Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?
Ruská říše byla na konci 19. století největším státem světa. Postavení velmoci však bylo dáno pouze mohutnou armádou, nikoliv vyspělým průmyslem a moderní státní správou. Opožděná průmyslová revoluce přinášela samoděržavnému státu další sociální problémy, které vyústily v revoluce na počátku 20. století.
Carský ukaz (příkaz) z roku 1861 „O nejmilostivějším darování nevolníkům práv svobodného rolnického stavu a o tom, jak budou zaopatřeni“ rušil nevolnictví a vymezoval právní postavení osvobozených rolníků. Ve druhé polovině 19. století to byla bezesporu nejvýznamnější reforma, kterou přinesl ruské říši car Alexandr II. Jeho reformní snahy však paradoxně utnul atentát v roce 1881. Alexandrovi nástupci rozhodně nehodlali pokračovat v jeho snahách a tak se Rusko jen velmi pomalu a nejistě vymezovalo ze zvyklostí a tradic, které držely ruské impérium na úrovni feudálního státu.
Nedostatečné reformy
Velké reformy byly pro Rusko po prohrané Krymské válce (1853–56) nezbytné, bylo nutné posílit stát a nastartovat modernizační proces. Kromě zrušení nevolnictví k tomu měly přispět další kroky: uvolnění cenzury, reformy školství, modernizace armády a další. Po smrti Alexandra II. však jeho syn Alexandr III. pod vlivem svého vychovatele, prokurátora Svatého synodu Pobědonosceva, přinutil reformní ministry k rezignaci a zakázal pokračovat v připravování ústavy. Zkrátka zařadil zpátečku a znovu omezil práva místních správ.
Snažil se udržet samoděržaví prostřednictvím policie a přímých představitelů. Pokusil se znovu zavést patriarchální řád v čele se šlechtou – to byla nejjistější cesta k revoluci. Většinu reforem se však přece jen zrušit neodvážil. Od roku 1864 tak fungovala tzv. zemstva, volené nestavovské zastupitelské instituce, do nichž se volilo podle kuriálního systému (zvlášť kurie statkářská, městská a rolnická) přičemž tento systém zajišťoval naprostou převahu statkářů. K pravomocem zemstev patřila péče o místní dopravu, školy, nemocnice atd. Přestože každé jejich rozhodnutí podléhalo schválení úřadů, měly velký podíl na povznesení úrovně venkova a dosáhly velkých úspěchů zejména ve školství.
Krutý a krátký život
Přes uvedené reformy se v poslední třetině 19. století obraz ruského venkova (a tedy Ruska, neboť 80% obyvatel patřilo k rolnictvu) příliš nezměnil. Na vsi panoval starý patriarchální řád, početnou domácnost, která se skládala často i z dospělých synů, kteří zůstali i s rodinami pod otcovskou střechou, řídil nejstarší mužský člen rodiny. Ve všech aspektech života vesničanů panovala konformita – všichni nosili stejné základní oblečení a dokonce se i stejně česali – muži nosili vlasy sčesané dopředu a zastřižené podle hrnce. Pro soukromí mnoho smyslu neměli, spali v jedné místnosti (většinou i s dobytkem) a jedli z jedné mísy.
Každý domek měl kuchyňský kout s pecí, na niž chodili vesničané spát; „svatý“ koutek s ikonami, kam se vodili hosté a kde se rodina scházela k jídlu. Život byl nepříjemný, krutý a krátký. Každé čtvrté dítě umíralo do roku života. Ty, které přežily, čekal život s podlomeným zdravím v průměrné délce pětatřiceti let.
Kromě toho byl jejich život spoutaný přísnou morálkou vesnice. Chování, které vybočovalo z řady, bylo přísně trestáno. Nejhůře byly postihovány cizoložné ženy a zloději koní. Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin, lámání páteře patřilo k běžným trestům. Těžko říci, zda tato brutalita patřila k tradicím ruského venkova, nebo byla následkem drsného prostředí. Až dlouho po odstranění nevolnictví bylo zrušeno právo hejtmanů zbičovat vesničany za drobné přestupky. Byla-li ruská vesnice plná násilí, pak v jednotlivých domácnostech to nebylo o nic lepší. Ruská přísloví se hemžila radami na téma výprasku: „Vypraš ženu jako kožich, bude méně rámusu.“ „Čím víc biješ stařenu, tím lépe chutná polévka.“ Bitky byly oblíbenou vesnickou zábavou, pořádaly se pěstní souboje mezi jednotlivými částmi vesnice nebo mezi dvěma vesnicemi.
Vesnická města
Většina dělníků v továrnách a dílnách, obchodech a prádelnách byli buď přistěhovalci z vesnice nebo jejich děti, kteří se vždy o žních vraceli na hospodářství, odkud vyšli a posílali z města na vesnici peníze. Obchodníci na městských ulicích pocházeli z vesnice, stejně tak vrátní, drožkáři, prostitutky a zloději. Ruská města byla svým sociálním složením i charakterem velkou vesnicí. Vzdělané a majetné vrstvy nevěděly o světě vesničanů prakticky nic, byl pro ně tak exotický, jako pro koloniální vládce svět afrických domorodců. Také zde leží kořeny sociální revoluce a její tragický osud.
Izolace venkovského života se projevovala na každé úrovni – právní, politické, ekonomické, kulturní. Vesničané se málokdy dostali dál než za humna své vesnice – do farního kostela nebo na místní trh. Starý rolnický termín pro vesnici „mir“ znamená také svět, mír a vesmír. Mir ovládalo shromáždění vesnických starších, kteří společně s pozemkovou komunitou (občinou) řídili život vesnice. Jeho samosprávná moc se rozšířila po zrušení nevolnictví, kdy převzal administrativní, policejní a právní funkce bývalých pánů.
Prohnilý Petrohrad
Bída nutila rolníky hledat uplatnění mimo vesnici – v dolech, na železnici, na stavbách, v dílnách a továrnách. Za poslední půlstoletí starého režimu se městská populace impéria čtyřnásobně zvětšila ze 7 milionů na 28 milionů. Následky masového přistěhovalectví byly nejpatrnější v Moskvě, kde nevydlážděné rozbahněné ulice lemovaly dřevěné přístřešky a dobytek volně se potulující kolem dělnických čtvrtí dodával velkým částem města venkovského rázu. Ještě dodnes se Moskvě přezdívá „Velká vesnice“.
Městská zkušenost změnila pohled vesničanů na svět a sebe samé. Začali uvažovat racionálněji, nevzdělanou venkovskou kulturu s jejími temnými způsoby odmítali a takřka se jí štítili, přestože odtud mnozí pocházeli. Stále však střídali pobyt v továrně s návratem do rodné vsi, kde si ponechávali díl obecní půdy a vraceli se v létě pomáhat rodinám se sklizní. Někteří považovali svou práci v průmyslu za možnost vydělat si trochu peněz, aby se pak vrátili domů a koupili kousíček pole.
Jiní viděli svou budoucnost jako městští dělníci. Bydleli v přeplněných místnostech a dohromady si kupovali jídlo, které po vesnickém zvyku jedli dřevěnou lžící z jednoho hrnce. Nájmy byly značně vysoké a tak mnozí přespávali ve špinavých ubytovnách nebo se stravovali a spali u svých strojů. Hlavní město Petrohrad, na počátku 20. století obývané 1,2 milionem lidí, podobně jako další města, vyrůstalo bez řádného plánu. Uprostřed obytných čtvrtí se stavěly továrny, vodovody byly semeništěm tyfu a cholery. Úmrtnost v hlavním městě říše byla nejvyšší ze všech evropských měst včetně Istanbulu. Voda se nabírala do kbelíků u pumpy a musela se před použitím převařit. Po celém městě visely plakáty varující před pitím nepřevařené vody. Jenomže dělníci, když měli žízeň, varování nedbali.
Opožděná průmyslová revoluce
Rusko mělo výhodu v levné pracovní síle, neboť dělníci si nedokázali vynutit lepší pracovní podmínky a platy. Oproti západním průmyslovým mocnostem zůstávaly nízké mzdy výhodou ruského podnikání.
Carské vládě se do zlepšení údělu dělníků příliš nechtělo, což byla velká chyba neboť nespokojená dělnická třída byla jednou z hlavních příčin jejího pádu. Velkou zásluhu na tom měli reakcionáři, jako generální prokurátor Svatého synodu Pobědonoscev, blízký rádce posledních dvou carů, který odmítal připustit, že dělnická otázka vůbec existuje. Jediné dva významné pracovní zákony – zákaz noční práce pro ženy a děti a omezení pracovního dne na jedenáct a půl hodiny – byly na vládě těžce vybojovány velkými stávkami. Dodržování těchto zákonů však bylo problematické, revizoři postrádali skutečnou pravomoc a zaměstnavatelé je beztrestně ignorovali. Odbory byly od roku 1874 zakázány.
Nevolnický režim v továrnách snášeli dělníci velmi těžce: „Nepovažují nás za lidi, ale za věci, které můžou kdykoli odhodit“ stěžovali si. Právě přistěhovalci z venkova dodali městské dělnické třídě na vznětlivosti a často i agresivitě.
Dělnické nepokoje v prvních desetiletích industrializace měly často podobu spontánních vzpour, rabování a ničení strojů. Během 90. let se základní formou protestu staly stávky, což se nemohlo stát bez disciplinované organizace. Dělníkům poskytl jednoduchý návod jak řešit problémy zaostalosti marxismus; žádné vlastní názory po nich totiž nevyžadoval.
Další články v sekci
Vědci přeprogramovali nádorové buňky a dokázali tak zvrátit zhoubné bujení
Revoluční způsob léčby rakoviny nespoléhá na ničení nádorových buněk. Využívá jejich „přeškolení“ na jiné buněčné typy. Mohou se tak proměnit na buňky zdravé, a tudíž neškodné. Vědci ale také zkoušejí rekvalifikaci rakovinných buněk na buňky imunitního systému, které následně nádor likvidují.
Léčba zhoubných nádorů se soustředí na zničení rakovinných buněk či jejich odstranění z těla. Lékaři k tomu používají chirurgické postupy, chemoterapii, ozařování a další metody. Ty nemocným často pomohou jen za cenu silných nežádoucích vedlejších účinků a v některých případech nezaberou. Nádor se vrací s ještě větší silou a možnosti lékařů jsou pak omezené.
Není divu, že vědci hledají nové způsoby, jak se s nádorovým bujením vypořádat. V poslední době slaví hned několik významných úspěchů metoda transdiferenciace – tedy jakási převýchova nádorových buněk na buňky zdravé, nebo dokonce na buňky, jež s nádorovým onemocněním aktivně bojují.
Uzdravené buňky
Jednou z prvních vlaštovek na poli „převýchovy“ nádorových buněk je studie korejských vědců pod vedením Kwang-Hyun Choa z Korejského institutu pro vědu a technologie v Daejonu, publikovaná ve vědeckém časopise Advanced Science. Cho a jeho spolupracovníci v ní popisují postup, jakým proměnili buňky nádoru tlustého střeva v buňky zdravé. Pokud by se podobná proměna podařila v organismu pacienta, znamenalo by to vyléčení bez toho, že by musely být rakovinné buňky zničeny.
Nová metoda vychází ze skutečnosti, že buňky propadlé zhoubnému bujení přestávají plnit svou původní funkci a ztrácejí specializaci, kterou získaly během vývoje organismu. Vědci se proto snaží jim připomenout jejich původní poslání. Specializace buněk je dána aktivitou genů. Lidské tělo tvoří zhruba 40 bilionů buněk a všechny mají stejnou dědičnou informaci tvořenou více než třemi miliardami písmen genetického kódu a zhruba 23 000 geny. Přesto se od sebe buňky jednotlivých tkání a orgánů dramaticky liší.
Neuron vypadá jinak než buňka srdečního svalu, má úplně jiné vlastnosti a také v těle slouží zcela jiným účelům. Rozdíl je dán spektrem genů, které v neuronu či buňce srdečního svalu pracují. Některé geny jsou aktivní ve všech buňkách, protože zajišťují nezbytné základní životní funkce. Jiné geny jsou uvedeny do činnosti jen v určitých typech buněk, protože zajišťují jejich specializované vlastnosti.
Mechanismů, jakými jsou geny „zapínány“ nebo „vypínány“, existuje široká škála. Často jsou tyto „ovládací prvky“ součástí dědičné informace. Vybrané geny blokují funkce jiných genů, další geny naopak uvádějí vybranou kolekci genů do činnosti.
Cho a jeho spolupracovníci analýzami zjistili, jaké geny pracují v buňkách nádoru tlustého střeva a jaké jsou aktivní ve zdravých buňkách tohoto orgánu. S využitím speciálního algoritmu BENEIN potom dokázali určit klíčové geny pro specializaci buněk tlustého střeva. Z výsledků modelování vyplynulo, že pro vznik buněk tlustého střeva jsou zásadní geny MYB, HDAC2 a FOXA2.
Když tyto geny pracují, mají buňky cestu ke specializaci na tlusté střevo uzavřenou. Vědci se rozhodli toto zjištění ověřit. V buňkách nádoru tlustého střeva cíleně vyblokovali trojici genových „brzd“. Pro tento účel lze dnes využít vysoce specifický a spolehlivý nástroj genového inženýrství známý pod zkratkou CRISPR. Tyto „molekulární nůžky“ lze sestavit tak, že přestřihnou dvojitou šroubovici DNA v přesně určeném místě. Buňka se pokouší takto poškozené místo dědičné informace opravit. Obvykle se přitom dopustí chyby, která informaci genu „znehodnotí“, a tím je gen vyřazen z činnosti.
Cho se svými spolupracovníky vyřadil v nádorových buňkách tlustého střeva z činnosti trojici genů MYB, HDAC2 a FOXA2. Tím odblokovali v dědičné informaci geny, jež zajišťují vývoj buněk tlustého střeva, a buňky si tento proces zopakovaly. Rakovinné buňky se tak „uzdravily“. Neměly nejmenší tendenci ke zběsilému množení a vykazovaly všechny vlastnosti zdravé tkáně.
Klíčová úloha algoritmu BENEIN
Zásadním přínosem celé studie je algoritmus BENEIN, protože dovoluje odhalit geny použitelné pro transdiferenciaci buněk. Postup zdaleka nefunguje jen u rakovinných buněk tlustého střeva. Cho a jeho spolupracovníci otestovali BENEIN také na tzv. granulózních buňkách, které ve vaječníku žen zajišťují optimální prostředí pro vajíčka. Také u buněk granulózy odhalil algoritmus geny, jež rozhodují o specializaci. Korejští vědci z toho vyvozují, že si BENEIN poradí s širokým spektrem buněk, a to jak zdravých, tak i těch, jež propadly nádorovému bujení.
„Skutečnost, že rakovinné buňky mohou být přeměněny zpět na normální buňky, je ohromující. A naše studie dokazuje, že taková reverze může být systematicky vyvolána,“ říká Cho a dodává: „Naším výzkumem zavádíme novou koncepci reverzní terapie rakoviny, kdy přeměníme rakovinné buňky na normální buňky. Vyvinuli jsme také základní technologii pro identifikaci cílů pro reverzi rakoviny, která je založena na systematické analýze mechanismů zajišťujících vývoj normálních buněk. Výsledky výzkumu byly předány společnosti BioRevert Inc., kde najdou uplatnění při vývoji praktických terapií rakoviny reverzí na zdravé buňky.“
Korejští vědci nejsou zdaleka jediní, kdo zkoumá možnosti léčby rakoviny genetickým přeprogramováním. Průkopníci této léčby vedení Gerhardem Christoforim z univerzity v Basileji zkoušeli například přeprogramovat buňky nádoru prsu na tukové buňky, protože ty už se dále nedělí a nemohou vykazovat pro rakovinu charakteristické zhoubné bujení. V experimentech na myších se podařilo dosáhnout této proměny pomocí léků trimtinibu a rosiglitazonu. Léčba zabírala i tehdy, když se myším v organismu množily transplantované buňky vysoce agresivního nádoru z prsu pacientek.
Proměna nádoru na léčivé buňky
Se zajímavou koncepcí přichází i výzkumný tým vedený Felipem Pereirou z univerzity ve švédském Lundu. Ten se rozhodl proměnit buňky nádoru na buňky imunitního systému, které mají za úkol ochranu organismu před zhoubnými nádory. Tyto tzv. dendritické buňky vnímají rakovinné buňky jako cizorodé a zajišťují jejich likvidaci. Zachytávají bílkoviny vytvářené rakovinnými buňkami, předávají je bílým krvinkám ze skupiny T-lymfocytů, a tím je mobilizují k ničení nádoru.
Bílkoviny unikající z nádoru jsou často pozměněné v důsledku poškození dědičné informace. Imunitní systém by je měl vnímat jako cizorodé a na rakovinné buňky jako na jejich producenty by měl razantně zaútočit. U zhoubných nádorů ale právě tento prvek obrany těla selhává. Onkologové se snaží zapřáhnout dendritické buňky do léčby, ale jejich snahy vycházejí naprázdno, protože se nedaří dostat léčebné buňky do nádoru v dostatečném množství.
Pereira a jeho spolupracovníci se pokusili zajistit dostatek dendritických buněk jejich vznikem přímo v nádoru, a to proměnou z rakovinných buněk. Výsledky ověřování tohoto revolučního přístupu publikovali ve vědeckém časopise Science.
Tým vedený Felipem Pereirou vyšel z dřívějších objevů, jež odhalily, že aktivace trojice genů – konkrétně genů PU.1, IRF8 a BATF3 – zajistí proměnu buněk kůže na dendritické buňky. Trojice genů zajišťuje produkci bílkovin označovaných jako transkripční faktory. Ty slouží k aktivaci dalších genů, takže trojice bílkovin spustí v nádorech celou kaskádu změn, za níž se skrývá „probuzení“ stovek genů.
Úspěšné testy
Ve své nejnovější studii publikované v Science ověřil Pereirův tým výsledky získané v laboratorních podmínkách také na myších a lidských nádorech. Vědci nechali narůst myším v těle melanomy a do těch pak vpíchli viry geneticky upravené tak, aby vnesly do nádorových buněk geny pro trojici transkripčních faktorů PU.1, IRF8 a BATF3.
Dosáhli tak proměny části nádoru na dendritické buňky, které mají na starost předkládání bílkovin nebezpečných buněk jiným buňkám imunitního systému. Spouštějí tím komplexní atak na nebezpečné buňky. A přesně to se podařilo navodit v melanomech léčených myší. Proměna nádorové buňky na dendritickou se podařila jen vzácně. K rozpoutání boje s do té doby tolerovaným nádorem ale stačila rekvalifikace pouhých 0,06 % buněk melanomu.
„Proces přeprogramování rakovinných buněk funguje nejen v buňkách pěstovaných v laboratoři, ale také uvnitř organismu. A funguje to mnohem lépe, než jsme očekávali,“ pochvaluje si Pereira. „Zkoušeli jsme tři různé způsoby, jak dostat geny do buněk nádoru. Nakonec jsme se rozhodli pro adenoviry upravené metodami genového inženýrství, protože zajišťovaly nejvyšší produkci transkripčních faktorů v nádorových buňkách a dokázaly je přeprogramovat na dendritické buňky během pěti až devíti dnů.“
Myši, jimž vědci vnesli do těla buňky zhoubného melanomu a následně jim podali dávku geneticky modifikovaných adenovirů, se nádorů zbavily. Rakovina kůže se u nich nerozvinula ani poté, co jim vědci infikovali rakovinné buňky podruhé. Vzniklé dendritické buňky zlikvidovaly původní nádor, a navíc zajistily zvířatům imunitu proti zhoubnému melanomu.
„U zvířat se vyvinula odolnost proti rakovině,“ shrnuje závěr pokusů na myších Felipe Pereira. „V nádorech, jejichž buňky jsme reprogramovali na dendritické buňky imunitního systému, jsme zjistili tvorbu velkých shluků imunitních buněk. Stejné shluky se tvoří také u pacientů, jejichž imunitní systém dokáže s rakovinnými buňkami úspěšně bojovat.“
Od myší k lidem
V nádorech nepanují podmínky, které by buňkám imunitního systému svědčily. Lidské nádory mohou být v tomto ohledu pro imunitní buňky ještě nehostinnější než nádory myší. Pereira a jeho spolupracovníci si toho byli vědomi, a proto testovali léčbu i na velkých shlucích rakovinných buněk lidského melanomu, nádorů plic, prsu, velmi agresivních nádorů tkání hlavy a krku a neméně nebezpečných nádorů pojivových tkání, tzv. sarkomů. Ve velkých shlucích, tzv. sféroidech, panují pro imunitní buňky podobně nepřívětivé podmínky jako ve skutečných lidských nádorech.
„Obávali jsme se, že prostředí uvnitř nádoru může být pro přeprogramování buněk na překážku, ale ve skutečnosti podmínky uvnitř sféroidů napomohly přeprogramování tím, že zajistily další potřebné signály, a tím celý proces proměny nádorové buňky na dendritickou urychlily,“ konstatuje Felipe Pereira. „Buňky reagovaly na přeprogramování velmi dobře za všech podmínek, které jsme testovali.“
Felipe Pereira by rád pokročil od testů v laboratorních podmínkách a experimentů na myších ke klinickým studiím, kde by byli přeprogramováním nádorových buněk na buňky imunitního systému léčeni první dobrovolníci. K tomu je ale nezbytné vyřešit ještě řadu problémů. Jedním je výroba geneticky upravených adenovirů a otestování jejich bezpečnosti pro pacienty. Tento úkol plánují vědci z univerzity v Lundu řešit ve spolupráci s nově založenou biotechnologickou firmou Asgard Therapeutics.
Jak aktivovat imunitu?
Švédští vědci už dříve prokázali, že rakovinné buňky pěstované v laboratorních podmínkách lze přeprogramovat na dendritické buňky. Ty po proměně ztrácejí schopnost tvořit nádory a mohly by nabudit imunitní obranu proti rakovině. Pereira zpočátku počítal s tím, že by se laboratorně vypěstované dendritické buňky vpravily do nádorů, kde by aktivovaly imunitní systém proti rakovině. Vědci tento postup úspěšně ověřili u myší, jimž vnesli do kůže buňky zhoubného melanomu – jedné z nejagresivnějších forem rakoviny kůže.
Pak je ale napadlo, že by si mohli pěstování imunitních buněk v laboratoři ušetřit. „Pokud bychom dokázali přeprogramovat rakovinné buňky přímo v těle, mohli bychom vynechat celý složitý proces laboratorního přeprogramování buněk a jejich vpravení do nádoru v těle pacientů. Léčba by se tím dramaticky zefektivnila. Jestliže by se k léčbě používaly buňky, musely by to být buňky pacienta a pro každého by se musela léčba připravovat zvlášť. Když bychom ale dokázali proměnit buňky v těle pacienta, pak by prostředky potřebné pro tuto proměnu fungovaly univerzálně u všech pacientů. Bylo by to nejen jednodušší, ale také výrazně lacinější,“ vysvětluje Felipe Pereira.
Další články v sekci
Podeváté rekordní hodnoty: Světové oceány dál hromadí přebytečné teplo
Nová studie ukazuje, že oceány pohlcují stále více tepla z globálního oteplování a jejich tepelný obsah láme rekordy už devátý rok po sobě.
Světové oceány loni absorbovaly bezprecedentní množství tepla. Podle nové analýzy publikované v odborném časopise Advances in Atmospheric Science přijaly oceány v roce 2025 o 23 zettajoulů tepelné energie, což představuje devátý rekordní rok v řadě, pokud jde o tzv. oceánský tepelný obsah. O rok dříve to bylo 16 zettajoulů. Jde zároveň o nejdelší souvislou sérii rekordních hodnot, jaká kdy byla v moderních měřeních zaznamenána.
Rekordně horký oceán
Aby bylo možné si tento údaj lépe představit, vědci jej přirovnávají k extrémnímu měřítku: jde o energetický ekvivalent zhruba 12 atomových bomb svržených na Hirošimu, které by vybuchovaly každou sekundu po celý rok. Takto masivní nárůst tepla podle autorů studie jasně ukazuje, že klimatický systém Země je mimo tepelnou rovnováhu a dál energii hromadí.
Oceány pohlcují více než 90 % přebytečného tepla, které zůstává v zemském systému v důsledku emisí skleníkových plynů. Právě proto je jejich oteplování jedním z nejspolehlivějších ukazatelů dlouhodobé změny klimatu – na rozdíl od teploty vzduchu není tolik ovlivněno krátkodobými výkyvy.
Vědci sledují oceánské teplo několika způsoby. Jedním z nich je globální průměrná teplota povrchu oceánu, tedy teplota horních několika metrů vody. Ta byla v roce 2025 třetí nejvyšší v historii měření, přibližně o 0,5 °C vyšší než průměr z let 1981–2010. Ještě důležitější je však oceánský tepelný obsah, který zahrnuje celkové množství energie uložené ve vodním sloupci.
Autoři studie analyzovali data z horních 2 000 metrů oceánu, kde se ukládá většina přebytečného tepla, a to na základě měření institucí jako NOAA National Centers for Environmental Information, Copernicus Climate Change Service a Chinese Academy of Sciences. Nejvýraznější oteplení bylo zaznamenáno v tropických oblastech Atlantiku, ve Středozemním moři, severním Indickém oceánu a také v Jižním oceánu kolem Antarktidy.
Takto teplý oceán má dopady na celkové klima – podporuje vznik mořských veder, mění atmosférickou cirkulaci a zesiluje globální srážkové extrémy. Zároveň dodává energii tropickým cyklónám, které pak mohou být ničivější.
Podle vědců sehrálo oceánské oteplování roli i v nedávných extrémních událostech – od ničivého hurikánu Melissa v Karibiku, přes silné monzunové deště v Pákistánu, až po rozsáhlé povodně v povodí Mississippi. Oteplování oceánů už dnes výrazně ovlivňuje celý systém Země – od počasí přes klima až po lidskou společnost.
Jak se měří oceány
Oceánský tepelný obsah je veličina, která vyjadřuje celkové množství tepelné energie uložené ve vodách světových oceánů, obvykle v určité hloubce (nejčastěji v horních zhruba 2 000 metrech). Nejde tedy jen o teplotu mořské hladiny, ale o součet tepla obsaženého v obrovském objemu vody, měřený v jednotkách energie – nejčastěji v zettajoulech. Protože oceány pohlcují více než 90 % přebytečného tepla vznikajícího v důsledku zesíleného skleníkového efektu, je oceánský tepelný obsah jedním z nejspolehlivějších ukazatelů dlouhodobého globálního oteplování: reaguje pomaleji než atmosféra, ale věrně zaznamenává, kolik energie se v klimatickém systému skutečně hromadí.
Další články v sekci
Temné světy v mezihvězdném prostoru: Jak se chovají bludné planety?
Bludné nebo také volně plující planety představují planetární objekty, které nejsou gravitačně vázané k žádné hvězdě – putují mezigalaktickým či mezihvězdným prostorem.
Existují dva hlavní způsoby, jak se může planeta stát bludnou: Buď jde o těleso, jež se zformovalo u hvězdy, ale při interakcích s jinými oběžnicemi nebo stálicemi bylo z planetárního systému vyvrženo. Uvedené nastává například v důsledku gravitačního chaosu v mladých soustavách, kdy je při interakcích více planet jedna z nich odmrštěna do mezihvězdného prostoru.
Planety bez slunce
Podobně dokáže stabilitu planetárního systému narušit blízký průlet jiné hvězdy a „vystřelit“ oběžnici pryč. Roli hrají rovněž migrace obřích planet – při změně drah plynných obrů mohou být menší tělesa odmrštěna. Některé práce mimo jiné naznačují, že Sluneční soustava měla pět gigantických planet, přičemž jedna byla vystřelena do prostoru při migracích Jupitera a Saturnu.
Podle některých modelů se pak mohou bludné oběžnice formovat přímo z oblaků plynu a prachu, podobně jako malé hvězdy. Pokud objekt není dost velký, aby se v jeho nitru spustila termojaderná fúze – dosahuje tedy méně než zhruba 13 hmotností Jupitera – stane se bludnou planetou, nikoliv hnědým trpaslíkem.
Bludné planety bez blízké stálice nezískávají teplo, takže mohou mít extrémně chladný povrch a také jejich atmosféra postupně zamrzne. Na druhou stranu, pokud disponují zdrojem vnitřního tepla například z radioaktivního rozpadu, mohou si udržet podpovrchový oceán. Není přitom vyloučeno, že by okolo nich mohly obíhat jejich vlastní, temné měsíce. I ty by pak tvořily zdroj tepla v systému prostřednictvím slapového tření.
Bludné planety se ovšem těžko detekují: Využít lze buď gravitační čočky, nebo pozorování v infračerveném oboru. Podle odhadů existuje takových těles potenciálně víc než hvězd a některé studie uvádějí, že by se jich jen v naší Galaxii mohlo potulovat několik bilionů.
Další články v sekci
Nový výzkum přináší nový pohled na navigační schopnosti netopýrů
Vědci odhalili, že netopýři při letu v tmavých a nepřehledných prostředích využívají fyzikální jev, který jim pomáhá číst informace ukryté v ozvěnách jejich vlastního pohybu.
Netopýři patří k nejlepším letcům živočišné říše. V naprosté tmě se dokážou proplétat hustými lesy a jeskyněmi s přesností, kterou by jim mohla závidět i leckterá nejmodernější technika. Využívají přitom echolokaci – vysílají krátké zvukové signály a z jejich ozvěn si skládají obraz okolí. Dlouho ale nebylo jasné, jak se dokážou orientovat v prostředí, kde se ozvěny překrývají. Nový výzkum teď přináší překvapivou odpověď.
Příliš hlučná navigace
Studie publikovaná v časopise Proceedings of the Royal Society B ukazuje, že netopýři se neřídí jen tím, odkud se ozvěna vrací, ale také tím, jak se mění zvuk v závislosti na jejich vlastním pohybu.
Při letu hustým lesem čelí netopýři podobné situaci, jako když my zavítáme na hlučný večírek, kde přes sebe mluví desítky lidí. Rozpoznat jeden konkrétní hlas v takové kakofonii je nesmírně obtížné.
Podle biologa Marca Holderieda z Bristolské univerzity je právě toto prostředí klíčem k pochopení netopýří strategie. Řešení spočívá ve fyzikálním jevu zvaném Dopplerův posun – tedy ve změně výšky zvuku způsobené pohybem zdroje nebo posluchače. Když se netopýři pohybují, mění se frekvence odražených ozvěn. Tyto jemné posuny ve výšce tónu podle vědců nesou informaci o rychlosti a směru pohybu samotného netopýra.
„V tomto složitém shluku tisíců ozvěn je ukrytá informace, kterou netopýr dokáže přečíst,“ vysvětluje Holderied. Netopýři zjevně neposlouchají jen svět kolem sebe, ale i akustický otisk vlastního letu.
Podivný experiment
Aby tuto hypotézu vědci otestovali, postavili neobvyklé zařízení, které nazvali „bat accelerator“ – netopýří urychlovač. Šlo o osmimetrový tunel, který byl po stranách ohraničený posuvnými „běžeckými“ pásy z lycry. Na ty badatelé připevnili zhruba 8 000 umělých listů, které měly vytvářet iluzi lesa. Následně výzkumníci sledovali divoké netopýry rodu Pipistrellus, jak tunelem prolétají.
Pozorování ukázalo, že když se pás s listy pohyboval stejným směrem jako netopýři, zvířata zrychlovala. Když se naopak pohyboval v opačném směru, netopýři zpomalovali.
Podle vědců pohybující se okolí zvířata oklamalo a netopýři díky tomu nabyli dojmu, že se pohybují jinou rychlostí. Experiment tak podle vědců naznačuje, že netopýři využívají Dopplerův posun k regulaci rychlosti svého letu.
Zvláštní experiment ale nemusí mít význam jen pro zoologii. Podle spoluautorky studie Athii Haronové z Manchesterské univerzity by principy, které netopýři využívají, mohly najít uplatnění i v lidských technologiích. Navigační systémy dronů nebo autonomních automobilů v nepřehledném a zarušeném prostředí často selhávají. Netopýří strategie řízení letu by tak mohla v této oblasti přinést kýžený posun.
Dopplerův posun
Dopplerův posun je fyzikální efekt, při němž se mění výška zvuku podle toho, zda se zdroj zvuku nebo posluchač pohybuje. Když se k nám například blíží projíždějící auto se zapnutou sirénou, slyšíme vyšší tón, než když se od nás vzdaluje – tehdy tón náhle klesne. Tento rozdíl vzniká proto, že pohyb „stlačuje“ nebo naopak „roztahuje“ zvukové vlny. Netopýři tento jev využívají při letu: jemné změny výšky ozvěn jim prozrazují, jak rychle se pohybují a jak se mění jejich poloha vůči okolním překážkám.
Další články v sekci
Václav Kaplický: Autor Kladiva na čarodějnice a jeho život proti proudu
Václav Kaplický se do české literatury natrvalo zapsal svým románem Kladivo na čarodějnice z roku 1963, který později ještě zpopularizoval film Otakara Vávry.
Ostře kritický postoj a snaha vymezit se proti panující většině se Kaplickému stala životní náplní a do jisté míry i osudem a motivací. Budoucí spisovatel se narodil ve Starém Táboře, dnešním Sezimově Ústí, 28. srpna 1895 jako páté dítě. Do roku 1903, kdy se rodina přestěhovala do Tábora, vyrůstal na samotě Červený Dvůr nedaleko tohoto jihočeského města. Poté, co jeho otec Emanuel těžce onemocněl, se musela rodina přestěhovat do města, a veškerá starost o obživu přešla na matku a později i na děti.
Do obecné školy chodil Kaplický v Měšicích u Tábora a v Táboře, kde po dvou třídách gymnázia a jedné třídě měšťanské školy vystudoval roku 1914 reálku. Už během studií se u něj projevil zájem o literaturu. Spolu se svými spolužáky vydával ručně psaný studentský časopis a hodně četl. S odstupem mnoha desítek let vzpomínal i na učitele dějepisu Anderleho, který mu vštípil zájem o české dějiny. Bohužel nebylo Kaplickému dopřáno rozvíjet po studiích svůj talent, neboť tak jako do života mnoha jiných i do toho jeho vstoupila první světová válka. Krátce po skončení školy pracoval jako železniční dělník, ale roku 1915 byl odveden k armádě.
Deziluze z legií
Kaplický byl jako příslušník 75. pěšího pluku velmi brzy nasazen do bojů na východním válčišti na haličské frontě. Ze záznamů je patrné, že již 10. srpna 1916 jej u vesnice Zalužec zajali ruští vojáci. Už 1. září toho roku se v Dárnici přihlásil do československých legií, do kterých byl oficiálně zařazen o 18 dnů později, konkrétně do 1. střeleckého pluku. V jeho řadách prošel celou sibiřskou anabází, účastnil se bojů na Transsibiřské magistrále a organizovaného ústupu do Vladivostoku, odkud se poté plavil zpět do vlasti – tehdy již do nově vzniklého Československa.
Jeho účast v legiích si ale zaslouží větší pozornost. Kaplický se tam spolu s podobně smýšlejícími spolubojovníky dostal do konfliktu s velením, který souvisel s úpadkem morálky. Takto na to vzpomínal ve svých pamětech: „Do konce roku 1918 se převážná většina legionářů přesvědčila o marnosti svého úsilí. Po vyhlášení Československé republiky další setrvání v Rusku a na Sibiři stalo se zbytečným. Legionáři se prostřednictvím svých volených zástupců, kteří měli utvořit II. vojenský sjezd, dožadovali stále naléhavěji, aby byl se Sověty uzavřen mír a vojsko co nejrychleji odesláno do vlasti.“
Do celé věci se vložil i sám generál Milan Rastislav Štefánik a sjezd byl rozpuštěn, ještě než se stihl sejít. Kaplický byl roku 1918 jako nominovaný delegát zakázaného vojenského sjezdu zatčen, uvězněn na mysu Gornostaj u Vladivostoku v bývalé carské věznici a v prosinci 1919 poslán jako vězeň lodí do Československa. Tato událost ovlivnila nejen jeho život, ale i pozdější tvorbu.
Po návratu do vlasti
Domů se vrátil v roce 1920 a okamžitě se ocitnul v nelehké situaci. Nemohl například využít platného nařízení o přednostním obsazování míst ve státní správě legionáři, protože byl jako vězeň označen za zběha a vyškrtnut ze seznamu pluku. Už chtěl přijmout místo sklářského dělníka v Teplicích, ale díky známému nakonec získal místo v sekretariátu levicově orientovaného Svazu legionářů v Praze.
Pravděpodobně i to hrálo významnou roli v tom, že se Kaplický sblížil s radikální levicí a poznal okruh autorů přispívajících do Rudého práva. Velký vliv na něj měl básník a novinář Josef Hora. Později se uchytil jako nakladatelský redaktor a prošel několik významných nakladatelství jako například Čin, Družstevní práce, Melantrich a další důležité podniky.
V roce 1936 vyšla Václavu Kaplickému v nakladatelství Družstevní práce kniha Gornostaj. Nebyla to první autorova kniha, ale byla první, která ho uvedla do takzvaně vyšší literatury. Jméno nakladatelského redaktora Kaplického se stalo známější i mimo okruh čtenářů Rudého práva, kam přispíval romány na pokračování. V té době mu bylo už přes 40 let a měl za sebou několik spisovatelských pokusů. Odlišnost od tehdejší legionářské literatury byla opravdu značná.
Kaplický v Gornostaji, pojmenovaném podle vězení, líčí s dokumentární přesností všední život prostých vojáků, ale zároveň jde o knihu, kterou se vymezuje proti převládající tendenci a projevuje se v ní autorův kritický pohled na svět. Ani po jejím vydání v roce 1936 se Kaplický psaním neživil. Jeho profesí zůstala v letech 1922 až 1950 práce nakladatelského redaktora. K tomuto období se vracel jak ve svých pamětech, tak i v deníku.
Spisovatelem z povolání
Profesionálním spisovatelem se stal Kaplický v roce 1950. Stalo se to v době, kdy byla zrušena soukromá nakladatelství, takže přišel o práci. Na začátku 50. let tedy nadobro přestalo existovat soukromé vlastnictví ve vydavatelských a nakladatelských podnicích, a zároveň začalo docházet k důslednější cenzuře, kontrole a propagandě, a to nejen v těchto médiích. Nutno přiznat, že nešlo zrovna o nejpříznivější dobu pro nestraníka, kterému navíc bylo už 55 let, a jak napsala literární historička Jaromíra Nejedlá, „sám skromně stál se svými lidovými romány na okraji velkého literárního ruchu“. Ztráta zaměstnání pro něj znamenala těžkou ránu.
K začlenění do oficiálních spisovatelských struktur autorovi pomohlo, že jeho historický román Čtveráci, vydaný v roce 1952 v nakladatelství Melantrich, získal literární cenu spojenou i s finanční odměnou. Tato kniha stojí za zmínku ještě z jednoho důvodu. Podtitul tohoto rozsáhlého díla zní „jihočeská freska z doby českého povstání 1618–1620“. Jižní Čechy byly nejen Kaplického rodištěm, ale už od svého dospívání si osvojil jistý druh regionálního patriotismu. Historická próza se tak definitivně stala Kaplického preferovaným žánrem. V něm se uplatnil jeho zájem o české dějiny.
Krátce po zlomovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž byly vysloveny některé kritické reflexe nedávné sovětské minulosti, mírně poukázáno na několik projevů kultu osobnosti, a navíc došlo alespoň k částečnému uvolnění i v kulturním životě, byl koncem dubna 1956 uspořádán II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Vedle dodnes připomínaných projevů Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, kteří kritizovali poúnorové praktiky, cenzuru a umlčování spisovatelů, vystoupil na sjezdu i Václav Kaplický. V té době se již jako oblíbený autor historických románů ohradil proti panujícímu dogmatismu a nezapomněl podotknout, že se řada literárních děl nepsala pro čtenáře, ale dle stranických požadavků.
Přelomová kniha
Kaplického dílo se ale vyvíjelo a v jistém smyslu reagovalo na autorovu současnost. Svůj nejznámější román, Kladivo na čarodějnice, psal v letech 1960 až 1962 a vyšel v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1963. Jde o historický román o čarodějnických procesech na severní Moravě ve druhé polovině 17. století. Kaplický v rozhovorech uváděl, že se k tématu dostal vlastně náhodou na doporučení jednoho ze čtenářů, který ho upozornil na zajímavou látku. Do studia materiálů se pustil s velikou vervou a byli mu k tomu nápomocní odborníci, za všechny připomeňme šumperského historika Františka Spurného.
Úspěch Kladiva na čarodějnice byl dán jednak originalitou filmového přepisu Otakara Vávry v roce 1969, ale také atraktivním tématem. I přesto, že román v mnohém náleží do kontextu 50. let, svým tématem se hlásí k silnému proudu společenských románů zabývajících se zneužitím úřední moci, zvůlí a tyranií. V době vydání šlo o velice aktuální téma. Připomeňme jen, že román vyšel pár let od veřejného odhalení takzvaného kultu osobnosti. Praktiky páchané v knize inkvizitorem Bobligem z Edelstadtu tak pro mnoho čtenářů a později i filmových diváků představovaly paralelu s děním v poválečném Československu. Kaplický v tomto jakoby předběhl svou dobu, protože podobné téma se v české literatuře ve větší míře otevřelo až ve druhé polovině 60. let.
Václav Kaplický usiloval v počátcích své tvorby o prohloubení takzvané lidové četby. Ve svých pozdějších historických prózách stavěl do popředí lidové hrdiny. I když v lesčem navazoval na tradici historických románů Aloise Jiráska, jeho dílo bylo v mnoha ohledech odlišné. Celý život se snažil ovlivňovat v kladném slova smyslu své čtenáře. Ne náhodou patří mezi nejfrekventovanější slova v jeho deníku slovo morálka.
I přesto, že jeho knihy od druhé poloviny 60. let nedosahují takových kvalit, řadí se Kaplický k nejvýznamnějším autorům historického románu. Na rozdíl od mnoha svých kolegů totiž vždy vycházel z historických událostí a archivních pramenů. I přes místy archaický způsob vyjadřování a určitý patos má jeho dílo co nabídnout i dnešnímu čtenáři.
Problémy s vydáním
O úspěchu Kladiva na čarodějnice svědčí i to, že dodnes vyšlo patnáct vydání tohoto historického románu a v době první expedice byla kniha téměř okamžitě rozebrána. Tento úspěch silně kontrastuje s trnitou cestou, která provázela vznik díla a pokus o vydání. Lektorské posudky z nakladatelství Československý spisovatel upozorňovaly na riziko, že by čtenáři mohli spatřovat paralelu mezi scénami mučení domnělých čarodějnic s nedávno odsouzeným kultem osobnosti a vyšetřovacími praktikami 50. let 20. století. Mezi další výtky patřila autorova schematičnost, se kterou jsou postavy líčeny.
Vydání románu tak bylo podmíněno výrazným přepracováním. Původních téměř 700 stran strojopisu Kaplický velmi rychle upravil, zkrátil a v této podobě rukopis vyšel. Pracovní název zněl Inkvizitor, z čehož je patrné, že hlavní postavou měl být původně Boblig. I zde došlo ke změnám. V době, kdy byl Kaplický poprvé odmítnut, začal pracovat na divadelní adaptaci díla, která se koncem 70. let skutečně hrála v divadle v Šumperku pod názvem Upálení Kryštofa Lautnera. Největší popularitu dílu ale přinesl film Otakara Vávry, který byl do kin uveden v lednu 1970.
Další články v sekci
Archeologové zkoumají neobvyklé raně středověké pohřebiště na východě Anglie
Archeologický výzkum na východě Anglie odkryl neobvyklé pohřebiště z raného středověku, které prostřednictvím výjimečných nálezů nabízí nový pohled na společenské postavení a rituály dávných anglosaských komunit.
Na východě Anglie, jen kousek od staveniště nové jaderné elektrárny poblíž obce Sizewell, odkryli archeologové mimořádně neobvyklé pohřebiště staré zhruba 1 400 let.
Výzkum vedl tým z Oxford Cotswold Archaeology, který lokalitu prozkoumal ještě před zahájením stavebních prací. Archeologové zde identifikovali nejméně 11 pohřebních mohyl, pod kterými byli pohřbíváni lidé tradičním způsobem i lidé, jejichž těla byla po smrti spálena.
Když kosti zmizí
Půda v oblasti Suffolku je silně kyselá, což znamená, že lidské i zvířecí kosti se v ní obvykle zcela rozloží. Ve dvou hrobech se však zachovalo něco výjimečného: obrysy těl obtisknuté v písku, které připomínají sochy nebo stíny mrtvých. V jednom hrobě se rýsoval tvar koně, v druhém obrys dvou lidí. Přestože z kostí nic nezbylo, hroby obsahovaly bohatou výbavu – a ta o pohřbených vypovídá víc než samotná těla.
Kůň byl uložen do hrobu i s nasazeným jezdeckým postrojem: s ozdobami z měděné slitiny a pravděpodobně i železným udidlem v tlamě. Takový způsob pohřbení naznačuje, že nešlo o obyčejné zvíře, ale o symbol moci, prestiže a statusu.
Dvojice lidí byla pohřbena se zbraněmi – mečem, kopím a dvěma štíty, železem pobitým vědrem a měděnou a stříbrnou nádobou. Podle archeologů šlo téměř jistě o příslušníky anglosaské elity – snad válečníky, náčelníky nebo vysoce postavené členy místní společnosti.
Jedno místo, tisíce let historie
Zachované obrysy neumožňují přesně určit věk ani pohlaví pohřbených osob, vše ale nasvědčuje tomu, že šlo o dva dospělé jedince, kteří byli uloženi do země ve stejnou dobu – a s vysokou pravděpodobností zemřeli společně. Příčina jejich smrti nicméně zůstává neznámá.
Archeologové se domnívají, že kůň byl pravděpodobně obětován, aby mohl doprovodit své majitele na onen svět. Takové praktiky jsou z anglosaského období sice známé, patří ale spíše k výjimečným a vysoce symbolickým pohřbům.
Podle archeologa Howarda Williamse z Chesterské univerzity leží pohřebiště na výrazném hřebeni, dobře viditelném pro každého, kdo připlouval od moře do vnitrozemí. V 6. a 7. století šlo o oblast propojenou námořním obchodem, příbuzenskými vazbami i mocenskými ambicemi vznikajícího království Východní Anglie.
Pozůstatky nalezených těl ale nebyly jediným překvapením, které na archeology čekaly. Během výzkumu narazili také na poklad více než 300 stříbrných mincí z 11. století, římskou hrnčířskou pec z 1.až 4. století n. l., dubový žebřík z doby železné, pozůstatky sídlišť z doby bronzové a četné středověké pece. Lokalita u Sizewellu tak představuje unikátní průřez britskou historií od pravěku až po středověk.
Další články v sekci
Šest zářezů na pažbě: Mise amerického torpédoborce England
Námořní dějiny druhé světové války jsou osudy ponorkových es a jejich lovců přímo protkány. Nejúspěšnějším zabijákem nepřátelských ponorek se však nestal žádný ostřílený mořský vlk, nýbrž tlupa zelenáčů.
Začátek roku 1944 zastihl japonskou ponorkovou flotilu v těžké krizi způsobené nevalnými výsledky a těžkými ztrátami; příčinu představovalo špatné taktické nasazení. V roce 1943 ponorkové velení pověřilo hodně člunů zásobováním odříznutých ostrovních posádek a zbytek se soustředil k útokům na dobře hájené svazy válečných lodí. Teprve během následujícího roku vstupovaly do služby nové typy nákladních ponorek a frontové čluny se vrátily k bojovým misím.
Vybrat hnízdo
Věc ale měla háček – japonské štáby netušily, kde protivník udeří. Nabízela se možnost jižního směru od Nové Guineje k Filipínám, ale nedalo se vyloučit ani vylodění ve středním Pacifiku. Přesný stav měla zjistit skupina sedmi menších podmořských plavidel třídy RO-100 doplněná o velkou I-44.
Velitel ponorkové flotily admirál Takeo Takagi určeným jednotkám nařídil, aby vypluly ze základny na atolu Truk a do 21. května zaujaly pozice severně od Nové Británie a Nového Irska v linii s rozestupem asi 30 mil (asi 48 km). K hrůze zkušených velitelů Takagi z ponorek vytvořil jakési hnízdo a záleželo jen na tom, zda ho Američané dokážou vybrat.
Další potíž spočívala v nezkušenosti posádek. Všech sedm člunů RO vedli mladí poručíci, kteří se původně měli „zaučovat“ ve slabě bráněném Indickém oceánu. Kromě RO a I-44 se tehdy nacházela ještě ponorka I-16. S hlídkovou linií ale neměla nic společného a obtěžkána gumovými vaky s rýží mířila k obráncům ostrova Bouganville.
O půl roku dřív se na druhé straně Tichého oceánu dala dohromady jiná tlupa zelenáčů. V prosinci 1943 americké námořnictvo zařadilo do služby jeden z eskortních torpédoborců třídy Buckley. Jmenoval se England, což ovšem nebyla pocta britským spojencům, nýbrž připomínka památky praporčíka Johna Englanda zahynuvšího při náletu na Pearl Harbor.
Eskortních torpédoborců se v amerických loděnicích stavěly stovky a od klasických flotilových „bratranců“ se lišily nižší cenou, menšími rozměry, slabší výzbrojí a nižší rychlostí. Jenže obsadit takové množství lodí zkušenými posádkami se prostě nedalo a řada námořníků poprvé spatřila moře až při nástupu na loď. Moc ostřílený nebyl ani velící kapitánporučík Walton Pendleton, který veškeré válečné zkušenosti posbíral během tříměsíční služby na eskortním torpédoborci Smartt. Dokonale „zelený“ England se na frontě objevil v březnu 1944 a v příštích týdnech doprovodil několik konvojů mezi ostrovy Guadalcanal a Espíritu Santo.
Jako kachny na rybníku
Osudové události odstartovaly 14. května 1944, když ponorka I-16 opustila Truk a zamířila k Bouganville. Zprávu o vyplutí zaznamenala americká odposlechová služba FRUPAC (Fleet Radio Unit, Pacific – Flotilová rádiová jednotka, Pacifik) v Honolulu a depeši rozluštila. Z toho popudu velitel 39. divize doprovodných plavidel kapitán Harold Plains nařídil eskortním torpédoborcům Raby, George a England, aby I-16 našly a zničily.
Začátečníci měli štěstí a 19. května u ostrova Choiseul zachytil sonar Englandu japonskou I-16. Bojovně naladěný kapitán Pendleton bez váhání podnikl pět útoků a poslední atak zaznamenal úspěch. Oceánem zaduněla exploze a o chvíli později na hladinu vyplavaly dřevěné trosky a gumový vak s rýží. Američané začali slavit, jenže kapitán Plains měl pro skupinu další úkol. Předešlého dne dešifranti z FRUPAC rozluštili zprávy o vytvoření hlídkové linie z ponorek typu RO, a protože se skupina s Englandem v čele nacházela nejblíž, dostala rozkaz k útoku.
Skupina sice minula ponorku I-44 (později ji těžce poškodil letecký útok), zato se 22. května nad ránem na radaru George objevila RO-106 poručíka Keitaie Udoa. Japonci si útočníků všimli, až když ze vzdálenosti 4 km člun osvítily reflektory. RO-106 se ponořila a vyhnula se tak útoku George, jenže už za deset minut ji našel sonar Englandu. Přestože první útok Japonci vymanévrovali, prodloužili si život jen o půl hodiny; napodruhé England mířil přesně.
Další v řadě se plavila RO-104 poručíka Hisašiho Uzubučiho. Jako první ji zahlédl americký průzkumný letoun a nasměroval do oblasti skupinu lovců. Tentokrát se cíl objevil na radarové obrazovce torpédoborce Raby a nepřítele nejspíš krátce poté zaregistrovala i ponorka, protože zvýšila rychlost a ponořila se. První útok vedl Raby, avšak člunu ublížit nedokázal. Pak se dal do práce George, jenže ten ani na pět pokusů neuspěl a RO-104 se dokonce ze sonaru ztratila. Všechny tři torpédoborce vytvořily kruh a – ponorku našel England. Kapitán Pendleton se opět nemýlil a posádka RO-104 rozmnožila seznam padlých.
Masakr nekončí
Jako čtvrtá v řadě se plavila RO-105. Američané ji prozatím minuli, nicméně radar George objevil RO-116 poručíka Takešiho Okabeho. Hladinový kontakt se brzy ztratil, zato za půl hodiny byl člun zachycen sonarem Englandu ve vzdálenosti necelého kilometru. Třebaže cíl zuřivě kličkoval, po dvou přerušených útocích pumy odvedly svou práci hned napoprvé a England si připsal čtvrtou oběť během pěti dní. Kapitán Pendleton později tvrdil, že se v té chvíli před kolegy z Rabyho a George cítil poněkud trapně, ale to ještě nebyl konec. Přitom tomu tak nemuselo být.
Japonské velení si umělo dát dohromady čtyři mlčící ponorky s nárůstem amerického radioprovozu a ponorky RO-109 a RO-112 zaujaly nové pozice asi o 100 mil (asi 160 km) severněji od plánovaných pozic. Když se však o totéž pokusila RO-108 poručíka Kanišiho Obariho, našel ji radar torpédoborce Raby. Tentokrát šlo o náhodu, protože skupina přestala po linii pátrat a mířila do přístavu Manus pro palivo a munici. Ovšem když už se Američanům RO-108 do cesty připletla, kořistí nepohrdli.
První útok Rabyho ponorka vymanévrovala, jenže vzápětí ji objevil sonar Englandu a jeho posádka člun bez zbytečných okolků zničila. Po doplnění zásob se skupina připojila k malé letadlové lodi Hoggatt Bay, torpédoborci Hazelwood a k eskortnímu torpédoborci Spangler a vypravila se dokončit rozdělanou práci.
Krátce po půlnoci 30. května získal Spangler radarový kontakt a tím pádem i právo prvního útoku. RO-105 se však dokázala salvě hlubinných náloží vyhnout stejně jako opakovaným útokům Rabyho a George. Neúspěšné stíhání trvalo pět a půl hodiny, a teprve když se do práce vložil dosud džentlmensky otálející England, poslal RO-105 na věčnou hlídku. Zbylé dvě ponorky japonské velení urychleně odvolalo a England už své skóre nezvýšil. Přesto se malý eskortní torpédoborec zapsal do historie jako loď, která během pouhých 12 dní zničila šest ponorek a zabila 304 námořníky.
Cesta do zapomnění
Co se týče dalších osudů eskortního torpédoborce England, v duchu hesla „všechna sláva polní tráva“ se vrátil k černé práci. Doprovodil řadu konvojů, na podzim 1944 se podrobil menším opravám a blahobytu civilizace si posádka užila jen jednou, při krátké zastávce v Austrálii. Osud lodi se naplnil 9. května 1945 u ostrova Okinawa. Za cíl si England vyhlédla trojice pilotů kamikaze, a třebaže posádka jeden stroj sestřelila a druhý se zřítil do moře, poslední útočník zasáhl loď pod velitelským můstkem. Při útoku zahynulo 35 námořníků a 27 jich utrpělo zranění.
Ačkoli se loď nepotopila a po provizorní opravě se odplížila do Spojených států, plánovaná přestavba byla po válce prohlášena za nerentabilní a v listopadu 1946 byl England prodán do šrotu.
Další články v sekci
Obří radioteleskop FAST vystopoval zdroj opakovaných rádiových záblesků
Rychlé rádiové záblesky patří k nejzáhadnějším kosmickým jevům. Nová zjištění ukazují, že jejich zdrojem nemusejí být jen osamocené exotické hvězdy, ale i magnetary s hvězdnými společníky.
Rychlé rádiové záblesky (fast radio bursts, FRB) patří k největším záhadám moderní astronomie. Jde o extrémně krátké, jen milisekundy trvající, ale přitom neuvěřitelně energetické záblesky rádiového záření přicházející z velmi vzdálených koutů vesmíru. Až doposud panovalo mezi odborníky přesvědčení, že jejich zdrojem jsou hlavně osamělé exotické hvězdy. Nový objev ale tento obrázek zásadně mění.
Mezinárodní tým astronomů, jehož součástí byli vědci z Hongkongské univerzity, totiž přinesl první přesvědčivý důkaz, že alespoň část FRB vzniká ve dvojhvězdných systémech. Jinými slovy: zdrojem rádiových záblesků není osamocená hvězda, ale dvojhvězdný systém.
Otisk hvězdné bouře
Studie, která byla publikována v prestižním časopise Science, se opírá se o téměř 20 měsíců nepřetržitého sledování jednoho konkrétního opakujícího se FRB, vzdáleného zhruba 2,5 miliardy světelných let.
Klíčem k objevu byl obří radioteleskop FAST z čínské provincie Kuej-čou. Právě ten dokázal zachytit mimořádně vzácný signál, který nepřímo, ale velmi jasně ukazuje na přítomnost doprovodné hvězdy v blízkosti zdroje FRB.
Astronomové sledovali opakující se zdroj označený FRB 220529A. Dlouhou dobu vypadal zcela „normálně“ – až do okamžiku, kdy se v datech objevilo něco, co vědci dosud u FRB prakticky neviděli.
Drama s polarizací
Rádiové záblesky FRB jsou téměř stoprocentně lineárně polarizované (jejich signál kmitá jen v jediném směru). Když takové záření prochází magnetizovaným plazmatem, dochází k jevu zvanému Faradayova rotace – pootočení polarizace, které lze přesně měřit pomocí tzv. rotační míry (RM).
Na konci roku 2023 zaznamenal tým náhlý nárůst RM o více než dva řády, následovaný rychlým poklesem během přibližně dvou týdnů zpět na původní hodnoty. Tento krátkodobý, dramatický výkyv dostal označení „záblesk polarizační rotace“.
Nejpřirozenějším vysvětlením takového chování je, že hustý oblak silně magnetizovaného plazmatu na krátkou dobu zkřížil přímou pozorovací linii ke zdroji FRB. Podle autorů šlo velmi pravděpodobně o koronální výron hmoty (CME) z blízké hvězdy, podobný těm, jaké známe ze Slunce, jen v mnohem extrémnějším měřítku.
Tento oblak plazmatu dočasně „znečistil“ okolí magnetaru, tedy extrémně husté neutronové hvězdy s obrovským magnetickým polem, která je považována za samotný zdroj FRB.
Přestože doprovodnou hvězdu nelze na takovou vzdálenost přímo pozorovat, její existenci prozrazuje tento nepřímý, ale velmi výrazný podpis. Pozorování byla navíc potvrzena i nezávisle pomocí radioteleskopu z australské observatoře Parkes Observatory.
Hvězdný katalyzátor
Objev zapadá do širšího teoretického rámce, podle něhož všechny FRB pocházejí z magnetarů, ale právě interakce ve dvojhvězdných systémech vytváří příznivou geometrii, která umožňuje opakované záblesky. Magnetar může být „motorem“, ale přítomnost druhé hvězdy funguje jako katalyzátor, který zvyšuje šanci, že záblesk zachytíme opakovaně.
Astronomové nyní plánují pokračovat v dlouhodobém monitorování dalších opakujících se FRB. Pokud se podobné záblesky polarizační rotace objeví i jinde, může se ukázat, že dvojhvězdné systémy jsou u FRB mnohem běžnější, než jsme si dosud mysleli.
Další články v sekci
Svět rumunských čarodějek: Původní reportáž Davida Těšínského
Jako Středoevropané si magii spojujeme spíš s útěkem do přírody a s odklonem od vysoce technické současnosti. Romské čarodějky z Bukurešti však moderní svět naopak milují: Čile komunikují na sociálních sítích, stavějí magickou školu – a samozřejmě čarují.
Čarodějka Mihaila Mincă (čti „minka“) znamená v Rumunsku pojem: 49letá dáma romského původu to dotáhla až do článků ve velkých médiích jako Forbes a všimla si jí i stanice CNN – především kvůli kletbám směřujícím proti zkorumpovaným politikům. Dokonce jí byla věnována výstava fotografií a krátkých videí dvou rumunských umělkyň, které vytvořily výtvarný směr nazvaný roma futurismus – hnutí, jež mísí romskou kulturu, feminismus, čarodějnictví a moderní technologie. Mihaila si přitom rozruch okolo své osoby evidentně užívá a s ní i její dcery Cassandra a Anna.
„Jel jsem do Bukurešti otevřít výstavu a vymýšlel jsem, co fotit. Dostal jsem tip na tyhle dámy a spojil se s nimi,“ vysvětluje fotograf David Těšínský. „Napsal jsem jim, že budu mít vernisáž, a ujistil je, že jsou zvané. A skutečně přišly: Po mém úvodu ještě nechaly domluvit českého velvyslance v Rumunsku, a pak si sebevědomě udělaly vlastní proslov a obrovskou reklamu. Bylo to fakt vtipné,“ směje se.
Hned vedle benzinky
„Chvilku jsme se handrkovali ohledně focení. Chtěly za jednu seanci patnáct set eur, ale vysvětlil jsem jim, že z toho nic nekápne. Naštěstí milují pozornost a můj Instagram má čtrnáct tisíc sledujících, takže pochopily, že stojí za to věnovat mi půl hodiny času,“ vysvětluje Těšínský. Současně vzpomíná, že samotné focení bylo zábavné.
Taxíkem se dostal na bukurešťské předměstí, kde čarodějky sídlí: „Místo nemělo úplně kouzelnou atmosféru. Ačkoliv jsme byli ve městě, vypadalo to skoro jako vesnice – až na to, že hned vedle stála benzinka. Došel jsem k vratům, kde mě přivítala stará babička, která pila likér a kouřila jednu cigaretu za druhou. A pak už si mě vyzvedly Mihailiny dcery, oblečené v tradičních romských šatech. Samozřejmě jsem hned na úvod dostal panáka.“
Zmíněné čarodějnické sídlo vytváří pestrou směsici dojmů. Na dvoře už několik let roste masivní betonová stavba v téměř neoklasickém slohu, kde by měla jednou sídlit mezinárodní škola pro čarodějky. Zatím je však prázdná, kdežto skromná dřevěná stodola přilepená hned vedle je naopak naditá artefakty. Tam se také odehrávají konzultace i čarodějnické rituály.
Oheň a voda
Rituálu se ujaly právě Mihailiny dcery, ona sama se setkání neúčastnila. Svému umění se Cassandra a Anna naučily od matky, která ho nasála do krve stejnou cestou. Na svých webových stránkách vzpomíná, že první kouzlo ovládla v sedmi letech a od té doby se zapojila do řemesla svých rodičů, kteří kočovali z místa na místo a živili se čarodějnictvím a věštěním. Do tradice pak zasvěcuje své dcery i vnučky – muže však nikdy: „Nemají disciplínu… Všechno je hned vyruší.“
Dvojice čarodějek udělala pro fotografa a celé místo očistný rituál s použitím ohně a vody. Pak dokonce došlo na výklad budoucnosti z karet nad bookletem Těšínského výstavy. „Říkaly mi různé věci a spoustu z nich docela přesných, ale trochu je podezřívám, že si mě předtím projely Googlem,“ směje se fotograf.
Nicméně obratem dodává, že ani na chvíli neměl pocit, že by se stal obětí podvodu. A je prý zjevné, že čarodějnictví rodiny Mincă představuje upřímnou snahu zachovat romské tradice. „Nevysloužili si v Rumunsku reputaci podvodníků a je vidět, že se u nich peníze točí. O klienty nejspíš nemají nouzi,“ uzavírá Těšínský.
David Těšínský
Nezávislý fotoreportér a vítěz ceny Czech Press Photo s oblibou rozbíjí stereotypy a otevírá jiné pohledy. Nejraději poznává nové lidi, země a kultury, ve volném čase skládá hudbu a hraje na několik nástrojů. Pije pivo a miluje vietnamská veganská jídla. Reportáž o životě v grónském Nuuku spolu s dalšími obsahuje jeho kniha Jiná krása, která shrnuje jeho nejpodivnější a nejextrémnější zážitky: exorcismus v Etiopii, válku na Donbase, hořící Amazonii i fotografie japonských byznysmenů, kteří omdlévají z pracovního vytížení. Další fotografie autora pak najdete na tesinskyphoto.com.
