Po roce 1500 můžeme změnu ve vnímání chudoby vidět zcela jasně: Zmínky o žebrácích byly už téměř výhradně negativní a obvykle souvisely se snahou donutit nemajetné, aby se nějak zapojili do produktivní činnosti. Šlo o následek reformace, kdy novověká společnost vyzdvihla práci jako nový kult.

V Benátkách vstoupila v letech 1528–1529 v platnost série zákonů, které zakazovaly žebrání bez licence, nařizovaly farnostem vést seznamy chudých a umisťovaly nemohoucí do špitálů.

Roku 1545 nastala změna, když jistý námořní důstojník upozornil vládu Benátské republiky, že by se chudí mohli uplatnit jako veslaři na státních galérách. V následujících letech tedy úřady po žebrácích intenzivně pátraly, aby je začlenily do řad veslařů. Jedinci neschopní fyzické práce končili ve špitálech, z nichž se koncem 16. století staly chudobince. Ovšem i tam museli vykonávat manuální práce, aby dokázali, že si zaslouží dobrou vůli státu.

Ani ve Florencii si s chudými nedělali příliš velké starosti: Podle dekretu z roku 1576 měli všichni „vagabundi“ deset dní na opuštění města. A pokud tam některý z chudáků zůstal i poté, poslali ho lámat mramor do městských dolů.

Poctivá žebrota

Naopak v Římě se pohybovaly vysoce organizované skupiny žebráků. Ještě roku 1561 papež Pius V. pouze vydal zákaz žebrat uvnitř kostelů, nicméně jeho nástupci Řehoř XIII. a Sixtus V. už sérií dekretů uložili papežským strážím zavírat tuláky do vězení.

V roce 1595 se překvapení úředníci z výpovědi jistého mladíka dozvěděli, že v Římě působí celkem 19 žebráckých bratrstev, která mají své představené, vymezené rajony, zvláštní pozdravy, a dokonce i utajovaná místa setkávání. Uvedený výčet papežské policejní složky velmi zaujal a po výsleších ve vězení odhalily dalších 17 skupin (viz Římští žebráci). Vagabundi však trvali na tom, že nedělají nic nezákonného – a šokovaní papežové je obratem nechávali vykázat z města. 

Před 4,5 miliardami let obíhaly kolem našeho Slunce protoplanety – „planetární embrya“, z nichž se postupně stávaly dnešní planety a další tělesa Sluneční soustavy. Netýkalo se to ale všech. Některé z těchto světů zmizely, například při devastujících srážkách. Podle vědců to postihlo i protoplanetu, která mohla být velká jako náš Měsíc a možná i jako Mars.

Aaron Bell z Coloradské univerzity v Boulderu a jeho spolupracovníci pořídili první přesvědčivý důkaz, že taková dávná protoplaneta skutečně existovala. Vyvozují to z nálezu úlomku z této protoplanety, který se našel v roce 2019 na Sahaře, v podobě ani ne půlkilogramového meteoritu označovaného jako NWA 12774 (Northwest Africa 12774).

Úlomek pradávné protoplanety

Tento meteorit vzhledem ke svému složení patří mezi achondrity, což jsou poměrně vzácné meteority, které tvoří hlavně magmatická hornina. V rámci achondritů patří NWA 12774 k ještě mnohem vzácnějším angritům. Angrity totiž patří k nejstarším vulkanickým horninám Sluneční soustavy. Vznikly pouhých několik milionů let po jejím zrození před asi 4,56 miliardami let. Z více než 80 000 meteoritů objevených na Zemi patří pouze 68 k angritům.

Když Bell a jeho kolegové zkoumali meteorit NWA 12774, zjistili, že obsahuje materiál ze skupiny klinopyroxenu, běžných minerálů zemské kůry i zemského pláště. Klinopyroxen v tomto meteoritu byl velmi bohatý na hliník, což ukazuje na jeho vznik za obrovského tlaku hluboko pod povrchem tělesa, které nemohlo být úplně malé. Výsledky výzkumu meteoritu NWA 12774 publikoval odborný časopis Earth and Planetary Science Letters.

Badatelé ze struktury meteoritu NWA 12774 odvodili, že mateřský objekt mohl mít poloměr přesahující 1 800 kilometrů, což by ho velikostí přibližovalo Měsíci a možná i Marsu, jehož poloměr činí asi 3 300 kilometrů. Stále ale není jasné, jak dotyčná protoplaneta zanikla. Jednou z možností je, že ji v rané historii Sluneční soustavy rozdrtila planetární srážka. Její úlomky se pak mohly stát stavebním materiálem dalších kamenných planet, včetně například Země.

Austrálie je proslulá řadou přírodních zvláštností, ale jen máloco působí tak neskutečně jako její růžová jezera. Na první pohled vypadají, jako by je někdo obarvil umělým pigmentem. Ve skutečnosti však jejich nezvyklé zbarvení vytvářejí miliardy mikroskopických organismů, které se přizpůsobily životu v jednom z nejextrémnějších prostředí na Zemi. Právě tyto organismy jsou dnes stále více ohrožovány klimatickými změnami i lidskou činností.

Dědictví dávných řek

Většina australských růžových jezer se nachází v Západní Austrálii, kde jich lze nalézt zhruba tucet. Jejich historie sahá hluboko do minulosti. Jde o pozůstatky říčních systémů, které protékaly krajinou před více než 15 miliony let.

Když se klima postupně měnilo a starověké řeky vysychaly, zůstaly po nich izolované vodní nádrže. Voda se z nich během tisíciletí pomalu odpařovala, zatímco rozpuštěné minerály a soli se stále více koncentrovaly. Výsledkem jsou dnešní jezera, jejichž salinita může být až desetkrát vyšší než u mořské vody.

Takto extrémní podmínky jsou pro většinu organismů smrtící. Některým mikrobům však naopak poskytují ideální životní prostor bez větší konkurence.

Mikroorganismy, které barví krajinu

Za charakteristickou růžovou barvu jezer mohou především dva druhy mikroorganismů: jednobuněčná řasa Dunaliella salina a bakterie Salinibacter ruber. Oba organismy produkují beta-karoten, červenooranžový pigment známý například z mrkve, raků nebo peří plameňáků.

Pigment ale nemá jen estetický efekt. Mikroorganismům slouží jako ochrana před intenzivním ultrafialovým zářením australského slunce a zároveň jim pomáhá efektivněji využívat světelnou energii. Díky tomu mohou růst a rozmnožovat se i v prostředí, které by většina jiných forem života nepřežila.

Množství soli ve vodě přitom přímo ovlivňuje intenzitu zbarvení. Čím jsou podmínky příznivější pro růžové mikroorganismy, tím sytější odstín jezera získává. Barva se může pohybovat od jemně narůžovělé až po výrazně malinovou či téměř purpurovou.

Křehká rovnováha extrémního světa

Ačkoli se růžová jezera mohou zdát odolná díky svým extrémním podmínkám, ve skutečnosti jde o velmi citlivé ekosystémy. Stačí výraznější změna salinity a celé mikrobiální společenstvo se může proměnit.

Jedním z hlavních rizik jsou intenzivní srážky. Silné deště dokážou jezero naředit natolik, že se podmínky stanou nevhodnými pro organismy produkující beta-karoten. Jejich místo pak zaujmou jiné fotosyntetizující řasy. V takovém případě může jezero během relativně krátké doby ztratit svou typickou barvu.

Právě takový osud postihl v posledních letech slavné jezero Hillier na ostrově Middle Island v Západní Austrálii. Toto jezero bylo dlouhá léta známé svou výrazně růžovou vodou a bohatou komunitou pigment produkujících mikroorganismů. V roce 2022 však oblast zasáhly mimořádně vydatné srážky, které odborníci spojují s projevy klimatické změny. Prudký příliv sladké vody narušil rovnováhu ekosystému a jezero změnilo barvu z růžové na modrošedou.

Vědci přesto zůstávají optimističtí. Pokud se salinita postupně vrátí na původní úroveň, mohly by se původní mikroorganismy obnovit a jezero by mohlo během následující dekády získat svůj růžový odstín zpět.

Oběť těžby soli

Ne všechna jezera však mají šanci na podobné zotavení. Příkladem je Pink Lake poblíž města Esperance, které o své charakteristické zbarvení přišlo již v prvním desetiletí 21. století.

Příčinou nebyla klimatická změna, ale dlouhodobá těžba soli. Po celé století se zde sůl získávala pro výrobu kuchyňské soli, konzervaci masa a kůží i jako minerální doplněk pro hospodářská zvířata.

Postupně množství soli ve vodě kleslo natolik, že mikroorganismy závislé na extrémně slaném prostředí přestaly přežívat. Jejich místo opět převzaly běžnější řasy a jezero získalo nevýrazný modrošedý odstín. Proměna byla natolik výrazná, že místní obyvatelé dokonce navrhovali změnit jeho název.

Na rozdíl od jezera Hillier zde odborníci nepředpokládají spontánní návrat původního stavu. Jedinou realistickou možností by podle některých návrhů bylo umělé doplnění soli z okolních slaných jezer.

Okno do minulosti i budoucnosti

Růžová jezera nejsou jen turistickou atrakcí. Představují důležitá útočiště pro řadu živočichů. Poskytují potravu tažným ptákům a zároveň jsou domovem různých bezobratlých, například žábronožek nebo specializovaných druhů plžů přizpůsobených životu ve slaných vodách.

Jejich význam však přesahuje samotnou ekologii. Extrémní prostředí růžových jezer představuje cennou laboratoř pro výzkum hranic života. Organismy, které zde dokážou přežít, patří mezi nejodolnější tvory na planetě a pomáhají vědcům pochopit, jaké podmínky mohou podporovat existenci života mimo Zemi.

Studium australských růžových jezer poskytuje jedinečný pohled na dlouhodobý vývoj krajiny, adaptaci organismů na extrémní podmínky i možné scénáře budoucích změn klimatu. Zároveň nabízí vodítka pro hledání života na jiných planetách, především na Marsu, kde se v minulosti rovněž nacházela slaná jezera a vodní toky.

Právě proto se vědci snaží tyto neobvyklé ekosystémy chránit. Jsou totiž nejen pozoruhodnou přírodní kuriozitou, ale také živou připomínkou toho, jak úzce jsou osudy i těch nejmenších organismů propojeny s klimatem a prostředím, v němž žijí.

Mezi člověkem a supem

• jhator | Tibet

V tibetských tradicích život začíná a končí v těsném sepětí s přírodou – člověk je v ní stvořen a po smrti se do ní navrací. A nebeský pohřeb neboli rituál jhator tvoří nedílnou součást zmíněného procesu: Odehrává se na planinách Himálaje a místní buddhističtí mniši jej považují za nejčistší a nejlaskavější pohřební obřad světa. Rodina nebo mniši, kteří pohřeb provádějí, přinesou tělo zesnulého zabalené v látkách, případně uložené ve zvláštní schráně. Poté ho umístí na kamennou plošinu a obnaží. Obřadním místem zaznějí mantry a na okolní svahy se začnou slétat supi.

Na scénu přichází pohřební mistr rogyapa a často také láma, jenž se modlí, hraje na bubínek damaru a pomocí píšťaly kangling přivolává duchy. Ti pak zemřelému pomohou odpoutat se od tohoto světa, aby mohla jeho duše spočinout v nebi. Rogyapa následně ostrou čepelí tělo rozřízne a na vnitřnosti se vrhnou supi, kteří jsou v Tibetu posvátní. Ptáci nepotřebnou tělesnou schránku spořádají, a postarají se tak o její návrat do přírody. Kruh života se tím uzavře.

Navzdory relativně drsné povaze představuje jhator oboustranně prospěšný rituál. Dle domácích je laskavý k zesnulým a zároveň přívětivý k supům, kteří ve vysokohorském prostředí často strádají. Rogyapa nakonec palicí rozdrtí příliš velké či tvrdé kosti, aby mohli opeřenci tělo spořádat prakticky beze zbytku.

V závislosti na konkrétní lokalitě se průběh obřadu může v detailech lišit, ale jeho podstata a filozofie zůstávají totožné. Pohřbívání do země nemá v Tibetu žádnou tradici, protože půda zůstává po většinu roku zmrzlá. Moderně se pak v některých lokalitách přistupuje ke spalování, i když dřevo tvoří poměrně drahou komoditu.

Jhator má však také odvrácenou stranu: Pro cizince obvykle znamená senzaci a není výjimkou, že čínští turisté přijíždějí na tyto rituály v celých skupinách, přičemž fotí a natáčejí dokonce i zesnulé. Chovají se velmi neuctivě, a nezřídka se tak dostávají do konfliktu s mnichy, kteří nebeské pohřby pořádají. 

Doma s nebožtíkem

• rambu solo | Indonésie

V oblasti Tana Toraja na indonéském ostrově Sulawesi žije asi milion příslušníků kmene Toradžů, jehož název lze přeložit jako „lidé z vrchoviny“. Ačkoliv tuto skupinu do jisté míry ovlivnilo křesťanství, stále praktikuje animistické náboženství aluk todolo: Jeho filozofie vychází z úcty k předkům, a život kmene i jeho zvyklosti se proto úzce pojí se smrtí. Toradžové věří, že pocházejí z nebe, v průběhu života setrvávají na zemi a v okamžiku smrti se navracejí zpět. Poslední vydechnutí potom tvoří závěrečný milník na cestě k věčnému životu.

Za smrt jako takovou ovšem nepokládají okamžik biologického skonu: Zesnulí nadále zůstávají součástí komunity a považují se pouze za nemocné. Osoba v takovém stavu se označuje jako tomakula a setrvává v něm až do chvíle, kdy se odehraje pohřební rituál rambu solo.

V domech Toradžů mají „nemocní“ svou vlastní místnost: Leží tam v běžné rakvi a příbuzní s nimi dál komunikují, nosí jim jídlo, mužům cigarety a pivo, a s láskou je opečovávají. Posmrtnému rozkladu zamezí formaldehyd, a jelikož se rakve v domě nechávají pootevřené, zabezpečují se také síťkou proti hmyzu. Těla se rovněž pravidelně převlékají.

Aby tyto jejich zvyklosti nevymizely, museli Toradžové získat k přechovávání zesnulých vládní výjimku. Netlačí je přitom čas: Rambu solo znamená nejdůležitější rituál v lidském životě a pro rodinu jde o velmi drahou záležitost, na kterou může šetřit klidně i několik let.

Vedle slavnosti trvající čtyři dny, jíž se účastní až tisíc hostů, tvoří nejnákladnější součást rituálu obětování buvolů. Tradičně jich musí padnout čtyřiadvacet, ale každá rodina porazí jen tolik zvířat, na kolik má peníze. Movitější klany tak někdy zabíjejí až sto kusů. Tomakula přitom „skutečně zemře“ v okamžiku porážky prvního z buvolů, kteří mají zajistit cestu do světa předků. Maso mrtvých zvířat se pak rozdá hostům. Následně se rakev uloží do věžičky s velkým portrétem zemřelého a lidé kolem ní tančí, modlí se a rodina absolvuje průvod.

To vše se odehrává v radostném duchu, zatímco smutek zavládne až čtvrtý, poslední den pohřbu, kdy se tělo přesune do hrobky patane nebo na jeskynní hřbitov. Blízcí pak truchlí nad ztrátou milované osoby, ačkoliv se s ní posléze mohou znovu shledat.

Rituálem rambu solo se Toradžové na Sulawesi se zemřelým neloučí definitivně. Další slavnostní příležitost, při níž se shledávají se svými předky, nabízí rituál ma’nene. Koná se obvykle jednou za tři roky, a má-li rodina dostatek peněz, pak i častěji. Ani tento akt se ovšem neobejde bez obětiny: Tentokrát je potřeba zabít prase a pohostit známé i širokou rodinu.

Ceremoniál probíhá vždy během suchého období po sklizni rýže a pouze za slunečného počasí. Před vyzvednutím rakve z hrobky se rodina modlí v tradičním jazyce Toradžů, poté kmenový stařešina udělí pro ma’nene požehnání, načež lze rakev vyjmout z hrobu a přenést k domu rodiny. Často se přitom vyzvedává víc zesnulých naráz.

V okamžiku odklopení víka rakve přítomní svého předka zdraví a srdečně ho vítají. Následně se tělo přemístí na rohož a nechá se schnout na ostrém slunci. Zatímco rodina čistí rakev, lidé si s nebožtíkem povídají a vyprávějí mu novinky z vesnice. Poté přijde na řadu očista ostatků – poněkud nepietně vykonávaná koštětem, smetáčkem nebo natěračskou štětkou. Mrtvému se upraví vlasy, dostane čisté šaty, ale také jídlo, cigaretu nebo skleničku něčeho ostřejšího. Největší štěstí prý přináší se s nebožtíkem vyfotit… Po několika společně strávených hodinách se pak tělo vrátí do rakve a za tichého rozjímání se uloží zpět do hrobky. 

Lidská populace roste a stárne. To bohužel také znamená, že přibývá i případů rakoviny a úmrtí na toto onemocnění. Pokud se zásadně nezmění současné trendy, bude do roku 2050 na planetě každoročně diagnostikováno 35,3 milionu nových případů rakoviny a 18,5 milionu lidí na ni zemře.

Z každých deseti nově diagnostikovaných pacientů s rakovinou se jich sedm bude nacházet v zemích s nízkými a středními příjmy, kde jsou šance na přežití pro onkologické pacienty výrazně nižší. Takový vývoj, kromě toho, že je zneklidňující sám o sobě, také daleko přesahuje současné kapacity světových zdravotnických systémů.

Kritický nedostatek zdravotníků

Podle nové zprávy vypracované na objednávku prestižního medicínského časopisu Lancet Oncology bude do roku 2050 ve světě chybět přibližně 100 milionů pracovníků potřebných pro péči o onkologické pacienty. Většinou se to přitom bude týkat zdravotních sester a diagnostických specialistů, jako jsou radiologové a patologové.

„Naše globální iniciativa přináší jasné varování,“ uvádí vedoucí výzkumu Hedvig Hricaková z výzkumného centra Memorial Sloan Kettering Cancer Center. „Pokud nebudeme okamžitě a s dlouhodobým výhledem řešit kritický nedostatek zdravotnického personálu, hrozí nám onkologická krize, jakou jsme dosud nezažili.“

Pokud by se mezinárodnímu společenství naopak nějakým způsobem podařilo výrazně rozšířit zdravotnickou pracovní sílu a zajistit, aby byla dostupná tam, kde je nejvíce potřeba, mohlo by se podle zprávy mezi lety 2030 a 2050 předejít až 170 milionům úmrtí na rakovinu.

Autoři studie rovněž vyzývají k větším investicím do digitálních technologií a řešení založených na umělé inteligenci. Další otázkou je, zda by chybějící zdravotníky nemohli nahradit roboti.

Když NASA oznámila plán vybudovat do roku 2030 na Měsíci jaderný reaktor, mnozí nevěřili vlastním uším. Proč by lidstvo mělo dopravovat atomovou elektrárnu do nehostinné pustiny vzdálené téměř 400 tisíc kilometrů od Země?

Odpověď je jednoduchá: bez jaderné energie se trvalá přítomnost člověka na Měsíci zřejmě neobejde. Program Artemis má proměnit našeho kosmického souseda v vědeckou základnu, těžební centrum i odrazový můstek pro výpravy na Mars. Jenže lunární noc trvá dva pozemské týdny a teploty během ní klesají hluboko pod minus 100 °C. Solární panely proto nestačí.

Podle odborníků proto představuje jaderná energie jediný realistický zdroj, který dokáže základnu zásobovat elektřinou i teplem po celý rok. Stejnou cestou se chtějí vydat také Čína a Rusko, které plánují vlastní reaktor na jižním pólu Měsíce kolem roku 2035.

Zkušenosti máme, ale v malém

Přestože mají jaderné elektrárny pověst nebezpečných zařízení, samotné palivo není tak hrozivé, jak si většina lidí představuje. Nevyužitý uran je relativně málo radioaktivní a větší riziko představuje jeho chemická toxicita. Nebezpečný se stává až v reaktoru, kde štěpení atomových jader produkuje teplo využitelné k výrobě elektřiny. Právě tato schopnost dodávat energii po mnoho let bez doplňování paliva činí z jaderných reaktorů ideální kandidáty pro kosmické mise.

Jaderná energie ve vesmíru přitom není novinkou. Už od 60. let využívaly Spojené státy i Sovětský svaz radioizotopové generátory na sondách, satelitech či marsovských vozítkách. Ty však fungují spíše jako výkonné baterie a jejich výkon by na provoz lunární základny nestačil. Astronauti budou potřebovat energii nejen pro osvětlení a vytápění, ale také pro těžbu vody z měsíční půdy. Voda je totiž klíčová nejen k pití a pěstování plodin, ale i k výrobě raketového paliva.

NASA původně počítala s reaktorem o výkonu 40 kilowattů, což odpovídá spotřebě menší kancelářské budovy. Novější návrhy však uvažují až o 100 kilowattech. Ve srovnání s pozemskými elektrárnami jde o zanedbatelný výkon, ale ve vesmíru by šlo o dosud nejvýkonnější jaderný systém svého druhu.

Nehrozí výbuch?

Největší obavy se týkají bezpečnosti. Prvním kritickým okamžikem je samotný start ze Země. Historie nabízí varovný příklad v podobě sovětského satelitu Kosmos 954, který se v roce 1978 zřítil nad Kanadou a rozptýlil radioaktivní trosky na ploše téměř 40 tisíc kilometrů čtverečních. Nikdo sice nezahynul, ale incident ukázal, jak vážné následky může mít havárie jaderného zařízení ve vesmíru.

Moderní návrhy proto počítají s palivem typu TRISO. Každá částice uranu je uzavřena v mimořádně odolném keramickém a uhlíkovém obalu, který vydrží extrémní teploty i prudké nárazy. Pokud by raketa havarovala, radioaktivní materiál by se nerozptýlil do okolí a bylo by možné jej relativně snadno sesbírat.

Ani po úspěšném přistání však problémy nekončí. Měsíc je mimořádně nehostinné prostředí. Chybí zde atmosféra, teploty kolísají o stovky stupňů a povrch neustále bombardují mikrometeority. Hrozbou jsou i takzvaná měsíční zemětřesení, která sice nebývají silná, ale mohou trvat celé hodiny. Konstrukce reaktoru proto musí odolat podmínkám, které na Zemi nelze dokonale nasimulovat.

Zvláštní výzvou je chlazení. Pozemské elektrárny využívají vodu, ta se však v nízké gravitaci a extrémních teplotách chová nepředvídatelně. Inženýři proto uvažují o obřích radiátorech připomínajících křídla nebo plachty, které by odváděly přebytečné teplo přímo do vesmíru. Tyto konstrukce však mohou poškodit drobné kosmické částice letící rychlostí několika kilometrů za sekundu.

Nejhorším scénářem není jaderný výbuch – moderní reaktory k němu prakticky nemohou dospět. Mnohem větší hrozbou je selhání systému. Pokud by základna během dvoutýdenní lunární noci přišla o elektřinu, astronautům by postupně přestala fungovat podpora života. Taková porucha by mohla mít fatální následky.

Boj o zdroje na Měsíci

Ve hře je navíc i geopolitika. Jižní pól Měsíce ukrývá zásoby vodního ledu a patří k nejcennějším lokalitám pro budoucí kolonizaci. Stát, který zde vybuduje první funkční základnu s vlastním zdrojem energie, získá významnou strategickou výhodu. Přestože mezinárodní smlouvy zakazují nárokovat si měsíční území, realita může být složitější. Jaderné elektrárny by se mohly stát nejen zdrojem energie, ale i symbolickými „vlajkami“, jimiž si velmoci vymezí sféry vlivu.

Navzdory všem rizikům panuje mezi odborníky opatrný optimismus. Pokud se projekt podaří, vznikne na Měsíci první skutečně soběstačná lidská základna. Ta by se mohla stát dílnou pro budoucí kosmické výpravy a čerpací stanicí na cestě k Marsu. Jedna otázka však zůstává klíčová: dokáže lidstvo zvládnout své jaderné ambice natolik zodpovědně, aby se první atomová elektrárna mimo Zemi nestala zároveň první velkou katastrofou na jiném světě?

Za druhé světové války zůstalo území USA válečného běsnění ušetřeno. Američtí civilisté nepoznali hrůzy nočních náletů ani pouličních bojů, ekonomika zajišťující potřeby válečného průmyslu pracovala na plné obrátky a zásobovací systém fungoval prakticky bez omezení. Německo i Japonsko však opravdu vynakládaly úsilí a prostředky na projekty, jež měly dát občanům Spojených států pocítit, že se nacházejí skutečně ve válce.

U-booty na dohled

Nejjednodušší způsob, jak se dostat k americké pevnině, představovaly ponorky. Na obou pobřežích USA a Kanady však stále hlídkovala plavidla Pobřežní stráže a Královského kanadského námořnictva, neboť v tamních vodách vládl čilý dopravní ruch a ve velkých přístavech na východě se sestavovaly obrovské konvoje mířící do Velké Británie a Sovětského svazu.

V zálivu svatého Vavřince Kanaďané vedli boje s německými u-booty, snažícími se narušovat lokální plavbu civilních lodí a podrývat tak morálku obyvatelstva. V oblasti se těžila železná ruda, kterou dopravovala nákladní plavidla do hutí. V roce 1942 říšské ponorky čtyři z nich potopily a palubními zbraněmi ostřelovaly i ostrov Bell, jenž tak do dějin vstoupil jako jediné severoamerické území, které se ocitlo pod palbou německých zbraní. 

Pro Washington tyto pokusy sice představovaly jistou nepříjemnost, ale válečný průmysl nijak významně oslabit nemohly. Boj s podmořskými čluny se ukázal v dané lokalitě jako značně obtížný, protože se tam mísila říční a mořská voda, jejíž vrstvy mátly sonary, ale na druhé straně tentýž faktor ztěžoval ponorkám udržovat stálou hloubku.

Sporadické námořní střety probíhaly v oblasti až do roku 1944, než se u-booty kvůli obsazení francouzských základen Spojenci a stále větším operačním ztrátám musely z tohoto bojiště stáhnout.

Císařské ponorky z druhé strany

Na západní pobřeží USA se zaměřili Japonci. Po napadení Pearl Harboru v prosinci 1941 a prvotních císařských úspěších občané Spojených států věřili v možnost přímého útoku, což dokonce vedlo k několika planým poplachům.

Ve skutečnosti se tehdy poblíž pevniny zdržovalo jen několik podmořských člunů, které ostřelováním pobřeží přiživovaly neklid civilistů. V únoru 1942 zasáhlo několik dělostřeleckých granátů naftové pole nedaleko Santa Barbary v Kalifornii a poškodilo těžní věž, v červnu téhož roku pak dopadly střely z vynořené ponorky do areálu vojenské základny Fort Stevens, kde však způsobily jen zanedbatelné škody.

Japonské snahy vyvrcholily nasazením plavidla I-25, které neslo malý hydroplán Jokosuka E14Y „Glen“, vybavený dvěma 80kg zápalnými pumami. V noci 9. září 1942 vzlétl pilot Nobuo Fujita se svým strojem do vzduchu a obě bomby shodil nad oregonskými lesy, kde způsobily malý požár. Člun se po návratu letounu nakrátko stáhl, ale 29. září z něj hydroplán udeřil podruhé, avšak opět s hubenými výsledky.

Na druhou stranu operace ukázala nové možnosti a Japonci začali uvažovat o leteckém útoku na Panamský průplav, k němuž však nikdy nedošlo. Podobně jako v německém případě se i císařské ponorky musely po ztrátě tichomořských ostrovních základen od západního pobřeží stáhnout.

Amerikabomber

Možnost transatlantického úderu neposkytovaly jen podmořské čluny, ale teoreticky i letouny dlouhého doletu. Hitler však před válkou o vývoji strategického bombardéru neuvažoval: neměl v úmyslu ničit průmyslové základny nepřítele, ale bleskově obsadit jeho území a využít tyto zdroje pro své vlastní potřeby. Pro nálety na Londýn si pak nacisté vystačili se středními bombardéry startujícími z letišť v okupované Francii, ty už ovšem na výrobní závody obou hlavních nepřátel, Sovětského svazu a USA, nedosáhly.

Němci měli sice k dispozici čtyřmotorové Focke-Wulfy Fw 200 s dlouhým doletem, v tomto případě se však jednalo o upravený civilní stroj s malou nosností, vhodný spíše k průzkumu a útokům proti námořním plavidlům.

Říšský maršál Hermann Göring proto 12. května 1942 podepsal projekt Amerikabomber, který nechal rozeslat několika leteckým továrnám. Zadání předpokládalo konstrukci bombardéru, který by dokázal operovat z Azorských ostrovů, doletět do oblasti New Yorku a vrátit se zpět na základnu. Soutěže se zúčastnili výrobci Messerschmitt, Junkers, Focke-Wulf a Heinkel a vítězem se nakonec stal Ju 390 od Junkersu. Šlo o šestimotorovou upravenou verzi již produkovaného Ju 290.

Do výroby se ještě dostal čtyřmotorový Messerschmitt Me 264, který nakonec vznikl ve třech prototypech, ovšem žádný z těchto letounů se skutečné bojové akce nezúčastnil. Kromě toho v ostatních projekčních kancelářích vznikaly další návrhy, jako například velké samokřídlo s šesti proudovými motory nesoucí označení Arado E.555 a prototypy bratří Hortenů. Všechny však zůstaly jen na papíře.

Zbraň z říše snů pak představovala mezikontinentální raketa vycházející z již existující V-2. Její tvůrci však naráželi na ještě zásadnější konstrukční a materiálové problémy než v případě letadel, a proto také tento projekt zůstal jen u počátečních náčrtů.

Přicházeli z moře

Americké území se ještě před vstupem USA do války stalo cílem německých agentů. Soud se členy sítě bývalého búrského vojáka a lovce Fredericka Jouberta Duquesnea (1877–1954) patřil mezi největší špionážní procesy v dějinách Spojených států. Všech 33 vyzvědačů, jejichž úkol spočíval zejména ve shromažďování důležitých vojenských informací, zadržela FBI v červnu 1941. Zatýkání předcházelo dvouleté vyšetřování, v němž klíčovou roli sehrál William Sebold, americký Němec ve službách Abwehru (německá rozvědka pod vedením admirála Wilhelma Canarise), který přešel na stranu tajné služby Spojených států.

Později se Němci pokoušeli vysazovat nové agenty z ponorek. Za zmínku stojí operace Pastorius z června 1942, která dostala své označení po Francisi Danielu Pastoriovi (1651–1720), praotci německého vystěhovalectví do Ameriky a zakladateli Germantownu v Pensylvánii. V noci z 12. na 13. června 1942 přistála na Long Islandu ponorka U-202. Na pevninu vysadila čtyřčlennou skupinu složenou z Němců dokonale ovládajících angličtinu, z nichž dva dokonce měli americké občanství.

Operace pokračovala 17. června, kdy u Jacksonvillu na Floridě zakotvil člun U-584, převážející další čtveřici špionů. Osm agentů Abwehru mělo provádět sabotážní a teroristické akce s cílem ochromit americký průmysl a vyvolat paniku mezi civilním obyvatelstvem, ale FBI dokázala díky zradě jednoho z nich (George Dasch) ještě během června všechny zadržet. Následný tribunál pak poslal šest agentů na elektrické křeslo. Zbylí dva – Ernst Burger a George Dasch – dostali doživotí, respektive 30 let.

Nacisté ve Spojených státech

Dalším zdrojem obav americké veřejnosti se stala údajná hitlerovská pátá kolona v USA. Od roku 1939 v zemi skutečně působil nacistický Německo-americký svaz (German-American Bund). Jeho předseda Fritz Kuhn se sice v roce 1936 na olympiádě v Berlíně sešel s führerem a disponoval kontakty do Německa, ale jinak byly jeho vazby na třetí říši spíše volné. Svaz se vyznačoval politickým radikalismem, vypjatým antisemitismem a organizováním shromáždění či pochodů v hnědých uniformách po vzoru nacistických oddílů SA (Sturmabteilung), čímž na sebe pochopitelně přitahoval pozornost. 

Jejich antisemitské excesy (představitelé spolku například mluvili ve svých projevech o prezidentu Franklinu Rooseveltovi jako o Rosenfeldovi a jeho program New Deal přejmenovali na Jew Deal) Hitlerovi, který chtěl, aby USA zachovaly neutralitu, příliš nepomáhaly.

Pokud měl s německými krajany führer nějaké plány, šlo spíše o vytváření pozitivního obrazu třetí říše za Atlantikem. Svaz čítal podle odhadů v celé zemi jen 8 500 členů, většina Američanů německého původu se od něj distancovala a po vstupu Spojených států do války jeho představitelé skončili v internaci.

Sen o invazi

Ačkoliv úvahy o napadení Severní Ameriky ze strany států Osy patří do říše fantazie, v roce 1942 se situace jevila jinak. Hrozilo dobytí Egypta a tím i obsazení klíčového Suezského průplavu, na východní frontě pak německé síly postupovaly ke Kaspickému moři a na Kavkaz a možnost, že by se nakonec setkaly se silami postupujícími z Afriky a táhly dále na východ, nevypadala zcela nereálně. Vojska třetí říše by následně mohla podniknout vpád do Persie, Iráku a Indie, k níž by z východu postupovali japonští spojenci. Singapur, Barma, Filipíny, to všechno Spojenci ztratili a hrozba útoku na izolovanou Austrálii či dokonce dalekou Aljašku nabývala reálné podoby.

Přistoupíme-li na úvahy o invazi do Spojených států, nejnáročnější variantu představoval útok na východní pobřeží z Evropy či západní Afriky. Teoreticky lepší předpoklady skýtala západní strana, kde měli Japonci k dispozici mnohem větší loďstvo, ovšem vzdálenosti mezi ostrovy a pevninou byly obrovské. Pokud by se však podařilo obsadit Pearl Harbor, muselo by se celé americké loďstvo v Tichomoří stáhnout až do Kalifornie, protože jinde nedisponovalo vhodným přístavem. Japonci by se tak velmi přiblížili k území USA a mohli by pak postupovat směrem na Kalifornii nebo na Aljašku a odtud dále na jih.

Síly Osy se však nikdy k realizaci těchto hypotetických plánů nedostaly. Velkou zásluhu na tom měli především muži bojující v poušti u El Alameinu (červenec–listopad 1942), troskách Stalingradu (srpen 1942–únor 1943) nebo guadalcanalských džunglích (srpen 1942–únor 1943), kde se jim podařilo vítězný postup nepřítele zastavit. 

Výzkumný tým odborníků z Itálie a Uzbekistánu prováděl vykopávky v oblasti Severní Baktrie nedaleko hranic s Afghánistánem, na lokalitě Džarkutan. Bývalo to významné protoměstské centrum Oxuské civilizace, známé též jako Baktrijsko-margiánský archeologický komplex. 

Šlo o kulturu rané doby bronzové, která dominovala Střední Asii přibližně mezi lety 2500 a 1500 př. n. l. Její centra se nacházela podél řek a v oázách této převážně suché části světa. Proslula vyspělým zemědělstvím i bohatou hmotnou kulturou. Odborníci předpokládají, že zanikla kvůli změnám klimatu, které vedly k vysychání klíčových vodních toků.

Trepanace lebky

Během vykopávek v nekropoli Džarkutanu archeologové letos v dubnu objevili kostru dítěte, které zemřelo přibližně ve věku pěti let a bylo pohřbeno kolem roku 2000 př. n. l. Tělo bylo uloženo v samostatném hrobě společně s dalším dítětem, které zemřelo asi ve třech letech. Na lebce pětiletého dítěte jsou stopy trepanace, které představují nejstarší známý důkaz chirurgického zákroku ve Střední Asii. Zákrok tehdejší lidé provedli pomocí kamenných nebo kostěných nástrojů.

Trepanace byla ve starověku poměrně rozšířeným zákrokem a mohla sloužit například k léčbě epilepsie, migrén či poruch chování. Také ale mohlo jít o rituál. Jak upozorňují autoři studie, hranice mezi medicínou a rituální praxí byla v té době mnohem méně zřetelná než dnes.

Doklady dávných trepanací jsou v některých částech světa poměrně běžné. Vědce v tomto případě zarazila hlavně skutečnost, že šlo o zákrok provedený na tak malém dítěti. S objevem se proto pojí celá řada otázek. Kdo mohl v Džarkutanu takový zákrok provádět? Jaké anatomické a chirurgické znalosti byly pro podobnou operaci v té době nezbytné? A proč právě pětileté dítě?

Velryby dnes patří k největším tvorům, kteří kdy na Zemi žili. Nebylo tomu tak ale vždy. Jejich dávní předkové byli mnohem menší a otázka, proč se z nich během evoluce stali oceánští obři, dlouho zaměstnávala vědce.

Nový výzkum nyní nabízí překvapivé vysvětlení, které propojuje vulkanickou aktivitu v Jižní Americe, globální ochlazování klimatu i proměny mořských ekosystémů.

Záhada velrybího gigantismu

Podnětem k výzkumu byl objev pozoruhodných fosilií velryb v chilské lokalitě Cerro Ballena. Geologové si zároveň uvědomovali, že v období pozdního miocénu, tedy přibližně před 11,6 až 5,3 milionu let, došlo k několika významným změnám. Na jedné straně se v oblasti tropických And odehrávala intenzivní vulkanická činnost. Geologové přitom nacházeli mocné vrstvy sedimentů a vulkanického popela, jejichž tloušťka umožňuje odhadnout rozsah dávných erupcí. Na druhé straně Země procházela relativně rychlým ochlazením. A právě tehdy velryby prodělaly výrazné evoluční změny.

Výzkumníci se proto pokusili zjistit, zda mezi těmito zdánlivě nesouvisejícími jevy neexistuje hlubší souvislost. Protože nelze provádět experimenty s minulostí Země, museli vědci spojit geologické důkazy s pokročilými počítačovými modely simulujícími fungování celé planety.

Popel, který nakrmil oceán

Klíčovou roli v projektu sehrály takzvané modely zemského systému. Ty nepohlížejí na atmosféru, oceány, ekosystémy ani uhlíkový cyklus odděleně, ale jako na vzájemně propojené části jednoho celku. Díky tomu mohou vědci testovat hypotézy, které by jinak nebylo možné ověřit.

Badatelé vycházeli z jednoduché úvahy: pokud měly velryby vyrůst do obřích rozměrů, musely mít po velmi dlouhou dobu k dispozici mimořádně bohatý zdroj potravy. Otázkou tedy bylo, zda mohly dávné sopky nějak ovlivnit produktivitu oceánů natolik, aby vytvořily podmínky pro vznik gigantických mořských savců.

Výzkumníci nejprve simulovali, jak se vulkanický popel z andských erupcí šířil atmosférou. Ukázalo se, že část materiálu mohla dopadat až do rozsáhlých oblastí Jižního oceánu obklopujícího Antarktidu.

Tento popel obsahoval značné množství oxidu křemičitého, tedy látky nezbytné pro růst rozsivek. Rozsivky jsou mikroskopické řasy, které tvoří jeden ze základních kamenů mořských potravních řetězců. Jsou potravou pro drobné živočichy, ti zase živí ryby a další mořské organismy, až nakonec podporují i největší predátory oceánů.

Modely ukázaly, že i vulkanická aktivita soustředěná v jediné části And mohla mít překvapivě rozsáhlý dopad na celý Jižní oceán. Dodávky živin z popela podle simulací výrazně zvýšily biologickou produktivitu těchto vod a proměnily je v mimořádně bohatý ekosystém.

Sopky jako nečekaný motor ochlazování

Vědci se následně zaměřili na další otázku: mohla zvýšená produktivita oceánů ovlivnit i klima? Když se díky přísunu živin rozmnožily rozsivky a další mořské organismy, rostlo množství organické hmoty vznikající fotosyntézou. Část uhlíku, který byl tímto způsobem odebrán z atmosféry, následně klesala do hlubokých vrstev oceánu, kde mohla zůstat uložena po velmi dlouhou dobu.

Tento proces představuje přirozený mechanismus ukládání uhlíku a mohl přispět k ochlazování klimatu, které geologické záznamy z pozdního miocénu skutečně naznačují. Vulkanická činnost tak mohla paradoxně pomáhat nejen obohacovat oceány o živiny, ale také podporovat dlouhodobé snižování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře.

Cesta k obřím velrybám

Pokud byly oceány po miliony let produktivnější a nabízely více potravy, mohlo to vytvořit ideální podmínky pro evoluci větších mořských savců. Větší tělesné proporce přinášejí řadu výhod, například efektivnější migraci na dlouhé vzdálenosti nebo lepší hospodaření s energií. Vyžaduje ale stabilní a bohaté zdroje potravy.

Nová studie proto předkládá ucelenou hypotézu, podle níž andské sopky nepřímo přispěly k vytvoření ekologických podmínek, které umožnily vznik velrybích obrů. Vulkanický popel obohatil oceány o živiny, zvýšil množství planktonu, podpořil celé potravní řetězce a zároveň mohl přispět k ochlazení planety.

Autoři zdůrazňují, že nejde o definitivní vysvětlení, ale o mechanistickou hypotézu propojující několik dosud oddělených důkazních linií. Její síla spočívá v tom, že nabízí konkrétní mechanismus, který lze dále testovat pomocí nových fosilních nálezů, geologických dat i klimatických modelů.

Dalším krokem výzkumu má být rekonstrukce migračních tras velryb z období pozdního miocénu. Pokud se podaří prokázat, že tehdejší velryby skutečně využívaly oblasti zvýšené mořské produktivity, mohlo by to významně posílit představu, že za vznikem největších velryb a největších známých zvířat v historii Země stála nečekaná souhra vulkanismu, klimatu a oceánského života.

Když se dnes mluví o vzestupu Spojených států a jejich přerodu ve světovou velmoc, obvykle se připomínají vynálezci, průkopníci a podnikatelé. Méně se už hovoří o tom, že za oslnivým ekonomickým růstem 19. století stála také generace mužů, kteří neváhali ničit konkurenci, drtit odbory ani využívat svého bohatství k ovládání politiky. Právě pro ně se vžil termín „Robber Barons“ – „loupeživí rytíři“.

Označení se poprvé objevilo roku 1870 v časopise The Atlantic Monthly a rychle zlidovělo. Přirovnávalo americké magnáty ke středověkým feudálům, kteří bohatli na úkor druhých. Novinářka Lida F. Baldwinová na přelomu století napsala, že tito milionáři připomínají středověké lapky plenící celé kraje. Baldwinová dokonce tvrdila, že dávní feudálové byli ve svém počínání upřímnější než novodobá aristokracie tvořená finančníky a průmyslníky.

Přesto právě tito muži pomohli vytvořit moderní Ameriku. Budovali železnice, rozvíjeli průmysl, otevírali nové trhy a proměnili Spojené státy v ekonomického obra.

Muž, který si koupil Manhattan

Jedním z nejbohatších Američanů své doby byl John Jacob Astor. Narodil se roku 1763 v Německu jako Johann Jakob Astor a do Spojených států přišel s jediným cílem – zbohatnout.

Brzy rozpoznal obrovský potenciál obchodu s kožešinami. Díky obchodnímu talentu a agresivní strategii postupně oslabil vliv mocné kanadské společnosti Hudson's Bay Company, která trhu dlouho dominovala. Výhodou pro něj bylo zázemí v New Yorku, odkud mohl snadno obchodovat nejen s Evropou, ale také s Čínou.

Astor však pochopil něco, co jeho konkurenti přehlíželi: skutečné bohatství neleží v kožešinách, ale v půdě. Postupně začal skupovat pozemky na Manhattanu a vytvořil jedno z největších realitních impérií své doby. V určitém období mu patřila přibližně třetina manhattanských pozemků.

O své nájemníky se příliš nestaral, ale zájemci o bydlení se stejně hrnuli. V rychle rostoucím New Yorku totiž nebylo mnoho jiných možností a kdo chtěl pracovat u Astora, musel u něj i bydlet. Svůj vliv dokázal posilovat i jinak – například půjčkami významným politikům. Když roku 1848 zemřel, byl považován za nejbohatšího muže Spojených států. Hodnota jeho realitního majetku by dnes odpovídala desítkám miliard dolarů.

Král oceli s krvavou skvrnou

Zatímco Astor zdědil část obchodních zkušeností z rodinného prostředí, Andrew Carnegie začínal prakticky od nuly.

Narodil se ve Skotsku a do Ameriky přišel jako chudý přistěhovalec. První zaměstnání našel v pensylvánské textilce, kde pracoval za jediný dolar týdně. Brzy však pochopil, že skutečné příležitosti leží jinde. Nastoupil jako telegrafista na železnici a rychle si vybudoval síť kontaktů mezi vlivnými podnikateli.

Díky investicím do ropných polí získal první větší kapitál. Jeho skutečný triumf ale přišel až s ocelí. Po občanské válce potřebovala Amerika nové mosty, koleje, továrny i města. A Carnegieho ocelárny dodávaly materiál prakticky pro všechno.

Během několika desetiletí vybudoval největší ocelářské impérium na světě a stal se jedním z nejbohatších lidí historie. Na rozdíl od mnoha jiných magnátů však později dospěl k přesvědčení, že extrémní bohatství zavazuje. Velkou část majetku proto rozdal na veřejně prospěšné účely. Financoval knihovny, univerzity, vědecké instituce i kulturní projekty.

Jeho pověst však navždy poznamenala stávka v Homesteadu roku 1892. Při krvavém střetu mezi stávkujícími oceláři a ozbrojenými agenty Pinkertonovy agentury zahynulo nejméně deset lidí a desítky dalších utrpěly zranění. Kritici mu nikdy zcela neodpustili, že jeho filantropie přišla až poté, co své jmění vybudoval v prostředí tvrdých pracovních podmínek a nekompromisního boje s odbory.

Komodor, který ovládl dopravu

Dalším symbolem amerického kapitalismu 19. století byl Cornelius Vanderbilt. Zakladatel jedné z nejbohatších amerických dynastií začínal tak skromně, že by jeho příběh mohl sloužit jako učebnicový příklad amerického snu.

V šestnácti letech si vypůjčil peníze a pronajal malou loď, se kterou převážel cestující mezi Staten Islandem a Manhattanem. Podnikání se dařilo, a tak postupně pořizoval další plavidla. Zanedlouho už vlastnil flotilu lodí a parníků.

Vanderbilt pochopil, že budoucnost patří moderní dopravě. Nejprve ovládl přepravu zboží a cestujících pomocí parníků, později se zaměřil na železnice. Postupně vytvořil propojený dopravní systém, v němž jeho lodě přivážely zboží k jeho vlakům a ty jej rozvážely dál po zemi. Sám později s nadsázkou prohlásil, že celý život dělal v podstatě totéž, jen ve stále větším měřítku.

Jeho obchodní metody však byly pověstně tvrdé. Vanderbilt neváhal vést cenové války, ničit konkurenci ani využívat své ekonomické síly k dosažení cíle. O jeho povaze dobře vypovídá výrok: „Proč bych se s někým soudil, když je v mých silách vynést rozsudek i trest osobně?“

Vizionáři, nebo predátoři bez skrupulí?

Loupeživí rytíři po sobě zanechali rozporuplné dědictví. Na jedné straně stáli u zrodu moderní americké ekonomiky, financovali výstavbu železnic, továren, přístavů a infrastruktury, bez níž by se Spojené státy nestaly světovou velmocí. Na druhé straně často zneužívali své postavení, ničili konkurenci, vykořisťovali zaměstnance a soustřeďovali v rukou nebývalou moc.

Právě proto fascinují historiky dodnes. Jejich příběhy totiž připomínají, že velké hospodářské revoluce nebývají jen příběhem pokroku a inovací. Často jsou také příběhem tvrdosti, bezohlednosti a lidí ochotných udělat téměř cokoli, aby se dostali na vrchol.