Jen ve Spojených státech žije asi 7 milionů lidí s náhradou kyčle nebo kolene. Podstatná část z nich přitom musí být znovu operována, protože se dostatečně nezhojí s kostí pacienta anebo je v průběhu času poškozená. Nemluvě o tom, že mnoho pacientů s implantáty čelí bakteriálním infekcím.

Infekce přímo na kovovém povrchu implantátů přitom souvisejí s vážnými problémy. Dochází k nim téměř ve třetině případů selhání implantátu a jsou velmi obtížně léčitelné. S pozoruhodným řešením nyní přichází profesorka z katedry strojního a materiálového inženýrství při Washingtonské státní univerzitě Susmita Boseová.

Kořeněné implantáty

Tým Boseové použil k vylepšení povrchu implantátů extrakt z kurkumy a zázvoru a provedl s ním sérii experimentů na hlodavcích. Výsledky, které publikoval odborný časopis Journal of the American Ceramic Society, jsou potenciálně dobrou zprávou pro miliony pacientů s kloubními náhradami a dalšími typy implantátů. 

Testy ukázaly, že použití zmíněného extraktu vede během období šesti týdnů ke zhruba zdvojnásobení míry zhojení implantátu s kostmi pacienta. V laboratorních podmínkách dokázal extrakt zničit více než 90 % bakterií na povrchu implantátu. To naznačuje, že by mohl výrazně snížit riziko pooperačních komplikací a prodloužit životnost implantátů.

„Prostě jsme zkombinovali osvědčené látky z pokrmů s pokročilými postupy v medicíně,“ uvádí Boseová. „Kurkuma se zázvorem bývají velmi oblíbenou pochoutkou a my jsme těmito ingrediencemi vylepšili biomedicínské zařízení.“ V Číně a Indii se ostatně tato dvě koření používala nejen při přípravě jídel ale také v tradiční medicíně.

Nečekaný bonus

Jedním z důležitých směrů výzkumu bylo ověřit, zda může extrakt z kurkumy a zázvoru pomoci také v boji proti rakovině kostí, konkrétně proti osteosarkomu. Jde o nejčastější zhoubný nádor kostí u dětí a mladých lidí, který je známý svou agresivitou i tím, že se obtížně léčí.

Standardní léčba obvykle zahrnuje kombinaci chirurgického odstranění nádoru, chemoterapie a následné implantace kostní náhrady. Ani tento komplexní přístup však nezaručuje úplné odstranění všech nádorových buněk. Mikroskopické zbytky rakoviny mohou v těle přežívat a představují riziko návratu onemocnění.

Titanový implantát byl v experimentu opatřen vrstvou obsahující kurkumin (účinnou látku z kurkumy) a sloučeniny ze zázvoru, které se postupně uvolňují do okolní tkáně. Tím vzniklo lokální prostředí, kde jsou nádorové buňky vystaveny účinkům těchto bioaktivních látek přímo v místě, kde je riziko jejich výskytu nejvyšší – tedy v okolí implantátu po odstranění nádoru.

Výsledky laboratorních testů ukázaly, že tato strategie může být překvapivě účinná. V přítomnosti extraktu došlo k přibližně jedenáctinásobnému snížení počtu rakovinných buněk ve srovnání s kontrolními vzorky bez ošetření. 

Tak výrazný pokles naznačuje, že kurkumin a látky ze zázvoru mají silný protinádorový efekt – a to nejen při systémovém podání (například ve stravě), ale i při cílené aplikaci přímo na kritickém místě v těle. 

Nová naděje

Ačkoli jde zatím o ranou fázi výzkumu (laboratorní testy a pokusy na zvířatech), výsledky naznačují slibný směr: implantáty by v budoucnu mohly pomáhat nejen s rekonstrukcí kosti, ale i s prevencí návratu rakoviny.

Takový přístup by mohl výrazně zlepšit prognózu pacientů s osteosarkomem, snížit riziko recidivy a omezit potřebu dalších náročných léčebných zásahů. Pokud se výsledky potvrdí i v klinických studiích, může jít o důležitý krok k chytřejší a cílenější onkologické léčbě, která využívá kombinaci moderních technologií a přírodních látek.

To, co začalo jako bizarní výstřelek drogového bosse Pabla Escobara, se postupem času proměnilo v jeden z největších ekologických problémů Kolumbie. V 80. letech si Escobar nechal na své panství přivézt čtyři hrochy, kteří po jeho smrti unikli do volné přírody. Bez přirozených predátorů a v ideálních podmínkách se začali rychle množit – a dnes jich v kolumbijské krajině žije nejméně 169.

Podle odhadů by jejich počet mohl do roku 2030 vzrůst až na 500 jedinců, což by mělo zásadní dopad na místní ekosystémy. Právě proto se kolumbijská vláda rozhodla k radikálnímu kroku: zhruba polovina těchto „kokainových hrochů“ bude utracena.

Invazní druh, který mění krajinu

Hroši obojživelní (Hippopotamus amphibius) patří k největším suchozemským zvířatům na planetě – a jejich přítomnost v Jižní Americe je zcela nepřirozená. V Kolumbii se z nich stal invazní druh, který ohrožuje původní faunu i flóru.

Svou velikostí a chováním zásadně mění říční prostředí: znečišťují vodu výkaly, snižují množství kyslíku a zvyšují obsah živin. Výsledkem je úhyn ryb i vodních rostlin a zhoršení kvality vody, na níž jsou závislé místní komunity.

Kromě ekologických dopadů představují hroši i přímé nebezpečí pro lidi. V posledních letech došlo k útokům na lodě i jednotlivce a zvířata se podílela také na dopravních nehodách.

Neúspěšné pokusy o řešení

Kolumbijské úřady se dlouho snažily situaci řešit mírnějšími metodami. V roce 2022 spustily program sterilizace, který měl zpomalit rozmnožování hrochů. Zároveň jednaly se zahraničními státy a zoologickými institucemi o jejich přesunu.

Ani jedna z těchto strategií ale nepřinesla kýžený výsledek. Sterilizace se ukázala jako extrémně náročná – vyžaduje těžkou techniku, je drahá a představuje riziko pro lidi. Navíc postupuje velmi pomalu, takže nedokáže držet krok s růstem populace.

Ani přesun do zahraničí nevyšel: žádná země nebyla ochotna hrochy přijmout. Studie z roku 2023 navíc odhadla, že sterilizace a relokace by stály minimálně 1 až 2 miliony dolarů – a i tak by hroši v krajině zůstali ještě 50 až 100 let.

Radikální krok

Vláda proto oznámila, že přistoupí k eutanazii zhruba 80 jedinců. Na tento plán vyčlenila přibližně 2 miliony dolarů. Odborníci budou vybírat konkrétní zvířata podle jejich velikosti a blízkosti k lidským sídlům.

Současně budou pokračovat snahy o sterilizaci hroší populace a hledání řešení v rámci samotné Kolumbie. Cílem je alespoň zpomalit další šíření hrochů a zmírnit jejich dopady.

Rozhodnutí vlády vyvolalo rozporuplné reakce. Zatímco vědci upozorňují na nutnost zásahu, část veřejnosti a ochránců zvířat s utracením hrochů nesouhlasí. Ideálním řešením by podle odborníků bylo, aby nemusel být zabit žádný jedinec – realita je však jiná.

Právě odpor veřejnosti byl podle některých expertů důvodem, proč se problém dlouho neřešil razantněji. Politici se obávali negativní reakce, což vedlo k dalšímu růstu populace hrochů.

Příběh „kokainových hrochů“ je ukázkovým příkladem toho, jak může lidský zásah narušit křehkou rovnováhu přírody. Z několika exotických zvířat se během několika desetiletí stal invazní druh s dalekosáhlými dopady.

Kolumbie tak dnes stojí před obtížnou volbou mezi ochranou ekosystémů a etickými otázkami spojenými s likvidací zvířat. Ať už bude výsledek jakýkoli, jedno je jisté: napravit chyby minulosti může být mnohem složitější, než se zdá.

Evropská jižní observatoř (ESO) nedávno nainstalovala na hoře Paranal v Chile nový pozoruhodný solární teleskop. Paranal solar ESPRESSO Telescope (PoET) právě zahájil svá první pozorování. Při nich úzce spolupracuje s extrémně přesným spektrografem ESPRESSO. Ten sice obvykle pracuje během noci kdy detekuje nepatrné změny ve spektru vybraných hvězd a vědci ho využívají při hledání nebo průzkumu exoplanet. Teď se ale spektrograf ESPRESSO bude moct uplatnit i během dne.

Pomoc pro lovce exoplanet

Teleskop PoET totiž není jen zařízení pro obvyklý výzkum Slunce. Vlastně by měl zásadním způsobem pomáhat při hledání exoplanet. Jeho cílem je detailně studovat proměnlivost záření našeho Slunce. Výsledky tohoto výzkumu pak budou k dispozici lovcům exoplanet, kteří díky nim lépe odliší „astrofyzikální šum,“ tedy nepatrné kolísání jasnosti hvězd od vlivu, který mají na jasnost hvězd případné exoplanety.

„Astrofyzikální šum neboli výkyvy záření hvězd představuje jeden z největších problémů, které nás sužují při detekci exoplanet podobných Zemi,“ přiznává Nuno Santos z portugalského Institutu astrofyziky a kosmických věd. „Pozorování teleskopu PoET by mohlo přinést průlom v pátrání po exoplanetách, které se dnes skrývají v astrofyzikálním šumu.“

Díky své konstrukci je PoET jedinečně schopen využívat Slunce k pochopení spekter vzdálených hvězd. Je vybaven dalekohledem se zrcadlem o průměru 60 centimetrů, který zachycuje světlo z konkrétních oblastí Slunce, jako jsou jednotlivé sluneční skvrny, a zkoumá tak stopy hvězdné aktivity. Součástí PoET je také menší dalekohled, který sbírá světlo z celého viditelného povrchu Slunce.

„Budeme schopni analyzovat velmi specifické oblasti Slunce s velmi vysokým rozlišením způsobem, jaký dosud nebyl použit,“ říká Alexandre Cabral, spoluzodpovědný vedoucí výzkumu projektu PoET a výzkumník z Přírodovědecké fakulty Univerzity v Lisabonu. Současným pozorováním slunečního disku i jednotlivých povrchových útvarů mohou astronomové přesně určit, jak hvězdná aktivita mění sluneční spektrum. To pak lze použít jako návod k přesnému odstranění „šumu“ ze vzdálených hvězd, které mohou skrývat exoplanety.

Pobyt ve tmě se stal v poslední době módní záležitostí. Jeho zastánci tvrdí, že jde o terapeutickou cestu k sebepoznání, zklidnění, utřídění myšlenek a nalezení nového náhledu na život. Většina těch, kteří zmíněnou zkušenost podstoupili, skutečně hovoří o pozitivním přínosu a pochvalují si zajímavý a příjemný zážitek. Jejich názor by patrně byl o poznání odlišnější, kdyby uplynulou dobu trávili nejen ve tmě, ale také sto metrů pod zemí a při teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu.

Právě takové podmínky sám sobě v roce 1962 nastolil tehdy třiadvacetiletý rodák z jihofrancouzského Nice, když se rozhodl zjistit, jak funguje lidský organismus odpojený téměř od veškerých vjemů a přírodních cyklů. Chronobiologie, tedy věda o biorytmech, byla tehdy ještě v plenkách a vědci zatím netušili takřka nic o tom, jak fungují biologické „hodiny“. Svým odvážným experimentem Michel Siffre doslova překopal dosavadní zjištění – jak se totiž ukázalo, lidské tělo má své vlastní vnitřní hodiny, podle všeho nezávislé na rytmu Slunce a střídání dne a noci.

„Říkali, že jsem blázen“

Na dno alpské ledovcové jeskyně Scarasson, do hloubky 130 metrů pod povrchem, se po tříhodinovém sestupu dostal 16. července 1962 se záměrem strávit zde celé dva měsíce.

Původně měl přitom jiné plány: coby vystudovaný geolog zamýšlel zkoumat zdejší ledovec. To mělo zahrnovat rovněž dvoutýdenní pobyt v podzemí, jeho délku ale nakonec více než zčtyřnásobil a k bádání o ledovci připojil další úkol: získat co nejvíce poznatků o tom, jak bude jeho organismus na nezvyklé podmínky reagovat. Sám si sehnal finanční prostředky a celý experiment zorganizoval; později však v rozhovoru pro časopis New Scientist připustil, že jeho vědečtí kolegové jej tehdy považovali za blázna.

S sebou si vzal jen naprosto nezbytné vybavení nutné k přežití. Zcela záměrně nechal doma hodinky či jiné časoměrné zařízení, ostatně ani by na něj neviděl, neboť „tam dole“ panovala neprostupná tma. Teplota se pohybovala kolem nuly, vlhkost dosahovala 98 %. „Měl jsem neustále mokré nohy a moje tělesná teplota klesla až na 34 °C,“ líčil později Siffre. Prostřednictvím telefonu udržoval spojení se svým týmem na povrchu a dával jim informace o tom, kdy vstává a kdy se ukládá ke spánku, navíc zaznamenával svůj puls.

Zpomalený čas

Ze začátku se Siffre pokoušel o nastavení alespoň přibližné rutiny, veškerá snaha o dodržení pravidelných intervalů mezi spánkem a bděním však záhy vzala za své. Bez možnosti objektivního měření nebyl schopen zjistit, kolik času uplynulo, i když se pokoušel „počítat“ dny. Ukázalo se to jako zhola nemožné – jeho vnitřní hodiny šly pomaleji než ve skutečnosti. 

„Do jeskyně jsem sestoupil 16. července a plánoval jsem dokončit experiment 14. září,“ vzpomínal. „Když mi můj tým na povrchu oznámil, že konečně nastal ten den, myslel jsem si, že je teprve 20. srpna. Domníval jsem se, že mám před sebou ještě měsíc pobytu v jeskyni.“ 

Když se dostal na povrch, podle vlastních slov si připadal jako „pološílená, rozhozená loutka“. Během psychologických testů, které při pobytu ve tmě absolvoval, dostal za úkol počítat do sto dvaceti. Trvalo mu to pět minut, což odpovídalo 2,5krát pomalejšímu vnitřnímu času než času vnějšímu.

„Můj psychologický čas se stlačil na polovinu.“ Zatímco ve skutečnosti uplynulo 48 hodin, Siffre měl pocit, že má za sebou pouze jeden den. Změnu pocítil i na svém vlastním cirkadiánním rytmu, lépe řečeno na jeho absenci. Jeho tělo, osvobozené od reálného vědomí času, si vytvořilo vlastní režim a nový rytmus: zůstával 36 hodin vzhůru a následně dvanáct hodin spal. Někdy, když měl dojem, že si jde pouze zdřímnout, prospal ve skutečnosti několik hodin, aniž by si toho byl vědom. Nakonec se jeho vnitřní hodiny natolik rozhodily, že konzumoval snídani kolem sedmé hodiny večerní a šel spát pozdě k ránu.

Vojáci i kosmonauti

Třebaže jeho výzkum čelil i kritice, mimo jiné za přílišnou senzacechtivost a hazardování nejen s vlastním životem, ale také ze strany jeskyňářů, kteří se obávali o narušení křehkého podzemního ekosystému, Michelu Siffreovi se každopádně podařilo přitáhnout pozornost vědecké komunity z celého světa. Povšimly si ho dokonce státní instituce – francouzská i americká vláda si uvědomily, že poznatky z oboru lidské chronobiologie mohou být přínosné při misích, kde se vojáci dostávají do nestandardních podmínek. Načasování bylo příhodné: v 60. letech probíhala studená válka a francouzská armáda právě zahájila program jaderných ponorek.

Obrátila se proto na Siffreho, aby jí pomohl zjistit, jak délka spánkového cyklu ovlivňuje výkon za bdělého stavu. O třetinu delší spánek totiž za optimálních podmínek může vést ke zdvojnásobení aktivity během dne, a to bez stresu a únavy.

Zájem o Siffreova zjištění přišel i ze zámoří. Z pochopitelných důvodů jej oslovila NASA, která dokonce financovala jeho další výzkumy, a také například rumunsko-americký biolog Franz Halberg. Ten již ve 40. letech začal se studiem chronobiologie na Minnesotské univerzitě a založil zde specializovanou laboratoř. Ovšem mezi zájemci o nové poznatky nechyběl třeba ani sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, jenž se právě v roce 1961 stal prvním člověkem ve vesmíru.

Více aktivity, více snů

Dva roky po své jeskynní premiéře zorganizoval Siffre další experiment. Dolů do hlubin jeskyně však tentokrát nesestoupil on, nýbrž jeho přítel Antoine Senni, zatímco Siffre na povrchu sbíral další poznatky. Senni strávil v podzemí 122 dní, tedy zhruba čtyři měsíce. Siffre v průběhu té doby zjistil, že existuje souvislost mezi časem, kdy je člověk vzhůru, a množstvím snů následující noci – jinými slovy délkou REM fáze během spánkového cyklu. Zjednodušeně se dá říct, že na každých deset minut denní aktivity navíc získá člověk jednu minutu spánku REM. Kromě toho Siffre zjistil, že čím více člověk sní, tím kratší je jeho reakční doba během následující fáze bdění.

V reakci na tento objev se francouzská armáda snažila najít léky uměle zvyšující množství času stráveného sněním s nadějí, že u vojáků vyvolají bdělou fázi trvající třicet i více hodin.

Den a půl bdění

V roce 1972, kdy uplynulo deset let od prvního experimentu, se Siffre rozhodl pro další pobyt v temnotě. „Zajímal jsem se o studium vlivu stárnutí na psychologický čas. Měl jsem v plánu každých deset nebo patnáct let provést experiment, abych zjistil, zda došlo k nějakým změnám v tom, jak můj mozek vnímá čas,“ líčil později v rozhovoru pro časopis Cabinet. V texaské Půlnoční jeskyni se tentokrát rozhodl setrvat celých šest měsíců, aby se pokusil zjistit, zda se u něj časem vyvine osmačtyřicetihodinový cyklus.

Ukázalo se však, že jeho organismus se řídí značně nevyzpytatelnými pravidly. Nedokázal rozlišit, jestli spal dvě nebo osmnáct hodin, nejčastěji ale zůstával vzhůru den a půl, načež usínal na dvanáct hodin. Ve srovnání s prvním experimentem z roku 1962 však měl tentokrát k dispozici o něco lepší servis – teplota v jeskyni se udržovala na konstantních jednadvaceti stupních a dostával stejnou stravu jako posádka mise Apolla XVI., tedy kuřecí sendviče a dehydrovaná vejce se slaninou. 

Před zhruba 1 500 lety nebyla společnost na Korejském poloostrově jen kulturně bohatá, ale také překvapivě krutá. Nová genetická studie odhaluje, že v období tzv. Tří království existovala praxe lidských obětí, která zasahovala celé rodiny. Tito lidé byli zabíjeni a pohřbíváni spolu s místní elitou, aby jí sloužili i po smrti. Výzkum tak přináší znepokojivý pohled na společnost království Silla, kde se rituální násilí zřejmě stalo institucionalizovanou součástí moci.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Choongwon Jeong z Národní univerzity v Soulu, analyzoval 78 koster z pohřebního komplexu Imdang-Joyeong na jihovýchodě dnešní Jižní Koreje. Tyto hrobky pocházejí ze 4. až 6. století, tedy z doby, kdy na poloostrově soupeřila tři mocenská centra – Kogurjo, Pekče a Silla. 

Už historické prameny naznačovaly existenci rituálu zvaného sunjang, při němž byli služebníci obětováni spolu s tehdejší elitou. Nová studie však poprvé přináší přímé genetické důkazy, které tuto praxi potvrzují a rozšiřují.

Rodinné pohřby

Analýza DNA odhalila překvapivě hustou síť příbuzenských vztahů. Vědci identifikovali desítky dvojic blízkých příbuzných – rodiče a děti, sourozence i širší rodinné vazby. Zdá se, že lidé byli často pohřbíváni společně se svými nejbližšími. Tento zvyk ale nebyl jen otázkou pietního aktu – v některých případech šlo o společnou smrt.

Zvlášť znepokojivé jsou nálezy, kdy byli rodiče a jejich děti obětováni společně v jednom hrobě. To potvrzuje, že rituál sunjang mohl zasahovat celé domácnosti, nikoli jen jednotlivce.

Obětní kasta a svatby mezi příbuznými

Jedním z nejzásadnějších zjištění studie je existence skupiny lidí, kterou lze označit jako „obětní kastu“. Genetická data naznačují, že některé rodiny byly k obětem určeny po generace. Role oběti tak nebyla náhoda, ale pravděpodobně dědičný status.

Tento objev otevírá otázky o povaze tehdejší společnosti: šlo o formu otroctví? Existovala rigidní sociální hierarchie bez možnosti úniku? A jak hluboko byla zakořeněná institucionální násilí?

Dalším překvapivým výsledkem je vysoká míra příbuzenských sňatků. Vědci identifikovali jedince, jejichž rodiče byli blízce příbuzní, včetně případů sňatků mezi bratranci a sestřenicemi. Tento jev se přitom nevyskytoval jen u elit, ale i u obětovaných lidí. To naznačuje, že takové sňatky byly v tehdejší společnosti běžné a kulturně přijatelné – a to napříč sociálními vrstvami.

Společnost orientovaná na ženy

Z genetických dat se podařilo rekonstruovat 13 rodokmenů, které ukazují na zajímavý rys: příbuzenské vazby byly často sledovány přes ženskou linii. To je v kontrastu s mnoha jinými starověkými společnostmi, kde dominovala linie mužská. Tento „matrilineární“ prvek naznačuje, že ženy a jejich potomci hráli v sociální struktuře důležitější roli, než se dříve předpokládalo.

Studie představuje první rozsáhlou analýzu genomu z období Tří království a zásadně mění naše chápání tehdejší společnosti. Ukazuje komplexní a někdy temnou realitu – kombinaci silných rodinných vazeb, sociální nerovnosti a rituálního násilí.

Zároveň otevírá dveře dalším výzkumům. Archeogenetika může v budoucnu odhalit ještě více o tom, jak lidé v dávné východní Asii žili, milovali – a umírali.

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Barvář cítí krev

• psi

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. 

V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí rasy. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba ho najít a dorazit.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi. Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Společník v boji i na cestách

• koně

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. V našem prostoru byli velmi ceněni zejména ti ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. 

Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek. 

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stájí, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

„S Adamem zuostali“

• prasata

Opak postní ryby tvořilo tučné vepřové. Prasata patřila k velmi přizpůsobivým zvířatům, přežívala i v náročnější klimatických podmínkách a bylo poměrně snadné je uživit. Také se rychle množila a již za dva až tři roky mohla jít na porážku. Na podzim se pak svině vyháněly na pastvu s cílem, aby se co nejvíce nakrmily žaludy a bukvicemi a před zimou hodně přibraly. Zima totiž byla časem zabijaček.

Vztah našich předků ke zvířatům byl velmi pragmatický. Nechybělo v něm však i jisté uznání. Například židovský právník, lékař a polyhistor Pavel Pražský (1413–1471) ve své Správovně píše: „Domácí hovada jsú: vuol, kráva, vepř, svině, ovce, beran, koza, pes, kočka, kohút, slepice, ti jsú hned s Adamem zuostali.“ Tím má pravděpodobně na mysli to, že jmenovaní čtvernožci s člověkem byli hned od jeho stvoření a ten je potřeboval pro samotné přežití.

Saturn patří mezi nejpůsobivější objekty na noční obloze – jeho prstence fascinují astronomy už čtyři století. Tento plynný obr je ale mnohem víc než jen estetický zázrak. V průměru měří zhruba jedenáctkrát více než Země, otáčí se extrémně rychle (den trvá na něm jen asi 10 hodin) a obklopuje ho obrovské magnetické pole, které sahá miliony kilometrů do okolního vesmíru. Právě na tento obří ochranný „štít“ se nyní zaměřili vědci z univerzity v britském Lancasteru.

Neviditelná ochrana

Každá planeta s magnetickým polem má kolem sebe magnetosféru – jakousi obří bublinu, která ji chrání před proudem nabitých částic ze Slunce, známým jako sluneční vítr. Bez této ochrany by například Země přišla o atmosféru a život, jak ho známe, by nemohl existovat.

Dlouho se předpokládalo, že magnetosféry všech planet fungují víceméně stejně jako ta zemská. Nová studie založená na datech sondy Cassini ale ukazuje, že minimálně u Saturnu to neplatí. Jeho magnetické prostředí se chová výrazně odlišně – a to zásadním způsobem.

Slabá místa v magnetickém poli

Magnetosféra není dokonalý štít. V oblasti pólů existují tzv. „magnetosférické štěrbiny“ – trychtýřovitá místa, kudy mohou částice ze slunečního větru pronikat do atmosféry. Na Zemi se tyto oblasti nacházejí poměrně předvídatelně: vždy zhruba na místě, kde je na daném poledníku pravé poledne – tedy tam, kde je Slunce nejvýš na obloze.

Je to logický důsledek rovnováhy mezi tlakem slunečního větru a tlakem zemského magnetického pole. U Saturnu však tato jednoduchá rovnováha neplatí.

Analýza dat z let 2004–2010 ukázala, že magnetosférická „Achillova pata“ Saturnu se nenachází tam, kde by ji vědci čekali. Místo „poledne“ je posunutá směrem k „odpoledni“ – typicky mezi 13. a 15. hodinou místního času, někdy dokonce až k večeru.

Hlavním důvodem je extrémně rychlá rotace planety. Saturn se otáčí více než dvakrát rychleji než Země, a navíc jeho magnetosféra obsahuje velké množství ionizovaného materiálu, který pochází z gejzírů měsíce Encelada. Tyto faktory způsobují, že rotační síly převažují nad vlivem slunečního větru. Magnetosféra je tak „strhávána“ rotací planety a její struktura se deformuje.

Psunuté polární záře

Poloha těchto „slabých míst“ má přímý vliv na to, kde dochází k tzv. magnetické rekonexi – procesu, při němž se magnetické siločáry přeskupují a uvolňují obrovské množství energie. Právě tento jev stojí za vznikem polárních září. Na Saturnu tak díky posunuté struktuře magnetosféry vznikají polární záře na jiných místech, než by odpovídalo pozemskému modelu. 

Zjištění potvrzuje dlouho diskutovanou hypotézu: rychle rotující plynní obři, jako je Saturn, fungují v úplně jiném magnetosférickém režimu než menší a pomalejší planety typu Země. Znamená to, že naše dosavadní představy o magnetických polích planet nejsou zcela univerzální.

Ačkoli mise sondy Cassini skončila už v roce 2017, její data stále přinášejí nové poznatky. Saturn tak zůstává nejen symbolem krásy sluneční soustavy, ale i zdrojem vědeckých překvapení, která nutí přehodnocovat základní principy fungování planet.

Americké vzdušné síly už za druhé světové války začaly provádět přestavby lehkých bombardérů na takzvané gunshipy. Jednalo se o různé polní úpravy v podobě přídavných velkorážních zbraní montovaných v přídi či na bocích trupu dvoumotorových bombardérů B-25 Mitchel nebo A-20 Boston. I poměrně rozměrné stroje často slétaly až těsně k zemi a „zametaly“ nádraží, křižovatky a další cíle palbou kulometů Browning M2 ráže 12.7 mm. Tato koncepce se velmi osvědčila a později vznikaly další podobně užívané typy.

Společnost General Electric již v roce 1960 zahájila z vlastní iniciativy konstrukci šestihlavňového rotačního 7,62mm kulometu. Jeho princip vycházel z gatlingu používaného americkou armádou už v 19. století. Oproti němu již neměl manuální, ale elektrický pohon svazku otáčejících se hlavní. Nový model získal neuvěřitelnou kadenci 6 000 ran/min, avšak v praxi se užívaly menší hodnoty, nejčastěji 2 000–4 000, díky čemuž klesla obří spotřeba munice.

Zkouška ohněm

Velení USAF podepsalo objednávku na stavbu prototypu nesoucího označení M134 Minigun. I když zbraň rozhodně nebyla malá, vysloužila si své jméno pro podobnost s velkým rotačním kanonem M61 Vulcan. V prosinci 1962 vývojáři úspěšně projekt završili a začaly střelecké testy na zemi, o rok později i ve vzduchu. 

Na letecké základně Eglin Air Force Base vznikla vestavba do bočního okna legendárního transportního Douglasu C-47 Skytrain, známějšího spíše pod civilním označením Dakota. Při testech kroužila v bočním náklonu nad cílem a zasypávala jej krupobitím střel. Vše vypadalo velmi slibně, a tak prototyp zamířil do Vietnamu, kde se v prosinci 1964 zapojil do bojů. Jeho akce dostaly poetické krycí označení Dech kouzelného draka. 

Rotačí miniguny se ukázaly jako velmi účinné a velení amerického letectva zadalo objednávku pro masovou produkci. Varianta dvoumotoráku nesla označení AC-47D, nesla tři rotační kulomety napevno umístněné do levých bočních oken a mířící do stejného prostoru, k tomu pak obrovskou zásobu munice. Tato sada za minutu vypálila až 18 000 střel, které pokryly plochu velikosti fotbalového hřiště, přičemž projektily dopadaly asi 30 cm od sebe.

Američané v jihovýchodní Asii hojně užívali novou aeromobilní taktiku, při které vojáky do týlu nepřítele transportují vrtulníky. Díky tomu získali výhodu okamžiku překvapení a vydatnou palebnou podporu ze vzduchu. Neocenitelnou roli sehrály Belly UH-1, používané jako průzkumný, bitevní a hlavně přepravní stroj, jež unesly sedm pasažérů či 1 360 kg nákladu.

V konfliktu se zvlášť dobře uplatnily bítevní varianty vybavené kulomety a raketami, zejména ve dvojici specializovaných strojů dle taktiky lovec a zabiják. Šlo o lehčí průzkumný stroj, který níže nad zemí vyhledával nepřítele a těžce vyzbrojený, který na něj reagoval. Oba běžně nesly dva boční střelce v demontovaných dveřních otvorech.

Zbraně pro vrtulníky

Hojně se užívaly jak starší kulomety Browning M37C ráže 7,62 mm, tak modernější M60 stejného kalibru, který se nacházel v otočné věžičce. Mnohem většího rozšíření se ale dočkaly ručně ovládané zbraně v bočních dveřích, oknech nebo na záďových rampách u určitých typů. Na vrtulnících se užíval i M2 ráže 12,7 mm, existovala i jeho speciální letecká verze M3 s vyšší rychlostí palby, která dosahovala 1 200 ran/min. 

Nově zaváděný rotační minigun ale přinášel obrovský nárůst palebné síly helikoptér. Jako první se začaly montovat do univerzálního Bell UH-1. O ciálně nesl označení Iroquois, mnohem známější se stal pod přezdívkou Huey. Nejdříve však šlo jen o různé polní úpravy, které vznikaly v poli.

Nejčastěji se zbraně objevovaly v bočních střeleckých postech na otočných konzolích. Užívaly se ale i pevné závěsy, ve kterých směřovaly dopředu, a pilot s nimi mířil a pálil stejně jako ve stíhačce pohybem celého stroje. Další rozšířenou instalaci představovala podtrupová věžička.

Nejrozšířenější gunship

Veškeré tyto improvizované instalace zohlednil výrobce vrtulníků v sériově produkované variantě UH-1P, zkonstruované výhradně pro nasazení v jihovýchodní Asii. Ty nesly dva raketové podvěsy typu XM157 nebo XM158 a dva miniguny v bočních palpostech. Ovládal je buď přímo střelec, nebo šly napevno zafixovat pro palbu ve směru letu. Jednalo se o mimořádně účinný gunship. 

Patrně jako první je dostala 20. Special Operations Squadron, známější spíše jako Green Hornets (Zelení sršni). K první bojové ztrátě došlo 14. března 1970, kdy jeden UH-1P zasáhla palba ze země. Jeho pilot zahynul, ale boční střelec John  Thorburn se zraněním přežil a o svém zážitku později složil protiválečnou píseň Uncommon Valor: A Vietnam Story. O pět dnů později šel po zásahu od protiletadlové obrany další stroj 20. perutě, osádka tentokrát zahynula. 

Práce palubních střelců z minigunů byla velmi náročná a někteří se dokonce museli naučit pilotovat, na což vzpomínal Roger Paulmeno: „Jednou se mě pilot zeptal, jestli vím, co se stane, když to koupí. Když jsem odpověděl, že ne, řekl, že s touhle věcí budu muset přistát. Zaradoval jsem se, začal mu vyprávět, že jsem vždy chtěl umět létat. On ale najednou zařval: Dostal jsem to, vezmi řízení! Popadl jsem páky vedoucí z podlahy, vrtulník zareagoval a začal stoupat. Pilot se na mne zazubil a řekl, že jen kecal.“

Scéna z hororu

Dělové čluny vznikaly i na základě dalších typů vrtulníků. Miniguny běžně nosívaly i mohutné dvourotorové CH-47 Chinook nebo Sikorsky CH-53 Sea Stallion. Ty se staly nedílnou součástí každé větší výsadkové nebo záchranné operace v týlu nepřítele. Zatímco klasické transportní stroje přepravovaly výsadek, helikoptéry s rotačními kulomety doslova přeoraly místa nepřátelského odporu.

Jeden z letců v pamětech uváděl, jak takové místo vypadalo: „Ponořili jsme se do vrstvy oblačnosti a doufali, že vylétneme na správném místě. Spolu s bočním střelcem jsme vyhlíželi ven a spatřili palbou přeoraný perimetr a přistávací zónu. To, co jsme uviděli, mi připomínalo scénu z nějakého hororu. Ze zvířených cárů mraků se vynořily obrysy mrtvých těl, která ležela, kam až jsem dohlédl. Rotorový vír pomalu vyčistil okolí, odhaluje příšernou podívanou. Přímo mezi nohama jsem přes bublinu plexiskla spatřil žluťáska, kterému chyběla půlka hlavy. Kousek opodál ležela groteskně zkroucená mrtvola dalšího bojovníka Vietkongu.“

Strůjce děsivé podívané se montovaly i do lehkých průzkumných Bell OH-58. V letech 1968–1973 nakoupila americká armáda 2 200 těchto vrtulníků, přičemž mnoho z nich ve Vietnamu sloužilo k ozbrojeným průzkumům. Lehká bitevní verze OH-58D Kiowa Warrior nesla také právě minigun.

Bitevní cobra

Američané brzy pochopili, že by se hodil specializovaný bitevní vrtulník. Ten by účinněji chránil ty transportní a poskytoval i přímou leteckou podporu vlastní pěchotě na zemi. První prototyp Bellu AH-1 Cobra vzlétl 7. září 1965. Měl jeden motor a osádku tvořil pilot a operátor/střelec. Seděli v pancéřovaném kokpitu se stupňovitým tandemovým uspořádáním. Pilot se nacházel na zadním sedadle, zatímco střelec zaujímal přední pozici, ze které měl lepší výhled na cíl. Stroj disponoval „podbradkem“ s hlavňovou výzbrojí a na koncích krátkých křídel pak měl neřízené rakety. 

První kusy putovaly na testování do Vietnamu už o dva roky později a mimořádně se osvědčily. Do boje nastoupily nejdříve stroje varianty AH-1G, které měly otočnou příďovou věžičku pro jeden minigun. Ty další už nesly věžičky, do nichž bylo možné zabudovat buď dva kulomety, dva granátomety nebo jeden kus od každé zbraně. Cobry kryly výsadkové vrtulníky, ale operovaly i samostatně podobně jako bitevní letouny.

Během celé války ve Vietnamu společnost General Electric dodala okolo 10 000 kusů, které používalo jak letectvo, tak i další složky ozbrojených sil. Jejich produkce běžela ještě po celá 70. léta a provozovalo je skoro 40 zemí. Koncem 80. let v jejich repasi a další výrobě pokračovala firma Dillon Aero. Tyto nové miniguny nesou například i české vrtulníky Mi-171Š. Používá je samozřejmě USAF, námořnictvo a „mariňáci“ na moderních vrtulnících. Nasazení se dočkaly jak v Afghánistánu, tak v Iráku a dalších konfliktech na začátku tohoto století. 

Během poslední doby ledové, kdy velkou část severní polokoule pokrývaly ledovce, čelili naši dávní předkové extrémním podmínkám. Aby přežili, museli se přizpůsobit – a jedním z klíčových kroků bylo zdokonalení oblečení. Nešlo jen o jednoduché zahalení do kožešin, ale o stále sofistikovanější výrobu oděvů s využitím nástrojů, jako byly kostěné jehly, šňůry nebo dřevěné pomůcky.

Právě tyto technologické inovace sehrály zásadní roli v lidské evoluci: umožnily našemu druhu osídlit různorodá prostředí a přežít i v chladných oblastech, kde by bez ochrany proti zimě neměl šanci.

Zapomenutý poklad z jeskyně

Archeologické důkazy o takových technologiích jsou však vzácné. Většina nástrojů i samotných oděvů byla vyrobena z organických materiálů, které se špatně zachovávají. O to cennější je nález z jeskyně Cougar Mountain Cave v americkém Oregonu, kde archeologové už v 50. letech objevili soubor unikátních artefaktů.

Nález zahrnoval desítky předmětů – mimo jiné vláknité materiály, dřevěné nástroje i zvířecí kůže. Přesto zůstaly tyto artefakty po desetiletí prakticky bez detailního výzkumu. Až moderní analýzy vedené týmem Richarda Rosencrance přinesly nové poznatky díky pokročilým metodám datování a zkoumání materiálů.

Nejstarší důkaz šitého oděvu

Nejvýznamnějším objevem je malý fragment zpracované losí kůže, označený jako CMC21-1. Tento nenápadný kousek představuje vůbec nejstarší známý důkaz šitého oblečení – je starý přibližně 12 600 let.

Kůže je složena z několika částí, které byly pečlivě sešity dohromady. Použitá šňůra má charakteristické zkroucení a byla zajištěna uzlem, aby se nevytahovala. Taková konstrukce ukazuje na překvapivě pokročilé technické dovednosti tehdejších lidí.

Podle vědců mohl být tento kus oděvu navíc zdoben – například okrem, který se v pravěku často používal k vyjádření identity nebo společenské příslušnosti. Přímý důkaz barvení sice chybí, ale jde o pravděpodobnou interpretaci na základě jiných nálezů.

Technologie, která změnila svět

Vývoj šitého oblečení je přitom oblast, která bývá v rámci studia lidské evoluce často přehlížena. Důvod je prostý: organické materiály se dochovávají jen výjimečně, a proto máme jen minimum přímých důkazů. Jak upozorňují odborníci, právě tato „neviditelná“ část kulturní evoluce mohla mít zásadní vliv na přežití a rozšíření člověka. Bez kvalitního oblečení by totiž nebylo možné osídlit chladné oblasti planety.

Objev z Oregonu tak představuje víc než jen zajímavý archeologický nález. Je to důkaz, že už před více než 12 tisíci lety lidé ovládali techniky, které jim umožnily čelit extrémním podmínkám – a tím zásadně ovlivnily směr lidských dějin.

Studie publikovaná v časopise Science Advances tak připomíná, že i zdánlivě obyčejné věci, jako je oblečení, mohou hrát klíčovou roli v příběhu lidského přežití.