Měla to být jedna z nejokázalejších ukázek síly a připravenosti Spojených států amerických na případný vstup země do první světové války. V ulicích San Franciska se ten den tísnily desetitisíce lidí, všude vlály vlajky a zástupy hrdě mávaly vlasteneckými transparenty. Atmosféru slavnostního pochodu umocňovalo 52 pochodových kapel, jejichž hudba se nesla městem jako symbol jednoty a odhodlání. Jenže události záhy nabraly zcela jiný směr – psala se sobota 22. července 1916 a právě se schylovalo k jednomu z největších teroristických útoků v dosavadních dějinách USA.

Válka, nebo mír?

Spojené státy americké stály původně stranou evropského dění a většina obyvatel ani neuvažovala o tom, že by se měli připojit k válečnému běsnění na starém kontinentě. S tím, jak se ale konflikt prodlužoval, byla do něj země stále více zatahována. Nešlo jen o obchod s bojujícími zeměmi, problematické vztahy s Mexikem (udržujícím vazby na Německo), ale také o národnostní a sociální situaci v samotné Americe. Většinu obyvatel USA tvořili lidé s evropskými kořeny i vazbami na svou někdejší domovinu. 

Na jedné straně tak stáli převážně angloameričtí zastánci atlantismu – ideje, že by se země měla orientovat především na Dohodu a zvláště Velkou Británii. Z velké části šlo o vlivné a relativně majetné pravicově orientované osoby včetně někdejšího prezidenta Theodora Roosevelta či generála Leonarda Wooda. Tito lidé předpokládali, že se Spojené státy válce nevyhnou, a lobbovali proto za navýšení vojenských a námořních kapacit. Stáli také za Hnutím připravenosti (Preparedness Movement) – celostátní iniciativou usilující o to, aby se země na boj připravovala, i kdyby k němu nakonec nemělo dojít.

Na druhé straně pak stály početné kruhy složené z německých Američanů a také tradičních levicových, odborových či náboženských antimilitaristů, kteří se všemožně snažili udržet zemi mimo probíhající konflikt. Vznikla řada protiválečných hnutí v čele s Americkou unií proti militarismu. Spory mezi oběma tábory se přitom stále vyostřovaly a jejich zástupci se uchylovali k tvrdým osobním invektivám. Člen německé komunity v Minnesotě Edward Goldbeck například napsal: „Ať táhnou! Ať odejdou všichni ti lidé, kteří si myslí, že Amerika je nová Anglie!“

Tragédie v San Francisku

Významné části kampaně té či oné strany se přitom odehrávaly v ulicích velkých měst a provázely je manifestace, demonstrace i stávky. Zatímco odpůrci války ovládli tradiční levicový svátek 1. květen, začalo Hnutí připravenosti pořádat vlastní „Pochody připravenosti“. A právě k jednomu takovému došlo i zmíněného červencového dne v kalifornském San Francisku, přestože město představovalo baštu odpůrců vstupu do války.

Když se tedy veřejnost dozvěděla o chystané akci, začaly se na ulicích objevovat letáky, z nichž některé měly otevřeně výhrůžný charakter: „Vystoupíme přímou akcí proti militarismu – chceme ukázat, že nám ani našim dětem ho nelze vnucovat bez odporu!“ 

Pořadatelé akce se však podobnými výhrůžkami nenechali zastrašit a 22. července se v ulicích shromáždilo přes 51 000 lidí z více než 2 000 organizací napojených na Hnutí připravenosti. Samotný průvod měl trvat tři a půl hodiny, ale již po půlhodině došlo k tragédii – na západní straně Steuart Street explodovala podomácku vyrobená bomba v podobě trubky nacpané výbušninou (pravděpodobně TNT nebo dynamitem) a malými kousky kovu, které měly fungovat jako šrapnely. Deset lidí na důsledku výbuchu zemřelo a dalších více než 40 utrpělo zranění – jedné malé dívce utrhly šrapnely obě nohy. Jednalo se o největší teroristický útok v San Francisku a jeden z nejhorších v dějinách Spojených států.

Známá firma

Okamžitě se rozběhlo vyšetřování celé události. Příliš nepomáhalo, že svědkové popisovali situaci velmi rozdílně. Zatímco někteří tvrdili, že viděli muže, jak zanechal na místě výbuchu podezřelý kufřík a odešel, jiní vyprávěli, že bombu někdo shodil ze střechy nebo z oken výškového domu.

Policie se následně zaměřila na známé buřiče z řad anarchistů a socialistů, kteří měli motivaci pochod narušit. Bezpečnostní složky poté zatkly dva odborové předáky Thomase Mooneyho a Warrena Billingse. Oba přitom měli s terorismem své zkušenosti. Policie zadržela Mooneyho už v roce 1913, kdy během jedné stávky údajně plánoval vyhodit do vzduchu elektrickou infrastrukturu Pacific Gas and Electric Company. Úřady jej však pro nedostatek důkazů propustily. Jeho společníka zase muži zákona v minulosti podezírali z krádeže a nelegální přepravy výbušnin. 

Monstrproces po americku

Celá věc rychle získala politický rozměr. Bolestí a hrůzou otřesená veřejnost volala po krvi a oba muži představovali ideální obětní beránky. Šlo o problémové levicové aktivisty, kteří příliš nevycházeli ani se svými soukmenovci. Vyšetřování i následný proces tak probíhaly velmi nestandardně.

Mooney strávil šest dní ve vazbě, aniž mohl využít služeb advokáta. Opakovaně odmítal vypovídat bez přítomnosti právníka, což mu v očích policie ještě přitížilo. Nemohl se oholit ani umýt a takto také musel předstoupit před velkou porotou a při procesu ani neměl advokáta. 

Prokurátor odmítl výpovědi svědků, jejichž popis údajného „muže s kufříkem“ se lišil od podezřelých, a aby na oba muže vyvinul ještě větší tlak, zahrnul do procesu i Moonyeho manželku a další jejich blízké. Soud nakonec shledal oba muže vinnými a odsoudil je k trestu smrti.

Zvláštní komise jmenovaná prezidentem Woodrowem Wilsonem však podivně vedený proces přezkoumala a oba rozsudky zmírnila. Později oba muži dostali milost a byli propuštěni na svobodu. Nad bombovým útokem v San Francisku tak dodnes visí otazníky. 

V naší sluneční soustavě existuje zvláštní skupina těles zvaných trojáni – objekty, které sdílejí oběžnou dráhu s planetou a pohybují se před ní nebo za ní. Základem jejich existence je jednoduchý, ale elegantní princip nebeské mechaniky. Vzájemné gravitační působení hvězd a planet vytváří místa, kde se jejich síly vyrovnávají. Tato stabilní „gravitační útočiště“ leží zhruba 60 stupňů před a za planetou na její dráze a označují se jako Lagrangeovy body L4 a L5.

Pokud se do těchto oblastí dostane další objekt – třeba asteroid nebo i planetka – může zde zůstat „uvězněný“ a obíhat společně s planetou po velmi dlouhou dobu. Právě tak vznikají trojáni. Terminologicky se dělí na Řeky (putující před planetou) a Trojány (putující za ní).

Nejznámější jsou trojáni u Jupiteru, podobné „spolucestující“ ale má téměř každá planeta, včetně Země. Astronomové proto předpokládají, že obdobné objekty musí existovat i u jiných hvězd. Říkají jim exotrojáni – a jejich hledání se stává jednou z nových výzev moderní astronomie.

Lov v extrémních podmínkách

Navzdory dosavadním snahám, například projektu TROY, se zatím žádného exotrojána nepodařilo jednoznačně potvrdit. Většina dosavadních hledání exotrojánů se soustředila na běžné hvězdy podobné Slunci. Nový výzkum, jehož výsledky popisuje studie v odborném časopisu Astrophysical Journal, zamířil do mnohem drsnějších podmínek – k takzvaným „černým vdovám“.

Jde o dvojhvězdné systémy, kde rychle rotující pulzar postupně doslova „požírá“ svého menšího hvězdného společníka intenzivním zářením. Na první pohled se to může zdát jako nepravděpodobné místo pro stabilní oběžné dráhy. Právě nízká hmotnost doprovodné hvězdy ale paradoxně může vytvářet podmínky, ve kterých jsou stabilní body L4 a L5 lépe definované než u běžných dvojhvězd.

Marné hledání neviditelného

Detekce exotrojánů je mimořádně obtížná, protože je nelze pozorovat přímo. Vědci proto musí hledat nepřímé stopy. Americký astronom Jackson Taylor ze Západovirginské univerzity se svými kolegy k tomu použil dvě chytré metody.

První spočívala ve srovnání optických a rádiových dat. Jas doprovodné hvězdy kolísá podle toho, jak je její povrch zahříván pulzarem, zatímco rádiové pulzy sledují těžiště celého systému. Pokud by v systému byl další objekt, mohl by tyto dvě informace „rozhodit“.

Druhá metoda využívala dlouhodobá data projektu NANOGrav, která sledují přesné časy příchodu rádiových pulzů z pulzarů. Přítomnost trojána by způsobila drobné „kolísání“ (libraci) systému, což by se projevilo nepatrnými změnami v načasování těchto signálů.

Ani jedna z metod však nepřinesla definitivní důkaz. Z devíti zkoumaných systémů se sice u dvou objevily podezřelé signály, ale vědci je přisuzují spíše šumu nebo technickým omezením měření. U většiny systémů dokázali naopak vyloučit přítomnost větších objektů – například těles o velikosti Země. To ale neznamená, že exotrojáni neexistují. Mohou být menší, hůře detekovatelní, nebo se nacházet v jiných typech systémů.
Vzhledem k tomu, jak běžní jsou trojáni ve Sluneční soustavě, by bylo překvapivé, kdyby jinde ve vesmíru zcela chyběli. Spíše jde o to, že jejich hledání je technologicky i metodicky velmi náročné.

Budoucí data, například z připravovaného rozšíření projektu NANOGrav, by mohla přinést přesnější měření a konečně odhalit tyto skryté spolucestující planet. Pokud se to podaří, otevře to nové okno do pochopení toho, jak se formují a vyvíjejí planetární systémy v celém vesmíru.

Lidské střevo je domovem obrovského množství mikroorganismů, které společně tvoří tzv. střevní mikrobiom. Tito naši „neviditelní spolubydlící“ mají překvapivě široký vliv na naše zdraví – podílejí se nejen na trávení a metabolismu, ale také na fungování imunitního systému, kvalitě spánku či dokonce na činnosti mozku.

V posledních letech se vědci stále více zabývají tím, jak hluboko sahá jejich vliv, a nová studie přináší další překvapivé zjištění: některé bakterie ve střevech mohou ovlivňovat i sílu našich svalů.

Překvapivý objev ve střevech

Výzkumníci identifikovali konkrétní bakterii ze skupiny Roseburia, která se zdá být spojena s lepší svalovou výkonností. Tento objev podporuje existenci tzv. „osy střevo–sval“, podobně jako je známější propojení mezi střevy a mozkem. Podle vědců tak mikrobiom neovlivňuje jen vnitřní procesy organismu, ale může mít přímý dopad i na fyzickou sílu a kondici.

Španělský fyziolog Jonatan Ruiz z Grenadské univerzity a jeho kolegové se zaměřili na dvě skupiny dobrovolníků – mladé dospělé ve věku 18 až 25 let a seniory nad 65 let. Všichni účastníci vedli spíše sedavý životní styl, nekouřili a jejich hmotnost byla stabilní. Vědci u nich měřili různé aspekty svalové síly, například sílu stisku ruky, výkon nohou či horní poloviny těla, a také aerobní kapacitu.

Analýza vzorků stolice odhalila pestré složení střevních bakterií, ale zvláštní pozornost upoutal rod Roseburia. Některé jeho druhy vykazovaly jasnou souvislost se svalovou výkonností. Nejvýraznější výsledky byly spojeny s bakterií Roseburia inulinivorans, jejíž vyšší zastoupení korelovalo s lepšími výsledky ve více testech síly.

Silnější stisk i lepší kondice

U starších lidí byla přítomnost této bakterie spojena až s o 30 % silnějším stiskem ruky ve srovnání s těmi, u nichž tato bakterie absentovala. Pozitivní efekt se projevil i u mladších jedinců – ti s vyšším výskytem této bakterie měli nejen silnější úchop, ale i lepší kardiorespirační kondici. Výsledky tak naznačují, že mikrobiom může hrát roli v udržování fyzické výkonnosti napříč věkovými skupinami.

Aby vědci ověřili, zda jde skutečně o příčinný vztah, provedli i experimenty na myších. Nejprve jim pomocí antibiotik „vyčistili“ střevní mikrobiom a poté jim postupně podávali bakterie získané z lidských střev. Myši, které dostaly Roseburia inulinivorans, vykazovaly výrazné zlepšení svalové síly – jejich síla předních končetin vzrostla zhruba o 30 % oproti kontrolní skupině. Kromě toho se u nich projevily i změny ve svalové tkáni: měly více rychlých svalových vláken a větší svalové buňky, což jsou faktory spojené s vyšší výkonností.

Jak bakterie ovlivňují svaly

Podle vědců bakterie působí prostřednictvím změn v metabolismu aminokyselin a aktivací důležitých biochemických drah ve svalech. Tyto procesy vedou k růstu svalových vláken a posunu směrem k rychlým svalovým vláknům, která jsou klíčová pro sílu a výbušnost.

Ačkoli je zapotřebí další výzkum, objev otevírá zajímavé možnosti pro budoucnost. Vědci naznačují, že by bylo možné vyvinout cílená probiotika, která by pomáhala udržovat svalovou sílu, zejména ve stáří. Taková léčba by mohla zpomalit ztrátu svalové hmoty a zlepšit kvalitu života stárnoucí populace.

Nová studie publikovaná v časopisu Gut tak ukazuje, že cesta k silnějším svalům nemusí vést jen přes posilovnu – důležitou roli mohou hrát i mikroorganismy, které nosíme uvnitř svého těla.

Na první pohled šlo o obyčejnou drobnou minci použitou k zaplacení jízdného v anglickém Leedsu v 50. letech 20. století. Při běžném sčítání tržby si jí všiml pokladník městské dopravy James Edwards – zdála se starší a neobvyklá. Odložil ji stranou spolu s dalšími cizími či neplatnými mincemi a později ji daroval svému vnukovi jako suvenýr. Nikdo tehdy nejspíš netušil, že jde o předmět s historií sahající více než 2 000 let do minulosti.

Poklad z dřevěné truhličky

Jamesův vnuk Peter Edwards si mince od dědečka uchovával spíše ze zvědavosti než ze sběratelské vášně. V poválečné době nebylo neobvyklé, že se v Británii objevovaly cizí mince – vojáci si je přiváželi z různých koutů světa. Jedna z mincí však Petera zaujala více než ostatní. Po desítkách let se proto rozhodl zjistit více o jejím původu.

Podrobnější výzkum odhalil, že mince pochází z doby prvního století př. n. l. a byla vyražena Féničany v tehdejším městě Gadir, dnešním španělském Cádizu, které bylo součástí kartaginské říše. Féničané, známí jako zdatní mořeplavci a obchodníci, razili mince, jež často kombinovaly vlastní symboliku s řeckými motivy, aby byly atraktivnější pro mezinárodní obchod.

Mince zaujala nejen svým stářím, ale i podobou. Na jedné straně je zobrazen bůh Melqart, významné božstvo fénické mytologie, stylizovaný do podoby řeckého hrdiny Hérakla s typickou lví kůží. Na druhé straně se nachází dvojice tuňáků, což odkazuje na důležitost rybolovu a obchodu v oblasti. Tyto motivy byly pro tehdejší středomořský svět charakteristické a nesly jak náboženský, tak ekonomický význam.

Jak se dostala do Leedsu?

Největší záhadou celého příběhu zůstává, jak se starověká mince dostala do kapsy člověka v poválečné Británii a nakonec posloužila jako úhrada jízdného. Mohla být přivezena vojákem, nalezena náhodně nebo kolovat mezi lidmi jako kuriozita – jistotu ale nemáme. Právě tato nejasná cesta dodává příběhu další rozměr a připomíná, jak nečekaně se mohou historické artefakty přesouvat napříč časem i prostorem.

Poté, co Peter Edwards odhalil skutečný původ mince, rozhodl se ji darovat muzeu v Leedsu, kde byla odborně prozkoumána a zařazena do tamních sbírek. Dnes slouží nejen jako cenný archeologický artefakt, ale i jako připomínka toho, že historie se může skrývat i v těch nejvšednějších předmětech.

NASA oznámila ambiciózní plán, který může zásadně změnit budoucnost kosmických letů: do roku 2028 chce vyslat k Marsu první meziplanetární sondu poháněnou jadernou energií. Pokud se to podaří, půjde o historický milník – dosud totiž žádná kosmická mise mimo Zemi nevyužila jaderný pohon jako hlavní zdroj pohybu.

Hlavním cílem není jen samotná cesta k rudé planetě, ale především demonstrace nové technologie. Jaderný pohon by mohl umožnit rychlejší a efektivnější lety do hlubokého vesmíru, kam se dnes dostáváme jen velmi omezeně.

Kosmická loď nové generace

Plánovaná kosmická loď ponese název Space Reactor-1 Freedom. Po příletu k Marsu má vypustit několik malých vrtulníků, které budou zkoumat jeho povrch. Tyto stroje budou vycházet z úspěšného modelu Ingenuity, který už prokázal, že létání v řídké marťanské atmosféře je možné.

Zajímavé je, že mise nemusí skončit u Marsu. Podle představitelů NASA existuje možnost, že sonda planetu pouze mine a bude pokračovat dál do hlubšího vesmíru. Konečný cíl mise tak zatím zůstává otevřený.

Dnešní kosmické lodě spoléhají především na chemické (kapalné) palivo. To je ale pro dlouhé meziplanetární lety neefektivní. Kosmická plavidla musí nést obrovské množství paliva, což omezuje možnosti mise.

Jaderný pohon proti tomu nabízí zásadní výhody:

• vyšší účinnost a rychlost
• menší potřebu paliva
• možnost delších a vzdálenějších misí

Díky tomu by bylo možné vysílat větší a komplexnější sondy například k Jupiteru, Saturnu nebo ještě dál.

Dnes se do vzdálených oblastí Sluneční soustavy dostaly pouze relativně malé sondy napájené solární energií nebo bateriemi, jako byly mise Voyager nebo Juno. Tyto přístroje ale mají omezený výkon a schopnosti. Jaderný pohon by mohl odstartovat novou éru průzkumu – umožnil by nejen rychlejší přesuny, ale i napájení náročnějších přístrojů a dlouhodobých misí na povrchu cizích těles.

Budoucnost kosmických letů?

O jaderném pohonu se v kosmonautice mluví už desítky let, dosud ale nikdy nebyl použit v reálné meziplanetární misi. NASA nyní tvrdí, že technologie je konečně dostatečně vyspělá. Na vývoji se podílí nejen samotná agentura, ale i další vládní instituce a soukromý sektor. Podle představitelů NASA jde spíše o „upgrade“ existujících technologií než o úplně nový koncept – klíčová bude jejich integrace do funkční kosmické lodi.

Přesto v souvislosti s jaderným pohonem vyvstává řada otázek. Jaký konkrétní typ jaderného pohonu bude použitý? Jaká raketa sondu vynese do vesmíru a jak budou řešeny bezpečnostní a regulační požadavky? V tuto chvíli je jisté pouze to, že projekt bude muset projít přísným schvalovacím procesem a využít spolehlivý nosič s ověřenou historií.

Mise Space Reactor-1 Freedom představuje víc než jen další výpravu k Marsu. Je to test technologie, která by mohla otevřít dveře k systematickému průzkumu vzdálených koutů Sluneční soustavy – a možná jednou i k mezihvězdným cestám. Pokud NASA uspěje, může rok 2028 vstoupit do historie jako začátek nové, jaderné éry kosmonautiky.

Jednotlivé keltské kmeny mezi sebou soupeřily, byly nejspíš politicky zcela autonomní a povědomí o kulturní sounáležitosti u nich nehrála podstatnou roli. Území, kde se keltská kultura prvotně rozvíjela a které můžeme označit za jádro keltských kmenů, se rozkládá od východní Francie až po Rakousko a část Čech.

Zdejší pozdně halštatská kultura, vyznačující se mimo jiné i bohatými hroby elit s množstvím dokladů o intenzivních kontaktech se Středomořím, v průběhu 5. století př. n. l. plynule přecházela v kulturu laténskou, kterou již připisujeme Keltům. V této době jsme též svědky významného rozšíření území s nositeli této kultury, a to severním, západním i východním směrem. 

Éra keltských válečníků

Keltové podle některých starověkých autorů, především Tita Livia (59 př. n l. – 17 n. l.), pronikali již od 6. století př. n. l. do severní Itálie, zcela zřetelně se ovšem keltská expanze, nejen jižním směrem, rýsuje od závěru 5. století. Kolem roku 400 př. n. l., zřejmě v důsledku zhoršených klimatických podmínek, které zasáhly nejcitelněji některé přelidněné oblasti na sever od Alp, nastal v jádru Kelty osídlené části Evropy zřetelný společenský kvas.

Podle archeologických pramenů, například proměny pohřebního ritu (konec pohřbů žehem a uložení v mohyle a začátek kostrového plochého hrobu) s postupným úbytkem bohatě vybavených knížecích hrobů a s přibývajícím množstvím pohřbů vojáků, procházely původní keltské společnosti změnami, které se také velmi zřetelně projevily ve výrazné tendenci k pohybu, přesunu celých kmenů či jejich částí a v šíření laténské kultury i do oblastí dříve jí nezasažených. 

Postupně tak přichází éra keltských válečníků a jejich četných střetů a tažení po celé Evropě, které neustále sílily a přetrvaly až do poloviny 3. století př. n. l. Z alpských průsmyků keltští válečníci znovu pronikali do Itálie a postupně se usazovali v severních úrodných oblastech země a v pádské nížině.

Další výrazné migrační proudy vedly už od 5. století př. n. l. do oblastí dnešního severního Španělska a Portugalska. Zhruba v téže době začali Keltové pronikat na Britské ostrovy, které osídlovaly po několik dalších staletí. V o něco mladším časovém horizontu Keltové rovněž postupně kolonizovali části Karpatské kotliny, a tak se ocitli v dosahu středomořských oblastí na jihu i východě. Jejich tažení často ničivě zasahovala do jihovýchodní Evropy včetně Řecka a také do Malé Asie. 

Bojovná bratrstva

Nejznámějším se stalo jejich tažení do Řecka, které v roce 279 př. n. l. dospělo až k Delfám s bohatými pokladnicemi Apollonova chrámového okrsku. Mohutná armáda o údajně 85 tisících bojovníků pronikla od Panonie do Řecka, kde se částečně rozdělila. Válečníci, jimž velel jistý Brennus (či Brennos) postupovali k Delfám, kde ovšem utrpěli porážku, samotný jejich velitel se při bitvě zranil a záhy zemřel či spáchal sebevraždu.

Pořád ještě početné zbytky armády se obrátily na severovýchod a podle Polybia se v nitru thráckého území, na východním svahu Balkánského pohoří, částečně usadily, a se souhlasem makedonského krále založily stát Tylis. Ten zničili Thrákové v roce 212 př. n. l. Další skupiny přešly dokonce na území Malé Asie, kde se usadily v hornaté krajině kolem dnešní Ankary, v oblasti, jež po nich uchovala označení Galatia.

Původ těchto útočných hord není vždy jednoznačně znám, v některých případech se mohlo jednat o větší vojsko složené z bojovníků konkrétního kmene, jindy je mohli tvořit příslušníci konkrétních rodin a rodů z nejrůznějších částí keltské Evropy, kteří se spojili pod autoritou význačného válečníka.

Válečná bratrstva hledající věčnou slávu a pozemskou kořist měla zřejmě také v keltském kulturním okruhu velkou tradici. Taková seskupení se pak přirozeně mohla stát jádrem nově vzniklého kmenového útvaru. 

Kariéra Francisca Franca se formovala od mládí v prostředí silné vojenské tradice, přestože jeho začátky nebyly nijak výjimečné a provázely je osobní i profesní překážky. Postupně se však prosadil během bojů v Maroku, kde díky schopnostem i tvrdosti rychle stoupal v armádní hierarchii.

Image

Čtěte také

Z mladého kadeta nejmladším generálem Evropy. Jak se vyvíjela kariéra budoucího diktátora Francisca Franca

Po vzniku druhé španělské republiky jeho kariéra na čas stagnovala, zároveň se ale stále více ideologicky vyhraňoval proti levici a aktivně zasahoval do politicko-vojenského dění. Díky potlačení povstání v roce 1934 a následným funkcím ve vedení armády získal významný vliv, který nakonec využil při přípravách vojenského převratu v roce 1936. Právě tehdy se zapojil do povstání nacionalistů, čímž vstoupil do klíčové fáze své kariéry, která zásadně ovlivnila průběh španělské občanské války.

Vůdce povstalců

Tři dny po začátku povstání španělských nacionalistů a vypuknutí občanské války zahynula při letecké havárii hlava rebelů generál José Sanjurjo a moc si rozdělili jednotliví velitelé armádních skupin. To přispělo ke zvýšení Frankova vlivu, který si hned získal podporu vojáků zvýšením žoldu. 

Stále před ním ale stál náročný úkol v podobě přepravy svých mužů na kontinent. K tomu využíval šest dostupných letadel, ale uvědomoval si, že je třeba rychlejší a efektivnější řešení. Nacionalistům se brzy podařilo naklonit si Itálii a Německo, které poskytly transportní stroje pro přesun vojsk z Afriky. Díky tomu se Franco ukázal jako velmi schopný vyjednavač, když získal podporu Mussoliniho a Hitlera, což významně zvýšilo jeho vliv.

Frankovi muži brzy obsadili Sevillu, z níž zahájili postup na Madrid. Již 21. září dosáhli Maquedy vzdálené necelých 100 km od španělské metropole. Následně Franco nařídil nepokračovat přímo, ale místo toho postupovat k pevnosti Alcazár v Toledu, kde osvobodil obklíčenou nacionalistickou posádku. Město sice nemělo žádnou vojenskou hodnotu, avšak jednalo se o sídlo hlavy katolické církve ve Španělsku. Kromě toho se zde nacházela pěchotní akademie, kterou Franco dříve navštěvoval a jeví se, že jeho rozhodnutí bylo dáno spíše emocemi nežli logikou.

Svým odklonem dal republikánům čas na posílení obrany hlavního města. Zároveň ale zvýšil svou auru ochránce křesťanských hodnot před barbarskými hordami, jak sám republikány vykresloval. Je tak možné, že se jednalo o jasně vypočítaný kalkul v rámci propagandy. 

Na Madrid!

Frankovo otálení poskytlo čas obráncům metropole. Kromě toho začalo republikány podporovat mnoho evropských i mimoevropských států. Jejich velení však jednalo roztříštěně a nejednotně. V pátek 4. září došlo k pádu jejich původní vlády, kterou nahradil kabinet Lidové fronty. Tu tvořili primárně komunisté a socialisté, kteří se příliš nedokázali shodnout na dalším postupu. Oproti tomu Franco přijal 1. října titul generalissima, tedy nejvyššího vojenského velitele a správce povstalci kontrolovaného území. Do následujícího léta zahynuli všichni významní velitelé, kteří zahajovali povstání, a existují spekulace, zda v některých případech nešlo o cílenou likvidaci.

Embargo na dodávky zbraní do Španělska bylo stále častěji porušováno. Frankovy síly podporovalo Německo, Itálie a Portugalsko. Pomoci republikánům chtěla francouzská levicová vláda. V důsledku protestů místní opozice i Velké Británie ale myšlenku opustila. Hlavním podporovatelem se tak stal Sovětský svaz, který si za svou pomoc nechával platit zlatem ze španělských zlatých rezerv.

Kromě toho na straně republiky bojovali interbrigadisté ze 17 zemí světa. Ti se významně podíleli i na obraně Madridu, který Franco oblehl 7. listopadu. Republikáni z toho důvodu přesunuli sídlo vlády do Valencie. O více než dva měsíce později, 15. ledna 1937, tlak opadl a metropoli se podařilo uhájit. O další útok na Madrid se nacionalisté pokusili v únoru, ale ani tentokrát neuspěli.

Logistik a diplomat

Franco se nikdy neprojevil jako strategický génius. Skvěle ale ovládal administrativní vedení a byl velmi schopným logistikem. Řada jeho rozhodnutí během občanské války je ale zpochybňována. Mezi nejvýznamnější patří právě ukončení pochodu přímo na Madrid, které významně ovlivnilo průběh celého konfliktu. Vždy působil jako velmi schopný diplomat a dokázal koordinovat spolupráci jednotek s německými a italskými spojenci. Jejich podpora ale spočívala primárně v dodávkách zbraní a instruktorů než v masovém nasazení vlastních sil.

Většina historiků se navíc shoduje, že nejenže Franco získal větší náklonnost zahraničních mocností, ale zároveň ji proti republikánům i lépe využíval. Kromě toho dokázal získat na svou stranu více než polovinu zajatců, které poté nasadil ve vlastních řadách.

Také mistrovsky využíval rozdělenosti španělské společnosti a snadno získával podporu v oblastech preferujících katolický konzervativismus. Mnoho krajů se k němu proto připojilo bez boje. Díky svým diplomatickým schopnostem navíc odradil Francii a Velkou Británii od pomoci republikánům. Ti měli problémy s doplňováním armády a rostoucí moc Sovětů znepokojovala zahraniční dobrovolníky.

Kromě toho jejich silně protináboženské postoje vedly řadu lidí ke starosvětskému Frankovi. Ten se opíral o konzervativní, nacionalistické hodnoty a v roce 1937 přijal 26 z původních 27 bodů fašistických falangistů z roku 1934, které se měly stát prozatímní doktrínou jeho režimu. Také obnovil původní monarchistickou hymnu La Marcha Real – Královský pochod. Proti tomu však protestovalo mnoho radikálních fašistů, kteří odsuzovali španělskou monarchii.

Jemným sítem

Po druhém neúspěšném pokusu o dobytí Madridu v únoru 1937 zvolil Franco pomalejší postup založený nikoli na složitých manévrech a taktických operacích, ale na dlouhodobém tlaku z pozice silnějšího. Některé zdroje dokonce uvádějí, že si přál pomalé a důkladné podrobení a vyčištění země od republikánů během války než rychlé, revoluční vítězství bez získání plné vojenské kontroly nad veškerým územím. To vedlo k několika střetům s Benitem Mussolinim. Jeho muži totiž nebyli součástí španělské armády a italský diktátor měl na vedení války odlišný pohled. Vyslal proto do válkou zmítané země jednotky určené k rychlému mobilnímu stylu boje. Italskému diktátorovi také caudillo nechtěl být příliš zavázán a zároveň si ani nepřál, aby významná španělská města okupoval kdokoli jiný než Španělé. Tyto názory měly často vliv na průběh války a později vedly i k rozporům s Němci.

Uprostřed první poloviny roku 1937 probíhaly intenzivní boje na severu země, během kterých nacionalisté získávali postupně navrch. Tím Franco kompenzoval své neúspěšné pokusy o dobytí Madridu či alespoň o jeho odříznutí od Valencie na východě země. 

Ve světě mezitím Společnost národů prosazovala „nevměšování“ ostatních zemí do konfliktu. Svou roli sehrál i papež. Ten odsoudil jak nacismus, tak i komunismus a výslovně upozornil na kruté pronásledování katolíků republikány. Koncem srpna poté v důsledku dalších masakrů uznal Franka za legitimního vládce Španělska. Republikáni navíc stále naráželi na vnitřní spory, které vyvrcholily v květnu 1937 povstáním anarchistů v republikánské Barceloně. Tato událost vedla k pádu vlády a její výměně uprostřed bojů.

Cesta k vítězství

V srpnu 1937 zahájili republikáni na severu ofenzivu, která dosáhla dílčích úspěchů, avšak již o dva měsíce později převzali iniciativu nacionalisté. Ti nepříteli uštědřili výrazně větší porážku a nakonec se celá severní fronta zhroutila. 

Frankova strategie trvalého tlaku se vyplácela. I přesto dosáhli republikáni na přelomu let 1937–1938 některých úspěchů. Například 21. prosince dobyli Teruel, který již 15. února opět ztratili. Vítězství se jasně přiklonilo na stranu frankistů, kteří ve svých rukou pomalu konsolidovali moc. V úterý 1. února 1938 ustanovil Franco v Burgosu novou polovojenskou vládu. Na počátku března utrpěla jeho vojska poslední významnou porážku v námořní bitvě u mysu Palos. Vítězství ale bylo tou dobou již jasně na jeho straně. 

V polovině měsíce postoupili nacionalisté k řece Ebro a následně rozdělili oblast ovládanou republikány na dvě části. Ti se pokusili jednat o míru, avšak Franco již požadoval bezpodmínečnou kapitulaci. I během těchto bojů se příležitostně objevoval jeho fanatismus vedoucí k řadě nelogických kroků. Často trval na znovudobytí oblastí, které dokázal získat nepřítel, a nelitoval těžkých ztrát kvůli bezvýznamným bodům na mapě.

Republikáni žádali Společnost národů o ukončení politiky nezasahování, ale neúspěšně. Koncem července 1938 začali příslušníci interbrigád opouštět zemi, což porážku ještě urychlilo. Po celou druhou polovinu roku 1938 tlačila Frankova vojska na pozice republikánů na Ebru. Ti se udatně bránili, avšak již neměli šanci na vítězství. Další těžkou ranou byla mnichovská dohoda, která znamenala jasný konec nadějí na vytvoření silné protifašistické koalice. Den před Vánoci zahájili frankisté rozsáhlou ofenzivu v Katalánsku a během dvou měsíců dokázali zlomit poslední odpor. V pondělí 27. února 1939 uznala Británie a Francie Frankovu vládu nad Španělskem.

Pánem Španělska

Koncem února 1939 zůstávalo jen několik izolovaných center odporu. Mezi nimi se nacházelo stále i hlavní město Madrid, které padlo až 27. března. O pět dní později válka skončila a Francisco Franco se stal nezpochybnitelným pánem země. Zvolil kompromisní polofašistický a polokonzervativní profil přijatelný pro širokou část obyvatelstva. Odpůrce neváhal krutě likvidovat a díky svým diplomatickým schopnostem získal uznání od formujících se sil Osy i od západních demokracií.

Frankova diktatura trvala až do roku 1975. Nejednalo se o klasický fašistický režim, ale spíše klerofašistický či nacionalisticko-konzervativní. Neexistovala možnost rozvodu a všechny sňatky musely být požehnány církví. Postavení žen bylo velmi špatné, závislé na otci či manželovi.

Během vlády se ale měnil i sám Franco, z asketického vojenského velitele v muže užívajícího si luxus a blahobyt. V průběhu druhé světové války neoplatil Němcům a Italům jejich pomoc a pouze na východní frontu vyslal dobrovolnickou divizi. Po válce se země dostala do izolace. V chudobě zůstala až do konce 50. let, kdy se její ekonomika zázračně nastartovala. 

I v následujících letech si režim zachoval autokratické prvky a nadále potlačoval ostatní národy Španělska. Období ekonomických úspěchů ukončila až ropná krize v roce 1973. Tou dobou byl již Franco starý a v nepříliš dobrém zdravotním stavu. To také přispělo k liberalizaci režimu během posledních dvou let jeho vlády. Zemřel 20. listopadu 1975. Následně se země podle jeho přání přetransformovala na království, avšak již jasně směřovala k demokratizaci a stala se konstituční monarchií, kterou je dodnes.

Roztomilé, zlobivé a zelené mládě dinosaura Dooly, celým jménem Dooly the Little Dinosaur je jednou z nejoblíbenějších a komerčně nejúspěšnějších postav jihokorejských komiksů a animovaných filmů. Dooly se dokonce oficiálně stala občankou Jižní Koreje. Teď se tato malá dinosauřice dočkala pocty i na poli vědy. 

Příběh objevu začal v roce 2023 na ostrově Aphae, kde paleontologové narazili na nenápadný fosilní blok. Na první pohled byly viditelné jen některé kosti končetin a obratle. To hlavní ale zůstávalo skryté uvnitř.

Teprve pokročilé rentgenové skenování (micro-CT) na Texaské univerzitě odhalilo skutečný poklad: kromě viditelných kostí se uvnitř nacházely i další části kostry včetně lebky. Nález lebky byl přitom klíčový, neboť právě tato část kostry poskytuje klíčové informace pro určení druhu. Bez této technologie by úplná preparace fosilie mohla trvat až deset let. Díky CT skenu ale vědci získali detailní digitální rekonstrukci fosilie během několika měsíců.

Roztomilý dinosaurus

Nový druh, který dostal vědecké jméno Doolysaurus huhmini, představuje první nově objevený dinosauří druh v Koreji za posledních 15 let. Druhové jméno „huhmini“ vzdává hold významnému korejskému paleontologovi Min Huhovi, rodové jméno pak odkazuje na komiksovou hrdinku Dooly.

Analýza ukázala, že nalezený jedinec byl asi dvouletý a byl stále ve vývoji. Velikostí připomínal dnešní krocany, přičemž dospělý jedinec mohl být zhruba dvakrát větší. Vědci se domnívají, že jeho tělo mohlo být pokryté jemnými „chloupky“ nebo vláknitými strukturami, což by mu dodávalo téměř roztomilý vzhled.

Doolysaurus podle vědců žil přibližně před 113 až 94 miliony let během období střední křídy. Patřil do skupiny zvané thescelosauridi – menších dvounohých dinosaurů, kteří se vyskytovali v Asii i Severní Americe.

Zajímavým vodítkem k jeho životnímu stylu byly tzv. gastrolity, tedy drobné kamínky nalezené v oblasti břicha. Dinosauři je polykali, aby jim pomáhaly rozmělnit potravu. Jejich přítomnost naznačuje, že doolysaurus byl všežravec – živil se rostlinami, hmyzem i drobnými živočichy. Právě tyto kamínky mimochodem vědce přiměly k detailnějšímu zkoumání fosilie. Jejich uspořádání totiž naznačovalo, že tělo nebylo před fosilizací zcela rozloženo – a mohlo tedy ukrývat více kostí.

Technologie mění paleontologii

Příběh doolysaura ukazuje, jak zásadně moderní technologie mění paleontologii. Micro-CT skenování umožňuje nahlédnout do nitra hornin bez jejich poškození a odhalit i velmi křehké struktury, které by jinak zůstaly skryté. Tato metoda je obzvlášť důležitá u malých dinosaurů a ptáků, jejichž kosti jsou jemné a snadno se poškodí při klasickém preparování.

Jižní Korea je známá bohatými nálezy dinosauřích stop, hnízd a vajec, ale skutečných kosterních fosilií je zde překvapivě málo. Objev doolysaura tak naznačuje, že mnoho dalších nálezů může být stále ukryto uvnitř hornin a čeká na své odhalení.

Vědci nyní plánují další výzkum na ostrově Aphae a v dalších oblastech. Doufají, že právě kombinace terénního výzkumu a moderního skenování přinese nové objevy – a možná i další „dinosauří překvapení“.

„Na obloze se objevilo děsivé znamení. Slunce po celý rok svítilo bez jasu jako měsíc a vypadalo jako při zatmění. (…) Od chvíle, kdy k tomu došlo, sužovaly lidi války, mor a vše, co s sebou nese smrt. Stalo se tak v desátém roce Justiniánovy vlády,“ napsal byzantský učenec Prokopios z Kaisareie (asi 500–565) ve svém spise Knihy o válkách. Desátý rok panování byzantského císaře Justiniána (527–565) spadá právě do roku 536.

Prokopios nebyl jediný, kdo po sobě zanechal svědectví o „smrti Slunce“. V korespondenci ji popsal také římský politik Cassiodorus (asi 485–585). Z dalších dobových dokumentů vyplývá, že Evropu, Blízký východ a značnou část Asie zahalila záhadná „mlha“ a způsobila soumrak na dlouhých 18 měsíců.

Utrpení nejen lidí

Současný medievalista z Harvardu Michael McCormick tvrdí, že nejstrašnější nebyl pro lidstvo rok 1349, kdy morová rána připravila o život polovinu obyvatel Evropy, ani rok 1918, kdy takzvaná španělská chřipka zabila 50–100 milionů převážně mladých osob. Za nejkritičtější považuje právě rok 536 a období, jež následovalo. Z jakých předpokladů McCormickova teorie vychází?

Příčiny „smrti Slunce“ odhalily moderní výzkumy v Grónsku a na Antarktidě. Z vrtů do nitra tamějších ledovců získali glaciologové vrstvičky ledu, jež se zformovaly v období kolem roku 536. Chemické analýzy v nich odhalily vysoké koncentrace síry pocházející ze sopečné erupce. Vulkán explodoval na severní polokouli, nejspíš na Islandu nebo na Aljašce. Do ovzduší vychrlil obrovská množství oxidu siřičitého, který pak v oblacích reagoval s vodou za vzniku kyseliny sírové, jejíž částečky se rozptýlily v atmosféře, vytvořily onu prapodivnou „mlhu“ a zastínily Slunce.

Následky této erupce ještě neodezněly, když v roce 540 vybuchl v dnešním Salvadoru vulkán Ilopango. Z jeho kráteru se vyvalilo více než 40 kilometrů kubických roztavené horniny. Bezprostřední účinky exploze těžce dopadly na civilizaci Mayů.

V kombinaci s erupcí z roku 536 měl výbuch sopky Ilopango mnohem rozsáhlejší důsledky. Aerosoly v atmosféře odrážely sluneční paprsky, a to vyvolalo prudký výkyv pozemského klimatu. Letní teploty poklesly o 1,5 až 2,5 °C a začala nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 let. Vědci je označují jako pozdně antickou malou dobu ledovou. Tehdejší svědectví z Číny uvádějí, že tam běžně v letních měsících chumelilo.

Nedostatek slunečního svitu těžce dopadl na pozemskou flóru, takže na polích nebylo co sklízet. Irské kroniky z té doby například popisují opakované katastrofální neúrody obilí. Hlad nesužoval jen lidi. Podobně jako zemědělské plodiny na polích trpěla i vegetace ve volné přírodě, takže velcí býložravci neměli dostatek pastvy a hynuli. Šelmy a dravci tím přicházeli o kořist a stahovali se k lidským sídlům. Ptáci neměli dost sil na pravidelné tahy mezi hnízdišti a zimovišti. Kolabovaly i populace hmyzu včetně včel a čmeláků, přičemž úbytek těchto opylovačů měl za následek další ztráty na úrodě.

Justiniánský mor

V roce 541 přišla další pohroma, když v egyptském přístavu Pelusium propukl mor a rychle se šířil Středomořím. Nakažené krysy doputovaly na jaře roku 542 v podpalubí lodí s obilím do Konstantinopole a vyvolaly tam epidemii. O tamější zoufalé situaci svědčí jiný zápis Prokopia z Kaisareie: „Když byly všechny hroby naplněny mrtvými, vykopali velké jámy kolem města a kladli tam mrtvoly. Později už neudrželi krok s narůstajícím počtem umírajících, a tak strhli střechy věží v opevnění a házeli tam těla. Naplnili téměř všechny věže mrtvolami a znovu je zakryli střechami. Do města se odtud šířil děsivý zápach.“

Tato epidemie takzvaného justiniánského moru zahubila třetinu až polovinu obyvatel Byzantské říše. Nakolik se na propuknutí morové rány podepsala změna klimatu pozdně antické malé doby ledové, není jasné.

V chladnějším a sušším počasí ale panovaly pro přenos nákazy příznivější podmínky. Obyvatelstvo oslabené strádáním a podvýživou bylo k chorobě náchylnější a také průběh onemocnění byl ve vysílené populaci mnohem závažnější. Nedostatek potravin vedl k tomu, že se obilí dováželo ve velkém z oblastí, kde byla úroda o něco lepší, a nikdo se nestaral, jestli s těmito zásilkami hrozí i zavlečení nemoci. To se stalo osudným právě Konstantinopoli. Vyděšení lidé prchali z morem zasažených oblastí a nákazu dál roznášeli.

Všude neměla pozdně antická malá doba ledová tak ničivý dopad. V jižněji položených oblastech umožnilo ochlazení klimatu dokonce zvýšit produkci potravin. Příkladem je Arabský poloostrov, kde zavládla prosperita a obyvatelstva tam razantně přibývalo. Tato populační exploze položila základy následné arabské expanze, při které v 7. a 8. století muslimové ovládli rozsáhlá území od Pákistánu přes Blízký východ až po sever Afriky, v Evropě si podmanili drtivou většinu Pyrenejského poloostrova.

Podnět k imigraci

Krize, s níž se potýkala Byzantská říše, narušila politickou rovnováhu v celém regionu a vyvolala změny i daleko za jeho hranicemi. K vpádu do střední Evropy ji využili kočovní Avaři pocházející z asijských stepí. Germánské kmeny Langobardů se tlačily z oblasti na středním toku Dunaje na sever Itálie, a nakonec ovládly značnou část Apeninského poloostrova.

Zhruba ve stejné době došlo k velkému pohybu lidí, kteří sídlili v oblasti dnešní severovýchodní Ukrajiny a jižního Běloruska. Vytlačily původní germánské obyvatelstvo z oblastí na východě dnešního Německa, z Polska, Moravy nebo Chorvatska. Prokopios z Kaisareie líčil imigranty jako neobvykle vysoké, silné lidi s tmavou pletí a nazrzlými vlasy, kteří bydleli ve špinavých chatrčích, byli neustále umazaní od hlíny a putovali z místa na místo. Nazýval je Sklabenoi, my jim dnes říkáme Slované.

Následky „smrti Slunce“ se projevily i ve vzdálené Číně, kde docházelo v 6. století k povstáním rolníků a také vpádům kočovníků ze severu. O této kapitole čínských dějin se proto hovoří jako o „období těžkostí“. V Americe se ve stejné době dostává do velkých potíží civilizace Teotihuacánu. Její hlavní sídlo, které leželo zhruba 50 kilometrů severovýchodně od dnešního Mexico City, mělo na vrcholu svého rozkvětu možná i přes 100 000 obyvatel a patřilo k největším městům tehdejšího světa. Po roce 536 však Teotihuacán upadá, jeho nejdůležitější stavby jsou pobořeny a vypáleny.

Návrat prosperity

Výzkum ledovců ze švýcarských Alp prokázal, že v „temných časech“ raného středověku uvízla Evropa na celé století. Obrat k lepšímu nastal až kolem roku 640. Vrstvičky ledu vzniklé v této době obsahují silně zvýšené množství olova. Jeho částice se dostávaly do ovzduší při tavení rud, z nichž se získávalo stříbro. Se sněhovými vločkami padalo olovo na ledovce, které v silně ochlazeném klimatu nabývaly na mohutnosti. Výrazné navýšení produkce drahého kovu vypovídá o rostoucí potřebě nových mincí, a tedy o hospodářském oživení.

Vrstvičky ledu s ještě vyšším obsahem olova pocházejí z roku 660, kdy pokračující ekonomická konjunktura vedla k vyčerpání zdrojů zlata pro výrobu platidel a hlad po další měně bylo možné nasytit jen ještě vyšší produkcí stříbra. Ne náhodou právě v těchto časech vzniká velmi vlivná kasta kupců a obchodníků. Obsah olova v ledovcích signalizuje čilý obchod a hospodářskou prosperitu až do nástupu morové epidemie v roce 1349 známé jako černá smrt.

Zajímavá studie amerického historika Petera Peregrina publikovaná roku 2020 ve vědeckém časopise The Holocene ukazuje, že jak dopady sopečných erupcí na klima, tak i dopady klimatického výkyvu na společnost byly velmi různorodé. Někde průměrné teploty razantně poklesly, ale lidé se s tím vyrovnali bez významnějších potíží. Jinde naopak došlo k hlubokým společenským změnám i po slabším ochlazení. Záleželo zjevně na tom, jak zranitelné jednotlivé společnosti právě byly. Podobná série sopečných erupcí a klimatická změna může nastat kdykoli, a tak je namístě otázka, jak by asi obstálo ve zkoušce malou dobou ledovou současné lidstvo.

Představte si druh, kde samci vůbec neexistují – a přesto se úspěšně rozmnožuje už desítky tisíc let. Přesně takový případ představuje drobná sladkovodní rybka zvaná živorodka křížená (Poecilia formosa). Všechny jedince tohoto druhu tvoří samice, které rodí geneticky identické kopie samy sebe. A zatímco by se mohlo zdát, že jde o evoluční slepou uličku, opak je pravdou: tento druh prosperuje už zhruba 100 000 let.

Život bez sexu

Podle základních principů evoluce je pohlavní rozmnožování klíčem k dlouhodobému přežití druhů. Mísení genetické informace totiž zajišťuje rozmanitost, která pomáhá populacím odolávat nemocem a měnícím se podmínkám. Druhy, které se rozmnožují nepohlavně, by naopak měly postupně hromadit škodlivé mutace a nakonec vyhynout.

Živorodka křížená ale tuto teorii zjevně porušuje. Navzdory tomu, že se rozmnožuje nepohlavně, se jí daří přežívat mnohem déle, než by modely předpovídaly. Vědci přitom dlouho nechápali proč – podle odhadů by takový druh měl zaniknout už po zhruba 10 000 letech.

„Neposkvrněné početí“

Živorodky křížené sice samce ke svému životu formálně „potřebují“, ale jen velmi specifickým způsobem. Proces zvaný gynogeneze funguje tak, že samice se spáří se samcem jiného druhu, čímž se spustí vývoj vajíčka. Genetická informace samce se ale do potomstva vůbec nepropisuje.

Výsledkem jsou tedy opět pouze samice – a všechny jsou prakticky identickými kopiemi své matky. Tento způsob rozmnožování je u obratlovců extrémně vzácný, a ještě vzácnější je, když na něm druh závisí výhradně.

Tajemství přežití

Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature přináší překvapivou odpověď na dlouholetou záhadu. Ukazuje, že živorodky křížené mají schopnost odstraňovat a opravovat škodlivé genetické mutace, které by jinak jejich populaci postupně oslabovaly. Právě hromadění mutací je hlavním důvodem, proč jsou nepohlavní druhy považovány za evolučně nevýhodné. Živorodky křížené si ale zřejmě vyvinuly mechanismus, jak tento problém obejít – a tím si zajistily dlouhodobé přežití.

Původ tohoto zvláštního druhu sahá asi 100 000 let do minulosti. Živorodka křížená vznikla křížením dvou jiných druhů – samice živorodky mexické (Poecilia mexicana) a samce živorodky širokoploutvé (Poecilia latipinna). Zatímco většina takových mezidruhových spojení vede k neplodnému potomstvu, v tomto případě vznikl unikátní druh schopný klonování.

Od svého objevu v roce 1932 byla živorodka křížená prvním známým případem mezi obratlovci, který se dokáže rozmnožovat nepohlavně. Dnes známe i další podobné případy, například u varanů komodských nebo kladivounů, ale jen málokterý druh spoléhá na tento způsob výhradně.

Evoluční kouzlení

Objev schopnosti „genetické údržby“ u těchto ryb má širší význam. Naznačuje, že příroda může být mnohem flexibilnější, než si vědci dosud mysleli. Nepohlavní rozmnožování nemusí být nutně slepou uličkou – alespoň ne pro všechny organismy.

Živorodka křížená tak představuje fascinující výjimku z pravidla a zároveň připomínku, že evoluce si dokáže poradit i s těmi zdánlivě největšími omezeními.