Toskánsko je proslulé uměním a historií, která sahá hluboko do minulosti, malebnou krajinou se všudypřítomnými cypřiši a vinicemi. Pod bohatým krajem se všemi jeho starobylými památkami a poklady se ale nachází něco, co čekal jen málokdo – podzemní vulkanické monstrum, které by teoreticky mohlo celé Toskánsko v budoucnosti zničit. 

Pokud jde o sopky a projevy vulkanismu, je Toskánsko na povrchu vlastně dost nudné. Proto bylo pro vědce, které vedl Matteo Lupi z Ženevské univerzity UNIGE, překvapením, když narazili na ohromný rezervoár magmatu. Ten se nachází se 8 až 15 kilometrů pod povrchem a Lupi s kolegy odhadují, že ho tvoří více než 5 tisíc kilometrů krychlových taveného magmatu a částečně tavených hornin.

Žhavé magma pod Toskánskem

Uvedený objem magmatu a zhruba odpovídá horním magmatickým komorám slavného supervulkánu Yellowstone. Na rozdíl od Severní Ameriky se však na západním pobřeží Itálie nenacházejí žádné vulkanické jevy, které by prozrazovaly přítomnost této spící bestie.

„Věděli jsme, že tato oblast, která se táhne přes Toskánsko od severu k jihu, je do určité míry geotermálně aktivní,“ prozrazuje Lupi. „Neuvědomovali jsme si ale, že pár kilometrů pod povrchem obsahuje tolik magmatu, že je to srovnatelné s objemem supervulkanických systémů, jako je Yellowstone.“ Podrobnosti objevu popisuje odborný časopis Communications Earth & Environment. 

Podle Lupiho jsou tyto výsledky důležité jak pro základní geologický výzkum, tak i pro praktické aplikace, jako je určení míst, kde se vyskytují geotermální rezervoáry nebo třeba ložiska hornin bohatých na lithium a prvky vzácných zemin, které se používají například v bateriích pro elektromobily a technologiích pro zelenou energetiku.

Hlavním městem a mocenským centrem Velké Moravy byl podle některých badatelů bájný Veligrad neboli Velehrad. Právě tam měla sídlit knížata Rastislav a Svatopluk, a údajně se v něm nacházela i hlavní arcibiskupská rezidence s hrobem svatého Metoděje. Z dobových pramenů ovšem není známá jeho přesná poloha ani žádný bližší popis města. Dodnes tak mezi archeology a historiky panují spory o lokalizaci tohoto místa.

Jako první se nabízí stejnojmenná jihomoravská obec Velehrad. Tamní barokní stavba s přilehlými budovami cisterciánského kláštera totiž stojí na románských základech. Archeologické výzkumy dokládají, že oblast byla skutečně osídlena již v dobách Velké Moravy, ale o žádné větší centrum se zřejmě nejednalo. 

Nejčastěji pak bývá zmiňováno Staré Město u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic. Na obou místech došlo k objevu významných nálezů z období Velkomoravské říše, a lze tedy předpokládat, že hlavní centrum stávalo někde v těchto lokalitách.

Z hradiště na hradiště

Autor několika publikací a článků o Velké Moravě Jan Galatík pak přišel s teorií, že Veligrad stál na vrchu Náklo u Ratíškovic. Galatík vycházel z písemných pramenů arabských kupců, které byly dle něj historiky špatně interpretovány. Svou hypotézu podpořil i leteckými snímky, jež na vrcholu odhalily siluety dávných staveb. Jedna z nich o rozměrech 80x40 metrů dokonce připomíná obrovský chrám. To vedlo autora k domněnce, že šlo o „Velký Moravský chrám“, kde byl pohřben arcibiskup Metoděj. V Galatíkových publikacích je ale řada nepřesností a smyšlených údajů, a většina historiků i archeologů proto jeho závěry zpochybňuje.

Je také možné, že žádné „oficiální“ hlavní město Velké Moravy neexistovalo a kníže vládl „ze sedla“, což znamená, že se svou družinou pravidelně pendloval mezi hradišti. Tento způsob používali již merovejští králové (dynastie vládnoucí ve Franské říši v letech 481–751) a jeho výhodou bylo, že panovník měl přehled o jednotlivých částech své říše. Příslušné hradiště muselo vždy zajistit dostatečné množství zásob pro obživu knížecí družiny, a když ho vladař se svými družiníky „vyjedl“, táhl zase dál.

Vývoj humanoidních robotů se posouvá mílovými kroky – a tentokrát to platí doslova. Čínské technologické firmy oznámily, že jejich dvounozí roboti dokážou běžet rychlostí až 10 metrů za sekundu. To je tempo, které se ještě donedávna zdálo vyhrazené pouze elitním lidským sprinterům.

Elitní robosprinteři

Robot H1 od společnosti Unitree Robotics byl nedávno zachycen při běhu na atletické dráze, kde dosáhl rychlosti přes 10 metrů za sekundu. Tím se dostává na úroveň průměrné rychlosti legendárního sprintera Usaina Bolta během jeho rekordního běhu na 100 metrů v roce 2009. Bolt tehdy sice dosáhl maximální rychlosti přes 12 metrů za sekundu, ale průměrná rychlost jeho výkonu činila zhruba 10,44 m/s – tedy hodnotu, které se dnes roboti začínají přibližovat.

Firma sice připouští možné drobné nepřesnosti v měření, přesto je výsledek považován za zásadní milník ve vývoji humanoidních robotů a zároveň o nový rekord v kategorii humanoidních robotů. Ukazuje totiž, že stroje se dokážou pohybovat stále přirozeněji a rychleji, a to i v náročném prostředí, jakým je běh po dvou nohách.

Evoluce v přímém přenosu

Ještě před několika lety přitom vypadala situace úplně jinak. Jeden z tehdejších rekordmanů, robot Star1, dosahoval rychlosti kolem 13 kilometrů za hodinu. Naproti tomu současný model H1 zvládá až 35 km/h. Dramatický nárůst výkonu během krátké doby dokonale ilustruje, jak rychle se robotické technologie vyvíjejí.

Schopnost robotů běžet rychlostí srovnatelnou s lidskými atlety je dalším krokem k tomu, aby se humanoidní stroje mohly efektivně pohybovat v reálném světě – například při záchranných operacích, v průmyslu nebo v logistice. Zároveň ale vyvolává otázky, kam až může tento vývoj zajít.

To, co bylo ještě nedávno doménou špičkových sportovců, se postupně stává dosažitelným i pro stroje. A pokud bude současné tempo vývoje pokračovat, nemusí být daleko doba, kdy roboti překonají i ty nejlepší lidské výkony.

SPHEREx (Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization, and Ices Explorer) je americká infračervená vesmírná observatoř, která pozoruje celou oblohu, aby proměřila blízce infračervené spektrum přibližně 450 milionů galaxií. Jak je ale v podobných případech obvyklé, má na programu i jiná zajímavá pozorování.

Jedním z dalších primárních cílů mise SPHEREx je mapovat led v mezihvězdném prostoru. Observatoř nedávno zmapovala v doposud nevídaném detailu mezihvězdný led v oblasti Mléčné dráhy, jejíž velikost je přes 600 světelných let. Led se pochopitelně nenalézá na hvězdách, ale uvnitř ohromných molekulárních mračen kosmického prachu a plynu, z nich se rodí nové hvězdy.

Zmapování mezihvězdných ledovců

Jednou ze „superschopností“ infradalekohledu SPHEREx je rozeznávání různých typů ledů ve vesmírů. Pozorováním spektra záření z molekulárních mračen lze určit, zda jde o led z vody, oxidu uhličitého nebo třeba oxidu uhelnatého.

Joseph Hora z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics s týmem spolupracovníků věří, že tyto ohromné spousty ledu, které se ve skutečnosti nacházejí na povrchu drobných částic prachu, představují nejčastější způsob vzniku a největší zásoby vody ve vesmíru. Tímto způsobem nejspíš vznikla i voda, kterou máme na Zemi v oceánech. Výsledky mapování mezihvězdného ledu nedávno uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal. 

„Tyto masy ledu jsou jako mezihvězdné ledovce,“ vysvětluje Phil Korngut, specialista na přístroje SPHEREx z Caltechu. „Mohou poskytnout záplavu vody pro planety, které v dané oblasti vesmíru vznikají v nových planetárních systémech. Je fascinující, že se díváme na mapu materiálu, který může v budoucnu napršet na nové světy, kde by případně mohl být nějaký život.“

Mezinárodní tým vědců učinil překvapivý objev: v přirozeně mumifikovaných ostatcích z Bolívie identifikoval bakterii Streptococcus pyogenes, původce spály. 

Tento nález je výjimečný tím, že mumie pochází z období před příchodem Evropanů do Ameriky – konkrétně z let 1283 až 1383. Výzkum tak naznačuje, že spála byla na americkém kontinentu přítomna dávno před koloniální érou, což výrazně mění dosavadní představy o šíření této nemoci.

Nemoc, která se vrací

Spála je vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění, které v minulosti patřilo k hlavním příčinám úmrtí dětí. Díky antibiotikům a lepší hygieně byla ve 20. století téměř vymýcena, v posledních letech se však znovu objevuje v důsledku nových bakteriálních kmenů.

Streptococcus pyogenes přitom nezpůsobuje jen spálu – může vést i k relativně běžným infekcím, jako je angína, ale i k život ohrožujícím stavům, například k vzácné nekrotizující fasciitidě nebo syndromu toxického šoku.

Vědci z italského výzkumného centra Eurac Research původně tento patogen vůbec nehledali. Při genetických analýzách mumií totiž běžně zkoumají nejen lidskou DNA, ale i genetický materiál mikroorganismů, které se v ostatcích zachovaly. Právě při analýze zubu mladého muže indiánského původu narazili na stopy různých bakterií – a mezi nimi i na Streptococcus pyogenes.

Mumie pravděpodobně pocházela z pohřební věže zvané chullpa, typické pro oblast bolivijské náhorní plošiny Altiplano. Suché a chladné podmínky této oblasti přispěly k mimořádně dobrému zachování DNA.

Genetická „skládačka“ starověké bakterie

Aby vědci mohli dávnou bakterii detailně prozkoumat, rozhodli se rekonstruovat její genom. Použili k tomu metodu (de novo assembly), která umožňuje sestavit genetickou informaci „od nuly“, bez použití moderního referenčního genomu.

Tento přístup lze přirovnat ke skládání puzzle bez předlohy – výzkumníci tak nejsou ovlivněni současnými znalostmi a mohou objevit i genetické varianty, které dnes už neexistují. V případě bolivijské mumie se to vyplatilo: podařilo se sestavit téměř kompletní genom bakterie.

Analýza ukázala, že dávný kmen Streptococcus pyogenes již nesl řadu genů spojených s patogenitou – tedy schopností vyvolat onemocnění. I když neobsahoval všechny znaky dnešních kmenů, byl zjevně schopen způsobovat nemoci už ve středověkých populacích Jižní Ameriky.

Další překvapení přišlo při porovnání s jinými genetickými databázemi. Vědci našli stopy této bakterie i v evropských vzorcích starých asi 4 000 let a příbuzné druhy také v ostatcích afrických goril starých zhruba 200 let. Genetické analýzy navíc naznačují, že hlavní linie dnešních kmenů Streptococcus pyogenes se začaly rozdělovat už před přibližně 5 000 lety. To odpovídá době, kdy lidé začali žít usedleji a ve větších komunitách – což mohlo výrazně usnadnit šíření i evoluci patogenů.

Objev ukazuje, že spála a její původce mají mnohem delší a složitější historii, než se dosud předpokládalo. Lepší pochopení evoluce této bakterie může vědcům pomoci předvídat její budoucí vývoj a lépe reagovat na její návrat v moderní populaci.

Co kdyby klíč ke zdravějšímu metabolismu neležel v tom, co jíte, ale také kdy to jíte? Nový výzkum naznačuje, že ideální snídaně by měla být nejen vydatná, ale také bohatá na vlákninu nebo bílkoviny. A co je ještě důležitější: měla by tvořit největší jídlo dne.

Studie publikovaná v odborném časopise British Journal of Nutrition sledovala skupinu 19 lidí, kteří po dobu několika týdnů jedli podle přesně stanoveného režimu. Všichni účastníci měli společné to, že většinu denních kalorií přijímali ráno a večer jedli jen lehce – tedy přesný opak běžného stravování v západních zemích.

Výsledky ukázaly, že jak strava bohatá na bílkoviny, tak i ta s vysokým obsahem vlákniny přinášejí zdravotní benefity. Každá však trochu jiným způsobem.

Jídlo podle biologických hodin

Za těmito výsledky stojí koncept zvaný chronovýživa – věda o tom, jak načasování jídel ovlivňuje naše zdraví. Lidské tělo totiž funguje podle cirkadiánního rytmu, tedy vnitřních biologických hodin, které řídí spánek, hormony i metabolismus.

Ráno je organismus nastavený na příjem a zpracování energie. Schopnost regulovat hladinu cukru v krvi je v této části dne nejvyšší. Naopak večer tělo zpomaluje – stoupá hladina hormonu melatoninu, který připravuje organismus na spánek. Ten zároveň omezuje produkci inzulinu a zhoršuje schopnost buněk vstřebávat glukózu. Stejné jídlo snědené ráno a večer tak může mít zcela odlišný dopad na vaše zdraví. 

Studie opakovaně ukazují, že lidé, kteří jedí nejvíce kalorií ráno a méně večer, hubnou efektivněji, mají lepší hladinu cukru v krvi i nižší riziko metabolických onemocnění.

Bílkoviny vs. vláknina

Zajímavou otázkou ale zůstává: co by měla ideální snídaně obsahovat? V experimentu byli účastníci vystaveni dvěma typům diet. Jedna byla bohatá na bílkoviny (například vejce, maso či mléčné výrobky), druhá na vlákninu (celozrnné produkty, luštěniny, ovoce a zelenina). Obě diety měly podobné rozložení kalorií během dne – nejvíce ráno, nejméně večer.

Výsledky ukázaly jasný rozdíl: bílkoviny vedly k vyššímu pocitu sytosti. Lidé měli menší hlad a méně chutí během dne. Vláknina vedla k většímu úbytku hmotnosti a výrazně zlepšila složení střevního mikrobiomu.

Účastníci na vlákninové dietě zhubli více než ti na dietě bohaté na bílkoviny. Navíc se u nich zvýšila rozmanitost střevních bakterií – faktor, který je spojován s lepším metabolismem, nižší rizikem vzniku zánětu, a dokonce i ochranou před některými nemocemi.

V čem tkví kouzlo vlákniny?

Vláknina funguje v těle trochu jinak než bílkoviny. Nejenže podporuje trávení, ale také „krmí“ prospěšné bakterie ve střevech. Ty pak produkují látky (například mastné kyseliny s krátkým řetězcem), které mají protizánětlivé účinky, podporují zdraví srdce a mohou chránit před rakovinou tlustého střeva.

Moderní strava však často obsahuje vlákniny málo – většina lidí nedosahuje doporučeného denního příjmu kolem 30 gramů. Právě snídaně přitom nabízí ideální příležitost, jak tento deficit dohnat.

Když nějakou ženu nazvete Messalinou, ti znalejší se nejspíš potutelně usmějí. Proč? Tuto římskou císařovnu totiž nejvíce proslavil její skandální sexuální život! Ale stojí tato žena za pozornost jen díky své neukojitelné vášni? Skutečně platila Valeria Messalina pouze za sexuálního predátora?

Vášnivá a ambiciózní

I když vyrůstala v bohatství a elitním prostředí, její mládí nebylo snadné. V osmnácti letech byla provdána za státníka a následníka trůnu Claudia (Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus). Nejenže šlo o jejího strýce, ale byl také o třicet let starší. Měl pověst inteligentního a pracovitého muže, a tak první roky jejich společného soužití mohly působit idylicky. Claudius měl svou ženu upřímně rád. Narodily se jim dvě děti – dcera Claudia Octavia a syn Britannicus.

Když byl Claudius dosazen na císařský trůn, mohlo se zdát, že jejich štěstí bude už jen vzkvétat. Opak byl ale pravdou. Messalina toužila po moci a ochotně se vměšovala do státnických záležitostí. Císař byl často nemocný, trpěl chronickou únavou a apatií a mnohé skandály své ženy přehlížel. Dokonce se tradovalo, že si nechával vyprávět o jejích nočních dobrodružstvích.

Zda byl skutečně tak tolerantní, nebo v těchto líčeních nacházel vlastní vzrušení, je těžké posoudit. Když ho Messalina nazvala impotentem, udeřil ji. Ona si z toho však nic nedělala, zatímco on prý celou noc proplakal. Jakmile odjel řešit státní záležitosti, jeho žena neváhala ani okamžik – přímo v paláci se znovu provdala za svého milence.

Konec hry

Další plány na sebe nenechaly dlouho čekat – přišel pokus o převrat. Politické schopnosti Messaliny však zdaleka nestačily její vášni a ambicím. Tento souboj prohrála. Claudius se o všem dozvěděl od svých zvědů a rychle se vrátil. Dokonce chtěl své manželce odpustit a pokračovat v jejich nerovném vztahu.

Jeho tajemník však vzal věci do vlastních rukou. Messalinu našel v zahradě, kde psala císaři dopis a snažila se své jednání vysvětlit. Už k tomu ale nedostala příležitost. Byla postavena před volbu: sebevražda, nebo poprava. Zvolila první možnost a probodla se dýkou.

Claudius se o její smrti dozvěděl u večeře. Poručil přinést více vína a opil se do němoty. Už o ní nikdy nepromluvil a slíbil, že se znovu neožení. Slib však nedodržel – a ke své škodě. Jeho další manželka Agrippina byla v odstraňování vládce důslednější a své krvavé plány nakonec dovedla až do konce.

Sonda Voyager 1, jeden z nejikoničtějších projektů kosmického výzkumu, se po téměř 49 letech provozu dostává na hranici svých možností. NASA nedávno přistoupila k dalšímu omezení její činnosti – vypnula jeden z posledních vědeckých přístrojů, aby prodloužila životnost celé mise. Důvodem je postupný pokles energie, který se navíc nečekaně zhoršil po manévru na konci února.

Úsporná opatření

Vypnutí vědeckého zařízení není pro vědce nikdy důvodem k radosti, ale v současné situaci jde o nezbytný krok. Voyager 1 je totiž poháněn radioizotopovým zdrojem energie, který s časem přirozeně slábne. NASA proto už od 80. let postupně odstavuje jednotlivé přístroje, aby udržela sondu v provozu co nejdéle. Každý takový krok znamená méně dat, ale zároveň větší šanci, že sonda vydrží komunikovat se Zemí ještě o něco déle.

Přístrojem, který nyní padl za oběť úsporám je LECP (Low-Energy Charged Particles). Ten měřil nízkoenergetické nabité částice, jako jsou ionty, elektrony nebo kosmické záření. Právě jeho data pomohla vědcům lépe porozumět prostředí mezihvězdného prostoru – oblasti za hranicí Sluneční soustavy, kde se Voyager 1 dnes nachází.

Nejde přitom o první ztrátu: už v únoru 2025 byl odstaven jiný přístroj sledující kosmické záření. Každé další vypnutí tak znamená postupné „utichání“ vědeckých schopností sondy.

Voyager 1 byl vypuštěn v roce 1977 spolu se svým „dvojčetem“ sondou Voyager 2. Během prvních let mise proletěl kolem Jupiteru, Saturnu i jeho měsíce Titanu a poslal na Zemi mimořádně zajímavá data. Od té doby pokračuje dál do mezihvězdného prostoru – dnes se nachází zhruba 25 miliard kilometrů od Země a letí rychlostí přes 80 000 kilometrů za hodinu. Je tak nejvzdálenějším lidským výtvorem v historii a stále představuje unikátní okno do oblastí, kam se zatím žádná jiná sonda nedostala.

Tichý konec velké mise?

Po nejnovějším omezení zůstaly Voyageru 1 už jen dva aktivní vědecké nástroje: magnetometr a přístroj pro měření plazmových vln. NASA odhaduje, že při současném výkonu bude sonda schopna fungovat přibližně ještě jeden rok.

Současně se připravuje speciální plán nazvaný „Big Bang“, který má pomoci oběma sondám – Voyageru 1 i 2 – ještě více šetřit energii a prodloužit jejich životnost. 

Ten počítá s hromadným přepnutím celé skupiny systémů – některé přístroje mají být vypnuty a jiné nahrazeny úspornějšími alternativami, aby sonda spotřebovávala méně energie, ale zároveň si udržela dostatek tepla pro další vědecká měření.

Nejprve má být tento postup otestován na sondě Voyager 2, která má k dispozici o něco více energie a je blíže Zemi (21 miliard km), což z ní činí bezpečnější testovací platformu. Pokud se plán osvědčí, mohl by být následně nasazen i na Voyageru 1 a v ideálním případě by dokonce umožnil znovu zapnout některé již vypnuté přístroje, včetně experimentu LECP.

Voyager 1 se tak pomalu blíží ke konci své předlouhé vědecké mise. I přes postupné vypínání přístrojů zůstává jedním z největších úspěchů lidstva ve vesmíru. Každý další den jeho provozu znamená nové informace o dosud neprobádaném prostředí mezihvězdného prostoru – a připomínku éry, kdy lidstvo poprvé vykročilo za hranice Sluneční soustavy.

Počátkem 20. století se Albánie stále nacházela v osmanském područí. „Nemocný muž na Bosporu“, jak se tehdy Turecku přezdívalo, však neustále slábl a v listopadu 1912 Albánci vyhlásili nezávislost. V červenci 1913 pak došlo v Londýně k úmluvě šesti velmocí, které balkánský státeček uznaly za neutrální a suverénní knížectví. Než však došlo k volbě nového panovníka, měla výkonnou moc zastávat Mezinárodní kontrolní komise. 

Neutrální muži zákona

Mocnosti v Londýně vyřešily také otázku bezpečnostních složek. S ohledem na požadovanou neutralitu země se hledal vhodný kandidát, který by zaštítil vybudování albánského četnictva. Delegáty jako první napadlo Švédsko, jež tou dobou ale mělo podobnou misi v Persii, a tak se diplomaté museli poohlédnout jinde. Volba nakonec padla na Nizozemsko představující dobrou volbu pro všechny zúčastněné – království zachovávalo v půtkách mocností neutrální postoj, na Balkáně nepotřebovalo hájit žádné své zájmy, zato zkušeností s vedením kolonií mělo víc než dost.

Vláda v Amsterodamu nakonec do čela mise jmenovala plukovníka Willema De Veera, který vypracoval obsáhlou zprávu, na jejímž základě měl vzniknout sbor o 5 000 mužích v čele s nizozemskými důstojníky. Jejich hlavní skupina dorazila do Vlorë koncem února 1914 a záhy došlo k náboru první tisícovky rekrutů. Albánie mezitím poznala také jméno nového panovníka, jímž se stal Vilém Wied.

Příliš mnoho kuchařů

De Veer měl před sebou velice obtížné zadání. Na pořádek mělo sice dohlížet jeho četnictvo, ale v mezidobí se v zemi začaly formovat různorodé skupiny, které si tento úkol nárokovaly pro sebe. Většinou se jednalo o nepravidelné ozbrojené bandy mnohdy vládnoucí v různých oblastech pevnou rukou a terorizující místní obyvatelstvo. V jejich čele stáli lokální vůdcové a bandy mívaly národní či náboženský charakter. Na jihu působili Řekové, na severu bulharští komitadjové, v severních horách katoličtí mirditové a ve střední Albánii na pořádek dohlížely oddíly vesnické domobrany.

Už tak složitou situaci hned na začátku roku zkomplikovalo odhalení tureckého plánu na převrat s cílem navrácení země do sultánova područí. Bezpečnostní složky počátkem roku 1914 zadržely na dvě stovky osmanských agentů řízených Bekirem Fikrim, jehož soudní tribunál v čele s plukovníkem De Veerem odsoudil k trestu smrti, následně zmírněnému na doživotí v žaláři.

Místo uklidnění dramatické situace však následovala jen další eskalace poměrů, když separatisté v severním Epiru (jižní části Albánie) vyhlásili nezávislost. 

Povstání se rozrůstá

Mezinárodní kontrolní komise, která si stále v zemi zachovávala částečný vliv a pod niž nizozemská mise spadala, nabádala vládu k diplomatickému řešení, ale kabinet se nakonec rozhodl jednat z pozice síly. Ministr války Essad Paša zakoupil v Itálii několik tisíc pušek, zatímco v Rakousku-Uhersku pořídil těžké kulomety a několik děl. 

Vzhledem k absenci regulérní armády se pak velká část výzbroje dostala do rukou převážně muslimských vesničanů v centrální Albánii. Ti ale nakonec pozvedli zbraně proti oficiální moci a v zemi vypuklo povstání. 

Vláda zoufale hledala podporu u různých autonomních bojůvek, jejichž představitelům slibovala podíl na správě země – situace se však neuklidňovala. Vše ještě zhoršilo nařčení Essada Paši ze zrady a intrik s cílem svrhnout knížete Viléma, a tak někdejší ministr musel zemi opustit a zamířil do exilu.

Za této situace měli zasáhnout nizozemští četníci a jimi vycvičené bezpečnostní složky. V květnu se tyto síly pokusily obsadit rebely okupované město Shijak, ale většina jejich mužů jim odepřela poslušnost. Část Holanďanů zajali povstalci, kteří v následujících dnech zaútočili i na hlavní město Drač. S příchodem června se většina důstojníků nacházela v zajetí a jeden byl po smrti poté, co jej zabila kulka odstřelovače. 

Nová krev

V předvečer první světové války zuřilo v zemi povstání. Kníže Vilém uprchl z hlavního města a vyhledal útočiště na italské lodi, čímž pozbyl i zbytek sympatií Albánců. Na začátku července pak do Drače dorazila skupina rakousko-uherských a německých důstojníků, kteří měli „vystřídat“ své nizozemské kolegy. Vzhledem k tomu, že plukovníku De Veerovi už nezbylo příliš vlastních mužů, 27. července 1914 na svou funkci rezignoval.

Pohled Evropy i celého světa se tou dobou už ale upínal jinam a na Albánii jako by každý zapomněl. Ve světle vyhlašování válek mezi mocnostmi starého kontinentu na přelomu července a srpna skoro nikoho nezajímalo, že rebelové v Albánii obsadili další části země.

Nizozemci opustili horkou balkánskou půdu v létě 1914. První část se vrátila do vlasti začátkem srpna a poslední důstojníci byli propuštěni 13. září 1914. Do Albánie se tou dobou vrátil také někdejší ministr Essad Paša, jehož pozvali rebelové. Zajistil si finanční podporu ze strany Itálie a Srbska a s těmito penězi začal budovat novou armádu, která v průběhu podzimu 1914 obsadila i zbytek země. Albánie sice v následujících letech formálně zůstala knížectvím, ale Vilém Wied se tam už nikdy nevrátil.

Tou dobou už dávno „vyklidili pole“ také zástupci Mezinárodní kontrolní komise i jí kontrolovaného četnictva. Bývalý kníže hledal podporu u centrálních mocností, a dokonce sloužil v německé císařské armádě na západní frontě, což jej zcela diskreditovalo v očích Dohody jako možného panovníka země po skončení konfliktu.

Na přelomu let 1915 a 1916 pak světová válka dorazila také do Albánie. Nejprve tudy ustoupila srbská armáda, aby se balkánské knížectví následně stalo bojištěm mezi německo-rakouskouhersko-bulharskými jednotkami na jedné a dohodovými divizemi na druhé straně. Po roce 1918 si pak sice velkou část země rozdělily Itálie a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale malá část s hlavním městem v Tiraně si uchovala nezávislost. 

Německý diktátor Adolf Hitler se stylizoval jako jedinečná bytost vyvolená prozřetelností, která samotářsky žije jen pro blaho „tisícileté říše“. Měl stát nad všemi pozemskými starostmi jako „vůdce bez rodiny“.

O tom, jak moc mu záleželo na utajení vlastního původu a rodinných vazeb, svědčí například záznam jeho rozhovoru z roku 1943, kde tvrdil: „O rodinné historii nemám vůbec ponětí… Ani dříve jsem nevěděl, že mám příbuzné. Dozvěděl jsem se to až poté, co jsem se stal říšským kancléřem. Jsem naprosto nefamiliární člověk, nemám žádné rodinné vazby. To mi není vlastní.“ 

Hitler si velmi přál, aby se zapomnělo, že pocházel z rolnického rodu z dolnorakouského Waldviertelu, lesnatého a málo obydleného Vitorazska, že jeho předci měli nemanželský původ nebo že uzavírali sňatky s blízkými příbuznými. Rovněž nechtěl zdůrazňovat, že kdyby jeho otec Alois roku 1876 nepřijal kvůli dědictví příjmení Hitler, jmenoval by se Schickelgruber, takže by se místo „Heil Hitler!“ hajlovalo „Heil Schickelgruber!“. Nicméně zkazky, že jeho dědeček byl židovského původu, se ukázaly být zcela vymyšlenými.

Cti otce svého i matku svou

Ve své knize Mein Kampf se Hitler o rodině nerozepisoval, zmínil pouze své rodiče. Otec Alois Hitler byl typický maloměstský vzorný byrokrat, nabubřelý, přísný, šetrný pedant. Byl nadšený včelař, vydatně kouřil, po práci se rád napil a pobytu v hostinci dával přednost před domovem. O výchovu dětí se téměř nestaral, pouze je často fyzicky trestal. V rakousko-uherské monarchii se vypracoval na váženého celního úředníka, který rodině zajistil pohodlné středostavovské živobytí. Před oltářem stanul celkem třikrát, poprvé se ženou starší o čtrnáct let, poté se svou milenkou, mladičkou služkou z hostince, a nakonec se sestřenicí z druhého kolene. 

Budoucí kancléř Adolf Hitler se narodil roku 1889 z otcova třetího manželství s Klarou rozenou Pölzlovou ve městě Braunau am Inn na hranicích s Bavorskem. Otcův chladný vztah k synovi byl více než bohatě vyvážen láskyplností poddajné, tiché a zbožné matky, která se plně věnovala vedení domácnosti a péči o děti. Hitler uvedl, že „otce ctil, ale miloval matku“. Mnozí historici jsou přesvědčeni, že matka byla jediným člověkem, kterého za celý život skutečně miloval. Jeho neblahé kariéry se nicméně nedožila, jelikož v tichosti zesnula roku 1907 jako ctěná vdova ve věku čtyřiceti sedmi let.

Příbuzní kancléře

Hitlerova jmenování německým kancléřem v roce 1933 se dožily rodiny jeho sestry Pauly, polobratra Aloise, polosestry Angely a tety Theresie (1868–1935), provdané Schmidtové. K většině z nich neměl Hitler žádné zvláštní citové pouto, nezahrnoval je vysokými funkcemi, protekcemi ani bohatstvím. Jednou se vyjádřil, že nechtěl následovat příkladu papežů a jejich nepotů či Napoleona I., jehož pád byl zčásti způsoben i protežováním neschopných příbuzných. Z Hitlerů se žádný klan podobný císařské rodině Bonapartů nikdy nestal, kancléř na veřejnosti nikdy nevystupoval obklopen svými příbuznými nebo po boku utajované milenky Evy Braunové.

Nacistický vůdce se nicméně věnoval i rodinným povinnostem, sledoval životy svých příbuzných, zval je na zvláštní oslavy a události, například na hudební festival v Bayreuthu nebo na olympijské hry. Sestrám Paule a Angele opakovaně pomáhal financovat živobytí, ke konci války se postaral o jejich ochranu a nechal jim doručit peníze. 

Ve své druhé závěti nadiktované v bunkru říšské kanceláře před svou sebevraždou Hitler nařídil při rozdělení svého majetku vydat „sourozencům osobní památky a poskytnout vše nezbytné pro vedení běžného života“. 

Bouřlivák a bigamista

Ke svému o sedm let staršímu polobratrovi Aloisi Hitlerovi (1882–1956) německý kancléř nic necítil a vyhýbal se mu. Otcův nejstarší syn opustil domov v době, kdy Adolf chodil do třetí třídy, a stěžoval si, že ho macecha nikdy neměla ráda. Alois Hitler vedl bouřlivý život. Nedokončil učení, byl uvězněn za krádež a uprchl do Velké Británie, kde se oženil s osmnáctiletou irskou katoličkou Bridget Dowlingovou (1891–1969) a pracoval jako číšník. Narodil se jim syn William Patrick Hitler.

Aloisovi se v životě nedařilo, takže si vztek vyléval násilným chováním vůči manželce a synovi, a nakonec se bez nich vrátil zpět do Rakouska. Ve Vídni se oženil s Hedwigou Heidemannovou, která mu porodila syna Heinricha Hitlera (1920–1942). Zatímco si Adolf Hitler ve vězení v Landsbergu odpykával trest za pokus o puč v Mnichově, vedl jeho polobratr, který se usadil v Berlíně, jiný boj proti německému právu: byl obviněn z bigamie a cizoložství, protože se s první ženou nerozvedl. Odsouzení unikl díky tomu, že Bridget Hitlerová nakonec souhlasila s rozvodem.

Za války Bridget doprovázela svého syna na turné po Spojených státech, kde přednášeli o životě jejich nechvalně slavného příbuzného. Sepsala rukopis, ve kterém mimo jiné tvrdila, že zasvětila Adolfa Hitlera do astrologie a poradila mu, jak si zastřihovat knírek. Všem nakladatelstvím bylo jasné, že jde o výmysly, proto text nikdy nevyšel. Po válce se usadila na Long Islandu a přijala jméno Stuart-Houstonová.

Alois Hitler provozoval v meziválečném Berlíně hostinec Zum Alois na Wittenberském náměstí. Jeden z členů Hitlerovy ochranky o něm napsal: „Hostinec se hodil k Aloisovi a Alois se hodil k hostinci. Byl to venkovský typ, hostinec byl zařízen rustikálně, všechno bylo velmi útulné.“ Po válce Aloise zatkli Britové, ale protože nebyl politicky aktivní, propustili jej. Zemřel v Hamburku v roce 1956.

Aloisův „německý“ syn Heinrich přezdívaný Heinz dostával od strýce Adolfa Hitlera dárky, mimo jiné kompletní sbírku knih Karla Maye či psací stroj. Stal se z něj nadšený nacista, absolvoval elitní školu a po maturitě vstoupil do Wehrmachtu s cílem stát se důstojníkem. Byl zajat na východní frontě, kde sloužil jako radista, a zemřel v roce 1942 v moskevské věznici z neznámých příčin, jeho ostatky se ztratily.

Bratrova důvěrnice

Kancléřova o pět let starší polosestra Angela Hitlerová (1883–1949) mu byla na počátku jeho politické kariéry ze sourozenců nejbližší. V Adolfově mládí se příliš nevídali, neboť Angela se roku 1903 provdala za úředníka Lea Raubala (1879–1910), jemuž porodila tři děti: Angelu (1908–1931), Elfriede (1910–1993) a Lea (1906–1977). Ovdověla však již ve dvacátých letech 20. století. Pracovala jako vedoucí kavárny v židovské škole ve Vídni, poté v letech 1928–1935 vedla bratrovu domácnost a těšila se jeho důvěře. Jeden z nejbližších Hitlerových spolupracovníků, Joseph Goebbels si kupříkladu v roce 1928 zapsal do deníku: „V pondělí jedu s ním (Hitlerem), jeho sestrou a neteří na Helgoland.“

Ke zmíněné o devatenáct let mladší neteři Angele Raubalové, zvané v rodině Geli, pojil Hitlera velmi blízký vztah. Stal se jejím poručníkem, podporoval ji ve snaze stát se lékařkou a později zpěvačkou. Ubytoval ji ve svém devítipokojovém bytě v Mnichově. Geli si tetě Paule stěžovala, že „strýček Adi“ nemá doma co číst a že je z toho skoro zoufalá. Na námitku, že byt je plný knih, odpověděla: „Ano (…) to ano – ale nic chytrého! (…) Není tam ani jeden romantický román!“ 

Její tragická smrt v roce 1931 byla oficiálně uzavřená jako sebevražda po nehodě s nabitou pistolí. Okamžitě se však vyrojily četné spekulace ohledně jejího vztahu s Hitlerem, od incestního románku až po domnělé přerušení těhotenství. Jedním z argumentů, který má tyto drby vyvracet, je fakt, že její matka zůstala v Hitlerově domácnosti i po tragické události.

Uschlá větev rodu

Angela Raubalová patřila k Hitlerově nejbližšímu okolí i po jeho jmenování kancléřem a vedla mu domácnost v alpském Orlím hnízdě, kde bratr trávil více času než v Berlíně. Hitler ji propustil v roce 1935 poté, co pronesla několik hanlivých poznámek o Evě Braunové, kterou nazvala příliš mladou „hloupou husou“. Údajně jí vyčítal i skutečnost, že pomáhala prodávat pozemky v okolí Orlího hnízda.

Krátce poté se Angela podruhé provdala za architekta Martina Heinricha Hammitzsche (1878–1945), autora známé drážďanské továrny na cigarety Yenidze, jež připomíná mešitu. Hitlerův švagr se stal postupně vedoucím oddělení památkové péče v saském ministerstvu vnitra, za války sloužil nejdříve jako plukovník a poté jako vedoucí technického odboru saské zemské vlády. V roce 1945 spáchal sebevraždu, jeho tělo bylo nalezeno v Krušných horách nedaleko českých hranic. Po válce Angelu krátce zadrželi Američané, ale protože se stejně jako Paula politicky neangažovala, byla propuštěna. Zemřela v roce 1949 v Bavorsku.

Angelinina dcera Elfriede se v roce 1937 provdala za právníka Ernsta Hocheggera (1919–1985), s nímž měla pouze jedno dítě, Heinera Hocheggera (* 1945). S bratrem Leem Rudolfem Raubalem se Elfriede příliš často nevídala, neboť v roce 1939 narukoval a jako poručík ženijního sboru byl během bojů o Stalingrad zajat Sověty. Hitler se projevil jako soucitný strýc a nařídil prozkoumat možnost výměny zajatého synovce za zajatého syna sovětského vůdce Stalina. Jenže Stalin na takovou výměnu nepřistoupil a Jakov Džugašvili zahynul v německém zajetí v roce 1943.

Naopak Raubal byl až do roku 1955 vězněn v různých moskevských věznicích. Po návratu do Lince působil jako ředitel chemičky a učitel. Zanechal po sobě syna Petera Raubala (* 1931), který pracoval jako inženýr a v současnosti žije jako důchodce v Linci. Oba žijící Hitlerovi synovci, Heiner Hochegger i Leo Raubal, se nikdy neoženili ani neměli děti.

Milující sestra

Nejbližší příbuznou německého kancléře byla jeho o šest let mladší sestra Paula Hitlerová (1896–1960). Na dětství vzpomínala se slovy: „Můj bratr Adolf mi dal první hodiny klavíru (…) poslouchal melodie z Wagnerových oper (…) sám se naučil hrát na klavír (…) raději mluvil o tom, co ho hluboce dojímalo: historie – hudba – architektura (…) také mi kontroloval domácí úkoly.“

Po smrti rodičů ji ale vychovala polosestra Angela s manželem, jež v dospělosti odešla do Vídně, kde pracovala jako hospodyně v několika bohatých rodinách a později jako sekretářka. Poté, co Paula v roce 1930 přišla o práci kvůli příbuzenství s vůdcem nacistů, ji bratr až do smrti finančně podporoval. Nikdy se neprovdala, nevstoupila do nacistické strany a zůstala v ústraní i po roce 1933.

Hitler se s Paulou setkával během pobytů ve Vídni a vždy o ni projevoval zájem. Kupříkladu jeho kurýr vzpomínal, že v roce 1939 byl poslán z Berlína s balíčkem sladkostí a kávy do Vídně: „Vešel do činžovního domu ve čtvrtém patře a zazvonil na neoznačený zvonek. Čekala mě Paula Hitlerová, byla milá a vstřícná, nabídla mi čaj a sušenky. Líbila se mi, byla podobná Hitlerovi, měla stejný nos.“ 

Na počátku druhé světové války se Paula zasnoubila s neurologem Erwinem Jekeliusem, který se jako esesman podílel na programu eutanazie. Hitler ji donutil zasnoubení zrušit a snoubence nechal převelet na východní frontu. Ten pak později zemřel v sovětském zajateckém táboře. 

S bratrem se Paula naposledy viděla na jaře 1941. Fáma, že ji Hitler chtěl v roce 1945 nechat zavraždit, byla výmysl. Esesmani ji sice na jeho příkaz hledali, nicméně s rozkazem předat jí větší částku peněz. Tehdy ji však nenašli, na rozdíl od Američanů, kteří ji zatkli. Nicméně záhy zjistili, že nikdy neměla politický vliv, proto ji propustili. Poté žila ve Vídni pod jménem Wolfová ze svých úspor. Když jí došly, pracovala v obchodě s uměleckými a řemeslnými potřebami a pobírala sociální dávky, aby mohla zaplatit nájem za jednopokojový byt.

V roce 1952 se přestěhovala do bratrova milovaného Berchtesgadenu v Německu, do hor nedaleko Salcburku. Hitlerovu usedlost Berghof, součást Orlího hnízda, však nezdědila. Ta byla vyhozena do povětří a pozemek osázen stromy. Stejně tak nezdědila nic z bratrova soukromého osobního a movitého majetku, práva na knihu Mein Kampf, jeho projevy a další spisy, neboť vše bylo zestátněno. Nacistické zločiny odsoudila, ale svého staršího bratra zbožňovala. Skonala v roce 1960 jako poslední z Hitlerových sourozenců.

Hitlerovi příbuzní se na zločinech nacistické éry nepodíleli, nezbohatli ani se nevyšvihli na nejvyšší posty. Žili životy v ústraní, co nejdále od politiky a veřejného zájmu. Po válce se snažili o anonymitu a uchýlili se též k legální změně jména. Dodnes se vyhýbají publicitě a žijí v přesvědčení, že hrůzy minulosti způsobené Adolfem Hitlerem se již nikdy nebudou opakovat.