Start mise Artemis II byl plánován na středu v 18:24 místního času (čtvrtek 00:24 středoevropského času). Kvůli drobným problémům nakonec start proběhl asi o deset minut později.

Na palubě kosmické lodi Orion usedla čtveřice astronautů: Reid Wiseman, Christina Kochová, Victor Glover a Jeremy Hansen. Čeká je zhruba desetidenní mise, během níž obletí Měsíc a vrátí se zpět na Zemi. Posledními lidmi, kteří něco podobného absolvovali, byli Eugene Cernan, Ronald Evans a Harrison Schmitt v rámci mise Apollo 17 v prosinci 1972.

Na astronauty čeká řada vědeckých experimentů, zároveň jde o klíčový test technologií, které budou potřeba pro budoucí mise – včetně plánovaných výprav, jež mají astronauty dopravit přímo na povrch Měsíce. To by se podle aktuálního harmonogramu mělo uskutečnit v roce 2028.

Krátce po startu se kosmická loď Orion dostala na oběžnou dráhu Země a rozvinula své solární panely, které jí zajišťují energii. Následně začala série testů a kontrol systémů, aby bylo možné přejít z fáze startu do standardního letového režimu.

Během prvního dne si astronauté vyzkouší manuální řízení lodi, aby ověřili její ovladatelnost. Paralelně budou pokračovat detailní kontroly všech systémů ve spolupráci s řídicím střediskem v Houstonu. Pokud bude vše fungovat správně, přijde na řadu několikaminutový zážeh, který nasměruje Orion k Měsíci. Loď následně využije jeho gravitaci k obletu a návratu zpět k Zemi.

Odvrácená strana Měsíce

Jedním z vrcholů mise bude průlet kolem Měsíce, během něhož astronauti pořídí snímky jeho povrchu. Poprvé po desítkách let lidé znovu uvidí některé oblasti odvrácené strany Měsíce na vlastní oči.

Po úspěšném obletu Měsíce se Orion vrátí k Zemi a přistane do Tichého oceánu. Tím však mise Artemis II nekončí – naopak tato přelomová mise otevírá dveře dalším krokům. NASA plánuje postupně složitější mise, které povedou k vybudování stálé základny na Měsíci. Tyto zkušenosti pak poslouží jako odrazový můstek pro ještě ambicióznější cíl: vyslat lidi na Mars.

Artemis II tak není jen testovací let. Je to začátek nové éry, ve které se lidstvo znovu vydává za hranice Země – tentokrát s cílem zůstat a stát se skutečně multiplanetárním druhem.

Přestože byla mohyla Raknehaugen opakovaně zkoumána už od 19. století, archeologové v ní nikdy nenašli jasný důkaz o tom, že by pod ní byl někdo pohřbený.

První vykopávky vedl Anders Lorange v letech 1869–1870, další následovaly ve 20. století pod vedením Sigurda Griega. Žádný z archeologů ale nedokázal nalézt žádný hrob, což vyvolalo pochybnosti, zda Raknehaugen vůbec někdy sloužila jako pohřebiště.

Neobvyklá konstrukce

Raknehaugen je impozantní stavba – původně měřila asi 15 metrů na výšku a 77 metrů v průměru. Její konstrukce je ale velmi neobvyklá.

Základ tvoří vrstva drnů, na níž byly střídavě navršeny vrstvy jílu a písku. Nad nimi vznikla složitá struktura z borovicového dřeva, větví, mechu a hlíny. Celkem bylo použito asi 25 000 kmenů, které byly naskládány do jakési „stanové“ konstrukce a překryty dalšími vrstvami zeminy.

Zajímavé je, že kvalita dřevařské práce byla podle některých badatelů překvapivě nízká – konstrukce působí neuspořádaně a chaoticky, což neodpovídá očekávání u monumentu určeného pro významnou osobnost.

Překvapení z laserového průzkumu

Moderní analýzy, včetně radiokarbonového datování a dendrochronologie, ukazují, že mohyla vznikla kolem roku 551 n. l. To je období, které se shoduje se sérií masivních sopečných erupcí mezi lety 536 a 660 n. l. Tyto erupce způsobily dramatické ochlazení klimatu na severní polokouli, neúrodu, hladomory a výrazný pokles populace. Stavba Raknehaugenu tedy spadá do doby hluboké krize.

Zajímavým detailem je i nález spálených lidských kostí. Ty sice naznačovaly pohřeb, ale ukázalo se, že pocházejí z doby o více než tisíc let starší.

Klíčový zlom přinesl průzkum krajiny pomocí LiDARu. Archeolog Lars Gustavsen z Norského institutu pro výzkum národního dědictví při něm objevil stopy dávného sesuvu půdy – dlouhého asi 3,8 kilometru. Tento sesuv je dnes téměř neviditelný, v digitálních modelech terénu se ale jasně projevil.

Mohyla se nachází v těsné blízkosti této oblasti a leží na rozhraní různých typů půdy – písčité na severu a jílovité na jihu. Právě jílovité půdy jsou náchylné k destabilizaci, zvláště při kombinaci silných dešťů, ochlazení a odlesnění.

Památník dávné katastrofy?

Podle nové interpretace mohla mohyla Raknehaugen vzniknout jako rituální reakce na ničivý sesuv půdy. Tomu odpovídá i charakter použitého dřeva – mnoho kmenů bylo zlomených, vyvrácených i s kořeny nebo pokácených neobvyklým způsobem. Zdá se, že materiál nebyl pečlivě vybírán, ale spíše rychle shromážděn, možná přímo z oblasti katastrofy.

Podobné reakce jsou známé i z jiných kultur – například v Africe nebo západní Evropě lidé stavěli monumenty jako odpověď na epidemie či zemětřesení. Raknehaugen by tak mohla představovat severoevropský příklad takového „památníku katastrofy“.

Největší vietnamský ostrov si díky své husté vegetaci vysloužil přívlastek „nefritový“. V posledních letech však do tamního dění výrazně zasahuje vláda, která zelenou pevninu obklopenou tyrkysovým oceánem postupně pomáhá přetvořit v obří turistické centrum. Od roku 2012 tam funguje nové letiště a vznikla nezbytná infrastruktura, která v okolí nádherných písečných pláží umožnila stavět hotely a pětihvězdičkové resorty.

Pozor na pepř!

Do příchodu francouzských kolonialistů v roce 1869 se přitom jednalo o nenápadný domov několika málo rybářských rodin. Evropská mocnost však na ostrově zbudovala plantáže kaučukovníků a kokosových palem, což jej předurčilo k proměně v důležitý ekonomický uzel. V současnosti tvoří tamní nejdůležitější plodinu pepř, kterému místní podmínky opravdu svědčí a jeho kvalita je pověstná. Pěstuje se na mnoha farmách, jejichž majitelé rádi přivítají turisty a vezmou je na prohlídku.

Díky názornému výkladu snadno pochopíte, jaké mezi jednotlivými druhy pepře panují rozdíly. A zároveň zjistíte, že je práce na farmě opravdu náročná – sběr drobných kuliček se nedá automatizovat, tudíž musí probíhat ručně. Nakonec vám pěstitelé samozřejmě nabídnou, abyste si za příznivou cenu nějaký ten pepř, chilli papričky nebo další plody koupili.

Nutno však dodat, že pokud jejich svodům podlehnete, měli byste posléze s nakoupenými ingrediencemi zacházet opatrně: Oproti produktům běžně dostupným v Česku mají totiž nesrovnatelnou kvalitu, a jestliže je budete dávkovat stejně jako doma, přivodíte si intenzivní zážitek zahrnující plný nos a slzy v očích… 

Za vůní rybiny

Phu Quoc zároveň patří k nejslavnějším oblastem, kde se vyrábí vietnamská verze rybí omáčky – oblíbeného dochucovadla, které si získalo popularitu nejen ve Vietnamu, potažmo v jihovýchodní Asii, ale našlo si cestu prakticky do celého světa (viz Kvasící ryby). Obvykle má jantarovou barvu a vzniká několikaletou fermentací ryb obalených v soli.

I v tomto případě lze navštívit výrobnu, ale na prohlídku by se měli vypravit pouze nejotrlejší jedinci. Kvašení se totiž odehrává v dřevěných kádích, umocněné každodenním horkem, a výsledný odér je pro našince velmi odpudivý.

Ryby si proto raději dopřejte běžnou cestou: Ve městě Duong Dong narazíte na úžasný noční trh, který nadchne každého gurmána. V nabídce objevíte vše od chobotnic a krevet až po mušle, přičemž některé stánky prodávají mořské plody již uvařené, zatímco jinde mají akvária plná ryb a vy si ukážete, na co zrovna máte chuť. Všechno je samozřejmě naprosto čerstvé, výborné a za příznivé ceny.

Tygří klece i gondoly

Vedle rozběhnuté ekonomiky zbylo po francouzských kolonialistech bohužel i nechvalně proslulé vězení, které vznikalo v letech 1949–1950 a původně mělo sloužit hlavně pro disidenty. Během vietnamské války nad ním pak převzaly kontrolu Spojené státy a dál jej rozšířily pro zajaté příslušníky Vietkongu či severovietnamské armády, kterých tam skončilo až 40 tisíc. Nyní se jedná o muzeum, kde se můžete velmi naturalistickou cestou dozvědět o způsobech mučení vězňů.

Ve stavbách z vlnitého plechu panuje přes den nesnesitelné vedro a bezútěšnost čpí z každého kouta. Místní „specialitu“ pak tvořily tzv. tygří klece se stěnami z ostnatého drátu: Byly příliš malé, než aby v nich vězni mohli vzpřímeně stát, a jejich utrpení ještě umocňovalo spalující slunce.

Po tísnivém výletu do minulosti se můžete vypravit na sever ostrova, kde vyrůstá ohromné zábavní centrum cílící hlavně na Vietnamce: Krásný příklad nabízí areál Grand World Phu Quoc coby napodobenina italských Benátek. Na břehu kanálu stojí domy v evropském stylu, přes vodu se klenou typické mosty a nechybějí ani gondoly s elektromotorem, vozící turisty. Pro dokonalou iluzi se pak z reproduktorů ozývají italské árie, a zatímco evropský turista si klepe na čelo, místní jsou nadšení. Našince zřejmě víc zaujme část parku s replikami původních vietnamských obydlí, kde se pořádají i představení tanečníků v překrásných tradičních krojích.

Disney by žasnul

Součást areálu tvoří také ikonická stavba Bamboo Legend, vysoká 15 metrů a obklopená vodou. Vytvořil ji vietnamský architekt Vo Trong Nghia, který se specializuje na práci s bambusem a snaží se zmíněnou dostupnou a ekologickou surovinu zpopularizovat po celém světě. Nedaleko pak uvidíte park posetý současným uměním: Některé sochy jsou sice takřka kýčovité, ale stojí v blízkosti fontán a vodotrysků, takže se zmíněné místo při západu slunce mění v romantické zátiší pro pěkné fotky.

Ve zdejší obdobě Disneylandu, nazvané VinWonders, najdete nejrůznější adrenalinové atrakce, aquapark i velké akvárium. Nechybějí samozřejmě ani pohádkové stavby, středověká ulička či vikingská vesnice. Vstupenky nejsou zrovna levné – rodina s jedním dítětem zaplatí v přepočtu přes dva tisíce korun.

Dá se ovšem ušetřit, pokud si koupíte kombinovaný lístek se vstupem do Vinpearl Safari, kde jsou k vidění sloni, nosorožci, žirafy nebo třeba lvi. Na safari se však můžete vydat pouze v autobuse s průvodcem: Pokud by vám tedy chyběla volnost, navštivte Open Zoo, kde se budete moct procházet dle libosti.

Na skok do přírody

Podobné atrakce naleznete i na jihu ostrova, tentokrát v komplexu Sunset Town. Také zdejší budovy se snaží napodobit italskou architekturu a nechybějí mezi nimi ani typické věže. Některé stavby pak dokonce zacházejí v detailech tak daleko, že imitují i oprýskanou omítku.

Nedaleko velmi oblíbeného mostu Polibků stojí budova, jež zvenku připomíná Koloseum, uvnitř však skrývá nástupní stanici lanovky na ostrov Hon Thom: Dráha měří celých osm kilometrů a z kabiny se vám naskytne úžasný panoramatický výhled na okolní ostrovy. V cíli se pak můžete natáhnout do písku na některé z nádherných pláží a vykoupat se v moři nebo zavítat do akvaparku Aquatopia.

Kdybyste však prahli po klidnějších zážitcích bez davů, nachází se na ostrově Phu Quoc hned několik buddhistických chrámů a pagod. Nedaleko nočního trhu v Duong Dongu stojí například svatostánek Dinh Cau, jehož historie sahá až tři sta let do minulosti.

Za vidění stojí také největší z místních buddhistických chrámů Chua Ho Quoc na východním pobřeží, který zároveň funguje jako poutní místo. Z přírodních krás pak určitě nevynechejte pláž Starfish beach na severu, která dostala jméno podle červených hvězdic uzlovitých, žijících v tamních mělčinách… 

Snad žádný jiný panovník se tak hluboce nezapsal do dějin Egypta jako faraon Ramesse II. Jeho jméno připomínají chrámy, kolosální sochy i nápisy, na něž egyptologové narážejí prakticky na každém kroku. Veliký vládce totiž nevynechal žádnou příležitost, aby budoucím pokolením připomněl svou důležitost. Však se také měl čím chlubit!

Za dobu své rekordní šedesáti šesti leté vlády stihl rozšířit egyptské území, vystavět nová města i svatostánky a dát své říši léta blahobytu. Kromě úspěchů na poli válečném i diplomatickém přitahuje pozornost také faraonův vztah k jeho velké královské manželce Nefertari. Údajně se totiž jednalo o snad nejromantičtější svazek v období starověkého Egypta. Co o královně žijící více než před třemi tisíci let víme?

Tajemná krasavice

Na dvůr faraona Sethiho I. dorazí poselstvo z cizí země. Velvyslance doprovází půvabná dívka s útlým pasem a uhrančivýma očima. Patnáctiletého prince Ramesse cizinka okamžitě uchvátí. Brzy poté se s teprve třináctiletou dívkou ožení. Nějak takto mohlo proběhnout seznámení budoucího faraona Ramesse II. s Nefertari. Nebo se vše odehrálo docela jinak? To se bohužel dnes nedozvíme. Na to, že se Nefertari stala hlavní chotí tak významného panovníka, o ní máme žalostně málo informací.

Pravděpodobně však nepocházela z panovnického rodu, neboť nápisy ji nikdo neoznačují za královskou dceru. Někteří historikové se domnívají, že patřila k představitelkám nubijské šlechty, jiní tvrdí, že pocházela z rodiny vysokého dvorského hodnostáře v Thébách. Za Ramesse se zřejmě provdala ještě před jeho osednutím na trůn. 

Ačkoliv měl královský syn rozsáhlý harém žen, žádnou ze svých manželek údajně nemiloval více než Nefertari. Když se po smrti otce stal roku 1279 př. n. l. faraonem učinil z Nefertari velkou královskou manželku. Jednalo se o poměrně neobvyklý krok. Tento titul totiž zpravidla náležel faraonově sestře i ženě v jedné osobě. Ramesse II. si tak Nefertari skutečně musel velice vážit. Co dalšího svědčí o jeho mimořádné náklonosti ke královně?

Sláva Nefertari!

Faraonova vyznání lásky si mohou dnes egyptologové přečíst díky mnoha dochovaným nápisům. „Tyto chrámy tady stojí pro tebe, má nejdražší Nefertari, a navždy budou připomínat tvou krásu a přívětivost,“ hlásá například jeden z textů v takzvaném malém chrámu v Abú Simbelu. Ten nechal Ramesse II. vystavět speciálně pro Nefertari. Už to představuje velkou poctu.

Rovněž skutečnost, že královniny sochy se výškou vyrovnají těm faraonovým, vypovídá o tom, že mocný panovník si své drahé polovičky velmi považoval. Starověcí Egypťané totiž při vyobrazení osob používali takzvanou hieratickou perspektivu. To znamenalo, že velikost postavy v sousoší či malbě se odvíjela od její významnosti. Největší velikosti proto dosahovalo zpodobnění faraona. Tím, že kameníci vytesali Nefertařinu sochu stejně vysokou jako Ramesseho přiznali královně určitou rovnoprávnost. Přesto dal faraon vyniknout své větší důležitosti jinak. Ze šesti soch zdobící průčelí malého chrámu v Abú Simbelu patří pouze dvě královně. Zbylé čtyři zobrazují Ramesseho!

K jiné situaci ovšem dochází v Nefertařině hrobce. Tam malby skutečně oslavují jenom královnu. O jejím pyšném manželovi zde chybí jakákoli zmínka. Pokyny k pracím na této zádušní stavbě vydal Ramesse již v prvních letech své vlády. Nemohl přece dopustit, aby jeho milovaná choť spočinula v nějaké narychlo zbudované komůrce!

Víc než jen matka

Prvořadou povinnost královny v jakékoli době představovalo rození dětí. Této úlohy se Nefertari zhostila dokonale. Svému božskému manželovi darovala nejméně šest potomků, z toho čtyři syny. Ani jeden z princů se však vytouženého nástupnictví nedočkal. Jejich otec je totiž všechny přežil. Však se také dožil asi devadesáti let! Určitý podíl na vládě čekal pouze jednu z dcer – princeznu Meritamun. S ní se Ramesse podle egyptského zvyku oženil. Nikdy jí však nepřiznal takovou pravomoc, jakou dal její matce. Četné doklady totiž svědčí o tom, že Ramesse II. neviděl v Nefertari jen rozkošnou a plodnou manželku…

Královna podle všeho hrála důležitou roli v náboženství. Mnohá vyobrazení ji představují, jak po boku svého manžela obětuje bohům. Rovněž se pyšní tituly jako Paní obou zemí, Paní veškeré půdy či Milovaná bohy. Podobná označení obvykle náležela faraonovi. To naznačuje, že Nefertari podílela na vládě svého muže. K čemu zřejmě Ramesseho inspirovala?

Mistryně diplomacie

Už od počátku své vlády usiluje Ramesse II. o rozšíření egyptského území. K tomu však potřebuje porazit mocné Chetity. Roku 1274 př. n. l.  s cizí mocností svede slavnou bitvu u Kadeše. Přestože ji dochované egyptské prameny oslavují jako velké Ramesseho vítězství, podle historiků jde s nejvyšší pravděpodobností jen o propagandu. Bitva dopadla spíše nerozhodně. Z hlediska dějin tak onen oslavovaný střet vlastně nepředstavuje nic výjimečného, mnohem důležitější událost následuje po bitvě…

Několik let po konfliktu se vlády nad chetitskou říší ujme král Chattušiliš III. Ten k Ramessemu vyšle poselstvo s návrhem mírové smlouvy. Přijme ji faraon? Ano a zásluhu na tom dost možná nese jeho drahá Nefertari. Právě ta se totiž po podpisu smlouvy ujme úlohy diplomatky. S chetitským vládcem a jeho chotí si vymění množství dopisů. Cizí královně dokonce pošle jako dar zlatý náhrdelník!

Co vlastně ve vůbec první známé mírové smlouvě na světě stojí? Oba panovníci se zavazují, že přestanou druhou stranou jakkoli vojensky ohrožovat, navzájem si pomohou v případě nepřátelského útoku od dalšího protivníka a dohodnou se, že ze svých říší vypovědí politické uprchlíky. Tato úmluva nebyla nikdy porušena! I díky tomu mohl Egypt čile obchodovat s okolními zeměmi a Ramesse se mohl věnovat horlivé budovatelské činnosti.

Nenahraditelná?

O několik let později faraon smlouvu stvrdí svým sňatkem s chetitskou princeznou, která přijme egyptské jméno Maathornefrure. Co na to asi říkala Nefertari? Co by, vždyť její muž měl manželek i konkubín mnoho. Věděla, že žádná z jejích konkurentek se jí nemůže vyrovnat. Alespoň to platilo, dokud ji nezradilo zdraví. Ze zbytků královniných ostatků archeologové zjistili, že Nefertari na sklonku života sužovaly četné neduhy. Trpěla například artritidou a kornatěním tepen. Zhruba ve dvacátém čtvrtém roce Ramessovy vlády umírá. I proto se na výjevech v malém chrámu Abú Simbel objevuje Nefertari jen na začátku, pak místo ní vykonává oběti její dcera Meritamun.

Role Velké královské manželky připadne Esetnofret. Právě ta přivede na svět budoucího faraona Merenptaha I., kterému se na rozdíl od jeho dvanácti bratrů podaří svého dlouhověkého otce přežít. Po Esetnofret si postavení hlavní manželky přisvojí postupně ještě šest dalších žen. Žádné z nich však Ramesse II. neprojeví takovou náklonnost jako Nefertari.

Společnost Curtiss-Wright ve Spojených státech již od roku 1937 vyráběla moderní celokovové P-36 Hawk, které vynikaly svými parametry a letovými vlastnostmi. Hromadně je odebíralo letectvo Francie a po jejím pádu v polovině roku 1940 posledních 200 kusů převzali Britové. Stroje dostávaly hlavně americké vzdušné síly a ještě v prosinci 1941 hawky zasáhly do obrany Pearl Harboru. Tehdy ale již znatelně zastaraly.

U Curtissu ale mezitím pracovali na náhradě, která by z úspěšné konstrukce vycházela. Hawky totiž poháněl vzduchem chlazený hvězdicovitý motor se značným čelním odporem. Hlavní konstruktér Donovan Berlin věřil, že pokud použije vodou chlazený řadový agregát, výkony stoupnou. Vybral si tedy Allison V-1710-19, který umožňoval aerodynamičtějí řešení přídě. Už během léta 1938 začal Berlin upravovat jeden P-36A pro tuto pohonnou jednotku. Nesl označení XP-40 a nakonec vyžadoval víc úprav, než se čekalo.

Úvodní zklamání

Kvůli vyvážení se musela několikrát měnit poloha chladiče. Motor využíval vrtuli o větším průměru, takže se takřka dotýkala země, což si vyžádalo delší podvozkové nohy. Berlin měl hotovo na podzim 1938 a 14. října prototyp poprvé odstartoval.

Po přistání zkušební pilot Edward Elliot neskrýval zklamání. Stroj ztratil většinu příjemných vlastností svého předchůdce a pozdější testy potvrdily maximální rychlost pouhých 481 km/h, tedy méně než u posledních verzí hawků. Inženýři se pustili znovu do práce a pokoušeli se drak letounu vyčistit od všech zdrojů nadměrného odporu vzduchu. Znovu přesunuli chladič a rychlost se tak zvedla na 526 km/h.

V lednu 1939 podstoupil prototyp porovnání s několika konkurenčními stroji a v dubnu přišla od vzdušných sil objednávka na 524 strojů. Jednalo se o největší objednávku bojového letounu od konce první světové války. Na typu se dál pracovalo a další testy v prosinci 1939 prokázaly, že stíhačka může dosáhnout rychlosti 589 km/h.

Sériová produkce verze značené jen jako P-40 začala v březnu 1940. Poháněl ji motor V-1710-015 o výkonu 776 kW a uděloval jí rychlost 574 km/h. Neměl ale dvojstupňový kompresor, a tak jeho výkony s narůstající výškou prudce klesaly.

Výzbroj tvořila dvojice 12,7mm kulometů v přídi a dvou 7,62mm v křídlech. Šlo o robustní konstrukci, takže se příliš nehodila pro manévrové souboje v zatáčkách. Americké letectvo převzalo jen 199 strojů – jako první je od června 1940 zařazovala 8. stíhací skupina ve Virginii.

To už ale v Evropě zuřila válka. První stroje od října dostávala Velká Británie, kde je RAF překřtilo na Tomahawky Mk.I, příliš spokojenosti ale nepřinášely. Obdržely je perutě určené pro spolupráci s armádou, které do bojů na západě zasáhly jen minimálně.

První střety

Ve Spojených státech zatím v lednu 1941 začala výroba modifikace P-40B určené pro domácí vzdušné síly (USAAF). Dostaly už pancéřování pilotního prostoru a samosvorné obaly nádrží, zacelující se po průstřelu. Hmotnost typu tím mírně narostla a výkony poklesly. Britové označovali „béčka“ jako Tomahawk Mk.IIB a od jara 1941 je nasazovali hlavně v severní Africe. Jako první je v dubnu začala přebírat 250. peruť. Působila v Alexandrii jako součást protivzdušné obrany (PVO) města. Když se 8. června k přístavu přiblížil italský průzkumný CANT Z.1007, vzlétla proti němu dvojice tomahawků. Podporučík Jack Hamlyn nepřítele dohnal a srazil do moře. Šlo o první sestřel této nové stíhačky. Celá 250. peruť se brzy poté angažovala už přímo na frontě.

V té době Němci v severní Africe létali na Messerschmittech Bf 109E a Britové doufali, že nové tomahawky se jim vyrovnají. Když 18. června osmice tomahawků ostřelovala silnici nedaleko Tobruku, přihnaly se čtyři messerschmitty. Boj dopadl jednoznačně a v písku skončily tři anglické stíhačky.

Podobné střety ukázaly, že tomahawky, jakkoli rychlé, s přibývající výškou ztrácejí výkon. Navíc kvůli těžkopádnosti špatně stoupaly. Zato však snesly rozsáhlá poškození, s nimiž se často dokázaly vrátit na základnu. Někteří piloti si je proto oblíbili. Ve stejné době na tomahawky přešla též australská 3. peruť, jež se vzápětí zapojila v Sýrii do střetů s francouzským vichistickým letectvem. Od podzimu je začaly dostávat i další perutě. Horší bylo, že Luftwaffe souběžně přecházela na vynikající Bf 109F, které německou převahu ještě znásobily.

Najít správnou taktiku

Společnost Curtiss-Wright rozjela velkosériovou výrobu, a proto dokázala pokrýt požadavky domácího letectva, RAF, ale také uvolnit stovku P-40 pro Čankajškovu vládu. Ta pro ně v USA najala tamní piloty, kteří pak sloužili u 1. americké dobrovolnické skupiny, známější jako Létající tygři. Její velitel Claire Chennault už v Číně působil velmi dlouho. Dobře znal lehké a obratné japonské stíhačky, a proto své piloty P-40 vyškolil v taktice, jak dokonale využít předností tohoto stroje.

Měli se pohybovat nad nepřítelem, pak s převahou výšky zaútočit, vypálit na něj a opět vystoupat do bezpečí. Striktně zakazoval pouštět se do manévrových soubojů. Zmíněný postup dobře fungoval a Létající tygři od prosince 1941 do července příštího roku získali 229 potvrzených vítězství při ztrátě pouhých 14 pilotů padlých v akci.

V USA zatím po dohotovení 324 strojů P-40B přešla výroba na P-40C, lišící se jen mírně zvětšenými nádržemi a novou radiostanicí. Mnoho „céček“ pak nepřečkalo zdrcující nálet na Pearl Harbor 7. prosince 1941 a ještě víc jich Japonci zničili v následujících týdnech nad Filipínami. Katastrofální bilanci amerických stíhačů na začátku války v Pacifiku zavinila především jejich nezkušenost. Někteří ale i tehdy vítězili.

Robert DeHaven, jenž na „čtyřicítce“ získal 10 sestřelů, uvedl: „Pokud jste létali chytře, P-40 bylo velmi dobré letadlo. Mohlo překonat i P-38, což si někteří piloti neuvědomili, když je porovnávali. Skutečným problémem P-40 byl hlavně nedostatečný dolet.“

Pokusy o vylepšení

Společnost Curtiss-Wright si uvědomovala limity typu a konstruktéři se pustili do jeho radikální přestavby. K dispozici už měl výkonnější motor Allison V-1710-39. Kvůli jeho zástavbě došlo k úpravě přídě a chladiče, který se posunul dopředu až pod vrtulový kužel. Zmizela dvojice příďových kulometů a zůstaly jen čtyři v křídlech, šlo ale už o velkorážné 12,7mm typy. Celý trup dostal užší průřez a upravenou kabinu s větším prosklením v zadní části pro lepší výhled. Pod trup šla zavěsit puma či přídavná nádrž. Testy u nové verze naměřily maximální rychlost 563 km/h.

Už v září 1940 objednala Británie 560 kusů, nesoucích u RAF označení Kittyhawk Mk.I, letectvo USA je pak zařadilo jako P-40D Warhawk. Z výrobních pásů jich ale sjelo jen pár, než došlo k posílení výzbroje na šest velkorážných kulometů v křídle. Americké označení se proto změnilo na P-40E, britské zůstalo zachováno.

Koncem podzimu 1941 dorazily první kusy ke 3. australské peruti v severní Africe. Některým pilotům vadilo, že jsou ještě o něco těžší než starší tomahawky, všichni však oceňovali silnou výzbroj. Už první boje ale prokázaly, že na Bf 109F bohužel nestačí. První vítězství na kittyhawku si 31. prosince připsal četař Frank Reid. Celý leden a únor se nesl ve znamení intenzivních bojů a jednotkám s curtissy se podařilo množství sestřelů. S příchodem jara ale stále častěji napadaly pozemní cíle. 

Jack Bartle od 112. perutě to popisoval: „Museli jsme stroj převést do střemhlavého letu a zamířit na cíl. Po jeho vybrání jsme napočítali do deseti a potom teprve uvolnili bombu.“ Když ale došlo na boje s Bf 109, utrpěly curtissy většinou těžké ztráty. Němečtí stíhači těžili z převahy svých messerschmittů a často tomahawky a kittyhawky doslova masakrovali.

Sázka na britský motor

Američané své P-40E nasadili začátkem roku 1942 na Jávě a Sumatře, kde Japonci operovali na strojích A6M Zero. Ty měly sice nižší rychlost než warhawk, zato však disponovaly fantastickou obratností a císařští piloti vynikali v manévrových soubojích, kde se jim těžký P-40E nemohl rovnat. Teprve v druhé polovině toho roku začali piloti „čtyřicítek“ důsledně používat taktiku vyvinutou Létajícími tygry.

Výroba „čtyřicítek“ běžela na plné obrátky a firma je dodávala většině Spojenců. Konstruktéři Curtiss-Wright na jaře 1941 vestavěli do draku warhawku vynikající britský motor Rolls-Royce Merlin vyráběný v USA pod názvem Packard Merlin V-1650-1. Měl výkon 925 kW. Prototyp nesoucí označení XP-40F poprvé vzlétl 30. června, sériová výroba se rozjela v lednu 1942.

Letouny dosahovaly lepších výkonů ve větších výškách, ale maximální rychlost a hlavně obratnost se stoupavostí se nijak výrazně nezlepšily. Britské vzdušné síly tyto modifikace odebíraly pod označením Kittyhawk Mk.II a nasadily je opět v severní Africe. Tam od podzimu 1942 putovaly i americké P-40F, na nichž operovaly 33. a 57. stíhací skupiny.

Výrobce se pokusil zvednout výkony radikální „odtučňovací kúrou“ u verze P-40L. Tu poháněl rovněž agregát Packard Merlin. Měla však zmenšené benzinové nádrže, výzbroj redukovanou na čtyři kulomety a došlo k odstranění části pancéřování. Příliš to nepomohlo, neboť rychlost se podařilo zvednout o pouhých šest km/h. Piloti odlehčené verzi přezdívali Gypsy Rose Lee, podle tehdy slavné striptýzové tanečnice.

Americké letectvo je hojně užívalo v Africe během první poloviny roku 1943. Pokud se nemusely střetat s messerschmitty, někdy se jejich pilotům i dařilo. Například 18. dubna nachytali příslušníci 57. a 324. FG nad mořem velkou formaci transportních Junkersů Ju 52 a rozpoutali mezi nimi doslova masakr. Celkem piloti P-40 ohlásili 59 sestřelů Ju 52 a 16 doprovodných stíhaček, přičemž v moři skončilo šest warhawků.

„Ve Středomoří jsem na P-40 odlétal 94 bojových letů, ale už ho nikdy v životě nechci vidět. Snad kromě upoutaného balonu bych na něm nedokázal nic sestřelit,“ popsal Frank Everst.

S rudými hvězdami

Velkým odběratelem P-40 se stal Sovětský svaz. Jako první tam dorazily tomahawky vyrobené původně pro RAF. Do boje na nich poprvé už v polovině října 1941 zasáhl 126. pluk, operující v Moskevské oblasti. Pro piloty zvyklé na lehké a obratné polikarpovy šlo o letoun naprosto odlišné konstrukční filozofie. Hodně jich operovalo na severu východní fronty a rudé letectvo postupně přebíralo P-40 všech vyráběných verzí. Velmi se osvědčily hlavně u PVO , která je často využívala v noci.

Skvělých výsledků dosáhl například Vasilij Šapočka, který u 630. pluku při obraně vlastního letiště sestřelil 26. března 1943 bombardér He 111. Další „stojedenáctku“ poslal k zemi 16. května a do konce měsíce zlikvidoval ještě tři heinkely. Stal se tak jediným nočním stíhacím esem na P-40.

Sověti obecně stroj hodnotili pozitivně a dobový manuál uváděl: „Pokud tomahawky a kittyhawky vedou boj proti Bf 109 s převýšením třeba jen 100 m, bez problémů se jim vyrovnají. Při boji v zatáčkách se Bf 109 nemůže tomahawku ani kittyhawku dostat za ocas, pokud pilot manévruje maximální rychlostí a točí v náklonu do 85°. Za dvě až tři zatáčky se Bf 109 sám dostane pod palbu.“ 

Tyto věty dost kontrastují se zkušenostmi ze severní Afriky. Na východě se ale obecně létalo mnohem níž, tam kde P-40 dosahovaly maximálních výkonů. Podle nejnovějších zdrojů se nejlepším Sovětem na zmíněném typu stal Viktor Zotov od 159. pluku. Od února do října 1942 na něm sestřelil 11 soupeřů samostatně a dalších 11 ve skupině, a to převážně nebezpečných Bf 109.

S americkým allisonem

Souběžně s vývojovou řadou P-40 vybavenou motory Packard Merlin V-1650 běžela stále i produkce warhawků s americkými allisony. Od srpna 1942 vznikala verze P-40K, poháněná agregátem Allison V-1710-73 o výkonu 988 kW. Na pohled šel od starších P-40E rozeznat podle upraveného přechodu svislé ocasní plochy do trupu, zlepšující podélnou stabilitu. 

Bruce Holloway na něm získal v Číně 13 sestřelů a napsal: „Káčko bylo mou nejoblíbenější verzí warhawku. Přinášelo nejvyšší výkony bez zhoršení vlastností či zeslabení výzbroje a pancéřování.“ Na tuto modifikaci plynule navázala prakticky identická P-40M s jinou verzí allisonu.

Na jaře 1943 už americké letectvo v Evropě používalo výhradně mohutné a velmi rychlé P-47 Thunderbolt. V Pacifiku se velmi osvědčily dvoumotorové P-38 Lightning s mimořádně dlouhým doletem. Warhawky Američané tou dobou nasazovali hlavně v Číně. Stroj znatelně zastarával, ale továrny je chrlily v obrovských sériích, určených hlavně na export. Odebírala je Austrálie, Nový Zéland, Francie i Čína.

Další zvýšení výkonů měla poskytnout varianta P-40N. Opět ji poháněla nová verze allisonu a znovu došlo k pokusu stroj odlehčit. Částečně se to podařilo a jednalo se o nejrychlejší warhawk, neboť dosahoval rychlosti 608 km/h. Během výroby se změnil tvar prosklení zadní části kabiny, aby se zlepšil výhled, přibyly i další dva pumové závěsníky pod křídly.

Britové zařadili „enka“ pod označením Kittyhawk Mk.IV a poslali je opět do Středomoří. Tam P-40 po většinu roku 1943 napadaly pozemní cíle a podporovaly Spojence probíjející se Itálií na sever. V průběhu následujícího roku ale z výzbroje postupně mizely. Jako poslední je používala 3. peruť RAAF, koncem roku 1944 přešla na mustangy.

Poslední výstřely

Zatímco na důležitých bojištích USAAF už „čtyřicítky“ vyřadilo, na jaře 1944 stále operovaly v Číně. Používaly je jak Čankajškovy síly, tak hlavně 23. stíhací skupina, vzniklá z legendárních Létajících tygrů. Dvanáctého května 1944 poručík Steve Bonner sestřelil na warhawku japonskou stíhačku Nakadžima Ki-43. Jednalo se o jeho páté vítězství a stal se tak patrně posledním stíhacím esem na P-40. Koncem léta se i 23. skupina začala přezbrojovat na mnohem výkonnější P-51B Mustang.

Firma se ještě pokusila získat objednávku na P-40Q. Měl hranaté konce křídel, kapkovitou kabinu a vyvinul maximální rychlost 679 km/h. V době, když už byl dostatek mustangů a thunderboltů, o modifikaci Q letectvo ztratilo zájem. Poslední vyrobený stroj tak opustil brány závodu 30. listopadu 1944.

Je nutné uznat, že Curtiss P-40, ať už se jednalo o jakoukoliv vyráběnou verzi, se nikdy nestal letounem, který by si piloti zamilovali. Byl příliš těžký a neměl příjemné letové vlastnosti, zaostával za výkony nepřátelských stíhaček ve Středomoří i Pacifiku. Přesto všechno na něm mnoho letců z různých zemí vybojovalo vysoce ceněný titul stíhacího esa. Ještě větší význam ale mělo jeho nasazení jako stíhacího bombardéru. V této neokázalé roli sehrál obrovskou roli na vítězství Spojenců. 

V Severní Americe, Evropě, ale i na Novém Zélandu a v Austrálii si ze sebe lidé v první dubnový den dělají legraci a vymýšlí, jak ostatní přechytračit. Ačkoliv se jedná o celosvětovou tradici, nelze s přesností určit, kdy vznikla, ani vysvětlit její původ. Slovo apríl nicméně vychází z latinského aperire (otevřít) a pojí se s obdobím, kdy zima přechází v jaro.

Blázni mají svátek

První zmínku o aprílu údajně zachycuje báseň anglického spisovatele Geoffreyho Chaucera ze 14. století. Pravidelně je ovšem tento den zmiňován až v 17. století, především v souvislosti s irským zvykem posílání lidí na zbytečné pochůzky, kdy jeden člověk měl druhému nechat doručit dopis a ten ho poslat zase zpět, aniž by obsahoval nějaké důležité sdělení. Listonoš tak akorát pobíhal sem a tam.

Ve spise Angličana Johna Aubreyho (1626 až 1697) se pak dozvídáme, že na začátek čtvrtého měsíce v roce připadal „Svatý den bláznů“, který tehdy slavili i v oblastech dnešního Německa.

Během 18. století se aprílové žertíky staly běžnou součástí evropské kultury. V 19. století se k nim přidalo i šíření falešných zpráv či zvěstí. Roku 1878 například deník New York Graphic na apríla otiskl zprávu, že slavný vynálezce Thomas Alva Edison stvořil přístroj, který mění vodu ve víno a zem v jídlo. Dalším známým vtipem prvního dubnového dne byl takzvaný špagetový strom, o němž odvysílala reportáž britská společnost BBC v roce 1957. Cílem televizního vysílání bylo diváky přesvědčit, že špagety rostou na stromech, což se vzhledem k nezkušenosti tehdejší populace s falešnými zprávami v mnohých případech povedlo a redakci BBC brzy zaplavily dotazy, jak správně vysadit a pěstovat tyto unikátní dřeviny.

Novoroční legrace

Možných výkladů původu aprílu se nabízí více. První tvrdí, že se váže k indickému svátku Hólí, který oslavuje ideální počasí a lidskou radost i zdraví. Další hovoří o původu ve staré římské tradici radostných oslav Hilaria na přelomu března a dubna nebo bujarých saturnálií slavených v prosinci.

Historické prameny se nejvíce kloní k vysvětlení, které souvisí s událostmi ve Francii, kde někteří lidé od 10. století slavili Nový rok v období jarní rovnodennosti mezi 21. březnem a 1. dubnem, jiní ho vítali během Vánoc. Král Karel IX. se rozhodl termín sjednotit a v roce 1564 zakotvil začátek nového roku na 1. ledna. Touto změnou se nezavděčil všem, někteří ji odmítli přijmout nebo si jí vůbec nevšimli. Ti, kteří se královskému nařízení podřídili, se na přelomu března a dubna údajně stali terčem posměchu.

Aprílová ryba i vraždění neviňátek

Aprílové výstřelky se vyvíjely v různých zemích odlišně. Ve Francii, Kanadě či Nizozemsku se napálení lidé označují symbolem ryby, v obchodech se prodává čokoláda ve tvaru vodního živočicha a děti se snaží dospělým na záda přilepit ryby z papíru. S aprílem jsou tito tvorové údajně spjati proto, že je nejlehčí je chytit v dubnu.

Ve Španělsku a španělsky mluvících zemích se s žertíky pojí až konec roku, konkrétně svátek Mláďátek 28. prosince. V tento den měl král Judeje Herodes (asi 73–4 př. n. l.) dle legendy vydat rozkaz zabít všechna nemluvňata, jelikož se obával příchodu Spasitele. Kdy a proč tato tragická událost z Bible dostala ve Španělsku a dalších zemích veselou podobu, není dodnes jasné. Dle historiků mohlo hrát roli prolínání pohanských a křesťanských tradic či snaha lidí přistupovat k utrpení s humorem a lehkostí.  

Na našem území máme jen velmi málo zkamenělých kostí druhohorních dinosaurů, ačkoliv několik skromných objevů už bylo učiněno (ty první dokonce ještě na sklonku 19. století a jsou spojeny s osobností profesora Antonína Friče). Mezi „dinosauří“ velmoci, jakými jsou Čína, Spojené státy americké nebo Argentina, však rozhodně nepatříme a exotické objevy obřích pravěkých plazů by si s českými zeměmi spojoval nejspíš jen málokdo. Přesto i zde se jedna pozoruhodná historická souvislost najde.

Mezi velmi známé a populární dinosaury patří severoafrický Spinosaurus aegyptiacus (v překladu „trnitý ještěr z Egypta“), obří „obojživelný“ dravec, který svou délkou přes patnáct metrů zastiňoval dokonce i proslulého severoamerického tyranosaura. S tímto dravým dinosaurem je obvykle spojováno jméno německého paleontologa Ernsta Stromera von Reichenbach (1871–1952), který jej v roce 1915 formálně popsal. Mnohem méně známou skutečností ale je, že tohoto obřího dravého dinosaura ve skutečnosti objevil rodák z Čech. Tím mužem byl úspěšný amatérský paleontolog a sběratel fosilií Richard Markgraf.

Lovec fosilií z Krušných hor

Budoucí objevitel dinosaurů se narodil 13. března roku 1869 v Přísečnici v Krušných horách (dnes se jedná o okres Chomutov na severozápadě České republiky). Co o něm ale vlastně víme a jak se vůbec dostal až k těm nejvýznamnějším severoafrickým dinosauřím fosiliím?

V Markgrafově mládí takové osudové úloze pro dějiny paleontologie vůbec nic nenasvědčovalo. Mladík se totiž původně vyučil zedníkem a tuto profesi měl zpočátku v plánu i vykonávat. Brzy u něho ale zavládlo nadšení pro změnu a přidal se k jedné z výjezdních přísečských kapel. Jako hudebník a cestovatel v jedné osobě po nějaké době skončil až v Egyptě, kde ale nakonec zůstal opuštěný, nemocný a bez větších finančních prostředků. Nějakou dobu si pak vydělával na živobytí jako pianista v luxusním hotelu Shepheard’s Hotel v Káhiře.

Jeho život se konečně změnil, když v roce 1897 potkal slavného německého geologa a paleontologa Eberharda Fraase (1862–1915), badatele ze Stuttgartu, známého svou pozdější rolí při slavných vykopávkách jurských dinosaurů v tanzanském Tendaguru. Ty se mimochodem Fraasovi staly osudnými, protože se tam nakazil malárií a v roce 1915 na ni v Německu zemřel.

Fraas si Markgrafa, který již tou dobou dobře ovládal arabské dialekty, najal nejprve jako svého průvodce a společně pak odkryli množství cenných fosilií v Mokattamských horách poblíž Káhiry. Markgraf se rychle naučil základním technikám sběru fosilií a pracoval pak i nadále pro Fraase, tentokrát už jako placený sběratel. Mezi jeho nejcennější příspěvky z této doby patří například významné zkameněliny některých pravěkých kytovců. Markgraf se ve vyhledávání a sběru fosilií doslova našel a svůj talent dokázal brzy „prodat“.

Spolupráce s kapacitami

Na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří rovněž pomáhali evropským vědcům s hledáním zkamenělin, byl Markgraf za svoji snahu také náležitě oceněn. Již v roce 1902 obdržel od Bavorské akademie věd stříbrnou medaili Bene-Merenti za zásluhy o vědecké poznání. O dva roky později mu pak bylo uděleno další ocenění v podobě Řádu württemberské koruny.

Mezitím se však stala možná nejvýznamnější událost pro další Markgrafův osud i pro dějiny výzkumu dinosaurů. Na přelomu let 1901 a 1902 se totiž poprvé setkal s německým baronem Ernstem Stromerem von Reichenbach, který právě přicestoval na svoji druhou návštěvu Egypta. Stromer o Markgrafovi patrně věděl od Fraase a o pouhé dva roky starší český rodák pak pro tuto kapacitu více než deset let pracoval, provázel ho po Egyptě, a stal se dokonce i jeho blízkým přítelem. Právě pro Stromera o pár let později v Africe objevil první fosilie obřího spinosaura.

Ještě před tím se ale stal průvodcem a spolupracovníkem další soudobé kapacity, tentokrát až ze Spojených států amerických. Paleontolog Henry Fairfield Osborn (1857–1935), budoucí ředitel významného Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, který je v paleontologii známý díky popsání druhu Tyrannosaurus rex, zavítal do země na Nilu v roce 1907. Také on měl možnost přímo ocenit Markrafovy sběratelské dovednosti a techniky. V oáze Fajjúm pro něj český rodák z Krušných hor nasbíral množství fosilií kenozoických (třetihorních) savců a naučil jeho tým správnému zacházení s nově objevenými pouštními fosiliemi.

I přes počáteční jazykovou bariéru se prý znalci zkamenělin nakonec velmi dobře domluvili. Markgrafovy techniky sběru fosilií na pouštní půdě byly údajně natolik propracované a úspěšné, že se v severní Africe běžně používají dodnes.

Nejvýznamnější objev

Markgrafa si ve svém terénním zápisníku vychvaloval i Osbornův kolega a krajan Walter W. Granger (1872–1941), který je znám například jako objevitel malého dravého mongolského dinosaura velociraptora. Jeden z nejvýznamnějších objevů, týkajících se záhadného evolučního vývoje primátů, učinil Markgraf právě v této době.

Jeho přátelství se Stromerem se i zde opět projevilo, a to když sběratel nezaslal tento nejcennější příspěvek k evoluci primátů Američanům (kteří by takovou laskavost nejspíš lépe ocenili i finančně), ale právě svému středoevropskému příteli. Stromer pak nález ze 41 až 29 milionů let starých vrstev z vděčnosti pojmenoval jako Moeropithecus markgrafi.

Mimochodem, v roce 1913 byl Stromerem na počest Markgrafa podobným způsobem pojmenován i další fosilní primát z období pozdního miocénu (stáří 11 až 5 milionů let), Libypithecus markgrafi.

Ačkoliv tedy rodák z Přísečnice neměl akademické vzdělání a nebyl paleontologem ani samostatným badatelem, ve svém oboru dosáhl nejvyšší možné úcty a věhlasu. Tím už se ale konečně dostáváme k objevům slavných egyptských dinosaurů.

Až zhruba do začátku roku 1913 Markgraf hledal a vykopával fosilie pro Stromera v oblasti oázy Baharíja na západě Egypta a narazil zde na obří fosilní fragmenty kostry dosud neznámých dinosaurů. Jedním z nich byl právě i budoucí Spinosaurus aegyptiacus, nejdelší dnes známý teropodní (dravý) dinosaurus. Jeho nekompletní kostru objevil Markgraf v roce 1912 a Stromer ji v Německu formálně popsal o tři roky později, již v neklidné době první světové války.

Další druhy dinosaurů, jejichž fosilie Markgraf v Egyptě před válkou objevil, popsal Stromer až podstatně později, ve 30. letech minulého století. Jednalo se o „dlouhokrkého“ býložravého sauropoda druhu Aegyptosaurus baharijensis a dále o dva obří dravé dinosaury (teropody) z druhu Carcharodontosaurus saharicus a Bahariasaurus ingens.

Konec v chudobě

Jejich vědeckého popisu se však již objevitel nedožil. Osudnou se mu stala právě první světová válka, i když nezahynul přímo na některém z jejích bojišť. Když totiž světový konflikt v roce 1914 vypukl, situace s komerčním sběrem fosilií se drasticky změnila – Velká Británie omezila německým sběratelům působnost na egyptské půdě a Markgraf přišel o jediný spolehlivý zdroj svého příjmu. Jeho poslední objevy z lokality Baharíja, které měly být odeslány do Německa, pak britská vláda zadržovala po celou dobu války i několik dalších let po jejím skončení.

K jeho finančním těžkostem se začátkem války přidaly i zdravotní obtíže a v té době již proslulý a oceňovaný, zároveň ovšem osudem zkoušený a zbídačený sběratel fosilií zemřel roku 1916 (dle některých zdrojů však ještě o rok dříve), tedy nejspíš ve věku 46 let. Příčina jeho skonu není známá, ale je možné, že jeho smrt zavinily komplikace spojené s nemocemi, kterými průběžně trpěl již od roku 1901 – malárií, krvácením do střev zaviněným břišním tyfem nebo chronickou měňavkovou úplavicí.

Stromer následně pokračoval v Markgrafově odkazu další prací na jím objevených fosiliích, ale do jeho života velmi tragicky zasáhla další světová válka, a to když byly cenné Markgrafovy fosilie uložené v Mnichovském muzeu zničeny bombami při spojeneckém náletu dne 24. dubna 1944. To už je ale jiný příběh, o kterém nemohl mít objevitel spinosaura nejmenší tušení.

Ačkoliv byly cenné Markgrafovy exempláře při náletu RAF kompletně zničeny, koncem minulého a začátkem tohoto století byly naštěstí objeveny nové, a o úžasných dinosaurech ze severoafrického přelomu rané a pozdní křídy (stáří kolem 95 milionů let) tak dnes naštěstí máme poměrně hodně informací. Odkaz Richarda Markgrafa, našeho krajana a objevitele severoafrických dinosaurů, tak žije alespoň v tomto smyslu dál.

Zemské magnetické pole dlouhodobě funguje jako ochranný štít, který naši planetu chrání před nebezpečným kosmickým zářením. Nový výzkum, publikovaný v odborném časopisu Science Advances, ale ukazuje, že tento vliv sahá dál, než se dosud předpokládalo – a dokáže částečně chránit i Měsíc.

Vědci objevili dosud neznámou „kapsu“ se sníženou radiací, která vzniká díky magnetickému poli Země, přestože se Měsíc v té době nachází mimo její magnetosféru.

Neviditelná hrozba

V hlubokém vesmíru neustále proudí takzvané galaktické kosmické záření (GCR). Jde o vysokoenergetické částice – převážně protony, ale také jádra helia a těžších prvků – které mohou poškozovat elektroniku i živé organismy. Zatímco Země je před nimi chráněna magnetickým polem, Měsíc takovou ochranu prakticky nemá, a proto je jeho povrch vystaven intenzivní radiaci.

Dosud se předpokládalo, že mimo zemskou magnetosféru je toto záření rozloženo víceméně rovnoměrně. Nová data však tuto představu zpochybňují.

Pokles částic na odvrácené straně

Klíčová data poskytl přístroj LND (Lunar Lander Neutron and Dosimetry) umístěný na čínském landeru Čchang-e 4, který zkoumá odvrácenou stranu Měsíce. Vědci při analýze zjistili, že v určitých chvílích docházelo k přibližně 20% poklesu počtu dopadajících částic kosmického záření. Tento pokles se opakoval pravidelně – vždy po dobu zhruba dvou dnů během každého měsíčního cyklu, konkrétně v období lunárního „rána“. Díky dlouhodobému měření (během 31 cyklů) bylo jasné, že nejde o náhodu.

Zajímavé také je, že nejvýraznější pokles se týkal částic s nižší energií, především protonů. Vysoce energetické částice byly ovlivněny méně.

Ačkoliv se Měsíc v době tohoto jevu nachází mimo magnetosféru Země, magnetické pole nemá ostrou hranici – s rostoucí vzdáleností jen postupně slábne. I v těchto vzdálenějších oblastech tak stále působí dostatečně silně na to, aby ovlivnilo pohyb nabitých částic.

Klíčovým faktorem je tzv. gyroradius (někdy též označovaný jako Larmorův poloměr) – tedy poloměr kruhového pohybu, který částice opisuje v rovnoměrném magnetickém poli. Tento poloměr závisí na hmotnosti, rychlosti a elektrickém náboji částice. Menší a pomalejší částice (například nízkoenergetické protony) mají menší gyroradius, a proto jsou magnetickým polem snáze odkláněny.

Právě proto dochází k tomu, že Země dokáže „odfiltrovat“ část kosmického záření i ve větší vzdálenosti – a vytvořit tak jakousi dočasnou ochrannou zónu v okolí Měsíce.

Aby si vědci byli jistí, že nejde o chybu měření, vytvořili počítačové simulace šíření kosmického záření v okolí Země a Měsíce. Ty potvrdily, že magnetické pole Země skutečně může způsobit pozorovaný pokles částic. Výsledky navíc souhlasí i s daty z dalších kosmických sond.

Význam pro budoucí mise

Objev této „bezpečnější“ lunární oblasti může mít praktické využití. Kosmické záření představuje jedno z největších rizik pro astronauty i techniku mimo ochranu Země. Pokud se podaří přesněji určit, kdy a kde se tyto oblasti se sníženou radiací vyskytují, mohou se podle nich plánovat budoucí mise.

Například výstupy astronautů na povrch Měsíce by bylo možné načasovat tak, aby probíhaly právě v těchto obdobích nižší radiace. To by mohlo výrazně snížit zdravotní rizika i opotřebení techniky.

Zatím není úplně jasné, jak velká tato ochranná „kapsa“ je ani jak přesně se v prostoru chová. Další výzkum by ale mohl přinést nejen lepší plánování misí k Měsíci, ale i obecnější poznatky o tom, jak magnetická pole chrání objekty ve vesmíru.

Podobné principy by totiž mohly hrát roli i u jiných planet nebo měsíců se slabším magnetickým polem. Objev tak otevírá nové možnosti, jak uvažovat o ochraně lidí při dlouhodobých kosmických misích.

Na první pohled se nic neděje. Krajina kvete, hmyz poletuje mezi květy a opylování – jeden z nejzásadnějších procesů v přírodě – běží jako na drátkách. Jenže pod tímto zdánlivě neměnným povrchem se odehrává proměna, která může zásadně přepsat podobu celých ekosystémů. V Chile jí vědci popisují jako „tichou invazi“.

Invazní druhy si obvykle spojujeme s dramatickými scénáři: agresivní šíření, vytlačování původních organismů, kolapsy populací. Jenže realita bývá často mnohem nenápadnější – a právě proto zrádnější. Nový výzkum publikovaný v časopisu NeoBiota ukazuje, že nepůvodní včely a čmeláci v Chile nemění přírodu navenek, ale zevnitř: přepisují totiž jemné a složité vztahy mezi rostlinami a jejich opylovači.

Izolovaný svět na hraně rovnováhy

Chile je z biologického hlediska unikát. Země sevřená mezi hradbou And, extrémní pouští Atacama a nekonečným Tichým oceánem funguje jako izolovaný ostrov biodiverzity. Právě tato geografická samota dala vzniknout mimořádně specializovaným druhům – a především jejich vzájemným vazbám.

Rostliny a opylovači zde po tisíce let ladili své vztahy do téměř dokonalé souhry. Některé druhy hmyzu se specializovaly na konkrétní květy, některé rostliny se spoléhaly na jediného opylovače. Výsledkem byl křehký, ale stabilní systém. A právě takové systémy bývají nejzranitelnější.

Noví hráči, nová pravidla hry

Chile má dlouhou historii zavádění nepůvodních opylovačů. Důvodem je zemědělství. Včely a čmeláci byli dováženi, aby zvýšili výnosy plodin a zajistili spolehlivé opylování. Jenže nová studie ukazuje, že tito „pomocníci“ nepřicházejí jako neutrální posila. Přinášejí s sebou nový způsob fungování.

Mezinárodní tým vědců analyzoval více než 2 100 záznamů – od historických vědeckých studií až po pozorování dobrovolníků zapojených do občanské vědy. Zaměřili se na tři nepůvodní druhy opylovačů a snažili se odpovědět na jednoduchou otázku: rozšiřují tito opylovači jen existující síť vztahů, nebo ji mění?

Výsledky ukazují, že klíčovou roli mezi opylovači v Chile hraje čmelák zemní. Tento relativně nedávno zavlečený druh se podílel na více než 70 % všech zaznamenaných interakcí mezi rostlinami a opylovači. Taková dominance je v přírodních systémech zcela výjimečná.

Na rozdíl od mnoha původních druhů se nepůvodní včely a čmeláci chovají jako generalisté. Na rozdíl od specialistů si nevybírají – opylují široké spektrum rostlin, často včetně těch nepůvodních. Jsou flexibilní, přizpůsobiví a efektivní. A právě tím mění pravidla hry.

Aby vědci zachytili dlouhodobý trend, porovnali data z období před rokem 2005 – tedy před masivním rozšířením čmeláka zemního v zemědělství – s novějšími záznamy. Změna byla zřejmá. Původní druhy, včetně velkého a nápadného čmeláka Bombus dahlbomii, postupně ustupují. Nejde ale o dramatický kolaps. Ekosystém se nezhroutil. Jen se proměnil…

Dříve složitá síť specializovaných vztahů se začíná zjednodušovat. Interakce mezi druhy jsou méně specifické, více zaměnitelné, uniformnější. Příroda dál „funguje“ – květy jsou opylovány, rostliny se rozmnožují – ale ztrácí svou jedinečnost. A právě tuto nenápadnou, avšak zásadní transformaci vědci označují jako tichou invazi.

Řešením je podle vědců lepší regulace zavádění nepůvodních druhů, důsledné sledování jejich šíření a pokračující spolupráce s veřejností. Chile dnes stojí na křižovatce. Jeho příroda na jedné straně funguje, otázkou ale zůstává: jak dlouho si ještě zachová svou jedinečnou tvář?

Představte si severní Afriku před zhruba 17 až 18 miliony let. Krajina se proměňuje, klima kolísá a ekosystémy se přizpůsobují novým podmínkám. Právě v této dynamické době žil tvor, který dnes může zásadně změnit naše představy o původu lidoopů.

Nově popsaný druh Masripithecus moghraensis totiž naznačuje, že klíčové momenty evoluce se neodehrávaly jen ve východní Africe, ale také mnohem severněji – v oblasti dnešního Egypta a Blízkého východu.

Průlomový objev ze severu Afriky

Fosilie objevené v lokalitě Wádí Moghra představují vůbec první jednoznačný důkaz, že lidoopi obývali severní Afriku už v raném miocénu. Až dosud přitom vědci z této oblasti znali pouze pozůstatky opic, nikoli jejich evolučně pokročilejších příbuzných.

Tento nedostatek nálezů vedl k dlouhodobému přesvědčení, že kolébkou raných lidoopů byla především východní a jižní Afrika. Nový objev ale tuto představu zásadně zpochybňuje a ukazuje, že jejich výskyt byl mnohem širší, než jsme si dosud mysleli.

Chybějící dílek evoluční skládačky

Evoluční strom lidoopů dlouho obsahoval prázdná místa – větve bez jasného původu a vazeb. Paleontologové proto předpokládali, že někde musí existovat „ztracený článek“, který tyto mezery vyplní. Severní Afrika se postupně ukazovala jako slibný kandidát. A právě Masripithecus moghraensis může být jedním z těchto klíčových spojovacích článků. Pomáhá nám lépe pochopit vznik skupiny Hominoidea, tedy všech dnešních lidoopů včetně člověka, a jejich posledního společného předka.

Celý příběh začal vlastně poměrně skromným nálezem spodní čelisti, který ale ve skutečnosti skrývá překvapivé množství informací. Zuby i stavba čelisti totiž prozrazují, jak tento dávný primát žil a co jedl.

Masripithecus moghraensis měl výrazně velké špičáky a třenové zuby, robustní čelist a stoličky s hrbolatým, zaobleným povrchem. Taková kombinace ukazuje na živočicha, který se specializoval především na ovoce, ale zároveň si dokázal poradit i s tvrdší potravou, jako jsou semena nebo ořechy.

„Tyto znaky dohromady naznačují, že Masripithecus byl přizpůsobený flexibilní stravě. Jeho žvýkací aparát ukazuje na převážně ovocnou dietu, ale zároveň schopnost zpracovávat i tvrdší potravu, jako jsou ořechy nebo semena,“ potvrzuje autorka studie Shorouq Al-Ashqar.

Tato stravovací flexibilita není náhodná. V době, kdy se klima v severní Africe stávalo proměnlivějším a výrazně sezónním, představovala klíčovou výhodu pro přežití.

Samotná anatomie ale nestačí k určení evolučního původu. Vědci proto využili pokročilé statistické metody a zkombinovali údaje z fosilií, genetická data současných lidoopů i geologické stáří jednotlivých nálezů.

Nový pohled na původ lidoopů 

Výsledky jsou překvapivé: Masripithecus moghraensis je podle analýz evolučně blíže dnešním lidoopům než jakýkoli jiný známý druh z raného miocénu ve východní Africe. Tento závěr zásadně mění dosavadní představy o tom, kde se vyvíjeli naši nejbližší příbuzní.

Severní Afrika a Blízký východ se v době miocénu nacházely v jedinečné geologické situaci. Africká a arabská deska se posouvaly směrem k Asii a změny hladiny moří občas vytvářely přirozené „mosty“ mezi kontinenty. Tato oblast tak fungovala jako klíčový migrační koridor. Zvířata zde mohla nejen procházet, ale také se zde vyvíjet a diverzifikovat. Lidoopi tak mohli být v tomto regionu už dávno předtím, než se rozšířili do Evropy a Asie.

Objev Masripitheka moghraensis propojuje dosud oddělené fosilní záznamy z Afriky a Eurasie a naznačuje, že evoluce lidoopů byla geograficky i ekologicky složitější, než jsme předpokládali. Dlouho převládající představa, že všichni moderní lidoopi mají kořeny ve východní Africe, tak dostává vážnou trhlinu. Nová data ukazují, že jejich společný předek mohl vzniknout mnohem severněji – v oblasti, která byla až dosud na okraji zájmu.

„Po celou svou kariéru jsem považoval za pravděpodobné, že společný předek všech dnešních lidoopů žil ve východní Africe nebo v jejím okolí. Tento nový objev a naše analýzy evolučních vztahů a biogeografie lidoopů ale tuto představu výrazně zpochybňují,“ přiznává Erik Seiffert z Univerzity Jižní Kalifornie.

Masripithecus moghraensis je pravděpodobně jen první z řady objevů, které mohou přepsat učebnice evoluce. Vědci očekávají, že další výzkum v severní Africe a na Blízkém východě přinese nové fosilie a s nimi i další důležité střípky do mozaiky našeho původu.

Zdá se, že některé zásadní kapitoly evoluce člověka a jeho příbuzných jsou stále ukryté – možná právě tam, kde jsme je dosud nehledali.