Počátek dnes již legendárního těžkého kulometu vz. 37 z produkce brněnské zbrojovky se datuje zhruba do roku 1930, kdy ve spolupráci Václava Holka a Miloslava Rolčíka vznikl kulomet ZB-50. S ním se později zbrojovka neúspěšně zúčastnila soutěže v Řecku. Přesto vývoj pokračoval dál. 

Československá branná moc v roce 1932 začala poptávat nový model. Nepožadovala však novou zbraň pro pěchotu, nýbrž pro útočnou vozbu, neboť vodou chlazené typy se pro tuto roli nehodily. 

Počáteční vývoj nebyl příliš úspěšný – prototyp trpěl řadou problémů, jejichž odstranění zabralo nějaký čas. Nový typ dostal označení ZB-52, kdy po zkouškách byla komise již spokojená, ale měla mnohé výhrady. Následně zbrojovka vyrobila ještě mírně upravený model ZB-53, který prodělal rozsáhlé vojenské zkoušky, při nichž obstál. A tak armáda v březnu 1935 objednala 500 kusů a označila je jako vz. 35. Nedlouho po tom došlo ke stejně velké objednávce s tím, že se s „pětatřicítkami“ už počítalo nejen pro útočnou vozbu, ale také pro opevnění.

Skvělá variabilita

Ještě před dokončením této série vznikla vylepšená verze označená jako vz. 37, která rychle nahradila starší vz. 35. Staré kusy armáda nabídla k prodeji a zbrojovka je postupně vyvezla do Rumunska a Číny. Nový vz. 37 byl opět primárně určen pro útočnou vozbu a opevnění, ale plánovalo se i jeho zavedení do výzbroje pěchoty a dalších útvarů. To vedlo k vývoji několika modifikací. 

Pěchotní provedení mělo hlaveň zasazenou v žebrovaném chladicím plášti a opatřenou dřevěnou rukojetí pro snazší výměnu. Verze ÚV pro útočnou vozbu byla upravena pro lafetaci do obrněných vozidel a zároveň postrádala rukojeť. Varianta „O“ určená pro opevnění disponovala masivní těžkou hlavní s hladkým pláštěm.

Velkou výhodou vz. 37 se stala plná zaměnitelnost jednotlivých dílů, což u předchozích kulometů nešlo. Kadence šla také nastavit na 500 nebo 750 ran/min, přičemž vyšší hodnota se využívala proti letícím cílům.

Výzbrojní komise schválila vz. 37 dne 29. ledna 1937. Do září 1938 armáda obdržela 3 178 kusů. Pěchota se k nim však dostala až v době mobilizace, kdy se jimi vybavily například motorizované ženijní roty. Po Mnichovu se plánovalo postupné vyřazení starších typů a zavedení vz. 37 jako hlavního těžkého kulometu armády, avšak události následujících měsíců tyto plány překazily.

Neslavný start

Jedním z problémů pěchotní verze byla absence vhodného podstavce. Původně se s nasazením kulometu mimo techniku a opevnění nepočítalo, proto se podstavec řešil až dodatečně. Zavedený model vz. 37 sice nepředstavoval ideální možnost, ale umožnil použití zbraně v terénu. Vývoj pokračoval v brněnské zbrojovce a vyústil ve varianty A a B, jejichž testování se protáhlo do podzimu 1938. Po jejich sloučení vznikl podstavec vz. 37, zatímco starší model se zpětně přejmenoval jako vz. 35. Bohužel armáda nestihla nové lafety zavést, neboť 15. března 1939 došlo k okupaci Československa.

Po okupaci se „sedmatřicítka“ v počtu 4 174 kusů dostal do rukou Němců, kteří ji zařadili do výzbroje pod označením MG 37(t). Dalších 285 jich zůstalo na Slovensku. Produkce pokračovala až do konce války a zbraně využíval jak Wehrmacht, tak Waffen-SS. Československý výrobek, oblíbený pro svou spolehlivost, ale vyžadoval pečlivou údržbu. Postupně jej nahrazovaly standardní německé modely, přesto se vz. 37 používal až do konce války, zejména na Balkáně. Dodávky také proudily spojencům třetí říše včetně Slovenska, Rumunska a Španělska.

Zbrojovka se během konfliktu snažila o úpravy zbraně, například pro námořní použití či střelbu vysokou kadencí, ale žádný z těchto projektů nedospěl do sériové výroby.

Dle sovětských standardů

Po skončení druhé světové války byla výroba obnovena pro potřeby čs. armády. Od roku 1946 se řešila změna ráže na 7,62 mm Mosin, aby odpovídala nově zaváděné sovětské munici. Ukázalo se však, že přestavba je natolik komplikovaná, že by vedla k vytvoření prakticky nové zbraně, proto bylo od ní upuštěno. Přesto došlo k několika konstrukčním úpravám a produkce pokračovala až do roku 1951, kdy byla zastavena ve prospěch sovětských zbraní. Do té doby MNO obdrželo celkem 6 840 kulometů vz. 37, které následně zůstaly ve výzbroji až do 60. let, kdy se přesunuly do mobilizačních skladů. Několik desítek kusů si ponechaly pevnostní jednotky, které měly bránit reaktivované opevnění na jižní Moravě a v Petržalce. K jejich definitivnímu vyřazení došlo až v roce 1997, kdy tyto formace zanikly.

Co se týče exportu, ten pokračoval i po roce 1945. Největší dodávky, celkem 900 kusů, směřovaly do Izraele, kde pomohly odrazit útok arabských států během první arabsko-izraelské války v letech 1948–1949. Kulomety vz. 37 byly nasazeny i v Indočíně a několika afrických konfliktech. Spolu s lehkými vz. 26 se tak staly jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších čs. pěchotních zbraní první republiky.

Když republikán Richard Nixon 9. srpna 1974 podepsal pod tlakem důkazů svou rezignaci, bylo to poprvé v dějinách Spojených států amerických, kdy se prezident předčasně zřekl svého úřadu. Skončila tak celé dva roky trvající aféra Watergate vnímaná jako nejhlubší ústavní krize od občanské války (1861–1865).

Skandál představoval jen špičku ledovce, který byl tvořen jednak příliš mocným úřadem prezidenta obecně, jednak obsesemi politika Nixona, který až na vrchol vystoupal z prostých poměrů, byl posedlý snahou vyhrát za každou cenu a cítil se terčem posměchu intelektuálních elit.

Nixonův odchod z úřadu nebyl způsoben primárně politickými chybami, ale selháním charakteru. V jeho imaginaci figurovaly liberální tisk a liberální establishment z východního pobřeží jako povýšení a nemorální aktéři, kteří do něho nespravedlivě kopou. Tato paranoia a představa, že politika je válka všemi prostředky, vytvořily v Bílém domě toxické prostředí.

Republikánská stálice

Nixonova politická kariéra, od kandidatury do Sněmovny reprezentantů v roce 1946, byla založena na využívání strachu z komunismu a apelování na „tradiční americké hodnoty“. Svým politickým vítězstvím byl ochoten podřídit vše, za což si od demokratů vysloužil přezdívku Mazaný Dick.

Prezidentské volby roku 1960 skončily o vlásek vítězstvím J. F. Kennedyho. Těsná prohra Nixona mrzela hlavně právě proto, že ho porazil příslušník vysokých kruhů z východního pobřeží, kterými sám jako společenský selfmademan pohrdal a jejichž pohrdání sám pociťoval.

Nixonovův velký návrat přišel na konci šedesátých let, kdy se stal hlasem „mlčící většiny“ proti aktivistickému hnutí, které označovalo Ameriku za imperialistický a rasistický stát. Do prezidentské kampaně v roce 1968 vstoupil s vizí, že jako jediný dokáže ukončit vietnamskou válku „důstojným mírem“ a udělat pořádek na kampusech i v ulicích. Avšak přes tuto rétoriku, s níž slavil vítězství nad rozštěpenými demokraty, také za jeho prezidentství federální administrativa narůstala. Chtě nechtě navazoval na období předchozích liberálních reforem, neškrtl ani sociální výdaje, ani programy na desegregaci.

Za svou prioritu považoval zahraniční politiku, spolu s poradcem a později ministrem zahraničí Henrym Kissingerem se chápali jako reálpolitici zaměření na národní zájmy, kteří Spojené státy vedou bez ideologických a morálních faktorů. Někdejší lovec komunistů prosazoval otevřenost vůči oběma komunistickým velmocem a v roce 1972 jako první americký úřadující prezident navštívil Čínu a Sovětský svaz, což znamenalo největší obrat zahraniční politiky USA od počátku studené války, a hlavně zpomalení závodů ve zbrojení.

Póza mírotvorce

Již v červnu 1969 navíc začalo stahování 550 000 amerických vojáků z Vietnamu. Nixon však nechtěl Asii opustit poražen, takže zároveň válku eskaloval bombardováním Kambodži a leteckými útoky na Hanoj. Když bylo v lednu 1973 v Paříži podepsáno příměří, jen stěží šlo o „důstojný mír“ – ve skutečnosti nechal prezident jihovietnamský režim napospas komunistům. O Kissingerově pozdějším tvrzení, že pád jižního Vietnamu by bylo možné bez ochromení aférou Watergate odvrátit, je nutné silně pochybovat vzhledem k neochotě Američanů i Kongresu vrátit se k vojenskému řešení konfliktu.

Přesto bylo duo Nixon–Kissinger vnímáno jako mírotvorné a také díky tomu Nixon na podzim 1972 suverénně vyhrál prezidentské volby. I vzhledem k slabému protikandidátovi se jednalo o největší vítězství, jaké kdy představitel republikánů dobyl. O to bolestnější musel být pro Nixona pád až na dno.

Kromě rostoucích cen ropy totiž celé druhé prezidentské období stále silněji ovlivňovala aféra Watergate. Když se Nixon koncem června 1974 vydával na setkání na nejvyšší úrovni v Moskvě s nadějí, že si přiveze druhou odzbrojovací dohodu SALT, kritikové žertovali, že tam chce požádat o azyl. To, že Sověti aféru Watergate líčili jako komplot proti politice uvolnění, mu skýtalo jen slabou útěchu.

Všichni prezidentovi muži

Nixonovy úspěchy nakonec zastínil řetěz tajných a ilegálních aktivit jeho spolupracovníků. Vloupání do luxusního kancelářského a hotelového komplexu Watergate ve Washingtonu v červnu 1972 bylo jedním z článků tohoto řetězu. Předcházely mu mnohé špinavé triky, například zneužívání FBI či daňových úřadů k diskreditaci politické konkurence. Cílem byli mimo jiné významní přispěvatelé demokratické strany, konkrétně podle Nixona „bohatí Židé“, které neváhal označovat za „sráče“.

Obklopen poklonkovači, mezi něž patřili šéf štábu Bílého domu Harry R. Haldeman a vnitropolitický koordinátor John Ehrlichman, přestal rozeznávat hranice mezi legitimní opozicí a podvratnou činností. Ve spolupráci s Kissingerem byly sestavovány seznamy „nepřátel“ či odposlouchávány telefony kritických novinářů nebo členů Národní bezpečnostní rady.

Vzniklo také tajné uskupení „instalatéři“, jejichž úkolem bylo zabránit únikům choulostivých informací do tisku. Když však přesto v červnu 1971 začaly New York Times zveřejňovat tajnou studii ministerstva obrany o počátcích americké účasti na válce ve Vietnamu (Pentagon Papers), Nixona popadl vztek. Chtěl zdiskreditovat informátora listu, bývalého spolupracovníka Národní bezpečnostní rady Daniela Ellsberga. „Instalatéři“ se vloupali do pracovny jeho psychiatra, ale nenašli nic použitelného. 

Vloupejte se tam!

Nixon vše podřizoval úspěchu v blížících se prezidentských volbách. Během volebního roku 1972 zahájili bývalí agenti CIA a FBI, konkrétně E. Howard Hunt a G. Gordon Liddy, skrytou kampaň podněcující ke sporům a zmatkům v táboře demokratů. Neustálé snahy o diskreditaci oponentů zahrnovaly i špehování senátora Edwarda Kennedyho nebo plán na odcizení tajných vládních dokumentů o vietnamské válce a kompromitaci administrativy někdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona. Nixon to viděl přímočaře: „Vloupejte se tam a seberte ty složky. Vylomte sejf a seberte to.“ 

Také vloupání do ústředí Demokratického národního výboru v komplexu Watergate je spjato s předvolební kampaní roku 1972. „Instalatéry“ do kanceláře umístěné odposlouchávací mikrofony ale nefungovaly, a při pokusu o jejich výměnu bylo 17. června 1972 pět vetřelců překvapeno hlídačem a zatčeno. Jako vůdce byl identifikován James McCord, bývalý agent CIA a bezpečnostní šéf Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREEP).

O něco později policie zjistila, že v pozadí akce stáli Hunt a Liddy. Ačkoli Nixon Watergate označil za „třetiřadé vloupání“, obával se, že vyšetřování povede k odhalení dřívějších, mnohem závažnějších nezákonných aktivit Bílého domu. Spolu s Haldemanem se shodli, že napojení na CREEP je nutné ututlat, a pověřili ctižádostivého mladého asistenta Johna Deana, aby obžalovaným předal peníze za mlčenlivost a FBI pod záminkou národní bezpečnosti odradil od vyšetřování.

Jak vše ututlat?

Krycí operace měla zprvu úspěch a Watergate se naštěstí pro Nixona skutečně nestala tématem vrcholící volební kampaně. Vloupání tak vyšlo na světlo především díky vytrvalé snaze reportérů Washington Post Boba Woodwarda a Carla Bernsteina a také vlivem neúnavného šťourání soudce Johna J. Sirica. Tomu v březnu 1973 poslal McCord dopis, v němž uvedl, že na něj byl vyvíjen tlak, aby mlčel.

James McCord byl prvním z mnoha udavačů a kajícníků v melodramatu, které se rozvinulo během následujících dvou let a už v roce 1976 dostalo ikonickou filmovou podobu Všichni prezidentovi muži s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem v hlavních rolích. Dva roky probíhalo shromažďování důkazů nejen soudcem Siricem, ale také zvláštním výborem Senátu a řadou zvláštních veřejných žalobců včetně harvardského profesora práva Archibalda Coxe. 

Na začátku roku 1973 začala krycí operace nabírat trhliny mimo jiné v důsledku eskalujících požadavků na peníze za mlčení, které proudily například rodině E. Howarda Hunta. V březnu 1973 proběhla schůzka, při níž Dean varoval Nixona, že v Bílém domě bují „rakovina“, tedy že aféra a snaha ji zakrýt ničí důvěru a morální integritu prezidentství zevnitř. Setrvávat v krytí bylo podle něj dál neudržitelné, jelikož vyplacení peněz za mlčení by v budoucnu vyžadovalo milion dolarů.

Nixon na to reagoval slovy: „Vím, kde by se daly sehnat.“ Prezident se snažil bránit akce „instalatérů“ jako oprávněné národní bezpečností, ale svým mužům vytýkal, že vloupání byla „zatraceně nejhloupější věc, jakou jsem kdy slyšel“.

Nixon má problém

Na konci dubna 1973 Nixon přijal „rezignace“ Haldemana a Ehrlichmana a propustil Deana. O pár dní později nervózně ujišťoval v televizi: „Nejsem zločinec.“ Jeho snaha tvářit se jako neviňátko a neustále odvádět pozornost veřejnosti od skandálu tím, že poukazoval na triumfy v zahraniční politice, kolidovala s televizními přenosy výslechů před zvláštním výborem Senátu, který zasedal od května 1973. John Dean tam prezidenta nařkl, že pokus o zametení aféry pod koberec inicioval. A nakonec šéf Nixonovy kanceláře Alexander Butterfield v pátek 13. července 1973 senátnímu výboru odhalil, že veškeré rozhovory v Oválné pracovně jsou skrytě nahrávány – systém nařídil nainstalovat v únoru 1971 sám Nixon.

Existovaly tedy záznamy rozhovorů mezi prezidentem a jeho muži, které mohly odpovědět na rozhodující otázku: o čem prezident věděl a kdy? 

O vydání těchto pásků se rozpoutala tuhá právní bitva mezi vyšetřovatelem Coxem a Bílým domem, jež vyvrcholila „masakrem sobotní noci“ v říjnu 1973. Tehdy Nixon nařídil propustit Coxe, což vyvolalo vlnu veřejného pobouření. Tyto kroky jen prohloubily podezření, že Nixon skrývá svou vinu, a prezidentovi nezbývalo než jmenovat nového zvláštního vyšetřovatele.

Jestliže ještě v únoru 1973 podle Gallupova institutu souhlasilo s Nixonovou politikou 65 % dotazovaných, v srpnu to bylo už jen 31 %. Od konce října 1973 jednal právní výbor Sněmovny reprezentantů o takzvaném impeachmentu, tedy ústavní obžalobě prezidenta z velezrady, úplatkářství nebo jiných těžkých zločinů. Když Bílý dům nakonec v dubnu 1974 zveřejnil 1 200 stran rozsáhlého, nicméně stále neúplného přepisu záznamu z Oválné pracovny, Američanům docházela trpělivost.

Usvědčující důkazy

Konec přetahované nastal na přelomu července a srpna 1974. Nejvyšší soud 24. července přikázal, aby Bílý dům vydal všechny požadované nahrávky, a právní výbor Sněmovny reprezentantů na konci července doporučil obžalovat prezidenta z porušení tří zákonů: z bránění spravedlnosti podplácením svědků a zatajováním důkazů; z užívání federálních institucí k porušování ústavních práv občanů a z odepření poslušnosti Kongresu tím, že nevydal pásky. Pod tímto tlakem zveřejnil Nixon 5. srpna záznam rozmluvy s Haldemanem z 23. června 1972, jenž odhalil přímé zapojení do snahy o zablokování vyšetřování pomocí CIA.

Jasný důkaz byl na světě, ale Nixon trval na své nevině. Ztratil však podporu i mezi svými nejvěrnějšími spojenci z řad republikánů – vedení strany mu dalo najevo, že pro zbavení úřadu by se pravděpodobně našla potřebná většina. Osmého srpna 1974 Nixon v televizi oznámil, že následujícího dne odstoupí, protože prý ztratil politickou základnu. Předáním úřadu viceprezidentovi Geraldu Fordovi 9. srpna předešel odvolání. Ford pak navíc amnestoval všechny trestné činy, jichž se Nixon mohl dopustit, a tím jej ušetřil i pokořujícího procesu. Záznamy totiž Nixona usvědčovaly z mnohem větší míry zneužívání vládní moci, než se předpokládalo. Ostatně do vazby putovalo 25 Nixonových vysokých úředníků včetně čtyř členů vlády.

Zarputilý důchodce

Vedený Kissingerovými ujištěními, že vstoupí do dějin jako jeden z velkých prezidentů, vedl Richard Nixon až do své smrti boj za svou rehabilitaci. Vydal devět solidně napsaných a úspěšných knih, v nichž tvrdošíjně opakoval, že aféra Watergate byla komplot jeho celoživotních nepřátel.

Veřejnost ani historici jeho tvrzení nikdy neakceptovali a jeho jméno se stabilně nachází v poslední čtvrtině žebříčku popularity amerických prezidentů. Na druhou stranu, když v dubnu 1994 zemřel, neměl sice obvyklý státní pohřeb, ale řeč nad hrobem osobně pronesl prezident Bill Clinton.

Nikdy nebylo prokázáno, že vloupání nařídil Nixon nebo že o něm věděl. Avšak od samého začátku se angažoval v zakrývání faktů a použil svou moc, aby zdiskreditoval a zastavil vyšetřování. Nejznepokojivější patrně bylo zjištění, že krádež ve Watergate byla pouze zlomkem rozsáhlejší korupce a zločinů, schválených Nixonovým Bílým domem. Již od roku 1970 si totiž prezident najímal zpravodajské služby na sledování jeho odpůrců a otvírání jejich pošty. Nixonova posedlost bojem proti kritikům a nepřátelům byla tak silná, že ji upřednostňoval před konstruktivní politikou.

Skutečnou americkou tragédií však bylo, že v republikánské straně získali po Nixonově pádu navrch náboženští fundamentalisté a ideologové kapitalismu volné soutěže. Byla tak promarněna šance pokračovat v umírněné orientaci na sociální stát a vytrvat v pragmatické mezinárodní politice. 

Představte si, že vás při řízení auta zastaví policie a při kontrole nadýcháte, přestože jste nepili ani kapku. Přesně to se stalo Marku Mongiardovi, středoškolskému sportovnímu řediteli z New Yorku. Po večeři složené z hot dogu, hranolků a limonády mu přístroj naměřil 1,8 promile alkoholu v krvi. Nešlo o ojedinělý incident – podobné epizody ho provázely roky a postupně ničily jeho pověst, kariéru i rodinné vztahy.

Dlouho Markovi nikdo nevěřil, že za jeho stavem nestojí tajné pití. Kolegové cítili alkohol, zaměstnavatelé ho trestali, rodina pochybovala. Sám Mark si přitom často nepamatoval, co se během „opilých“ epizod dělo. Až po letech přišlo vysvětlení: vzácný stav zvaný syndrom vlastního pivovaru (angl. auto-brewery syndrome).

Tělo jako palírna

V lidském střevě běžně žijí mikroorganismy, které při trávení přeměňují cukry a sacharidy na malé množství ethanolu. Za normálních okolností si s tím játra snadno poradí. U lidí se syndromem vlastního pivovaru ale dochází k přemnožení těchto mikrobů – a produkce alkoholu se vymkne kontrole.

Výsledkem je, že si tělo začne vyrábět tolik ethanolu a člověk skutečně vykazuje příznaky opilosti: zmatenost, poruchy řeči, změny nálad, nekoordinovanou chůzi nebo výpadky paměti. Jinými slovy – biologický proces uvnitř těla napodobí účinek několika skleniček alkoholu.

Ačkoliv jsou první zmínky o tomto syndromu staré desítky let, dlouho byl považován spíše za kuriozitu než seriózní diagnózu. Dnes se ale situace mění: přibývá studií i zdokumentovaných případů a lékaři začínají připouštět, že může být častější, než se myslelo.

Diagnóza na hraně důvěry

Rozpoznat syndrom vlastního pivovaru není jednoduché. Pacienti často obcházejí neurology, psychiatry i praktické lékaře, aniž by dostali jasnou odpověď. Příznaky totiž mohou připomínat psychické poruchy, únavu nebo neurologické problémy.

Další komplikací je nedůvěra. Mnozí lékaři i blízcí automaticky předpokládají, že pacienti pijí a jen to skrývají. Tento skepticismus má i své důvody – tajné pití není (na rozdíl od syndromu vlastního pivovaru) úplně vzácné. Jenže právě kvůli tomu mohou lidé s tímto problémem zůstat roky nevyslyšení a nediagnostikovaní.

Typickým diagnostickým testem je kontrolovaný experiment: pacient vypije sladký nápoj a lékaři sledují, zda se mu bez přístupu k alkoholu začne zvyšovat hladina alkoholu v krvi. Přesně tak byl diagnostikován i Mark Mongiardo – během několika hodin jeho hladina alkoholu vystoupala na hodnoty odpovídající opilosti.

V medicíně existuje pravidlo: když slyšíš dusot kopyt, mysli na koně, ne na zebry. Jinými slovy – nejpravděpodobnější vysvětlení bývá správné. U podezření na opilost je tím „koněm“ prostě alkohol.

Jenže syndrom vlastního pivovaru je právě tou „zebrou“. Příběh zdravotní sestry Barbary Cordellové a jejího manžela ukazuje, jak matoucí může být. Její muž měl opakovaně příznaky těžké opilosti – jednou mu v nemocnici naměřili hodnotu převyšující čtyřnásobek legálního limitu, aniž by pil. Trvalo šest let, než se podařilo přijít na skutečnou příčinu.

Život s neviditelným rizikem

Přesný mechanismus vzniku syndromu vlastního pivovaru stále není zcela objasněn. Tým vedený infektoložkou Elizabeth Hohmannovou z Massachusetts General Hospital a profesorem medicíny Berndem Schnablem z Kalifornské univerzity v San Diegu ale nedávno identifikovali několik hlavních podezřelých:

• přemnožení bakterií, jako jsou E. coli nebo Klebsiella pneumoniae, které produkují ethanol
• přemnožení střevních kvasinek
• narušení střevního mikrobiomu, často po užívání antibiotik

Právě antibiotika mohou sehrát klíčovou roli – zničí totiž část „hodných“ bakterií a umožní těm produkujícím alkohol nekontrolovaně se množit.

Dobrou zprávou je, že léčba syndromu vlastního pivovaru existuje – i když není vždy jednoduchá a omezuje se hlavně na zmírňování příznaků. Základem bývá přísná dieta bez cukrů a sacharidů, které mikroorganismy využívají k výrobě alkoholu, užívání antimykotik nebo antibiotik, podle typu přemnožených organismů a také probiotik, která pomáhají obnovit rovnováhu střevního mikrobiomu.

Někteří pacienti se po léčbě zcela uzdraví, u jiných se potíže vracejí nebo přecházejí do chronické podoby. Experimentuje se také s transplantací střevní mikrobioty. Zajímavým a poněkud paradoxním vedlejším efektem může být i vznik abstinenčních příznaků nebo dokonce chutě na alkohol – tělo si totiž na jeho přítomnost „zvyklo“, i když vznikal interně.

Pro Marka Mongiarda znamenala diagnóza úlevu – byť za cenu velkých škod. Přišel o práci, dům i reputaci. Dnes drží přísnou dietu, nepije alkohol a pravidelně se testuje dechovým analyzátorem, který nosí stále u sebe.

Jeho příběh ale ukazuje, jak zrádný může tento syndrom být. Člověk může být objektivně opilý – a přitom o tom vůbec neví. To představuje reálné riziko nejen pro něj samotného, ale i pro okolí. Syndrom vlastního pivovaru tak není jen medicínskou kuriozitou, ale potenciálně nebezpečným stavem, který může lidem zásadně zasáhnout do jejich života. Důležitá je proto i osvěta. Lidí, kteří o tomto problému vědí, je málo, a to i mezi lékaři.

Fosilie je možné nalézt na roztodivných místech. John Moretti z Texaské univerzity v Austinu v roce 2023 šnorchloval s jeskyňářem Johnem Youngem v podzemním toku, který se nachází v Benderově jeskyni v centrálním Texasu poblíž San Antonia a narazil tam na bohatou „úrodu“ fosilií.

Jak badatelé uvádějí ve své studii, kterou uveřejnil odborný časopis Quaternary Research, v Benderově jeskyni se zřejmě uchovaly pozůstatky světa z relativně teplého období nejmladší doby ledové. Pokud se jejich závěry potvrdí, bude Benderova jeskyně velmi cenným „oknem“ do minulosti Texasu.

Jeskyně plná kostí z doby ledové

„Vyrazilo mi to dech,“ přiznává Moretti, který se specializuje na paleontologii obratlovců, pro platformu Live Science. „Už jenom to množství kostí je závratné. Stejně tak je vzrušující, která zvířata jsou zde zastoupena.“ Úžasné fosilie tam prostě jen tak ležely v bahně, když je s Youngem našli.

Jeskyně je obtížně přístupná a protékající podzemní řeka komplikuje její průzkum. I proto ji paleontologové až doteď do značné míry ignorovali. Současně se ale tušilo, že by mohla ukrývat zajímavé fosilie, protože amatérští jeskyňáři občas přinesli kosti, které v Benderově jeskyni našli.

Moretti s Youngem navštívili jeskyni celkem šestkrát a získali fosilie z 21 míst v jeskyni, včetně například drápu obřího lenochoda Megalonyx jeffersonii, mamutích zubů a kostí severoamerických velbloudů rodu Camelops. Největší radost mají z obřího pásovce Holmesina septentrionalis a obří želvy rodu Hesperotestudo. 

Hned na začátek dobrá zpráva: V současnosti astronomové neevidují žádnou planetku, která by v dohledné době hrozila srážkou se Zemí. Existuje hned několik typů těles, jež se dostávají do blízkosti oběžné dráhy naší planety, a mohou tedy znamenat potenciální riziko kolize. Uvedené objekty se označují přívlastkem blízkozemní a v odborné literatuře je najdeme pod zkratkou NEO neboli Near-Earth Objects.

Speciální skupinu v jejich rámci pak tvoří tzv. PHA alias Potentially Hazardous Asteroids čili potenciálně nebezpečné planetky: Jejich rozměr přesahuje 140 metrů – což odpovídá empiricky stanovené hranici velikosti tělesa, jehož dopad by způsobil katastrofu globálních rozměrů – a jejich trajektorie se přibližuje k dráze Země na méně než 0,05 AU neboli asi na 20násobek vzdálenosti Měsíce a Země. Popsaných objektů známe přes dva tisíce a u žádného se nezdá, že by mohl naši planetu zasáhnout.

Asi největší vyhodnocené riziko se v současnosti pojí s planetkou (29075) 1950 DA, s rozměrem přes jeden kilometr a s pravděpodobností srážky okolo 1 : 2 700 (0,037 %) v roce 2880.

Naproti tomu „mediálně známé“ těleso Apophis, u nějž podle původních odhadů hrozila kolize v letech 2029 a 2036, po nových pozorováních zcela ustoupilo mimo oblast zájmu.

Mluvíme ovšem o detekovaných objektech: Větší hrozbu pro nás znamenají ty, jejichž trajektorie ještě stále neznáme, takže by nás mohly nepříjemně překvapit.

Není toho mnoho, co o Hippokratově přísaze můžeme tvrdit s jistotou. Je dokonce možné, že absolventi medicíny při promoci odříkávají symbolický slib jménem muže, který možná ani neexistoval. A pokud před více než dvěma tisíci lety přece jen žil jakýsi Hippokrates (viz Tajuplný otec lékařství), pak by zřejmě současnou podobu svého odkazu jen stěží poznal. Právě kvůli odlišnosti různých verzí už na řadě lékařských fakult opomíjejí i jméno údajného autora.

V první řadě je dnešní sponze výrazně kratší. Ve srovnání s originálem vynechává hned několik pasáží včetně té úplně úvodní, která se odvolává k antickým božstvům – konkrétně vzývá Apollona a Asklepia a jeho dcery, bohyně Panakeiu a Hygieiu. Pokračujeme-li ve čtení dál, zjistíme, že mezi antickou a dnešní přísahou postupně přibývají natolik výrazné rozdíly, že současní lékaři tu původní vlastně hrubě porušují. 

Otazník nad potraty

Jde zejména o dvě oblasti, shodou okolností i dodnes eticky velmi problematické: potraty a eutanazii. V obou otázkách měl Hippokrates poměrně jasno – ani jednu z uvedených praktik neuznával. „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu,“ psal autor starověkého textu. Jak známo, současná medicína už tak striktní názor nezastává a medikové nic podobného slibovat nemusejí.

Na druhou stranu, historická relevance fragmentu z roku 275 našeho letopočtu – do nějž se nejstarší dochovaná verze přísahy datuje – je dost sporná. Hippokratovi je totiž připisováno rovněž autorství spisu nazvaného O přirozenosti dítěte, kde vynechává jakékoliv morální hodnocení, že by snad na potratu bylo něco špatného. Popisy umělých potratů ostatně nacházíme v antické literatuře poměrně běžně, nehledě na to, že ve starověkém Řecku bývalo zvykem usmrcování novorozenců, kteří přišli na svět postižení.

Řezání (ne)povoleno

Pokud jde o zmíněnou eutanazii, i zde je situace o něco složitější. Není vyloučeno, že důvod opatření uvedeného v antickém originále měl čistě pragmatický základ: snahu zabránit politicky motivovaným vraždám. Mocní tehdejší doby totiž nezřídka umírali v důsledku záměrně podaného jedu z rukou zkorumpovaných lékařů; taková dilemata nicméně z dnešního hlediska patří skutečně jen do dob dávno minulých.

Moderních Hippokratových nástupců se příliš netýká ani další sporná pasáž, která přísně vzato zakazuje jakýkoliv chirurgický zákrok: „Nebudu lidské tělo řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“ Pokud by to tak zůstalo dodnes, zřejmě by se medicína nikdy nedostala na takovou úroveň, kde se nachází.

Udržet tajemství

Hippokrates svým nástupcům dále klade na srdce, aby nabyté vědomosti a znalosti nezištně předávali svým žákům a zvlášť velkou úctu projevovali rovněž svým učitelům: „Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy.“ Ani z toho už v dnešní podobě přísahy příliš nezbylo.

Není navíc bez zajímavosti povšimnout si výhradně mužského rodu, jímž je text psaný – v době Hippokrata (a ještě o dlouhá století později) totiž zůstávala medicína čistě mužskou záležitostí, a ženy mívaly v různých dobách dokonce úplný zákaz ji provozovat, takže se musely spokojit „jen“ s rolí porodních bab. 

Najdeme tedy při srovnávání prastaré a moderní verze přísahy vůbec něco společného? Částečnou shodu lze spatřit kupříkladu ve větě: „Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.“ Koncept lékařského tajemství skutečně platí dodnes – a na rozdíl od samotné přísahy je dokonce právně závazný. Není však univerzální, neboť existují výjimky, při nichž má lékař naopak povinnost sdělit svůj nález příslušným místům (například při podezření na domácí násilí nebo jiný trestný čin). 

Napište si vlastní slib

Studenti lékařských fakult v České republice v současnosti skládají tři verze slavnostního slibu, přičemž ani jedna nenese oficiální jméno na počest antického autora. Jejich text sice obvykle vychází z historických základů, ovšem konkrétní podoba se měnila například i na základě aktuální politické situace. Ti, kteří promovali před rokem 1989, museli před děkanem přísahat na budování lepších zítřků a radostnou cestu k socialismu; podíváme-li se do ještě vzdálenější minulosti, můžeme podle textů tehdejších sponzí poměrně snadno odhalit, jaké poměry v českých zemích zrovna panovaly.

Lišila se například akcentace náboženství: zatímco v roce 1622 se na pražské medicíně pod vedením jezuitů přísahalo na neposkvrněné početí, osvícenství tuto pasáž nahradilo královským majestátem a boží pomoci se dovolávalo teprve zcela na závěr.

V zahraničí je skládání slavnostních slibů ještě různorodější, ani zde však už z původní verze mnoho nezbývá. Přesto najdeme lékařské fakulty, které si dodnes některé stěžejní body starověkého textu zachovaly.

Z dotazníku vyplňovaného v roce 1993 na více než stovce amerických a kanadských lékařských fakultách vyplynulo, že 14 % jich ve shodě s Hippokratovými zásadami zakazuje eutanazii a 8 % potraty. Ukázalo se také, že na každé desáté fakultě dosud přísahají jménem starověkých předků. Zato třeba ve Francii bývá běžné, že medikové sepisují a odříkávají slib vlastní. 

Pro společné blaho

Řada moderních přísah vznikla teprve v průběhu 20. století. Ve Spojených státech se například hojně používá text sepsaný v roce 1964 tehdejším děkanem lékařské fakulty Tufts University Louisem Lasagnou, který klade důraz zejména na pojetí člověka jakožto lidské bytosti, nikoliv „medicínského případu“. Zkušenost z nacistického provádění pokusů na lidech vedla po druhé světové válce ke vzniku „aktualizovaných“ slibů a prohlášení, které poprvé v historii akcentovaly vedle samotné léčby také etiku výzkumu.

Jedním z bezprostředních důsledků norimberského procesu (vedeného proti hlavním představitelům nacistického Německa) byl vznik tzv. Norimberského kodexu, prvního mezinárodního dokumentu tohoto druhu. Stanovuje například to, že pokusy prováděné na lidech musejí být vždy podmíněny souhlasem dané osoby a musí být jasně stanoven účel, směřující k dosažení vyššího společenského blaha. Uvedené principy pak v roce 1964 ještě rozšířila Helsinská deklarace, která rozdělila pokusy na léčebné (jejichž součástí je experimentální snaha o vyléčení pokusné osoby) a neléčebné.

Ve spleti paragrafů

Už jen z toho, že tradice slavnostního odříkávání Hippokratova slibu se leckde přestala dodržovat, je zřejmé, že jeho dodržování je dnes spíše symbolickou záležitostí, odvíjející se od svědomí každého budoucího lékaře. Jediné, čím se ve své práci musejí řídit, jsou platné zákony – což ovšem samo o sobě není vůbec nic jednoduchého.

Na každé lékařské fakultě dnes sice studenti povinně absolvují přinejmenším jeden semestr základů zdravotnické legislativy, ovšem k jejímu úplnému zdolání by patrně nestačilo ani celých šest let. Současná česká sbírka zákonů eviduje 1 498 zákonů, které se nějakým způsobem vztahují ke zdravotnictví. 

Sexuální život chobotnic patří k nejbizarnějším v živočišné říši a nová studie ukazuje, že je ještě zvláštnější, než jsme si mysleli. Samec totiž k páření nepoužívá klasický pohlavní orgán. Místo toho má speciálně upravené rameno zvané hektokotylus, které slouží k přenosu spermií.

Toto rameno samec zasouvá do plášťové dutiny samice – prostoru za očima, kde se nacházejí její orgány včetně těch rozmnožovacích – a tam musí najít správné místo pro uložení spermatu. Háček je v tom, že samec nevidí, co dělá. Jak tedy ví, kam má mířit?

Rameno, které „cítí“ hormony

Odpověď leží přímo v samotném rameni. Vědci zjistili, že hektokotylus dokáže detekovat pohlavní hormony samice. Přísavky na chapadlech chobotnic jsou vybaveny chemoreceptory, které umožňují kombinovat dotyk a „chuť“ – tedy chemické vnímání okolí. Ačkoliv samci běžně toto specializované rameno nepoužívají k lovu ani průzkumu, je plné těchto receptorů stejně jako ostatní chapadla.

Nový výzkum ukazuje, že právě tyto receptory hrají klíčovou roli při páření: umožňují samci „nahmatat“ správné místo na základě chemických signálů.

Chemická navigace

Aby vědci pochopili, jak celý proces funguje, sledovali páření chobotnic v laboratorních podmínkách. Kvůli jejich potenciální agresivitě oddělili samce a samici přepážkou s malými otvory. Překvapivě to páření vůbec nebránilo – samec jednoduše prostrčil rameno skrz otvor a pokračoval v reprodukčním aktu.

Experiment opakovali s několika páry, a to i v naprosté tmě. Výsledek byl vždy stejný: chobotnice se dokázaly úspěšně spářit bez jakýchkoli vizuálních podnětů. To naznačuje, že zrak – přestože je u chobotnic jinak velmi důležitý – není pro reprodukci klíčový.

Vědci předpokládali, že samice musí produkovat chemický signál, který samce navádí. A skutečně objevili, že vejcovod samice vytváří enzymy vedoucí k produkci hormonu progesteronu.

Právě tento hormon funguje jako „maják“. Když vědci nabídli samcům různé chemické látky, byli jednoznačně přitahováni k progesteronu. Dokonce i oddělená (amputovaná) ramena reagovala stejně – což ukazuje, že schopnost detekce je lokalizovaná přímo v chapadle, nikoli řízená centrálně mozkem.

U většiny živočichů jsou orgány pro detekci hormonů a pro přenos spermatu oddělené. U chobotnic však hektokotylus plní obě funkce zároveň. To je mimořádně efektivní strategie: samec nejen najde správné místo, ale zároveň má jistotu, že spermie uloží přesně tam, kde mají největší šanci na úspěch.

Vůně jako evoluční klíč

Tento mechanismus může mít i širší evoluční důsledky. Různé druhy chobotnic mohou produkovat odlišné chemické „podpisy“ a samčí receptory mohou být naladěny pouze na konkrétní kombinace hormonů. Takový systém by mohl pomáhat udržovat druhové bariéry – a dokonce přispívat ke vzniku nových druhů.

Evoluce zjevně nemusí měnit jen geny samotné, ale i to, jak organismy vnímají jeden druhého. A změna vnímání může zásadně ovlivňovat rozmnožování – a tím i vývoj života jako takového.

Antimikrobiální rezistence patří mezi největší zdravotní hrozby současnosti – každoročně si vyžádají přibližně 1,1 až 1,4 milionu lidských životů. Podle současných znalostí, je hlavním motorem tohoto problému nadměrné používání antibiotik. Nový výzkum ale ukazuje, že zdrojem rezistencí mohou být i běžně používané herbicidy, zejména glyfosát.

Podle studie vedené Danielou Centrónovou z Buenos Aires mohou některé bakterie získávat odolnost nejen vůči antibiotikům, ale i vůči vysokým koncentracím herbicidů.

Experiment v deltě Paraná

Vědci analyzovali celkem 102 bakteriálních kmenů z různých prostředí. Největší část tvořily vzorky odebrané v letech 2018 a 2020 v chráněné oblasti delty řeky Paraná v Argentině. Přestože se přímo v této rezervaci herbicidy nepoužívají, okolní zemědělská krajina je glyfosátem intenzivně ošetřována.

Každý kmen byl testován na odolnost vůči 16 běžným antibiotikům, ale také vůči čistému glyfosátu a komerčním herbicidům na jeho bázi. Pro srovnání vědci zahrnuli i bakterie z nemocnic a ze zemědělských provozů.

Výsledky byly znepokojivé: nemocniční bakterie vykazovaly vysokou odolnost nejen vůči antibiotikům, ale také vůči glyfosátu. Celkem 74 % těchto kmenů bylo rezistentních vůči karbapenemům, tedy širokospektrým antibiotikům běžně používaným jako léčba poslední instance. To naznačuje, že pokud se tyto mikroorganismy dostanou z nemocnic do prostředí – například prostřednictvím nedostatečně čištěné odpadní vody – mohou v zemědělské půdě dál prosperovat a šířit se.

Rezistence napříč prostředími

Zvlášť zajímavé bylo, že bakterie z přírodní rezervace – tedy z prostředí bez přímého kontaktu s herbicidy – rovněž vykazovaly určitou míru odolnosti vůči glyfosátu. To naznačuje, že rezistence se může šířit i nepřímo, například vodními toky nebo migrací mikroorganismů.

Některé rody bakterií, například Enterobacter, zvládaly extrémně vysoké koncentrace glyfosátu. Naopak jiné, jako Bacillus, byly mnohem citlivější. Přesto se ukázalo, že schopnost odolávat herbicidům i antibiotikům se často vyskytuje společně – a to i u bakterií známých z nemocničních infekcí.

Bakteriální „rodokmen“

Když vědci sestavili evoluční „rodokmen“ všech zkoumaných bakterií, zjistili, že ty nejodolnější si jsou často geneticky blízké – bez ohledu na to, zda pocházejí z nemocnice, farmy nebo přírodní oblasti. To naznačuje, že rezistence není izolovaný jev, ale že se šíří napříč různými prostředími.

Podle autorů studie fungují nemocnice a zemědělská půda jako propojené „ekologické niky“. V nemocnicích podporují vznik rezistentních bakterií antibiotika, zatímco v půdě může podobný efekt vyvolávat glyfosát. Výměnu mezi těmito prostředími pak zajišťuje například koloběh vody.

„Naše výsledky ukazují, že herbicidy, tedy látky, které jsou na rozdíl od antibiotik stále ve velkém množství aplikovány v krajině, mohou představovat nečekaný problém,“ vysvětluje Centrónová. „Zdá se, že by mohly nezamýšleným způsobem podporovat šíření rezistencí vůči antibiotikům u mikroorganismů v půdě.“

Kontroverzní herbicid

Glyfosát (v prodeji pod obchodním názvem Roundup) je již delší dobu předmětem debat. Je známé, že může negativně ovlivňovat hmyz, zejména opylovače, a Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny jej označila za pravděpodobně karcinogenní. Některé evropské země proto omezily jeho používání, alespoň v určitých kontextech. Nová studie přidává další rozměr této diskuse: možnou roli herbicidů při šíření antibiotické rezistence.

Autoři studie doporučují, aby se při schvalování pesticidů testoval i jejich potenciál podporovat vznik antibiotické rezistence. Zároveň navrhují, aby na obalech těchto látek byla upozornění na možná rizika šíření rezistentních genů.

Výzkum Daniely Centrónové tak naznačuje, že boj proti „superbakteriím“ nebude možné vyhrát pouze regulací antibiotik. Klíčovou roli může hrát i to, jakým způsobem hospodaříme s krajinou – a jaké chemikálie do ní uvolňujeme.

Průzkum povrchů jiných planet je dnes pomalý a opatrný proces. Například na Marsu musí vědci počítat se zpožděním komunikace mezi Zemí a vozítky, které může trvat čtyři až 22 minut. K tomu se přidávají omezení v přenosu dat. Každý krok mise se proto pečlivě plánuje dopředu.

Samotná vozítka jsou navržena tak, aby šetřila energii a minimalizovala rizika, což znamená, že se pohybují pomalu a překonávají jen omezené vzdálenosti – často jen stovky metrů denně. Výsledkem je, že vědci zkoumají jen malý zlomek okolního terénu a získávají relativně omezený geologický přehled.

Robotičtí psi na Marsu

Tým vedený Gabrielou Ligezou z Evropské kosmické agentury přišel s jiným řešením: nasadit poloautonomního robota, který dokáže pracovat samostatně a zkoumat více cílů postupně bez neustálého dohledu člověka. Místo toho, aby vědci detailně řídili každý pohyb robota a analyzovali jediný kámen, může stroj sám vyhledat několik zajímavých míst, přiblížit se k nim a provést měření.

Nejde přitom jen o návrh koncepce. Ligezová a její kolegové se pustili do praktických testů. Jejich výsledky v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Frontiers in Space Technologies.

Tým Ligezové testoval technologii průzkumného robopsa ve speciální laboratoři Marslabor, která na Univerzitě v Basileji simuluje podmínky rudé planety. Při testech použili robotický systém ANYmal, vyvinutý v laboratořích Spolkové vysoké technické školy v Curychu. Robopes byl vybavený dvěma nástroji, terénní mikroskopem MICRO a terénním Ramanovým spektrometrem.

Experimenty potvrdily, že poloautonomně řízený robopes by pracoval na Marsu asi dvakrát rychleji než zařízení pod kontrolou operátorů na Zemi. Navzdory rychlejšími provozu byl přitom robopes v poloautonomním módu velmi úspěšný při plnění simulovaných vědeckých úkolů. 

Studie Gabriely Ligezové ukazuje, že ne vždy je nutné spoléhat na složité a těžké přístroje. I relativně jednoduché vybavení může přinést cenné poznatky, pokud je součástí inteligentního a autonomního systému. Do budoucna by tak mohly vesmírné agentury nasazovat menší, pohyblivější roboty, kteří rychle zmapují terén a označí slibná místa. Následně by se na ně mohly zaměřit detailnější analýzy.

Budova jihovietnamského národního shromáždění sloužila jako sídlo parlamentu od roku 1955, ale o 20 let později se vrátila ke svému původnímu účelu a začala hostit divadelní představení. Bojovníci na snímku mají vojenské uniformy. Během ofenzivy, která ukončila válku, se Vietnamská lidová armáda v dosud nevídané míře propojila s partyzánským hnutím, jemuž tou dobou dodávala většinu kádrů.

Vítězství revoluce

Hektický poslední dubnový den roku 1975 vyvrcholil v dopoledních hodinách, kdy jihovietnamský prezident Duong Van Minh ohlásil zastavení palby a bezpodmínečnou kapitulaci. Kolem dvanácté hodiny prorazil tank bránu vládního paláce, a když komunisté vešli dovnitř, našli prezidenta i jeho kabinet sedět u oválného stolu. Minh řekl velícímu nepřátelskému důstojníkovi, že tu čekají, aby mohli oficiálně předat vládu.

Severovietnamský plukovník však odvětil: „Otázka předání moci není na pořadu dne. Vaše moc se již rozdrolila. Nemůžete předat něco, co nemáte.“ Později odpoledne pak komunistický velitel ohlásil rádiem rozpuštění dosavadní jihovietnamské vlády i všech jejích podřízených orgánů.

V následujících dnech vojáci a partyzáni odřízli metropoli od okolí a zároveň hlídkovali v jejích ulicích, aby obnovili pořádek. O rok později pak přišlo symbolické přejmenování Saigonu na Ho Či Minovo Město.