Šestého června 1944 se v Normandii vylodily spojenecké armády, které se německé velení pokusilo zahnat zpět do moře a povolávalo na sever Francie všechny dostupné síly. O čtyři dny později dostala 2. tanková divize SS Das Reich rozkaz přesunout se na frontu, kvůli nedostatku paliva a sabotážím francouzského odboje tam ale první jednotky divize dorazily až 15. června.

Image

Čtěte také

Nacistická elita v první linii: Divize Das Reich prošla nejtvrdšími boji druhé světové války

Zpočátku se proto části Das Reich rozdělily mezi jiné útvary; například část pluků Der Führer a Deutschland bojovala v řadách 2. tankové divize u Caen, zatímco oddíl tanků se připojil k divizi tankových granátníků SS Götz von Berlichingen držící pozice u Saint-Lô.

V pasti u Falaise

V průběhu června a první poloviny července 1944 se následně divize účastnila tvrdých bojů v Normandii a za cenu těžkých ztrát se jí dařilo zpomalit americký postup na západním křídle německé obrany.

Když ale Američané zahájili 25. července operaci Cobra (průlom z Normandie), fronta 7. armády u Saint-Lô zkolabovala a americké jednotky odřízly poloostrov Cotentin od zbytku Francie. Zde přítomné části divize Das Reich se musely urychleně stáhnout ke Coutances, u Roncey se však americké 2. obrněné divizi podařilo velkou část ustupujících jednotek obklíčit. Das Reich těsně unikla, přišla ale o většinu zbývající obrněné techniky. 

Americký postup se tím nezastavil – 30. července padlo Avranches, čímž se Spojencům otevřela cesta do Bretaně. Vyčerpaná Das Reich se účastnila protiútoku mezi Mortain a Argentanem (operace Lüttich). Útok začal v noci z 6. na 7. srpna 1944, rychle však ztroskotal – část divize na bojiště dorazila pozdě kvůli dopravním komplikacím v týlu a zbytek nedokázal ani po opakovaných útocích zlomit odhodlaný odpor amerických jednotek u Mortain. Následný protiútok pak německé svazky vytlačil zpět do výchozích pozic. 

Das Reich musela opět přejít do obrany, než ji spojenecký postup společně s jádrem skupiny armád B zatlačil do kapsy u Falaise. Následovaly zoufalé obranné boje, kdy Das Reich držela jihovýchodní okraj fronty a část pluku Der Führer asistovala při otevření únikového koridoru na východ. Tím nakonec z kapsy uniklo 20 000 německých vojáků včetně rozptýlených zbytků Das Reich.

Divize v těchto bojích fakticky zanikla – k 1. září 1944 mohla nasadit sotva 450 mužů a 15 tanků. Toto torzo se poté stáhlo na německo-belgickou hranici, odkud v listopadu putovalo zpět do Říše k doplnění.

Nezdařený ardenský gambit

Ačkoliv ani zdaleka nedosáhla plné síly, zapojila se divize na podzim 1944 do příprav ofenzivy v Ardenách. Druhý tankový sbor SS včetně Das Reich měl zpočátku vyčkávat v záloze a využít případného průlomu dosaženého jinými útvary, nakonec ale musel vyrazit do boje předčasně. Das Reich se kvůli nedostatku paliva zapojila do bojů až 23. prosince, kdy se jejím vojákům podařilo obsadit důležitou křižovatku u Baraque de Fraiture. Po zlepšení počasí na Štědrý den se však jednotky divize ocitly pod intenzivními leteckými údery a nakonec musely z křižovatky ustoupit. U Grandmenilu se dokonce pluk Deutschland dostal do obklíčení, z nějž se probil jen s vypětím všech sil.

V závěru roku 1944 divize vyslala část svých obrněných vozidel na podporu útoku na Bastogne, kde se vojáci Das Reich postavili 101. výsadkové divizi. I zde nakonec Američané nápor ustáli a 4. ledna 1945 velení vyčerpanou Das Reich stáhlo do zázemí.

Během února 1945 čekal divizi poslední strategický přesun – do Maďarska, kde z rozkazu vůdce měla proběhnout operace Jarní probuzení východně od jezera Balaton s cílem zajistit maďarská ropná pole. Pro tento účel byly využity poslední rezervy skupiny armád Jih. V prostoru Balaton–Székesfehervár pak měla postupovat 6. tanková armáda Seppa Dietricha, jejíž jádro tvořily hned čtyři tankové divize SS – kromě Das Reich se jednalo o svazky LSSAH, Hitlerjugend a Hohenstaufen. 

Das Reich měla postupovat na levém křídle Dietrichovy formace směrem k severovýchodnímu břehu Balatonu, jarní obleva však proměnila terén v nekonečné moře bahna. V těchto podmínkách divize bojovala jihozápadně od Budapešti a ve spolupráci s divizí Totenkopf se probíjela odhodlanou sovětskou obranou. Kvůli počasí a tuhému odporu nepřítele ale nakonec postup 15. března ztroskotal daleko od vytyčených cílů. Když pak 16. března nastoupila do protiútoku drtivá přesila Rudé armády, bylo rozhodnuto. 

Konec na české půdě

Po neúspěchu operace Jarní probuzení se vyčerpaná 6. tanková armáda SS stáhla k Vídni, po jejímž pádu 12. dubna se rozpadla; z divize Das Reich v té době zbývalo jen ubohé torzo, kdy jen tankovému pluku zbylo pouhých 12 bojeschopných tanků a stíhačů tanků.

Poté se divize rozdělila, kdy velká část pluku Deutschland zamířila k Pasovu a 8. května 1945 se vzdala u Ennsu. Zbytek jednotky zakončil válku na českém území, když se snažil vyhnout se sovětskému zajetí a překročit demarkační linii. Již nevíme, kolika mužům se to podařilo – jisté je, že v té době již pluk Deutschland zanikl jako souvislá formace.

A jak skončil pluk Der Führer? Formace se na konci dubna 1945 vydala k Praze, kde měla asistovat při evakuaci německých jednotek a administrativních pracovníků. Ve městě však pluk zastihlo Pražské povstání a jeho vojáci se tak dostali do série střetů na barikádách. Velitel pluku Otto Weidinger nakonec s Českou národní radou vyjednal volný odchod svých mužů a v noci z 8. na 9. května Der Führer město opustil v čele evakuačního konvoje. 9. května pak vojáci pluku kapitulovali do rukou Američanů u Rokycan; šlo o poslední tečku nejen za kariérou Der Führer, ale také za existencí celé divize Das Reich. 

Od Zakroczymi po Oradour

Divize Das Reich si na frontě vedla velmi efektivně, podobně jako jiné formace Waffen-SS se ale do historie zapsala především svými válečnými zločiny páchanými napříč Evropou. První z nich si vojáci divize připsali již 28. září 1939 v Zakroczymi, kdy bez varování zahájili palbu do vzdávajících se polských vojáků. Zbylí Poláci se chopili zbraní a útočníky z vesnice vytlačili, esesmani se však následující den vrátili s posilami a v odplatě za utrpěné ztráty obec doslova vyplenili. Celkem jejich řádění nepřežilo okolo 500 polských vojáků a asi 200 civilistů.

Ani v pozdějších taženích se příslušníci divize nekrotili. Během jugoslávského tažení vtrhli do městečka Alibunar, kde povraždili zhruba 200 civilistů; údajně šlo o odplatu za to, že na vojáky divize spustila střelbu místní domobrana. Známý je i masakr ve francouzském Tulle, kde vojáci divize 9. června 1944 v odplatě za pobití německých vojáků partyzány, kteří se na krátko zmocnili města, oběsili 99 civilistů a dalších 149 deportovali do koncentračního tábora Dachau – 101 z nich se domů nikdy nevrátilo.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. SS-Sturmbannführer Adolf Diekmann, velitel 1. praporu pluku tankových granátníků Der Führer, nařídil 10. června 1944 obklíčit vesnici Oradour-sur-Glane. Podle jedné z verzí tak učinil jako odvetu za smrt jiného důstojníka SS, kterého nedaleko obce zajali a popravili příslušníci odboje. Esesmani následně vyzvali všechny obyvatele, aby se shromáždili na náměstí pod záminkou kontroly dokladů. Poté muže zavřeli do šesti stodol, zatímco ženy a děti uvěznili v místním kostele.

Následoval masakr – vojáci Das Reich začali do shromážděných mužů pálit z kulometů a kosili je po desítkách. Mrtvá těla poté polili benzinem a zapálili. Stejný osud stihl i ženy a děti zamčené v kostele. Během jediného dne takto esesáci povraždili 642 civilistů, z toho 248 žen a 205 dětí. Přežilo pouze šest lidí, kterým se podařilo ukrýt se mezi mrtvolami a později uniknout.

Když se o masakru dozvěděl Sylvester Stadler, velitel pluku Der Führer, nařídil postavit Diekmanna před válečný soud. Dne 29. června 1944 však Diekmann padl v boji u Noyers-Bocage, po čemž byla veškerá obvinění zrušena.

V roce 1953 soud obžaloval 65 přeživších příslušníků Diekmannova praporu z válečných zločinů, před tribunálem jich však stanulo jen 21, ostatní byli souzeni v nepřítomnosti. Soudci vynesli mnohaleté rozsudky vězení a dva tresty smrti, které ale později justice také změnila na testy odnětí svobody.  

Antibiotika patří mezi nejdůležitější objevy moderní medicíny. Každý rok zachraňují miliony životů a pomáhají zvládat infekce, které byly ještě před několika desítkami let často smrtelné. Zároveň však vyvolávají obavy z vedlejších účinků, zejména těch, které souvisejí se střevním mikrobiomem – složitým ekosystémem bilionů bakterií a dalších mikroorganismů žijících v našem trávicím traktu. Mnoho lidí proto při užívání antibiotik automaticky sahá po probiotických doplňcích. Současné vědecké poznatky ale naznačují, že situace je mnohem složitější.

Proč antibiotika způsobují zažívací potíže

Nevolnost, křeče v břiše nebo průjem patří mezi běžné vedlejší účinky antibiotické léčby. Důvod je poměrně jednoduchý. Antibiotika sice ničí bakterie způsobující infekci, současně však mohou zasáhnout i část prospěšných mikroorganismů, které pomáhají trávit vlákninu, produkují důležité látky a podporují fungování imunitního systému.

Některá antibiotika navíc působí přímo na střevní tkáně. Například širokospektrální azithromycin, často předepisovaný při infekcích dýchacích cest, aktivuje ve střevech takzvané motilinové receptory, které ovlivňují stahy trávicí soustavy. Výsledkem mohou být nepříjemné křeče nebo zvýšená střevní aktivita.

Krátkodobé zažívací obtíže proto nemusí znamenat, že antibiotika nenávratně poškodila mikrobiom. Ve většině případů jde o očekávaný a přechodný vedlejší účinek léčby.

Situaci navíc komplikuje skutečnost, že část lidí může po prodělané infekci trpět dlouhodobými zažívacími obtížemi bez ohledu na užívání antibiotik. Studie ukazují, že přibližně 10 až 25 procent pacientů po některých akutních střevních infekcích později rozvine přetrvávající problémy, například syndrom dráždivého tračníku.

Určit, zda jsou podobné obtíže důsledkem samotné infekce, antibiotické léčby nebo změn ve střevním mikrobiomu, proto není vždy jednoduché.

Jak odolný je střevní mikrobiom

Vědci již téměř deset let vědí, že antibiotika dokážou složení střevního mikrobiomu dočasně změnit. Dobrou zprávou je, že u většiny dospělých lidí se mikrobiom během několika týdnů po léčbě vrací do stavu podobného tomu původnímu. Situace je však individuální. Každý člověk má unikátní mikrobiální společenství, a proto mohou být dopady antibiotik velmi rozdílné.

Větší výkyvy bývají pozorovány například u lidí s oslabenou imunitou nebo u pacientů užívajících některé léky na snížení žaludeční kyselosti. U těchto skupin může být vyšší i riziko infekce bakterií Clostridioides difficile, která je známá tím, že způsobuje závažné střevní potíže.

Překvapivý pohled na dlouhodobé následky

Až donedávna nebylo jasné, jak dlouho mohou změny mikrobiomu přetrvávat. Nová rozsáhlá švédská studie publikovaná v časopise Nature Medicine přinesla zajímavé odpovědi.

Výzkumníci analyzovali údaje o předepisování antibiotik a složení mikrobiomu téměř 15 tisíc lidí. Ukázalo se, že u části účastníků přetrvávaly některé změny mikrobiálního společenství ještě řadu let po jediné antibiotické kúře.

Ne všechny léky však působily stejně. Nejvýraznější dlouhodobé změny byly spojeny s antibiotiky klindamycin, flukloxacilin a fluorochinolony. Naopak běžně předepisované přípravky, jako je amoxicilin, azithromycin nebo některá cefalosporinová antibiotika, vykazovaly podstatně mírnější dopad.

Vědci zatím nedokážou s jistotou říci, jaký zdravotní význam tyto dlouhodobé změny mají. Je možné, že u některých lidí jsou prakticky bez následků, zatímco u jiných mohou ovlivňovat náchylnost k určitým onemocněním. Odpovědi bude muset přinést další výzkum.

Pomáhají probiotické doplňky?

Mnoho pacientů považuje probiotické kapsle za logický způsob ochrany mikrobiomu během antibiotické léčby. Dosavadní vědecké důkazy však jejich přínos příliš nepotvrzují. Souhrnná analýza klinických studií publikovaná v roce 2023 ukázala, že užívání probiotických doplňků během léčby antibiotiky má jen velmi omezený efekt.

Ještě překvapivější byly výsledky menší studie zveřejněné v roce 2018 v časopise Cell, které naznačují, že lidem užívajícím po antibiotikách probiotické doplňky se původní složení střevního mikrobiomu obnovovalo pomaleji než těm, kteří žádná probiotika neužívali. Vědci předpokládají, že některé probiotické kmeny mohou dočasně bránit návratu původního mikrobiálního společenství.

Výjimku mohou představovat pacienti s vyšším rizikem infekce bakterií Clostridioides difficile, například hospitalizovaní nebo lidé s oslabenou imunitou. V jejich případě může být vhodné individuální posouzení lékařem.

Tři strategie pro zdravější mikrobiom

Místo spoléhání na probiotické doplňky doporučují odborníci zaměřit se na postupy, jejichž účinnost podporují přesvědčivější data.

• Základem je dostatek vlákniny. Střevní bakterie ji fermentují a vytvářejí při tom mastné kyseliny s krátkým řetězcem, které prospívají střevní sliznici i metabolismu. Pokud je příjem vlákniny nízký, mohou pomoci například doplňky s psylliem.
• Neméně důležitá je pestrost jídelníčku. Výzkumy naznačují, že právě pestrost rostlinných potravin je jedním z nejlepších ukazatelů zdravé mikrobiální rozmanitosti. Různé druhy vlákniny totiž slouží jako potrava pro různé skupiny bakterií. Čím pestřejší jídelníček člověk má, tím širší spektrum mikroorganismů může ve střevě prosperovat.
• Třetí doporučení se týká fermentovaných potravin. Řecký jogurt, kefír, kimčchi nebo kysané zelí obsahují živé mikroorganismy a podle výzkumu Stanfordovy univerzity mohou přispívat ke zvýšení mikrobiální rozmanitosti. Účastníci studie, kteří pravidelně jedli fermentované potraviny, vykazovali nejen pestřejší mikrobiom, ale také nižší hladiny řady zánětlivých markerů v krvi.

Antibiotika mají stále nezastupitelnou roli

Přes všechny debaty o mikrobiomu zůstává hlavní poselství odborníků jednoznačné: pokud jsou antibiotika skutečně potřeba, jejich přínosy výrazně převyšují možná rizika pro střevní mikrobiom.

Současně je však důležité používat antibiotika rozumně. Nepomáhají proti virovým infekcím, jako je běžné nachlazení nebo chřipka, a jejich zbytečné užívání pouze zvyšuje riziko vedlejších účinků i vzniku antibiotické rezistence.

Moderní medicína navíc některé své postupy přehodnocuje. Například u řady jinak zdravých pacientů s divertikulitidou (zánětem výchlipky střevní stěny) dnes lékaři antibiotika rutinně nepředepisují, protože výzkumy ukazují, že se většina nemocných uzdraví i bez nich.

Pokud už ale antibiotickou léčbu zahájíte, je důležité dodržet doporučený režim a dokončit celou předepsanou kúru. Jen tak lze zajistit úplné potlačení infekce a zároveň snížit riziko vzniku odolných bakteriálních kmenů.

Hlubiny oceánů stále patří k nejméně probádaným místům na Zemi a čas od času vydají tvora, který připomíná spíše mimozemský organismus než běžného obyvatele naší planety. Právě takový objev nyní oznámili vědci z výzkumu u Galapážských ostrovů. Na dně Tichého oceánu mořští biologové narazili na drobnou modrou chobotnici velikosti golfového míčku, která se ukázala být zcela novým druhem.

Neobvyklý hlavonožec dostal jméno Microeledone galapagensis a podle odborníků jde o jednoho z nejzajímavějších hlubokomořských živočichů objevených v oblasti za poslední roky.

Setkání v hlubinách

K objevu došlo už v červenci 2015 během desetidenní expedice výzkumné lodi E/V Nautilus poblíž Darwinova ostrova, který je součástí Galapážského souostroví. Vědci tehdy nasadili robotickou ponorku Hercules, aby prozkoumala svahy podmořské hory v hloubce téměř 1 800 metrů pod hladinou oceánu.

Právě tam kamery zachytily drobnou modře zbarvenou chobotnici sedící na mořském dně. Reakce vědců byla okamžitá. Na záznamu z expedice je slyšet nadšené komentáře členů týmu, kteří nad tvorem neskrývali údiv a pobavení. Výzkumníci si ale tehdy ještě neuvědomovali, že pozorují živočicha, kterého dosud nikdo vědecky nepopsal.

Po návratu do laboratoří Výzkumné stanice Charlese Darwina začali odborníci analyzovat odebrané vzorky. Brzy zjistili, že identifikace nebude jednoduchá. Fotografie proto poslali renomované specialistce na chobotnice Janet Voightové z Fieldova muzea v Chicagu.

„Okamžitě mi bylo jasné, že jde o něco mimořádného. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla,“ uvedla Voightová, hlavní autorka studie publikované v odborném časopise Zootaxa.

Chobotnice pod rentgenem

Aby vědci odhalili anatomii nového tvora co nejpodrobněji, využili moderní technologii zvanou mikro-CT skenování. Metoda funguje podobně jako lékařský CT přístroj, ale umožňuje vytvořit extrémně detailní trojrozměrný model i velmi malých organismů.

Tisíce rentgenových snímků odhalily několik neobvyklých znaků. Chobotnice měla například relativně malý počet přísavek, hladkou kůži a specifický tvar zobáku. Charakteristické bylo také zbarvení některých vnitřních orgánů a částí pláště.

Během analýzy navíc vědci zjistili další překvapivý detail – samice měla ve vaječnících třináct vajíček. I přes svou miniaturní velikost tedy šlo o dospělého jedince připraveného k rozmnožování.

Skrytá tajemství Galapág

Objev nové chobotnice znovu připomněl, jak málo lidstvo zná prostředí hlubokého oceánu. Zatímco povrch Galapág je proslulý unikátními druhy zvířat a rostlin, podmořský svět kolem souostroví zůstává z velké části neprozkoumaný. Podle spoluautorky studie Salome Buglassové ukazují podobné objevy, kolik neznámých organismů může v hlubinách ještě čekat na své objevení.

Galapážské ostrovy přitom patří k nejslavnějším biologickým lokalitám světa už od 19. století, kdy je během plavby na lodi HMS Beagle studoval Charles Darwin. Právě zdejší pěnkavy se později staly jedním z klíčových důkazů pro vznik evoluční teorie.

Nově objevená modrá chobotnice tak symbolicky navazuje na dlouhou tradici překvapivých objevů, které Galapágy vědcům přinášejí už téměř dvě století.

V roce 1974 byly v čínské hrobce váženého chirurga Sia Čchüan-a (Xia Quan), který žil přibližně v letech 1348 až 1411, objeveny jeho nástroje – rezavé kovové nůžky a pinzety. Už tehdy to sice vypadalo, že na nástrojích jsou nějaké zbytky po operacích, ale před padesáti lety ještě nebyly k dispozici technologie, které by dokázaly určit, zda na jejich železném povrchu zůstaly i nějaké chemické látky.

Badatelé, které vedl Cchung-cchang Čao (Congcang Zhao) ze Severozápadní univerzity v Číně, prozkoumali kousky červeného materiálu z těchto nástrojů metodou stimulovaného Ramanova rozptylu (SRS) a narazili na pozoruhodnou látku. Jsou přesvědčeni, že nástroje obsahují pravděpodobně nejstarší přímý chemický důkaz chirurgické anestezie. Jde o první objev svého druhu a současně také důkaz o vysoké úrovni medicíny za dynastie Ming.

Anestezie jedovatým omějem

Látkou používanou k anestezii byl podle vědců akonitin, velmi účinný neurotoxický alkaloid získávaný z jedovatých rostlin rodu oměj (Aconitum). S akonitinem se musí zacházet velice opatrně, což ukazuje na vyspělost tehdejší medicíny i hlubokou znalost rostlin.

Vědci se domnívají, že nalezený akonitin pochází z oměje druhu Aconitum carmichaelii, který se vyznačuje blankytně modrými květy a roste v Číně a okolních zemích. Dobové texty uvádějí, že lékaři používali několik metod ke snížení toxicity této látky. Patřilo mezi ně ošetření močí mladých chlapců, vaření v octu nebo namáčení v odvaru z černých sójových bobů.

Po těchto bezpečnostních úpravách byl připravený prášek s akonitinem nejspíš nanášen na pacientovu pokožku, aby znecitlivěl dané místo před bolestivým zákrokem.

Objev akonitinu na chirurgických nástrojích dokonale zapadá do historických záznamů a ukazuje, že lékaři dynastie Ming měli propracované znalosti bezpečné přípravy i podávání toxických sloučenin při léčbě.

V nebeské mechanice se ukazuje, že do všech detailů můžeme vyřešit pouze pohyb dvou izolovaných těles. Obecný pohyb tří a více těles je již analyticky neřešitelný. Naštěstí však existují určité typy úloh, pro něž lze získat dostatečně vypovídající řešení. Patří k nim i omezený problém tří těles, v němž zkoumáme pohyb testovací částice v gravitačním poli dvou hmotnějších těles, přičemž tato testovací částice nemá žádný zpětný vliv na dvojici dominujících objektů.

Takto zjednodušený problém odpovídá mnoha reálným fyzikálním aplikacím – například pohybu umělé družice v okolí Země a Měsíce, pohybu extrasolárních planet v dvojhvězdném systému nebo pohybu částeček plynu ve dvojhvězdě. V takovém systému pak označujeme jako Rocheovu mez jedné z hmotných komponent hranici oblasti, kde dominuje její gravitační vliv.

Hranice mezi stabilitou a zkázou

Částečka uvnitř Rocheovy meze je přitom gravitačně vázána k centrálnímu objektu. Dostane-li se však na Rocheovu mez – například při expanzi hvězdy v závěrečných stadiích vývoje –, může od mateřského tělesa uniknout. Nejčastěji se tak děje skrze librační bod, v němž se vyrovnávají gravitační síly obou těles a dochází k přenosu hmoty mezi oběma složkami. Přetok hmoty z jedné složky dvojhvězdy na druhou představuje základní fyzikální proces v tzv. kataklyzmických dvojhvězdách.

Naopak, pokud se těleso dostane blíže než je Rocheova mez, mohou jej roztrhat slapové síly. Objekt (například měsíc planety) se neudrží pohromadě vlastní gravitací a slapové síly způsobí rozpad tělesa. Částice bližší primárnímu pohybu se pohybují rychleji než částice vzdálenější. Na schématu to je reprezentováno červenými šipkami. Různá oběžná rychlost materiálu případně způsobí zformování se prstence.

Skutečnost, že Bedřich Hrozný (1879 až 1952) v roce 1915 rozluštil chetitský jazyk, je české veřejnosti dobře známa, avšak bližší vysvětlení, proč se tak význačný objev podařil právě rodáku z Lysé nad Labem, je složitější. Zdůrazněme, že Hrozný nebyl náhodným badatelem, který se rozhodl luštit neznámý jazyk.

V době, kdy za tímto účelem odcestoval do Osmanské říše, působil na vídeňské univerzitě a byl světově uznávaným znalcem asyrských a sumerských klínopisných textů psaných na hliněných tabulkách. Luštěním chetitštiny ho oficiálně pověřila Německá orientální společnost a na pobyt v Cařihradě získal stipendium rakouského ministerstva vyučování. Jaká byla jeho studijní a vědecká dráha, během níž se vypracoval na jednoho z největších odborníků na poli starověkých předovýchodních jazyků?

Z kolínského gymnázia do Vídně

Otcem Bedřicha Hrozného byl evangelický farář v Lysé nad Labem. V tomto středočeském městě začal Hrozný chodit do školy a poté přestoupil na akademické gymnázium do Prahy. Později uvedl, že jeho nejoblíbenějšími předměty byly latina a řečtina – jazyky klíčové pro jeho pozdější badatelské úspěchy, dále i staročeština a čeština, kde byly probírány pro něj fascinující etymologie slov.

Po náhlé smrti otce se rodina Hrozných musela odstěhovat z fary v Lysé, a Hrozný dokončil poslední ročník gymnázia v Kolíně. Zde se mimo jiné setkal s profesorem Justinem V. Práškem, který byl nadšen žákem, jenž projevoval zájem o orientální jazyky. Prášek podporoval Hrozného v přípravě na studium orientálních jazyků na univerzitě ve Vídni – umožnil mu studovat ve své rozsáhlé knihovně a doporučil ho vídeňským profesorům.

Bedřich Hrozný začal ve Vídni studovat evangelickou teologii, po prvním semestru se však rozhodl tento obor opustit a věnovat se pouze orientalistice. Navštěvoval přednášky předních odborníků na arabštinu, její dialekty a literaturu, sabejštinu, syrštinu, etiopštinu, egyptské hieroglyfy a hieratické texty, perštinu či asyrsko-babylonské klínopisné nápisy.

Z dopisů, které Hrozný zasílal do Kolína Práškovi, máme představu o tom, jaké knihy si z profesorovy knihovny půjčoval a o jaká témata se zajímal – například o babylonské eposy a mytologii, starozákonní příběhy a jejich klínopisné paralely, perské klínopisné nápisy nebo nápisy z egyptské Tell el-Amarny. Hrozného záběr byl široký, a byly to především jeho rozsáhlé znalosti jazyků, které mu později pomohly při luštění a překladech staroorientálních textů.

První úspěchy

Po skončení vídeňského studia získal Hrozný stipendium pro pobyt v Berlíně a Londýně, kde začal psát své první odborné práce: o peněžnictví ve staré Babylonii a pojednání o sumersko-babylonských mýtech o bohu Ninragovi. Po návratu do Vídně nastoupil na pozici ve vídeňské univerzitní knihovně a na univerzitě vyučoval klínopisné jazyky. Vydobyl si pověst vynikajícího odborníka, a profesor Ernst Sellin mu proto v roce 1903 nabídl, aby se ujal edice klínopisných textů nalezených na pahorku Tell Ta‘annek. V roce 1904 byl Hrozný přizván k osobní účasti na archeologické expedici a v následujícím roce se na vídeňské univerzitě habilitoval jako docent v oboru semitských jazyků se zvláštním zřetelem ke klínopisnému bádání.

Jak víme z nově nalezené korespondence, v roce 1906 se začalo odvíjet Hrozného jednání s profesorem pražské univerzity Jaroslavem Gollem, jehož cílem bylo založení samostatného semináře na univerzitě v Praze, který by vedl Hrozný, jenž se za tímto účelem rozhodl vypracovat habilitační práci na téma obilí ve staré Mezopotámii. Právě v těchto letech byly na území dnešního Turecka objeveny starověké texty v dosud neznámém jazyce psané klínovým písmem na hliněných tabulkách.

Hrozný se o tento objev živě zajímal a měl zájem se podílet na jejich luštění. Svou případnou účast neustále odkládal kvůli práci o mezopotamském obilí. Spis Das Getreide im alten Babylonien, který se mu podařilo vydat až v roce 1913, měl velmi kladný mezinárodní ohlas.

Do Cařihradu za chetitskými texty

Po smrti objevitele chetitských klínopisných tabulek Hugo Wincklera v dubnu 1913 se Německá orientální společnost rozhodla pověřit několik předních odborníků publikováním těchto textů. Měli je překreslovat na papír tak, aby bylo možné je vydat jako knihu a zpřístupnit všem badatelům. Hroznému se podařilo získat pracovní smlouvu, na jejímž základě měl texty studovat a překreslovat přímo v Cařihradu. Tam na nich už od ledna 1914 pracoval berlínský asyriolog Hugo H. Figulla a luštěním se zabývali i další badatelé – asyriologové Friedrich Delitzsch, Otto Weber, Ernst Weidner a Franz Böhl.

Po podpisu smlouvy se Bedřich Hrozný vypravil, i se svou těhotnou manželkou Vlastou, do Cařihradu, kde začal ihned intenzivně pracovat. Společně s Hrozným a Figullou zde pobýval také Eckhard Unger.

V archivu Německé orientální společnosti je uchovávána korespondence jednotlivých aktérů a z dopisů vyplývá, že Hrozný se soustředil pouze na svou práci, oproti tomu jeho kolegové byli zdržováni neustálými sváry svých manželek. Jejich rozepře a následné stěhování znemožňovaly Hugo Figullovi, aby se plně věnoval přepisování klínopisných tabulek a luštění chetitštiny. Hrozný oproti tomu neúnavně pracoval a podařilo se mu nakopírovat velké množství textů, díky kterým důkladněji pronikal do stavby jednotlivých vět.

Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti

V době, kdy došlo k objevu prvních chetitských tabulek, bylo již možné číst a analyzovat klínopisné texty v sumerském a akkadském jazyce (viz Od obrázků k větám). Znaky klínopisu uměli badatelé přepisovat do latinky, do jejich hrubé fonetické podoby. Takto přepsaným větám z chetitských tabulek však nebylo možné porozumět. Jednotlivá slova textu nedávala žádný smysl, nepodobala se žádnému jinému klínopisnému jazyku.

Musíme doplnit, že starověcí Chetité, kteří převzali písmo od Babyloňanů, používali některé totožné znaky pro celá slova, četli je však po svém, tedy chetitsky. Tato sumerská a akkadská slova Hrozný dobře znal a v záplavě znaků je dokázal rozpoznat. Právě takzvané sumerogramy a akkadogramy mu umožnily odhadnout pravděpodobný kontext některých vět.

Při čtení textů Hrozného napadlo, že určitá slova by mohla být slovesným tvarem – participiem přítomného času, který znal z latiny. V jedné větě pak rozpoznal sumerský znak NINDA pro slovo chléb. K němu našel ve větě slovo ezzatteni, které srovnal s německým essen – česky jíst. V další větě přečetl výraz watar, jež mu připomínalo anglické water a německé Wasser čili voda, a sloveso ekutteni, blízké latinskému aqua, voda. Chetitské souvětí „nu NINDA-an ezzatteni watarma ekutteni“ přeložil: „Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti.“

Po těchto zjištěních se mu dařilo analyzovat i další slova, jež ho více a více utvrzovala v tom, že chetitština je jazykem indoevropským, příbuzným latině či staré řečtině i germánským, románským a slovanským jazykům. Chetitská zájmena srovnal s latinskými či řeckými, například tvar uga se zájmenem ego – já, tuel s tuus – tvůj, miš s meus – můj, kuiš s quis – kdo, kuit s quid – co, kuiš kuiš s quisquis – kdokoli, kuit kuit s quidquid – cokoli. 

Objevil i slova, která mu připomínala jiné jazyky, například dalugašti církevněslovanské dlъgostъ – délka, nebiš české nebe, ešmi české jsem, pedar německé Feder (česky křídlo) a mnohá další. Byl si výsledky svého bádání neochvějně jist.

Indoevropská hypotéza

Mezitím vypukla první světová válka, Hrozný musel opustit Cařihrad a vrátit se do Vídně. V roce 1915 narukoval, zůstal však ve Vídni a za podpory svého nadřízeného se snažil dokončit analýzu chetitské gramatiky. Právě kvůli narukování ho vydavatel chetitských textů přesvědčil, aby uveřejnil alespoň předběžnou zprávu o svém luštění. Hrozný tušil, že jeho hlavní zjištění – že chetitština je jazykem indoevropským – bude mezinárodní senzací. Nikdo do té doby nepředpokládal, že v oblasti starověkého Předního východu mohl být klínovým písmem zapisován jazyk z indoevropské jazykové rodiny.

Hrozný oznámil své rozluštění chetitštiny 24. listopadu 1915 v Berlíně a současně vyšla jeho přednáška pod názvem Die Lösung des hethitischen Problems. Ein vorläufiger Bericht (Řešení chetitského problému. Předběžná zpráva) ve vědeckém časopise Mitteilungen der Deutschen Orient-Gesellschaft. Závěry přednášky ostatní badatele ohromily a diskuse se protáhla dlouho do noci. Tuto přednášku Hrozný zopakoval 16. prosince ve Vídni. 

Po nadšené odezvě v tisku se však již začátkem roku 1916 začínaly objevovat první pochyby s tím, že Hrozný srovnává jazyk ze 2. tisíciletí př. n. l. s latinou a řečtinou, tedy jazyky mnohem pozdějšími. Když pak přední srovnávací jazykovědci ostře odsoudili Hrozného závěry, podařilo se jim odbornou veřejnost přesvědčit o tom, že český badatel se ve svých tvrzeních zcela mýlí. 

Hrozný se ale nenechal záplavou negativní kritiky odradit a pilně pokračoval v práci na sepsání gramatiky chetitštiny. Tu vydal v roce 1917 a začal překládat delší chetitské texty, aby podložil svá tvrzení. Vydal je pod názvem Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazköi. In Umschrift, mit Übersetzung und Kommentar (Hethitské klínopisné texty z Boghazköi. V přepisu, s překladem a komentářem). Až nyní se někteří srovnávací jazykovědci pustili do studia klínového písma a postupně zjišťovali, že Hrozného teze je podložena správnými úvahami. Jeho rozluštění chetitského jazyka bylo světovými odborníky po letech odsuzování přijato v roce 1921.

Klimatické modely naznačují, že se v Pacifiku vyvíjí situace, která by mohla vést ke vzniku jevu super El Niño. Klimatická událost El Niño je známá tím, že zhoršuje už tak dost špatnou situaci globálního klimatu. Pokud by tentokrát dorazila v „super“ variantě, mohlo by to mít vážné důsledky.

Klima ale bývá nevyzpytatelné a to, zda se tentokrát objeví super El Niño závisí na konkrétním vývoji větrů, který lze jen obtížně předpovědět, a také na dalších nestabilních změnách v atmosféře. Proto je příliš brzy na to, aby bylo možné se slušnou mírou jistoty určit, jak silné by nadcházející El Niño mohlo být.

Přijde super El Niño?

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) nicméně uvádí, že pravděpodobnost vzniku El Niña do července je zhruba 80 procent. Prozatím je jasné, že teploty moře v klíčových oblastech rovníkového Pacifiku, které jsou těsně spojené s El Niñem, rychle rostou a pod hladinou se tam hromadí obrovská masa nezvykle teplé mořské vody. Přední meteorologické služby předpovídají, že teplota Pacifiku by mohla později letos vystoupit o 2,5 °C či více nad dlouhodobý průměr, což jsou mimořádně vysoké hodnoty. 

Adam Scaife, vedoucí oddělení dlouhodobých předpovědí britského Met Office, nedávno uvedl, že přicházející El Niño by mohlo být nejsilnější za poslední desetiletí, nebo dokonce nejsilnější za celou historii měření.

Odborníci NOAA odhadují, že se zhruba třetinovou pravděpodobností teplota v Pacifiku dosáhne hodnoty nejméně o 2 °C vyšší než dlouhodobý průměr, což by stačilo ke vzniku super El Niño.

Australský Úřad pro meteorologii (BoM) úřad podle agentury AFP předpovídá, že El Niño by mohlo dosáhnout odchylky až 2,8 °C, což by mělo znamenat nejsilnější El Niño ve známé historii. Jak ale říká Felicity Gambleová z BoM, klimatická změna posunula výchozí podmínky natolik dramaticky, že je teď historie klimatu pro sezónní předpovědi méně spolehlivým vodítkem.

Když Severní Korea v roce 1987 zahájila stavbu hotelu Rjugjong, měla ambice, které dalece přesahovaly běžný developerský projekt. Režim chtěl vybudovat symbol národní hrdosti, technologické vyspělosti i triumfu nad západním světem. V centru Pchjongjangu měl vyrůst nejluxusnější hotel planety – monumentální stavba, která by zastínila vše, co do té doby vzniklo.

Místo prestižního hotelu se však zrodil jeden z nejznámějších architektonických paradoxů moderní historie. Betonový gigant, přezdívaný „Hotel zkázy“, dodnes nikdy nepřijal jediného hosta.

Pyramida nad Pchjongjangem

Hotel Rjugjong připomíná obří futuristickou pyramidu. Stavba vysoká 330 metrů měla po dokončení nabídnout více než tři tisíce pokojů a několik otočných restaurací s panoramatickým výhledem na Pchjongjang. Severokorejská propaganda tehdy slibovala otevření už dva roky po zahájení výstavby.

Realita však byla mnohem složitější. Přestože budova v roce 1992 dosáhla plánované výšky, práce se náhle zastavily. A nešlo o krátké přerušení. Staveniště zůstalo opuštěné celých šestnáct let.

Nad městem tak dlouhá léta dominoval obrovský betonový skelet bez oken, zakončený rezavým jeřábem. Režim se navíc snažil tvářit, že stavba prakticky neexistuje – hotel dokonce mizel z oficiálních fotografií i map Pchjongjangu.

Důvod nedokončené stavby byl poměrně prostý. Severní Koreu po rozpadu Sovětského svazu zasáhla hluboká ekonomická krize a peníze na megalomanský projekt rychle vyschly. Země se potýkala s nedostatkem potravin i energií a luxusní hotel přestal být prioritou.

Rjugjong se tak stal nejvyšší neobydlenou budovou světa – monumentem ambicí, které výrazně předběhly možnosti severokorejské ekonomiky.

Druhý pokus o záchranu

Naděje na dokončení se objevila až v roce 2008. Egyptská společnost Orascom investovala přibližně 180 milionů dolarů (v přepočtu zhruba 3,75 miliardy Kč) do nové fasády a budovu pokryla sklem a kovem. Z chátrajícího betonového monstra se tak alespoň zvenčí stal moderně působící mrakodrap.

Uvnitř však zůstala situace mnohem méně působivá. Britský cestovatel Simon Cockerell, jeden z mála cizinců, kteří se do budovy dostali, později popsal interiéry jako nedokončené prostory s odkrytým cementem a minimem vybavení.

Podle odborníků by navíc většina technických systémů z 80. let – od ventilace po elektrické rozvody – pravděpodobně vyžadovala kompletní rekonstrukci.

Dnes hotel Rjugjong po setmění září LED osvětlením a na jeho fasádě se promítají gigantické propagandistické animace. Stavba se stala nepřehlédnutelnou dominantou Pchjongjangu i častým symbolem severokorejských ambicí.

Otázkou ale zůstává, co se skutečně skrývá uvnitř. Není jasné, zda v interiérech pokračují jakékoli práce, nebo zda budova slouží především jako efektní kulisa pro propagandistické účely. A jestli se hotel někdy skutečně otevře veřejnosti? Odpověď zřejmě nezná ani samotné severokorejské vedení.

Před zhruba dekádou zachytila observatoř LIGO vůbec první gravitační vlnu – jemné zvlnění časoprostoru, které vzniklo při srážce dvou černých děr vzdálených asi 1,3 miliardy světelných let od Země. Šlo o historický průlom, jenž potvrdil stoletou předpověď Alberta Einsteina a otevřel zcela nový způsob pozorování vesmíru. Dnes vědci tvrdí, že se lidstvo posouvá od období prvních objevů do „věku gravitační astronomie“.

Signály téměř každý týden

Od prvního objevu se vědci zaměřili na zvyšování citlivosti svých detektorů. Klíčovou síť tvoří dvě americké stanice LIGO, evropský detektor Virgo v Itálii a japonský detektor KAGRA. Jejich úkolem je zachytit extrémně slabé deformace časoprostoru, které vznikají při nejenergetičtějších událostech ve vesmíru – například při srážkách černých děr nebo neutronových hvězd.

Nejnovější katalog observací obsahuje rekordních 161 nových událostí zaznamenaných mezi dubnem 2024 a lednem 2025. Celkový počet potvrzených či velmi pravděpodobných detekcí tak vzrostl na 390. Jen tato poslední série představuje přibližně tři čtvrtiny všech dosud zaznamenaných gravitačních událostí.

Podle vědců jsou dnes přístroje natolik citlivé, že zachytí v průměru tři až čtyři gravitační signály týdně. To představuje dramatický rozdíl oproti době prvních detekcí, kdy šlo o vzácné a výjimečné události.

Nový způsob pozorování vesmíru

Gravitační astronomie umožňuje zkoumat oblasti a procesy, které jsou pro běžné teleskopy prakticky neviditelné. Zatímco klasická astronomie sleduje světlo v různých vlnových délkách, gravitační detektory „naslouchají“ deformacím časoprostoru samotného.

Právě díky tomu mohou vědci pozorovat objekty zahalené hustými oblaky plynu, extrémně vzdálené srážky nebo procesy, které nevyzařují téměř žádné elektromagnetické záření. Největší význam mají gravitační vlny při studiu černých děr, protože tyto objekty samy o sobě světlo nevyzařují.

S rostoucím množstvím dat se astronomové dostávají od jednotlivých senzačních objevů k systematickému výzkumu. Místo ojedinělých případů mohou nyní porovnávat stovky událostí a hledat společné vzorce v tom, jak černé díry vznikají, rostou a slučují se.

Některé z nově zaznamenaných událostí jsou podle vědců mimořádně významné. Platí to například pro signál označovaný jako GW240615, který se podařilo lokalizovat s neobvykle vysokou přesností, takže astronomové dokázali určit oblast vesmíru, odkud gravitační vlna přišla.

Událost GW250114 zase přinesla vůbec nejčistší gravitační signál v historii měření. Takzvaný poměr signálu k šumu dosáhl hodnoty 76,9, což znamená, že vědci získali mimořádně kvalitní data umožňující detailní analýzu průběhu srážky.

Další dvojice událostí, GW241011 a GW241110, podle výzkumníků podporuje existenci takzvaných „černých děr druhé generace“. Ty by nevznikaly přímo zhroucením hvězd, ale následnými srážkami již existujících menších černých děr. Pokud se tento scénář potvrdí, mohlo by to výrazně změnit představy o životním cyklu černých děr i o vývoji galaxií.

Éra gravitační astronomie

Vědci zdůrazňují, že současný příval dat představuje teprve začátek. Detektory procházejí dalšími vylepšeními a jejich citlivost bude v příštích letech dále růst. To znamená nejen více zachycených událostí, ale také možnost registrovat slabší a vzdálenější gravitační vlny.

Astronomové proto očekávají, že nadcházející katalogy přinesou další překvapení a možná i zcela nové typy kosmických jevů. Gravitační vlny se z exotického experimentu postupně mění v běžný nástroj moderní astronomie – a podle vědců právě začíná období, kdy budou sloužit k přesnému mapování nejextrémnějších procesů ve vesmíru.

Ač formálně vznikla až během druhé světové války, sahají kořeny divize Das Reich až k počátkům vlády nacistického režimu v Německu. Prapůvodním základem se v roce 1934 staly takzvané SS-Verfügungstruppen (SS-VT) – ozbrojené křídlo NSDAP čítající tři standarty (ekvivalent pluku). Nejstarší „mnichovský“ pluk obdržel označení Deutschland, druhá standarta zformovaná ve stejné době měla název Germania. Třetí – Adolf Hitler – byla záhy zrušena a reorganizována na Leibstandarte SS Adolf Hitler.

Čistokrevná elita

Vzhledem k propagandistické roli jednotek SS kladly sbory SS-VT vysoké nároky na své rekruty. Ti museli být nejen ve vrcholné fyzické kondici a věku mezi 17–21 lety, ale také se od nich očekávala patřičná rasová čistota; například od roku 1935 musel každý rekrut doložit árijský rodokmen minimálně do roku 1800. I přes takto restriktivní požadavky ale SS-VT do konce roku 1935 čítaly 5 040 mužů, zatímco po anšlusu Rakouska přibyl i třetí pluk Der Führer složený z rakouských dobrovolníků.

V tomto období se rovněž objevují jména důstojníků, kteří se později proslavili v čele formací Waffen-SS. V říjnu 1936 byl například do funkce vrchního inspektora SS-VT jmenován Paul Hausser, zatímco do čela pluku Deutschland se dostal Felix Steiner. Oba muži později divizi veleli.

Steiner při výcviku svých mužů dbal nejen na ideologickou průpravu, ale především na fyzickou zdatnost a odolnost. Z taktického hlediska se akcentovala taktika malých jednotek a vůdčí schopnosti, díky nimž mohli poddůstojníci v případě potřeby zastoupit své velitele. Tato filozofie se později stala základem pro výcvik celé divize Das Reich a velkou měrou přispěla k její bojové efektivitě.

Polská premiéra

V březnu 1939 se pluky Der Führer a Germania zapojily do okupace českých zemí, kde útvary SS-VT sehrály především propagandistickou a bezpečnostní roli. V létě téhož roku Adolf Hitler vydal rozkaz, aby se sbory SS účastnily plánovaného tažení v Polsku. Když proto 1. září 1939 překročily německé jednotky polskou hranici, z území Východního Pruska se do ní zapojila i Tanková divize Kempf zahrnující kompletní pluk Deutschland. Invaze se účastnil také pluk Germania postupující z protektorátního území coby součást 8. armádního sboru. 

Ve stavu Kempfovy divize bojoval pluk Deutschland u Mławy a Różanu, kde utrpěl bolavé ztráty při snaze zlomit odpor dobře zakopané polské pěchoty. Desátého září pluk překročil řeku Bug a stanul před pevností Modlin. Ta útokům odolávala celých 16 dní, než bezvýchodná situace donutila obránce kapitulovat. Pluk Deutschland vstoupil 28. září do Zakroczymi, kde následující den rozpoutal masakr civilistů jako pomstu za ztráty utrpěné při bojích s polskou armádou. Příslušníci pluku si tak připsali první položku na dlouhý seznam válečných zločinů.

Pluk Germania mezitím postupoval na jižním úseku fronty a mimo jiné se zúčastnil bojů v okolí Jaworówa, kde dvěma německým sborům čelily zbytky polského Jižního frontu. Obránci se zde udatně hájili a u vesnice Muzylowice se Polákům dokonce podařilo rozprášit jeden z praporů pluku Germania. Na výsledku tažení to ale nic nezměnilo a 5. října organizovaný odpor ustal.

První nasazení pluků SS-VT hodnotilo Vrchní velení pozemního vojska (OKH) přinejlepším rozporuplně. Štábní důstojníci sice oceňovali agresivitu a bojové schopnosti esesmanů, zároveň ale ostře kritizovali vážné nedostatky ve velení a nezkušenost důstojníků. Část generality Wehrmachtu proto volala po úplném rozpuštění SS-VT. Naopak Heinrich Himmler prosazoval, aby mohly sbory působit zcela samostatně pod vlastním velením.

Třenice mezi SS a Wehrmachtem nakonec vyústily v kompromis: všechny tři existující pluky budou sloučeny do motorizované divize SS-Verfügungstruppe (SS-V), ta však zůstane pod velením OKH. Oficiálně se tak stalo 19. října 1939 a do čela nové formace se postavil SS-Obergruppenführer Paul Hausser. Následujících šest měsíců divize strávila intenzivním výcvikem pro plánovanou invazi do Beneluxu a Francie, které se měla zúčastnit jako součást 18. armády s úkolem obsadit důležité mosty na jihu Nizozemska. Na počátku dubna pak divize získala označení SS-V erfügungsdivision.

První rytířský kříž

Desátého května 1940 se německé jednotky převalily přes hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska a zahájily tak operaci Fall Gelb – invazi do zemí západní Evropy. V úseku 18. armády stál v čele postupu pluk Der Führer rozdělený do pěti útočných oddílů. Ty během prvního dne zdolaly odpor nizozemské armády u Nijmegenu a Arnhemu, zatímco průzkumnému oddílu ze stavu Der Führer se podařilo rychlým úderem obsadit pevnůstku u Westervoortu.

Velitel jednotky SS-Oberscharführer Ludwig Kepplinger za tento čin obdržel Rytířský kříž a stal se prvním nositelem tohoto ocenění v řadách SS-VT. Jedenáctého května se pluk Der Führer účastnil průlomu nizozemské obranné linie Grebbe u Rhenenu, zatímco pluk Deutschland tvořil součást postupu na Amsterdam a 13. května stanul na březích Severního moře. 

Následně vedly elementy divize útok na ostrovy v ústí Šeldy, kde v náročném terénu jen těžce zdolávaly odpor spojeneckých sil. Po jeho zlomení 17. května se divize SS-V přesunula do stavu XLI. armádního sboru a v závěsu za tankovými jednotkami se hnala ke Calais. Východně od Arrasu ale do jejích pozic narazil mohutný spojenecký protiútok. Nejtěžší boje v úseku divize SS-V probíhaly u kanálu La Basée, kde se Francouzům téměř podařilo obklíčit a zničit část pluku Deutschland. Za úsvitu následujícího dne však esesmani nepřítele zastavili a po obsazení přechodů přes La Basée mohli pokračovat dále.

Jako nůž máslem

V posledních květnových dnech divize čelila britským protiútokům v Nieppském lese; při jednom z nich anglické tanky prorazily skrz obranu a v jednu chvíli se nacházely sotva pár desítek metrů od velitelství praporu Deutschland. Situaci tehdy zachránil jen včasný příchod protitankových útvarů divize SS Totenkopf.

Po této těžké bitvě čekalo formaci převelení k jednotkám držícím perimetr okolo obleženého Dunkerku. Šlo o vítaný odpočinek – divize během prvního měsíce bojů na západní frontě ztratila okolo 650 padlých, 1 900 raněných a 250 nezvěstných.

Pátého června se SS-V zapojila do finální ofenzivy, kdy v řadách Tankové skupiny Kleist překročila Sommu a po poměrně jednoduchém postupu narazila na silnou francouzskou obranu u řeky Aire. Vojáci SS-V zde získali několik předmostí, vysoké ztráty na tancích ale nakonec donutily štáb XIV. armádního sboru stáhnout celou skupinu za Sommu. Mezitím 14. června padla Paříž a organizovaný francouzský odpor se rychle hroutil. V druhé polovině června pak divize SS-V společně postupovala jižním směrem a 17. července dorazila k Dijonu. O několik dní později Francie kapitulovala.

Na Bělehrad

V srpnu 1940 se divize přesunula k Biskajskému zálivu, kde její vojáci absolvovali výcvik pro nikdy nerealizované vylodění ve Velké Británii. V tomto období prošla SS-V reorganizací, kdy pozbyla pluk Germania, jenž posloužil jako základ pro divizi SS Wiking. Výměnou formace obdržela dodatečné prapory dělostřelectva, motocyklový prapor a kompletní 11. pěší pluk SS Totenkopf. Název útvaru se pak změnil na SS-Division Reich (mot.) – Motorizovaná divize SS Reich. 

Zpět do akce útvar zamířil na jaře 1941, kdy se zapojil do útoku na Jugoslávii. Hranice země překročil coby součást XLI. tankového sboru a 12. dubna jeho průzkumný oddíl jako první vstoupil do nebráněného Bělehradu. Jugoslávská kapitulace následovala o pět dní později a divize Reich si tak připsala další úspěšné tažení. Vedle divizní kroniky se ovšem prodloužil i seznam válečných zločinů – v Alibunaru příslušníci Reich povraždili zhruba 200 civilistů poté, co se ocitli pod palbou místní domobrany.

V létě 1941 za sebou mělo Německo oslnivá vítězství v západní Evropě i na Balkáně. To už se ale schylovalo k nejambicióznější Hitlerově kampani – útoku na Sovětský svaz. Do něj divize (v té době již o síle čtyř pluků doplněných o prapor útočných děl) vyrazila 22. června 1941 coby součást XXXXVI. armádního sboru podřízeného Tankové skupině 2 Heinze Guderiana. Druhého července se vyznamenal motocyklový prapor divize, který po tuhém boji získal předmostí na Berezině.

Poté následoval rychlý postup na Smolensk, během nějž esesáci odráželi nájezdy mužů z rozprášených sovětských jednotek. Například při přechodu Prutu jednu z ženijních rot přepadl ze zálohy početný oddíl rudoarmějců, kteří všech 72 Němců nemilosrdně pobili. 

Těžké ztráty

Čtrnáctého července dosáhli Hausserovi muži Gorkého a o týden později vedli útok proti silným sovětským pozicím u Jelni. Esesmani zde čelili zuřivým protiútokům elementů 11 nepřátelských divizí. Byť utrpěli vážné ztráty, své pozice nakonec uhájili a jen během 22. července si připsali vyřazení 50 sovětských tanků. 

Počátkem srpna se pak divize stáhla ke Smolensku pro doplnění stavů. Na frontu se vrátila o měsíc později, kdy se účastnila ofenzivy s cílem obklíčit jádro sovětského Severozápadního frontu východně od Kyjeva. Při této operaci její vojáci získali důležitý přechod přes řeku Desnu u Sosnicy a později postupovala na Bachmač. Dne 26. září sovětské síly u Kyjeva kapitulovaly.

Místo odpočinku však na divizi čekalo další tažení. Pluky Der Führer a Deutschland do této chvíle přišly každý o zhruba 1 500 mužů a další útvary utrpěly podobné ztráty, přesto vyrazily do útoku v čele Guderianovy tankové armády. Během října formace obsadila Gžatsk a Borodino a 22. října stanula méně než 65 km od Moskvy. Dále už však nemohla – během tří týdnů postupu na metropoli SSSR její ztráty narostly na téměř 7 000 padlých, raněných a nezvěstných. Po začátku protiofenzivy Rudé armády v prosinci 1941 pak divizi nezbylo než se se zbytkem Guderianových jednotek stáhnout a přejít do defenzivy. 

Triumf u Charkova

Sovětský tlak však nepolevoval ani v dalších týdnech. Dne 16. ledna 1942 dostala divize Reich rozkaz k dalšímu ústupu až za Gžatsk a brzy nato se rozhořely brutální obranné boje u Rževu. Koncem ledna se elementy Reich účastnily obklíčení dvou sovětských armád a následně během února odrážely tvrdé protiútoky Rudé armády. O zuřivosti bojů svědčí ztráty – v prvních měsících roku 1942 divize přišla o více než 4 000 mužů a od začátku invaze v červnu 1941 přesáhly ztráty 10 600 padlých, raněných a nezvěstných. V březnu 1942 proto dostala rozkaz přesunout se do Francie k odpočinku a reorganizaci.

V květnu 1942 divize obdržela prapor tanků a prapor samohybných děl a v listopadu též nové jméno: 2. divize tankových granátníků SS Das Reich. Na počátku roku 1943 vytvořila Das Reich společně s divizemi Totenkopf a Leibstandarte SS Adolf Hitler Tankový sbor SS a zamířily zpět na východní frontu. Samotná Das Reich během února zaujala pozice severně od Doněcku, kde se zúčastnila obranných bojů u Charkova. Dne 19. února 1943 se následně divize zapojila do protiofenzivy, v níž asistovala při obklíčení a zničení čtyř sovětských tankových sborů.

Když 7. března zahájila skupina armád Střed protiofenzivu na Charkov, rozdělily se jednotky Das Reich na dvě bojové skupiny a jistily Tankový sbor SS ze západu a jihovýchodu. Desátého března pak Tankový sbor SS obdržel rozkaz obsadit město. Následovaly dva dny tvrdých pouličních bojů, během nichž Das Reich za cenu bolavých ztrát postoupila až k železničnímu nádraží. Poté se z města stáhla směrem na východ, aby přehradila cestu sovětským jednotkám snažícím se ustoupit. Dne 15. března bylo město prohlášeno za dobyté.

Obrněná řež u Prochorovky

Na sklonku března překazila bojové operace jarní obleva, čehož Das Reich využila k odpočinku a přísunu posil. V tomto období proběhla reorganizace, která přinesla především významné rozšíření tankového kontingentu v přípravách na operaci Citadela. V předvečer útoku tak formace čítala 116 tanků, 33 útočných děl, 10 stíhačů tanků. V řadách čerstvě přejmenovaného 2. tankového sboru SS ji pak čekal postup na jižním okraji kurského výběžku fronty. 

Na zteč Das Reich vyrazila 5. července 1943 v 6.00. Přes počáteční dílčí úspěchy se postup zpomalil kvůli tuhému odporu obránců a hustě zaminovanému terénu. Následující den pluk Der Führer vytvořil průlom v liniích 6. gardové armády, kteroužto mezerou následně tanky divize vyrazily k Prochorovce.

Osmého července svedli vojáci Das Reich tuhé boje se sovětskými obrněnými formacemi u Těterevina, Kalininu a Veselého. Při postupu k řece Psel pak Das Reich odrážela protiútoky na pravém křídle II. tankového sboru SS a 10. července se ocitla na dosah Prochorovky. 

Psal se 12. červenec 1943, když Das Reich vyrazila do jedné z největších tankových bitev v dějinách. Divize měla původně obsadit výšiny jižně od Prochorovky, neustálé protiútoky Rudé armády ji ale držely v defenzivě. Jakmile Adolf Hitler vydal rozkaz operaci přerušit, byla Das Reich vyslána do narychlo naplánované operace Roland, kdy se společně s III. tankovým sborem neúspěšně pokusila zničit sovětské obrněné zálohy soustředěné v jižním sektoru Kurského výběžku. Divize Das Reich se mohla pochlubit zničením 448 sovětských vozidel při vlastních ztrátách 46 obrněnců, ofenziva však skončila německým neúspěchem. 

Hitlerovi hasiči

Na konci července se divize znovu přesunula do stavu II. tankového sboru SS, v jehož řadách se vydala na řeku Mius. Zde německé síly zahájily protiofenzivu a v prostoru Stěpanovka–Kalinovka obklíčily pět střeleckých divizí. Das Reich jistila severní stranu vzniklé kapsy a odrazila několik pokusů protivníka o záchranu sevřených jednotek. Později vyrazila do útoku, dobyla Stěpanovku a přispěla ke kolapsu celé sovětské fronty v oblasti. Po ústupu Rudé armády následně německé síly opět ovládly 

Ani nyní ale divize nedostala příležitost k oddechu. Hned následující den totiž Rudá armáda nastoupila do ofenzivy směrem na Charkov a současně s tím přešly do útoku i rudé jednotky na Donci. Das Reich se proto společně s divizí Totenkopf urychleně přesunula k Charkovu, kde asistovala při odrážení sovětských ztečí. Po zhroucení tamní německé fronty se  přesunula na předměstí Charkova a odrážela jeden útok za druhým. Nakonec však museli Němci 22. srpna město vyklidit. 

Na konci léta 1943 vedla divize obranné boje na Dněpru a 15. září se musela stáhnout na jeho západní břeh. Stále si ovšem připisovala úctyhodné bojové úspěchy – jen mezi 30. červnem a 21. srpnem si její příslušníci nárokovali zničení 391 nepřátelských tanků a samohybek. Po pádu Kyjeva 6. listopadu se pak divize stáhla k Žitomiru, odkud kvůli vyčerpání stavů zamířila zpět do Říše. V té době formaci zbývalo sotva 20 bojeschopných tanků a rovněž přišla o velkou část pěchoty.

Už od konce října přitom nesla označení 2. tanková divize SS Das Reich. Ze Sovětského svazu Das Reich odjela do francouzského Montaubanu, kde její stavy doplnilo téměř 9 000 rekrutů; většina pocházela z řad Hitlerjugend, nebo šlo o příslušníky pozemních sborů Luftwaffe. V souladu s tím útvar obdržel tankový pluk složený z obrněnců PzKpfw IV a PzKpfw V Panther. První měsíce roku 1944 pak esesmani trávili výcvikem a protipartyzánskými akcemi.