Pontecagnano je starobylé město na pobřeží Kampánie na jihu Itálie, které bylo osídlené přinejmenším v devátém století před naším letopočtem. V pátém století ho dobyl bojovným kmen Samnitů, který držel toto významné obchodní centrum, až do třetího století před naším letopočtem, kdy ho ovládla Římská říše.

Dnes je Pontecagnano plné historie. Archeologové tam provádějí vykopávky od počátku šedesátých let. Na třech hřbitovech tam objevili tam více než 10 000 antických hrobů, včetně samnitských. Nedávno v Pontecagnanu probíhaly vykopávky v prostoru bývalé továrny na zpracování tabáku.

Děti se zbrojí válečníků

Vědci tam odkryli celkem 34 samnitských pohřbů ze 4. a 3. století před naším letopočtem. Ve zhruba polovině hrobů byly uloženy děti ve věku 2 až 10 let. Dvě z těchto dětí, ve věku 5 a 10 let, byly pohřbeny neobvyklým způsobem – s bronzovými pásy válečníků, což bylo u Samnitů typické pro pohřby dospělých mužů.

Současně se ale zdá, že se takové neobvyklé pohřby občas praktikovali, protože archeologové již dříve v Pontecagnanu nalezli hrob 12letého chlapce ze 4. století před naším letopočtem, rovněž pohřbeného s bronzovým pásem, a také s keramickými poháry, které mu měly zajistit jídlo a víno v posmrtném životě.

Experti si nejsou jistí, proč byli děti v Pontecagnanu pohřbeni s výbavou bojovníků. Podobné případy jsou známé z anglosaských pohřbů ze 6. století našeho letopočtu ve Velké Británii, kdy byli pohřbíváni chlapci s pásy a dalšími artefakty dospělých válečníků. Podle archeologů to může symbolizovat zmařené životy válečníků, jimiž se tito chlapci již nemohli stát.

V současnosti víme o řadě zvířat vydávajících zvuky, jež se dají definovat jako smích. Nejblíž k našim projevům radosti mají samozřejmě gorily, šimpanzi a orangutani, které smích doprovází při hře i jako reakce na lechtání. Nicméně například šimpanzí smích zní jinak, než bychom si představovali, a lidé jej často vnímají spíš jako chrčivý dech či křik.

Dokonce i krysy a potkani jsou lechtiví a specifickým způsobem se při tom dovedou smát: Vydávají jakési cvrlikání, ovšem v oblasti ultrazvuku, tedy mimo dosah našeho sluchu. Také psi se smějí, přesněji řečeno svým typickým „lapáním po dechu“ signalizují radost či výzvu ke hře. A zapomenout nesmíme ani na delfíny, kteří charakteristickými zvuky vyjadřují spokojenost i snahu mírnit napjaté situace, což odpovídá sociální funkci smíchu u lidí. 

Američtí astronomové si připsali skvělý úspěch, když úplně poprvé detekovali zrození magnetaru – fascinujícího objektu, který představuje rychle rotující neutronovou hvězdu s extrémně intenzivním magnetickým polem. Současně se jim podařilo potvrdit, že magnetary vznikají při superzářivých explozích supernov.

Superzářivé supernovy, které jsou nejméně desetkrát jasnější než běžné supernovy, byly pro vědce záhadou od svého objevu počátkem 21. století. Nejprve se domnívali, že jde o exploze velmi masivních hvězd, jejichž hmota zhruba 25× převyšuje naše Slunce. Problém byl ale v tom, že tyto supernovy září mnohem déle, než by odpovídalo zhroucení takové hvězdy.

Supernova a magnetar

Teoretický astrofyzik Dan Kasen přišel v roce 2010 s tezí, podle které by za dlouhou dobou svitu superzářivých supernov mohl být vznik magnetaru. Pokud by umírající hvězda měla velice silné magnetické pole, místo běžné neutronové hvězdy by vznikl magnetar, jeho magnetické pole by se během celého procesu ještě mnohonásobně zesílilo. Magnetické pole magneteru by pak fungovalo jako přírodní urychlovač částic, který by zesílil a prodloužil záři supernovy.

Student Kalifornské univerzity v Berkeley Joseph Farah vedl výzkum, nedávno uveřejněný v prestižním časopisu Nature, v němž s kolegy analyzovali data superzářivé supernovy SN 2024afav z roku 2024 a potvrdili spojení mezi superzářivými supernovami typu I a vznikem magnetarů.

Kasen, který se na novém výzkumu přímo nepodílel, má pochopitelně radost a pochvaluje si, že jeho teze, která byla po dlouhou dobu vnímaná spíše jako „salónní trik“ teoretické astrofyziky, se ukazuje jako smysluplné vysvětlení výjimečné intenzity a doby trvání superzářivých supernov.

Než se dostaneme k samotnému případu, je potřeba podívat se na dobové poměry celkově. Nejvíc nám o nich prozradí nenahraditelná Kosmova kronika, i když v tomto případě pražský děkan něco prozradil i sám na sebe.

Příliš světští duchovní

Monogamie prý byla takovou výjimkou, že za ni kanovník jmenovitě chválí, ovšem tohoto vyznamenání se dostalo pouze a výlučně Soběslavovi II. (1173–1178). Nikdo jiný si ho zjevně nezasloužil. Lásku, kterou naši předkové ušetřili na manželkách, pak mohli cele věnovat alkoholu. Kníže Vladivoj se úspěšně upil k smrti, ale s medovinou či vínem měla problémy i většina Přemyslovců.

Abstinence knížete Vratislava II. (1061–1092) byla tak ojedinělá, že jí Kosmas věnuje tolik prostoru, kolik některým dějinným událostem. Punc lehkého násosky nakonec získal i svatý Václav, kterého se tak Kristiánova legenda pokusila přiblížit masám. Světce abstinenta by u nás zjevně nikdo nerespektoval. Bujaré pitky nejednou končily výbuchy násilí a Čechy proto předcházela pověst loupežníků a rabiátů.

A jaká byla země, takoví byli i její kněží. Duchovní na vysokých místech často neměli kněžské svěcení. Někteří výtečníci sbírali fary jako na běžícím pásu a svěřené ovečky je proto často vůbec neznaly. Největším problémem však bylo potřebné bezženství. Zatímco jinde v Evropě se dávno prosazoval celibát, u nás šlo o zcela neznámý pojem. Manželky kněží byly normou, požívaly velké úcty a říkalo se jim presbytery.

I již zmiňovaný Kosmas (1045–1125), který byl nejen kanovníkem, ale posléze dokonce děkanem, píše o své choti Božetěše a synovi. Rovněž s jistou škodolibostí popisuje případ kněze, který si po manželčině smrti slíbil, že už zachová čistotu. Byl ale natolik pokoušen spády hříšného těla, že se musel vrhat do kopřiv, aby to vydržel. Zda nakonec uspěl, či jeho snaha vyzněla naplano, už kronikář neuvádí.

Kněz Zbyhněv zase osadil únětický kostel dvěma kanovníky a stanovil, za jakých podmínek jej mohou zdědit jejich synové. S alternativou, že by děti neměli, nepočítal ani teoreticky. Dokonce je dochován případ, kdy probošt Marek zmenšil přílišný počet pražských kanovníků jen tím, že zdůraznil nutnost jejich společného života. To byl pro většinu nepřekonatelný problém, protože měli manželku a domácnost, což bylo příjemnější než soužití s hromadou dalších mužů.

Lopotění legáta Guida

Světový trend byl však někde úplně jinde. V roce 1139 se sešel druhý lateránský koncil, který se mimo jiné zabýval i otázkou celibátu. Jeho myšlenky pak měli prosazovat jednotliví papežští legáti, kteří se rozjeli do všech koutů světa.

Na naše území byl vyslán jistý Guido. Dorazil v roce 1143 a hned se pustil do práce. V pražské kapitule zbavil hodnosti laického a nádavkem ženatého probošta Juratu. Ten se možná manželky zbavit chtěl, ale choť ho odmítla dobrovolně opustit, takže svazek nebylo možné v klidu rozvázat. To ale nebylo nic proti děkanu a arcijáhnu Petrovi, který měl manželky pro jistotu hned tři a navíc čile obchodoval s duchovními úřady. A takto bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho.

Navzdory neuvěřitelným počtům potrestaných ovšem Guido dobře věděl, že jde o pouhou špičku ledovce. Slovy historika Václava Novotného: „Úplné provedení těchto zásad bylo by církev českou zbavilo snad všeho, nebo aspoň většiny kněžstva.“ Celé lopotění nakonec nebylo k ničemu dobré. Ledva za Guidem zapadly dveře, poměry se vrátily do vyjetých kolejí a zapuzené manželky do vychladlých postelí.

Slavnost s neslavným koncem

Svatá stolice se však svého záměru nevzdala a vyslala dalšího zmocněnce, kterým se stal kardinál Petr z Kapue. Ten přijel kolem roku 1197, když u nás vládl Jindřich Břetislav (1193–1197), který v jediné osobě spojil úřady knížete i biskupa. Tato kombinace vyslance jistě plnila nadějí.

Petr na to navíc šel od lesa. Dne 22. března roku 1197 zorganizoval slavnostní svěcení kněží, při kterém chtěl pronést řeč, na níž shrne všechny důležité zásady. To nejprve vypadalo jako dobrý nápad. Účast byla hojná, ceremonie důstojná a legát mohl být spokojen. Jakmile ale zazněla slova o povinnosti duchovních žít v bezvýhradném bezženství, nálada se rychle změnila. Přítomní začali dupat a křičet a pak se na vyslance vrhli. Petr jen tak tak vyvázl se zdravou kůží a na Čechy a zdejší poměry už nikdy nezapomněl.

V první etapě kosmického programu představovaly lety do vesmíru výhradně mužskou záležitost. A s výjimkou mise Valentiny Těreškovové, jež znamenala hlavně propagandistický počin, se první dvě dekády v daném ohledu nic nezměnilo. Obrat přinesla až 80. léta a s nimi příchod, či spíš přílet amerických raketoplánů na kosmickou scénu. 

Zatímco Američanky tak díky letounům Space Shuttle tvořily integrální součást oddílu astronautů, u Sovětů a dnes u Rusů se emancipace odehrává poněkud ztuha, ačkoliv mírný pokrok je znát. Málokdo však ví, že některé ženy měly více či méně reálnou šanci se do vesmíru vydat, ale chyběl jim pověstný kus štěstí…

Malé ženy do malých kabin

V letech 1960–1961 se skupinka žen částečně podrobila stejným testům, jakými prošla první sedmička amerických astronautů. Idea zastoupení něžného pohlaví v kosmickém programu vzešla od brigádního generála Dona Flickingera a lehce excentrického šéfa soukromé kliniky v Albuquerque Williama Lovelace. Jejich argument zněl, že jsou dámy v průměru menší a lehčí než muži, takže by se rozhodně mohly stát zajímavými kandidátkami pro lety ve stísněných a z hlediska hmotnosti velmi limitovaných kabinách Mercury.

Šlo víceméně o soukromou iniciativu obou pánů, kteří oslovili Geraldyn „Jerrie“ Cobbovou. A známá pilotka se uvolila podstoupit všechny fáze psychofyzio­logických vyšetření, jimiž prošli kandidáti do prvního oddílu astronautů. Nejprve v únoru 1960 prodělala na Lovelaceově klinice extrémně podrobná vyšetření, načež v laboratoři Veterans Administration Hospital v Oklahoma City absolvovala fyziologické a psychologické zkoušky a zátěžové testy. Nakonec na základně námořního letectva v Pensacole prošla testováním na centrifuze a simulátoru katapultážního křesla. V srpnu 1960 pak na mezinárodní konferenci ve Stockholmu veřejně zazněl výsledek: Z medicínského hlediska byla Cobbová naprosto bez výhrad schopna kosmického letu.

Třináctka Mercury

Zdálo by se tedy, že mají ženy cestu do vesmíru otevřenou. Slavná pilotka, rekordmanka a celebrita Jacqueline Cochranová spolu s Cobbovou vypracovala požadavky na potenciální uchazečky a pomohla je v řadách pilotek identifikovat. Celý výběr i testování přitom zaplatila, neboť byla rovněž úspěšnou byznysmenkou. Mezi požadavky patřily následující položky: věk do 35 let, s tím že u některých adeptek se udělala výjimka, dobré zdraví, vysokoškolský diplom, licence komerčního pilota a nalétáno minimálně dva tisíce hodin.

Nutno podotknout, že ženy v pilotní kabině tehdy představovaly relativně výjimečný úkaz a díky popsaným nárokům se vydělila skupinka těch, jež se mezi sebou znaly alespoň z doslechu.

Šest z 25 oslovených potenciálních uchazeček odmítlo testování podstoupit. Ostatní absolvovaly od února do července 1961 lékařské testy a postupně odpadla další šestice – některé kvůli zdraví a minimálně jedna kvůli nedůvěře v budoucnost programu. V červenci tedy zůstalo dvanáct adeptek a Cobbová. Vše mělo završit testování na centrifuze v Pensacole, ale námořnictvo odmítlo dát své zařízení k dispozici bez záruky, že se jedná o program schválený a zaštítěný NASA. Ta potom 12. září 1961 celý projekt oficiálně pohřbila tiskovým prohlášením, že se v nejbližší době nechystá žádný výběr do oddílu astronautů zahrnující ženy. 

Oficiální důvod zněl, že skafandry ani výcviková zařízení nebyly přizpůsobeny ženské fyziognomii. Tak trochu ve druhém plánu pak kromě tehdejšího šovinismu americké společnosti zůstala asi nejdůležitější příčina: Většina účastnic měla zkušenosti pouze s vrtulovými stroji, nikoliv s proudovými letouny. Navíc ani jedna nezískala kvalifikaci testovacího pilota, jež tvořila až do třetího výběru astronautů nutnou podmínku.

Cobbová osobně lobbovala za astronautky u samotného prezidenta Lyndona Johnsona a vypovídala také na slyšení v Kongresu. Pozice NASA však zůstávala neoblomná. Ani premiérový start Valentiny Těreškovové na názoru rozhodujících činitelů nic nezměnil, a neoficiální nábor žen tak víceméně vyšuměl do ztracena.

Zčásti se na nenaplnění programu podílela skutečnost, že šlo tak trochu o partyzánskou akci, pro kterou Lovelace s Flickingerem nezajistili podporu NASA a armády. Je nicméně neoddiskutovatelným faktem, že v řadách testovacích pilotů v té době nefigurovala ani jedna žena. Na svou první astronautku si tak Amerika musela počkat až do roku 1983, kdy se na palubě Challengeru STS-7 podívala za hranice atmosféry Sally Rideová.

Být všude první

Sovětská kosmonautika se po slibném úvodu poměrně rychle propadla do bahna sporů, konfliktů a mocenských her. Ani tak silná osobnost jako hlavní konstruktér Sergej Koroljov přitom nedokázala zabránit, aby se z kosmického programu – a z toho pilotovaného zvlášť – stala propagandistická výkladní skříň bez jednoznačné koncepce. Heslo dne znělo „být v čemkoliv první“. Proto nepřekvapí, že otázka vyslání ženy do vesmíru nebyla vznesena pro blaho vědy, nýbrž z čistě propagandistických důvodů. A paradoxně s ní nepřišel Koroljov či někdo z jeho spolupracovníků, ale armáda prostřednictvím generála Nikolaje Kamanina.

Tento rozporuplný muž, jenž zastával pozici jakéhosi kurátora oddílu kosmonautů, začal v létě roku 1961 prosazovat nábor čistě ženské skupiny a mimo jiné argumentoval: „První sovětská žena ve vesmíru bude stejně velkým agitátorem za věc komunismu jako Gagarin a Titov.“ 

Na konci roku se díky jeho urputnosti daly věci skutečně do pohybu a začalo hledání adeptek odpovídajících fyzickým, psychickým a samozřejmě také kádrovým nárokům. Z původní necelé šedesátky prošlo nakonec velmi hustým sítem pět dam. V průběhu března a dubna 1962 se tak do oddílu zařadily Valentina Těreškovová, Irina Solovjovová, Taťjana Kuzněcovová, Žanna Jorkinová a Valentina Ponomarjovová.

Vostok nestačí

Skupina zahájila výcvik ještě na jaře roku 1962 a postupně se vyčlenila trojice nejslibnějších kandidátek ve složení Solovjovová, Těreškovová a Ponomarjovová. Triumf nakonec slavila druhá zmíněná a v červnu 1963 jako první kosmonautka strávila necelé tři dny na palubě Vostoku 6. Jejím letem se splnil propagandistický záměr a zdálo se, že další existence ženské skupiny v rámci oddílu kosmonautů nemá opodstatnění. Opak byl však pravdou.

Koroljov a jeho spolupracovníci chtěli původně na program Vostok navázat kosmickou lodí Sever, jež by pojala vícečlennou posádku a tvořila by součást komplexu pro lety k Měsíci. Jenže její vývoj se výrazně zpožďoval, a aby se zachovala kontinuita pilotovaných misí a také aby se neprojevil nedostatek koncepce sovětské kosmonautiky, rozběhl se narychlo program vícemístných lodí Voschod. Ty nepředstavovaly nic jiného než modifikované Vostoky a při jejich vývoji došlo na řadu kompromisů, jež měly mimo jiné vliv na bezpečnost posádky. 

Program byl však poměrně různorodý, na tehdejší poměry relativně ambiciózní – a kromě jiného počítal s lety ženských dvojic: Mělo jít o mise trvající až dva týdny a zahrnující i výstupy do volného prostoru. Od dubna 1965 se tak na ně připravovaly Ponomarjovová se Solovjovovou a Jorkinová s Kuzněcovovou.

Věčné náhradnice

Bohužel, jak víme, program pilotovaných letů lodí Voschod skončil po dvou startech a na plánovaných misích nového Sojuzu nebylo pro ženy místo. Proto jejich skupina nečinně existovala několik dlouhých let bez perspektivy na start další zástupkyně. Jako u mnoha jiných členů oddílu kosmonautů se však jednalo o tzv. nomenklaturní kádry, tedy tabulková místa, jichž se nebylo tak jednoduché zbavit. A pak přišla rána do zad od člověka, který za ustavením ženské sekce oddílu paradoxně stál.

Na podzim roku 1969 si Kamanin pozval čtyři výše zmíněné dámy k sobě a vnukl jim myšlenku, aby napsaly dopis na místa nejvyšší – k rukám tajemníka ÚV KSSS. Podle jeho slov se nacházely v podobné situaci jako jistá parašutistka ve 30. letech, která chtěla pokořit rekord, ale nedokázala se prosadit. A teprve osobní audience v Kremlu jí zajistila přímý souhlas Stalina. 

Ponomarjovová ovšem o událostech v generálově pracovně vyprávěla manželovi a ten okamžitě prohlédl, o co mu šlo: „Nic nepište, je to provokace. Dokud budete potichu sedět, nikdo se vás nedotkne, jste nomenklatura. Ale jestli vystrčíte nos, budou mít důvod se vás zbavit.“ Podle něj sice generál ustavení ženské sekce inicioval, jenže když už jejich lety nezajímaly vojáky ani vedení oddílu, snažil se situaci nenápadně „napravit“.

Valentině se však nechtělo věřit, že by vše zašlo až tak daleko, a nakonec s kolegyněmi onen dopis skutečně napsaly. Dopadlo to ovšem tak, jak předvídal Jurij Ponomarjov – mimochodem pozdější kosmonaut, který paradoxně do vesmíru také nikdy neletěl. Dámy dostaly pozvání na Ústřední výbor, kde jim sdělili, že činovníky sice těší jejich zájem o službu vlasti, ale vlast momentálně jejich služby nepotřebuje. Výnosem velitele vzdušných sil z 1. října 1969 byla jejich skupina rozpuštěna, načež jim nabídli místa řadových pracovnic ve Středisku výcviku kosmonautů.

Golfský proud, jeden z nejvýznamnějších oceánských proudů na Zemi, se podle nových pozorování postupně posouvá směrem na sever. Na první pohled jde o relativně nenápadnou změnu, pro klimatology však může představovat důležitý signál. Posun by totiž mohl naznačovat, že se oslabuje rozsáhlý systém oceánské cirkulace v Atlantiku známý jako AMOC (Atlantic Meridional Overturning Circulation). Tento systém patří mezi klíčové regulátory klimatu na severní polokouli a zejména v Evropě.

Oceánský dopravní pás

AMOC bývá často přirovnáván k obrovskému oceánskému dopravníku. Přenáší teplou a slanou vodu z tropických oblastí Atlantiku směrem na sever, kde voda postupně předává teplo atmosféře. Díky tomuto procesu má Evropa mnohem mírnější klima, než by odpovídalo její zeměpisné šířce. Na severu Atlantiku se voda ochlazuje, zvyšuje se její hustota a klesá do hlubších vrstev oceánu. Odtud se pak jako studený proud vrací zpět na jih.

Golfský proud je pouze jednou částí tohoto komplexního systému. Představuje jeho svrchní větev, která proudí podél východního pobřeží Severní Ameriky a přivádí teplou vodu směrem k severnímu Atlantiku. V běžné řeči se pojmy Golfský proud a AMOC často zaměňují, ve skutečnosti je však Golfský proud jen jedním z článků mnohem rozsáhlejšího mechanismu.

Slábnoucí cirkulace Atlantiku

Vědci v posledních desetiletích stále častěji upozorňují, že AMOC postupně slábne. Podle dostupných odhadů se jeho síla od poloviny 20. století snížila přibližně o patnáct procent. Za hlavní příčiny jsou považovány rostoucí teploty oceánů a rychlé tání grónského ledovce, které do severního Atlantiku přidává velké množství sladké vody. Ta je méně hustá než slaná, což narušuje proces potápění ochlazené vody – klíčový krok, který celý systém cirkulace pohání.

Pokud by AMOC výrazně oslabil nebo dokonce zkolaboval, mělo by to zásadní důsledky pro klima. Evropa by ztratila významný zdroj tepla přiváděného z tropů, což by mohlo vést k výraznému ochlazení a k proměně atmosférických a srážkových vzorců na severní polokouli. Nešlo by o náhlou ledovou katastrofu známou z hollywoodských filmů. Celý proces by spíše připomínal hlubokou a dlouhodobou klimatickou změnu.

Golfský proud jako kanárek

Dlouho nebylo jasné, jak přesně by se oslabení AMOC projevilo na samotném Golfském proudu. Tuto otázku se pokusil zodpovědět tým klimatologů z Utrechtské univerzity v Nizozemsku, který kombinoval satelitní měření s počítačovými modely oceánské cirkulace. Výsledky naznačují, že poloha Golfského proudu může fungovat jako jakýsi „kanárek v dole“ – tedy včasný varovný signál blížící se změny.

Analýza satelitních dat ukazuje, že se proud od počátku 90. let postupně posunul na sever od pobřeží poblíž mysu Cape Hatteras v Severní Karolíně. Tento posun může být důsledkem postupného oslabování AMOC.

Náhlý skok v oceánském systému

Počítačové simulace naznačují, že další slábnutí AMOC by mohlo způsobit ještě výraznější změny. Model ukazuje nejprve velmi pomalý posun Golfského proudu asi o 133 kilometrů směrem na sever během několika století.

Následovat by však mohl náhlý skok – přibližně o dalších 219 kilometrů během pouhých dvou let. Taková změna by byla mnohem větší než běžné meziroční kolísání polohy proudu.

Podle autorů studie by právě takový rychlý posun mohl signalizovat, že se systém blíží takzvanému klimatickému bodu zlomu. V tomto bodě se stabilní systém může náhle přepnout do zcela nového stavu.

Signál, který stojí za sledování

Vědecká komunita se zatím neshoduje, zda je úplný kolaps AMOC pravděpodobný v dohledné době. Některé studie naznačují, že by k němu mohlo dojít během tohoto století, jiné předpokládají spíše horizont několika staletí. Shoda však panuje alespoň v jednom: sledování polohy a chování Golfského proudu může být velmi důležitým nástrojem pro včasné rozpoznání zásadních změn v oceánském systému.

Pokud by se totiž proud začal výrazněji posouvat na sever, mohlo by to být první jasné varování, že jeden z nejdůležitějších klimatických mechanismů planety se přibližuje kritickému bodu. Studie s těmito závěry byla publikována v odborném časopise Communications Earth & Environment.

Ivan Olbracht ve svém díle ve skutečnosti nijak nepopíral, že se Šuhaj dopustil několika vražd. Jeho cílem bylo umělecky zobrazit syrovou skutečnost i rodící se legendu, která ale přichází jaksi zvenčí bez Šuhajovy zásluhy, a dokonce i v rozporu se skutečností, čehož si byl spisovatel vědom. Tuto legendu si nevymyslel, pouze se pokoušel zachytit podhoubí, ze kterého vznikala. Byly to ústně šířené zkazky a zvěsti, které přisoudily Šuhajovi sociální cítění a vedly například k tomu, že stávkující dělníci v Chustě nesli na čele průvodu transparent: „Sláva Nikolovi Šuhajovi! Šuhaj nás povede!“

Mládí legendy

Dnes už se pozapomnělo, jak kontroverzně ve své době Olbrachtův román působil – dokonce byl podán návrh, aby byl celý náklad knihy zabaven. To se sice nestalo, ale dílo bylo „alespoň“ zakázáno na středních školách a zkonfiskován byl jeho první ukrajinský překlad. Olbracht se Šuhajovi věnoval i v knize reportáží Hory a staletí (1935). Zde přinesl řadu zajímavých informací a seznámil čtenáře také s tím, na kterých místech románu se odchýlil od historické reality.

Nikola Šuhaj se narodil 3. dubna 1898 v Koločavě-Lázu v okrese Volové jako první dítě rolníka a dřevorubce Petra Ivana Šuhaje a jeho ženy Hafie rozené Pištové. O jeho dětství toho příliš nevíme, podrobněji jsme o jeho životě zpraveni až od roku 1917, kdy byl odveden na vojnu k 85. pěšímu pluku v Ďarmotech. Z vojny uprchl a skrýval se doma v sucharských lesích. Tehdy si možná poprvé začal vypomáhat drobnými krádežemi. Byl chycen četníky a dopraven zpět ke svému pluku, ale podařilo se mu uprchnout i napodruhé. Tentokrát už se nechtěl dát za žádnou cenu chytit, takže při střetnutí s četníky se bránil střelbou a dva z nich zabil.

Vyznat se v jeho zločinecké dráze je obtížné, Šuhaj se totiž nikdy nedostal před soud, kde by mu bylo jednotlivé delikty třeba dokazovat. Vzhledem k tomu, že díky své loupežné činnosti se stal poměrně známým, mu byly často připisovány i zločiny, které nikdy nespáchal. 

Nikolovi zpočátku napomohla změna poměrů. Poté, co byla Podkarpatská Rus připojena k Československé republice, se mohl opět vrátit do rodné Koločavy. Maďarští četníci odešli, písemnosti se ztratily a nově příchozí české četnictvo dřívější delikty neřešilo. Nikola se oženil s Eržikou Dračovou a žil nějakou dobu poklidným životem.

Vraždy a přepadení

V září 1919 a v červnu 1920 došlo ke dvěma vraždám, které byly připisovány Šuhajovi, ale pravděpodobnost, že by na nich měl nějaký podíl, je poměrně malá. První zločin, kterého se po připojení podkarpatského území k Československu prokazatelně dopustil, byla 16. července 1920 loupež jídla na salaši. Šuhaj přepadl s jedním společníkem ovčáky na polonině Dlouhé Gruny. Oba útočníci měli na sobě staré vojenské uniformy a šátky přes obličej. Ovčáky zaplašili střelbou a poté ze salaše ukradli soudek brynzy a soudek urdy (ovčího tvarohu).

To, že šlo o loupež jídla, je poměrně příznačné. Na Podkarpatské Rusi panovaly neutěšené poměry, země byla odkázána na dovoz většiny základních potravin a příděly mouky na osobu nebyly vysoké. Zdá se, že tato situace mohla být jednou z hlavních příčin, proč se dal Nikola na dráhu bandity.

I přes maskování byl Šuhaj poznán a krátce po zločinu zatčen, za tři dny se mu však podařilo uprchnout. Podle jeho ženy Eržiky mu k útěku napomohla benevolence podplaceného četníka. Když prý donesla svému muži na stanici jídlo, pošeptal jí, aby přinesla z domova všechny peníze. Šuhaj dal obnos četníkovi Josefu Haklovi, který ho hlídal. Mělo jít o 30 000 maďarských korun. Soud však této verzi neuvěřil a disciplinární řízení proti Haklovi bylo nakonec zastaveno.

V průběhu let 1920 a 1921 došlo k řadě dalších závažných zločinů, kterých se měl Šuhaj dopustit, přičemž většinou netušíme, zda tomu tak doopravdy bylo. Spolehlivě víme jen to, že měl na svědomí vraždu četníka Vojtěcha Kubína, zastřelení Jakuba Tambora, loupežné přepadení lidí vracejících se z chustského jarmarku, loupežné přepadení u Nižné Bystré a konečně zastřelení Ivana Derbačoka v Koločavě. V těchto případech byl buď přímým pachatelem zločinů, nebo se na nich alespoň podílel. 

Poslední zločin a smrt

Ivan Olbracht považuje za málo pravděpodobné, že by se Šuhaj někdy dopustil loupežné vraždy: „Ale také pisateli těchto zpráv, svědkovi pravda hodně zaujatému, se zdá, že by podobný zločin bylo Nikolovi dokazovat těžko.“ Také výslovně zpochybňoval, že by mohl mít Šuhaj na svědomí vraždy v Drahově a na silnici do Volovce z března 1921, neboť v zimě toho roku byl vážně nemocen tyfem. Některé ze zločinů měl také na svědomí jeho mladší bratr Jura, který se s ním od počátku roku 1921 účastnil řady loupežných přepadů.

Posledním zločinem, kterého se Šuhajové dopustili, byla vražda Ivana Derbačoka. Pravděpodobně s ním měli nějaký osobní spor. Olbracht tvrdí, že Derbačok zrazoval oba bratry četníkům, z jiných zdrojů však tuto zprávu nemáme. Nejprve byla 15. července 1921 vypálena Derbačokova chalupa. Dne 13. srpna 1921 šel šestapadesátiletý Derbačok se svou dcerou Olenou kosit v šest hodin ráno seno na louku, kde byl napaden střelbou. První střela ho zasáhla na lokti a Derbačok se běžel skrýt. Střelec ho však snadno doběhl a střelil ho z bezprostřední blízkosti do břicha. Olena ve střelci poznala Nikolu.

Dva dny poté byli oba Šuhajové zabiti. Dne 15. srpna kosili sedláci z Koločavy Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus trávu. Přišli k nim Šuhajové a vyzvali je, aby šli s nimi k lesu. Tam se posadili. Šuhajové jedli chléb, na klíně měli pušky a Nikola se vyptával, co je nového v Koločavě, kolik je tam četníků a jak se chovají. Prý také vyhrožoval a vypočítával na prstech koho ještě po Derbačokovi zabije. Pak se Ivanič zvednul, že je čas jít, a v nestřeženém okamžiku ťal Nikolu sekerou do hlavy. Markus sebral Šuhajovu pušku a vpálil do ležícího čtyři rány, zatímco Burkalo sebral pušku Jurovi. Ivanič mladšího z Šuhajů také praštil sekerou do hlavy a Burkalo do něj střelil. Oběma bratrům sedláci sebrali 6 030 korun, o které se rozdělili. 

Četnický podvod

Místní strážci zákona telegramem ohlásili něco zcela jiného: „Četnická hlídka ze stanice N(ižní) Kaloča pod vedením vrch strážmistra Karla Třesky použity dne 16/8 1921 proti vrahu Nikolajovi Šuhajovi a jeho bratru Jury střelné zbraně. Dotyčné mrtví.“ Četníci se po ohlášení vraždy vypravili na místo činu, kde předstírali boj s bratry. Vymysleli si historku o průběhu dopadení a neznámém muži, který udal místo jejich pobytu. Obraz četníků střílejících do mrtvých těl Nikoly a Jury je dobře znám z Olbrachtova románu.

Vrchní strážmistr a velitel koločavské četnické stanice Karel Třeska se později snažil celý postup vysvětlit jako odůvodněný: „(...) ještě na místě činu uvažoval, jak věc zařídit; říkal, že to bude pro četníky ostuda, že sami Šuhaje nechytli, že zatkne-li ihned vrahy, popudí tím Šuhajovy přívržence proti jejich příbuzným a že nebude vražd konec, a doufal, že se zmocní prostřednictvím Burkaly a spol., kteří bývali jeho konfidenty, otce Šuhaje, a konečně se obával, že mu, budou-li Ivanič a spol. ihned zatknuti, v budoucnu nikdo nebude chtít dělat konfidenta.“

Několik dní byli četníci v tisku oslavováni, věc se ale rychle provalila. Kapitán Benko, velitel chustského četnického oddělení, odhalil 24. srpna pravé okolnosti zastřelení Šuhajů a podal na osm zdejších četníků trestní oznámení. Vzápětí byli vzati do vazby Šuhajovi skuteční vrahové. Ty soud nakonec osvobodil, museli pouze uhradit 10 000 korun za soudní výlohy. Ani pro četníky, kteří se dopustili podvodu, neměla událost žádné významnější následky. 

U Ivaniče, Burkala a Markuse se při domovní prohlídce našly věci, které odcizili zabitým Šuhajům, a kromě toho i věci z loupeží obou bratrů. Tuto skutečnost sedláci nedovedli vysvětlit – popírali, že by byli Šuhajovými společníky. Přiznali se jen k tomu, že se na vraždě obou bratrů několik dní předtím domluvili.

Motivy ortelu

To, že Šuhajové byli zabiti krátce poté, co zastřelili Ivana Derbačoka, je poměrně příznačné. Celý případ můžeme považovat za projev doznívajícího fenoménu zbojnictví. Pro něj bylo charakteristické, že venkovská komunita ochotně tolerovala násilnou a loupežnou činnost svých členů, pokud se obracela proti „cizím“, například židům, měšťanům či četníkům. Loajalita v rámci vesnice byla silnější než loajalita vůči státní moci. Četníci nemohli Šuhaje polapit i z toho důvodu, že s nimi vesničané nebyli ochotni spolupracovat. Vypálením Derbačokovy chalupy a zejména jeho následnou vraždou se však Šuhajové obrátili takříkajíc do vlastních řad a začali být svému okolí nebezpeční. Tehdy se jich vesničané zbavili sami.

Je zřejmé, že se Nikola Šuhaj dopustil řady závažných zločinů a sám o sobě si jistě nezaslouží, aby byl oslavován. Ivan Olbracht ho charakterizuje v knize Hory a staletí takto: „Nikola Šuhaj nebyl rozený zločinec, byl to jen civilizací netknutý pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rvát se na vlastní pěst o svobodu a život a který, dopustiv se jednou omylu ‚na vlastní pěst‘, mohl stěží dojít jinam, než kam došel.“

Poněkud příkřejší slova volil na jeho adresu rada Huber ve spise užhorodské Civilní správy. Šuhaje považoval za „praobyčejného zločince, stíhaného zatykačem (...), pohrdajícího životem, jak vlastním, tak i cizím, mladíka věku, v němž ještě není rozvahy, kterému snad domnělá slovutnost lupiče lichotí“. Obě charakteristiky jsou svým způsobem výstižné.

Když po týdnech vyčerpávajících bojů prolomili vojáci US Army 25. července 1944 nepřátelské linie u Saint-Lô, téměř celý západní úsek německé fronty v Normandii se zhroutil a Spojenci o šest dní později vstoupili do Avranches. Dobytím města a zajištěním neporušeného mostu v nedalekém Pontaubaultu Američané odřízli říšské jednotky na západě a mohli tak bez překážek postupovat k Bretani. Otevírala se jim i cesta na Orléans a Paříž.

Führer nařizuje útok

Zatímco nedávno jmenovaný velitel skupiny armád D polní maršál Günther von Kluge plánoval stáhnout se na východ, Adolf Hitler měl jiné představy. Chtěl Američany donutit k ústupu a odříznout jejich síly mířící k Bretani, a proto vydal Klugemu rozkaz zahájit protiútok. Navzdory maršálovým námitkám, že by se říšské oddíly měly stáhnout na linii Seiny, vůdce trval na ofenzivě. Operace dostala název Lüttich podle vítězné bitvy, kterou Němci svedli v Belgii za první světové války.

Hitler chtěl nasadit osm tankových divizí, Kluge však věděl, že pro operaci může vyčlenit pouze pět neúplných. Jednalo se o 2. a 116. tankovou divizi, část 1. tankové divize SS „Leibstandarte Adolf Hitler“ a 2. tankovou divizi SS „Das Reich“, doplněné ještě o 17. divizi pancéřových granátníků SS. Tyto formace tvořily součást XLVII. sboru, který v té době čítal sotva 300 tanků, z nichž zhruba jednu polovinu představoval typ PzKpfw IV a druhou PzKpfw V Panther. K dispozici bylo rovněž několik tigerů, stovky polopásových vozidel a útočná i protiletadlová děla. 

Kluge naplánoval zahájení operace na neděli 6. srpna ve 22.00 a ve snaze dosáhnout momentu překvapení jí neměla předcházet dělostřelecká příprava. Zatímco 2. tanková divize Wehrmachtu dostala rozkaz s částí 1. tankové divize SS vyrazit podél jižního břehu řeky Sée na St. Barthélemy a dál na západ, úkol útočit severně od vodního toku připadl 116. divizi. Na levém křídle si pak měla 2. tanková divize SS prorazit cestu přes městečko Mortain. Konečným cílem operace se stalo město Avranches.

Hitler byl plánem posedlý a Klugemu psal: „Výsledek bitvy o Francii závisí na úspěchu útoku. Máme neopakovatelnou příležitost zvrátit situaci.“ Polní maršál však jeho optimismus nesdílel. 

„Skvělé“ místo pro odpočinek

Malebné městečko Mortain, v němž v té době žilo přibližně 1 600 obyvatel, se nacházelo u říčky Cance. Oblast se zvlněnými kopci, živými ploty a úzkými cestami Němcům nabízela vhodný úkryt a možnost překvapení, omezovala však jejich manévrovací schopnosti. Na východě se nad městem zvedal skalnatý kopec La Suisse Normande, na mapách označovaný jako kóta 314. Tato strategicky položená výšina umožňovala kontrolu nad příjezdovými cestami, neboť do všech stran poskytovala výhled na kilometry daleko.

Do Mortain původně vstoupili 3. srpna pěšáci amerického 18. pluku 1. divize „The Big Red One“, kteří obsadili nejen kótu 314, ale i severně položenou křižovatku v L’Abbaye Blanche, a postavili okolo městečka také několik silničních zátarasů. Tento frontový úsek ale americké velení považovalo za klidný, a proto muže 1. divize záhy vystřídali vojáci ze 30. divize „Old Hickory“. Ti nedávno utrpěli citelné ztráty a měli si v tomto kraji odpočinout a nabrat nové síly. Do St. Barthélemy tak 6. srpna dorazil 117. pěší pluk a Mortain obsadili příslušníci 120. regimentu. Všichni se těšili na zasloužený oddech a klid francouzského venkova.

Přesto ale museli počítat s případným nepřátelským útokem. Kótu 314 dostal na starost 2. prapor a rota K od 3. praporu. Až na místě však vojáci zjistili, že jejich předchůdci z 18. pluku si s budováním obranných postavení moc hlavu nelámali.

Rota K obsadila severní stranu kopce a rota E pod vedením poručíka Ralpha Kerleyho spolu s četou roty H vytvořila střed perimetru. Jih a západ pak držela rota G poručíka Rona Woodyho. Celkem se na vyvýšenině nacházelo asi 700 mužů. Četa poručíka Toma Andrewse mezitím zaujala postavení u křižovatky v L’Abbaye Blanche. Palebnou podporu jí poskytovalo několik 57mm protitankových kanonů a minometů, později také třípalcová děla M5. Zatímco Američané budovali obranné pozice, Mortain slavilo osvobození. V noci ze 6. na 7. srpna, když všude ležela hustá mlha, však Němci zahájili útok.

Nečekaný úder

Od východu do městečka mířily jednotky divize „Das Reich“. Jako první se s nimi střetla rota F. Díky momentu překvapení a ztížené viditelnosti se ale většina Američanů octla téměř ihned v zajetí. Jen  malé skupině se podařilo ustoupit na sever, aby se spojila s Andrewsovou četou u L’Abbaye Blanche, další se přidali k obráncům kóty 314. Nepřátelští pěšáci se s výkřiky „Heil Hitler!“ těsně po jedné ráno vrhli i na americká postavení na kopci. „Útok byl zuřivý a budil dojem, že ho vede celý prapor,“ napsal poručík Kerley.

Rota G, jež zachytila první nápor, ztratila řadu mužů a musela ustoupit asi o 100 metrů, aby obnovila perimetr. Velitel 2. praporu podplukovník Eads Hardaway, který si zřídil velitelství v centru městečka, zůstal odříznutý od svých mužů na pahorku a později padl do zajetí.

Plukovník Hammond Birks, jenž stál v čele 120. pluku, ale nehodlal Mortain esesákům vydat. Jeho záložní 3. prapor se však nacházel (až na rotu K) na cestě k Barentonu, nařídil proto alespoň rotě C městečko znovu dobýt. Rozpoutal se zuřivý boj ve tmě a mlze, osvětlený jen hořícími domy.

Ráno Američané ještě stále drželi kótu 314, ocitl se však v obklíčení. Měli sice rádiové spojení s Birksovým velitelstvím, ale on pro ně mnoho udělat nemohl. Rotu C se Němcům podařilo odrazit, stáhla se proto do týlového parku, kde už proti nepříteli bojovali i plukovní úředníci a spojaři. Mnozí se přitom vyznamenali, například telefonista Joseph Shipley vyřadil bazukou dva tanky, ačkoliv ji nikdy předtím neobsluhoval.

Nerozhodný boj

Když se v 8.00 začala mlha pomalu rozplývat, spatřili obránci na pahorku německé tanky valící se proti nim. Nepřátelské obrněnce se však záhy dostaly pod palbu 230. praporu polního dělostřelectva a zaútočilo na ně také letectvo. Skvělou práci přitom na kótě odváděli dva předsunutí návodčí: poručík Robert Weiss a seržant Frank Denius. Ztráty kvůli německému ostřelování ale utrpěli i obránci, především roty E a K. Odpoledne se pokusili dobýt kótu pancéřoví granátníci ze 17. divize SS. Hlavní tíhu boje nesla v tomto případě rota G, která dokázala s podporou 60mm minometů nepřítele odrazit. Situace se však zhoršovala, neboť raněných přibývalo a obráncům se nedostávalo zdravotnického materiálu ani munice.

Střety probíhaly i v dalších sektorech. Američtí vojáci ze 119. pěšího pluku 30. divize, podporovaní tankovou rotou, se snažili získat zpět vesnici Romagny ležící asi tři kilometry na jih od Mortain. Ve vsi se odehrála zuřivá bitva, jež ale neměla vítěze. Příslušníci 2. praporu 117. pluku se zase neúspěšně pokoušeli probít do Mortain ze severozápadu přes obec St. Barthélemy, kterou nepřítel předtím obsadil.

Když padla tma, boj nakrátko utichl, ale už 8. srpna v 1.30 ráno Němci útoky obnovili. Tvrdé střety pokračovaly po celý den, aniž by přinesly nějaké rozuzlení. Posily ze 119. pluku uvízly v Romagny, a ani mužům 117. pluku se nepovedlo proniknout do Mortain a vystřídat unavené obránce na kopci. Ti své pozice stále drželi, stejně jako posádka silničního zátarasu v L’Abbaye Blanche.

Následující den už byla situace mužů na kótě kritická. „Zásoby munice se ztenčily prakticky na nulu. Několik raněných během noci zemřelo. Těla mrtvých, našich i nepřátel, se na srpnovém slunci rychle rozkládala a zápach na kopci byl příšerný,“ líčil opět poručík Kerley.

Němci se je pokoušeli všelijak zlomit. Ostřelovali kopec protipancéřovými a fosforovými granáty, aby úlomky skal zranily co nejvíc mužů a fosfor jim způsobil popáleniny. Američany trápil i hlad, naštěstí našli na jižním svahu jablečný sad a získali i zelí a brambory z nedaleké farmy. 

Krátká a nepublikovatelná

Vzhledem k tomu, že na kótě 314 vládla opravdu zoufalá situace, rozhodlo se velení poslat na místo zásoby. Pokus použít pozorovací letouny ale skončil sestřelením jednoho stroje a zajetím pilota. Krátce nato se k liniím obránců vydal důstojník Waffen-SS s bílou vlajkou a vyzval Američany, aby se vzdali. V opačném případě je měla čekat smrt. Na odpověď dostali čas do 20.00, nicméně poručík Kerley reagoval hned. Jeho slova se nedochovala, ale jak později napsal, byla „krátká a nepublikovatelná“.

Večer tak 17. divize tankových granátníků SS znovu zaútočila a Kerleymu nakonec nezbylo než přivolat dělostřeleckou palbu na vlastní postavení. Houfnice 230. praporu pět minut zasypávaly kótu granáty, než se útočníci přece jen dali na ústup. Podle velitele roty E šlo o zlomový okamžik: zoufalství vystřídalo odhodlání.

Následujícího rána (10. srpna) podnikli Spojenci další pokus o shoz zásob, zatímco bitevní letouny útočily na německé pozice. Přestože polovina nákladu dopadla za nepřátelské linie, pěšáci na kopci konečně dostali jídlo, munici, baterie do vysílaček i zdravotnický materiál. 

Svět spálených tanků

Pátý den bitvy začal německý nápor pomalu slábnout a muži ze 117. a 119. pluku, posílení o 1. prapor 320. pluku, se díky aktivitě spojeneckého letectva a husté přehradné palbě konečně hnuli vpřed. K večeru se pancéřoví granátníci u Mortain dali na ústup, a když ráno 12. srpna vstoupili Američané do městečka, nenarazili s výjimkou několika odstřelovačů na výraznější odpor. Krvavý zápas byl u konce.

Zpravodajský důstojník 117. pluku major Warren Giles při pohledu na kouřící trosky poznamenal: „Městečko bylo totálně zničeno. Všude byla německá těla. A tanky… svět spálených tanků.“

Divize „Old Hickory“ ztratila více než 2 000 padlých a zraněných, z nichž 277 bránilo kótu 314. Němci však zaplatili mnohem vyšší cenu. Přesné počty nejsou známy, ale jejich tankové divize přišly o velkou část bojové síly, více než 150 obrněnců a 10 000 až 12 000 mužů. Hitler sice nařídil dál držet pozice v Normandii, americký VII. a XV. sbor ale postupně tlačily nepřítele na východ a sever k Argentanu. Neúspěch útoku u Mortain nakonec vedl až k obklíčení 7. armády ve falaiské kapse. 

Každé jaro se hodiny posunou o jednu hodinu dopředu a mnoho lidí má pocit, že jde jen o drobnou nepříjemnost. Ve skutečnosti však tato změna představuje pro lidský organismus výrazný zásah do biologického rytmu. Výzkumy ukazují, že bezprostředně po přechodu na letní čas se zvyšuje počet hospitalizací a mnoho lidí trpí nedostatkem spánku ještě celý následující týden. Změna času může také zhoršit existující poruchy spánku nebo příznaky deprese.

Hlavním problémem je nesoulad mezi vnějšími hodinami a našimi vnitřními biologickými hodinami. Ty jsou nastavené na přibližně 24hodinový cyklus a náhlý posun času je nutí k rychlé adaptaci, na kterou organismus není připraven.

Hlavní řídicí centrum času

Zásadní roli v regulaci denního rytmu hraje malá párová struktura hluboko v mozku nazývaná suprachiasmatické jádro (SCN). Nachází se v hypotalamu, těsně nad křížením optických nervů, a přestože je velká jen jako hrášek, sestává se z cca 20 000 neuronů. Tato malá struktura je zodpovědná za kontrolu a koordinaci cirkadiánních rytmů v celém těle. 

Když ráno světlo dopadne na sítnici oka, informace se přenese právě do tohoto centra. SCN pak vysílá rytmické signály do milionů dalších biologických hodin rozesetých po těle – takzvaných periferních hodin. Ty se nacházejí téměř v každé buňce obsahující jádro. Aktivují geny, které připravují orgány na denní činnost, například na příjem potravy, trávení nebo fyzickou aktivitu. Světlo proto dlouho bylo považováno za hlavní faktor, který určuje, kdy se cítíme bdělí a kdy ospalí.

Vstávat a cvičit!

Novější výzkumy ale ukazují, že světlo není jediným signálem, který naše biologické hodiny nastavuje. Důležitou roli hraje také fyzická aktivita.
Fyzioložka Karyn Esserová z Floridské univerzity se svými kolegy zjistila, že ranní cvičení působí jako silný signál pro periferní biologické hodiny, zejména v orgánech citlivých na kyslík, jako jsou svaly. Podobné výsledky přinesly studie zaměřené na plíce nebo ledviny.

Z toho vyplývá, že správně fungující cirkadiánní rytmus vyžaduje koordinaci hodin napříč celým tělem. Zatímco světlo působí především přes mozkové „hlavní hodiny“, pohyb nastavuje čas přímo v jednotlivých orgánech.

Vědci proto předpokládají, že kombinace ranního světla a fyzické aktivity může být při přizpůsobování biologických hodin účinnější než každý z těchto faktorů zvlášť.

Ztracená hodina, kterou tělo pocítí

Tuto hypotézu testoval tým vedený Shawnem Youngstedtem z Arizonské státní univerzity. V malé studii zjistili, že lidé, kteří ráno kombinovali pohyb a jasné světlo simulující sluneční záření, zaznamenali výraznější posun v nastavení svých biologických hodin než lidé vystavení pouze světlu nebo pouze cvičení.

Jakmile se cirkadiánní rytmus správně nastaví, začne tělo přesně odpočítávat čas do večera, kdy se uvolní hormon melatonin. Ten navozuje pocit klidu a připravuje organismus na spánek.

Cvičení může účinky ranního světla ještě zesilovat. Při fyzické aktivitě se totiž rozšiřují zornice, takže do očí proniká více světla. To může být zvlášť důležité s přibývajícím věkem, kdy citlivost očí na světlo postupně klesá. Moderní životní styl přitom naše biologické hodiny často narušuje. Umělé osvětlení, práce do noci nebo nepravidelný spánek mohou rozladit cirkadiánní rytmy. Dlouhodobé narušování těchto cyklů je spojováno se zvýšeným rizikem chronických nemocí i předčasné smrti.

I zdánlivě malá změna – ztráta jedné hodiny při přechodu na letní čas – tedy může způsobit poruchy spánku, zhoršit psychickou pohodu, zvýšit riziko dopravních nehod nebo negativně ovlivnit zdraví srdce.

Jak „přežít“ přechod na letní čas

Odborníci doporučují začít se na změnu připravovat několik dní dopředu. Jednou z nejúčinnějších strategií je postupné posouvání denního režimu: několik dní před změnou vstávat každý den o 15–20 minut dříve a zhruba hodinu po probuzení vyjít ven na procházku nebo si dopřát lehký výběh.

Důležité je, aby šlo o pobyt venku – běžné vnitřní osvětlení totiž obvykle není dostatečně silné, aby biologické hodiny výrazněji přenastavilo. Takové postupné změny umožní tělu přizpůsobit se novému času plynuleji. Podle Karyn Esserové je ideální zapojit co nejvíce svalových skupin. Doporučuje pohyb o intenzitě přibližně 50 až 75 procent maximálního úsilí, tedy takový, při kterém se člověk mírně zadýchá.

Tato příprava je zvlášť důležitá pro starší lidi nebo osoby s chronickými onemocněními. Přibližně od čtyřiceti let totiž biologické hodiny postupně ztrácejí svou „pružnost“. Adaptace na změny času je s rostoucím věkem pomalejší a riziko zdravotních komplikací vyšší.

Synchronizujte si své biologické hodiny 

I když člověk ráno vstává dříve a cvičí, některé večerní návyky mohou jeho snahu zcela znehodnotit. Biochemik Gad Asher upozorňuje zejména na rizika pozdního nočního jídla a silného světla ve večerních hodinách (například z obrazovek).

Tyto faktory posouvají biologické rytmy směrem k pozdějšímu času, tedy přesně opačným směrem, než jaký je potřeba při přechodu na letní čas.
Jakmile se podaří biologické hodiny úspěšně přizpůsobit novému času, bylo by chybou nově vytvořené návyky opustit. Pravidelná ranní dávka světla a pohybu pomáhá udržovat stabilní cirkadiánní rytmus a podporuje dlouhodobé zdraví.

Jak zdůrazňuje Asher, rozhodující nejsou jen jednorázová opatření při změně času, ale především každodenní návyky, které určují, jak dobře budou naše biologické hodiny fungovat v dlouhodobém horizontu.

V roce 2023 objevil památkář Mattthias Dasse při terénním průzkumu poblíž hradu Kletzke na severozápadě Braniborska zhruba šest centimetrů velkou část středověké ručnice. Vedoucí památkového úřadu v nedalekém Prignitzu Gordon Thalmann nález identifikoval jako kus bronzové hlavně této dávné zbraně. 

Zbraň hned dostala přezdívku „Kletzker Handrohr“ (česky ruční kanón z Kletzke). Vědci se domnívají, že souvisí se slavným obléháním hradu Kletzke v roce 1390. Tato bitva byla součástí války o Braniborsko, které se účastnili i Lucemburkové. Obránci hradu tehdy odrazili početné vojsko brunšvicko-lüneburských vévodů a Ericha Sasko-Lauenburského.

Ručnice z obléhání hradu Kletzke

Jak vysvětluje Christof Krauskopf z Braniborského státního památkového úřadu a Archeologického zemského muzea, vědci zatím nemají žádné jiné archeologické důkazy ani historické záznamy o tom, že by se v uvedeném období v Braniborsku používaly ruční palné zbraně, takže jde zatím jenom o předpoklad.

Pokud by se potvrdila spojitost mezi obléháním hradu Kletzke a nalezenou ručnicí, byl by tento nález výjimečným dokladem nejstarších palných zbraní, které se v té době začaly objevovat na pozdně středověkých bojištích. V takovém případě by nalezená zbraň pravděpodobně nebyla místní a pocházela by z vojska útočníků.

Jsou-li tyto úvahy správné a ručnice z Kletzke doopravdy pochází z roku 1390, byla by o 9 let starší než slavná ručnice z Tannenbergu, datovaná do roku 1399, dlouho považovaná za nejstarší ruční palnou zbraň v Evropě. Ručnice z Kletzke by tím pádem mohla být přinejmenším jednou z nejstarších ručních palných zbraní, objevených na území Evropy.