Vývoj léčiv proti nádorům tradičně probíhá v několika navzájem oddělených krocích, které zajišťují různé týmy. Chemici nejprve syntetizují nové sloučeniny, biologové je následně testují proti vybraným cílům souvisejícím s nemocí a další vědci pak tráví spoustu času čištěním vzorků a analýzou výsledků.

Nový pokročilý systém z Purdueovy univerzity se snaží tyto dosud oddělené fáze vývoje léků sloučit do jediného pracovního procesu, který může mnohem rychleji identifikovat nejslibnější kandidáty na nová léčiva. Urychluje jednu z nejpomalejších a nejnáročnějších fází vývoje protinádorových léčiv, tedy hledání slibných sloučenin, z nichž by se jednou mohly stát nové léky.

Automatizovaný vývoj léků proti nádorům

Nicolás Morato a jeho kolegové vyvinuli automatizovanou platformu s velmi rychlým zpracováním vzorků, která spojuje chemickou syntézu slibných látek, jejich biologické testování a pokročilou variantou hmotnostní spektrometrie (DESI-MS, Desorption electrospray ionization mass spectrometry), která je vhodná pro tyto účely. Vědcům tato platforma umožňuje vytvářet a vyhodnocovat potenciální kandidáty na léčiva v rámci jediného systému.

Systém s hmotnostní spektrometrií, jehož technologii a využití shrnuje studie uveřejněná v odborném časopise PNAS, představuje výsledek více než desetiletého vývoje na Purdueově univerzitě. Vědci věří, že pomůže urychlit kriticky důležité hledání nových léků a léčebných postupů proti doposud obtížně léčitelným nádorům.

„Objevování nových léků je boj s pravděpodobností a se šťastnou náhodou,“ vysvětluje Morato, „Prohledáváte obrovské množství biologických látek, a ještě více chemických látek ve snaze najít správnou molekulu pro konkrétní použití. Pokud nedokážete sloučeniny dostatečně rychle vytvářet a testovat, je to bitva, kterou nakonec prohrajete.“

Stavba lodi pojmenované po hlavním městě státu Indiana začala v loděnici New York Shipbuilding Co.na břehu řeky Delaware v Camdenu v New Jersey poslední březnový den roku 1930. Námořnictvo loď s kódovým označením CA-35 převzalo 15. listopadu 1932, přičemž posádka jí začala říkat „Indy“.

Vznik a mírová služba

Koncepčně vycházel Indianapolis z jednotek třídy Northampton, měl však oproti nim některá vylepšení. Především netrpěl poddimenzovaným výtlakem do povoleného limitu 10 000 tun, což umožnilo posílit pancéřování až na 83 mm u bočního pásu a 64 mm na palubě. Dělostřeleckou výzbroj tvořily kanony ráže 203 mm ve třech tříhlavňových věžích a 127mm kanony po čtyřech na každém boku. S nízkoletícími letouny se měly vypořádat 12,7mm kulomety a později byly namontovány protiletadlové kanony.

Americké křižníky stavěné ve 30. letech zcela postrádaly torpédovou výzbroj. Vybavení doplňovaly dva katapulty umístěné mezi komíny a čtveřice dvouplošných hydroplánů. Osm kotlů vyrábělo páru pro čtyři sestavy parních turbín Parsons GT s výkonem až 80 000 kW. 

Indianapolis a jeho sesterská loď Portland byly plánovány jako vlajkové, proto měly větší nástavby a bojové můstky i rozlehlejší ubytovací prostory pro štábní personál. Křižníky měly jednu významnou slabinu – nestabilitu. Pro zmírnění kolébání a naklánění tak musely být na bocích instalovány velké stokové kýly.

Jako vlajková loď Průzkumných sil byl Indianapolis velmi aktivním plavidlem a není divu, že v listopadu 1939 měl „najeto“ 215 000 námořních mil (téměř 400 000 km). Na velitelském můstku se mezitím pravidelně střídali kapitáni, mezi nimiž bychom našli i pozdější admirály Henryho K. Hewitta a Thomase C. Kinkaida.

Od Pearl Harboru po Tinian

Ráno 7. prosince 1941, v době japonského útoku na americké loďstvo na Havaji, plnil Indianopolis úkoly mimo Pearl Harbor. Již začátkem roku 1942 se připojil k operačnímu svazu, který provedl útoky proti pozicím Japonců na ostrově Nová Guinea. Křižník poté zamířil do loděnice Mare Island v Kalifornii, kde dostal radiolokátor a nový systém řízení palby.

Následovalo přeložení do oblasti Aleutských ostrovů a účast na ostřelování ostrova Kiska, podpora výsadku na ostrově Amchitka a v únoru 1943 na Attu. Přitom Indianapolis narazil na japonskou loď Akagane Maru, vezoucí zásoby posádce na ostrově. Stačilo několik granátů a nepřátelské plavidlo vyletělo do povětří. 

V srpnu křižník prodělal úpravy nástaveb včetně rekonstrukce velitelského stanoviště. Vyměněn byl zadní stožár, který nyní nesl další radarové antény a málo účinné 28mm protiletadlové kanony nahradily 40mm boforsy. Indianapolis se ve druhé polovině roku 1943 přesunul do Pearl Harboru a poté jako vlajková loď 5. flotily viceadmirála Raymonda A. Spruance podporoval celou sérii výsadkových operací. Jen namátkou několik míst spojených s krvavými boji: Tarawa, Makin, Kwajalein, Tinian… Zúčastnil se také velké námořně letecké bitvy ve Filipínském moři. 

Útok osamoceného letadla

V listopadu 1944 stávajícího kapitána Einara R. Johnsona vystřídal Charles B. McVay. V únoru 1945 tvořil „Indy“ součást svazu, který prováděl údery na japonské ostrovy, a v následujícím měsíci křižník bombardoval obranné pozice nepřítele na Okinawě, ale také pomáhal odrážet prudké nálety. Jeho dělostřelci přitom srazili z oblohy šest japonských letounů.

Zde křižník 31. března 1945 opustilo štěstí. Zhruba 20 km na západ od ostrova se krátce po rozednění náhle z nízkého mraku vynořilo osamocené letadlo Ki-43 Oscar. Předtím se prosmýklo kordonem stíhací ochrany a mířilo k lodi v sebevražedném útoku. Pilota zabila protiletadlová palba nebo ztratil kontrolu nad strojem a ten se zřítil do vody u zádi na levoboku. Předtím ale zavadil křídlem o okraj paluby a stanoviště protiletadlového děla, následkem čehož se uvolnila puma, která zničila záchranný člun, prorazila všechny paluby i opláštění trupu a zpožděný zapalovač ji přivedl k explozi teprve pod kýlem. 

Došlo k částečnému zaplavení dna lodi a poměrně velkým škodám v úsecích, kterými puma prolétla, včetně palivové a olejové nádrže. Otřesy spojené s výbuchem poničily letouny na katapultu a na čas vyřadily i radiolokátory.

Nejhorší ale bylo, že došlo k vytržení lodního šroubu č. 4, a kvůli poškození ložisek musela být odstavena i hřídel č. 3. To způsobilo pokles rychlosti a schopnosti manévrovat. Zahynulo devět členů posádky. Po provizorní opravě loď odeslali do loděnice na západním pobřeží USA. Jediný japonský letoun vyřadil Indianapolis z akce na několik měsíců a v podstatě ho nasměroval ke schůzce s osudem.

Pokud trávíte čas na sociálních sítích, pravděpodobně jste narazili na příspěvky, podle kterých ženy potřebují více spánku než muži. Tato představa může být blízká zejména ženám, které se cítí přetížené a unavené. Jsou však unavené kvůli práci, péči o rodinu a dalším povinnostem – často bez dostatečné podpory – nebo skutečně potřebují více spánku než jejich mužské protějšky?

Ženy skutečně mohou spát o něco déle než muži. V rámci jedné často citované studie ženy uváděly, že v průměru spí o 11 minut déle. Tento rozdíl je však poměrně malý a studie se nezabývala kvalitou spánku, tím, jak se lidé cítili po probuzení, ani příznaky možných poruch spánku, například nadměrnou ospalostí během dne. Nezkoumala ani to, kolik spánku ženy skutečně potřebují.

Nedávná menší studie, která sledovala spánek 32 vysokoškolských studentů pomocí monitorovacích zařízení, zjistila, že ženy navzdory delšímu spánku a jeho srovnatelné kvalitě se častěji než muži cítily ospalé a unavené, a častěji pociťovaly úzkost a stres. Zda je řešením jednoduše spát více, ale není jasné.

Jisté je, že řada lidí si pravidelně nedopřeje doporučených sedm až devět hodin spánku – a následující den to kompenzuje například pomocí kofeinu. Dostatečně dlouhý noční spánek je důležitý a nedávný výzkum naznačuje, že by mohl souviset dokonce i s délkou života.

Existuje také několik drobných rozdílů mezi muži a ženami, které mohou pomoci vysvětlit, proč se někteří lidé necítí odpočatí a plní energie bez ohledu na to, kolik času stráví v posteli. Požádali jsme proto čtyři odborníky na spánek, aby tyto nuance vysvětlili a podělili se o své nejlepší rady pro kvalitní noční odpočinek.

„Sociální jet lag“

Výzkum ukazuje, že lidské cirkadiánní hodiny, které fungují v přibližně čtyřiadvacetihodinovém cyklu a regulují důležité tělesné funkce včetně krevního tlaku a cyklu spánku a bdění, jsou u žen o něco kratší. Svou roli zde zřejmě hrají hormony a tělesná teplota.

V průměru jde jen o několik minut, naznačuje to však, že ženy mívají tendenci chodit spát a vstávat o něco dříve než muži, uvádí Rebecca Robbinsová, výzkumnice zabývající se spánkem z Brigham and Women’s Hospital a odborná asistentka na Harvard Medical School.

Pokud je člověk nucen fungovat podle jiného režimu, než jaký mu diktují jeho biologické hodiny, může se dostavit jev označovaný jako „sociální jet lag“, vysvětluje Andrea Matsumurová, specialistka na spánkovou medicínu a mluvčí Americké akademie spánkové medicíny.

To znamená, že ženy mohou být vystaveny vyššímu riziku dlouhodobého nesouladu mezi svými cirkadiánními hodinami a společenskými povinnostmi spojenými se školou nebo zaměstnáním. Takový nesoulad může vést k únavě, problémům se spánkem a obtížnějšímu rannímu vstávání.

Proč mají ženy se spánkem více problémů

Studie opakovaně ukazují, že ženy trpí nespavostí – tedy problémy s usínáním nebo častým nočním probouzením – o 40 až 60 procent častěji než muži. Podle údajů amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí má například asi 17 procent žen potíže s usínáním oproti 12 procentům mužů a 21 procent žen má problémy s nepřerušovaným spánkem oproti 15 procentům mužů.

Důvodů může být více, včetně větší zátěže spojené s péčí o druhé a dalšími povinnostmi. Riziko nespavosti však zvyšují také chronická bolest a poruchy nálady, například úzkost a deprese, které jsou rovněž u žen častější. Výzkumy navíc ukazují, že ženy častěji trpí „syndromem neklidných nohou“, tedy stavem vyvolávajícím neodolatelné nutkání pohybovat nohama během odpočinku.

Spánková apnoe, porucha, při níž během nočního dýchání dochází ke zúžení nebo uzavření dýchacích cest a dočasnému omezení či zastavení proudění vzduchu, se obvykle vyskytuje častěji u mužů než u žen. To však platí jen do menopauzy, kdy se výskyt mezi oběma pohlavími vyrovnává, uvádí Natalie Solomonová, psycholožka specializující se na behaviorální spánkovou medicínu a klinická docentka na Stanford University School of Medicine.

Zatímco muži se spánkovou apnoe často chrápou, lapají po dechu nebo se během spánku dusí, ženy mohou pociťovat méně specifické příznaky, jako jsou denní únava, ospalost nebo deprese. Ženská apnoe tak může být hůře rozpoznatelná a ženy se v menší míře obracejí pro pomoc u odborníků.

Matsumurová, která se specializuje na spánek žen a zdraví ve středním věku, uvádí, že rozdíly ve spánku se často zvýrazňují během významných hormonálních změn. Těhotenství a období po porodu představují pravděpodobně nejdramatičtější etapy problémů se spánkem. Také hormonální výkyvy během perimenopauzy (přechodného období předcházejícího menopauze) a menopauzy často vyvolávají návaly horka a noční pocení, které mohou spánek narušovat.

Ženský organismus snáší hůře spánkový deficit

Výzkum podle Solomonové ukazuje, že ženy snášejí nedostatek spánku hůře než muži. Pokud se jim dlouhodobě nedostává tolik spánku, kolik jejich organismus potřebuje, pociťují jeho následky výrazněji.

Ve studiích využívajících elektroencefalografii (EEG) k analýze mozkových vln lidí trpících nedostatkem spánku vykazovaly ženy během následného zotavovacího spánku vyšší aktivitu pomalých vln, která slouží jako ukazatel intenzity spánku. To naznačuje, že když ženy dohánějí nedostatek spánku, tráví více času v hlubokých fázích spánku než muži, uvádí Solomonová.

Ženy také častěji uvádějí horší kvalitu spánku než muži. Výzkumy ukazují, že jsou proto náchylnější nejen k únavě a vyčerpání, ale také ke zhoršené náladě a horšímu fungování během dne.

Nedostatečný nebo nekvalitní spánek může podle Robbinsové způsobovat mentální otupělost, snížený kognitivní výkon, a dokonce i oslabení imunitního systému. „Dobrou zprávou je, že pokud jde o spánek, i malé změny mohou výrazně přispět ke zlepšení jeho délky i kvality.“

Jak zlepšit kvalitu spánku

Dobrým ukazatelem toho, zda spíte dostatečně, je všímat si nejen toho, jak se cítíte ráno po probuzení, ale především odpoledne. Právě tehdy cirkadiánní rytmus přirozeně způsobuje pokles bdělosti související se změnami tělesné teploty. „Pokud si můžete říct: ‚Odpoledne se cítím dobře,‘ je to velmi dobré znamení, že se blížíte svým biologickým potřebám spánku,“ připomíná Robbinsová.

Pokud tomu tak není, existují nefarmakologické způsoby, jak si zajistit dostatek spánku. Wendy Troxelová, klinická psycholožka specializující se na spánek a vedoucí behaviorální a sociální vědkyně ve výzkumné organizaci Rand, ale upozorňuje, že problémy se spánkem, které se objevují většinu nocí v týdnu, přetrvávají několik měsíců nebo ovlivňují fungování během dne, by měl posoudit zdravotnický odborník.

Doporučení odborníků

• Omezte alkohol a kofein během odpoledne a večer. Přestože alkohol může pomoci rychleji usnout, po odeznění jeho účinků může nastat opačný efekt, který vede k předčasnému probouzení a obtížnému opětovnému usnutí.
• Vytvořte si uklidňující večerní rituál. Přibližně 30 až 60 minut před spaním relaxujte, ideálně bez mobilu, televize a dalších obrazovek. Dopřejte si teplou koupel, vypijte bylinný čaj, pište si deník, poslouchejte hudbu nebo si čtěte. Pravidelný rituál dává mozku signál, že nastal čas ke spánku.
• Dodržujte čas uléhání i o víkendech. Nastavte si v telefonu nebo hodinkách připomínku, že je čas jít spát, protože posouvání doby usínání může narušit spánkový režim. Stejně důležité je udržovat i pravidelný čas probouzení.
• Proměňte ložnici v místo určené k odpočinku. Udržujte ji chladnou, tmavou a tichou. Pokud je to možné, investujte do kvalitní matrace a ložního prádla.
• Pokud trpíte chronickou únavou, posouvejte dobu spánku postupně. Choďte spát každý den o 15 minut dříve, dokud se nezačnete během dne cítit odpočatí. Protože cirkadiánní hodiny nejsou uzpůsobeny k prudkým změnám ze dne na den, příliš rychlé posunutí času uléhání může vést spíše k převalování v posteli než ke spánku. „Jednou z nejčastějších chyb je, že si lidé lehají do postele o několik hodin dříve, než je jejich obvyklý čas usínání,“ připomíná Robbinsová.

Troxelová zdůrazňuje, že i když jsou potíže se spánkem velmi rozšířené, není důvod je považovat za nevyhnutelnou součást života.

„Mnoho žen slýchá, že jejich problémy jsou jen v jejich hlavě, nebo si zvykne brát špatný spánek jako něco normálního. Ve skutečnosti tomu tak není,“ říká. „Občasná probdělá noc není nic neobvyklého, ale dlouhodobé potíže mohou signalizovat zdravotní problém, pro který existuje účinná léčba.“

John Fitzgerald Kennedy, nenasytný sukničkář, se váhavě rozhodl k ženitbě v roce 1953. Do té doby se plně spokojoval s pozicí „veselého svobodného mládence“, jak politika nazval list Saturday Evening Post, který se po Washingtonu prohání ve „svém velkém kabrioletu prostovlasý a se staženou střechou“ a má na výběr z těch nejkrásnějších žen ve městě a okolí. Ženil se jednak kvůli politické kariéře, od ledna 1953 byl senátorem, jednak se do dvaadvacetileté Jacqueline Bouvierové, příslušnice nejvyšší smetánky, zamiloval. 

Ideální žena

Jacqueline, familiárně Jackie, se narodila v New Yorku jako nejstarší dcera do rodiny bohatého makléře z Wall Streetu Johna V. Bouviera III. Vystudovala elitní vyšší dívčí školu Vassar College, cestovala po Evropě a v roce 1951 získala bakalářský titul z francouzské literatury na Univerzitě George Washingtona. Poté pracovala v deníku Washington Times-Herald jako úspěšná fotoreportérka a ještě téhož roku 1951 se na večeři u přítele seznámila s Johnem. 

Byla o dvanáct let mladší a působila od začátku jako ideál manželky pro Kennedyho – krásná, inteligentní, zdrženlivá, okouzlující a z prominentní katolické rodiny. Oba měli komplikované vztahy s rodiči, kteří si nerozuměli, protože otcové byli záletníci, a tak v ní John viděl spřízněnou duši. Jackie ho prostě zajímala, což se o mnoha jiných ženách říct nedalo. 

Brali se na panství Jacquelinina nevlastního otce v Newportu ve státě Rhode Island 12. září 1953. Obřad působil jako sraz celebrit a tisk svatbu označil za společenskou událost roku. „Konečně přesně vím, co je extáze,“ telegrafoval Jack rodičům během svatební cesty z mexického Acapulca. „Jackii mám navždy zapsanou v srdci. Děkuji, mami a tati, že jsem jí hoden.“ 

Romantické intro netrvalo dlouho a manželství brzy provázelo trvalé napětí v důsledku prezidentova enormního pracovního vytížení, a hlavně jeho promiskuity. 

Druhá strana mince

O Kennedyho nevázaných sexuálních eskapádách koluje spousta historek, z nichž některé jsou nepochybně dílem fantazie, jiné zcela jistě pravdivé. „Máme jen patnáct minut,“ řekl studentce v hotelovém pokoji, když mu dopřáli při volební kampani v roce 1960 jednoho dne krátkou pauzu. Všechny ty nevěry Jackie manželovi trpěla. Mnohokrát musela zažít veřejné ponížení, když zůstala trčet na večírcích poté, co se Jack vytratil.

Ani co se týče dětí, nebyl prezidentský pár ušetřen mnoha bolestí. Arabella Kennedy zemřela při narození v roce 1956. V listopadu 1957 se jim narodila zdravá dcera Caroline, ale další dítě Jackie potratila. Na jaře 1960 se snažila Johnovi pomáhat s kampaní během prezidentských primárek v Západní Virginii. Byla ovšem v druhém měsíci těhotenství, a protože jí hrozil další potrat, zbytku kampaně se víceméně neúčastnila.

V listopadu 1960, po velmi těžkém porodu, přišel na svět John F. Kennedy junior. Patrick Kennedy, dvoudenní chlapec, který se narodil o pět týdnů předčasně, zemřel v srpnu 1963 na syndrom dechové tísně. Tato tragická událost manžele stmelila a stala se rovněž jedním z důležitých impulzů pro výzkum a prevenci náhlých úmrtí novorozenců.

Královna módy

Bolesti hlavy a deprese se Jackie, stejně jako John, snažila zahnat amfetaminy od doktora Jacobse. Osamělost v Bílém domě řešila až bezuzdným utrácením a nemalé částky vydávala též na přestavby rodinných sídel. Její výlohy mohly překračovat manželův roční plat, který činil 100 000 dolarů. Polovina částky padla na šaty a oficiální reprezentační fond na její zálibu v haute couture zdaleka nestačil. 

Roli první dámy plnila sice s nechutí, ale na zahraničních cestách svou úlohu sehrávala skvěle. Kennedy ji s sebou například prozíravě vzal na svou první oficiální návštěvu Francie. Prezident de Gaulle i tamní tisk ocenili její půvab v šatech z bílého hedvábí z dílny salonu Givenchy a pasovali ji na módní královnu Paříže.

Jenomže Jackie chtěla být především matka a manželka, ne státní úředník. Nenáviděla zbytečné papírování a hned po prezidentově inauguraci mu sdělila, že nehodlá chodit na všechny oficiální obědy, čaje a setkání, což Kennedymu hodně vadilo. Rodinný život v Bílém domě byl tudíž v mnoha ohledech krásným přeludem, kterým média uspokojovala potřebu masového publika po romantickém uctívání.

Jedním z nejrozšířenějších přesvědčení spojených se stárnutím je, že starší lidé postupně ztrácejí schopnost vybavovat si detaily ze svého života. Desítky let výzkumu autobiografické paměti skutečně naznačovaly, že starší lidé při popisování minulých událostí uvádějí méně podrobností než ti mladší. Nové studie amerických vědců ale naznačují, že tento závěr může být ovlivněn samotným způsobem měření.

Dosavadní výzkumy většinou probíhaly v laboratořích, kde experimentátoři žádali účastníky, aby podrobně popsali konkrétní vzpomínky. Starší lidé v těchto testech zpravidla uváděli méně detailů než mladší účastníci. Ještě výraznější rozdíly byly pozorovány u lidí s demencí, což vedlo k přesvědčení, že jde o typický projev kognitivního stárnutí.

Psycholog Matthew Grilli z Arizonské univerzity se však rozhodl ověřit, zda stejné výsledky platí i mimo laboratorní prostředí.

Vzpomínky z běžného života

V první studii si 24 respondentů ve věku 18–28 let a 50 starších účastníků (61–81 let) nainstalovalo do telefonu aplikaci, která po dobu deseti dnů náhodně pořizovala krátké zvukové záznamy jejich každodenních rozhovorů. Vědci následně vyhledávali situace, kdy lidé spontánně vyprávěli o svých minulých zážitcích. Kromě toho účastníci absolvovali i tradiční laboratorní rozhovory.

Výsledek byl překvapivý: v běžných konverzacích se starší lidé od mladších prakticky nelišili v množství detailů, které si dokázali vybavit. Rozdíl, který se pravidelně objevoval v laboratoři, v každodenním životě zmizel.

Podobný závěr přinesl i další výzkum zahrnující více než 1 900 lidí ve věku od 18 do 89 let. Mobilní aplikace se účastníků během dne opakovaně ptala na jejich aktuální či nedávné myšlenky. Starší lidé své vzpomínky popisovali stejně konkrétně, a často dokonce živěji než jejich mladší kolegové.

Vědci zatím přesně nevědí, proč se rozdíly objevují hlavně v laboratorních podmínkách. Podle neurovědkyně Jessiky Andrews-Hannové může být laboratoř pro starší lidi méně komfortním prostředím než pro mladší respondenty, kteří se podobných studií účastní častěji.

Roli může hrát také generační rozdíl. Starší lidé mohou cítit potřebu nejprve vysvětlit širší souvislosti a kontext, což pak vytváří dojem, že uvádějí méně konkrétních detailů.

Stárnutí paměť ovlivňuje, ale možná jinak, než se zdá

Autoři zdůrazňují, že nové výsledky neznamenají, že paměť ve stáří zůstává beze změn. Potíže s vybavováním detailů patří mezi běžné projevy stárnutí. Výzkum ale naznačuje, že tradiční laboratorní testy mohou schopnosti starších lidí podceňovat.

Otevřenou otázkou také zůstává, nakolik byly vybavené vzpomínky přesné. Podle vědců ale může být způsob, jakým lidé své vzpomínky spontánně prožívají a sdílejí v každodenním životě, důležitějším ukazatelem kognitivního zdraví než samotná přesnost jednotlivých detailů.

Nové studie tak naznačují, že chceme-li porozumět tomu, jak se paměť s věkem mění, nestačí sledovat lidi pouze v laboratoři. Neméně důležité je zkoumat, jak vzpomínky fungují v přirozeném prostředí každodenního života.

Na rozdíl od auta nelze loď zastavit okamžitě pouhým sešlápnutím brzdy. Když během plavby na obří výletní lodi někdo spadne do moře, musí plavidlo nejprve zpomalit a zastavit, posádka připraví záchranný člun, spustí ho na hladinu a teprve poté může začít pátrání po člověku ve vodě. Každý z těchto kroků stojí drahocenný čas, kterého má trosečník obvykle kritický nedostatek.

Statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné: podle údajů organizace Cruise Lines International Association zemřelo v letech 2009 až 2019 navzdory moderním záchranným technologiím více než 70 % lidí, kteří spadli přes palubu.

Přesto nejde o problém omezený pouze na výletní lodě. S pádem člověka přes palubu se mohou potýkat také tankery, kontejnerové lodě, trajekty, výzkumná plavidla, vojenské lodě nebo velké rybářské lodě. U některých z nich může být situace dokonce složitější než u výletních lodí, protože mají menší posádku, horší výhled na hladinu nebo se pohybují v náročnějších podmínkách.

Autonomní záchranář

Odborníci Technické univerzity v Dánsku (DTU), které vede doktorand Dimosthenis Angelis, vyvíjejí palubní autonomní dron, který by mohl zachraňovat lidi spadlé přes palubu bez přímé asistence posádky. Dron již dnes dokáže odstartovat z pohybující se lodi, prohledávat pravděpodobnou oblast, kam mohl člověk unášený proudy doplout, využívat palubní kamery a inteligentní algoritmy a lokalizovat osobu ve vodě. V budoucnu by tento záchranný dron rovněž měl zachraňovanému shodit nafukovací záchrannou vestu vybavenou GPS vysílačem.

Jakmile dojde k pádu člověka přes palubu a někdo si toho všimne, měl by záchranný dron vzlétnout do akce okamžitě, tedy dlouho předtím, než se podaří spustit na vodu záchranný člun.

Současný prototyp dronu váží asi 25 kilogramů, má průměr 2,4 metru a unese až 20 kilogramů nákladu. Ve vzduchu vydrží přibližně 30 minut a dokáže prohledat oblast o rozloze až jednoho kilometru čtverečního. Má k dispozici tři typy kamer: klasickou RGB kameru, infračervenou kameru a termokameru. Díky tomu může využívat běžné obrazové snímání, vidět za špatných světelných podmínek a zároveň detekovat tělesné teplo osoby ve vodě.

Dosavadní testy naznačují, že by záchranný dron mohl výrazně zvýšit šanci člověka ve vodě na přežití. Podle DTU by dron dokázal nalézt více než 80 % osob v nouzi. Systém byl testován na souši, a také v průlivu Kattegat, kde vyhledával humanoidní figurínu vybavenou vyhřívanou vestou. Získaná data slouží k dalšímu vylepšování systému a ověřování účinnosti pátrání.

Pozůstatky supernov jsou rozpínající se trosky masivních hvězd, které na konci svého života explodovaly jako supernovy. Tato mračna obohacují okolní vesmír těžšími prvky, jako je železo, kyslík či křemík, které jsou nezbytné pro vznik planet a případně také pro vznik a rozvoj života, jak jej známe na Zemi.

Pro astronomy jsou pozůstatky supernov z řady důvodů velmi zajímavými objekty k pozorování. Zhenlin Zhuová z Kalifornské univerzity v Los Angeles s týmem kolegů zřejmě objevila pozůstatek supernovy v datech vesmírné rentgenové observatoře Chandra. Nachází se na pozoruhodném místě, nedaleko supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy, ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných let od Země.

Exotický pozůstatek supernovy

Pokud se potvrdí, že jde skutečně pozůstatek supernovy, půjde o jeden z nejtěsněji umístěných takových objektů, jaké byly kdy objeveny v blízkosti supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy. Jde o velice exotické prostředí plné masivních hvězd, magnetických polí a hustých mračen plynu, která obíhají velkou rychlostí kolem centra Galaxie.

zdroj videa: NASA, CC BY-SA 4.0

Vědci vystopovali „chuchvalec“ rentgenového záření, který by mohl odpovídat pozůstatku supernovy. Jak uvádí studie, uveřejněná odborným časopisem Astrophysical Journal, jde o mračno, které se rozpíná rychlostí přibližně 3,2 milionu kilometrů za hodinu a jeho stáří je nejméně 1 700 let.

Existuje i alternativní vysvětlení útvaru pozorovaného v rentgenové části spektra. Horký plyn by mohl pocházet ze skupiny velmi hmotných hvězd nacházejících se v této oblasti. Autoři studie však tuto možnost považují za nepravděpodobnou, protože rentgenové záření pozorovaného objektu je více než desetkrát intenzivnější, než jaké pozorujeme u známých hvězdokup obsahujících jasné a hmotné hvězdy.

Kosmologické modely předpokládají, že se při Velkém třesku vytvořilo stejné množství hmoty i antihmoty. Pokud se tak ovšem skutečně stalo, proč po následné anihilaci malé množství látky zůstalo, místo aby všechny částice a antičástice zanikly a zanechaly po sobě pouze záření?

Pokud by veškerá hmota a antihmota při anihilaci zanikla, začal by vůbec vesmír existovat?

Možná by existoval, ale určitě ne v podobě, v jaké ho známe dnes. Šlo by o prostor vyplněný pouze zářením, pravděpodobně velmi plochý čili nezakřivený, homogenní a chladný. Příroda má ráda symetrii, ale právě v důsledku jejího narušení nezanikla v rané fázi existence kosmu všechna vytvořená hmota a antihmota. Představte si, jak velké asi muselo být její původní množství, když dnes na nebi vidíme jen malý zbyteček, který po anihilaci zůstal…

Když hmota potká antihmotu

Hmotu pozorujeme všude kolem sebe. Jaké konkrétní částice ji tvoří?

V prvním přiblížení je hmota skutečně vše, co vidíme okolo. Utvářejí ji atomy, které se skládají z jádra a z elektronového obalu. Jádro pak tvoří protony a neutrony. Při současném stavu poznání považujeme elektron za dále nedělitelný, jde tedy o elementární částici.

Naopak protony a neutrony sestávají z elementárních částic zvaných kvarky, které však za normálních podmínek nemohou existovat samostatně. Pohromadě drží díky jiným částicím zvaným gluony – z anglického glue čili lepidlo – a proto nemůžeme pozorovat jeden jediný samotný kvark. Na velkých urychlovačích lze kvarky na krátký okamžik uvolnit, načež chvíli „plavou“ v jakési kvark-gluonové polévce, ale samostatně existující kvark se ještě nalézt nepodařilo.

Jak by se dala definovat antihmota?

Jde o „zrcadlový“ protějšek běžné hmoty. Skládá se z antičástic, které mají opačné vlastnosti než částice hmoty: Například pozitron má kladný náboj, zatímco elektron záporný. I kvarky mají své antičástice neboli antikvarky a z nich můžeme „složit“ třeba antiproton.

Co se stane, pokud se setká částice a antičástice, tedy hmota s antihmotou?

Při setkání hmoty a antihmoty dochází k takzvané anihilaci, kdy obě zaniknou a uvolní energii, nejčastěji ve formě dvou a více fotonů. Pokud je dostupná energie vyšší, mohou vzniknout i jiné hmotné částice. Zde se krásně uplatní Einsteinův slavný vztah E = mc². Z deseti kilogramů uhlí a deseti kilogramů „antiuhlí“ bychom anihilací získali energii pro celý svět na jeden den – čistě teoreticky (úsměv).

Velký třesk v laboratoři?

Vaši kolegové z experimentu LHCb v organizaci CERN oznámili první pozorování rozdílného chování baryonové hmoty a antihmoty. Co nového jste se dozvěděli?

Na tento okamžik jsme čekali celých šedesát let. Tak dlouho už totiž víme, že se popsaným způsobem chovají jiné částice, takzvané mezony. A baryony jsou pro nás možná ještě důležitější, protože mezi ně patří i všudypřítomné protony coby základní stavební kameny naší hmoty.

Mohl byste nám experiment LHCb víc přiblížit?

LHCb je jedním z detektorů na urychlovači částic LHC v CERNu a umožňuje zkoumat právě rozdíly mezi hmotou a antihmotou. Jde o velké a složité zařízení, které dokáže měřit rozpady – nebo lépe „přeměny“ – částic hmoty a antihmoty. I malé odchylky v jejich chování mohou přispět k vysvětlení, proč ve vesmíru převažuje právě hmota.

V LHC se vědci snaží vytvořit mimo jiné podmínky shodné s těmi, které zřejmě panovaly okamžik po Velkém třesku. Jak uvedené experimenty probíhají?

Tyto experimenty a získaná data umožňují fyzikům studovat zmíněnou kvark-gluonovou „polévku“, správně nazývanou kvark-gluonové plazma, která nejspíš po Velkém třesku existovala. Za obrovských hustot a teplot se kvarky a gluony pohybovaly volně, což je pro fyziky ohromně zajímavý stav.

Nyní jej dokážeme vytvořit při srážkách urychlených jader olova a jiných těžkých prvků. Hmota při nich dosáhne zhruba třistatisíckrát vyšší teploty, než jaká panuje ve středu Slunce, ale samozřejmě v takovém stavu vydrží jen velmi krátce.

Ve které části urychlovače LHC vědci podmínky po Velkém třesku zkoumají?

Na LHC máme experiment ALICE postavený přímo proto, aby tento stav dokázal zkoumat. Ostatní experimenty LHC to neumějí tak dobře, i když k výzkumu rovněž přispívají. Mimochodem, někdy se popularizátoři vědy uchylují k popisu, že děláme „Velký třesk v laboratoři“, což je pochopitelně nesmysl. Jde opravdu jen o podmínky těsně po Velkém třesku.

Anihilace v praxi

Hovořil jste o důležitém objevu na experimentu LHCb. Co přesně uvedený objev přinesl?

Zásadním způsobem rozšiřuje naše chápání rozdílů mezi hmotou a antihmotou a otevírá vědcům nové cesty k pochopení, proč při vzniku vesmíru převládla právě hmota. Zmiňovaný vědecký výsledek byl nedávno s velkou slávou představen na konferenci Rencontres de Moriond v Itálii. Díky podobným objevům se daří postupně odhalovat historii antihmoty.

A ta se začala psát jak a kdy?

V roce 1928 přišel Paul Dirac s rovnicí, která měla pro energii částice dvě řešení – kladné a záporné. Dirac to interpretoval tak, že pro každou částici existuje antičástice. Roku 1931 publikoval článek, v němž přímo předpověděl existenci pozitronu neboli antielektronu.

Carl Anderson pak nezávisle na jeho teorii studoval kosmické záření pomocí mlžné komory s magnetickým polem. V roce 1932 zachytil fotografii stopy částice, která měla stejnou hmotnost jako elektron, ale v magnetickém poli se její dráha zakřivila na opačnou stranu – měla tedy opačný náboj. Ostatní vědci zpočátku nebrali Diraca s Andersonem moc vážně, ale o rok později jejich výsledky potvrdili britský fyzik a nositel Nobelovy cena za fyziku Patrick Maynard Stuart Blackett a Ital Giuseppe Occhialini. Dirac získal Nobelovu cenu ještě téhož roku, Anderson o tři roky později…

K výsledkům uvedeného výzkumu patří mimo jiné aplikace v lékařství při pozitronové emisní tomografii…

Ano, pozitronová emisní tomografie neboli PET byla poprvé použita v roce 1976, ale běžně se začala uplatňovat až od devadesátých let, tedy šest dekád po objevu pozitronu. Jedná se o zobrazovací metodu v nukleární medicíně: Její princip spočívá v určení místa vzniku fotonů gama, k němuž v těle dochází, když navzájem anihilují pozitrony uvolněné podanou radioaktivní látkou a elektrony.

Mohl byste nám princip pozitronové emisní tomografie ještě víc přiblížit?

Ze zákonů zachování energie a hybnosti plyne, že při anihilaci vzniknou dva fotony, které letí přesně opačnými směry. Výjimečně jich může vzniknout víc, ale tyto případy se při metodě PET ignorují.

Oba fotony mohou zachytit takzvané koincidenční detektory a tím je dáno, že místo anihilace leží na přímce mezi nimi. Poslední souřadnice – poloha na této přímce – se určí z případného drobného rozdílu v časech příletu. Počítač pak vytvoří trojrozměrnou rekonstrukci aktivity zmíněné radioaktivní látky v těle.

PET tedy nezobrazuje ani tak anatomickou strukturu, jako spíš ochotu konkrétní tkáně vychytávat příslušné radiofarmakum. V dnešní době se metoda kombinuje s výpočetní tomografií či magnetickou rezonancí, kvůli přesnější anatomické lokalizaci metabolických změn.

Proč kosmos nezanikl?

Ve výzkumu chování hmoty a antihmoty figuruje velmi důležitý pojem, a sice CP-symetrie. Co se pod ním skrývá?

CP-symetrie znamená, že by měly fyzikální zákony platit stejně pro částice v našem světě i pro antičástice v zrcadlovém vesmíru. Ten samozřejmě nemáme, ale můžeme tady na Zemi studovat zrcadlové procesy. Narušení CP-symetrie pak znamená, že realita netvoří dokonalé zrcadlo: Některé procesy například probíhají častěji u hmoty než u antihmoty.

Co vědcům narušení této symetrie naznačuje?

Narušení CP-symetrie tvoří jednu z nutných podmínek pro převahu hmoty nad antihmotou v našem vesmíru. Její narušení je dobře prozkoumané pro částice zvané mezony, pro které se jej povedlo pozorovat již před šedesáti lety, ale až nyní se ho podařilo změřit pro baryony – tedy pro částice podobné našim protonům. Aktuální teorie sice narušení CP-symetrie zahrnují, ale bohužel s příliš malou hodnotou na to, aby vysvětlila dominanci hmoty ve vesmíru.

Co v daném kontextu znamená zmiňovaný nejnovější objev na experimentu LHCb?

Otevírá cestu k lepšímu pochopení, proč po Velkém třesku nezanikla veškerá hmota anihilací s antihmotou. A v důsledku může v budoucnu přispět k zásadním změnám v našem chápání vesmíru i k praktickým inovacím. Jde o další, a to důležitý kousek skládačky pro teoretické i experimentální studie povahy narušení CP-symetrie, které nám mohou ukázat, kde za hranicemi takzvaného standardního modelu hledat novou fyziku.

Vesmír je úžasné místo

Zabýváte se interakcí částic a antičástic a nahlížíte do zajímavé vědecké oblasti, která by mohla pomoct objasnit vznik vesmíru. Zajímal jste se o fyziku a kosmos od malička?

O vědu a techniku jsem se zajímal od dětství, a to jednak díky svým rodičům, ale také kvůli seriálu MacGyver. Velmi se mi jako malému líbilo – a vlastně se mi to stále líbí – jak uměl vyřešit každý problém, protože chápal, jak věci fungují. A v jednom díle dokonce potvrdili, že studoval fyziku!

Jak váš zájem o fyziku pokračoval? Patřila k vašim oblíbeným předmětům na střední škole?

Na osmiletém všeobecném gymnáziu mě velice bavila a zároveň mi tak nějak sama od sebe šla, takže další cesta byla jasná. Určitě jsem měl i štěstí na učitele a na vysokou školu jsem nastoupil dobře připravený. Teprve tam jsem ovšem opravdu pochopil, o čem to je, a vybral jsem si fyziku částic. Mou hlavní motivaci tvoří po celou dobu určitě touha po poznání a tu mají snad všichni vědci základního výzkumu stejnou.

Co pro vás osobně znamená vesmír?

Jde o úžasné místo, kde jsou možné i „nemožné“ věci. Napadne mě to vždycky, když vidím udivené výrazy svých dětí nebo obecně laiků, kterým vysvětluju, co všechno je podle současných teorií možné, či dokonce velmi pravděpodobné. Rád vědu popularizuju a vesmír nabízí plno skvělých příkladů. Zůstávám nohama na zemi, ale s oblibou se dívám na noční oblohu, protože je prostě fascinující – a pak se chvíli toulám vesmírem, jak ho „znám“ z povídek a románů Arthura C. Clarka.

Hledáme lepší teorii

Co byste si přál při výzkumu na poli hmoty a antihmoty zjistit?

Můžeme začít třeba tím, že velmi dobře změříme proces, který má symetrii zachovávat – a ono ejhle, nebude to pravda, což nás povede zas někam dál. Tak nějak intuitivně věřím, že vesmír funguje podle krásných a jednoduchých zákonů a že je chyba jen v naší omezenosti, že to nevidíme.

Když to vztáhnu ke svému oboru, všechny známé částice a antičástice, jejich chování a interakce popisuje standardní model. Navzdory veškerému jeho úspěchu a prediktivní síle, například včetně předpovědi Higgsova bosonu, se však nejedná o dokonalou teorii.

Jaké nedokonalosti u standardního modelu fyziky elementárních částic vnímáte?

Mimo jiné nepopisuje gravitaci, nedokáže vysvětlit temnou hmotu a temnou energii, a i když narušení CP-symetrie předpovídá, činí tak v mnohem menším rozsahu, než je zapotřebí pro objasnění pozorované asymetrie ve vesmíru. Navíc má hodně volných parametrů, je komplikovaný.

Kvůli těmto a dalším nedostatkům fyzikové předpokládají, že bude časem rozšířen nebo ho nahradí lepší teorie, stejně jako nakonec newtonovskou mechaniku nahradila Einsteinova obecná teorie relativity. A já doufám, že tato teorie už bude „krásná“. Nebo ta další…

Tým společnosti Wessex Archaeology, která často spolupracuje s britskou vládou a místními úřady, v těchto dnech oznámil nový objev v intenzivně zkoumané oblasti slavného megalitického monumentu Stonehenge. Jde o dvě prastaré jámy, které jsou pozůstatkem po dřevěných kůlech, vzdálených od sebe asi 120 metrů.

Jámy se nacházejí na pozemku u vesnice Bulford, několik kilometrů východně od Stonehenge. Vědce ihned zaujala jejich orientace, protože kůly, které v těchto jámách před 5 tisíci lety původně stály, byly umístěné v ose letního a zimního slunovratu. Zdá se, že mohly tvořit centrum náboženských obřadů dávno před vznikem samotného Stonehenge.

Prototyp monumentu Stonhenge

Samotné sloupy už dávno zetlely, dochovaly se pouze zmíněné jámy v zemi. Podle vědců tato stavba předcházela vzniku slavného kamenného monumentu zhruba o 500 let. Mohla sloužit jako dočasné posvátné místo, než vznikla jeho trvalejší verze. Badatelé dokonce připouštějí, že mohlo jít o jakýsi „prototyp“ Stonehenge.

Jak uvádí archeolog Phil Harding z Wessex Archaeology, analýzy ukazují, že tehdejší lidé využívali dvojici sloupů k určování letního a zimního slunovratu. Podle všeho dokázali určit body na horizontu, kde Slunce při letním slunovratu vychází a přesně o šest měsíců později při zimním slunovratu zapadá. Stejná astronomická orientace je patrná i u Stonehenge.

Oblast u vesnice Bulford dnes spravuje britské ministerstvo obrany. Archeologové tam provádějí průzkum od roku 2015. Již dříve zde objevili pozůstatky dvou henge, tedy kruhových příkopů a valů, a také desítky neolitických jam starých asi 5 000 let. Vědci zde objevili zvířecí kosti, keramiku, pazourkové nástroje a dřevěné uhlíky. Naopak stopy po pohřbech lidí se v tomto místě nalézt nepodařilo.

Nicolas Fouquet (1615-1680) pocházel z kruhů úřednické aristokracie, takzvané noblesse de robe, tedy šlechty talárů. Talent mladého muže objevil kardinál Richelieu, první ministr krále Ludvíka XIII., když mu svěřil několik delikátních úkolů ve finanční správě a diplomacii. To Fouquetovi otevřelo cestu k vynikající karié­ře.

Na vrchol moci

Budoucí markýz de Belle-Isle, vikomt de Melun a de Vaux se narodil 27. ledna 1615 v Paříži, kam jeho rodina přišla z Anjou. Fouquetové v tomto kraji po několik generací působili jako vojáci, ale hlavně jako právníci a obchodníci.

Nicolasův otec François pochopil význam zámořských osad a angažoval se v obchodech s Kanadou, karibskou oblastí a Senegalem, na kterých vydělal slušné jmění. Syn Nicolas šel v jeho stopách a stal se akcionářem Východoindické společnosti, která provozovala obchod se zámořím. Hlavní pole působnosti však našel na domácí půdě.

Rodina mu určila dráhu právníka, kterou po studiích nastoupil ve státní službě. Brzy získal vlivné pozice v pařížském parlamentu – soudním dvoře pro velkou oblast střední Francie. Navíc postupně zastával různé funkce v provinciích a držel úřad finančního intendanta královské armády.

Když v letech 1648–1653 rozvrátila Francii fronda, vzpoura šlechty proti královně Anně Rakouské a prvnímu ministrovi kardinálu Mazarinovi, kteří spravovali království jménem nezletilého Ludvíka XIV., zachoval jim Nicolas Fouquet loajalitu. Rebelie, v jejímž čele stanuli největší francouzští magnáti, vyústila v občanskou válku a přinutila kardinála k dočasnému odchodu do zahraničí. Fouquet s ním zůstal ve spojení, hájil jeho zájmy a informoval jej o domácích událostech.

Po uhašení vzpoury byl šestnáctiletý král korunován a Mazarin se vrátil z exilu, aby se opět ujal svého úřadu. Tehdy se Fouquetova věrnost zúročila. Roku 1653 byl jmenován členem královského kabinetu a vrchním správcem francouzských financí s titulem surintendanta.

Jmění a vliv

Fouquetovo bohatství se zdálo být nezměrné. Vedle rodinného jmění podědil velké majetky po své první ženě, která zemřela roku 1641 po roce manželství. Jeho podnikání v námořním obchodě vynášelo další obrovské sumy. Ve své režii dal stavět obchodní a válečné lodě, které zčásti sloužily jeho podnikání, zčásti je ale výhodně prodával francouzskému státu. V roce 1641 zakoupil jihovýchodně od Paříže panství Vaux o rozloze 6 000 hektarů, které později proměnil ve svou rezidenci.

V tehdejší Francii se běžně kupovaly státní i stavovské úřady a samozřejmě se počítalo s tím, že se jejich držitelům vynaložené náklady brzy vrátí. V roce 1650 si Fouquet takto koupil vlivný úřad generálního prokurátora pařížského parlamentu. Následujícího roku uzavřel sňatek s urozenou a bohatou Marií-Madelaine de Castille a vyženil značné věno.

Surintendant skupoval postupně pozemky kolem Morbihanského zálivu v Bretani. Své akvizice dovršil roku 1659 zakoupením ostrova Belle-Isle v Atlantickém oceánu při bretaňském pobřeží. Tamní přístav začal přebudovávat pro potřebu svých lodí a opevňoval zdejší citadelu. Už samotná tato aktivita vzbuzovala v králi jisté podezření o skutečných Fouquetových úmyslech, které jeho protivníci jen živili.

Colbertovo memorandum

Největším našeptavačem byl Jean-Baptiste Colbert, finančník a člen královské rady, který ve Fouquetovi viděl svého hlavního rivala. Neopomenul jedinou příležitost, aby ho v panovníkových očích pošpinil. Ludvík XIV. si dobře pamatoval čas frondy a odnesl si z ní špatnou zkušenost s velmoži. Rozhodl se nepřipustit, aby se někdo nad něj vyvýšil, a proto rád dopřál sluchu Fouquetovým kritikům. Surintendant, aniž to tušil, se stal terčem a cílem velké intriky, která ho měla zničit.

Velké zastání měl u kardinála Mazarina. Králův první ministr Fouqueta ve vlastním zájmu potřeboval. Sám měl velké zásluhy na tom, že jako pokračovatel v díle kardinála de Richelieu zajistil Francii postavení první evropské velmoci. Ale jinak tento milovník luxusního života, chovatel koní a sběratel drahých kamenů, hrabivý a ziskuchtivý až do krajnosti, neváhal pro své záliby čerpat finance ze zdrojů státní pokladny. A tu spravoval surintendant Fouquet.

Mohl snad mocného ministra odmítnout, když ho žádal o peníze? A on je požadoval často a ve velikých sumách. Přesto Mazarin Fouquetovi nedůvěřoval a pověřil Colberta, který byl v té době jeho sekretářem, aby ho v jeho finančních operacích potají sledoval. Memorandum, které pak Colbert vypracoval, obvinilo Fouqueta z mnoha prohřešků, pravdivých i nepravdivých. Poukázalo na chaos ve finanční správě, na nesrovnalosti v účtech, na finanční operace, které vedly k Fouquetově obohacení. Colbert ho dokonce vinil z toho, že odvádí koruně pouze polovinu daňových výnosů, zatímco druhou inkasuje pro sebe. Kardinál však zatím nic nepodnikl a věc odložil ad acta.

Král prvním ministrem

Státní pokladna byla ve špatném stavu a také král přicházel s nemalými finančními požadavky. Války a pompézní dvůr vyžadovaly stále větší náklady. Sanovat státní finance nebylo v silách pana Fouqueta. Byl sice praktikem, který se spoléhal na své finanční zkušenosti, ale neopíral se o žádnou ekonomickou teorii.

Aby snížil deficit státní pokladny, vytloukal často klín klínem. Zřizoval nové veřejné úřady, které pak prodával, vydával zákony zavádějící další daně a věřitele udržoval v naději vydáváním dluhopisů. Nakonec poskytl státu úvěr z vlastních prostředků za úrok 20 %. Vytvořil kolem sebe velkou klientelu lidí, které různým způsobem zvýhodňoval a jejichž pomocí se snažil upevnit své postavení. Byl přesvědčen, že po Mazarinově smrti nastoupí na jeho místo.

Kardinál Mazarin zemřel 9. března 1661 na zámku Vincennes u Paříže. Před smrtí ale doporučil králi nikoli pana Fouqueta, nýbrž svého oblíbence Colberta. Ještě téhož dne svolal třiadvacetiletý Ludvík XIV. svůj kabinet. Loménie de Brienne zaznamenal slova, jimiž král ukončil zasedání: „Pánové, až do této chvíle jsem nechal řídit své záležitosti panem kardinálem. Nastal čas, kdy je budu spravovat já a vy mi pomůžete svou radou, pokud vás o ni požádám.“ Dal tak najevo, že bude svým prvním ministrem, že bude vládnout sám. Velké naděje pana Fouqueta pohasly.

Velkolepá slavnost

Nicolas Fouquet přivykl životu v přepychu a okázalé nádheře. Nijak se neohlížel na závistivce, kteří proti němu kuli pikle. Žil v blahé nevědomosti a přes různá varování dál stavěl svůj luxus na odiv.

V letech 1656–1661 dal na svém panství Vaux vybudovat nádherné sídlo, které nazval Vaux le Vicomte. Pracovalo na něm 1 800 dělníků a největší umělci tehdejší Francie jako architekt Louis Le Vau, malíř Charles Le Brun a zahradní architekt André Le Notre. Zámek s ohromným parkem pohltil několik vesnic a změnil celou krajinu v pozemský ráj podle představ pana Fouqueta. Zdi ještě nestačily vyschnout, když se surintendant rozhodl pozvat na své nové sídlo krále i s celým dvorem. Netušil, že na sebe přivolal pohromu.

Královská slavnost se konala 17. srpna 1661. Zámek toho dne hostil tři tisíce osob. Dokonalá organizace hostiny byla dílem Fouquetova majordoma a věhlasného kuchaře Françoise Vatela. Servírovalo se na zlatém nádobí a vynikající vína tekla proudem. Kulisu tvořily fontány a vodotrysky, po setmění ozářily oblohu důmyslné ohňostroje. Chvála hostů neznala mezí, Fouquet zářil spokojeností. Ale jen do chvíle, než pocítil panovníkovu odměřenost a chlad. Král odmítl v zámku přenocovat a opustil Vaux le Vicomt ještě toho dne. Fouquet se marně snažil zachránit situaci tím, že mu nabídl zámek jako dar.

Fouquetovo zatčení

Králova pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Ludvík XIV. se z Vaux le Vicomte odebral do Nantes, kde hodlal zahájit zasedání bretoňských generálních stavů. Sem přijel taky Nicolas Fouquet a byl králem přijat s dobře předstíranou vlídností. A právě tady měla past sklapnout.

Král připravoval Fouquetovo zatčení pečlivě, a hlavně ve velkém utajení. Dobře věděl, že surintendant má mnoho stoupenců i u samotného dvora. Delikátním úkolem byl pověřen věrný kapitánporučík královských mušketýrů Charles d'Artagnan, který se svého poslání zhostil dokonale.

Když po skončené královské radě nic netušící Fouquet nastupoval do nosítek, byl obstoupen mušketýry a jejich velitel mu předal zatykač. Bez rozruchu pak dopravil vězně do nedalekého města Angers, kde ho vydal Colbertovým lidem. Odtud jej převezli do Paříže, kde s ním byl uspořádán proces.

Začal v červnu 1662. Byl zmanipulován už složením tribunálu, kde zasedli vesměs Fouquetovi nepřátelé. Soudci pracovali od počátku pod silným tlakem, protože Ludvík XIV. od nich žádal trest smrti. Byla to parodie spravedlnosti.

Vězněm na doživotí

Fouquet byl obviněn nejen ze zpronevěry státních peněz, ale i z velezrady, urážky majestátu a spiknutí proti králi. Objevilo se též tvrzení, že opevnil a vyzbrojil desítkami děl citadelu na Belle-Isle s cílem vést proti králi válku. Proces se vlekl téměř tři roky a veřejné mínění se klonilo víc a víc na stranu obviněného. 

Rozsudek byl vynesen 13. prosince 1664 a kladl Fouquetovi za vinu rozkrádání a obohacování. Velezradu se prokázat nepodařilo. Verdikt zněl: vyhnanství. Avšak o týden později král rozsudek svévolně změnil na doživotní vězení.

Vězeň byl převezen do vzdálené pevnosti Pignerol v podhůří Alp, ve městě, jež je dnes známé jako Pinerolo. Zde strávil plných patnáct let v naprosté izolaci od ostatního světa – jen jednou mu byla povolena návštěva jeho ženy. Zemřel zde 23. března 1680. 

Zámek Vaux le Vicomte byl konfiskován a jeho zařízení bylo z velké části převezeno do Louvru a do Versailles, kde tvůrci Fouquetova sídla, Le Vau, Le Brun, Le Notre a mnoho dalších, vytvořili pro krále okázalou rezidenci, pupek království, mnohem honosnější než Vaux le Vicomte.

Fouquetovým nástupcem se stal Colbert. Jako králův ministr po dvacet let spravoval státní finance. Zlepšil jejich stav a pozvedl hospodářství země. Bezednou státní pokladnu však trvale naplnit nezvládl. A Fouquet? Dodnes se historikové neshodli v tom, byl-li skutečným viníkem, nebo obětí královy zvůle. V povědomí Francouzů, patrně pod vlivem beletrie, figuruje většinou jako typ zbohatlého manipulátora a intrikána.