Po více než 50 letech se lidstvo znovu chystá opustit oběžnou dráhu Země a vydat se k Měsíci. Mise Artemis II, kterou připravuje NASA, má ambici navázat na legendární program Apollo a otevřít novou kapitolu pilotovaného průzkumu vesmíru. Pokud vše půjde podle plánu, čtveřice astronautů by mohla odstartovat už zítra v noci – a stát se prvními lidmi od roku 1972, kteří se vydají tak daleko od Země.

Čtyři lidé na historické misi

NASA aktuálně cílí na start 1. dubna (v Česku 2. dubna v 0:24 hodin), kdy by měla odstartovat raketa Space Launch System s pilotovanou lodí Orion. Cesta k tomuto okamžiku ale nebyla jednoduchá. Mise byla už několikrát odložena kvůli technickým problémům, které se objevily během testování. Přesto se nyní představitelé NASA tváří optimisticky. Technika je podle nich připravená a zbývá jen, aby spolupracovalo počasí. Pravděpodobnost vhodných podmínek pro start se aktuálně odhaduje zhruba na 80 procent.

„Můžeme s jistotou říct, že posádka je připravená. Raketa je připravená, kosmická loď je připravená. Pozemní systémy jsou připravené. Teď už jen potřebujeme, aby spolupracovalo počasí,“ tvrdí šéf pozemních systémů NASA pro program Artemis Shawn Quinn.

Na palubě kosmické lodi Orion usedne čtveřice astronautů: Reid Wiseman, Christina Kochová, Victor Glover a Jeremy Hansen. Čeká je zhruba desetidenní mise, během níž obletí Měsíc a vrátí se zpět na Zemi. Nejde ale jen o symbolický návrat k Měsíci. Posádka se může dostat dál od Země než jakýkoli člověk v historii.

Zároveň půjde o klíčový test technologií, které budou potřeba pro budoucí mise – včetně plánovaných výprav, jež mají astronauty dopravit přímo na povrch Měsíce. Mise Artemis II je ale především testem. Cílem e ověřit schopnosti nové rakety, kosmické lodi i podpůrných systémů na Zemi.

Součástí programu budou také vědecké experimenty a sledování zdravotního stavu astronautů v podmínkách vesmíru. Velkým lákadlem je i pohled na odvrácenou stranu Měsíce. Tu sice už zmapovaly sondy a částečně ji viděli i astronauti programu Apollo, posádka Artemis II by ale mohla spatřit i oblasti, které lidské oko dosud nikdy nesledovalo přímo.

Připravení, ale opatrní

Čtveřice astronautů dorazila na Floridu a od 18. března se nacházejí v karanténě, aby minimalizovali riziko infekce. I tak ale platí, že další odklad je stále možný. Startovací okno je pro cestu k Měsíci otevřené až do pondělí a mise odstartuje teprve tehdy, až budou všechny systémy skutečně připravené. Tento přístup odráží zkušenosti z minulosti i důraz na bezpečnost.

„Tým i loď jsou podle všeho připravené. Start ale nepovažujeme za jistý – poletíme až ve chvíli, kdy budou všechny systémy na sto procent,“ potvrzuje astronautka Kochová.

Mise Artemis II nemá být cílem, ale novým začátkem, který má připravit půdu pro další lety, včetně Artemis III a Artemis IV, které už počítají s návratem astronautů na měsíční povrch.

Dlouhodobým cílem NASA je vybudování trvalé lidské přítomnosti na Měsíci. Data a zkušenosti z této mise budou klíčové pro plánování budoucích základen i dalších výprav do hlubšího vesmíru.

Rajče jedlé (Solanum lycopersicum) patří mezi nejpěstovanější plodiny na světě, ale jeho dnešní chuť a vůně už zdaleka neodpovídají tomu, jak voněla původní divoká rajčata. Důvodem jsou staletí šlechtění zaměřeného hlavně na praktické vlastnosti – vyšší výnosy, odolnost vůči chorobám a jednotný vzhled. Tím ale rajčata přišla o velkou část své aromatické rozmanitosti.

Vědci se proto snaží tento „ztracený potenciál“ znovu probudit a přišli s něčím nečekaným – rajčetem, které voní jako máslový popcorn.

Molekula popcornové vůně

Klíčem k tomuto objevu je sloučenina s názvem 2-acetyl-1-pyrroline (2-AP). Právě tato molekula je zodpovědná za typické aroma popcornu, ale také například aromatické rýže. V běžných rajčatech se sice vyskytuje, ale jen ve velmi malém množství, takže její vůně není patrná.

Výzkumný tým z Číny a Austrálie se rozhodl zjistit, zda lze produkci této látky zvýšit. Zaměřil se na dva geny v rajčeti – SlBADH1 a SlBADH2 – které regulují tvorbu 2-AP. Pomocí moderní technologie CRISPR/Cas9 vědci tyto dva geny „vypnuli“ u komerční odrůdy rajčat Alisa Craig a výsledky byly překvapivé: deaktivace genu SlBADH2 výrazně zvýšila množství 2-AP a vypnutí obou genů zároveň vedlo k více než čtyřnásobnému nárůstu této aromatické látky.

Ukázalo se, že oba geny spolu vzájemně interagují a jejich kombinované potlačení má silnější efekt než zásah do jednoho z nich.

Jedním z nejdůležitějších zjištění bylo, že tato genetická úprava neměla negativní dopad na klíčové zemědělské vlastnosti rajčat. Rostliny si zachovaly stejnou dobu kvetení, výšku rostlin, hmotnost plodů, obsah cukrů, kyselin i vitaminu C. To znamená, že je možné zlepšit aroma rajčat, aniž by se snížila jejich kvalita nebo výnos – což je zásadní pro praktické využití v zemědělství.

Rajčata na míru

I když představa rajčete vonícího jako popcorn nemusí být pro každého lákavá, vědci v tom vidí mnohem širší potenciál. Tento přístup by mohl umožnit vytváření plodin s cíleně upravenými chuťovými a aromatickými profily.

Podobně jako dnes existují různé druhy aromatické rýže, mohli bychom se v budoucnu dočkat rajčat s různými vůněmi a chutěmi podle preference spotřebitelů. Takové inovace by mohly změnit celý trh s ovocem a zeleninou – od běžných supermarketů až po gastronomii.

Genetické úpravy tak už neslouží jen ke zvýšení produkce, ale stále více i k tomu, aby bylo jídlo zajímavější, chutnější a přizpůsobené našim smyslům.

Zaopatření vlastního příbuzenstva, tedy povyšování, odměňování a vyznamenávání členů rodiny, nebylo v dějinách římského papežství nic mimořádného, chovali se tak prakticky všichni papežové. Zatímco z dnešního pohledu se tento takzvaný nepotismus kritizuje a je považován za neslučitelný s jakoukoliv veřejnou službou, v dřívější době se od papeže i vysokých církevních hodnostářů takové chování očekávalo.

V období renesance se papežové natolik vzdálili biblickým přikázáním, že spíše připomínali světská knížata než náměstky Boží na zemi. Například Inocenc VIII. (1432–1492) využil své neobvyklé krásy a nechal se podporovat vysoce postavenými milenci, později se jako první papež veřejně hlásil ke svým nelegitimním dětem a založil „zlatý věk bastardů“ v papežské historii.

Jak uvedl jeden z německých odborníků na církevní dějiny, „v té době nebylo jasného rozdílu mezi normálním a homosexuálním. Nebylo neobvyklé pro muže, kteří byli v zásadě heterosexuální, využívat homosexuální vztahy, aby získali povýšení ve své kariéře. Ani nebylo nic divného pro homosexuály, že měli několik dětí“.  

Hlídač opic Innocenzo

Jedním z nejznámějších představitelů nepotismu byl papež Julius III., vlastním jménem Giovanni Maria Ciocchi del Monte. Narodil se v roce 1487 v rodině známého římského právníka. Již v pětadvaceti letech se stal arcibiskupem a o čtvrt století později i kardinálem. Působil jako legát v Parmě, kde na něj podle pověsti na ulici prudce zaútočila opice, kterou si držel jako zábavné zvíře. Kolemjdoucí hezký chlapec zakročil a zvíře ovládl. Z prostého mladíka legát učinil ošetřovatele opice, ponechal si ho ve své blízkosti a značně si ho oblíbil. Po odchodu z Parmy ho s sebou vzal na tridentský koncil a přiměl svého bratra, aby chlapce adoptoval, takže se stal jako Innocenzo Ciocchi del Monte členem kardinálovy rodiny.

Historici se v názoru na vztah mezi vysokým církevním hodnostářem a prostým krasavcem různí. Jedni píší, že Innocenzo byl svatouškovský patolízal nebo podlézavý lokaj, jiní o tom, že se jednalo o prelátova nemanželského syna. Další jim přisuzují homosexuální vztah a odkazují například na jejich přezdívku mezi římským lidem, který chlapce nazýval Ganymédem a jeho ochránce Jupiterem. Připomeňme, že Ganymédes byl mytologický trojský král, jehož kvůli jeho kráse unesl Jupiter a miloval se s ním.

Milovník světských požitků

V roce 1550 se z dvaašedesátiletého kardinála del Monteho stal papež Julius III., jenž nebyl nikdy asketou a za své vlády se snažil co nejvíce si zpříjemnit život. Byl velmi nakloněn světským požitkům, miloval pohodlí a sladkosti. Ve Svatém městě byli zvyklí na protežování příbuzných a oblíbenců, ale chování Julia III. přesahovalo běžné meze.

Jeho oblíbenec Innocenzo, bývalý hlídač opice, nyní vážený člen rodiny, z níž vzešel nový náměstek Boží, byl zahrnován mimořádnou přízní. Zdálo se, že přímo spadl do rohu hojnosti. Obdržel značnou hotovost a byl jmenován do výnosných církevních úřadů. Záplavu prebend korunovalo v květnu 1550 udělení kardinálského klobouku, pochopitelně se jednalo o první jmenování, které jeho „strýček“ jako papež učinil. Tím se osmnáctiletý mladík definitivně stal prvním favoritem nového pontifika.

Jako zářící hvězda s raketovým vzestupem byl ale u papežského dvora mimořádně neoblíben. Kromě své krásy neměl nic – nestudoval, nepyšnil se pronikavým intelektem, nikdy v ničem nevynikl, navíc byl jen adoptovaný a všichni věděli, odkud vzešel.

Kritikům navzdory

Papežský favorit nepožíval mezi kardinály uznání ani respektu a mnoho z těchto nejvyšších církevních knížat bylo znepokojeno. Například rigidní moralista a šéf inkvizice, kardinál Giovanni Pietro Carafa (pozdější papež Pavel IV.) novému kolegovi vyčítal nedůstojnost, pohoršlivý životní styl, ale především jeho prostý původ. Kardinálové se papeže údajně ptali, co na onom hochovi vidí, že ho zahrnuje tak vysokými poctami. Julius odpověděl: „A co jste viděli vy na mně, že jste mne udělali papežem? Štěstěna přeje tomu, kdo se jí zalíbí, a tento hoch má možná stejnou cenu jako já.“

Přes neutuchající kritiku jmenoval Julius III. Innocenza, řečeno moderním termínem, ministrem zahraničí, a to i navzdory tomu, že se mladíkovi k faktickému vedení tohoto úřadu nedostávalo duchovních schopností ani odpovídající píle. Přesto mu všichni kuriální diplomaté museli formálně skládat účty a psát zprávy.

Innocenzo se nicméně nestal úctyhodným prelátem, pečujícím o rozkvět církve, naopak posloužil jako vzor nemorálního, špatného kardinála rozhazujícího peníze plnými hrstmi. Jak napsal velký ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj: „Je úžasné, že se člověk dokáže oddat klamu, že krásné je také dobré.“ 

Po patronově smrti 

Julius III. zemřel v březnu 1555 a jeho první nepot a hlavní chráněnec se z muže číslo dvě v kurii rázem stal nejméně vlivným kardinálem. Při dalších volbách papežů hrál bezvýznamnou roli, ale o to více se věnoval zábavě. Třiadvacetiletý mladík se choval jako utržený z řetězu, mimo jiné byl oblíbeným a pravidelným hostem mnoha kurtizán. Nevyhýbal se ani divokým oslavám, vydobyl si pověst prostopášníka, sukničkáře, playboye a rváče.

Nový papež Pavel IV. byl pravým opakem Julia III. Asketický prelát proslul jako nemilosrdný nejvyšší inkvizitor i autor prvního centrálně platného seznamu zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum. Za své vlády zavedl povinnost Židů žít v ghettech a v Anconě nechal upálit 24 potomků pokřtěných Židů, kteří uprchli z Portugalska. 

Neměl chuť dále snášet nepřístojnosti kardinála Innocenza del Monte. Pohár trpělivosti přetekl jednoho květnového dne roku 1560. Papež nechal kardinála Innocenza zadržet a uvrhnout do hladomorny Andělského hradu. Pověstný hýřil jistě musel být naprosto v šoku. Teprve po roce a půl se mu podařilo dosáhnout propuštění, a to za cenu značné finanční pokuty, odchodu z Říma do Tivoli a slibu, že se za pomoci dvou jezuitů vydá na cestu pokání a nápravy. 

Padla kosa na kámen

Ani jako třicátník se kardinál del Monte nevzdal pohoršlivého života a nestal se pastýřem velkého stáda oveček v mnoha prebendách. Přes slib, že se bude Svatému městu vyhýbat, je neustále navštěvoval, protože Řím, „tak smutný a krásný“, vášnivě miloval.

V květnu 1569 vypukl další skandál, když byly v jeho kočáře objeveny dvě nevěstky. Navíc se zjistilo, že do jeho domu docházely během celé postní doby a pašijového týdne.

Komise kardinálů svolaná za účelem jeho odsouzení došla k závěru, že je nutno se vyhnout dalšímu veřejnému pohoršení. Proto rozhodla Innocenza po relativně krátké vazbě v Andělském hradě umístit do uzavřeného výchovného ústavu, byly mu zabaveny veškeré statky a příjmy a byl zbaven svobody pohybu, rozhodování i práva volby papeže. Kruh se uzavřel. Prosťáček, hlídač opice, krasavec ve službách staršího preláta a prototyp toho nejhoršího, co mohl nepotismus zplodit, zemřel 3. listopadu 1577. 

Italskou druhoválečnou armádu dnes vnímáme spíše jako méně schopnou či slabou. Některé jednotky sice bojovaly opravdu statečně, značná část však vykazovala špatnou morálku a kvalitou nevynikala ani většina typů italské techniky.

To platilo také o obrněných vozidlech, neboť asi polovina italských tanků se v jakékoli chvíli konfliktu nacházela v opravě. Některé typy se ovšem přece jenom povedly, jak ukazuje příklad stíhače tanků Semovente M41M da 90/53, jehož vznik inspirovaly obrněnce této kategorie ve službách Wehrmachtu.

Zkušenosti z východní fronty

Za zrozením tohoto samohybného kanonu stál plukovník Sergio Berlese, který udržoval styky s představiteli Wehrmachtu i průmyslu třetí říše a podporoval zavádění inovací v italské armádě. Velmi na něj zapůsobil německý program samohybných dělostřeleckých zbraní, takže inicioval podobné projekty i v Itálii. Od roku 1940 se tak pracovalo na několika typech samohybných děl na polopásových a pásových podvozcích, tento vývoj však neměl velkou prioritu a do fáze sériové produkce postoupila jen menšina typů. 

Důležitý podnět přišel po zapojení italských sil do kampaně v SSSR, kde se ukázalo, že většina italských zbraní nestačí na pancíře sovětských obrněnců. Mezi výjimky patřil protiletadlový kanon Cannone da 90/53, jehož jméno říkalo, že má kalibr 90 mm a hlaveň o délce 53 násobků ráže. Firma Ansaldo tedy již v létě 1941 učinila první kroky k samohybné verzi na prodlouženém podvozku tanku M14/41.

Prototyp byl hotov v únoru 1942, v březnu začaly zkoušky a v dubnu se rozběhla sériová produkce. Vzniklo však pouze 30 sériových vozidel, jelikož italský průmysl neměl dostatečné kapacity pro dodávky a armáda požadovala kanony i v jejich původní funkci.

Jen ve Středomoří

Obrněnec, jenž dostal formální název Semovente M41M da 90/53, odpovídal standardům této kategorie z první poloviny války. Kanon se proto nalézal za masivním pancéřovým štítem, ale ochrana shora a zezadu chyběla. Před dělem měli sedačky velitel a řidič. Standardní obsluha zbraně ale čítala čtyři vojáky, protože do ní patřil i střelec a nabíječ, ovšem ti se dopravovali na doprovodném vozidle, jež vzniklo na bázi lehkého tanku L6/40. To transportovalo rovněž 26 kusů munice a dalších 40 granátů se dalo vozit na přívěsu, kdežto sám obrněnec Semovente M41M da 90/53 disponoval zásobou pouze osmi granátů. 

Ve spektru typů munice figurovaly klasické průbojné, kumulativní a tříštivo-trhavé projektily. Dala se tedy vést efektivní palba i na „měkké“ cíle, nicméně primárním účelem samohybky byl pochopitelně boj s tanky.

Na východní frontu, pro niž vozidla Semovente M41M da 90/53 vznikla, se ale již nestačila dostat. Bojovala proto v severní Africe, na Sicílii a v jižní Itálii a po italské kapitulaci si několik kusů našlo cestu i do výzbroje Wehrmachtu. Malý počet exemplářů ale nemohl mít zásadní efekt. Do dnešních dnů se dochoval jen jeden samohybný kanon Semovente M41M da 90/53, který lze spatřit v muzeu na americké základně Fort Still. 

Při pohledu na interaktivní mapu archeologických nalezišť podél pobřeží skotské oblasti Caithness to vypadá, jako by na ni neopatrné dítě vysypalo hrnek lesních jahod. Téměř všude svítí červené body a mnohde vytvářejí shluky. Ke zbytkům dávno zaniklého světa náležejí asi pět tisíc let staré menhiry, mohyly, kamenné kruhy a aleje, okolo nichž o dva tisíce let později vyrostly vesnice s kamennými domy zapuštěnými do země.

A nedaleko – o něco mladší a jako důkaz přirozeného historického vývoje – se rozkládají často už jen nezřetelné základy masivních věží s kruhovým půdorysem, tzv. brochů.

Život tam běžel nepřetržitě od neolitu a nová náboženství pohltila pohrobky svých prastarých předchůdců. Co se však nemění, je základní materiál, z nějž byla zmíněná historie vystavěna. Protože je oblast velmi chudá na dřevo, museli si dávní obyvatelé vystačit s materiálem, který je tam po ruce prakticky všude: a sice s vápencem a prachovcem.

Uvedené měkké horniny vytvořilo před 390 miliony let devonské jezero a ke stavění se hodí naprosto výtečně – dají se totiž snadno štípat na dlouhé rovné desky. Díky okolní půdě, na skotské poměry úrodné, i díky moři bohatému na ryby žil v regionu bezpočet rodinných klanů. Na území Caithness, jehož rozloha zhruba odpovídá okresu Břeclav, se dosud podařilo nalézt na dvě stě kamenných věží. Jde o nejvyšší číslo v celém Skotsku. 

Rodí se broch

Pro projekt, pod jehož křídly se má zrodit novodobý broch o výšce 16,5 metru, tudíž asi neexistuje lepší místo. Stavba vyroste zhruba dva kilometry severně od obce Latheron, nedaleko jednoho z „hroznů“ naleziště Wag o’ Forse, jež zahrnuje vesnici, hrobky i brochy. S nápadem přišla před patnácti lety skupina zdejších milovníků historie a koncem loňského roku dostali požehnání od místního parlamentu. Kromě očividného přínosu pro experimentální archeologii a poznání dějin slyšeli politici také na „zvýšení zaměstnanosti při budování návštěvnického centra, které do oblasti přitáhne víc turistů“.

Jisté výhrady měli ochránci zvířat, kteří se báli, že stavba naruší páření opeřených dravců dřemlíků, podobných sokolům. Nakonec je však uklidnilo, že většinu práce neobstará těžká technika, nýbrž ruce a manuální kladky. Výběr pozemku trval dva roky a předcházela mu návštěva tří desítek potenciálních lokací. Nakonec však jeden místní nadšenec věnoval sdružení kilometr čtvereční půdy – dost na to, aby mohla vzniknout nejen věž samotná, ale také přilehlé centrum.

Dvě stě dní

Kámen by se měl těžit přímo na místě, což zásadně zredukuje náklady. Výstavba podobné věže si vyžádá přes dva tisíce tun materiálu a stavitelé si rozsah úkolu dobře uvědomují. Autor nápadu Ian Maclain je povoláním kameník a v předchozím zaměstnání procestoval jako zeměměřič Orknejské ostrovy i Shetlandy. Narazil tam na téměř neporušené brochy, které ho uchvátily, a po návratu tedy začal s jejich experimentální rekonstrukcí.

Před patnácti lety pak ve Spittal Quarrry vytvořil miniaturní verzi brochu, na níž si ověřil použitelné techniky. „Jednalo se o gigantický projekt kdysi dávno, stejně jako dnes,“ vysvětluje. „Spočítali jsme, že výstavba třináctimetrového brochu vyžadovala tři týmy stavitelů, kteří na úkolu pracovali dvě stě dní.“

K práci svých dávných předchůdců chová Ian respekt. Nicméně na rozdíl od akademických historiků, kteří o díle předků mluví vždy v superlativech, má určité výhrady. „Některé brochy jsou postavené opravdu mistrovsky. Ale byly to rodinné projekty, a ne každá rodina měla zkušeného stavitele – což je na mnohých stavbách poznat.“

Domy, nebo pevnosti?

O tom, kdo a proč brochy postavil, vedli badatelé diskusi téměř dvě stě let. Jednalo se o domy, nebo o pevnosti? Ovládal je náčelník, nebo celá komunita? Jelikož brochy postrádají střílny i ochozy a prakticky nenabízejí žádný výhled, byla první otázka vyřešena poměrně spolehlivě: Spíš než o klasickou pevnost, jež by odolala dlouhému obléhání, šlo o bezpečné útočiště, kam se v případě nepřátelského nájezdu mohli lidé stáhnout a do spodního patra nahnat cenný dobytek. 

Zároveň dle jedné z teorií představovaly brochy jakési komunitní centrum, které v rovné míře využívali všichni členové klanu. Vedle útočiště se totiž jednalo také o skladiště a středobod výroby. V brochu Clachtoll se podařilo nalézt na čtyřicet železných zemědělských nástrojů a rovněž kulatá kamenná závaží, jež měla napínat vlnu na tkalcovském stavu. Přímo v zachovalém orknejském brochu Gerness lze potom dodnes obdivovat kamennou formu, v níž se odlévaly železné ingoty ve tvaru sekery.

Honosná sídla

Postupem času však převládla teorie, podle níž sloužily brochy především jako reprezentativní sídla náčelníků a jejich rodin a samotné věže symbolizovaly klanovou identitu. Vykopávky na Orknejích ukázaly, že výrobky používané přímo v brochu byly kvalitnější než předměty nalezené v okolních příbytcích. Kamenné věže vznikaly zhruba od roku 400 př. n. l. a především pak v období mezi roky 100 př. n. l. a 200 n. l. – tedy přibližně v době, kdy byla po invazi Římanů ustavena provincie Britannia.

Nálezy římské keramiky, skla, jantarových ozdob z Baltu a zbytků amfor s vínem a olejem ve věžích zřejmě neznamenají náhodu a je pravděpodobné, že brochy navštěvovali obchodníci z jihu. Výměnou za luxusní zboží si pak nejspíš odváželi ceněné kožešiny a kravské usně.

Právě znalost práce s kovy pak mohla obyvatelům věží zajišťovat dobrou obživu. Ačkoliv se železo nebo cín těžily i ve Skotsku, většina kovů putovala na sever z Walesu nebo z kontinentální Evropy. A místní řemeslníci z nich potom odlévali šperky nebo kuli zbraně.

V permanentní válce

Přísná hierarchie byla zřejmě nezbytná už kvůli obraně. Tamní kmeny doby železné zastřešují odborníci termínem „Kaledonci“ a pravděpodobně se staly předstupněm zrození národa Piktů. Jednotlivé rodinné klany se jen volně organizovaly do větších kmenových celků a ty se možná občas spojovaly do početnějších konfederací – jako například při odporu vůči postupujícím římským vojskům. V roce 84 dokázali Kaledonci proti legiím generála Agricoly shromáždit na třicet tisíc mužů.

Jinak však nejspíš žili v rozdrobených komunitách, a to ve stavu permanentní války s řadou tradičních rivalů v sousedství. Přímé písemné doklady neexistují, ale život plný nájezdů a obrany můžeme odvodit třeba z básní tzv. Ulsterského cyklu. Ten vznikl zhruba v 7. století v Irsku a zaznamenává ještě starší pověsti.

V básních vystupuje hrdina Cúchulainn, česky známý jako Kukulín, k jehož chrabrým činům patřilo mimo jiné „tažení za býkem z Cuailnge“. Odvozování životního stylu od Irů přitom není nijak nepatřičné: Právě irští „Scoti“ ve 4. století obsadili sever ostrova a smísili se s původními Kaledonci a Pikty, čímž byl položen základ dnešní skotské identity.

Nová atrakce

Pokud se podaří projekt novodobého brochu dotáhnout do konce, stane se jednou z nových atrakcí Skotska. S návštěvníky se počítá od samého začátku stavby a podle Maclaina by mělo místo připomínat francouzský hrad Guédelon, který vzniká od roku 1997 výhradně tradičními technikami. Turisté tam mohou zhlédnout sídlo odpovídající 13. století, jež se rodí pod rukama řemeslníků v dobových šatech, a doslova si tak na historii sáhnout. Nový broch by měl nabídnout podobný zážitek, včetně reenactorů v kostýmech.

„Chtěli jsme zachytit rozmanitost prvků, které se vyskytují u brochů po celém Skotsku. Návrh tedy nepředstavuje přesnou kopii žádné konkrétní stavby, ale spíš jakýsi spletenec prvků zvolených z řady důvodů – ať už kvůli konstrukční robustnosti, bezpečnosti a ochraně zdraví, nebo prostě proto, že byly zajímavé,“ vysvětlil Maclain. 

Otázka, co je život, lidstvo přitahovala od nepaměti, a i když jsme dnes jejímu zodpovězení blíže než kdykoli v minulosti, desítky definic, které nebývají vždy kompatibilní, naznačují, že jsme ještě daleko. Podobně palčivá byla i záležitost samotného vzniku života, jež se navíc netýká jen biologie, ale přesahuje i do filozofie či náboženství.

Zatímco o tom, jak a kde život na Zemi před více než třemi miliardami let začal, můžeme poučeně spekulovat, ale definitivní odpověď dost možná nikdy nedostaneme, o tom, jak vznikl naprosto každý pozemský organismus v současnosti není sporu: vše živé pochází z živého. Každá buňka vznikla dělením jiné buňky a každý tvor má svého rodiče. 

Avšak ještě před necelými dvěma sty lety situace zdaleka tak jednoznačná nebyla a stále existovali vlivní zastánci dnes již mrtvé teorie samoplození, za níž udělaly definitivní tečku až slavné pokusy Louise Pasteura.

Hadi z bláta zrození

Podle teorie (spontánního) samoplození není ke vzniku živé bytosti nezbytně nutný rodič nebo nějaký jiný živý materiál, jako vejce či semeno, ale může (spontánně) vzniknout i z hmoty neživé. Jedná se o velmi dávnou představu. Už ve starých čínských a indických textech se například objevují informace o zrození mšic z bambusu a na babylonských hliněných tabulkách se mluví o vzniku červů z bahna.

Do západního myšlení ale představu samoplození zavedli až Řekové a nejvýznamnější roli v tomto ohledu nepřekvapivě sehrál Aristoteles (384–322 př. n. l.), který ve svých biologických dílech myšlenku rozebral detailněji než kdokoli před ním a dával ji do souvislosti s konceptem životního tepla. Hovořil například o objevování se ryb v nových tůních, měkkýšů vzniklých v bahně a písku nebo o červech zrozených ve starém sněhu (ve skutečnosti šlo zřejmě o dílo řas).

Stejně jako mnohé jiné Aristotelovy myšlenky si i ty, které se týkaly samoplození, zachovaly ohromný vliv a s počátkem novověku dál formovaly evropské nahlížení na živé tvory. Nepromítaly se navíc jen do úvah přírodozpytců. Se samoplozením se setkáme i v díle Williama Shakespeara (1564–1616), který v Antoniovi a Kleopatře básní o hadech a krokodýlech líhnoucích se z bláta na březích Nilu. 

Ne každý ale s teorií samoplození souhlasil. Pochybnosti měl zřejmě například objevitel krevního oběhu William Harvey (1578–1657), který ve své knize Exercitationes de Generatione Animalium vyjádřil slavnou myšlenku, že vše živé pochází z vajíčka (omne vivum ex ovo), byť samozřejmě záleží na tom, odkud se to vajíčko vzalo.

O mase a mouchách

Těžký úder teorii samoplození zasadily důmyslné pokusy italského lékaře, přírodozpytce a básníka Francesca Rediho (1626–1697). Ten se v roce 1668 rozhodl ověřit zažitou představu, že v mase ponechaném svému osudu časem spontánně vzniknou larvy much. Sám se však domníval, že nic takového se neděje a že zdrojem larev jsou mouchy, které se předtím dostaly do kontaktu s masem. Vzal proto šest nádob, do nichž vložil maso. Dvě z nich ponechal otevřené, a zachoval tak přístup k masu zcela beze změny, další dvě překryl jemnou gázou, takže k masu mohl vzduch, ale mouchy nikoli, a zbylé neprodyšně uzavřel.

Výsledky experimentu mu daly stoprocentně za pravdu. Zatímco na mase v prvních dvou otevřených nádobách se muší larvy objevily, na zbylých čtyřech nikoli (vylíhly se však na gáze, přes kterou mouchy kazící se maso cítily a na niž nakladly vajíčka). Redi tak dospěl k přesvědčení, že larvy vznikají výhradně z vajíček nakladených do masa mouchami, nikoli spontánně, a údajně při té příležitosti prohlásil, že vše živé pochází z živého (omne vivum ex vivo).

Pro tento výrok svědčila i dříve nemyslitelná pozorování, která umožnil souběžně probíhající vývoj mikroskopu. Ten totiž lidskému oku často neviditelná vajíčka konečně dovolil přímo pozorovat.

Pokusy s vývarem

Zatímco víra ve spontánní vznik složitějších organismů postupně ochabovala, objev mikroorganismů, umožněný zmíněným vynálezem mikroskopu, dal zastáncům samoplození do ruky další zbraň. Ačkoliv o možnosti spontánního vzniku složitějších organismů, jako například zmíněných žab zrozených z bláta, po Rediho pokusech uvažoval už jen málokdo, s mikroby to bylo jiné. Proč by alespoň tito miniaturní tvorové nemohli vznikat sami od sebe?

Zdánlivou podporu pro tuto představu nabídl ve zprávě publikované roku 1745 anglický přírodovědec a katolický kněz John Needham (1713–1781). Ten provedl řadu pokusů, při kterých krátce zahřál vývar obsahující rostlinnou či živočišnou hmotu, aby usmrtil přítomné mikroorganismy, a poté nádobu s vývarem uzavřel. Když ji po několika dnech zkontroloval, zjistil, že se kapalina zakalila kvůli přítomným mikrobům a že jediná kapka obsahuje nespočet drobných organismů. Byl přesvědčený, že musely vzniknout spontánně.

S Needhamovými závěry ale nesouhlasil italský katolický kněz a přírodovědec Lazzaro Spallanzani (1729–1799). Sám proto provedl stovky podobných pokusů se zahříváním vývaru. Opět experimentoval jak s rostlinnými, tak živočišnými tkáněmi, a testoval, co se stane, když nechá nádobu otevřenou, nebo zavřenou. Výsledky byly s těmi Needhamovými v jasném rozporu. Obsah uzavřených lahví, který se předtím nechal dostatečně prohřát, se nezakalil. Jinak řečeno, žádné známky samoplození nebyly patrné. Jakmile ale nádoby otevřel a vývar se dostal do kontaktu se vzduchem, po určité době se zakalil. To naznačovalo, že se do něj mikroorganismy dostaly ze vzduchu.

Needham se přirozeně bránil a tvrdil, že Spallanzani obsah zahříval příliš dlouho, což zapříčinilo zničení takzvané životní síly, jejíž přítomnost měla být pro spontánní vznik mikroorganismů nepostradatelná. Otázkou také zůstávalo, jestli stejně důležitý není i přístup samotného vzduchu.

Přestože Spallanzani názory některých badatelů ovlivnit mohl, zastánce samoplození nepřesvědčil, a že mezi nimi byla krom Needhama i další slavná jména, například francouzský přírodovědec George Louis Leclerc (1707–1788), později známý jako hrabě de Buffon. Debata o existenci spontánního samoplození proto probíhala dál.

Konec dohadů

Definitivní hřebíček do rakve samoplození zatloukl v polovině 19. století věhlasný francouzský chemik a biolog Louis Pasteur (1822–1895), který se v té době zabýval studiem kvasných procesů, za něž byly, jak věřil, zodpovědné mikroskopické organismy. Jedním z důvodů, proč se Pasteur do slavného pokusu, který vyvrátil možnost spontánního vzniku, byť těch nejjednodušších tvorů, pustil, byly názory francouzského přírodovědce a energického zastánce teorie samoplození Félixe Archimèdea Poucheta (1800–1872). Dalším důvodem byla cena, kterou v roce 1859 vypsala Francouzská akademie věd s cílem definitivně prokázat, nebo vyvrátit teorii spontánního vzniku organismů.

Klíčovým prvkem Pasteurových experimentů, které probíhaly v letech 1860 až 1861, byly speciálně navržené skleněné nádoby s dlouhým, úzkým a zakřiveným hrdlem. Do nich vědec umístil masný bujón, který nechal projít varem, aby ho sterilizoval, a čekal, co se stane.

Tvar hrdla hrál důležitou roli. Zajišťoval totiž, aby dovnitř nemohly proniknout žádné mikroorganismy vznášející se ve vzduchu – zůstaly zachycené v hrdle, které ale zároveň bylo průchozí, takže dovnitř mohl volně proudit vzduch. Vyřešila se tak opakující se námitka, že k tomu, aby samoplození proběhlo, je vzduch nezbytný.

Výsledky byly jednoznačné. Pokud se použily lahve se speciálním hrdlem, vývar se nezakalil. Žádné mikroorganismy v něm tedy spontánně nevznikaly. Jakmile ale Pasteur hrdlo odstranil a umožnil neomezený kontakt kapaliny se vzduchem, mikrobi se zanedlouho objevili. Nebylo pochyb, že se do nádoby museli dostat ze vzduchu.

Teorie samoplození tak byla jednou pro vždy a na všech úrovních, od největších organismů po nejmenší, vyvrácena a Pasteur od Francouzské akademie věd za svůj důkaz v neprospěch samoplození získal v roce 1862 Alhumbertovu cenu. 

Koňské řehtání je jedním z nejcharakterističtějších zvuků v celé živočišné říši. Na první poslech jde o jednoduchý projev, který je ale ve skutečnosti překvapivě složitý. Vědci jej přirovnávají k hudebnímu výkonu: kůň totiž dokáže současně „zpívat“ i „pískat“.

Jedinečný koňský zvuk vzniká kombinací dvou typů tónů – hlubokých a vysokých. Je to, jako kdyby se spojilo bručení s pískáním do jednoho jediného hlasového projevu. Právě tato kombinace dává řehtání jeho nezaměnitelný charakter.

Dvě frekvence, jeden hlas

Nová studie publikovaná v odborném časopise Current Biology ukazuje, že řehtání vzniká pomocí dvou různých mechanismů v hrtanu. První složka zvuku má nízkou frekvenci kolem 200 hertzů. Vzniká vibrací hlasivek – tedy stejným způsobem, jakým lidé vytvářejí hlas při zpěvu nebo mluvení.

Druhá složka je naopak vysokofrekvenční, přesahuje 1 000 hertzů, a vzniká jakýmsi „pískáním“ přímo v hrtanu. Kůň tedy dokáže v jednom okamžiku produkovat dva odlišné zvuky.

Podle obecného pravidla platí, že čím větší zvíře, tím hlubší zvuky vydává. Velcí savci mají větší hrtan a produkují proto nižší frekvence. Naopak malá zvířata, jako třeba myši, vydávají vysoké pískavé tóny. Koně ale toto pravidlo částečně porušují. Jsou velcí, přesto dokážou vytvářet i vysoké frekvence – a navíc současně s těmi nízkými. Podle vědců jde o unikátní schopnost, která u jiných druhů nebyla pozorována.

Proč si koně vyvinuli tak složitý způsob komunikace? Odpověď může souviset s emocemi a sociálním chováním. Výzkum Élodie Brieferové z Kodaňské univerzity naznačuje, že každá z frekvencí nese jiný typ informace. Kombinací obou složek mohou koně v jediném zvuku sdělit více – například svou náladu, míru vzrušení nebo vztah k ostatním jedincům. Jde tedy o jakýsi „akustický balíček informací“, který jim umožňuje efektivnější komunikaci ve stádu.

Objev otevírá dveře dalšímu studiu hlasových projevů nejen u koní, ale i u příbuzných druhů. Vědci očekávají, že by mohl inspirovat širší výzkum toho, jak zvířata kombinují různé zvukové mechanismy k předávání informací. Koňské řehtání tak už není jen obyčejným zvukem z pastvin, ale i fascinující ukázkou toho, jak sofistikovaná může být komunikace ve zvířecí říši.

Astronomie zažívá zlatou éru objevů: počet známých exoplanet už překročil hranici šesti tisíc a stále utěšeně roste. S každým novým objevem se ukazuje, že planetární soustavy mohou mít velmi rozmanité podoby – často zcela odlišné od té naší. Klíčem k pochopení toho, jak tyto systémy vznikají, je ale něco mnohem náročnějšího: přímo sledovat planety ve fázi jejich zrodu.

Právě to se nyní podařilo, když astronomové objevili ne jednu, ale rovnou dvě mladé planety formující se kolem hvězdy nápadně podobné našemu Slunci.

Onou stálicí je WISPIT 2, vzdálená asi 437 světelných let. Podle vědců má zhruba stejnou hmotnost jako Slunce, je ale velmi mladá – pouhých 5 milionů let. To znamená, že ještě ani nezačala stabilně spalovat vodík ve svém jádře. Nachází se tedy ve fázi, kdy kolem ní stále vznikají planety.

Plynní obři u mladičké hvězdy

První planeta, WISPIT 2-b, byla objevena už v loňském roce. Jde o plynného obra asi pětkrát hmotnějšího než Jupiter, který obíhá ve vzdálenosti přibližně 57 astronomických jednotek (AU) od mateřské hvězdy.

Stejný výzkumný tým, který vedla Chloe Lawlorová z irské Univerzity v Galwayi, nedávno pozoroval systém WISPIT 2 znovu dalekohledem Very Large Telescope (VLT). Podařilo se jim v tomto systému objevit druhou exoplanetu, označenou jako WISPIT 2c.

Ta má podle odhadů má 8 až 12 hmotností Jupiteru a nachází se mnohem blíže ke hvězdě, asi ve vzdálenosti 14 AU (pro srovnání: Uran obíhá Slunce ve vzdálenosti 19 AU). Obě planety se nacházejí v mezerách v protoplanetárním disku – tedy v prstencové struktuře plynu a prachu, ze které planety vznikají.

K potvrzení existence WISPIT 2c tým využil přístroj SPHERE (Spectro-Polarimetric High-contrast Exoplanet REsearch). Poté vědci zapojili přístroj GRAVITY+ na VLTI, který potvrdil, že se skutečně jedná o exoplanetu. „Pro naši studii bylo klíčové využití nedávného vylepšení přístroje GRAVITY+, bez kterého bychom nebyli schopni tak jasně detekovat planetu tak blízko její hvězdy,“ vysvětluje Guillaume Bourdarot, spoluautor studie a výzkumník z Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku v německém Garchingu.

„WISPIT 2 nám poskytuje dosud nejlepší pohled do naší vlastní minulosti,“ přibližuje Chloe Lawlorová, doktorandka na irské Univerzitě v Galway a hlavní autorka studie, která nedávno vyšla v časopise The Astrophysical Journal Letters.

WISPIT 2 je teprve druhým známým planetárním systémem, v němž obíhají minimálně dvě potvrzené exoplanety ve stadiu zrodu. První objevenou soustavou s nejméně dvěma vznikajícími exoplanetami byla soustava PDS 70. Dlouho byla jako jediná svého druhu modelovou soustavou pro studium vzniku exoplanet. Na rozdíl od PDS 70 má však WISPIT 2 velmi rozsáhlý disk pro formování planet s charakteristickými mezerami a prstenci. Soustava WISPIT 2 tak představuje příjemnou změnu, která podstatně rozšiřuje naše možnosti při výzkumu systémů na počátku své existence. 

Kromě mezer, ve kterých byly objeveny exoplanety, se v disku WISPIT 2 nachází i další menší mezera dále od hvězdy. „Máme podezření, že tuto mezeru vytváří třetí planeta,“ říká Lawlorová, „pravděpodobně o hmotnosti Saturnu, protože mezera je mnohem užší a mělčí“. Vědci doufají, že s připravovaným dalekohledem ELT (Extremely Large Telescope) bude možné i tuto exoplanetu přímo zachytit.

Změny prostředí, k nimž dochází v důsledku globálního oteplování, ovlivňují mikroorganismy, které v tomto prostředí žijí. Podle výzkumu, který v těchto dnech uveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology, mohou takové změny zhoršovat už tak dost nepříznivou situaci kolem rezistencí vůči antibiotikům.

Dianne Newmanová z Caltechu v kalifornské Pasadeně a její spolupracovníci prozkoumali pět různých databází sekvencí genomů půdních mikroorganismů, pocházejících z rozmanitých prostředí na Zemi, které postihlo v posledních letech sucho. Zjistili, že během suchého období mikroorganismy produkují v půdě více antibiotik.

Sucho a antibiotika

Jak Newmanová uvádí pro platformu Live Science, tuto situaci pozorovali stále dokola, ať šlo o louky, lese, mokřady, Spojené státy, Čínu nebo třeba Švýcarsko. V experimentu vědci potvrdili, že mikroorganismy musí během suchého období čelit vyšší koncentraci antibiotik v půdě. To lépe zvládají organismy, které mají k dispozici geny pro rezistenci vůči antibiotikům.

Když se badatelé podívali zpět do databází sekvencí půdních mikroorganismů a zaměřili se právě na geny odolnosti vůči antibiotikům, ukázalo se, že v obdobích sucha, se v genomu mikrobů vyskytuje více genů pro rezistenci vůči antibiotikům. S jejich pomocí se brání proti zvýšené intenzitě „antibiotických útoků“ od svých sousedů v půdě.

Svá pozoruhodná zjištění vědci ověřovali dokonce i na domácí půdě v kampusu Caltechu v Pasadeně. Odebrali zde půdní vzorky, přidali do nich čtyři různá antibiotika, polovinu z těchto vzorků vysušili a sledovali, co se bude dít. 

Stejně jako v případě sekvencí ze studovaných databází z celého světa, i v jejich kampusu se ve vzorcích vystavených suchu objevilo více mikrobů odolných vůči antibiotikům. Zdá se, že si rezistenci vůči antibiotikům mžeme přičíst k problémům způsobeným změnou klimatu.

Nový vědecký objev výrazně posunuje naše chápání vztahu mezi člověkem a psem. Analýza nejstarší dosud nalezené psí DNA naznačuje, že psi byli našimi společníky už před téměř 16 000 lety. To je zhruba o 5 000 let dříve, než se dosud předpokládalo. Výsledky dvou studií publikovaných v prestižním časopise Nature tak přepisují dosavadní představy o domestikaci psa.

Přestože dnes psi patří mezi nejběžnější domácí zvířata a jsou pevnou součástí lidských životů, jejich původ zůstává překvapivě nejasný. Vědci se dlouhodobě snaží zjistit, kdy a jak přesně se psi oddělili od svých předků – vlků.

Potomci vlků

Podle genetických analýz jsou psi pravděpodobně výsledkem křížení dvou různých populací šedých vlků. Přesné určení okamžiku, kdy se jejich vývojové linie rozešly, je ale složité. Jedním z důvodů je fakt, že kosterní pozůstatky raných psů a vlků se od sebe jen obtížně rozlišují. Proto se vědci zaměřili na analýzu starověké DNA získané z archeologických nálezů. Právě genetická data totiž umožňují sledovat evoluci mnohem přesněji než samotné kosti.

Nejstarší známá psí DNA byla objevena v úlomku lebky nalezeném v oblasti Pınarbaşı na území dnešního Turecka. Patřila mladé samici staré zhruba několik měsíců, která žila přibližně před 15 800 lety, tedy na konci poslední doby ledové. Toto štěně pravděpodobně vypadalo spíše jako malý vlk než jako dnešní pes. Ještě donedávna přitom nejstarší známý genetický důkaz existence psa pocházel z období před 10 900 lety.

Další důležité nálezy pocházejí z jihozápadní Anglie, kde byly objeveny pozůstatky psů staré asi 14 300 let. Ty ukazují, že psi se po Evropě rozšířili mnohem dříve, než se předpokládalo.

Hlídači i mazlíčci

Vědci zatím nedokážou přesně určit, jakou roli psi v životě pravěkých lidí hráli. Je však pravděpodobné, že nebyli jen pasivními společníky. Jejich chov byl totiž energeticky náročný, což naznačuje, že museli mít pro člověka konkrétní přínos.

Mohli pomáhat při lovu, hlídat tábořiště nebo plnit jiné praktické funkce. Zároveň ale existují náznaky, že mezi lidmi a psy už tehdy existovalo silné pouto. Například nálezy štěňat pohřbených nad lidskými hroby naznačují emocionální vztah. Je také pravděpodobné, že si s nimi hrály děti – podobně jako dnes.

Psi a zemědělská revoluce

Druhá studie se zaměřila na genetickou analýzu více než 200 vzorků psů a vlků z různých částí Evropy. Díky tomu vědci mohli sledovat, jak se psi na kontinentu vyvíjeli. Zhruba před 10 000 lety dorazili do Evropy první zemědělci z jihozápadní Asie. Tento proces, známý jako neolitická revoluce, vedl k výraznému mísení lidských populací.

Zajímavé ale je, že u psů k podobnému genetickému promíchání ve stejnou dobu nedošlo. Zdá se, že lovci a sběrači, kteří v Evropě žili před příchodem zemědělců, už své psy měli. Nově příchozí zemědělci si tyto psy zřejmě osvojili a začlenili do svých komunit, místo aby přivedli vlastní.

Navzdory těmto pokrokům zůstává mezi psy a vlky stále výrazná genetická propast. Vědcům se dosud nepodařilo najít jednoznačný „chybějící článek“, který by přesně vysvětlil proces domestikace. Výzkum tak pokračuje dál. Každý nový objev ale potvrzuje jednu zásadní věc – vztah mezi člověkem a psem je mnohem starší a hlubší, než jsme si ještě nedávno mysleli.