Během nejtemnějších dnů Velké Británie se Winston Churchill neustále obával hrozby, kterou představovaly nepřátelské ponorky. Ty si vybíraly svou daň na námořních trasách ostrovní země a hrozily přerušením nezbytných dodávek. V poválečných pamětech britský premiér napsal: „Bitva o Atlantik byla dominantním faktorem všech událostí po celou válku. Ani na okamžik jsme nemohli zapomenout, že na jejím výsledku závisí vše, co se děje jinde – na souši, na moři nebo ve vzduchu.“

Krvavé roky

Snaha zlepšit schopnost námořních sil odhalovat ponorky a následně vyvinout zbraně, které je budou spolehlivě likvidovat, probíhala od samého počátku druhé světové války. Od září 1939 až do konce roku 1942 potopily U-Booty 2 780 obchodních lodí. Více než 14 milionů tun drahocenného nákladu nikdy nedosáhlo svého cíle, místo toho skončily na dně Atlantiku. Karta se však v polovině války obrátila, do května 1945 potopili Spojenci více než 700 ponorek, přičemž o život připravili přes 33 000 členů jejich posádek. K vítězství v bitvě o Atlantik, nejdelší nepřetržité kampaně celého konfliktu, pomohlo protihitlerovské koalici několik skutečností.

Zaprvé se spojeneckým kryptoanalytikům opakovaně dařilo prolamovat německé námořní kódy – ke konci války četli zpravodajští důstojníci admirality komunikaci Berlína s ponorkami takřka v reálném čase. Dále ozbrojená plavidla doprovázející konvoje odrazovala ponorky od příliš troufalých útoků, zatímco zesílené letecké hlídky a zavedení zdokonaleného sonaru a radarových technologií umožnilo podmořské čluny snáze odhalovat.

Ztráty u-bootů tak vzrostly nad udržitelnou úroveň, což donutilo velitele ponorkové zbraně Karla Dönitze na konci května 1943 dočasně všechny ponorky odvolat z bojových zón poté, co jich bylo během měsíce ztraceno neuvěřitelných 41. Jedním z mnoha faktorů tohoto dramatického zvratu se stala inovativní zbraň nasazená proti Dönitzovým vlčím smečkám – Hedgehog.

Miny, sítě, zábrany

K omezeným prostředkům protiponorkového boje během první světové války i po ní patřily především miny, sítě či trámové zábrany. Ty mohly bránit proniknutí ponorky například do přístavu. Sítě mohly také zachránit loď před zásahem torpédem a mnoho lodí jimi proto bylo vybaveno. Protiponorkové sítě však zvyšovaly odpor a spotřebu paliva a snižovaly rychlost.

Jako účinnější se ukázala aktivní obrana – letouny Pobřežního velitelství RAF pročesávaly vody kolem Británie a zdokonalovaly svou taktiku ve snaze ochránit konvoje. To se projevilo i na druhé straně Atlantiku, kde se do boje zapojily kanadské síly a později i americké námořnictvo. Na začátku války v roce 1939 však primární obranu Británie proti ponorkám tvořily torpédoborce a další plavidla používající ASDIC (formu sonaru vyvinutou během předchozího konfliktu) a shazující hlubinné nálože. Ty představovaly jedinou zbraň, která mohla zničit ponořený cíl. Používaly je všechny námořní mocnosti, přestože měly četné nedostatky. Jakmile se loď přiblížila k ponorce, ztratila s ní kontakt a hloubku, v níž se protivník nacházel, bylo nutné odhadnout a podle toho přesně nastavit detonátor. Přestože dokázaly nálože způsobit mohutnou explozi, musely vybuchnout v těsné blízkosti, aby tlaková vlna způsobila velké škody. Kromě toho samotný výbuch ještě neznamenal zásah, takže bylo obtížné ověřit výsledek útoku.

Hedgehog (ježek), vyvinutý během prvních měsíců bitvy o Atlantik, měl tyto problémy vyřešit. Zbraň dostala svůj název podle toho, že nabitá připomínala ježčí bodliny – jednalo se o čepový minomet vystřelující 24 střel s nárazovým zapalovačem naplněných torpexem nebo TNT.

Odpovědi na anomálie ASDIC

Hedgehog vznikl jako reakce na přetrvávající problémy se systémy ASDIC. Jakmile se vzdálenost mezi lovící lodí a cílem přiblížila k hranici minimálního dosahu detekčního přístroje, zkrátila se doba výstražné odezvy – takzvaný ping – natolik, že lidská obsluha aparátu nedokázala rozlišit zpětný signál od počátečního impulsu. Jednalo se o takzvanou okamžitou ozvěnu a znamenalo to ztrátu přesné polohy ponorky.

V této kritické chvíli hry na kočku a myš mohli kapitáni u-bootů podnikat úhybné manévry, zatímco pronásledující lodě zůstávaly prakticky slepé. Obvykle se vzdálenost nezmenšila natolik, aby bylo možné podniknout úspěšný útok, a hlubinné pumy se potápěly tak pomalu, že se jim dalo vyhnout. Často se stávalo, že i přes použití nejlepších dostupných informací torpédoborec nebo korveta svrhnul hlubinné nálože daleko od cíle.

Řešením se stala takzvaná Ahead Thrown Weapon (ATW) – zařízení, které vrhalo nálože daleko před útočící loď, zatímco ponořený cíl zůstával stále zjistitelný. V meziválečném období vyvinul podplukovník Stewart Blacker z Královského dělostřelectva čepový minomet, který odvodil od velkých zákopových minometů běžných na bojištích západní fronty. Později na stejném principu vznikl i protitankový vrhač PIAT.

Major Millis Jefferis upravil Blackerovu konstrukci pocházející z meziválečného období pro armádu a následně spolupracoval na úpravě minometu pro námořní použití se skupinou pro výzkum a vývoj zbraní přezdívanou „Churchillovo hračkářství“ (MDI 1) a s Oddělením pro vývoj různých zbraní admirality. Prototyp „ježka“ byl nakonfigurován jako rám se čtyřmi kolébkami, z nichž každá disponovala šesti nakloněnými odpalovacími tyčemi. Toto zařízení se umístilo na příď lodi tak, aby před ním zůstal volný prostor. Projektily vážily 29,5 kg (z toho 14 kg tvořila výbušnina TNT, respektive 16 kg torpex) a jejich úzký tvar jim umožňoval snadno proniknout pod hladinu, aniž by hrozilo jejich odražení.

Když se loď dostala do kontaktu s ponorkou a přiblížila se k ní na dostřel, byla vypálena řetězová salva, kdy interval mezi odpálením jednotlivých řad projektilů činil 0,1 sekundy, což snížilo namáhání lodní nástavby a umožnilo dopad projektilů v kruhovém či eliptickém tvaru o průměru asi 30 m. Každá střela dopadla přibližně 4,5 m od svých sousedů a potopila se rychlostí 7 m/s. Nabití přitom trvalo zhruba tři minuty.

Hedgehog se instaloval na eskortní plavidla, aby pracoval buď samostatně, nebo v tandemu s hlubinnými náložemi. Ty se typicky odpalovaly za záď nebo do stran, přičemž hedgehog vystřeloval své projektily před příď. Zatímco u hlubinných náloží se předem nastavovala hloubka, ve které mají vybuchnout, střelu z ježka přivedl k explozi kontakt s tvrdým povrchem. Hlubinné pumy měly poškodit blízký cíl rázovou vlnou, naopak projektily z hedgehogu způsobily proražení pláště ponorky explozí na jejím trupu.

Pichlavý úvod

Hedgehog nahradil dřívější Fairlie Mortar, který při zkouškách v polovině roku 1941 nepřinesl uspokojivé výsledky. První lodí, jež obdržela nový systém, se stal torpédoborec HMS Westcott v srpnu 1941. Úspěšné testy se uskutečnily proti vraku ležícímu v Liverpoolské zátoce téhož léta a k oficiálnímu zavedení došlo v únoru 1942. Síla zpětného rázu a velikost hedgehogu si vyžádaly velkou pevnou montáž.

Standardní instalace vážila asi 13 tun a na Westcottu i dalších starších torpédoborcích nahradila přední dělovou věž. Někteří důstojníci proto vyjádřili obavy, že instalace hedgehogu (nebo následně vrhače Squid) a také vylepšení protiletadlové výzbroje torpédoborce znevýhodní, protože jim uberou palebnou sílu. Pro flotilové torpédoborce byla hlavní dělová výzbroj nezbytná a novější třídy vyráběné za války proto hedgehog běžně nedostávaly – ačkoliv každý nesl hlubinné nálože.

Korvety, fregaty a další eskortní lodě měly obvykle širší trup a pouze jednu dělovou věž na přídi. Hedgehog se dal umístit vpravo od věže nebo na střed paluby před věž. Dělená verze se dvěma instalacemi po 12 střelách vznikla pro lodě, u nichž odstranění jiné výzbroje nebylo žádoucí a montáž zabírala stejný prostor jako dvojče/čtyřče 40mm kanonů Bofors. Problém s místem zpočátku omezoval použití hedgehogu v americkém námořnictvu pouze na specializované eskortní lodě a pro flotilové torpédoborce konstruktéři vyvinuli alternativu pojmenovanou Mousetrap.

Game Changer?

Admirálové očekávali, že hedgehog odstraní nebo alespoň zmírní frustraci z útoků hlubinnými náložemi, jejichž exploze znemožňovaly znovu zachytit cíl sonarem nejméně na 15 minut – než se uklidnila rozbouřená voda a utichly rázové vlny – což dávalo ponorce dostatek času na únik. Předpokládalo se, že ježek se stane „game changerem“ v boji proti u-bootům ve středních hloubkách, a stávající doktrína Royal Navy nedoporučovala útoky na cíle plující hlouběji než 400 stop (122 m). Při přiblížení by pak neexistoval žádný slepý prostor a teoreticky by se mohl nepřátelský podmořský člun ocitnout pod útokem bez varování. Jediná detonace by pravděpodobně stačila ke zničení ponorky.

V praxi to však nešlo tak hladce. Nasazení a úspěšnost ježka se projevovaly poněkud pomaleji, než se čekalo. Zajímavé je, že se na tom podílela morálka; když hlubinné nálože explodovaly, mezi posádkami zavládl optimismus, že možná nepřítele zničily. Hlubinné nálože se ovšem nastavovaly tak, aby explodovaly v určené hloubce. Ale když nedošlo ke kontaktu střel hedgehogu, ticho následující salvu okamžitě prozrazovalo, že k zásahu nedošlo. Navíc vlny a vzdouvající se hladina Atlantiku ovlivňovaly přesnost a obsluhy hedgehogů často nebyly v drsném počasí schopny účinně odpálit nálože, které se zasekávaly na odpalovacích tyčích. Někdy voda zaplavila obvody nebo jiné součásti a způsobila, že zařízení bylo na chvíli nepoužitelné. První zprávy naznačovaly, že hedgehog má podle nich sotva lepší účinnost než hlubinné nálože – v nejlepším případě 5 %.

Podle Měsíční protiponorkové zprávy Královského námořnictva za říjen 1942 „byla zbraň použita při 11 honech na údajné ponorky, přičemž bylo vypáleno celkem 20 salv, ale zdá se, že mnoho z nich mířilo na cíle, které nebyly ponorkami. (…) Zdá se, že na ponorky bylo ve skutečnosti vypáleno pět salv, z nichž dvě mohly uspět.“ 

Zpráva rovněž upozornila na problémy s předčasnou detonací střel, které se však řeší. „Je zřejmé, že zbraň ještě není zbavena nevyhnutelných problémů, ale aktivně se pracuje na tom, aby munice byla zcela vyhovující. Při zkouškách prováděných na moři některé střely, ale ne nutně všechny, předčasně explodovaly ve třech případech z 18 salv.“

Úvodní rozčarování

Přesto vyzněl závěr pozitivně: „Je vidět, že s municí, jaká je nyní dodávána, je pravděpodobnost úspěchu ježka mnohem vyšší než u hlubinných náloží. (…) I když si plně uvědomujeme, že existují případy, kdy je třeba provést útok hlubinnými pumami, přesto musejí lodě při zvažování, zda použít či nepoužít hedgehog, plně zohlednit jeho nepochybně vyšší pravděpodobnost úspěchu.“ 

Zpočátku přineslo nasazení hedgehogu překvapivě rozčarování, takže admiralita nařídila zkraje roku 1943 kapitánům, aby se vyjádřili, proč používají tyto systémy tak střídmě. Další školení v zásadách fungování ježka, stejně jako sdílení zpráv o dosažených úspěších, pak splnilo svůj účel.

Výsledky byly vskutku pozoruhodné. Jak se zběhlost posádek v používání ježka zvyšovala, vzrůstala úměrně i jeho účinnost. Statistiky odhalily, že jeden z pěti útoků s použitím odpalovacího zařízení vedl k potopení ponorky – úspěšnost hlubinných pum byla odhadována na podstatně nižší: jeden z 80 útoků. Podle jiných zdrojů spojenecké lodě provedly více než 5 000 jednotlivých útoků hlubinnými pumami s výsledkem 80 potopených ponorek – úspěšnost 60,5:1. V ostrém kontrastu k tomu bylo provedeno 268 útoků hedgehogem, které přinesly 47 zničených ponorek – 5,7:1.

Postrach ponorek Osy

Díky hedgehogu dosáhlo četných úspěchů také americké námořnictvo, a to nejen v boji s Japonci v Pacifiku, ale i v Atlantském oceánu. Záznam z lodního deníku torpédoborce USS Pillsbury, který se spolu s dalšími plavidly zapojil do honu na U-515 u Madeiry, popisuje výsledky útoku z 9. dubna 1944. „V 8.13 vypálil ježek a byly zpozorovány dva výbuchy, po nichž se na hladině objevily trosky. Zvukový kontakt byl okamžitě obnoven a útok opakován…“ Zásahy přinutily poškozenou ponorku k vynoření, na hladině ji pak dorazila lodní děla a rakety z letounů Avenger a Wildcat. 

Podobné scénáře se odehrávaly stále častěji a hedgehog si vydobyl své pevné místo ve výzbroji spojeneckých lodí. Jeho úspěch vedl ke vzniku nové generace vrhacích zařízení ATW včetně zbraně Squid a z ní vycházející už poválečné Limbo. Většina druhoválečných protiponorkových zbraní byla u námořnictev nahrazena koncem 40. let 20. století, ačkoli hedgehog se udržel na palubách britských lodí i nadále, byť už většinou nešlo o prvoliniová plavidla. Na fregatách třídy River vydržel pravděpodobně až do 60. let nebo ještě déle. Ve Spojených státech sloužil nejméně do roku 1955.

Image

Čtěte také

Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Většina lidí zřejmě nikdy neslyšela o zhroucení falešného vakua, anglicky „false vacuum decay“, a nijak je tedy neznepokojuje. Pokud by k němu ovšem mimořádně nešťastnou souhrou okolností došlo, jednalo by se o největší a nejkrutější přírodní katastrofu ve vesmíru, kterou by nepřežilo doslova nic.

Děsivé události se v kosmu občas odehrají a mohly by postihnout i naši planetu, což už se ostatně v minulosti stalo. Když Zemi zasáhne asteroid, v závislosti na své velikosti vyhloubí kráter v poli, zničí celé město nebo třeba vymaže veškerý mnohobuněčný život. Blízká exploze supernovy či výtrysk gama záření by mohly zdevastovat ozonovou vrstvu a vystavit živé formy na dlouhé měsíce zničujícímu kosmickému záření. Ať už jsou však takové katastrofy jakkoliv strašlivé, určitě by po nich zůstala přinejmenším vesmírná suť, prach a plyn. Vždyť i při pohlcení černou dírou obvykle alespoň něco málo zbude.

Děsivější než kosmos

Zhroucení vakua představuje úplně jinou ligu. Jde řekněme o katastrofu na úrovni fyzikálních zákonů, která je založena na změně v povaze Higgsova pole – což je kvantové pole, jež zřejmě prostupuje celý vesmír. Chápeme-li správně souvislosti, mohlo by ke zhroucení vakua dojít kdekoliv a kdykoliv, zcela náhodně. V takovém případě by vznikla kvantová bublina destrukce, šířila by se do všech stran rychlostí světla a mazala by „z povrchu vesmírného“ naprosto vše, s čím by se setkala. Po veškeré hmotě by nezbylo nic.

Zřejmě by to nebylo nijak oslnivě dramatické. Bublina zhroucení falešného vakua jen mění fyzikální zákony, v důsledku čehož by už ovšem nemohla existovat hmota a samozřejmě ani život, jak ho známe. Naštěstí pro vesmír a přítomné živé formy fyzici zasvěceně tvrdí, že je pravděpodobnost takového jevu extrémně nízká.

Kosmos je obrovský, a pokud by k podobné události přece jen došlo, nejspíš by se tak stalo daleko od nás. Na druhou stranu pesimisté mohou situaci vidět tak, že už popsané zhroucení dávno nastalo, možná dokonce několikrát na různých místech, ale my o něm ještě nevíme. Odehrává se totiž v ohromné vzdálenosti a časem zřejmě zmizíme my i celá Země, Slunce a nejspíš také Mléčná dráha.

Vědci zmíněný scénář každopádně studují. Jeho teoretický výzkum může odkrýt pozoruhodné souvislosti světa kvantové mechaniky. Navíc by mohli odborníci uvedenou otázku rafinovaně otočit a namísto odhadování nebezpečí vzniku kvantové bubliny se ptát, proč stále existujeme a jak je možné, že nás zhroucení falešného vakua ještě nevymazalo.

Ne zcela prázdná nicota

Výraz vakuum vyvolává dojem úplně prázdného prostoru, v němž není nic. A zhroucení ničeho nezní příliš nebezpečně. Pro fyziky je však nicota poněkud relativní. Veškerá hmota, s níž se běžně setkáváme, se skládá z atomů, což si představíme vcelku snadno. Atomy ovšem sestávají z elementárních částic, které jsou vlastně zvlněním kvantových polí. Každé takové pole znamená něco jako nezměrný kontrolní panel s nespočtem přepínačů, jež určují pravděpodobnost výskytu částice: Většinou jsou vypnuté, ale když se zapnou, najednou se příslušná elementární částice objeví. Přepnutí spínače vyžaduje energii, kterou popisuje slavná Einsteinova rovnice E = mc², vyjadřující vztah mezi energií a hmotou. Tedy čím hmotnější částice, tím víc energie se musí vynaložit na přepnutí daného přepínače.

Máme-li na mysli úplně prázdný prostor čili vakuum, jsou v něm přepínače u většiny kvantových polí v popsaném příměru nastavené na nulu. Pozoruhodnou výjimku tvoří Higgsovo pole, které na nulu nastavit nelze. Jako by vesmír chtěl, aby i v prázdném prostoru zůstávala určitá míra „higgsovitosti“. Pohnout s přepínačem daného pole znamená ohromně těžký úkol: Je totiž speciální, protože určuje hmotnost částic – tedy to, jak obtížné je pohnout s jejich přepínači. V případě Higgsova pole se to povedlo až v roce 2012 na nejvýkonnějším částicovém experimentu světa, srážeči Large Hadron Collider v evropské organizaci CERN. Tehdy se fyzikům najednou zjevil dlouho očekávaný Higgsův boson.

Falešné údolí

Navyšování energie potřebné k přepnutí přepínače Higgsova pole si lze představit jako strkání balvanu do kopce z údolí. V případě Higgsova pole by šlo o hodně velký balvan. Od 70. let si fyzici pohrávají s představou, že metaforické údolí zmíněného pole nemusí být jediné a nemusí být ani nejhlubší možné. Pokud jich existuje víc, může se Higgsovo pole našeho vesmíru nacházet v jednom z těch mělčích. Nemusí představovat globální minimum, ale jen lokální, falešné minimum.

Pro Higgsovo pole by mělo být prakticky nemožné dostat se do jiných pomyslných údolí. V kvantové mechanice je ovšem výraz „nemožný“ poněkud ošemetný. Při kvantovém tunelování mohou hodnoty Higgsova pole náhodně poskakovat sem a tam. S určitou, byť nesmírně malou pravděpodobností by dané pole mohlo přeskočit až do dalšího, hlubšího údolí, čímž by došlo ke zhroucení falešného vakua a k nastolení jiného, možná toho „skutečného“. A protože Higgsovo pole vlastně drží pohromadě veškerou hmotu ve vesmíru, ta by v důsledku popsaných událostí zmizela. 

Vědci si nejsou příliš jistí, co všechno by se mohlo stát, kdyby k takovému zhroucení falešného vakua došlo. Dle různých odhadů by vznikla možná jen nepatrná bublinka a zase by praskla. Pokud by ovšem začala růst, podle všeho rychlostí světla, byl by nejspíš osud okolního vesmíru zpečetěn. 

Do objevu Higgsova bosonu šlo o velmi teo­retický koncept. Nikdo neznal hmotnost zmíněného bosonu, nikdo si ani nebyl jistý, zda vůbec existuje, a nebylo jasné, jestli se vakuum může zhroutit. V roce 2012 se však situace změnila: Už víme, že Higgsův boson existuje a jakou má hmotnost, z čehož lze do jisté míry odhadnout pravděpodobnost zhroucení falešného vakua.

Můžeme klidně spát?

V roce 2017 fyzici spočítali, že existuje riziko asi jen 1 : 10⁶⁰⁶, že k nám v dohledné době dorazí kvantová bublina zhroucení falešného vakua – což představuje absurdní, nepředstavitelně nízkou pravděpodobnost. Pokud by si někdo vybral zcela libovolný atom ve vesmíru a nechal vás hádat, o který atom se jedná, šance, že se čirou náhodou trefíte, bude vyšší, než že dojde ke zhroucení vakua. 

Nebyla by to ovšem kvantová mechanika, kdyby bylo všechno jisté. Uvedené výpočty zahrnují určitou míru nejistoty, což podobné odhady poněkud ztěžuje. Nové kalkulace z roku 2024, které zohlednily i hmotnost ostatních elementárních částic a síly, jež na ně působí, nicméně dospěly k ještě podstatně nižšímu riziku 1 : 10⁸⁶⁸.

Úplně za vodou nicméně nejsme. Ve hře totiž zůstává možnost, že pravděpodobnost vzniku kvantové bubliny ovlivňují i další faktory. Jako když do téměř vroucí vody nasypete špetku soli: Voda najednou začne na mnoha místech bublat a vařit. S kvantovými bublinami je to přitom možná podobné, jen potřebujete mnohem extravagantnější sůl: konkrétně černé díry.

Role černých děr

V roce 2015 dospěli Ruth Gregoryová a Philipp Burda z Durham University spolu s Ianem Mossem z Newcastle University k závěru, že černé díry mohou dramaticky zvýšit pravděpodobnost vakuo­vé katastrofy, tak jako sůl ve vodě – ovšem nikoliv libovolné černé díry. Musely by být velice malé, i když ne tak malé, aby se okamžitě vypařily Hawkingovým zářením. Podle odborníků by uvedené katalyzující účinky na dramatickou tvorbu kvantových bublin měly černé díry o hmotnosti asi 28,35 gramu, což zhruba odpovídá vrchovaté lžíci soli. Vytvořit takový objekt by však bylo nepředstavitelně složité: Vyžadovalo by to stlačit uvedenou lžíci soli či odpovídající množství hmoty do prostoru menšího než proton. A to si dnes nelze představit nejen s nejpokročilejšími technickými možnostmi na Zemi, ale ani při extrémních jevech ve vesmíru.

Kdybychom se nicméně dostali k podmínkám panujícím krátce po Velkém třesku, situace by se změnila. V tehdejším ohromně exotickém prostředí dlouho před zrodem hvězd se mohly objevovat tzv. primordiální černé díry, které vznikají zhroucením velmi hustě koncentrované hmoty. Fyzici předpokládají, že mohly mít rozmanité rozměry, včetně velikostí vhodných právě pro urychlení tvorby kvantových bublin zhroucení vakua. Nebo se o něco větší primordiální černé díry mohly po čase do požadované velikosti zmenšit Hawkingovým zářením. Vědci po daných objektech pátrají především proto, že by mohly skýtat řešení problému s temnou hmotou. Doposud však neuspěli.

Recept na zhroucení vakua

V roce 2019 se Gregoryová spojila se dvěma americkými fyziky, De-Chang Daiem z Case Western Reserve University a Dejanem Stojkovicem z univerzity SUNY v Buffalu, aby společně zkoumali, jak by takové maličké černé díry mohly zničit vesmír. V současnosti není jasné, kolik by jich muselo být a v jaké hustotě, protože to úzce souvisí s rozpínáním kosmu, které samo o sobě představuje další zásadní záhadu dnešní astrofyziky.

Stojkovice a další vědce rovněž zajímalo, jak by se vlastně vesmírem pohybovala kvantová bublina zhroucení falešného vakua, která by vymazávala současnou realitu – jako když Nicota v Nekonečném příběhu požírá Říši fantazie. Stojkovic s kolegy zjistili, že v prázdném prostoru neboli v podstatě ve vakuu se bublina pohybuje rychlostí světla, ale při přiblížení k masivním objektům typu hvězd a planet zřejmě zpomalí.

Loni Stojkovic, Dai a vedoucí týmu Amartya Sengupta zveřejnili studii s výmluvným názvem The Signals of the Doomsday čili „signály soudného dne“, v níž popisují, jak bychom mohli odhalit, že nám bezprostředně hrozí vymazání zhroucením vakua. Vycházejí z toho, že by taková bublina vydávala záblesky záření, konkrétně neutrin a fotonů se specifickým spektrem.

Surfování na vlnách vesmíru

Indický teoretický fyzik Ashoke Sen z International Centre for Theoretical Sciences v Bengalúru nabízí řešení, které je sice v dnešní době zcela nepraktické a ještě dlouho zůstane velmi nereálné, ale v zásadě by mohlo alespoň pro část lidstva problém s kvantovou bublinou vyřešit. Jde o to, abychom se rozptýlili v kosmu na velké vzdálenosti. V takovém případě by nás totiž před kvantovou bublinou mohlo zachránit samotné jeho rozpínání. Dle toho, co víme, se vesmír rozpíná neustále a podle všeho jeho expanze zrychluje. Zřejmě ji pohání nadále velice záhadná temná energie, i když je situace asi složitější, než jsme si původně mysleli.

Vesmír se rozpíná rychleji a rychleji, dokonce natolik, že se odlehlé lokality od sebe vzdalují výslednou rychlostí překračující rychlost světla, aniž by tím ovšem porušily Einsteinovo základní pravidlo o nepřekročitelnosti světelné rychlosti. Podle Sena by se díky tomu mohla alespoň část lidí zachránit. Každopádně doufejme, že na popsané řešení nebudeme muset nikdy spoléhat.

Image

Čtěte také

Paralelní světy a kvantové reality: Co když náš vesmír není jediný?

Šlo o jeden z nejčernějších dnů v historii státu Izrael. V době největšího židovského náboženského svátku Jom Kipur (den smíření) 6. října 1973 zahájily mohutné armády Egypta a Sýrie překvapivý vojenský útok. Na několika místech se podařilo prolomit obranné linie a stovky tanků se valily do Svaté země. Celý svět nyní upíral zraky na pětasedmdesátiletou ženu v čele Izraele – premiérku Goldu Meirovou, přezdívanou jednoduše „babička“, na jejíchž bedrech přežití malé země na Blízkém východě leželo.

Cesta do Svaté země

Budoucí první dáma židovského státu se narodila 3. května 1898 v Kyjevě, v někdejším carském Rusku. Sama později uváděla, že jednu z první dětských vzpomínek představoval moment, kdy otec zabedňoval vstupní dveře ze strachu z pogromu. Když bylo dívce sedm roků, emigrovala rodina do Spojených států, kde provozovala obchod se smíšeným zbožím. Od roku 1913 studovala Golda střední školu v Denveru, kde se také poprvé vážně setkala s tématy, kterým se měla věnovat po zbytek života – sionismem, socialismem a otázkou ženských práv. Zhruba v té době se také seznámila se svým chotěm, socialistou Meirem Meyersonnem, jehož jméno později přijala.

Po dokončení studií v USA a po konci první světové války manželé odcestovali do Palestiny, v té době spravované britskými úřady. Oba byli přijati do kibucu Merhavia, kde se věnovali především zemědělské činnosti. Golda však na sebe brzy upozornila svými vůdčími schopnostmi a již ve 20. letech byla zvolena zástupkyní v odborovém centru Histadrut. Později se stala funkcionářkou Rady pracujících žen a v této pozici působila několik let jako vyslankyně v USA. 

Do skutečně velké politiky však měla mladá žena proniknout až v souvislosti s neblahým vývojem událostí ve 30. a 40. letech. V roce 1938 se zúčastnila konference v Évianu, kde se řešila otázka židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Zástupci zúčastněných zemí se předháněli v dojemných projevech a ujišťovali svět o své účasti. Skutečnou pomoc však nabídl jen málokdo. Tyto události ještě více utvrdily Goldu v tom, že Židé nesmějí zůstat odkázáni na cizí soucit – musejí si pomoci sami.

Budeme bojovat!

Během druhé světové války a krátce po ní pracovala Meirová na různých pozicích v Židovské agentuře – vůbec nejvlivnější instituci zajišťující příjezd nových Židů do Svaté země a jejich integraci do stávající společnosti. Postupně se vypracovala až na jednu z nejvlivnějších představitelek této instituce a účastnila se jednání s britskými úřady i jordánským králem. Situace nevyhnutelně spěla ke vzniku samostatného židovského státu, stále více ale začínalo být jasné, že palestinští Arabové ani jejich soukmenovci v okolních zemích se s něčím podobným nehodlají smířit. Izrael potřeboval zbraně na svou obranu. A potřeboval je rychle.

V lednu 1948 proto Golda podnikla velkou cestu po Spojených státech amerických a snažila se od tamní židovské komunity získat nezbytné finanční prostředky. „Nemůžete rozhodnout, zda budeme bojovat, nebo ne. My budeme. Můžete rozhodnout jedinou věc, zdali zvítězíme, či zda zvítězí jeruzalémský muftí (…) a já vás prosím, nerozhodněte se příliš pozdě. Nelitujte hořce za tři měsíce, protože jste se nerozhodli dnes,“ uvedla v emotivním projevu v Dallasu. 

A její výsledky byly bombastické – během necelých tří měsíců shromáždila na 30 milionů dolarů (pro srovnání šlo o více než desetinásobek dosavadního ročního rozpočtu židovských ozbrojených sil – Hagany). První izraelský prezident David ben Gurion později přiznal, že bez ní a její výmluvnosti by nový stát mohl vzniknout jen velmi těžko. 

Palestinci neexistují

Golda Meirová se stala jednou ze dvou žen, které 14. května 1948 podepsaly deklaraci nezávislosti státu Izrael. Podle jejích vlastních vzpomínek se krátce po tomto aktu rozplakala dojetím. Na oslavy však nebyl čas. Již dalšího dne zahájily armády Egypta, Sýrie, Jordánska, Libanonu a Iráku vojenskou ofenzivu s cílem „zahnat Židy zpět do moře“. Padesátiletá politička se tak rychle vrátila k roli, v níž byla tak úspěšná – shánění peněz na válku. Turné po USA tentokrát vyneslo na 50 milionů dolarů. Poté zamířila na jednání do SSSR, kde ji místní židovská komunita vítala jako hrdinku. Politická hvězda agilní Meirové stoupala stále výš.

Do prvních voleb v nové zemi kandidovala za levicovou Dělnickou stranu Izraele – Mapaj. Po demokratickém vítězství odmítla prestižní pozici vicepremiérky a raději zamířila na ministerstvo práce. To mělo na přelomu 40. a 50. let zásadní úkol – integrovat miliony Židů, kteří připlouvali do Palestiny z celého světa s vidinou lepšího života. Pro tyto lidi však chybělo bydlení, odpovídající práce či zdravotní péče. Z pozice ministryně se Golda zasadila o masivní výstavbu domů a bytů a obrovské investice do infrastruktury, které zajistily dostatek pracovních míst a tím i rychlejší integraci nově příchozích. Podobné projekty kryla částečně vydáváním státních dluhopisů, částečně – jak jinak – díky podpoře především americké židovské diaspory.

Od roku 1956 působila Meirová na pozici ministryně zahraničí, přičemž na sebe upozornila především nesmlouvavostí vůči Arabům žijícím v zemi stejně jako arabským sousedům. Opakovaně popřela, že by existovalo něco jako Palestinci. Tvrdě se také vymezovala vůči Egypťanům a Jordáncům podporujícím palestinskou nezávislost. „Izrael šel do pouště nebo osazoval kamenité stráně, aby založil nové vesnice, vybudoval silnice, domy, školy a nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti; Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu,“ pronesla během emotivního projevu v Organizaci spojených národů.

Ve víru konfliktů

Ostatně antipatie mezi Židy a Araby nadělaly mnoho zla a ani jedna ze stran nevyšla z dlouholetého potýkání s čistým štítem. O tom, jak brutální nenávist mezi oběma tábory leží, se měla Golda přesvědčit již záhy. Po smrti premiéra Leviho Eškola nastoupila již sedmdesátiletá žena na jeho místo a stala se první dámou židovského státu. Z této pozice se snažila vyjednávat o nastolení trvalého míru na Blízkém východě a mimo jiné přijala Američany iniciovaný Rogersův plán. Její vláda se však nakonec musela potýkat s daleko horšími záležitostmi než jednáním o modu vivendi se sousedy. Během olympijských her v Mnichově v létě 1972 vnikla skupina palestinských teroristů na ubytování izraelských sportovců, dva z nich na místě zabila a devět dalších vzala jako rukojmí.

V důsledku nepovedené záchranné akce německých ozbrojených sil potom zemřeli i oni. Dva zatčené teroristy potom Spolková republika propustila výměnou za unesené letadlo společnosti Lufthansa. Krutost útoku během olympiády i naprostá neochota zbytku světa jednat přiměla premiérku k bezprecedentnímu činu – agenti izraelské tajné služby Mosad měli vyhledat jedenáct arabských prominentů, o nichž existovalo podezření, že byli do akce zapleteni, a zabít je. Kontroverzí operace Boží hněv rozpoutala sérii atentátů po celém světě, při nichž zahynuly desítky lidí.

Ještě hůře ale mělo být o rok později. V říjnu 1973 musel Izrael čelit vojenskému útoku ze strany Egypta a Sýrie. Útočníkům se navíc tentokrát podařilo svůj plán pečlivě utajit a načasovat na svátek Jom Kipur, kdy byla většina vojáků doma na prázdninách. Arabské síly rychle pronikly nepřátelskými liniemi a situace byla jednu chvíli tak vážná, že poradci Meirové navrhovali použít atomové zbraně. Premiérka podobné řešení odmítla, nařídila však všeobecnou mobilizaci záloh a pronesla k národu emotivní řeč, ve kterém jej povzbudila k boji. Izraelské armádě se nakonec po několika dnech podařilo nepřátelský nápor zadržet a přejít do protiofenzivy. Jomkipurská válka – jak konflikt vešel do historie – však opět ukázala zranitelnost židovského státu.

Babičko, špatně jsi bránila

Na hlavu staré premiérky se snesla tvrdá kritika. Jak se mohlo stát, že ozbrojené síly Egypta a Sýrie zastihly Izraelce takto nepřipravené? Proč do té doby bezchybné tajné služby podobný útok nepředvídaly? Vyšetřovací komise sice na jaře 1974 Goldu Meirovou zbavila jakékoliv odpovědnosti za neúspěch, a naopak vyzdvihla její rozhodnost v těžkém okamžiku, tlak veřejnosti však sílil. Jedním ze symbolů odporu se stal válečný veterán Motti Aškenázi, který protestoval před úřadem vlády s vyčítavým transparentem: „Babičko, špatně jsi nás bránila a 3 000 tvých dětí je mrtvých!“ Protesty postupně nabraly masový charakter a v dubnu 1974 složila premiérka svůj mandát. V té době jí zbývaly jen čtyři roky života.

Golda Meirová zemřela 8. prosince 1978 ve svých osmdesáti letech na leukémii. Pochována je na Herzlově hřbitově v Jeruzalémě. Její odkaz je však živý do dnešních dní. Právem bývá připomínána jako jedna ze zakladatelek Izraele a vyzdvihují se její úspěchy při integraci nově příchozích Židů. Na druhé straně ji dodnes provázejí kontroverze ohledně pohrdavých výroků na adresu Palestinců a část Izraelců ji dosud nezapomněla trpkost jomkipurské války. 

Image

Čtěte také

Kořeny sionismu: Jak historie formovala vznik židovského státu

Kobry královské (Ophiophagus hannah), patrně nejdelší jedovatí hadi planety, se v Indii objevují na místech, kam by se přirozeně nikdy nedostaly. Nová studie publikovaná v odborném časopisu Biotropica nyní přichází s překvapivým vysvětlením: hadi se možná nechtěně stávají černými pasažéry indických železnic. Zatímco pro cestující může jít o poněkud děsivý zážitek, pro samotné hady může mít taková jízda fatální následky.

Záhada putujících kober

Dikansh Parmar z Leibniz Institute for the Analysis of Biodiversity Change a jeho kolegové se v nové studii zaměřili na otázku, jak se královské kobry dostávají tak daleko od svého přirozeného výskytu. Pomocí klimatických modelů vědci mapovali vhodné prostředí pro kobru druhu Ophiophagus kaalinga, druh oficiálně rozlišený teprve v roce 2024. Tento had obývá chladné, vlhké horské lesy na východě indického státu Goa, kde má dostatek vláhy potřebné například pro inkubaci vajec.

Z celkem 47 zaznamenaných záchytů těchto kober mezi lety 2002 a 2024 bylo pět nalezeno na místech, která jsou z hlediska klimatu zcela nevhodná – včetně suchých nížin a jednoho přístavního města vzdáleného asi 120 kilometrů od přirozeného areálu. Všechny tyto „zbloudilé“ kobry se přitom nacházely jen několik stovek metrů od železničních tratí nebo stanic. Podle spoluautora studie, herpetologa Hinricha Kaisera, jde o silnou indicii, že v přesunu hraje roli železniční doprava.

Neplánovaná jízda do neznáma

A jak se hadi do vlaků dostávají? Výzkumníci upozorňují, že nákladní soupravy v Indii často stojí celé dny – kvůli dešťům nebo logistickým problémům. To může hadům poskytnout příležitost dostat se do vagonů při hledání úkrytu nebo potravy, například hlodavců či jiných hadů. Jakmile se pak vlak rozjede, kobry jsou nechtěně převezeny desítky či stovky kilometrů jinam, kde často nemají šanci přežít.

Hypotéza „hadů ve vlaku“ je podle biologů velmi zajímavá, ale zatím obtížně ověřitelná. Emily Taylorová z California Polytechnic State University, která se na studii nepodílela, ji považuje za příklad dobré vědy: nabízí srozumitelné vysvětlení, které lze do budoucna testovat. Pomoci by mohlo například sledování hadů pomocí vysílaček nebo genetické porovnávání vzdálených populací.

Navzdory děsivé pověsti není královská kobra pro člověka automatickou hrozbou. Přestože je bleskově rychlá a její jed patří mezi hady k nejsilnějším, útočí zpravidla jen tehdy, když je zahnána do kouta. Jak zdůrazňuje Kaiser, lidé nejsou její kořistí – kobra se jim většinou snaží vyhnout. Skutečné nebezpečí tak paradoxně hrozí spíš kobrám samotným, pokud se ocitnou na špatném místě po neplánované cestě po kolejích.

Image

Čtěte také

Překvapivým hitem udržitelného zemědělství by se mohl stát chov hadů

Kartaginský generál a stratég Hannibal Barkas je jedním z nejvýznamnějších vojevůdců starověku, i když ani on nedokázal ochránit Kartágo před porážkou a úplným zničením. Kromě vítězství v mnoha bitvách se Hannibal se proslavil i jedním neuvěřitelným logistickým úspěchem.

Na počátku 2. punské války v roce 218 před naším letopočtem Hannibal překvapivě překročil Alpy s vojskem, které původně čítalo asi 38 tisíc vojáků. Vedle vojáků s ním přes hory táhlo i 37 slonů. Ačkoliv je vojenský úspěch tažení přes Alpy spíše sporný a sloni, kterých mnoho nezbylo, měli spíše psychologický efekt, samotné tažení přes Alpy v podmínkách starověku navždy vstoupilo do historie. Až doposud ale nebyl nalezen jediný anatomický důkaz, že k tomu doopravdy došlo.

Záhadná kost z keltského oppida

To se teď možná změní, díky nálezu, k němuž došlo v roce 2019. Jižně od španělského města Córdoba se podařlo objevit záhadnou kost, se kterou si dlouho nikdo nevěděl rady. Rafael Martínez Sánchez z Univerzity v Córdobě a jeho spolupracovníci nedávno analyzovali kost i místo nálezu a nabízejí překvapivou odpověď. Jde o karpální čili zápěstí kost z nohy slona z doby asi před 2 200 lety, která byla nalezena v keltském oppidu. Otázkou je, kde se vzala sloní kost v opevněné keltské vesnici?

Jak badatelé uvádějí ve své studii, kterou publikoval odborný časopis Journal of Archaeological Science: Reports, nejpravděpodobnějším vysvětlením pro ně je, že jde o kost slona Hannibalovy armády, která tudy táhla k Alpám. Kost byla nalezena společně s 12 kamennými střelami do katapultu, což naznačuje, o co tehdy šlo.

Pyrenejský poloostrov byl tehdy osídlený keltskými kmeny, jejichž příslušníci žili v oppidech. Vzhledem k tomu, jak agresivní tehdy Kelti měli být, si lze docela dobře představit, že došlo ke konfrontaci s Hannibalovou armádou. Hannibal tehdy zřejmě na oppidum zaútočil a během toho přišel o minimálně jednoho slona. Jeho kost se uchovala díky tomu, že byla pohřbena pod sutiny. Podobné šarvátky stály Hannibala hodně vojáků i vybavení ještě před tím, než vůbec dorazil k Alpám.

Image

Čtěte také

Těžké zbraně antiky: Překročení Alp v roce 218 př. n. l. se účastnilo i 37 slonů

Přímo černou díru pozorovat nelze, a to bez ohledu na fakt, zda je osamocená, nebo ji doprovází hvězda či jiné objekty. Okolní svítící objekty ovšem její přítomnost prozrazují. Ostatně detekování ve dvojhvězdném systému představuje jednu z hlavních cest, jak dnes černé díry objevujeme – i když je samotné nevidíme, protože nic nevyzařují ani neodrážejí světlo.

Hvězda a černá díra totiž obíhají kolem společného těžiště. Viditelná stálice tedy periodicky mění svoji polohu nebo rychlost, což lze měřit například z Dopplerova posunu spektrálních čar. Nepřímo takto můžeme určit třeba hmotnost černé díry: Pokud je větší než asi tři ekvivalenty Slunce a není vidět žádný zdroj světla, znamená to, že jde nejspíš o černou díru.

V určitých situacích ji přitom může obklopovat akreční disk, kupříkladu v centrech galaxií nebo v těsných dvojhvězdách. V takovém případě se plyn při pádu zahřívá na miliony kelvinů a vydává silné rentgenové záření s charakteristickým spektrálním tvarem. Osamocenou černou díru pak dokážeme zachytit, jen pokud přejde přes vzdálený zdroj světla a projeví se efektem gravitační čočky.

Image

Čtěte také

Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?

Šimpanz bonobo jménem Kanzi byl už za svého života výjimečný. Proslavil se tím, že dokázal komunikovat s lidmi pomocí klávesnice se symboly (tzv. lexigramů) a rozuměl významům řady mluvených výrazů. Nová studie, publikovaná v časopisu Science, naznačuje, že Kanzi možná mohl zvládnout ještě něco mnohem překvapivějšího: mohl chápat předstírané, imaginární situace, a mít tak základní schopnost představivosti.

Když se s Kanzim v roce 2023 poprvé setkala kognitivní vědkyně Amalia Bastosová, byla podle svých slov ohromená. Kanzi si jí hned všiml, ukázal na ni i na další vědkyni – a pak na své lexigramy. Vybral symboly pro „honičku“ a „lechtání“. Výzkumnice pochopily výzvu a začaly tyto aktivity předstírat. Kanzi byl zjevně spokojený a hra ho viditelně bavila.

Právě tehdy Amalii Bastosovou napadla zásadní otázka: rozuměl Kanzi tomu, že se jedná o pouhé předstírání? Dokázal rozlišit realitu od „jakože“?

Experimenty inspirované dětskou hrou

Bastosová, tehdy nastupující postdoktorandka na Univerzitě Johnse Hopkinse, se rozhodla tuto otázku ověřit experimentálně. Inspirovala se klasickými studiemi z vývojové psychologie dětí z 80. let, kde si děti hrají na narozeninovou oslavu nebo čajový dýchánek, jen místo čaje zvolila ovocný džus.

V kontrolovaném prostředí výzkumníci ukázali Kanzimu dva prázdné průhledné kelímky a prázdný džbán. Předstírali, že do kelímků nalévají džus, a pak obsah jednoho z nich „vylili“. Následně se Kanziho zeptali, kde je džus.

Pokud by Kanzi nechápal předstírané objekty, jeho odpovědi by byly náhodné. Jenže on opakovaně ukazoval na kelímek, který „nebyl vylitý“ – a to výrazně častěji, než by odpovídalo náhodě. Experiment se opakoval i s předstíranými „hrozny“ a výsledek byl stejný. V dalším testu dostal Kanzi na výběr mezi skutečným a falešným džusem. I tady se projevil velmi pragmaticky: dal přednost opravdovému.

Představivost? Možná

Podle spoluautora studie Christopher Krupenye výsledky naznačují, že alespoň někteří lidoopi mohou mít mentální schopnosti přesahující přítomný okamžik. Jinými slovy, možná opravdu nejsme jediný druh s bohatým vnitřním světem, který dokáže pracovat s abstrakcí.

Ne všichni vědci ale toto přesvědčení sdílí. Podle evolučního biologa Martina Surbecka, který studuje šimpanze bonobo ve volné přírodě, výsledky sice naznačují, že někteří lidoopi dokážou chápat předstírané situace, zároveň ale upozorňuje, že zatím nevíme, k čemu a zda tuto schopnost v přirozeném prostředí využívají a či ji vůbec využít dokážou.

Ještě skeptičtější je biolog Daniel Povinelli. Podle něj nelze s jistotou říct, zda Kanzi chápal imaginární objekty „v lidském smyslu“, nebo zda jen sledoval, který kelímek nebyl „vylitý“. Studie podle něj spíše ukazuje, že Kanzi uměl velmi dobře sledovat složité, člověkem vedené interakce, než že by definitivně dokazovala existenci představivosti.

Svět ohrožených příbuzných

Bastosová nicméně doufá, že by její výzkum mohl přispět k širší debatě o tom, zda zvířata dokážou rozlišovat mezi „tady a teď“ a abstraktnějšími rovinami reality – například při plánování budoucnosti nebo při hře. Další výzkum s Kanzim už ale nebude možný, neboť slavný šimpanz zemřel loni ve věku 44 let.

Jeho příběh ale tak trochu pokračuje. Podle Krupenyeho může studie nejen posunout výzkum zvířecí mysli, ale také zvýšit zájem o ochranu bonobů, kteří patří mezi ohrožené druhy. Kanzi tak možná přispěl k tomu, abychom si položili nepohodlnou otázku: jak výjimeční jako lidé vlastně jsme – a s kým sdílíme schopnost představovat si svět jinak, než jaký ve skutečnosti je?

Image

Čtěte také

Šimpanzi myslí podobně jako lidé: Dokážou zvažovat důkazy a měnit názor

Olovo lidé využívají už tisíce let – používalo se v barvivech, potrubí, palivech i v průmyslu. Dlouho se přitom přehlíželo, že jde o vysoce toxický kov s vážnými dopady na lidské zdraví. Nová studie, uveřejněná v odborném časopisu PNAS, která analyzovala historické vzorky lidských vlasů, nyní názorně ukazuje, jak extrémní byla expozice olovu ve 20. století – a jak dramaticky se situace zlepšila po zavedení environmentálních regulací.

Svědkové olověné historie

Vědci se zaměřili na obyvatele oblasti Salt Lake City v Utahu a využili neobvyklý, ale překvapivě výmluvný zdroj dat: prameny vlasů uchovávané v rodinných albech a památnících. Dohromady měli k dispozici vzorky vlasů 47 lidí, a to jak z jejich dětství, tak z dospělosti. Tyto vzorky pokrývaly zhruba sto let historie – od začátku 20. století až do současnosti.

Pomocí hmotnostní spektrometrie poté výzkumníci měřili množství olova ve vlasech. Výsledky byly šokující: před zavedením regulací byly hladiny olova zhruba stokrát vyšší než dnes. Nejvyšší hodnoty se objevovaly mezi lety 1916 a 1969.

Hlavním zdrojem byla olovnatá benzínová aditiva. Od 20. let 20. století se do benzínu přidávalo tetraethylolovo, které zlepšovalo chod motorů. Už tehdy ale existovaly důkazy, že jde o látku nebezpečnou pro zdraví. Navzdory tomu se olovnatý benzín v USA používal až do roku 1996.

V oblasti Salt Lake City situaci zhoršovala i aktivní hutní výroba – ve městě fungovaly dvě olověné hutě, které významně zvyšovaly zátěž životního prostředí. Olovo se dostávalo do ovzduší, odkud se šířilo dál: lidé ho vdechovali, ulpívalo na vlasech a pronikalo do plic.

Zlom v roce 1970

Zásadní obrat přišel se vznikem Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) v roce 1970, kdy začaly hladiny olova prudce klesat. Zavírání hutí a postupné omezování olova v palivech vedlo k tomu, že mezi 70. a 90. lety klesla expozice olovu o dva řády.

Dnes jsou koncentrace olova ve vlasech lidí z této oblasti v průměru téměř stokrát nižší než před vznikem EPA. Studie tak velmi názorně dokládá, že regulace založené na vědeckých poznatcích mohou mít rychlý a výrazný pozitivní dopad na zdraví celé populace.

Vlasy sice neukazují přesnou koncentraci olova v krvi, kterou lékaři běžně používají při diagnostice otravy, ale fungují jako dlouhodobý záznam environmentální expozice. Jinými slovy: neříkají přesně, kolik olova měl člověk v těle v konkrétní chvíli, ale velmi dobře vypovídají o tom, jak moc bylo jeho okolí znečištěné olovem.

Závěry studie ukazují, že šlo o znečištění enormní. Olovo se po uvolnění do ovzduší udržuje ve vzduchu celé dny, usazuje se v prostředí a snadno se dostává do lidského těla. Neexistuje přitom žádná bezpečná dávka – i velmi malé množství může poškodit nervový systém, zpomalit vývoj dětí, zhoršit učení, zvýšit riziko vysokého krevního tlaku či způsobit problémy s plodností.

Varování do budoucna

Autoři studie upozorňují, že tento historický úspěch není samozřejmý a není nevratný. Současné politické snahy o oslabování environmentálních regulací mohou podle vědců vést k návratu problémů, které dnes považujeme za vyřešené. I když se nové návrhy deregulací přímo netýkají olova, mohou otevřít cestu k širšímu uvolnění pravidel pro znečištění ovzduší a vody.

Hlavní poselství studie je proto jasné: minulost nám ukazuje, jak vážné následky má laxní přístup k ochraně životního prostředí – a zároveň dokazuje, že dobře nastavená pravidla fungují. Vlasy, které si rodiny schovávaly jako sentimentální památku, se tak po desetiletích proměnily v tiché, ale velmi přesvědčivé svědky environmentální historie.

Image

Čtěte také

Olovnatý benzín je jen v USA zodpovědný za 150 milionů psychiatrických poruch

Výuka v sedmnáctém století nebyla žádný med. Žáci se učili pod dohledem domácích vychovatelů, a to často v těžko srozumitelné latině. Výsledkem takové výchovy nebyl učenec, který uvažuje v souvislostech, ale šlechtic schopný na základě své povrchní znalosti přednést několik duchaplných bonmotů.

Jan Amos Komenský k tomu nešťastně podotkl: „Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, to jest, že nepřevádějí z mysli do mysli věci nebo smysl věcí, nýbrž že mezi sebou vyměňují slova nepochopená, nebo pochopená málo a nesprávně...“

Jinde uvedl: „Bylo tedy pro mládež trápením, když 1) měli každý den šest, sedm, osm hodin veřejných přednášek a cvičení a ještě k tomu několik hodin soukromých, 2) byli zasypávání diktáty, pracováním úloh a velmi mnohým učením zpaměti až do omrzení, ba až k šílenství, jak jsme často viděli.“

Vzdělání i pro dívky

Na rozdíl od mnoha jiných, se ale nespokojil jen s kritikou a navrhl vlastní a zcela revoluční řešení. Především prosadil zavedení tříd, které neměli chybět ani v malých městech a na vesnicích a díky kterým už škola nebyla robotárnou a duševní rasovnou, ale pravou dílnou moudrosti a lidskosti. Vzdělání se tak zpřístupnilo bohatým i chudým, chlapcům i dívkám. 

Komenský z výuky nevylučoval ani méně bystré žáky, naopak doporučil, aby jim kantoři věnovali zvláštní pozornost. Věřil totiž, že vrozená indispozice se dá překonat díky usilovné snaze a mnohem více si cenil snaživého, ale méně nadaného žáka, než talentovaného lenocha.

Jeho zásada omnes omnia omnino znamená, že mají být učeni všichni, všemu, všemi dostupnými prostředky, a to postupně a přirozeně v logicky navazujících krocích. Proto zavedl čtyřstupňový systém vzdělávání od mateřských škol, přes základní a střední, až po vysoké. Tento systém se osvědčil do té míry, že přetrval až do dnešní doby, a to dokonce včetně Apodemie, neboli cestování za poznáním.

Vrcholem Komenského pedagogické soustavy je koncept celoživotního vzdělávání: člověk by na sobě měl pracovat i v dospělosti a stáří a nikdy by neměl přestat se sebezdokonalováním. Nejde jen o vědomosti, ale především o formování harmonicky rozvinuté osobnosti. I v tomto ohledu dává dnešní doba Komenskému za pravdu.

Dramatická výchova

V průběhu svého pobytu v Uhrách měl Jan Amos možnost ověřit, jak se žákům pracuje s jeho učebnicemi. Pravděpodobně byl bolestně zklamán, protože navzdory veškeré snaze byla příprava pro žáky stále obtížná a nezáživná. Nezlomný učitel se ale nedal a začal vymýšlet, jak vzdělávání ještě více zpestřit. Jen díky tomu pak vznikla díla Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou). 

S tím se ale nespokojil. Zcela správně odhadl, že lékem na nedostatečnost knih nejsou další knihy a že je nutné přijít s novými metodami. Proto začal systematicky rozvíjet a vhodně upravovat takzvané školské hry, ze kterých udělal vynikající a unikátní pomůcku. Školské hry si cenil zejména proto, že přítomnost diváků dokázala ukáznit i toho nejproblémovějšího žáka a studenti, kteří dříve měli problém zvládnout jediný odstavec, byli najednou schopni naučit se celé knihy. Každý se totiž bál selhání před publikem, které se skládalo zejména z rodičů a přátel. Přítomnost veřejnosti nemotivovala jen žáky, ale také kantora, který se díky tomu stával lepším pedagogem. Komenský tak chytře zabil dvě mouchy jednou ranou.

Podoba školské hry

Školskou hru si ale nesmíme představovat jako moderní drama, protože hlavním cílem nebylo pobavit diváky, ale přimět žáky k opakování látky. Proto zde většinou chybí děj, charakteristika postav a dialogy nahrazují krátké přednášky. Komenský neuznával antické hry na školní půdě. Ve Škole vševědné například napsal: „...my zde nechválíme řemeslného divadelnictví, nýbrž přípravu k vážným věcem prostřednictvím her (způsobem přiměřeným tomuto věku).“

Problémem ale byla témata her. Biblické příběhy o Josefovi a o Zuzaně narazily na odpor rektora, který měl za to, že by šlo o znesvěcování posvátného. Když tedy Učitel národů nesměl zpracovat cizí námět, vzal si za předlohu vlastní knihu a to Janua linguarum reserata (Dveře jazyků otevřené). Výsledná hra má osm částí, které spojuje postava krále Ptolemaia, kterému čtyři učenci předvádějí přehled veškerého vědění. V první části se představuje příroda, ve druhé člověk, dále řemesla, život v nižší škole, pátá část je věnována universitám, šestá morálce, sedmá životu v rodině a osmá část pojednává o státu a církvi.

Sčítání na universitě

Pro dějiny vzdělávání je zvlášť zajímavá pátá část díla, kde dnešního diváka překvapí úroveň výuky na univerzitě. V matematice se probírá sčítání, odčítání, násobení, dělení a v zeměpise zazní, že máme pět světadílů a profesor se studentů ptá, ve kterém světadíle si myslí, že žijí. Proč ale kladl Komenský svým žákům do úst látku tak elementární? Není přece žádným tajemstvím, že tyto hry byly součástí reprezentace univerzity. Pravděpodobně to bylo kvůli divákům, kteří zdaleka nepatřili jen k intelektuální smetánce.

Ani při tvorbě těchto textů se totiž Komenský nezpronevěřil svým pedagogickým zásadám. I když by bylo snadné oslňovat publikum vybranými a nesrozumitelnými příklady učenosti, postupoval od jednoduchého ke složitějšímu a plně respektoval úroveň posluchačů. Ani na okamžik tak nepřestával být skutečným Učitelem národů.

Image

Čtěte také

Neznámé podoby Učitele národů: Jan Amos Komenský a svobodní zednáři

Dohodové mocnosti se v roce 1917 snažily vší silou udržet Rusko ve válce a přislíbily mu materiální pomoc. Vyčerpaní a demoralizovaní vojáci spolu s hladovějícím obyvatelstvem naopak požadovali mír. Prozatímní vláda se rozhodla dostát ruským závazkům a vytrvat ve válce s centrálními mocnostmi. Bolševici však využívali touhy lidí po míru a podněcovali nálady proti režimu v zázemí i na frontě. I když se nová vláda snažila zavést některé liberální změny, Rusy přestala politika zajímat. Jediné, co chtěli, byl mír, který jim sliboval vůdce bolševiků Vladimir Iljič Uljanov – Lenin.

Rozklad ruské armády

Ozbrojené složky východní říše se ocitly na jaře 1917 na pokraji zhroucení, což si uvědomovali i představitelé centrálních mocností. Pro útočící nepřátelské jednotky bylo jednoduché za minimálních ztrát prorazit ruské linie a obsadit rozsáhlá území. Místo pokračování v ofenzivní činnosti však vysílali přes frontu parlamentáře a nabízeli mír.

Německý generál Ludendorff si v pamětech poznamenal, že se německá politika obávala „…nějaké větší vojenské akce proti Rusům, která by sice musila určitě skončiti lehkým vítězstvím Němců, ale mohla by zároveň i zastaviti rozkladný proces Ruska, stmeliti mezi sebou bojující strany (…) proti útočícímu nepříteli“. 

Jako by nestačil rozkladný vliv nepřítele, také bolševici usilovně podrývali morálku ruských vojáků na frontě. Slibovali jim „mír bez anexí a kontribucí“, vyzývali k dezercím a politicky agitovali mezi vojáky. V nově vznikajících vojenských sovětech muži debatovali, zda mají vůbec plnit rozkazy svých nadřízených, a v některých případech je dokonce přímo sesazovali. Armádu zachvátila vlna dezercí a některé jednotky tak zcela ztratily bojeschopnost. Situace se komplikovala i pro československé vojáky, kteří byli dosud roztroušeni v malých jednotkách po celé frontě.

Na jednu stranu ruští důstojníci oceňovali jejich vysoce úspěšnou činnost při rozvědce, na druhou stranu se stávali terčem zloby řadových vojáků, protože jejich akce často způsobovaly tvrdou odvetu nepřítele. Ruští dezertéři je označovali za prodlužovatele války a v lepším případě jim jen nadávali. Na jednom ukrajinském nádraží dokonce dezertéři několik legionářů napadli. Jen včasný příjezd vlaku, který měl Rusy odvézt do zázemí, zabránil tragédii a lynčování.

Řešením je vítězství

Ministr války Alexandr Kerenskij si dobře uvědomoval stav ruského vojska. V květnu 1917 převzal funkci ministra války a začal objíždět frontové jednotky a usilovně agitovat. Burcoval vojsko a snažil se obnovit jeho bojeschopnost. Účastnil se shromáždění a vojáky i důstojníky přesvědčoval o správnosti politiky Prozatímní vlády a nutnosti plánovaného útoku. Musel připravit ruskou armádu na letní ofenzivu, ke které se země před svými spojenci zavázala ještě na konci minulého roku. Úspěch ruských jednotek proti nepříteli viděla Prozatímní vláda jako „… jedinou záchranu vlasti, záchranu provedeného státního převratu, spásu nového Ruska a zabezpečení úspěchů revoluce…“

Kerenskij se zaměřil především na vojáky Jihozápadního frontu, který na rozdíl od jednotek dislokovaných blíže k Petrohradu nebyl tolik zasažen bolševickou propagandou. Na začátek července 1917 naplánoval ruský generální štáb velkou ofenzivu, kterou historie zná pod Kerenského jménem. Za cíl si velení stanovilo dobýt Lvov. Ruští velitelé se obávali, zda se jim vůbec podaří přimět demoralizované vojáky k útoku na nepřítele.

Proto sjezd vojenských delegátů Jihozápadního frontu přijal rezoluci o vytváření dobrovolných úderných jednotek, které měly prolomit frontu, a tak strhnout zbytek vojska. Mezi prvními přihlásili československou brigádu její delegáti. Jeden z nich, Jaroslav Čižmar vzpomínal: „Uvažovali jsme pečlivě, posuzovali věc se všech hledisek a pak jsme přihlásili celou československou brigádu (…) Byli jsme první.“ Celý červen přicházely do nástupních prostor nové jednotky ruské armády. 

Celkem se mělo ofenzivy zúčastnit 30 pěchotních a 5 jízdních divizí a na 1 000 děl. Rusům se podařilo shromáždit obrovské množství zásob a vojenské techniky. Část z nich dodali ve snaze udržet Rusko ve válce spojenci ze západu. Veteráni, kteří se účastnili války od prvních výstřelů v srpnu 1914, žasli nad tím ohromným množstvím vojenského materiálu, který dala armáda dohromady.

Místo úspěchu zhroucení

Dne 1. července se konečně rozeřvala ruská a vzápětí i rakousko-uherská děla. V ten samý den proběhly v Petrohradě také protiválečné demonstrace. Jak bolševici, tak Prozatímní vláda si uvědomovali, že úspěch ruského útoku bude naprosto klíčový pro další osud země. Ve směru hlavního náporu na Lvov zaútočil po několikahodinové dělostřelecké přípravě 7. sibiřský sbor. Jeho součástí měla být původně i 1. československá brigáda. Na poslední chvíli však byla přeřazena k 11. armádě, která vedla útok na méně exponovaném úseku. Následujícího dne tak Čechoslováci útočili jen na vedlejším směru u Zborova na Ukrajině. 

Ruský útok dosáhl v prvních dnech několika významných úspěchů, ale už v polovině měsíce se vyčerpal. Postup se koncem července zastavil a iniciativy se chopila vojska centrálních mocností. Rozklad ruské branné moci dosáhl vrcholu, demoralizovaní vojáci prchali před postupujícím nepřítelem.

Prozatímní vláda už nedokázala zastavit nápor nepřítele ani obhájit setrvání ve válce před veřejností. Bolševici získávali více a více stoupenců a v listopadu 1917 se na dlouhá desetiletí chopili moci v Rusku. Kerenského letní ofenziva byla poslední větší akcí, na kterou se během první světové války Rusko zmohlo. Bitva u Zborova sice neměla vliv na konečný výsledek bojů, ale českoslovenští legionáři zde poprvé ve větším měřítku ukázali, že je potřeba s nimi počítat.

Svržený revolucionář

Budoucí ruský premiér Alexandr Fjodorovič Kerenskij (1881–1970) se narodil do rodiny profesora na gymnáziu v Simbirsku (z téhož města pocházel i Lenin). Na přelomu století nastoupil na petrohradskou univerzitu a vystudoval práva. Poté si založil právnickou praxi, ale již brzy se začal angažovat v revolucionářských politických stranách. Jeho aktivity neunikly pozornosti carské policie a několikrát putoval do vězení. Jako advokát pak často zastupoval proticarské aktivisty.

Krátce před začátkem první světové války byl za umírněnou levicovou stranu Skupina práce zvolen poslancem státní dumy. Kerenskij válku sice stejně jako většina Rusů přivítal, ale odmítal posilování carského samoděržaví.

V březnu 1917 patřil k hlavním předákům revoluce, což mu vyneslo místo ve Lvovově Prozatímní vládě, v níž zasedl jak ministr spravedlnosti. V květnu si přibral ještě pozici ministra války a v létě vystřídal Lvova ve funkci premiéra.

Až do Říjnové revoluce neúnavně trval na splnění ruských závazků vůči spojencům a chtěl pokračovat ve válce až do vítězného konce.

V létě 1917 se Kerenského vládě ještě podařilo zlikvidovat několik pokusů o puč, ale o pár měsíců později se již chopili moci bolševici pod Leninovým vedením. Kerenskij pochopil, že v Rusku už pro něj není místo a že mu brzy půjde o život. V převleku uprchl do Francie a po vypuknutí druhé světové války do USA. Až do své smrti patřil k čelním představitelům ruské liberální emigrace. Zemřel v červnu 1970 v New Yorku.

KONEC

Image

Čtěte také

Největší rakousko-uherské porážky: Češi proti Čechům u Zborova