„Kdyby neexistovala zima, jaro by nebylo tak atraktivní,“ napsala básnířka Anne Bradstreetová a pozastavila se nad tím, že lidé sice oceňují první sluneční paprsky, ale na druhou stranu jsou také unavenější, malátnější a bez energie. „Květiny kvetou, venkovní teplota stoupá, lidé se zdají být šťastnější, ale také kupodivu unavenější než v zimě,“ dodala. Kromě umělců se jarní únavou samozřejmě zabývají také vědci a pokoušejí se přijít na kloub příčině tohoto běžného fenoménu. A v posledních letech zaznamenávají ve svých pozorováních průlom.

Alergie prohlubují deprese

Existují studie, které potvrzují, že pylová alergie (běžně nastupující v jarním období), kvůli které kýcháme, slzíme a smrkáme, souvisí se zhoršením nálady, nevrlostí a v krajním případě i depresí. Některé vědecké týmy dokonce našly souvislost mezi pylovým obdobím a prudkým nárůstem sebevražd v jarním období. Studie vedená odborníkem na psychiku a změny nálad Partamem Manalaiem z Marylandské univerzity v Baltimoru a zveřejněná v roce 2013 v časopise Bipolar Disorders potvrdila, že u lidí s bipolární poruchou a aktivní pylovou alergií se deprese výrazně zhoršují během vrcholného pylového období.

„Nepříjemnosti, které sezónní alergici zažívají – kýchání, rýma, ucpaný nos, svědění a slzení očí, bolest v krku – jsou samy o sobě dostatečným důvodem pro zhoršení deprese,“ vysvětlil Manalai. Neobjasnil však, jestli pro zhoršení příznaků deprese stačí „pouze“ vystavení se pylu a prohloubení závažnosti příznaků alergie, nebo zda za jarní únavou stojí ještě něco jiného. Do hlubšího vysvětlování se pustila seberozvojová a mindset koučka Linda Wasmerová Andrewsová.

„Do kolotoče nepříjemností, s nimiž se alergici musejí na jaře vypořádat, musíme přidat nárůst síly cytokinů, chemických poslů imunitního systému,“ říká Andrewsová. „Alergické záchvaty spouští uvolňování cytokinů podporujících zánět. Jak u lidí, tak u zvířat jsou vysoké hladiny cytokinů podporujících zánět spojené s něčím, co v koučinku nazýváme ‚nemocnost‘. Tu charakterizuje zvýšená potřeba spánku, snížená chuť k jídlu, pokles sexuální touhy, mizerná nálada a vyhledávání samoty.“ Zkrátka to, co popisujeme coby jarní únavu… nebo zhoršení příznaků deprese.

Aby byl začarovaný kruh kompletní, zuřící alergie v neposlední řadě také bortí zdravý spánkový cyklus. A nedostatek nebo nízká kvalita spánku jarní únavu ještě prohlubují.

Sezónní afektivní porucha

Déšť a plískanice většina populace popisuje jako „depresivní“. Studie z roku 2011 vedená univerzitním psychologem Theem A. Klimstrou a jeho týmem z Utrechtské univerzity v Belgii sledovala změny nálad studentů v reakci na měnící se povětrnostní podmínky. Členové skupiny přezdívané Summer Haters měli mnohem horší náladu, jakmile se venku oteplilo a vysvitlo slunce. Belgičtí vědci na základě tohoto pozorování dospěli k závěru, že by Summer Haters mohli být ohroženi stavem označovaným jako „reverzní sezónní afektivní porucha“ (rSAD).

„SAD je forma opakující se deprese, u níž příznaky začínají a končí každý rok přibližně ve stejnou dobu,“ vysvětluje Klimstra. „Obvykle začíná na podzim nebo v zimě a ustupuje na jaře. Ale asi u jednoho z deseti pacientů je tento vzorec obrácený a deprese se pravidelně objevuje na jaře nebo v létě.“ 

Mezi běžné příznaky reverzní SAD patří nespavost, podrážděnost, neklid, snížená chuť k jídlu a ztráta hmotnosti. Výzkumníci předpokládají, že tato forma deprese vzniká v reakci na venkovní vyšší teploty a vlhkost, protože přesunutí do chladnějších míst (místností, ale někdy třeba i zemí) přináší trpícím úlevu.

Nedostatek paprsků

Lidé trpící sezónní afektivní poruchou popisují, že se jim příznaky deprese znovu objevují během jara, eskalují v létě, zatímco v zimě se cítí daleko lépe a jsou šťastnější. Mezi typické symptomy tohoto fenoménu, který je mezi laiky často zaměňován s jarní únavou, patří přetrvávající špatná nálada, ztráta radosti ze života nebo zájmu o každodenní činnosti, podrážděnost, pocity zoufalství, viny a bezcennosti, ospalost během dne, chuť na sladké (organismus vyžaduje stálý přísun sacharidů, aby mohl vyrábět energii), přibírání na váze, potíže se soustředěním a ztráta chuti na sex.

Příčina sezónní afektivní poruchy není dodnes objasněna, vědci ale pracují s teorií, podle které za to všechno může nedostatek slunečního záření během zkrácených podzimních a zimních dnů. Odborníci z britského National Health Service vysvětlují, že hlavní hypotéza, se kterou v praxi pracují, říká: Nedostatek slunečních paprsků negativně ovlivňuje činnost hypotalamu, což má vliv na produkci melatoninu (u lidí se SAD se tvoří ve vyšších než normálních hladinách), produkci serotoninu (nedostatek slunečního záření snižuje hladiny serotoninu, což zhoršuje deprese) a cirkadiánní rytmy (probudíte–li se ráno do tmy, naruší to vaše biologické hodiny a zhorší to příznaky SAD).

„Jarní horečka“?

Zahraniční články popisují ještě jeden, trochu odlišný typ jarní únavy – tzv. jarní horečku. Vzletně ji nazývají „horečkou zamilovaných“, protože mají pocit, že souvisí s „kvetením a bujením jarních lásek“, jak to ostatně popisují básníci ve svých sbírkách po staletí. „Mezi příznaky jarní horečky, té nádherně amorfní nemoci všech zamilovaných, patří zarudlý obličej, zrychlený srdeční tep, ztráta chuti k jídlu, neklid, únava a tendence propadat nekonečnému snění,“ píše se tak trochu humorně v úvodech některých lifestylových článků.

Seriózní vědecká pojednání se proti tomuto popisu vymezují. „Nic takového jako jarní horečku v diagnostických kategoriích nenajdete,“ říká Michael Terman, ředitel Centra pro biologické rytmy a léčbu světlem na Kolumbijské univerzitě. „Je to jen matoucí název pro sezónní pokles nálady a energie vyvolaný právě skončenými zimními měsíci, kdy člověk nemohl čerpat energii ze slunečních paprsků,“ dodává.

Do zkoumání, jak sezónní změny ovlivňují naši náladu a chování, se pustili další vědci. Matthew Keller, postdoktorand z Virginia Institute for Psychiatric and Behavioral Genetics v Richmondu, sledoval skupinu pěti set Američanů a Kanaďanů a zjistil, že čím více času trávili venku za prosluněného jarního dne, tím lepší měli náladu. U několika subjektů se dobrá nálada postupem ročního období (nejvýrazněji v létě) a s rostoucí venkovní teplotou snižovala, v tomto případě ale šlo zřejmě o ony sporadické případy lidí trpících SAD, přičemž Keller potvrdil, že tyto subjekty měly nejlepší náladu „při dvaasedmdesáti stupních Fahrenheita, což je běžná pokojová teplota“.

Jak vyzrát na únavu?

Mgr. Markéta Obrovská z Institutu klinické a experimentální medicíny Ústavní lékárny v Praze napsala v roce 2015 pojednání „Jarní únava a detoxikace organismu“, v němž mimo jiné uvedla, že „každoročně v zimních měsících dochází ke zvýšenému výskytu infekčních onemocnění (především virového původu). Nedoléčené nemoci spolu s nedostatkem vitamínů, minerálů a stopových prvků vedou k pocitu celkové únavy organismu“. Podle jejího názoru za jarní únavu mohou právě „přechozené virózy“ a nedostatečná suplementace v zimním období. „Základem boje s jarní únavou je doplnění chybějících vitamínů a minerálů, posílení imunitního systému a adekvátní odpočinek,“ dodává.

Obrovská doporučuje jaro zahájit doplněním vitamínu C (nepostradatelný v posílení imunitního systému), vitamínu D (snižuje riziko vzniku virových a bakteriálních infekcí), bakteriálních lyzátů (podporují produkci specifických i nespecifických protilátek), betaglukanů (posilují antiinfekční imunitu), probiotik (produkují různé látky s antibakteriálními účinky) a extraktu z třapatky (imunitu podporuje prostřednictvím zvýšení počtu cirkulujících leukocytů). 

Podle odborníků z Brain Market nelze jarní únavu překonat „pouze“ suplementací vitamíny, minerály a stopovými prvky – důležité je pojmout to komplexně a vytvořit si plán zlepšení zdraví, energetické hladiny a emocionální pohody.

Světlo, voda, vzduch

Pravidlo č. 1 proti jarní únavě zní: Čerstvý vzduch po ránu zahání smutek. Kyslík zažene letargii a ranní sluneční paprsky dodávají dobrou náladu. „Jasné sluneční záření zpomaluje produkci ‚hormonu tmy‘ melatoninu a zvyšuje produkci ‚hormonu štěstí‘ serotoninu,“ radí odborníci na cirkadiánní cykly. Dalším živlem zahánějícím jarní únavu je voda. Střídání horké a studené sprchy je ideální pro ranní rozproudění krevního oběhu. Změna teploty příznivě působí na flexibilitu cév, imunitní systém, metabolismus, krevní oběh, srdce, regulaci tepla a také náladu.

Výživové poradkyně poukazují na to, že existuje důvod, proč se snídani říká nejdůležitější jídlo dne. „Ráno byste si na snídani měli vyčlenit dostatek času – bez ohledu na roční období. Vynecháváte–li snídani, neděláte tím svému tělu dobrou službu; metabolismus se nenastartuje a mozek, svaly a orgány postrádají energii na efektivní práci. Měli byste sníst alespoň kousek jídla nejpozději do dvou až tří hodin po probuzení.“ 

Základem vyvážené snídaně jsou sacharidy. Ráno je vhodné jíst například ovoce a celozrnné nebo vícezrnné pečivo. Potřebujete–li zůstat sytí až do oběda, měla by vaše snídaně obsahovat také bílkoviny, jejichž ideálním zdrojem jsou vejce, ořechy, tvaroh nebo semínka.

V neposlední řadě dodržujte pitný režim a hlídejte si dostatečnou hydrataci. „Dostatek tekutin je základ, protože voda zajišťuje fungování metabolických procesů, které dodají vašemu tělu energii, podpoří koncentraci a zabrání bolestem hlavy,“ radí nutriční terapeuti z Clevelandské kliniky. Příjemným bonusem pití čisté vody je, že „hlad je převlečená žízeň“, takže nedostanete hlad po snídani tak rychle.

Pobyt na světle dodá potřebný vitamín D, který posiluje imunitní systém. Dobrou zprávou je, že kvůli doplnění „déčka“ nemusíte na slunci trávit hodiny, stačí krátká procházka, v krajním případě dokonce i pobyt u otevřeného okna, kam dopadá světlo. Procházka po venku ale samozřejmě zlepšuje psychický stav – čas strávený v přírodě pomáhá vyčistit hlavu. 

Severní Amerika v období křídy byla zcela jiným světem než dnes. Místo pevniny se její velkou částí rozlévalo mělké vnitrozemské moře, které překypovalo životem. Obří ryby a mohutní mořští plazi zde soupeřili o postavení na vrcholu potravního řetězce. Nový fosilní nález nyní nabízí mimořádně vzácný důkaz přímého střetu těchto dávných predátorů.

Náhodný objev v muzejní zásuvce

Příběh začal nenápadně – v depozitáři chicagského Fieldova přírodovědného muzea. Paleontolog Christopher Brochu si při letmém prohlížení sbírek všiml fosilie čtyřmetrového plesiosaura rodu Polycotylus z alabamského souvrství Mooreville Chalk. Jeden z krčních obratlů skrýval překvapení: hluboko v kosti byl zaklíněný velký zub.

Na první pohled bylo jasné, že jde o stopu násilného útoku. Zub byl částečně rozdrcený a poškozený na špičce i u kořene – důsledek brutálního kousnutí i milionů let fosilizace.

Aby vědci zjistili, kdo za útokem stojí, využili počítačovou tomografii (CT). Ta umožnila nahlédnout dovnitř fosilie bez jejího poškození. Na základě detailního 3D modelu zubu se jim podařilo identifikovat pravděpodobného pachatele. Nebyl jím jiný mořský plaz, ale obří dravá kostnatá ryba rodu Xiphactinus.

Zjištění vědce překvapilo. Ukazuje totiž, že vztahy mezi predátory nebyly tak jednoznačné, jak se často předpokládá – ani vrcholoví lovci nebyli v bezpečí před útoky jiných velkých dravců.

Souboj titánů v křídovém moři

Zajímavé je, že Xiphactinus pravděpodobně neútočil s cílem plesiosaura sežrat. Několik známých fosilií naznačuje, že spíše polykal menší ryby vcelku. Spíše tedy šlo o souboj – možná o obranu, konkurenci nebo náhodný střet. Ať už byl důvod jakýkoli, kousnutí bylo smrtící. Ikonický dlouhý krk plesiosaurů byl totiž jejich slabinou. Vedly jím důležité orgány – cévy, nervy i dýchací cesty – které byly při útoku extrémně zranitelné.

Nález zapadá do širšího obrazu ekosystému souvrství Mooreville Chalk. Fosilie z této oblasti nesou četné stopy po útocích – od žraloků, jiných ryb i mořských plazů. Predátoři zde nepohrdli ničím: od menších mořských živočichů až po dinosaury, jejichž těla byla spláchnuta do moře.

Výsledkem je obraz neobyčejně dynamického a nebezpečného prostředí. Ani ti největší a nejmocnější tvorové zde neměli jistotu přežití. Křídová moře byla místem, kde i vrcholový predátor mohl během okamžiku skončit jako kořist.

Počátek ustavování hasičských sborů na území zemí Koruny české spadá do padesátých let 19. století. První profesionální placený hasičský sbor vznikl roku 1853 v Praze. Kvůli finanční náročnosti ovšem zřizování profesionálních sborů nebylo příliš častým jevem, druhý sbor tohoto druhu vznikl teprve o jedenáct let později v Brně.

Hasiči v českých zemích

Profesionální hasiči navíc nemuseli s koněspřežnými stříkačkami do vzdálených míst dorazit včas. Bylo tedy záhodno, aby vznikaly dobrovolné hasičské spolky, a to nejen ve velkých městech. Jejich zakládání měl ulehčit spis Dobrovolný sbor hasičů čili navedení, jak se v každém venkovském městě i v každé venkovské vsi s nepatrnými výlohami zříditi dá ochrana proti ohni neb ústav k hašení a hájení při požárech.

V roce 1854 vznikl první dobrovolný měšťanský hasičský sbor v Zákupech, podle jehož vzoru vznikaly další i v jiných městech, avšak žádný nebyl český. K pokusu o založení dobrovolného českého hasičského spolku došlo roku 1863 v Chrudimi, ale nezdařil se, stejně jako následující pokus ve Slaném. Úspěch přišel až o rok později.

Přičiněním Karla Krohna vznikl v květnu 1864 první ryze český sbor dobrovolných hasičů ve Velvarech. Jeho stanovy se pak staly předlohou pro obdobnou iniciativu v ostatních místech českých zemí.

Dobrovolní hasiči ve světě

Dobrovolné hasičství má své kořeny již ve starověku. První organizovaný hasičský sbor vznikl roku 6 n. l. v Římě jako tzv. Corps of Vigiles (městští strážci), jehož členové plnili funkci hasičů i noční stráže. Myšlenka dobrovolné ochrany před požáry se však výrazněji rozvinula až v novověku, zejména od 18. století. Například v Estonsku vznikl první dobrovolný hasičský tým již roku 1788 a v roce 1862 zde byla založena první oficiální dobrovolná hasičská organizace v rámci tehdejšího Ruského impéria.

Významným mezníkem v dějinách dobrovolného hasičství byl vznik Union Fire Company ve Filadelfii roku 1736, na jehož založení se podílel Benjamin Franklin. Tento sbor, někdy označovaný jako „Franklinova vědrařská brigáda“, vznikl jako reakce na potřebu efektivnější ochrany města před požáry a stal se první hasičskou organizací ve Filadelfii. Na rozdíl od starších modelů inspirovaných pojišťovacími spolky chránil celou komunitu, nikoli pouze své členy, čímž předznamenal moderní pojetí veřejné hasičské služby.

V průběhu 19. století se dobrovolné hasičské sbory začaly rychle šířit napříč Evropou i Amerikou, především v menších městech a na venkově, kde nebyly dostupné profesionální jednotky. Významným milníkem bylo založení dobrovolného sboru v argentinské čtvrti La Boca roku 1884, který se stal vzorem pro další organizace v regionu. Ve stejné době fungovala většina hasičských sborů v Severní Americe na dobrovolné bázi, přičemž profesionalizace začala postupně až ve větších městech.

Ve 20. století se dobrovolní hasiči stali nedílnou součástí systémů požární ochrany po celém světě. V mnoha zemích Evropy, jako je Německo, Rakousko či Polsko, tvoří dodnes páteř hasičských jednotek zejména v menších obcích. V některých státech, například v Chile nebo Peru, jsou hasiči dokonce výhradně či převážně dobrovolní. Postupně docházelo k jejich organizování do národních struktur, například ve Slovinsku (1949) či Argentině (1954).

V současnosti zůstává dobrovolné hasičství klíčovým prvkem ochrany obyvatelstva. V řadě zemí tvoří dobrovolníci většinu hasičských sil a jsou plně integrováni do moderních záchranných systémů. Vedle zásahové činnosti se podílejí také na prevenci, vzdělávání a pomoci při mimořádných událostech, čímž navazují na dlouhou tradici služby komunitě.

Po druhé světové válce vyřazovaly Spojené státy ze služby tisíce nepotřebných letounů. Jako ideální místo k jejich uskladnění bylo zvoleno letiště Davis-Monthan nedaleko arizonského Tucsonu, přičemž k tomuto účelu zde vznikla 4105. základna armádních vzdušných sil (Aircraft Storage). 

Od obrů po trpaslíky

Primárními důvody pro výběr tucsonské oblasti byla nízká vlhkost vzduchu a alkalická půda. Tyto podmínky umožňují skladovat letadla po neomezenou dobu s minimálním poškozením a korozí. Kromě toho je zdejší terén rovný a extrémně tvrdý, což umožňuje odstavit na poušti i ta nejtěžší letadla bez nutnosti budování betonových parkovacích ramp.

Od roku 1965 jsou zpracovávány letouny pro všechny složky ozbrojených sil USA, nejen pro letectvo. V současnosti zařízení provozuje 309. Aerospace Maintenance and Regeneration Group (AMARG), na ploše přes 1 000 ha je zde uskladněno kolem 3 200 letadel a 6 300 leteckých motorů. 

Nejedná se však pouze o vrakoviště – část strojů sice slouží coby zdroj součástek, jiné jsou však dobře zakonzervovány a udržovány, aby se v případě potřeby mohly vrátit do aktivní služby.

Kromě letadel pečuje AMARG také o 280 000 dalších položek, jako je speciální nářadí či testovací zařízení. Kromě desítek obřích strojů Lockheed C-5 Galaxy (57 kusů) či B-52 Stratofortress (94 strojů) zde našly své místo i stovky stíhaček F-15, F-16, F-4 Phantom, F-14 Tomcat, F/A-18 a dalších. Základna Davis-Monthan tak představuje největší letecký „hřbitov“ na světě.

Kapalná voda je považována za nezbytnou ingredienci pro život pozemského typu. Jak se ale ukazuje, obyvatelné podmínky nevyžadují planetární systém s hvězdou, terestrickou planetu, a dokonce ani atmosféru podobnou té pozemské. Potvrzuje to nový výzkum evropského týmu, který vedl David Dahlbüdding z Mnichovské univerzity. 

Badatelé jsou přesvědčeni, že měsíce obíhající kolem tzv. potulných exoplanet si mohou udržet oceány s kapalnou vodou velice dlouho, podle jejich propočtu až 4,3 miliardy let. Klíčovou roli v tom hraje slapové ohřívání měsíce při oběhu potulné planety a hustá vodíková atmosféra.

Obyvatelné měsíce opuštěných planet

Když dojde k tomu, že exoplaneta s exoměsíci opustí mladý planetární systém, v němž vznikla, změní se oběžné dráhy exoměsíců. Stanou se výrazně eliptickými, což vede k neustálým deformacím exoměsíce gravitací potulné planety. Takové deformace vyvolávají tření a slapové ohřívání. Vytvořené teplo může být dostatečné na to, aby se na povrchu exoměsíce udržela kapalná voda, dokonce bez energie hvězdy, která pro potulné planety a jejich měsíce není k dispozici.

Aby mohl být takový exoměsíc obyvatelný, je třeba splnit i další podmínku – teplo vytvořené slapovým ohříváním musí udržet na povrchu exoměsíce. To může podle vědců zajistit vhodná atmosféra, ostatně na Zemi takovou roli hraje například oxid uhličitý. Na exoměsících by takový mechanismus fungoval jen kratší dobu, maximálně 1,6 miliardy let. Oxid uhličitý by kondenzoval a ztrácel by schopnost udržet na exoměsíci teplo. Místo oxidu uhličitého by na exoměsíci mohla zadržovat teplo atmosféra s vysokým obsahem vodíku, která je dlouhodobě stabilní i za velmi nízkých teplot.

Potulné planety jsou přitom zřejmě velmi běžné – podle některých odhadů by jich v Mléčné dráze mohlo být stejně jako hvězd. Nové poznatky tak výrazně rozšiřují spektrum prostředí, kde by se život mohl vyskytovat – a naznačují, že může vzniknout a přetrvat i v těch nejtemnějších zákoutích vesmíru.

V průběhu 2. století se Římská říše nacházela na vrcholu své teritoriální rozlohy, ekonomické a vojenské síly i společenské stability. Pokud nebudeme počítat moře, blížilo se její území 3,8 milionu kilometrů čtverečních. Pro srovnání, Evropská unie má 4,5 milionu. Ke konci markomanských válek odehrávajících se v letech 166–180 měl navíc císař Marcus Aurelius tak silné postavení, že – slovy jeho životopisce – kdyby žil o rok déle, mohl říši rozšířit o nové provincie ve střední Evropě.

Neuplynulo však ani půl století, a mocný stát se ocitl v hluboké krizi. Vůbec nejhorším obdobím se stala éra po vymření dynastie Severovců v roce 235. Od nástupu císaře Maximina do smrti Marca Carina roku 285 se u moci vystřídaly dvě desítky více či méně legitimních císařů, jejichž vláda téměř nikdy nebyla všeobecně akceptována. Jen ojediněle pocházeli z řad tradiční senátorské aristokracie a původ či majetek při jejich provolávání často nehrály žádnou roli, zato popularita u vojska ano – neboť uvedená skutečnost de facto řídila volby a zcela zastínila vliv senátu. Velmi krátká vláda císařů končila většinou jejich násilnou smrtí rukou spiklenců či v boji.

Nekonečné války

Vnitřní nestabilita vlády se projevovala prakticky nepřetržitými občanskými válkami o nástupnictví. Vítězové se poražené straně pokaždé mstili, a o život tak přicházelo množství lidí včetně těch, kteří měli představovat politickou, ekonomickou a společenskou elitu státu. Občanské války přinášely ohromnou destrukci i v duchovní rovině, neboť většina obyvatel ztrácela víru ve smysluplnost práva a stálost institucí. Na pořadu dne se ocitlo zachování vlastního života, zatímco jeho ohrožení zcela odrazovalo od jakýchkoliv veřejných aktivit.

Již v průběhu 3. století se tak z vedení státu téměř vytratila tradiční římská senátorská vrstva a spolu s ní ustoupil do pozadí i samotný Řím, čímž říše ztratila své přirozené centrum reprezentující kontinuitu. Senátorská aristokracie přišla o vliv, do politické sféry se dostávali bohatí provinciálové, příslušníci nižších společenských stavů, a především zkušení vojáci. A v důsledku neustálého válčení, zejména mezi sebou navzájem, se postupně přestávalo vládnout.

Krize se prohlubuje

V uvedeném období oslabenou říši poprvé s nebývalou silou zasáhly útoky zvenčí, a to hned na několika úsecích: na Rýně, Dunaji, Eufratu a u Černého moře. Systém organizace vojska, pocházející prakticky ještě z Augustových dob, neumožňoval impériu účinně reagovat. Zejména v nejvíc ohrožených periferních oblastech, například v Galii či Sýrii, se šířily silné separatistické tendence. A jelikož centrální vláda nedokázala zajistit ochranu, těšily se myšlenky na odtržení široké podpoře.

Vnitřní situaci zhoršovala vleklá hospodářská a společenská krize. Zemědělství zápasilo s nedostatkem rolníků, kteří utíkali z velkostatků, a mnohde se tak vylidnily celé vesnice. Konec dobyvačných válek zastavil i příliv nových otroků, čímž zásadně vzrostla jejich cena. Potřeba intenzivní obrany říše znamenala nutnost verbovat nové vojáky, což ovšem citelně omezilo počet svobodných pracovníků. Úbytek produktivního obyvatelstva obratem snížil příjmy na daních, a stát navíc postihla obrovská inflace. Ve druhé polovině 3. století se impérium hned několikrát ocitlo na pokraji faktického rozpadu.

Diokleciánovy reformy

Císař Dioklecián (vládl 284-305) zahájil po svém nástupu řadu reforem. Došlo k decentralizaci ústřední moci, vznikl nový dělený systém vlády, tzv. tetrarchie, který rozdělil moc mezi dva císaře „augusty“ a jejich nástupce „cézary“. Jednotlivé provincie se rozčlenily na menší jednotky a ty se seskupily do regionálních diecézí. Rozdělením Itálie na dílčí samosprávné celky zaniklo její výsostné postavení a senát ztratil byť jen formální vliv na správu území říše.

Neméně důležité byly reformy vynucené nedostatkem financí. Dioklecián zavedl nové odvody státu a rozšířil daňovou povinnost i na území Itálie, která do té doby zůstávala od přímých daní osvobozena. Ani jemu, ani jeho následovníkům se však nepodařilo zastavit vysokou inflaci. Řím totiž už nedisponoval dostatečným množstvím drahých kovů pro emisi takového počtu kvalitních mincí, který by zvládl pokrýt státní výdaje – a ty tvořily z více než 90 % náklady na armádu.

Nová krev v armádě

Krize impéria ve 3. století výrazně upozornila na zastaralost obranné strategie. Většina vojska byla rozmístěna podél hranic ve stálých táborech, jejichž poloha se po staletí neměnila. Řím neměl žádnou pohyblivou strategickou zálohu, kterou by mohl v případě ohrožení či proražení hraniční linie operativně přesouvat. Bylo nutné armádu zásadně přebudovat, což se dělo ještě v průběhu 4. století.

Podél hranic zůstaly oslabené jednotky pověřené pouze obranou svého úseku, čímž jejich význam i kvalita radikálně klesly. Postupně splývaly s okolními komunitami, přičemž se v táborech a strážních věžích usazovaly i rodiny vojáků, kteří si zřejmě museli přivydělávat. Často do jejich řad vstupovali rovněž nově usazení barbaři.

Tíha skutečné obrany říše se postupně přenesla na velké a pohyblivé elitní jednotky, které nabývaly charakteru „osobní“ armády panovníka. Vesměs tábořily v blízkosti císařských sídel ve vnitrozemí a doprovázely vládce na cestách. Šlo o profesionální sbory, v jejichž čele se od závěrečných dekád 4. století stále častěji objevovali schopní velitelé z řad barbarských, většinou germánských kmenů. 

Proces barbarizace armády zasáhl celé impérium a kromě nedostatku pracovních sil v zemědělství výrazně souvisel i s neochotou obyvatelstva vstupovat do vojska. Proto byla znovu obnovena všeobecná branná povinnost, ovšem bez velkých úspěchů.

Barbarští bojovníci často představovali hodnotnější a schopnější vojáky než místní rekruti. Proto také ve válkách v závěrečné fázi existence Západořímské říše z velké části bojovali romanizovaní Germáni proti svým germánským bratrancům. Ostatně barbaři pronikali do všech sfér státu, nicméně tak tomu bylo v historii Říma vždy. Až do jeho zániku šlo o místo, které cizí kmeny netoužily programově zničit, ale chtěly jeho prosperitu sdílet.

Císař jako bůh

Negativní ekonomický a společenský vývoj říše ve 3. století vtiskl ráz i následujícímu věku, v němž se navzdory zřetelné revitalizaci měst, obchodu a řemesel především na západě impéria již nepodařilo dosáhnout životní úrovně předchozích staletí. Úbytek městského obyvatelstva, často způsobený barbarskými vpády či epidemiemi, těžce doléhal na řemeslné a obchodní kapacity. Proto se od 4. století velkostatky stále víc snažily svou potřebu řemeslných výrobků uspokojovat nikoliv prostřednictvím trhu, nýbrž z vlastních zdrojů. 

Pozdně římský stát nedokázal příjmy nutné pro udržování úředního aparátu a vojska zajistit jinak než vyměřením nových, často až brutálně vynucovaných povinností. Zaváděly se tak stále komplikovanější daňové zákony a tržní regulace, obchodníkům, řemeslníkům i zemědělcům se stanovovaly povinné – a většinou dědičné – pracovní normy a peněžní odvody.

Souběžný dopad všech krizí spolu s uzurpátorskými způsoby získávání moci nutily císaře, aby vytvářel vlastní, výrazně represivní státní a úřední aparát. Císařství v dané éře již vykazovalo všechny rysy despotického režimu, v němž se i postavení panovníka změnilo z prvního muže státu v pána vládnoucího z pozice nadřazenosti a síly. Od éry Aureliána na sklonku 3. století se zcela nepokrytě vyžadovalo uctívání císaře jako boha.

Rozštěpená realita

Během 4. století se nejvlivnější a nejmocnější složkou společnosti stal úzký okruh v okolí císařů a jejich úřední aparát, v němž bujela obrovská korupce, zasahující až do nejvyšších sfér. Narušily se dosavadní společenské stavy a vznikaly nové sociální dělicí linie. Senátoři ztratili vliv, správa státu se rozdrobila na civilní a vojenskou, armádě přestaly dominovat tradiční elity a jejich místo zaujali Germáni. Náboženský život se rozštěpil mezi pohany a vyznavače křesťanství. Lidé přestali věřit státu, v němž se moc chaoticky přesouvala z jedněch rukou do jiných.

Na přelomu 4. a 5. století se zintenzivnilo usazování germánských kmenů na území říše, které však nebylo zcela neobvyklé ani dřív. Stát zmíněný proces často podporoval, čímž se snažil zaplnit rozsáhlé vylidněné oblasti, zajistit si potřebné příjmy a vojenské síly. Uvedená skutečnost podle všeho nenarážela na přílišný odpor obyvatelstva provincií, jež bylo na „barbary“ částečně zvyklé, a mnohdy je dokonce považovalo za menší zlo než vlastní státní aparát.

Kvas v Germánii

Již v průběhu druhé poloviny 2. století se v „neřímské“ Evropě nastartovaly procesy směřující k velkému stěhování národů. Obývaly ji poměrně rozdrobené, často vzájemně nepřátelské a vnitřně nestabilní kmeny germánského, keltského, baltského či sarmatského původu, jejichž ekonomika se opírala o nepříliš efektivní zemědělství a drobnou řemeslnou výrobu. Kmeny se nedokázaly nijak účinně organizovat a Řím si udržoval kontrolu uplácením jejich elit.

Relativní stabilita poprvé vážně zakolísala v markomanských válkách mezi léty 166 a 180. Tehdy došlo k velkým pohybům a střetům kmenů, z nichž ty poražené – obvykle sousedící s Římem – žádaly o povolení usadit se na jeho území. Kolize propukly v provinciích na Rýně, v Dákii (dnešním Rumunsku), na severu Balkánu i v severní Itálii. Tehdy se ještě Římanům podařilo germánskou hrozbu za cenu značného úsilí odvrátit, ovšem kvas v nitru neřímské Germánie již nemohli zastavit.

Barbaři na pochodu

Během dalších necelých sta let stanuly před hranicemi říše mohutné kmenové svazy doposud neznámé síly. Frankové využili v roce 257 slabosti protivníka a podnikli mohutný vpád do Galie a východní Hispánie. Další výpravy absolvovali v letech 275–278 s kmenovým svazem Alamanů a vydrancovali provincii Raetia na horním toku Dunaje. Oslabené římské jednotky na hranicích se proti nim bránily jen s obtížemi. Po polovině 3. století, v době největší vnitropolitické krize, se římská obrana začala hroutit a impérium poprvé v podstatné míře ztrácelo i vlastní území.

Za mezník ve vývoji lze označit rok 260. Tehdy Řím „krvácel z více ran“, císař Valerián upadl do perského zajetí a jeho spoluvladař nedokázal zabránit vzniku separatistických útvarů v Galii a na východě říše. V té době také římská obrana vyklidila provincii Horní Germánii na pravém břehu Rýna, opustila opevnění a stáhla se. V roce 271 obětoval Aurelián Dákii, kterou prakticky nebylo možné hájit. Útoky se neustále množily a panovníci, často neschopní vojensky zasáhnout, raději vypláceli „výpalné“. Situace dospěla tak daleko, že roku 322 uzavřel Konstantin Veliký s Vizigóty na území mezi Dněstrem a Dunajem spojeneckou smlouvu: Výměnou za pravidelný roční poplatek dodávali vojenské oddíly a zodpovídali za obranu hranic impéria na Dunaji.

Éra rozkladu

Rok 375 se tradičně udává jako počátek velkého stěhování národů. Již o rok dříve hordy středoasijských jezdeckých nomádů Hunů překročily Volhu a zničily říši Ostrogótů. V bitvě s Góty a Huny u Adrianopole roku 378 císař Valens padl a dvě třetiny římského vojska byly pobity. Nastupující Theodosius poté věnoval Vizigótům území v Thrákii a udělil jim autonomii.

Na říši však útočily i jiné kmeny a Římané stáhli většinu jednotek do Itálie. Domino se dalo do pohybu a pod nadvládou barbarů se ocitala další a další teritoria. O silvestrovské noci roku 406 pronikly spojené kmeny Vandalů, Svébů a Alanů přes zamrzlý Rýn a postupně obsadily Galii a Hispánii. Vizigótský král Alarich požadoval další území, a nakonec jeho vojska v srpnu 410 vyplenila Řím. Smrtící ránu přinesl rok 429, kdy se Vandalové dostali přes Gibraltarskou úžinu do severní Afriky a připravili impérium o jeho obilnici. Současně zanikla i římská správa v Británii, jež se stala snadnou kořistí germánských Jutů, Anglů a Sasů. Ve 40. letech 5. století přiznal vojenský velitel říše Aëtius vládcům západogermánských kmenů status spojenců a moc Říma se omezila na Itálii a alpské provincie.

Konec slavné říše

Posledním vzepětím se stala porážka Hunů v bitvě na Katalaunských polích v roce 453. Římské vítězství však umožnila jedině podpora spojenců – Gótů a Burgundů. V té době „císař“ znamenal už pouhý formální titul a skutečnou moc držel v rukou germánský žoldnéř Odoaker, který se rozhodl celou „maškarádu“ ukončit: Sesadil chlapce se symbolickým jménem Romulus z trůnu a sám se prohlásil králem Itálie. Odznaky císařské moci pak shovívavě odeslal do Konstantinopole.

Nově vzniklá germánská království na území Itálie se vždy hlásila k odkazu Římské říše, která však již jako státoprávní entita obnovena nebyla. Východořímská či Byzantská říše sice přetrvala ještě dalších tisíc let, ale významu ani postavení své jednotné předchůdkyně nikdy nedosáhla. 

Stále více se ukazuje, že sociální život a vztahy ovlivňují lidské zdraví na mnoha úrovních. Přátelé, příbuzní nebo známí poskytují všestrannou podporu v obtížné době, ať už jde o práci, rodinu nebo třeba zdraví. Současně ale platí, že ne všechny vztahy bývají pozitivní. Někteří lidé v naší blízkosti mohou být trvalým zdrojem stresu a nepříjemností.

Brea Perryová z Indiana University v Bloomingtonu a její spolupracovníci v nedávném výzkumném projektu zkoumali, jak stres pocházející od lidí v našem okolí souvisí s biologickým stárnutím. Zaměřili se přitom na problematické osoby v sociálních sítích lidí, přátele či příbuzné, co jsou zdrojem neklidu a problémů. Vědci jim ve výzkumu říkají „otravové“ (hasslers).

Negativní vztahy jsou běžnější, než se zdá

Perryová s kolegy požádali účastníky výzkumu, aby uvedli, s kým tráví čas, s kým probírají své osobní či zdravotní záležitosti a kdo ovlivňuje jejich návyky související se zdravím. Současně zjišťovali, zda se v sociálních sítích účastníků výzkumu nacházejí nějací otravové, kteří jim často ztrpčují život. Důležitou součástí výzkumu byl odběr slin, jejichž analýzou vědci určovali, jaký je biologický věk dotyčného člověka a jak rychle biologicky stárne.

Výzkum, který uveřejnil vědecký časopis PNAS, prozrazuje, že téměř 30 procent účastníků výzkumu mělo ve svém okolí minimálně jednoho otravu a zhruba 10 procent účastníků udávalo minimálně dva takové typy lidí ve své blízkosti. Z toho plyne, že toxičtí lidé jsou velmi běžnou nepříjemnou součástí sociálních vazeb.

Jak potvrdily výsledky analýz slin, soužití s otravy má významný vliv na biologické stárnutí. Každý otrava v sociální síti byl podle vědců spojen s přibližně o devět měsíců vyšším biologickým věkem a asi o 1,5 % rychlejším stárnutím. Nejsilnější vliv na urychlené stárnutí měly problematické vztahy v rodině.

To může souviset s tím, že rodinné vazby je obtížnější přerušit než vztahy s přáteli či známými. Zatímco od známého se lze relativně snadno distancovat, rodinné vztahy bývají hluboce zakořeněné a provázané s dalšími vazbami. Data to potvrzují: pouze asi 3,5 % přátel respondenti označili jako otravy, zatímco u rodičů a dětí to bylo téměř 10 %. Rodinné konflikty tak představují častější a trvalejší zdroj stresu.

Otravové jako životní partneři

Zajímavé je, že negativní vztahy mezi partnery nevykazovaly stejnou souvislost se zrychleným stárnutím. Vysvětlením může být fakt, že i konfliktní partnerství často zahrnují silnou vzájemnou podporu, která může negativní dopady stresu částečně vyvažovat. Navíc se ukazuje, že problematické vztahy bývají méně „vícevrstevné“ – tedy méně často kombinují různé role. Naopak kvalitní vztahy obvykle zasahují více oblastí života.

Autoři studie neopomíjejí ani další vysvětlení. Je podle nich také možné, že lidé, kteří biologicky stárnou rychleji, se cítí hůře a jsou podrážděnější – a proto vnímají své okolí jako více stresující. Podobně deprese může jak urychlovat stárnutí, tak vést k negativnějšímu hodnocení vztahů.

Studie každopádně přináší důležité poselství: péče o vztahy není jen o budování těch pozitivních, ale také o uvědomění si těch, které nám dlouhodobě škodí. I když není vždy snadné problematické vazby omezit – zvlášť v rodině – stojí za to přemýšlet o jejich vlivu na naše zdraví a hledat způsoby, jak jejich dopad zmírnit.

Zatímco Tokio coby hlavní město země vycházejícího slunce překypuje životem, Nikkó – ležící asi 130 kilometrů na sever – si zachovává jakousi starobylou mystiku. Tamní zalesněné kopce jsou poseté chrámy i tradičními bránami a bez nadsázky se dá říct, že Nikkó ztělesňuje přesně to Japonsko, jaké si našinec obvykle představuje. Prvotní dojem však může mást: Z Tokia vás tam pohodlný vlak doveze zhruba za dvě hodiny a vystoupíte uprostřed klasické moderní zástavby. Za slibovanými krásami pak musíte vyrazit ještě kousek dál za město.

Most do minulosti

Kořeny Nikkó sahají zhruba do 8. století, kdy v místě vyrostl důležitý chrámový komplex Rinnódži a později i menší Čúzendži. Do roku 1617 se pak datuje šintoistická svatyně Tóšógú, jež se následně stala hrobkou Iejasu Tokugawy, jedné ze tří nejvýznamnějších osobností tzv. éry válčících států. „Přítomností“ šóguna se místo dál proslavilo, takže se rychleji rozrůstaly cesty, po nichž se lidé snáz dostali k hrobce i k dalším svatostánkům.

Právě kvůli úzkému spojení lokality s přírodou se doporučuje přijet v listopadu, kdy listí stromů hraje všemi odstíny podzimu. Jako první památku většina návštěvníků spatří kamenný most Šinkjó, opředený legendami (viz Přes těla hadů). Klene se nad řekou Daija, patří k chrámovému komplexu Futarasan a mnozí jej označují za vstupní bránu do Nikkó. Každopádně jakmile na něj vejdete, za zády necháte moderní tvář města, zatímco před sebou už uvidíte chrámovou oblast uprostřed zeleně, prodchnutou tajemstvím.

Dědictví tří opic

K tamním nejvzácnějším svatostánkům patří již zmíněný Rinnódži: Jeho příběh se začal psát s příchodem mnicha Šódó v 8. století, který do oblasti přinesl buddhismus. Chrám se hrouží do ticha a v průběhu staletí přilákal řadu asketů, hledajících samotu a klid. Dnes září červenou fasádou, vyčnívá nad okolní stromy špičatými stříškami a zaujme nejen zlatým zdobením a zelenými okenicemi, ale především interiérem s tajemnou atmosférou.

Uvnitř spatříte mimo jiné trojici soch, konkrétně bohyni Sendžu Kannon – jež má tisíc rukou a očí, aby mohla pomáhat všem živým bytostem – dále buddhu Amitábhu a bohyni milosrdenství Bató Kannon. Za chrámem se pak rozprostírá unikátní zahrada Šójóen zahrnující i chrámovou pokladnici Rinnódži Hómocuden, kde vás uvítá malé muzeum.

Rinnódži sousedí s ohromným komplexem Tóšógú, za jehož krásami vás dovede příjemná procházka pod korunami letitých stromů. Už z dálky spatříte ikonickou pětipatrovou pagodu, kterou navzdory její výšce obklopují stromy a dotýkají se jí větvemi, jako by ji chtěly zahalit. Zdobí ji řada nádherných dřevořezeb, mezi nimiž nechybějí tři slavné moudré opice: Mizaru si zakrývá oči, aby dala najevo, že nevidí zlo. Kikazaru si zacpává uši, protože zlo neslyší. A konečně Iwazaru má ruce před ústy, aby nic zlého neříkala. 

Ve světě legend

Na nádvoří vstoupíte jednou z nejkrásnějších bran v zemi: Nese název Jómeimon, doslova hýří detaily a na její pozlacení padlo 240 tisíc drobných plátků žlutého kovu. Lakované dřevo zdobí dokonalá řezba a ze stěn shlíží několik draků. Před schodištěm k bráně si pak jistě všimnete dřevěných tabulek ema – kývají se ve větru a zdobí je obrázky koní i různé nápisy. Jde totiž o pokračování dávného zvyku, kdy bylo třeba pro vyslyšení modliteb darovat svatyni oře. Tradice přitom sahá až k Iejasu Tokugawovi, neboť první posvátný kůň, který se do chrámu dostal, patřil právě jemu.

Na nádvoří Tóšógú byste rozhodně neměli minout ani bránu Sakašitamon, s maličkou řezbou spící kočky: Návštěvníci si ji zamilovali dokonce natolik, že se stala pomyslným symbolem komplexu. Když se potom po schodech opět lemovaných stromy vydáte vzhůru, dojdete až k mauzoleu samotného Iejasu Tokugawy. Šógun sice zemřel roku 1616 na hradě Sunpu, ale podle legendy se jeho tělo o rok později přesunulo do zdejší hrobky. A přestože jde o pouhou pověst, jež tedy nemusí mít pravdivý základ, dokázala místo proměnit v turistický magnet.

Sochy, nebo duchové?

Při toulkách po Nikkó byste neměli vynechat ani rokli Kanmangafuči, skrz kterou protéká řeka Daija. Cesta k ní ovšem pro změnu vede městskou zástavbou: Pokračujte z Nikkó směrem na západ, dokud výškové budovy nevystřídají malé domy s ještě menšími zahradami. Poté se ulice promění v pouhou cestu, ta po chvíli skončí – a před vámi se objeví rokle Kanmangafuči, kterou do krajiny údajně vykrojila láva z blízkého vulkánu Nantai.

Na břehu se nachází malá svatyně a za ní řada malých soch džizó, jež vaši pozornost okamžitě upoutají jasně červenými pletenými čepicemi. Počet kamenných postav se pohybuje kolem sedmdesáti, není však konečný. Podle legendy se totiž mohou ztrácet a zase objevovat, a když se je pokusíte spočítat, pokaždé dojdete k jinému číslu. Jde o ztvárnění bódhisattvů, kteří dosáhli stavu předcházejícího stavu Buddhy a dál usilují o probuzení. V Japonsku mají pověst ochránců dětí či pocestných a pojí se také s dušemi zemřelých, jimž se z nějakého důvodu nedaří přejít na onen svět. Na břehu řeky Daija však budete v jejich přítomnosti téměř jistě sami: Společnost vám bude dělat jen zurčení vody a šumění v korunách stromů… 

Osud hraběte Clause Schenka von Stauffenberga je příběhem dramatické proměny: z nadaného aristokrata a kariérního důstojníka, který zpočátku sdílel naděje vkládané do Hitlera a podílel se na taženích Wehrmachtu, se postupně stal přesvědčený odpůrce nacistického režimu.

Klíčovou roli v tomto obratu sehrály nejen jeho zkušenosti z války a práce ve vrchním velení, ale i přímé poznání brutality okupace a zločinů páchaných na východě, které jej přivedly k rozhodnutí aktivně se zapojit do odboje.

Pro myšlenku odstranění Adolfa Hitlera se neúspěšně snažil získat další přívržence: „Buď mají ti chlapi plné kalhoty, nebo hlavu plnou slámy, oni nechtějí...,“ glosoval to Stauffenberg ironicky. Protože však pro něj začala být s jeho názory v generálním štábu horká půda, požádal o přeložení na frontu.

Krvavá africká epizoda

K 1. lednu 1943 se dočkal povýšení na podplukovníka a 14. února se hlásil u 10. tankové divize v severní Africe jako první důstojník generálního štábu (Ia). Divize byla podřízena 5. tankové armádě. V době, kdy Stauffenberg dorazil na tuniské bojiště, měli zde již iniciativu pevně v rukou Spojenci. Bez přísunu dostatečného množství zásob a posil se stala situace pro vojska Osy v Tunisku prakticky beznadějnou. 

Stauffenberg se sice těšil důvěře svého nového velitele, generálmajora Friedricha von Broicha, a jeho organizační schopnosti z něj činily nepostradatelného štábního důstojníka, nicméně již 7. dubna 1943, během ústupu divize do Mezzouny se Stauffenbergův kübelwagen dostal pod palbu stíhaček P-40 Kittyhawk, pravděpodobně od 3. perutě RAAF, a podplukovník utrpěl vážné zranění. 

V polní nemocnici mu pak museli amputovat pravou ruku a prsteníček i malíček na levé. Protože další kulka pronikla do lebky, přišel také o levé oko. Dne 21. dubna jej evakuovali do nemocnice v Mnichově. Zde se podrobil dalším operacím a zahájil několikaměsíční rekonvalescenci. Obdržel také Zlatý odznak za zranění a 8. května 1943 mu byl udělen Německý kříž ve zlatě.

Zklamaný pretorián?

Zhoršující se situace Říše a jeho zranění Stauffenberga v odporu vůči režimu jen utvrdily. Na podzim 1943 byl převelen do Berlína, kde vešel do kontaktu s dalšími odpůrci Hitlera, zejména lidmi kolem generála Friedricha Olbrichta, náčelníka Všeobecného armádního úřadu (Allgemeine Heeresamt) a Henninga von Tresckow. Měl za to, že pouze Wehrmacht má moc ke svržení režimu, a i proto poněkud přehlížel civilní odboj.

Jeden z odpůrců režimu, který po válce vydal svědectví, Hans Bernd Gisevius, jej za to ve svých vzpomínkách označil za „zklamaného pretoriána“, kterému nešlo o skutečnou revoluci, nýbrž jen o střídání stráží. Toto tvrzení však Stauffenbergovu motivaci k odboji značně zkresluje. Prostě jen zastával názor, že nejdůležitější je nejprve odstranit Hitlera a vše ostatní bude možné řešit až později.

K tomu měla spiklencům pomoci operace Valkýra, což byl původně krycí název plánu Wehrmachtu na potlačení možného povstání proti nacistickému režimu. Nyní měl být tento plán nenápadně upraven tak, aby došlo po odstranění Hitlera k zatčení klíčových lidí z SS, Bezpečnostní služby (SD), gestapa a NSDAP. 

Příliš těžký úkol

V polovině června 1944 se Stauffenberg stal náčelníkem štábu velitele Záložní armády generála Friedricha Fromma a 1. července 1944 byl povýšen na plukovníka. Nejenže se tím dostal společně s Olbrichtem a jeho náčelníkem štábu plukovníkem Mertzem von Quirnheim do samého centra příprav převratu, ale stal se rovněž z titulu funkce pravidelným účastníkem porad u führera. To mu poskytovalo šanci osobně odstranit Hitlera při bombovém útoku. 

Nastala kuriózní situace: Stauffenberg měl provést jak vlastní atentát na vůdce, tak se po návratu zapojit do řízení státního převratu. To byl ovšem úkol nelehký i pro zdravého člověka, natož pro válečného invalidu a sám plukovník počítal s tím, že může při atentátu přijít o život. Jak se navíc ukázalo, jeho rozhodnost a schopnosti měly spiklencům v Berlíně těch několik hodin mezi atentátem a návratem do hlavního města chybět.

Již 11. července na Berghofu a o čtyři dny později ve vůdcově východopruském hlavním stanu zvaném Vlčí doupě se naskytla možnost atentát provést, ale Stauffenberg ji nevyužil. Nervozita spiklenců a riziko odhalení ale narůstaly, proto se za žádných okolností neměl útok déle odkládat. Do Vlčího doupěte byl plukovník znovu povolán 20. července 1944.

Osudný den

Toho dne však nic neproběhlo dle plánu. Když se po výbuchu bomby ve 12.42 ukázalo, že Hitler útok přežil, oznámil jeden ze spiklenců, šéf komunikační centrály Vlčího doupěte generál Erich Fellgiebel, do Berlína místo očekávaného hesla k zahájení převratu jen to, že führer je naživu. V důsledku toho Valkýra nabrala zpoždění. Až poté, co Stauffenberg kolem 15.45 přistál v Rangsdorfu a zjistil, že se v Berlíně nic neděje, donutil generála Olbrichta k akci. 

Stauffenberg, který se v sídle spiklenců v Bendlerblocku objevil až v 16.30, měl sice velké odhodlání, ale to kontrastovalo s váhavým přístupem jiných. A když se velitel berlínského strážního praporu „Großdeutschland“ Otto Remer poté, co jej Goebbels telefonicky spojil s Hitlerem, místo zatýkání špiček režimu pustil do potlačování převratu, bylo rozhodnuto.

Kolem 22.30 Stauffenberga s dalšími spiklenci zatkli. Generál Beck, který se měl stát novou hlavou státu, se zastřelil. Ještě téhož večera vydal generál Fromm s odvoláním na údajný válečný soud rozkaz Stauffenberga zastřelit a s ním i jeho pobočníka Wernera von Haeftena, plukovníka von Quirnheima a generála Olbrichta. Poprava se konala téže noci na nádvoří Bendlerblocku a poslední Stauffenbergova slova měla znít: „Ať žije svaté Německo!“ Těla byla na Himmlerův rozkaz zpopelněna a rozptýlena na berlínských kalových polích.

Plukovníkův odkaz

Himmler původně v rámci krevní msty plánoval vyvraždit i rodiny spiklenců. K tomu naštěstí nedošlo, Stauffenbergovy blízké přesto čekaly těžké časy. Jeho těhotnou manželku Ninu deportovali do koncentračního tábora Ravensbrück, vzhledem k blížícímu se porodu však byla později převezena do Frankfurtu nad Odrou, kde se jí 27. ledna 1945 narodilo páté dítě, Konstance. Čtyři starší děti skončily v dětském domově v Borntalu a měly být dány k adopci nacistickým rodinám, čemuž zabránil brzký konec války. 

Až po pádu nacistického režimu se postoj Němců k Stauffenbergovu činu postupně začal měnit. Otcův odkaz služby vlasti se snažili naplnit i jeho synové. Berthold se stal generálem Bundeswehru a Franz poslancem Bundestagu a Evropského parlamentu. Každý rok se 20. července konají v Berlíně vzpomínkové akce a přísaha vojáků Bundeswehru. V roce 2023 se jich jako čestný host zúčastnila osobně Stauffenbergova nejmladší dcera Konstance. 

Mise Artemis II představuje zásadní krok v návratu lidí k Měsíci. Čtyři astronauti během zhruba desetidenního letu opustí ochranný štít Země – její magnetické pole – a vydají se do hlubokého vesmíru. Tam už nebudou chráněni před jedním z největších nebezpečí: proměnlivou a někdy extrémně nebezpečnou aktivitou Slunce.

Hlavním štítem posádky bude kosmická loď Orion, která poskytuje základní ochranu před radiací. Sama o sobě ale nestačí, a proto budou odborníci z NASA a NOAA nepřetržitě sledovat sluneční aktivitu a v reálném čase vyhodnocovat možná rizika.

Nebezpečné vesmírné počasí

Takzvané vesmírné počasí zahrnuje jevy způsobené Sluncem, především sluneční vítr, sluneční erupce a koronální výrony hmoty. Ty patří k nejenergetičtějším jevům ve Sluneční soustavě a mohou uvolnit více energie než miliarda vodíkových bomb. Pro astronauty však nepředstavují hlavní hrozbu samotné erupce, ale sluneční částicové události, které mohou tyto jevy spustit. Při nich jsou částice urychlovány téměř na rychlost světla a mohou výrazně zvýšit úroveň radiace uvnitř kosmické lodi. Dlouhodobé vystavení takovému záření zvyšuje riziko rakoviny a může negativně ovlivnit i schopnost soustředění a rozhodování.

Ochrana posádky stojí především na včasném varování. Týmy v Goddardově středisku NASA nepřetržitě sledují Slunce a hledají signály, které by mohly předznamenat nebezpečné události, typicky erupce nebo koronální výrony.

Využívají k tomu data z celé řady kosmických sond rozmístěných po sluneční soustavě. Díky nim mohou vědci měřit velikost erupcí, jejich rychlost i pravděpodobnost, že zasáhnou trajektorii lodi Orion. Zajímavou roli přitom hraje i marsovský rover Perseverance, který díky své poloze sleduje odvrácenou stranu Slunce a umožňuje odhalit největší sluneční skvrny s předstihem až dvou týdnů.

Sluneční částice se nešíří přímo, ale pohybují se podél magnetických polí Slunce a vytvářejí rozsáhlé a chaotické proudy. Z pohledu astronauta pak přicházejí zdánlivě ze všech směrů. Situaci lze přirovnat k napouštění vody do vany – také hladina radiace stoupá postupně a pomalu.

Právě tento postupný nárůst dává posádce i řídicím týmům čas reagovat. Uvnitř Orionu neustále měří radiaci soustava senzorů a astronauti nosí osobní dozimetry. Pokud hodnoty začnou růst, systém vydá varování. NASA má přitom stanovené prahové úrovně, které určují, kdy stačí zvýšené sledování situace a kdy je nutné přejít k ochranným opatřením.

Jak se chrání astronauti?

Ochrana proti radiaci ve vesmíru je do velké míry otázkou množství materiálu. Nabité částice se totiž při průchodu hmotou zpomalují a pohlcují. Astronauti proto mohou během nebezpečné události upravit vnitřek kabiny tak, aby mezi nimi a zdrojem záření bylo co nejvíce materiálu. V praxi to znamená, že vyndají uložené vybavení a rozmístí ho kolem sebe, čímž vytvoří improvizovaný ochranný štít. Testování tohoto postupu je jedním z klíčových cílů mise Artemis II.

Sluneční aktivita je složitá a někdy překvapí i vědce. Při jedné nedávné události například dorazila k Zemi vlna částic se dvěma vrcholy místo obvyklého jednoho. Analýza ukázala, že šlo o dvě oddělené erupce, které se během cesty sloučily.

K pochopení takových jevů přispívají i menší sondy, například družice BioSentinel, která měří radiaci daleko od Země. Díky podobným datům mohou vědci zpřesňovat modely a lépe předpovídat budoucí události.

Posádka Artemis II se musí vyrovnat i s dalšími zdroji záření. Při odletu ze Země proletí Van Allenovými radiačními pásy, tedy oblastmi s vysokou koncentrací nabitých částic. Dalším zdrojem je galaktické kosmické záření přicházející z hlubokého vesmíru.

Celková dávka radiace během mise odpovídá přibližně jednoměsíčnímu pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici, což představuje asi pět procent kariérního limitu astronauta. Případné sluneční bouře by tuto hodnotu mohly dále zvýšit.

Mise, která testuje budoucnost

Artemis II tak není jen symbolickým návratem k Měsíci, ale především testem schopnosti lidstva přežít a pracovat ve volném vesmíru mimo ochranu Země. Zkušenosti z této mise budou klíčové pro budoucí lety, například k Marsu.

Ukazuje se přitom, že jedním z největších rizik není vzdálenost ani technické překážky, ale samotné Slunce – na jedné straně zdroj života a na straně druhé nebezpečný protivník.