Bláznivá zrychlená slova

• David Seville | Witch Doctor | 1958

Rozverná, dodnes oblíbená a často znovu nahrávaná píseň o pánovi, který jde k šamanovi, protože ho trápí láska, otevřela celému světu možnosti manipulace se zvukem. Ross Bagdasarian, Američan s arménskými kořeny, se nejdřív etabloval jako úspěšný skladatel – na některých písních dokonce spolupracoval se svým bratrancem, podstatně známějším spisovatelem Williamem Saroyanem. Poté si zvolil srozumitelnější pseudonym David Seville a žebříčky se pokusil dobýt v době, kdy už mu táhlo na čtyřicet.

Koupil si proto speciální magnetofon, musel však sáhnout hluboko do rodinných úspor: Přehrávač ho totiž vyšel na 200 dolarů, což v polovině minulého století znamenalo malé jmění. Seville si skladbu Witch Doctor představoval jako rozhovor vypravěče se šamanem, s tím že on sám nazpívá oba, ale díky moderní technice si změní témbr. Šamanský part proto nahrával na poloviční rychlost, a když jej pak pustil normálně, získal komicky kvičivý hlas, pronášející nesmyslná slova jako „ú, í, u-a-á, ting teng, wala wala bing beng“. S nahráváním nakonec experimentoval dva měsíce.

Úspěch se každopádně dostavil okamžitě, protože netradiční skladbu podpořil také vtipný videoklip, který pro změnu využil možnosti kamery – a zachránil společnost Liberty Records před krachem. Seville pak pisklavé hlasy využil znovu, když vdechl život fiktivní kapele kreslených veverek s názvem Alvin a Chipmunkové.

U nás skladbu Witch Doctor, počeštěnou jako Zázračný doktor, nazpívala herečka Aťka Janoušková, které ovšem s vysokým hláskem nemusela pomáhat žádná technika. V tuzemské verzi nejde „pán z Kentucky“ za doktorem kvůli lásce, nýbrž proto, „že má nervy na cucky“. Pomohou mu však tatáž nesmyslná slova lékaře. 

Pro ženu, nebo pro holčičku?

• Gilbert O’Sullivan | Clair | 1972

V pomalé baladě s houslovým podkladem vyznává Gilbert O’Sullivan lásku jisté Clair, po níž je píseň pojmenována: Prý jí podlehl a kdykoliv ji opouští, trhá mu to srdce. Zároveň opakovaně dodává, že by si ji chtěl vzít. Pojala by však ona za muže jeho? Zdánlivě nejde o nic neobvyklého, jenže bližší poslech odhalí v textu cosi záludného.

Interpret totiž zpívá o tom, že chodí Clair hlídat – jinými slovy titulní hrdinka není žena, ale malá holčička, konkrétně tříletá dcera O’Sullivanova manažera. Ve skladbě zaznívá dětský smích a z jejího celkového ladění lze získat dojem, že má „strýček“ holčičku rád, jako by byla jeho vlastní dcerou. Ona pak mimo jiné škádlivě vykřikuje, že si ho jednou vezme. S nevinnou interpretací ovšem příliš nesouzní relativně silná prohlášení v úvodu, která působí jako vyznání lásky. A pak také slova: „Je mi jedno, co říkají ostatní, pro mě jsi víc než jen dítě!“ 

Únosce, možná i vrah

• Falco | Jeanny | 1985

Skladba Jeanny vzbudila ve své době takový rozruch, že ji některé západoněmecké televizní a rozhlasové stanice z etických důvodů odmítaly vysílat. Po jejím bojkotu volaly i mnohé feministické organizace. Ve východním Německu ji v rádiu nehráli vůbec a pouštět se nesměla ani v klubech. Rakouský zpěvák Johann Hölzel, vystupující pod pseudonymem Falco, ji složil spolu s holandskými hitmakery Robem a Ferdim Bollandovými. Ferdi se svěřil, že jej ke skladbě pojednávající o zmizelé 19leté dívce inspirovaly obrázky ztracených dětí, které vídal ve Spojených státech na krabicích mléka. Prohlašoval přitom, že mělo jít o „protest song“ na podporu žen, nikoliv o píseň glorifikující jejich zneužívání.

V mixu angličtiny a němčiny, typickém pro Falcovy písně, slyšíme jednak slova refrénu nabádající Jeanny, „aby přestala žít ve svých snech“, že „život není tím, čím se zdá“ a že je tu „někdo, kdo ji potřebuje“. Z dalších slok však vyplývá, že je vypravěč dívkou posedlý a unesl ji. Zároveň ji ujišťuje, že je nikdo nenajde a že už navždy budou spolu.

Videoklip pak zachází ještě dál: Falco jako protagonista v něm nese v náručí zřejmě mrtvou dívku, kterou podle všeho zavraždil, a své pobídky už tedy směruje k bezvládnému tělu. Falco děsivý text bránil tvrzením, že je hrdina stalker a celý příběh se odehrává jen v jeho myšlenkách. 

To, komu vlastně svatební oznámení pošleme (a komu ostentativně ne), vypovídá hodně o nás samých. V zásadě jde ale jen o modifikovanou variantu trojkolových ohlášek, jejichž praxi roku 1213 stvrdil bulou papež Inocenc III. 

Proč by někoho ve farnosti, vsi, nebo v celém kraji mělo vůbec zajímat, že se budete vdávat či ženit? Důvod byl velmi praktický: každý si mohl sáhnout do svědomí a zavčasu sňatku zabránit. Třeba proto, že ženich a nevěsta mohli být bratr a sestra. Právě potlačení incestních tendencí a příbuzenského křížení nejrůznějších nemanželských levobočků mělo zabránit možné genetické katastrofě. Ohlášky měly také v dostatečném předstihu připravit terén a urovnat případné letité rodinné spory tak, aby samotná svatba už probíhala co nejpoklidněji. 

Loučení se svobodou

Zvyk, který má své kořeny v přechodových rituálech, se poprvé uchytil v antice. Průkopníci „zapíjení“ svobody byli pravděpodobně Sparťané, kteří si až do rána při pohárech vína nastávajícího ženicha dobírali. Ten pil většinou „nealko“, nebo svůj nápoj hojně ředil vodou. Proč? Už následující večer se od něj očekával výkon, o kterém měl pramalé tušení a nesouvislé narážky starších mužů většinou nechápal.

Umírněnou variantou spartského předsvatebního veselí byla třeba francouzská as l'enterrement de vie de garçon, tedy pohřbívání chlapce. To ženy si, v kruhu kamarádek či sester, dopřávaly vonné koupele se zpěvy. Třeba v oslím mléce, když na to měly. Obecně mělo loučení dívek se svobodou tklivý charakter, sňatek byl obvykle i jejich odchodem od rodinného krbu do zcela nového prostředí. 

Kde je nevěsta?

Únos nevěsty se dříve odbýval bez veškeré romantiky: šlo čistě o způsob, jak si pojistit ruku oné vyvolené. Pokud se totiž někomu podařilo unést svobodnou dívku ideálně z lepší rodiny a únosce s ní strávil (klidně ve vší počestnosti) noc nebo pár hodin o samotě, dotyčná prudce klesla v ceně. Další potenciální ženichové často ztratili zájem – právě kvůli důvodnému podezření, že už to s její počestností nevypadá dobře.

Legendární únos Sabinek v Římě nebo výpad Přemyslovce Břetislava a odvedení Jitky spadá přesně do takové kategorie. Žena se po únosu stane zbožím s rychle postupující dobou spotřeby a je třeba ji provdat co nejdříve. Klidně i do nerovného či nepříhodného sňatku s jejím „únoscem“. Dnes je to jen společenská hra, kde ženichovi hrozí nanejvýš velká útrata, pokud se s hledáním nevěsty opozdí. Po staletí to ale bylo bráno smrtelně vážně.

Svědek ženicha

Ne nadarmo se jim v Anglii přezdívá best man, nejlepší muž. Dnes je úkol svědka ženicha deklasován na pořádání rozlučky, hlídání prstenu a jeho transport k oltáři. Jenže dřív to byl best man, kdo asistoval při únosu. Prostě dokonalý a důvěryhodný parťák pro krajně riskantní podnik. To on měl být schopen třeba zatarasit vlastním tělem dveře kostela a svádět souboje s bratry nevěsty.

Mimochodem, i proto stojí žena při obřadu po levici svého nastávajícího. Ten totiž potřebuje pravou ruku volnou, kdyby musel tasit meč. Jak asi tušíte, stát se může ledacos a své rozhodné „ano“ třeba ženich už říct nestačí. Co pak s nevěstou? Pořád je tu best man, který to tak všechno trochu spískal. Rázem musí zastat ženicha, aby bylo spravedlnosti a pořádku učiněno zadost.

Hra na schovávanou

Samozřejmě, že v průběhu časů se stala svatba poněkud civilizovanějším obřadem. Výrazně k tomu přispělo svolení rodičů nevěsty, zvláště pak jejího otce. Pořád ale bylo zapotřebí zajistit, aby smluvenou „obchodní dohodu“ mezi nastávajícím ženichem a budoucím tchánem nenarušil (třeba zrovna únosem) nikdo zvenčí. 

A právě tady, někdy kolem 14. století, vzniká v anglosaských zemích tradice družiček: dívek podobně nastrojených jako nevěsta, které ji doprovází k oltáři. V zásadě jsou jen podstrčenou návnadou, po které má případný narušitel svatby skočit, než se ženich zhotoví k obraně. Odtud také pochází na východě tradiční „maškara“, kterou ženichovi někdy před svatbou nabízejí.

Okroužkovat 

Prstýnek? Pravda, přišli s ním už staří Egypťané, ale že by mělo jít o zlaté a stříbrné kousky posázené drahými kameny, to se ujalo až později. Původně jej ženich předával otci nevěsty, coby kapitál do zástavy. Byla to jen finanční transakce, musel ukázat, že na to má. Uznalý tchán pak obvykle prsten ponechal nevěstě, aby měla v novém životě něco do začátku.

Oficiální předání zásnubního prstenu přímo své nastávající poprvé učinil Jindřich VIII. Jeho nevěstě tehdy byly dva roky. Za zásnubními prsteny s diamanty pak stojí až reklamní kampaň společnosti De Beers, nastartovaná ve třicátých letech minulého století. To aby se každá žena mohla jednou za život cítit jako princezna. Reklamy zdůrazňovaly také to, že „diamanty pochází ze zrození hvězd a jsou na věčnost“, což bylo velmi chytré motto.

Kousíček z nevěsty

Svatební kytice byla starořeckým ochranným talismanem, který měl ženu vstupující na neprobádanou půdu chránit před zlými silami. Velké květy se užívaly zřídka, spíše šlo o byliny a křoviny s magickým účinkem. Výběr? Podle místních zvyků. Například na západě triumfoval břečťan, na jihu česnek, ve starém Římě vavřín.

Odhazování kytic do davu přišlo do módy relativně nedávno, až ve 14. století. Bylo totiž zvykem, že si svatebčané pro štěstí utrhli kus šatů nevěsty, takže toho na ní moc nezůstalo. Bitku o „něco z nevěsty“ tak nahradila zahozená kytice – novomanželka už žádný talisman nepotřebuje, protože své štěstí přece našla. 

Společnost SpaceX se konečně dočkala kontraktu na konkrétní misi směřující k Marsu. V roce 2028 by měla její raketa Falcon Heavy vynést evropský rover Rosalind Franklin, který má na rudé planetě pátrat po stopách života.

Pro Elona Muska jde o symbolický milník. Už při založení SpaceX v roce 2002 mluvil o kolonizaci Marsu jako o hlavním cíli lidstva. Firma se ale dosud na žádné misi k Marsu přímo nepodílela ani pro ni nezískala zakázku. To se nyní mění díky spolupráci s NASA a Evropskou vesmírnou agenturou.

Příběh plný zvratů

Rover Rosalind Franklin (pojmenovaný po britské vědkyni a průkopnici výzkumu DNA Rosalind Elsie Franklinové) je součástí programu ExoMars, který vznikl před zhruba 15 lety. Původně šlo o společný projekt ESA a NASA, zahrnující dvě mise: orbitální sondu a samotný rover.

NASA z programu v roce 2012 odstoupila kvůli rozpočtovým škrtům a ESA tak musela hledat náhradního partnera. Místo Spojených států tak zaujalo v ambiciózní misi Rusko.

Během první části zahájené v roce 2016 byla dopravena na oběžnou dráhu Marsu atmosférická sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která následně vypustila k povrchu evropský demonstrativní modul Schiaparelli. Z této části mise se zdařila jen její první část – modul Schiaparelli nezvládl přistání a po nárazu do povrchu rudé planety havaroval.

Druhá část mise počítala s ruským přistávacím a povrchovým modulem Kazačok a vůbec prvním evropským planetárním roverem. Misi ale zkomplikovaly technické potíže s padáky, zpoždění kvůli pandemii COVID-19 a nakonec i zásadní geopolitický zlom. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 Evropa spolupráci s ruskou stranou ukončila.

Návrat NASA a nový plán

Záchrana přišla ze strany NASA. V roce 2024 byla uzavřena nová dohoda, která stanovila nové role obou agentur. NASA zajistí: komerční raketu pro start, část přistávacího systému, topné jednotky chránící rover před extrémním chladem na Marsu a špičkové vědecké vybavení, včetně hmotnostního spektrometru pro analýzu organických molekul.

Spektrometr je přitom klíčovou součástí celé mise, neboť právě tento přístroj má v marsovské oblasti Oxia Planum pátrat po stavebních kamenech života.

Nosnou raketou mise bude Falcon Heavy společnosti SpaceX, která patří mezi nejsilnější dnes používané nosiče. Skládá se ze tří propojených prvních stupňů rakety Falcon 9 a je navržena tak, aby byly všechny tyto stupně znovupoužitelné.

Falcon Heavy poprvé odstartovala v roce 2018 a má za sebou sérii úspěšných misí. Naposledy letěla v roce 2024, kdy vynesla sondu Europa Clipper. Její spolehlivost z ní dělá ideální volbu pro náročnou meziplanetární misi a pro Elona Muska jde o splnění dílčího snu – plnohodnotné účasti na marsovské misi.

Na první pohled nenápadná vrstva horniny z Jižní Koreje ukrývala dramatický příběh starý více než 106 milionů let. Paleontologové na ní objevili soustavu fosilizovaných stop, které zachycují krátké, ale intenzivní setkání dvou dávno vyhynulých tvorů.

Pronásledování zachycené v kameni

Stopy naznačují, že menší živočich se zpočátku pohyboval klidným krokem, než náhle změnil směr a dal se na útěk. Důvod tohoto náhlého manévru je podle vědců zřejmý: v těsném závěsu se totiž objevují stopy velkého létajícího plaza, který se po zemi pohyboval překvapivě svižně a zřejmě sledoval svou kořist.

Stopy ukazují, že větší predátor se přibližoval šikmo a následně pokračoval stejným směrem jako menší tvor. Další cesta stop mizí, takže přesný konec příběhu zůstává neznámý. Přesto je ale podle vědců pravděpodobné, že na menšího živočicha nejspíš nečekal šťastný konec.

Samotná kombinace stop sice není přímým důkazem predace, ale souhra několika faktorů – změna směru a rychlosti kořisti, blízkost stop i jejich orientace – silně naznačuje interakci typu lovec–kořist.

Lovec a jeho kořist

Tím, kdo po sobě zanechal větší stopy, byl ptakoještěr (pterosaurus) – létající plaz, který dominoval obloze v době dinosaurů. Detailní analýza však ukázala, že neodpovídá žádnému dosud známému druhu.

Vědci jej proto považují za nový rod a druh s názvem Jinjuichnus procerus. Jméno odkazuje na jihokorejský region Čindžu (Jinju), kde byl nález učiněn, a na slovo „ichnus“, tedy „stopa“. Druhové označení „procerus“ znamená „protáhlý“ a připomíná neobvykle dlouhé prsty, které se otiskly do dávného sedimentu.

Identita menšího tvora je méně jasná. Podle tvaru stop mohlo jít o malého obratlovce – například mloka, ještěra nebo mladého krokodýla. Ať už to ale byl kdokoli, jeho náhlý přechod z klidné chůze do běhu naznačuje, že si byl blížícího se nebezpečí dobře vědom.

Ptakoještěři jako suchozemští lovci

Představa létajícího plaza lovícího na zemi může na první pohled působit překvapivě, ale dobře zapadá do současných vědeckých poznatků. Mnozí ptakoještěři totiž trávili část času na zemi, kde se pohybovali po čtyřech končetinách – podobně jako dnešní velcí primáti.

Tuto strategii vědci označují jako „pozemní stalking“: tiché sledování a lov kořisti na souši. Ptakoještěři tak mohli lovit široké spektrum živočichů – od ještěrů a malých savců až po mláďata dinosaurů. V tehdejším křídovém ekosystému zaujímali roli podobnou dnešním čápům.

Analýza stop naznačuje, že Jinjuichnus procerus se pohyboval rychlostí zhruba 2,9 km/h. To sice není sprint, ale na zvíře primárně uzpůsobené k letu jde o poměrně svižné tempo. Zároveň to potvrzuje, že ptakoještěři nebyli na zemi úplně nemotorní – naopak mohli být efektivními a relativně rychlými lovci.

Způsob pohybu i tvar stop navíc ukazují, že tento ptakoještěr patřil mezi tzv. neoazhdarchiany – pokročilé ptakoještěry z okruhu azhdarchoidů, u nichž se dlouhodobě lov na souši předpokládá.

Objev z jihokorejské oblasti Čindžu ukazuje, jak cenné informace mohou fosilizované stopy poskytovat. Nezachycují jen podobu dávných tvorů, ale i jejich chování – okamžiky života, které by jinak navždy zmizely. V tomto případě jde o vzácný záznam z pravěku: krátkou scénu lovu, která se odehrála před více než sto miliony let a zachovala se až do dnešních dnů.

Po druhé světové válce chtěla švédská armáda nahradit své varianty kulometů BAR (Kg m/1921) v ráži 6,5 × 55 mm, které používala od 20. let, modelem s kovovým pásem namísto zásobníků. Továrna FFV-Carl Gustaf se pokusila navrhnout derivát, ten ale neprošel vojenskými zkouškami. Z toho důvodu armáda oslovila zbrojovku FN Herstal a belgičtí konstruktéři přišli s nápadem převrátit stávající závěr vzhůru nohama a spojit jej s osvědčeným podavačem z německého MG 42. 

Hitlerova pila jako vzor?

Vznikl tak pěchotní vzor, označovaný jako MAG Model 60-20. Šlo o vzduchem chlazený desetikilový univerzální kulomet v ráži 7,62 × 51 mm NATO, střílející z otevřeného závěru. V Herstalu spojili řadu osvědčených konstrukčních koncepcí, například uzamykací mechanismus automatické pušky Browning M1918, kterou FN vyráběla v licenci s některými úpravami, a z „Hitlerovy pily“ nejen podávání, ale i spoušťový mechanismus. Výslednou zbraň nepřevzalo do výzbroje jen objednávající Švédsko, ale též Izrael či Indie, licenčně jej začaly vyrábět Anglie a USA a dnes ho užívá dalších 75 zemí. 

Nastavitelná kadence

Zbraň se nabíjí z levé strany z otevřených kovových muničních pásů a dá se volit mezi americkým rozpadajícím se modelem M13 nebo německým pevným DM1, jehož 50ranné sekce lze spojovat. Podávací mechanismus se však musí pro různý vzor pásu zvlášť přenastavit. Automat disponuje mechanickými mířidly s rozsahem 200–800 m. Pozdější série magu dostaly kolejnici jako montážní platformu pro příslušenství – optické zaměřovače a zařízení pro noční vidění.

Pěchotní verze je vybavena dvojnožkou, v případě potřeby stabilní a přesné palby na dlouhou vzdálenost je k dispozici lafeta FN 360° s možností nastavení elevace. U zbraně lze podle potřeby upravovat množství plynu odvedeného z hlavně regulátorem, čímž se mění kadence. Při přehřátí za dlouhé palby se dá hlaveň rychle uvolnit otočením nosné rukojeti o 90°.

Pestrá paleta vylepšení

Varianta pro obrněná vozidla postrádá pažbu, dvojnožku, pistolovou rukojeť, prachový kryt vyhazovače a držák na optické zaměřovače. Mag získal však nový uzavřený regulátor plynu. Kvůli příjemnější obsluze lze kulomet vybavit také prodlouženým táhlem nabíjecí rukojeti, nebo specializovanou elektricky ovládanou spouští.

Třetí základní verzi představuje úprava pro letectvo, která výhradně využívá rozpadavé pásy M13. V této konfiguraci zbraně obvykle postrádají standardní mechanická mířidla a jsou obvykle vybaveny elektricky ovládanými spouštěmi. 

Neandertálci se možná vyvíjeli úplně jinak než moderní lidé. Zatímco děti druhu Homo sapiens rostou relativně pozvolna a dlouho zůstávají závislé na péči okolí, neandertálci podle nové studie, publikované v odborném časopisu Current Biology, mohli dosahovat fyzické i mozkové zralosti mnohem dříve.

Už v raném věku byl jejich vývoj zřetelně odlišný, což nejspíš souviselo s biologickými či genetickými faktory, nikoli jen s prostředím.

Vzácný nález z izraelské jeskyně

Klíčem k těmto zjištěním se stal výjimečný objev z roku 1992: kostra neandertálského kojence známá jako Amud 7, nalezená v jeskyni Amud Cave na severu Izraele. Tento jedinec, starý zhruba 6 až 14 měsíců, patří k nejlépe zachovaným kostrám neandertálských dětí.

Vědci analyzovali více než stovku kosterních fragmentů, včetně končetin, obratlů, pánve, lebky a zubů. Díky tomu získali unikátní pohled na raný vývoj neandertálců, který byl dosud zahalen velkou nejistotou.

Zuby versus kosti

Při analýze narazili badatelé na zajímavý rozpor. Věk dítěte určený podle vývoje zubní skloviny odpovídal přibližně šesti měsícům. Naproti tomu velikost a vývoj dlouhých kostí naznačovaly věk mezi 12 a 14 měsíci – pokud bychom je srovnávali s dnešními lidmi.

To znamená, že půlroční neandertálské dítě mohlo být velikostně srovnatelné s více než ročním dítětem moderního člověka. Podobný vzorec se objevil i u dalších známých neandertálských kojenců. Zajímavé přitom je, že pokud jde o tělesnou výšku, i přes rychlejší start do života neandertálci v dospělosti moderní lidi nepřerůstali.

Evoluce v chladu

K čemu mohl být zrychlený růst dobrý? Jedním z hlavních vysvětlení je adaptace na chladné klima, ve kterém neandertálci žili. Menší těla totiž ztrácejí teplo rychleji než větší, a jsou proto náchylnější k podchlazení.

Rychlý růst v raném věku mohl pomoci dětem co nejdříve „nabrat objem“ a lépe si udržet tělesné teplo. Šlo tedy pravděpodobně o evoluční strategii přežití v drsných podmínkách pravěké Evropy.

Takto rychlý vývoj ale nebyl zadarmo. Růst těla i mozku vyžaduje značné množství energie, což kladlo vysoké nároky na výživu neandertálských kojenců. Jak přesně tuto potřebu pokrývali – zda dlouhodobým kojením, časným přechodem na pevnou stravu, nebo kombinací obojího – zatím není jasné. Jisté však je, že péče o děti musela být energeticky náročná nejen pro matky, ale pravděpodobně i pro celou skupinu.

Představa ryb nadopovaných kokainem zní jako zápletka nějakého ztřeštěného hollywoodského filmu. Realita je ale mnohem méně veselá. V posledních letech vědci stále častěji nacházejí stopy kokainu a dalších psychoaktivních látek nejen ve vodním prostředí, ale i přímo v tělech volně žijících živočichů.

Studie z roku 2024 například odhalila přítomnost kokainu ve svalech a játrech žraloků u pobřeží Ria de Janeira. Tento objev není izolovaným případem, ale součástí širšího globálního trendu: psychoaktivní látky pronikají do řek, jezer i oceánů po celém světě.

Kokainový experiment

Jack Brand ze Švédské univerzity zemědělských věd a jeho spolupracovníci se rozhodli zjistit, nakolik kokain ovlivňuje chování ryb, když se vyskytuje ve vodním prostředí.

Ve švédském jezeře Vättern vědci sledovali mladé jedince lososa atlantského po dobu osmi týdnů. Ryby byly vystaveny buď kokainu, nebo jeho hlavnímu metabolitu – látce zvané benzoylecgonin, která vzniká rozkladem kokainu v lidském těle.

Pomocí akustické telemetrie vědci zaznamenávali pohyb ryb ve volné přírodě. Výsledky byly překvapivé: jedinci vystavení benzoylecgoninu uplavali až téměř dvojnásobnou vzdálenost ve srovnání s kontrolní skupinou a rozptýlili se po jezeře o více než 12 kilometrů dál. Kokain měl na ryby podobný, ale slabší a méně konzistentní efekt.

Tikající hrozba

Změny v chování patří mezi nejcitlivější ukazatele toho, že je s prostředím něco v nepořádku. U lososů může zvýšená aktivita znamenat vyšší energetickou spotřebu, pohyb do méně vhodných oblastí nebo větší riziko, že se stanou kořistí. Takové změny se neomezují jen na jednotlivce – mohou postupně ovlivnit celé populace i fungování ekosystémů. Pro druhy, které už nyní čelí tlaku klimatických změn, ztráty prostředí a dalším znečišťujícím látkám, představují tyto vlivy další komplikaci.

Jedním z nejzajímavějších zjištění studie je, že benzoylecgonin měl na chování ryb výraznější dopad než samotný kokain. To je důležité, protože hodnocení ekologických rizik se obvykle soustředí na původní drogy, nikoli na jejich metabolity. Tyto „zbytky“ jsou přitom ve vodě často hojnější a stabilnější. 

Ačkoli se studie nezabývala dlouhodobými dopady na přežití ryb nebo jejich rozmnožování, předchozí výzkumy ukazují, že podobné látky mohou měnit chemii mozku, zvyšovat oxidační stres a narušovat energetický metabolismus vodních organismů. Výsledky švédské studie tak naznačují, že skutečné ekologické riziko může být bohužel mnohem vážnější.

Kosmonautika představuje obor, který v sobě zahrnuje to nejlepší z mnoha oblastí lidského snažení. Samozřejmostí jsou technologie na absolutní špici pokroku a běžný zájemce o lety do vesmíru předpokládá, že veškeré systémy používané v kosmických strojích, zejména těch pilotovaných, reprezentují nejnovější trendy. 

Kosmonautika s sebou však nese rovněž důvtipná řešení často složitých problémů: Občas jde o řešení na první pohled až primitivní, přesto dokážou přetrvat v relativně nezměněné podobě dlouhé roky, někdy i dekády. A nezřídka jsou nejen chytrá, ale současně také krásná – samozřejmě svým specifickým, technickým způsobem. A právě to byl případ navigačního kosmického indikátoru INK.

Kde je posádka?

Přístrojový pult všech kosmických lodí je bodem, na který se po většinu doby plně soustředí pozornost posádky. Kosmonauti pracují se skutečně obrovským množstvím informací a pro konstruktéry pultů znamená oříšek podat jim je tak, aby je nezahltily nebo aby jejich dešifrování nevyžadovalo až příliš mnoho času.

K uvedeným informacím patří i poloha lodi ve vztahu k zemskému povrchu. Displeje v dnešních vesmírných plavidlech umějí daný údaj zobrazit na vyžádání, přehledně a velmi přesně – což si samozřejmě žádá jistou úroveň výpočetní techniky, která ovšem v začátcích dobývání kosmu nebyla k dispozici. A jak Američané, tak Sověti došli víceméně k témuž řešení: implementovat do přístrojové desky globus, z nějž by se dala poloha lodi nad povrchem okamžitě odečíst. 

Ovšem zatímco v USA se stal prvním a posledním případem použití fyzického globusu program Mercury, na sovětské straně se jeho derniéra konala po neuvěřitelných čtyřech dekádách služby, a to dokonce na několika typech strojů!

Čistá mechanika

Jednalo se o přístroj oficiálně označovaný jako INK čili Indikator navigacionnyj kosmičeskij, ale známý pod lidovým pojmenováním Globus. Jeho historie se začala psát v roce 1959, kdy v konstrukční kanceláři OKB-1 vznikala vesmírná loď 3KA, jež měla do kosmu vynést první lidi. Zárodek palubní desky vyvinuli přímo v OKB-1, nicméně k vývoji byli přizváni také pracovníci laboratoře č. 47 Leteckého výzkumného institutu Michaila Gromova. Vedl ji velmi talentovaný inženýr Sergej Darevskij, který se svým týmem dotáhl přístrojový panel do podoby, v níž poté posloužil při letech Vostoků.

Jejich práce byla natolik zdařilá, že se z laboratoře 47 stala v roce 1967 Speciální kancelář pro experimentální konstrukce, takže v rámci institutu získala značnou autonomii. Sériová výroba IMP, jak se přístroj nejprve označoval, byla svěřena podniku Techpribor se sídlem v tehdejším Leningradu. 

Globus se přitom postupně inovoval: Například již od druhé pilotované mise Vostok 2 v srpnu 1961 ukazovala přidaná stupnice aktuální zeměpisnou délku a šířku. Zařízení se používalo i v lodích Voschod, v přístrojových pultech civilních i vojenských stanic Saljut a uplatnit se mělo také v plavidlech TKS z konstrukční kanceláře Vladimira Čelomeje. Vrcholnými iteracemi však prošlo již pod označením INK u Sojuzů, kde se využívalo od pilotované premiéry lodi 7K-OK v roce 1967 až do posledního startu Sojuzu-TM v roce 2002. Neuvěřitelná kariéra pro zdánlivě archaický přístroj!

Pohled pod pokličku

Elektromechanickému zařízení vévodil globus a na první pohled neměl jinou funkci než ukazovat místo zemského povrchu, nad nímž se kosmická loď nachází. Pokud bychom ovšem nahlédli „pod pokličku“, zjistili bychom, že se jednalo o poměrně komplikovaný mechanismus, který toho dokázal mnohem víc.

INK fungoval ve dvou módech. V prvním z nich, nazývaném „mestopoloženie“ neboli „poloha“, ukazoval záměrný kříž pozici plavidla nad zemským povrchem. Po přepnutí do módu „mesto posadki“ čili „místo přistání“ se pak rozsvítila světelná kontrolka, načež se globus přetočil a kříž ukazoval místo dosednutí v případě, že by se v daném okamžiku zažehl brzdicí motor. 

Na rozdíl od amerického protějšku, který měl záměrný kříž pevně spřažený se značkou lokality přistání, umožňoval INK zavedení úhlu – tedy segmentu zemského povrchu – mezi aktuální polohou a místem dosednutí. Uvedené bylo výhodné pro případ, že by dráha lodi neodpovídala původním předpokladům.

Otáčení kolem dvou os

INK zobrazený na těchto stránkách představuje typ využívaný v Sojuzech a jeho vnější podoba se od roku 1967 do roku 2002 měnila jen minimálně: Měl sedm ukazatelů, jednu kontrolku a osm ovládacích prvků. Na první pohled bylo nejnápadnější okénko s malým globusem, který ukazoval polohu lodi nad zemským povrchem a při přepnutí do módu „přistání“ pak místo, kde se měla návratová kabina dotknout země.

Na okénku byl nakreslený nehybný záměrný kříž a otáčel se samotný globus. Skládal se ze dvou polokoulí spojených na rovníku kovovým pásem, který zůstával rovněž nehybný. Globus se otáčel kolem dvou os: Pomocí té klasické zemské se napodobovala přirozená rotace planety s kompletní otočkou v trvání 23 hodin, 35 minut a 52 sekund, zatímco otáčením kolem druhé osy se imitovala trajektorie lodi. Z výroby byl přitom globus vždy nastavený na pevný sklon dráhy k rovníku, a pokud mělo být plavidlo navedeno na dráhu s jinou inklinací, musel se vyrobit specifický INK s dotyčným úhlem. 

Vodní plochy měly na globusu modrou barvu a souš podle nadmořské výšky žlutou, světle hnědou a tmavě hnědou. Měřítko vyobrazení činilo 1 : 100 000 000 a maximální odchylka, s jakou bylo možné odečítat polohu, dosahovala 100 km v běžném módu a 150 km po přepnutí do režimu „místo přistání“. Pokud by poté kosmonauti vrátili zařízení zpět do módu „poloha“ bez jakékoliv korekce, zvýšila by se přípustná odchylka na 200 km.

Maximálně 999,9 obletu

K přepínání režimů sloužil otočný ovladač se třemi polohami: MP – místo přistání, Z – aktuální poloha a Otkl. – vypnuto. Po přepnutí do režimu „místo přistání“ se globus pootočil ve směru dráhy lodi o stanovený úhel, který se musel do systému předem vložit pomocí ovladače „ugol posadki“ neboli „úhel přistání“. Jeho hodnotu pak indikovalo okénko s otočným ciferníkem. Ovladač „vitki“ umístěný o něco výš fungoval jako pomyslný odometr počítající oblety Země, s tím že bylo možné nastavit jejich počet podle aktuálního stavu s přesností na jednu desetinu a maximum činilo 999,9.

Ještě výš se nacházel kombinovaný ovladač a ukazatel „period“ čili „perioda“. Šlo o dobu, za jakou Sojuz oblétne Zemi, přičemž její zadání bylo nutné, aby se otáčení globusu synchronizovalo se skutečností. V případě změny výšky dráhy se potom musela nová hodnota do přístroje zanést.

Vnější část ovladače kosmonaut namířil zobáčkem na údaj, který potřeboval upravit, a otáčením vnitřního ovladače změnu provedl – to vše mechanicky. Perioda se dala nastavit v rozmezí 86,85–96,85 minuty. Ještě podotkněme, že INK fungoval správně pouze u kruhových trajektorií, takže například u příletu k orbitální stanici po eliptické dráze neukazoval přesnou polohu lodi.

Kdy bude světlo a kdy tma

Páskový ukazatel přímo nad okénkem s globusem udával aktuální zeměpisnou délku, zatímco jeho protějšek vlevo určoval zeměpisnou šířku. Oba byly spřaženy s mechanismem globusu a umožňovaly rychle odečíst přibližné koordináty. Jemnost stupnice dosahovala v obou případech 2°, přičemž levý ukazatel byl modrý v oblasti severních šířek a žlutý v oblasti těch jižních.

Dolní ukazatel „svet–těň“ neboli „světlo–stín“ kosmonautům sděloval, kdy mohou očekávat vstup do zemského stínu, respektive vylétnutí do orbitálního dne. Vnitřní stupnice kupodivu nevyjadřovala časové jednotky či stupně, nýbrž procenta výše zmíněné periody. I tento přístroj bylo nutné nastavit ručně nebo do něj údaje zadat před startem. Škála od 20 do 0 nakreslená na sklíčku pak odpovídala minutám, a posádka tak měla dobrý přehled, jak dlouho ještě orbitální den či noc potrvá.

Otočným ovladačem vlevo se zadávala délka orbitální noci na dráze, na níž se loď zrovna nacházela; a ovladačem vpravo se pro změnu nastavovalo, za jak dlouho plavidlo vstoupí do stínu, případně ho opustí.

Poslední a asi nejdůležitější prvek se nacházel napravo od indikátoru světla a stínu. Dvěma soustřednými otočnými ovladači se totiž nastavovala počáteční poloha globusu: Větší spodní ovladač jím otáčel okolo zemské osy, zatímco ten vnitřní podél předpokládané dráhy letu.

Dodnes fascinující

Přestože INK představoval velmi precizní a chytře vymyšlený mechanismus, zadávání koordinát nebylo nijak automatizované. Zatímco od Apolla dál měli Američané možnost vkládat data do navigačního systému lodi dálkově ze Země, u INK museli vše ručně provést kosmonauti, eventuálně technici připravující kabinu ke startu. 

Nejprve se Globus vypnul, načež se nastavila předpokládaná poloha v okamžiku navedení na oběžnou dráhu, dále perioda, světlo a stín a vynulovalo se počítadlo oběhů. Po odhození třetího stupně rakety pak posádka přístroj zapnula. 

Stejným způsobem se prováděla korekce či vkládání dat na orbitě, s tím že se INK zapnul v přesně vypočtený okamžik průletu nad místem, které bylo nastavené na globusu. Daný postup se využíval zejména při oživování Sojuzu před odletem od stanice.

Kvůli zřejmě největšímu nešvaru, tedy neschopnosti přesně fungovat na jiných než kruhových dráhách, přitom kosmonauti opakovaně požadovali odstranění Globusu z palubní desky. Přístroj však na svém místě zůstal. Argument zněl, že v případě ztráty spojení s řídicím střediskem by šlo o jediný prostředek k navigaci pro přistání.

V roce 2002 se však INK nakonec odebral na zasloužený odpočinek a štafetu převzalo digitální zobrazení mapy zemského povrchu, které je mnohem přehlednější a výrazně snižuje mentální zátěž posádek. Přesto klasický Globus nepřestává fanoušky kosmonautiky fascinovat: Občas je totiž přitažlivá i pouhá hrst ozubených koleček, čtyři relé, pár diod, jeden tranzistor a několik metrů drátu… 

Z původní šachové sady – jedné z nejcennějších na světě – se do současnosti dochovalo pouze šestnáct figur (zbytek se ztratil během francouzské revoluce), které nabízejí fascinující pohled do světa středověkého umění. Všechny jsou vyřezány ze slonoviny a některé dosahují až 15 centimetrů na výšku. Na několika z nich se zachovaly zbytky červené barvy, které naznačují jejich někdejší barevné rozlišení.

Postavy lidí jsou oblečeny a vyzbrojeny v normanském stylu, který spojuje evropské, arabské i byzantské umělecké vlivy. Stejně jako ve staré variantě šachu zvané šatrandž střelce nahrazují sloni a věže zase válečné vozy. 

Zvláštní pozornost poutá i podoba královských figurek (které váží až jeden kilogram): obě jsou zasazeny do malé stavby s oblouky a pavilonem, kde služebníci právě odhrnují závěs a odhalují panovníka – gesto inspirované vrcholem byzantské dvorské ceremonie.

Dar pro císaře?

Podle tradice patřily šachy franckému králi a císaři Karlu Velikému. Existují přitom hned dvě verze příběhu, jak k nim tento panovník přišel. Podle té nejznámější mu je daroval bagdádský chalífa Hárún ar-Rašíd, sám vášnivý hráč této hry. Ten na začátku 9. století poslal k velkému evropskému panovníkovi poselství s hodnotnými dary – mimo jiné živým asijským slonem Abulem-Abbasem. Této legendě snad odpovídá i to, že jsou figurky vyrobeny z exotické slonoviny a objevují se mezi nimi i orientální motivy (jako zmínění chobotnatci nebo válečné vozy).

Proti se staví fakt, že písemné prameny vypočítávající chalífovy dary luxusní šachovou sadu nezmiňují. Druhá verze příběhu vypráví o tom, že Karel Veliký dostal hru darem od byzantské císařovny Ireny. Tomu by nasvědčovalo i zmíněné zpracování královských figur. Stejně jako v prvním případě však pro tuto verzi chybí jakékoliv relevantní historické důkazy.

Hlavní argument proti připsání těchto cenných historických artefaktů Karlu Velikému však přináší moderní věda. Šachová sada totiž vznikla až více než čtvrt tisíciletí po smrti velkého císaře, někdy na konci 11. století. Podle ruského šachisty a badatele Jurije Averbacha navíc figurky zachycují skutečný vojenský konflikt mezi byzantským císařem Alexiem I. Komnenem a normandským vojevůdcem Robertem Quiscardem, jenž se snažil dosadit na konstantinopolský trůn dříve sesazeného panovníka Michaela Ducu. 

Jako místo vzniku šachů se potom uvádí Salerno, asi 70 kilometrů jižně od Neapole, které bylo v 11. století hlavním sídlem normandských vévodů Apulie a Kalábrie na jihu Apeninského poloostrova.

Ztraceno za revoluce

Zůstává tedy otázkou, pro koho byly skvostné slonovinové šachy vytvořeny. Jako první se nabízí již zmíněný Norman Robert Quiscard, jehož vojsko snad mají figury znázorňovat. Jiní badatelé navrhují jako jejich majitele papeže Řehoře VII., případně francouzské krále Filipa II. či Filipa III.

Ať je tomu jakkoliv, nejpozději ve 13. století se šachy objevily v pokladnici opatství Saint-Denis nedaleko Paříže a inventář z roku 1598 uvádí, že se jedná o celkem 30 kamenů. Právě zde se také pravděpodobně zrodila legenda o tom, že šlo o majetek Karla Velikého. Během Velké francouzské revoluce roku 1789 byl církevní majetek zkonfiskován a celá sada se přesunula do národní knihovny v hlavním městě. Během tohoto procesu se však 14 ztratilo. Zbytek je dosud k vidění v knihovním muzeu. 

Na internetu se lze dočíst, že co se velikosti týče, jsou naše oči už od narození plně vyvinuté a dál nerostou. Ve skutečnosti však bulvy obzvlášť v prvních dvou letech života procházejí rapidním růstem, na nějž posléze navazuje další rozvoj v pubertě: Oči se zvětšují a kolem dvacátého roku měří asi 23–24 milimetrů. Zhruba do čtyřicátých narozenin pak zůstává zrak relativně stabilní, ale po překročení uvedené věkové hranice obvykle čočka zvolna ztrácí elasticitu a ke slovu se dostávají brýle.

Některým lidem mohou oči hodně vysychat, jiní naopak nadměrně slzí. S přibývajícím věkem pak roste i riziko očních vad, proto je důležité nezanedbávat prevenci a pravidelně navštěvovat očního lékaře.