Trojskou válku, kterou žárlivý spartský král rozpoutal kvůli své uprchlé ženě, popisují starověcí historikové jako nejdůležitější konflikt všech dob. Značně idealizovaná desetiletá série bitev bývá někdy dokonce považována za vyvrcholení jiných sporů a lokálních potyček včetně Thébských válek a Kalidonského lovu na kance. Od počátku věků byla prý kletba Trojské války zapsána v osudu všech zúčastněných dynastií. Jak důležitá tedy byla žena, která stála na počátku i na konci této války? Jaká ve skutečnosti byla krasavice, kvůli které na moře vyplulo tisíc lodí?

Krásná dcera krásné matky 

Narodila se nejvyššímu z bohů Diovi a bohyni Lédě, přestože v některých zdrojích je jako její matka uváděna i bohyně pomsty Nemesis. Homérova Ilias ji označuje za důvod desetileté války. Spartská královna měla manžela a děti, bohatství, slávu a pověst nejkrásnější ženy světa. Přesto se rozhodla dát všechny své jistoty v sázku. Její láska k mladému trojskému princi stála na počátku tragédie, která krutě zasáhla do osudů mnoha osobností tehdejšího světa.   

Někteří učenci tvrdí, že Helena byla starověkou bohyní spojovanou se stromy a ptáky. Jde o shodu jmen, nebo je Helena i celá Trojská válka jen odrazem lidského podvědomí, věčnou touhou člověka vytvořit univerzální příběh s morálním přesahem?

Helenino zrození najdeme v mýtu o Diovi a Lédě. Tehdy nejvyšší bůh Zeus sestoupil z Olympu a poháněn chtíčem se proměnil v labuť. Nikým nepoznán zamířil do Sparty, kde žila krásná královna Léda. Mnoho mužů usilovalo o její přízeň, avšak Zeus se odmítl zařadit do fronty. Vletěl do královniny ložnice oknem a v ptačí podobě ji znásilnil.

Tady se situace začíná trochu komplikovat, protože královna záhy snesla dvě vejce, což jistě není standardní průběh těhotenství. Z jednoho se narodila Helena a její bratr Pollux, ze druhého pak Klytaimnéstra a Kastor. Verze příběhu, v níž mateřství všech čtyřech dětí připadlo bohyni pomsty Nemesis se liší pouze v tom, že když se objevila dvě vejce, Nemesis je zanechala na pastvině, kde je našel všímavý pastýř. Ten je poté odnesl Lédě, která je laskavě přijala a děti vychovala jako vlastní. Tak jsou oficiálními rodiči Heleny a Polluxe Léda a Zeus, otcovství dalších dvou dětí už je připisováno Tyndareovi.  

Dětství a mládí těchto polobožských dětí nikdy nebylo jednoduché. Oba bratři se mohli spolehnout na vzájemnou náklonost, která vyvrcholila přísahou, že zemřou spolu, bok po boku. Vztahy mezi sestrami byly o něco složitější. Helenina krása vyvolávala srovnání s půvaby Klytaimnéstry, což dospívající dívka nesla velmi těžce. Zvěsti o kráse Diových dcer se rychle rozkřikly a rodina bezúspěšně chránila počestnost mladých dívek. 

Nevěsta za všechny peníze 

Konečně nastal okamžik, kdy její otec Tyndareus začal s Helenou posunovat po politické šachovnici moci. Kdo si ale ze Sparty odveze dívku tak krásnou, že o ní vznikaly písně? Každý Řek, který se pyšnil udatným srdcem a hlavně naditou pokladnicí si mohl dovolit snít o velkolepé svatbě s mladou krasavicí. Dvoření totiž nebylo jen o demonstraci fyzické síly a brilantního rozumu, ale i o nákladných darech a reprezentativním vystupování. Ve skutečnosti se mladíci i zkušení muži nedvořili Heleně, ale snažili se okouzlit jejího otce, který měl osud své dcery pevně v rukou. 

Nápadníci se sjeli z celého Řecka a zastupovali významné a mocné rody. Tyndareovi tak nastaly krušné chvíle. Co když si tím, že Helenu přislíbí jednomu, nahněvá všechny ostatní? Naštěstí měl chytrého rádce. I Odysseus, ithacký král, začal v okamžiku, kdy pohlédl do Heleniných hlubokých očí, beznadějně tonout. Představa společného života s kráskou ale nezaslepila jeho úsudek. Ve chvíli, kdy seznal, že nemá šanci, rozhodl se z boje o Heleninu ruku odstoupit. A mohl začít Tyndareovi radit. „Nech všechny Heleniny nápadníky přísahat, že ať už si Helena vybere kohokoliv, ostatní budou toho šťastlivce podporovat a v případě jejího únosu mu vypomůžou vojensky. Takhle se o její spanilou ruku nestrhne rvačka. Helena bude v bezpečí a ty si proti sobě nepoštveš zhrzené nápadníky.“

Takovou radu Odysseus poskytl bezradnému králi výměnou za přímluvu u Tyndareova bratra Icara, který byl otcem chytré Penelopé. Odysseuss Penelopé, která se navíc ukázala nejen moudrou, ale i věrnou, skutečně pojal za manželku. Když si pak Helena mezi všemi zvolila krále Menelaa, ostatní mu museli přísahat věrnost. 

Princ z pohádky

O Heleniných pocitech se prameny zmiňují pouze ve zkratce. Helena neměla právo si manžela vybrat a tak Menelaos nebyl jejím vysněným princem, ale politicky motivovaným rozhodnutím jejího otce. Menelaos byl silný, mocný a bohatý muž. Schopnost porozumět dívčí duši však mezi jeho přednostmi chyběla. Helena smutně hleděla do hrubé tváře o hodně staršího muže s neotesanými způsoby a přestala přemýšlet o budoucnosti, která už se jí nejevila tak zářivá.

Setkání s krásným mladým Paridem odstartovalo lásku na první pohled. Trojský mladík ztělesňoval všechno, o čem Helena tajně snila, ale v manželství s Menelaem nenacházela. Paris ji okouzlil svým šarmem a něžným vystupováním. Ona jeho kromě krásy i moudrostí a laskavostí. Když jí Paris poprvé položil ruku kolem pasu, zapomněla Helena na všechno – na manžela, svou dcerku, manželský slib i přísahu, kterou Menelaovi složili řečtí králové. Pro Paridovu lásku byla schopná vzdát se všeho. Menelaos ale nebyl z těch, kdo by se o svůj poklad chtěli dělit.

Image

Čtěte také

Skutečná láska krásné Heleny: Byla Trója zničena kvůli milostnému omylu?

NASA dokončila tzv. wet dress rehearsal – generálku na start mise Artemis II, která má po půl století vyslat astronauty k Měsíci. Během testu inženýři naplnili raketu SLS (Space Launch System) kryogenními pohonnými látkami a dokončili tlakování kosmické lodi Orion. Cílem testu nebyl start. Šlo o simulaci startovní procedury, která měla odhalit možné problémy.

Generálka, která trvala zhruba 49 hodin, ukázala, že základní architektura systému funguje, zároveň ale odkryla i několik technických výzev, které bude nutné před ostrým startem vyřešit.

Únik vodíku a netěsnící ventil

Jedním z hlavních faktorů, které test komplikovaly, bylo neobvykle chladné počasí na Kennedyho vesmírném středisku. Nízké teploty zpomalily přípravu systémů a způsobily pozdější zahájení samotného tankování. Některá rozhraní musela být zahřívána na bezpečné provozní hodnoty, aby nedošlo k poškození hardwaru při kontaktu s extrémně studeným kapalným kyslíkem (-182 °C) a vodíkem (-253 °C).

Klíčový moment přišel v momentu, kdy se do rakety začalo pumpovat téměř milion kilogramů pohonných látek. Kapalný vodík je dlouhodobě největším strašákem programu Artemis. Už během příprav předchozí mise Artemis I způsoboval opakované úniky a výrazná zpoždění – tehdy se start odsunul o měsíce. Ani tentokrát se potížím nepodařilo vyhnout. Během tankování se objevil únik vodíku v rozhraní, které přivádí palivo do centrálního stupně rakety. Technici proto museli tok paliva zastavit, systém zahřát, znovu „usadit“ těsnění a upravit průtok.

I přes zdržení se nakonec podařilo naplnit všechny nádrže hlavního i horního stupně rakety. Ke konci simulovaného odpočtu se ale únik znovu zhoršil. NASA proto test ukončila zhruba pět minut před plánovaným simulovaným „startem“.

Kromě problémů s kapalným vodíkem se objevily i další komplikace – například výpadky zvukové komunikace nebo netěsnost ventilu souvisejícího s přetlakováním průlezu kabiny Orion. Také závěrečné kontrolní práce trvaly déle, než se čekalo.

Přestože podobné komplikace jsou při podobném druhu testů očekávatelné, znamenají posun v přípravách startu mise Artemis II. Namísto původního únorového termínu nyní NASA počítá se startem na počátku března a opakováním celé generální zkoušky. Nejbližší možné startovní termíny nyní připadají na 6.–9. března a 11. března. Pokud by se ani v tomto termínu nepodařilo odstartovat, otevře se další startovní okno v dubnu.

Image

Čtěte také

Program Artemis: Příběh splněných i nesplněných slibů americké kosmonautiky

První zmínky o nálezech v Býčí skále pocházejí již ze 17. století, kdy se o ní hovoří jako o prokletém místě, kde se povalují lidské kosti, podivné předměty a kde se zjevuje duch ohnivého býka. Její první systematický průzkum je ale už navždy spojen se jménem blanenského lékaře a amatérského archeologa Jindřicha Wankela (1821–1897). Ten zasvětil většinu svého volného času jeskyním v Moravském krasu a hledání pozůstatků lidských i zvířecích kostí. Jeho skromné časové i ekonomické možnosti mu však dlouho nedovolovaly přejít od koníčku ke skutečně rozsáhlé výzkumné činnosti.

Teprve roku 1872 se situace změnila. Slavný nález bronzového býčka (viz Nejslavnější objev) umožnil agilnímu doktorovi přesvědčit majitele panství knížete Jana II. z Lichtenštejna (1840–1929), aby mu dal k ruce skupinu dělníků, s nimiž by mohl provést průzkum právě Býčí skály. „Tento nález probudil ve mně měrou nejvyšší přání prozkoumat místo systematicky a vyplnit toto přání mně bylo umožněno velkorysostí Jeho Jasnosti knížete Jana z Lichtenštejna. Tak jsem dal v říjnu 1872 v celé Předsíni provádět odkopy jednotlivých vrstev…“ uvedl na to konto on sám.

Nestandardní archeologie

Wankel však měl zmíněné muže k dispozici pouze měsíc a on sám se musel věnovat především vlastní profesi, vše tedy probíhalo v obrovském chvatu a zcela nesystematicky. Nevznikl žádný nálezový plán a kopáči vynášeli z jeskyně kusy keramiky či kostí více méně podle vlastního uvážení – zaměřovali se tak pochopitelně především na dobře zachovalé artefakty, zatímco malá torza nechávali na místě. Amatérský archeolog se tak o poloze jednotlivých nálezů dozvídal až zprostředkovaně, pokud vůbec.

Nesystematičnost práce Wankelova týmu (která neodpovídala ani výzkumným standardům 19. století, natož těm dnešním) pak dělá vědcům těžkou hlavu dodnes – u řady nálezů navíc není jasné, kde se dnes nacházejí, a jsme tak odkázáni pouze na jejich popisy z 19. století. Aby toho nebylo málo, sám lékař některé z nich později měnil či relativizoval.

Podařilo se však najít neuvěřitelné věci jako bronzové žezlo, pancíř, přilbu, části vozu a širokou škálu krásných šperků včetně zlatých, skleněných a jantarových ozdob. Předměty pocházely z nejrůznějších koutů Evropy a rozmanitých kulturních okruhů. Co ale zaujalo ze všeho nejvíce, bylo velké množství lidských ostatků. Těla totiž měla být podle Wankelova popisu posekaná a zohavená.

Objevitelé našli lidskou lebku upravenou jako číši a naplněnou obilím, kosti člověka smíchané s kostmi vepře a uťaté nohy. Nechyběl ani malý oltář, na kterém údajně ležely useknuté dívčí ruce ozdobené šperky. Celkově šlo o čtyřicet koster z doby halštatské (z období zhruba mezi lety 800–450 př. n. l.). Celé místo budilo dojem divokého ničení. Kosti byly rozlámané, předměty částečně spálené a mezi tím vším ležely kameny zřícené ze stropu.

Pohřeb náčelníka

Na základě takto bohatých nálezů vypracoval Wankel vůbec první teorii o tom, co se v Býčí skále před dávnými staletími událo. Množství lidských těl i obětin mělo ukazovat na slavnostní pohřeb významného kmenového náčelníka, s nímž na onen svět odešly také části jeho pozemského majetku – včetně manželek a otroků.

Sám potom barvitě vykreslil svoji představu průběhu události: „Pak mrtvolu i s vozem položili na hranici a všechno zapálili. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil hroznou a krutou scénu, která následovala. Ozbrojení muži odvlekli ženy a otroky dovnitř, oloupili o šperky, povraždili, některým uťali ruce, jiným rozpoltili hlavu. Vraždění neustalo, dokud neusmrtili všechny oběti. Také koně rozčtvrtili a jejich údy rozházeli po jeskyni. Nádobu s obětními dary srovnali na hromadu a všechno posypali zuhelnatělým obilím… Byl to slavný pohřeb. Náčelníka museli následovat všechny jeho ženy, otroci i zvířata.“

Zdá se, že Wankel při formování své teorie vycházel především ze svých znalostí protohistorických Skytů a raně středověkých dějin. S ohledem na jeho mimořádnou pozici jednoho z otců české archeologie však hypotéza i přes svou značnou nepravděpodobnost – neznáme žádné podobné hromadné pohřby, nepodařilo se najít tělo onoho náčelníka a tak dále – dlouho přežívala a zřídka se s jejími zastánci lze setkat dokonce i v dnešní době.

Obětní síň, nebo kupecká karavana?

Nálezy v Býčí skále však záhy povzbudily také další badatele k formulování vlastních teorií. O generaci mladší amatérský archeolog Martin Kříž (1841–1916) odmítl Wankelovy vývody a nabídl vlastní interpretaci: jeskyně se podle něj stala útočištěm skupině uprchlíků, kteří v ní skladovali zásoby a vařili (odtud stopy po ohni). Úkryt však selhal, nešťastníci byli dostiženi nepřítelem a na místě zmasakrováni.

Hlavní slabinou této teorie je množství cenných artefaktů, které se v Býčí skále podařilo najít a jež by útočníci pravděpodobně rozkradli a nenechali jen tak ležet na místě. Podobnou teorii – a také se stejným slabým místem – navrhnul vědec Inocenc Ladislav Červinka (1869–1952), který si všiml cizokrajného původu některých šperků, z něhož vyvodil, že mohlo jít o konflikt mezi místními a skupinou cizích kupců, který vyvrcholil masakrem v jeskyni.

Po druhé světové válce se potom objevila teorie ražená například Jiřím Neústupným (1905–1981) o velké obětní síni ze starší doby železné, kde mělo docházet k hromadnému zabíjení zajatců a otroků. Někteří badatelé nevylučují ani to, že se zde vyskytly případy rituálního kanibalismu, což by vysvětlovalo, proč byly některé kosti roztříštěné doslova na padrť. Matematik Zdeněk Weber (1932–2010) oproti tomu přišel s teorií o výbuchu směsi moučného a uhelného prachu, což v nevětrané prostoře s vysokým podílem metanu a oxidu uhelnatého zapříčinilo pád stropu. Haldy kamení podle něj pohřbily množství lidí, které se v jeskyni ukrylo i s bohatými zásobami.

Princezna z Býčí skály

Archeolog Jindra Nekvasil (1926–2009) se zase v 60. letech minulého století vrátil k Wankelově teorii pohřbu, poukázal však na to, že se podařilo najít jen velmi málo zbraní, zato většina těl patří ženám. Tvrdil proto, že v Býčí skále nenašel místo posledního odpočinku mocný náčelník, ale spíše významná kněžka nebo vysoce postavená dáma. Nad její mrtvolou měla vzniknout dřevěná komora, která se však později zhroutila a tělo zasypala. Teorii nasvědčuje také nález ženy pochované i s bohatou pohřební výbavou. Podobu „princezny z Býčí skály“ zrekonstruovali vědci v roce 2016 podle zachované lebky, k níž měl Wankel podle všeho zvláštní vztah a do muzea ji neprodal.

Diskuze o tom, k čemu v Býčí skále kdysi došlo, pak pokračují dodnes. Německý badatel Hermann Parzinger (*1959) oslovený pro svou nezávislost na české vědecké scéně, se v 90. letech vrátil k teorii o velkém obětišti. Podle něj se na místě nacházela svatyně, ve které desetiletí probíhaly nejrůznější rituály včetně lidských obětí – této interpretaci nasvědčuje skutečnost, že podle novějších analýz se ostatky do jeskyně nedostaly v jednom momentě, ale přibývaly postupně. Náboženskou funkci potom mělo také množství cenných artefaktů a potravin.

Tato hypotéza je za nejpravděpodobnější považována dodnes a do jisté míry ji potvrzují i revizní archeologické výzkumy, které na místě probíhaly ve 20. letech 21. století. Ty také potvrdily přítomnost pohřební komory a opakovaného zaplavování prostor. Zdá se tak, že místo mohlo sloužit i jako pohřebiště některé z vlivných rodin halštatské doby.

Nejcennější nález

Tradovaný příběh vypráví, že roku 1869 bratranci Gustav a Arnošt Felklovi prohrabávali ve vchodové části jeskyně Býčí skála vrstvu uhlí. Najednou narazili na hliněnou nádobu zdobenou křížícími se rýhami a v ní těžkou hroudu obalenou zuhelnatělým prosem. Sám Gustav vzpomínal: „Při dalším prohledávání substance, která obsahovala uhlí, vypadla bronzová figurka (představující býka), která se nešťastnou náhodou odlomila od bílého plechu, k němuž byla přinýtována, takže býk měl na třech nohách defekt. Kam se poděl plech (snad stříbro) spolu s těmi třemi úlomky nohou, je mi dodnes nevysvětlitelné.“

Asi o tři roky později sošku získal již zmíněný lékař a archeolog Jindřich Wankel, který ji považoval za kultovní předmět spojený se slunečním symbolem a uctíváním býka, což známe z egyptské (bůh Apis), minojské nebo mezopotámské mytologie. Již v této chvíli se v příběhu nachází řada otazníků, které v minulosti mnohokrát vedly k jeho zpochybňování. Především se badatelům nezdá pasáž se stříbrným plechem a není ani zcela jasné, kdo později býčka opět zrekonstruoval.

Jde také o nález ve střední Evropě zcela unikátní, který navíc pro Wankela přišel ve více než příhodnou dobu. Již tehdejší badatelé tak nezřídka naznačovali, že by mohlo jít o podvrh, nebo že býček pochází z Blízkého východu, a nikoliv z Moravského krasu, jak tvrdí údajní nálezci. Dnes se však má obecně za to, že nález skutečně autentický je, a jde tak o naprostou raritu.

Samotná soška býčka byla odlita na hliněné jádro, které je viditelné skrz otvor na břiše. Měří 10,1 cm na délku a 11,3 cm na výšku a původně měla skleněné oči a železné intarzie na hřbetě a hlavě, které však časem zkorodovaly. Na původní uchycení sošky k jinému předmětu pak poukazuje krček nýtu vespod dochované levé zadní nohy. Po letech Wankel svou sbírku včetně bronzového býčka nabídl muzeím v Praze a Brně, ta však o ni neprojevila zájem. Nakonec skončila ve vídeňském Přírodovědeckém muzeu, kde je uchována dodnes.

Image

Čtěte také

Všeuměl v hlubinách: Jindřich Wankel učinil na Macoše průlomová zjištění

Vukovar, jehož populaci tvořilo na počátku 90. let zhruba 45 000 obyvatel, leží ve východním cípu Chorvatska na západním břehu Dunaje, který tam tvoří hranici se Srbskem. Město odedávna obývali především Chorvati, ale též Srbové, Maďaři a dříve také Němci. Ty po jejich vyhnání v roce 1945 nahradili přistěhovalci z různých částí Jugoslávie. Stojí za zmínku, že na předměstí sídla ve 30. letech 20. století vybudoval svůj dceřiný podnik i obuvnický gigant Baťa. 

Vyhlášení samostatnosti

Až do konce 80. let minulého století žily všechny etnické skupiny v míru. První projevy vzájemného nepřátelství se v komunitě začaly projevovat v průběhu roku 1990. Ve druhé polovině května následujícího roku proběhlo v Chorvatsku referendum o nezávislosti, v němž přes 94 % účastníků hlasovalo pro odtržení země od Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Mnozí Srbové ve Vukovaru chorvatské referendum o nezávislosti bojkotovali, jiní hlasovali pro setrvání v rámci federace.

Existovalo však i určité procento Srbů, kteří podporovali chorvatskou nezávislost; jednalo se většinou o starousedlíky, jejichž předkové žili ve městě odedávna. Krajně nacionalistické postoje zastávali hlavně nově příchozí Srbové.

Překotný vývoj událostí vyústil ve vyhlášení chorvatské nezávislosti, k němuž došlo 25. června 1991. Srbové žijící na území Chorvatska reagovali jednostranným vyhlášením takzvaných srbských autonomních oblastí (SAO), které se rozkládaly asi na 30 % chorvatského území. Vukovar se přitom stal součástí SAO Východní Slavonie. Sčítání lidu, které v březnu 1991 zorganizovaly ještě federální orgány, ukázalo, že ve městě a okolních 29 obcích žije 84 189 obyvatel, z nichž 47 % se hlásí k chorvatské, 32,3 % k srbské a zbylých 20,7 % k ostatním národnostem. 

Napětí se zvyšuje

V druhé polovině roku 1990 se policie na území srbských autonomních oblastí oddělila od chorvatských pořádkových sil a utvořila takzvanou krajinskou policii. Během následujících měsíců vzniklo dalších šest ozbrojených složek určených k prosazení srbských zájmů na území Chorvatska. Všechny tyto struktury (Srbské četnické hnutí, Bílí orli, Dušan Mocný, Srbská garda, Srbská dobrovolnická garda a milice Srbské demokratické strany) operovaly také ve Vukovaru a jeho okolí.

Začátkem dubna 1991 začali srbští obyvatelé vesnic v okolí Vukovaru stavět barikády na přístupových cestách k městu. Následně Bílí orli obsadili vesnici Borovo Selo s převážně srbským obyvatelstvem, která Začátkem dubna 1991 začali srbští obyvatelé vesnic v okolí Vukovaru stavět barikády na přístupových cestách k městu. Následně Bílí orli obsadili vesnici Borovo Selo s převážně srbským obyvatelstvem, která leží severně od Vukovaru. V polovině dubna zasáhly srbské pozice na okraji této osady tři protitankové raketové střely. Přestože se chorvatský útok obešel beze ztrát na životech, výrazným způsobem zvýšil etnické napětí v oblasti. 

Masakr policistů

K podstatně vážnějšímu incidentu došlo 2. května, kdy srbské milice zaútočily v obci Borovo Selo na dva policejní autobusy. Dvanáct chorvatských mužů zákona přišlo o život a jejich těla byla zohavena, dalších 33 utrpělo zranění. Zahynul také jeden srbský ozbrojenec. Následovalo nevyhnutelné – muselo zasáhnout vojsko. Jednotky federální Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA) Vukovar obsadily a – alespoň zpočátku – je vítaly i místní chorvatské autority. Později se však ukázalo, že JNA jde na ruku Srbům, zatímco chorvatské policii brání v práci. 

Ve Vukovaru se začaly množit případy etnicky motivovaného násilí. Chorvati často pronásledovali své srbské sousedy, policie zase obsadila místní rozhlasovou stanici Radio Vukovar a vyhnala její srbské zaměstnance. Srbské milice zahájily blokádu silnic vedoucích do Vukovaru přes osady s převahou srbského obyvatelstva. Do města se dalo dojet pouze po polní cestě procházející územím, na němž žili Chorvaté. 

Eskalace násilí

Po 19. květnu (datum konání referenda o chorvatské nezávislosti) se bezpečnostní situace ve Vukovaru a okolí výrazně zhoršila. K množícím se útokům ručními zbraněmi v průběhu června přibylo – zatím jen sporadické – dělostřelecké, minometné či raketové ostřelování města. Příkladem může být dělostřelecký přepad, k němuž došlo 4. července. Cílem se stala Chorvaty obývaná čtvrť Borovo Naselje (bývalá Baťova továrna a přilehlé sídliště) na severu města. Milice současně vyháněly Chorvaty z oblastí pod jejich kontrolou. 

Od poloviny dubna 1991 disponovalo také Chorvatsko vlastními ozbrojenými silami označovanými Sbor národní gardy (Zbor narodne garde – ZNG). Do konce května téhož roku se podařilo zformovat čtyři aktivní brigády sestavené z profesionálů. Dne 15. června převzal velení ZNG Martin Špegelj, který zahájil výstavbu rezervních dobrovolnických brigád. Právě tyto útvary s vysokou bojovou morálkou plánovalo velení nasadit k potlačení vzpoury chorvatských Srbů podporovaných jednotkami JNA.

Kromě ZNG disponovalo Chorvatsko ještě jednotkami policie o síle 16 000 mužů, Teritoriální obrany (TO) o 240 000 mužů (z nichž většinu později absorboval ZNG), Národní obrany (NZ) čítající 100 000 osob a milicí označovanou Chorvatské obranné síly (Hrvatske obrambene snage – HOS) o odhadované síle kolem 2 000 mužů.

Tisíce Srbů i Chorvatů žijících ve Vukovaru a okolí musely opustit své domy, které byly následně vyrabovány a v mnoha případech zapáleny. Je paradoxem, že odcházející chorvatští obyvatelé v řadě případů předali klíče od svých domů raději svým srbským sousedům, kterým důvěřovali víc než chorvatské policii. Ve městě vládl nekontrolovatelný teror, přestřelky mezi znepřátelenými ozbrojenými formacemi i mezi zfanatizovanými jednotlivci byly na denním pořádku.

Image

Čtěte také

David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (1)

Dobrá zpráva pro astronomii: Industriální park v poušti Atacama nakonec nevznikne Společnost AES Andes oznámila zrušení projektu rozsáhlého průmyslového komplexu plánovaného v blízkosti observatoře Paranal.

Španělská Córdoba žije ve stínu metropolí, jako jsou Madrid, Barcelona či Málaga. Pokud se ji však rozhodnete navštívit, odmění vás řadou kulturních zážitků, které si budete moct – alespoň mimo sezonu – vychutnat bez zástupů turistů. Město v srdci Andalusie v sobě totiž spojuje historický šarm, bohaté tradice i jedinečnou přítomnost.

Jeho dějiny se začaly psát s příchodem Římanů, kteří vystřídali Féničany, a zárodek dnešní Córdoby vznikl roku 169 př. n. l. v podobě římského osídlení Colonia Patricia. Místní komunita postupně získávala na významu a spojila se s řadou významných jmen jako Agrippa, Julius Caesar či Pompeius. Narodil se tam přitom i slavný stoický filozof Seneca. Na přelomu letopočtu, za vlády císaře Augusta, šlo o hlavní město provincie Baetica. Po zániku Římské říše pak celou oblast ovládli Vizigóti, kteří koncem 6. století přijali křesťanství, a Córdoba se proměnila v hlavní město Andalusie.

V lese sloupů

Roku 711 vtrhly na Pyrenejský poloostrov arabské oddíly a postupně ho téměř celý ovládly. V polovině 8. století se Abd ar-Rahmán I. nechal prohlásit prvním córdobským emírem a zahájil stavbu slavné mešity. Duchovního i ekonomického vrcholu město dosáhlo v 10. století: Tehdy se tam nacházelo přes tři sta mešit, zhruba stejný počet veřejných lázní, dále univerzity, knihovny, nemocnice, školy i paláce. Kvůli bojům mezi znepřátelenými maurskými kmeny se však Córdobský chalífát rozpadl ještě před tzv. reconquistou.

Vítězství křesťanských vojsk se v Córdobě projevilo mimo jiné přeměnou mešity v katedrálu, jejíž barokní podoba se doslova vklínila do maurské architektury. Metamorfóza duchovní stavby probíhala v letech 1523–1766, a trvala tedy víc než dvě století.

Córdobská mešita přitom dodnes zůstává ikonou města a zároveň nejnádhernější maursko-islámskou památkou na celém poloostrově. Jakmile vstoupíte dovnitř, okamžitě vás pohltí „les tisíce sloupů“, kterých je ve skutečnosti 856. Obdivovat budete moct také mihráb neboli modlitební výklenek, impozantní mozaiky, filigránské ornamenty, mušlové motivy i kaligrafické citáty z Koránu, vyvedené s ohromující precizností. K největším pozoruhodnostem vestavěné křesťanské katedrály pak patří chór se 109 barokními křesly vyřezávanými z mahagonového dřeva, která vznikala dlouhých deset let. S ohledem na vše uvedené jistě nepřekvapí, že náboženský komplex patří již od roku 1984 na seznam UNESCO.

Židovská minulost

V bezprostřední blízkosti mešity se rozkládá malebná židovská čtvrť La Judeíra: Sefardští židé obývali poloostrov už od 1. století a ještě ve středověku žila v Córdobě početná židovská komunita. Koncem 15. století však byli masivně vysídlováni, protože odmítali přestoupit ke křesťanství (viz Vraťte se domů). Také La Judería patří ke světovému dědictví UNESCO a procházka tamním labyrintem křivolakých uliček, kde typické bílé domy zdobí balkony s květinami a umělecky tepaná vrata, znamená nezapomenutelný zážitek.

Dochovaná synagoga v ulici Calle Judíos připomíná kdysi živoucí komunitu, která se svými učenci a filozofy tvořila významnou kulturní a intelektuální elitu. K jejím předním osobnostem náležel ve 12. století filozof a lékař Maimónides, jehož socha dnes stojí na náměstíčku nesoucím jeho jméno. Druhým velkým synem města se stal soudce a filozof Averroes, který středověké Evropě přiblížil Aristotela. Zájemce o historii židů ve Španělsku zaujme rovněž kulturní centrum a muzeum Casa de Sefarad, jež poskytuje přehledný obraz jejich života ve středověké Córdobě.

Šťastnou cestu, Kolumbe!

Kromě mešity-katedrály stojí rozhodně za návštěvu i nedaleká královská rezidence Alcázar de los Reyes Cristianos ze 14. století. Na první pohled vás ohromí její tři impozantní věže a okouzlujícím dojmem působí rovněž nádherné zahrady s vodními plochami a vodotrysky. Právě v córdobském Alcázaru kdysi Isabella I. Kastilská a Ferdinand II. Aragonský přijali Kryštofa Kolumba před jeho první cestou na západ a na stejném místě potom mořeplavec podával královskému páru zprávy po návratu.

Vynechat byste neměli ani římský most z 1. století př. n. l., který se klene nad řekou Guadalquivir. Přístupný je pouze pro pěší a pod nohama vám na něm doslova ožije historie. Na jeho jižním konci stojí opevněná věž Calahorra z 12. století, kde dnes sídlí muzeum seznamující zájemce s islámskou epochou Córdoby. Z tamních hradeb se vám pak naskytne nádherný panoramatický pohled na město.

Víno a flamenco

Ani milovníci výtvarného umění neodjedou z Córdoby zklamaní: Museo de Bellas Artes sídlí v bývalém klášteře v centru města a schraňuje přes pět tisíc děl, z nichž mnohá patří k vrcholům španělské tvorby: Spatříte tam tudíž i plátna takových velikánů, jako byl Francisco Goya či Diego Velázquez. Za návštěvu stojí rovněž pozoruhodné muzeum vystavující ikonická zobrazení andaluských žen v podání Julia Romera de Torrese, v nichž se na hranici mezi realismem a romantikou odráží identita této jihošpanělské oblasti.

Nasyceni kulturou pak můžete spočinout v některé z restaurací a ochutnat studenou rajčatovou polévku salmorejo nebo obalovanou vepřovou roládu flamenquín s šunkou či sýrem a k tomu silné bílé víno z oblasti Montilla-Moriles ležící jižně od Córdoby. S trochou štěstí se v daném podniku odehraje i představení flamenca, které pro místní znamená víc než jen tanec: Jde o živý obraz andaluské kultury, v němž se pojí intenzivní emoce a umělecká dovednost. Flamenco je zkrátka unikátní a vzniklo coby směs různých kulturních vlivů – což lze ostatně říct i o samotné Córdobě.

Image

Čtěte také

Španělská Asturie: Krajina rebelů a rozeklaných horských štítů

Rýma je obvykle považována za banální onemocnění, které během pár dní samo odezní. Stejný virus, který u většiny lidí vyvolává jen lehké nachlazení, může u kuřáků, astmatiků či pacientů s chronickými plicními nemocemi způsobovat vážné, někdy až život ohrožující komplikace. Nová laboratorní studie nyní ukazuje, že klíč k tomuto rozdílu neleží ani tak ve viru samotném, ale v tom, jakým způsobem na něj reagují buňky v nose.

Vědci vytvořili tzv. „nos v petriho misce“ – miniaturní laboratorní model lidské nosní sliznice – a pomocí něj sledovali, jak se jednotlivé buňky chovají po nakažení rinovirem, nejčastějším původcem běžného nachlazení. Výsledky studie, publikované v časopise Cell Press Blue, naznačují, že rozhodujícím faktorem je rovnováha imunitní odpovědi, nikoli samotná přítomnost viru.

Imunitní rovnováha

První linií obrany proti virům v nose jsou epitelové buňky, tvořící výstelku nosní dutiny. Jakmile zaznamenají infekci, vyšlou signály imunitnímu systému, který začne produkovat tzv. interferony – molekuly, jež brání virům v množení a šíření.

Výzkumný tým vedený doktorkou Ellen Foxmanovou z Yaleovy univerzity použil moderní metodu sekvenování RNA na úrovni jednotlivých buněk, která umožňuje sledovat, jaké geny jsou v každé buňce aktivní. Díky tomu mohli vědci poprvé detailně porovnat, jak na infekci reagují různé typy buněk nosní sliznice – například řasinkové buňky zajišťující samočištění nosu nebo buňky produkující hlen.

Ukázalo se, že při správně fungující imunitní reakci virus napadne méně než jedno procento buněk a infekce se během několika dnů sama utlumí. Jakmile však vědci experimentálně potlačili účinek interferonů, situace se dramaticky změnila: infikováno bylo přes 30 % buněk a imunitní systém reagoval přehnaně silně.

Když se obrana vymkne kontrole

Při nedostatku interferonů převzala hlavní roli molekula zvaná NF-κB, která funguje jako „dirigent“ zánětlivé reakce. Její nadměrná aktivace vedla k prudkému zvýšení hladin cytokinů (zánětlivých signálních molekul) a k nadprodukci hlenu – přesně těch procesů, které jsou spojeny s těžkým průběhem infekce dýchacích cest.

Podle odborníků to může vysvětlovat, proč někteří lidé reagují na rýmu nepřiměřeně silně. Část populace má totiž geneticky oslabenou schopnost produkovat interferony, a jejich imunitní systém tak místo přesné antivirové obrany sklouzne k chaotickému zánětu.

Naděje pro léčbu rýmy

Studie také testovala několik antivirotik, včetně experimentálního léku rupintrivir, který sice v minulosti selhal v klinických studiích proti rýmě, ale v laboratorním modelu dokázal tlumit přehnanou imunitní reakci. Autoři studie naznačují, že by takové léky mohly najít uplatnění alespoň u rizikových pacientů, například s chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN).

Odborníci však varují před jednoduchými řešeními. Potlačení klíčových zánětlivých drah totiž může oslabit schopnost těla infekci vůbec zvládnout. Ideální léčba by proto měla být vysoce cílená – zasahovat virus nebo konkrétní fázi imunitní reakce, aniž by celý obranný systém „vypnula“.

Rinoviry zůstávají jedním z nejodolnějších protivníků moderní medicíny, mimo jiné proto, že se velmi rychle vyvíjejí a snadno získávají odolnost vůči léčbě. Jak ale ukazuje aktuální výzkum, skutečný problém možná neleží ve viru samotném, ale v tom, jak rozdílně na něj lidské tělo reaguje. Právě detailní pochopení těchto rozdílů by v budoucnu mohlo otevřít cestu k účinnější a personalizované léčbě i zdánlivě „obyčejných“ nemocí, jako je rýma.

Image

Čtěte také

Vědci konečně zjistili, proč respirační choroby řádí především v zimě

Společnost AES Andes v pátek 23. ledna oznámila, že se rozhodla ukončit projekt rozsáhlého industriálního parku INNA. Na ploše o rozloze tří tisíc hektarů chilské pouště Atacama měly vyrůst továrny na výrobu vodíku a amoniaku, obsáhlá energetická infrastruktura, a co je nejhorší, velké množství světelných zdrojů.

Podrobná technická analýza provedená v loňském roce zástupci Evropské jižní observatoře (ESO) odhalila, že INNA by způsobila vážné a nevratné poškození temné oblohy nad Paranalem a schopnosti jeho zařízení fungovat tak, jak bylo navrženo.

Ohrožená observatoř

Nejvýznamnější dopady, které by postihly zařízení jako VLT (Very Large Telescope), VLTI (VLT Interferometer), dalekohled ELT (Extremely Large Telescope) a CTAO-South, by byly způsobeny světelným znečištěním, mikrovibracemi, prachem a zvýšením turbulence vzduchu v této oblasti.

„Jak jsme již dříve uvedli, ESO a její členské státy plně podporují dekarbonizaci energetiky a iniciativy, které zajišťují prosperující a udržitelnou budoucnost. Projekty zelené energie – a další průmyslové projekty, které podporují národní a regionální rozvoj – jsou plně kompatibilní s astronomickými observatořemi, pokud jsou jednotlivá zařízení umístěna v dostatečné vzdálenosti od sebe,“ říká generální ředitel ESO Xavier Barcons.

Případ INNA a navrhované umístění poukazují na naléhavou potřebu zavést jasná ochranná opatření v oblastech kolem astronomických observatoří. Taková opatření jsou nezbytná pro to, aby astronomické observatoře mohly pokračovat ve své činnosti, zejména v oblasti, která je díky výjimečné temnotě oblohy nad severním Chile široce považována za nejlepší na světě pro optická astronomická zařízení.

„Budeme i nadále úzce spolupracovat s místními, regionálními a národními úřady na ochraně temné oblohy severního Chile, nenahraditelného přírodního dědictví, které je nezbytné pro prohlubování našeho porozumění vesmíru a umožňuje astronomii světové úrovně ve prospěch Chile a globální vědecké komunity,“ říká Itziar de Gregorio-Monsalvo, zástupkyně ESO v Chile.

Původní projekt INNA by měl být v příštích dnech stažen z chilské služby pro posuzování vlivů na životní prostředí (SEA), což by formálně potvrdilo, že záměr vybudovat industriální park nebude na tomto místě realizován.

Image

Čtěte také

Na návštěvě v chilské poušti Atacama: Ve výstavní síni evropské astronomie

Slavný německý básník, dramatik a politik přelomu 18. a 19. století Johann Wolfgang von Goethe se kromě mnoha dalších zájmů věnoval i přírodním vědám. Vytvořil sbírku čítající celkem 40 kusů baltského jantaru, která je dnes vystavená v Goetheho národním muzeu ve Výmaru.

Zhruba 200 let po smrti se Goetheho sbírka dočkala vzrušujícího objevu. Když si biologové Univerzity Friedricha Schillera v německé Jeně prohlíželi jednotlivé vzorky jantaru, objevili ve dvou kusech celkem tři fosilie. Kromě bedlobytky a muchničky objevili i skvěle zachovaného třetihorního mravence starého asi 40 milionů let. Podrobnosti pozoruhodného výzkumu popisuje vědecký časopis Scientific Reports.

Mravenec z jantaru

Badatelé se domnívají, že Goethe o fosiliích zřejmě nevěděl. Jsou nenápadné a v neleštěném jantaru jsou pro nezkušené oko velmi snadno k přehlédnutí. V dnešní době ale máme k dispozici pokročilé metody zobrazování, jako je synchrotronová mikropočítačová tomografie, s nimiž je možné pořídit detailní snímek fosilií jantaru. Snímky mravence potvrdily, že patří k vyhynulému druhu Ctenobethylus goepperti.

„Tito mravenci jsou v jantaru velmi běžní,“ uvádí Bernhard Bock z Univerzity v Jeně. „Díky jeho vynikajícímu stavu a rozsáhlým výzkumům jsme jej mohli popsat podrobněji než kdykoli dříve a získat i nové informace o tomto druhu.“

Kromě jemných chloupků na těle mravence se výzkumníkům poprvé podařilo vizualizovat endoskeletální struktury v hlavě a hrudníku, což odhaluje více o morfologii tohoto druhu.

Mravenci Ctenobethylus goepperti jsou podobní mravencům rodu Liometopum, kteří dnes žijí v Severní Americe a Evropě. Vědci na základě toho usuzují, jak asi mravenec z Goetheho jantaru žil. Domnívají se, že tito mravenci zřejmě stavěli velká hnízda ve stromech, což by mohlo vysvětlovat, proč se tak často nacházejí v jantaru.

Image

Čtěte také

Fosilní vosička s mucholapkou: Neobvyklý objev z dávné minulosti

Nebylo by to slavné antické město, aby jeho počátky nezastírala legenda. Ta kartágská spojuje vznik s dcerou tyrského krále Ellisou (někdy také řečenou Dido). Poté, co jí bratr Pygmalion zabil z chamtivosti manžela Acherbase, musela uprchnout ze své rodné Fénikie. Ve společnosti tyrských šlechticů přistála na africkém pobřeží a požádala domorodce, aby jí věnovali tolik půdy, kolik se vejde do kůže z vola. Když královna získala jejich souhlas, nastříhala z kůže uzounké pruhy dlouhé tak, že stačily obehnat plochu, na níž založila Nové Město – Kart Hadašt. Později, aby se nemusela provdat za domorodého krále Hiarbu, rozhodla se raději zemřít, než aby porušila slib věrnosti, který dala svému zesnulému manželovi.

Další, původně řecký mýtus, je ve Vergiliových verších situován do doby trójské války, tedy asi o tři sta let dříve, než bylo v roce 814 př. Kr. založeno Kartágo. Hrdina z dobývání Tróje Aeneás je unášen bouří až k africkým břehům, kde jej naleznou obyvatelé Kartága. Dido jej u sebe přijme a on ji při hostině vypráví o dobytí Tróje a o jeho osudech. Z vůle Venuše se královna do trojského hrdiny zamiluje. Aeneás ji však opustí a odpluje do Itálie, kde je mu osudem předurčeno založit novou Tróju. Zoufalá královna poručí postavit hranici a uprostřed plamenů umírá!  

V současnosti se předpokládá, že Kartágo založili Punové – tak byli označováni Féničané, žijící na západě Středomoří. Byli to příbuzní Židů ze Starého zákona, s nimiž je spojoval semitský jazyk a kulturní dědictví. Bible je líčí jako obchodníky a mořeplavce. Řekové znali Féničany především či právě jako obchodníky, kteří kupovali drahocenné purpurové barvivo, získávané z ostranek, měkkýšů vyskytujících se u libanonského pobřeží. Díky němu, ale i díky skvělé strategické poloze na křižovatce obchodních cest brzy začalo město vzkvétat. 

Římu roste konkurence 

Kartaginská moc se postupně rozšířila na značnou část Afriky a vojensky si podrobili i severoafrické kmeny. Dá se tedy říci, že to byla nejvýznamnější námořní velmoc na Středozemním moři! Tuto pozici punského centra však začali nelibě nést Římané, kteří se od 3. století př. Kr. začínají výrazně v oblasti Středomoří prosazovat. Střet obou ambiciózních států se zdál nevyhnutelný. 

Mezi prvními do severní Afriky vtrhl se svými vojsky Agathokles, vládce Syrakus, a v roce 310 Kartagince porazil. To pravděpodobně vedlo k tomu, že se Kartaginci po těchto střetech přestali tolik spoléhat na obchodní vztahy a za základ moci nyní spíše považovali udržet si ovládaná území. Tak právě na severu Afriky vznikla velká říše a Kartágo se stalo soupeřem nejrozvinutějších bývalých řeckých měst. 

Boj o Sicílii 

Postupně sílící rozpory mezi Kartágem a Římem dospěly nakonec k válečnému konfliktu v podobě tří tzv. punských válek. Římané zhruba od 3. století př. Kr. začali ovládat původní řecká města a paradoxně bývalí spojenci proti Řekům se neshodli ve věci vlády nad Sicílií. V takzvané První punské válce (264-241) Římané získali ostrov jako svou první zámořskou provincii. Než vypukla druhá válka (218-201), Řím využil situace, kdy bylo Kartágo oslabeno povstáním žoldnéřů a otroků, a přivlastnil si ještě Sardinii a Korsiku.  

Druhá válka je neodmyslitelně spojena s legendárním tažením s využitím slonů kartaginského vojevůdce Hannibala na Řím obchvatem přes Alpy. Ale ani tento strategický manévr nakonec pro Kartagince stejně neskončil dobře. Římany sice Hannibal dvakrát porazil, k očekávanému odpadnutí římských spojenců nedošlo. Kartaginský vojevůdce musel nakonec Itálii opustit. Následnou mírovou smlouvou Kartágo ztratilo politickou převahu ve Středomoří a v podstatě všechny své středomořské kolonie, muselo odevzdat celé loďstvo s výjimkou deseti lodí, ale stále si ještě podrželo pozice obchodní a hospodářské. 

Mohlo by se zdát, že Kartágo i tuto katastrofu přežije. Když v roce 153 př. Kr. připlul do Kartága jako římský vyslanec Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.), voják a diplomat se zkušenostmi z bojů s Hannibalem, zhrozil se velkolepého rozkvětu města, pro Řím stále nebezpečného. Velmi se obával jeho opětovně rostoucí moci, byť Římané v rámci spojeneckých smluv prakticky řídili zahraniční politiku Kartága, a navíc uvalili obrovské poplatky. Když se vrátil do Říma, kudy chodil, tudy vyzýval k nové válce. Každý svůj projev v senátu, ať už na jakékoli téma, končil výrokem: „Carthago delenda est“ (Kartágo musí být zničeno)

Vyvráceno, prokleto a posoleno 

Nevyhnutelně se schylovalo ke třetí punské válce (149-146). Zoufalí Kartaginci se rozhodli raději pro boj se silnějším protivníkem, než aby se stali bezvýznamným provinčním městečkem. Ačkoli se Kartaginci hrdinně bránili a houževnatě vzdorovali římskému útoku, (bojovalo se dům od domu), bylo v roce 146 př. Kr. město dobyto, zbořeno a kartaginská půda byla prokleta a symbolicky prosolena, aby z ní už nikdy nic dobrého nevyrostlo. Řím definitivně nad africkou velmocí zvítězil.

Kartaginci museli odevzdat všechny válečné lodi, slony, vojenské přeběhlíky, uprchlé otroky i na čtyři tisíce zajatců. Obchodní plavidla nechal tehdejší velitel římských vojsk Cornelius Scipio Aemilianus vyvézt na širé moře a tam byla zapálena. Římští přeběhlíci do Kartága byli sťati nebo ukřižováni. Ze stávajícího území vytvořili Římané provincii Afriku. 

Město Kartágo bylo obnoveno až v roce 46 př. Kr. za Césara. Od císaře Augusta obdrželo statut kolonie a začalo se znovu rozmáhat, ovšem už jako město římské. Ve 3. století po Kr. se dokonce stalo třetím největším městem římského impéria!

Image

Čtěte také

Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Lední medvědi jsou ikonickým symbolem klimatické změny. Jejich život je těsně spjatý s arktickým mořským ledem, kde loví tuleně, odpočívají a rozmnožují se. S postupným ubýváním ledu proto vědci očekávali, že se zdravotní stav ledních medvědů bude zhoršovat. Nový dlouhodobý výzkum ze Špicberků ale přináší překvapivou, a hlavně optimistickou zprávu: místní lední medvědi se zatím s úbytkem ledu vyrovnávají lépe, než se čekalo.

Čtvrtstoletí měření

Výzkumníci sledovali kondici ledních medvědů na souostroví Špicberky po dobu 24 let. Během této doby shromáždili více než tisíc tělesných měření od 770 jedinců. Medvědy badatelé vyhledávali pomocí vrtulníků, krátce je uspali a přímo na místě měřili jejich hmotnost, velikost i tukové zásoby. Z těchto údajů pak vypočítávali tzv. index tělesné kondice (Body Condition Index, BCI), který slouží jako ukazatel celkového fyzického zdraví.

Ačkoliv se v regionu dramaticky zkrátila doba, po kterou je moře zamrzlé – do roku 2019 byla sezóna mořského ledu o více než dva měsíce kratší než na konci 90. let – tělesná kondice medvědů mezi lety 2000 a 2019 neklesla. Výsledky studie byly publikovány ve vědeckém časopise Scientific Reports.

Překvapení ze Špicberků

Hlavní autor studie Jon Aars z Norwegian Polar Institute přiznává, že on i jeho tým očekávali pravý opak. Předpokládali, že s rychlým úbytkem ledu budou medvědi hubnout a jejich kondice se bude postupně zhoršovat. Místo toho se ukázalo, že po poklesu zdravotního stavu v 90. letech se medvědi dokonce zotavili a dlouhodobě zůstávají v „poměrně dobré“ kondici.

To ovšem neznamená, že by se změny klimatu Špicberků nedotkly. Někteří medvědi změnili oblasti, kde si budují doupata, jiní se posunuli více na sever a následují ustupující led. Navíc nelze s jistotou říct, zda by jejich kondice nebyla ještě lepší, kdyby ke klimatickým změnám vůbec nedocházelo.

Vědci také zdůrazňují, že výsledky nelze automaticky vztáhnout na všechny lední medvědy v Arktidě. Populace na Špicberkách je specifická a její vývoj nemusí odpovídat situaci v jiných regionech.

Dobrá zpráva, ale…

Co stojí za překvapivou odolností medvědů? Jednou z možných odpovědí je změna jídelníčku. S menším množstvím ledu se tuleni mohou mít tendenci se shlukovat, což medvědům usnadňuje lov. Zároveň je možné, že medvědi častěji využívají i jiné zdroje potravy, například mršiny mrožů nebo soby.

Podle nezávislých odborníků zapadají tato zjištění do širšího obrazu: lední medvědi jsou součástí složitého ekologického systému, kde hraje roli dostupnost potravy, schopnosti predátora i jeho možnost ukládat energii. Podobná odolnost byla zaznamenána i u jiné populace v oblasti Čukotského moře mezi Aljaškou a Ruskem.

Navzdory překvapivé odolnosti zůstává budoucnost ledních medvědů nejistá. Nikdo neví, jak bude oblast Špicberků vypadat za pět, deset nebo dvacet let. Pokud bude úbytek mořského ledu pokračovat, může přijít bod zlomu, kdy se schopnost přizpůsobení vyčerpá a kondice medvědů začne klesat. Dobrou zprávou podle Jona Aarse je, že do tohoto bodu jsme se zatím nedostali.

Image

Čtěte také

Medvěd lední: Co jste možná nevěděli o huňatém králi Arktidy