Venuše by letos v létě mohla zažít mimořádně silný meteorický roj. Pozemšťané ale budou o tuto jistě zajímavou podívanou téměř jistě připraveni. Podle nové studie se planeta 5. července s velkou pravděpodobností ponoří do proudu kosmického prachu, který vznikl rozpadem jednoho asteroidu před mnoha tisíci lety. Z pohledu ze Země mohou být viditelné jen nejjasnější bolidy, s jasností srovnatelnou s Měsícem na noční obloze.

Návštěvníci Venuše

Celý příběh připomíná začátek astronomické detektivky. V roce 2021 objevili vědci blízkozemní asteroid, jehož dráha ho přivádí do těsné blízkosti Venuše – až na vzdálenost zhruba dvou milionů kilometrů. O čtyři roky později, v dubnu 2025, byl nalezen druhý asteroid, který se pohybuje téměř po totožné dráze. Oba objekty, označené jako 2021 PH27 a 2025 GN1, navíc patří ke stejné spektrální třídě, což naznačuje, že mají podobné složení.

Ještě zajímavější ale je, že jejich oběžné dráhy leží celé uvnitř dráhy Země. Nikdy tedy nekříží trajektorii naší planety a nepředstavují pro nás riziko srážky. Takové asteroidy patří do vzácné skupiny zvané Apohely (někdy také označované jako Atirova skupina). Ty se pohybují extrémně rychle – jeden oběh kolem Slunce jim zabere pouhých 115 dní, což je nejkratší známá doba u asteroidů ve Sluneční soustavě.

Tým astronomů vedený Albino Carbognanim z Italského národního institutu astrofyziky si položil otázku, zda jde skutečně o náhodu. Pomocí počítačových simulací proto vědci „vrátili čas“ o 100 000 let zpět a sledovali vývoj drah obou asteroidů. Ukázalo se, že v minulosti se nikdy nepřiblížily natolik k Zemi, Venuši ani Slunci, aby se mohly rozpadnout působením gravitačních slapových sil.

Zlom přišel ve chvíli, kdy si badatelé všimli, že se jejich dráhy v dávné minulosti výrazně měnily. V jednom období se dostaly až na 15 milionů kilometrů od Slunce – zhruba čtyřikrát blíže, než obíhá Merkur. Tak extrémní přiblížení nutně znamená intenzivní zahřívání povrchu.

Jednovaječná dvojčata?

Pokud byly asteroidy 2021 PH27 a 2025 GN1 původně jen jedním tělesem, opakované zahřívání a chladnutí mohlo způsobit vznik trhlin a postupné oslabování jeho struktury. Do hry navíc vstupuje efekt nerovnoměrného vyzařování tepla z rotujícího tělesa, který funguje jako slabý motor a může asteroid postupně roztáčet stále vyšší rychlostí. Podle simulací mohl právě souběh prasklin v materiálu a zrychlující se rotace vést k tomu, že se původní asteroid rozlomil na dva kusy. K rozpadu pravděpodobně došlo před 17–21 tisíci lety, tedy z kosmického hlediska relativně nedávno. 

Doba rozpadu je důležitá, neboť v tak krátké době podle vědců nemohlo vlivem slunečního větru a záření dojít k rozptýlení vzniklého prachu. Výpočty ukazují, že drobné částice o velikosti zhruba milimetru mohou stále obíhat kolem Slunce po podobné dráze – a že se s nimi Venuše letos v červenci setká. Právě tehdy by její atmosféru mohl rozzářit meteorický roj.

Na Zemi většinu meteorických rojů způsobují komety. Výjimkou jsou prosincové Geminidy, které pocházejí z planetky Phaethon. Carbognani přirovnává možnou venušiánskou spršku právě k tomuto roji.

Pozorovat toto představení ze Země bude extrémně obtížné. Ideální by bylo sledování přímo z oběžné dráhy Venuše pomocí sondy. Žádná taková mise ale momentálně nefunguje. Naději do budoucna dávají plánované projekty, jako je evropská mise EnVision nebo americké sondy DAVINCI a VERITAS, které by mohly k Venuši zamířit v příštím desetiletí.

Image

Čtěte také

7+1 perel astronomie: Meteorický déšť je nezapomenutelným zážitkem

Touha žít déle a zdravěji často vede k ambiciózním – a bohužel i k mnohdy neudržitelným – plánům: radikální změně jídelníčku, hodinám v posilovně nebo přísnému spánkovému režimu. Nový výzkum ale naznačuje, že takové extrémy nejsou nutné. I velmi malé úpravy každodenních návyků mohou mít překvapivě velký dopad na délku a kvalitu života.

Studie publikovaná v časopise eClinicalMedicine ukazuje, že přidání pouhých několika minut spánku a pohybu denně a drobné zlepšení stravy – například v podobě další porce zeleniny nebo celozrnných potravin – může prodloužit délku života až o jeden rok. A to zejména u lidí, kteří mají méně zdravý životní styl.

Podle autora studie Nicholase Koemela, nutričního specialisty a výzkumného pracovníka na Univerzitě v Sydney, máme tendenci přeceňovat význam velkých změn. Přitom drobné „vyladění“ každodenních návyků se lépe udržuje v dlouhodobém horizontu – a právě to je pro zdraví klíčové.

Malé změny, velké benefity

Koemelův tým po dobu zhruba osmi let sledoval téměř 60 000 účastníků britské databáze UK Biobank. Vědci kombinovali data ze zápěstních nositelných zařízení, která zaznamenávala spánek a fyzickou aktivitu sledovaných osob, se sebehodnotícími dotazníky o stravě.

Na základě těchto údajů výzkumníci modelovali nejen změny v délce života, ale také střední délku života ve zdraví – tedy počet let prožitých bez závažných onemocnění, jako jsou kardiovaskulární choroby nebo demence.

Výsledky Koemelova týmu naznačují, že u lidí s nezdravými návyky může už pět minut spánku navíc, dvě minuty středně intenzivního či intenzivního pohybu a pár lžic zeleniny denně (nebo vynechání jedné porce průmyslově zpracovaného masa týdně) teoreticky prodloužit očekávanou délku života o jeden rok. O něco větší, ale stále realistické změny – například o 24 minut více spánku, čtyři minuty pohybu navíc a každodenní porce zeleniny a celozrnných obilovin – byly spojeny se čtyřmi dalšími lety života ve zdraví.

Síla kombinace

Zásadním zjištěním studie je, že největší efekt má kombinace spánku, pohybu a stravy. Samotné zlepšení jednoho faktoru nestačí. Například lidé, kteří by se snažili prodloužit život jen delším spánkem, by podle výpočtů museli spát až o 60 % více, aby dosáhli stejného efektu jako při kombinaci více drobných změn. Samotné úpravy jídelníčku bez pohybu a kvalitního spánku se na délce života významně neprojevily.

Podle Koemela to odpovídá běžné zkušenosti: nedostatek spánku často vede k horší stravě a menší chuti k pohybu, zatímco pravidelný pohyb může zlepšit kvalitu spánku i výběr potravin. Zdravé návyky se zkrátka vzájemně posilují.

Klíčem je udržitelnost

Pozitivní výsledky zapadají i do širšího kontextu. Ve stejný den byla v časopise The Lancet zveřejněna další studie, která analyzovala data z USA, Švédska, Norska a rovněž z databáze UK Biobank. Ta ukázala, že i pětiminutová svižná procházka navíc denně může snížit riziko úmrtí až o 10 %.

Přesto odborníci upozorňují na limity výzkumu. Amy Jamiesonová z Kalifornské univerzity, Santa Barbara připomíná, že data pocházejí převážně z Velké Británie a nemusejí plně odrážet situaci v jiných zemích, kde se liší stravovací návyky, zdravotní péče či životní prostředí. Pro potvrzení příčinných vztahů budou podle ní zapotřebí klinické studie.

Autoři připomínají, že drobné změny nejsou „zázračným tlačítkem“ na dlouhověkost. Mohou však fungovat jako startovací bod, který lidem pomůže vytvořit udržitelné návyky. Místo vzdálených a často nedosažitelných cílů tak výzkum nabízí praktičtější přístup: posunout laťku jen kousek a udělat první malý krok.

Image

Čtěte také

Jídlo vám prodlouží život: Jak má vypadat ideální jídelníček podle vědců?

Ludwig van Beethoven jednou napsal: „Po dva roky jsem se vyhýbal téměř všem společenským setkáním, protože jsem lidem nedokázal říct, že jsem hluchý. Kdybych měl jakékoliv jiné povolání, bylo by to jednodušší, ale v mé profesi šlo o naprosto katastrofální situaci.“ 

Jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů dějin trápily potíže se sluchem od mladických let – snad již od pětadvacátého roku života – později ohluchl zcela. Přesto až téměř do smrti nepřestal komponovat a některá jeho zásadní díla vznikla až po padesátce. Co ale stálo za jeho zdravotním hendikepem? A jak byl vlastně vážný?

Nemocný muž

Svými více než 722 skladbami včetně smyčcových kvartet, sonát a symfonií si Beethoven navždy vysloužil místo mezi velikány klasické hudby. Jako v případě řady jiných géniů však byly ostatní oblasti jeho života tragédií. Otec jej týral, s bratry příliš nevycházel a nikdy si nenašel životní partnerku. Jeho synovec Karl, kterého si vyvolil jako svého žáka a nástupce (a podle některých historiků k němu choval i romantické city), ho nenáviděl, a dokonce se zřejmě kvůli němu pokusil o sebevraždu. 

Kromě vztahových problémů však skladatel trpěl také celou řadou zdravotních neduhů. Prokazatelně víme o zánětlivém onemocnění střev, které mu způsobovalo chronické bolesti břicha a průjmy. Podle všeho si také rád přihnul a v pozdějším věku jej sužovaly deprese a cirhóza jater – ta nakonec pravděpodobně stála i za jeho smrtí. On sám také zaznamenal bolesti kloubů, dýchací potíže a chronický zánět v oku. Dobová svědectví se shodují, že když 56 letech umíral, šlo o všestranně vyčerpaného a nemocného člověka.

Nejzávažnější problém skladatelova života však představovala již zmíněná hluchota. Ta se podle všeho začala projevovat v relativně nízkém věku a sám Beethoven zachytil i moment, kdy si ji začal uvědomovat. „Sám Beethoven později tvrdil, že měl velkou hádku s jistým tenoristou,“ píše ve své knize o skladateli americký spisovatel a historik umění Jan Swafford. „Ten muž opustil dům, ale později se vrátil zpět a agresivně bušil na dveře. Rozzlobený Beethoven vyskočil, ale upadl na tvář. Později tvrdil, že začal ztrácet sluch, právě když se po tomto incidentu zvedal ze země.“ Zda je historka pravdivá, nebo ne, těžko říci, historici se ovšem shodují, že problémy se sluchem se u Beethovena začaly projevovat již mezi 25. a 28. rokem věku.

Facky, nebo syfilis?

Hluchota postupovala sice pomalu, ale nezvratně a roku 1818, ve svých 40 letech, se skladatel začal dorozumívat s okolím prostřednictvím psaných vzkazů v takzvaných konverzačních denících. Zdá se, že problém do­­sáhl vrcholu o pět let později, kdy se Beethoven uzavřel do sebe a naprosto se odstřihl od okolního světa. Těch pár vybraných přátel, se kterými se stýkal, s ním komunikovalo už jen prostřednictvím psaného textu. 

Přesto o tom, že génius skutečně nic neslyšel, panují pochybnosti – historik Theodore Albrecht z univerzity v Ohiu například na základě analýzy jeho deníků tvrdí, že skladatel nikdy neohluchl docela a do smrti slyšel velmi hlasité zvuky či nízké tóny.

Stojí za zdůraznění, že ani navzdory svému vážnému hendikepu odhodlaný muž nikdy neustal v práci a zprávy zaznamenávají výjevy z koncertů, po nichž si důkladně prohlížel publikum, aby se ujistil, že sklidit kýžený aplaus. „Hrál i tehdy, když už skoro nic neslyšel. Improvizoval a skládal na klavír i přesto, že výsledky svého snažení nemohl slyšet,“ popisuje Swafford.

Otázkou zůstává, co hluchotu vlastně způsobilo. Teorií vznikla za necelá dvě staletí celá řada a některé byly skutečně bizarní – hovořilo se například o tom, že skladatel přišel o sluch kvůli náhodnému výstřelu z děla nedaleko jeho domu nebo proto, že jej otec v mládí často fackoval. Ostatně on sám svůj hendikep několikrát připsal právě stresu a komplikovaným mezilidským vztahům. Někdy se jako možná příčina problémů zmiňoval i zvyk namáčet si hlavu v ledové vodě, aby se udržel déle vzhůru. O něco seriózněji již působilo podezření na syfilis, to však vyvrátila hned první pitva provedená roku 1827 ve Vídni. Napovědět tak mohly až moderní vědecké metody.

Co řekly vlasy?

Současná medicína přinesla hned několik teorií postavených na znalostech géniova zdravotního stavu. Patolog Paul Wolf z univerzity v San Diegu například tvrdí, že za Beethovenovými problémy stála Pagetova choroba. Ta se projevuje mimo jiné nepřirozeným zvětšováním kostí – skladatel měl podle lékaře zcela mimořádně výrazné čelo, velkou čelist a vyčnívající bradu. V pozdějších letech mu kvůli rostoucím kostem už neseděly ani boty a kabát. Jako důsledek nemoci potom mělo docházet ke zbytnění lebky a narušení sluchových nervů.

Proběhlo také několik analýz pramene vlasů, který měl podle všech indicií patřit Beethovenovi (viz Zásadní pramen). Jejich výzkum z 90. let minulého století prokázal nadměrný obsah olova. Na základě tohoto pramene zveřejnila v roce 2013 skupina ušních lékařů v časopise The Laryngoscope studii, podle níž ztrátu sluchu způsobila chronická otrava právě tímto kovem. Došlo k ní pravděpodobně v důsledku pravidelného pití vína z olověného poháru – což je věc, kterou skladatel prokazatelně dělal. Jako alternativa se potom nabízí otrava v důsledku špatně podaného léku. V každém případě má být na vině právě olovo. 

Ani tento výstup však vědecká obec bezvýhradně nepřijala. Část lékařů se domnívá, že skutečným důvodem hluchoty mohla být otoskleróza – onemocnění, při kterém drobná ušní kůstka zvaná třmínek srůstá s jinými částmi ucha. Jakkoliv jej část vědců vnímá jako nejpravděpodobnější možnost, přímé důkazy chybějí. Dosud poslední analýzu Beethovenových ostatků prováděl tým britského genetika Tristana Begga v roce 2023, výsledkem však bylo konstatování, že skutečnou příčinu hluchoty nelze s jistotou prokázat. Nad původem zdravotního hendikepu jednoho z největších skladatelů dějin tak dodnes visí otazník.

Image

Čtěte také

Johann Sebastian Bach: Nepochopený génius a milovník matematiky

Když španělští conquistadoři v roce 1519 poprvé vstoupili do významného aztéckého města Tenochtitlánu, podali zprávy o existenci „vivária“, jemuž říkali „Dům zvířat“. Později se této stavbě říkalo Moctezumova zoo, podle aztéckého vládce Moctezumy II., který v té době ještě formálně panoval. Až doposud ale nebyly nalezeny věrohodné doklady existence zoo.

Archeolog Israel Elizalde Mendez z mexického Institutu národní archeologie a historie (INAH) ve své nové knize „Zvířata chovaná v dávném městě Tenochtitlánu“ nabízí asi zatím nejpřesvědčivější důkaz toho, že Aztékové chovali ve své metropoli řadu druhů divokých zvířat, včetně jaguárů, pum, vlků a rozmanitých dravých ptáků.

Kosti z obětních jam

Jak zdůrazňuje Benjamin Taub na platformě IFL Science, Mendez nenašel Moctezumovu zoo jako takovou. Analyzoval ale 28 zvířecích koster, které byly nalezeny v obětních jámách v Tenochtitlánu a získal důkazy, podle nichž byla tato stvoření před svým obětováním chovaná dlouhou dobu v zajetí.

Jednalo se například o kosti orlů skalních, křepelek, vlků a jaguárů vykazujích známky léčených zranění, problémů s klouby a infekčních nemocí. Vzhledem k závažnosti řady z nich je podle Mendeze nepravděpodobné, že by takové zvíře přežilo v divočině. Z toho usuzuje, že před obětování byla tato zvířata chována v zajetí, možná dlouhou dobu a lidé se o ně dle svých možností starali.

Mendez také zjistil, že chovu v zajeté odpovídá strava dravých ptáků a že důkazy rovněž nasvědčují tomu, že přinejmenším vlci se v zajetí rozmnožovali. Podle archeologa se zoo skládala ze dvou zařízení, přičemž v jednom z nich chovali vodní ptáky. Dohromady se jim říkalo totocalli, což znamená „dům ptáků“. Název si vymyslel až španělský misionář Bernardino de Sahagún, autor Florentského kodexu.

Image

Čtěte také

Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Astronomové narazili na mimořádně neobvyklý jev: obrovské mračno odpařených kovů (prvků těžších než helium), široké zhruba 200 milionů kilometrů, které na dlouhé měsíce utlumilo světlo vzdálené hvězdy. Ještě podivnější ale je, že patrně nejde o „volně plující“ mračno. Podle astronomů se zdá, že by mohlo být gravitačně vázané k prozatím neznámému tělesu.

Vše začalo v září 2024, kdy Slunci podobná hvězda J0705+0612, vzdálená asi 3 000 světelných let od nás, náhle potemněla. Její jas byl až čtyřicetkrát nižší proti běžnému stavu. Toto snížení jasnosti trvalo devět měsíců a skončilo až v květnu 2025, kdy se hvězda vrátila ke své běžné jasnosti. Tak dramatické a dlouhé ztemnění je u Slunci podobných hvězd extrémně vzácné.

„Hvězdy jako Slunce jen tak nepřestanou zářit bezdůvodně,“ potvrzuje astronomka Nadia Zakamska z Univerzity Johnse Hopkinse. Spolu s kolegy proto zahájila detailní pozorování pomocí několika špičkových observatoří, včetně Gemini South na chilské hoře Cerro Pachón, 3,5metrového dalekohledu na observatoři Apache Point a 6,5metrovými Magellanovými dalekohledy na chilské observatoři Las Campanas.

Planeta, nebo malá hvězda?

Kombinace nových měření a archivních dat přivedlo vědce k závěru, že hvězdu dočasně zakryl pomalu se pohybující oblak plynu a prachu. Získaná data ale naznačují, že se toto mohutné mračno nepohybuje volně. Zdá se, že je drženo pohromadě gravitací a spojeno se sekundárním objektem obíhajícím kolem hvězdy daleko od středu planetární soustavy.

Toto těleso se zatím vědcům identifikovat nepodařilo, musí být ale dostatečně hmotné. Z pozorování vyplývá, že jeho hmotnost musí být několikanásobně větší než hmotnost Jupiteru a mohlo by být i větší. Mezi další zvažované možnosti patří planeta, hnědý trpaslík nebo hvězda s extrémně nízkou hmotností. Pokud se ukáže, že neviditelný objekt je hvězda, oblak by byl klasifikován jako cirkumsekundární disk, což znamená disk materiálu obíhající kolem menšího člena binární soustavy. Pokud by se jednalo o planetu, struktura by byla cirkumplanetárním diskem. 

Kovové mračno v detailu

K určení složení mračna vědci využili vysoce citlivý spektrograf GHOST na dalekohledu Gemini South. Během dvouhodinového pozorování, kdy se mračno nacházelo přímo před hvězdou, se jim podařilo nejen rozluštit jeho chemické složení, ale i odhalit vnitřní pohyb plynu.

Ukázalo se, že oblak je bohatý na prvky těžší než vodík a helium. Detekovány byly například železo a vápník, a to ve formě vířících větrů z plynného kovu. Poprvé v historii tak astronomové dokázali trojrozměrně zmapovat pohyb plynu v disku, který obíhá sekundární objekt, ať už planetu, nebo malou hvězdu. Mapování rychlosti a směru těchto „kovových větrů“ navíc potvrdilo, že se mračno pohybuje nezávisle na hlavní hvězdě – další důkaz, že je skutečně vázáno k záhadnému průvodci.

Pozůstatek planetární srážky?

Zajímavou otázkou je, jak takový oblak vlastně vznikl? Podle vědců by mohlo jít o důsledek srážky dvou planet, které kdysi obíhaly hvězdu J0705+0612. Takový náraz by do okolního prostoru vyvrhl obrovské množství prachu a kovového materiálu, jenž by se následně mohl zformovat do pozorovaného disku.

Podobné kolize jsou běžné v mladých a chaotických planetárních systémech, což ale není případ systému u hvězdy J0705+0612. Jeho stáří totiž vědci odhadují na zhruba dvě miliardy let.

„Tato událost nám ukazuje, že i ve vyspělých planetárních systémech může docházet k dramatickým srážkám,“ říká Zakamska. „Je to živá připomínka toho, že vesmír zdaleka není statický – je to pokračující příběh stvoření, ničení a transformace.“

Image

Čtěte také

Mladičkou hvězdu J0446B obklopuje výjimečně věkovitý protoplanetární disk

Paříž, kulisa příběhů o vášnivé, něžné, nespoutané, tragické i věčné lásce. Když se dvě osoby ženského pohlaví zamilují, hledají pro svou love story dokonalé pozadí, na kterém může jejich cit růst a vyvíjet se. A ve dvacátých a třicátých letech 20. století našly vytoužený azyl, ale i nevyčerpatelný zdroj inspirace právě v Paříži. Lesbická subkultura tu vzkvétala se vším všudy – s bary, kabarety, divadly, kluby v centru města i  soukromými byty na levém břehu Seiny, kde se psaly básně a manifesty, diskutovalo se o lásce a láskou se žilo.

Šaty dělají člověka

Lesby z celé Evropy v Paříži mohly svobodně rozvíjet svou potlačovanou identitu a hledat nové umělecké formy sebevyjádření. Ženy, které milovaly stejné pohlaví, se lišily na první pohled. A co víc, chtěly se odlišovat, nezapadnout, ukázat, že jejich sexuální preference je důležitou součástí jejich osobnosti.

V podniccích, kde se odvaha odhalit své nitro cenila nade vše a každý se mohl bavit, tančit a popíjet s kým chtěl, se lesby poznaly jednoduše – oblékala se do mužského fraku, ovšem šitého na míru ženských křivek. Do knoflíkové dírky si vkládala bílý karafiát, mezi rty svírala doutník a na oko si nasazovala monokl. Elegantní lesbičky si dlouhé vlasy sestřihly na krátko a česaly je na mikádo. Není divu, že jejich netradiční vizáž inspirovala tolik uměleckých děl té doby.

Kluby a byty

Paříž mezi válkami byla jedním z nejliberálnějších evropských měst, i když takovou sexuální svobodu a uvolněné mravy jako v Berlíně jste tu nezažili. Ve srovnání s Londýnem nebo New Yorkem se však jednalo o mnohem progresivnější město. Svobodomyslné umělce i spisovatele lákala jedinečná atmosféra, kterou jinde nezažili. Homosexuální komunita se tu nemusela skrývat, jako tomu bylo jinde ve světě. Právě naopak, na Montmartru v klubu Le Monocle, bylo všechno dovoleno a gayům, lesbám i bisexuálům byly dveře otevřené dokořán.

Privátní i komornější zážitek slibovaly legendární Pátky – každotýdenní setkání v bytě americké spisovatelky, dramatičky a básnířky Natalie Clifford Barneyové. Dědičce železničního impéria se přezdívalo Amazonka, protože na koni jezdila klasicky a ne bokem, jak to bylo tehdy pro ženu jejího postavení obvyklé. Od roku 1909, kdy svůj salón založila, až do její smrti v roce 1972, kdy jí bylo úctyhodných devadesát pět let, prošla jejím bytem v rámci Pátků nejedna modernistická lesba, která tou dobou pobývala v Paříži.  

Ženská solidarita

Lesbická komunita však nebyla jen o zábavě a volné lásce, vzešly z ní i velmi prospěšné činnosti. V roce 1927 se Natalie Barneyová snažila zpřístupnit vzdělání všem ženám bez rozdílu, a tak založila Académie des Femmes, což měl být protiklad k Académie française. Tato iniciativa sice neměla dlouhého trvání, ale ukázala na solidaritu mezi ženami a povzbudila je k emancipaci v oblasti vzdělávání. 

Přestože si Natalie v pařížských kruzích dozajista budovala jméno jako skvělá organizátorka a mecenáška umění, do historie se zapsala díky svým početným milostným aférám. Hrdě se hlásila ke své lesbické orientaci a beze studu se stavěla na odpor společenským konvencím bok po boku se svými milenkami z řad uměleckých kruhů, významných aristokratických rodin i intelektuálek. Ty z jejích románků, které přerostly v plnohodnotný a dlouhotrvající vztah, inspirovaly mnoho uměleckých děl, v nichž dominantní úlohu sehrávala právě lesbická láska. 

Fascinující chameleon

Jednou z nejpozoruhodnějších a nejvýstřednějších dobových celebrit byla Mathilde de Morny známá pod jménem Missy nebo pánskými přezdívkami Yssim, pan markýz či strýček Max. Narodila se vévodovi z Morny, nevlastnímu bratrovi Napoleona III. a Sofii Sergejevně Trubetské, ruské princezně a snad i nemanželské dceři cara Mikuláše I. Už to slibovalo mnohé! 

A Missy čněla nad průměrem od dětství. Tehdy ještě podléhala konvencím – přesto ji její současníci popisují jako dívku sice nijak oslnivě krásnou, ale velmi originální – s extrémně bledou pletí, hlubokýma tmavýma očima a záplavou téměř plavých vlasů. V osmnácti letech ji provdali za Jacquese Godarda, markýze z Belbeuf. Spojení s o třináct let starším mužem nebylo vůbec šťastné a Missy svého muže nesnášela. Studovala alespoň malbu a sochařství u soukromých učitelů a útěchu nacházela v umění. 

Po dvaadvaceti letech se pár konečně rozvedl. A Missy přestala dbát ohledy na společenská tabu. Plně dala najevo, že nyní už hodlá milovat pouze ženy a nebála se své preference naznačit i celým svým zevnějškem. Missy oblékala pánský oblek, přičemž nosit kalhoty bylo ve Francii stále zakázané zákonem (výjimku dostala např. malířka Rosa Bonheur, aby mohla snadněji pracovat v plenéru). Nakrátko ostříhané vlasy a cigareta dokreslovaly Mathildinu vzpouru dokonale. Objevila se dokonce spekulace o tom, že podstoupila chirurgické odstranění dělohy či ňader,  ale přímé důkazy o tom neexistují.  

Konec svobody

Ano, divoká doba plná zvratů, v níž se konečně ženy homosexuální orientace mohly kromě šampaňského opíjet i svobodou, musela zákonitě jednou skončit. Vášnivá dvacátá léta a s nimi spojená ekonomická prosperita a uvolněná společenská atmosféra netrvala věčně. Vrchol euforické dekády se bohužel zcela nepřenesl na následující desetiletí.

Velká ekonomická krize a začátek války zasadily lesbické subkultuře fatální ránu. Němečtí okupanti se snažili pařížskou komunitu gayů a leseb zničit. Její členové však byli odhodláni udržet si to, co si tak těžce vybojovali. Nacisté je sice zahnali do ilegality a mnoho z nich skončilo na popravišti nebo v koncentračním táboře, zadusit jejich hnutí ale nedokázali. A tak jak se s následky války postupně vyrovnávala celá Evropa, postavila se na nohy i lesbická komunita.

Image

Čtěte také

Berlínská sexploze: Výmarská republika byla plná jazzu, sexu a drog

Na severu Indie, ve státě Uttarpradéš, existuje hnutí, které na první pohled působí téměř neuvěřitelně: desítky až stovky tisíc žen v růžových sárí, vyzbrojené bambusovými holemi, které se postavily domácím násilníkům, korupci i nefunkčnímu státu. Říkají si Gulabi Gang (Růžový gang) – a jejich příběh je jedním z nejpozoruhodnějších příkladů občanského odporu proti systémovému útlaku žen.

Zrození růžového gangu

Gulabi Gang vznikl v roce 2006 a jeho kořeny jsou překvapivě prosté. Vše začalo jednou ženou – Sampat Pal Devi – která se stala svědkem brutálního bití sousedky jejím manželem. Když se pokusila zasáhnout, muž zaútočil i na ni. V prostředí, kde je domácí násilí často považováno za „soukromou záležitost“ a policie mnohdy odmítá jednat, to nebylo nic neobvyklého.

Neobvyklá ale byla Deviina reakce. Druhý den se vrátila – tentokrát ne sama, ale s pěti dalšími ženami a s holemi v rukou. Útočníka rozzlobené ženy kolektivně ztrestaly. Zpráva o tom se rychle rozšířila po vesnici a brzy i dál. Ženy, které zažívaly podobné bezpráví, začaly Devi kontaktovat. A zrodil se Gulabi Gang.

Růžové sárí a bambusová hůl

Název „gulabi“ znamená „růžový“ – barvu, kterou členky nosí jako jednotný vizuální symbol solidarity a viditelnosti. Vedle sárí je jejich nejvýraznějším znakem lathi, dlouhá bambusová hůl tradičně používaná v Indii jako nástroj sebeobrany i jako donucovací prostředek.

Ačkoliv se Gulabi Gang věnuje především nenásilným formám aktivismu – demonstracím, veřejnému nátlaku, vyjednávání s úřady – členky jsou také systematicky cvičeny v používání lathi. Fyzické násilí vnímají jako krajní, ale legitimní odpověď tam, kde stát selhává. Jak otevřeně říká sama Devi: „Muži, kteří páchají tyto zrůdnosti, by měli být biti ženami. Měli by být chyceni a na čelo by jim mělo být vytetováno: ‚Jsem násilník.‘“

Proti bezpráví

Gulabi Gang vznikl v regionu Bundelkhand, jedné z nejchudších oblastí Indie, kde žije přes 40 % obyvatel pod hranicí chudoby. Právě zde se nejvíce koncentrují problémy, proti nimž gang bojuje: domácí násilí, dětské sňatky, svatby výměnou za věno, vykořisťování, negramotnost i policejní korupce.

Pro mnoho žen je vstup do Gulabi Gangu poslední možností. Jak vysvětluje zástupkyně velitelky Suman Singh, členkami se často stávají ženy, které už vyčerpaly všechny jiné cesty a byly opakovaně institucemi ignorovány. Gang je nejen chrání, ale dává jim i pocit vlastní hodnoty a síly. Cílem žen ale není jen okamžitá obrana, nýbrž dlouhodobá změna: zvyšování gramotnosti, ekonomická nezávislost žen, boj proti dětské práci a vymáhání základních lidských práv bez ohledu na kastu či majetek.

Když stát selže

Gulabi Gang se opakovaně dostal do konfliktu s policií i místními úřady. Typickým scénářem je situace, kdy policie odmítne přijmout trestní oznámení – například od ženy z nižší kasty. V takových případech gang organizuje hromadné protesty a veřejné zostuzení úředníků.

Jedním z nejznámějších případů byla kauza sedmnáctileté dívky, která po nahlášení hromadného znásilnění skončila sama ve vazbě – zatímco jeden z pachatelů, místní politik, zůstal na svobodě. Gulabi Gang tehdy mobilizoval protesty před policejní stanicí i před domem politika a donutil úřady případ znovu otevřít.

Od pouličního odporu k politice

S rostoucí popularitou se Gulabi Gang postupně stal i politickou silou. V roce 2010 bylo 21 jeho členek zvoleno do místních samospráv, kde dohlížely například na infrastrukturu nebo přístup k vodě. Zároveň se stal mediálním fenoménem. Dokumenty, knihy i bollywoodský film proměnily Gulabi Gang v globálně známý symbol ženského odporu. To s sebou přineslo nejen podporu, ale i kritiku – včetně obvinění z finančních nesrovnalostí, kvůli nimž Sampat Pal Devi odstoupila v roce 2014 z vedení.

Přestože dnes stojí v čele gangu jiné ženy, Devi zůstává jeho morálním symbolem. Její výroky jsou tvrdé, někdy až extrémní – volání po fyzickém trestání násilníků ženami samotnými má šokovat i mobilizovat. Gulabi Gang tak neustále balancuje na hraně mezi občanskou sebeobranou a braním zákona do vlastních rukou. 

Jejich příběh ale klade zásadní otázku: co se stane, když stát dlouhodobě selhává v ochraně svých nejzranitelnějších? Gulabi Gang je odpovědí, která možná není příjemná a ani jednoduchá, rozhodně je ale nepřehlédnutelná.

Image

Čtěte také

Indičtí „nedotknutelní“: Proč stojí na okraji společnosti už 2 000 let?

Vznik roty E se datuje do července 1942, kdy americká armáda začala chystat své svazky na předpokládanou invazi do Evropy. V rámci příprav se zrodil i 506. regiment – experimentální výsadkový pluk, jehož příslušníci měli seskakovat za nepřátelskými liniemi, aby narušili protivníkovu obranu a podpořili řadové pozemní jednotky.

Takový způsob nasazení hraničil se sebeobětováním, a proto Easy Company vznikla jako dobrovolnická jednotka: každý z jejích příslušníků se k parašutistickému výcviku přihlásil z vlastní vůle, neboť ho lákala příležitost zažít něco neobvyklého a stát se součástí elity.

Vzhledem k těmto okolnostem pocházeli členové roty z různého společenského prostředí. Navzdory rozdílnému původu se ale mladíci při náročném výcviku rychle sblížili a vytvořili si kamarádské vztahy, které jim pak v boji přišly velmi vhod.

Nenáviděný kapitán Sobel

Intenzivní dril se odehrával v georgijském táboře Toccoa na úpatí pohoří Blue Ridge. K jeho nejobávanějším aspektům patřily seskoky z výšek 1 200–1 500 m, někdy za úplné tmy, při nichž měli muži dopadnout v určené zóně s nepoškozenou výstrojí a výzbrojí. Další náročný prvek představoval nácvik bojových útoků, při nichž se vojáci po přistání okamžitě zapojovali do simulovaných bitev. Taková cvičení pomáhala prověřit schopnost týmové spolupráce i samostatného myšlení ve vypjatých situacích. Budoucí paragáni se také museli umět pohybovat v neznámém terénu a nalézt cestu k cíli, aniž by na sebe připoutali nepřátelskou pozornost. 

Prvním velitelem Easy Company byl kapitán Herbert Sobel, jenž si za osobní cíl vytyčil udělat z jednotky nejlepší rotu US Army. Podřídil tomu vše a sdíral z podřízených kůži takovým způsobem, že se brzo stal nejnenáviděnější osobou v celém širokém okolí. Kromě extrémně přísné disciplíny se zaměřil na fyzickou kondici a ve výcvikovém plánu hrála důležitou roli hora Currahee, na jejíž vrchol vedla strmá a klikatá stezka. Název vyvýšeniny v indiánském jazyce znamená „stojí sám“, což vystihuje nejen samotnou horu, ale i osud vojáků, kteří na ní trénovali. 

Na kopec a zpátky

Pro příslušníky Easy Company představovala Currahee symbol síly a odhodlání. Při běhu charakterizovaném slovy „tři míle nahoru, tři míle dolů“ museli vojáci snášet intenzivní fyzickou bolest. Vyvýšeninu zdolávali pravidelně třikrát nebo čtyřikrát týdně a zanedlouho dokázali urazit deset kilometrů za 50 minut, kromě toho absolvovali náročné překážkové tratě a cvičili kliky, shyby a sedy lehy. Sobel jim „ordinoval“ též noční pochody s plnou polní – první měřil 18 km a každý následující byl vždy přinejmenším o kilometr delší. Tyto marše absolvovali bez přestávky a vody – na konci kapitán vždy kontroloval, zda mají polní láhve stále plné. 

Muži si „odpočinuli“ pouze v posluchárnách, kde se učili používat mapu s kompasem a osvojovali si taktiku, šifry, signalizaci, polní telefony a demoliční techniky. Když poprvé vyfasovali pušky, dostali poučení, aby se zbraní zacházeli jako se ženou. Měla patřit jen jim a stát se jejich důvěrnou společnicí. Nakonec každý uměl pušku rozebrat a složit i se zavázanýma očima.

Do boje bez Sobela

Ti, kteří výcvikem prošli úspěšně, to dokázali jen díky osobnímu odhodlání a touze patřit mezi nejlepší. Po absolvování tvrdého drilu obdrželi novopečení parašutisté stříbrná křídla, která nosili připnutá na levé náprsní kapse blůzy, dále označení pluku umístěné na levém rameni a na čepici typu lodička. Současně získali právo nosit výsadkářské kanady a „po paragánsku“ si do nich zastrkávat kalhoty, na což byli obzvláště hrdí.

Nutno dodat, že Sobel se posléze ukázal jako neschopný velet v boji a jeho nadřízení jej přeřadili do výcvikové školy. Veteráni roty E se ale i po desítkách let, navzdory veškeré nenávisti k němu, shodovali, že právě on z nich zformoval vysoce kvalifikovanou a disciplinovanou bojovou sílu. 

Po dokončení výcviku na jaře 1944 mohli příslušníci Easy Company začít plnit své poslání: patřit mezi první americké vojáky, kteří během operace Overlord stanou na evropském kontinentě. V noci 5. června 1944 nastoupili parašutisté do transportních letounů Douglas C-47 Skytrain na základně Upottery v Devonu ve východní Anglii. Na jejich palubách překonali La Manche a seskočili za nepřátelské linie v Normandii, aby následujícího rána podpořili pěchotu vyloďující se na plážích.

Útok jako z učebnice

Během příletu k pobřeží se však douglasy dostaly do protiletadlové palby, formace se roztrhala a nastal zmatek. Někteří nezkušení piloti dali výsadkářům předčasně povel k seskoku, takže jen mizivý počet příslušníků roty E dopadl v naplánovaných zónách. Jednotku navíc hned v úvodu jejího křtu ohněm postihla těžká rána – stroj s velitelem Easy Company nadporučíkem Thomasem Meehanem po zásahu havaroval a nikdo na palubě nepřežil. 

Během noci se skupinky výsadkářů snažily zjistit, kde se vlastně nacházejí. Paragáni se postupně spojovali do větších houfů, přepadali německé hlídky a postupovali směrem ke shromaždištím. Ještě před rozedněním tak splnili část svých úkolů a zrána převzal velení roty nadporučík Richard Winters, který se stal také její nejznámější postavou. Po přeskupení se Winters nedaleko obce Le Grand Chemin postavil do čela dvanáctičlenného oddílu, který dostal velmi mlhavý rozkaz: „Podél živého plotu střílejí na vyloďující se kluky, běž tam a vyřeš to.“ 

Nadporučík zjistil, že pláž Utah – na niž právě vyskakovali z člunů příslušníci 4. divize – ostřeluje baterie čtyř 105mm kanonů chráněná 60 vojáky. Rozhodl se na nic nečekat a naplánoval bleskový útok, při němž se systematicky postupujícím výsadkářům podařilo zmocnit děl a zlikvidovat je vhozením granátů či náloží do hlavně. Tato akce u statku Brécourt vstoupila do historie a dodnes se na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu vyučuje coby učebnicová ukázka přepadu opevněné pozice. 

Proti elitě

Jen o několik dní později se Easy Company zapojila do prudkých bojů o město Carentan u paty poloostrova Cotentin. Spojenci potřebovali sídlo i okolní terén dobýt, aby mohli propojit předmostí pláží Utah a Omaha a vytvořit souvislou obrannou linii. Ze VII. sboru operovala nejblíže 101. výsadková divize, a tak černý Petr připadl právě paragánům. 

Náhoda tomu chtěla, že i německou defenzivu zajišťovali parašutisté – konkrétně dva prapory 6. paradesantního pluku 2. výsadkové divize pod velením podplukovníka Friedricha von der Heydteho. Ráno 8. června Američané udeřili na Carentan, obrana se rychle zhroutila a padákoví myslivci ustoupili na jih. Místo útěku se však přeskupili a následovalo několik dnů tuhých střetů. 

Kritický moment nastal 13. června, kdy von der Heydte obdržel posily v podobě 17. divize pancéřových granátníků SS. Zformoval své muže k protiútoku na boky americké sestavy, načež roty D a F z 506. pluku pod tlakem ustoupily a čelo německé ofenzivy se v poledne přiblížilo ke Carentanu. Jen rotě E se na pravém křídle podařilo udržet pozice a po posílení 2. praporem 502. pluku zpomalila nepřítele do doby, než přijely shermany a protivníka zahnaly. 

Winters o bitvě po letech prohlásil: „Během války se 2. prapor podílel na mnoha bitvách, ale nejtvrdším bojem byl bezpochyby německý protiútok 13. června. Pluk byl nepřítelem odražen a téměř poražen. […] Tento den znamenal pro rotu E nejtěžší zkoušku.“

Zase v obklíčení

V září 1944 zahájili Spojenci operaci Market Garden – ambiciózní vzdušný výsadek s cílem dobýt klíčové mosty přes Rýn v Nizozemsku. Generálové doufali, že odvážná akce umožní angloamerickým vojskům obejít linie Wehrmachtu a rychleji postoupit do nitra Říše. Rotě E připadl úkol podporovat britské síly v okolí Eindhovenu a bránit silnice i mosty, jež by královským obrněncům dovolily postoupit do Arnhemu. 

Wintersovi muži seskočili severozápadně od Sonu a probili se do Eindhovenu, aby začátkem října stanuli v oblasti severně od Nijmegenu. Operace Market Garden už v této době krachovala, nicméně Easy Company se v její poslední fázi podařil husarský kousek: spolu s jednou četou z roty F a podporou Královského dělostřelectva (Royal Artillery) rozprášila 5. října 1944 dvě elitní kompanie Waffen-SS. 

Když německé ozbrojené síly zahájily v polovině prosince 1944 ofenzivu v Ardenách, nacházela se 101. výsadková divize ve Francii. K zalepení děr v řídké obraně potřebovali Spojenci každý bojeschopný útvar a rota E nepředstavovala výjimku. Rozkaz ji zavedl na strategicky významnou pozici u města Bastogne, kam se parašutisté tentokrát museli přepravit na korbách nákladních aut. Vše nasvědčovalo tomu, že se brzo dostanou do obklíčení. Když na to jeden z pěšáků přijíždějícího Winterse upozornil, velitel roty jen odvětil: „My jsme výsadkáři. Obklíčení je náš denní chleba.“

Následující týdny prověřily morálku paragánů až na dřeň, neboť drželi linii v zasněžených lesích a neustále se stávali terčem dělostřeleckého bombardování – bez zimního oblečení a s omezenými příděly proviantu i munice. Ztráty a únava narůstaly, ovšem výsadkáři vytrvali až do doby, než se Abramsovým tankům ze 4. obrněné divize podařilo německé linie kolem Bastogne prolomit a znovu otevřít zásobovací trasy.

Po vystřídání se parašutisté z 2. praporu zapojili 9. ledna 1945 do útoku proti vesnici Foy v Belgii. V té době už Winters působil na pozici zastupujícího velitele batalionu a v čele roty stál poručík Norman Dike. Ten však při zteči zpanikařil a zhroutil se, navíc utrpěl zranění, takže jej Winters přímo během útoku nahradil nadporučíkem Ronaldem Speirsem z roty I.

Peklem i rájem

Nový velitel musel co nejrychleji zrušit předchozí Dikova nařízení, avšak neměl k dispozici vysílačku. Popadl samopal, sám proběhl vesnicí skrz německé linie, našel vojáky roty I a předal jim nový rozkaz. Následně se vrátil zpátky stejnou cestou, přičemž jeden z jeho spolubojovníků, Carwood Lipton později prohlásil: „Němci byli tak šokováni, když viděli amerického vojáka běžet skrz své pozice, že na něj úplně zapomněli střílet!“ Speirse následně přeřadili k Easy Company a zůstal jejím velitelem až do konce války. 

Přestože bojové operace pokračovaly i po bitvě v Ardenách, rota E měla to nejhorší za sebou. Začátkem března nadřízení přesunuli 2. prapor do Haguenau v Alsasku a v samém závěru konfliktu získala jednotka privilegium obsadit Berchtesgaden, kde se nacházela horská chata Adolfa Hitlera známá jako Orlí hnízdo. Výsadkáři führerovo sídlo dobyli bez jediného výstřelu a mezi alpskými štíty je zastihl i 8. květen 1945, který oslavili proudem alkoholu z prémiových láhví „zabavených“ z diktátorovy osobní sbírky. Mezi příslušníky roty se začalo hovořit o tom, že se 101. výsadková divize brzo přesune na pacifické bojiště, aby se zapojila do invaze na japonské ostrovy. 

Tento scénář se nakonec nenaplnil, a když v Tichomoří 2. září 1945 konečně zavládl mír, příslušníci Easy Company se začali věnovat okupační službě v Rakousku. O intenzitě nasazení elitních parašutistů svědčí jejich vysoké ztráty. Při odjezdu z tábora Toccoa tvořilo původní rotu E přesně 140 mužů, přičemž celkem v ní do konce války sloužilo 366 vojáků. Osmačtyřicet položilo na bojišti život a přes 100 jich bylo zraněno, z toho mnozí opakovaně. 

Odkaz do života

Přeživší členové Easy Company si podle vlastních slov zpravidla uvědomovali, že krvavé válce obětovali nejlepší roky svého života. Jen málo z nich získalo před nástupem do armády zevrubnější vzdělání, a proto z ozbrojených sil odcházeli s odhodláním dohnat veškerý ztracený čas. Mnozí využili doplněk ústavy, jenž zajišťoval veteránům studijní stipendium. Po absolvování škol se obvykle co nejrychleji oženili, měli děti a začali si budovat vlastní život.

Statistiky dokládají, že někdejší členové „bratrstva neohrožených“ byli pozoruhodně úspěšní – zčásti právě díky disciplíně a cílevědomosti, které si z roty E odnesli. Z dětí ekonomické krize se přerodili v bojovníky největšího konfliktu dějin a následně také v tvůrce a účastníky poválečné konjunktury. 

Legendární jednotka zanikla krátce po porážce Osy – stejně jako celý 506. pluk čekalo Easy Company v listopadu 1945 rozpuštění. Její někdejší příslušníci se však ještě dlouhé roky setkávali – byť se někteří uzavřeli do sebe a odmítali kontakt s lidmi, kteří jim připomínali kruté prožitky. Historie „bratrstva neohrožených“ se definitivně uzavřela v prosinci 2021, kdy v 99 letech zemřel jeho poslední člen – plukovník Edward Shames. 

Image

Čtěte také

Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Po desetiletí panoval mezi vědci téměř konsenzus: voda na Zemi pochází z asteroidů a komet, které naši planetu bombardovaly v rané historii Sluneční soustavy. Tento scénář byl obvykle spojován s obdobím tzv. pozdního velkého bombardování (asi před 4,1–3,8 miliardami let), během kterého byla oblast vnitřních planet opakovaně „bombardována“ velkými asteroidy. V této době vznikly na Měsíci rozsáhlé impaktní pánve, které byly později zality lávou za vzniku měsíčních moří. 

Nový výzkum založený na detailní analýze měsíčních hornin a regolitu z misí Apollo však tento příběh přepisuje. Podle výsledků studie, publikované v odborném časopisu PNAS, se zdá, že meteority mohly dodat pouze malý zlomek vody, kterou dnes na Zemi máme.

Měsíc jako kosmický archiv

Zatímco na Zemi tektonické pohyby, eroze a vulkanismus neustále přepisují geologickou historii a mažou stopy dávných dopadů, Měsíc funguje jako dokonale zachovaný archiv. Nemá atmosféru, nemá aktivní deskovou tektoniku a jeho povrch se po miliardy let měnil jen minimálně.

Právě proto jsou vzorky přivezené astronauty programu Apollo tak cenné: uchovávají záznam toho, co se po miliardy let dělo v těsném sousedství Země. Má to ale jeden háček – měsíční regolit je bohužel extrémně „přemíchaný“ – opakované nárazy ho tavily, látky v něm se opakovaně vypařovaly a znovu usazovaly, což ztěžuje určení původu jednotlivých příměsí.

Dosavadní studie se obvykle zaměřovaly na tzv. siderofilní („kovomilné“) prvky, typické pro meteority. Tým vedený Tonym Garganem ale zvolil jiný přístup: vědci se zaměřili na trojité izotopy kyslíku.

Kyslík tvoří podstatnou část hornin a jeho izotopové „otisky“ umožňují rozlišit materiál původem z impaktorů a oddělit tento signál od změn způsobených vypařováním při dopadech. Díky této metodě se vědcům podařilo „vytáhnout“ signál kosmických těles i z materiálu, který byl mnohokrát přetaven a přemodelován.

Kolik vody přiletělo z vesmíru?

Výsledky Garganova týmu ukazují, že nejméně 1 % hmotnosti měsíčního regolitu tvoří materiál z impaktorů, pravděpodobně z uhlíkatých (C-typ) meteoritů, které při nárazu částečně sublimovaly. To umožnilo stanovit horní limit množství vody, které mohly meteority dodat celému systému Země–Měsíc po době pozdního bombardování.

A jde o překvapivý verdikt. Ve srovnání s dnešním množstvím vody na Zemi jde jen o zanedbatelný podíl. I tento „zanedbatelný podíl“ pochopitelně znamená obrovské množství. Voda sice tvoří pouze asi 0,023 % hmotnosti Země, ale v absolutních hodnotách jde o zhruba 1,46 × 10²¹ kilogramů – tedy zhruba jeden a půl trilionu tun vody.

Meteority tudíž podle vědců nemohly být hlavním zdrojem pozemských oceánů. To naznačuje, že významná část vody mohla vzniknout přímo na Zemi během jejího formování, nebo být zachycena z protoplanetárního disku dříve, než se planeta zahřála.

Image

Čtěte také

Kde se vzala na Zemi voda: Rozhovor s fyzikálním chemikem Svatoplukem Civišem