Azheimer a infekce: Běžná chlamydie zřejmě souvisí s rozvojem demence
Nový výzkum naznačuje, že chlamydie, která vyvolává infekce dýchací soustavy, by mohla být významným hráčem v rozvoji neurodegenerativní Alzheimerovy choroby.
V poslední době se objevují indicie, že devastující Alzheimerova choroba a další typy demencí, které ničí mozek lidí v pokročilém věku, minimálně zčásti souvisejí s infekcemi bakteriálního a virového původu. Naznačuje to i nový výzkum, podle něhož je s intenzivnějším rozvojem Alzheimerovy choroby spojená běžná bakterie.
Jde o chlamydii Chlamydia pneumoniae, záludnou bakterii, která se snadno přenáší, vyvolává zápaly plic, hltanu, průdušek a objevuje se i v dalších orgánech. Chlamydiemi je přitom nakaženo 60 až 80 procent lidí, u nichž dlouhodobě přežívají v imunitních buňkách a projevují se opakovanými infekcemi.
Chlamydie a Alzheimerova choroba
Profesorka na oddělení neurochirurgie Maya Koronyo-Hamaouiová z Univerzity zdravotnických věd Cedars-Sinai v Los Angeles a její kolegové nalezli tyto chlamydie ve tkáni oční sítnice. Jejich množství přitom narůstalo s mírou degenerace mozku u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Nejde o důkaz příčiny – studie neprokazuje, že by bakterie Alzheimerovu nemoc vyvolávala. Ukazuje však, že chronická infekce a dlouhodobý zánět mohou hrát v procesu poškozování mozku významnější roli, než jsme si dosud mysleli.
Podle neurochiruržky Hamaouiové může oko fungovat jako svého druhu „okno do mozku“. Sítnice je totiž vývojově i biologicky součástí centrálního nervového systému. Pokud se tedy v oku objeví známky bakteriální infekce a zánětu, mohou odrážet podobné procesy probíhající v mozku.
Zajímavé je, že vyšší výskyt bakterie byl častější u lidí s genetickou variantou APOE4, která je dobře známým rizikovým faktorem Alzheimerovy choroby. To naznačuje, že infekce může být zvlášť problematická u geneticky náchylných jedinců.
Experimenty na lidských neuronech a myších modelech Alzheimerovy choroby ukázaly, že infekce chlamydií Chlamydia pneumoniae zvyšují záněty v nervové tkáni, podporují odumírání neuronů, zhoršují kognitivní funkce a zvyšují tvorbu a hromadění amyloid-beta plaků.
Právě amyloidové plaky jsou přitom jedním z hlavních patologických znaků Alzheimerovy choroby. Zda je bakterie přímým spouštěčem těchto procesů, nebo se pouze „přiživuje“ na již oslabeném mozku stárnoucího organismu, zatím zůstává otevřenou otázkou.
Infekční hypotéza
Nejde o první studii, která spojuje infekce a neurodegenerativní choroby. Například bakterie způsobující onemocnění dásní Porphyromonas gingivalis byla nalezena v mozcích pacientů s Alzheimerovou chorobou a v pokusech na zvířatech urychlovala tvorbu amyloidových plaků. Virus HSV-1, který je původcem oparu, byl v některých studiích spojován s až dvojnásobným rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby.
Tyto práce jsou však převážně observační. Nedokazují příčinný vztah a nevylučují, že infekce může být spíše důsledkem oslabené imunity než primární příčinou nemoci.
Některé hypotézy naznačují, že respirační patogeny jako Chlamydia pneumoniae mohou pronikat do mozku přes nosní dutinu a čichové dráhy. Výsledky jsou ale zatím nejednoznačné a mechanismy zůstávají nejasné. Velkou pozornost vědci věnují také změnám ve složení střevního mikrobiomu. Studie totiž ukazují, že lidé s Alzheimerovou chorobou mají odlišné mikrobiální složení střev, byť stále není jasné, zda tyto změny nemoc způsobují, nebo ji pouze doprovázejí.
Oko jako okno do mozku
Jedním z nejzajímavějších aspektů nové práce je možnost využít sítnici jako relativně snadno dostupné „zrcadlo“ mozkových procesů. Pokud by se potvrdilo, že bakteriální infekce a zánět v sítnici odrážejí patologii mozku, mohlo by to otevřít cestu k včasnější diagnostice, sledování rizikových osob a případně i novým terapeutickým strategiím.
Autoři studie publikované v časopise Nature Communications dokonce naznačují, že cílení na infekční a zánětlivé procesy by mohlo představovat nový směr léčby Alzheimerovy choroby.
Přestože výzkum vědců z Cedars-Sinai nepřináší definitivní odpověď na otázku, zda bakterie způsobují demenci, posiluje stále častěji diskutovanou myšlenku, že mozek nestárne izolovaně – ale v úzkém propojení s imunitním systémem, mikroorganismy a chronickým zánětem.
Alzheimerova choroba tak možná není jen důsledkem „chyb v proteinech“, ale také dlouhodobého boje organismu s infekcemi, které jsme dosud považovali za okrajové. Odpověď na to, zda jsou bakterie spolupachatelem, nebo jen svědkem rozpadu mozku, bude vyžadovat další roky výzkumu.
Další články v sekci
Tanky PzKpfw V Panther: Bojové úspěchy a nasazení Hitlerovy šelmy
Mezi nejznámější druhoválečné tanky náleží PzKpfw V Panther. Dodnes jej ale obklopuje řada mýtů a nejasností ohledně jeho vzniku, nasazení a vlivu na další vývoj obrněnců.
Tank Panther vznikl jako německá odpověď na sovětské T-34. Od počátku jej provázela kombinace ambiciózních požadavků, technické složitosti i politických tlaků. Jeho vývoj navázal na předválečné projekty středních tanků, které však po zkušenostech z východní fronty přestaly vyhovovat, a soutěž několika firem nakonec vyhrála konstrukce společnosti MAN.
Zrození šelmy
Panther se postupně vyráběl v několika verzích a představoval výrazný kvalitativní skok v palebné síle i pancéřování, zároveň však byl náročný na výrobu i provoz. Přestože šlo o moderní a perspektivní konstrukci, která ovlivnila i poválečný vývoj obrněné techniky, už od počátku bylo zřejmé, že její zavádění do služby nebude bez problémů.
Zkoušky prototypů a prvních sériových kusů tanku Panther ukázaly, že kromě působivých parametrů přináší obrněnec také spoustu problémů. Panther představoval úplně nový design s množstvím dosud neozkoušených prvků, což se nejvíce týkalo pohonné soustavy. Vážné potíže se kupodivu zpravidla nevyskytovaly u převodovek, ale daleko hůře si vedly motory Maybach (zejména palivové pumpy) a jednoznačně největším zdrojem poruch se staly koncové převody kol. Pojezdové ústrojí s pásy tak vydrželo 2 000–3 000 km provozu, kdežto motor jen 1 000–1 500 km a koncové převody vykazovaly absurdně krátkou životnost, jen přibližně 150 km.
Křest u Kurska
Rychle se tedy ustálila praxe přesouvat vozidla i na krátké vzdálenosti po železnici, aby jejich mechanické prvky trpěly co nejméně. Navzdory veškeré snaze generálové na jaře 1943 tvrdili, že panther dosud není připraven k boji, ale přesto jej Wehrmacht v květnu formálně zařadil do služby. Nové obrněnce měly dokonce hrát klíčovou úlohu v chystané letní ofenzivě u Kursku, na čemž Hitler skálopevně trval. Premiéra pantherů v této bitvě stále představuje kontroverzní téma, jelikož se mnohdy tvrdí, že šlo o velký debakl a o jasný důkaz jejich nespolehlivosti.
Dokumenty ale nabízejí složitější obraz. Je pravda, že poruchy vyřadily velkou část PzKpwf V, ještě větší ztráty však způsobila Rudá armáda. Generál Heinz Guderian, který hlasitě kritizoval spěšné zavedení tanku do služby, ve své zprávě upozorňoval nejen na technické potíže, ale též na nedostatečný průzkum bojiště či chybnou taktiku. Mnoho pantherů totiž vyřadily sovětské miny a projevilo se i slabé krytí křídel tankových útvarů německou pěchotou.
K velkému počtu poruch navíc přispívala nezkušenost řidičů, kteří prostě nedostali potřebný čas na seznámení s novou technikou. Guderianova zpráva však nabízela i důvody k optimismu, protože chválila mimo jiné čelní pancíř vozidel a skvělou výzbroj. Nový kanon 7,5 cm KwK 42 s kvalitním zaměřovačem umožňoval přesnou střelbu na vzdálenost okolo 1 500 metrů a povedly se dokonce i zásahy na vzdálenost 3 000 metrů.
Kořist po Němcích
Díky změnám během výroby i pokračujícímu výcviku se dařilo problémy řešit. Panther tudíž nadále představoval provozně náročný typ, ale spolehlivost se oproti létu 1943 zvýšila. Obrněnec nabízel výtečnou palebnou sílu a odolné pancéřování, takže si opakovaně dokázal poradit s početní přesilou. Získal si respekt u nepřátel, kteří přijali do výzbroje kořistní kusy, a to ve větším měřítku než u členů Osy, protože z těch zavedlo PzKpfw V jen Maďarsko. Zájem o ně sice projevila též Itálie a Rumunsko, oba státy však změnily strany dříve, než mohly žádané obrněnce získat.
Několik desítek kořistních pantherů sloužilo v Rudé armádě, která je přidělovala nejlepším osádkám T-34 coby specifickou formu odměny, a dokonce zformovala i několik malých jednotek (zřejmě rot) s těmito tanky, jež dostaly ruský název T-V Pantěra. Dva kořistní kusy používala britská armáda (ačkoli se patrně nikdy nedostaly do boje) a právě pod dohledem Britů bylo několik PzKpfw V vyrobeno ještě po válce kvůli testům. Do boje se ale zapojily panthery v rámci de Gaullových vojsk, po válce pak Francie provozovala přes 40 exemplářů a poslední vyřadila až v roce 1952. Panthery používalo také Bulharsko, Rumunsko a Československo. První dva dostaly kořistní vozidla od Rudé armády, zatímco ČSR mohla převzít tanky, jež u nás zanechali Němci.
Celkem šlo o stovky kusů, z nichž si armáda vybrala ty v nejlepším stavu. Po opravách zavedla 32 tanků Panther a 12 vyprošťovacích bergepantherů pod označeními T-42/75 a VT-42. Všechny se však po užívaly jen omezeně pro výcvik a většinu času stály ve skladech, než je čs. armáda v 50. letech vyřadila.
Vliv na poválečný vývoj
O odkoupení čs. pantherů se zajímali Izraelci, avšak odradila je vysoká cena. Také západoněmecký Bundeswehr studoval scénář zavedení PzKpfw V či výrobu modernizované verze. Z politických důvodů ale dostaly přednost americké tanky, ačkoliv sám tento návrh prokazuje, že základní konstrukce pantheru působila hodnotně ještě v 50. letech. S tím ostatně souvisí také další téma, totiž klasifikace PzKpfw V a jeho vliv na poválečný vývoj techniky. Občas se totiž vyskytuje názor, že by se dal pokládat za první typ nové kategorie MBT (Main Battle Tank).
Ta se zrodila za studené války a odrážela zkušenosti z nedávno skončeného konfliktu, protože se projevily přednosti i slabiny těžkých, středních a lehkých tanků. Hlavní bojové tanky se vyznačují víceúčelovým použitím jako střední, nabízejí palebnou sílu a pancíř těžkých a pohyblivost těch lehkých.
Němci navrhli panther jako univerzální střední tank s hmotností téměř 45 tun, ovšem odpovídal tomu, co se v jiných armádách pokládalo za těžké typy (IS-2 vážil 46 tun a M26 Pershing 42 tun), takže v tomto smyslu šlo o pomyslný krok k MBT. Z hlediska pohyblivosti však za lehkými tanky zaostával, jelikož Němci zkrátka neměli adekvátně silný motor. Dá se tudíž říci, že „pravé“ MBT začaly vznikat až na přelomu 50. a 60. let, kdy se objevily nové koncepce dieselů a turbín.
Každopádně platí, že PzKpfw V i některé jeho konkrétní prvky ovlivnily poválečný vývoj. Nejvíce to platí o Francouzích, protože jejich 75mm kanon CN-75-50 přímo navazoval na KwK 42, jejich první poválečné motory a převodovky čerpaly z těch německých a panther se částečně promítl i do koncepce tanků ARL 44 a AMX-50. Jeho vliv lze rozeznat také v některých švédských vozidlech a v návrzích, z nichž poté vzešel německý typ Leopard. To vše dokazuje, že panther představoval vskutku nadčasovou konstrukci.
Další články v sekci
Manifest beatniků: První verze Kerouacova románu Na cestě jde do aukce
Legendární svitek románu Na cestě, který Jack Kerouac napsal během tří týdnů v roce 1951, míří do aukce. Cena tohoto artefaktu by se mohla vyšplhat až k 80 milionům korun.
V dubnu 1951 usedl Jack Kerouac k psacímu stroji a během pouhých tří týdnů v horečnatém tempu vytvořil první kompletní verzi románu Na cestě (On the Road) – knihy, která se později stala manifestem beatnické generace. Nešlo však o běžný rukopis. Kerouac si slepil archy průklepového papíru do souvislého pásu, aby nemusel přerušovat tok psaní výměnou listů. Výsledkem byl zhruba 37 metrů dlouhý svitek textu bez kapitol a bez odstavců.
Právě tento legendární svitek nyní míří do aukce a podle odhadů se jeho cena může vyšplhat až ke čtyřem milionům dolarů (v přepočtu zhruba 80 milionů korun). Dražbu pořádá aukční síň Christie's v rámci prodeje rozsáhlé sbírky zesnulého podnikatele a majitele klubu Indianapolis Colts Jima Irsaye, který zemřel v roce 2025. Aukce je naplánovaná na 12. března v New Yorku.
Spontánní próza na jeden nádech
Román Na cestě vznikal z Kerouacových zápisků z konce 40. let. Tento polobiografický příběh sleduje putování Sala Paradise (Kerouacovo alter ego) a Deana Moriartyho (inspirovaného další výraznou postavou beatnické generace Nealem Cassadym) napříč Spojenými státy. Hrdinové hledají svobodu, intenzivní prožitek i smysl života v rytmu jazzu, experimentů a vzdoru vůči konvencím poválečné Ameriky.
První verze textu byla velmi syrová a vydavatelé požadovali zásahy: změnu skutečných jmen postav i úpravy otevřených sexuálních pasáží. Teprve po těchto editacích vyšel román v roce 1957 a navzdory rozporuplným kritikám se okamžitě stal kulturní událostí. Dodnes je považován za jeden z klíčových textů celého beatnického hnutí.
Odborníci označují svitek za jeden z nejikoničtějších literárních artefaktů 20. století. Podle specialistky aukční sítě Christie’s Heather Weintraubové jde o „nejdůležitější literární dokument, který je stále v soukromých rukou“. Když se rukopis rozvine, skutečně připomíná cestu – dlouhou, nepřerušovanou linii textu, která fyzicky ztělesňuje samotný princip románu.
Sbírka plná ikon
Kerouacův svitek je součástí mimořádné kolekce Jima Irsaye, která zahrnuje 199 předmětů moderní kulturní historie. Dražit se budou kromě původního Kerouacova strojopisu například nástroje spojené se skupinou The Beatles, rukopis textu „Hey Jude“ od Paula McCartneyho, předměty po Kurtu Cobainovi či Princi.
V nabídce je také zajímavá sportovní relikvie - sedlo legendárního dostihového koně Secretariat nebo dres, který měl na sobě Wayne Gretzky při svém 500. gólu v NHL.
Další články v sekci
Po stopách molekuly života: Jak se zrodil objev, který změnil medicínu
V březnu 1953 došlo k události, kterou dnes považujeme za největší objev na poli medicíny ve dvacátém století. Francis Crick a James Watson odhalili v cambridgeské laboratoři strukturu DNA. Watson zemřel loni v listopadu a zanechal po sobě ohromné dědictví.
I po více než sedmi dekádách výzkumů zůstává na pomyslné mapě genetiky značný počet bílých míst. Objev Jamese Watsona a Francise Cricka lze však stále považovat za ohromný skok kupředu. Do té doby připomínalo bádání na daném poli sestavování gigantické skládačky, u níž nikdo nezná ani počet dílků, ani výsledný obraz. O kyselině deoxyribonukleové neboli DNA se nevědělo o mnoho víc, než že existuje. Již v roce 1869 ji sice popsal Friedrich Miescher, tehdy ovšem ještě neměl tušení, že se mu podařilo izolovat molekulu nesoucí genetickou informaci.
Předehra k objevu
Švýcarský přírodovědec ve skutečnosti zkoumal bílé krvinky z hnisu v obvazech raněných a jen náhodou přitom zjistil, že jádra leukocytů obsahují dosud neznámou látku nebílkovinné povahy. Podle místa výskytu ji nazval nuklein, z latinského „nukleus“ čili „jádro“, nicméně jej nezaujala natolik, aby se jí dál věnoval.
Zmíněný úkol tak připadl až dalším generacím vědců: O dvě desetiletí později přišel Richard Altmann na to, že jde o kyselinu. Mezi léty 1885 a 1901 se jejímu intenzivnímu výzkumu věnoval další Němec, Albrecht Kossel. A ten také nakonec identifikoval a popsal její čtyři báze – adenin, guanin, thymin a cytosin – známé podle prvních písmen svých názvů jako A, G, T, a C (viz Všední jména nevšedního objevu).
Za svůj objev sice Kossel v roce 1910 obdržel Nobelovu cenu, pořád ovšem zbývalo odhalit řadu neznámých. Další z množství buněčných tajemství rozlouskl kanadský imunolog Oswald Avery, když po půlstoletí čekání na zásadnější průlom zveřejnil v roce 1944 revoluční zjištění, že právě DNA ukrývá dědičný kód. Vědci však nemohli s bádáním pokročit, aniž by vyjasnili klíčovou otázku: Jakou má vlastně zmíněná molekula strukturu?
Synku, máme to!
Odpověď přinesli dva kolegové z univerzity v anglické Cambridgi, tehdy 37letý Crick a o 12 let mladší Watson. „Myslíme si, že jsme objevili základní kopírovací mechanismus, jímž život pochází ze života,“ napsal první zmíněný 19. března 1953 v dopise pro svého 12letého syna Michaela. Zevrubně mu v něm vylíčil, jak přesně DNA vypadá a funguje, a chlapec se tak jako jeden z prvních na světě seznámil se strukturou dvojité šroubovice. S prezentací převratného objevu totiž dvojice čekala ještě déle než měsíc, načež se o něm celý svět mohl dočíst v časopise Nature. Mimochodem, onen sedmistránkový dopis se dochoval a v roce 2013 se vydražil za 5,3 milionu dolarů, což z něj učinilo nejdražší dokument svého druhu v historii.
Černobílá fotografie obou vědců hrdě pózujících s velikým modelem DNA obletěla planetu, ovšem zároveň poněkud neprávem strhla pozornost pouze na ně. Ve skutečnosti by však Crick s Watsonem popsaného úspěchu nedosáhli bez přispění dalších kolegů, kteří jim přinejmenším pomohli prošlapat cestičku. Opomíjenou osobností zůstává i Rosalind Franklinová, jež jako jedna z prvních žen dosáhla úspěchu v typicky mužských oborech, jakými chemie a fyzika v polovině minulého století byly. Vědkyně působící na King’s College London se věnovala metodě rentgenované krystalografie, jejíž pomocí odhalila, že má kyselina v buněčném jádře strukturu dvojité šroubovice.
Franklinová také pravděpodobně pochopila, že jsou oba řetězce komplementární, což umožňuje replikaci molekuly. Bez této zcela zásadní informace by později Crick a Watson nemohli nikdy dojít ke svým závěrům a vytvořit reálný model. S využitím obyčejné stavebnice zobrazili opakující se motiv bází spárovaných vždy po dvojicích A–T a C–G, propojených vodíkovými vazbami. Poznatky své kolegyně přitom údajně využili bez svolení a v článku její přínos zmínili jen okrajově.
Tři muži na pódiu
Možná by dnes veřejnost znala jméno Rosalind Franklinové lépe, kdyby v roce 1962 spolu s Watsonem a Crickem vystoupala na pódium pro Nobelovu cenu. Nadaná badatelka, jež se později věnovala virologii, však pět let předtím v pouhých 37 letech podlehla rakovině. Vědecké ocenění tak místo ní přebíral její kolega Maurice Wilkins, třetí muž, jenž hrál v popsaném dobrodružství stěžejní roli.
Ve své laboratoři v King’s College London rovněž zkoumal nukleové kyseliny, a právě on dvojici slavnějších kolegů ukázal rentgenový snímek DNA pořízený Franklinovou – tzv. fotografii 51. Na základě toho mohli Watson a Crick dojít ke správnému závěru. O sestavení molekuly kyseliny deoxyribonukleové se totiž v minulosti již někteří vědci neúspěšně pokusili: Nejvíc přitom zřejmě proslul chybný třívláknový model amerického chemika Linuse Pauliga, který však zároveň jako první přišel se správnou myšlenkou, že by DNA mohla mít strukturu šroubovice.
Spirála nesoucí život
Po určení struktury DNA už byl jen krůček k tomu, poodhalit princip jejího fungování – jinými slovy odkrýt způsob, jakým se dědičná informace přenáší. Velký milník znamenalo rozluštění genetického kódu, tedy souboru pravidel, podle nichž DNA umožňuje vznik jednotlivých aminokyselin. Genetický kód je u většiny známých organismů univerzální, ale sekvence nukleotidů zjednodušeně řečeno určuje, že z jedné buňky vznikne sinice a z jiné člověk. Poté, co v 70. letech hned několik vědců nezávisle na sobě vyvinulo první jednoduché metody sekvenování DNA, dovolující „přečíst“ pořadí nukleotidů, mohli začít pracovat na gigantické výzvě – zmapování genomu jednotlivých organismů.
Tím by se vědcům, a zejména lékařům otevřela cesta například k pochopení toho, které konkrétní geny zodpovídají za dědičné choroby. A co víc: V budoucnu by se mohli pokusit uvedeným nemocem předcházet díky cíleným zásahům. Potíž tkví v tom, že informace ukrytá v buňkách je extrémně komplikovaná a její přečtení znamená časově i technologicky nesmírně náročný úkol. I v případě jednobuněčných bakterií, považovaných za organismy s nejjednodušším a nejkratším genomem, jde obvykle o víc než milion párů bází.
Genom jako otevřená kniha
V roce 1995 oznámil tým amerického genetika Craiga Ventera, že úspěšně přečetl genom bakterie Haemophilus influenzae. V následujících letech přibývalo organismů, jejichž genetická informace přestávala být pro vědce tajemstvím, a od těch jednobuněčných se badatelé postupně přesouvali k vyšším – až nakonec došlo i na člověka.
Práce započaly již v 80. letech a v roce 1990 potom odstartoval ambiciózní Human Genome Project alias HUGO, jehož prvním ředitelem se nestal nikdo jiný než James Watson. Loni v listopadu Watson jako poslední z trojice objevitelů ve věku 97 let skonal, Crick a Wilkins zemřeli krátce po sobě už v roce 2004.
Dožili se však toho, kdy spolupracující vědci z univerzit celého světa o rok dřív oznámili, že úspěšně popsali všech zhruba 20 tisíc lidských genů.
V současnosti se sekvenování genomu nachází opět o něco dál a do oboru se zapojila i řada soukromých firem. Každý zájemce si tak teoreticky může zaplatit „přečtení“ vlastní DNA.
Všední jména nevšedního objevu
Dvě báze DNA pojmenoval Albrecht Kossel podle částí zvířecích těl, z jejichž buněk kyselinu deoxyribonukleovou izoloval: Adenin vzešel z řeckého výrazu pro žlázu v odkazu na slinivku a thymin z latinského termínu pro brzlík.
Guanin byl známý již od roku 1844, kdy jej německý chemik Julius Unger identifikoval v ptačím trusu zvaném guano.
Cytosin pak získal název založený na předponě cyto- s významem „buňka“.
Další články v sekci
Když pole potkala les: Kulturní výměna na úsvitu evropského zemědělství
Nález rituální čelenky v neolitické osadě u německého Eilslebenu naznačuje, že mezi původními lovci-sběrači a prvními zemědělci probíhala tichá kulturní výměna.
U německého Eilslebenu v Sasku-Anhaltsku, asi 100 kilometrů východně od Hannoveru, se se v minulosti nacházela raně neolitická osada, která sloužila jako výspa nejstarších zemědělců ve střední Evropě. Lokalita byla objevena asi před 50 lety a od té doby tam probíhaly intenzivní vykopávky. Osada se rozkládala na téměř osmi hektarech a představovala jedno z největších osídlení z raného neolitu v tomto regionu.
Obyvatelé vesnice patřili ke kultuře s lineární keramikou a do oblasti se dostali v rámci migrace dávných neolitických zemědělců před 7 500 lety z dnešního západního a středního Turecka. Podle archeologů v Eilslebenu žili lidé z prvních generací těchto zemědělců. Nebyli ale sami.
Kulturní vliv lovců
Archeoložka Laura Dietrichová z německé Univerzity Martina Luthera a její spolupracovníci v Eilslebenu objevili čelenku či ozdobu hlavy vyrobenou z lebky srnce, a také nástroje z parohů. Jde o materiál, se kterým podle archeologických nálezů lidé kultury s lineární keramikou obvykle nepracovali. Podle vědců tyto nálezy naznačují, že neolitičtí zemědělci byli v kontaktu s lovci a sběrači, kteří tu žili před nimi, ať už byla povaha těchto kontaktů jakákoliv.
Podobné srnčí čelenky, staré až 11 tisíc let, byly nalezeny na řadě dalších míst Evropy, kde žili mezolitičtí lovci-sběrači. V tomto případě jsou ale podle Dietrichové důkazem přenosu technologií mezi lovci a neolitickými zemědělci. Nešlo přitom jen o praktické dovednosti. Pokud si dávní zemědělci osvojili výrobu rituální čelenky, mohlo by to naznačovat, že přejímali také symbolické a náboženské prvky.
Archeologický výzkum také ukázal, že osada neolitických zemědělců byla opevněná - vědci zde odkryli pozůstatky opevnění (val a příkop), které naznačují, že osadníci chtěli své území chránit. Vzniká tak paradoxní obraz, kdy si první zemědělci budují obranné příkopy a současně do své kultury začleňují prvky původních obyvatel.
Evropská křižovatka
Dnešní Evropané v sobě nesou genetické stopy tří hlavních skupin: mezolitických lovců-sběračů, neolitických zemědělců z Anatolie a Egejské oblasti, a pozdějších pastevců z pontsko-kaspické stepi (tzv. jámové kultury). Současné genetické studie zatím ukazují jen omezené mísení mezi prvními farmáři a lovci-sběrači. Nález z Eilslebenu ale naznačuje, že se nemuselo vždy jednat o mísení genů. Dávné kontakty se mohly omezovat i na kulturní výměnu.
Osada u Eilslebenu tak možná představuje jakýsi „kontaktní bod“ mezi dvěma epochami. Zemědělství bylo převratnou inovací, která změnila Evropu navždy. Přechod k usedlému životu ale nepředstavoval náhlý zlom - staré rituály, materiály i myšlenky přežívaly – a někdy se přenesly do úplně nového světa polí a hrnčířských pecí.
Další články v sekci
Legendární Jedová chýše: Doupě pražské spodiny i básníků první republiky
Legendami opředená Jedová chýše v ulici u Apolináře představuje živý obraz prvorepublikové Prahy, jak ji známe z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského.
O legendárním pražském podniku, který stával v těsném sousedství s kostelem sv. Apolináře a kde se scházela pražská galerka, koluje mnoho mýtů. Jedová chýše údajně existovala již ve 13. století. Původně se jí říkalo krčma Na vinici, neboť všude kolem na albertovských stráních se pěstovala vinná réva a ještě dnes tu najdeme její dávno zplanělé pozůstatky.
Jak ke svému jménu přišla?
Podle legendy do krčmy jednoho dne vešel král Václav IV. v přestrojení za dvorního šaška v doprovodu svého kata a mezi zdejšími štamgasty objevil dva lotry, kteří se jej svého času pokusili ve Vídni otrávit. Král se rozhodl pro odvetu: katovi přikázal, aby jim namíchal do vína pořádný utrejch. Krčma rázem dostala nový název – Jedová chýše.
Jiné vysvětlení nám zanechal novinář Egon Ervín Kisch. Podle něj získala pojmenování díky studentům medicíny, kteří v blízkých špitálech pracovali s jedy. Když byli zvlášť rozkurážení, přinesli si z blízké patologie mrtvolu a tančili s ní. Dovádět sem chodily i porodní báby a ošetřovatelky, mísili se tu Češi s německými buršáky.
Jedovka zažila i mezinárodní skandál, když se v ní v roce 1904 pokusil skrýt Mathieu, bratr kapitána Alfreda Dreyfuse, odsouzeného ve Francii pro údajnou vlastizradu. Mathieu byl stíhán za spoluvinu a oba bratři měli být za trest deportováni na Ďábelské ostrovy. Úkryt ale vyzradil jeden z místních mladíků špionce, Mathieu byl zatčen a hospoda vytlučena.
Nejen galerka
Přesto „Jedovka“ fungovala ještě ve dvacátých letech minulého století, kdy se do ní stahovala hlavně pražská spodina, zlodějíčci, pasáci a prostitutky. Zpráva z roku 1925 ale praví, že sem občas zavítali i intelektuálové a umělci. Mladý básník Vladimír Holan se tu seznámil s o sedm let starší Františkou Švehlovou, která rovněž psala básně. Malíři sem chodili malovat karbaníky; možná, že mezi nimi byl i začínající František Tichý.
Nízký domek se šindelovou střechou byl zbořen kolem roku 1933 a na jeho místě postavil architekt Josef Kalous funkcionalistický činžovní dům. Uvnitř objektu ale přece jen nalezneme kousek Jedové chýše – byl tam totiž přenesen sloup z interiéru hospody.
Josef Vinklář alias inspektor Bouše vzpomínal, že se při natáčení seriálu dozvěděl, že v „Jedovce“ byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky, do nichž se nalévala polévka. Od stolu vedl řetízek, na kterém visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a bylo připraveno pro dalšího štamgasta.
Další články v sekci
Baronka ze Sulawesi: Nejdelší známý divoký had současnosti měří 7,22 metru
Na indonéském ostrově Sulawesi byla objevena 7,22 metru dlouhá krajta mřížkovaná, která se po oficiálním přeměření organizací Guinness World Records stala nejdelším doloženým volně žijícím hadem planety.
V indonéském regionu Maros na ostrově Sulawesi byla na konci roku 2025 objevena samice krajty mřížkované (Malayopython reticulatus), která se s délkou 7,22 metru stala nejdelším vědecky přeměřeným volně žijícím hadem na světě. Měření proběhlo 18. ledna a bylo potvrzeno zástupci organizace Guinness World Records. Podle odborníků by při úplném uvolnění svalstva v anestezii mohla být ještě o zhruba 10 % delší, z etických důvodů ale k jejímu uspání jen kvůli měření nedošlo.
Metráková baronka
Had dostal jméno Ibu Baron (Baronka) a váží 96,5 kg, což je zhruba tolik jako například dospělá panda velká. A to přitom krátce před vážením nepozřela žádnou velkou kořist.
Baronka dnes žije v péči místního ochranáře Budiho Purwanta, který v oblasti buduje jakousi hadí záchrannou stanici. Když se o objevu dozvěděl, rychle zasáhl a hada odkoupil od nálezců, aby jej ochránil před zabitím. V regionu totiž panuje dlouhodobé napětí mezi lidmi a velkými hady. Krajty jsou považovány za hrozbu pro hospodářská zvířata, domácí mazlíčky i děti. V posledních letech došlo k několika smrtelným incidentům.
Podle místních záchranářů přibývá setkání lidí s obřími hady i proto, že mizí jejich přirozené prostředí. Odlesňování a úbytek přirozené kořisti – divokých prasat a anoů nížinných, tlačí tyto obří plazy blíže k lidským sídlům. Ochranáři proto volají po přísnější ochraně lesů a zákazu zabíjení hadů v chráněných oblastech.
Nejedovatá, ale smrtelně nebezpečná
Krajty nejsou jedovaté. Zabíjejí silou – obtočí se kolem kořisti a postupně ji udusí. Krajta mřížkovaná patří mezi nejdelší hadí druhy současnosti – v průměru dorůstá délky mezi 3 až 6 metry, přičemž samice bývají větší. Exempláře přesahující šest metrů jsou vzácné, ale zdokumentované. Největší jedovatý had světa, kobra královská (Ophiophagus hannah), dorůstá „jen“ kolem čtyř metrů.
Pokud jde o hmotnost, prim drží jihoamerické anakondy. Samice anakondy velké (Eunectes murinus) a příbuzného druhu Eunectes akayima běžně váží 30–70 kg, extrémně velcí jedinci ale mohou dosáhnout až 300 kg.
Legendy o desetimetrových hadech
Historie zná příběhy o ještě větších krajtách. V roce 1912 měla být na Sulawesi ulovena desetimetrová krajta. Podobné zprávy se objevují i v literatuře 20. století, jenže bez spolehlivého měření. Novější případ z Malajsie z roku 2016 hovořil o krajtě dlouhé až 7,9 metru, ale oficiální dokumentace chyběla a had krátce po odchytu uhynul.
Odborníci se domnívají, že v hustých lesních porostech, mokřadech a močálech Indonésie a Amazonie mohou přežívat krajty s délkou okolo devíti metrů. Jenže bez reálného přeměření zůstávají taková tvrzení jen v rovině spekulací.
Nejdelším hadem chovaným v zajetí byla krajta jménem Medusa, která měřila 7,67 metru. Před ní držela rekord Fluffy ze zoo v Ohiu s délkou 7,3 metru. Zvířata v zajetí mají výhodu pravidelné potravy a veterinární péče, takže mohou dorůst větších rozměrů než jejich divocí příbuzní.
Giganti dávné minulosti
Současné rekordy však blednou ve srovnání s pravěkými obry. Největším známým hadem historie byl Titanoboa cerrejonensis, který žil před 58–60 miliony let v dnešní Kolumbii. Odhaduje se, že mohl měřit až 15 metrů a vážit přes tunu. Také dnešní asijský kontinent byl v minulosti domovem gigantického hada – Vasuki indicus z období středního eocénu mohl podle paleontologů dorůstat 11 až 15 metrů.
Příběh indonéské baronky je připomínkou toho, že i obří predátoři mají své místo v dnešním ekosystému. Regulují populace jiných zvířat a jsou důležitou součástí přírodní rovnováhy tropických pralesů.
Další články v sekci
Rudý veleobr WOH G64 se zatím k explozi nechystá
Astronomové odhalili, že slavný červený veleobr WOH G64 není osamělý kolos na prahu exploze, ale extrémní dvojhvězda se žhavým průvodcem.
WOH G64 je podivuhodný hvězdný systém ve Velkém Magellanově oblaku, vzdálený od nás zhruba 163 tisíc světelných let. Vědci si dlouho mysleli, že je to jediná gigantická hvězda, ale asi před 10 lety se ukázalo, že hvězdný gigant má mnohem menšího a mnohem žhavějšího průvodce.
Masivní hvězda je červený veleobr, jeden z největších, možná úplně největší ze všech známých hvězd s dobře definovaným okrajem. Je asi 282 000× zářivější a 1 540× větší než naše Slunce. Ve Sluneční soustavě by sahala za oběžnou dráhu Jupiteru. Jak je u červených veleobrů obvyklé, jde také o velice řídkou hvězdu. I přes její extrémní velikost je její hmotnost jen zhruba dvacetinásobkem našeho Slunce.
Extrémní dvojhvězda
Takto velké a masivní hvězdy mají oproti hvězdám jako je Slunce jen jepičí život, který se neměří v miliardách, ale v milionech let. Astronomové se domnívali, že s tím, jak se hvězda WOH G64 nafoukla a odvrhla spoustu hmoty, se již blíží její závěrečné dějství. Situaci ale komplikuje fakt, že vlastně nikdy nikdo neviděl supernovu předem známého červeného veleobra, a tudíž přesně nevíme, jak taková hvězda těsně před explozí vlastně vypadá.
Astronom Jacco van Loon z univerzity v britském Keele a Keiichi Ohnaka z chilské univerzity Andrése Bella v rámci svého výzkumu, který uveřejnil odborný časopis MNRAS, zjistili, že chování veleobra, které vědci považovali za předzvěst exploze, zřejmě těsně souvisí s jeho hvězdným průvodcem. Tímto průvodcem je žhavá hvězda spektrální třídy B.
Badatelé pozorovali veleobra WOH G64 pozemním optickým dalekohledem Southern African Large Telescope (SALT) a objevili značné množství iontů. To podle vědců potvrzuje existenci mnohem žhavější hvězdy než červený veleobr, který je ze své podstaty relativně chladný. Podle vědců vše nasvědčuje tomu, že se veleobr WOH G64 zatím ještě vybuchnout nechystá.
Další články v sekci
Láska k psům jako symptom doby: Hledáme v nich to, co jsme ztratili mezi sebou?
Proč dnes mnozí lidé hodnotí vztah ke svému psovi lépe než vztahy k partnerům či přátelům? A co to vypovídá o stavu moderní společnosti?
„Čím více poznávám lidi, tím mám raději svého psa.“ Aforismus, spojovaný s francouzským prozaikem Romainem Rollandem, který ještě nedávno působil jako nadsázka, dnes zdobí hrníčky, trička i sociální sítě. Téměř polovina amerických domácností má psa a 51 % majitelů tvrdí, že mazlíček je „stejným členem rodiny jako člověk“. Péče o zvířata generuje tisíce pracovních míst a veterinární školy ve Spojených státech čelí nevídanému zájmu studentů.
Podle právníka a lobbisty Marka Cushinga, autora knihy Země domácích mazlíčků (Pet Nation), jde o „pet revoluci“ – domácí mazlíčci získávají v americké společnosti bezprecedentně privilegované postavení. Cushing tvrdí, že za tím stojí internet a rostoucí osamělost: lidé nahrazují mezilidské vztahy vztahem ke zvířeti.
Jenže možná se děje něco jiného. Láska k psům nemusí být jen lékem na samotu – může být i reakcí na hlubší nespokojenost s lidmi a společností jako takovou.
Pandemie jako urychlovač
Během koronavirové pandemie zažilo mnoho zemí světa lockdowny, kdy řada lidí trávila téměř veškerý čas zavřená doma s partnery, dětmi či spolubydlícími. Pro mnohé to znamenalo ponorkovou nemoc a zvýšené napětí. A zatímco mezilidské vztahy dostaly zabrat, vztahy se psy naopak často rozkvetly.
Adopce z útulků prudce vzrostly. Sociální sítě zaplavily hashtagy jako #DogsAreBetterThanPeople nebo #IPreferDogsToPeople. Studie z roku 2025, publikovaná v časopisu Scientific Reports, dokonce ukázala, že majitelé hodnotí své psy lépe než nejbližší lidi – co do podpory, spolehlivosti i kvality vztahu. Se psy zažívají méně negativních interakcí než s partnery, dětmi či příbuznými.
Nedávno zemřelá slavná primatoložka Jane Goodallová oslavila 90. narozeniny symbolicky s 90 psy a v rozhovoru poznamenala, že má raději psy než šimpanze – protože šimpanzi jsou „až příliš jako lidé“.
Psi nás nezklamou v debatě o politice. Nepomlouvají. Neodmítají nás kvůli jinému názoru. Jsou čitelní, loajální a emocionálně dostupní. V době, kdy mezilidská komunikace často drhne, působí tito čtyřnozí parťáci jako bezpečný přístav.
Rozpad důvěry a recese přátelství
Tento trend ale nezačal pandemií. V roce 1972 věřilo 46 % Američanů, že „většině lidí lze důvěřovat“. V roce 2018 to bylo už jen 34 %. Lidé se méně vídají s přáteli – mluví se o „recesi přátelství“ – a vyhýbají se rozhovorům s neznámými, protože očekávají konflikt.
Zvlášť silně se to týká mileniálů. Více než polovina Američanů ve věku 25–44 let má alespoň jednoho domácího mazlíčka. Tradiční symboly dospělosti – hypotéka, dítě, stabilní kariéra – jsou pro mnohé nedostupné nebo neatraktivní. Pes je naproti tomu dosažitelný zdroj lásky, struktury i smyslu.
Pes může svému páníčkovi dávat pocit bezpodmínečného přijetí, zmírňovat tlak na to mít děti, pomáhat proti stresu a vyhoření a v neposlední řadě zprostředkovávat kontakt s přírodou. Alespoň z části to potvrzují i výzkumy vědců. Interakce se psy skutečně může zlepšovat psychickou pohodu, podporovat fyzické zdraví, a dokonce snižovat riziko kognitivního úpadku. Programy výcviku psů ve věznicích snižují recidivu. Lidé se psy bývají v některých studiích hodnoceni jako vřelejší a spokojenější.
Když od psa chceme příliš
Problém nastává ve chvíli, kdy od psů začneme očekávat, že zaplní všechny mezery našeho společenského života. Z filozofického hlediska může jít o „extraktivní vztah“ – vztah, ve kterém z druhého (zde ze psa) získáváme emocionální odezvu, kterou nám neposkytují lidé nebo kterou už nechceme hledat mezi lidmi. Podobně jako u těžby přírodních zdrojů ale i u vztahů hrozí jejich neudržitelnost.
Kulturní teoretička Lauren Berlantová hovoří o fenoménu „pomalé smrti“ v pozdním kapitalismu – stavu, kdy budování života a jeho postupné vyčerpávání splývají. Práce je vyčerpávající, randění je zatížené přehnanými očekáváními. A podobně může být vyčerpávající i dnešní „psí kultura“.
Veterináři upozorňují na rizika fenoménu „fur baby“, kdy lidé zacházejí se psy jako s dětmi. Patří mezi ně například zbytečná vyšetření u veterináře a medikace, přehnaná úzkost o zdraví zvířete, znudění stresovaní psi zavření celé dny doma, a nakonec přeplněné útulky, když majitelé péči o svého mazlíčka nezvládnou. Čím víc psů si pořizujeme jako náplast na vlastní frustrace, tím víc riskujeme, že jejich potřeby nedokážeme správně vyhodnocovat a reagovat na ně odpovídajícím způsobem.
Psi jako zrcadlo společnosti
Někteří filozofové a aktivisté navrhují radikální řešení: zrušení chovu domácích zvířat, protože držet zvíře jako majetek je podle nich eticky neobhajitelné. U psů je to obzvlášť citlivé téma, neboť s námi žijí možná až 40 000 let a jsou tak nejstarším lidmi domestikovaným zvířetem. Někteří vědci dokonce tvrdí, že psi „udělali člověka člověkem“ – pomohli nám při lovu, ochraně i budování sociálních struktur.
Otázka tedy možná nestojí „psi, nebo lidé?“, ale spíš: jak vytvořit společnost, ve které nebudeme potřebovat psy jako náhradu za selhávající mezilidské vztahy? Možná, že přehnaná láska k psům není jen roztomilý trend. Možná je zrcadlem, které nám ukazuje, jak moc toužíme po stabilních, čitelných, loajálních a méně konfliktních vztazích.
Další články v sekci
Ztracená průkopnice: Dokážou vědci po 60 letech najít místo přistání Luny 9?
Historická mise Luna 9 v roce 1966 otevřela cestu k dobývání Měsíce, jenže ani po šesti dekádách není známé přesné místo jejího přistání. Nově se do pátrání po tomto lunárním pionýrovi zapojili britští vědci a ruský popularizátor.
Před šedesáti lety se lidstvo poprvé dotklo povrchu jiného kosmického tělesa. Nešlo o americký program Apollo, ale o sovětskou sondu Luna 9, která 3. února 1966 úspěšně přistála v Oceánu bouří na přivrácené straně Měsíce.
Lunární pionýr
Přistávací pouzdro s přístroji po dopadu v Oceánu bouří krátce ožilo a během následujících dnů naprosto zásadně přispělo k našemu poznání Měsíce: odeslalo k Zemi pět panoramatických snímků přistávací zóny, a potvrdilo, že je úroveň lunární radiace bezpečná pro pobyt lidské posádky. V neposlední řadě také vyvrátilo mýty o vlastním záření našeho souputníka či představy, že jeho povrch tvoří pouze jemný prach. Luna 9 tak jako první kosmické plavidlo dokázala bezpečně přistát na jiném vesmírném tělese než na Zemi.
Paradoxně ale dnes přesně nevíme, kde tento historický aparát leží. A to i přesto, že měsíční povrch je dnes zmapován téměř do posledního kamene. Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) i indická Čandraján-2 pořídily snímky našeho souputníka v takovém rozlišení, že na nich lze rozpoznat místa přistání Apolla i stopy sovětských lunárních roverů.
Jenže Luna 9 je malá. Pouzdro měřilo v průměru jen 50 centimetrů a je tak příliš malé na to, aby ji bylo snadné odlišit od okolních balvanů. Orbitální kamery sice dokážou rozlišit objekty o velikosti půl metru, ale když hledáte kulatý objekt mezi stovkami podobně velkých kamenů, je to jako pátrat po zrnku písku v poušti.
Sovětský deník Pravda tehdy zveřejnil souřadnice přistání. Jenže přesnost navigace 60. let nebyla zrovna špičková. Odborníci připouštějí, že chyba mohla činit i desítky kilometrů.
Moderní detektivka
Pátrání dostalo nový impuls díky ruskému popularizátorovi vědy Vitaliji Jegorovovi. Ten už dříve identifikoval sondu Mars 3 na snímcích z americké oběžné dráhy Marsu. Při pátrání po Luně 9 použil Jegorov kombinaci původních snímků z roku 1966, topografických dat z laserového výškoměru sondy LRO a metody triangulace.
Výsledkem jeho snažení jsou nové souřadnice, vzdálené asi 25 kilometrů od „oficiální“ sovětské polohy. Podle Jegorova světlo a stín na rekonstruovaném místě odpovídají historickým snímkům téměř dokonale. Přesto zatím vidí jen několik pixelů – nic víc.
Paralelně s Vitalijem Jegorovem pracuje na pátrání po Luně 9 i tým z University College London vedený Lewisem Pinaultem. Britští vědci pro tento účel upravili algoritmus původně určený k hledání mikrometeoritů tak, aby identifikoval lidské artefakty na Měsíci. Po natrénování na snímcích Apolla dokázal systém rozpoznat i místo přistání sovětské Luny 16. A v okolí oficiálních souřadnic Luny 9 označil několik podezřelých objektů. Kandidáti z obou výzkumných přístupů bohužel leží desítky kilometrů od sebe.
Rozuzlení možná už letos
Klíčovou roli arbitra by mohla sehrát indická mise Čandraján-2, jejíž kamery dosahují rozlišení až 25 centimetrů na pixel. To by teoreticky stačilo k rozlišení centrálního těla sondy i jejích čtyř rozvinutých „okvětních lístků“. Pokud se podaří získat cílené snímky, mohla by se záhada dočkat po šesti dekádách svého rozuzlení.
Nejde pochopitelně jen o symboliku. Vědci chtějí zjistit, jak se materiály po desítkách let mění v extrémních podmínkách Měsíce – v prostředí bez atmosféry, v prudkých teplotních výkyvech a pod bombardováním mikrometeoritů. A pak je tu i lidský rozměr. Jak říkají sami „lunární archeologové“: možná jednou budou turisté létat na Měsíc a navštěvovat místo, kde jsme se poprvé jemně dotkli jiného světa.
