Hluboko pod zemským povrchem, asi 2 900 kilometrů pod našima nohama, se nachází jedna z nejdůležitějších částí planety – vnější jádro Země. Jde o obrovský oceán roztaveného železa a niklu, který obklopuje pevné vnitřní jádro. Přestože ho nikdy přímo neuvidíme, právě pohyb této žhavé hmoty umožňuje existenci magnetického pole Země. Bez něj by povrch planety bombardovalo mnohem více kosmického záření a život, jak ho známe, by měl jen malou šanci přežít.

Vědci nyní zjistili, že proudění tohoto tekutého kovu se nechová tak stabilně, jak se dlouho předpokládalo. Nová analýza satelitních dat totiž odhalila překvapivou změnu hluboko pod Tichým oceánem: část vnějšího jádra se kolem roku 2010 začala pohybovat opačným směrem než dříve.

Obrat pod Pacifikem

Dlouhodobá měření ukazují, že pevné vnitřní jádro Země rotuje směrem na východ, tedy stejně jako celá planeta. V mnoha oblastech vnějšího jádra ale dlouhodobě převládá proudění spojené se západním driftem magnetického pole. Právě tato rozsáhlá cirkulace vytváří takzvané geodynamo, mechanismus zodpovědný za vznik zemského magnetického pole.

Nová studie ale ukazuje, že pod oblastí Tichého oceánu došlo k nečekanému obratu. Analýza změn magnetického pole ukázala, že se proudění roztaveného kovu hluboko pod Pacifikem začalo po roce 2010 výrazně přesouvat na východ. Tento neobvyklý pohyb přetrvával přibližně deset let a kolem roku 2020 postupně zeslábl.

Výzkumníci využili archivní data z let 1997 až 2025. Klíčovou roli sehrály zejména evropské družice programu ESA, například mise Swarm sledující změny magnetického pole Země nebo CryoSat-2, určená původně ke studiu polárního ledu. Analýza zahrnovala také starší německou misi CHAMP, dánský satelit Ørsted a data z pozemních observatoří.

Překvapivá dynamika jádra

Objev naznačuje, že rozsáhlé pohyby ve vnějším jádře nejsou zdaleka tak stabilní a předvídatelné, jak geofyzici předpokládali. Podle autorů studie může být vnější jádro ovlivňováno procesy odehrávajícími se ještě hlouběji – uvnitř pevného vnitřního jádra.

Právě tam mohlo dojít ke změnám, které proudění tekutého kovu nepřímo ovlivnily. Přesný mechanismus ale zůstává nejasný. Vědci nyní zkoumají několik možností: mohlo jít jen o krátkodobou anomálii, součást pravidelného cyklu, nebo dokonce o začátek nového stabilního režimu proudění v zemském nitru.

Další sledování bude proto zásadní. Moderní družice dnes dokážou mapovat i velmi jemné změny magnetického pole, a poskytují tak nepřímý pohled do oblastí, kam se lidstvo nikdy nedostane.

Magnetické pole jako štít života

Výzkum zemského jádra není jen akademickou záležitostí. Magnetické pole chrání planetu před proudem nabitých částic ze Slunce i před kosmickým zářením z hlubokého vesmíru. Ovlivňuje fungování družic, navigačních systémů i elektrických sítí.

Pokud se dynamika jádra zásadně mění, může to znamenat, že i magnetické pole Země je proměnlivější a složitější. V minulosti se magnetické póly Země opakovaně přepólovaly a vědci stále přesně nevědí, jak takové procesy probíhají.

Nové výsledky tak otevírají další otázky o tom, jak jsou jednotlivé vrstvy Země vzájemně propojené. Ukazuje se, že planeta není uvnitř zdaleka tak klidná a stabilní, jak se může z pohledu z povrchu zdát.

Víru v Boží všemohoucnost nahradil v 17. století racionalismus. Osvícenští vědci věřili v sílu lidského rozumu, bojovali proti pověrám a předsudkům, šířili osvětu, vzdělanost a popularizovali vědu. Právě poznatky z vědy a techniky prokázaly mimořádnou schopnost člověka ovládat svět. V popředí vědeckého rozvoje stály osobnosti typu Reného Descarta, vikomta Francise Bacona, Gottfrieda Wilhelma von Leibnize či sira Isaaca Newtona.

Rovněž vznikly první vědecké společnosti jako Královská akademie věd ve Francii, Královská společnost v Anglii a byla založena hvězdárna na Greenwichi. Základ osvícenské vědy tvořil racionalismus a empirismus, konkrétně pozorování, přesné měření a vyvozování závěrů. Vzdělaná společnost již věděla, že Země není středem vesmíru, že planety obíhají kolem Slunce, a seznamovala se s Newtonovými pohybovými zákony, s teorií volného pádu, kyvadlového pohybu, odstředivé síly a vakua. 

Osvícený starosta Magdeburgu

Nadšeným experimentátorem a originálním myslitelem byl taktéž německý politik a učenec Otto Gericke, který si po povýšení do šlechtického stavu změnil jméno na Otto von Guericke. Na počátku třicetileté války studoval na německých a nizozemských univerzitách, poté se ve službách města Magdeburg vypracoval až na starostu. 

Vedle aktivit ve funkci diplomata a starosty se Otto von Guericke věnoval i pokusům se stlačeným vzduchem a vodními čerpadly. Historik Josef Smolka o tom uvedl: „Někteří autoři se domnívají, že počátky Guerickova zájmu o vakuum spadají do r. 1649, kdy za svého pobytu v Norimberku navštívil výrobnu hasičských stříkaček a zajímal se o to, jak takový aparát vlastně funguje. V tehdejším pojetí válčení, kdy vypalování měst a nepřátelských osad bylo na denním pořádku, byla stříkačka důležitou součástí výzbroje každé armády.“

Guericke objevil a sestavil mechanickou vzduchovou vývěvu na odčerpávání vzduchu z uzavřených nádob. Také zjistil, že vzduch je nezbytný k hoření a pro šíření zvuku. Jeho pokusy pomohly vyvrátit dosavadní fyzikální dogma, které formuloval Aristoteles, že hmota nepřetržitě vyplňuje prostor, a proto v přírodě nenajdeme vakuum. Jinými slovy, že příroda nesnese prázdnotu.

Slavný pokus

Traduje se, že Guericke využil jednání Říšského sněmu v Řezně a přítomnosti elity římsko-německé říše, aby v pátek 8. května 1654 demonstroval před císařem Ferdinandem III. pokus, který vešel do dějin jako předvedení magdeburských polokoulí. Ze dvou dutých měděných polokoulí o průměru půl metru, které byly k sobě stlačeny a utěsněny koženým pruhem namočeným ve vosku a terpentýnu, odčerpal svým vynálezem – mechanickou vývěvou – vzduch. Poté se osm párů koní pokusilo polokoule od sebe odtrhnout. Svědkové pokusu nemohli uvěřit, že to koně nedokázali. Poté vědec vpustil dovnitř jedné polokoule kohoutem vzduch a polokoule se od sebe samovolně oddělily.

Dokázal tím, že polokoule držel u sebe tlak okolního vzduchu. Na základě toho vznikla fyzikální poučka: „Je-li mezi dvěma polokoulemi (…) nižší tlak než v jejich okolí, bude na tyto polokoule tlačit okolní vzduch tlakovou silou, která je přímo úměrná rozdílu tlaků vně a uvnitř.“ Magdeburský experimentátor prokázal, že Zemi obklopuje atmosféra a že vzduch má hmotnost, kterou tlačí na zemský povrch.

Někteří historici jsou přesvědčeni, že císař v roce 1654 nespatřil magdeburské polokoule, nýbrž byl svědkem demonstrace, jak funguje vývěva, jak se váží vzduch a co měří vodní barometr. Současně tito historici tvrdí, že první magdeburské polokoule byly veřejnosti předvedeny až v Magdeburgu v roce 1657. Polokoule měly být měděné o průměru dvacet centimetrů a o jejich odtržení se mělo bez úspěchu pokusit šest silných mužů. Jiné prameny uvádějí, že nešlo o siláky, ale o čtyři páry koní. Guericke pokus zopakoval v roce 1663 v Berlíně se šesti páry koní za účasti braniborského kurfiřta Fridricha Viléma.

Pro úplnost dodejme, že efektivní tažná síla koní se mohla projevit pouze na jedné straně, takže bylo možné uchytit polokoule a zapřáhnout koně jen z jedné strany. Je ale velmi pravděpodobné, že Guericke záměrně naaranžoval dvě skupiny vraníků, aby experimentu dodal na působivosti. Sady původních polokoulí můžeme dnes shlédnout v Německém muzeu v Mnichově a v univerzitní knihovně Technické univerzity v Braunschweigu.

Psychologové už dlouho vědí, že odpuštění je zásadní pro hojení narušených vztahů a udržování sociálních vazeb. Lidová moudrost nám dokonce radí „odpustit a zapomenout“. Z toho je možné odvodit, že když někomu odpustíme, měla by nepříjemná vzpomínka prostě zmizet. Ve skutečnosti to tak ale nefunguje.

Už nějakou dobu je jasné, že odpuštění vlastně nevede k zapomnění. Pokud někomu odpustíte jeho provinění, na samotnou událost nezapomenete. Ale jakmile odpustíte, příslušná vzpomínka už mnohdy není tak nepříjemná. Dřívější studie to skutečně potvrzovaly, ale nebylo jasné, jak přesně k tomu v mozku dochází.

Experiment s odpouštěním

Psycholožka Meghan Meyerová a její kolegové to nedávno otestovali v jednoduchém experimentu s odpuštěním a současném snímání mozku magnetickou rezonancí fMRI. Šlo o to, že dobrovolníci sledovali sérii obrázků, většinou nepříjemných, které údajně vybírala jiná osoba, co je poté požádala o odpuštění a oni jí měli odpustit. 

Výsledky výzkumu, které uveřejnil odborný časopis Emotion, ukázaly, že informace z okamžiku odpuštění se začleňují do vzpomínky na danou událost. Podle badatelů si můžeme představit odpouštění nikoliv jako proces „odpustit a zapomenout“, ale spíše „odpustit a aktualizovat (vzpomínku)“.

Jak se zdá, při odpuštění se zapojuje přirozený systém učení a paměti v mozku. Odpuštění vnáší do našich vzpomínek více empatie a kontextu. Sice člověka nepřiměje úplně zapomenout na utrpěné příkoří, může ho ale učinit méně bolestivým. To by mohlo vysvětlovat, proč se lidé po upřímném odpuštění často cítí uvolněnější a klidnější. 

Když byl v roce 2022 uveden do provozu Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), astronomové očekávali převratné objevy z nejstarších období kosmické historie. Málokdo ale čekal, že teleskop téměř okamžitě objeví objekty, které mohou zpochybnit současné představy o vzniku galaxií i černých děr.

Na snímcích raného vesmíru se objevily zvláštní načervenalé body přezdívané „little red dots“ – „malé červené tečky“. Tyto objekty pozorujeme v době pouhých několik set milionů let po Velkém třesku. Připomínají vzdálené hvězdy nebo malé galaxie, jejich vlastnosti ale neodpovídají ničemu známému.

Černé díry starší než galaxie?

Většina astronomů se dnes shoduje, že uvnitř těchto objektů se nachází rostoucí černé díry. Sporná však zůstává jejich velikost. Nová studie publikovaná v časopise Nature tvrdí, že jedna z „červených teček“ ukrývá černou díru o hmotnosti asi 50 milionů sluncí.

To je překvapivé především kvůli stáří objektu. Pozorujeme jej totiž v době pouhých 700 milionů let po Velkém třesku. Podle současných teorií by tak obrovská černá díra neměla mít dost času vzniknout. Pokud jsou výsledky správné, mohlo by to znamenat, že supermasivní černé díry vznikaly dříve než samotné galaxie.

A právě zde se skrývá jádro celého sporu. Část vědců tvrdí, že nejde o klasické supermasivní černé díry, ale o zcela nový typ objektu označovaný jako „black hole star“. Takový útvar by zvenčí připomínal obří rudou hvězdu, jeho záření by však místo termojaderné fúze poháněla mladá černá díra ukrytá uvnitř.

Pohlcováním okolního plynu by černá díra uvolňovala energii, která by udržovala celý objekt rozžhavený a zářící. Tato hypotéza by vysvětlila, proč se v raném vesmíru objevují zdánlivě příliš velké černé díry.

Jiní astronomové ale namítají, že „červené tečky“ mohou být obyčejné supermasivní černé díry pozorované v dosud neznámých podmínkách mladého vesmíru.

Nový způsob vážení

Autoři studie se pokusili spor rozhodnout pomocí techniky nazývané spektroastrometrie. Webbův teleskop sledoval pohyb vodíku obíhajícího kolem objektu a díky drobným změnám vlnové délky světla dokázali vědci určit rychlost plynu i hmotnost centrálního tělesa.

Výsledky naznačují, že černá díra může být dokonce hmotnější než její hostitelská galaxie – pokud kolem ní vůbec nějaká existuje. To otevírá dveře exotickým teoriím, například možnosti, že podobné objekty vznikly přímým kolapsem obřích mračen plynu krátce po Velkém třesku, nebo dokonce už v prvních okamžicích existence vesmíru.

Ne všichni astronomové však výsledky nové studie přijímají. Pozorovaný objekt je natolik vzdálený, že měření probíhala prakticky na hranici možností současných přístrojů. Skeptici proto upozorňují, že odhad hmotnosti bude potřeba potvrdit dalšími pozorováními.

Velké naděje se upínají k budoucím observatořím, především k evropskému Extrémně velkému dalekohledu (ELT) budovanému v Chile. Ten by měl během příští dekády definitivně objasnit, zda „malé červené tečky“ skutečně skrývají obří černé díry, nebo představují dosud neznámý typ kosmických objektů.

Ať už spor dopadne jakkoliv, astronomové jsou přesvědčeni, že Webbův teleskop otevřel zcela novou kapitolu výzkumu raného vesmíru. Tajemné červené body totiž ukazují, že první miliarda let kosmické historie byla pravděpodobně mnohem bouřlivější a podivnější, než si vědci ještě před několika lety představovali.

Jízda se (nejen) ve Francii tradičně těšila vysoké prestiži. Především za Napoleona představovala často rozhodující vojenskou sílu a v době největšího rozkvětu císařství sloužily v sedlech desetitisíce mužů. Již další války v 19. století ale ukázaly postupné zastarávání této zbraně. V konfliktu s Pruskem v 70. letech se ukázala neschopnost čelit palebné síle nepřátelských kulometů a děl. Přesto země galského kohouta disponovala v roce 1914 dosud úctyhodným jezdectvem.

Lehká a těžká

V létě 1914 měla Francie k dispozici hned několik typů jízdního vojska. Těžkou kavalerii reprezentovali kyrysníci a dragouni; tyto jednotky využívaly velká plemena normandských koní a obecně do nich rukovali větší muži – nejvyšší povolená výška u kyrysníků dosahovala 1,75 metru.

Standardní výzbroj tvořila šavle s rovnou čepelí a karabina Berthier Mle 1890 s 48 náboji, zatímco důstojníci používali revolvery. Zkušenosti z války s Pruskem pak u dragounských oddílů vedly ke znovuzavedení kopí, která se v roce 1914 vyráběla z oceli a dosahovala délky necelých tří metrů. Uniformy tvořily charakteristické špičaté helmy ozdobené žíněmi z koňského ohonu, kyrysníci si pak podrželi i tradiční pancíř chránící hrudník.

Jízdní myslivci a husaři tvořili lehkou kavalerii a mimo ně v koloniích fungovaly ještě jednotky spahiů a další domorodé formace. Ty využívaly menších arabských plemen koní. Příslušník lehké jízdy musel dosahovat výšky 1,59–1,68 metru a neměl vážit více než 65 kg. Hlavní část výzbroje tvořily opět karabiny a šavle – v tomto případě zahnuté a o něco kratší. Vojáci si však často opatřovali značnou část výzbroje sami, proto výzbroj bývala dost rozmanitá. Na začátku války se také do výzbroje lehké jízdy dostala kopí, buď ocelová či starší bambusová s kovovým hrotem.

Na koni s kulometem

Jízdní jednotky dosud představovaly v mnoha ohledech elitní společenství a mezi důstojníky se nacházelo výrazně více synků z patricijských rodin než u jakékoliv jiné zbraně. Kavalerie také dosud nabízela možnost nejrychlejšího kariérního postupu. Zároveň si velení republikové armády velmi dobře uvědomovalo, že s rostoucí palebnou silou pěchoty význam jízdy klesá. Muž na koni představoval snadný cíl a v době kulometů masivní útoky kavalerie ztrácely svůj někdejší efekt. Proto se také změnily i její způsoby boje.

Napříště měla provádět především průzkumné úkoly, zajišťovat rychlou podporu ohroženým jednotkám, krýt ústup vlastních sil a případně provádět překvapivé přepady. Útok koňmo se měl vést jen za výhodných okolností, jinak měli jezdci sesednout a bojovat jako pěchota. Za tímto účelem také každá brigáda disponovala družstvem obsluhujícím těžký kulomet St. Étienne mle 1907. Na úrovni divize pak měly jezdectvo podpořit tři dělostřelecké baterie vyzbrojené 75mm kanony.

Nejnižší organizační složkou byl peloton o 30 mužích a čtyři pelotony pak tvořily eskadronu vedenou kapitánem. Následoval pluk, brigáda a divize, přičemž každá z formací obvykle disponovala výrazně menší početní silou než její pěší ekvivalent. Pro příklad – pěší pluk francouzské armády čítal na začátku války přes 3 000 mužů, v případě jízdy se však jednalo o 600 vojáků. V roce 1913 disponovala země galského kohouta 12 pluky kyrysníků, 32 dragounů, 21 myslivců a 14 husarů. Mimo to pak ještě šesti pluky afrických myslivců a čtyřmi spahijskými.

Válka o hranice

Francouzské jízdní formace byly uvedeny do pohotovosti ještě před samotným vyhlášením mobilizace. Kavalerie měla nejen krýt problematická místa na hranici s Německem, ale také dohlížet na průběh příprav v zázemí – zvláštní kyrysnický pluk zůstal po celou dobu konfliktu v Paříži pro případ demonstrací.

Již 1. srpna, tedy ještě před oficiálním vyhlášením války, došlo k prvním šarvátkám jízdních oddílů na německo-francouzské hranici. Obě strany především „oťukávaly“ pozice nepřítele a snažily se získat zajatce. O den později došlo u Mylhúz v Alsasku ke střetu 11. dragounského pluku s německým 5. plukem jízdních myslivců. V krátké srážce padl poručík Albert Mayer a kapitán pěchoty Jules-André Peugeot – oficiálně první dva padlí na západní frontě.

Jízdní formace francouzské armády na západě se posléze sloučily do dvou sborů – 2., 6. a 10. divize utvořily sbor „Conneau“, který vyplnil mezeru mezi 1. a 2. armádou, 4. a 9. jízdní divize daly vzniknout sboru „Abo“. Mimo to působily pluky kavalerie přidělené jednotlivým pěším formacím.

Od 7. srpna spustilo velení rozsáhlou ofenzivu v Alsasku a Lotrinsku, při které měli muži v sedlech sehrát klíčovou roli při průzkumu. V Altkirchu došlo k tvrdému střetu dragounské hlídky s německou pěchotou a dělostřelectvem, který jízdní oddíl zcela zdecimoval. Po obsazení ­Mylhúz vyrážely jízdní hlídky na průzkumné operace až k Sundgau a směrem na švýcarskou Basilej. Následný německý protiúder však donutil francouzskou armádu včetně jejích jízdních složek k ústupu k pevnosti Belfort.

Z Belgie k Marně

Krátce po provedení mobilizace vznikl z nově ustavených jízdních divizí (1., 3. a 5.) sbor „Sordet“ disponující 16 000 muži, který měl krýt levé křídlo francouzské armády. Po přepadení Belgie 4. srpna formace vyrazila na pomoc kdysi neutrální zemi a překročila severní hranici. O několik dní později došlo k prvním střetům s Němci u řeky Mázy a sbor pod velkým tlakem pomáhal „hasit“ ohrožená místa fronty.

Dlouhé přesuny z jednoho místa na druhé (kavaleristé v té době průměrně urazili 40 km denně) však jezdectvo vyčerpaly. Slabší koně padali únavou a část jezdců tak musela pokračovat po svých.

V rámci francouzské 5. armády se sbor „Sordet“ zúčastnil bitev u Charleroi a Monsu, v nichž dohodová vojska utrpěla hořké porážky a musela přejít do všeobecného ústupu, který se nakonec zastavil až na Marně. Formace se nacházela na pokraji rozpadu. Některé bojeschopnější jednotky se vydaly na pomoc Britskému expedičnímu sboru, část se kvůli vyčerpání musela stáhnout do zázemí, většina plnila pomocné úkoly v rámci francouzské 6. armády. Po vítězství na Marně mělo jezdectvo pronásledovat ustupující Němce a nedovolit jim konsolidovat nové pozice. Vyčerpaná kavalerie ale už nedokázala zkoncentrovat dostatečnou sílu – přesto došlo k několika zajímavým střetům.

Devátého září dorazila skupina asi 80 dragounů pod velením poručíka Gironda na farmu Vaubéron. Tamní sedlák je upozornil na nepřátelskou základnu v nedalekých kopcích, kde se mělo nacházet také skryté letiště. Jezdci neváhali a druhý den vyrazili na místo určení s plánem zničit co nejvíce císařských letounů. Po příjezdu na místo se podařilo zapálit několik německých vozidel a pobít část strážných, ale zbytek posádky letiště se postavil na odhodlaný odpor a s pomocí kulometů způsobil Francouzům vážné ztráty.

Situace se záhy změnila a byli to dragouni, kdo chvatně opouštěl bojiště. Část včetně poručíka Gironda jednotky padla, většina se spořádaně stáhla, zbytek však byl rozprášen po okolí a tito muži se později vraceli ke svým na vlastní pěst. 

Na jiných místech se však jízdě dařilo lépe. Zhruba ve stejnou dobu rozprášila jednotka husarů nedaleko Senlis durynský pluk č. 94 a ukořistila jeho válečnou zástavu. V celkovém měřítku však pronásledování protivníka jezdectvem účel nesplnilo a již 14. září od něj Francouzi raději upustili. 

Nové úkoly pro starou zbraň

Zákopová válka možnosti nasazení kavalerie ještě více omezila. Francouzi se sice v roce 1915 ještě na několika místech pokusili o jízdní útoky proti nepřátelským pozicím, úspěchu však nedosáhli. V bitvě u Champagne 25. září vyrazila proti německým zákopům jednotka husarů s nadějí, že dokáže překonat území nikoho rychleji než pěchota. Masivní palba z kulometů a pušek však mezi muži v sedlech způsobila doslova masakr a jejich pokus utopila v krvi.

V reakci na změnu poměrů došlo k reformě jezdectva. Od června 1915 fasovali jezdci standardní modrošedé uniformy pěchoty, parádní přilby s koňskými ohony pak vystřídaly ocelové helmy typu Adrian. Kopí putovala do starého železa a namísto nich dostal každý jízdní pluk kulomet Chauchat, ruční zbraně se upravily tak, aby na ně šel přidělat bajonet. Mimo to vojáci nafasovali moderní zbraně v podobě granátometů a lehkých polních děl. Každý pak dostal dvě plynové masky – pro sebe i pro svého koně. Součástí výstroje se nově stalo pracovní nářadí jako lopaty, kleště nebo pily.

Spolu s tím se změnila i taktika, kavalerie měla jít napříště do akce až v případě úspěšného průlomu pěchoty, kdy by pomohla rozvinout útok a rychlým postupem znemožnila nepříteli vybudování nových obranných pozic. V souladu s tím se jízdním formacím stále častěji přidělovala obrněná vozidla. V obraně pak kavaleristé plnili funkci mobilní zálohy podporující problematické části fronty. Přibyly také úkoly především v zázemí, kde pomáhala četnictvu a pořádkovým jednotkám.

Zašlá sláva

Postupně se stále jasněji ukazovalo, že kavalerie nedokáže účinně konkurovat moderním zbraním, a tak ustupovala do pozadí a využívala se méně a méně. K 1. listopadu 1918 evidovala francouzská armáda na západní frontě již jen šest jízdních divizí – celkem disponovala Dohoda v té době ve Francii 209 divizemi. Ani konečný průlom nepřátelských pozic a pronásledování ustupujících Němců jezdectvo nevzkřísilo. Naproti tomu se jasně ukázaly klady motorizace a tankového vojska.

Po skončení války se jízdní vojska účastnila postupu k Rýnu a obsazení francouzských území ztracených o 40 let dříve, zatímco část kavaleristů se vrátila do vlasti potlačovat dělnické bouře. Ve 20. letech se ve službách armády stále ještě nacházelo 53 jízdních pluků, rychle však docházelo k jejich mechanizaci. Poslední velká akce, jíž se účastnily, představovala okupace Porýní v roce 1923. Jednalo se však již o labutí píseň kdysi elitní zbraně. 

V polovině 19. století se Thomasi Austinovi zastesklo po domově. Thomas byl Angličan, ale jako náctiletý se ocitl v australské kolonii. Teď, po několika desetiletích, patřil mezi zámožné vlastníky půdy a chovatele ovcí. S nadšením ale pěstoval koníčky staré domoviny: jako zapálený sportovec choval a šlechtil závodní koně a velkou část svých pozemků přeměnil na rezervaci určenou k zachování divokého života a k provozování lovu.

Kousek domova

Jeho odhodlání žít životem tradičního venkovského statkáře na druhém konci světa ho dovedla k tomu, že dělal vše, co bylo v jeho silách, aby přenesl alespoň kousek staré dobré Anglie i k protinožcům. A tady se stala kolosální chyba. Austin se totiž rozhodl, že si nechá dovézt 24 anglických králíků. „Vypuštění několika málo králíků,“ tvrdil, „nemůže napáchat pražádné škody a kromě trošky lovu přinesou s sebou závan domoviny.“ To se ale šeredně přepočítal...

Austin nebyl první, kdo přivezl do Austrálie králíky, ti se sem dostali s prvními loděmi už v roce 1788 a poté byli zavlečeni do Tasmánie. První divoce žijící populace byly zaznamenány v roce 1827 v jihovýchodní Tasmánii. Ale až Austinovi králíci byli zodpovědní za katastrofu, která měla přijít. Králíci se totiž množili... inu, jako králíci. A tak už v roce 1861, tedy dva roky po zásilce, se Austin v dopisu chlubil, že „anglických králíků mám na tisíce.“ 

Invaze, která se nedala zastavit

A nezůstalo u tisíců. Deset let po příjezdu prvních exemplářů bylo ve Victorii zastřeleno každoročně na dva miliony králíků, aniž by to v nejmenším ohrozilo jejich populaci. Ušatá armáda se brzy rozšířila po celé zemi – v Novém jižním Walesu byli spatřeni v roce 1880, v Jižní Austrálii a v Queenslandu v roce 1886, v Západní Austrálii v roce 1890 a v Severním Teritoriu v roce 1900.

Jenže králíci se nejen množili, ale taky jedli. Zbavili zemi veškeré vegetace a tím odsoudili mnohé rostlinné druhy k vymření. Boj o potravu přivedl na pokraj vyhubení i několik původně australských zvířat, zatímco země, kterou už nedržely pohromadě kořínky rostlin, se začala drolit a erodovat.

Rozsah katastrofy byl zřejmý už v 80. letech 19. století, ale úřady si nevěděly rady. Nic z toho, co zkoušely, nezastavilo nápor králíků. Vláda Nového jižního Walesu uveřejnila v Sydney Morning Herald lehce zoufale znějící inzerát, slibující výplatu „25 000 liber komukoli, kdo veřejnost seznámí s jakoukoli metodou či procesem, dosud v Kolonii neznámým, jak efektivně vyhubit králíky.“ 

V následujících desetiletích Australané zkoušeli proti přemnoženým králíkům snad všechno. Po sérii neúspěchů s jedy, pastmi a intenzivním lovem přišla na řadu myšlenka biologické kontroly: přivést do země jejich přirozené nepřátele, například divoké kočky. Tento plán se však ukázal jako naprosto katastrofální. Místo aby se zaměřily na králíky, začaly nově dovezené šelmy lovit původní australské druhy, které byly pomalejší a snazší kořistí. Kočky se do roku 1930 rozšířily po celé jižní polovině kontinentu a dnes je tento experiment považován za jeden z nejvarovnějších příkladů selhání biologického boje s invazními druhy.

Ploty a viry

Na počátku 20. století se Australané rozhodli pro další velkolepý projekt – stavbu legendárního Rabbit-Proof Fence, obrovského plotu dlouhého přes tři tisíce kilometrů, který měl králíkům zabránit v dalším šíření. Stavba byla nesmírně nákladná a plot se ukázal být neúčinný – králíci jej dokázali přelézt nebo podhrabat.

Nejúčinnější zbraní se nakonec stala biologie. V 50. letech 20. století byl do volné přírody vypuštěn virus způsobující myxomatózu. Ta zpočátku způsobila masové úhyny a snížila počet králíků o více než 90 %. Jenže příroda se přizpůsobila – přežili odolnější jedinci, virus mutoval a jeho účinnost postupně klesala. Vědci tento jev označují jako koevoluci: hostitel a virus se neustále přizpůsobují jeden druhému.

Další pokus přišel v 90. letech, kdy byl nasazen virus králičího moru. I ten zpočátku populaci dramaticky zredukoval, ale s postupem času se opět objevily odolné populace. Jeho novější varianta, zaznamenaná v roce 2015, je účinnější, zasahuje i mladší jedince a šíří se rychleji – Austrálii tak poskytla nový, silný nástroj v dlouhotrvajícím boji. Přesto všechno se králíky zatím vymýtit nepodařilo. Jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, rychle se množí a dokážou znovu osídlit oblasti, kde už byli dříve vyhubeni.

Žravá ryba

Důkazů, že bychom měli nechat zvířata a rostliny tam, kde je nalezneme, ale samozřejmě historie přináší mnohem víc. Ukázkový je třeba případ robala (okouna) nilského, téměř dvoumetrového žravého dravce, který původně pochází z Nilu. Britští kolonizátoři ve východní Africe se v roce 1954 rozhodli vysadit jej do Viktoriina jezera, aby zvýšili rybolovnou produkci. V jezeře v té době žilo dost ryb a rybáři byli spokojení s tím, co mohli ulovit. Britům se to ale zdálo málo. Největší skupinu ryb v jezeře tehdy tvořily stovky různých druhů cichlid – malých, krásně vypadajících rybek oblíbených u akvaristů.

Po příchodu robala se ale všechno změnilo. Dravý obr začal masově požírat menší druhy, které se neměly šanci přizpůsobit. Do 80. let 20. století vymizelo přes 200 druhů cichlid a mnoho dalších je považováno za vyhynulé nebo kriticky ohrožené. Jezero přišlo o velkou část své biologické rozmanitosti – a spolu s ní i o rovnováhu celého ekosystému.

Zpočátku se zdálo, že aspoň rybářství prosperuje: robalo poskytoval velké množství masa a stal se vývozním artiklem. Ale brzy se ukázaly temné stránky. Tradiční komunity, které dříve lovily menší druhy na jednoduchých člunech, z velké části zanikly. Robalo vyžadoval větší lodě, motory a sítě, což vedlo ke koncentraci zisků do rukou několika málo firem. Současně se rozběhla masivní těžba dřeva – rybí maso bylo třeba sušit na ohni, a proto docházelo k odlesňování okolí jezera. To způsobilo další erozi půdy a znečištění vody.

Přemnožený tvor postupně zdecimoval potravu v jezeře, a když ubývalo menších ryb, i jeho populace začala kolísat. Zároveň se v jezeře přemnožily řasy kvůli znečištění a vymizení druhů, které dříve čistily vodu. Dnes se Viktoriino jezero potýká s eutrofizací – nedostatkem kyslíku a hrozbou kolapsu rybářského průmyslu.

Hadí katastrofa

Další nešťastný případ se stal na ostrově Guam. Po skončení druhé světové války se tam v lodi dostala bojga hnědá, had původem ze Šalamounových ostrovů. Bez přirozených predátorů se dokázal velmi rychle rozmnožit (odhady uvádějí přibližně 123 jedinců na hektar) a během několika desetiletí způsobil ekologickou katastrofu. Had zlikvidoval téměř všechny původní druhy ptáků – 80–90 % ptačí fauny zmizelo nebo je dnes silně ohroženo. Zbylé druhy jen stěží přežívají, zpravidla na lokalitách, kde jsou před hady chráněny. 

Kromě toho byly výrazně postiženy místní populace plazů a savců, a naopak se zde přemnožili pavouci. Had škodí i místním lidem. Výjimečná nejsou uštknutí ani výpadky proudu vzniklých zkratováním elektrického vedení hady, kteří vylezli na stožáry nebo vnikli do transformátorů.

Od 90. let se na Guamu vyvíjejí různá opatření ke kontrole bojgy: používají se pasti, bariéry, letecké návnady s toxiny nebo sledování pomocí eDNA. Novější odhady populace hada uvádějí pokles na 10–21 jedinců na akr, ale přesto had zůstává vážnou ekologickou hrozbou. Guam se tak stal učebnicovým příkladem toho, že ekologická invaze je téměř nevratná a prevence je klíčová.

Zelený škůdce

Ale nejen zvířata se mohou vymknout kontrole. Kudzu, réva původem z Asie, byla do USA poprvé dovezena v roce 1876, kdy ji Japonci představili na světové výstavě ve Filadelfii jako okrasnou a užitečnou rostlinu. Američanům se její rychlý růst a sytě zelené listy zalíbily — začali ji vysazovat na pergoly a verandy jako dekoraci i stínidlo.

Ve 30. letech se rostlina dočkala oficiální podpory vlády USA, protože dokázala rychle pokrýt svahy a bránit erozi půdy. Farmáři ji sázeli na statisících hektarech po celém jihu Spojených států. Jenže kudzu roste neuvěřitelnou rychlostí – až 30 centimetrů denně, a dokáže během jediné sezony pohltit celé lesy, domy i stožáry elektrického vedení. Dusí stromy a keře pod neproniknutelnou vrstvou listů, blokuje sluneční světlo a znemožňuje růst původní vegetace.

Američané jí začali přezdívat „réva, která pohltila Jih“. Dnes pokrývá více než tři miliony hektarů amerického území, a přestože se ji úřady i vědci snaží potlačit, odstranění je téměř nemožné. Používají se herbicidy, vypalování, mechanické odstranění i biologická kontrola – žádná metoda však nepřináší trvalý úspěch.

V roce 2009 se ve státě Georgia objevil „brouk kudzu“ čili Megacopta cribraria pocházející z Asie. Musel mít obrovskou radost, když na místě našel hromadu své oblíbené révy. Zpočátku se zdálo, že by mohl být nečekaným spojencem v boji proti přemnožené rostlině, která už po desetiletí dusila americký Jih. Během tří let se rozšířil do tří států a zlikvidoval celou třetinu biomasy kudzu.

Jenže jak to často bývá, řešení přineslo nový problém. Brouk kudzu totiž napadá i úrodu sóji, hlavní zdroj příjmů ve většině dotčených států. V některých oblastech USA způsobil ztráty výnosů až o 60 % a stal se dalším invazním druhem, proti kterému teď farmáři vedou boj stejně urputný, jako kdysi proti kudzu.

Zabijácké včely

Lidská touha převážet zvířata nebo rostliny z jejich domoviny na místa, která nejsou jejich přirozeným prostředím, se dokonce neomezuje jen na už žijící druhy: občas se nám podaří stvořit druhy úplně nové. To se stalo v roce 1956, když si brazilský vědec Warwick Estevam Kerr z Tanzanie přivezl několik afrických včelích královen, protože je chtěl zkřížit s evropskými včelami v naději, že kombinace jejich vlastností bude lépe vyhovovat brazilskému prostředí.

Jenže experiment se zvrtl. Několik desítek královen uniklo z izolovaného chovu v laboratoři u brazilského města Rio Clara a v přírodě se začaly křížit s místními včelami. Výsledkem byla „afri­kanizovaná včela“, kříženec, který si ponechal africkou odolnost a pracovitost, ale také výraznou agresivitu. 

Tyto včely se začaly rychle šířit Jižní Amerikou, pak přes Střední Ameriku až do Spojených států. Úl brání mnohem agresivněji a útočí ve větším počtu, takže dokážou rozdat až desetkrát víc žihadel. Víc jak tisíc lidí už po bodnutí zemřelo, proto se jim začalo přezdívat „zabijácké včely“. Přestože jsou nebezpečné, jsou zároveň výbornými opylovači a v některých oblastech dokonce nahradily původní, méně odolné populace.

Historie invazních druhů ukazuje, že lidská snaha ovládat přírodu často končí katastrofou a že skutečná moudrost spočívá v pochopení a ochraně ekosystémů, nikoli v jejich přetváření.

Komáří štípnutí většinou znamená jen svědivý pupínek na kůži. V některých částech světa ale představuje mnohem vážnější problém. Komáři totiž přenášejí řadu nebezpečných nemocí, mezi které patří malárie, horečka dengue, žlutá zimnice, západonilský virus nebo virus zika. S oteplováním klimatu se navíc sezóna komárů v mnoha regionech prodlužuje a některé druhy se šíří i do oblastí, kde se dříve téměř nevyskytovaly.

Zajímavé je, že komáři si své oběti nevybírají náhodně. Někteří lidé je přitahují výrazně více než jiní a stávají se pro ně doslova magnetem. Roli přitom může hrát tělesný pach, chemické složení potu i množství oxidu uhličitého, které člověk vydechuje.

Armádní repelent

Odborníci se shodují, že nejspolehlivější ochranou proti komářím štípancům je DEET. Tato syntetická látka byla vyvinuta už před zhruba osmdesáti lety pro americkou armádu a dodnes je považována za zlatý standard v ochraně proti hmyzu.

V Česku je běžnou součástí řady repelentů určených proti komárům, klíšťatům i tropickému hmyzu. Na obale bývá uveden buď přímo jako „DEET“, nebo pod chemickým názvem N,N-diethyl-meta-toluamid (někdy také diethyltoluamid).

Přesto se s ním dlouhodobě pojí určité obavy. Část lidí váhá, zda je vhodný i pro děti, zda je bezpečné jeho používání během těhotenství a zda jej lze aplikovat přímo na pokožku. Tyto obavy částečně vycházejí ze zpráv z 80. a 90. let, kdy byly popsány některé zdravotní komplikace u lidí, kteří DEET opakovaně používali nesprávným způsobem nebo jej dokonce požili.

Následné výzkumy však ukázaly, že při správném používání je riziko DEET velmi nízké. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) považuje tuto látku za bezpečnou i pro těhotné a kojící ženy. Americká pediatrická akademie doporučuje pouze opatrnost u dětí mladších dvou let, u nichž by se měl repelent používat střídmě.

DEET má ale své nevýhody. Některým lidem vadí jeho typický zápach nebo mastný pocit na kůži. Navíc může poškozovat některé plasty a syntetické materiály.

Picaridin a další alternativy

Lidé, kteří DEET používat nechtějí, mají i jiné možnosti. Velmi dobrou alternativou je picaridin – další syntetický repelent registrovaný americkou Agenturou pro ochranu životního prostředí (EPA). Některé studie dokonce ukazují, že může být stejně účinný nebo účinnější než stejně koncentrovaný DEET.

Výhodou picaridinu je především příjemnější použití. Nezanechává mastný film a většinou nemá výrazný zápach. V Česku bývají picaridinové repelenty někdy označované také jako icaridin nebo obchodně Saltidin.

Další možností jsou repelenty obsahující olej z citronového eukalyptu (OLE). Jde o přírodní látku registrovanou EPA, která může fungovat poměrně dobře. Není však doporučována pro děti mladší tří let.

Fungují esenciální oleje?

Mnoho lidí v ochraně před hmyzem spoléhá na přírodní esenciální oleje, například hřebíčkový nebo skořicový. Vědecké studie skutečně ukazují, že některé z nich mohou komáry odpuzovat. Jejich účinnost je ale výrazně kratší než u běžných repelentů. Ve výzkumu, který testoval dvacet různých esenciálních olejů, vyšel nejlépe hřebíčkový olej. Poskytoval téměř dvě hodiny ochrany. Skořicový olej chránil asi osmdesát minut.

Problém spočívá v tom, že účinnost přírodních produktů se výrazně liší podle koncentrace i původu použitých olejů. Komerční přípravky často obsahují jen malé množství účinné látky, a proto nemusí fungovat tak dobře jako laboratorně testované směsi. Odborníci navíc varují před domácí výrobou repelentů. Některé esenciální oleje mohou při dlouhodobém používání dráždit pokožku nebo vyvolat alergické reakce.

Citronelové svíčky a ultrazvuk?

Různá elektronická zařízení slibující odpuzování komárů pomocí ultrazvuku většinou podle expertů nefungují. Podobně jsou na tom i známé elektrické lapače hmyzu. Ty sice zabijí velké množství létajícího hmyzu, ale komáři mezi jejich nejčastější oběti nepatří.

Určitý efekt mohou mít prostorové repelenty, které do okolí vypouštějí chemické látky ve formě páry. Ani ty však neposkytují stoprocentní ochranu, pokud člověk není zcela obklopen ochrannou zónou.

Překvapivě účinným pomocníkem může být obyčejný ventilátor. Komáři jsou slabí letci a silnější proud vzduchu jim komplikuje orientaci i přistání. Nevýhodou je, že ventilátor musí běžet poměrně intenzivně.

Citronelové svíčky, často propagované jako přírodní obrana proti komárům, mají podle studií jen omezený účinek. Některé výzkumy dokonce nenašly žádný měřitelný efekt.

Nejlepší ochrana je prevence

Repelent ale není jedinou obranou. Velkou roli hraje i prevence v okolí domova. Komáři potřebují ke svému rozmnožování stojatou vodu, proto je důležité odstraňovat nádoby, ve kterých se drží voda, čistit okapy nebo kontrolovat sudy a květináče.

Důležité jsou také okenní sítě a omezení pobytu venku za svítání a soumraku, kdy bývají komáři nejaktivnější. Při pobytu venku odborníci doporučují nosit dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty. Moskytiéry pak představují velmi účinnou ochranu zejména pro malé děti nebo kojence v kočárku.

Kdy může být štípnutí nebezpečné?

Běžná reakce na komáří štípnutí zahrnuje zarudnutí, svědění a lehký otok. Jde o reakci organismu na směs proteinů a enzymů v komářích slinách. Ty obsahují například látky zabraňující srážení krve i mírné anestetikum, díky kterému si člověk štípnutí často ani nevšimne. Pokud se však místo po štípnutí během několika dní zhoršuje, výrazně otéká nebo nemizí, doporučují lékaři kontaktovat odborníka.

Pozornost je třeba věnovat i celkovým příznakům. Horečka, bolesti hlavy, bolesti svalů nebo vyrážka po komářím štípnutí mohou signalizovat infekci přenášenou komáry. Například nákaza západonilským virem, který vyvolává nebezpečnou západonilskou horečku, probíhá u většiny lidí bez příznaků, u některých se mohou objevovat příznaky podobné chřipce nebo neurologické komplikace.

Lékaři upozorňují, že kvůli globalizaci a cestování přibývá i případů exotických nemocí, jako je horečka dengue, které si lidé přivezou ze zahraničí. Pokud se tedy po štípnutí objeví příznaky připomínající chřipku, je vhodné vyhledat lékařskou pomoc.

Součástí systému africké Velké příkopové propadliny je Afarská pánev, tektonická proláklina u Rudého moře, která se rozkládá na území několika států východní Afriky, včetně Etiopie. Jsou tam velmi příhodné podmínky pro fosilizaci a tato oblast se proslavila jako místo mnoha paleontologických a paleoantropologických nálezů.

V oblasti riftu Afar v Etiopii pracuje početný mezinárodní výzkumný tým, který zde působí již od roku 1981. Jeho členem je expert na evoluci a paleontologii savců Ferhat Kaya z finské Univerzity v Oulu, který se podílel na nejnovějších objevech v souvrství Halibee. Týkají se života lidí našeho druhu Homo sapiens zhruba před 100 tisíci lety.

Pradávná kremace

Jak vyplývá ze studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, mezi nálezy jsou i lidské kosti, vystavené velmi vysokým teplotám. Podle vědců to může znamenat kremaci čili pohřbívání žehem. Mají-li pravdu, byl by to daleko nejstarší doklad záměrného spalování mrtvých lidmi.

Na kostech z oblasti riftu Afar byly také objeveny stopy po zubech predátorů a známky toho, že dotyční byli pohřbeni náhle a ve spěchu. Tisíce nalezených kamenných nástrojů rovněž naznačují, že se lidé do této oblasti opakovaně vraceli na krátkou dobu do sezonně zaplavované krajiny.

„Tento výzkum nám pomáhá vytvořit představu o tom, jak ranní lidé našeho druhu Homo sapiens žili a interagovali s okolním prostředím,“ vysvětluje Ferhat Kaya. „Naše zjištění naznačují, že místní faktory spojené s vodou a jejich proměny během sezón byly pro tyto lidi důležitější než tehdejší globální klimatické změny.“

Když se v atmosféře rané Země začal hromadit kyslík, změnilo to vývoj života jednou provždy. Tento přelom, známý jako Velká oxidační událost (někdy také nazývaný Velká kyslíková katastrofa), otevřel organismům cestu k mnohem účinnějšímu získávání energie a nakonec umožnil vznik složitých forem života.

Nová studie jihokorejských vědců nyní naznačuje, že důležitou roli v tomto procesu mohly sehrát dávné impakty asteroidů. Krátery po kosmických srážkách totiž mohly fungovat jako malé „oázy kyslíku“, kde se životu mimořádně dařilo.

Výzkum vedli odborníci z Korea Institute of Geoscience and Mineral Resources (KIGAM), kteří objevili fosilizované stromatolity v kráteru Hapcheon – jediném potvrzeném impaktním kráteru na Korejském poloostrově. Přestože samotný kráter vznikl teprve před asi 42 tisíci lety, jeho prostředí může podle vědců připomínat podmínky, které panovaly na Zemi před miliardami let.

Dávní tvůrci kyslíku

Stromatolity jsou vrstvené útvary vytvářené mikroorganismy, především sinicemi. Právě sinice byly prvními organismy, které na Zemi dokázaly produkovat kyslík fotosyntézou. Po stovky milionů let postupně měnily chemické složení atmosféry a vytvořily podmínky, bez nichž by složitý život pravděpodobně nemohl vzniknout.

Fosilie stromatolitů patří k nejstarším známkám života na naší planetě. V kráteru Hapcheon vědci objevili hned několik exemplářů o velikosti 10 až 20 centimetrů. Důležité však nebylo jen jejich nalezení, ale hlavně prostředí, ve kterém vznikly – okraje hydrotermálního jezera vytvořeného po dopadu meteoritu.

Podle autorů studie právě taková místa mohla fungovat jako lokální centra zvýšené produkce kyslíku. V době, kdy byla zemská atmosféra stále převážně bez kyslíku, mohly podobné „kyslíkové oázy“ poskytovat mikroorganismům ideální podmínky k růstu.

Samotný dopad asteroidu je krátká a obvykle ničivá událost, jeho následky ale mohou přetrvávat velmi dlouho. Po impaktu se v místě dopadu spouští složitý systém geologických procesů. Šoková vlna zahřívá okolní horniny a vytváří hydrotermální prostředí – tedy oblast s horkou vodou bohatou na minerály. Právě tato hydrotermální fáze mohla být pro život mimořádně příznivá. Teplo, chemické živiny i přítomnost vody vytvářely podmínky vhodné pro mikrobiální ekosystémy. Některé hydrotermální systémy v impaktních kráterech mohly přetrvávat velmi dlouho.

Vědci se domnívají, že během období známého jako Pozdní velké bombardování, kdy byla raná Země často zasažena asteroidy, vznikly desetitisíce impaktních kráterů. Toto období probíhalo přibližně před 4,1 až 3,8 miliardy let, některé studie však naznačují, že intenzivní bombardování mohlo pokračovat ještě déle.

Asteroidy jako pomocníci života

Dávná Země mohla být doslova posetá obřími krátery. Některé z nich mohly mít průměr přes pět tisíc kilometrů, i když stopy po nich už dnes dávno zmizely v důsledku geologických procesů.

Každý takový kráter mohl po dopadu vytvořit jezero napájené hydrotermální aktivitou. A právě tato jezera mohla sloužit jako inkubátory života. Vědci analyzovali sedimenty uvnitř stromatolitů pomocí rentgenové fluorescenční spektroskopie a zjistili zvýšený obsah materiálu pocházejícího z jiných oblastí, včetně možných meteoritických příměsí. Pokud se podaří potvrdit, že stromatolity skutečně obsahují materiál pocházející z asteroidů, ještě více to posílí hypotézu, že kosmické impakty přímo podporovaly rozvoj raného života.

Myšlenka, že asteroidy mohly pomoci vzniku života, není nová. Už dříve vědci zjistili, že komety a planetky obsahují složité organické molekuly i aminokyseliny – základní stavební kameny života. Existuje hypotéza, že právě tyto látky byly na mladou Zemi dopraveny z vesmíru.

Nová studie však ukazuje ještě jiný mechanismus. Asteroidy nemusely přinést pouze organické molekuly; mohly také vytvářet prostředí, ve kterém se mikroorganismům mimořádně dobře dařilo. Hydrotermální jezera v impaktních kráterech mohla poskytovat stabilní zdroj energie, minerálů i tepla a zároveň podporovat růst sinic produkujících kyslík.

Pokud podobných kráterů existovaly na rané Zemi tisíce, mohly výrazně urychlit okysličování atmosféry. To by znamenalo, že srážky asteroidů nebyly jen ničivými katastrofami, ale také jedním z klíčových motorů biologické evoluce.

Co víme o dávných obyvatelích Dánska, Norska a Švédska, opředených mýty a legendami? Opravdoví představitelé barbarské epochy se vynořili zdánlivě odnikud, když na konci 8. století začali přepadávat pobřeží dnešní Velké Británie a Irska. Brzy své výpady rozšířili do severního a východního Atlantiku a postupovali dál na jih – dokonce se nebáli obeplout Gibraltar a rabovat až v Itálii, jak dosvědčuje slavná výprava Bjørna Železného boku z let 859–861.

Kromě toho podnikli rovněž expanzi v Baltu, až se nakonec po řekách dostali do oblasti Novgorodu a Kyjeva a nejpozději roku 839 dosáhli i Konstantinopole coby tehdejšího srdce západní civilizace. Navíc osídlili Island, objevili Grónsko a dopluli až do Severní Ameriky, ačkoliv tento jejich čin zůstal po mnoho staletí fakticky zapomenutým. Ve velkém počtu se usazovali v Anglii a od franských králů získali jako léno Normandii.

Na vrcholu své moci na přelomu 10. a 11. století ovládali vikingští panovníci značnou část severní Evropy, Anglii a Normandii, jejich pomalu se asimilující potomci panovali v Novgorodu a východořímského císaře střežila věrná varjažská garda.

Starší bere vše

Co však stálo u kořenů této nebývalé rozpínavosti? Podle dřívějšího bádání vyháněla mladé muže z domova nemožnost obživy, jelikož veškerou půdu dědil nejstarší syn a na mladší sourozence zbýval úděl „karlů“ – sice plnoprávných, ale obvykle nemajetných farmářů či řemeslníků.

Kronikář Adam Brémský spatřoval v 11. století důvod expanze v ekonomické nouzi, jež mohla souviset s přelidněním. Jako možný motiv se uváděl i nedostatek žen, zatímco v Králově zrcadle pro změnu čteme: „Jednou z pohnutek je sláva a soutěživost, druhou je zvědavost, protože je přirozeností člověka chtít na vlastní oči spatřit věci, o kterých slyšel. Tou třetí je touha po výdělku, neboť lidé se snaží získat bohatství (…), ačkoli jim hrozí i velké nebezpečí.“

Důvodem pro odchod a připojení se k nájezdům se tak stala celá směsice faktorů – od beznadějné budoucnosti až po prostou touhu po dobrodružství a s trochou štěstí i návrat s naloupenými poklady. Nelze však podceňovat ani obchodního ducha Seveřanů: Už před obdobím expanze udržovali rozsáhlé obchodní styky a ve vrcholné éře se jako obchodníci plavili mezi Grónskem a Černým mořem, kam pronikli po Dněpru, zatímco od Kaspického moře se s karavanami dostali až do Bagdádu.

Od plenění k usídlení

Za příznivého větru trvala cesta z Norska na Orkneje či Shetlandy pouhých pár dní, proto se počátkem 9. století začali vikingové usazovat právě tam. Ostrovy kolem Skotska však obývali Piktové a Skotové, přičemž není úplně zřejmé, jak se domácí s nově příchozími „srovnali“. Každopádně tam pak po 300 let vládli norští jarlové.

Ostrovy zprvu sloužily jako výchozí bod k nájezdům do Anglie a Irska a po celou vikingskou éru pak coby zastávka při dalších plavbách. Na Faerských ostrovech se vikingové usazovali během první poloviny 9. století a živili se chovem dobytka, lovem ryb, velryb a ptáků. Analýza DNA prokázala, že místní obyvatelé představují potomky skandinávských kolonistů.

Když roku 865 dánští vikingové poprvé neodtáhli z Anglie na zimu domů, stali se lidé sužovaní věčnými nájezdy Seveřanů svědky nové etapy. Po letech bojů vznikly v prostoru křesťanských států tři skandinávské mocenské útvary: V Anglii se jednalo o Danelaw, v okolí irského Dublinu o norskou enklávu a na severu Západofranské říše o Normandii, kterou vikingský vůdce Rollo nakonec „legalizoval“. Roku 911 ji obdržel od franského krále v léno pod podmínkou přijetí křesťanství a slibu, že ji bude bránit proti svým severským bratrům. Díky důkladné znalosti vikingských taktik si pak skutečně dokázal se všemi dalšími nájezdníky poradit a učinil z Normandie prosperující základ budoucího knížectví. Naopak vikingská panství v Anglii podlehla v polovině 10. století vytrvalé snaze Anglosasů dobýt ztracené území zpět.

Také v Irsku se vikingům nakonec přestalo dařit a v roce 1014 utrpěli rozhodující porážku. Mnozí se tam ovšem natrvalo usadili pod irskou autoritou.

Země ledu

Zatímco jedni Seveřané plenili či zakládali království, jiní se vydávali do neprobádaných končin. Velké ostrovy a země na západě objevili náhodou. K Islandu prý dopluli dva vikingové krátce po sobě, jeden z Norska a druhý ze Švédska, když se v bouři odchýlili od kurzu. Zprávy o nové zemi inspirovaly Nora Flókiho zvaného Havran, aby se k Islandu okolo roku 860 vypravil s rodinou, družiníky, dobytkem a třemi havrany. Zmíněné ptáky pak jednoho po druhém vypouštěl, aby zjistil, je-li země nablízku. Na ostrově ovšem vydrželi jen dvě zimy a vrátili se. Nicméně právě Flóki jej pojmenoval Island čili „země ledu“, když při jeho průzkumu narazil na fjord plný plovoucích ker.

Prvním trvalým islandským kolonistou se stal Nor Ingólfur Arnarson, který připlul v roce 874. Sága praví, že při spatření pevniny vhodil do moře sloupky svého náčelnického křesla, aby se usadil tam, kde je voda vyplaví na břeh: Našel je po třech letech na jihozápadě, v oblasti dnešního Reykjavíku. Poté započalo velké stěhování rodin z Norska i z vikingských osad na Britských ostrovech, s koňmi, dobytkem a otroky.

Podle analýz DNA má skandinávský původ zhruba 75 % islandských mužů, zato jen 37 % žen, z čehož plyne, že většinově pocházely z keltských rodin v Británii.

Bájení Erika Rudého

Kvůli sporu, který skončil smrtí jednoho z účastníků, byl okolo roku 960 z Norska vyhoštěn otec Erika Rudého. Odplul i s rodinou na Island, ale v zemi ledu se pro změnu projevila horká hlava jeho syna: Erik se dopustil několika vražd a na tři roky jej z ostrova rovněž vykázali. V mezičase se tedy vydal hledat zemi, kterou někteří cestovatelé spatřili asi o šedesát let dřív. Skutečně pak dorazil k východnímu pobřeží Grónska, obeplul jej z jihu a tři roky strávil jeho průzkumem. V místě zvaném Brattahlið, dnešním Qassiarsuku, potom vykolíkoval prostor pro svůj budoucí dvorec.

Po návratu na Island bájil o Groenlandu neboli „zelené zemi“ – do jisté míry šlo ovšem o podvodnou snahu získat příznivce pro vlastní kolonizační projekt. Pobřežní Grónsko tehdy sice nabízelo mírnější a zelenější prostředí než dnes, ale ze čtyř pětin ostrov stále pokrýval ledovec a rozhodně se nedalo mluvit o úrodné krajině. V roce 985 či 986 se tam přesto s Erikem vypravilo 25 lodí a víc než polovina jich doplula k cíli.

Na místě vikingové založili dvě kolonie, kde pak podle odhadů žily v čase největšího rozkvětu v chráněných vnitřních fjordech dva až tři tisíce Seveřanů. Roku 1261 se Grónsko a Island staly součástí Norska, nicméně kvůli nástupu malé doby ledové a neschopnosti přizpůsobit se drsným podmínkám nakonec osady nejpozději v průběhu 15. století zanikly.

Šťastlivec Leif

Koncem léta roku 986 se do Grónska vydal také Islanďan Bjarni Herjólfsson, avšak v husté mlze a silném severáku doplul k zalesněné, mírně zvlněné krajině, která popisu ostrova vůbec neodpovídala. Po dvou dnech plavby na sever narazil na zemi spíš rovinatou, avšak porostlou hustými lesy, načež po dalších třech dnech spatřil kamenité pobřeží. S blížící se zimou se však chtěl vrátit domů, otočil se na východ a za pár dní konečně dorazil do Grónska. Aniž to tušil, doplul předtím nejspíš k dnešnímu kanadskému Newfoundlandu a objevil pro Evropany nový kontinent.

O několik let později se po jeho trase vydal Leif Eriksson zvaný Šťastlivec, syn Erika Rudého. Nejdřív našel skalnatý Helluland, poté lesnatý Markland, a nakonec i Vinland, zemi vína či pastvin. Tam také přezimoval a následujícího jara se vrátil do Grónska. Další výpravu podnikl jeho bratr Thorvald, ale při zpáteční cestě se střetl se skrelingy neboli „ohyzdy“ – jak vikingové nazývali místní domorodé obyvatele – utrpěl zranění šípem a podlehl mu.

Následovaly i další expedice: Thorfinn Karlsefni se kolem roku 1020 pokusil založit ve Vinlandu stálou kolonii s šedesáti muži a několika ženami. Vydrželi tři zimy, ale neustálé střety s indiány je přiměly k návratu do Evropy.

Došlo zřejmě rovněž na další plavby, ačkoliv ságy o nich mlčí – cesta z Grónska ke břehům Ameriky prý netrvala o moc déle než z dánského Jutska do Anglie a hojnost kožešin i dřeva na stavbu lodí byla velmi lákává. Přestože kronikář Adam Brémský zmiňuje zemi jménem Vinland už roku 1075, jeho svědectví upadlo v zapomnění. Když ale archeologové v roce 1960 nalezli stopy vikingského osídlení na severu Newfoundlandu, bylo jasné, že Kryštof Kolumbus objevil Nový svět až jako druhý…

Pobaltí a východ

Seveřané však nezaháleli ani doma. Po celé Skandinávii vznikaly během 8. a 9. století kupecké osady v dopravních uzlech přístupných po moři i po souši: Proslulá byla Birka na jezeře Mälaren nebo ostrov Gotland. Sloužily jako překladiště zboží, přičemž ze severu směřovaly hlavně kožešiny, peří, vosk, med, mroží kly a otroci, zatímco naopak panoval zájem o dovoz luxusních produktů – byzantských brokátů, fríských vlněných látek, čínského hedvábí, rýnského bílého vína, franského skla a drahých kovů, hlavně stříbra.

Archeologické nálezy dokládají usazování Skandinávců ve slovanských přímořských osadách na území Německa i Polska, například v Ralswieku na Rujáně, v Oldenburgu, Rostocku či Wolinu. Švédští vikingové, na východě Evropy nazývaní varjagové, pak pluli přes Balt do Finského zálivu, dál po Něvě do Ladožského jezera a po řekách Volchov a Lovať až na místo, kde museli lodě vytáhnout a vléct je k pramenům Dněpru či Volhy – po nichž se pak dostali do Černého a Kaspického moře. S varjažským náčelníkem Rurikem a jeho dynastií se potom pojí vznik Kyjevské Rusi, kde se postupně propojily slovanské a skandinávské prvky.