Takzvaný růžový šum si v posledních letech vydobyl pověst jemného, uklidňujícího pomocníka při usínání. Mobilní aplikace, chytré reproduktory i specializované přístroje ho nabízejí jako ideální zvukové pozadí, které překryje ruch z ulice a navodí hluboký spánek. Nová studie vědců z Pennsylvánské univerzity a jejich kolegů z Evropy a Kanady však naznačuje, že realita může být složitější – a poněkud méně růžová.

Výsledky publikované v odborném časopise Sleep ukazují, že růžový šum může ve skutečnosti kvalitu spánku zhoršovat, a to zejména v klíčových fázích důležitých pro fungování mozku.

Na růžové vlně

Růžový šum patří mezi tzv. širokopásmové zvuky – tedy nepřerušované zvuky rozprostřené napříč frekvenčním spektrem. Nejznámější je bílý šum, který zní jako statické „ššš“ a často se používá k maskování okolního hluku nebo například při tinnitu. Existují však i další „barevné“ varianty – hnědý, modrý či právě růžový šum.

Růžový šum má vyšší intenzitu v nižších frekvencích, takže působí měkčeji a méně syčivě než bílý šum. Často se přirovnává k šumění deště, vodopádu nebo větru v korunách stromů. Právě díky této přirozenější zvukové charakteristice bývá považován za vhodný prostředek k usínání. Dosavadní výzkum ale přinášel smíšené výsledky: některé studie naznačovaly přínos, jiné upozorňovaly na možná rizika. Nová práce přidává další střípek do mozaiky – a tentokrát spíše varovný.

Sedm nocí v laboratoři

Vědci sledovali 25 zdravých dospělých ve věku 21 až 41 let, kteří neměli poruchy spánku ani zkušenosti s používáním šumu jako uspávací pomůcky. Účastníci strávili sedm po sobě jdoucích nocí ve spánkové laboratoři. První noc strávili dobrovolníci bez hluku, aby si zvykli na nové prostředí. Během dalších nocí byli vystaveni různým podmínkám: tichu (během kontrolní noci), směsi environmentálních hluků (letadel, dopravy, dětského pláče), růžovému šumu, kombinaci environmentálního hluku a růžového šumu a environmentálnímu hluku s nasazenými špunty do uší.

Po každé noci účastníci vyplňovali dotazníky o kvalitě spánku a absolvovali kognitivní i kardiovaskulární testy. Současně byly zaznamenávány detailní parametry jejich spánku.

Méně hlubokého spánku, méně REM

Výsledky experimentu ukázaly, že vystavení environmentálnímu hluku zkrátilo dobu hlubokého spánku (fáze N3) v průměru o 23 minut za noc oproti tichému prostředí. Překvapivější však bylo zjištění týkající se samotného růžového šumu. Ten byl spojen s téměř o 19 minut kratší dobou REM spánku za noc ve srovnání s environmentálním hlukem.

Kombinace obou zvuků dopadla ještě hůře: jak REM fáze, tak hluboký spánek byly výrazně kratší než při tiché kontrolní noci. Účastníci navíc trávili více času bděním – což se při samotném růžovém šumu ani samotném environmentálním hluku neobjevilo. Celkově tedy hlučnější noci, včetně těch s růžovým šumem, vedly ke zhoršení kvality spánku.

REM spánek je klíčový pro konsolidaci paměti, emoční regulaci i vývoj mozku. Hluboký spánek je zase zásadní pro regeneraci organismu a správné fungování imunitního systému.

Podle hlavního autora studie Mathiase Basnera z Pennsylvánské univerzity mohou být tato zjištění obzvlášť důležitá u dětí. Dětský mozek tráví v REM fázi mnohem více času než mozek dospělých, takže případné narušení by mohlo mít výraznější dopad. Výzkumníci proto vyzývají k opatrnosti – zejména u novorozenců a batolat, kde jsou různé přístroje se šumem často používány.

Blahodárné ticho

Zajímavé je, že účastníci, kteří používali špunty do uší, nevykazovali stejné negativní změny spánkových fází – ať už byli vystaveni růžovému šumu, environmentálnímu hluku nebo jejich kombinaci. To naznačuje, že fyzické utlumení hluku může být bezpečnější alternativou než jeho překrývání jiným zvukem.

Studie byla relativně malá a probíhala v laboratorním prostředí, takže její závěry nelze bez dalšího zobecnit na všechny situace. Přesto přináší důležitý signál: širokopásmové zvuky, včetně růžového šumu, nemusí být univerzálním a bezrizikovým řešením nespavosti.

Miliony lidí po celém světě si pouštějí různé formy šumu při usínání. U některých může subjektivně pomáhat. Vědecké důkazy jsou však zatím nejednoznačné – a nové výsledky naznačují, že bychom měli být opatrní, zejména pokud jde o dlouhodobé používání a o zranitelné skupiny. Pokud vám podobné pomůcky při usínání vyhovují, nemusíte ho hned vypínat – ale stojí za to mít na paměti, že „uklidňující“ zvuk nemusí být pro mozek během noci tak nevinný, jak se zdá.

Image

Čtěte také

Odkládané vstávání? Podle vědců neškodí a někdy i prospívá

Když loni 29. května skončila na Everestu lezecká sezona, mohly čínské a nepálské úřady s úlevou konstatovat, že byla úspěšná. Na rozdíl od roku 2023, kdy si laviny a bouře vyžádaly osmnáct životů, umožnilo letošní počasí bezpečnější výstupy. Na vyčerpání či infarkt zemřelo cestou pět lidí, což po několika letech stabilně rostoucího počtu obětí znamená konečně změnu. O překvapivé číslo jde už proto, že povolenek ke zdolání hory každý rok přibývá a běžným koloritem se staly dlouhé fronty čekajících lezců, kteří se tísní v kriticky úzkých místech.

Šerpové přitom v létě dokončili údržbu táborů, odstranili žebříky natažené přes trhliny a odnesli tři tuny odpadků i další tři tuny fekálií – to vše beze ztrát na životech. Můžeme tak bilancovat: Sezona byla dobrá díky stabilnímu počasí a několika úspěšným evakuacím lezců ve vážném stavu.

Navždy nahoře

V jiných letech však bývá počet obětí hrozivě vysoký a těla nebožtíků slouží jako memento pro všechny, kdo míří na vrchol. Ve výšce přesahující osm tisíc metrů panuje asi jen třetinový atmosférický tlak oproti hladině moře a s každým nádechem je na rozdíl od běžných podmínek dostupná pouze třetina kyslíku.

Lidské tělo nedokáže v této „zóně smrti“ dlouhodobě fungovat a čelí obrovskému stresu. U části lezců se projeví často skryté zdravotní potíže, jiným doslova přestane fungovat zdravý úsudek a dopustí se nějaké fatální chyby. Nejčastější však bývají infarkty či krvácení do mozku, jež se nevyhýbají ani ostříleným Šerpům. Ostatně třemi z pěti loňských obětí hory se stali právě Nepálci.

Z nižších táborů se tělo odvézt dá. Jakmile však někdo zemře nad hranicí osmi tisíc metrů, je snesení ostatků extrémně obtížné, nebo spíš nemožné. Ze 405 lidí, kteří na Everestu zahynuli, jich tak na svazích hory zůstává asi dvě stě. Přesné číslo však nikdo nezná, neboť tající ledovce čas od času odhalí nového nebožtíka.

Image

Čtěte také

Co se děje s lidským tělem v „zóně smrti“ pod vrcholem Mount Everestu?

Sibyla byla nejstarším dítětem hraběte Amauryho, jehož rod pocházel z francouzského Anjou, a Agnes z Courtenay. Po otci patřila do rodiny, která se po dobytí Jeruzaléma a okolních oblastí Levanty na přelomu 11. a 12. století chopila vlády v nejdůležitějším z křižáckých států.

Obyvatelstvo tohoto takzvaného Jeruzalémského království za Sibylina života tvořilo vedle starousedlíků asi 100 až 120 tisíc osob západoevropského původu označovaných jako Frankové. Stejně jako Sibylini předkové přišli tito lidé nejen z Francie, ale obecně především ze západní Evropy a usadili se na nově dobytých levantských územích. Vedle nich v této oblasti žili křesťané, neboť oblast před arabskou invazí v 7. století patřila Byzantské říši, a třikrát početnější muslimové (Arabové, Peršané i Turci), jichž bylo asi 300 až 350 tisíc. 

Přes rozdílné vyznání žila tato původní populace v poměrně bezproblémové koexistenci a většinou obývala venkovské oblasti. Území ovládaná křesťany tak od počátku obklopovalo množství států a státečků spravovaných muslimskými emíry, kteří patřili k různým etnikům i větvím islámu a rozhodně mezi nimi nepanovala svornost.

Rodinné patálie

Neznáme přesné datum Sibylina narození, bylo to někdy kolem roku 1160. Rodiče ji jako malou dívku poslali na výchovu do kláštera sv. Lazara v Betánii, kde byla abatyší její teta Yvetta. Hned v prvních letech dívčina života došlo k zásadnímu obratu – v roce 1162 zemřel Sibylin bezdětný strýc, jeruzalémský král Balduin III., takže trůn po něm převzal její otec hrabě Amaury. Sibyla se tím ocitla v přímé linii dědiců vlády.

Nový král se musel záhy vypořádat s jednou rodinnou nepříjemností, která se bezprostředně týkala i jeho dcery: jelikož byl se svou manželkou vzdáleně příbuzný, začali někteří tvrdit, že z církevního hlediska je jejich manželství neplatné. Rozhodl se proto s Agnes rozejít a znovu se oženit. Podařilo se mu ale dosáhnout legitimizace dětí, které s první ženou měl. Vedle Sibyly to byl ještě mladší syn Balduin, jenž měl jednou nastoupit na trůn. Z Amauryho nového sňatku s Marií Komnenou se dospělosti dožila pouze dcera Izabela.

U malého Balduina však velmi záhy propuklo malomocenství, neléčitelná zohavující nemoc, která jeho další životní vyhlídky značně omezovala. Bylo tedy nabíledni, že vládu jednou zdědí Sibyla a její potomci, což z mladé princezny dělalo prvotřídní partii. Samozřejmě ale mohla oslovit jen ty, kteří měli smysl pro dobrodružství. Spojit svůj osud s půdou tak horkou, jakou bylo Jeruzalémské království, ohrožované ze všech stran nevěřícími, nebylo pro každého.

Partie pro odvážné

Když Amaury I. v roce 1174 zemřel, měla Sibyla čtrnáct let a zůstávala stále neprovdaná. Její mladistvý nemocný bratr, který se stal novým jeruzalémským králem coby Balduin IV., jí ještě téhož roku za manžela vybral francouzského šlechtice Viléma z Montferratu. Ten se mohl chlubit výbornými kontakty, protože byl pokrevně spřízněný jak s francouzským králem Ludvíkem VII., tak německým císařem Fridrichem I. Barbarossou. Manželství nicméně netrvalo dlouho, protože po dvou letech Vilém zemřel na malárii. Sibyla mu ještě stačila porodit syna, jemuž dala tradiční jméno jeruzalémských panovníků Balduin.

Na ovdovělou šestnáctiletou dědičku se tehdy znovu upřela pozornost evropských šlechticů, kteří měli odvahu spojit svůj osud s vratkým křesťanským panstvím ve Svaté zemi – k Jeruzalému se tehdy nebezpečně blížila vojska Turků, vedených vládcem Egypta a Damašku Saladinem. Že takový riskantní podnik neláká každého, ukázala nešťastná anabáze se Štěpánem z Champagne. Tento francouzský aristokrat se ucházel o Sibylinu ruku a do Svaté země přicestoval s vidinou zajímavé politické kariéry. Když se však s tamními poměry seznámil a viděl nebezpečí a nejistotu, které jeruzalémská koruna skýtá, zásnuby zrušil a vrátil se do Evropy.

Odmítnutá nevěsta se musela cítit potupeně. Čas ale vše zhojil a ona se zamilovala do jiného muže, místního šlechtice Balduina, jenž nesl přídomek z Ibelinu. Jednalo se o rod nepříliš významného původu, kterému se ale povedlo vyšvihnout mezi nejvlivnější křesťanské rody v Levantě. Balduin z Ibelinu měl nicméně tu smůlu, že se v bitvě Mardž Ajjúnu proti Saladinovi v červnu 1179 dostal do tureckého zajetí, a přestože ho Sibyla zahrnovala dopisy ujišťujícími o její lásce, milostné vzplanutí vyprchalo, když se ukázalo, že mladý muž nemá dost peněz na výkupné. Balduinovi se sice povedlo obměkčit konstantinopolského císaře Manuela, který celou částku uhradil, jeho milovaná se však mezitím poohlédla jinde.

Hledání nového krále

Sibyliným novým manželem se stal příslušník starobylého západofrancouzského rodu, jenž odvozoval svůj původ od mytologické vodní víly Meluzíny, mladý rytíř Guido z Lusignanu. Princeznini příbuzní se při hledání vhodného partnera zaměřili na vlivné evropské šlechtice, kteří by mohli ohrožovanému křesťanskému panství ve Svaté zemi zajistit nové vojenské posily. Guido se zamlouval zvláště nevěstině matce Agnes, mnohem méně už samotnému králi Balduinovi IV., který ke sňatku nejprve nechtěl dát svolení, nakonec ale na naléhání rodiny ustoupil. 

Na Velikonoce roku 1180 (pro sňatek neobvyklé načasování, jak poznamenal kronikář Vilém z Tyru) se tedy slavila druhá svatba dědičky Jeruzalémského království, která věnem dostala hrabství Jaffa a Aškelon.

V roce 1183 se Balduinovi IV. přitížilo, jeho malomocenství nezadržitelně postupovalo, téměř ztratil zrak a stále méně dokázal ovládat ruce a nohy. Bylo nezbytně nutné, aby vládu předal. Královým nejbližším mužským příbuzným byl nyní jeho švagr Guido z Lusignanu, který se tak stal regentem země. Byl však slabým panovníkem stejně jako vůdcem vojsk, jež se připravovala na další střet se Saladinem. Slábnoucí Balduin, který to ostatně předvídal a původně sestru od tohoto sňatku zrazoval, se proto rozhodl svého švagra správy země zbavit a regentem určil jiného příbuzného – velkého Guidova konkurenta Raimonda z Tripolisu. Nástupnická práva pak převedl na Sibylina synka z prvního manželství Balduina, tehdy teprve šestiletého. Aby své rozhodnutí oficiálně stvrdil, nechal chlapce v roce 1183 v Chrámu Božího hrobu korunovat svým spolukrálem a malý Balduin V. sedící na trůně obdržel hold předáků země.

Jak se na tuto situaci asi dívala Sibyla? Prameny o tom mlčí. Zřejmě byla na synka hrdá, na druhou stranu jí byla vlastní ambicióznost, takže ji zřejmě ovládaly smíšené pocity. Mohlo ji ovšem těšit, že její muž se vlády nehodlal vzdát. Stáhl se do svých aškelonských držav a spolu s chotí vyčkával, kdy nadejde jejich čas. Sibyla mu mezitím porodila několik dcer, mužský dědic jim však chyběl.

Boj o trůn

Na nové lámání chleba došlo o už dva roky později v roce 1185, kdy malomocný král pocítil, že jeho konec se nezadržitelně blíží. Na smrtelné posteli definitivně určil za svého jediného nástupce synovce Balduina. Výslovně také zamítl jakékoliv nároky jeho nevlastního otce na správu země po dobu chlapcovy nedospělosti a regentská práva znovu potvrdil Raymondovi z Tripolisu. Jenomže ani Balduin V. nežil dlouho. Zemřel následujícího roku ve věku devíti let.

Přes bolest ze ztráty syna si Sibyla uvědomovala, že se jí nyní nabízí mimořádná příležitost chopit se s manželem konečně přímé vlády v království. Potíž tkvěla v poslední vůli malomocného krále, který Guida výslovně vyloučil. Mnozí proto upřednostňovali rodovou linii Sibyliny nevlastní sestry Isabely. Sibyla se ale nehodlala vzdát a po synkově skonu se o trůn sama přihlásila. Na rozdíl od svého manžela se těšila sympatiím mnoha místních baronů, kteří v ní viděli nezpochybnitelnou dědičku království. 

Tuto zvláštní atmosféru a rozložení sil odrážela samotná korunovace, která se uskutečnila ještě v roce 1186 v Jeruzalémě. Klíče ke královským insigniím, nezbytným při ceremoniálu, drželi tradičně jeruzalémský patriarcha a velmistři templářského a johanitského řádu. První dva stranili Sibyle, zatímco johanitský velmistr považoval uspokojení jejích nároků za porušení přísahy dané Balduinovi IV. Když viděl, že zůstal proti ostatním sám, klíč odevzdal tak, že ho vyhodil z okna své rezidence. Tímto gestem jasně vyjádřil svůj postoj k celé záležitosti.

Také samotná korunovace v chrámu Božího hrobu proběhla nestandardně. Jeruzalémský patriarcha Heraklios vložil korunu pouze na Sibylinu hlavu, zatímco druhá královská čelenka zůstala ležet na podušce. Ji pak nasadila sama královna Guidovi, klečícímu před ní. Navzdory této symbolice přenechala Sibyla otěže vlády v manželových rukou a sama do ní nezasahovala.

Nechuť značné části předáků ke Guidovi z Lusignanu však byla příliš velká, takže se vytvořila klika, která měla v úmyslu namísto něj dosadit manžela Sibyliny mladší sestry, princezny Isabely. Potíž byla v tom, že baroni se Homfreda z Toronu zapomněli zeptat, zda o trůn sám stojí. To se ukázalo jako fatální chyba, jelikož polekaný Homfred místo převzetí vlády vyhledal Sibylu s Guidem a složil jim lenní slib. Tím vzal zcela vítr z plachet odbojným baronům, jimž nezbylo než se podřídit a akceptovat neoblíbeného cizáka.

Svatá válka

Mnozí si uvědomovali, že by bylo dobré odložit spory stranou a pokusit se alespoň o základní jednotnost, protože křesťanské pozice ve východním Středomoří se ocitaly ve stále větším ohrožení. Přivolat z Evropy posily v podobě nové křížové výpravy se nepodařilo a neustálé spory o moc pouze nahrávaly muslimským nepřátelům. 

Obratný Saladin toho využil a v roce 1187 proti Frankům vytáhl se svými vojsky. Výsledkem byla 3. července bitva u Hattínu, která se odehrála ve zničujícím vedru a znamenala pro křesťany vedené Guidem katastrofální porážku. Nejenže jejich vojska byla rozprášena, ale sám král se dostal do zajetí a nevěřící postupně dobyli skoro všechny křesťanské državy včetně Jeruzaléma.

Sibyla zůstala jedinou představitelkou královské autority a ukázala velkou odvahu a odhodlanost. Doboví svědci vyzdvihují také její loajalitu manželovi. Nejdříve se uchýlila do Aškelonu, a když i ten nepřátelé oblehli, rozhodla se se Saladinem vyjednávat. Vydání města do rukou obléhatelů podmínila propuštěním jeruzalémského krále ze zajetí. Saladin jí nakonec vyhověl, a Sibyla se tak mohla s Guidem po roce odloučení v červenci 1188 opět setkat.

V tu dobu zůstávalo křesťanům z nejdůležitějších opěrných bodů pouze přístavní město Tyros. Královští manželé se ovšem nevzdávali. Podařilo se jim shromáždit novou armádu, s níž vytáhli k pevnosti Akko držené muslimy. Zároveň byly přivolány posily z Evropy, čímž začalo to, co historici označují za třetí křížovou výpravu. Jejího vyústění už se však Sibyla nedočkala. Při obléhání Akkonu podlehla v létě 1190 epidemii nakažlivé nemoci, jež ve vojenském ležení řádila. Bylo jí kolem třiceti let. Spolu s ní zemřely i dvě její dcery.

Guido z Lusignanu smrtí manželky ztratil legitimní nárok na vládu ve zbytku království. Z něj už beztak mnoho nezbývalo a neradostnou situaci se nepodařilo zvrátit ani přivolaným křižákům, mezi nimiž byl i anglický král Richard I. Lví srdce. Vláda křesťanů v Levantě tak v podstatě odešla spolu se Sibylou.

Image

Čtěte také

Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Pokud se chce lidstvo vydat do hlubokého vesmíru, nevezme si s sebou jen rakety, roboty a skafandry. Nevyhnutelně s námi poletí i naši nejmenší spolucestující – mikroorganismy. A podle nové studie by právě mikroorganismy mohly sehrát klíčovou roli při dobývání surovin mimo Zemi.

Tým vědců z Cornellovy univerzity a Univerzity v Edinburghu zkoumal, jak si bakterie a houby poradí s „těžbou“ kovů z meteoritu přímo na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Výsledky ukazují, že některé mikroorganismy dokážou v mikrogravitaci uvolňovat cenné kovy překvapivě efektivně. A někdy dokonce stabilněji než neživé chemické procesy.

Projekt BioAsteroid

Experiment s názvem BioAsteroid vedl astrobiolog Charles Cockell z Univerzity v Edinburghu. Vědci použili materiál z L-chondritu – typu kamenného meteoritu bohatého na různé prvky – a vystavili jej působení dvou mikroorganismů: bakterie Sphingomonas desiccabilis a houby Penicillium simplicissimum. Experiment na ISS provedl astronaut Michael Scott Hopkins, zatímco paralelní kontrolní verze probíhala v pozemské laboratoři při normální gravitaci.

Cílem nebylo jen zjistit, jaké prvky lze uvolnit, ale také jak mikrogravitace mění samotné chování mikrobů. To je zásadní otázka, pokud chceme v budoucnu těžit suroviny na Měsíci nebo asteroidech místo jejich drahého dovozu ze Země. 

Orbitální biotěžba

Mikroorganismy při svém metabolismu produkují karboxylové kyseliny – organické molekuly, které se dokážou navázat na minerály a pomoci je uvolnit z horniny. Tento proces se nazývá biomining (biologická těžba).

Aby vědci pochopili, co se během experimentu děje, analyzovali také tzv. sekundární metabolity – tedy molekuly, které mikroorganismy produkují mimo svůj základní metabolismus. Celkem sledovali 44 různých prvků, z nichž 18 bylo biologicky uvolněno.

Nejzajímavější výsledky přinesla houba Penicillium simplicissimum. V mikrogravitaci zvýšila produkci mnoha molekul (včetně karboxylových kyselin), výrazně podpořila uvolňování palladia a zároveň zvýšila extrakci platiny a dalších prvků. Právě palladium, patřící mezi tzv. platinové kovy, je technologicky velmi cenné – využívá se například v katalyzátorech či elektronice.

Překvapivě se ukázalo, že nebiologické loužení (tedy pouhé chemické rozpouštění bez mikrobů) fungovalo v mikrogravitaci hůře než na Zemi. Mikroorganismy naproti tomu dokázaly udržet extrakci na stabilní úrovni bez ohledu na gravitaci. To znamená, že mikroby nejen těží – ale mohou také stabilizovat proces v podmínkách, kde běžná chemie selhává.

Na Marsu i na Zemi

Výsledky ale nebyly jednoduché ani jednoznačné. Míra extrakce se výrazně lišila podle konkrétního kovu, druhu mikroorganismu a gravitačních podmínek. Vědci tedy nemohou říct, že „mikroorganismy těží ve vesmíru lépe“. Realita je evidentně komplexnější. Každý organismus reaguje jinak a kosmické prostředí představuje pestrou směs proměnných.

Budoucí mise k asteroidům nebo na Mars budou čelit zásadní otázce: kde vzít potřebný materiál? Přeprava kovů ze Země je extrémně nákladná, a pokud bychom dokázali využít místní zdroje pomocí mikrobů snížily by se náklady, zvýšila by se soběstačnost vesmírných základen a otevřela by se cesta k dlouhodobému osídlení.

Nejde ale jen o využití ve vesmíru. Biotěžba by mohla najít uplatnění také na Zemi při efektivnějším získávání kovů z chudých ložisek nebo při recyklaci důlních odpadů.

Image

Čtěte také

Měsíc jako nový Klondike? Tisíce kráterů mohou ukrývat biliony v surovinách

Situace Maďarské královské armády (MKH) se od půli roku 1944 jevila zoufale. Po neúspěšném pokusu o uzavření příměří se Spojenci donutili Němci v říjnu regenta admirála Miklóse Horthyho abdikovat a vlády se chopila strana Šípových křížů. Rozpoutala protižidovské represe a vojsko muselo dál válčit za Říši. Koncem prosince Sověti obklíčili Budapešť. Vojáci, jejichž nedávný vrchní velitel (Horthy) se už nacházel uvězněný v Bavorsku, ztráceli důvod bojovat a množily se dezerce. Wehrmacht proto přesouval oddíly problematického spojence na strážní a pracovní úkoly mimo Maďarsko. První formace MKH se do protektorátu začaly stahovat již zkraje roku 1945. Zatímco zbytky 24. pěší a 5. rezervní divize ustupovaly na jižní Moravu, 16. pěší divize, součást německého XXXXIX. Gebirgs-Armeekorps, směřovala přes Javorníky k Olomouci. Části této divize se přitom nacházely ještě v půli dubna 1945 na frontě u Jablunkovského průsmyku a bojovaly proti 1. čs. armádnímu sboru.

Padesátka Honvédů

Pokud jde o Jimramov, v polovině dubna tam nastoupilo šest německých četníků, následně přibylo přes 50 honvédů (příslušníků maďarské armády). Zesilovala rovněž aktivita druhé strany – 25. dubna 1945 partyzáni poškodili detonací jeden z pilířů tamního Benátského mostu. Když 5. května v Praze vypuklo povstání, na mnoha dalších místech vyvolalo díky rozhlasu revoltu, na Žďársku kromě okolí obce Svratka i v Jimramově. Povstalci vzali zbraně německým četníkům a 20 příslušníkům Todtovy pracovní organizace, rovněž Maďaři (50 mužů a štáb) vydali bez odporu 50 pušek, šest samopalů a další vybavení. Postupně se vzdávaly další skupiny Maďarů přicházející směrem od Korouhve a Poličky.

Jiskra...

Později došlo k přestřelce na borovnické silnici mezi povstalci a esesmany na třech motocyklech. Jeden stroj se třemi Němci projel až na nádvoří zámku, kde však právě maďarští vojáci učili povstalce zacházet se zbraněmi. Jeden útočník padl, z dalších dvou se stali zajatci. Odpoledne 5. května se pak vypravilo 16 dobrovolníků do Trhonic, kde odzbrojili 40 honvédů. Zpět se Jimramovští vraceli s puškami, samopaly, ale i s povozem s municí, a pancéřovými pěstmi. Mezitím ve Svratce (a později v Litomyšli) podepsal generálmajor László Karátsony (údajně jako zástupce celé maďarské 1. armády) dokument o spolupráci tamních jednotek MKH s revolučními výbory. Ráno 6. května odjeli tři povstalci s maďarským důstojníkem do Telecího, Korouhve a Oldříše, kde další oddíly předaly Čechům zbraně. Největší úlovek padl do povstaleckých rukou kolem 8.00 na poličské silnici u vápenky, kde se vzdalo 450 Maďarů. Kromě běžných pěchotních zbraní vzbouřenci přišli ke dvěma granátometům, dvěma minometům a třem protitankovým (PT) kanonům.

... a pak lavina

Dopoledne však na Jimramov začaly postupovat silné jednotky Wehrmachtu s obrněnou technikou. Z města je přivítala silná palba včetně PT kanonů 40 M, kdy maďarský vojín Jozsef „Pišta“ Szabó vyřadil jednou ranou dva nákladní vozy s municí. Němci nečekali tak silný odpor a dali se na ústup.

Sedmého května už po boku povstalců sloužilo 60 honvédů hlavně jako obsluha těžkých zbraní. Avšak 8. května došlo k vyjednávání mezi povstalci a německými parlamentáři o volném průjezdu městem. Proti ohromné přesile již Češi a Maďaři neměli šanci uspět. Zbraně byly ukryty v lesích, povstalci se ukryli ve městě a maďarští vojáci se stáhli zpátky do zámku. Jimramov tak 8. a 9. května zcela zaplnily valící se jednotky Wehrmachtu a Waffen-SS, docházelo k nehodám a k palbě z projíždějících kolon. Například 9. května ustupující okupanti na mostě zastřelili povstaleckého velitele Josefa Mrštíka a jeho synovce Ladislava Baštu. Kdo přesně byli honvédští spolubojovníci povstalců z Jimramova a co se s nimi stalo po válce, nevíme. Podobných vystoupení maďarských vojsk proti Němcům se odehrálo mnohem víc (v Týně nad Vltavou, Zlaté Koruně nebo třeba i v dánské Kodani) a je důležité, aby se i po 80 letech o těchto událostech vědělo. 

Honvéd proti Wehrmachtu

1. Plynová maska 34 M.
2. Ruční granát 36 M. (36 M. kézigránát) s nárazovou pojistkou a násadkový granát 42 M. (kézigránát 42M.). Ten měl na horním víku závit, na nějž se dala našroubovat další hlavice.
3. Cigarety pro MKH a maďarská verze německé čokolády Scho-Ka-Kola.
4. Pistole Frommer 37 M. v ráži 9 mm Browning.
5. Polní čepice (ernyös tábori sapka) původně pro horské a hraničářské jednotky.
6. Polní blůza (39 M. tábori zubbony) z vlny, na límci červené dělostřelecké pruhy.
7. Pouzdro pro pistoli Frommer 37M. v ráži 9 mm Browning.
8. Maskovací stanový dílec/celta (38 M. sátorlap).
9. Chlebník s ešusem 34 M. (34 M. csajka).
10. Polní láhev (35 M. tábori kulacs).
11. Kalhoty rovného střihu po vzoru německých kalhot vystřídaly složitější a dražší rajtky. Přestože se k nim zavedly kotníkové boty se spinkami, dělostřelec má staré kanady 35 M. (35 M. gyalogos bakancs).

Image

Čtěte také

Expanze regenta Miklóse Horthyho: Maďarská armáda za druhé světové války

Nový rozsáhlý průzkum mezi 10 000 studenty ukazuje, že digitální svět si našel cestu i do těch nejintimnějších momentů. Podle valentýnských anket sociálních aplikací Yik Yak a Sidechat přiznalo 35 % studentů, že během sexu kontrolují sociální sítě nebo píšou zprávy. A to není zdaleka vše: 24 dotázaných uvedlo, že během sexu přerušili akt, aby odepsali své mámě.

Zajímavé je, že ačkoli jsou telefony přítomné i v ložnici, samotné vztahy často vznikají „postaru“. Více než 70 % studentů uvedlo, že svého současného nebo posledního partnera poznali osobně. Pouze 29 % se seznámilo online. To může naznačovat paradox současné generace: digitální svět je všudypřítomný, ale klíčové vztahy stále vznikají tváří v tvář.

Koleje jako laboratoř intimity

Studentské bydlení přináší vlastní specifika. 7 % respondentů přiznalo, že měli sex, zatímco jejich spolubydlící byl ve stejném pokoji (a byl vzhůru), 15 % uvedlo, že čekali, až spolubydlící usne, a teprve pak si „užili večer“. Koleje tak fungují jako experimentální prostor, kde se testují hranice soukromí i tolerance.

Průzkum také ukázal, že digitální technologie neovlivňují jen pozornost během sexu, ale i důvěru ve vztazích. 22 % studentů například přiznalo, že partnerovi „neustále“ kontrolují telefon – 15 % to udělalo a litovali toho. Mobil se tak stává nejen nástrojem komunikace, ale i zdrojem podezření a konfliktů. Vztahová intimita se dnes částečně odehrává skrze displej.

A ještě jedna zajímavost: 15 % studentů uvedlo, že odešli z rande, aby se vyspali s někým jiným a klidně by to udělali znovu. Rychlost rozhodování i přepínání mezi partnery jako by odpovídala tempu digitální doby.

Co to vypovídá o generaci?

Ankety aplikace Sidechat probíhaly na 23 kampusech elitních univerzit – na Harvardově univerzitě, Yaleově, Kolumbijské, Pennsylvánské a Dukeově. Průzkum aplikace Yik Yak byl ještě rozsáhlejší – zahrnoval celkem 480 kampusů včetně například Rutgers University, Pensylvánské státní nebo Státní univerzity v San Diegu.

Výsledky neukazují jen pikantní detaily ze studentských ložnic. Naznačují hlubší trend: technologie se staly natolik samozřejmou součástí života, že nezmizí ani ve chvílích fyzické intimity. Psychologové by mohli mluvit o roztříštěné pozornosti, sociologové o redefinici soukromí a vztahových hranic. Jedno je ale jisté – generace vyrůstající s chytrým telefonem v ruce si ho zřejmě nenechá vzít ani v posteli. Otázka do budoucna tak nezní, zda telefony z intimity zmizí, ale spíš: jak se promění naše vztahy, když notifikace soupeří s lidským dotekem?

Image

Čtěte také

Mýtus spontánního sexu: Je skutečně lepší než ten plánovaný?

V loňském roce se oči odborníků i veřejnosti upínaly k mezihvězdné kometě 3I/ATLAS, která prosvištěla Sluneční soustavou rychlostí asi 68 km/s – více než dvojnásobkem rychlosti Země kolem Slunce. Astronomové znají potulné měsíce, bludné planety, a dokonce i hvězdy pádící vesmírem. Představme si ale něco mnohem extrémnějšího: černou díru letící rychlostí tisíců kilometrů za sekundu. Tak rychlou, že by ji nic nezastavilo – a my bychom si jí všimli teprve ve chvíli, kdy by začala rozhazovat dráhy vnějších planet. Zní to jako sci-fi? Ještě donedávna ano…

Raketový kopanec

Příběh začíná v 60. letech, kdy novozélandský matematik Roy Kerr našel řešení Einsteinových rovnic obecné relativity popisující rotující černé díry (tzv. Kerrovu metriku). Z toho vyplynuly dvě zásadní věci: černou díru lze popsat jen třemi parametry: hmotností, rotací a elektrickým nábojem.

Rotace černé díry je obrovskou zásobárnou energie. Podle vztahu E = mc² má i energie svou „hmotnost“. U rotující černé díry může až 29 % její hmotnosti existovat ve formě rotační energie. Britský fyzik Roger Penrose už před půl stoletím ukázal, že tuto energii lze teoreticky „vytěžit“.

A nejde o zanedbatelné množství: černá díra může obsahovat přibližně stokrát více využitelné energie než hvězda o stejné hmotnosti. Zatímco hvězda uvolňuje svou energii postupně během miliard let jadernou fúzí, rotační energie černé díry se může při dramatických kosmických událostech – například při splynutí dvou černých děr – uvolnit během několika sekund.

Rotující černá díra je tedy jako kosmická baterie. A co by se stalo, kdyby se dvě takové černé díry srazily?

Když se dvě rotující černé díry spojí, uvolní během několika sekund obrovské množství energie ve formě gravitačních vln. Díky superpočítačovým simulacím víme, že pokud jsou osy rotace obou černých děr vhodně natočené, gravitační vlny se vyzáří nerovnoměrně – silněji jedním směrem. A zákon zachování hybnosti udělá zbytek.

Výsledkem takového procesu může být, že nově vzniklá černá díra dostane „kopanec“ jako raketa a může být vystřelena rychlostí až tisíců kilometrů za sekundu – až kolem 1 % rychlosti světla. Takový objekt pak už neobíhá galaktické jádro po elegantní křivce jako hvězdy. Letí téměř přímočaře – jako projektil.

Od teorie k realitě

Teorie zůstávala teorií až do roku 2015, kdy observatoře LIGO a Virgo poprvé zachytily gravitační vlny ze srážky černých děr. Detekovaly i tzv. dozvuky – doznívání nově vzniklé černé díry, připomínající zvuk ladičky. Z tohoto signálu lze vyčíst, jak rychle se černá díra točí. A data ukázala něco překvapivého. Řada černých děr má náhodně orientované rotace a některé nesou obrovské množství rotační energie. To přesně odpovídá podmínkám potřebným pro vznik silného „raketového kopance“.

Malé uprchlé černé díry jsou bohužel téměř neodhalitelné. Ty supermasivní – o hmotnosti milionů až miliard sluncí – však po sobě zanechávají výrazné stopy. Při průletu galaxií stlačují mezihvězdný plyn, který se následně hroutí a dává vzniknout novým hvězdám, podobně jako když za letadlem vzniká kondenzační čára. Výsledkem je dlouhý, nápadně přímý pás nově zformovaných hvězd táhnoucí se napříč galaxií.

Černé díry na útěku

V roce 2025 publikovali astronomové několik pozorování těchto podezřele přímých hvězdných pásů. Tým vedený Pieterem van Dokkumem z Yaleovy univerzity analyzoval snímky z teleskopu Jamese Webba a objevil jasný pruh dlouhý asi 200 000 světelných let. Počítačové modely naznačují, že by mohlo jít o stopu černé díry o hmotnosti 10 milionů sluncí, letící rychlostí téměř 1 000 km/s.

Další případ se týká galaxie NGC 3627, kde byl pozorován přímý hvězdný pás dlouhý 25 000 světelných let. Podle vědců je možné, že za jeho vznikem stála černá díra s hmotností okolo dvou milionů sluncí, pohybující se rychlostí 300 km/s. Jde o první náznaky důkazů, že prchající černé díry skutečně existují.

Pokud existují obří uprchlé černé díry, logicky by měly existovat i ty menší – jen je těžší je odhalit. A rychlosti, které pozorujeme, jsou dostatečné k tomu, aby černé díry cestovaly mezi galaxiemi. Teoreticky tedy není nemožné, že by se některá mohla objevit i v naší Sluneční soustavě. Důsledky by patrně byly katastrofální – destabilizace planetárních drah a gravitační chaos. Naštěstí pravděpodobnost takového scénáře je extrémně malá.

Prchající černé díry nejsou jen teoretickou kuriozitou, ale dalším důkazem, že vesmír je dynamičtější a dramatičtější, než jsme si ještě před pár desetiletími dokázali představit. Pravděpodobnost, že by se některá objevila v našem kosmickém sousedství, je naštěstí mizivá. Přesto samotná možnost, že galaxiemi putují tito temní uprchlíci vystřelení dávnými srážkami, dodává příběhu vesmíru nový a fascinující rozměr.

Image

Čtěte také

Výstřednosti temných monster: Nejjasnější, nejstarší a potulné černé díry

Okolo mladých vojenských teoretiků Rudé armády se začala stahovat počátkem jara 1937 stahovat neviditelná smyčka. V ústředí NKVD, ovládaném fanatickým Nikolajem Ježovem, se z výpovědí dříve zatčených důstojníků i členů strany pomalu rodila osnova procesu. K zasazení rozhodného úderu vrchnímu velení vojska se ale Stalin ještě neodhodlal. 

Rudá armáda jako jediná síla v zemi disponovala mocí skutečně ohrozit generálního tajemníka a jeho věrné. Útok proto musel být připraven pečlivě a proveden velmi rychle, aby se armáda případně nezmohla na obranu svých velitelů. Plíživé náznaky blížící se pohromy se nicméně projevovaly stále zřetelněji a vše dosáhlo vrcholu v květnu.

Image

Čtěte také

Z hrdinů bolševické revoluce vlastizrádci: První vlna čistek v Rudé armádě

Případ Tuchačevskij

Nejprve Michailu Tuchačevskému politbyro zrušilo cestu do Londýna na korunovaci krále Jiřího VI. To byl však jen začátek, krátce nato Vorošilov pokořil nenáviděného podřízeného tím, že jej zbavil funkce svého zástupce a přeložil na pozici velitele bezvýznamného Povolžského vojenského okruhu. Zavržený Tuchačevský se podle rozkazu odebral do Kujbyševa, ale ani se nestačil seznámit s novým působištěm, když ho 22. května v tajnosti zatkli a dopravili do Moskvy. 

Nejednalo se zdaleka o jedinou personální změnu – celá plejáda vojenských reformistů, jako Jona Jakir, Jeronim Uborevič či Boris Feldman, byla v té době odsunuta z exponovaných funkcí velitelů klíčových vojenských okruhů nebo vysokých míst na lidovém komisariátu obrany. Tento postup v období Velkého teroru zpravidla znamenal, že se blíží zatčení takto postižených osob.

V následujících dnech proběhla nejvyššími patry Rudé armády vlna zatýkání. Jona Jakir se dozvěděl o uvěznění Tuchačevského na konferenci Kyjevského vojenského okruhu a zpráva jej velmi zasáhla. Následně dostal 27. května příkaz, aby se dostavil do Moskvy. Uposlechl, ale do hlavního města již svobodný nedorazil, jelikož v Brjansku jeho soukromý vagon odstavili na vedlejší kolej a hrdinu občanské války zadržela NKVD. Ve stejné době si policie přišla pro Uboreviče. Význam těchto zatčení rychle pochopil vedoucí Politického oddělení Rudé armády Jan Gamarnik, který v předtuše, že i u jeho dveří zabuší muži v kožených kabátech, raději spáchal 31. května sebevraždu.

Výslechy na Lubjance

Ve dnech 1. až 4. června 1937 se na lidovém komisariátu odehrálo mimořádné zasedání Vojenské rady, kterého se osobně zúčastnil i Stalin. Hlavním tématem se stalo odhalení kontrarevoluční vojensko-fašistické organizace, o čemž přítomné osobně zpravil sám generální tajemník. Mezitím se na Lubjance odehrávaly výslechy, jež měly posloužit za hlavní důkazy spiknutí. 

Stalin na přípravu procesu, který neměl mít formu monstrózního představení jako v předchozích dvou případech, osobně dohlížel. Role soudců připadla kolegům zatčených důstojníků v čele s maršály Buďonným a Vasilijem Bljucherem, velitelem Dálnovýchodního frontu. Ten se ještě před Gamarnikovou sebevraždou svému kolegovi svěřil, že mnozí členové tribunálu dostali nabídku, kterou nešlo odmítnout: buď převzít roli soudců a vyřknout požadované verdikty, nebo se ocitnout mezi obviněnými.

Na lavici obžalovaných usedl mimo Tuchačevského, Uboreviče a Jakira ještě velitel moskevského vojenského okruhu August Kork i jeho zástupce Boris Feldman. Ke skupině dále přiřadili šéfa Osoaviachimu (dobrovolnická organizace pro podporu ozbrojených sil) Roberta Eidemana, k propojení Tuchačevského s dřívějšími spikleneckými centry posloužili Vitovt Putna a Vitalij Primakov zatčení již v předchozím roce. 

Obžaloba v procesu, který se odehrál 11. června, přisuzovala výše zmíněným zosnování plánů na svržení vlády komunistické strany, zavraždění Stalina, Molotova i dalších členů politbyra a spojenectví s Německem i Polskem. Tribunál se ale vypořádal i s teoretickými pracemi těchto reformátorů a představitelé caricynské skupiny si nenechali ujít příležitost zcela pokořit a dehonestovat své teoretické oponenty. Buďonnyj přímo napadl obžalované, že zločinně zdůrazňovali význam tanků a upřednostňovali je před jezdectvem. V podstatě tak došlo k úplnému odmítnutí koncepce hluboké operace i degradaci role mechanizace v armádě, jelikož obžalované vinili i ze snahy o sabotáž sovětského zbrojního průmyslu. Technická selhání některých tanků (zejména nepovedeného T-35) pak byla předložena coby důkaz jejich rozvratné činnosti.

Krátký proces

Třebaže o skutečném provinění obžalovaných lze s úspěchem pochybovat a neexistují náznaky, že by se dopustili čehokoliv z toho, co přičítali žalobci, jejich osud byl dávno zpečetěn. Pod přísnou taktovkou Vasilije Ulricha, předsedy Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR, se soudci stali jen diváky procesu, který během jediného dne celé přelíčení uzavřel osmi rozsudky smrti. Vykonání ortelů se odehrálo vzápětí – důstojníky vyvlekli na dvůr budovy NKVD v Dzeržinského ulici a jednoho po druhém zastřelili. Stručná tisková zpráva o jejich odsouzení vyšla ještě 11. června. 

Ani v okamžiku svého triumfu ovšem Vorošilov, Buďonnyj a ostatně ani sám Stalin neměli náladu k umírněnosti. Jakir se ještě před jednáním soudu dopisem obrátil na lidového komisaře obrany s žádostí, aby vzhledem k jeho službě a čestné práci v Rudé armádě ušetřil rodinu odsouzeného. Mstící se Vorošilov k dopisu jen připsal stručnou větu: „Obecně pochybuji o čestnosti nečestného člověka.“ 

Rodinní příslušníci zastřelených proto putovali do vyhnanství v Astrachani, kde se shledali s příbuznými dalších popravených důstojníků. Odtud je převezli do táborů na Sibiři, děti do dětských domovů a později v dospělosti coby potomky nepřátel lidu také do gulagu. 

O nic lépe se nezachoval ani Stalin. Na jeho výslovný příkaz byla zastřelena Tuchačevského matka, sestra i dva bratři a jeho dcera odeslána do táborů na Sibiři v den, kdy dovršila plnoletosti. Pomstychtivost vítězů dopadla i na manželky Korka a Gamarnika, které také skončily svůj život na popravišti.

Rozkaz č. 00447

Likvidace části velení Rudé armády otevřela dveře k masivní čistce v celém důstojnickém sboru. Její nejrozsáhlejší etapa se časově překrývá s hlavním obdobím Velkého teroru, který v SSSR začal 30. července 1937 vydáním rozkazu č. 00447, v němž Stalin a Ježov požadovali zásah proti nepřátelům režimu a stanovovali orgánům NKVD závazné kvóty zatčených a popravených, které musely splnit, nechtěli-li sami příslušníci tajné policie čelit obvinění z protistátní činnosti.

V důsledku rozsáhlých čistek došlo v průběhu roku 1937 k propuštění 18 658 důstojníků, což tvořilo 13 % celkového stavu důstojnického sboru. Z toho 2 194 mužů patřilo mezi politické pracovníky (politruky), což souviselo se snahou o politické ovládnutí vojska. V následujícím roce pak bylo postiženo dalších 16 362 důstojníků, tedy 9 % příslušníků sboru. Zásadní oslabení čistek přinesl rok 1939, kdy armádu opustilo 2 473 důstojníků. Nejčastěji byla příčina propuštění politického rázu: z 21 168 propuštěných mezi 1. březnem 1937 a 1. březnem 1938 muselo celých 17 413 odejít z politických důvodů. 

Stoupenci Trockého na mušce

Celkem v průběhu nejhoršího období teroru – takzvané ježovštiny – muselo odejít z armády, letectva a orgánů politické správy armády 34 301 důstojníků, z čehož 24 190 bylo propuštěno kvůli politickým motivům. Hlavní pozornost při politickém pronásledování se přitom zaměřovala na skutečné nebo domnělé stoupence Lva Trockého. K obvinění z trockismu stačilo málo – třeba jen přátelství s osobami dříve odsouzenými coby nepřátelé lidu.

Propuštění z armády tvořilo předpoklad pro další perzekuce. Mezi březnem 1937 a březnem 1938 tribunály a mimořádné komise odsoudily celkem 5 329 bývalých důstojníků k různě vysokým trestům, nejčastěji na tři až pět let vězení. Rozsudky smrti byly méně časté, mezi roky 1938 až 1940 jich soudy vynesly 692.

Hlavní vlna teroru se vyčerpala v roce 1938, kdy se její obětí stal sám šéf NKVD Ježov (v listopadu odvolán z funkce, v příštím roce zatčen a v únoru 1940 popraven). Nicméně navzdory tomuto uklidnění perzekuce v omezené míře pokračovaly až do německé invaze do SSSR a jejími posledními oběťmi se stali generálové Pavel Ryčagov a Ivan Proskurov, popravení i se svými spolupracovníky v říjnu 1941.

Masové perzekuce

V celkových číslech se teror podepsal na důstojnickém sboru méně, než se dříve předpokládalo. Z důvodu razantního rozmachu velikosti armády rostl i počet důstojníků, kterých v roce 1937 sloužilo v pozemních silách asi 144 300, z čehož bylo kvůli politickým důvodům propuštěno a jinak perzekvováno 11 034 tedy 7,7 %. Menší podíl vidíme v následujících letech, kdy ze 179 000 důstojníků v roce 1938 z politických příčin odstranili 6 742 (3,7 %). Obdobná procenta platila i v letectvu. Celkem se mezi roky 1937 až 1940 perzekuce dotkla minimálně 38 527 osob.

Teror se výrazně promítl především v nejvyšších patrech armádní hierarchie, když jen od jeho zahájení v létě 1936 do listopadu 1937 bylo odvoláno z funkcí nebo zatčeno sedm velitelů vojenských okruhů a 12 jejich zástupců, 20 velitelů sborů, 36 velitelů divizí, 19 velitelů brigád a 134 velitelů pluků. Rozměr a bezohlednost čistek v nejvyšším velení jasně dokumentuje skutečnost, že z devíti soudců procesu s Tuchačevským se konce čistek dožili ve zdraví pouze tři: Stalinův dávný spojenec maršál Buďonnyj, loajální profesionál Boris Šapošnikov a předseda tribunálu Ulrich. 

Čtyři ze soudců (Jakov Alksnis, Ivan Bělov, Pavel Dybenko, Nikolaj Kaširin) byli v létě 1938 popraveni, maršála Bljuchera pak umlátili během výslechů příslušníci NKVD. Jelisej Gorjačov ve strachu ze zatčení v prosinci 1938 spáchal sebevraždu.

Krev ve všech patrech

V důsledku těchto perzekucí stanuli na popravišti nebo z jiných příčin zemřeli tři z pěti maršálů, 13 z 15 armádních velitelů, osm z devíti admirálů flotily a admirálů 1. stupně, 50 z 57 sborových velitelů, 154 ze 186 divizních velitelů, všech 16 armádních politických komisařů, 25 z 28 sborových politických komisařů. Dále 58 ze 64 divizních politických komisařů, všech 11 náměstků lidového komisaře obrany a 98 ze 108 členů Nejvyššího vojenského sovětu.

Zásadním důsledkem čistek a teroru se stalo, že Rudá armáda byla na konci 30. let výrazně oslabena, zastánci myšlenek motorizované a mechanizované války popraveni a ke slovu se dostali tradicionalisté. To mělo za následek nejednoznačnost v otázce využití tanků a naddimenzované zastoupení jezdectva v celé armádě. 

Procesy také vyvolaly strach nižších důstojníků projevit vlastní úsudek a iniciativu – stali se jen slepými vykonavateli vůle svých nadřízených. Tyto rány se jen obtížně hojily a jejich ozvěny se krvavě projevily v průběhu zimní války (1939–1940) a zejména pak po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941.

Image

Čtěte také

Šílený hon na čarodějnice: Zastřelení komunisty Kirova odstartovalo sérii stalinských čistek

Suchozemské ploštěnky (Platyhelminthes) patří mezi nenápadné, ale ekologicky problematické invazní druhy. Do Evropy se nejčastěji dostávají spolu s dováženými rostlinami – ukryté v květináčích či substrátu.

Jenže vědce dlouho trápila jedna otázka: jak se tito velmi pomalí živočichové dokážou šířit mezi sousedními zahradami? Ploštěnky se pohybují jen několik metrů za den. Přesto se objevují na místech vzdálených desítky až stovky metrů od původního výskytu. Musí tedy existovat další, dosud neznámý mechanismus jejich přenosu.

Čtyřnozí pašeráci

Francouzský parazitolog a zoolog Jean-Lou Justine z Národního přírodovědného muzea v Paříži a australský zoolog Leigh Winsor z Univerzity Jamese Cooka nedávno zjistili, že invazní druh suchozemské ploštěnky – Caenoplana variegata pomáhají šířit psi a kočky.

Klíčem k odpovědi byla data z více než 12 let hlášení veřejnosti ve Francii. Díky projektům občanské vědy lidé dokumentovali výskyt ploštěnek na svých zahradách, fotografovali je a zasílali vědcům.

Při analýze těchto hlášení vyšlo najevo něco nečekaného: ploštěnky byly nalezeny přichycené na srsti psů a koček. To znamená, že domácí mazlíčci fungují jako „dopravní prostředek“ mezi zahradami, parky a dalšími lokalitami.

Efektivní kolonizátor

Ve Francii se vyskytuje přibližně deset invazních druhů ploštěnek. Překvapivě se však na srsti zvířat objevoval pouze jeden druh – Caenoplana variegata. 

Tento druh má několik vlastností, které z něj dělají ideálního kolonizátora. Produkuje mimořádně lepivý sekret, který mu umožňuje pevně se přichytit k podkladu – včetně zvířecí srsti. Živí se bezobratlými, zejména členovci. Díky tomu je ekologicky velmi flexibilní a snadno se přizpůsobí novému prostředí. A v neposlední řadě se dokáže reprodukovat i bez páření (nepohlavně). Stačí tedy jediný jedinec, aby založil novou populaci.

Domácí psi a kočky urazí značné vzdálenosti – nejen při každodenních procházkách, ale i při cestování se svými majiteli mezi městy či dokonce státy. To znamená, že ploštěnka z jedné zahrady může být převezena o kilometry dál, odpadnout v novém prostředí a tam založit novou populaci. Z ekologického hlediska jde o významný faktor, který může významně přispívat ke globálnímu šíření invazních druhů.

Suchozemské ploštěnky jsou predátoři půdních bezobratlých, včetně žížal a dalších organismů klíčových pro zdraví půdy. Jejich šíření může narušovat půdní ekosystémy, ovlivňovat rozklad organické hmoty a měnit strukturu půdní fauny. Studie publikovaná v časopise PeerJ tak rozšiřuje naše chápání toho, jak lidská činnost – byť nepřímo – podporuje biologické invaze.

Image

Čtěte také

Nezabíjet, nerozmačkávat, nerozřezávat! V Texasu se šíří toxická invazní ploštěnka

Vědci se nejednou vracejí k antibiotikům, která jejich předchůdci z nejrůznějších důvodů zavrhli už v raných fázích vývoje nového léku. Příkladem je sequanamycin A testovaný už v 60. letech minulého století proti bakterii Mycobacterium tuberculosis vyvolávající tuberkulózu. Tato látka sice silně potlačuje množení bakterie, ale v organismu je nestabilní a rychle se odbourává. V současné době se světem šíří původci tuberkulózy odolní vůči širokému spektru antibiotik, a tak vědci z farmaceutické společnosti Sanofi vedení Sophií Lagrangeovou po sequanamycinu A opět sáhli.

Nejprve zkoumali, jakým způsobem na bakterie působí. Ukázalo se, že jeho účinek je podobný jako u erytromycinu, ale na cílové molekuly se váže o poznání důkladněji. Vědci proto původní molekulu sequanamycinu A modifikovali. Kromě jiného tím dosáhli účinnějšího pronikání antibiotika do nitra bílých krvinek z třídy makrofágů, kde se původce tuberkulózy často ukrývá.

Zatím na myších

Při testech na myších se potvrdilo, že varianta sequanamycinu označovaná jako SEQ-9 proniká do plic a dokáže tam hubit bakterie Mycobacterium tuberculosis. Důležitá je i skutečnost, že SEQ-9 účinkuje i proti bakteriím, jež si dokázaly vyvinout odolnost k původní molekule sequanamycinu A. Myši nakažené tuberkulózou SEQ-9 velmi rychle vyléčí. Při léčbě nákazy vysoce rezistentními kmeny tuberkulózy nespoléhají vědci na jediné antibiotikum, ale obvykle podávají pacientům kombinaci několika léků. Uzdravení pak bývá rychlejší a riziko vzniku rezistence významně klesá.

Proto vědci testovali SEQ-9 v kombinaci se čtyřmi různými antibiotiky. S každým z těchto léků likvidoval SEQ-9 bakterii Mycobacterium tuberculosis účinněji. Lagrangeová a její spolupracovníci otestovali SEQ-9 i v „trojkombinaci“ s antibiotiky bedaquilinem a pretomanidem. Výsledky byly srovnatelné s trojkombinací této dvojice antibiotik s linezolidem, který se nasazuje proti vysoce rezistentním kmenům tuberkulózy, ale má silné vedlejší účinky. 

Lagrangeová a spol. nemíří se SEQ-9 k pacientům nakaženým bakterií Mycobacterium tuberculosis. Věří, že molekulu potenciálního antibiotika dokážou dále vylepšovat. Nové varianty chtějí otestovat v kombinaci s mnoha dalšími léky a teprve na základě výsledků těchto experimentů plánují požádat o první klinické testy nového antibiotika proti tuberkulóze.

Image

Čtěte také

Hon na nová antibiotika: Do boje s bakteriemi vyráží i košťálová zelenina