Za datum vzniku bitevních lodí třídy Radetzky se dá označit 15. březen 1904, kdy se vrchní velitel rakousko-uherského námořnictva admirál Hermann von Spaun sešel s předními veliteli loďstva a šéfinženýrem Siegfriedem Popperem. Měli hovořit o stavbě nových bitevních lodí, ale Spaun hned na počátku přítomné pány informoval, že na takové obrněnce nebudou v následujících třech letech peníze. Přesto Popper dostal za úkol zpracovat základní návrhy.

Jaké dělo si račte přát?

V příštích měsících se řešila především otázka hlavní výzbroje. Vrchní dělostřelecký inženýr Friedrich Jedlička preferoval ráži 280 mm, protože „jakékoli větší granáty jsou těžké a nepraktické“. Podporu získal v admirálu Juliu von Beckovi, který poukazoval na fakt, že „Němci to mají zrovna tak“. Nakonec ale byla dvojice přehlasována a přednost dostal kalibr 305 mm. Zdálo se, že se bude stavět klasická bitevní loď té doby – s dvojicí hlavních děl v pancéřových věžích na přídi a zádi, které doplní sekundární 150mm kanony v kasematách v bocích trupu.

V srpnu 1904 se ale mezi ruským a japonským loďstvem odehrála bitva ve Žlutém moři. Střet ukázal, že 305mm děla mají skutečně destruktivní účinek, ale zbraně ráže 152 mm už na moderní pancíř nestačí. Popperovi se znovu nabízely dvě možnosti. Mohl lodě vybavit všemi děly velkými, nicméně s tímto konceptem ještě neměl nikdo na světě žádné zkušenosti. Proto „jen“ zvýšil ráži pomocných kanonů na 240 mm a místo do boků je usadil rovněž do pancéřových věží. Na jeho rýsovacích prknech se tak koncem roku rýsoval semidreadnought – mezistupeň mezi predreadnoughtem (standardním obrněncem produkovaným zhruba do rusko-japonské války) a dreadnoughtem (lodí s hlavními děly ráže 280–305 mm).

Srovnání s vrstevníky

Jak admirál Spaun předpověděl, s výrobou se muselo počkat, než vláda v roce 1907 projekt finančně pokryla. Inženýři využili čas navíc k testování modelů protitorpédové ochrany a ke zdokonalení výzbroje – a udělali dobře. Zbrusu nový 305mm kanon z plzeňské Škodovky mohl pálit o 60 kg těžší granáty a dosahoval o čtyři kilometry delšího dostřelu než britské vickersy stejné ráže. 

Také sekundární 240mm děla po všech stránkách překonávala třeba i francouzskou konkurenci stejného kalibru. Výzbroj doplňovaly nové rychlopalné 100mm zbraně určené k likvidaci malých torpédových plavidel. Vše završily tři torpédomety a kanony ráží 66 a 47 mm, které později za války našly uplatnění v protiletadlové roli.

Pancéřování lodi bylo natolik silné a těžké, že žádné z plavidel nikdy nedosáhlo předpokládané rychlosti 22 uzlů (41 km/h). Obecně se ale dá říci, že bitevní lodě třídy Radetzky měly stejné nebo lepší parametry než soudobý italský typ Regina Elena či francouzský Danton. S pokročilejšími dreadnoughty se sice srovnávat nemohly, ale i tak disponovaly velmi slušnou palebnou silou a každý protivník s nimi musel počítat.

Reprezentanti císaře pána

V září 1907 v loděnicích firmy Stabilimento Tecnico Triestino na ostrově San Marco založili kýl prvního obrněnce pojmenovaného podle následníka trůnu Erzherzog Franz Ferdinand, následoval Radetzky a nakonec Zrinyi. Do služby vstoupily v letech 1910–1911 a před válkou se na nich dost svižným tempem střídali velitelé. Za všechny jmenujme olomouckého rodáka kontradmirála Franze Löflera, jenž v roce 1912 převzal můstek Radetzkého.

Ještě před válkou se podunajská monarchie chlubila novými obrněnci plavbami v rámci celého Středozemního moře. Radetzky v červnu 1911 dokonce doplul až do anglického Spitheadu, aby se zúčastnil grandiózní námořní přehlídky při příležitosti korunovace krále Jiřího V.

Poslední mírovou plavbu podnikl Zrinyi, který na konci května 1914 s bitevními loděmi Viribus Unitis a Tegetthoff zakotvil na britské základně na Maltě. A jednalo se o návštěvu spíše přátelskou než zdvořilostní. O honosné ubytování manželky velitele svazu kontradmirála Franze Löflera se osobně postaral admirál Archibald Milne. Námořníci ze Zrynyi uspořádali pro místní děti plavecké kursy, důstojníci vyráželi na výlety na moři, k čemuž dostali k dispozici malé jachty, a o zlatý hřeb se postaral fotbalový výběr Tegetthoffu. Před rekordní diváckou kulisou podlehl domácímu týmu Floriana FC 3:6 a 1:6, nicméně podle dobových novin výsledky neodpovídaly vyrovnanému průběhu zápasů. Záhy však vypukla válka.

Ochránce Kotoru

Poprvé se bitevní lodě třídy Radetzky v kompletní sestavě zúčastnily bojové plavby 6. srpna 1914, kdy v rámci velkého svazu vypluly vstříc německé Středomořské eskadře operující u Sicílie. Akce ale skončila ještě dříve, než pořádně začala. Když se seskupení nacházelo na úrovni Šibeniku, velící admirál Anton Haus obdržel zprávu, že Němci plují do Turecka, a vydal rozkaz k návratu. 

Na další operaci si námořníci museli počkat. Nad rakousko-uherským přístavem v Kotoru se tyčí horský masiv Lovčen, z něhož černohorští dělostřelci ostřelovali – třebaže nepříliš přesně – rakouskou základnu. Situaci dočasně vyřešila palba křižníků Kaiser Karl VI., Kaiser Franz Joseph I. a Szigetvár. V říjnu ale na Lovčenu zaujalo pozice osm francouzských děl ráže 150 a 120 mm a palba se znenadání zpřesnila. Proto z Puly do Kotoru připlul Radetzky a pod dozorem dělostřeleckého specialisty kapitána Ludwiga Camerlohera nepřátelské baterie rozprášil.

O šest týdnů později tatáž loď se štěstím unikla zkáze, když při návratu z cvičné plavby proplouvala přímo před torpédomety francouzské ponorky Curie. Její velitel poručík Gabriel O’Byrne ale tučným soustem pohrdl a pokusil se o průnik přímo do Puly, kde hodlal zničit jádro rakousko-uherského bitevního loďstva. Místo toho Curie neslavně uvízla v protiponorkových sítích, Francouzi skončili v zajetí a ukořistěný člun později posílil císařskou podmořskou flotilu.

Proti zrádným Italům

Když na jaře 1915 dohodové námořní síly zahájily operace proti osmanské říši, Berlín naléhal, aby Vídeň Turkům pomohla. V úvahu připadalo jen šest bitevních lodí tříd Radetzky a Tegetthoff, nicméně admirál Haus vyhodnotil rizika jako sebevražedná a německou pobídku odmítl. Místo toho se soustředil na plánování akcí proti Itálii, která sice zatím zůstávala neutrální, nicméně stále okatěji „koketovala“ s nepřátelským táborem a její vstup do konfliktu zůstával jen otázkou času. 

Došlo k tomu 23. května 1915, kdy italský vyslanec Giuseppe Avarna předal rakouskému ministru zahraničí Istvánu Buriánovi nótu o vypovězení války. Připravené námořnictvo jednalo okamžitě. Už druhý den večer většina lodí opustila přístavy a v průběhu noci se nepozorovaně přiblížila k italskému pobřeží.

Erzherzog Franz Ferdinand kapitána Kamilla von Schwarzla ve společnosti tří bitevních lodí třídy Tegetthoff ostřeloval pobřežní baterie Alfredo Savio a Montagnola u Ancony. Jen kanonů ráže 305 mm pálilo rovných 40 a po umlčení odporu srovnaly se zemí část loděnic, domky přístavní stráže a celnice, kasárna, vězení, nádraží, plynárnu, cukrovar a budovy soudu i finančního úřadu. 

Zrinyi kapitána Maximiliana Daublebského zamířil k přístavu Senigallia. Půlhodinová palba zničila nádraží, vlak s vojáky, přístavní molo, zásobník vody a signální stanici. Když dělostřelci práci na pobřeží skončili, zahnali na útěk italskou vzducholoď. 

Radetzky kapitána Vituse von Vončiny dostal za úkol zlikvidovat železniční most u Porto Recanati. První exploze však zvedly do vzduchu množství prachu, které ztěžovalo další míření. Nicméně i třináctiminutový přepad stačil na poškození hlavního cíle a zničení strážních stanovišť. 

A jaké byly celkové výsledky této noci? Kromě skvělého materiálu pro vlastní propagandu Rakušané způsobili zmatek na italských železničních tratích. Řím musel odložit pozemní ofenzivu, což habsburským jednotkám poskytlo čas k přípravě, takže následný útok utopily v krvi.

Pod čs. vlajkou?

Úspěšný nájezd na italské pobřeží v květnu 1915 prakticky završil bojovou kariéru bitevních lodí třídy Radetzky. Válka se vyvinula směrem k šarvátkám menších plavidel, velké obrněnce až do podzimu 1918 kotvily v Pule a jen protiletadloví dělostřelci zasahovali proti občasným vzdušným útokům. Když se monarchie zhroutila, přístav obsadili Italové, posádky se rozutekly a o vzrušení se postarala jen skupina několika desítek českých a chorvatských námořníků. 

Aby Radetzky a Zrinyi nepadly do rukou Italů, pod velením dnes už neznámého chorvatského kadeta pod československou vlajkou odpluly do Splitu. Tam se vylodili Američané a námořníci očekávali, že o kořist nebudou mít zájem a bitevní lodě přenechají vznikající Jugoslávii. Jakkoli Američanům nechybělo pochopení pro vznik jihoslovanského státu a jeho potřeby, na základě smlouvy ze Saint Germain-en-Laye všechny obrněnce třídy Radetzky přece jen připadly Itálii. Po odtažení do Benátek pak byly v letech 1920–1926 sešrotovány. 

V prestižních mezinárodních odborných časopisech Nature a Genome Biology vyšly loni v září dvě studie, na kterých pracovali vědci z mnoha zemí. Jednou z jejich hlavních autorek je česká vědkyně Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie a muzeologie v Brně a Institutu Maxe Plancka v Lipsku, která v rozhovoru přináší nejnovější poznatky ze světa archeogenetiky.

Na pomezí dvou epoch

Co bylo hlavní motivací nejnovějších genetických analýz?

Jedná se o dva projekty, ten první se zabýval formací raně středověké populace a druhý měl širší záměr, týkal se možností, jak použít DNA k zodpovídání archeologických a historických otázek. Jedna z těchto otázek se pojila s příchodem Slovanů do Evropy.

Bylo od začátku vaším záměrem objevit lokalitu, ze které Slované pocházeli?

Naše cíle byly obecnější, generovali jsme data hlavně z oblastí střední Evropy a na potenciální místa původu slovanského obyvatelstva jsme se primárně nezaměřovali – neměli jsme k dispozici moc dat z východní Evropy. Že Slované pravděpodobně migrovali na západ z lokalit mezi dnešním jižním Běloruskem a střední Ukrajinou, nám vyplynulo z výzkumu neplánovaně.

Jaký časový záběr jste u genetických analýz zvolili?

Předpokladem výzkumu byla změna archeologické kultury, která se překrývala s dobou, kdy byli Slované poprvé zmiňováni historicky (v 6. století – pozn. red.). Těchto pramenů je ale velmi málo a nejsou geograficky moc přesné, aby mohly být propojeny s archeologickými nálezy. Kosterní záznamy mají navíc kvůli tehdy převažující kremaci stovky let mezer, takže jejich výzkum není vůbec jednoduchý.

Při našem studiu se obecně snažíme potvrdit určitou změnu, která jde z hlediska genetiky vidět až při zohlednění období před a po ní. Jen díky analýzám předešlého období je možné odhalit určitou kontinuitu v následující době. V případě tohoto studia jsme dospěli k zajímavým vědeckým výsledkům v rámci předslovanského období – stěhování národů (5. až 6. století) a slovanského období – počátku raného středověku (6. až 7. století).

Muselo být náročné zkoumat tak dlouhé období.

Ano, je to práce na řadu let a pro spoustu lidí s různou expertizou. Od začátku probíhala úzká mezioborová spolupráce. Bylo potřeba získat velké množství kosterních vzorků – nakonec jsme v první studii analyzovali 555 jedinců a v druhé studii 18 koster. Dlouhý čas zabraly samotné laboratorní práce a statistické analýzy. Dále se porovnával archeologický materiál v různých oblastech a zasazoval se do historického kontextu.

Odkud jste získali kosterní pozůstatky pro genetickou analýzu?

Kus kosterního materiálu odebíráme po dohodě s kurátory a antropology. Dochází k tomu buď v muzeích, která o kosterní materiál dlouhodobě pečují – může v nich být uložen desítky let po samotném vykopání, nebo vzorky obstaráváme přímo v místě nově prováděného archeologického výzkumu.

Většina kosterního materiálu analyzovaná v našich studiích pochází právě z muzejních repozitářů. Při výběru vhodných pozůstatků volíme pro výzkum takové, u nichž je možné minimalizovat destrukci kosterního materiálu. Největší šance, že bude DNA v ostatcích uchována, bývá v zubech a kosti skalní, která trvale srůstá s kostí spánkovou, nachází se v místech středního ucha a říká se o ní, že je nejtvrdší částí lidského těla. Díky hustotě kosterní tkáně je v ní DNA chráněna před okolním prostředím.

Když máte vybraný vhodný materiál, jak se pak dostáváte k samotné DNA?

Po odběru materiálu se musí zub či kost skalní dekontaminovat zvnějšku, následně se zasahuje dovnitř, odkud se získává kosterní prášek. Je důležité, aby šlo o nedotčené místo, na které si nikdo předtím nemohl sáhnout, jelikož na kůži má člověk mnohem víc DNA, než kolik ho nacházíme ve starých kostech. Analýza proto probíhá ve velmi sterilních laboratořích. 

V nich se kosterní prášek rozpouští a očisťuje od všech dalších molekul, co v roztoku plavou – dávají se pryč například proteiny. Nakonec se vytáhne čistá DNA, která se potom namnoží, dál se zpracovává a sekvenuje (sekvenování či „čtení“ DNA je metoda k určení přesného pořadí nukleových bází v krátkých sekvencích DNA, které jsou součástí dědičné informace – pozn. red.).

Putování Slovanů

Jaká pohřebiště jste v případě nových projektů studovali?

Snažili jsme se primárně zaměřit na celé komunity, nikoliv jen na Slovany, takže jsme hledali především naleziště, která byla vykopaná celá, abychom mohli určit příbuzenské vztahy mezi pohřbenými lidmi a kolik generací tam bylo uloženo. Nezajímaly nás proto v této fázi lokality, na nichž proběhl v rámci záchranného archeologického výzkumu výkop pouhých dvou koster, ačkoliv se jich na místě vyskytovalo třeba sto.

Kde se tato naleziště nacházela?

Pracovali jsme zejména s materiálem z pohřebišť ve východním Německu a Chorvatsku. Naším cílem bylo také získat kosterní vzorky z Polska a ze západní Ukrajiny, ale v těchto oblastech je těžké narazit na uspořádaná zachovalá pohřebiště, protože tam christianizace probíhala později, takže převažovala kremace, a tělesné pozůstatky dnes objevujeme spíše jednotlivě, například na sídlištích.

Pracovali jsme také s již publikovanými daty. V rámci druhé studie jsme zkoumali vzorky z jižní Moravy, přičemž změnu archeologické kultury jsme pozorovali ve všech oblastech.

Když jste při genetických analýzách neměli k dispozici tolik kosterního materiálu z východní Evropy, jak jste zjistili, že právě odtud Slované zřejmě pocházeli?

Je pravda, že jsme měli k dispozici úplné minimum vzorků z Ukrajiny, které se nám podařilo získat. Z Běloruska jsme neměli vůbec nic, což je dáno i politickou situací. V těchto oblastech není taková možnost výzkumu, a proto zatím není moc dat v oboru publikováno. Obecně totiž pracujeme i s už vytvořenými daty ve veřejně dostupných databázích, které jsou poskytnuty vědcům, aby je mohli porovnávat se svými daty nebo k nim přistoupit s jinou výzkumnou otázkou.

K původnímu území, kde měla pobývat slovanská populace, jsme došli díky porovnávání s oblastmi, ke kterým jsou data dostupná, a s předchozími obdobími. Ukázalo se, že genetický komponent přítomný u lidí v oblastech Německa, Chorvatska i jižní Moravy, ačkoliv promíchaný s lokálními prvky, je nejpodobnější s populacemi předcházejících období z jižního Běloruska a severní Ukrajiny. Pokud by Slované přišli odjinud, vždy by něco chybělo – kdyby vyrazili od Baltského moře, absentovalo by trochu genetického komponentu z jižnějších lokalit, pokud by naopak pocházeli z jižní Ukrajiny, nebyly by přítomny severnější prvky.

Pochopitelně budou probíhat další výzkumy, a jakmile se podaří získat potřebná data ze zmiňovaných oblastí, naše výsledky bude možné zpřesnit, potvrdit, nebo naopak vyvrátit.

Souhlasí vaše zjištění s dřívějšími teoriemi o původu Slovanů?

Ano, tato oblast je často zmiňována v archeologickém kontextu – odkazují k ní podobné prvky v raně slovanských kulturách. Nicméně šíření archeologického materiálu směrem na západ nutně neznamená šíření lidí, také se ne vždy dobře časově zasazuje.

Ohledně Slovanů navíc existovaly i další teorie, některé umisťovaly původní slovanské osídlení do západního Polska, jiné do Rumunska. V různých zemích byly preferovány odlišné názory, odkud tito lidé migrovali. Vzhledem k našim genetickým výsledkům se ale tato varianta jeví jako geneticky nejpravděpodobnější.

Pomáhají při čtení genetických informací také dochované písemné prameny?

Dobové záznamy jsou určitě přínosné. Nikde se ale nepíše o konkrétních lidech, jejichž kosti zkoumáme. Takže nemůžeme vědět, zda se považovali za Slovany nebo jakou řečí spolu mluvili. Na druhou stranu lze právě díky historickým pramenům usuzovat, že ve zkoumaných oblastech (například na Moravě) Slované žili, zatímco v předchozích obdobích se tam nevyskytovali. Pozorovanou genetickou změnu můžeme tímto způsobem v rámci interpretace spojit s historií.

Je pro vás při výzkumu dávných kosterních materiálů přínosná i DNA současných Evropanů?

S moderními daty musíme operovat velmi opatrně, protože od raného středověku se v Evropě mnohé změnilo a mohou být zkresleny pozdějšími obdobími, ale určitě nám v oboru archeogenetiky pomáhají. Porovnat mezi sebou staré vzorky není někdy jednoduché, jelikož DNA může být velmi poškozena. Když máte dva jedince, u kterých se vám v obou případech podaří přečíst jen určitý kus DNA, je těžké je porovnávat s dalšími dobovými vzorky, které také nejsou kompletně čitelné. S rostoucím počtem jedinců se tak šance na jejich porovnání stále snižuje.

Používáme proto i metody, které srovnají oba jedince zvlášť k současným populacím a až díky těmto výsledkům pak můžeme tyto dva staré vzorky vyhodnotit mezi sebou.

Evropa se mění

Jaké informace přinesly genetické analýzy o proměně společnosti v centrální Evropě vlivem migrace Slovanů?

U zkoumaných předslovanských a slovanských lokalit, zvláště v dnešním Německu, se prokázala souvislost genetické změny s odlišnou organizací pohřebišť. U těch předslovanských nevidíme mezi zesnulými žádné hluboké rodinné vztahy – tělesné pozůstatky si většinou nebyly geneticky příliš příbuzné, ačkoliv byly uloženy vedle sebe. Naproti tomu u slovanských nalezišť rodiče spočívali blízko svých dětí a podobně. Dalo by se říct, že šlo o organizaci podle rodokmenu, což může mnohé napovědět o uspořádání slovanských komunit.

Například lze vyvodit pravděpodobný způsob jejich mobility, kdy se pohybovaly celé rodinné jednotky. Nemigrovaly tedy pouze ženy, nebo muži, ale přesouvali se všichni ve skupinách.

Zabývali jste se při genetických analýzách i poměrem příchozích mužů a žen?

Ano, a nevypozorovali jsme rozdíl na pohlavním chromozomu X, který je přítomen dvakrát více u žen než u mužů. Pokud by se slovanské ženy mísily s lokální populací více než muži, bylo by to na chromozomu X vidět, což z našeho výzkumu nevyplynulo. Z toho vyvozujeme rovnoměrné „rozmnožování“ obou pohlaví, tím pádem museli do střední Evropy migrovat ve stejné míře jak Slovani, tak Slovanky.

Setkali jste se s fenoménem rodinného pohřbívání ve všech analyzovaných oblastech?

Nebylo to všude stejné a vypozorovali jsme regionální rozdíly. Například na chorvatských nalezištích jsme tuto organizaci Slovanů nenašli. Kromě prostředí na to měla vliv také doba – bavíme se o celých stoletích, během kterých docházelo ke změnám.

Jak jste se dostávali ke kosternímu materiálu z předkřesťanské doby, kdy převažovala kremace?

Ojediněle se nám podařilo objevit takové kosterní pozůstatky v Polsku i u nás. Jednalo se například o děti uložené na sídlištích nebo různá pohozená těla. Nešlo tedy o většinový způsob pohřbívání, což s sebou nese možné interpretační problémy. Protože pokud bylo s daným člověkem zacházeno jinak než s ostatními, mohl být potenciálně v něčem jiný. Takových vzorků jsme ale posbírali víc a výsledky korespondovaly se staršími daty, takže si v tomto ohledu věříme.

Proč se právě Slovanům podařilo v Evropě uchytit? Nabídli usedlým populacím nové impulsy?

Když dojde k migraci lidí, předpokládá se, že příchozí komunity s sebou přinášejí nějaký technologický pokrok, což se v případě Slovanů nepotvrdilo. Mluví se o tom, že jejich jednoduchý způsob života mohl být ten, který byl pro lidi nakonec úspěšnější.

Další variantou je, že v prostoru, do něhož se přesouvali, v tu dobu moc lidí nežilo a už před jejich příchodem byl vysídlený. Nedávno vyšla tisková zpráva k zajímavé studii, na které se podílel Jiří Macháček z Masarykovy univerzity. Jeho výzkum potvrdil na příkladu konkrétního menšího regionu jižní Moravy změnu ve výživě, kdy Slované přinesli nové návyky – na jejich hrncích se našla jahelná kaše. Těžko se ale tato otázka generalizuje. Slované se vyskytovali v rozsáhlém prostoru, takže důvody jejich příchodu na určitou lokalitu mohly být různé.

Podnikali Slované během migrace i válečné výpady?

V oblastech střední Evropy k násilným projevům pravděpodobně nedocházelo, minimálně o tom nemáme žádné doklady. Na byzantské hranici ale Slované určitě útočili, takže nelze říct, že by se všude chovali mírumilovně. Jejich migrace představovala komplexní, nejednotný proces, který měl evidentně sociální projevy (z hlediska organizace pohřebišť) a zahrnoval kontakt s místní populací, jenž se lišil region od regionu.

Přínos archeogenetiky

Jaké další výsledky vyplývající z vámi učiněných genetických analýz vás zaujaly?

Přijde mi zajímavé, že spousta lidí předslovanských populací ve východním Německu má jihoevropský původ, což se dá spojovat s obdobím Římské říše, kdy pravděpodobně docházelo k větším genetickým tokům skrz hranici. Že se germánské kmeny dostávaly do římského prostředí, se dobře ví, ale že se genetické prvky jižních populací posouvaly až tak na sever, není tolik známé. Zároveň jsme zjistili, že se tímto směrem pohybovaly více ženy, takže mohlo docházet ke sňatkům Germánů s Římankami, které se pak s muži přesouvaly do oblastí dnešního východního Německa.

U slovanských pohřebišť s rodinnou organizací mě zase zaujalo, že se rodokmeny tvořily patrilineárně – je patrný přechod po mužské linii z otce na syna. Když se ale podíváme, co spojuje jednotlivé lokality mezi sebou, tak je zřetelná hlavně příbuznost skrz ženy, které komunity nejspíš systematicky propojovaly.

Plánujete v budoucnu tento archeogenetický projekt dále rozvíjet?

Určitě, člověk při studiu vždy zjistí, kolik věcí ještě neví. Například zmiňovaná sociální organizace je velmi důležitým faktorem, u kterého zatím není jasné, kdy se začal objevovat a jak se vyvíjel. Plánujeme se touto záležitostí zabývat detailněji u velkomoravských lokalit. Zároveň je možné data rozšířit do jiných oblastí – například jsme teď do studie vůbec nezahrnovali vzorky ze slovenských nalezišť. Snažíme se tedy rozvíjet výzkum různými směry.

Archeogenetika je relativně novým oborem, který se bezpochyby rychle vyvíjí. Jaké výzvy má nyní před sebou?

Chybí nám zanalyzovat mnoho období, regionů a důležitých lokalit, jak v Evropě, tak zejména mimo ni. V generování více kvalitních dat jsou přínosné rozvíjející se sekvenační technologie. Také nám začíná při analýzách pomáhat takzvaná sedimentární DNA odebíraná z půdy, díky které snad budeme moct v budoucnu získat genetické informace třeba i z dob, kdy nemáme k dispozici žádné kosterní pozůstatky kvůli zpopelňování těl.

Mají genetické analýzy z hlediska historického poznání nějaké mezery či nedostatky?

Genetika ukazuje biologické vztahy mezi lidmi, o nichž dotyční mohli, ale nemuseli vědět. Nicméně nám neukáže, co si určitý člověk myslel, jak se cítil a jakým jazykem mluvil. Jde pouze o jednu perspektivu, kterou se dá na minulost dívat. Proto jsem pro oblast, odkud Slované pravděpodobně migrovali, záměrně nepoužila označení „pravlast“, protože nemůžeme vědět, jestli ji tak lidé vnímali. 

Přemýšlení samo o sobě není fyzicky náročná činnost – stačí sedět a nechat myšlenky volně plynout. Přesto může být dlouhé přemítání o problémech, rozhodnutích nebo obavách vyčerpávající téměř jako intenzivní fyzická aktivita. Mozek totiž na stresující myšlenky reaguje podobně, jako by šlo o skutečné ohrožení. Aktivuje se stresová reakce organismu, která krátkodobě dodává energii k řešení akutních situací. Pokud se ale spouští opakovaně a dlouhodobě, vede spíše k únavě a psychickému vyčerpání.

Velkou roli hraje i mentální náročnost samotného přemýšlení. Rozhodování, předvídání možných scénářů, vybavování detailů i neustálé soustředění na problém stojí mozek spoustu mentální energie. K tomu se často přidává i nedostatek spánku, protože úzkostné myšlenky mohou člověka držet vzhůru dlouho do noci.

Dobrou zprávou ale je, že sklon k přehnanému přemýšlení lze rozpoznat a postupně se naučit ho zvládat.

Kdy už nejde o běžné přemýšlení

Podle psychologa Ethana Krosse je vnitřní dialog důležitým nástrojem lidské mysli. Pomáhá nám plánovat, analyzovat situace, připravovat se na důležité rozhovory nebo se motivovat k dosažení cílů. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se tento dialog promění v nekonečné a neproduktivní opakování myšlenek – fenomén, který Kross označuje jako „mentální šum“.

Přehnané přemýšlení může mít různé podoby. Jednou z nich je obava zaměřená na budoucnost, kdy si člověk neustále představuje možné negativní scénáře. Například přemítá, co se může pokazit na plánované cestě nebo proč pravděpodobně nedosáhne na očekávané povýšení.

Další častou formou je ruminace, tedy opakované vracení se k minulosti. Člověk si znovu a znovu přehrává nepříjemné situace, například trapný rozhovor nebo chybu v práci, a přemýšlí, co měl udělat jinak.

Někdy se přehnané přemýšlení projevuje také nadměrnou analýzou a nerozhodností – třeba když někdo dlouhé hodiny zvažuje drobné detaily při výběru z mnoha téměř identických variant. Další podobou mohou být vtíravé myšlenky, které se náhle objeví a vyvolají další úzkost, například krátká představa nebezpečné situace bez skutečného úmyslu ji uskutečnit.

Společným znakem všech těchto stavů je, že člověk mentálně „přešlapuje na místě“ – myšlenky se opakují, ale nevedou k řešení ani k rozhodnutí.

Všímejte si vlastních myšlenek

Zvládání přehnaného přemýšlení začíná uvědoměním, že se vůbec děje. Podle terapeutky Emmy McAdamové mnoho lidí své myšlenkové procesy téměř nevnímá. Aby si tento návyk uvědomili, doporučuje během dne pravidelně kontrolovat, čemu se mysl právě věnuje.

Pomoci může například nastavení připomínek v telefonu nebo v aplikaci pro mindfulness. Při každém upozornění se člověk krátce zastaví a položí si otázku: Připravuji si v hlavě hádku? Vyčítám si chybu z práce? Znovu analyzuji stejný problém? Postupem času se mohou začít objevovat opakující se vzorce, které odhalí návyk přehnaného přemýšlení.

Psychologové doporučují několik strategií, které mohou pomoci snížit intenzitu vtíravých myšlenek a vrátit mozku potřebný klid.

Jak z bludného kruhu ven?

Častou reakcí na nepříjemné myšlenky je snaha je silou vůle potlačit. Paradoxně to ale může mít opačný efekt. Když se člověk snaží určitou myšlenku „zakázat“, mozek ji začne vnímat jako důležitou a věnuje jí ještě více pozornosti.

Lepším přístupem je myšlenky spíše pozorovat než s nimi bojovat. Pomoci může jednoduché pojmenování situace – například „tohle je jen obava“ nebo „můj mozek teď hledá možné hrozby“.

Při přehnaném přemýšlení se člověk často soustředí jen na aktuální problém. Ethan Kross proto doporučuje techniku „mentálního cestování v čase“. Stačí se zeptat, jak se bude člověk na danou situaci dívat za týden, měsíc nebo rok.

Tato perspektiva pomáhá připomenout, že většina problémů je dočasná a jejich emoční intenzita časem klesá. Pomoci může také ohlédnutí do minulosti – připomenout si situace, které jsme už zvládli.

Zajímavou strategií je také oslovovat sám sebe ve druhé osobě, například větami typu: „To zvládneš.“ Tento způsob sebeoslovování vytváří psychologický odstup a umožňuje nahlížet na problém objektivněji. Výzkumy ukazují, že lidé jsou k sobě často přísnější než k ostatním. Přechod do druhé osoby může aktivovat větší míru empatie vůči sobě samým.

Jak ztišit mentální šum

Protože starostí může být v moderním světě mnoho – od osobních problémů po neustálý příliv negativních zpráv – doporučují psychologové také metodu odkládání obav. Spočívá v tom, že si člověk během dne vyhradí konkrétní čas, kdy se svým starostem věnuje.

Pokud se úzkostné myšlenky objeví mimo tento čas, lze si říct: „Teď ne, vrátím se k tomu později.“ Mozek si postupně zvykne držet starosti v těchto hranicích.

Přehnané přemýšlení často souvisí s pocitem nejistoty nebo ztráty kontroly. Jedním ze způsobů, jak tento pocit zmírnit, je zaměřit se na konkrétní činnosti v okolí. Úklid pracovního stolu, reorganizace prostoru nebo krátká procházka mohou obnovit pocit kontroly nad situací. Výzkumy navíc ukazují, že pobyt v přírodě dokáže přirozeně odvádět pozornost od vnitřního dialogu a snižovat úzkost.

Stresová reakce těla připravuje organismus na akci – například útěk nebo obranu. Pokud ji spustí jen myšlenky, často není jasné, kam tuto energii nasměrovat. Pomoci může jakákoliv smysluplná aktivita: hledání informací, rozhovor s přáteli, vytvoření seznamu možností nebo řešení konkrétní části problému. I malý krok může pomoci přerušit nekonečné přemítání.

Dovednost, která se dá trénovat

Pokud přehnané přemýšlení přetrvává, není důvod ztrácet naději. Schopnost rozpoznat a přesměrovat vlastní myšlenky je podle terapeutů podobná svalům – posiluje se postupným tréninkem.

Lidé si často roky budují návyk přehnaného přemýšlení, a proto je přirozené, že změna vyžaduje čas. S postupným rozvojem nových strategií ale může mozek získat to, co potřebuje nejvíce: prostor k odpočinku od neustálého toku myšlenek.

Jed štírů je známý především svými neurotoxickými účinky, které dokážou narušit činnost nervové soustavy. Nový výzkum ale ukazuje, že u některých druhů těchto členovců se skrývá ještě jeden nečekaný účinek: schopnost spustit rychlé srážení krve. Právě tento mechanismus nyní popsali vědci z Queenslandské univerzity a jejich objev může přispět nejen k lepší léčbě uštknutí, ale i k vývoji nových diagnostických a terapeutických nástrojů.

Experimenty s krevní plazmou

Profesor Bryan Fry a jeho kolegové se zaměřili na jed štírů rodu Androctonus, kteří žijí především na Blízkém východě a v severní Africe a patří mezi nejnebezpečnější štíry na světě. Jejich jed obsahuje silné neurotoxiny, které mohou paralyzovat nervovou soustavu a v krajním případě vést až k selhání srdce.

Podle doktoranda Sama Campbella, který se specializuje na evoluci jedu štírů, klinické zprávy už dříve naznačovaly zvláštní jev: u některých pacientů po bodnutí štírem docházelo k neobvyklým poruchám srážení krve. Dosud však nebylo jasné, jak přesně k tomuto efektu dochází.

Výzkumný tým proto provedl laboratorní testy, při nichž přidal jed štírů do lidské krevní plazmy. Ukázalo se, že jed dokáže výrazně urychlit proces srážení krve.

Podrobnější analýza odhalila, že toxiny aktivují klíčové složky srážecí kaskády – zejména koagulační faktory VII a X. Celý proces přitom závisí na tom, zda je aktivovaný také faktor V, který hraje důležitou roli při tvorbě krevní sraženiny. Tento mechanismus je překvapivý, protože podobné zásahy do srážecího systému jsou známé spíše u některých hadích jedů než u štírů.

Jed jako zdroj nových léků

Vědci také testovali běžně používaný protijed, který se podává pacientům po bodnutí těmito štíry. Výsledky však ukázaly nepříjemnou skutečnost: sérum sice dokáže neutralizovat neurotoxické účinky, nezabraňuje ale srážení krve, které jed vyvolává. To znamená, že lékaři by měli u pacientů po bodnutí těmito štíry sledovat také možné poruchy koagulace a provádět odpovídající krevní testy.

Při dalších pokusech se tým zaměřil na látky, které by mohly tento efekt potlačit. Testovali dvě malé molekuly – marimastat a prinomastat, známé inhibitory enzymů zvaných metaloproteázy. Obě látky dokázaly v laboratorních podmínkách neutralizovat prokoagulační (podporující srážení krve) účinek jedu. To vědcům zároveň napovědělo, že za aktivací srážecí kaskády stojí právě enzymy z této skupiny.

Podle autorů studie publikované v odborném časopisu Biochimie by podobné látky mohly v budoucnu sloužit jako doplněk léčby v případech, kdy samotný protijed nedokáže potlačit všechny účinky jedu.

Podle Bryana Frye jedy živočichů představují mimořádně cenný zdroj biologicky aktivních molekul. Tyto látky se během evoluce vyvinuly tak, aby velmi přesně zasahovaly do lidské fyziologie. Objevení nového mechanismu proto neznamená jen lepší pochopení účinků štířího bodnutí. Může také poskytnout molekulární nástroje pro vývoj nových léků nebo diagnostických metod.

Vědci dokonce naznačují, že podobné molekuly by jednou mohly pomoci například kontrolovat krvácení při operacích nebo po vážných zraněních.
Studie tak ukazuje, že jed některých štírů dokáže biochemicky „převzít kontrolu“ nad základními procesy srážení krve – podobně jako to dělají některé hadí toxiny. Tento nečekaný objev otevírá nové možnosti výzkumu evoluce jedů i jejich využití v medicíně.

Odhad hmotností hvězd patří mezi klíčové úkoly astrofyziky. Napřímo samozřejmě stálice vážit nedokážeme, ale existuje několik propracovaných metod, které umožňují odhadnout jejich hmotnost na základě pozorovatelných vlastností. Nejpřesnější vážení na dálku máme k dispozici u hvězd ve dvojčlenném systému, jež se vzájemně zakrývají. V takovém případě využijeme zákony nebeské mechaniky a můžeme hmotnost obou složek vypočítat s vysokou přesností.

Kolik váží hvězda?

U osamocených hvězd jsou možnosti poněkud omezenější. Hmotnost stálice na hlavní posloupnosti lze predikovat například z její svítivosti, jestliže známe vzdálenost takového tělesa. Pro hvězdy na hlavní posloupnosti přibližně platí, že je jejich svítivost úměrná hmotnosti umocněné číslem 3,5. Máme-li k dispozici přesná spektroskopická měření, můžeme i v případě stálic mimo hlavní posloupnost uplatnit numerické modely a dozvědět se tak o nich všechny důležité údaje – pokud je tedy daný model správný.

Některé hvězdy pulzují a vibrují, přičemž ze spektra měřených oscilací lze určit jejich vnitřní strukturu, a tudíž i hmotnost. Slouží k tomu pozorování z fotometrických družic jako Kepler či TESS. A konečně můžeme výjimečně využít efekt gravitačního čočkování, pokud hvězda přechází před vzdáleným zdrojem světla.

Ostrava byla ve středověku malým poddanským městem olomouckého biskupství. A patrně by jím i zůstala, kdyby nedošlo k objevu černého uhlí. To podnítilo rozsáhlou industrializaci města a jeho okolí, jejímiž důležitými mezníky bylo ve 30. letech 19. století založení Vítkovických železáren a roku 1847 vybudování přívozné stavby druhého největšího nádraží Severní dráhy Ferdinandovy, jež spojovala Vídeň s Haličí. Překotný rozkvět jedné z nejprůmyslovějších oblastí Habsburské monarchie si žádal novou pracovní sílu a podnítil tak rozsáhlou migraci.

Do Ostravy za prací a výdělkem

V průběhu 19. století přicházeli z Haliče, nejzaostalejší části monarchie, noví dělníci, horníci a stavitelé železnic. Ne všichni však toužili po práci. Doprovázeli je tuláci, nevěstky, propuštěné kriminální živly, vojenští zběhové a další pochybné existence. Do Ostravy mířili i Židé tušící příležitost k zajímavému zisku z rozvíjející se průmyslové oblasti. Tato pestrá směs lidí nejrůznějšího sociálního postavení tvořila onu pověstnou razovitost Moravské Ostravy a okolí na přelomu 19. a 20. století.

Jedním z hlavních problémů rozvíjející se Ostravy byla bujná prostituce, četná kriminalita a alkoholismus, který byl samozřejmě zároveň doprovodným jevem a příčinou mnohých kriminálních deliktů. Početné dělnické rodiny žily v nuzných podmínkách. Dělnické byty nenabízely dostatečný prostor nemluvě o komfortu. Celkově neměli tito lidé příliš optimistické vyhlídky do budoucnosti. Vedle nich zde žilo mnoho mladých a svobodných mužů pocházejících vesměs z Haliče. Ti po každodenní dřině často nacházeli jedinou potěchu - ve sklence či láhvi pálenky.

Brněnský rodák a proslulý rakouský bojovník proti alkoholismu Rudolf Wlassak, jenž založil ve Vídni spolek proti alkoholismu a léta vydavával časopis Abstinent, se v roce 1901 rozhodl osobně navštívit Moravskou Ostravu, aby se na vlastní oči přesvědčil, co je pravdy na tom, co se o městě tradovalo. Výsledky svého zkoumání popsal ve dvacetistránkovém referátu, který přednesl na VIII. mezinárodním kongresu proti alkoholismu ve Vídni. Z něj vyplývá, že historky o alkoholismu nebyly přehnané, naopak - realita mnohde předčila i očekávání kritického vědce.

Obchodníci byli velmi hbití a reagovali na změny. Když se v nedalekém Petřvaldu rozhodli vydávat mzdu po směně ve tři hodiny ráno, aby peníze nebyly ihned propity, otevřeli vypočítaví obchodníci své krámy ve stejnou dobu. „Následek toho byl, že jsme dopoledne po výplatách všude potkávali opilé horníky.“ Zatímco v pracovní době zely hostince prázdnotou, večer, především o sobotách a dnech výplat se naplnily k prasknutí a začal „velmi živý, i když vlastně ne příliš hlučný ruch“.

Je libo pivo se špekem?

„Malá část, nanejvýš jedna desetina přítomných pije pivo. To je spíš mícháváno se šnapsem, oblíbeným nápojem mladých horníků”, popisuje Wlassak a dodává, že zvlášť preferovaným nápojem byla císařská hruška. Když se pilo pivo, nalévala se do něj často sklenka či dvě rumu. Že to byl obvyklý a oblíbený míchaný nápoj, svědčila skutečnost, že měl i svůj vlastní název – pivo se špekem. V hospodách pili především muži, mnohé však doprovázely jejich ženy.„Měli před sebou půl litrů kořalky a střídavě z ní pili.” dodává Wlassak. Dělníci a horníci tak byli schopni utratit za alkohol v jeden den téměř polovinu své týdenní mzdy.

Dobové noviny se též hemží popisy atmosféry hostinců. Byly obvykle vybaveny stoly a lavicemi, zřídka židlemi. Petrolejové lampy vrhaly sporé světlo na začouzenou místnost plnou prachu, potu a hrubých slov. Vedle vypitých lahví ležely na stolech spící hlavy. Zvláštností byly tzv. animírky, pochybné ženštiny oficiálně vedené jako služebné a obsluhující, které však poskytovaly sexuální služby. Jejich hlavním úkolem bylo obveselovat hosty. Nejdřív je opíjet, potom okrást a nakonec vyhodit na ulici. Svědomím se příliš nezabývaly. Ostatně věděly, že horníci přijdou zas.

Ranní nakopnutí

Pilo se však nejen v hospodách a nejen večer. Při rodinných nákupech se vedle základních životních potřeb kupovala ve velkém i kořalka. „A s kořalkou také začínal den. Obvyklá snídaně ostravských dělníků je totiž černá káva zalitá kvitem (96 procentním alkoholem) a dvěma třetinami vařící vody.“ Tento svérázný ranní nápoj pili muži, ženy i děti! Učitel v nedalekých Lazech prý Wlassakovi prozradil, že když se zeptal dětí své třídy, co dostávají k snídani, pouze dva žáci z osmdesáti pili mléčnou kávu, všichni ostatní kávu nebo čaj smíchané s rumem či kvitem.

Ostravské poměry byly na pováženou i pro otrlého bojovníka proti alkoholismu. „Jednoho dne jsem navštívil s lékařem jednu hornickou rodinu ve Lhotce. Scéna, kterou byt toho muže nabídl, byla ta nejhorší, kterou jsem z následků působení alkoholu viděl. V okolí nejen bezmezně chudé ale též bezmezně zaneřáděné domácnosti tancovalo kolem lékaře a mě šest těžce opilých, křičících a gestikulujících osob: muž, žena a děti. Snažil jsem se s pomocí mého průvodce rozluštit, kolik obyvatel byt má. Bylo nemožné získat rozumnou informaci. Když jsme dům opustili, položil jsem mu otázku, kolik je z dvaceti rodin obývajících dům závislých na alkoholu. Bez váhání odpověděl: asi osmnáct…“

Region razovity...

V těchto nuzných podmínkách žila ovšem nejen rodina, ale kvůli poměrně vysokému nájemnému, čítající čtvrtinu měsíční dělníkovy mzdy, i podnájemníci. Bylo obvyklé, že jednu místnost obývalo až deset lidí, kteří spali na slamnících, o něž se dělili na směny. Ze zmíněného asi nepřekvapí, že se alkohol konzumoval také během práce, což bylo ovšem zakázáno. Přesto si nosili horníci a dělníci do práce onu „ranní“ kávu s kvitem. Dělníci vítkovických železáren zase měli v oblibě nápoj, kterému říkali čaj, což byla směs vařící vody a rumového extraktu. A samozřejmě pivo, které bylo povoleno pít o pauzách mezi směnami.

Podle Wlassaka se v Ostravě vypilo na hlavu přes 20 litrů čirého alkoholu, což bylo mnohem více než ve Francii, která v té době měla držet největší známou průměrnou cifru – 16,5 litrů na osobu. Aktivista zároveň jedním dechem přiznává, že tato srovnání nejsou přesná a to kvůli věkové a sociální skladbě ostravského obyvatelstva. Lidé neustále přicházeli za prací a zase odcházeli - zvláště oni mladí muži z Haliče, kteří se vesměs vyznačovali velkou pracovitostí, avšak nízkou gramotností. Do Ostravy „za zábavou“ přicházeli o sobotách také lidé z blízkého i vzdáleného okolí…

Americká NASA připravuje nový vesmírný dalekohled Habitable Worlds Observatory (HWO), který by měl navázat na úspěšná pozorování vesmírných dalekohledů Hubbleho, Webba a Romanové. Měl by odstartovat někdy ve čtyřicátých letech a ve svých pozorováních bude kombinovat ultrafialové, optické a infračervené technologie.

Pozorovat by měl všechno možné, ale primární misí dalekohledu HWO bude hledání a pozorování terestrických exoplanet podobných Zemi, které obíhají kolem hvězdy v obyvatelné zóně. Měl by pátrat hlavně po chemických biosignaturách, tedy stopách, které by mohl produkovat cizí život.

Neživá Země

S nastavením dalekohledu ale ale pojí jedna paradoxní nesnáz – pro vědce je stále problém nalézt takové parametry, které by s velkou mírou spolehlivosti na dálku prozrazovaly přítomnost života. 

Astronomka Samantha Gilbert-Janizeková z Washingtonské univerzity a její kolegové nedávno přišli s nápadem, jak toto pátrání usnadnit. Jak uvádějí ve studii, kterou uveřejnili na preprintovém serveru arXiv, vytvořili detailní simulaci planety Země se 4,5 miliardami let historie, která je ale zcela bez života. Model obsahuje spoustu procesů, včetně ochlazování vnitřku planety po jejím vzniku, vytvoření atmosféry nebo cyklu uhlíku. Tento model poté porovnali s planetou Zemí. Cílem těchto srovnání je zjistit, jak by vypadala planeta s podmínkami, jaké nabízí Země, ale bez života. Vědci dokonce vytvořili simulované spektrum záření Země bez života, jaké by mohl detekovat dalekohled z velké dálky.

První výsledky výzkumu ukázaly, že odlišit obyvatelnou planetu bez života nebude úplně jednoduché. Mezi vědci dlouho panoval názor, že život na Zemi aktivně pomáhá udržovat planetu stabilní – například regulací množství oxidu uhličitého v atmosféře nebo ovlivňováním klimatu. Nový model ale naznačuje, že samotné geologické procesy mohou stačit. I bez života by Země podle simulace dokázala po miliardy let udržet:

• relativně stabilní teplotu povrchu
• tekutou vodu v oceánech
• atmosféru schopnou chránit planetu před extrémními podmínkami

Pokud tedy obyvatelnost planety nevyžaduje přítomnost života, může být ve vesmíru mnohem více světů s vhodnými podmínkami, než jsme si dosud mysleli. Takové planety by mohly existovat v obrovském množství – oceány by na nich zůstávaly kapalné a teploty příjemné, ale život by se na nich třeba nikdy nevyvinul.

Před více než 60 tisíci lety si tlupy lidí Homo sapiens na jihu Afriky ozdobily rýhami skořápky pštrosích vajec. Archeologové zbytky těchto skořápaek našli na řadě míst, včetně například jihoafrických lokalit Diepkloof a Klipdrift nebo lokality Apollo 11 v Namibii. Podle vědců tyto skořápky, které zřejmě sloužily jako nádobky na vodu, představují nejstarší známý doklad geometrického myšlení.

Italští archeologové z Boloňské univerzity, které vedla Valentina Decembriniová, nedávno tyto skořápky prozkoumali, aby ověřili, zda jde skutečně o záměrné vyjádření geometrických vzorů nebo jen náhodné škrábance. Výsledky jejich výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Geometrické umění

Vědci prozkoumali celkem 112 úlomků skořápek pštrosích vajec. Zaznamenali jednotlivé linky, úhly, rozteče, zakřivení a uspořádání těchto čar. V analýzách se soustředili na geometrické vlastnosti, jako je rovnoběžnost, zakončení jednotlivých linek a opakování určitých typů úhlů.

Výsledky analýz odhalily velkou pravidelnost. Více než 80 procent zkoumaných vzorů vykazovalo zřetelné prostorové uspořádání. Vědci zjistili, že se vyryté vzory z čar opakují na různých skořápkách. Tehdejší lidé zřejmě používali při jejich vytváření určitá pravidla a měli předem danou představu, co chtějí vyrýt.

Užívání takových grafických systémů podle Decembriniové a spol. vyžaduje představu o prostorovém uspořádání a také grafickou paměť. Schopnost opakovat určité grafické vzory, spojovat je a využít je v širších kompozicích ukazuje na abstraktní plánování. Jak je vidět, lidé v Africe před 60 tisíci lety měli pestrý vnitřní svět.

Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea) je středně velký pták s rozpětím kolem 70 centimetrů a hmotností cca 100 gramů. Žije v arktických oblastech v menších koloniích – obvykle do 25 párů. Živí se především malými rybami, méně korýši, měkkýši a hmyzem. Příležitostně vezme zavděk i bobulemi. Až dotud není z daného popisu na rybácích nic výjimečného. Když se ale dozvíte, že se běžně dožívají věku kolem 30 let, určitě zpozorníte. A ještě mnohem neuvěřitelněji vám bude znít, že za tu dobu nalétají přes dva miliony kilometrů!

Rybáci dlouhoocasí jsou totiž rekordmani dálkových letů. Za rok na svých křídlech překonají kolem 71 000 kilometrů, což je v říši zvířat nedostižný výkon. Hnízdí v Arktidě, odkud se pak vydávají přes Atlantik k Antarktidě. Z Grónska létají do Weddelova moře u antarktických břehů buď podél Brazílie nebo naopak volí trasu kolem Kapverdských ostrovů na dohled od Afriky. Na své každoroční okružní cestě urazí průměrně 330 kilometrů za den.

V roce 1908 si italský plukovník Abiel Revelli patentoval nový kulomet inspirovaný pistolí Automatica Mod. 1910 vlastní konstrukce. Zbraň nazvaná Mitragliatrice Automatica „Revelli“ se už v této rané verzi lišila od finální varianty Mod. 1914 jen minimálně. K hlavním rozdílům patřil oválný otvor na horní straně pouzdra závěru pro vyhazování prázdných nábojnic, rychlou kontrolu stavu komory či řešení případných problémů se zásobníkem. 

Revelli zprvu sázel na 100ranné zásobníky a místo pláště plněného vodou se hlaveň chladila výrazným žebrováním po celé délce, díky čemuž hmotnost automatu činila pouhých 12 kg. S pozoruhodně flexibilní trojnožkou o váze 14 kg se jednalo o neobvykle lehkou zbraň, zejména ve srovnání se soudobými modely, které včetně tripodu obvykle vážily až 40 kg.

Na třetí pokus

Představitele královských ozbrojených sil novinka nadchla a ihned ji podrobili zevrubným testům. Italská pěchota už používala několik zbraní této kategorie – například Gardner Mod. 1886, Maxim nebo Perino Mod. 1908. Generálové si však uvědomovali, že technologie postupují rychle kupředu, a tak si nechtěli nechat ujít příležitost vyzkoušet každý nový typ. Přesto nakonec Revelliho zklamali, neboť místo jeho kulometu zavedli do výzbroje britský Vickers. 

Plukovník se ale nevzdával a ve snaze nalézt výrobce svého díla prodal patenty turínské společnosti FIAT, čímž započala desetiletá spolupráce završená několika zdařilými konstrukcemi. Třebaže se továrna zabývala primárně automobilovou produkcí, neprodleně zřídila linku pro kompletaci střelných zbraní ve svých závodech ve Villar Perosa, vzdálených asi 40 km od Turína.

Po několika úpravách se Revelliho kulomet na jaře 1913 zapojil do dalšího armádního tendru. Ačkoliv fungoval bezvadně a vykazoval nižší výrobní náklady než konkurenční modely, vojáci jej znovu odmítli, protože vyžadoval odlišnou manipulaci i údržbu než zavedené zbraně. 

Osud opomíjeného automatu změnil sarajevský atentát z června 1914, po němž v Římě pochopili, že vypuknutí války je jen otázkou času. Britové navíc potřebovali dovyzbrojit vlastní divize a dodávky vickersů přerušili, takže se Italové začali obávat nedostatku palebné síly. Nakonec tak v listopadu téhož roku královská armáda Revelliho kulomet zavedla do výzbroje pod označením Mitragliatrice FIAT Mod. 1914. 

Produkční verze se vyznačovala odlehčovacími výřezy v pouzdře závěru nebo sklopným krytem chránícím prostor pro vyhazování prázdných nábojnic. Kapacita schránkových zásobníků se snížila na 50 ran, chlazení zajišťoval plášť kolem hlavně plněný vodou pomocí externí pumpy. Nechyběla ani vylepšená trojnožka. 

Výjimečná konstrukce

Produkce nabíhala pomalu, a když země v květnu 1915 vstupovala na straně Dohody do války, disponovaly její ozbrojené síly pouhými 37 Revelliho kulomety. Záhy se však podařilo lépe nastavit procesy ve fabrikách a Italové tak mohli nejnovějším automatem ve svém arzenálu vyzbrojit většinu kulometných družstev. Aby společnost FIAT mohla věnovat více kapacit produkci automobilů pro armádu, od července 1915 převzala část výroby Revelliho zbraně firma Metallurgica Bresciana già Tempini. Zatímco její dělníci do konce konfliktu zkompletovali asi 17 500 exemplářů, FIAT jich dodal kolem 20 000. 

Ačkoliv se kulomet na první pohled některými znaky podobal Maximu, z něhož vzešel i zmíněný Vickers, ve skutečnosti jeho funkční mechanismus zůstával zcela odlišný. Stejně jako Revelliho pistole z roku 1910 využíval princip krátkého zákluzu hlavně a závěr se odemykal pomocí zajišťovacího klínu. Síla potřebná k odemčení klínu se regulovala pákovým čepem umístěným v jeho otočném bodě, který mohl střelec nastavit do tří poloh. Při poloze označené slovem „více“ se klín posunul o něco výše, čímž vystavil závěru větší odpor a absorboval tedy i větší zpětný ráz. V pozici „méně“ vše fungovalo přesně naopak. Díky této regulaci mohla zbraň spolehlivě pracovat s různými šaržemi střeliva, odlišnými typy zásobníků i v takřka jakémkoliv počasí.

Plášť plněný vodou se časem – ve snaze o urychlení a zlevnění výroby – změnil ze žebrovaného na hladký. Kromě plnicího hrdla na horní straně disponoval vespod dvěma vypouštěcími otvory. Jeden sloužil k uvolnění natlakované páry do kondenzátoru, druhým mohla obsluha manuálně odčerpat kondenzovanou vodu zpět do pláště k opětovnému užití. Podle některých zdrojů byl kulomet vybaven systémem olejového mazání nábojů, nicméně oficiální manuál ke zbrani takové řešení nezmiňuje a na žádném dochovaném exempláři pocházejícím z masové produkce se neobjevuje. Je možné, že Italové tímto prvkem vybavili jen několik pozdějších sérií. 

Klec na 50 myší

Ohledně kalibru vsadili Italové na náboj 6,5×52 mm Carcano, kterým střílely také standardní opakovačky pěchoty. Tato volba sice usnadňovala logistiku, ale Revelliho kulomet kvůli ní vykazoval při srovnání s většinou soudobých zbraní téže kategorie nižší účinnost. Oproti ranému provedení automatu poněkud vzrostla hmotnost – samotná zbraň vážila 17 kg a trojnožka dalších 22,4 kg. 

Kadenci – a tím i spotřebu nábojů – mohl voják regulovat přepínačem režimu střelby. I tentokrát mohl volit z trojice poloh: režim Lento znamenal pomalou střelbu s kadencí asi 200 ran za minutu, při páčce v pozici Sicura byla zbraň zajištěna a mód Rapido znamenal rychlou střelbu zhruba 500 ran za minutu. Koncem roku 1916 začaly obsluhy fasovat též kónický tlumič výšlehu.

FIAT Mod. 1914 se „krmil“ charakteristicky tvarovanými víceřadými zásobníky na 50 (posléze i 100) ran, které si pro svůj vzhled vysloužily přezdívku „myší klec“. Každá řada pojala 10 (u storanných modelů dvojnásobek) nábojů, které pod patřičným tlakem udržovala stlačená pružina. Vojáci mohli zásobníky nabíjet po jednom náboji, případně zrychleně pomocí speciálních plniček, jež vsunovaly střelivo do pěti řad současně. Naplněný zásobník se do zbraně vsouval zleva a po stisku spouště kulomet nejprve vyprázdnil první řadu zprava. Následně se celý zásobník mechanicky posunul dále dovnitř a cyklus se opakoval až do okamžiku, kdy prázdná „myší klec“ vypadla z pravé strany automatu. 

Ačkoliv byl zásobník poměrně kompaktní, v praxi působil obtíže kvůli své křehkosti. V zápalu boje stačilo, aby ho voják příliš zmáčkl, stěna se zdeformovala a docházelo k zasekávání. Revelliho řešení navíc nebylo kompatibilní s ostatními zavedenými kulomety. Problém měl vyřešit bubnový zásobník na 250 ran testovaný v létě 1917, ale nikdy se nedostal do výroby, protože funkční mechanismus FIATU Mod. 1914 byl pro tak těžký prvek příliš slabý. 

Částečně zdařilá konverze

Revelliho výtvor zůstal standardním středním/těžkým kulometem královských vojsk i po porážce centrálních mocností a tuto roli si udržel až do příchodu typu Breda Mod. 37 v ráži 8×59 mm. Zavedení výkonnějšího automatu však neznamenalo vyřazení Revelliho zbraně – přeživší exempláře Italové koncem 30. let modernizovali na variantu FIAT Mod. 14/35. 

Úpravy zahrnovaly překalibrování na zmíněné 8mm střelivo podávané konvenčnějším způsobem z klasických pásů nebo použití nového typu hlavně s možností rychlé výměny. Zmizel i vodní plášť. Vylepšená zbraň vykazovala vyšší průraznost, ale také náchylnost k zasekávání a mizernou odolnost vůči nečistotám. Přesto si Mod. 14/35 intenzivně zabojoval ještě za druhé světové války.