V současné době známe celou řadu příčin nadváhy a obezity, od stravy a životního stylu až po genetiku. Zatímco střevní mikrobiom je již dlouho spojován s obezitou a poruchami metabolismu, role ústního mikrobiomu byla dosud zkoumána jen okrajově. Nový výzkum však naznačuje, že právě mikrobi v ústech by mohli sehrávat důležitou roli v rozvoji obezity – nebo alespoň sloužit jako její časný indikátor.

Ústní dutina hostí více než 700 druhů bakterií a představuje tak druhý největší mikrobiální ekosystém v lidském těle. Tým vedený odborným asistentem a odborníkem zabývajícím se genomikou a mikrobiomy Aashish Jha z New York University Abu Dhabi se proto rozhodl ověřit, zda složení ústního mikrobiomu může souviset s obezitou.

Rozdíly v mikrobiomech

Výzkumníci analyzovali vzorky slin od 628 dospělých obyvatel Spojených arabských emirátů, z nichž 97 trpělo obezitou. Tato skupina byla porovnána s 95 jedinci se zdravou tělesnou hmotností, kteří byli z hlediska věku, pohlaví, životního stylu, ústní hygieny i frekvence čištění zubů co nejpodobnější první skupině. Díky genetickému sekvenování bylo možné přesně určit, jaké mikroorganismy se v jejich ústech nacházejí.

Výsledky ukázaly, že lidé s obezitou mají v ústní dutině vyšší zastoupení bakterií podporujících zánětlivé procesy, například Streptococcus parasanguinis a Actinomyces oris. Zvýšené množství bylo zjištěno také u bakterie Oribacterium sinus, která produkuje laktát – látku spojovanou se zhoršeným metabolismem. Celkově vědci identifikovali 94 rozdílů v metabolických drahách mikrobiomu mezi oběma skupinami.

U osob s obezitou byly zesíleny mechanismy zpracování sacharidů a rozkladu esenciální aminokyseliny histidinu. Naopak jejich ústní mikrobiom byl méně efektivní v produkci vitaminů skupiny B a hemu – biologicky důležitá molekula obsahující železo, která hraje klíčovou roli v přenosu kyslíku a v buněčném metabolismu. Tyto změny vedly k vyšší produkci metabolitů, jako je laktát, deriváty histidinu, cholin, uridin a uracil. Tyto látky jsou spojeny s projevy metabolické dysfunkce, například se zvýšenou hladinou triglyceridů, jaterních enzymů a glukózy v krvi.

Podle Lindsey Edwardsové z King’s College London z dat vyplývá jasný metabolický vzorec: ústní prostředí lidí s obezitou je charakteristické nízkým pH, vysokým obsahem sacharidů a zánětlivým nastavením. Studie publikovaná v odborném časopisu Cell Reports podle ní poskytuje jedny z dosud nejpřesvědčivějších důkazů, že ústní mikrobiom odráží – a možná i ovlivňuje – metabolické změny spojené s obezitou.

Příčina, nebo následek?

Zatím však nelze s jistotou říci, zda změněný ústní mikrobiom obezitu způsobuje, nebo zda je naopak jejím důsledkem. Současná data ukazují pouze na souvislost, nikoli na příčinný vztah. Právě jeho objasnění je hlavním cílem navazujících studií.

Další výzkum se proto zaměří na současné sledování ústního i střevního mikrobiomu, aby bylo možné zjistit, zda dochází k přesunu mikroorganismů či jejich metabolitů z úst do trávicího traktu. Jha předpokládá, že významnou roli by mohly hrát bohatě prokrvené tkáně v ústech, které umožňují rychlý vstup metabolitů přímo do krevního oběhu a jejich systémový účinek.

Pro definitivní potvrzení příčinné role ústního mikrobiomu budou nutné randomizované kontrolované studie a detailní analýza metabolických drah. Jednou z hypotéz je, že změny ve stravě zvýhodňují určité bakterie, které začnou produkovat metabolity ovlivňující chuť k jídlu a potravinové preference. Například uridin je známý tím, že podporuje vyšší příjem kalorií.

Výzkum s velkým potenciálem

Pokud by se ukázalo, že ústní bakterie skutečně přispívají ke vzniku obezity, otevřely by se tím nové možnosti prevence. Ty by mohly zahrnovat přenos „zdravých“ ústních mikrobů pomocí gelů, použití prebiotik podporujících růst žádoucích bakterií, cílená antimikrobiální opatření nebo ústní výplachy upravující pH. Významnou roli by samozřejmě nadále hrály i behaviorální zásahy, zejména omezení příjmu cukru.

I v případě, že se ústní mikrobiom ukáže spíše jako důsledek obezity než její příčina, může mít jeho analýza praktický význam. Změny v mikrobiálním složení lze snadno zachytit pomocí testu ze slin, což by mohlo sloužit jako jednoduchý nástroj pro včasnou detekci rizika obezity a zahájení preventivních opatření.

Image

Čtěte také

Poznejme své nitro: Rozhovor nejen o mikrobiomu s českou mikrobioložkou

Nadaný diplomat

• čaroděj Merlin

Postava z pradávných britských mýtů se stala pravzorem všech moudrých anglosaských čarodějů s dlouhým bílým vousem a vyrovnanou vševědoucí povahou. Přesto byl Merlin schopen i poněkud bláznivých kousků. A pokud v něm vidíte inspiraci pro čaroděje Gandalfa nebo Albuse Brumbála, vidíte správně. 

Merlin byl podle pověstí synem smrtelnice a démona, proto se v něm snoubila schopnost vidět budoucnost a kouzlit s lidskou moudrostí a nadáním na poli státnické diplomacie. Právě on zařídil, aby se setkali rodiče budoucího krále Artuše a počali spolu dítě, které později svými radami vychoval v nejlepšího panovníka, jakého Britské ostrovy poznaly. Uměl také měnit podobu, často se stával jelenem či divým mužem, ale dovedl přijmout i vzezření rolníka, mnicha nebo dítěte.

Podle některých verzí legendy se mu stala osudnou žena, a to Jezerní paní, nazývaná někdy Viviane. Poté, co ji Merlin naučil všechna důležitá kouzla, obrátila se proti němu a zaklela jej do věčného vězení, odkud už se nikdy nemůže dostat. Uvěznila ho prý v jeskyni, ve stromě, nebo ještě hůř – ve zcela neviditelné věži, kde prý čaroděj setrvává dodnes… 

Poustevník i vojevůdce

Překvapivě se zdá, že i tato zjevně smyšlená postava má skutečný předobraz, přesněji řečeno dokonce dva. Ve své knize Dějiny britských králů z roku 1136 – z níž veškeré další pověsti o Merlinovi vycházejí – spojil kronikář Geoffrey z Monmouthu podle všeho dvě reálné osoby. První z nich se stal velšský poustevník a prorok Myrddin Wyllt, spojovaný s městem Carmarthen ve Walesu. Původně byl zřejmě vojákem a na konci 6. století unikl do lesů po bitvě u Arfderyddu, znechucen krvavostí válek. 

Vojevůdce Ambrosius Aurelianus žil pro změnu asi o sto let dřív a vedl původní Britony v boji proti anglosaským vetřelcům. Geoffrey z Monmouthu oba muže ve své tvorbě propojil, přidal jim kouzelnické atributy a výsledek umístil do legendární doby krále Artuše. V literárním díle měl čaroděj figurovat jako ideální postava a vtělení často protichůdných vlastností.

Muž se zakrytou hlavou

• Robin Hood

Legendární zbojník z Sherwoodského lesa, který „bohatým bral a chudým dával“, zůstává vzorem ctnostného člověka stojícího mimo zkaženou společnost. V širším smyslu jej můžeme považovat i za praotce pozdějších lupičů-gentlemanů či sympatických podvodníků. Existoval však ve skutečnosti někdo jako Robin Hood a jeho tlupa „veselých mužů“? Jde o další variaci na artušovské bratrstvo, kde jsou si všichni rovni? Vypadá to, že ano. A jako nejpravděpodobnější se jeví, že se v bájné postavě spojilo hned několik reálných osob.

Ve středověkých soudních spisech se jméno uváděné jako Robyn vyskytuje často a poměrně často také ve spojitosti s přízviskem Hude, které jednoduše označuje „toho s kápí“ či volněji „se zakrytou hlavou“. V dochovaných záznamech z 13. století se dané konkrétní označení prokazatelně objevuje osmkrát.

Zbojník z Yorku

Za nejpravděpodobnější dějinnou předlohu se považuje jistý Robin z Yorku, který byl připraven o svůj majetek, načež se stal psancem a zbojníkem. Je zmiňován v roce 1226, v tom případě by se ovšem jeho působení nekrylo s vládou Richarda Lvího Srdce v 90. letech 12. století. Nicméně jak jsme viděli u Artuše, s přesuny mezi stoletími si ani kronikáři příliš nelámali hlavu.

Podle některých historiků jakýsi Robin doopravdy existoval, ale šlo jen o krutého hrdlořeza, který si svůj lup obvykle nechával. Občas však pomohl Angličanům k majetku, který jim sebrali Francouzi, za což mu nejspíš byli vděční.

Křesťanský bojovník

• El Cid

Není pochyb, že postava ze španělských rytířských románů skutečně existovala. Podle pověsti se jednalo o hrdinu bojů proti Arabům a zároveň o prototyp velkého křesťanského bojovníka, jenž se ve jménu božím neváhal vydat proti nevěřícím nepřátelům. Právě tím si vysloužil svou přezdívku El Cid, jež v arabštině značí pána či velitele. Když pak při obléhání Valencie zemřel, dala prý vdova Jimena jeho tělo přivázat ke koni a pustila zvíře mezi nepřátelské voje. Protivníci se přitom vyděsili natolik, že zděšeně uprchli: Dokonce i mrtvý vojevůdce v nich budil stejnou hrůzu jako za života.

O postavě Cida máme asi nejpřesnější informace ze všech osobností zmiňovaných v tomto článku. Je jisté, že žil a že se boje, jichž se účastnil, opravdu udály. Šlechtic Rodrigo Díaz de Vivar se narodil okolo roku 1040 v kastilském Vivaru a zemřel v roce 1099 ve Valencii. Byl velmi schopným vojevůdcem, ale není pravda, že by vždy stál bezvýhradně na straně křesťanských bojovníků. 

Na obě strany

Původně působil ve službách kastilského krále Alfonsa, avšak po roztržce a vynuceném odchodu do exilu vstoupil do služeb maurských čili muslimských panovníků Zaragozy. Později získal území kolem Valencie a stal se tam de facto neomezeným vládcem, přestože formálně podléhal králi Kastilie. V jeho vojsku sloužili křesťané i muslimové a stejně tak tomu bylo s jeho úředníky: Velký Cid podle všeho dospěl k závěru, že obě vyznání mohou za jistých okolností žít smírně.

S Jimenou měli syna a dvě dcery, které se dobře provdaly do vysokých šlechtických kruhů. Příslušníci mnoha dnešních panovnických rodů, včetně toho britského, tak patří k potomkům velkého španělského válečníka.

Image

Čtěte také

Pravda o Williamu Wallaceovi: Statečné srdce, jak ho nejspíš neznáte

Vědci vyvíjejí terapii, která by mohla změnit způsob, jakým se léčí chronická bolest. Místo tlumení bolesti pomocí léků účinkujících až v mozku, se snaží zasáhnout přímo u zdroje – v místě zánětu. Nový přístup využívá speciálně upravené nervové buňky odvozené z kmenových buněk, které fungují jako biologická „houba“: zachytí signály bolesti ještě dřív, než se vůbec dostanou do mozku.

Experiment byl zatím proveden na laboratorních myších s artrózou kolene, ale výsledky naznačují, že by tento princip mohl jednou pomoci lidem s chronickou bolestí, například při osteoartróze. Výzkumníci doufají, že by se tím snížila závislost pacientů na opioidech, které sice bolest tlumí, nesou ale značná rizika.

Jak funguje terapie houbou

Terapie s označením SN101 je založena na lidských pluripotentních kmenových buňkách, tedy buňkách schopných přeměnit se na téměř jakýkoli typ tkáně v těle. Vědci pod vedením Gabsanga Leeho z Johns Hopkins School of Medicine tyto kmenové buňky v laboratoři „přeprogramovali“ tak, aby se z nich staly nervové buňky reagující na bolest.

Po aplikaci do zaníceného kloubu nové neurony neslouží k náhradě těch původních. Existují vedle nich a fungují jako návnady: vážou na sebe zánětlivé molekuly a signály bolesti, které by jinak aktivovaly přirozené nervové buňky a poslaly bolestivou informaci do mozku. Výsledkem je, že se signál bolesti „ztratí“ v místě vzniku.

Budoucnost v léčbě osteoartrózy?

Osteoartróza je nejrozšířenější formou artritidy a postihuje především kolena, kyčle, páteř a krk. Je charakterizována chronickým zánětem, bolestí a postupným rozpadem chrupavky a kosti. V současné době na ni neexistuje přímá léčba a běžné terapie se soustředí hlavně na zvládání příznaků – pomocí rehabilitace, analgetik, steroidních injekcí nebo v těžších případech opioidů.

Právě opioidy jsou problematické. Přestože dokážou bolest účinně tlumit, působí v mozku a neřeší příčinu bolesti. Navíc mohou vyvolávat nevolnost, zvracení a závislost. Odhaduje se, že se k nim uchyluje přibližně devět procent pacientů s artrózou kolene, často dlouhodobě.

Nečekaný bonus

Zajímavým vedlejším zjištěním experimentu je, že upravené neurony u myší nejen snižovaly bolest, ale zároveň podporovaly obnovu chrupavky a kostní tkáně. To je u osteoartrózy mimořádně lákavé, protože by terapie nemusela pouze tlumit bolest, ale mohla by i zpomalovat samotný degenerativní proces v kloubu.

Podle Chuan-Ju Liua z Yaleovy univerzity je právě kombinace úlevy od bolesti a zpomalení rozpadu chrupavky tím nejzajímavějším aspektem celé studie.

Nový způsob, jak přistupovat k bolesti

Výsledky zveřejnil server bioRxiv a dosud neprošly recenzním řízením. Autoři i nezávislí odborníci zdůrazňují, že jde o výzkum v rané, preklinické fázi. Lidské klouby jsou výrazně větší a mechanicky složitější než ty myší, lidský imunitní systém může na nové buňky reagovat odlišně a odlišné může být i zpracovávání bolesti.

Než by se terapie mohla dostat k lidem, čekají ji toxikologické testy, dlouhodobé studie bezpečnosti a klinické zkoušky. Přesto je základní myšlenka považována za velmi inovativní.

„Houba na bolest“ zatím není lékem, ale představuje nový koncept: místo potlačování bolesti v mozku by se budoucnu mohlo zabraňovat jejímu vzniku přímo v postižené tkáni. Pokud se tento přístup osvědčí i u lidí, mohl by v budoucnu nabídnout bezpečnější a cílenější alternativu k opioidům a zásadně změnit léčbu chronických bolestí.

Image

Čtěte také

Experti naléhavě varují: Je nutné přestat používat opiáty na bolesti zad

Planetární mlhovina Helix (NGC 7293) je jednou z nejbližších a také nejjasnějších planetárních mlhovin. Kvůli jejímu zvláštnímu vzhledu se jí někdy přezdívá „Sauronovo oko“. Pozorujeme ji v souhvězdí Vodnáře a je od nás vzdálená přibližně 650 světelných let. Její vznik započal zhruba před 12 100 lety, kdy původní hvězda odhodila své vnější vrstvy. Od té doby se mlhovina nafoukla do stávající velikosti okolo 5,7 světelného roku.

Astronomové sledují mlhovinu Helix už od jejího objevu v roce 1884 všemi možnými přístroji. Nově se na ni zaměřil i Webbův dalekohled, který mlhovinu pozoroval s využitím infračervené kamery NIRCam (Near-Infrared Camera). Je to okouzlující podívaná, která nám přibližuje, jak by mohl vypadat dramatický skon našeho Slunce.

Detaily planetární mlhoviny Helix

Na snímku Webbova dalekohledu je patrná struktura plynu, který vyvěrá z umírající hvězdy. Na snímku je rovněž vidět, jak hvězdy recyklují svůj materiál zpět do vesmíru a připravují tím příchod budoucí generace hvězd a planet, které vzniknou v dané oblasti vesmíru.

Webbův snímek ukazuje pilíře plynu, připomínající komety s jejich ohony, které se nacházejí ve vnitřní oblasti rozpínající se plynné vrstvy. Prudké vichry rychle se pohybujícího horkého plynu, vyvrženého z umírající hvězdy, narážejí do pomaleji se pohybujících vrstev prachu a plynu, které hvězda odvrhla dříve – a formují tím pozoruhodnou strukturu mlhoviny.

Uprostřed planetární mlhoviny se nachází bílý trpaslík, žhnoucí pozůstatek zaniklé hvězdy. Jeho intenzivní záření proniká okolním plynem a vykresluje celkový vzhled mlhoviny. Kolem bílého trpaslíka se nachází horký ionizovaný plyn, dál od trpaslíka zase chladnější molekulární vodík. Přímo před našima očima zde vznikají složitější molekuly. Právě tyto vesmírné „inkubátory“ představují surovinu, z níž mohou v v budoucnosti vznikat nové planety.

zdroj videa: NASA, CC BY 4.0

Image

Čtěte také

Dalekohled Jamese Webba odhalil příčinu ikonického tvaru slavné planetární mlhoviny

Sněhová bouře a mrazivé počasí, které o víkendu zasáhlo Spojené státy, přinesly teploty hluboko pod –20 °C. Ve Watertownu naměřili meteorologové –34 °C a ve vesnici Copenhagen ve státě New York dokonce –49 °C. Zrušeno bylo více než 10 000 letů a bez elektřiny zůstalo okolo 800 000 Američanů.

Nezvykle chladné počasí (aktuální teploty jsou místy i o desítky procent nižší, než je průměr) nepředstavuje výzvu jen pro lidi, ale i pro obyvatele zoologických zahrad. Extrémní mrazy, silné sněžení, mrznoucí déšť a nebezpečné vrstvy ledu nutí odborníky na chov zvířat přepnout do krizového režimu. Zoologické zahrady po celé zemi proto aktivují detailně propracované plány, jejichž cílem je ochránit zvířata před chladem a zároveň zachovat jejich fyzickou i psychickou pohodu.

Zázemí v teple a více rozptýlení

V Texasu, kde se s podobně nízkými teplotami běžně nepočítá, přijala houstonská zoo rozsáhlá technická opatření. Budovy a stáje byly vybaveny výkonnými topnými systémy konstruovanými tak, aby zvládly i extrémní klimatické podmínky.

Zvířata mají k dispozici větší množství sena a podestýlky, které pomáhají udržet tělesné teplo, a zásoby krmiva byly doplněny s předstihem. Současně jsou chráněny i citlivé rostliny v areálu zoo a připraveny záložní generátory pro případ výpadku elektrické energie.

Podobně postupuje i dallaská zoo, která plánuje přesunout řadu zvířat do vnitřních prostor. Zde však nejde jen o teplotní komfort – důležitou roli hraje také mentální stimulace. Ošetřovatelé proto zvyšují počet tzv. enrichment aktivit, které mají zvířata rozptýlit nebo je stimulovat. Dlouhodobý pobyt ve vnitřních prostorech může být pro zvířata psychicky náročný, a bez dostatku podnětů by mohl vést ke stresu nebo stereotypnímu chování.

V texaské zoo ve Fort Worth byla do tepla přesunuta i kriticky ohrožená populace želv Panových (Cuora pani), které jsou na nízké teploty mimořádně citlivé. Cincinnatská zoo zvolila jiný přístup: část ošetřovatelského personálu zůstává během bouře přímo v areálu i přes noc, aby mohla okamžitě reagovat na případné problémy se zvířaty či technickým zázemím.

Ve Washingtonu, D.C., se Národní zoo při Smithsonově institutu řídí zavedenými protokoly. Pokud teploty klesají pod 35 °F (zhruba 1,7 °C), přesouvají se do vnitřních prostor všechny druhy, které jsou na chlad citlivé. Týká se to například asijských vyder malých (Aonyx cinereus), pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis), orangutanů nebo goril. Tyto postupy vycházejí z dlouhodobých poznatků o fyziologii jednotlivých druhů a jejich schopnosti regulovat tělesnou teplotu.

Ne všechna zvířata však zimu vnímají jako hrozbu. Některé druhy jsou na chlad evolučně dokonale přizpůsobené. Sněžná levhartice Marcy ve filadelfské zoo si podle ošetřovatelů současné podmínky užívá a podobně je na tom i tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) v kansaském Sedgwick County, pocházející z mrazivých oblastí ruského Dálného východu.

Image

Čtěte také

Jak vytrhnout krokodýlovi stoličku: Unikátní zákrok v australské zoo

Popularizátor kosmonautiky Tomáš Přibyl působí v Technickém muzeu v Brně a dění v oboru sleduje již přes třicet let. Povídali jsme si s ním zejména o pilotované kosmonautice, tedy misích s posádkou. Je možné, že potomci našich potomků už budou létat do vesmíru na prázdniny?

Jaká je současná pilotovaná kosmonautika? Rozvíjí se, nebo stagnuje?

Myslím si, že jsme na prahu nové éry pilotované kosmonautiky – z jednoho prostého důvodu: To, co ještě před pěti roky nebylo možné, tedy soukromé komerční lety do vesmíru, je dnes běžné. Máme k dispozici soukromé kosmické lodě, buď již vyvinuté, nebo zatím vyvíjené, a to jak v USA, tak v jiných zemích včetně Číny. Podívejte se jen na poslední rok! 

V září 2024 se uskutečnila mise Polaris Dawn, první výstup astronautů ze soukromé kosmické lodi v soukromých skafandrech. Loni v dubnu následovala mise Fram2 nad polární oblastí Země. Výborně to doplňuje činnost stávajících kosmických agentur. Samozřejmě zaznívá kritika, že těmi takzvanými astronauty, kteří si vše platí ze své velmi hluboké kapsy, jsou jenom turisté a že to nemá žádný význam.

Do vesmíru už se podívali jak miliardáři, tak třeba zpěvačka Katy Perry. Mají podle vás takové mise opodstatnění?

Byl jsem na jedné konferenci, kde mluvil německý kosmonaut Hans Schlegel a podobné mise velmi obhajoval. Proč? Uvědomme si, že když NASA či jiné agentury vybírají astronauty, jedná se o nesmírně vzdělané lidi, se dvěma či třemi vysokoškolskými tituly a perfektně zdravé. Jak ale chcete na takovýchto „supermanech“ něco testovat – třeba odvápňování kostí ve vesmíru? Vy tam musíte poslat nějakého Homera Simpsona, abyste měli klasický vzorek obyčejného člověka. Proto je strašně důležité, že se na oběžnou dráhu dostanou turisté a lze na nich provádět lékařské a psychologické pokusy, které zahrnují sledování krevního tlaku, změn chování, očního pozadí, svalové hmoty a tak dál. Nacházíme se v éře demokratizace vesmíru, a je to dobře.

Vy tedy vidíte dobývání kosmu optimisticky. Budou podle vás lety přibývat a rozvíjet se?

Jednoznačně ano. Lehce odbočím k obecné kosmonautice: Obor neskutečně šlape, ročně se do něj investuje přes šest set miliard dolarů, z čehož asi jen čtvrtina jde z kapes daňových poplatníků a zbytek hradí soukromníci. Oni neposílají sondy k Marsu, Venuši či Saturnu, ale stavějí komunikační družice a navigační satelity. Vesmír představuje obrovský byznys a roste doslova raketovým tempem. Do konce příští dekády se zmíněné investice zvýší možná i čtyřnásobně! Říká se, že první dolarový bilionář – a pravděpodobně to bude Elon Musk – otevře stavidla kosmické ekonomiky.

Co si máme pod termínem kosmická ekonomika představit?

Technologie spojené s kosmickými lety. Vezměte si třeba satelitní megakonstelaci Starlink firmy SpaceX. Když postavíte na celé planetě deset milionů základnových stanic, zajistíte tím její pokrytí signálem pro mobily. Pošlete ale deset tisíc družic na oběžnou dráhu, a máte pokryté i oceány, polární oblasti či pouště, místa, kde dneska komunikovat nelze. Na začátku musíte do systému vložit ohromnou částku, ale pak se z něj stane tiskárna na peníze. Starlink teď znamená na Ukrajině strategickou věc, vidíme, že ho používají Rusové i Ukrajinci. Čína plánuje tři satelitní megakonstelace, každou s více než deseti tisíci družic. Uvažuje o tom Evropa. Jde o neskutečnou strategickou komoditu pro jednadvacáté století!

Jak chápete úlohu Elona Muska? Podle některých odborníků jeho osoba kosmonautice spíš škodí. A z pohledu běžného člověka působí úsměvně jeho starší prohlášení, že v tom a tom roce rozhodně poletí na Mars, když víme, že se nic z toho nenaplnilo…

Bod jedna: On často vyhlašuje naprosto nerealistické termíny. Nelze je brát vážně, to ví dnes už každý. Jde o jeho pracovní taktiku, dává svým lidem nůž na krk a chce po nich nereálné tempo. Na druhé straně ten, kdo takové tempo vydrží, se dočká odměny. Někteří lidé v NASA se během let vůbec nedostali k nějakému letovému hardwaru. Pak přešli k Muskovi a o pár měsíců později se jejich nápady a výtvory ocitly na oběžné dráze. SpaceX nabízí ohromné příležitosti. Ale existuje už i klišé, že je tu takzvaná Muskova konstanta: Každý termín, který podnikatel vyhlásí, se musí vynásobit konstantou – ta je ovšem proměnlivá (úsměv).

A jaký je bod dva?

Musk je geniální technik, obchodník i organizátor. Podívejte se na nějaká videa: Prochází továrnou a přesně ví, kam na Tesle nebo na raketě Starship který ventil patří! Je neuvěřitelné, jak to dokáže pobrat. Často spí v továrně na matraci. Vidí za horizont, za dva, za tři!

Mně taky třeba nebylo úplně jasné, proč něco dělá, ale ukázalo se, že nějaká věc měla za čtyři roky mnohem hlubší smysl, než jsme si tehdy dokázali představit. A organizátor? Je neskutečné, jaké obrovské kolosy dokáže řídit. Ano, má na to lidi. Ale on je tím hlavním hybatelem, který udává tempo a směr.

Proč se na něj tedy tolik lidí i z branže dívá jako na člověka, který kosmonautice škodí, a někteří o něm ani nechtějí hovořit?

On je „trošku hodně magor“, abych tak řekl. Jeho metody řízení a jednání s lidmi, se spolupracovníky, s partnerkami jsou hrozné – je naprostý asociál. V mládí byl zvyklý na surové bitky v jihoafrických školách. Jde o to, ukázat ramena. Když mu spadla testovací raketa, vyhodil první čtyři manažery, které potkal na chodbě, ačkoliv žádný z nich za projekt nemohl. Vyrazí vás klidně na hodinu, a to po deseti letech tvrdé práce. Takového člověka byste nechtěli mít za souseda, za partnera ani za kamaráda, natož za šéfa. Ale zase lidem umožňuje dělat na neuvěřitelných projektech.

Na jeho texaské základně Starbase jsem byl pětkrát, viděl jsem jeho rakety startovat na vlastní oči a ten progres je neskutečný. Takže lidé za ním jdou, i když SpaceX nabízí na americký kosmický průmysl podprůměrné platy.

Co všechno Elon Musk tak zásadně změnil?

Vymetl v kosmonautice ten zapšklý Augiášův chlév. Desítky let se prodávaly rakety za stamiliony dolarů, a Musk situaci rozhrábl. Měl jednu velkou výhodu, že začal SpaceX budovat na zelené louce. Netížila ho koule na noze v podobě nějakých zakázek, už postavených startovacích ramp, kterým by musel své rakety přizpůsobovat, neměl subdodavatele… Mohl začít s technologií jednadvacátého století. 

SpaceX má státní zakázky: Nabídla službu, kterou stát poptával, za poloviční nebo třetinovou cenu oproti konkurenci. Tím, že Musk dopravu do vesmíru zlevnil, ho zdemokratizoval. Družice dnes mohou vypouštět i studenti z Česka! Už se nejedná o záležitost padesáti, sta, pěti set milionů dolarů. Částky jsou o několik řádů nižší. Dělají se experimenty, které by dřív nebyly možné.

V čem jsou rakety SpaceX unikátní?

Dřív se Muskovi všichni vysmívali, třeba s návratem raket. Na začátku totiž opakovaně selhávaly, ale dnes ho každý kopíruje. Například v Číně stát financuje osm soukromých kosmických firem, které dělají klony Falconu 9, jako by mu z oka vypadly. Všechny asi neuspějí, ale to nevadí. Evropa, Rusko, Indie, Japonsko o nich uvažují. Musk je dnes v kosmonautice lídrem. 

Jeho budoucí obří raketa Starship naprosto změní pravidla hry. Nebude se z ní zahazovat ani šroubek a ročně by se mohlo vyrobit až tři sta exemplářů. Budou létat opakovaně a vynesou na oběžnou dráhu statisíce tun paliva. Poletí i k Měsíci, k Marsu, vytvoří ve vesmíru infrastrukturu – vzniknou třeba kosmické elektrárny, což si ani dnes ještě neumíme představit.

Jak vidíte lunární mise?

V roce 2023 se plánovalo, že se v roce 2024 poletí kolem Měsíce, ale šlo o naprosto nerealistický termín. Teď to vypadá, že v první polovině letošního roku uskuteční oblet Měsíce mise Artemis II. V posádce bude první žena a první člověk jiného než amerického původu, konkrétně Kanaďan. V roce 2028 se má uskutečnit Artemis III a na palubě by měla být první astronautka, která se vydá na lunární povrch. Bohužel podle současného Trumpova postoje následně program skončí.

Ovšem i Čína už třicet let chystá vlastní pilotovaný let na Měsíc. Od roku 2016 měla rozpracovanou loď, představila lunární modul, skafandry i rover. V roce 2030 by měli letět čtyři kosmonauti a dva z nich se po měsíčním povrchu projdou. Takže teď už je cílem USA předběhnout Číňany. Ti nemají tak nerealistické termíny, žádná Muskova konstanta – jejich plány se posunuly třeba jen o rok.

A co kolonizace Marsu?

Prvního člověka tam pošle Elon Musk. Dlouhodobě prohlašuje, že v roce 2026 zamíří na Mars pět lodí Starship bez posádky, ale s vozidly upravenými pro jízdu po marsovském povrchu a s roboty. Pokud s touto misí uspěje, hodlá tam v roce 2028 poslat první lidi. A teď vstupuje do hry ona pověstná konstanta. Takže můj názor? Já to spíš vidím na rakety v roce 2028 a pilotovanou výpravu do deseti let. Přesto je ten horizont tak blízko jako nikdy dřív. Musk chce na Marsu vybudovat soběstačnou kolonii pro milion lidí, ne tam jen zapíchnout vlajku a letět domů. Kolonizátoři nebudou odkázaní na cokoliv ze Země a on to chce stihnout ještě za svého života.

Za deset let uděláme rozhovor znovu a uvidíme, k jakému posunu došlo…

Vývoj je opravdu neskutečně rychlý. Kosmonautika už deset let roste tempem, jaké jsme si donedávna neuměli představit. Třeba družicovou navigaci, kterou máme všichni v mobilu, nepoužíval před patnácti lety skoro nikdo a pár vyvolených mělo možná nějakou krabičku. Dnes se vypouští několik navigačních družic ročně řádově za miliardy dolarů. Navigační čipy obsahuje každý mobil, celosvětový trh s hardwarem má hodnotu desítek miliard dolarů. A u softwaru s družicovou navigací se bavíme o částce přesahující sto miliard dolarů ročně. Země díky tomu přestávají být rozvojové, Čína, Indie, Afrika rostou.

Nebo si vezměte, že ještě nedávno nemělo čtyřicet pět milionů lidí v USA přístup k internetu. Existují tam obrovské pustiny, neskutečné vzdálenosti… Poměrně hodně lidí v takových místech žije, ale operátorům se jeden ranč nevyplatí. Jde o pole neorané, růst mohou i bohaté země.

Přesto si nejde nevšimnout, že byl vývoj v kosmonautice nakonec mnohem pomalejší, než se předpokládalo v jejích počátcích. Stála za tehdejším ohromným tempem opravdu jen studená válka, jak se často uvádí?

Studená válka sama o sobě určitě byla hybatelem. Ale kosmonautiku musíte zaplatit. Studená válka podnítila vesmírné závody a stala se hlavním důvodem, proč se do kosmonautiky vkládaly nepředstavitelné peníze. V šedesátých letech šlo do NASA čtyři a půl procenta národního rozpočtu, každý dvacátý dolar v USA, což bylo dlouhodobě neudržitelné. Vrchol výdajů znamenaly roky 1965, 1966. Bylo třeba postavit rampy, vyvíjet rakety, vycvičit astronauty. V roce 1969 už se pak letělo jenom za cenu paliva. Dávno předtím šlapala kosmonautika na brzdu, situace se nedala ufinancovat. Ale společenský konsenzus pomáhal. Dnes jde na její rozvoj půl procenta, což je taková zdravá částka.

Jaká je vaše vize kosmonautiky pro příští dekády? Budou do vesmíru létat obyčejní lidé?

Čistě za sebe: Před deseti lety jsem si nedovedl představit, že na družici poletí věc, kterou jsem sám navrhl, i když šlo o drobnost. Takže nechci spekulovat – je to stejné, jako byste v roce 2000 po někom chtěla, aby předpověděl rozvoj internetu. Ale jednoznačně bude do kosmu létat čím dál víc lidí. Budou tam pracovat těžaři, výzkumníci, možná vzniknou i vesmírná sanatoria. Člověk upoutaný na Zemi na vozík bude moct na oběžné dráze ve stavu beztíže žít plnohodnotný život. Lidé tam možná budou jezdit na rehabilitace.

Vaše nadšení je nakažlivé, člověk by si hned pořídil letenku…

Zabývám se kosmonautikou téměř čtyřicet let. Ze začátku mě zajímala, ale byla taková zapšklá. Jela si ve svých kolejích. Raketoplány představovaly úžasné technologické hračky, ale byly „na jedno brdo“. A teď mám najednou možnost vidět kosmonautiku 2.0, kde je na rozdíl od šedesátých let hybatelem ekonomika a společenská potřeba, a fascinuje mě, čeho jsem se dožil. Věřím, že místo do Chorvatska budeme na prázdniny létat na oběžnou dráhu nebo na Měsíc.

A co třeba sport? Možná vznikne liga kosmického famfrpálu a půjde o nekonečný zdroj příjmů! Kdyby se před dvaceti lety politici rozhodli, že financování kosmonautiky zaříznou, tak bychom do vesmíru létat přestali. Kdyby se to ale stalo dneska, zaplní tu díru Musk a jiní podnikatelé. Kosmonautika už se stará sama o sebe. Už nám vyrostla, holka!

Ing. Tomáš Přibyl

Kosmonautice a všemu, co s ní souvisí se věnuje už přes třicet let. Osobně se setkal s více než 260 kosmonauty a navštívil všechna střediska NASA. Napsal o kosmonautice celou řadu knih, například Smrt měla jméno Challenger, Den, kdy se nevrátila Columbia nebo Dobytí Měsíce. Působí jako kurátor letectví a kosmonautiky v Technickém muzeu v Brně 

Image

Čtěte také

Civilní létání do kosmu stále v nedohlednu: Kdy bude vesmírná turistika konečně dostupnější?

V tokijské čtvrti Šibuja se nedávno objevil bar, který vyvolává debatu o diskriminaci a proměnách noční kultury. Před vchodem má umístěnou výraznou ceduli s nápisem, že jde o místo určené mladé generaci, konkrétně pro lidi do 40 let. 

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o riskantní podnikatelské rozhodnutí, které omezuje potenciální klientelu. Majitel baru ale tvrdí, že jde o vědomou volbu. Cílem je vytvořit prostředí, ve kterém se budou hosté cítit pohodlně.

Upustit páru

Podle personálu tvoří hlavní část zákazníků mladí lidé, a pokud se v podniku objeví starší hosté, často si stěžují na hluk. Věkové vymezení má proto předejít konfliktům a nespokojenosti na obou stranách.

Japonské izakaya bary jsou tradičním typem podniku, které stojí někde mezi klasickou hospodou a restaurací. Typicky jde o neformální, často hlučnější a uvolněné místo, kam Japonci chodí po práci s kolegy nebo přáteli na pár skleniček a něco malého k jídlu. V japonské kultuře má tento typ podniku silnou sociální roli – jde o prostor, kde se stírají pracovní hierarchie a kde se „ventiluje“ pracovní den.

Někteří mladí zákazníci iniciativu vítají. Díky tomu, že jsou v podniku hlavně mladí lidé, si mohou dovolit být hlučnější a uvolněnější, aniž by se obávali, že budou někoho rušit. Bar tak podle nich nabízí prostor, kde se nemusí neustále hlídat a přizpůsobovat se.

Věk je jen číslo

Majitel podniku zároveň zdůrazňuje, že lidé nad 40 let nemají oficiální zákaz vstupu. Cedule má sloužit spíše jako upozornění na atmosféru uvnitř než jako striktní pravidlo. Pokud starší hosté přijdou, personál je předem upozorní, že bar bývá hlučný a živý. Pokud s tím nemají problém, jsou vítáni. Jak majitel s nadsázkou dodává, „pokud je někdo starší čtyřiceti, ale mladý duchem, nemáme důvod ho odmítat“.

Celá záležitost tak otevírá širší otázku, zda je podobné věkové vymezování legitimním způsobem, jak si podnik definuje cílovou skupinu, nebo zda už balancuje na hraně věkové diskriminace. Zatímco část veřejnosti krok baru kritizuje, jiní jej vnímají jako praktické řešení generačních rozdílů v očekáváních od noční zábavy – zejména v jedné z nejrušnějších tokijských čtvrtí, jakou Šibuja rozhodně je.

Image

Čtěte také

Osamělost neprodáváme: Jihokorejská restaurace odmítá sólo hosty

Archeologové v Německu objevili čtyři římské pochodové tábory a přibližně 1 500 artefaktů, které pocházejí z 3. století n. l. Nález poskytuje vzácný pohled na vojenské operace Římské říše hluboko na území, jež bylo tehdy obýváno germánskými kmeny a leželo mimo trvalou kontrolu Říma.

Ambiciózní expanze

Ve 3. století podnikala Římská říše opakované vojenské výpravy do oblasti dnešního Německa. Strategickým cílem bylo rozšíření římské moci směrem k řece Labi, která ústí do Severního moře a představovala důležitou dopravní i obchodní tepnu. Tyto snahy však narážely na tvrdý odpor germánských kmenů, jejichž odvetné útoky přispěly k hluboké krizi Římské říše ve 3. století.

Nově objevené tábory představují hmatatelný důkaz těchto konfliktů – krátkodobé vojenské základny, které legie stavěly během svých tažení.

Dokonalá vojenská rutina

Římské tábory byly podle archeologů vysoce standardizované stavby, budované rychle a podle přesných pravidel. Typický pochodový tábor měl obdélníkový půdorys se zaoblenými rohy a byl obehnán příkopem a valem.

Z bran vedly hlavní cesty křížící se v pravém úhlu, které směřovaly do středu tábora. Právě zde stála principia – velitelství jednotky. Charakteristickým obranným prvkem pochodových táborů byl tzv. titulum – krátký úsek příkopu a valu umístěný před vstupní branou, který ztěžoval přímý útok nepřítele.

Hřebíky ze sandálů a mince císařů

Dva tábory byly identifikovány u města Aken, další poblíž Deersheimu a čtvrtý v oblasti Trabitz. Na jejich objevu se podíleli amatérští i profesionální archeologové, kteří využili letecké a satelitní snímky, terénní průzkum i cílené vykopávky. Klíčovou roli sehrály také detektory kovů, díky nimž se podařilo objevit obrovské množství drobných předmětů.

Mezi více než 1 500 artefakty výrazně převažují železné hřebíky. Mnohé z nich pravděpodobně pocházejí z vojenských sandálů – caligae – které nosili římští legionáři a pomocné jednotky. Tyto podrážkové hřebíky (hobnails) zajišťovaly lepší trakci při dlouhých pochodech, v náročném terénu se ale často uvolňovaly.

Zásadní roli při datování nalezených artefaktů sehrály objevené mince z druhé poloviny 2. a počátku 3. století, přičemž stáří potvrdily i radiokarbonové analýzy.

Zvláštní pozornost vzbuzuje denár císaře Marca Aurelia Severuse Antonina, známějšího jako Caracalla, nalezený v táboře u Trabitzu. Jde o nejmladší minci z celého souboru, což naznačuje, že tábor mohl vzniknout během Caracallova tažení do Germánie roku 213 n. l.

Zapomenutý konflikt na Labi

Historické prameny uvádějí, že Caracallova výprava byla namířena proti skupině označované jako Albáni (Albanians), pravděpodobně pojmenované podle řeky Labe (lat. Alba) a žijící v její oblasti, nikoli proti Albáncům v dnešním etnickém smyslu. Nově objevené tábory tak mohou pomoci rekonstruovat průběh tohoto málo známého vojenského konfliktu, o němž se dochovalo jen minimum písemných zpráv.

Archeologický výzkum čtveřice lokalit zdaleka nekončí. Další analýzy mohou přinést nové poznatky o organizaci římských armád, jejich pohybu v nepřátelském území i strategii Říma v době hluboké imperiální krize. Každý hřebík ze sandálu a každá ztracená mince tak postupně skládají mozaiku příběhu, který se odehrál před 1 700 lety.

Image

Čtěte také

Dočasná základna v barbarské Germánii: Nizozemští archeologové objevili tábor římských legií

Improvizované výbušné zařízení (IED) tvoří podomácku zhotovená nástraha. K výrobě mnohdy postačí dostupné chemikálie, například hnojivo (dusičnan amonný). Nejčastěji se lze s IED setkat v asymetrických konfliktech, vedených nepravidelnými jednotkami.

Zkušenosti z Afghánistánu

V těchto případech se přímo nabízí napadání vozidel na komunikacích kvůli omezení pohybu logistických konvojů, přesouvajících se bojových jednotek či patrol. A právě potřeba omezit ztráty vojenského personálu vedly k vývoji a konstrukci tohoto jednoúčelového druhu vozidel. Obě okupační armády v Afghánistánu, sovětská i americká, musely nejdříve pochopit, že bojová vozidla pěchoty (BVP-1/2) stejně jako vozy AM General HMMWV (Humvee) se nehodí pro pohyb po cestách zamořených IED. Stalo se tak až poté, co zaplatily nemalými ztrátami.

K dalším rozšířeným taktikám partyzánských válek patří přepady vozidel ze zálohy palbou z ručních zbraní, takže korba musí odolat běžné pěchotní munici i velkorážným kulometům. Samozřejmě že každé vozidlo se dá zničit, pokud se nasadí silnější prostředky ve větším počtu. Cílem kategorie MRAP však je takovéto pokusy alespoň znesnadnit. Přesto guerilly dokážou často projevit až neskutečnou vynalézavost, což přináší do této problematiky neustálé inovace.

Skládačka komponentů

Vývoj typu splňujícího výše uvedené požadavky dostala v USA na starost společnost Navistar International, jejíž výrobní portfolio zahrnuje širokou řadu užitkových vozidel všeho druhu. K vývoji přizvala také izraelskou společnost Plasan Sasa disponující rozsáhlými zkušenostmi z produkce obrněných vozidel. Ve Spojených státech mohly práce probíhat značnou rychlostí, neboť se tam nacházelo množství výrobců komponentů ke stavbě jakéhokoliv vozidla. To přispělo k tomu, že sériová produkce typu označeného jako International M1224 MaxxPro začala v roce 2007. První objednávka zněla na 1 200 vozidel, do konce roku si pak ozbrojené síly řekly o dalších 1 775 kusů. „Minuvzdorný“ automobil převzaly ozbrojené síly mnoha zemí a hrály klíčovou roli v konfliktních zónách silně promořených IED, zejména v Afghánistánu a Iráku.

MRAP se přibližně dělí na menší kategorii 1 nebo větší kategorii 2, v závislosti na použití a kapacitě přepravovaných osob, rozměrnější „dvojka“ se potom hůře pohybuje v úzkých zastavěných oblastech. Navistar vyrábí MaxxPro v obou velikostech, i když naprostá většina dodaných vozidel patří k menšímu typu. Spíše než technologický zázrak představuje řada MaxxPro „pořádný kus železa“. Řízení napomáhají posilovače a automatická převodovka, díky výše umístěné pozici má řidič solidní výhled.

Vyměnitelná kola i pancíře

Pro odpružení nabízí řada MaxxPro dvě konfigurace: nezávislé zavěšení s dvojitými lichoběžníkovými rameny, vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, nebo tuhé nápravy spárované s poloeliptickými listovými péry a teleskopickými tlumiči, které zajišťují lepší mobilitu a stabilitu na nerovném terénu. Zavěšení s lichoběžníkovými nápravami představuje důležitý bezpečnostní prvek. Nápravy jsou v karoserii ukotveny tak, aby při nájezdu kola na minu došlo k jeho odtržení a tím se zabránilo narušení korby vozidla a újmě přepravovaných osob. K tomu však musí všechny osoby uvnitř zůstat po celou dobu připoutané šestibodovými pásy.

Odtržené kolo lze snadno vyměnit po opravě úchytů v korbě a výměně ramen nezávislého zavěšení. V případě tuhých náprav by při explozi patrně došlo k vytržení celé nápravy a k převrácení automobilu. Podle Navistar vzniklo vozidlo s ohledem na provozní připravenost a používá standardizované, snadno dostupné díly, aby se tak zajistila rychlá oprava a údržba. 

Pancéřová karoserie je sešroubovaná, nikoliv svařená, tak jako u jiných MRAP, což velmi usnadňuje opravy v terénu. Modely MaxxPro disponují bezdušovými dojezdovými pneumatikami (runflat) se zesílenými bočnicemi, které umožňují pokračovat v jízdě pár desítek kilometrů i po ztrátě vzduchu. Mají systém centrálního huštění pneumatik pro nastavení tlaku v různých terénech.

Jen proti pěchotním rážím

Automobily MaxxPro poskytují balistickou obranu splňující normy STANAG 4569. Znamená to, že chrání prostor osádky před průbojnými 7,62mm projektily a střepinami granátů do vzdálenosti 30 metrů a před velkorážnými 14,5mm střelami do dálky 200 metrů. Palba z větší blízkosti už by přepravované ohrožovala.

Pokud jde o exploze, vozidla odolají protipěchotním a lehčím protitankovým minám. Pro zvýšení schopnosti přežití a provozní efektivity lze MaxxPro vybavit rovněž dalšími ochrannými systémy, například modulárními přídavnými pancéřovými sadami a systémy aktivní ochrany (APS). Nelze však přejít skutečnost, že snaha maximalizovat protiminovou obranu i díky rozměrným kolům a výše umístěnému podvozku zapříčinila výraznou siluetu a tím pádem i nápadnost vozidla. Tu ještě někdy umocňují pancéřové štíty, chránící střelce ze zbraní umístěných na věži.

Osmičlenný výsadek

Výrobní řada sestává z množství mírně odlišných variant. Základní model rodiny MaxxPro má pohotovostní hmotnost 17 168 kg a užitečné zatížení 3 924 kg, což představuje celkovou hmotnost vozidla 21 092 kg. Rozměry vozidla jsou 6 451 mm na délku, 3 208 mm na šířku (včetně příslušenství) a 3 048 mm na výšku. MaxxPro dosahuje na komunikaci maximální rychlosti 105 km/h a nabízí dojezd až 400 km na plnou nádrž, dokáže se brodit hloubkou asi 90 cm. Efektivně zvládá členitý terén, zdolá strmé svahy se sklonem 30° a překoná boční sklony 17°.

Vozidlo dokáže přepravovat devět osob na sedadlech odolných proti výbuchu v následující konfiguraci: dvě sedadla směřující dopředu, šest zadních uspořádaných proti sobě a jedna sedačka střelce. Přístup do vnitřního prostoru umožňují troje dveře. Pro větší flexibilitu lze nainstalovat poklop, který dovolí bezpečný přístup i na střechu vozidla. 

Osádka má k dispozici rezervní kolo, pokud by došlo k roztržení pneumatiky v takové míře, že nepomůže dohušťování. Další modifikace MaxxPro (například ambulance, Dash M1235, Plus M1224, DASH DXM M1235a1, LWB a další) se odlišují zejména rozměry, silnějším motorem a vzhledem přední masky, vejde se do nich 7–9 lidí.

Automobily MaxxPro se spolu s dalšími lehkými obrněnci z kategorie MRAP zúčastnily většiny lokálních konfliktů nedávné minulosti, tedy především v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a nyní na Ukrajině. Tyto rychlé, obratné, ale jen slabě pancéřované typy se dají používat pouze k přepravám vojáků na bojiště (nikoliv ovšem bezprostředně do první linie), dále k provádění patrol, odvozu raněných a k policejním akcím. 

Musí se však vyhnout střetům s obrněnou technikou protivníka, v konfliktech s nepravidelnými povstaleckými silami se jim daří lépe než při „srážce“ dvou regulérních protivníků. Svou značnou výškou nad terénem představují vozy MaxxPro ukázkový cíl snad pro všechno, co disponuje alespoň 20mm kanonem. Proti obrněné technice samy nemají výzbroj, k tomu ovšem nebyly zkonstruované.

Očima české mise

Vzhledem k vysokému těžišti danému základním účelem – ochraně proti minám a IED – je jízda při celkové hmotnosti automobilu přes 20 tun dost houpavá a vyvolává v osobách pocit, že se obrněnec každou chvíli položí na bok, i když jsou limity bočního náklonu dostatečné. Nastupovat lze komfortně po zadní motoricky sklápěné rampě – asi proto, že plně vybavený bojovník by se těžko vyšvihl do potřebné výšky. Přeprava se neobejde bez pevného přikurtování do vcelku pohodlné anatomické sedačky, jinak by hrozilo, že při nájezdu na trhavinu a explozi se cestující udeří o strop či stěny. Účastníci skutečných ozbrojených střetů pak někdy doporučovali mít u sebe dobrý zavírací nůž – to kdyby se člověk při opouštění vozu do něčeho v tom chvatu zamotal.

Česká armáda provozovala v Afghánistánu několik zapůjčených MaxxPro, s nimiž hlídkovala, případně je používal tým na zneškodňování výbušnin, operující z americké základny Shank v provincii Lógar. Další obrněnce zmíněného typu dostal výcvikový a poradní tým AČR v afghánské provincii Vardak, kde působily společně s mnohem lehčími automobily italského původu IVECO LMV. Bližší zhodnocení výsledků těchto MRAP s českými osádkami na tomto dalekém válčišti však chybí.

I když celkově z evropského pohledu vše zastiňuje rusko-ukrajinská válka, asi nelze očekávat zklidnění řady regionálních asymetrických konfliktů. Spíše naopak, v dubnu 2025 je stále horko v Súdánu, Kongu, ale i v Somálsku, Libanonu, na syrsko-turecko-iráckém pomezí, skryté dlouhodobé konflikty doutnají v Afghánistánu, Pákistánu, Barmě, v menším měřítku i jinde. Ve většině těchto lokalit tedy nejspíš objevíme i MaxxPro, i když ne přímo v amerických, ale spíše ve spojeneckých službách, případně jako kořistní techniku… 

Image

Čtěte také

Obrněný transportér Pandur II: Osmikolový hraničář opředený skandály