Na Náchodsku od počátku května sílily akce partyzánů. Němci se proti nim snažili zasahovat, avšak vzhledem k postupnému kolapsu obrany na východní frontě a pádu Berlína jejich reakce ztrácely na síle. Okupační posádka v Náchodě kapitulovala večer 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost kapitulace třetí říše. Tehdy již probíhalo odzbrojování příslušníků Wehrmachtu jak v Náchodě, tak v Bělovsi, především v bývalé čs. celnici. Zabavené zbraně se svážely do náchodského pivovaru. K žádnému většímu incidentu nedošlo, přestože někteří Němci své pistole, pušky a samopaly neodevzdali. 

Příjezd smrtihlavů

Zásadní obrat přinesl 9. květen 1945, kdy do Bělovsi začaly proudit i Waffen-SS, tvořící zadní voj ustupujících sil. Jejich příslušníci odmítali odzbrojení a odpoledne na německé straně hranice zastřelili tři mladé Čechy. Kolonu uzavírala jednotka 31. dobrovolnické granátnické divize SS, vybavená mimo jiné Jagdpanzery 38(t) Hetzer. Nejprve projela Bělovsí k Náchodu, protože Češi si uvědomovali její nebezpečnost a stáhli se. Stejné obavy měli i Náchodští, kteří urychleně vyzvali obyvatele prostřednictvím amplionů, aby se ukryli. Němci dorazili až na náměstí, kde během jízdy strhávali rudé vlajky, případně na ně stříleli. Po krátkém zastavení a poradě se rozdělili – část pokračovala dál, zatímco druhá se vrátila k Bělovsi, patrně ve snaze krýt ústup zbytku jednotky.

V té době se k obci blížili první rudoarmějci, konkrétně protitankoví dělostřelci 291. gatčinské divize. Jako první dorazila baterie divizních kanonů vz. 42 (ZiS-3) ráže 76,2 mm, tažených nákladními studebakery. Nadšeně je vítali Češi čekající u německé celnice, stojící tehdy ještě na území německého Kladska. Následně Sověti zamířili k nové české celnici v Bělovsi. 

V tom okamžiku tam přijížděly i tři stíhače tanků Hetzer doprovázené pěchotou. Když jejich osádky spatřily nepřítele, zahájily palbu. Prvnímu nákladnímu automobilu s dělem se zázrakem podařilo projet kolem nich a dostat se bez škod a zranění hlouběji do Bělovsi. Druhá souprava však takové štěstí neměla.

Vždyť válka včera skončila

Rudoarmějci se zpočátku řídili rozkazem nestřílet kvůli podepsané kapitulaci. Němci však rychle postoupili až k nim a zničili nákladní vozy i děla. Zasáhli jak přítomné Čechy, tak sovětské vojáky, kteří se v nastalém chaosu rozutekli. Část se ukryla uvnitř budovy, jiní se pokusili uprchnout, avšak většinu útočníci skosili. Ve sklepě celnice se zároveň skrývali čeští civilisté. Příslušníci Waffen-SS pálili i na sovětské jednotky nacházející se mezi německou a českou celnicí. Přitom zničili tahač s jedním z děl.

Výpovědi svědků se liší ohledně chování Sovětů uvnitř celnice. Někteří tvrdí, že odmítli bojovat s odkazem na kapitulaci. Jiní uvádějí, že se pokusili o obranu, avšak chaoticky, mnozí byli zaskočeni, neměli zbraně nebo jim chyběla munice. Do odporu se zřejmě zapojilo i několik Čechů, ale i ti čelili stejnému problému. Pod silnou německou palbou se obránci nedokázali organizovaně bránit a nakonec se vzdali. Esesmani zajaté Sověty odváděli ven a popravovali nebo je zastřelili uvnitř. Stejný osud potkal i české obránce. Následně Němci vyvedli i české rodiny ukrývající se ve sklepě. I jim hrozila poprava, ta však nakonec neproběhla, neboť v té chvíli vypukl další boj.

První část baterie mezitím postoupila hlouběji do Bělovsi, tedy do týlu Němců bojujících u nové celnice. Když Sověti pochopili, že nepřítel navzdory platné kapitulaci odmítá složit zbraně, společně s Čechy se pokusili co nejrychleji připravit dělo k boji. V nastalé přestřelce sice Němci dokázali zničit jeden nákladní vůz a zabít a zranit několik Čechů i Sovětů, ale obránci nakonec zahájili dělostřelbu a postupně získávali převahu. A to i přesto, že dorazily německé posily v podobě dalších stíhačů tanků. Část druhé kolony se však po začátku boje rychle otočila a odjela k Náchodu. Do finálního zápasu se pokusilo zapojit i jedno dělo třetí části baterie, Němci ho však brzy zlikvidovali.

Hrdinové i Zbabělci

Po postupném vyřazení všech hetzerů se esesmani ocitli v křížové palbě, která urychlila konec organizovaného odporu. Esesmani se rozprchli po okolí. V tu chvíli dorazily posily povstalců z Police nad Metují a náchodského pivovaru, kteří se zapojili do pronásledování. Mnohé Němce se podařilo zajmout, další padli při přestřelkách. Večer se k pročesávání terénu přidali i rudoarmějci. Zajatci se ocitli v náchodském pivovaru, kde následujícího dne prošli tvrdým výslechem, při němž docházelo i k mučení a popravám.

Šlo o poslední krvavou kapitolu zbytečného krveprolití, které Němci rozpoutali již po oficiálním konci druhé světové války v Evropě. Událost se silně promítla do autobiograckého románu Josefa Škvoreckého Zbabělci (1958). Podle soupisu z 11. května 1945 zemřelo během bojů o dva dny dříve devět Čechů a 12 sovětských vojáků, dalších 91 osob utrpělo zranění.

Image

Čtěte také

Od triumfů k porážce: Konec jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS

V nekonečné temnotě vesmíru září galaxie jako drahokamy. Neplatí to ale pro všechny. Jak se zdá, existují také galaxie, byť vzácné, které jsou téměř neviditelné, protože v nich převažuje temná hmota, okořeněná jen hrstkou hvězd. Jednou z takových galaxií je i CDG-2, která patří mezi galaxie s vůbec nejvyšším podílem temné hmoty.

Duch mezi galaxiemi

CDG-2 se nachází v kupě galaxií v souhvězdí Persea, zhruba 300 milionů světelných let od Země. Na první pohled byste ji však vůbec nenašli. Její světlo je natolik slabé a rozptýlené, že splývá s pozadím vesmíru. Temná hmota, která tvoří většinu její hmotnosti, je sama o sobě neviditelná – nevyzařuje ani nepohlcuje světlo. Astronomové ji dokážou odhalit pouze nepřímo, podle gravitačních účinků na okolní hmotu. V případě CDG-2 se zdá, že temná hmota představuje ohromujících 99 % celkové hmotnosti galaxie.

Objev CDG-2 byl téměř detektivní prací. Tým vedený Davidem Lim z Torontské univerzity nepátral po samotné galaxii, ale po jejích „majácích“ – kulových hvězdokupách. Kulové hvězdokupy jsou kompaktní, kulovité shluky hvězd, které běžně obíhají kolem galaxií. Jsou mimořádně husté a gravitačně pevně svázané, takže dokážou přežít i drsné podmínky v hustém prostředí galaktických kup. Právě jejich přítomnost může naznačovat, že se v pozadí skrývá jinak téměř neviditelná galaxie.

Pomocí pokročilých statistických metod vědci identifikovali deset dříve známých slabých galaxií a dva nové kandidáty na „temné“ galaxie podle těsných seskupení kulových hvězdokup. Využili pozorování vesmírného Hubbleova dalekohledu, která doplnil evropský vesmírný dalekohled Euclid a pozemní teleskop Subaru na Havajských ostrovech.

Oloupená galaxie

Podle předběžných odhadů září galaxie CDG-2 asi jako šest milionů Sluncí. Pro srovnání: Mléčná dráha obsahuje stovky miliard hvězd. Zajímavé je, že samotné kulové hvězdokupy tvoří asi 16 % veškerého viditelného obsahu galaxie – což je mimořádně vysoký podíl.

Proč je CDG-2 tak temná? Pravděpodobným vysvětlením jsou gravitační interakce s jinými galaxiemi v husté kupě Persea. Ty mohly galaxii ukrást většinu její běžné hmoty, především vodíkového plynu – základní suroviny pro vznik nových hvězd. Bez plynu nemůže galaxie vytvářet další hvězdy a zůstává jen slabý zbytek původní hvězdné populace a obrovské halo temné hmoty.

Nová éra lovu temných galaxií

CDG-2 je výjimečná ještě z jednoho důvodu: jde o první galaxii objevenou výhradně na základě její populace kulových hvězdokup. Tento přístup otevírá zcela novou cestu k hledání podobných objektů.

S rostoucím množstvím dat z moderních přehlídek oblohy – například z mise Euclid, připravovaného teleskopu Nancy Romanové nebo observatoře Very Rubinové – budou astronomové stále více využívat strojové učení a pokročilé statistické metody k prohledávání obrovských databází. Možná tak brzy zjistíme, že vesmír je plný „neviditelných“ galaxií, které nám dosud unikaly.

Image

Čtěte také

Přece jen existují: Hubble potvrdil galaxii bez temné hmoty

První krůčky směrem k pravidelnému televiznímu vysílání přišly už ve třicátých letech, druhá světová válka ovšem jakýkoliv posun kupředu znemožnila. Obnovené pokusy proběhly v březnu 1948 v Tanvaldě a posléze v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze. Další vývoj pak na čas zastavil nástup komunistické strany k moci a rozjíždějící se studená válka. Kvůli ní vláda prioritizovala výrobu speciální vojenské techniky a po dobu tří let se televizí nezaobírala.

K otočce o 180 stupňů došlo v roce 1952, kdy se vláda vyslovila, že se na televizním vysílání musí začít intenzivně pracovat. Přestože se televize měla stát nástrojem šířícím stranickou politiku, prozatím jí nebylo dopřáno vlastní instituce. Musela protrpět roli „Popelky“ ve stínu Československého rozhlasu, pod který organizačně spadala.

Májová premiéra

První televizní studio se oproti dnešku nacházelo ve značně improvizovaném prostředí. V domě Měšťanské besedy na Vladislavově ulici, kde proběhlo na Svátek práce roku 1953 úplně první zkušební vysílání, totiž zároveň bydlelo 27 nájemníků. Stůl, dvě kamery a jeden filmový snímač – s tím si štáb musel vystačit. Proto žádný div, že ve studiu panovala po celý den nervozita. Na techniku nebyl zrovna spoleh, navíc byli k večernímu spuštění přizváni ministři, ředitelé významných podniků a různí jiní prominenti.

Zahajovací program nicméně proběhl úspěšně: Kantáta České filharmonie „Buduj vlast – posílíš mír“ rozezvučela obrazovky, a kromě několika projevů zazněly i filmové aktuality a přednes monologu z Molièrova Lakomce.

Pražané měli možnost program sledovat na několika televizorech rozmístěných po městě. První ředitel Československé televize Karel Kohout (1913–1991) později celou májovou premiéru zhodnotil jako „skok do tmy“, při kterém se zřejmě celý tým slušně zapotil, zároveň jim však zaručil možnost vysílání postupně rozšiřovat.

Drahé přístroje

Televize, stejně jako jiné technologie, neměla v začátcích jednoduchou pozici. Trvalo déle, než v souboji s další technikou zvítězila a vydobyla si místo na výsluní. Oproti milionům posluchačů rozhlasu, čtenářů denního tisku a diváků filmových týdeníku měla totiž zanedbatelný dosah – v počátcích se podařilo prodat pouze 500 přijímačů. Společnost Tesla Strašnice navíc se sériovou výrobou televizorů kvůli nedostatku elektronek začala až v červenci, a tak ani nestihla očekávaný květnový start. Prezident Klement Gottwald se ovšem jednou z prvních vyrobených Tesel 4001 pyšnil už půl roku předtím.

Lidé této vymoženosti opravdu zpočátku neholdovali, kvůli čemuž musela Tesla nakonec výrobu zastavit, jelikož měla, vzhledem k poptávce, vyrobených televizorů na 10 let dopředu. Minimální zájem pramenil z prosté skutečnosti – zařízení byla příliš drahá. Čtyři tisíce korun představovalo v očích člověka s průměrnou měsíční mzdou okolo tisíce korun naprostý výstřelek. Televizi si proto lidé dopřávali zejména v knihovnách, na nádraží, v kulturních domech, v kinech a závodních klubech; případně z pohodlí obýváku bohatších sousedů. Tesla musela nakonec cenu snížit na polovinu a počet prodaných přijímačů se začal pozvolně zvyšovat, přičemž na konci padesátých let už patřily k nedostatkovému zboží.

Cesta do obýváků

V roce 1953 měli diváci možnost nažhavit své televizory třikrát týdně ve večerních hodinách. V letních dnech se doba zkrátila na dva dny, od listopadu už však mohli lidé vysedávat v pohovkách důlky v úterý, čtvrtek, pátek i neděli. V prvním roce se během 132 hodin odvysílalo 86 pořadů a 25. února roku 1954 byl přenos oficiálně prohlášen za pravidelný. Na celotýdenní podívanou si publikum nicméně muselo počkat až do konce roku 1958.

Přijímač vlastnilo již v polovině padesátých let přes 32 tisíc domácností. Chtělo to zkrátka nějaký čas, diváci si ale k vysílání svou cestu našli a roku 1962 se televize mohla pochlubit prvním milionem platících uživatelů, kteří byli ochotni za tento technický výdobytek každý měsíc uhradit 15 korun. Během šedesátých let se televizní signál dostal do všech koutů republiky, čímž se miliony nastřádaly a v další dekádě, kdy obrazovky začaly hrát všemi barvami, počet přijímačů překonal příčku čtyř milionů.

Prototyp vysílače na petřínské rozhledně, který statečně fungoval od prvního přenosu, nebyl všemocný a nedosáhl dále než k Jizerským horám a Krkonoším, proto brzy přibyly další. V padesátých letech vyrostl jeden v Ostravě a v Bratislavě, na začátku šedesátých let pak vzniklo studio brněnské a košické. Postupně došlo k propojení těchto poboček a televizní program rázem bavil celé Československo.

Fandění z gauče

Činohry, opery, celovečerní filmy, reportážní přenosy, ale i zábavné estrády – tak vypadal televizní program v prvních letech přenosu. Nezapomínalo se ani na ty nejmenší, kterým patřilo každé čtvrteční odpoledne. Po třech letech se děti dočkaly i první televizní hry Robinsonka.

Ve studiu se 11. února roku 1955 rozezněl telefon: „Soudruhu řediteli, chceš vidět přenosový vůz?“ Karel Kohout nadšeně souhlasil, rozhodl se ihned chopit nové příležitost a vůz odzkoušet už ten večer. Televize tak bez jakékoliv dlouhodobé přípravy odvysílala první přímý přenos, který potěšil fanoušky hokeje. Jednalo se o utkání odehrané na štvanickém zimním stadionu mezi výběrem hráčů Prahy a švédským týmem Leksand IF. Tento troufalý risk se vryl do televizní historie jako zlom počátečního vyčkávání potenciálních kupců na to, co vlastně přijde. Sport se totiž stal jedním z hlavních důvodů, proč si lidé obrazovky vůbec začali pořizovat – aby zkrátka mohli fandit z pohodlí gauče.

Prvního přímého přenosu se dočkali i příznivci kultury, pro které televize zaznamenala představení Smetanovy Prodané nevěsty z Národního divadla. Rok 1956 se pak nesl v duchu nových zpravodajských relací. Sportovní pořad Branky, body, vteřiny, který se na obrazovkách udržel dodnes, se pyšní těsným prvenstvím. Televizní aktuality a zajímavosti vznikly totiž bezmála sedm měsíců po něm, čímž se televize konečně osamostatnila od rozhlasových zpráv. Do té doby bylo totiž zpravodajství totožné s tím rozhlasovým – nápis uprostřed obrazovky „Posloucháte rozhlasové noviny“ představoval jediný rozdíl.

Televizní štáb se téhož roku rozhodl poprvé vydat do zahraničí. Povzbuzeni metodou „pokus-omyl“ navázali signál přes německé Drážďany. Televizi se takto v lednu a na začátku února improvizovaně povedlo zprostředkovat přímý přenos ze Zimních olympijských her v italském Cortina d'Ampezzo. Přestože byl obraz nekvalitní a nikdo nevysvětloval, co se v záběru vlastně děje, diváci byli z pocitu „být při tom“ uchváceni.

Improvizací k úspěchu

Nové médium muselo v padesátých letech učinit spoustu riskantních kroků do neznáma. Technický tým se v té době skládal z opravdových nadšenců, kteří zkušenosti získávali doslova za pochodu, často až v průběhu vysílání. Zároveň šlo v začátcích o práci lidsky téměř nezvladatelnou – ve studiu bývalo i 50-60 stupňů Celsia, takže hercům nad hlavami praskaly žárovky a pravidelně se spouštěl požární hlásič.

Skoky po hlavě, které zaměstnanci televize první roky aplikovali, přinesly své ovoce a z vysílání se stal pomalu, ale jistě trend, který dokázal zaujmout masy. Společné posedávání u „akvária“, jak se tehdy přístroji přezdívalo, se brzy stalo oblíbenou a každodenní aktivitou, která zahrnovala i značnou dávku socializace, jelikož se u televizoru scházeli příbuzní a sousedé, kteří své „akvárko“ doma zatím neměli.

Image

Čtěte také

Jak vypadala domácí seriálová produkce v normalizačních 70. a 80. letech?

Před 66 miliony let, na samém konci éry dinosaurů, se na území dnešní Montany odehrál brutální střet dvou obrů. Víme o něm díky mimořádně vzácnému nálezu: zubu masožravého dinosaura, který zůstal zaklíněný v lebce své oběti.

Zkamenělý svědek dávného souboje

Fosilie lebky býložravého kachnozobého dinosaura rodu Edmontosaurus byla objevena už v roce 2005 v souvrství Hell Creek Formation, jednom z nejslavnějších nalezišť dinosaurů na světě. Teprve podrobnější analýza však odhalila překvapivý detail: v kostech čenichu byl pevně zaseknutý cizí zub.

Stopy po kousnutí nejsou u dinosauřích kostí ničím výjimečným. Najít však přímo zub útočníka zabodnutý v lebce oběti je mimořádně vzácné. Právě to umožnilo vědcům přesně určit nejen napadený druh, ale i samotného predátora. Porovnáním struktury zubu s jinými masožravými dinosaury ze stejného období dospěli paleontologové k závěru, že patřil legendárnímu tyranosaurovi rodu Tyrannosaurus rex.

Rentgenové snímky lebky navíc ukázaly, že zub pronikl do přední části čenichu. Jeho poloha naznačuje, že útok proběhl „tváří v tvář“ – nikoli zezadu nebo při okusování mršiny z bezpečné vzdálenosti.

Okno do chování dávných predátorů

Způsob, jakým byl zub v kosti zaklíněn, napovídá o obrovské síle skusu. Aby se zub ulomil a zůstal v kosti, musel predátor vyvinout extrémní tlak – typický pro aktivní, smrtící útok. Lebka přitom nenese žádné známky hojení v okolí rány. To naznačuje dva možné scénáře: buď byl Edmontosaurus v okamžiku, kdy se do něj tyranosaurus zakousl, již mrtvý, nebo právě toto kousnutí způsobilo jeho smrt.

Vědci se přiklánějí k interpretaci dramatického zápasu. Zakousnutí do čenichu mohlo být způsobem, jak si dravec udržoval kontrolu nad zmítající se kořistí – podobně jako to dělají i dnešní velcí predátoři.

Nálezy tohoto typu jsou pro paleontology mimořádně cenné. Nezachycují pouze podobu vyhynulých zvířat, ale i jejich chování. V tomto případě jde o přímý důkaz interakce mezi dvěma konkrétními jedinci.

Objev tak přináší další dílek do mozaiky poznání o tom, jak Tyrannosaurus rex lovil a jaké strategie používal při boji s velkou kořistí. Zkamenělý zub v lebce býložravce je víc než jen kuriozita – představuje mrazivý záznam posledních sekund života jednoho dinosaura. Zároveň připomíná, že i po desítkách milionů let dokáže zkamenělá kost vyprávět příběh o násilí, přežití a surových pravidlech dávného světa.

Image

Čtěte také

Druhohorní fosilie vyprávějí krvavý příběh o dekapitovaných mořských plazech

Supermasivní černé díry jsou dnes považovány za běžnou součást velkých galaxií – včetně té naší. Astronomové už delší dobu vědí, že aktivní černé díry dokážou ve své domovské galaxii brzdit vznik nových hvězd. Vypouští totiž obrovské množství energie, ta zahřívá okolní plyn a ten se pak nemůže zhroutit do hustých oblaků, z nichž se rodí hvězdy. Tomuto jevu se říká zpětná vazba černé díry a patří k nejžhavějším tématům současné astrofyziky.

Nový výzkum ale posouvá tuto představu ještě dál. Ukazuje se, že extrémně aktivní černé díry dokážou potlačit vznik hvězd nejen ve své galaxii, ale i v okolních galaxiích vzdálených miliony světelných let.

Studie publikovaná v časopise The Astrophysical Journal Letters, se zaměřila na mimořádně jasný kvazar J0100+2802. Ten pozorujeme v době, kdy měl vesmír pouhých 900 milionů let – tedy v období reionizace vesmíru, kdy se první hvězdy a galaxie začaly dramaticky prosazovat a měnit kosmické prostředí. Kvazar J0100+2802 je poháněn černou dírou s hmotností asi 12 miliard sluncí a patří k nejjasnějším ultrafialovým zdrojům své éry.

Neplodné galaxie

Hvězdy vznikají ze studených oblaků molekulárního vodíku (H₂). Pokud se však plyn zahřeje nebo rozštěpí silným UV zářením, nemůže se gravitačně zhroutit – a nové hvězdy se prostě nevytvoří. Vědci sledovali tzv. emisní čáru dvojnásobně ionizovaného kyslíku (O III). Tato čára je jedním z nejjasnějších signálů v oblastech, kde se právě rodí nové hvězdy – protože mladé, horké hvězdy ionizují okolní plyn.

Pomocí dalekohledu Jamese Webba astronomové porovnali intenzitu UV záření okolních galaxií a sílu emisní čáry ionizovaného kyslíku. Výsledek astronomy překvapil. Zatímco UV záření z galaxií zůstávalo podobné bez ohledu na vzdálenost od kvazaru, emise ionizovaného kyslíku výrazně slábla čím blíže byly galaxie ke kvazaru. To podle vědců znamená jediné – potlačení nedávné tvorby hvězd.

Proč u kvazarů chybí galaxie?

Dřívější pozorování JWST ukázala zvláštní věc: kolem extrémně jasných kvazarů v raném vesmíru se nacházelo méně galaxií, než se očekávalo. To bylo zvláštní, protože galaxie se běžně tvoří ve skupinách. Zpočátku si vědci dokonce kladli otázku, zda není něco v nepořádku s přístroji. Teď se ale zdá, že problém není v neexistenci galaxií, ale v tom, že v nich nedochází k intenzivní tvorbě nových hvězd, takže jsou obtížně detekovatelné.

Vedoucí autor studie Yongda Zhu přirovnal aktivní supermasivní černou díru k predátorovi ovládajícímu ekosystém. Když černá díra „hoduje“ na okolní hmotě, pohlcuje materiál, vytváří akreční disk a vyzařuje obrovské množství energie. Tato energie zahřívá mezihvězdné prostředí, rozbíjí molekuly vodíku, ionizuje okolní plyn a a tím zastavuje vznik nových hvězd. Jde o první přímý důkaz, že tento proces funguje v mezigalaktickém měřítku. Podle studie může být vliv patrný v okruhu nejméně jednoho milionu světelných let.

Dlouho se předpokládalo, že galaxie se vyvíjejí převážně samostatně. Výzkum Yongdy Zhu a jeho kolegů ale naznačuje, že ve skutečnosti mohou být mnohem více propojené, než jsme si mysleli. V raném vesmíru mohly supermasivní černé díry regulovat tempo růstu okolních galaxií, určovat, kde a kdy se rodí hvězdy a tím ovlivňovat strukturu kosmické sítě. Černé díry tak nemusely být jen „pasivní součástí“ galaxií, ale aktivními architekty kosmického vývoje.

Zatím jde o výsledek založený na jednom extrémním objektu. Dalším krokem bude prozkoumat více kvazarů z raného vesmíru a ověřit, zda jde o běžný jev. Tohoto úkolu by se mohl zhostit Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který k tomu má ideální nástroje – širokoúhlý snímač NIRCam a spektroskop NIRSpec.

Image

Čtěte také

Obrovská černá díra chrlí plyn rychlostí 10 tisíc kilometrů za sekundu

Němečtí konstruktéři se zabývali vývojem plamenometů již od konce 19. století. Inženýr a konstruktér Richard Fiedler si v roce 1901 nechal patentovat zařízení pro vrhání plamenů na větší vzdálenost a o čtyři roky později představil jak statický těžký plamenomet M, tak i jeho lehkou přenosnou verzi pro pěší užití.

Ve spolupráci s Bernhardem Reddemannem, armádním rezervistou a (paradoxně) profesionálním hasičem, pak během počátečních fází války vyvíjel pro císařskou armádu nejen plamenomety, ale i taktiku jejich nasazení. Jejich společné úsilí v roce 1912 vyústilo ve dvojici plamenometů; těžký statický M.1912 Grof (Große flammenwerfer, doslova Velký plamenomet) a malý přenosný M.1912 Kleif (Kleine flammenwerfer, Malý plamenomet). Zatímco Grof měl sloužit zejména jako obranná zbraň, Kleif byl určen pro podporu útočící pěchoty.

Křest ohněm

Vůbec první plamenometnou jednotkou byl Flammenwerfer-Abteilung Reddemann neboli plamenometný oddíl vedený osobně Bernhardem Reddemannem. Křtem ohněm (doslova) prošla jednotka 26. února 1915 u Malancourtu a později nasadila své zbraně také během bitvy u Verdunu. I přes problémy s výcvikem a technikou se plamenometný oddíl osvědčil, špičky císařské armády proto posvětily rozšíření Reddemannovy jednotky na celý jeden prapor nazvaný III. gardový ženijní prapor.

Tento útvar o síle 800 mužů měl působit pod přímým velením nejvyššího německého velení OHL a jeho členy se stávali příslušníci útočných oddílů, řadoví vojáci, ale i dobrovolníci. Prapor sám byl rozdělen do čtyř rot složených ze tří čet. Každá četa pak disponovala 4–6 plamenomety Grof a šesti plamenomety Kleif. 

Kleif představoval vůbec první přenosný plamenomet na světě, sestávající z nádrže na hořlavinu a pevné násady s tryskou. Obsluha vyžadovala dva muže; samotného plamenometčíka nesoucího na zádech nádrž a jeho pomocníka, který za pomoci kohoutu na konci násady reguloval proud hořlaviny. Jako hnací plyn se užíval dusík, případně kyslík. Na konci násady se nacházel zapalovač, který tryskající hořlavinu zapálil a vytvořil tak soustředěný proud ohně s dosahem až 18 metrů.

I přes velký potenciál si ale Kleif nezískal velkou oblibu, zejména kvůli křehké konstrukci a poměrně nízké kapacitě paliva postačující pouze na 15 vteřin provozu. Zbraň rovněž trpěla problémy s těsněním a často tak docházelo ke ztrátě tlaku vinou úniku hnacího plynu. V roce 1914 proto císařská armáda většinu modelů M.1912 vyřadila ze služby a v okamžiku vypuknutí války jich ve službě zbývala jen hrstka. Samotný koncept se ale osvědčil dost na to, aby vývoj plamenometů pokračoval.

Nová generace 

V roce 1914 přišel do služby model M.1914, jehož největší inovaci představovalo nahrazení pevné násady pružnou hadicí. Rovněž došlo k přesunutí ventilu na rukojeť hadice, což plamenometčíkovi umožnilo otevírat a zavírat přívod hořlaviny zcela samostatně. O rok později následoval model M.1915, u kterého došlo k přemístění nádržky s hnacím plynem vně hlavní nádrže. To umožnilo zvýšit kapacitu paliva z 16 na 19 litrů. 

Dalším vývojem vznikl model M.1916 s přepracovaným plnicím ventilem a vylepšeným ovládáním pro snazší obsluhu. Definitivní variantou kleifu se pak stala M.1917 s přepracovanými krytkami vrchních ventilů a především s externě vedeným přívodem hnacích plynů umožňujícím provádět případné opravy přímo v poli.

I přes postupná vylepšení zůstával Kleif poměrně rozměrnou zbraní. S plnou palivovou nádrží o kapacitě 19 litrů vážila v plném stavu téměř 32 kg a zvlášť v těžkém terénu představovalo její nošení nezáviděníhodný úkol. Značnou slabinu představovala absence zapalovače na ústí trysky pro zážeh hořlaviny. V praxi se tak o zážeh musel starat plamenometčík či jeho pomocník za pomoci zápalek; netřeba dodávat, že šlo o poměrně nepraktické řešení. Útočné oddíly kladoucí důraz na vysokou mobilitu proto požadovaly lehčí a celkově praktičtější typ plamenometu.

Odpovědí na tuto potřebu se stal plamenomet Wechselapparat (Wex) M.1917. Wex se od Kleifu na první pohled lišil designem nádrží; kompaktní palivová nádrž ve tvaru písmene o měla ve středu umístěnou nádržku s hnacím plynem. Velkým krok vpřed byl také automatický zapalovač, který umožňoval vytvářet krátké zášlehy. Jedinou slabinu představovala nízká kapacita nádrže činící pouze 11 litrů hořlaviny. Tato zásoba vystačovala sotva na 9 vteřin provozu, Wex byl proto navržen pro možnost rychlé výměny nádrží v poli a plamenometčík měl působit jako součást týmu tří mužů, kdy zbylí dva vojáci nesli každý po jedné náhradní nádrži. Tato regule se nicméně na bojišti dodržovala jen zřídka. 

Organizace na bojišti 

První Wexy k plamenometným útvarům dorazily v květnu 1917. Jednotky do té doby prošly výraznými organizačními změnami; v prosinci 1916 se Garde-Reserve-Pionier-Regiment skládal z pěti bojových rot a jedné roty doplňovací; čtyři bojové roty se dělily na čtyři plamenometné čety s plamenomety Kleif a jednu kulometnou či granátometnou četu, pátá rota pak měla šest plamenometných čet bez podpory kulometů.

Na jaře 1917 přišla další změna, kdy plamenometný prapor přijal taktiku navrženou pro zvýšení mobility. Tato taktika si vyžadovala i lehčí vybavení, plamenometčíci s Kleify proto často do boje vyráželi jen s polovičním nákladem paliva. S Wexem ale zmizela potřeba takovýchto nouzových opatření a vojáci plamenometného praporu si je pro jejich praktičnost rychle oblíbili. Během roku 1917 se tak Wexy účastnily 169 operací útočných oddílů na západní i východní frontě. 

Přichází změna

Příchod Wexů si v únoru 1918 vyžádal další organizační změnu plamenometných oddílů. Garde-Reserve-Pionier-Regiment se dočkal rozdělení na několik pochodových rot, které měly být schopny na bojišti setrvávat déle a dosahovat rychlejšího postupu. Každá taková jednotka sestávala z jedné bojové čety, jedné náhradní čety a technické sekce pro údržbu a opravy plamenometů. Ta měla standardně ve výbavě trojici koňských povozů pro převoz samotných plamenometů a jejich nádrží a trojici nákladních automobilů převážejících palivo, hnací plyn, zapalovače a několik rezervních plamenometů.

Samotná bojová četa disponovala čtyřmi plamenometnými družstvy (každé se dvěma Wexy) jedním kulometným družstvem a jedním družstvem vybaveným granátomety. Granátometné družstvo mohlo být v případě potřeby dovybaveno Wexy a mohl se tak zvýšit počet plamenometných družstev na pět. Pochodové roty německé velení během roku 1918 jednotlivě přidělovalo útočným divizím, které následně plamenometčíky po četách zařazovaly k jednotlivým pěším plukům.

Podpora ofenziv

Při německých ofenzivách mezi březnem a červencem 1918 tak v řadách 2., 17. a 18. armády působilo celkem 21 plamenometných čet rozprostřených mezi 42 pěších divizí. Plamenometčíci se v tomto období zúčastnili 105 ofenzivních akcí, přičemž operovali buď v rámci prvoliniových útočných oddílů snažících se o průlomy nepřátelských linií, případně jako doprovodné plamenometné skupiny poskytující podporu pěchotě nebo čistící hnízda odporu.

Od srpna 1918 ale aktivita oddílů plamenometčíků postupně klesala, jak si na nich vybraly daň ztráty a nepříznivá strategická situace na bojišti. Koncem září obdržely německé ženijní roty každá šest plamenometů Wex, jejichž obsluhám se dostalo výcviku v užívání plamenometů proti tankům, které se na bojišti objevily. 

Některé zdroje hovoří i o několika plamenometných oddílech, které operovaly zcela samostatně na větších jednotkách – podle všeho šlo ale spíše o z nouze ctnost způsobenou vážnými ztrátami císařské armády než o promyšlený taktický krok. Konec války každopádně znamenal i konec německým plamenometným oddílům, které po podepsání příměří 11. listopadu 1918 své zbraně před ústupem do vlasti většinou znehodnotily.

Image

Čtěte také

Ohnivé peklo v zákopech: Nasazení plamenometů v 1. světové válce

Šaman či šamanství má v Evropě občas negativní až zesměšňující význam. V pravěku však byli šamani velmi vlivnou a významnou osobností – a některých kulturách zůstávají dodnes. Ne vždy jsou vůdci kmene, v mnoha ohledech se však od soukmenovců těší hlubší úctě. Jsou nositelé moudrosti předků, uchovávají a předávají znalosti, které se v kmenu dědí z generace na generaci. Jsou vědoucí. Pokud šaman zemře, aniž by si vychoval nástupce, století děděných poznatků umírá s ním. 

Styk s mýtickou bytostí

V oblastech s takto orientovaným způsobem života jsou šamani považováni za jakousi mystickou elitu, která zprostředkovává styky mezi skutečností a nadpřirozenem, světem duchů. Obvykle působí jako léčitelé, ale také jako jasnovidci a vykladači snů. Většinou se jedná o muže, ale nezřídka mezi nimi mohou být i ženy, zejména pak různé věštkyně. 

Ačkoli za „šamany“ většinou považujeme představitele různých především afrických nebo jihoamerických oblastí, překvapivě se k nám toto slovo dostalo přes ruštinu z původních starých dialektů sibiřských národů. Pravděpodobně vycházelo ze slova „ša“, tedy „vědět“, nicméně teorií je vícero.

Nicméně společné pro všechny zůstává, že je šaman osoba nadaná uměním komunikovat s bytostmi, které v reálném světě přinejmenším nejsou vidět. Tyto bytosti působí na proměnu stavu vědomí, což přivádí šamany do transu. Jejich duše se vydává hledat ať už vysoko na obloze nebo hluboko v podsvětí odpovědi na otázky, které jsou jim v bdělém stavu nepřístupné. Podobných posvátných cest se přitom mohou účastnit pouze ‚vyvolení‘ tedy šamani. Pro obyčejné smrtelníky jsou zapovězené. Právě díky tomuto kontaktu mezi duchy a každodenním světem lidí šamani dokáží léčit nemocné, předpovídat budoucnost a vykládat sny.

K počátkům kultu

S principy šamanismu se lze setkat jak v severní, tak i jižní Americe, v Austrálii, v Japonsku, v Tibetu, Indii a v Nepálu. Ačkoliv se v různých ohledech liší, šamanismus po celém světě vychází z různých magických, mystických a rituálních představ, které jsou ve své podstatě neměnné. Pochází totiž už z nejstarších dob počínaje paleolitickými lovci a sběrači (a šamany).

Šaman je ve své podstatě vůdcem rituálu, vytváří pomocí bubnování, tance či narkotik podmínky, díky kterým uvádí sebe (a někdy své soukmenovce) do transu. Dochází tak ke změněnému stavu vědomí, v němž se jedinec ale i celé skupiny z větší části  zcela odpojují od svého každodenního já, ztrácejí povědomí o čase a prostoru a dokonce nevnímají ani svoji fyzickou či duševní identitu. 

Cesty do království duší

V šamanském léčení hraje také významnou roli zpěv. V mnoha původních kulturách obstarává přímé spojení mezi člověkem a bohy právě zvuk, kterým může být i pouhé naslouchání hlasům přírody. Sami šamani tvrdí, že po takových cestách do stavu transu nakonec vcházejí do království duší, duchů a bohů. Stávají se tak mostem mezi všední skutečností a skutečností posvátnou či mystickou. 

Sami na to mnohdy doplácejí, neboť svým usilovným soustředěním na duši a tělo jiného člověka se nezřídka tak vyčerpají, že několik dalších dní tráví v určité formě polospánku. Členové této elitní skupiny působí vlastně jako strážci duchovního života svého společenství.

Image

Čtěte také

Mocná síla šamanů Evropy: Kdo byli dávní duchovní vůdci starého kontinentu?

Orel mořský byl až do konce 19. století přirozenou součástí naší přírody. Potom z ní téměř na celé jedno století prakticky vymizel. Před sto lety napsal o těchto dravcích zoolog Josef Václav Rozmara: „Myslivosti jest velice škodliv, hubě s obzvláštní oblibou zajíce, králíky a bažanty, kterých se zmocňuje snadněji než ryb. Neopovrhuje ani mršinou a možno ho odstřeliti i na újedi.“ Právě zvrhlý lidský přístup – dělit zvířata na užitečná a na škodnou – dovedl orly na mnohých místech Evropy až na práh vyhubení.

Orli z Česka i z ciziny

O repatriaci orla mořského (Haliaeetus albicilla) v Česku se klíčovým způsobem zasloužil zoolog Ing. Jiří Andreska senior (1931–1999), který se myšlenkou na návrat překrásného dravce do jižních Čech zabýval mnoho let. Po spoustě obtíží se nakonec repatriace, která byla uskutečněna v letech 1977 – 1985 ekologicky a etologicky sofistikovaným výsadkem devíti mladých ptáků, zdařila. 

Vypuštění orli mořští a jejich odchovy přispěli ke vzniku a stabilizaci hnízdící populace v ČR a v současnosti na našem území žije 500 až 600 orlů mořských, kteří tvoří zhruba 100 hnízdních párů. Známá hnízdiště jsou např. na Třeboňsku, Českobudějovicku, Jindřicho-Hradecku, Českolipsku, Nymbursku, na kladenských haldách, v Lužických horách a na jižní Moravě. 

V zimních měsících k nám však zaletují i orlové mořští ze Skandinávie a z dalších koutů severní Evropy, kteří tady vyhledávají nezamrzlé vodní plochy. V zimě u nás zimuje asi sto padesát až dvě stě orlů mořských. V tomto období můžeme dravce sledovat, jak krouží na obloze, odpočívají na stromech u nezamrzlých vodních ploch nebo posedávající přímo na ledu. 

Chránění a přesto ohrožení

Orli mořští jsou dnes v Česku i v dalších zemích přísně chránění a jejich stavy u nás rostou. Situace bohužel není jen růžová. Přestože kladení otrávených návnad je v Česku již čtyřicet let postaveno mimo zákon, nezodpovědní vandalové neváhají zvířata tímto způsobem vraždit, zejména kladením nástrah s insekcitidem karbofuranem. 

Tímto způsobem bylo třeba jen v roce 2006 usmrceno devět orlů mořských a jeden byl dokonce postřelen. V roce 2012 někdo zničil hnízdo orlů mořských v Poodří a v okolí dokonce byly nalezeny i návnady otrávené jedem na hlodavce. Jeden z mladých orlů se návnadou přiotrávil, ale naštěstí byl zavčas nalezen a léčen v Záchranné stanici v Bartošovicích na Moravě. Po několikatýdenní rehabilitaci byl mladý samec orla mořského, který dostal jméno Míša, vypuštěn i s radiovou vysílačkou zpět do přírody. 

Mezi nejnovější případy otrav orlů mořských na našem území patří událost z roku 2021 z Velkého Boru na Plzeňsku, kdy byli otráveni čtyři orli mořští návnadou v podobě zbytků jateční drůbeže napíchané jedem. V roce 2022 evidovala Česká společnost ornitologická (ČSO) 26 otrávených dravců, o rok později 18 otrávených dravců, z toho 10 orlů mořských a podobná čísla zaznamenali pracovníci ČSO i v letech 2024 a 2025. Skutečný počet může být ale ještě vyšší, protože ne všechny otravy se dostanou do statistik. Vedle otrav představuje pro orly nebezpečí i jejich vyrušování v období hnízdění a pochopitelně také ničení jejich hnízdišť necitlivou a nezodpovědnou těžbou dřeva.

Nevídaný balet lásky

Přestože orlové mořští vytvářejí páry na celý život, každoročně je možné ve druhé polovině prosince a v lednu sledovat divoké námluvy těchto impozantních dravců. Orlí pár za hlasitého křiku vykrouží vysoko zimní oblohou a potom se dravci střemhlav spouštějí směrem na sebe. Spodní z ptáků se těsně před „střetem“ obrátí naznak a nastaví proti „útočníkovi“ (ve skutečnosti však vášnivému milenci) své jasně žluté pařáty.

Nezasvěcený by tento milostný rituál mohl považovat za lítý souboj. Chyba lávky – přesně tak vypadají zimní námluvy orlů mořských. Reprízy těchto dech beroucích představení sleduji každou zimu na Novomlýnských nádržích pod kulisou Pavlovských vrchů a mohu potvrdit, že ani po letech nezevšední!

Image

Čtěte také

Den na koupališti dravců: Orli mořští okem ornitologa

Miniaturizace se dotýká i oblastí, kde by to nejspíš čekal jen málokdo. V posledních letech probíhá ve skrytu vědeckých laboratoří neoficiální závod o to, kdo vyrobí nejmenší, ale stále spolehlivě a dlouhodobě čitelný QR kód. V tuto chvíli je vítězem tým vídeňské Technické univerzity. Jejich QR kód je tak maličký, že k jeho přečtení je nutný elektronový mikroskop.

Paul Mayrhofer a jeho kolegové zmenšili čitelný QR kód do čtverce o velikosti 1,98 čtverečního mikrometru. Je menší než většina bakterií a není viditelný optickým mikroskopem. Tvůrci rekordně malého QR kódu již získali oficiální zápis do Guinnessových světových rekordů.

Souboj o mikrometry

Dosavadním držitelem tohoto pozoruhodného rekordu byl tým německé Univerzity v Münsteru. Jejich QR kód zabral 5,38 čtverečních mikrometrů, mnohokrát méně, než kolik činí velikost lidské červené krvinky. 

Noví držitelé Guinessova rekordu z Vídně spolupracovali s německým startupem Cerabyte, který se specializuje na technologie dlouhodobého ukládání dat, k čemuž využívá jako médium tenkou keramickou folii. Vědci použili vysoce zaostřené paprsky iontů, s nimiž vykreslili QR kód na zmíněnou keramickou folii.

Jednotlivé pixely rekordního QR kódu měří pouhých 49 nanometrů. Při této velikosti jsou pixely zhruba desetkrát menší než vlnová délka viditelného světla. Proto je fyzikálně nemožné je vidět v oblasti viditelného záření. Badatelé k tomu poznamenávají, že na keramickou folii odpovídající papíru velikosti A4 by tímto způsobem bylo možné uložit více než 2 TB dat.

Image

Čtěte také

Nejmenší vánoční přání světa se vejdou tři na šířku lidského vlasu