Čínští vědci objevili na dně Indického oceánu mimořádné naleziště, které nemá v paleontologii obdoby. Na úseku mořského dna dlouhém přibližně 1 200 kilometrů se nachází více než 450 koster velryb, jejichž stáří pokrývá období dlouhé přes pět milionů let.

Jde o dosud největší známé „velrybí pohřebiště“ – unikátní archiv evoluční historie i fungování hlubokomořských ekosystémů.

Cesta do hlubin oceánu

Nález se soustředí v oblasti známé jako Diamantinská zlomová zóna (Diamantina Fracture Zone), která se táhne západně od jihozápadního cípu Austrálie. Tato geologická struktura vznikla před zhruba 50 miliony let při oddělování Austrálie od Antarktidy a dnes tvoří rozsáhlé údolí na dně Indického oceánu.

Právě sem zamířili na začátku roku 2023 čínští výzkumníci s pilotovanou hlubokomořskou ponorkou. Při průzkumu v hloubce přibližně 7 000 metrů pod hladinou narazili na objekt, který se ukázal být velrybí fosilií. Následovalo více než třicet dalších ponorů, během nichž vědci odhalili ohromující množství velrybích pozůstatků rozesetých po mořském dně.

Ekosystém zrozený z velrybího těla

U pěti relativně mladých koster vědci pozorovali ekosystémy, označované jako „velrybí pády“ (whale falls). Ty vznikají poté, co tělo uhynulé velryby klesne na mořské dno a stane se mimořádně bohatým zdrojem živin pro širokou škálu hlubokomořských organismů.

Takové prostředí prochází několika fázemi. Nejprve se na mršině živí velcí mrchožrouti, později přicházejí specializovaní bezobratlí, a nakonec mikroorganismy schopné rozkládat látky obsažené v kostech. Vědci přitom stále přesně nevědí, jak dlouho mohou tyto ekosystémy přetrvávat – samotný fenomén byl objeven teprve před necelými padesáti lety.

Všechny nalezené velrybí kostry se nacházely v pozdních stadiích rozkladu. Kosti již byly plně obnažené a pokrývaly je husté kolonie mikroorganismů. Výzkumníci zde pozorovali rozmanité obyvatele hlubokého moře, od červů živících se kostní tkání přes korýše a rypohlavce až po medúzy. Vědci se domnívají, že mezi nimi mohou být i dosud nepopsané druhy.

Fosilie, které přežily miliony let

Ještě pozoruhodnější ale byly stovky starších kosterních pozůstatků roztroušených po mořském dně. V těchto případech stačily velrybí kosti fosilizovat dříve, než je dokázali zcela zničit mrchožrouti a mikroorganismy.

Velkou roli sehrály mimořádné podmínky hlubokého oceánu. Sediment se zde ukládá velmi pomalu, takže fosilie nezmizely pod vrstvami usazenin, ale zůstaly po tisíce až miliony let odkryté na povrchu mořského dna.

Pomocí ponorky se vědcům podařilo odebrat 33 vzorků fosilií, které následně datovali. Nejstarší pocházely z období před 5,26 milionu let, zatímco nejmladší byly staré přibližně 120 tisíc let. Takto rozsáhlý časový záběr je podle odborníků mimořádný a umožňuje sledovat dlouhodobé změny v populacích velryb i v hlubokomořských ekosystémech.

Hlubokomořská obdoba slavného naleziště

Paleontolog Nick Pyenson ze Smithsonianova národního přírodovědného muzea přirovnal nové naleziště ke známým asfaltovým jezírkům La Brea v Los Angeles. Ta po statisíce let zachycovala a uchovávala pozůstatky rozmanitých živočichů, čímž vytvořila jedinečný záznam dávných ekosystémů.

Podobně i velrybí pohřebiště v Indickém oceánu představuje jakousi časovou kapsli, která soustřeďuje pozůstatky živočichů z různých geologických období na jednom místě. Podle některých vědců jde teprve o první pohled do fenoménu, který může přinést řadu dalších překvapivých objevů.

Výzkumníci se domnívají, že objevené naleziště nemusí být jediné. Velryby již miliony let migrují po relativně stálých trasách, které lze přirovnat k oceánským „superdálnicím“. Pokud některé z těchto migračních koridorů přetrvávaly po dlouhá geologická období, mohly se podél nich hromadit podobné koncentrace kosterních pozůstatků. Objev tak naznačuje, že hlubiny světových oceánů mohou skrývat další rozsáhlé archivy evoluční historie, které dosud unikaly pozornosti vědců.

Okno do neznámého světa

Nález největšího známého velrybího pohřebiště poskytuje jedinečný pohled na propojení mezi životem velkých mořských savců a hlubokomořskými ekosystémy, které využívají jejich ostatky jako zdroj energie. Zároveň ukazuje, jak málo toho lidstvo stále ví o prostředí nacházejícím se několik kilometrů pod hladinou oceánu.

Právě podobné objevy podle vědců zdůrazňují význam ochrany a důkladnějšího výzkumu hlubokomořských oblastí. Mohou totiž uchovávat nejen fosilie dávno vyhynulých živočichů, ale i dosud neznámé formy života a cenné informace o vývoji života na Zemi během milionů let.

Kaplan britské armády David Railton sloužil roku 1916 na západní frontě. Jednoho srpnového dne narazil na hrob s prostým dřevěným křížem, na němž se skvěl nápis: „An Unknown British Soldier of the Black Watch.“ Hrob neznámého příslušníka pluku Royal Highlanders na duchovního velmi zapůsobil a tento zážitek stál o pár let později u vzniku pietního místa ve Westminsteru.

Slovo dalo slovo

Railton navrhoval pohřbít v místě posledního odpočinku anglických králů a královen také neznámého britského vojáka z francouzského bojiště, který by reprezentoval desetitisíce padlých, kteří položili život za impérium. Tento nápad zazněl už roku 1919 v novinách The Daily Express a podpořila jej také řada veteránských spolků. Vláda se k němu ale postavila odmítavě s argumentem, že v ten samý rok byl na památku všem padlým vztyčen národní pomník v centru Londýna. 

Když se nesetkal s pozitivní reakcí u úřadů, Railton se obrátil na děkana Westminsterského opatství Herberta Ryleho. Ten se pro kaplanův nápad nadchl a nakonec pro něj získal podporu ministerského předsedy Davida Lloyda George a náčelníka generálního štábu polního maršála Henryho Wilsona.

Skrze tuto dvojici se záhy podařilo přesvědčit také členy vlády i zpočátku váhajícího krále Jiřího V. Wilson panovníka přesvědčoval: „Žádná slova nemohou vyjádřit, jak hrdí bychom byli my důstojníci i mužstvo, kdyby byl jeden z našich prostých vojáků pohřben ve Westminsterském opatství.“

Závod s časem

V polovině října 1920 došlo k ustavení komise, která měla na vše dohlédnout a připravit, aby se mohl ceremoniál uskutečnit při příležitosti čtvrtého výročí podepsání příměří. Její členové tak na vše měli jen tři týdny. Vyvstala ale otázka, jak vybrat onoho neznámého vojáka, aby byl skutečně neznámý. Za tímto účelem došlo na různých místech někdejší fronty k exhumaci ostatků čtveřice mužů (některé zdroje hovoří až o šesti), které byly přepraveny do kaple Saint-Pol-sur-Ternoise nedaleko Arrasu. 

Na manipulaci dohlížel reverend George Kendall, jenž nechal připravit čtyři obyčejné rakve zabalené do britské vlajky. Do místnosti s padlými pak 8. listopadu vstoupil brigádní generál Louis Wyatt společně s podplukovníkem Gellem z Úřadu pro registraci hrobů (Directorate of Graves Registration and Enquiries). Nikdo z dvojice nebyl seznámen s totožností ani místem, kde došlo k exhumaci ostatků, načež generál zavřel oči a položil ruku na jednu z rakví.

Dar od krále

Zatímco zbylá trojice v tichosti zamířila jinou cestou, převoz neznámého válečníka do Londýna se „vší parádou“ právě začínal. Následujícího dne odpoledne zamířil do Boulogne v doprovodu generála Kendalla a podél cesty mu vzdávali hold dohodoví vojáci. Když rakev dorazila do cíle, spočinula v knihovně tamního středověkého hradu, kde po celou noc drželi stráž příslušníci francouzského 8. pěšího pluku.

Následujícího rána se ostatky přemístily do rakve k tomu účelu přivezené z Velké Británie. Tvořilo ji dubové dřevo pobité železem, na jejímž víku se skvěl meč ze 16. století, který z královské sbírky daroval Jiří V. Nad zbraň přibyl štít nesoucí nápis „A British Warrior who fell in the Great War 1914–1918 for King and Country“ (Britský válečník, který padl ve Velké válce 1914–1918 za krále a vlast). 

Takto vyzbrojen pokračoval neznámý válečník na své cestě. Do přístavu jej vezlo šestispřeží černých koní, podél cesty se shromáždilo na tisíc místních školáků i stovky francouzských vojáků a truchlivou atmosféru dokreslovalo vyzvánění všech městských zvonů. Na nábřeží jej ve slavnostní uniformě pozdravil maršál Ferdinand Foch a pak už jej osm mužů v britských uniformách vyneslo na torpédoborec Royal Navy Verdun. Válečné plavidlo pojmenované po významném bojišti následně zamířilo s ostatky do vlasti.

Konečně doma

Na moři se k lodi s truchlivým nákladem připojila ještě šestice dalších torpédoborců a společně zamířily k Doveru. Ještě než Verdun přistál u mola, nad pobřežím zahřměla čestná salva z několika děl. Z přístavu putovala rakev i s doprovodem na nádraží, odkud pokračovala na londýnskou Victoria Station, kam souprava dorazila 10. listopadu okolo 20.30.

Ve voze stojícím na nástupišti číslo osm pak neznámý válečník strávil noc, přičemž tuto událost připomíná pamětní cedule a dochoval se také patřičně zrekonstruovaný a udržovaný vagon, který na poslední cestě doprovázel také další britské hrdiny (zdravotní sestru Edith Cavellovou či námořního kapitána Charlese Fryatta).

Následující den vše vyvrcholilo státním pohřbem, přičemž pro tuto příležitost bylo zapotřebí obejít hned několik zvyklostí. Ještě nikdy se nestalo, aby se oné pocty dostalo anonymnímu člověku či reprezentantovi určité skupiny lidí.

Ráno 11. listopadu 1920 neznámý válečník opustil vagon a rakev byla přeložena na lafetu děla taženou šesti černými koňmi. Podél trasy k Westminsterskému opatství se shromáždily davy lidí, kteří v tichosti přihlíželi smutnému procesí – až u Hyde Parku ticho narušily další salvy z děl. Ve Whitehallu se pak průvod zastavil a přihlížel slavnostnímu odhalení pomníku obětem první světové války (The Cenotaph) za přítomnosti krále Jiřího V. Poté se za lafetu zařadil panovník, členové královské rodiny a ministři vlády a pokračovalo se až k Westminsteru.

Poslední spočinutí

Před opatstvím čekalo další velké shromáždění přihlížejících, jak vojáci sňali rakev a špalírem 100 držitelů Viktoriina kříže ji zanesli do útrob katedrály. Tam už čekaly desítky čestných hostů, největší pozornost však budila skupina asi stovky žen. Jednalo se o vdovy, které na bojištích první světové války přišly o manžely i syny. 

Po bohoslužbě byly ostatky uloženy v západním konci chrámové lodi do hlíny, kterou tam pro tento účel přivezli ze všech významných bojišť konfliktu. Za přítomnosti čestné stráže pak kolem hrobu defilovaly desítky tisíc lidí, aby se poklonily neznámému válečníkovi. Na závěr byl hrob překryt černou mramorovou deskou nesoucí nápis zkomponovaný děkanem Rylem. Mosaz z písmen pocházela z roztavených nábojnic. 

Oficiální část ceremoniálu skončila, přesto ještě v následujících dnech přicházely na místo tisíce lidí a obcházely jediný náhrobek, na nějž se v katedrále nesmí šlapat. Velká Británie tak symbolicky pochovala svého „neznámého vojína“, přičemž podobný ceremoniál ve stejný den proběhl také ve Francii a v následujících letech i v jiných zemích. 

Pohřbeni u cesty?

V průběhu let se vyrojila řada spekulací, že britské úřady údajně znaly skutečnou totožnost neznámého válečníka. Vojenským představitelům se je dařilo uspokojivě vyvracet, přičemž jako hlavní argument sloužila také metoda výběru ostatků, k níž došlo 8. listopadu v kapli francouzského městečka Saint-Pol-sur-Ternoise. Skutečná totožnost těla uloženého ve Westminsteru ale nezůstává po více než sto letech jedinou neznámou.

Otazník také visí nad osudem pozůstatků trojice mužů, kteří vybráni nebyli. Armáda trvala na tom, že musí být pohřbeny na neznámém místě, aby si nezískaly pověst těch, kteří „se mohli stát neznámým válečníkem“.

Některé prameny hovoří o tom, že je později uložili na místním hřbitově, ale k tomu nedošlo, protože místní by si všimli tří hrobů a spojili by si je s procesem výběru v kapli. Jejich pohřbení dostal za úkol tým pozdějšího generálmajora Cecila Smitha, jenž popsal, jak je zakopali u cesty mezi městy Albert a Bapaume. Britové předpokládali, že těla budou později nalezena a následně anonymně a pietně uložena na některém válečném hřbitově, přičemž si je nikdo s událostmi v Saint-Pol-sur-Ternoise nespojí. Smith také uvedl, že při pozdější kontrole záznamů se ujistil, že k tomu skutečně došlo. 

Hromadění cholesterolu a dalších látek ve stěnách tepen, známé jako ateroskleróza, je dnes bohužel běžným jevem u řady lidí. Může vést ke vzniku aterosklerotických usazenin, které zužují tepny a omezují průtok krve, nebo k prasklině ve stěně tepny, jež může spustit tvorbu krevní sraženiny a vyústit v infarkt.

Přestože medicína zaznamenala významný pokrok v léčbě srdečních onemocnění, zůstávají ve Spojených státech nejčastější příčinou úmrtí, a to navzdory skutečnosti, že zhruba 80 procentům případů lze předcházet. Existují vědecky podložené způsoby, jak toto riziko snížit. Jako kardiolog svým pacientům doporučuji následující.

1. Kombinujte vytrvalostní a silový pohyb

Pravidelná fyzická aktivita patří k nejúčinnějším prostředkům prevence aterosklerózy a podpory zdravého stárnutí. Fyzická aktivita snižuje zánět v organismu.

Vědecké výzkumy ukazují, že důležité jsou jak aerobní aktivity, tak i silový trénink. Pouze jeden ze čtyř Američanů ale splňuje obě doporučení Americké kardiologické asociace: 150 minut aerobního cvičení týdně alespoň střední intenzity, například chůze, jízdy na kole po rovině, tance nebo zahradničení, a přibližně hodina týdně strávená silovým tréninkem.

Blahodárný účinek pohybu se projevuje již při relativně nízké úrovni aktivity, například kolem 2 500 kroků denně (vykonaných v rámci souvislé fyzické aktivity, nikoli přerušovaně). Obecně platí, že přínos roste úměrně s vyšší mírou aktivity.

Dříve se předpokládalo, že pohyb soustředěný pouze na víkendy není ideální, novější výzkumy ale ukazují, že i takový režim přináší významné zdravotní přínosy.

2. Vsaďte na stravu, která tlumí záněty

Převážně rostlinná strava s vysokým obsahem vlákniny a bohatá na zeleninu, ovoce a celozrnné produkty, jakou představuje například středomořská dieta, má podle rozsáhlých observačních i randomizovaných studií významný vliv na snižování zánětu v celém těle a zlepšování kardiovaskulárních výsledků.

Součástí stravy potlačující zánět jsou také potraviny bohaté na omega-3 mastné kyseliny, například losos. Naopak červené maso a ultrazpracované potraviny působí prozánětlivě, a proto by jejich konzumace měla být omezená.

Příjem bílkovin vyšší než 1,4 gramu na kilogram tělesné hmotnosti denně – tedy přibližně 95 gramů pro člověka vážícího 68 kilogramů – byl v experimentálních modelech rovněž spojován s podporou zánětu a rozvojem aterosklerózy. Týká se to zejména živočišných bílkovin a role leucinu, esenciální aminokyseliny, kterou lze získat pouze ze stravy.

3. Omezte nadbytečný tělesný tuk

Nadváha a obezita jsou spojeny s nadbytkem bílé tukové tkáně. Tento typ tkáně může zvyšovat riziko srdečních onemocnění, protože obsahuje tukové buňky zvané adipocyty, které uvolňují látky přispívající k zánětu.

Ve studiích jsme pozorovali, že léky ze skupiny agonistů receptoru GLP-1 mohou spolu s úbytkem hmotnosti snižovat zánět a významně redukovat výskyt infarktů a mozkových příhod u vysoce rizikových pacientů léčených pro obezitu. Nižší podíl tělesného tuku rovněž pomáhá chránit před fibrilací síní, nejčastější poruchou srdečního rytmu.

4. Poznejte rizika metabolického syndromu a prediabetu

S obezitou částečně souvisí problém inzulinové rezistence a metabolického syndromu. Tímto syndromem trpí dva ze tří lidí s obezitou. Je definován přítomností alespoň tří z pěti znaků: zvýšená hladina glukózy nalačno, zvýšené triglyceridy nalačno, vysoký krevní tlak, nízká hladina HDL cholesterolu a centrální obezita (obvod pasu přes 102 cm u mužů a přes 89 cm u žen).

Metabolický syndrom se však vyskytuje i u velkého počtu lidí bez obezity – přibližně u 50 milionů Američanů. Často se překrývá s prediabetem.
Prediabetes je definován hodnotou hemoglobinu A1c (ukazatele množství glukózy navázané na červené krvinky) mezi 5,7 a 6,4 procenta nebo hladinou glukózy nalačno mezi 100 a 125 miligramy na decilitr.

Metabolický syndrom i prediabetes zvyšují riziko srdečních onemocnění a lze jim předcházet – nebo jejich dopady zmírnit – pomocí redukce hmotnosti, cvičení a optimální stravy.

S postupným zaváděním tabletových forem léků ze skupiny GLP-1 (například Ozempic, Wegovy nebo Mounjaro) a očekávaným poklesem jejich ceny by tyto přípravky mohly pomoci snižovat riziko u lidí s metabolickým syndromem a prediabetem. U pacientů s diabetem 2. typu zůstává klíčová co nejlepší kontrola hladiny glukózy a důsledné dodržování zdravého životního stylu.

5. Udržujte krevní tlak ve zdravém rozmezí

Hypertenze je významným rizikovým faktorem srdečních onemocnění a s přibývajícím věkem je mimořádně častá. Optimální krevní tlak je 120/80 mm Hg nebo nižší. S věkem však často dochází ke zvýšení systolického tlaku přibližně na 130 mm Hg v důsledku tuhnutí tepen. Přestože je tento stav běžný, stále je považován za zvýšený krevní tlak.

V ideálním případě by si měl každý pravidelně měřit krevní tlak domácím přístrojem, aby měl jistotu, že se u něj hypertenze nerozvinula. Mírně zvýšené hodnoty se obvykle zlepší po změně životního stylu, výraznější zvýšení však zpravidla vyžaduje léčbu.

6. Poznejte své genetické predispozice

Dnes již máme možnost určit genetické riziko ischemické choroby srdeční pomocí takzvaného polygenního rizikového skóre získaného z genetického čipu.

Pojem „polygenní“ odkazuje na stovky variant DNA v genomu, které souvisejí s rizikem srdečních onemocnění. To se výrazně liší od rodinné anamnézy, protože každý z nás je výsledkem kombinace genomu matky a otce a konkrétní spojení jednotlivých variant DNA se může mezi lidmi značně lišit.

To znamená, že můžete mít vysoké nebo nízké riziko srdečního onemocnění, které neodpovídá rodinnému vzorci. Lidé s vysokým polygenním rizikovým skóre mají největší prospěch z léků snižujících cholesterol, například statinů.

Genetické riziko lze dnes odhadnout pomocí takzvaného polygenního rizikového skóre, které nabízejí některé specializované genetické testy. Toto vyšetření však obvykle nebývá hrazeno zdravotním pojištěním.

Nedoporučuji vyšetření kalciového skóre koronárních tepen pomocí výpočetní tomografie (CT). Tento test je nadužíván a často vyvolává u pacientů s vysokým skóre, ale bez příznaků či skutečného rizika, značnou úzkost.

Pokud máte příznaky naznačující ischemickou chorobu srdeční, například nepříjemné pocity na hrudi při námaze, může být užitečná CT koronarografie, která zobrazuje koronární tepny. Poskytuje mnohem více informací než samotné kalciové skóre.

7. Hlídejte si hladinu cholesterolu a krevních tuků

Hlavní lipidovou poruchou vyžadující pozornost je zvýšená hladina LDL cholesterolu. U lidí se zvýšeným rizikem srdečních onemocnění by měla být rozhodně řešena.

Změny životního stylu mohou pomoci, výrazně zvýšené hodnoty však obvykle vyžadují léky, jako jsou statiny, ezetimib, kyselina bempedoová nebo injekční přípravky, například evolokumab (Repatha), alirokumab (Praluent) či inklisiran (Leqvio). Čím vyšší je riziko, tím intenzivnější snížení LDL cholesterolu lze zvažovat.

Je třeba poznamenat, že užívání silných statinů, jako jsou rosuvastatin nebo atorvastatin, zejména ve vysokých dávkách, je spojováno se vznikem poruch glukózové tolerance a zvýšeným rizikem diabetu 2. typu. Nejde o častý nežádoucí účinek, ale zaslouží si pozornost, protože bývá často přehlížen.

Nízká hladina HDL cholesterolu často reaguje na redukci hmotnosti a pravidelné cvičení. Dříve se předpokládalo, že vysoká hladina HDL představuje „dobrý cholesterol“, novější studie ale naznačují, že tomu tak nemusí být a velmi vysoké hodnoty mohou být naopak spojeny se zvýšeným rizikem. Pro komplexní posouzení rizika na základě krevních lipidů je důležité alespoň jednou podstoupit vyšetření apolipoproteinu B (apoB), neboť zhruba 20 % lidí má normální LDL, ale zvýšený apoB.

Stejně jako nízký HDL mohou i vysoké triglyceridy nalačno signalizovat inzulinovou rezistenci v rámci metabolického syndromu a často reagují na změny životního stylu.

Alespoň jednou by měla být vyšetřena také hladina lipoproteinu Lp(a), protože jeho zvýšené hodnoty představují rizikový faktor. Dobrou zprávou je, že vědci jsou blízko vývoji léků, které jej dokážou snižovat. Hned pět různých přípravků se již nachází v pozdních fázích klinického testování.

8. Vyhýbejte se znečištění a mikroplastům

V posledních letech jsme se dozvěděli mnoho o výrazně prozánětlivých účincích znečištěného ovzduší, mikroplastů a takzvaných věčných chemikálií. Všechny byly spojeny se zvýšeným rizikem srdečních onemocnění.

V jedné studii byly mikroplasty nebo nanoplasty nalezeny ve stěně tepny přibližně u 60 procent z více než 300 sledovaných osob. Výzkumníci zaznamenali silnou zánětlivou reakci v okolí těchto částic a čtyř- až pětinásobně vyšší riziko infarktu nebo mozkové příhody během tříletého sledování.

Přestože účinné omezení těchto toxických látek vyžaduje změny v regulacích a ochraně životního prostředí, individuální riziko lze snížit sledováním kvality ovzduší a vody, používáním filtračních a čisticích zařízení, omezením používání plastových lahví a nádob na potraviny a větší obezřetností při používání plastů obecně.

9. Nekuřte

V dnešní době by již mělo být všeobecně známo, že kouření cigaret je silným rizikovým faktorem ischemické choroby srdeční a mé doporučení proto zní jednoduše: Nekuřte.

10. Dopřejte si kvalitní spánek

Ačkoli zdravý spánek obvykle spojujeme především s funkcí mozku a kognitivními schopnostmi, existují důkazy, že pravidelnost a kvalita spánku souvisejí s nižším rizikem srdečních onemocnění.

Pravidelnost znamená co nejvíce dodržovat stálý režim. Její přínos může souviset s tím, že lidské tělo preferuje zachování cirkadiánního rytmu. Kvalitu spánku – tedy menší počet probuzení a maximální podíl hlubokého spánku – lze sledovat pomocí chytrých hodinek, fitness náramků, prstenů nebo senzorů umístěných v matraci.

Poměrně častá a často nerozpoznaná je také spánková apnoe, při níž se během spánku opakovaně zastavuje a znovu obnovuje dýchání. Pokud tedy máte potíže se spánkem nebo hlasitě chrápete, poraďte se s lékařem o možnosti vyloučení této poruchy.

Vyšetření spánkové apnoe může zahrnovat sledování dostatečného okysličení krve během spánku. To lze provést v rámci spánkové studie nebo doma pomocí chytrých prstenů či hodinek vybavených senzory pro měření saturace kyslíku a algoritmy sledujícími pohyby těla, které dokážou zachytit poruchy dýchání.

V souvislosti se změnou klimatu jsou na řadě míst světa častější lesní požáry. Oheň ničí majetky a kouř z těchto požárů představuje stále větší hrozbu pro veřejné zdraví. Miliony lidí jsou vystaveny toxickým částicím, které mohou putovat do vzdálenost tisíců kilometrů a zasáhnout rozsáhlé oblasti.

Studie Ivána Higuery-Mendiety a Marshalla Burkea ze Stanfordovy univerzity, publikovaná v prestižním vědeckém časopise Science, ukazuje, že vystavení obyvatel toxickým zplodinám lesních požárů lze paradoxně snížit pomocí každoročního řízeného vypalování oblastí náchylných k požárům.

Záměrné vypalování lesů ohrožených požárem

Higuera-Mendieta a Burke v rámci svého výzkumu spočítali, že každoroční záměrné vypalování kalifornských jehličnatých lesů na ploše 202 000 hektarů by během deseti let mohlo zmenšit rozsah zdraví velmi nebezpečného znečištění způsobené kouřem z lesních požárů přibližně o 10 procent.

Uvedená rozloha přitom představuje zhruba čtyřnásobek rozlohy, která je dnes tímto způsobem, tedy záměrným vypalováním, ošetřována ve všech kalifornských přírodních oblastech.

Badatelé uvádějí, že řízené požáry, jak by se dalo očekávat, nejprve znečištění kouřem o něco zvýší, ale již kolem čtvrtého roku přinesou celkový pokles znečištění ovzduší lesními požáry.

Vědci na tento paradox lesních požárů upozorňují již řadu let. Důkladné potlačování požárů v zalesněných oblastech sice krátkodobě omezuje škody i množství kouře, zároveň ale vede ke hromadění suchého dřeva, křovin, travin a mladých stromků. Společně s globálním oteplováním, které vysušuje vegetaci a prodlužuje požární sezónu, to je recept na katastrofální požáry s masivním znečištěním.

Podle vědců je součástí řešení problémů s ničivými požáry návrat prospěšného ohně do krajiny. Jde o záměrné zakládání a řízení požárů na vytipovaných místech a za pečlivě zvolených meteorologických podmínek, aby se odstranil nahromaděný hořlavý materiál, a přitom došlo k co nejmenšímu znečištění.

Fáze měsíčního úplňku nastává, když se náš souputník nachází přesně na opačné straně Země než Slunce – je v tzv. opozici – a sluneční záření tudíž osvětluje celou jeho přivrácenou polokouli. Z astronomického hlediska je úplněk jen jeden, přesto se některé dočkaly lidového pojmenování: Nastane-li například plný Měsíc v blízkosti tzv. perigea neboli nejbližšího bodu dráhy kolem Země, a jeho disk má tudíž na obloze zdánlivě větší rozměr, mluví se o superúplňku.

Naopak pro apogeum by se potom použil termín mikroúplněk, který však v novinách nenajdeme, neboť zřejmě není dostatečně bombastický… 

Zapomenout nesmíme ani na modrý úplněk, což je druhý úplněk v jednom kalendářním měsíci. Nemá tedy nic společného s uvedenou barvou a nastává v průměru jednou za 2–3 roky. Jako krvavý se označuje úplněk během úplného zatmění Měsíce, kdy má jeho disk díky lomu světla v zemské atmosféře červený odstín.

Existují rovněž další pojmenování podle ročních období či tradic, vyskytují se ovšem spíš v anglicky mluvících zemích. Harvest Moon alias „sklizňový úplněk“ je ten nejbližší k podzimní rovnodennosti, zatímco Hunter’s Moon čili „lovecký úplněk“ následuje po něm. První úplněk v lednu je potom vlčí, první červnový je jahodový, první v únoru bývá sněžný atd.

Každý rok na začátku léta se v Nizozemsku odehrává pozoruhodná událost, která spojuje statisíce dětí, rodičů, učitelů i dobrovolníků. Jmenuje se Avondvierdaagse – doslova „čtyřdenní večerní pochod“.

Na první pohled jde o jednoduchou akci: děti během jednoho týdne absolvují čtyři večerní vycházky po okolí svého bydliště. Ve skutečnosti však tato tradice představuje mnohem víc než jen několik kilometrů chůze. Je oslavou pohybu, sousedských vztahů, rodinného života a specifického nizozemského přístupu ke komunitě.

Déšť není překážkou

Typický večer Avondvierdaagse dobře ilustruje, jak hluboko je tato tradice zakořeněna v nizozemské společnosti. Ani silný déšť nebo bouřky nedokážou odradit stovky dětí, které se scházejí ve městských parcích a na náměstích, často přijíždějí na kole a vybavené pláštěnkami.

Děti si mohou zvolit kratší nebo delší trasu, nejčastěji pět nebo deset kilometrů. Na trase sbírají potvrzení o absolvování jednotlivých úseků a jejich cílem je dokončit všechny čtyři večerní vycházky. Odměnou jim jsou medaile, květiny, sladkosti, ale hlavně pocit úspěchu.

Trasy vedou parky, obytnými čtvrtěmi i méně známými zákoutími měst a obcí. Organizátoři je každoročně obměňují, aby účastníci poznávali své okolí z nových perspektiv.

Od vojenského výcviku k rodinnému svátku

Jak vysvětluje Inger Leemansová, profesorka kulturní historie na Svobodné univerzitě v Amsterdamu a výzkumnice Královské nizozemské akademie umění a věd, tradice Avondvierdaagse má původ ve vojenském prostředí.

První pochod se uskutečnil roku 1909 v Nijmegenu jako součást vojenského výcviku. Když však vypukla druhá světová válka, začala podobné pochody organizovat různá města pro vojáky. Po válce byli k účasti přizváni také civilisté a čtyřdenní pochody v Nijmegenu se postupně proměnily v mimořádně populární událost, při níž desetitisíce vojáků a obyvatel pochodovaly společně na znamení solidarity.

Tato akce, zaměřená především na dospělé účastníky, je dnes největší pěší událostí na světě. Každoročně se jí účastní 45 000 lidí z více než 80 zemí, kteří absolvují stejné trasy dlouhé 30, 40 nebo 50 kilometrů.

Podle Arna van Gemerta, vedoucího programů a projektů v Královské nizozemské pěší asociaci (KWbN), je Avondvierdaagse jakýmsi „mladším sourozencem“ této akce. Zaměřuje se především na žáky základních škol a jejich rodiče.

Půl milionu na pochodu

Dnes se Avondvierdaagse koná přibližně na sedmi stech místech po celém Nizozemsku a každoročně přiláká kolem půl milionu účastníků. Na organizaci se podílejí desetitisíce dobrovolníků a vedle pěších pochodů existují v některých regionech také čtyřdenní cyklistické nebo plavecké varianty.

„Je zajímavé, že se tento pochod s vojenskými kořeny stal jedním ze symbolů nizozemské národní identity, přestože se Nizozemsko obvykle nepředstavuje jako vojensky orientovaná země,“ říká Leemansová, která se tradice účastnila už během dětství ve vesnici Leende poblíž belgických hranic.

Většina lidí dnes vnímá Avondvierdaagse jako celonárodní událost srovnatelnou například s Dnem krále (Koningsdagem) – státním svátkem oslavujícím narozeniny nizozemského panovníka, který provázejí pouliční slavnosti, bleší trhy a záplava oranžové barvy.

Avondvierdaagse má dokonce i vlastní tradiční pochoutku: polovinu pomeranče ozdobenou bílým bonbonem Wilhelmina, kterou děti během chůze cucají. Mnoho z nich si tuto pochoutku vychutnává přímo na trase.

Pohyb jako dobrodružství

Přestože původní pochody nevznikly za účelem podpory pohybu, dnes představuje Avondvierdaagse způsob, jak motivovat děti k pobytu venku a fyzické aktivitě.

„Je důležité, aby byly děti fyzicky aktivní a od útlého věku rozvíjely své pohybové dovednosti,“ vysvětluje Sanne de Vriesová, profesorka dětské pohybové aktivity v Lékařském centru Leidenské univerzity.

Povzbuzovat děti, aby zvládly celý týden chůze bez ohledu na počasí, a následně je odměnit, může pomoci vytvořit pozitivní vztah k pohybu. Důležitou roli hraje i psychologický aspekt. Když dítě zvládne čtyři večery pochodovat bez ohledu na počasí, získává zkušenost s překonáváním překážek a buduje si odolnost. To, co se na začátku zdá jako náročná výzva, se postupně mění v dosažitelný cíl.

Proč jsou nizozemské děti tak spokojené?

Nizozemské děti bývají dlouhodobě označovány za jedny z nejšťastnějších na světě. Podle mezinárodních srovnání pravidelně obsazují přední příčky v ukazatelích celkové životní pohody i duševního zdraví.

Jedním z důvodů jsou silné sociální vazby. Výzkumy ukazují, že nizozemské děti mají velmi dobré vztahy se svými vrstevníky a často tráví více času s rodinou než děti v mnoha jiných zemích. Mnoho rodičů pracuje na částečný úvazek, což jim umožňuje věnovat dětem více pozornosti.

Současně se těší větší míře samostatnosti. Už v relativně nízkém věku se samy dopravují do školy, nejčastěji na kole, a rodiče jim poskytují větší svobodu při pohybu v okolí bydliště. Právě všechny tyto prvky se během Avondvierdaagse přirozeně propojují.

Když se škola přesune do ulic

Velkou hodnotou celé akce je možnost trávit čas s přáteli mimo školní prostředí. Děti vyrážejí na trasy ve skupinách, často v jednotných školních tričkách, povídají si, hrají hry a společně zdolávají kilometry.

Mnozí účastníci zdůrazňují, že právě společenský rozměr je tím nejdůležitějším. Chůze se stává každoroční událostí, na kterou se těší celé kamarádské skupiny. Vznikají tak vzpomínky a tradice, které se každoročně opakují.

„Je to zábava s kamarády,“ říká desetiletá Robin Astillová, která jde společně s maminkou a kamarádkou.

„Líbí se mi, že se to koná každý rok a zároveň se při tom člověk hýbe,“ dodává třináctiletý Ansel Howard. „Je to něco, co lidé dělají už dlouho, a co si můžete užít s přáteli i rodinou.“

Avondvierdaagse není určena pouze dětem. Rodiče získávají příležitost poznat lépe své okolí a navštívit části města, kam by se běžně nevydali. Stejně důležitý je sociální rozměr. Zatímco během běžného školního dne se rodiče potkávají jen krátce před školou nebo po vyučování, několikahodinové společné pochody vytvářejí prostor pro skutečné rozhovory a navazování vztahů. Mnozí rodiče proto vnímají Avondvierdaagse jako nástroj, který posiluje soudržnost školní i sousedské komunity.

Tradice závislá na dobrovolnících

Úspěch celé akce stojí na obrovském nasazení dobrovolníků. Místní obyvatelé pomáhají s organizací, firmy poskytují občerstvení, květiny nebo materiální podporu a národní pěší asociace koordinuje jednotlivé akce a zajišťuje medaile.

Právě dobrovolnický charakter je jednou z největších předností tradice, ale současně představuje její slabinu. Některé pochody musely být v posledních letech zrušeny kvůli nedostatku lidí ochotných věnovat organizaci několik večerů po sobě.

Objevují se také otázky týkající se přístupnosti akce pro osoby se zdravotním postižením nebo pro různé kulturní a sociální skupiny. Zejména ve velkých městech nemusí složení účastníků vždy odpovídat rozmanitosti místní populace.

Navzdory těmto výzvám přežívá Avondvierdaagse už po desetiletí. Podle organizátorů je důvod jednoduchý: nabízí zdravý, nenáročný a zcela „offline“ způsob, jak spojovat lidi.

Nizozemci pro tento pocit používají těžko přeložitelné slovo gezelligheid. Označuje směs útulnosti, pospolitosti, přátelské atmosféry a radosti ze společně stráveného času. Nejde jen o příjemné prostředí, ale o pocit, že člověk někam patří.

Právě gezelligheid je patrný v cíli posledního pochodu, kde děti s medailemi tančí, rodiče fotografují své potomky, prarodiče čekají na své vnuky a dobrovolníci rozdávají květiny. Nezáleží na tom, zda svítí slunce nebo se schyluje k dešti. Důležité je společné sdílení radosti z dosaženého cíle.

Nejstarší skleněné korálky se objevily ve starověké Mezopotámii ve druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l., tedy přibližně před 4 500 až 4 000 lety. Postupně se k nim přidávaly další a další výrobky ze skla včetně skleněných nádob. Výroba skleněných předmětů ale byla velmi náročná a zdlouhavá, takže si sklo mohli dovolit jen ti nejbohatší.

Jak uvádí Thomas Derrick z australské Macquarieho univerzity v Sydney na platformě The Conversation, zásadní změnu přinesl vynález foukaného skla, k němuž došlo ke konci 1. století př. n. l. v oblasti Levanty (na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Jordánska). Tento postup zkrátil dobu výroby skleněných nádob a mnoha dalších výrobků na minuty.

Sklo za lidové ceny

Nejstarší důkazy pocházejí z oblasti dnešního Jeruzaléma. Podle archeologických nálezů tam skláři experimentovali se zahříváním konců skleněných trubic a jejich opětovným zpracováním. Podle některých badatelů šlo o pokusy s recyklací skla. Pak ale někdo do takové trubice foukl a navždy změnil výrobu i využití skla. Skláři i jejich výrobky se brzy rozšířili po celém římském světě.

Skleněné nádoby se často prodávaly a sloužily také jako dar i za hranice římské říše. Dostaly se až do severního Skotska, Skandinávie, Sahary nebo dokonce do Číny. Foukané sklo se zároveň stalo dostupným pro velkou část společnosti. Řecký historik Strabón uvádí, že krátce po objevu foukání skla bylo možné v Římě koupit skleněný pohár už za jedinou měděnou minci.

Skleněné nádoby umožnily zákazníkům kupovat menší množství zboží. Stačilo si přinést nádobu a nechat si ji v obchodě nebo hostinci naplnit. Sklo je také chemicky velmi stálé a neovlivňuje chuť potravin ani nápojů. Díky tomu bylo možné uchovávat obsah nádob delší dobu.

Kromě toho sklo změnilo i způsob, jakým lidé zacházeli s jídlem, pitím i osobní hygienou a zvýšilo také komfort bydlení. Skleněná okna totiž přiváděla do domů a lázní světlo, aniž by dovnitř pronikal venkovní chlad.

Na českém území vzniklo ruchadlo, kostkový cukr nebo třeba kontaktní čočky, ale žádný ze zásadních vynálezů, který by se prosadil i v cizině, nevymyslely ženy. Chceme-li proto odstoupit od výdobytků mužské invence, musíme se přesunout do zahraničního prostředí, zejména pak do Spojených států amerických.

Plísňový sýr od selky

• Marie Harel

Měkký sýr krémovité konzistence vznikl v departementu Orne na jihozápadě Francie ve vesnici Camembert, podle níž ho pojmenovala dcera vynálezkyně. Dle místních legend ho poprvé omylem vyrobila normandská selka Marie la Fontaine Harel (1761–1844), která čerstvý sýr zapomněla ve sklepě, a když ho po několika týdnech objevila, byl obrostlý bílou plísní, ale nezkazil se, naopak vynikal výbornou chutí.

 Historické prameny ovšem tvrdí, že recept na delikatesu původem z Brie svěřil Marii pařížský kněz Charles Jean Bonvoust (1747–1799), kterému poskytla úkryt během jeho útěku před stoupenci Velké francouzské revoluce. Rozdílnost chuti mezi sýry typu brie a camembert nicméně nasvědčuje tomu, že si sýrařka postup přípravy značně upravila.

Pila na kolovratu

• Sarah Tabitha Babbitt

Dcera kováře Sarah Babbitt (1779–1853) žila od narození až do smrti v americkém státě Massachusetts. Ve vesnici Harvard, kde se vyučila tkadlenou, měla velký význam těžba a zpracování dřeva, takže dívka od mládí mohla pozorovat, jak se zhotovují klády. Tyto rané zážitky ji dost možná přivedly k vynálezu okružní pily, dnes známé jako cirkulárka.

Sarah si všimla, že při práci s dvoumužnou pilou je nutné učinit zbytečný pohyb zpět, aby se nástroj dostal do původní polohy, ze které probíhá řezání ve směru dolů. Mnohem praktičtější by přece bylo, kdyby se celý proces zjednodušil tak, aby byly zuby pily neustále v zápřahu. Svou teorii si potvrdila na kolovratu, na němž roztočila malý pilový kotouč.

Vzhledem k tomu, že byla Sarah členkou náboženské sekty šejkrů, která vycházela z kvakerství a prosazovala rovnoprávnost žen, její nápady byly vyslyšeny a místní je začali využívat – kromě cirkulárky údajně vytvořila i stroj na zhotovování zubních protéz a přispěla k výrobě sekaných hřebíků.

Coby stoupenkyně šejkrů si své vynálezy nicméně nenechala patentovat, jelikož tato komunita věřila v neomezené duševní vlastnictví všech, jak zmiňuje publikace Technicky talentované ženy a jejich vynálezy (2023) od Iva Krause. Autorství Sarah se tak nadále přenášelo jen ústně, tím pádem bylo později zpochybňováno i zcizováno. 

První programátorka

• Ada Lovelace

Augusta Ada King, hraběnka z Lovelace (1815–1852), byla dcerou slavného anglického básníka lorda Byrona, její rodiče se však právně rozvedli nedlouho po Adině narození, takže vyrůstala pouze s matkou Annabellou Milbanke Byron a svého otce od té doby nespatřila.

Ada získávala vzdělání od soukromých učitelů a nadchla ji především algebra a geometrie. V pokročilejším studiu jí pomáhal například Augustus De Morgan, první profesor matematiky na londýnské univerzitě.

V roce 1835 se provdala za barona Williama Kinga a o tři roky později se stala hraběnkou z Lovelace. V té době se už nějakou dobu zajímala o analytický stroj anglického vynálezce Charlese Babbage, s nímž se seznámila v roce 1832. O deset let později přeložila článek o tomto vynálezu od italského inženýra Luigiho Federica Menabrea a doplnila ho o četné poznámky.

Její detailní anotace jsou některými historiky považovány za první známý počítačový program neboli algoritmus coby teoretický princip řešení problému. Ačkoliv Babbage svůj diferenční stroj nikdy nedokončil, cenné poznatky matematičky Ady nezůstaly zapomenuty: na konci sedmdesátých let 20. století byl podle ní pojmenován programovací jazyk Ada a dnes je označována za první počítačovou programátorku.

Signál ohněm

• Martha Jane Hunt Coston

Martha Coston (1826–1904) bydlela se svým mužem Benjaminem ve Washingtonu, kde manžel pracoval v pyrotechnické laboratoři námořnictva USA, a poté v Bostonu, kde působil jako ředitel plynárenské společnosti. Tato funkce se mu však stala osudnou. V roce 1848 zemřel v důsledku vystavení se chemickým látkám a Martha se s dětmi přestěhovala do rodné Filadelfie.

Smrt ženu nicméně pronásledovala – zanedlouho zemřeli její tři synové a poté i matka, čímž se Martha ocitla v emocionální i finanční nouzi. Tehdy se rozhodla navázat na Benjaminovu práci v oblasti chemie a pyrotechniky, ačkoliv sama nedisponovala znalostmi těchto oborů. Se systémem noční světlicové signalizace jí proto začali pomáhat odborníci. Trvalo celou dekádu, než dokončila veškeré pokusy.

V roce 1859 si nechala patentovat červené, zelené a bílé pyrotechnické signály a poté, co funkčnost vynálezu prověřilo námořnictvo, si Martha založila firmu Coston Manufacturing Company na velkovýrobu světlic, které neustále vylepšovala. Její produkt využívaly lodě námořnictva i záchranné služby. 

Stroj na mytí nádobí

• Josephine Garis Cochrane

Josephine Cochrane (1839–1913) měla technické myšlení a nápaditost v genech. Jejím otcem byl stavební inženýr John Garis, který se přičinil o budování města Chicaga, a jejím pradědou z matčiny strany byl slavný vynálezce John Fitch, jenž se proslavil provozem první parní lodní dopravy v USA.

V devatenácti letech se Josephine stala manželkou demokrata Williama Appersona Cochrana a jeho politickou kariéru podporovala pořádáním hostin a večírků v jejich rodinném sídle ve státě Illinois.

Vzhledem k nevalným zkušenostem se služebnictvem si brala osobně na starost ruční umývání čínského porcelánu, při kterém jí vyvstala na mysl myšlenka: co kdyby existoval stroj, který by jí práci ulehčil, a přitom by drahocenné šálky či talířky nezničil?

S realizací nápadu jí pomohl mechanik Georg Butters, který v kůlně na zahradě rezidence Cochraneových zprovoznil první model myčky. Ten sestával z kotle nepropouštějícího vodu, v němž byly na horizontálním kole připevněny drátěné stojany různých tvarů pro uchycení nádobí. Z trysek na dně kotle proudila dovnitř horká tlaková mýdlová voda, která umývala špínu otáčením kola. To se nejprve muselo rozpohybovat ručně, až později ho uváděl do chodu motor.

Patent na stroj na mytí nádobí (Dish washing machine) získala Josephine Cochrane 28. prosince 1886, načež začala myčky vyrábět a prodávat v rámci své společnosti Garis-Cochran Manufacturing Company. Prvními kupci zpočátku nedoceňovaného vynálezu se staly velké podniky jako hotely, restaurace a nemocnice. Pro běžné spotřebitele byl stroj velmi drahý, navíc v amerických domácnostech chyběl přívod tlakové teplé vody.

Vpich jednou rukou

• Letitia Mumford Geer

Letitia Mumford Geer (1852–1935) se narodila v New Yorku rok před tím, než byla vynalezena podkožní jehla, která byla schopna pacientovi poskytnout nitrožilní léčbu.

Když se Letitia stala v dospělosti zdravotní sestrou, používal se tento nástroj běžně na injekčních stříkačkách, nicméně ona i přes tuto inovaci viděla stále prostor pro jejich zlepšení.

Na konci 19. století si nechala patentovat jednoruční injekční stříkačku, která se stala revolučním vynálezem, jenž změnil kvalitu zdravotnictví. Pro svou jednoduchost a praktičnost si mohli sami pacienti bez pomoci zdravotníka zavádět léčivo do těžko přístupných míst na těle, a to díky rukojeti ve tvaru háku, zajišťující snadný úchop a ovládání jednou rukou. Pohodlné zařízení podnítilo další výrobu různých injekčních stříkaček.

Významná novinka však přišla až v roce 1956, kdy novozélandský lékárník Colin Albert Murdoch (1929–2008) vymyslel plastovou verzi, kterou bylo možné po jednom použití vyhodit, a tak nemusela být na rozdíl od skleněných a kovových stříkaček dlouze (a ne vždy zcela úspěšně) sterilizována. Tohoto významného pokroku na poli zdravotnictví se už Letitia nedožila, zato měla příležitost pozorovat dopad vlastního vynálezu v lékařství, zemřela totiž až ve věku 83 let. 

Stěrače stírají!

• Mary Anderson

Dokud dopravní prostředky neměly stěrače, byl pro řidiče provoz za deště a sněhu značnou komplikací. Aby dobře viděli, museli se vyklánět z vozu, nebo dokonce vystoupit a čelní okno vyčistit. Svědkyní této nepříjemnosti se stala Mary Anderson (1866–1953), farmářka a pěstitelka vinic.

Když na začátku 20. století projížděla New Yorkem tramvají, zamyslela se nad tím, o kolik jednodušší by bylo zbavovat se srážek na čelním skle zevnitř. 

Svůj nápad představila průmyslovému designérovi v rodné Alabamě a ten zajistil jeho realizaci. První prototyp stěrače fungoval pomocí protivážné páky, kterou řidič ovládal odpružené rameno s gumovou čepelí, odstraňující kapky či sněhové vločky z okna.

V roce 1903 se Mariin vynález vydáním patentu stal prvním zařízením na čištění čelních skel, jak se však ukázalo, předběhl svou dobu a automobilky o něj nejevily zájem. Dopravní prostředky ještě nedosahovaly takové rychlosti, aby stěrače potřebovaly, navíc panoval názor, že by řidiče akorát rozptylovaly. Proto se Mary rozhodla platnost patentu po sedmnácti letech neprodlužovat. Kvůli tomuto kroku jí unikl značný výdělek, protože v roce 1922 výrobce automobilů Cadillac zahrnul stěrače do standardní výbavy svých vozů. 

Jak připravit chutnou kávu

• Melitta Bentz

Je libo V 60, Aeropress, nebo raději Chemex? V evropských kavárnách je často možné si vybrat mezi mnoha způsoby přípravy filtrované kávy. 

Tento luxus bychom si dnes nemohli dopřát bez německé vynálezkyně Melitty Bentz (1873 až 1950), která jako první přišla s nápadem kávový nápoj přelít přes papír.

Melitta byla ženou v domácnosti, která se kromě svého manžela, podnikatele Emila Huga Bentze, starala o dva syny a dceru. V její každodenní rutině nechyběla chvilka se šálkem kávy, kterou jí však kazila hořká chuť a sedlina na dně hrnku. Ačkoliv tehdy už existovaly určité způsoby filtrování kávy, Melitta se rozhodla experimentovat s různými variantami, dokud nedocílí té nejlepší chuti nápoje. Nakonec se jako nejužitečnější materiál osvědčil savý papír ze školního sešitu jejího syna, který položila na mosazný hrnec s propíchnutými otvory. Překapávací filtr si nechala patentovat 8. července 1908 a založila rodinný podnik, který pod názvem Melitta prodává kávu, filtry a kávovary dodnes. 

Přebalování v suchu

• Marion Donovan

Marion O'Brien (1917–1998) se narodila v americkém státě Indiana. V sedmi letech jí zemřela matka, takže ji vychovával otec, který byl shodou okolností vynálezcem v oboru automobilového průmyslu.

Dívka se vydala studovat angličtinu na Rosemont College do Pensylvánie a následně získala zaměstnání v newyorské redakci časopisu Vogue. Brzy nato se provdala za dovozce kůží Jamese Donovana, po svatbě dala v práci výpověď a přestěhovala se do Connecticutu, kde se naplno věnovala výchově dětí.

Podobně jako další matky té doby ji frustrovaly látkové pleny, které ušpinily oděv i povlečení, proto se rozhodla vyrobit na ně vodotěsný obal, který zajistil, že dítě i jeho okolí zůstaly v suchu. Vynález, který nazvala Boater, měl praktické zapínání na patentky a byl vytvořen z látky dovolující pokožce dýchat. Na inovativní pleny obdržela v roce 1951 patent, a ještě v tom roce práva prodala společnosti Keko Corporation za 1 milion dolarů, jak uvádějí oficiální stránky americké organizace Národní síň slávy vynálezců.

Nešlo však o jediný produkt, který jí zajistil slávu. Počtem vydaných patentů patřila mezi nejúspěšnější ženy své éry. Každodenní život Američanům zkvalitnil její kompaktní věšák na až 30 kusů oděvu nebo miska na mýdlo, které odtékalo do umyvadla. Kromě toho v roce 1958 získala magisterský titul na univerzitě Yale v oboru architektura a v roce 1980 si navrhla vlastní dům v Greenwichi. 

Během stovek milionů a miliard let, co se naše planeta pohybuje vesmírem, se v jejím okolí občas odehrávají dramatické události. Není úplně jasné, nakolik ovlivňují pozemský život, ale s jistotou víme, že po sobě zanechávají stopy, které můžeme prozkoumat.

Dominik Koll z Helmholtzova centra v Drážďanech (HZDR) a jeho spolupracovníci prozkoumali materiál ze vzorku, který byl již v roce 1976 vyzvednut ze dna Tichého oceánu z hloubky 4 830 metrů. Jde o feromanganovou krustu, která váží 1,9 kilogramu. Tyto krusty rostou extrémně pomalu – vědci vyvrtali tři jádra o tloušťce pouhých tří centimetrů, která pokrývají období přesahující deset milionů let.

Dávná minulost na dně Pacifiku

Ve vyvrtaném materiálu vědci detekovali několik stovek atomů plutonia-244 (Pu-244), nejdéle existujícího radioaktivního izotopu plutonia s poločasem rozpadu 81 milionů let. Jsou přesvědčeni, že jde o pozůstatky ohromující kosmické exploze, která je zrodila před více než 100 miliony let. Jejich výzkum uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Odhad stáří exploze vychází z absence izotopu curia-247 (Cm-247), jehož poločas rozpadu činí 16 milionů let. Při kosmické explozi tohoto typu vzniká i tento izotop, ale vzhledem k poločasu rozpadu už není přítomnost curia-247 detekovatelná. Pokud by k dotyčné explozi došlo před více než miliardou let, nebylo by v materiálu z mořských hlubin detekovatelné ani plutonium-244.

Jaká exploze to ale vlastně byla? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle badatelů srážka dvou neutronových hvězd, která vyvolala explozi známou jako kilonova. Musela patřit mezi nejzářivější objekty v tehdejší Mléčné dráze. Právě srážky neutronových hvězd a následné kilonovy dnes považujeme za hlavní zdroj nejtěžších chemických prvků ve vesmíru.