Jestliže bychom hledali nejméně probádanou oblast leteckého válčení z období let 1914–1918, zcela jistě by vykrystalizovala blízká vzdušná podpora pozemních vojsk. Je to svým způsobem pochopitelné – výsledek jejich činnosti nebyl zdaleka tak spektakulární a okamžitě hmatatelný jako sestřel letounu, a tak vyznamenání a pozornost tisku patřily především stíhačům.

Hloubkové útoky na nepřátelské pozemní jednotky představovaly vysoce riskantní záležitost a jejich výsledky se daly jen těžko ověřit. Přesto však dosahovaly takového významu, že obě strany horečně hledaly vhodnou taktiku i účinnou leteckou techniku k jejich provádění. Němci i Britové k nim navíc přistoupili diametrálně odlišně a jako první je začal ve větším měřítku v létě 1917 provádět RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor).

Zrod ideje

Ačkoliv letci se pokoušeli aktivně bojovat s nepřátelskými pozemními silami již od počátku války, až léto roku 1916 přineslo zásadní změnu. Při britské ofenzivě na Sommě dosáhl RFC nad tímto bojištěm naprosté vzdušné převahy a udržel ji 10 týdnů. Jeho stíhačky vytlačily císařské stroje do bezpečné vzdálenosti a umožnily tak vlastním letadlům řídícím dělostřeleckou palbu působit téměř nerušeně. Součástí kampaně se stalo také první rozsáhlejší letecké bombardování, kdy Britové svrhli na velitelská a řídící centra nepřítele během prvních čtyř dnů bitvy na 6 000 kg pum.

Novinku představovalo též nasazení takzvaných kontaktních leteckých hlídek – jednalo se o akce průzkumných strojů v malé výšce. Jejich osádky se snažily zpřehledňovat situaci na bojišti a mezi oblaky kouře a prachu zjišťovaly podle barev stejnokrojů nebo smluvených signálů (světlic) přesné rozmístění vlastních a nepřátelských jednotek, což bylo nezbytné k efektivnímu řízení dělostřelecké palby. Zatímco královské letouny operovaly nad německými oddíly, začaly je často napadat palubními zbraněmi. 

Ačkoliv se v té době jednalo o zcela spontánní a nekoordinovanou činnost, přinesla důležitý poznatek o zranitelnosti pozemních sil vůči takové formě útoků. Polní opevnění nemělo proti palbě shora zdaleka takovou účinnost a v ještě horší situaci se mohli ocitnout vojáci v blízkém zápolí. „Létající kulomet“ se mohl přiřítit náhle a z jakéhokoliv směru, přičemž v útvarech pěchoty pochodujících do zákopů většinou napáchal strašlivé škody. Britové se v následujícím období pokusili tuto činnost uvést do praxe v širším měřítku.

Rodí se stíhací bombardér

Na jaře 1917 se začínaly objevovat nové, mnohem výkonnější stroje, které by úspěšné provádění bitevních náletů umožňovaly. Po katastrofickém neúspěchu Nivellovy ofenzivy však v téže době Francouzi rezignovali na vedení jakýchkoli dalších útočných operací, takže tuto úlohu na západní frontě v plné míře převzal Londýn. A protože hlavní smysl nasazení bitevního letectva spočíval zejména při předútokové přípravě, je tím vysvětleno, proč Francouzi tuto složku vzdušných sil příliš nerozvíjeli, zatímco Britové tomu naopak věnovali značnou pozornost. Neměli však v úmyslu vyvíjet pro tento účel novou kategorii letadel (či spíše nechtěli čekat na dokončení vývoje takového stroje) a raději se soustředili na efektivní využití stávajících typů. 

Dvoumístné letouny RFC se však pro obdobné úkoly nehodily – šlo povětšinou o neohrabané, pomalé, avšak velmi stabilní stroje. Jako takové sice našly uplatnění při řízení dělostřelecké palby a provádění fotografického průzkumu, avšak ne při bitevních ztečích.

Britové ale disponovali velkým množstvím stíhaček, a tak tyto úkoly připadly jim. Šlo do značné míry o logický krok, protože RFC nepraktikoval ochranu vlastních dvoumístných letadel formou přímých doprovodů. Stroje naopak operovaly poměrně volně v jim svěřeném úseku, odkud měly vytlačovat nepřátelské stroje až za linii německých pozorovacích balonů (asi 6 km za frontou), a tímto způsobem umožnit vlastním průzkumným strojům nerušenou činnost. K tomu ale velení potřebovalo značné množství stíhaček, a tak se nad vilémovskými jednotkami neustále proháněly skupiny rychlých, hbitých a dobře vyzbrojených letadel. Možnost jejich využití k bitevním útokům se tak přímo nabízela. 

Sbírání zkušeností

Velení královské armády naplánovalo na období jaro–podzim 1917 celou řadu na sebe navazujících ofenziv, přičemž nejprve došlo k pokusu o průlom u Arrasu (duben), po němž následovaly operace u Messines (červen) a u Yper (červenec). U Arrasu pak Britové 9. dubna vyzkoušeli novou taktiku, když stíhačky RFC dvakrát přelétly nad vlastní útočící pěchotou a palbou z kulometů ostřelovaly německé jednotky.

Druhého června u Messines se stíhači pokoušeli o něco podobného, ale tentokrát bitevní nálety souvisely s operacemi pozemních sil jen volně. Z šesti perutí velení vyčlenilo 14 pilotů, kteří dostali značnou volnost spolu s úkolem napadat jakékoliv jednotky, dělostřelecká či kulometná postavení nebo transportní vozidla, která objeví. Současně s tím probíhaly cílené útoky na nepřátelská letiště v prostoru probíhající ofenzivy. 

Spektrum cílů bylo skutečně široké, jak dokládá výkon pilota Royal Aircraft Factory S.E.5 z 56. perutě, poručíka Leonarda Barlowa. Nejprve zaútočil na německé letiště v Bissegemu, kde z výšky šesti metrů střílel do hangárů. Následně napadl blízký vlak, ve vesnici rozprášil vojáky pohybující se po hlavní ulici, načež si vzal na mušku další soupravy na nádraží. Odtud odletěl nad letiště Rekkem, kde spotřeboval zbytek munice palbou na odstavená letadla.

Útočné akce britských stíhaček začaly při spuštění ofenzivy za úsvitu 7. června a pokračovaly v intervalech po celý den. Než padla tma, RFC ztratil dva zničené stroje a stejný počet utrpěl poškození.

Smrt z nebes

Britové uplatnili nově nabyté zkušenosti hned při další ofenzivě, která začala 31. července u Yper. Novinku představovalo nasazení jednomístných stíhaček k bombardování (zejména proti letištím) s cílem udržet nepřátelské stroje na zemi. Královští piloti měli k dispozici po čtyřech dvacetiliberních (11 kg) Cooperových leteckých pumách. Na novou zbraň ale zpočátku hleděli s nedůvěrou, neboť měli obavy ze zhoršení letových vlastností stíhaček, ale bomby záhy prokázaly svou účinnost. 

Opakovala se taktika použitá u Messines, pouze v podstatně větším měřítku. Kromě předem stanovených útoků na německá letiště Britové opět napadali náhodné cíle. „Potulovali“ se nad německým zázemím a útočili na císařskou pěchotu v zákopech, jednotky na pochodu nebo soustředěné v lesích a vesnicích, kolony automobilů a koňských potahů, kulometná postavení či pozice dělostřeleckých baterií. Piloti obvykle prováděli zteče z výšky 60–180 metrů, mnohdy však klesali jen do 30 metrů nad zemí a ti nejodvážnější i níž. 

Příklad účinnosti jejich útoků lze ilustrovat zmařením pokusu o německý protiútok 15. srpna u lesíku Dix Huit. Osádka jednoho z průzkumných strojů v něm spatřila na 1 600 nepřátelských vojáků, jak se shromažďují a připravují k akci. Velení na místo okamžitě vyslalo tři letouny, které svou palbou zabránily protivníkovi zahájit postup, a zkázu následně dokonalo těžké dělostřelectvo. 

Diagnóza rakoviny bývá pro mnoho lidí okamžikem, kdy se svět obrátí vzhůru nohama. Vedle samotné léčby však pacienti často řeší i otázku, zda mohou vlastními silami zlepšit své vyhlídky. Má smysl změnit jídelníček? Začít cvičit? Přestat kouřit?

Podle rostoucího množství výzkumů zní odpověď jednoznačně: ano. Některé změny životního stylu mohou mít po stanovení diagnózy překvapivě výrazný dopad na délku i kvalitu života a v některých případech se jejich přínos blíží účinkům samotné onkologické léčby.

Ročně je ve Spojených státech diagnostikováno více než dva miliony nových případů rakoviny a žije zde přes 18 milionů lidí, kteří rakovinu prodělali. Právě u této skupiny se stále intenzivněji zkoumá, jakou roli hrají každodenní návyky po skončení či během léčby.

Zlozvyk, který výrazně zhoršuje prognózu

Nejdůležitější změnou, kterou může pacient po diagnóze rakoviny udělat, je přestat kouřit. Přesto to není jednoduché. Analýza více než 130 vědeckých studií zahrnujících přes 50 tisíc pacientů s rakovinou plic nebo nádorovými onemocněními hlavy a krku ukázala, že zhruba třetina z nich pokračovala v užívání tabáku i po stanovení diagnózy.

Zajímavé je, že počet kuřáků krátce po diagnóze obvykle klesá, což souvisí s probíhající léčbou. Jakmile však uplyne více času, část pacientů se ke kouření vrací.

Důsledky mohou být závažné. Pokračující kouření zvyšuje riziko vzniku druhého nádorového onemocnění, zhoršuje odpověď organismu na léčbu a zvyšuje pravděpodobnost nežádoucích účinků. Současně roste i riziko návratu původní rakoviny a úmrtí nejen na ni, ale i na další příčiny.
Výzkumy u pacientů s rakovinou plic a nádory hlavy a krku například ukázaly, že lidé, kteří po diagnóze přestali kouřit, měli téměř o 30 % vyšší šanci na přežití než ti, kteří v kouření pokračovali.

Méně je lépe

Podobně problematický je i alkohol. Data z amerického programu All of Us Research Program, který sledoval přibližně 15 tisíc dospělých s diagnózou rakoviny, ukázala, že téměř čtyři pětiny z nich alkohol nadále konzumovaly. Více než desetina překračovala doporučenou míru pití a téměř čtvrtina se účastnila epizod nadměrného pití.

Studie zaměřené na pacienty s poruchou užívání alkoholu zjistily, že pokračující konzumace souvisí s častějšími hospitalizacemi po stanovení diagnózy. U lidí s nádory horní části trávicího a dýchacího traktu – tedy například dutiny ústní, hltanu, hrtanu či jícnu – bylo navíc riziko vzniku dalšího nádorového onemocnění více než dvojnásobné oproti abstinentům.

Přestože dostupné důkazy naznačují, že omezení nebo úplné vysazení alkoholu zlepšuje prognózu, množství dat zatím není tak přesvědčivé jako v případě kouření.

Pohyb jako doplněk léčby

Ještě před několika desetiletími dostávali onkologičtí pacienti často doporučení hlavně odpočívat. Současné poznatky však ukazují, že pravidelná fyzická aktivita představuje důležitý doplněk léčby.

Cvičení během i po terapii pomáhá snižovat únavu, zlepšuje kvalitu života, podporuje svalovou sílu a pomáhá udržovat zdravou tělesnou hmotnost i složení těla. Navíc se ukazuje, že lidé s lepší fyzickou kondicí mají vyšší šanci na dlouhodobé přežití.

Pacientům podstupujícím chemoterapii nebo radioterapii odborníci doporučují být aktivní podle svých možností. Každý pohyb se počítá, zároveň je však důležité naslouchat vlastnímu tělu a v případě potřeby zátěž snížit.

Přínos pohybu potvrzuje rozsáhlá analýza 150 studií. U žen s rakovinou prsu vedla pravidelná fyzická aktivita ke snížení celkové úmrtnosti o 36 %. Riziko úmrtí přímo na rakovinu prsu se snížilo o 31 %.

Podobné výsledky byly zaznamenány i u mužů s rakovinou prostaty. Aktivní pacienti měli o 37 % nižší riziko úmrtí z jakékoli příčiny a o 27 % nižší pravděpodobnost úmrtí přímo v důsledku nádoru prostaty. Srovnatelné trendy vědci pozorují také u rakoviny plic a tlustého střeva.

Přesný mechanismus zatím není zcela objasněn. Jedna z hlavních hypotéz předpokládá, že pohyb posiluje schopnost imunitního systému rozpoznávat a ničit nádorové buňky. Současně snižuje chronický zánět a vytváří méně příznivé prostředí pro růst a šíření nádorů.

Doporučení vycházející z výzkumů jsou podobná jako pro běžnou populaci. Za minimální cíl lze považovat alespoň 150 minut středně intenzivní aerobní aktivity týdně, případně 75 minut intenzivního pohybu.

K tomu by se mělo přidat posilování hlavních svalových skupin nejméně dva dny v týdnu. Nemusí jít o vrcholový sport – významný přínos mohou mít i svižné procházky, jízda na kole nebo pravidelné cvičení doma.

Středomořský jídelníček boduje

Vedle pohybu se vědci zaměřují také na stravu. Nejvíce údajů pochází od pacientů s rakovinou prsu a kolorektálním karcinomem.

Významná studie WINS sledovala téměř 2 500 žen s časným stadiem rakoviny prsu po chirurgickém odstranění nádoru. Část účastnic přešla na dietu s nižším obsahem tuků, zatímco druhá skupina pokračovala ve svém běžném stravování. Po pěti letech měly ženy s upraveným jídelníčkem o 24 % nižší riziko návratu rakoviny. Vědci však upozorňují, že část efektu mohla souviset i s úbytkem hmotnosti.

Další analýza zahrnující více než 9 200 žen, které prodělaly rakovinu prsu, ukázala, že strava bohatá na ovoce, zeleninu a celozrnné produkty a současně chudá na červené maso, nasycené tuky a další zdroje nezdravých tuků snížila celkovou úmrtnost o 23 %.

Ještě výraznější výsledky byly zaznamenány u kolorektálního karcinomu. Pacienti, kteří se dlouhodobě drželi jídelníčku připomínajícího středomořskou dietu, snížili riziko úmrtí téměř o polovinu.

Zázračné diety zatím nemají oporu ve vědě

Popularita různých speciálních diet určených pro onkologické pacienty v posledních letech roste. Patří mezi ně například ketogenní dieta, nízkosacharidové režimy, půsty nebo různé takzvané funkční potraviny.

Podle systematického přehledu odborníků z Americké společnosti klinické onkologie však zatím neexistují dostatečně silné důkazy, které by potvrzovaly nebo naopak vyvracely jejich přínos. Současná data proto nepodporují tvrzení, že by tyto restriktivní přístupy zlepšovaly kvalitu života, omezovaly nežádoucí účinky léčby nebo přímo zvyšovaly kontrolu nad nádorovým onemocněním.

Návrat části kontroly do vlastních rukou

Rakovina je nemoc, která v lidech často vyvolává pocit bezmoci. Moderní výzkum však naznačuje, že pacienti nejsou odkázáni pouze na lékaře a léčebné postupy. Přestat kouřit, omezit alkohol, pravidelně se hýbat a zaměřit se na kvalitní stravu představují kroky, které mohou významně ovlivnit další průběh onemocnění.

Ačkoliv žádná z těchto změn nenahrazuje odbornou léčbu, dostupné důkazy ukazují, že mohou prodloužit život, snížit riziko návratu rakoviny a zlepšit celkovou kvalitu života. Pro mnoho pacientů tak představují možnost získat alespoň část kontroly nad situací, kterou jinak často vnímají jako zcela mimo svůj vliv.

Khol (nebo též kajal) je tradiční líčidlo na oči, které již velice dlouho používají lidé v severní Africe, na Blízkém východě nebo třeba v Africe, kvůli vytvoření iluze uhrančivého pohledu. Původně se vyráběl drcením minerálu galenitu (sulfid olovnatý) nebo antimonitu (sulfid antimonitý) a míchal se s popelem, kafrem, bylinkami a živočišnými tuky.

Starověcí Egypťané bývají často zobrazováni s černými linkami kolem očí, za něž vděčili právě kholu. Tento kosmetický přípravek se uchovával v malých nádobkách, které archeologové běžně nacházejí po celém Egyptě a Súdánu (Núbii), ale mimo tyto oblasti jsou naopak velice vzácné.

Egypťan v Yorku?

Před více než čtyřiceti lety, během vykopávek v letech 1983 až 1984 v anglickém Yorku, našli archeologové mezi předměty z antického smetiště i nenápadnou skleněnou lahvičku, datovanou do konce 2. století n. l. Až nedávno si ale archeoložka Hillary Coolová z organizace Barbican Research Associates všimla, že se lahvička nápadně podobá egyptské nádobce na khol. Podrobnější výzkum ukázal, že jde o první a dosud jediný známý exemplář svého druhu v římské Británii.

Již z dřívějška přitom existovala řadu důkazů o propojeních mezi Yorkem, okolními oblastmi římské Británie a Egyptem. Například velitel Claudius Hieronymianus nechal v Yorku postavit chrám zasvěcený Serapidovi, řecko-egyptskému božstvu. V Leicesteru zase archeologové objevili slonovinovou schránku zdobenou vyobrazením boha Anubise, který byl obzvláště oblíbený mezi římskými vojáky sloužícími v Egyptě.

Nálezy nádobek na khol napovídají, že nejspíš nešlo o žádné suvenýry, které by si lidé vozili do vzdálených provincií Římské říše nebo i dalších zemí. Zdá se, že to byly spíše velmi osobní předměty. Coolová se proto domnívá, že nádobka na khol nalezená v Yorku mohla být osobním majetkem vojáka, který byl buď přímo Egypťanem, nebo v Egyptě strávil delší dobu a osvojil si některé místní zvyky, včetně používání očních linek. Na smetišti se mohla ocitnout po jeho smrti nebo i pouhým omylem.

Výbuch, který minulý pátek otřásl floridským Cape Canaveral, neznamená jen technickou komplikaci pro firmu Jeffa Bezose. Může ovlivnit celý americký lunární program a výrazně posílit dominantní postavení SpaceX Elona Muska.

Pro NASA přitom představovala raketa New Glenn důležitou pojistku. Agentura totiž nechce spoléhat pouze na jediného soukromého dodavatele při návratu lidí na Měsíc. Právě konkurence mezi Blue Origin a SpaceX měla zvýšit šanci, že se Spojené státy vrátí na lunární povrch dříve než Čína. Nyní však jedna z hlavních alternativ doslova zmizela v plamenech.

Druhá cesta na Měsíc

Americký program Artemis počítá s vybudováním dlouhodobé lidské přítomnosti na Měsíci. Klíčovou součástí jsou přistávací moduly, které dopraví astronauty z oběžné dráhy na povrch a zpět. NASA proto podporuje hned několik soukromých firem.

Zatímco SpaceX vyvíjí lunární verzi své obří rakety Starship, Blue Origin pracovala na konkurenčním systému Blue Moon. Ještě před několika měsíci se zdálo, že Bezosova společnost začíná technologický náskok SpaceX postupně stahovat. Někteří odborníci dokonce připouštěli, že by mohla svého rivala předstihnout. Výbuch New Glennu však tuto možnost minimálně na nějaký čas odsunul.

Podle expertů je nyní mnohem pravděpodobnější, že NASA bude při návratu na Měsíc odkázána téměř výhradně na Starship. To je problém i proto, že ani Muskův projekt zatím neprošel bez komplikací. Poslední testovací let skončil několika poruchami motorů a americký Federální úřad pro letectví zahájil vyšetřování.

Ohnivá koule jako z dob studené války

Samotná exploze byla natolik mohutná, že ji někteří odborníci přirovnali k legendární havárii sovětské superrakety N1 z roku 1969. New Glenn byla během testu plně natankovaná, a obsahovala tak obrovské množství energie.

Na rozdíl od raket, které explodují během letu a mají už značnou část paliva spotřebovanou, se v tomto případě vzňaly prakticky celé zásoby pohonných látek. Výsledkem byla gigantická ohnivá koule, která rozsvítila noční oblohu nad Floridou a zanechala po sobě rozsáhlé škody.

Blue Origin zatím oznámila pouze to, že během statického zážehu došlo k „anomálii“. Zakladatel společnosti Jeff Bezos ujistil veřejnost, že nikdo nebyl zraněn, a slíbil, že firma obnoví provoz co nejrychleji.

Rok zpoždění? Možná i více

Mnohem větším problémem než samotná ztráta rakety je stav startovací rampy. Odborníci upozorňují, že Blue Origin nyní nečeká jen vyšetřování příčin havárie, ale také náročná obnova zničené infrastruktury. Podle odhadů může oprava trvat mnoho měsíců, v krajním případě i déle než rok. Společnost sice buduje druhou rampu, ta však zatím není připravena k provozu. Právě rychlost obnovy startovacích kapacit rozhodne o tom, jak velké zpoždění celý program utrpí.

Následky se mohou projevit i mimo oblast pilotovaných letů. New Glenn měla vynášet také satelity internetové sítě Project Kuiper, která má konkurovat systému Starlink společnosti SpaceX. Každý měsíc zdržení tak posiluje náskok Muskovy firmy nejen ve vesmíru, ale i na rychle rostoucím trhu satelitního internetu.

Muskův okamžik

Exploze přichází v době, kdy se Spojené státy snaží udržet náskok před Čínou v novém závodě o Měsíc. Američtí politici považují úspěch programu Artemis za strategickou prioritu a případné zdržení by mohlo mít i politické důsledky.

Paradoxně tak havárie Blue Origin posílila pozici firmy, která sama čelí technickým problémům. SpaceX se nyní stává prakticky nepostradatelným partnerem NASA a její význam pro americký kosmický program dále roste. Pokud se Blue Origin nepodaří rychle zotavit, může se z dnešního neúspěchu stát okamžik, kdy Elon Musk definitivně získal rozhodující převahu v novém kosmickém závodě.

Zda půjde jen o krátkodobé klopýtnutí, nebo o zlomový okamžik v boji o Měsíc, ukážou až následující měsíce. Jisté je jediné: v kosmonautice může jediný výbuch změnit plány celých států.

Mytologická Meluzína zapustila kořeny v mnoha evropských zemích. V českých pověstech se stala větrnou postavou, o níž se vypráví na řadě zámků, a proměnila se také v synonymum kvílícího větru. Jinde však mívá podobu krásné ženy s hadí či rybí polovinou těla, objevuje se na erbech a považuje se za ochránkyni různých šlechtických rodů.

Příběh je dnes už opravdu poměrně starý, v žádném případě se ovšem nejedná o původní lidovou pověst. Meluzínu stvořil francouzský autor Jan z Arrasu v roce 1393, a to na objednávku mecenášů Jana z Berry a Marie z Baru – vnoučat Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny – a také jejich bratrance, moravského markraběte Jošta. 

Kvílející paní z hradů a zámků

Historie o Meluzíně se sice odehrává na francouzském hradě Lusignan, ale celkový příběh pojal autor mnohem šířeji. Shrnul v něm nejrůznější pověsti z mnoha koutů Evropy a propojil je do jednoho obsáhlého vyprávění, jež nejen vysvětluje původ mnoha slavných šlechtických rodů – ale nepostrádá ani kouzla, prokletí, zrazené přísahy, milence, kterým není souzeno zůstat spolu, poklady ve skalách i bytosti, jež jsou člověkem jen napůl, a přesto mohou být dobré a šlechetné.

Nejdůležitější kouzelnou bytost představuje právě Meluzína, dcera skotského panovníka a čarodějky i neteř krále Artuše, stižená tajemnou kletbou. Zamiluje se do francouzského rytíře Raimondina a díky jejím kouzlům pak mohou žít na nádherném hradě, vlastnit rozsáhlé polnosti a vychovávat deset synků. Má to však jednu podmínku: Raimondin nesmí Meluzínu nikdy spatřit v sobotu.

Jak se dá čekat, muž sžíraný žárlivostí slib nakonec nedodrží, překvapí ženu v lázni a zjistí, že se ve zmíněný den mění napůl v hada. Následkem dalších událostí pak Meluzína rodinu opustí (přičemž s kvílením vzlétne), nicméně k dětem se pravidelně vrací a manželovi se zjeví tři dny před jeho smrtí.

Kniha si na královských dvorech získala ohromnou oblibu a její převyprávění se brzy dostalo i mezi negramotné obyvatelstvo. Dobrý příběh pak zakořenil jako novodobá legenda, jež se kvalitou nijak neliší od těch „skutečných“.

Švábi jsou překvapivě odolní a skutečně dokážou přežít i ztrátu některých částí těla – včetně hlavy. Zatímco pro obratlovce znamená dekapitace smrt, tělo švábů v takové situaci funguje dál: Mozek pro ně totiž není natolik zásadní, neboť mají decentralizovanou nervovou soustavu a jejich organismus řídí jednotlivé nervové uzly, tzv. ganglia. Dýchají navíc pomocí vzdušnic, tedy drobných trubic po stranách těla.

Šváb připravený o hlavu tak zvládne v jakémsi úsporném režimu teoreticky přečkat dny, a někdy i týdny. Jelikož však nemůže přijímat potravu ani vodu, nakonec uhyne. 

Touha někam patřit provází lidi od dob, co jsou lidmi. Stejně jako touha zařadit ostatní do škatulek a tím si mezilidské vztahy zjednodušit. Proto mají někteří lidé tak rádi horoskopy a jiní osobnostní testy od těch zábavných typu „jaká filmová postava jste“ až po psychologické, které ve své praxi využívají nejen psychologové, ale například také personalisté.

Jedním z nejoblíbenějších testů tohoto druhu je MBTI neboli Myers-Briggs Type Indicator. Lidi rozděluje do šestnácti osobnostních kategorií založených na studiích temperamentu Carla Gustava Junga, rozšířených o další specifikace jednotlivých osobností Isabel Briggsovou Myersovou.

Čtyři základní rysy

Osobnostní test MBTI rozděluje lidi podle jejich přístupu a jednání v konkrétních situacích. Vyhodnocení typu se skládá ze čtyř písmen, která představují nejvýraznější rysy člověka a jeho způsob přístupu ke vstřebávání informací, rozhodování a chování se ve společnosti.

Testování nejčastěji probíhá formou dotazníku, který obsahuje důkladně vybudovaný soubor otázek na lidské jednání v každodenních situacích. 

Metodika MBTI rozlišuje lidi podle čtyř základních osobnostních rysů: Introverze (I) versus Extroverze (E), Smysly (S) versus Intuice (N), Myšlení (T) versus Cítění (F) a Usuzování (J) versus Vnímání (P). Každý člověk má podle této teorie čtyři dominantní rysy (vždy jeden z protikladů), které dohromady vypovídají o jeho osobnosti, kariérních předpokladech, ale také jednání v rámci milostných a obecně mezilidských vztahů. 

Rodinná posedlost

Metodika MBTI je nejpoužívanější a nejstudovanější systém osobnostního zařazení. Dnešní podoba tohoto systému je prací především Isabel Briggsové Myersové, která mu zasvětila celý svůj život. Jeho základ vytvořila už její matka Katharine Cooková Briggsová, pedagožka, která jako první vyvinula testovací metodu, jež měla dětem pomoci určit, jakým směrem se vydat po kariérní stránce, a tím jim zajistit spokojený život.

K prvnímu zásadnímu přelomu však došlo, až když se k ní ve studiu osobností přidala právě Isabel. Tu začala tato metodika zajímat poté, co se seznámila se svým budoucím manželem, jenž ji fascinoval svou odlišností od ostatních lidí, které znala. Isabela byla podle své budoucí typologie téměř dokonalým protikladem svého manžela. O něco později, kolem roku 1920, objevila Katharine Jungovu knihu „Psychologické typy“, od které se výzkum obou žen odrazil a dalších deset let intenzivně pokračoval.

Každému, co jeho jest

Dalším milníkem se pro Isabel a rozvoj MBTI stala druhá světová válka. Isabel frustroval pohled na lidi, kteří chtěli pomáhat válečnému úsilí, ale vybírali si úkoly jdoucí proti jejich přirozenosti. Věřila, že by typologie mohla těmto lidem práci usnadnit a především zefektivnit. To se jí podařilo, když si její práce všiml jistý Edward Hay, který pracoval na úřadě pro správu cen, kde se podílel na řešení problémů s řízením a provozem. Právě Hay tehdy Isabelu pověřil, aby mu pomocí svého „testu na třídění lidí“ pomohla. 

Po Isabelině smrti nad MBTI převzala záštitu její dlouhodobá přítelkyně Mary McCaulley. Respektovaná doktorka se specializací na klinickou psychologii viděla v typologii cenný nástroj a bojovala za jeho uznání v oficiálních kruzích, což se jí nakonec podařilo, a právě díky ní je dnes MBTI natolik rozšířeno.

Prapůvod soubojů muže proti muži lze hledat již v antice, kdy podle starých tradic vyslala každá znesvářená strana jednoho šampiona, aby se s protivníkem utkal na smrt. Někdy střetnutí celý konflikt vyřešilo, jindy se stalo pouze jakousi „předehrou“ k následující bitvě, přičemž dávalo znamení, na kterou stranu se přikloní bohové. Již v Bibli se také dočteme o legendárním souboji Davida a Goliáše, Homérova Iliada zas dramaticky popisuje utkání Achilla s Aiásem a Hektorem. 

Móda z Francie 

Ve středověké Evropě „tradice“ pokračovala v podobě oblíbených rytířských klání, opravdovou módou se však bitvy o čest staly až po roce 1526. Tehdy se schylovalo k duelu samotných panovníků Francie a Španělska, když František I. Francouzský vyzval španělského a římského krále Karla V. 

Ačkoliv nakonec k potyčce mezi monarchy nedošlo, popularita osobního vyřizování účtů chladným ostřím (na rozdíl od manévrů celých armád) rychle rostla: Jen ve Francii tak údajně v době vlády Jindřicha IV. zemřelo za pouhých deset let neuvěřitelných deset tisíc vysoce postavených mužů. Král pak souboje oficiálně zakázal. Nicméně ještě za Ludvíka XIV., tedy od poloviny 17. století do počátku 18. věku, skončil smrtí osobní konflikt asi čtyř tisíc příslušníků francouzské šlechty.

Na americké pobřeží pronikly duely s prvními evropskými osadníky, přičemž na Jihu zakořenily podstatně pevněji než na Severu. Na poli cti tam střelným prachem bojovali především právníci a politici, pro něž dobrá pověst znamenala všechno. 

Jen do první krve 

Při soubojích se dobrovolně střetávali ozbrojení muži, aby bránili svou čest a prokázali tak, že si jí cení víc než vlastního života. Většinou však nebylo cílem protivníka zabít, nýbrž mu udělit lekci a očistit vlastní jméno. Souboje tudíž často končily „s první krví“, například když jeden ze soupeřů zasáhl rameno druhého, nebo po vypálení jediného náboje, i když nikdo z účastníků nebyl zasažen. Navíc muži často mířili na méně zranitelná místa, třeba na nohy. 

Asi jen pětina duelů končila smrtí, míra cílené brutality však závisela na tom, jak moc byla čest dotyčného pošramocena. Při větších urážkách se hranice „první krve“ značně překračovala a nejvážnější spory završila i smrtelná rána. 

Šavle, pistole, balony

U soubojů asistovali tzv. sekundanti, přátelé obou účastníků. Nejprve se snažili spor ukončit smírem, a pokud už ke střetu došlo, vyjednávali jeho podmínky: u pistolí například vzdálenost pro vypálení a počet výstřelů. Účastníci mohli mít i jiné zbraně, třeba šavle či okované hole – fantazii se meze nekladly: Například v Paříži se bojovalo i s kulečníkovými koulemi, a dokonce v horkovzdušných balonech. Podmínkou však bylo využití co nejpodobnějších prostředků, a proto není divu, že se ze sériově vyráběných zbraní určených pro duely stal ve druhé polovině 18. století výnosný byznys. 

Vzdálenost při střelbě činila obvykle padesát metrů, s šavlemi se bojovalo do první krvavé rány nebo do „zneškodnění“ protivníka. Zpočátku představovaly duely o čest výsadu šlechty (především důstojníků), v době romantismu se však rozšířily i mezi měšťany a studenty. Ačkoliv je oficiálně zakazovala jak církev, tak právo mnohých států, hlavně v důstojnických kruzích se pokládaly za povinnost. Například v německých a rakouských zemích se tak běžně odehrávaly až do první světové války – jako ilegální se ovšem většinou konaly v ranních hodinách a na odlehlém místě. 

Naši předci se s oblibou křížili se svými blízkými příbuznými neandertálci. Kvůli tomu mají neafrické populace lidí asi 2 procenta genomu z neandertálské DNA. Obyvatelé Oceánie mají v genomu navíc ještě asi 2 až 4 % DNA zděděné po denisovanech. Tyto genetické sekvence ovlivnily řadu biologických vlastností, včetně fungování imunitního systému. Vědci například zjistili, že neandertálská DNA pomáhá s obranou proti RNA virům.

Její role v obraně proti DNA virům ale dosud zůstávala z velké části neprostudovaná. Michael Dannemann z univerzity v estonském Tartu a jeho spolupracovníci nedávno prozkoumali vliv archaické DNA neandertálského původu, na virovou nálož DNA virů u lidí. Badatelé analyzovali sekvence virů nalezené v genomických datech účastníků UK Biobank a zjišťovali, zda neandertálská DNA souvisí s přítomností nebo množstvím běžných DNA virů.

Neandertálská DNA a virová nálož

Výsledky výzkumu, který uveřejnil odborný časopis Genome Biology and Evolution, ukázaly, že vztah mezi neandertálskou DNA a DNA viry je oproti vztahu s RNA viry spíše opačný. Viry jako je například virus Epstein-Barrové (EBV), lidský herpesvirus 7 (HHV-7) nebo aneloviry vytvářejí větší virovou zátěž v lidech, kteří mají v genomu více neandertálské DNA.

Jde přitom o DNA viry, které jsou v lidské populaci velmi rozšířené a často vytvářejí chronické infekce. Přestože tyto viry většinou nezpůsobují žádné příznaky, množství jejich DNA v organismu může podle vědců souviset s tím, jak účinně je imunitní systém dokáže držet pod kontrolou.

Výzkumníci současně zdůrazňují, že negativní dopady neandertálské DNA u dnešních lidí neznamenají, že to byl problém i pro samotné neandertálce.

„Viry se vyvíjejí mimořádně rychle,“ upozorňuje Dannemann. „Prostředí plné patogenů, kterému čelili neandertálci před desítkami tisíc let, se dramaticky lišilo od toho dnešního. Sekvence DNA, které dnes zvyšují virovou nálož, ji kdysi mohly naopak snižovat.“

Na podzim roku 1965 již byla válka ve Vietnamu v plném proudu. Intenzivní boje mezi vojáky jižního a severního Vietnamu (kteří podporovali komunistické povstalce z Vietkongu) probíhaly hlavně v oblasti Centrální vrchoviny severovýchodně od Saigonu. Vedlo tudy pouze několik sjízdných cest, což vyhovovalo komunistickým jednotkám, protože jihovietnamská armáda potřebovala cesty pro vedení regulérního stylu boje více než protivník.

Severovietnamci chtěli v tomto prostoru zahájit hlavní ofenzivu s cílem rozpůlit jižní Vietnam a ve stejné době také velení americké armády začalo uvažovat o vyzkoušení své nové aeromobilní taktiky.

Šlo o to, aby se za pomoci velkého množství vrtulníků přepravilo na vhodné místo – třeba i hluboko v nepřátelském týlu – několik set vojáků. Ti zde měli svést bitvu s výhodou okamžiku překvapení a za vydatné pomoci vlastního letectva, jež mělo nahradit těžké zbraně, které se nedaly vrtulníky přepravit. K tomuto účelu drželi Američané v oblasti 1. jízdní aeromobilní divizi, jež disponovala 440 vrtulníky, které dokázaly přemístit až 2 500 plně vyzbrojených pěšáků.

Součástí divize byla i jednotka s dlouhou tradicí – 7. jízdní pluk. Tomu kdysi velel slavný George Custer, který se roku 1876 utkal u Little Bighornu s indiány. Původní obyvatelé Ameriky tehdy jeho muže do posledního pobili a nyní Američanům hrozilo totéž.

Vrtulníky přistávají

V neděli 14. listopadu po svítání bylo na 450 mužů 7. jízdního pluku pod velením podplukovníka Hala Moora připraveno k akci. V 10.48 se první vrtulníky dotkly země na vyhlédnuté ploše (označované jako X-Ray) v údolí Ia Drang. Boční střelci spustili preventivní palbu na stromy a do vysoké trávy. Výsadek nemohl uniknout pozornosti nedaleko působícím jednotkám Severovietnamců. Šlo o 33. a 66. pluk pod velením generála Chu Huy Mana, které okamžitě vyrazily na pěší pochod k místu přistání.

Krátce po výsadku Američané, kteří měli v tu chvíli na pláni 75 mužů, zajali dezertéra, který jim prozradil, že se asi dva kilometry odsud nachází na 1 600 nepřátel. Postupně však dorazilo všech 450 amerických vojáků a pár minut po dvanácté na ně nepřítel zahájil palbu. Muži ppplk. Moora zaujali obranná postavení okolo přistávací zóny a snažili se ochránit na zemi takřka bezbranné vrtulníky. Pokud by se je podařilo nepříteli zničit či přerušit jejich přistávání, byl by asi osud Američanů na X-Ray zpečetěn.

První padlí

Krátce po dvanácté začala vpřed postupovat 2. četa poručíka Henry Herricka o 27 mužích. Po několika minutách narazila na skupinu nepřátel, kteří se otočili a dali se na útěk. Herrickova četa se při pronásledování vzdálila od zbytku praporu zhruba 90 metrů. Vojáci doběhli na mýtinu, kde u obřího mraveniště stálo kolem 20 Severovietnamců. Propukla zuřivá přestřelka a Herrick za chvíli vysílačkou ohlásil, že se nepřítel přibližuje už i zprava a zleva. 

Dostal rozkaz stáhnout se, houstnoucí palba ho však přibila k zemi. Proto jeho četa začala na malém vršku na mýtině budovat asi pětadvacetimetrový obranný perimetr. Několik vojáků však zůstalo mimo něj včetně seržanta Clyde Savageho, který se ale k němu posléze probil s granátometem v jedné ruce a s doruda rozpálenou pistolí v druhé. Tento přesun se však nepodařil ani jednomu ze čtyř kulometčíků jeho čety – všichni padli. 

Četa v obklíčení 

Velitel operace pplk. Moore si uvědomoval, v jak obtížné situaci se odříznutí vojáci nacházejí, a tak z X-Ray zorganizoval záchrannou výpravu. Zde však již také propuklo opravdové peklo, a i když vojáci vyrazili po zvuku palby a snažili se, postoupili k Herrickově četě jen na vzdálenost 75 metrů, dál to prostě nešlo. Obklíčená četa zatím ztratila dalších pět padlých a zahynul i její statečný velitel, který dostal zásah do boku – kulka jím prošla skrz. Než vydechl naposledy, předal velení seržantovi Carlu Palmerovi, ale i jej si bohužel brzy našla nepřátelská střela a velení přebral velitel 2. družstva. Toho však zabil zásah do hlavy a velení převzal velitel 3. družstva seržant Savage. Ten pomocí vysílačky upřesnil jejich polohu a zařídil dělostřeleckou podporu.

Dopady granátů vytvořily kruhový perimetr, místy vzdálený pouhých 20 metrů od pozic odříznuté čety! Ta sice do té doby měla osm mužů mrtvých a 13 zraněných, přesto však dál odhodlaně držela své pozice.

V 16.20 vyrazila na pomoc další skupina amerických vojáků, ale ani ta nedošla moc daleko, protože ji zastavila těžká kulometná palba. Právě tehdy si poručík Marm vysloužil Kongresovou medaili cti, když pomocí granátometu zničil postavení Severovietnamců. Zastřelil jich prý 12, ale sám utržil těžké zranění krku a čelisti. I tento pokus o vyproštění byl ale nakonec neúspěšný.

S příchodem soumraku se podařilo z X-Ray za pomoci vrtulníků evakuovat všechny raněné a Moore provedl obhlídku celého obranného perimetru. Boje se na chvíli utišily a velitel plánoval na ráno další pokus probít se k četě poručíka Herricka. Té se podařilo na místě přečkat noc, přestože nepřítel na její postavení podnikl tři zteče. Než ale jednotky z X-Ray mohly ráno vyrazit na pomoc, Severovietnamci na ně udeřili.

Na vzletovou oblast začaly pršet střely z raketometů a minometů a nepřítel zaútočil ze všech stran. Někde pronikl i přímo do perimetru a došlo na boj muže proti muži. Kulometčík Willard Parish po vystřílení munice svého kulometu M60 musel tasit pistoli a pálil na Severovietnamce z několika metrů.

Po odražení útoku kolem něj leželo 12 mrtvých nepřátel a on později obdržel Stříbrnou hvězdu (Silver Star Medal). Pod palbu se dostalo i velitelské stanoviště velitele operace pplk. Moora a zranění utrpěl i radista přímo vedle něj. Moore musel nechat odvysílat kód Zlomený šíp, který znamená, že americké jednotce bezprostředně hrozí porážka. 

Letectvo zasahuje 

Kolem osmé hodiny nařídil Moore odpálit barevné dýmovnice, aby mohlo letectvo a dělostřelectvo lépe rozeznat pozice obranného perimetru. Rakety a granáty začaly dopadat jen 50 až 100 metrů od vlastních pozic. Jeden stíhací bombardér F-105 ale omylem svrhl dvě napalmové bomby na americké pozice. Několik mužů utrpělo popáleniny a byla zničena i část pracně dopravené munice.

Teprve po deváté hodině útoky nepřátel ustaly a na X-Ray začaly přistávat vrtulníky s posilami. Nejhorší nebezpečí pominulo, zahynulo však 42 amerických vojáků a dalších 20 utržilo zranění.

Nově příchozím se naskytl obraz naprosté zkázy a jeden z nich výjev později popsal: ,,Všude byla těla Američanů a Severovietnamců. Mnoho mrtvých nepřátel obklopovalo velitelskou pozici čety. Jeden mrtvý voják byl zakleslý s mrtvým vojákem severovietnamské armády, měl ruce kolem jeho krku. Mrtvoly nepřátel, části jejich těl a jejich zbraně se válely všude kolem perimetru. Všude se nacházely krvavé stopy a důkazy toho, že mnoho těl bylo odtaženo.“

Další pokus

Pplk. Moore zkonsolidoval své síly a rozhodl se provést další pokus o vyproštění obležené čety poručíka Herricka. Krátce po poledni záchranná jednotka vyrazila. Postupovala velmi opatrně, a kdykoli se dostala pod palbu, přivolala na pomoc letectvo, nebo na nepřátelský odpor navedla vlastní dělostřelectvo. Velkou pomocí byly hlavně nízko nad zemí se držící A-1 Skyraidery.

Stroje ověšené neřízenými raketami a bombami s napalmem létaly velmi nízko nad džunglí a zasahovaly cíle s chirurgickou přesností. Jeden z těchto odolných letounů přesto během bitvy srazila z oblohy nepřátelská palba. Jeho pilot zahynul a vrak skyraideru pak rozmetala salva raket z amerického bitevního vrtulníku. 

Četa je zachráněna 

Pod ochranou letadel tedy záchranná výprava postupovala k odříznuté četě a brzy narazila na mýtinu s obřím mraveništěm. Zde ležel jeden z padlých kulometčíků stále ještě s pistolí v ruce. Pak konečně nalezli četu, které stále velel seržant Savage. Někteří jeho muži se prý v tomto okamžiku rozplakali. Útoky nepřátel zcela ustaly a podařilo se důkladně prohledat oblast a nalézt většinu padlých. I ty se pak podařilo dopravit na přistávací zonu X-Ray.

Na ní Američané strávili ještě jednu noc, kdy na ně po půlnoci nepřítel dvakrát neúspěšně zaútočil. Nad oblastí v noci stále kroužila americká letadla a osvětlovala bojiště světlicemi. Za svítání proběhl poslední severovietnamský útok, i ten se však podařilo odrazit. Pak letectvo uskutečnilo rozsáhlý úder na okolí a po něm se američtí vojáci vydali na průzkum. Došlo jen k několika menším přestřelkám a vypadalo to, že se protivník stáhl. Na místě zůstalo mnoho nepřátelských zbraní, které vojáci sebrali a později je ženisté zničili výbuchem.

Bitva skončila a kolem 15.00 začaly vrtulníky odvážet příslušníky 7. jízdního pluku z oblasti. Výsledky střetu byly velmi rozporuplné. Američané přišli o 237 padlých, 258 raněných a 4 nezvěstné. Severovietnamci dnes udávají, že měli 559 padlých a 669 zraněných. To však nezní příliš pravděpodobně, neboť po bitvě se našlo 1 064 těl. Je proto možné, že severovietnamský údaj zahrnuje jen vojáky, a ne příslušníky Vietkongu. Ve skutečnosti operace nepřinesla žádné větší výsledky, neboť poté, co vrtulníky odlétly, oblast znovu obsadili severovietnamští vojáci.