Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) zachytil jednu z nejpodivuhodnějších mlhovin vůbec – oblak plynu a prachu, nápadně připomínající obří mozek uzavřený v průsvitné lebce. Tento objekt, oficiálně označovaný jako PMR 1, si díky svému vzhledu vysloužil přezdívku „Obnažená lebka“ (anglicky Exposed Cranium Nebula).

Vesmírná mozkovna

PMR 1 patří mezi tzv. planetární mlhoviny – což je trochu matoucí název, protože s planetami nemají nic společného. Jde o poslední fázi života hvězdy podobné Slunci. V této fázi hvězda odhazuje své vnější vrstvy do okolního prostoru, čímž vytváří nádherné, často symetrické struktury.

Tato konkrétní mlhovina se nachází asi 5 000 světelných let daleko v souhvězdí Plachet a její velikost dosahuje přibližně 3,2 světelného roku – tedy srovnatelně s rozsahem naší Sluneční soustavy až k okraji Oortova oblaku.

Záhada umírající hvězdy

Planetární mlhovinu PMR 1 astronomové znají už téměř 30 let. Přesto je ale pro vědce záhadou. Uvnitř mlhoviny se nachází umírající hvězda, která vyvrhuje hvězdný materiál a postupně tvoří tvar mlhoviny. Vědci si ale nejsou jistí tím, o jaký druh hvězdy vlastně jde.

Pozorování naznačují, že centrální hvězda prudce ztrácí hmotu a vyvrhuje materiál v protilehlých směrech. Tyto výtrysky pravděpodobně vytvářejí i charakteristickou tmavou „štěrbinu“ uprostřed mlhoviny.

Jedna z teorií, založená na starších měřeních spektra, naznačuje podobnost s tzv. Wolf-Rayetovou hvězdou. Tyto hvězdy patří mezi nejextrémnější ve vesmíru – jsou velmi horké, masivní a zářivé. V závěru života ztrácejí hmotu obrovskou rychlostí prostřednictvím silných hvězdných větrů, což vede k dramatickým a vizuálně ohromujícím strukturám.

Celá věc má ale háček. Ostatní pozorování spíše naznačují, že jde o mnohem menší hvězdu, podobnou našemu Slunci. Takové hvězdy končí klidněji – odhodí své vnější vrstvy a jejich jádro se zhroutí do podoby hustého a kompaktního bílého trpaslíka.

Jak je možné, že data ukazují na dvě tak odlišné interpretace? Jedním z možných vysvětlení je existence vzácné třídy hvězd: objektů, které se chovají jako Wolf-Rayetovy hvězdy, ale ve skutečnosti jde o odkrytá jádra hvězd podobných Slunci. Jinými slovy – může jít o hvězdu, která „předstírá“, že je mnohem větší a divočejší, než ve skutečnosti je. Pokud je tato hypotéza správná, PMR 1 by mohla být důležitým klíčem k pochopení přechodných fází hvězdného vývoje.

Anebo… je to prostě něco úplně jiného. Vědci sice pracují s daty a teoriemi, ale vesmír nás často překvapuje. Ať už je pravda jakákoli, jedno je jisté: PMR 1 patří mezi nejpůsobivější ukázky toho, že i smrt hvězdy může vytvořit něco nečekaně krásného – i když možná i trochu znepokojivého.

Zhruba 24–30 cm dlouhá vakoveverka létavá (Petaurus breviceps) žije výhradně na stromech a pohybu přes nebezpečný prostor na zemi, kde může být napadena predátory, se vyhýbá díky schopnosti létat.

Mezi předními a zadními končetinami má na každé straně blány volné kůže, které dokáže při skoku ze stromu na strom napnout a plachtit na vzdálenost padesáti i více metrů. Svůj let přitom řídí pohyby nohou, čímž vhodně zakřivuje nosnou „plachtu“ a pohyby ocasu.

Vakoveverky žijí v lesích, kde mohou najít vhodný zdroj potravy, kterým jsou drobní obratlovci a zejména sladká šťáva určitých druhů eukalyptů, akácií a kaučukovníků. Jde o noční živočichy, kteří za tmy dobře vidí díky velkým očím. V nočním lese je pro jejich orientaci zásadní i bystrý sluch a otočné uši, kterými dokáží lokalizovat kořist nebo blížící se hrozbu.

Image

Čtěte také

Život na půl plynu: Smrtelně roztomilý outloň váhavý

Když 26. dubna 1986 krátce po jedné hodině ranní explodoval reaktor číslo 4 v Černobylské jaderné elektrárně, svět se náhle ocitl tváří v tvář nejhorší jaderné katastrofě v dějinách. Bezprostředně si vyžádala desítky životů z řad pracovníků elektrárny a zasahujících jednotek, v dlouhodobém horizontu pak tisíce dalších. Jedním z těch, kteří stáli přímo uprostřed dění, byl Alexandr Fjodorovič Akimov – nenápadný, ale klíčový muž noční směny.

Osudná noc v řídicím sále

Akimov, rodák z Novosibirsku, patřil ke vzdělaným a zkušeným energetikům své generace. V roce 1984 převzal funkci vedoucího směny reaktoru číslo 4 a o dva roky později se ocitl v centru událostí, které změnily svět.

V noci z 25. na 26. dubna měl jeho tým provést bezpečnostní test, jenž měl ověřit schopnost turbíny krátkodobě dodávat energii při výpadku proudu. Rutinní procedura se však během několika minut proměnila v katastrofu. Ve chvíli, kdy se reaktor začal chovat nestabilně, Akimov rozhodl o jeho nouzovém odstavení. Místo očekávaného uklidnění ale následoval prudký nárůst výkonu způsobený konstrukční vadou reaktoru typu RBMK. Dvě exploze pak roztrhaly aktivní zónu a otevřely cestu masivnímu úniku radiace.

Boj s neviditelným nepřítelem

V prvních minutách po výbuchu panoval v řídicím sále chaos a nejistota. Akimov zpočátku odmítal uvěřit, že by mohlo dojít k úplnému zničení reaktoru. Hlásil nadřízeným, že situace je pod kontrolou – reakce, která nebyla v tehdejším sovětském systému ničím neobvyklým. Přiznat rozsah katastrofy totiž znamenalo nést obrovskou osobní i politickou odpovědnost. Jenže realita se brzy nedala přehlédnout. Radiace začala působit a rozsah škod byl zřejmý. Iluze o zvládnutelné situaci se rychle rozpadla.

Navzdory smrtelnému riziku Akimov neopustil své stanoviště. Spolu s kolegy, včetně inženýra Leonida Toptunova, se pustil do zoufalého boje o zmírnění následků katastrofy. Jejich cílem bylo ochladit odkryté reaktorové jádro a zabránit dalšímu šíření požáru.

V úspěšné minisérii HBO si Alexandra Akimova zahrál Sam Troughton a jeho kolegu Toptunova Robert Emms. (zdroj videa: YouTube/HBO)

Hodiny manuálně otevírali ventily a pumpovali vodu do reaktoru, opakovaně vstupovali do silně ozářených prostor a snažili se získat kontrolu nad situací. Jejich těla však postupně selhávala – kůže se zbarvovala do červenohněda, dostavovala se nevolnost a vyčerpání. Přesto odmítli odejít.

Svědectví pamětníků zachycují nejen fyzické utrpení, ale i psychický stav mužů, kteří si uvědomovali, že čelí něčemu, co nedokážou zastavit. „Všechno jsme udělali správně… tak proč?“ opakoval si Akimov.

Nemoc bez naděje

Během několika hodin bylo zřejmé, že Akimov obdržel smrtelnou dávku radiace. Odhady hovoří o 15 až 20 grayích – přičemž dávka kolem 4 grayů bývá pro člověka fatální. Nejprve byl převezen do nemocnice v Pripjati, později do specializovaného zařízení v Moskvě.

Zpočátku ještě komunikoval s rodinou a snažil se působit klidně, jeho stav se však rychle zhoršoval. Lékaři zvažovali i experimentální postupy, včetně transplantace kostní dřeně, ale bez úspěchu. Alexandr Akimov zemřel 10. května 1986 ve věku pouhých 33 let.

Viník, nebo oběť systému?

Bezprostředně po katastrofě se sovětské úřady snažily najít konkrétní viníky. Akimov a jeho kolegové byli obviňováni z chyb během testu a hrozilo jim trestní stíhání. Ironií osudu je, že právě jeho smrt ho pravděpodobně uchránila před soudem.

Přestože pozdější vyšetřování ukázalo, že hlavní příčinou katastrofy nebylo individuální selhání, ale konstrukční nedostatky reaktoru a systémové chyby, hlavní protagonisté byli odsouzeni k tvrdým trestům za hrubé porušení bezpečnostních předpisů, nedbalost a neřízené provedení experimentu, které vedlo k explozi reaktoru.

Ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov byl shledán vinným z neschopnosti zajistit bezpečný provoz a hrubé nedbalosti. Hlavní inženýr Nikolaj Fomin podle soudu podepsal povolení k testu, i když k němu nebyly splněny bezpečnostní podmínky. Za hlavního iniciátora riskantního experimentu byl označen provozní zástupce hlavního inženýra Anatolij Ďatlov. Všichni tři byli odsouzeni k 10 letům odnětí svobody v pracovním táboře.

Nepodmíněné tresty si kromě nich vyslechli také náčelník směny Boris Rogoškin (5 let), náčelník reaktorového cechu Alexandr Kovalenko (3 roky) nebo inspektor Gosatomnadzoru Jurij Lauškin (2 roky).

Většina odsouzených byla propuštěna po odpykání přibližně poloviny trestu, a to převážně ze zdravotních důvodů (vysoké ozáření) nebo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu. Jurij Lauškin ve vězení zemřel.

Aleksandr Akimov souzen být nemohl a dnes je vnímán v poněkud jiném světle. Ne jako viník, ale jako člověk, který v extrémní situaci jednal podle svého nejlepšího vědomí a snažil se zabránit ještě větší katastrofě.

Jeho příběh připomíná, jak tenká je hranice mezi osobní odpovědností a selháním systému – a jak vysokou cenu mohou lidé zaplatit za rozhodnutí učiněná během několika osudových minut.

Archeologové v oblasti dnešního Izraele narazili na drobný, ale mimořádně výmluvný artefakt: olověnou střelu z praku starou přibližně 2 000 let. Na první pohled nenápadný předmět v sobě nese překvapivě ostrý vzkaz – ironické a zároveň hrozivé „Pouč se!“. Tento nápis, vyrytý v řečtině, představuje unikátní příklad dávného „psychologického boje“, kombinujícího humor s výhrůžkou.

Město Hippos a jeho obránci

Střela byla objevena v ruinách starověkého města Hippos (také známého jako Sussita), ležícího nedaleko Galilejského jezera. Toto město patřilo do svazku deseti helénistických měst zvaného Dekapolis, která vznikla po výbojích Alexandra Velikého a později sloužila jako důležitá opěrná linie římské říše na jejím východním okraji.

Podle archeologů pochází střela pravděpodobně od obránců města. Obyvatelé Hipposu, kteří mluvili řecky, ji zřejmě vystřelili z hradeb na útočníky přicházející po nedaleké cestě. Vzkaz „Pouč se!“ tak mohl být doslova poslední věcí, kterou nepřítel viděl – nebo alespoň tou, která ho zasáhla.

Praky byly ve starověku překvapivě účinnou zbraní. Přestože šlo o jednoduchý a levný nástroj, zkušený střelec dokázal zasáhnout cíl až na vzdálenost kolem 300 metrů. Olověné střely, jako je ta z Hipposu, byly navíc relativně snadné na výrobu – roztavený kov se jednoduše nalil do formy.

Konkrétní nalezený exemplář má tvar připomínající citron, měří asi 3,2 centimetru a původně vážil kolem 45 gramů. Jedna jeho strana je zdeformovaná silným nárazem, což svědčí o tom, že byl skutečně použit v boji.

Poselství ze starověkého bojiště

Zvláštností tohoto nálezu je právě vyrytý nápis. Řecké slovo „ΜΑΘΟΥ“ lze chápat jako rozkaz – „uč se“ nebo „vezmi si ponaučení“. Archeologové ho interpretují jako sarkastické „Pouč se!“, adresované nepříteli.

Podobné střely s nápisy nejsou úplnou neznámou – často nesly jména bohů, vojevůdců nebo různé symboly, které měly střele dodat magickou sílu. Někdy se objevují i krátké posměšné vzkazy typu „chyť to“ nebo „ochutnej“. Nález z Hipposu je však první svého druhu s takto explicitním „výchovným“ tónem.

Během více než čtvrt století vykopávek bylo v Hipposu nalezeno celkem 69 olověných střel, ale pouze tato jediná nese nápis. Mohla být použita v některé z bitev helénistického období, například během bojů mezi Ptolemaiovci a Seleukovci na přelomu 3. a 2. století př. n. l. Právě tehdy se oblast stala dějištěm mocenských střetů mezi nástupnickými státy po Alexandru Velikém. Město Hippos vzniklo až poté, co Seleukovci oblast ovládli – a zřejmě od počátku muselo čelit konfliktům.

Na první pohled jde o drobný kus olova. Ve skutečnosti ale tato střela otevírá okno do světa starověkých válek, kde se vedle fyzické síly uplatňoval i důvtip, ironie a lidská potřeba vysmát se nepříteli.

Ženy to v kosmonautice nikdy neměly jednoduché a jejich cesta ke hvězdám byla dlouho plná překážek, zmařených nadějí i promarněných příležitostí. Přesto se navzdory předsudkům i politickým hrám postupně prosazovaly.  Jejich příběh naštěstí neskončil ani po neúspěšných pokusech v 60. letech minulého století.

Ženy na obzoru

V roce 1974 se vedení kosmického programu SSSR ujal Valentin Gluško, někdejší spolupracovník Sergeje Koroljova a současně jeho rival. Některé jeho myšlenky byly relativně progresivní, včetně žen v posádkách, dlouho je však nedokázal prosadit – až v roce 1978 dostal do ruky pádný argument: Ve Spojených státech se totiž právě odehrál nový nábor do oddílu astronautů a jeho členkami se nově staly i ženy.

Bylo jasné, že pokud chce Sovětský svaz držet krok, bude muset s ženami také počítat. Rozjelo se proto hledání vhodných kandidátek v řadách konstrukční kanceláře Energija, ale též v odděleních Akademie věd, ministerstva leteckého průmyslu a dalších.

V roce 1979 se odehrával výběr i medicínské prověrky kandidátek a v létě roku 1980 se pak do všeobecné přípravy zařadilo osm žen: Světlana Savická, Galina Amelkinová, Jelena Dobrokvašinová, Tamara Zacharovová, Larisa Požarská, Natalija Kulešovová, Irina Proninová a Irina Latyševová. 

Rozdělily se přitom do různých oddílů podle své kvalifikace. Tehdy již totiž neexistoval jednotný oddíl jako na počátku 60. let. Dílčí organizace, například právě Energija, měly své vlastní oddíly a jejich členové procházeli vše­obecnou přípravou společně s ostatními. Nicméně v mezidobí mezi touto přípravou a jmenováním do posádky se jejich výcvik odehrával v režii dané organizace.

Čistě ženská posádka?

O politické naléhavosti vyslání další ženy do vesmíru svědčila rychlost, s jakou byly novopečené kosmonautky čekatelky zařazovány do posádek. Už v prosinci 1981 se Savická a Proninová začlenily do hlavního, respektive záložního týmu druhé návštěvnické expedice na stanici Saljut 7 a 19. srpna následujícího roku pokořila Savická na palubě Sojuzu T-7 hranici atmosféry jako teprve druhá žena v historii.

Jenže na obzoru už se rýsovala další hrozba pro sovětskou prestiž. Vědělo se, že se schyluje k výstupu první Američanky do volného prostoru. A ani uvedené prvenství nehodlali funkcionáři svým rivalům přenechat.

V červenci 1984 proto na oběžnou dráhu opět zamířila Savická, aby provedla první ženskou EVA. Gluško však následně pojal myšlenku, že by nebylo od věci vyslat do vesmíru posádku tvořenou výlučně ženami. Nakonec se mu podařilo zajistit nutnou podporu vyšších míst a v prosinci 1984 začal výcvik Savické, Dobrokvašinové a Jekatěriny Ivanovové, jež do oddílu přišla o rok dřív v březnu. Předpokládalo se přitom, že v první polovině listopadu 1985 stráví zmíněná trojice dva týdny na Saljutu 7 v roli návštěvnické posádky EP-4-1.

Jedna smůla za druhou

Výcvik se nicméně neobešel bez zaškobrtnutí. Například zkouška urychleného opuštění návratové kabiny na hladině se rozhodně neodehrála podle předpokladů. Dle norem se měla posádka dostat ven do 42 sekund po otevření příklopu. Propočty garantovaly, že se kabina udrží na hladině právě po uvedenou dobu. Pro mužské týmy to neznamenalo problém, a dokonce ani smíšené skupiny neměly se splněním limitu závažnější potíže. Ale čistě ženské posádce se do něj nedařilo vejít – bylo to jednoduše nad jejich síly.

Alexej Leonov, zástupce velitele Střediska výcviku kosmonautů, poté napsal zdrcující resumé a vynesl v něm jednoznačný verdikt: Let čistě ženské posádky není z výše uvedených důvodů možný, v sestavě musí figurovat alespoň jeden muž. Savická a její kolegyně následně zareagovaly stížností samotnému Gluškovi, z jehož hlavy idea výhradně ženského týmu vzešla.

Generální konstruktér nelenil, přijel do střediska a za zavřenými dveřmi vedl velmi ostrý rozhovor s tamním velitelem generálem Georgijem Beregovým. Vyplynulo z něj, že má jeho instituce za úkol připravovat kosmonauty, nikoliv se vměšovat do otázek nominací k letům. Výcvik trojice žen tak pokračoval dál, jenže pak přišel 11. únor 1985.

Toho dne ztratilo řídící středisko v důsledku vážné technické závady spojení se Saljutem v bezpilotním režimu. Začalo tedy horečné hledání řešení, které se nakonec našlo v podobě riskantní mise dvou zkušených kosmonautů. Ti měli za úkol se s neovladatelnou stanicí spojit a „přivést ji k rozumu“ – což se sice podařilo, ale harmonogram letů se musel razantně změnit.

Posádka Savické tak měla startovat až v březnu 1986, aby mohla triumfálně oslavit MDŽ ve vesmíru. Jenže na palubě Saljutu nečekaně onemocněl Vladimir Vasjutin coby velitel dlouhodobé expedice EO-4-2 a po marných pokusech o jeho léčbu s vy­užitím zásoby palubních medikamentů padlo rozhodnutí o předčasném návratu na Zemi. Znamenalo to další převrácení harmonogramu vzhůru nohama a ženský let na Saljut 7 byl zrušen.

Svět na ně dál čeká

Ani tenkrát naděje nepohasla a Savická s Ivanovovou a Dobrokvašinovou pokračovaly ve výcviku pro let k nové stanici Mir. Opět však zaúřadoval osud: Savická na začátku roku 1986 otěhotněla a musela odejít na mateřskou dovolenou. Ivanovová se sice vlastní iniciativou dopracovala k certifikaci na pozici velitele Sojuzu řady TM, bylo ovšem jasné, že dvě ženy zcela bez zkušeností s kosmickým letem netvoří ideální volbu pro jakoukoliv misi. 

Gluškova autorita navíc v té době již klesala a priority vedení kosmického programu se pomalu stočily jinam. V květnu 1987 byl výcvik Ivanovové a Dobrokvašinové přerušen a šance na čistě ženskou misi se rozplynula. Obě dámy ještě nějakou dobu figurovaly v předběžných plánech coby členky smíšených posádek, ale skutečného letu se nikdy nedočkaly.

Jak vidno, cesta do vesmíru není pro ženy nijak jednoduchá a čistě ženskou posádku zatím stále vyhlížíme. Loni v dubnu sice odstartovala suborbitální mise NS-31 firmy Blue Origin, kdy se v kabině New Shepard podívalo těsně za hranici atmosféry výlučně dámské osazenstvo v čele s populární zpěvačkou Katy Perry. Jednalo se však o plně automatický let, do jehož průběhu neměly účastnice možnost zasahovat, a staly se tak pouhými turistkami. Na skutečně profesionální ženskou posádku si tudíž vesmír ještě nějakou dobu počká…

Hlavním lehkým kulometem ve službě Rudé armády během druhé světové války byl 7,62mm typ DP systému Vasilije A. Děgťareva z roku 1927, jednoduše DP-27. Měl zásobník na 47 nábojů puškové ráže a dvojnožku pro snadnou střelbu. Na jeho základě vznikly letecké a tankové varianty, které získaly pojmenování DA, respektive DT. Po válce však začala nová éra sovětských zbraní. 

Děgťarevův model fungoval na principu odběru prachových plynů z kanálku hlavně. Obecně se tento kulomet v bojových operacích většinou osvědčil, ale válka kladla nové požadavky a podmínky. Sovětští konstruktéři pracovali nejen na zdokonalení již používaných vzorů, ale také na vývoji nových. 

První zkušenosti

Již v roce 1942 se tak zrodila soutěž na vývoj nového ručního kulometu ráže 7,62 × 54 mm R. Požadavky na novou zbraň dosahovaly extrému. Musela být výkonná z hlediska palebné síly a zároveň lehká, pohodlná a dostatečně mobilní. Soutěže se zúčastnili slavní sovětští konstruktéři Vasilij Děgťarev a Sergej Simonov, poprvé však také Michail Kalašnikov. Systém, který vytvořil, nepracoval na tradičním principu odběru prachových plynů, přebíjel pomocí energie zpětného rázu hlavně s krátkým zdvihem, závěr byl uzamčen kyvnou pákou. 

Jeho zbraň mohla střílet pouze automaticky a se zásobováním zespodu sektorovým zásobníkem na 15 nábojů. Měla rukojeť pro přenášení a podle pravidel soutěže sklopnou pažbu. Celý systém vykazoval mnohem menší hmotnost než konkurenti, ovšem kvůli malé kapacitě zásobníku Kalašnikovova experimentální zbraň neprošla. Mladý konstruktér však v této soutěži získal zkušenosti, které se mu v budoucnu hodily. Podle výsledků testů nebyl žádný zkušební kus přijat do služby a zvláštní komise dospěla k závěru, že výkon dlouhého puškového náboje je pro ruční kulomet příliš velký.

Zkušenosti z války ukázaly, že největší hustota palby vzniká ve vzdálenosti do 300 metrů a výkon puškového náboje 7,62 × 54 mm R byl pro střelbu na takovou vzdálenost příliš velký. Ruční kulomet se měl nacházet v předních řadách pěších jednotek, kdykoli připraven podpořit své družstvo palbou, což znamenalo, že zbraň měla být lehká a kompaktní. Vyrobit takový model na dlouhý a výkonný puškový náboj však bylo téměř nemožné. Z tohoto důvodu po zkušenosti s německými karabinami vyvinuli sovětští puškaři B. Semin a N. Elizarov v roce 1943 speciální náboj 7,62 × 39 mm, jehož velikost a vlastnosti se nacházely mezi nábojem pistolovým a puškovým. 

V tandemu s AK-47

Nesporným úspěchem Michaila Kalašnikova bylo přijetí automatické pušky jeho systému – AK. Stalo se tak po válce, v roce 1949. Závěrečné boje prokázaly, že samopaly na pistolové střelivo kvůli účinnému dostřelu jen asi do 150 metrů neodpovídají zvýšeným požadavkům na osobní ruční zbraně a je třeba je nahradit.

Masovou zbraní vojáků na bojišti měly být nyní automatické pušky, určené pro lehké náboje středního balistického výkonu. Kromě útočných pušek však motorizovaná pěchota potřebovala podpůrnou zbraň, která by posílila palebnou sílu střeleckého družstva. Takovým se stal ruční kulomet. Zpočátku jím byl Děgťarev RPD, vyvinutý na konci války a přijatý do služby ve stejný čas jako AK. 

Bojové zkušenosti z lokálních válek a ozbrojených konfliktů, které se ve světě odehrály od konce druhé světové války, ale vedly vojenské specialisty k poznání, že jednotky na úrovni roty a praporu stále potřebují výkonnější palebnou podporu než lehký ruční kulomet. To si uvědomili i v Sovětském svazu, když do služby zavedli RP-46 a nadále provozovali i válečný nástupce maximu SG-43. Funkčnost a bojové úkoly obou typů byly v zásadě podobné, armáda však považovala za nehospodárné a nesprávné mít ve službě dva různé systémy, které plnily stejné úkoly. Vznikla tak myšlenka nahradit oba vzory jediným typem.

PK na scéně

V roce 1955 přijalo Hlavní dělostřelecké ředitelství Sovětského svazu (GRAU) požadavky na specifikaci nového kulometu ráže 7,62 mm pro roty a prapory všeobecného určení, který měl být komorován pro puškový náboj. Při polních zkouškách v roce 1958 úspěšně prošel prototyp Nikitin-Sokolov PN1, vyvinutý G. Nikitinem a Jurijem Sokolovem. Na základě výsledků zkoušek bylo v roce 1960 rozhodnuto vyrobit sérii automatů Nikitin-Sokolov pro služební zkoušky. Zbraň však měla některé nedostatky, přičemž jako hlavní se ukázalo špatné odolávání vodě a sněhu.

Aby armáda donutila Nikitina intenzivně pracovat na odstranění tohoto problému, rozhodlo se Hlavní ředitelství dělostřelectva a raket v roce 1958 obnovit soutěž. Za tímto účelem se do testování zapojil tým konstruktérů Iževského mechanického závodu, který vedl Kalašnikov.

Prototypy Kalašnikov a Nikitin-Sokolov prošly koncem roku 1960 testováním ve Středoasijském, Oděském a Baltickém vojenském okruhu a Ministerstvo obranného průmyslu dávalo přednost Kalašnikovově konstrukci. Kulomet PK dokázal dokonale odolávat vodě, ale byl také mnohem jednodušší na údržbu a výrobu, protože opět používal stejné nábojové pásy jako maxim a SG-43. V roce 1961 tak armáda přijala univerzální kulomet Kalašnikov pro munici 7,62 × 54 mm R, Nikitinova a Sokolovova konstrukce později posloužila pro vývoj těžkého NSV ráže 12,7 mm.

Staronová konstrukce

Nový PK využíval standardní náboj 7,62 × 54 mm R, který produkuje výrazně větší energii ve srovnání se středními náboji 7,62 × 39 mm a 5,45 × 39 mm, používanými ve východním bloku. Konstrukce závěru a nosiče je podobná AK-47 a dalším modernizovaným zbraním vzoru Kalašnikov, stejně jako rozborka. Závěr a nosič závorníku jsou však ve srovnání s AKM orientovány obráceně, přičemž píst a plynový systém se nacházejí pod hlavní.

Na rozdíl od AKM a RPK (lehký kulomet odvozený od AKM prodloužením hlavně a přidáním dvojnožky, vylepšené pažby a zásobníku na 40 nebo 75 ran) má automat řady PK otevřenou konstrukci závěru, která ve srovnání s uzavřenou zlepšuje odvod tepla při automatické střelbě a pomáhá předcházet nebezpečnému jevu, při němž se komora zahřeje natolik, že zbraň samočinně střílí až do vyčerpání nábojů. Konstrukce s otevřeným závěrem navíc mají lepší chlazení než s uzavřeným díky proudění vzduchu do komory a závěru, což je činí vhodnějšími pro plně automatické zbraně. Typ PK se dodává s několika výměnnými hlavněmi.

Podávací mechanismus se zásadně liší od ústrojí obdobných západních protějšků pro munici 7,62 × 51 mm NATO. Zbraň střílí ze zadní pozice, závěr se uzamyká a plynový píst je kloubově spojen s nosičem závěru. Jeho svislý chod usnadňuje montáž a demontáž při údržbě. Vyčnívající zadní část sestavy nosiče závorníku má spirálovité výřezy, které zajišťují otáčení závěru. Hlavní pružina se nachází v kluzném kanálu nosiče závorníku. V zadní části je namontován vytahovač nábojnic se západkou. Páka závěru, umístěná vpravo, není integrální součástí nosiče závěru a při výstřelu se nevrací. Systém má regulátor plynu se třemi pevnými polohami. Regulátor plynu otevírá příslušné otvory a mění tak množství expandujících hnacích plynů vypouštěných z plynového válce, čímž se mění množství energie přenášené na píst s dlouhým zdvihem.

Spolehlivý souputník

Sovětští vojáci přijali PK s nadšením, zbraň se snadno ovládala, byla spolehlivá a bezproblémová. Automatický systém pracoval na principu odběru prachových plynů. Plynová komora se nacházela pod hlavní a kulomet se nabíjel pásem. Hlaveň se dala rychle vyměnit, což zvyšovalo rychlost palby v boji. Závěr se uzamyká otáčením závěru pomocí dvou uzamykacích ok. Z kulometu lze střílet z dvojnožky a k dispozici byla i lafeta.

V roce 1969 proběhla modernizace a nový typ dostal označení PKM. Od svého předchůdce se lišil absencí hlavňových žeber, upraveným tlumičem plamene a mírně odlišnou konstrukcí pažby. Schránka s pásem na 100 nábojů se nacházela zavěšená pod kulometem. Krabice s 200 kusy munice se montovala vedle zbraně.

Modely PK a PKM prošly se ctí všemi válkami a ozbrojenými konflikty 20. století a všude se osvědčily jako spolehlivé, výkonné a účinné zbraně. Rozšířila se také varianta PKT (Tankový kulomet Kalašnikov), určená pro použití v obrněných jednotkách. Typ se používal také jako koaxiální, umístěný vedle tankového kanonu. Kromě tanků se objevil i na bojových vozidlech pěchoty, průzkumných obrněncích řady BRDM, kolových tranportérech a na další technice.

Tanková verze kulometu Kalašnikov se vyznačuje zvětšenou délkou hlavně, upraveným regulátorem plynu a elektrickou spouští. Poměrně často (například v České republice) se PKT používaly jako palubní zbraně ve vrtulnících řady Mi-8/17. Typy PKM se dál používají v různých variantách pro podporu pěšího družstva, stacionární těžké či protiletadlové kulomety i jako tankové, spřažené s kanonem. 

Síla tohoto příběhu přetrvala staletí a Thórovo kladivo je dodnes proslaveným symbolem výjimečně schopných válečníků, přestože má kratší rukojeť, než by mělo mít. To souvisí s mimořádně zajímavým procesem jeho stvoření, který známe stejně jako ostatní příběhy severské mytologie ze dvou sbírek zvaných Edda (jedna poetická, druhá prozaic­ká). Na rozdíl od slovanské mytologie mají proto germánští bohové štěstí, že si jejich příběhy můžeme dodnes vyprávět.

Pramen božských vlasů

Už k samotnému zrodu kladiva Mjölnir se váže pozoruhodný příběh. Kupodivu souvisí více s potměšilým bohem ohně, lsti a různých vylomenin Lokim než se samotným Thórem. Loki měl totiž rád drsné žertíky, a tak jedné noci, kdy věděl, že Thór je zrovna pryč z domu, ostříhal ve spánku vlasy jeho ženě Sif. Jelikož se jednalo o nádherné blonďaté lokny, jimiž se bohyně patřičně pyšnila, byla to pro ni krutá rána a za svou pohanu se mimořádně styděla. Dokonce se vyhýbala pohledu svého božského muže, když se vrátil domů, a i ten byl patřičně zděšen při pohledu na ohavný zločin, který na jeho ženě někdo spáchal. Thór sice nebyl velký myslitel, ale nebylo těžké si domyslet, kdo jediný v celém Ásgardu (světě severských bohů Ásů) mohl něco takového udělat.

Proto okamžitě udeřil na Lokiho, který se po krátkém vykrucování rychle přiznal, ale prosil Thóra za odpuštění. Prý svůj čin napraví tím, že Sif přinese dar, díky němuž bude krásnější než kdy dříve. Jen na to potřebuje pár dní.

Okamžitě vyrazil do Svartalfheimu, což byl svět podzemních trpaslíků, nejzručnějších kovářů všech světů mytického stromu Yggdrasilu. Tam prosil ty nejznámější a údajně nejlepší řemeslníky, syny Ivaldiho, aby mu vyrobili nejen zlaté vlasy pro Sif, ale také dary pro Ódina, boha moudrosti, a Freye, boha plodnosti a prosperity, aby si je naklonil, kdyby mu náhodou chtěl Thór pořád ještě spílat. Tak vzniklo slavné kopí Gungnir pro Ódina a loď Skidbladnir pro Freye.

Nejlepší z nejlepších

Jenže to celé pozoroval jiný trpaslík Brokk, který prohlásil, že se svým bratrem Sindrim umí stvořit ještě skvělejší předměty. Loki se mu vysmál a vsadil se s ním o hlavu, že to nezvládnou. Brokk se Sindrim se pustili do práce a vytvořili pro Freye zlatého kance Gullinburstiho a pro Ódina zlatý prsten Draupnir, z něhož každý týden skanulo osm dalších prstenů. 

Loki už tušil, že by mohl prohrát, a tak je celou dobu obtěžoval v podobě mouchy, aby jim práci překazil. A nejvíc se snažil třetí noc, kdy kovali právě pro Thóra kladivo Mjölnir. Tehdy kousl Loki-moucha Brokka tak silně do čela, až se mu vyřinula krev, takže na chvíli oslepl a musel zastavit práci. Proto vyrobil kladivo nechtěně s kratší rukojetí.

Přesto se oběma bratrům podařilo práci dokončit a předvést své zázračné předměty vedle těch předchozích tří jakési posuzovací „komisi“ složené z většiny Ásů (tedy bohů). Ti jednoznačně uznali všech šest artefaktů za skvělá a úžasná díla, ale nakonec se shodli na tom, že Mjölnir je díky své síle a údernosti nejen nejpozoruhodnější, ale hlavně nejužitečnější, protože v Thórových rukou jim zaručí bezpečí proti jakémukoliv útoku zvenčí. Nicméně i silák Thór si musel nasadit kouzelné rukavice a opasek síly, aby kladivo vůbec uzvedl a dokázal s ním bojovat.

Hrozba nepřátelům

Kladivo Mjölnir se od těch dob stalo zárukou bezpečí Ásgardu a každý případný útočník s tím musel počítat. Nejvíc se to projevilo v okamžiku, kdy byl Thór někde venku na cestách a kladivo s ním, takže Ásgard zůstal nebráněn. Jednou se stalo Ódinovi, že závodil s obrem Hrungnirem, protože mu chtěl dokázat, že jeho osminohý kůň Sleipnir je lepší než obrův Gullfaxi. 

Ódin sice závod vyhrál, ale Hrungnir vjel do bran Ásgardu těsně za ním, takže se poněkud nečekaně stal hostem Ásů. Ti ctili zákony pohostinství, proto mu nabídli jídlo i medovinu, ale obr se brzy strašně opil a začal šíleně běsnit. Všichni se děsili, že jim obr jejich Ásgard poničí, a tak strážce Heimdall přivolal Thóra mocným zatroubením do svého rohu.

Bůh se zakrátko vrátil a strašně se rozlítil, když uviděl hodujícího a řádícího Hrungnira. Okamžitě ho vyzval na souboj, ale obr se bránil: „Jsem Ódinův host a jsem beze zbraní. Zle bys poškodil svou pověst, kdyby ses takto do mě pustil. Doma mám svou palici a štít. Až si je vezmu, vyzývám tě na souboj.“ Na to mu Thór řekl: „Ještě nikdo nebyl tak hloupý, aby mě vyzval. Ale já se s tebou utkám, Hrungnire, na Utgardu, uprostřed mezi nebem a zemí.“

Při souboji pak hodně po­mohl Thórovi jeho oblíbený služebník či následovník (tehdy ještě nebyli panoši), mladík jménem Thialfe. Ten přiběhl k Hrungnirovi a posmíval se mu: „Jsi neopatrný, obře. Nevíš, jak mocný nepřítel se s tebou přišel utkat. Držíš před sebou štít, ale ten ti k ničemu nebude. Thór to ví. Stačí, aby se skrčil k zemi, a může na tebe pohodlně zaútočit přímo zpod tvých nohou.“ Hrungnir se vyděsil a hodil štít na zem, aby ho chránil zespodu. Pak uchopil obouručně svůj kamenný kyj a čekal. 

Vzápětí se objevil oslepující blesk a zaburácel hrom. Thór hodil své kladivo do nebe, Hrungnir zvedl kyj oběma rukama a mrštil jím proti kladivu, které se na něj z výšky řítilo. Kamenná palice se síle Mjölniru nemohla rovnat. Roztříštila se na kusy, jako by byla ze skla. Jeden kousek zasáhl Thóra do čela a ten se skácel, takže vypadal jako mrtvý. Mjölnir však pokračoval ve svém letu a rozdrtil obrovi jeho kamennou lebku. Hrungnir padl přes ležícího Thóra a jeho noha zůstala na Ásově krku. Nikdo z bohů nedokázal nohu odstranit, až Thóra osvobodil jeho syn Magni, který se narodil před pouhými 3 dny, ale už měl takovou sílu, že prostě popadl Hrungnirovo chodidlo a odhodil ho stranou.

Thór měl ze synka velkou radost a daroval mu nejen obrova skvělého koně Gullfaxiho, ale také jako jediný vedle Thóra mohl nosit Mjölnir, protože ho též uzvedl.

Ukradený artefakt

Jednoho rána se Thór probudil a zjistil, že mu jeho oblíbené kladivo někdo ukradl. Samozřejmě se patřičně rozzlobil a okamžitě udeřil na obvyklého podezřelého Lokiho, aby se přiznal. Jenže ten v tom byl tentokrát výjimečně nevinně, a tak se oba vydali za sličnou bohyní Freyou, aby jim půjčila svůj sokolí plášť, který jim pomůže ukradený Mjölnir vypátrat.

Ta si uvědomila nebezpečí, jaké Ásgardu bez kladiva hrozí, a okamžitě souhlasila. Plášť si oblékl lehčí a hbitější Loki, proměnil se v sokola a díky skvělému dravčímu zraku našel krále obrů Thryma, který kladivo ukradl a ukryl hluboko pod zem. Prohlásil, že ho vrátí jen tehdy, když dostane bohyni Freyu za manželku.

S tím se vrátil Loki do Ásgardu, ale Freya pochopitelně odkázala Thóra do patřičných míst: „Neměl jsi být tak neopatrný a přijít o své kladivo. Je to jen tvoje vina, že je pryč. Já si nikdy nevezmu obra, ani kdyby ti to pomohlo získat Mjölnir zpět.“

Bůh hromu v ženských šatech

A tak nakonec strážce Heimdall vymyslel lest, spočívající v tom, že se Thór přestrojí do Freyina roucha, zakryje si tvář a bude se vydávat za sličnou nevěstu. Tím by z obra vymámil kladivo a pak ho mohl za trest zabít. Co by se na tom mohlo nepodařit? Thór zprvu odmítl, protože měl strach, že se mu budou smát, ale nakonec mu nic jiného nezbylo.

Při svatební hostině se pak král obrů Thrym divil, proč má jeho nevěsta takový apetit a tolik toho sní. Na to mu Loki řekl: „Osm nocí se Freya postila a odmítala jíst, tak moc toužila stát se tvou nevěstou!“ To Thryma potěšilo a hned chtěl nevěstu políbit. Jenže jak nadzvedl závoj, sežehl ho Thór svým bleskovým pohledem, až král ztuhl a znovu se divil, proč má Freya tak bodavý pohled.

Opět přispěchal hbitý Loki a prohlásil: „Už osm nocí krásná Freya nespala, tak moc se těšila!“ Thryma to tak rozněžnilo, že přikázal okamžitě přinést kladivo a položit ho před nevěstu, aby splnil svůj slib. To už Thór samozřejmě nevydržel, odhodil závoj a popadl kladivo.

Jednou se rozmáchl kladivem a v jediném okamžiku prorazil Thrymovi lebku a povalil tucet jeho hostů. Znovu se rozpřáhl a v sále nezůstal stát žádný obr. Potřetí udeřil a tentokrát se střecha a stěny paláce zřítily, popadaly na všechny strany a mezi troskami zůstali naživu jen Thór a Loki.

„Haha!“ zasmál se Loki, „to se ti povedlo, krásná Freyo.“ Thór se na něj výhružně otočil a nařídil mu, ať je zticha a už o té pohaně nikdy nemluví! Bůh hromu v ságách pochopitelně kladivo užíval často a pravidelně při mnoha dalších příležitostech. Bude ho mít také bezpochyby v ruce, až přijde konec světa zvaný Ragnarök a on bude muset bojovat proti obrům a nestvůrám, které vylezou z jiných světů. 

Země se neustále otáčí – a většina z nás bere jako samozřejmost, že jeden den trvá přesně 24 hodin. Ve skutečnosti ale délka dne kolísá. Ovlivňuje ji gravitace Měsíce, procesy uvnitř planety, pohyby oceánů i atmosféry. Nový výzkum však ukazuje, že do této rovnice stále výrazněji vstupuje i klimatická změna – a její vliv je překvapivě silný.

Podle vědců se rotace Země zpomaluje tempem, jaké nemá obdoby minimálně za posledních 3,6 milionu let. Dny se tak postupně prodlužují, a to přibližně o 1,33 milisekundy (0,00133 sekundy) za století. Na první pohled zanedbatelná změna může mít v dlouhodobém horizontu i praktické důsledky, například pro přesnou navigaci ve vesmíru, která závisí na extrémně přesném měření času.

Oceánská brzda

Hlavním „viníkem“ tohoto zpomalování je zvyšování hladiny oceánů. Jak se vlivem globálních změn klimatu oteplování rozpouštějí ledovce a polární ledovce, voda se přesouvá z pólů směrem k rovníku. Tím se mění rozložení hmoty na planetě. Vědci tento jev přirovnávají ke krasobruslaři: když má ruce u těla, otáčí se rychleji, ale jakmile je roztáhne, jeho rotace se zpomalí. Podobně i Země zpomaluje, protože její „hmota“ se rozprostírá dál od rotační osy.

Zajímavé přitom je, že do konce tohoto století by mohl mít vliv klimatické změny na délku dne větší význam než gravitační působení Měsíce, které bylo dosud hlavním faktorem.

Pohled do hluboké minulosti

Aby vědci pochopili, jak se délka dne měnila v minulosti, analyzovali chemické složení fosilií. Z nich dokázali odvodit historické změny hladiny oceánů za posledních 3,6 milionu let. Následně tyto údaje propojili s modely rotace Země. Pomocí pokročilých metod, včetně pravděpodobnostních modelů a umělé inteligence, zjistili, že změny hladiny moří a délky dne spolu dlouhodobě úzce souvisejí. Jak se led na Zemi tvořil a tál, rotace planety se tomu přizpůsobovala.

Současnost se však z tohoto dlouhodobého trendu výrazně vymyká. Tempo prodlužování dne je dnes vyšší než kdykoli za miliony let. Pouze jednou v historii – zhruba před 2 miliony let – se změny přiblížily dnešní dynamice, ale ani tehdy nebyly tak rychlé. Nejnovější data ukazují, že zejména období mezi lety 2000 a 2020 představuje zcela mimořádnou fázi, kdy se hladina moří zvyšuje a rotace Země zpomaluje rychleji než kdykoli dříve.

Milisekundy, které mají význam

Ačkoli se může zdát, že milisekundy nemají žádný praktický dopad, opak je pravdou. Moderní technologie – od satelitní navigace po kosmické mise – vyžadují extrémně přesné časové údaje. I nepatrné změny v rotaci Země tak mohou komplikovat výpočty a vyžadovat neustálé zpřesňování modelů.

Zpomalení rotace planety je tak dalším méně viditelným, ale o to zajímavějším důsledkem klimatické změny. Ukazuje, že lidská činnost neovlivňuje jen počasí nebo ekosystémy, ale zasahuje i do základních fyzikálních vlastností celé planety.

Znáte ten nepříjemný pocit, když vycítíte, že vás někdo sleduje? Nový vědecký výzkum naznačuje, že podobnou schopnost mohou mít i ryby. Studie biologa Shuna Satoha z Kjótské univerzity ukazuje, že některé druhy ryb dokážou rozpoznat, kam je upřena pozornost jiného tvora – a že jim rozhodně není příjemné, když se někdo dívá přímo na ně nebo na jejich potomky.

Výsledky přinášejí neobvyklý pohled do rybí „mysli“ a naznačují, že jejich vnímání okolního světa může být mnohem komplexnější, než jsme si dosud mysleli.

Vnímám, tedy jsem

Vědci tuto schopnost označují jako schopnost rozpoznat, čemu druhý věnuje pozornost (attention attribution). Jde o dovednost rozpoznat nejen to, kdo je přítomen, ale i to, na co se daný jedinec soustředí. Dosud byla tato schopnost prokázána hlavně u primátů, některých domácích zvířat a ptáků.

Nový výzkum se proto zaměřil na otázku, zda něco podobného zvládají i ryby – skupina živočichů, u níž se složitější kognitivní schopnosti dlouho podceňovaly.

Experiment v africkém jezeře

Vědci provedli experiment v jezeře Tanganika ve východní Africe. Zaměřili se na druh zvaný tlamovec šupinkatý (Boulengerochromis microlepis), který je vůči lidem relativně klidný – není ani přehnaně plachý, ani agresivní.

Pomocí podvodních kamer badatelé sledovali chování dospělých jedinců, kteří hlídali svá vajíčka nebo čerstvě vylíhnutý potěr. Potápěč během experimentu měnil směr pohledu: někdy se díval přímo na rodiče, jindy na jejich potomky, nebo naopak úplně jinam. V některých případech se od hnízda dokonce zcela otočil zády.

Někdo se dívá

Analýza záznamů ukázala jasný vzorec: rodiče reagovali mnohem agresivněji, když potápěč upíral pohled na ně nebo na jejich potomstvo. Naopak pokud se díval jinam nebo byl otočen zády, jejich reakce byla výrazně mírnější. To naznačuje, že ryby nereagují jen na samotnou přítomnost člověka, ale dokážou vyhodnotit i směr jeho pozornosti. Jinými slovy – záleží jim na tom, kam se díváte.

Výsledky studie sice zatím nejsou definitivní, ale představují důležitý krok k pochopení kognitivních schopností ryb. Podle odborníků by podobná schopnost mohla být rozšířená i u dalších druhů. Zároveň však zůstává otevřená otázka, zda ryby skutečně „sledují pohled“ jako takový, nebo reagují na jiné vizuální podněty, například orientaci těla či pohyb očí.

Zkoumání toho, jak zvířata vnímají svět a co se odehrává v jejich mysli, patří mezi největší výzvy moderní biologie. Podobné experimenty ale pomáhají tyto záhady postupně odhalovat. Studie podle etoložky Gabrielle Davidsonové z Východoanglické univerzity v Norwichi naznačuje, že ryby nejsou jednoduché organismy reagující na podněty, ale že mohou mít překvapivě vyvinuté schopnosti vnímání a sociálního chování. Myslete na to, až půjdete kolem svého akvária.

Temná nebo také neaktivní kometa představuje kometární těleso, jež se na první pohled chová jako planetka – nevykazuje tedy aktivitu v podobě ohonu či komy – ale pochází z kometární populace a za určitých podmínek se může znovu aktivovat.

Nejčastěji jde o vlasatici, která vyčerpala nebo ztratila povrchové těkavé látky. Obvykle k tomu dochází při opakovaných blízkých průletech kolem Slunce, kdy se může na povrchu tělesa utvořit jakási izolační vrstva prachu a bránit dalšímu odpařování vodního ledu.

V některých případech může mít daná vrstva zřejmě charakter až několikametrové povrchové krusty, a kometární jádro tak připomíná velmi tmavou planetku. Její dráha však odpovídá spíš kometám, a bývá tedy velmi výstředná, což značí původ na periferiích Sluneční soustavy. Některé trajektorie pak odpovídají kometám z Jupiterovy rodiny.

Jiná tělesa, obíhající mezi dráhami Jupitera a Neptunu, mají vlastnosti temných komet a zdají se být hybridy na pomezí vlasatic a planetek. Označujeme je jako kentaury, přičemž nejznámější z nich – planetka 2060 Chiron – vykazuje v přísluní známky kometární aktivity. Mezi vyhaslé komety zřejmě patří planetka 3552 Don Quijote či těleso 107P Wilson–Harrington. A neaktivní kometární jádro nejspíš tvoří také planetka 3200 Phaeton neboli zdroj meteorického roje Geminid.