíření pomáhá, že nepotřebují samce. Jde o armádu klonovaných samic.
Na první pohled to může vypadat skoro roztomile: listy jilmů „vyzdobené“ pravidelným klikatým vzorem. Ve skutečnosti ale jde o stopu nebezpečného invazního druhu – pilatěnky Aproceros leucopoda.
Pilatěnky jsou zástupci vosiček původně pocházejících z východní Asie. Relativně nedávno se z nich ale stal nebezpečný invazní druh – v roce 2003 byla objevena v Evropě, nejprve v Polsku a Maďarsku a v roce 2020 v kanadském Québecu. Od té doby se šíří po celé Severní Americe. Podle entomoložky Kelly Otenové ze Státní severokarolínské univerzity, se pilatěnka v současnosti rozšířila již do 15 amerických států a 4 kanadských provincií.
Vosička s velkým apetitem
Larvy pilatěnek se živí listy jilmů, na kterých vytvářejí typické „klikaté“ požerky. Při přemnožení dokážou larvy oholit listy až na žilnatinu, opakovaně oslabovat stromy, způsobovat odumírání větví a zpomalovat jejich růst.
Jedním z důvodů, proč se pilatka šíří tak úspěšně, je její schopnost rozšířit jídelníček o další hostitelskou dřevinu. Kromě jilmů nově napadá i zelkovu pilovitou (Zelkova serrata), což je podle lesní entomoložky Véronique Martel z Natural Resources Canada poměrně neobvyklé.
Pilatěnkám také hraje do karet, že zelkovy raší dříve než jilmy, takže mají potravu k dispozici už na začátku sezóny, čímž se prodlužuje jejich „reprodukční okno“. Díky tomu dokážou během jednoho léta vyprodukovat více po sobě jdoucích generací a mnohem rychleji se množí.
Armáda klonů
To nejbizarnější – a zároveň nejnebezpečnější – ale teprve přichází. Pilatěnky se rozmnožují bez samců, pomocí procesu zvaného thelytokní partenogeneze. Samice kladou neoplozená vajíčka, z nichž se líhnou opět jen samice. Samec zatím nebyl nalezen ani jediný. Prakticky to znamená, že jediný zavlečený jedinec může založit zcela novou populaci.
Ačkoli dospělci dokážou sami aktivně uletět desítky kilometrů ročně, v jejich celosvětovému rozmachu jim pomáhají hlavně lidé. Výzkumníci zaznamenali kukly pilatěnek přichycené na nákladních autech nebo na stavebních prvcích. Díky tomu se pilatěnky přesouvají mnohem rychleji a dál, než by zvládly přirozeně.
Proti invazi pilatěnek bohužel v současné době neexistuje účinné řešení. Probíhá sice testování pesticidů, výsledky ale budou odborníci mít až za několik měsíců. Do té doby doporučují jediné – pozornost. Pokud se na listech jilmů, hlavně na jaře a začátkem léta, objeví typický klikatý vzor, je podle odborníků vhodné upozornit místní lesnické či zemědělské úřady. V opačném případě se invazní pilatěnky budou šířit dál.
Další články v sekci
S křížem na křídle: Označování německých vojenských letounů za světové války
Hlavní světové vojenské mocnosti, jako USA, Čína nebo Rusko, zpravidla užívají systémy označování vojenských letadel, z nichž lze poznat účel, popřípadě výrobce příslušného typu či verze. Z historického hlediska je velice zajímavé, že poprvé s podobným způsobem přišli již během první světové války v císařském Německu.
O Němcích se často hovoří jako o pořádkumilovných, systematických a pečlivých. Ačkoliv se zajisté dá diskutovat o tom, do jaké míry takové „národní stereotypy“ odpovídají realitě, nelze popřít, že jejich ozbrojené složky obvykle velice dbaly na přesné označování své techniky. Lze připomenout třeba propracovaný systém názvů kořistní výzbroje, který zavedl hitlerovský Wehrmacht.
Příklady se však dají nalézt už v dobách první světové války, neboť císařské vzdušné síly se rozhodly udělat pořádek v dosud hodně chaotickém názvosloví letounů a vytvořily metodu, jež odkazovala ke konstrukci nebo účelu jednotlivých typů. Jednalo se o první ucelený systém pro označování vojenských letadel v historii válčení.
Zavedení nové metodiky
První létající stroj s pevným křídlem se dostal do majetku císařské armády v roce 1910 a za tři roky vznikly první letecké jednotky, oficiálně označované jako Die Fliegertruppen des deutschen Kaiserreiches (Letecké vojsko německého císařství). Nadále však fungovaly jako součást armády a až v říjnu 1916 se formálně osamostatnily, když byly (spolu s protivzdušnou obranou) vyčleněny do nové složky s názvem Deutsche Luftstreitkräfte (Německé vzdušné bojové síly).
V příslovečně důkladné německé byrokracii samozřejmě existoval také úřad, jenž se zabýval administrativními a organizačními záležitostmi letectva – Inspektion der Fliegertruppen (Inspektorát leteckých vojsk), obvykle však známý pod zkratkou Idflieg. Právě tam v roce 1914 vznikl oficiální systém označování letounů, protože v předchozích letech se jednotlivé stroje zaváděly do služby pod továrními jmény, což někdy působilo zmatky.
Úředníci z Idflieg tedy rozhodli, že každý typ dostane formální název obsahující jméno dodavatele, dále písmeno určující kategorii a římské číslo, které bude udávat pořadí typu v oné kategorii od příslušného dodavatele. Jeden z nejstarších strojů proto obdržel jméno Pfalz A.I, jelikož se jednalo o první typ kategorie A značky Pfalz. Pro každého výrobce a kategorii tak existovala samostatná číselná řada.
Název ano, služba ne
Pro přesné určení typu německého letounu se proto musí vždy uvést také název výrobce, aby nevznikala nedorozumění. Na první pohled velice jednoduchý systém ale skrývá i některá úskalí, na něž lze během studia archivních dokumentů narazit. Formální označení dle systému úřadu Idflieg se přidělovala jen oficiálně objednaným strojům, jenže někdy ještě předtím, než byly fyzicky postaveny prototypy, takže obrovské množství typů s formálními názvy neprošlo zkouškami a nedostalo se do reálné služby. Někteří výrobci navíc začali pro svá letadla užívat tovární označení, která připomínala ta ze systému Idflieg, aniž by na takové letadlo existovala oficiální objednávka, k jejímuž získání patrně měla tato praxe přispět.
Samotný systém Idflieg se postupně rozšiřoval s tím, jak přibývalo kategorií letounů, ale základní princip se nezměnil. Před vypuknutím první světové války existovaly pouze dvě kategorie – písmeno A dostávaly jednoplošníky, kdežto „béčko“ se přidělovalo dvouplošníkům. Zpočátku se nerozlišoval ani přesný účel, neboť naprostou většinu obou skupin tvořily nevyzbrojené dvoumístné letouny pro průzkumné, spojovací či cvičné účely.
„Áčka“ potom prakticky vymizela, protože po roce 1915 se už žádné označení s tímto písmenem nepřidělilo, zatímco u kategorie B proběhlo upřesnění specifikací. Nadále se tak označovaly dvoumístné dvouplošníky bez výzbroje, které zajišťovaly zejména výcvik a další pomocné úkoly.
Nástup prvních stíhaček
Právě přítomnost zbraní se potom stala důležitým rozlišujícím prvkem, jelikož iniciativní letci záhy začali na své stroje montovat kulomety – nejčastěji na lafetu u prostoru pozorovatele, jenž tak mohl střílet do různých směrů. Z improvizace se poté stala standardní praxe a zbraně se na letouny instalovaly už v továrnách. V dubnu 1915 tak Idflieg zavedl novou kategorii C, jež zahrnovala dvoumístné dvouplošníky s motorem o výkonu nejméně 111 kW a výzbrojí. Tu na začátku tvořil onen kulomet u pozorovatele, ale pozdější typy dostávaly i pevně umístěné synchronizované zbraně pro střelbu vpřed.
Letadla bez výzbroje a se slabšími motory nadále spadala do kategorie B a zastávala převážně pomocné funkce, zatímco „céčka“ se stala prvními letouny, které se daly popsat jako bojové. Kromě kategorie C se objevilo také písmeno E (Eindecker – jednoplošník). Tato skupina nejprve zahrnovala veškeré vyzbrojené jednoplošníky, takže měla vůči kategorii A podobný vztah jako C vůči B.
Některá „éčka“ tedy byla dvoumístná, jenže záhy se objevily jednomístné letouny Fokker řady E. Ty jako první nesly synchronizované kulomety a sloužily výlučně k boji s nepřátelskými letadly. Zrodily se skutečné stíhačky a označení z řady E již následně dostávaly pouze typy s tímto určením, tedy kulomety vyzbrojené jednomístné jednoplošníky.
S více motory
Rychlé a obratné prvoválečné stíhačky reprezentovaly jeden ze směrů evoluce původně univerzálních letounů. Zcela opačným směrem postupovali konstruktéři, kteří usilovali o prodloužení doletu a zvýšení nosnosti pum. Začaly se rodit bombardéry, pro něž německá terminologie tradičně užívá termín Kampfflugzeug (bojový letoun). Označení se nejvíce „proslavilo“ v nacistické Luftwaffe, avšak původně vzniklo právě již za první světové války. Idflieg v roce 1915 zavedl i kategorii K, do které spadaly vyzbrojené dvouplošníky s nejméně dvěma motory, tedy většinou právě bombardéry.
Označení řady K se ale užívala pouze několik měsíců, protože ještě téhož roku bylo pro dvoumotorové bombardéry zavedeno písmeno G (Grossfflugzeug – velké letadlo). Nejvíce takových strojů vyráběla společnost Gotha, což mohlo budit mylný dojem, že se ono „géčko“ vztahuje k názvu firmy. Letouny s větším počtem motorů, jejichž chod mohla osádka kontrolovat i ve vzduchu, se zařadily do nové kategorie R (Riesenfflugzeug – obří letadlo). Nejčastěji používaly tři nebo čtyři agregáty, ačkoliv se objevily dokonce i šestimotoráky. Ke konci války Idflieg vytvořil novou třídu L, kam měla patřit letadla nacházející se mezi kategoriemi G a R. Vznikl však jenom jediný takový typ, třímotorový Siemens-Schuckert L.I, který se navíc nikdy nedostal do operační služby.
Výběr z abecedy
Další velká novinka přišla v roce 1916. Počáteční převaha Fokkerových jednoplošníků řady E začínala slábnout, jenže vzdušné síly císaře Viléma II. již chystaly další trumf. Na nebi se objevila nová generace stíhaček, tentokrát převážně dvouplošníků, mezi které se řadily zejména výrobky firem Albatros, Halberstadt či LFG Roland. Právě pro taková letadla vznikla kategorie D (Doppeldecker – dvouplošník), tedy vyzbrojené jednomístné dvouplošníky.
Kromě stíhaček se objevily i stroje pro spolupráci s pěchotou, vlastně pravzory bitevníků, které se vyznačovaly kovovou pancéřovou ochranou. V Německu se jim říkalo Infanterieflugzeuge (pěchotní letouny), ale německé písmo švabach má pouze jednu tiskovou literu pro I a J, a tudíž pro tyto stroje v roce 1917 vznikla kategorie J, jejímž nesporně nejznámějším typem je Junkers J.I.
Ve stejném roce se objevilo i první označení se dvěma písmeny, a sice CL, jelikož Idflieg chtěl odlišit lehčí typy řady C, které měly fungovat jako doprovodné stíhačky pro těžší „céčka“. Mělo tedy vlastně jít o dvoumístné stíhačky, ale v praxi se tyto stroje uplatňovaly pro široké spektrum zadání včetně napadání pozemních cílů. V tomto případě se jednalo o vzor budoucích stíhacích bombardérů. Je však třeba zdůraznit, že kategorie CL byla považována za určitou část kategorie C, se kterou tedy sdílela jednu číselnou řadu. Například společnost Halberstadt dodávala postupně letadla C.I, CL.II, C.III a CL.IV.
Přicházejí trojplošníky
Druhá polovina roku 1917 přinesla i obrovské nadšení pro trojplošníky, jelikož do německých rukou padla britská stíhačka Sopwith Triplane. Vzdušné síly ihned požádaly o obdobné stroje, takže mnoho výrobců v císařství začalo stavět trojplošníky. Do čela tohoto snažení se dostala firma Fokker, jejíž prototyp dostal formální označení F.I, ještě před sériovou produkcí však došlo ke změně a výsledný letoun vstoupil do služby jako Fokker Dr.I, kde ono Dr znamenalo Dreidecker (trojplošník).
V seznamech výrobků dalších německých firem se vyskytuje mnoho dalších typů nazvaných Dr.I, popřípadě Dr.II. Žádný se už ale nedostal do služby, protože Němci (podobně jako před nimi Britové) záhy poznali, že trojice nosných ploch přináší vedle velkých výhod i četné problémy. Éra slávy těchto letadel tak neměla dlouhé trvání.
Dva trojplošníky firmy Siemens-Schuckert, které se vyznačovaly velmi nezvyklým řešením se dvěma motory (jedním tažným a druhým tlačným), dostaly zcela specifické označení DDr.I a DDr.II. V roce 1917 byla zavedena nová podkategorie se dvěma písmeny CN. Jednalo se o letouny řady C uzpůsobené pro noční bombardování, což zahrnovalo zejména větší rozpětí křídel. Od roku 1918 se pro tyto stroje užívalo pouze písmeno N (Nachtflugzeug).
Dosud nejasná označení
Největší změnu v posledních měsících války přinesla racionalizace označování stíhaček. Inspektorát na podzim 1918 rozšířil kategorii D na všechna jednomístná stíhací letadla – bez ohledu na počet křídel. Došlo tedy mimo jiné k tomu, že jednoplošník Fokker E.V dostal nové označení D.VIII. Většina nových konstrukcí, jež podléhaly uvedené změně, už ale nevstoupila do výzbroje, jelikož listopad 1918 přinesl rychlý konec konfliktu a s ním i císařského letectva.
Totéž se týkalo i letadel několika dalších kategorií, které přibyly v posledních měsících války, například lehkých bombardérů série GL. Firma Gotha vytvořila dvoumotorový stroj G.VII, ale odborníci inspektorátu chtěli nějak vyjádřit, že oproti dřívějším „géčkům“ jde o relativně lehčí a rychlejší konstrukci. Přeznačili jej proto (dle téže logiky jako u řady CL) na Gotha GL.VII, načež vznikly ještě prototypy s čísly VIII, IX a X.
V archivních dokumentech se objevují i další dvě označení se dvěma písmeny, konkrétně AEG DJ.I a AEG DA.I, která se vztahují k jednomu typu bitevního letadla (písmeno A zřejmě znamená Angriff – útok). Stále ale není jasné, jestli šlo o novou kategorii systému Idflieg, nebo zda společnost AEG sáhla k popsané praxi užívání továrních jmen podobných úředním názvům inspektorátu. Obdobné pochybnosti panují také u jediného známého typu série S (snad Schlachtflugzeug – úderné letadlo). Pancéřovaný letoun AGO S.I nesl 20mm kanon, ale do vzduchu se patrně dostal až po skončení války.
Metoda značky Fokker
Nepochybné naopak je, že Idflieg v roce 1918 zavedl ještě další novou kategorii, která dostala označení zahrnující dokonce tři písmena CLS, kde doplněné „esko“ znamenalo Schnell (rychlý). Několik letounů tohoto druhu (například Halberstadt CLS.I nebo Junkers CLS.I) mělo oproti dosavadním designům série CL nabízet vyšší rychlost, jež by odpovídala jednomístným stíhačkám. Na rozdíl od strojů C a CL, které tvořily jednu číselnou řadu, ale kategorie CLS dostala samostatné číslování. Ani jeden z typů se však už nestihl uplatnit v boji, protože všechny zůstaly pouze na úrovni prototypů.
Mnohá označení ze systémů Idflieg se používala ještě dlouhá léta po válce, zejména ve státech provozujících letouny německé výroby (včetně Československa). Vskutku svérázný postup pak zvolila firma Fokker, která pokračovala v činnosti v neutrálním Nizozemsku a dovedla k dokonalosti onu praxi vymýšlení továrních názvů podobných metodice inspektorátu. Jelikož produkty společnosti Fokker si v letech 1914–1918 získaly skutečně vynikající pověst, firma pak u meziválečných letadel „navázala“ na systém Idflieg. Ten původně skončil zmíněným typem D.VIII, takže výrobce svou další stíhačku nazval D.IX. Stejným způsobem pokračoval až do konce 30. let, kdy vznikl Fokker D.XXIII.
Další články v sekci
Nevábné lázně: Římané se v Pompejích koupali ve špinavé vodě kontaminované olovem
Slavná římská lázeňská kultura měla v Pompejích své limity: nejstarší lázně nabízely vodu plnou nečistot, lidského odpadu i stop toxického olova.
Starověcí Římané si vybudovali pověst mistrů vodohospodářství a hygieny – akvadukty, latríny a veřejné lázně patřily k symbolům jejich civilizace. Nový výzkum ale ukazuje, že nejstarší lázně v Pompejích měly k ideálu čistoty pořádně daleko. Podle chemických stop zachovaných v nánosech vodního kamene se v nich lidé koupali ve vodě, která se měnila jen jednou denně, byla silně znečištěná, a navíc obsahovala toxické olovo.
Pouze pro otrlé
Studie, publikovaná v časopisu PNAS, se zaměřila na Republikánské lázně v Pompejích, které fungovaly zhruba mezi lety 130–30 př. n. l., tedy ještě před vybudováním městského akvaduktu. Výsledky publikované v časopise PNAS naznačují, že koupel v tomto zařízení byla spíše pro otrlé.
Na rozdíl od pozdějších římských lázní nebyly tyto rané provozy napojeny na tekoucí vodu z akvaduktu. Lázně se plnily vodou ze studní, dopravovanou otroky. To mimo jiné znamenalo, že lázeňské nádrže bylo možné plnit maximálně jednou denně. A jak den postupoval a lázně navštěvovalo stále více lidí, kvalita vody rychle klesala.
Svědectví vodního kamene
Klíčem k odhalení dávných hygienických poměrů se stal uhličitan vápenatý, minerál tvořící vodní kámen. Ten se usazuje všude tam, kde proudí tvrdá voda. Dnes ho známe hlavně z varných konvic nebo potrubí, v antice se hromadil na stěnách bazénů. Vědci analyzovali izotopy uhlíku v těchto nánosech a sledovali, jak se jejich složení mění od zdroje vody až po vyhřívané bazény.
Výsledek byl výmluvný: v místech, kde se voda ohřívala a následně odtékala, se objevilo výrazné izotopové „ochuzení“, které podle autorů studie svědčí o přítomnosti organického uhlíku. Jinými slovy – do vody se ve velkém dostával pot, kožní maz, moč, zbytky oleje i mikrobiální znečištění.
Bez mýdla, zato s olejem a olovem
Římané se totiž nemyli mýdlem, ale potírali se olivovým olejem, který pak spolu s nečistotami seškrabovali z kůže kovovou škrabkou. Část oleje i nečistot tak končila přímo v bazénech. Analýza nánosů ukazuje, že voda ve vyhřívaných bazénech byla silně kontaminovaná lidským odpadem, což potvrzuje, že se nevyměňovala pravidelně a nabízela jen velmi špatné hygienické podmínky.
K biologickému znečištění se navíc přidával ještě jeden problém: těžké kovy. Ve stopách zachovaných v lázních vědci objevili zvýšené koncentrace olova, které se do vody dostávalo z olověných trubek. Postupné zanášení potrubí vodním kamenem sice časem množství olova snižovalo, ale v počátcích provozu lázní šlo o nezanedbatelné zdravotní riziko.
Další články v sekci
Proč mají někteří psi dlouhé uši? Vědci našli konkrétní genetickou stopu
Dlouhé svěšené uši patří k nejvýraznějším znakům mnoha psích plemen. Nový genetický výzkum nyní ukazuje, že jejich délku může významně ovlivňovat jeden konkrétní gen.
Od dlouhých, téměř po zem visících uší baseta, přes „plácačky“ jezevčíků až po elegantní chlupaté boltce kokršpanělů, patří dlouhé svěšené uši k nejvýraznějším a pro mnoho lidí i k nejpůvabnějším znakům řady psích plemen. Přesto vědci teprve nyní začínají chápat, jaké genetické vzorce rozhodují o tom, zda budou psí uši dlouhé a svěšené, nebo naopak krátké a vztyčené.
Nový genetický výzkum, představený letos v lednu na odborné konferenci v San Diegu a publikovaný v časopise Scientific Reports, ukazuje na překvapivého „podezřelého“: gen MSRB3. Ten je známý především svou rolí v lidském sluchu, ale zdá se, že u psů významně ovlivňuje právě délku uší.
Tajemství ušaté DNA
Celý projekt odstartovala zdánlivě banální otázka. Anna Rameyová, tehdy studentka pracující v laboratoři psí genetiky na Georgijské univerzity, se jednou zadívala na dlouhé, svěšené uši svého psa Cobaina, amerického kokršpaněla, a napadlo ji prosté „proč?“.
Otázku položila svým kolegům a ukázalo se, že ačkoliv se vědci v minulosti zabývali postavením psích uší – tedy například jejich špičatosti, vztyčenému nebo naopak svěšenému postavení, samotné délce psích uší se dosud nikdo systematicky nevěnoval.
Tým vedený genetičkou Tori Rudolphovou proto analyzoval DNA více než 3 000 psů, vlků a kojotů. Vědci hledali drobné genetické rozdíly, které by mohly souviset s délkou uší. Výsledkem bylo zjištění, že varianty DNA v okolí genu MSRB3 úzce korelují s tím, jak dlouhé uši pes má.
Gen MSRB3 řídí tvorbu bílkoviny, jež funguje jako ochranný štít buněk proti škodlivým látkám a už dříve byl spojován s velikostí uší u jiných zvířat, například u prasat, ovcí či koz. U lidí jsou některé mutace tohoto genu dokonce spojeny se ztrátou sluchu. U psů se zdá, že určité varianty zvyšují aktivitu genu, což může vést k rychlejšímu množení buněk v uších – a tedy k jejich větší délce a typickému svěšení.
Evoluce, klima i šlechtění
Samozřejmě nejde jen o genetiku v úzkém slova smyslu. Tvar a délka psích uší jsou výsledkem kombinace přirozené evoluce a cíleného šlechtění. Psi z chladnějších oblastí mívají menší a vztyčené, které lépe udržují teplo, zatímco v teplých oblastech se častěji vyskytují uši větší a svěšené. Člověk pak tyto znaky dál zesiloval: dlouhé uši baseta mají pomáhat „zametat“ pachy směrem k nosu, zatímco vztyčené uši německého ovčáka mohou zlepšovat sluch.
Autoři studie zdůrazňují, že délku psích uší neurčuje jediný genetický přepínač. Analýza se zaměřila hlavně na drobné změny v DNA, svou roli tudíž mohou hrát i větší genetické přestavby – například chybějící nebo zdvojené úseky genomu. Podle odborníků tak jde spíš o genetickou mozaiku, v níž ale gen MSRB3 představuje důležitý, byť ne jediný dílek.
Výzkum tím nekončí. Tori Rudolphová by se ráda zaměřila na detailní studium jediného plemene – ideálním kandidátem jsou podle ní zlatí retrívři, kteří mají překvapivě proměnlivou velikost i délku uší. Právě na nich by se dalo lépe pochopit, jak se genetické varianty promítají do konkrétní podoby svěšených uší.
Další články v sekci
NASA je zase o krok blíž k cestě k Měsíci: Obří raketa SLS zamířila na odpalovací rampu
Pomalu, ale nezadržitelně se NASA přibližuje k návratu lidí k Měsíci – raketa SLS i s kosmickou lodí Orion se přesunula na odpalovací rampu, kde ji čeká ji rozhodující série zkoušek před historickým letem.
Americká NASA udělala další velký krok k návratu lidí na Měsíc. Mise Artemis II se o víkendu posunula do závěrečné fáze příprav: z obří montážní haly vyjela plně sestavená raketa Space Launch System (SLS) i s kosmickou lodí Orion. Téměř 100 metrů vysoký kolos zamířil na legendární odpalovací rampu Launch Pad 39B na Kennedyho vesmírném středisku.
Samotný šest a půl kilometru dlouhý přesun rakety probíhal velmi pozvolným tempem – pásový crawler-transporter neboli Missile Crawler Transporter Facilities se k cíli pohyboval rychlostí něco málo přes kilometr za hodinu. „Tohle je začátek velmi dlouhé cesty,“ shrnul okamžik šéf NASA Jared Isaacman.
Předstartovní generálka
Nyní na raketu SLS čeká hotový maraton testů. Nejdůležitější z nich je tzv. wet dress rehearsal – „mokrá generálka“, která má proběhnout nejpozději 2. února. Inženýři při ní naplní nádrže kryogenním palivem a projdou celý odpočet přesně tak, jako při ostrém startu. Cílem je prověřit limity rakety a systémů bez posádky, odhalit případné slabiny a potvrdit, že je vše připravené na skutečný let. Pokud se neobjeví nějaké nečekané komplikace, bude raketa připravena ke startu. Ten je prozatím plánován na 6. února, byť finální termín zatím nebyl stanoven.
Cesta k Měsíci
Cílem mise Artemis II není přistání na Měsíci. Čtveřice astronautů – Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Kochová a Kanaďan Jeremy Hansen – absolvuje rychlý, zhruba desetidenní oblet Měsíce. Přesto půjde o pionýrskou misi – trajektorie jejich letu je zavede dál, než kam se kdy podíval kterýkoli člověk. Na palubě budou astronauti testovat systémy lodi, postupy pro posádku i vědecké experimenty, které mají připravit půdu pro další krok. Půjde také o první pilotovanou misi k Měsíci od přistání Apolla 17 na jeho povrchu v prosinci 1972.
Smyslem mise je ověřit, že je NASA skutečně připravena poslat lidi zpět k Měsíci. Získaná data se přímo promítnou do plánování Artemis III, jejímž cílem je přistání na povrchu našeho souputníka. Podle současného harmonogramu by se měla mise Artemis III uskutečnit někdy během roku 2027, podle řady odborníků spíše v roce 2028. Dlouhodobá vize ale je ještě odvážnější: cílem programu Artemis je trvale obydlená základna na Měsíci coby odrazový můstek pro hlubší průzkum Sluneční soustavy.
„Jsme opravdu připraveni,“ potvrzuje velitel mise Wiseman. Teď už zbývá jediné: aby technika obstála a Artemis II se mohla vydat na svou historickou pouť.
Další články v sekci
Ze sběratelského koníčku vědou: Kudy se ubíraly dějiny české numismatiky
Roku 1771 vyšla v Praze více než čtyřsetstránková kniha, jež představovala první část rozsáhlejšího spisu o českém mincovnictví. Vydání tohoto svazku je považováno za přelom ve formování české numismatiky. Ta však prakticky současně utrpěla nenahraditelnou ztrátu zničením jednoho z nejvýznamnějších mincovních pokladů, jaký kdy byl na našem území objeven.
Autorem německy psaného numismatického díla, jež vycházelo mezi léty 1771–1787, byl Mikuláš Adaukt Voigt (1733–1787). Tento piaristický kněz a učenec se do dějin české měny ponořil z podnětu jiné výrazné osobnosti osvícenské vědy, Gelasia Dobnera. Jako výchozí studijní materiál Voigtovi posloužila rozsáhlá mincovní sbírka litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. Jejím kritickým zhodnocením si natrvalo vydobyl pozici klasika vědeckého zkoumání vývoje platebních prostředků na našem území.
Sběratelské kořeny
Při vyslovení pojmu numismatika si zpravidla vybavíme mince. Ačkoliv má dnes tato vědní disciplína mnohem širší záběr a studuje prakticky veškeré platební prostředky, nic to nemění na tom, že vznikla ze sbírání mincí. Počátky cíleného vytváření kolekcí starých či cizích kovových platidel zachytíme již v pozdním středověku. Od 14. století se v Evropě šířila „móda“ sbírání antických mincí. Zejména peníze starého Řecka budily pozornost jakožto starobylé artefakty s velmi vysokou estetickou hodnotou. V průběhu 16. a 17. věku se už stávaly předmětem pozornosti i ražby středověké, které spolu s antickými měly zastoupení v raně novověkých kabinetech kuriozit.
S prosazením renesanční kultury se také v českých zemích staly mince běžnou součástí aristokratických kunstkomor. Zcela mimořádný fenomén v tomto ohledu představoval pražský dvůr císaře Rudolfa II. Habsburského (v Čechách 1576–1611). Ke slavným rudolfínským sbírkám patřila i kolekce mincí, převážně starověkých, již pro panovníka vybudoval císařský dvorní antikvář Ottavio Strada z Rossbergu (1550–1606). Tento syn učence, antikváře a sběratele Jacopa Strady (1507–1588) sehrál navíc významnou roli také v císařově soukromém životě. Byl totiž otcem Anny Marie, někdy zvané Kateřina, která se stala milenkou Rudolfa II. a přivedla na svět dvě z jeho nemanželských dětí.
Trnitá cesta k vědě
Estetické hledisko u zájemců o staré mince jednoznačně převažovalo až do přelomu 17. a 18. století. Tehdy se však již začal obecně dostávat do popředí jiný přístup. Spočíval v tom, že na platidla bylo nazíráno jako na artefakty odrážející dějinný vývoj. A právě díky důrazu na historické souvislosti se pomalu, ale jistě formovala numismatika jako věda, sice nedílně spjatá se sběratelstvím, nicméně vnášející do studia platidel nový rozměr.
V řadě evropských zemí začaly vycházet práce, které lze považovat za ranou numismatickou literaturu. Prozatím měla ovšem převážně popisný charakter. Navíc se ještě po celé 18. století, navzdory rozšiřování zájmu do oblastí středověkého i mladšího mincovnictví, těšily největší pozornosti antické mince.
Příležitostné zmínky o platidlech v historiografických dílech z českých zemí měly dlouho hodně daleko ke skutečně systematickému studiu dějin peněz. Posun v tomto směru přinesl teprve osvícenský dějezpyt druhé poloviny 18. století, kdy již začala být mincím věnována pozornost jako historickým pramenům. Náběhy k tomu zachytíme u samotného Gelasia Dobnera (1719–1790), známého propagátora kritického zkoumání minulosti. Jeho zásluhou však bylo především to, že dokázal k problematice vývoje české měny přivést jiné badatele.
Na Dobnerův popud se minulostí českého mincovnictví zaobíral Theodor Anton Taulow z Rosenthalu (1702–1779). Tento úředník působil v české dvorské kanceláři do jejího zrušení v roce 1749 a poté se stal prvním archivářem vídeňského Domácího, dvorského a státního archivu (Haus-, Hof- und Staatsarchiv). Zanechal po sobě promyšlený nástin koncepce ucelené numismatické práce, k její realizaci však nakonec nepřistoupil. Jeho dějepisné zájmy byly přespříliš rozmáchlé, a třebaže vedle své záslužné archivářské činnosti sepisoval řadu pojednání se vztahem k českým dějinám, většinu z nich nedokončil a tiskem nevydal ani jedno.
Voigtovo zakladatelské dílo
Dobnerův impuls i Rosenthalovy přípravné práce se zúročily v díle litvínovského rodáka Mikuláše Adaukta Voigta, vědecky a pedagogicky činného člena piaristického řádu. Ačkoliv se Voigt podílel na formování moderní české vědy také v oblasti lingvistiky, obecných dějin, literární historie a dějin umění, za zcela zásadní lze považovat právě jeho angažmá na poli numismatiky. Při práci na dějinách české měny neváhal přihlížet k písemným pramenům, základní materiálové východisko mu ovšem poskytla velká mincovní sbírka litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna, jejíž katalogizací byl pověřen.
Výsledkem Voigtova výzkumu se staly čtyři publikované svazky německy psané práce s názvem Popis dosud známých českých mincí v chronologickém pořadí (v původním znění Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung). První díl, který spatřil světlo světa v roce 1771 a byl opatřen úvodním věnováním biskupu Valdštejnovi, pojednával o české měně počínaje údajnými ražbami bájné kněžny Libuše až po mince Přemysla Otakara I.
Vydávání Popisu, v jehož dalších částech chronologicky pokračovalo zpracování mincovního vývoje, i jiných vědeckých prací zajistilo Voigtovi věhlas, díky němuž se roku 1777 stal profesorem obecné historie a dějin umění na vídeňské univerzitě a kustodem numismatického oddělení tamní knihovny. Po šesti letech však z Vídně odešel do jihomoravského Mikulova. Učinil tak zčásti ze zdravotních důvodů, zčásti kvůli svému nesouhlasu se smrští josefínských reforem. Místo působení v hlavním městě monarchie trávil zbytek života v mikulovském závětří jako knihovník ve službách knížat z Ditrichštejna.
Čtvrtým svazkem dospěl Popis až do doby vlády Marie Terezie ( 1740–1780), tedy prakticky do Voigtovy současnosti. Roku 1787, kdy byl tento díl vydán, autor ve věku čtyřiapadesáti let v Mikulově zemřel. Na zamýšlený pátý svazek, který měl doplnit přehled českých vládních mincí pojednáním o problematice medailí a soukromých (zejména šlechtických a církevních) ražeb na našem území, jakož i nástinem moravského mincovnictví, tak již bohužel nedošlo. Nic to však nemění na tom, že Voigtova práce přinesla přehledné fundované zpracování domácího měnového vývoje od nejstarších dob do 18. století, a stala se tak základem dalšího odborného numismatického bádání u nás.
Numismatická pohroma
V červnu 1771, právě když se připravovalo vydání prvního dílu Voigtova Popisu, byl v Podmoklech, vsi příslušející ke křivoklátskému panství, učiněn nález zcela mimořádného souboru keltských zlatých mincí. Šlo o několik tisíc kusů takzvaných duhovek, tedy statérů pocházejících z 2. až 1. století př. Kr., jejichž celková hmotnost se zpravidla odhaduje na zhruba 40 kilogramů. Rozchvacování tohoto pokladu místními obyvateli udělal přítrž Karel Egon I. kníže z Fürstenbergu (1729–1787) coby jejich vrchnost prostřednictvím drábů vedených činorodým aktuárem Kašparem Růžičkou.
Ačkoliv kníže Fürstenberg sám patřil k mecenášům vědeckého bádání, v případě podmokelského nálezu se z dnešního pohledu zachoval jako barbar. Na rozdíl od prostých venkovanů, kteří nebyli s to docenit historickou hodnotu zlatých kotoučků a zpočátku je ani nepovažovali za mince, měl přístup k informacím o významu pokladu. Přesto nechal se souhlasem samotné Marie Terezie naprostou většinu keltských mincí roztavit v pražské mincovně. Z takto získaného kovu pak byly raženy jednak tereziánské dukáty, jednak dukáty s portrétem Karla Egona z Fürstenbergu a letopočtem 1772.
Fürstenbergovy ražby dnes sice patří ke sběratelským raritám, okolnosti jejich vzniku jsou však z hlediska výzkumu dějin peněz na našem území nutně vnímány jako tragické. Unikátní mincovní depot jako celek nenávratně zanikl a s ním vzala za své i možnost jeho detailní analýzy, která by bezpochyby zásadně obohatila naše znalosti o keltském mincování.
Nenahraditelné hodnoty podmokelských duhovek si byl samozřejmě vědom i Mikuláš Adaukt Voigt, který se o nich dozvěděl krátce po jejich objevení. Neprodleně věnoval pokladu krátký spisek Dopis příteli o zlatých mincích nalezených v Podmoklech (Schreiben an einen Freund von den bey Podmokl gefundenen Goldmünzen), který vyšel tiskem v Praze ještě roku 1771.
V tomto dílku jednoznačně vyvrátil množící se nepodložené teorie o exotickém původu nalezených mincí. Správně usoudil, že jde o domácí peníze z dávných dob, avšak mylně je přiřkl českým pohanským knížatům. Zabránit roztavení souboru ovšem nemohl. Počátek 70. let 18. století se tak do dějin české numismatiky zapsal současně zlatým i černým písmem.
Další články v sekci
Guyanský Georgetown: Koloniální tvář zapomenuté jihoamerické metropole
Guyanský Georgetown sice neproslul jako věhlasné letovisko a turistický ráj, kouzlo mu však nechybí. Pokud máte rádi koloniální architekturu a neholdujete památkám obklopeným turisty, bude se vám v této jihoamerické metropoli líbit.
Guyana se nachází v turisticky nejméně navštěvovaném regionu Jižní Ameriky. Pokud se tam tedy rozhodnete vypravit, můžete se spolehnout, že se nebudete mačkat v davu s dalšími dobrodruhy. Do tamní metropole Georgetownu sice můžete pohodlně doletět letadlem, ale chcete-li zmíněnou zemi poznat lépe, nabízí se alternativa v podobě cesty z přilehlého Surinamu. Zatímco uvedený soused v sobě mísí exotiku a nizozemské reálie, Guyana nezapře britské dědictví a také špetku indických vlivů. To vše si přitom můžete prohlédnout na dlouhé, místy rozbité cestě do hlavního města, která vede krajinou posetou malými městečky. S jejich jmény si přitom místní hlavu nelámali, takže tam narazíte například na obec Number Sixty-one, tedy „číslo šedesát jedna“, Waterloo či New Amsterdam.
Z ostrova na pevninu
Po několika hodinách jízdy pak dorazíte do Georgetownu, který leží v místě, kde se řeka Demerara vlévá do Atlantského oceánu. Příběh města se přitom překvapivě nezačal psát tam, kde jej dnes naleznete. Původně bylo založeno na malém ostrově Borsselen, časem se však ukázalo, že se nevelký kus souše obklopený vodou jen těžko ubrání před útočníky. Britský podplukovník Robert Kingston proto roku 1781 rozhodl, že se obec přesune na pevninu. Přesto ji Britům posléze uzmuli Francouzi, kteří zas museli ustoupit Nizozemcům a ti sídlo přejmenovali na Stabroek. Pod britskou nadvládu se vrátilo až roku 1812 a od té doby nese jméno Jiřího III.
Za vlády královny Viktorie se město pomalu začalo rozrůstat, vznikaly nové čtvrtě, a především se rozvíjelo i zušlechťovalo centrum, kde jsou dodnes k vidění jedny z nejkrásnějších koloniálních staveb Jižní Ameriky. Část historie pak pohltil ničivý požár, jenž se ulicemi prohnal v roce 1945 a zanechal po sobě přetrvávající jizvy. Přesto centrum tvoří hlavní lákadlo oné hrstky turistů, kteří se do Guyany vydávají.
Ve spleti ulic
Centrální Georgetown nezapře vliv Nizozemců, který je nejvíc patrný z pravoúhlé sítě silnic. V zástavbě se tedy snadno zorientujete, komplikace však nastupují v okamžiku, kdy usednete do vozidla. Záhy se totiž ztratíte v síti jednosměrek a nezřídka narazíte na chaotickou zácpu, která je pro domácí běžnou součástí života. Najednou vám bude zcela jasné, proč v největším městě Guyany málokdo dodržuje termíny nebo chodí načas.
Cesta do centra vede kolem vodního kanálu, na jehož břehu stojí mešita se dvěma minarety. Guyana je sice převážně křesťanskou zemí, kde hinduismus a islám hrají druhé housle, nicméně muslimský svatostánek by se díky své kráse a majestátnosti neztratil ani na Arabském poloostrově. Datuje se do konce 19. století, kdy jeho základy položili imigranti z Afghánistánu, kteří na místo přicestovali přes Indii.
Živo pod ciferníkem
Jen o několik ulic dál stojí katedrála sv. Jiří, nejvýznamnější stavba svého druhu v zemi. Kostely se sice v Georgetownu budovaly již na začátku 19. století, záhy však přestaly rostoucí komunitě stačit. Potřeby místních nakonec pokryla majestátní katedrála architekta Arthura Blomfielda, která své brány slavnostně otevřela roku 1894. Unikátní je mimo jiné tím, že vznikla ze dřeva a tyčí se do výšky 43,5 metru. V Jižní Americe tak zpočátku neměla konkurenci a primát si udržela několik let. Překonala ji až dřevěná katedrála v surinamském Paramaribu, jejíž věž je o padesát centimetrů vyšší.
Nejlákavější a občas také nejdivočejší místo v centru Georgetownu představuje slavné tržiště Stabroek, které se rozkládá kousek od řeky Demerary. Už dlouho dopředu budete vědět, že se k němu blížíte: Okolí se totiž začne zvolna plnit stánky i lidmi, přičemž největší nával vás čeká přímo u vstupu. Jeho symbolem se stala ikonická hodinová věž, která nezapře britskou minulost. Stejně jako zbytek fasády je vyvedená v červeno-bílých barvách a obrovský ciferník hlásá čas do daleka.
Pozor na kapsáře
Kupující se na tržiště sjíždějí z širokého okolí v mikrobusech, a někteří připlouvají i na palubách lodí. Prodej se přitom neodehrává jen v útrobách komplexu, ale také v jeho okolí: Komukoliv v podstatě stačí si ošuntělým slunečníkem zajistit kousek stínu a vyskládat své zboží na zem či na dřevěnou paletu.
Obzvlášť turistům se každopádně doporučuje přijít na Stabroek bez šperků, hodinek a jiných drahých věcí. Ani peněz byste s sebou neměli mít příliš mnoho, protože drobné krádeže jsou tam na denním pořádku a cizinci představují jejich primární cíl. Zloději se dokonce nezdráhají strhávat řetízky přímo z krku, protože to může rozhodnout o jejich jídle na dalších pár dní. Nenechte se však paralyzovat strachem, na potenciální kapsáře se připravte a Stabroek si užijte. Byla by totiž škoda nezažít v Georgetownu jeho bijící srdce.
Královna bez nosu
Nejkrásnější část města najdete nedaleko rušné tržnice. Po pouhých pár minutách chůze narazíte na budovu parlamentu, jež vznikla v polovině 19. století. Přímo proti ní pak stojí kostel sv. Ondřeje z roku 1818, který pamatuje takřka prvotní dny obce a s jehož výstavbou začali Nizozemci. Posléze se stal také prvním svatostánkem, kde se mohli bohoslužeb oficiálně účastnit i otroci.
V těchto místech ze sebe Georgetown setřásá veškerý chaos: V ulicích vládne klid a ve vzduchu se vznáší britská minulost. O pár kroků dál uvidíte budovu nejvyššího soudu, který by díky svému koloniálně laděnému zevnějšku klidně zapadl i do Bombaje, Kalkaty či Singapuru. Dveře soudních místností se oficiálně otevřely roku 1887, na oslavu padesáti let vlády královny Viktorie. Při té příležitosti byla na kamenném podstavci před budovou vztyčena její socha, v současnosti jí ovšem chybí nos a levá dlaň.
Mauzoleum v parku
Koloniální radnice vznikla ve zlatém období města a často se označuje za nejkrásnější příklad gotické architektury v karibské oblasti. Na první pohled připomíná palác zdobený věžičkami a jejího slavnostního otevření se kdysi zúčastnilo čtyři sta nejdůležitějších osobností Guyany. Záhy se přitom proměnila v oblíbené a frekventované místo, takže jakákoliv významná událost se v Georgetownu odehrávala buď na tržišti, nebo právě na radnici.
Návštěvu centra pak můžete zakončit poklidnou procházkou po botanické zahradě, kde se nachází i mauzoleum bývalého prezidenta Forbese Burnhama. Navrhl jej architekt George Henry a v srdci veřejně dostupného parku působí poněkud bizarně. O turisty je tam opravdu nouze, takže budete mít celou zelenou plochu takřka pro sebe. A pokud do mauzolea nakouknete, setkáte se snad jen s překvapeným pohledem místní stráže. I tímto způsobem vám Georgetown dokáže, že ačkoliv nemá právě dalekosáhlou minulost a neoplývá světoznámými památkami, přesto dovede okouzlit.
Město pod vodou
Georgetown leží na břehu řeky Demerary a Atlantského oceánu. Zástavba se proto nachází na úrovni moře, a podle některých zdrojů dokonce metr pod přílivovou hladinou. Aby tedy nedocházelo ke katastrofickým záplavám, vznikly kolem města speciální valy. K odčerpání nechtěné vody navíc slouží důmyslný kanalizační systém pod ulicemi.
Další články v sekci
Grónské mapy: Pomáhaly cestovatelům najít cestu a varovaly před mědvědy
Papírová mapa je jistě dobrá věc, když se na cestách pustinou ztratíte. Jestli ale cestou nenarazíte na medvěda, vám už neprozradí. Eskymácké trojrozměrné mapy dovedly nést i takovéto informace.
Dánský námořník a odvážný průzkumník mrazivého severu Gustav Frederik Holm si v 80. letech 19. století přivezl z expedice do Grónska plno suvenýrů. Na jejich důslednou probírku neměl mnoho času, čekala jej další dobrodružství. Což je trochu škoda. Mezi pěti stovkami domorodých artefaktů se totiž nacházely i originální trojrozměrné mapy vyřezané místními Inuity do dřeva. Informace, kterou nesly, by posunuly celý průzkum pobřeží Severního ledového oceánu o hezkých pár desetiletí kupředu.
Výprava, která je domorodcům pro smích
Holm vyrazil roku 1884 z obchodní stanice v Nanortaliku dál podél jižního pobřeží Grónska, až do končin, kde obyvatelé o běloších sice slyšeli, ale nikdy je neviděli na vlastní oči. Myslel si, že je na cestu dobře vybaven. Doprovázela jej totiž celá flotila malých lodí, člunů a kajaků, na kterých uskladňoval zboží a kožešiny vykoupené od Eskymáků. Když ale přistál se svým expedičním ansámblem u vesnice Ammassalik, způsobil pořádné pozdvižení. Místní ovšem nepolekal, ale rozesmál.
Celá osada obývaná kmenem Tunnumitů se shlukla na pobřeží a pobaveně výskala. Proč to? Překladatel Johannes Hansen, který byl součástí výpravy, správně pochopil, že se smějí jejich nezvyklému vzhledu a chatrnému vybavení. Projev místního náčelníka zaznamenal takto: „Promiňte nám naše veselí, ale vážit sem takovou cestu na tak mizerných lodičkách a v tak směšném odění, to je nevídané. Není to hezké smát se ubožákům, ale nemůžeme se tomu smíchu ubránit.“
Zimu strávili obchodováním
V Ammassaliku ještě bělocha neviděli, žádný odvážný dánský misionář sem ještě nedorazil. Bylo to nejspíš první setkání dvou odlišných kultur, které vůbec neprobíhalo podle původních představ evropského objevitele. Zatímco jinde byl Holm a členové jeho výpravy přijímáni se skoro náboženskou úctou, tady z nich měli nezřízenou legraci. Naštěstí se s domorodci dokázali domluvit, protože směnný obchod je záležitostí, které se rozumí všude. A protože už silně přituhlo, svolil náčelník tunnumitské osady k tomu, aby tu ti zábavní exotičtí obchodníci strávili zimu.
Holm byl alespoň na obchod dobře nachystán a v průběhu stráveného času tu pořídil nevšední etnografickou kolekci. Jím sesbírané vyšívané oblečení, tradiční rybářské náčiní, dětské hračky, magické talismany i rituální masky dodnes tvoří základ sbírek o grónské lidové a materiální kultuře. Pokoušel se také na náčrtech zakreslit tvar zdejšího pobřeží, čímž u místních vyvolal další senzaci. Tužku a papír tu dosud nikdy nespatřili. Jeho otázku: „Jak si tedy kreslíte mapy?“ také nepochopili. K čemu by jim byly mapy, že?
Dokonalá paměť, nebo jen další vtip?
A Holm se nestačil divit, když mu místní byli schopni do nejmenších podrobností vylíčit a přesně popsat 280 mil okolního pobřeží, zhruba od dnešního Sermeliku po Tingmiarniut. Včetně toho, kde jsou zrádné proudy, rybolovná území, nebezpeční lední medvědi anebo kde je zapotřebí přenést lodě přes souš, aby se zkrátila cesta do dalšího fjordu. Pro zdatného dánského geografa to bylo dost nepochopitelné. Jak si dokážou tohle všechno pamatovat? Nevymýšlí si náhodou tak trochu? Není divu, že měl pochyby.
Už jednou z něj měli Tunnummitové legraci. A jeden z největších místních vypravěčů Kunit Angmagainak na něj také působil dost nedůvěryhodným dojmem. Při popisu vzdálené krajiny v ruce stále žmoulal jakési dřívko. Po zimě strávené v Ammassaliku se Holm s domorodci přátelsky rozloučil. Vesničané mu věnovali několik vlastních lodí a objevitel později připustil, že byly přece jen o poznání lepší, než jeho kajaky. Kunit ho také podaruje třemi z dřívek, které při vyprávění používal.
Šamanský artefakt, hračka nebo zubaté párátko?
Holm z náznaků pochopil, že by se snad mělo jednat o jakousi variaci jeho papírových map, ale tomuto výkladu sám moc nerozuměl. Byly to prostě ohlazené vyřezávané klacíky se spoustou zářezů a zubů, s dost členitým povrchem plným vrypů, drážek a hrbolků. Dva tyto kousky dřeva měřily kolem pětadvaceti centimetrů, třetí jen kolem třinácti. Holm slušně poděkoval a uložil je mezi další suvenýry rituálního zaměření. Dál už se o ně příliš nestaral.
Vzpomene si na ně až po letech, když je jako kuriozitu ukáže geografovi Emilu Hansen-Blangsted. Ten ale dost ostře odsoudí myšlenku, že by „primitivní Eskymáci disponovali mozkovou kapacitou k tvorbě něčeho tak precizního, jako jsou mapy“. Nu, i takové postoje byly v Evropě 19. století běžné. Navíc Inuité skutečně nikdy nepatřili mezi mořeplavce. V padesátých letech 20. století ale rozmach letecké fotografie a tvorba moderních mapových podkladů rázem propůjčila eskymáckým klacíkům dočista jiné vyznění.
Trojrozměrná mapa s příběhem
Vyřezané zuby totiž přesně odpovídají poměrné vzdálenosti mezi fjordy a zálivy grónského pobřeží. Stejně tak „odpovídá“ i velikost hrbolků velkých pohoří podél vodní cesty. Dva delší kousky dřeva přiložené k sobě jsou mapou, která je dokonce trojrozměrná! Vrypy a zdrsnělé plochy na povrchu odráží i složení podkladu pobřeží, naznačují možné trasy i průchodnost. Jsou tu zaznačené i ostrovy, oddělené i spojené ledem s pevninou. Menší kousek vydlabaného dřeva pak popisuje celou cestu v menším měřítku.
Je přitom škoda, že v trojrozměrné mapě Ammassaliku neumíme dodnes správně číst. Holm tvrdil, že Kunit podle této nápadité pomůcky dokázal popisovat terén, faunu i flóru a v některých případech i lokální počasí a lunární a solární cykly. Evropané ale kvůli svým předsudkům vůči domorodým kulturám nebyli schopni pochopit, že by někdo mohl dělat věci jinak, než oni. Natož pak stejně dobře… Mapy z Ammassaliku se ale nakonec uznání dočkaly. Od roku 2000 zdobí i známky grónské pošty.
