Barunka Panklová vyrostla ve Chvalkovicích v krásnou a přitažlivou dívku, která se stala středem pozornosti tamních hochů. To byl také důvod, proč ji její rodiče přivedli zpět do Ratibořic. Z pohodlí chvalkovického zámku se dostala do malého bytu v Ratibořicích, který nebyl zrovna útulný. „Ze dvora se šlo nejdříve do chodby,… vpravo kuchyň, vlevo světnice s okny na dvůr a na protější straně stavení panského skleníku. Na pohled něco ošklivého. Nad tímto přízemním bytem byla v prvním poschodí ratejna. Vcházelo se do ní z horního dvora, kam se vystupovalo po schodišti s osmadvaceti kamennými kvádry.“

Její dívčí léta jí přinesla i řadu letmých známostí. Podle Sofie Podlipské: „Často vypravovala o této téměř nesnesitelné společnosti dílem lokajů a úředníků, dílem mladých šlechticů, zvyklých lehkovážně si zahrávati s děvčaty nižší třídy. Došlo to tak daleko, že Barunka nesměla sama vycházeti z domu, jmenovitě ne k večeru. Byla vyděšena různým setkáním nejvýše urážlivým a znepokojujícím. Rodiče posílali ji často k přátelům na celé dny. Nemohli se nic těšit z krásy svého dítěte a přáli si, aby se Barunka raději již provdala za muže rozšafného a poctivého. Neboť v létě bylo kolem ní plno nebezpečí. Zaháňský dvůr neměl nejlepší pověst. Zimního času bylo děvče osamělé na Starém bělidle jako zakletá princezna.“

Vhodná partie

Z jejího deníku se dočteme o mnoha jménech a ona sama se nevyhýbala malým dobrodružstvím. Rodiče Panklovi si jejích dostaveníček všimli a začali usilovat o to, aby měli svoji nejstarší dceru pod čepcem. Nebyl to Matyáš Schildorfer, ani mlynářský chasník jménem Bureš, ani některý ze synů lesního úředníka a posléze poštmistra náchodského Jana Ottenfelda. Muž se však přece jen nakonec našel.

Na svědomí to měl jistý Anton, vrchní myslivec pohraniční stráže. Právě on přivedl do Ratibořic svého nadřízeného, respicienta, tedy úředníka finanční stráže, toho času sloužícího v Červeném Kostelci, Josefa Němce.

„Na sedmnáctiletou Barunku učinil Němec dojem jako muž, který vynikal co do vnitřní ceny nad hejno fádních ctitelů jejích.“ To si myslela Sofie Podlipská. A jak vypadal? „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváře hnědé, rysů přísných, černooký, mluvil velmi hlasitě. Byl dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň.“ 

Což o to, pan Němec, který mohl být asi o 12 let starší než Betty Panklová, nebyl nejhorší partie. Na Barunku „učinil dojem, získal si její zálibu“, ne však lásku. „On se zamiloval prudce do této čarokrásné dívky. Rodičům líbila se jeho povaha i jeho dobré jméno.“

„Ohlášky na církevním úřadě se konaly v pondělí 11. září 1837 jednou za třikrát. K svatbě došlo v úterý 12. září v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie ve Skaličce. Nevěsta byla v modrých šatech, přes obličej bílý závoj, za ní družičky. Terezie Panklová cítila asi ulehčení, Josef Pankl, pasivní jako obvykle, snad lítost.“

V případě Josefa a Barbory na sebe narazily dvě rozdílné osobnosti. Na jedné straně křehká duše budoucí spisovatelky, na straně druhé bývalý voják a současný financ. „Pamatuj si, Adélo: manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta.“ Tento dopis napsala Betty své sestře – „nejmilejší Adéle“.

Pravda, s odstupem skoro třiceti let po svém sňatku. „Mění se však v peklo, jakmile klesne k sprostotě. Bohužel je to tak u mé sestry Marie a částečně i u mne. Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první své slzy – hořké to slzy!“ 

Z místa na místo

Novomanželka se přestěhovala se svým mužem do Červeného Kostelce. Po půlroce odešli do Josefova, kde také dlouho nepobyli. Josef Němec se stal podinspektorem důchodkové stráže třetí třídy s ročním příjmem 400 zlatých, a dalším domovem se stala Kutná Hora. Tam ale nenastoupil.

„Jedenáct dní po svém jmenování podinspektorem kráčí Josef Němec spolu s vrchním myslivcem pohraniční stráže, jistým Františkem Bienertem, na obvyklou kontrolu svěřeného obvodu. K osudné příhodě došlo při prohlídce pivovaru ve Velichovkách. Vše vyšetřil josefovský purkmistr a upustil od Němcova potrestání, i když na něj bylo podáno udání. Jenomže Němcův nadřízený úřad byl jiného názoru. Už před časem totiž dostal Josef důtku kvůli svému ustrojení; teď mu byla udělena další důtka se zápisem do služební knížky. Tento trest překazil jeho povýšení. Na vyšší místo v Kutné Hoře se nedostal.“ Dva dny po této události porodila Barbora první dítě, syna Ignáce Josefa, kterému říkali Hynek. 

Začátkem roku 1839 byla Němcovi zastavena mzda a nesměl vykonávat službu. Poté, co napsal žádost o milost, mu bylo vypláceno dvanáct krejcarů denně na obživu rodiny. Nakonec dostal nesamostatné místo v Litomyšli. Zde sekal dobrotu, za to byl odměněn vymazáním důtky ze služební knížky a stal se znovu respicientem. To ovšem znamenalo další stěhování.

„Polná na Českomoravské vysočině bylo čilé české město. Hrávalo se tam české divadlo, kněží na faře byli Češi a odebírali časopisy a knihy v české řeči.“ Betty byla opět těhotná. Měla pocit prázdnoty a toužila aspoň po nějakém čtení. Z fary jí půjčovali knihy a mezi německými zde poprvé dostala i ty české. Přečetla si něco od Jakuba Malého a Josefa Kajetána Tyla a probudilo se v ní české romantické vlastenectví.

V té době prý spálila všechny svoje německé literární pokusy a začala psát česky. V Litomyšli se narodil druhý syn Karel a opět v Polné dcera Theodora. Posledním dítětem Němcových byl Jaroslav, který přišel na svět v Praze.

Po čtvrtém porodu se Němcová nadlouho rozstonala, dlouho polehávala, a z Bydžova jí přijely pomáhat v domácnosti tchyně se švagrovou. Byt v ulici na Poříčí byl malý a navíc měl Němec znovu potíže v zaměstnání.

Vlastenecká Praha

Počátek pražského pobytu nebyl pěkný, vysněná představa nového života se opět utápěla ve všedních dnech. V Praze to ovšem nebylo vždycky tak zlé. Božena Němcová se zúčastnila například českého plesu na Žofíně v únoru roku 1843. Byl to pravděpodobně vůbec první velký ples, který navštívila, a zaznamenala na něm pronikavý společenský úspěch. Mladá paní, která okouzlovala svým půvabem a nenucenou noblesou, byla navíc skvělou tanečnicí a dovedla zaujmout v živém rozhovoru svou bystrostí.

Přibyl jí okruh nových známých, se kterými se pak setkávala při různých příležitostech vlasteneckého života: v divadle, při hromadných výletech, na schůzkách v domácnosti advokáta Friče nebo lékaře Staňka. A seznámila se i s doktorem Riegrem, s Erbenem a s Klácelem. Němcovi se stali členy Matice české a brzy byli samozřejmě počítáni do české společnosti. Na žofínském plese se Němcové dvořil i mladý básník Václav Bolemír Nebeský. Byl to úplně jiný člověk, zcela jiný muž, než jaké dosud poznala. Byl asi o rok a půl mladší a zaujal ji plně i citově. Němcová, mladá matka čtyř dětí, která dosud nepoznala lásku k muži, ji našla ve vztahu k Nebeskému. 

Všechno začalo docela nevinně, vlasteneckým výletem na Bílou horu. „Byli jsme na procházce – na Bílé hoře – přes svatou Markétu vraceli jsme se domů – hvězdy se jen třpytily – šla jsem s Nebeským napřed – povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národa.“ Po tomto setkání začala Němcová psát, právě na popud Nebeského…

Díky Němcové se Nebeský dostával ze svého pesimismu, díky Nebeskému se v Němcové probudil umělecký talent. „Našla jsem svůj ideál? Smutné doby, ale krásné sny. Vyznání lásky – první políbení – krásné dny, plné poezie – zdráhání – Ty mne nemiluješ – despocie – žárlivost – nemoc – vrchol zoufalství – moje děti.“ Je to jakoby ve zkratce dramatický a tragický román lásky a cti, ze kterého básník raději vycouval. 

Přeložení z Prahy

„Vysoká c. k. všeobecná dvorní komora se rozhodla Vás dekretem z 30. července 1845 jmenovat komisařem finanční stráže II. třídy s ročním příjmem pěti set zlatých konvenční měny s náležejícími k tomu vedlejšími požitky.“ A další stěhování. Tentokrát z Prahy až na hranice, do Domažlic. „Město je špinavé a nepěkné. Byt máme dosti velký, ale nepohodlný. Lid je dobrý a rázný, obzvláště selský a měšťanský. Panstva je zde málo, ale několik zpanštělých fiflen a hejsků, kteří si dávají jméno honorace. Nechme je, škoda papíru.“ 

V Domažlicích Němcovy přivítalo maloměšťáctví v obnažené podobě. Jako manželka státního úředníka by měla Božena patřit mezi městskou honorací, jenomže se stýkala s venkovskými lidmi a jednala s nimi jako se sobě rovnými.

Němcová psala Obrazy z okolí domažlického a posílala do Květů pohádky, což rozhodně nebyla výdělečná činnost. „Vaši dvornost k paním znajíc, nemyslím, že Vás list můj mrzeti bude,“ psala svému nakladateli.

„Hned za první svazek báchorek myslela jsem, že dostanu po osmi zlatých. Pan doktor Čejka mi ale řekl, že se bojíte, jak Vám odcházeti budou, a proto jsem to nechala při šesti. Nyní však slyším, že si na odbyt stýskat nemusíte, a protož bych myslela, že byste mi bez škody k těm šesti ještě dva zlaté přidati mohl. Můžete-li to udělat, stojím ještě déle k službám, neboť látky mám dost.“ 

Když přišel rok 1848 (Němcovi byli pořád ještě na Chodsku) a v Praze propukly svatodušní bouře, vydala se tam i Němcová, a to v přestrojení za chodskou selku. Protože už předtím tušila, že v celé zemi dojde k pronásledování, spálila šedesát dopisů, včetně těch, které jí poslal Havlíček. 

Nymburské maloměšťáctví

Josef Němec podal žádost o přeložení. Nejraději by šel do Litoměřic, ale nakonec z toho byl Nymburk. Dostal zde na starost tak velký správní okruh, že ho musel objíždět na koni.

„Společenský život v Nymburce se však brzy stal Němcovým nepříjemný… Zprvu se stýkali s mnoha měšťanskými rodinami, ale krása mladé paní, jež přitahovala všechny muže, vzbudila v tamních dámách žárlivost. Také její volné mravy je šokovaly. Němcová se cítila dítětem přírody, malicherné společenské normy se jí protivily a zvala si studenty, se kterými se veselila. Z nymburských ji obletoval jistý František Ladislav Vorlíček, a kvůli ní se trápil Václav Čeněk Bendl, její budoucí přítel. Co paničky nejvíce uráželo, bylo, že jim místo onikání vykala a že se přátelila se svou služkou Marií Votavovou. Kromě toho prý kouřila.“ Navíc dorazila epidemie cholery.

Další štací Němcových byl Liberec. Z něho Betty navštívila i Zaháň, kde zastihla svého otce na smrtelném loži. Zdá se, že Liberec byl posledním svědkem klidného a společného soužití manželů Němcových. Betty čekala těžká doba, kterou jí ulehčovalo psaní, ale ani to jí nepomohlo od chudoby, hladovění a rodinných tragédií.

Kajman brýlový (Caiman crocodilus) je poměrně malý druh krokodýla, dorůstající délky do tří metrů. Co mu ale schází na velikosti, více než dohání svou úžasnou přizpůsobivostí. Obývá poměrně rozsáhlé území od Venezuely až po jih Amazonské pánve. Žije v pomalu tekoucích vodách, nížinných mokřinách a jezerech, zvládne i slanou vodu a je díky tomu nejhojnějším zástupcem své čeledi aligátorovitých.

Ekologické kvality tohoto elegantního kajmana mají bohužel i svou odvrácenou tvář. Stal se z něj úspěšný invazní druh, který se šíří na Kubě, v Portoriku, a také na Floridě.

Jak uvádějí odborníci Floridské univerzity ve své nové studii, kterou uveřejnil odborný časopis Frontiers in Amphibian and Reptile Science, kajman brýlatý se na Floridě nenápadně šíří a ohrožuje již tak zranitelný ekosystém.

Cizokrajný obyvatel Everglades

Kajman brýlový se na Floridu dostal kvůli obchodu s exotickými domácími mazlíčky. Stabilní populace jsou zde doloženy již od 80. let minulého století. Vědci se nejprve domnívali, že floridští kajmani pocházejí z Kolumbie a zpočátku tomu tak nejspíš skutečně bylo. Novější analýzy ale odhalily i populace kajmanů na Floridě, které pocházejí z Brazílie a Guyany. Takto geneticky pestrý původ přitom může napomáhat invazi.

Kajmani se vyskytují především v cenném ekosystému Everglades. Vědci si zatím nejsou jistí, zda snahy o obnovu Everglades vytvoří pro kajmany vhodnější, nebo naopak méně vhodné prostředí. Invaze kajmanů je z velké části skrytá, protože je lidé často zaměňují za zdejší aligátory. Proto se ví jen málo o tom, kde tito plazi hnízdí nebo jak daleko migrují v průběhu sezóny.

„Nyní je jasné, že kajman brýlový žije ve více oblastech Floridy, než jsme si dříve mysleli. Zároveň jsme zjistili, že je mnohem přizpůsobivější, než jsme předpokládali,“ uvádí vedoucí výzkumu Sergio Balaguera-Reina. „Stále nám však chybějí základní informace o tom, jak může tento druh ovlivňovat ekosystémy Everglades. To je jeden z nejvýraznějších poznatků této práce.“

Mezihvězdná kometa 3I/ATLAS jako v pořadí třetí známý mezihvězdný návštěvník Sluneční soustavy vyvolala mezi astronomy značný rozruch. Nyní se ukazuje, že by tento objekt mohl mít nečekaný dopad také na naše chápání temné hmoty, která zatím vzdoruje veškerým snahám vědců o její objevení.

Část výpočtů týkajících se temné hmoty je je odvozena od rotační křivky galaxií, tedy z rychlosti, jakou hvězdy obíhají kolem centra dotyčné galaxie. Pozorované hodnoty rotačních křivek se značné liší od hodnot, které by měly odpovídat hmotě, kterou v galaxiích vidíme. Proto vědci počítají s temnou hmotu jako s dalším zdrojem gravitace, který by mohl vysvětlit pozorované rotační křivky.

Důsledky mezihvězdné návštěvy

Dieter Horns z Univerzity v Hamburku a jeho spolupracovníci ve studii, kterou uveřejnili na preprintovém serveru arXiv, překvapivě navrhují, že by část neviděné „temné“ hmoty mohly tvořit právě mezihvězdné komety. Pokud mají vědci pravdu, nemuseli bychom tuto „temnou“ hmotu komplikovaně objevovat ve složitých experimentech.

Badatelé nejprve odhadli lokální hustotu mezihvězdných těles podobné velikosti jako 3I/ATLAS. Dospěli k tomu, že v našem galaktickém okolí by jich mohlo být poměrně hodně. V dalším kroku pak spočítali, jaké procento galaktické „temné“ hmoty by těmto objektům mohlo připadat. Podle jejich výpočtů by mezihvězdné objekty mohly vysvětlovat přibližně 13 až 45 procent hmoty, která je dnes připisována temné hmotě.

Sami vědci ale přiznávají, že tento postup má své slabiny. V podstatě extrapolují vzorek s jediným objektem na celou galaktickou populaci mezihvězdných těles. Není podle nich vyloučeno, že horní hranice odhadu, podle níž by hmota mezihvězdných komet mohla vysvětlit téměř polovinu chybějící hmoty galaxií, vyžaduje příliš optimisticky velké množství materiálu vyvrženého do mezihvězdného prostoru. Jasněji by v tomto směru mohlo být, až se pustí do pozorování vesmíru přístroje nové generace, od nichž si astronomové hodně slibují.

Kofein je nejčastěji konzumovanou psychoaktivní látkou na světě. Přestože je jeho nejběžnějším zdrojem káva a čaj, obsahují ho některé limonády, léky na nachlazení a na kašel nebo třeba čokoláda. Jak tedy vypadá kofeinový detox?

Kofein se v lidském těle rychle vstřebává. Maximálního účinku dosahuje zhruba po dvou hodinách od konzumace, přičemž jeho vyloučení z těla trvá obvykle okolo devíti hodin. Je rozpustný ve vodě a v tucích, takže se dostává do všech tělesných tkání, což do značné míry vysvětluje, proč působí v mnoha různých částech těla.

Dospělým se doporučuje konzumovat maximálně 400 mg kofeinu denně (což odpovídá přibližně čtyřem šálkům kávy). Větší množství může vést ke svalovému třesu, nevolnosti, bolestem hlavy, bušení srdce a v extrémních případech dokonce ke smrti.

Únava a bolest

Podobné příznaky – hlavně bolesti hlavy, únavu a vyčerpání, může paradoxně vyvolat i vysazení kofeinu. Je dáno tím, že si naše tělo (podobně jako v případě jiných drog) vytváří v průběhu času toleranci. Kofein se v mozku váže na receptor používaný adenosinem – nukleosidem odpovědným za celou řadu fyziologických procesů. Vazba kofeinu na tyto receptory způsobuje, že tělo oddaluje nástup únavy. Postupem času však mozkové buňky produkují více adenosinových receptorů, aby umožnily normální vazbu adenosinu.

V okamžiku, kdy přestanete tělu dodávat kofein, zůstává nadbytek adenosinových receptorů a dochází ke zvýšenému pocitu únavy. Přestože jde o přirozený proces, člověk se může cítit unavenější než obvykle.

Vysazení kofeinu často doprovází bolesti hlavy. V oblasti hlavy a krku způsobuje kofein zúžení cév, což snižuje průtok krve do mozku. Když tělu chybí kofein, přibližně po 24 hodinách se cévy vrací do normálu, což způsobuje zvýšený průtoku krve do mozku a vyvolá bolesti hlavy. Ty mohou trvat v průměru až devět dnů.

Překvapit by vás neměla ani intenzita prožívané bolesti. Adenosinové receptory, na které se kofein váže, totiž modulují i bolest. Vysazení kofeinu tak může dočasně zvýšit vnímání a citlivost na bolest, protože mozek má k dispozici nadbytek adenosinových receptorů.

Lepší spánek, nálada a kardiovaskulární zdraví

Působením kofeinu dochází k omezení či oddálení produkce melatoninu – „hormonu spánku“, který reguluje chronobiologické rytmy v lidském těle. Následný spánek pak bývá obvykle kratší a kratší bývá i doba tzv. hlubokého spánku. Když kofein vysadíte, může se vám spánek zlepšit. Některé studie naznačují, že ke zlepšení dochází již po 12 hodinách od vysazení kofeinu, úplná náprava ale trvá i několik dnů.

Kofein je také spojován se zvýšenou úzkostí a záchvaty paniky – a to nejen u osob se sklonem k psychickým problémům. Snížení nebo vyloučení kofeinu tak může zlepšit vaši náladu. Částečně to může být způsobeno zlepšeným spánkem – jeho nedostatek totiž může zhoršovat pocity úzkosti a další poruchy nálady. Adenosinové receptory, na které se kofein váže, se ale podílejí i na modulaci dalších neurotransmiterů, které mají vliv na pocity štěstí, strachu nebo míry stresu.

Omezení kofeinu může mít také zásadní vliv při problémech s pálením žáhy a u poruch trávení. Kofein totiž vyvolává sekreci kyseliny v žaludku a oslabuje jícnový svěrač. Vynecháním kofeinu také prospějete svému kardiovaskulárnímu systému – kofein zvyšuje krevní tlak a srdeční frekvenci. V tomto ohledu ale záleží na míře tolerance, kterou si tělo vytvořilo.

Zdravější zuby a lepší trávení

Nejen káva, ale i třeba čaj, obsahují sloučeniny, které způsobují zabarvení zubní skloviny. Vysazením kofeinu tak můžete zlepšit zdraví svého chrupu a ústní dutiny. Kofein také ovlivňuje vnímání některých chutí – zejména té sladké. Při kofeinovém detoxu tak můžete být vnímavější na některé chutě.

Kofein působí také na hladkou svalovinu střev, zejména v tlustém střevě. Způsobuje jejich kontrakci a vyvolává nutkání defekovat. Kofein může také změnit konzistenci vaší stolice – zvláště pokud pijete velké množství kávy, protože kofein ovlivňuje vstřebávání vody. Kromě toho působí i jako mírné diuretikum. Je to dáno tím, že váže adenosinové receptory v ledvinách, což mění způsob výměny sodíku a ovlivňuje zadržování vody. Podle některých studií také dráždí močový měchýř, což může způsobovat častější nutkání močit. Vynechání kofeinu tak může snížit počet návštěv toalety.

Pokud uvažujete o vyřazení kofeinu ze svého jídelníčku, je vhodnější zvolit postupné snižování dávek než rázný konec. Celková detoxifikace organismu od kofeinu obvykle trvá dva až tři týdny a díky postupnému snižování dávky se můžete do značné míry vyhnout zmíněným abstinenčním příznakům. Jejich projevy a délka budou záviset na tom, jak dlouho a v jaké míře jste až doposud kofein konzumovali, vaší kondici a celkovém zdraví.

Kvůli uklidnění obav z dramaticky rostoucí spotřeby energie a vody v datových centrech často slýcháme, že modely umělé inteligence (AI) budou mít v budoucnu menší spotřebu, protože se budou dokonalejší a efektivnější. Nedávno uveřejněná zpráva OSN „The Environmental Cost of Artificial Intelligence: Carbon, Water, and Land Footprints,“ ale popisuje jinou budoucnost.

Zpráva odhaduje, že do roku 2030 by se spotřeba energie související s AI mohla zdvojnásobit. Dosáhla by tím množství, který by odpovídalo 3 procentům celosvětové výroby elektřiny. Emise související s AI by mohly odpovídat emisím celé Velké Británie a na chlazení v datových centrech by se spotřebovalo více vody, než kolik činí roční spotřeba pitné vody pro celé lidstvo.

Efektivnější využívání neznamená nižší spotřebu

Autoři zprávy upozorňují, že se vývoj používání AI bude velmi pravděpodobně řídit ekonomickým principem, který je známý jako Jevonsův paradox. Ten říká, že když technologické inovace zvýší efektivitu využívání určitého zdroje, nevede to ke snížení jeho celkové spotřeby, ale naopak k jejímu růstu.

Paradox, který se tak trochu vzpěčuje „selskému rozumu“, nese jméno britského ekonoma a matematika Williama Stanleyho Jevonse, který tento jev pozoroval při využívání uhlí v Anglii 19. století. Vyšší účinnost při používání uhlí tehdy nevedla ke snížení celkové spotřeby. Stal se pravý opak. Nižší náklady spojené s uhlím způsobily rozšíření využití uhlí a zvýšení celkové poptávky.

Autoři zprávy OSN očekávají, že s tím, jak budou modely AI levnější a atraktivnější, vzniknou nové způsoby jejich využití a budou se využívat častěji. Úspory využívání zdrojů v datacentrech dosažené vyšší efektivitou se tak mohou ve skutečnosti snížit nebo dokonce zcela vytratit.

Aby se tomuto scénáři předešlo, předkládá zpráva OSN plán odpovědného využívání AI založený na principech transparentnosti, rovnosti a udržitelného využívání zdrojů.

Po více než čtyřech dekádách od letu Vladimíra Remka se Česká republika znovu přiblížila vyslání svého zástupce do vesmíru. A rozhodně nepůjde pouze o symbolickou účast. Armádní pilot Aleš Svoboda má na cestě k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) usednout za pomyslný knipl kosmické lodi a zároveň dohlížet na řadu vědeckých experimentů, které mohou posunout český výzkum i průmysl.

Mise plná experimentů

Hlavním cílem Svobodovy přibližně čtrnáctidenní mise (předběžně plánované na druhou polovinu roku 2027) nebude jen samotný pobyt na oběžné dráze. Český astronaut bude zodpovědný za dohled nad třinácti vědeckými experimenty, které prošly náročným výběrovým procesem.

O účast se původně ucházelo sedmdesát projektů z univerzit, výzkumných institucí i soukromých firem. Z nich pětadvacet postoupilo do užšího výběru a po dalším hodnocení odborníky z ESA a českých institucí bylo vybráno třináct experimentů, které se nakonec stanou součástí mise.

Řada těchto experimentů využívá unikátní podmínky mikrogravitace, které na Zemi nelze dlouhodobě a věrně napodobit. Právě prostředí téměř beztížného stavu umožňuje sledovat fyzikální, biologické nebo technologické procesy způsobem, který by v pozemských laboratořích nebyl možný.

Svobodovy úkoly budou velmi rozmanité. V některých případech bude pouze kontrolovat správný chod experimentálních zařízení, jindy bude aktivně pracovat s laboratorní technikou nebo nosit senzory monitorující jeho vlastní organismus. Součástí výzkumu budou také měření fyziologických funkcí lidského těla a dokumentace práce astronauta v podmínkách mikrogravitace.

Od akrobatického létání ke kosmické lodi

Patří mezi nejlépe kvalifikované české vojenské piloty. Působí na 21. základně taktického letectva v Čáslavi a od roku 2016 létá na nadzvukových stíhacích letounech JAS-39 Gripen. Na nich i na cvičných a lehkých bojových letounech L-159 nasbíral více než 1300 letových hodin.

Jeho letecké schopnosti se však neomezují pouze na vojenské stroje. Už v roce 2011 zvítězil v soutěži akrobatického létání na kluzácích, což dokládá mimořádnou úroveň jeho pilotních dovedností. Ty jsou pro kosmickou misi důležité nejen kvůli ovládání lodi, ale také kvůli schopnosti rychle reagovat ve stresových situacích a pracovat v prostředí s vysokými nároky na přesnost.

Vedle praktických zkušeností disponuje i silným technickým zázemím. Vystudoval Univerzitu obrany, kde se specializoval na leteckou a raketovou techniku, a získal doktorský titul. Ve své disertační práci se věnoval vlivu nestacionárního proudění na aerodynamické vlastnosti leteckých profilů, tedy tématu úzce souvisejícímu s konstrukcí a chováním letadel.

Náročný výběr mezi desítkami tisíc zájemců

Cesta mezi evropské astronauty byla mimořádně obtížná. Když ESA v roce 2021 otevřela nové výběrové řízení, přihlásilo se více než 22 500 uchazečů z celé Evropy. Svoboda se postupně probojoval šesti koly testování, a nakonec byl v roce 2022 vybrán do záložního oddílu astronautů ESA.

První fáze zahrnovala posouzení životopisů, motivačních dopisů a odborných předpokladů. Následovaly psychomotorické testy zaměřené na paměť, prostorovou orientaci, schopnost soustředění či koordinaci. Další kola prověřovala psychickou odolnost, týmovou spolupráci a schopnost řešit problémy pod tlakem.

Významnou část výběru tvořily také rozsáhlé lékařské prohlídky. Kandidáti museli prokázat nejen vynikající fyzickou kondici, ale i schopnost zvládat extrémní podmínky kosmických letů. Celý proces završily pohovory s vedením ESA včetně finálního setkání s generálním ředitelem agentury.

Česká cesta do vesmíru

Další kapitola se začala psát v roce 2023. Soukromá společnost Axiom Space nabídla evropským zemím možnost vyslat své záložní astronauty na ISS, pokud budou ochotny financovat náklady na misi. Cena se pohybovala kolem jedné a půl miliardy korun.

Česká vláda tehdy nabídku odmítla s odkazem na nedostatek prostředků. Situace se však změnila o rok později. V červnu 2024 byl představen program Česká cesta do vesmíru, který deklaroval zájem vyslat českého astronauta na Mezinárodní vesmírnou stanici během několika let.

Projekt přitom není prezentován pouze jako jednorázová prestižní událost. Jeho cílem je podpořit rozvoj českého kosmického průmyslu, vědy a technologií s vysokou přidanou hodnotou. Mise má sloužit jako katalyzátor pro nové investice, výzkumné projekty a zapojení českých firem do mezinárodních kosmických programů.

Nakonec se ukázalo, že Svoboda do vesmíru nepoletí se společností Axiom, ale s jejím konkurentem, firmou Vast. Ta připravuje vlastní program letů na ISS a budoucí soukromé kosmické stanice.

Zajímavou spojnicí mezi českou misí a společností Vast je astronaut Drew Feustel, který v projektu působí jako hlavní astronaut. Feustel chová k České republice vřelý vztah, především k Jižní Moravě, kde jsou rodinné kořeny jeho manželky Indiry. Oba v minulosti Česko navštívili a Feustel si na jednu ze svých misí vzal českou vlajku a sbírku básní Písně kosmické od Jana Nerudy, při jiné cestě do vesmíru zase plyšového krtečka.

Poslední krok před startem

Z české strany je mise Aleše Svobody plně schválená, také je potvrzená společností Vast, ale stoprocentně jistý ještě jeho let není. Finální zařazení Aleše Svobody do posádky totiž ještě podléhá schválení Multilateral Crew Operations Panel (MCOP), tedy zástupci pěti partnerských agentur Mezinárodní kosmické stanice. Jde sice víceméně o formalitu, ale bez ní není možné misi pokládat za definitivní.

Pokud schválení proběhne podle očekávání, stane se Aleš Svoboda prvním českým astronautem nové generace – a zároveň symbolem snahy o zapojení České republiky do rychle se rozvíjejícího kosmického sektoru. Jeho cesta na oběžnou dráhu tak nebude jen osobním úspěchem jednoho pilota, ale také testem toho, zda může česká věda a průmysl využít kosmický výzkum jako odrazový můstek k technologicky vyspělejší budoucnosti.

V 18. století sílily v mnoha evropských zemích snahy o návrat k původním lidovým písním, pověstem a příběhům, v nichž národy spatřovaly dávné bohatství předků. Zároveň byl na vzestupu romantismus, obdivující přírodu a vyžívající se v nešťastných a tragických láskách. To vše se pak spojilo v Ossianových zpěvech. 

Skotský autor James Macpherson publikoval od roku 1760 řadu epických básní o činech dávných keltských hrdinů. Jednalo se prý o díla pěvce Ossiana ze 3. století, jež se stále předávala ve skotské gaelštině, přičemž Macpherson je pouze shromáždil a přeložil do angličtiny: Starý a slepý Ossian, syn skotského krále Fingala, zde líčí neohrožené skutky svého otce i jiných – a také hrdinskou smrt vlastního syna Oscara, jehož osiřelá nevěsta Malvína se pak o pěvce na sklonku života stará.

Irská hrdost povstává

Ossianovy zpěvy měly značný dopad, jenž přetrval po celé následující století. Skoti a Irové byli hrdí na svá prastará literární díla, zatímco jiné národy se díky nim začaly zajímat o zvláštní a kouzly protkanou, často temnou a tragickou mytologii ostrovních Keltů. U nás ji později zpracoval mimo jiné Julius Zeyer ve svém Ossianově návratu. 

Macpherson byl ve své době uznávaným autorem, přesto se už od počátku ozývaly mírné pochybnosti, neboť nikde nezveřejnil údajné originální verze. A jak se po jeho smrti ukázalo, žádné básně nepřekládal – jednoduše proto, že nebylo co překládat. Celého Ossiana si totiž vymyslel a sepsal ho v angličtině. Odhalení přineslo značnou deziluzi, jež obratem vedla ke všeobecnému zavržení těchto jinak literárně hodnotných eposů. Dnes se má nejčastěji za to, že Macpherson přece jen mezi lidmi sesbíral útržky starších pověstí: V irské mytologii se totiž objevuje král Fionn a jeho syn Oisín. Samotné básně však složil sám.

Eso na hellcatu

Jakožto nejstarší z pěti sourozenců byl Herbert Houck veden k zodpovědnosti za své blízké a tvrdá práce na farmě v Coroně v Minnesotě, na které se narodil, jej jaksepatří zocelila. Herbert ale nebyl jen silný, nýbrž i bystrý muž a v roce 1933 se rozhodl pro studium na Minnesotské univerzitě. Po třech letech však studia zanechal, aby záhy vstoupil do námořního letectva.

Když se Spojené státy zapojily do druhé světové války, byl přidělen ke stíhací peruti 9 (VF-9) vyzbrojené stroji Grumman F6F Hellcat.

Začátek Houckovy kariéry ale poznamenala tragická nehoda: během přeletu nad Pearl Harborem v červnu 1943 se srazil s jiným letcem, který na rozdíl od Houcka nedokázal ze stroje vyskočit na padáku a zahynul.

V září 1943 se VF-9 na letadlové lodi Essex vydala do válečné zóny. Korvetní kapitán Houck pak jako výkonný důstojník perutě vedl 11. listopadu útok na přístav Rabaul na ostrově Nová Británie. 

Pod těžkou palbou protileteckých kanonů se svými spolubojovníky ostřeloval japonské pobřežní baterie a kotvící lodě. Ještě v ten samý den sám sestřelil tři nepřátelské letouny a podílel se na zničení dalších dvou, za což obdržel první Námořní kříž. Druhý získal o několik měsíců později, když v rámci operace Hailstone 16. února 1944 vedl svou peruť k útoku na japonské letecké základny na mikronéském ostrově Weno.

Na zemi, potažmo na moři si tam Houck nárokoval zničení šesti z celkem 27 vyřazených císařských strojů. Ve vzdušném boji pak Američané ohlásili 21 sestřelů, z toho Houck dva, takže dosáhl neformálního titulu leteckého esa. 

Své třetí a finální ocenění Námořním křížem získal během bitvy o Okinawu. Houck vedl 7. dubna 1945 více než 40 torpédových bombardérů, když 7. dubna 1945 američtí letci na rozbouřené hladině spatřili konvoj s bitevní lodí Jamato v čele. Nehledě na nepříznivé počasí a nemilosrdnou protileteckou palbu se Houck a jeho zkušená peruť podíleli jak na potopení největší bitevní lodě na světě, tak křižníku Jahagi.

Herbert Houck zůstal u námořnictva i po válce a sloužil také v korejské a vietnamské válce. V hodnosti kapitána odešel do civilního života teprve v roce 1968.

Lovec japonských torpédoborců

Během studií na Námořní akademii Texasan Samuel Dealey nijak zvlášť nevynikal a ve svých 24 letech školu dokončil s průměrnými výsledky. Následně působil na několika válečných lodích a v létě 1934 nastoupil do ponorkového kursu. V prosinci roku 1942 se stal velitelem ponorky Harder. V červnu následujícího roku Dealey se svou ponorkou vyplul na první válečnou hlídku, během které v okolí Honšú poškodil dvě japonské lodě, přičemž druhou z nich, nosič hydroplánů Sagara Maru, záhy potopila jiná americká ponorka. Za tuto úspěšnou misi byl poctěn prvním Námořním křížem.

Další měly následovat téměř po každém následujícím Dealeyho návratu z mise, a to mimo jiné díky jeho riskantní, ale zároveň efektivní taktice. Druhý Námořní kříž získal v srpnu téhož roku, když znovu v blízkosti Honšú, v nebezpečně mělkých vodách Japoncům uštědřil těžkou ránu, poté co potopil šest plavidel. Podobně úspěšně si vedl během třetí hlídky v listopadu 1943, kdy se mu díky vynikajícím velitelským schopnostem a kuráži podařilo vyhnout nepřátelským protiponorkovým opatřením a zničit další čtyři lodě. 

Dealey nebyl jenom skvělým taktikem, nýbrž oplýval taky nevídanou chrabrostí a obětavostí. Aby během své čtvrté válečné hlídky zachránil sestřeleného pilota Johna Galvina, uvězněného na Japonci drženém ostrůvku, navedl svou ponorku do jeho bezprostřední blízkosti a i přes palbu nepřátelských odstřelovačů dirigoval záchranu přímo z můstku. 

Největšího úspěchu pak Dealey dosáhl během páté hlídky v okolí ostrovů Tawi-Tawi v červnu 1944, když v nepřátelských vodách pod silným tlakem v průběhu čtyř dní potopil tři torpédoborce. Svou činností donutil zbylé japonské lodě oblast opustit. Nejenže Dealey následně získal čtvrtý Námořní kříž, ale připsal si i Kříž za vynikající službu a k tomu ještě přezdívku „zabiják torpédoborců“.

Jeho úspěšnou kariéru uťaly až hloubkové nálože japonského eskortního kaibókanu CD-22, které poslaly 24. srpna 1944 Harder i s celou posádkou na věčnou hlídku. Poslední ocenění, jež dostal posmrtně, byla Medaile cti.

Opalovací krémy používá většina z nás, přesto kolem nich stále koluje řada nejasností a zažitých mýtů. Některé zanechávají na pokožce bílý film, jiné jsou po nanesení téměř neviditelné. K dostání jsou v podobě krémů, sprejů, gelů i tyčinek a jejich obaly lákají na pojmy jako SPF, širokospektrální ochrana nebo voděodolnost. Za těmito zdánlivě jednoduchými označeními se však skrývá překvapivě složitá věda, jejímž cílem je chránit naši pokožku před škodlivými účinky ultrafialového záření.

Neviditelný nepřítel

Ultrafialové (UV) záření ze Slunce představuje jednu z hlavních příčin vzniku rakoviny kůže. Jeho energie dokáže poškozovat DNA v kožních buňkách, což může vést k nebezpečným mutacím. Současně urychluje stárnutí pokožky, podporuje vznik vrásek a dalších známek fotostárnutí.

Právě proto jsou opalovací krémy navrženy tak, aby UV záření buď odrážely, nebo pohlcovaly, případně využívaly kombinaci obou mechanismů. Na první pohled jednoduchá ochrana je ve skutečnosti výsledkem desítek let výzkumu fyziky, chemie i dermatologie.

Minerální versus chemické filtry

V zásadě existují dva hlavní typy opalovacích přípravků. Takzvané minerální, někdy označované jako fyzikální, využívají oxid zinečnatý a oxid titaničitý. Dlouho se předpokládalo, že fungují především jako „miniaturní zrcadla“, která odrážejí UV paprsky pryč od pokožky. Moderní výzkumy však ukazují, že kromě odrazu dokážou část záření také absorbovat.

Právě přítomnost těchto minerálních částic způsobuje typický bělavý film, který po aplikaci často zůstává na kůži. Částice navíc rozptylují i viditelné světlo, což jejich světlý vzhled ještě zvýrazňuje.

Druhou skupinu tvoří chemické filtry. Ty obsahují molekuly schopné absorbovat energii UV záření. Zachycené záření následně přeměňují na teplo, které se rozptýlí do okolí. Díky tomu bývají tyto přípravky na pokožce téměř neviditelné a nezanechávají bílý povlak.

Co vlastně znamená SPF?

Při výběru opalovacího krému většina lidí sleduje především údaj SPF (Sun Protection Factor). Tento parametr však měří pouze ochranu proti UVB záření, tedy části ultrafialového spektra o vlnových délkách přibližně 280 až 315 nanometrů.

UVB je známé především tím, že způsobuje spálení pokožky, zarudnutí a zánětlivé reakce. Zároveň ale není výhradně škodlivé – právě ono například spouští tvorbu vitaminu D v lidském organismu. Vysoké SPF tedy znamená lepší ochranu proti spálení. Neříká však vše o skutečné úrovni ochrany před slunečním zářením.

Opomíjená hrozba jménem UVA

V posledních desetiletích se ukázalo, že významnou roli při vzniku rakoviny kůže hraje také UVA záření. To má delší vlnové délky, proniká hlouběji do kůže a podílí se jak na stárnutí pokožky, tak pravděpodobně i na vzniku některých nádorových změn.

Problém spočívá v tom, že SPF ochranu proti UVA nezohledňuje. Člověk tak může používat přípravek s vysokým SPF, který ho spolehlivě ochrání před spálením, ale současně propustí značné množství UVA záření.

Proto se stále více zdůrazňuje význam takzvané širokospektrální ochrany, která má chránit jak proti UVB, tak proti UVA paprskům. Ve Spojených státech přesto dosud neexistuje jednoduchý a všeobecně používaný ukazatel podobný SPF, který by úroveň ochrany proti UVA jednoznačně vyjadřoval.

Zatímco americký systém se soustředí hlavně na SPF, v Evropě a mnoha asijských zemích se používá také hodnocení UVA-PF (UVA Protection Factor). Spotřebitelé se mohou setkat například se stupnicí PA+ až PA++++, která poskytuje lepší představu o tom, jak účinně přípravek chrání právě před UVA zářením.

Díky tomu mohou zákazníci snáze porovnávat skutečnou šíři ochrany jednotlivých produktů. V USA však podobné značení není povinné a nepodléhá jednotné regulaci.

Kontroverze kolem bezpečnosti opalovacích krémů

V posledních letech se objevily také otázky týkající se bezpečnosti některých složek opalovacích přípravků. Pozornost vzbudily zejména chemické filtry, u nichž studie naznačily, že některé jejich molekuly mohou po aplikaci pronikat do krevního oběhu.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) proto požaduje další výzkum látek, jako jsou avobenzon, ecamsule, oktokrylen nebo oxybenzon. Dosavadní výsledky však neznamenají, že by tyto látky byly prokazatelně nebezpečné. Vědci zatím pouze nemají dostatek dat, aby mohli jejich dlouhodobé působení definitivně posoudit.

Další otázky se týkají životního prostředí. Některé studie naznačují, že určité chemické filtry mohou negativně ovlivňovat mořské organismy, zejména korálové útesy. Pozornost si vysloužily také přípravky ve formě sprejů, které mohou být hořlavé a v několika případech byly stahovány z trhu kvůli kontaminaci benzenem, známou karcinogenní látkou.

Přesto odborníci zdůrazňují, že prokázané riziko rakoviny kůže výrazně převyšuje dosud nejasná rizika spojená s používáním opalovacích krémů.

Jak vybrat opravdu dobrý opalovací krém

Podle dermatologů je nejlepší opalovací krém jednoduše ten, který bude člověk skutečně používat. Sebelepší přípravek totiž nefunguje, pokud zůstane doma v koupelně.

Odborníci doporučují minimálně SPF 30 a širokospektrální ochranu proti UVA i UVB záření. Důležitá je také příjemná textura, která uživatele nebude odrazovat od pravidelné aplikace.

Na pláž nebo při sportovních aktivitách odborníci doporučují voděodolné přípravky se širokospektrální ochranou proti UVA i UVB záření. Neméně důležité je však správné množství. Většina lidí používá výrazně méně krému, než výrobci předpokládají při testování ochranného faktoru. Pro pokrytí celého těla dospělého člověka je potřeba zhruba 30 mililitrů opalovacího krému, tedy asi dvě polévkové lžíce. Ochranná vrstva by měla být souvislá a rovnoměrná, podobně jako vrstva barvy na povrchu.

Nové technologie slibují pohodlnější ochranu

Dobrou zprávou je, že výzkum v oblasti ochrany před škodlivým slunečním zářením pokračuje velmi rychle. Výzkumníci pracují na nové generaci minerálních opalovacích krémů, které by neměly zanechávat tolik kritizovaný bílý film. Pomoci má úprava mikroskopických částic oxidu zinečnatého, díky níž by přípravky mohly být na pokožce téměř neviditelné, aniž by přišly o své ochranné schopnosti. To by mohlo být zvlášť přínosné pro lidi s tmavším odstínem pleti.

Změny se chystají i v oblasti schvalování nových účinných látek. Ve Spojených státech se například diskutuje o povolení filtru bemotrizinol, který se již řadu let používá v Evropě a Asii. Pokud získá schválení, půjde o první novou aktivní složku opalovacích krémů povolenou v USA od roku 1999.

Opalovací krém není jediná obrana

Dermatologové ale připomínají, že ochrana před slunečním zářením by neměla stát pouze na používání krémů. Neméně účinné jsou i fyzické bariéry – pobyt ve stínu, nošení klobouku, slunečních brýlí a vhodného oblečení nebo vyhýbání se pobytu na přímém slunci v době nejintenzivnějšího záření.

Právě kombinace těchto opatření představuje podle odborníků nejspolehlivější cestu, jak snížit riziko vzniku rakoviny kůže i předčasného stárnutí pokožky. Opalovací krémy jsou důležitou součástí ochrany, nikoli však jediným řešením. Budoucnost navíc naznačuje, že nové generace přípravků by mohly být nejen účinnější, ale také příjemnější na používání a lépe chránit proti celému spektru škodlivého UV záření.

V roce 1871 byly v Rowlestone v anglickém hrabství Herefordshire objeveny fosilie dávného velkého členovce, kterého paleontolog Henry Woodward považoval za obřího korýše podobného stínkám a svinkám. Tato hypotéza se odráží i v pojmenování fosilie Praearcturus gigas (Arcturus je rod současných korýšů).

Teprve v 80. letech 20. století začali vědci uvažovat o tom, že by Praearcturus nemusel být superstínkou, ale že by se ve skutečnosti mohlo jednat o štíra. Chyběly ale důkazy. Dochovalo se jen několik fragmentů těla, mezi nimiž scházel charakteristický štíří ocas.

V roce 2015 se ale situace změnila, když paleontologové objevili v Kanadě dávného štíra pojmenovaného Eramoscorpius. Ten je sice o něco menší než Praearcturus, pochází ale ze stejného období před 415 miliony let a sdílí s ním řadu společných znaků.

Obojživelný obr mezi štíry

Richard Howard, paleontolog a kurátor sbírky fosilních členovců v Přírodovědném muzeu v Londýně, se svými spolupracovníky na základě těchto nových poznatků nedávno znovu prozkoumali fosilii praearktura a dospěl k přesvědčivému závěru, že šlo skutečně o obrovitého štíra, který žil v období spodního devonu.

Zřejmě jde o největšího štíra, s jakým se odborníci doposud setkali. S 16 cntimetrů dlouhými klepety a tělem, jehož délka přesahovala jeden metr, musel být v ekosystému před 415 miliony let učiněným zjevením. V období spodního devonu byl život na souši stále v počátcích, takže jen málokterý jiný živočich schopný pohybovat se po souši dosahoval podobných rozměrů. Podle vědců je možné, že Praearcturus žil obojživelným způsobem života.

Tak veliký štír zřejmě neměl žádné významné konkurenty mezi predátory a mohl svému prostředí zcela dominovat. Mohl si vybírat z nabídky kořisti na souši, kde žili zejména drobní členovci, a také v mělké vodě, což byl patrně jeho primární zdroj potravy.