Po deseti letech přichází povzbudivá zpráva z Hondurasu: ve vysokohorských lesích pohoří Sierra del Merendón byl zachycen jaguár. Snímek z fotopasti ukazuje samce přezdívaného „jaguár z mlžného lesa“, který se pohyboval ve výšce kolem 2 200 metrů. Takové pozorování je mimořádně vzácné a vědci ho vnímají jako signál, že se místní ekosystémy začínají zotavovat.

Útočiště v mlžném lese

Jaguáři přišli v Americe o téměř polovinu svého historického areálu. Zatímco v Amazonii stále přežívají ve větších počtech, jinde jsou jejich populace ohrožené nebo kriticky ohrožené. Ani Honduras není výjimkou. Hlavními hrozbami zůstávají odlesňování a pytláctví – a to nejen přímé lovení jaguárů, ale i úbytek jejich kořisti, jako jsou jeleni, pekari nebo leguáni.

Od roku 2001 do roku 2024 přišla země o zhruba pětinu lesního pokryvu, především kvůli zemědělství a rozšiřujícím se pastvinám. V reakci na to vláda spustila ambiciózní plán, který má do konce dekády zastavit odlesňování a obnovit rozsáhlé plochy lesa. Součástí opatření je i nasazení tisíců vojáků proti nelegální těžbě a rozšiřování polí.

Pohoří Sierra del Merendón patří mezi takzvané mlžné lesy – vlhké horské ekosystémy, které jsou chráněné už od roku 1987 kvůli své roli ve zadržování vody pro okolní oblasti. Teprve později se ukázalo, že tyto lesy jsou zároveň důležitým útočištěm pro velké šelmy.

I přes ochranu však oblast čelila nelegální činnosti a úbytku biodiverzity. V posledních letech proto ochranáři zesílili dohled: kombinují hlídky v terénu, fotopasti i akustické senzory a zároveň se snaží obnovit populace kořisti. Výsledky se začínají projevovat – pytláctví klesá a les se stává pro šelmy opět přívětivějším prostředím.

Návrat velkých šelem

Pozorování jaguára není jediným pozitivním signálem. Už v roce 2021 byli v oblasti poprvé zaznamenáni pumy a od té doby se objevují opakovaně. Kromě nich zde žijí i další menší kočkovité šelmy, jako oceloti nebo margayové. Region tak nyní hostí všech pět druhů divokých koček, které se v Hondurasu vyskytují.

Zajímavé je i samotné prostředí nálezu. Většina jaguárů se pohybuje v nadmořských výškách do 1 000 metrů, zatímco „mlžní jaguáři“ ve vyšších polohách jsou extrémně vzácní. Není zatím jasné, zda jde o nové chování, nebo jen o jev, který dříve unikl pozornosti kvůli nepřístupnosti terénu.

Záznam jaguára v pohoří Sierra del Merendón z roku 2016. (zdroj videa: Panthera, CC BY 4.0)

Jaguáři nejsou teritoriálně omezení. Dokážou urazit desítky kilometrů za noc a někdy i stovky kilometrů během delšího období. Nově zaznamenaný jedinec pravděpodobně nepatří k místní stabilní populaci, ale pouze procházel oblastí při hledání partnerky.

Právě proto jsou zásadní tzv. migrační koridory, které propojují jednotlivé populace. Umožňují genetickou výměnu a zvyšují šanci na přežití druhu. Pohoří Merendón je součástí širší sítě známé jako Jaguar Corridor Initiative, která propojuje území od Mexika až po Argentinu.

Nový záznam z Hondurasu zapadá do širšího trendu opatrného optimismu. Například v Mexiku nedávné sčítání ukázalo nárůst populace jaguárů o zhruba 10 %. Mezinárodní společenství navíc přijímá nové dohody na ochranu tohoto druhu a jeho prostředí.

Ochrana jaguárů však stojí především na spolupráci států, vědců i nevládních organizací. Plánují se nové chráněné oblasti a další propojení klíčových habitatů. Jak zdůrazňují odborníci, budoucnost jaguára závisí především na jediné věci: propojené krajině, která mu umožní volně se pohybovat napříč kontinentem.

Představte si klidné jezero na Zemi: lehký vánek sotva zvlní hladinu a vytvoří drobné vlnky. Teď si ale představte stejnou situaci na Saturnově měsíci Titanu. Tam by tentýž jemný vítr dokázal vyvolat vlny vysoké až tři metry. Právě takové dramatické rozdíly předpovídá nový vědecký model nazvaný PlanetWaves, který vytvořili výzkumníci z MIT.

Tento model, který je první svého druhu, dokáže komplexně popsat, jak vznikají a vyvíjejí se vlny v různých planetárních podmínkách. Nejde jen o vítr, ale o kombinaci gravitace, složení kapaliny i vlastností atmosféry. Výsledkem je překvapivý pohled na to, jak rozmanité mohou být obyčejné vlny v různých částech vesmíru.

Jak se rodí vlny

Na Zemi jsme zvyklí na určité chování vody: vítr fouká, vznikají vlny, ty modelují pobřeží a přenášejí sedimenty. Jenže jinde ve vesmíru mohou být podmínky zcela odlišné. Model PlanetWaves bere v úvahu několik klíčových faktorů:

• gravitaci planety nebo měsíce,
• hustotu, viskozitu a povrchové napětí kapaliny,
• tlak atmosféry.

Právě kombinace těchto vlastností určuje, jak snadno se hladina „rozvlní“ – od prvního nepatrného zčeření až po plnohodnotné vlnobití.

Titan, Mars a divoké exoplanety

Největší pozornost vědci věnovali Titanu, jedinému známému tělesu ve Sluneční soustavě (kromě Země), které má stabilní kapalná jezera. Ta však nejsou tvořena vodou, ale kapalnými uhlovodíky, jako je metan a etan.

Výsledky modelu jsou fascinující: nízká gravitace, relativně řídká kapalina a odlišný atmosférický tlak znamenají, že i slabý vítr může vytvořit obrovské vlny. Zajímavé je, že tyto vlny by se pohybovaly pomaleji než na Zemi. Pozorovatel na břehu by cítil jen lehký vánek, ale viděl by mohutné a pomalu se valící vlny – téměř surrealistický obraz.

Model byl aplikován i na dávný Mars, který měl kdysi hustší atmosféru a pravděpodobně i rozsáhlé vodní plochy. Jak ale atmosféra postupně mizela, klesal i její tlak. S ubývající atmosférou bylo potřeba stále silnějšího větru, aby vznikly stejné vlny jako dříve. Tento poznatek pomáhá vědcům lépe rekonstruovat, jak se měnil povrch Marsu v průběhu času.

Model PlanetWaves byl testován i na planetách mimo naši Sluneční soustavu – a výsledky jsou ještě extrémnější. Na superzemi LHS1140b by stejný vítr v důsledku silnější gravitace vytvořil menší vlny než na Zemi. Na Venuši podobné exoplanetě Kepler 1649b bychom na jezerech husté kyseliny sírové vlny nejspíš vůbec nezaznamenali, nebo jen velmi slabé, a to i při relativně silném větru. Na lávovém světě 55-Cancri e by vítr o síle hurikánu nevytvořil víc než jen několikacentimetrové vlnky v oceánu roztavené horniny, což mimo jiné názorně ilustruje, jak zásadní roli hraje viskozita kapaliny.

Od krajinotvorby po kosmické sondy

Vlny nejsou jen estetickým jevem – mají zásadní vliv na formování krajiny. Na Zemi vytvářejí pobřeží a delty řek. Na Titanu však například téměř chybí útvary podobné deltám, i když tam řeky existují. Jednou z hypotéz je, že právě specifické vlnění může tento rozdíl vysvětlit.

Model má ale i praktické využití. Pokud lidstvo vyšle sondu na Titan nebo jiné těleso s kapalnými jezery, bude nutné ji navrhnout tak, aby odolala tamním vlnám. A ty se mohou, jak ukazuje PlanetWaves, dramaticky lišit od pozemských zkušeností. Model tak otevírá nové okno do pochopení planetárních procesů – a připomíná nám, že vesmír je mnohem rozmanitější, než si možná dokážeme intuitivně představit.

Kodex námořnické služby, ať pod vlajkou španělskou, nizozemskou, britskou nebo dokonce tou s lebkou a zkříženými hnáty, byl do značné míry nelítostný. Na širém moři celá posádka musela fungovat jako dokonale sehraný stroj. Pokud jen jediný muž nedělal svoji práci poctivě, ohrožoval životy všech ostatních. Povaleči, simulanti, opilci, drzouni a pomlouvači byli pro zdárné ukončení cesty stejnou překážkou, jako neschopný kormidelník anebo plavčík, který na hlídce mezi útesy ve strážním koši usnul. O krk šlo všem. 

Kapitáni obvykle pracovali s ustáleným kádrem vlastní posádky, ke které se v každém přístavu přidalo pár dalších mužů. Všichni spolu museli pracovat bez zbytečných řečí. Běda těm, kdo by ostatní námořníky okrádali, brali si větší příděly nebo se pokusili napadnout důstojníka! Aby všichni „sekali latinu“, visela nad nimi neustálá hrozba krutých trestů, které jejich předáci – loďmistři aplikovali s větším či menším zápalem pro věc.

Předkrm aneb začínáme

Loďmistr, nebo také bocman (bosun) odpovídal za celkovou údržbu lodi s výjimkou strojních zařízení. Byl to prostě „vedoucí směny“, který posádku řídil při každodenní práci. Obvykle se jednalo o stálého a zkušeného muže, na kterého se kapitán mohl spolehnout. Celý čas trávil s ostatními námořníky, a tak dobře věděl, co se kde povídá a jaká je nálada v mužstvu.

Mezi oblíbence ale rozhodně nepatřil. Byl totiž samozvaným soudcem a vykonavatelem rozsudků, které udílel i za drobné prohřešky. Špatně nebo pomalu zabíráte, loudáte se s vázáním uzlů, paluba je špatně umytá? Už na vás prší jedna rána za druhou! Ratan, rákoska, nebo tři pruty svázané dohromady zvané Tři sestry, to jsou bocmanovy nástroje. Ruku na vás vztáhnout nesmí, ale bití holí se považuje za „přiměřené směřování posádky“, které nikdo neřeší.

Motivačních ran přitom rozdal za den bezpočet. Bití námořníci si mohli stěžovat u důstojníků, ale výsledkem býval jen zápis v lodním deníku a další trest, protože nadřízení většinou dali za pravdu loďmistrovi. Teror jste museli buď snášet, nebo sadistického bocmana někde v tichosti „vysadit do vody“.

Ocasy sviští vzduchem

Pravidelné bocmanovo bití se ještě dalo snést, s bičováním to bylo horší. Tento trest vám mohl nadělit jen důstojník, ale dost často se tak dělo na loďmistrovu přímluvu. Vaše opomenutí při plnění všedních povinností totiž považoval za natolik vážné, že je bylo třeba nahlásit. Přitom mohlo jít o maličkost: třeba jste zapomněli uklidit z paluby do kuchyně plechové hrnky nebo jste jen nedolili olej do luceren. Disciplína je však zapotřebí! Proto si půl den nebo den posedíte o hladu za mřížemi. Abyste nezaháleli, je alespoň na lodích britské koruny vaší povinností uplést si ve vězení devítiocasou kočku, kterou pak dostanete výprask.

Druhý den je při čtení hlášení citován váš prohřešek, a nastupujete k výkonu trestu. Od roku 1750 vám může uložit důstojník za jeden prohřešek maximálně 12 ran, nikdo však nehlídá, jestli vám pochybení a trestů nesečte víc najednou. Bít vás bude plnou silou loďmistr, až mu zeslábne ruka, prostě se s někým prostřídá. Pokud je druhý vykonavatel náhodou levák, máte pak na zádech krvavou mřížku.

To nejhorší vás ještě čeká: návštěva lodního felčara, který vám rány zasype solí a octem. Zabrání tím sice infekci, ale prožijete si peklo. Bičování je přitom součástí denní rutiny. Během dlouhé plavby si tímto „křtem“ projde prakticky každý námořník.

Procházka uličkou hanby

Když se začnou ztrácet zásoby rumu, sucharů, přepravovaný proviant nebo osobní věci námořníků, jde do tuhého. Posádka má totiž tendence si to s chmatákem vyřídit rychle a po svém. To důstojníci nemohou dovolit. Spravedlnost je jejich výsadou.

Dopadený a usvědčený zloděj tak musí snést potupu a bolest při cestě uličkou hanby. Bude to výlet, který možná nepřežije. Po délce celé lodi při tom stojí ostatní členové posádky, všichni vybavení pořádným lanem s uzlem na konci. Každý má právo uštědřit zloději jednu či více ran. Aby přistižený delikvent nevyšel lacino, nemůže mezi námořníky jen tak proběhnout. Na hruď mu totiž míří špička šavle důstojníka ustupujícího před ním. Ten tak rozhoduje o tom, jaké tempo bude exekuce mít. Námořníci přitom dobře vědí, jak vám dobře mířenou ránou zlomit žebro, natrhnout kůži nebo vás nadosmrti zmrzačit. Krást se prostě nemá.  

Do koše i za ráhno!

Krádeže nebo připálený oběd může námořníky přiblížit ke vzpouře a nahlodat morálku posádky. Ale když někdo zaspí na hlídce? Tak to už jde o krk všem, a trest tomu odpovídá! I drsný mořský vlk má hrůzu z toho, že se probudí v kajutě, která se rychle plní vodou, protože někdo nahoře nedával pozor. Pro ty, kteří vlastní neopatrností nebo neodpovědností hazardovali se životy ostatních, je trestem pobyt v koši.

Čistě technicky se může jednat o strážní koš, kde je spáč uvázán, nebo také sud či člun tažený za lodí. Musí být zřejmé, že „už s nimi není na jedné lodi“. Pobude tu po neomezený čas – bez jídla a vody. Je to zkrátka rozsudek pomalé smrti žízní či hlady, který ale milosrdný kapitán může po týdnu nebo dvou zvrátit. Ne vždy to stihne včas... 

Další chuťovka má už definitivní ráz. Pověšení za ráhno totiž přežít nelze. Tento trest byl vyhrazen jen pro nejzávažnější delikty: vraždu člena posádky, pokus o vzpouru nebo útok na důstojníka. Není to klasické oběšení, při kterém se rychle láme vaz, ale pomalé udušení. Trvat může i hodinu. Na úkonu se podílí celá posádka, která tak nejen symbolicky „táhne za jeden provaz“. 

Hezky po pirátsku…

Prakticky každý pirát za sebou měl osobní zkušenost se službou na řádné lodi, a díky tomu většinou i trauma z uvedených kázeňských postihů. Pokud byste ale čekali, že se posádky korzárů utápěly v anarchii a fungovaly bez trestů, budete nemile překvapeni! Na lodích plujících pod černou vlajkou panovala často ještě mnohem přísnější disciplína. Přežití případných provinilců často dávala jen minimální prostor.

Spory se tu řešily buď kolektivním ubodáním trestaného, nebo kulkou od kapitána. Příchuť dobrodružné romantiky mělo „vysazení“ vzpurných členů posádky na pustém ostrově. Zůstávali bez jídla a vody, napospas lidožroutům, dravé zvěři, jedovatým pavoukům a hadům, tropickým nemocem i šílenství ze samoty. Rozsudek se rovnal smrti, ale ta mohla mít velmi nekonkrétní podobu. Proto byl tento verdikt tak obávaný.

Kapitán si přitom nešpinil ruce: jako trosečník jste rozsudek mohli přežít a být i zachráněni. Vysazeným se často s jistou dávkou kruté ironie ponechávala nabitá zbraň s jednou kulí. Prý aby se mohli ubránit divochům. Velmi často ale rána nad ostrovem třeskla dřív, než námořníci pořádně zabrali do vesel.

Když se mluví o vysokém krevním tlaku, většina lidí si představí nezdravou stravu, nedostatek pohybu nebo kouření. Málokdo by ale čekal, že významným zdrojem soli může být i obyčejná pitná voda. Nové poznatky ukazují, že právě zvyšující se slanost vody – zejména v pobřežních oblastech – může nenápadně přispívat k rozvoji hypertenze u milionů lidí.

Rostoucí hladina moří způsobuje, že se slaná voda postupně dostává do zdrojů sladké vody, především do podzemních zásob. Tento proces, známý jako zasolování, se týká zejména pobřežních regionů, kde žije více než tři miliardy lidí. V mnoha z těchto oblastí, často v rozvojových zemích, je přitom podzemní voda hlavním zdrojem pitné vody.

Problém spočívá v tom, že zvýšený obsah sodíku ve vodě nemusí být chuťově výrazný a v některých případech dokonce nepostřehnutelný – lidé tak mohou nevědomky přijímat značné množství soli při pití a vaření.

Neviditelný strašák

Vysoký krevní tlak (hypertenze) postihuje více než miliardu lidí a patří mezi hlavní příčiny srdečních onemocnění a mrtvice. Dosavadní prevence se zaměřovala především na životní styl, zatímco vliv prostředí zůstává spíše na okraji zájmu.

Slanost pitné vody, tedy koncentrace rozpuštěných solí – zejména sodíku –, představuje právě takový přehlížený faktor. Nová analýza naznačuje, že jeho význam může být mnohem větší, než se dosud předpokládalo.

Rajiv Chowdhury, epidemiolog a odborník na globální veřejné zdraví, který se specializuje na výzkum příčin chronických nemocí, se svými kolegy analyzoval data z 27 studií zahrnujících více než 74 000 lidí z různých částí světa. Výsledky publikované v odborném časopisu BMJ Global Health ukázaly konzistentní trend: lidé vystavení vyšší slanosti pitné vody měli v průměru vyšší krevní tlak.

Malé změny, velké důsledky

Konkrétně šlo o zvýšení systolického tlaku o 3,22 mmHg a diastolického o 2,82 mmHg. Zároveň se u nich zvýšilo riziko vzniku hypertenze o 26 %. Nejvýraznější efekt byl zaznamenán právě v pobřežních oblastech, kde je zasolování vody nejčastější. I když jde u jednotlivce o téměř nepostřehnutelný rozdíl, na úrovni celé populace znamená takový posun výrazný nárůst počtu lidí s hypertenzí. Už zvýšení systolického tlaku o pouhé 2 mmHg totiž zvyšuje riziko mrtvice asi o 10 % a srdečních onemocnění o zhruba 7 %.

Zajímavé je, že riziko spojené se slanou pitnou vodou je srovnatelné s jinými známými faktory, například nedostatkem pohybu, který zvyšuje riziko hypertenze přibližně o 15 až 25 %.

Přestože důkazy o vlivu slanosti vody na krevní tlak přibývají, stále chybí dostatek studií zaměřených na dlouhodobé dopady, jako jsou infarkty nebo mrtvice. Není také přesně stanoveno, jaká úroveň slanosti je pro lidské zdraví ještě bezpečná. Překvapivě ani doporučení Světové zdravotnické organizace zatím nestanovují konkrétní zdravotní limity pro obsah sodíku v pitné vodě.

Pro většinu lidí zůstává hlavním zdrojem soli strava. V oblastech se zvýšenou salinitou vody však může pitná voda představovat významný doplňkový zdroj sodíku.

Řešením může být sledování kvality místních vodních zdrojů a celkové omezení příjmu soli ve stravě. Nové poznatky zároveň ukazují, že při prevenci kardiovaskulárních onemocnění bychom neměli sledovat jen své návyky, ale i prostředí, ve kterém žijeme.

Pokud by Apollo 11 nedokázalo v červenci 1969 přistát na Měsíci, měla v září téhož roku odstartovat „dvanáctka“. A kdyby ani jí osud nepřál, šlo by v listopadu na zteč Apollo 13. Už první pokus byl však úspěšný, a NASA se proto rozhodla zvolnit tempo programu. Chtěla tak ušetřit náklady na směny sloužící v Kennedyho kosmickém středisku, nechat vydechnout pozemní personál a dopřát si možnost zanést do budoucích výprav zkušenosti z těch minulých. Start Apolla 13 se tudíž přesunul až na březen 1970 – a poté ještě o další měsíc.

Škatule, hejbejte se

Jediný vážnější problém představovala při přípravě letu skutečnost, že děti Charlese Dukea, člena záložní posádky, onemocněly zarděnkami. Jenže Kenneth Mattingly z hlavní posádky je v mládí neprodělal, a tudíž vůči nim nebyl imunní. Mohl tak onemocnět v době, kdy by kroužil kolem Měsíce. Proto se nejprve zvažoval odklad startu o měsíc až dva.

Mezitím by se však zhoršily světelné podmínky v místě přistání a navíc nebylo jisté, že by se Mattingly po případných zarděnkách stihl uzdravit. Dále by to narušilo přípravu celé posádky, která se soustředila právě na dubnový termín. A v neposlední řadě by to přineslo nemalou porci negativní publicity – NASA není operativní, zarděnky zavinily odklad za miliony dolarů apod.

Logickým krokem se zdálo být nahrazení hlavní posádky záložním týmem ve složení John Young, John Swigert a Charles Duke. Jenže zmíněná trojice už se ve výcviku více zaměřovala na vlastní misi Apollo 16 a jako záloha „třináctky“ mnoho nenatrénovala. Kvůli nabitému letovému řádu programu Apollo zůstávalo v roce 1969 na simulátorech jen málo volného času, o nějž pak zoufale bojovaly i letové posádky – natož záložní.

Nakonec padlo rozhodnutí vyměnit pouze „problematického“ Mattinglyho, a to za Swigerta, který byl připraven stoprocentně: měl totiž při obou letech stejné úkoly. James Lovell stál sice nejprve za Mattinglym, ale když mu naznačili, že by mohl o let na Měsíc přijít úplně, souhlasil. Nutno podotknout, že v žádném případě nepochyboval o Swigertových kvalitách – jen se jako správný velitel snažil bránit tým, který se dlouho připravoval společně.

Kdyby nebylo kdyby

Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swigert tak strávili několik posledních předletových dnů na trenažérech, aby se sehráli. Jedenáctého dubna 1970 nakonec narychlo sestavená posádka odstartovala na raketě Saturn 5. Let probíhal až čítankově, po dvou dnech se však situace změnila jako mávnutím kouzelného proutku.

Následující strastiplná cesta tří mužů vstoupila do dějin, dokonce podle ní vznikl v roce 1995 velmi autentický film s prostým názvem Apollo 13 a s Tomem Hanksem v hlavní roli.

Pojďme si tedy raději zahrát malou hru na „kdyby“. Jak by mise probíhala, kdyby k žádné závadě nedošlo? Jak by asi vypadala reportáž z letu?

Čtrnáctého dubna 1970 před půlnocí houstonského času dorazila kosmická loď k Měsíci. Poté na 5 minut a 57 sekund zažehla hlavní motor SPS (Service Propulsion System), což ji navedlo na dráhu 272 × 96 km a se sklonem 5,3° k lunárnímu rovníku. Od startu uplynulo 77 hodin a 25 minut.

Předchozí mise Apollo byly naváděny na kruhovou dráhu ve výšce zhruba 110 km. Tentokrát se však dostal ke slovu jiný manévr, protože lunární modul měl sestoupit do hornaté oblasti a výběr vhodného místa přistání vyžadoval podle předpokladu víc času i pohonných látek. Proto ve chvíli, kdy časomíra ukazovala 81:45 h, následoval další zážeh motoru SPS na 23 sekund a oběžná dráha se upravila na 96 × 13 km. Toto velmi těsné přibližování k Měsíci dávalo výsadkovému modulu čtrnáct cenných sekund letu navíc.

Při čtvrtém oběhu Swigert snímkoval tři možné přistávací oblasti pro budoucí mise Apollo. V čase 86:10 h čekal posádku odpočinek dlouhý 8,5 hodiny. Při desátém oběhu v čase 96:30 h proběhla poslední kontrola lunárního modulu, který se pak na dvanáctém oběhu (99:16 h) oddělil od velitelské lodi. Cesta k povrchu Měsíce trvala čtyři hodiny. V čase 103:21 h provedl lunární modul první zážeh, který jej navedl na přistání.

Reportáž, jež nikdy nevznikla

Patnáctého dubna 1970 ve 20:55 houstonského času (103:42 h) přistála posádka mezi dvojkráterem Doublet a trojkráterem Triplet, asi 700 metrů západně od kráteru Cone. Na Měsíci měli astronauti zůstat 33,5 hodiny s tím, že uskuteční dvě vycházky, každou v délce asi čtyř hodin. Mezitím se počítalo s přestávkou na první analýzu vzorků, spánek, jídlo, údržbu skafandrů atd.

Lovell a Haise měli po přistání popsat okolí z průzorů modulu, aby bylo možné přesně identifikovat, kam ve vybrané oblasti dosedli, a případně podle těchto informací upravit program výstupů. 

První vycházka začala čtyři hodiny po přistání. Fred Haise velitele Jima Lovella při sestupu fotografoval a poté mu spustil přístroj na kladce, aby Lovell udělal panoramatické snímky povrchu, než ho astronauti „znehodnotí“ šlápotami. Následně velitel odebral nouzový vzorek horniny, zhruba 0,5–1 kg. Kdyby totiž bylo z nějakého důvodu nutné výstup rychle ukončit bez možnosti jej zopakovat, nevraceli by se s prázdnou. 

Pak sestoupil na měsíční povrch i Haise a nejprve umístil asi 15 metrů od modulu černobílou televizní kameru, která měla snímat činnost astronautů. Mimochodem, při letu Apollo 13 měl velitel na přilbě a nohavicích nově výrazný červený pruh, aby bylo možné astronauty na snímcích identifikovat.

Lovell pak instaloval anténu pro komunikaci v pásmu S, přičemž ovšem potřeboval Haiseho pomoc: předchozí mise ukázaly, že ačkoliv se zmíněný úkon plánoval pro jednoho astronauta, ve skutečnosti jej museli provádět oba členové posádky.

Tvrdý dopad

Následovalo obligátní vztyčování americké vlajky. Oba astronauti pak modul obešli, každý z jiného směru, a cestou jej fotografovali a vizuálně kontrolovali. Na druhé straně začali vybalovat sadu přístrojů ALSEP neboli Apollo Lunar Surface Experiment Package, kterou poté odnesli asi 100 metrů západně, kde ji rozložili. V daném místě odebrali i vzorky – stejně jako cestou zpět přes krátery Doublet. U modulu se zbavili prachu pomocí speciálních kartáčů a do kabiny vzali některé vzorky, aby je v klidu prohlédli a okomentovali pro geology. 

Zatímco astronauti spali, vědci na Zemi plánovali případné změny druhé vycházky. Výstup číslo dvě už měl pro oba muže představovat větší rutinu. Před odchodem odebral Lovell jeden „kontaminovaný“ vzorek od přistávací trysky. Posádka se pak vydala ke kráteru Cone, přičemž velitel musel být s lunárním modulem v neustálém vizuálním kontaktu kvůli zajištění komunikace. 

Na lunární dráhu se vrátili 17. dubna – v čase 137:09 h. Na palubu Apolla přenesli filmové kazety, vzorky a další nezbytnosti. Modul byl naveden proti měsíčnímu povrchu tak, aby dopadl 50–60 km od nově rozmístěných přístrojů ALSEP (seismometr měl jeho dopad zaregistrovat). Pak už astronauty čekal po 90 hodinách na lunární dráze přelet k Zemi a 21. dubna 1970 přistání.

Vliv na další výpravy

Dnes víme, že se vše odehrálo úplně jinak. Víceméně rutinní let k Měsíci se během několika sekund změnil v prostý boj o přežití – a nakonec se stal „nejúspěšnějším neúspěchem“ v historii kosmonautiky. Apollo 14 tak do oblasti Fra Mauro zamířilo až v lednu 1971. Fakt, že „třináctka“ neuskutečnila svůj program, ovlivnil mimo jiné výběr míst přistání dalších výprav: nevznikly totiž kvalitní snímky kráteru Davy nebo oblasti Censorius coby hlavních kandidátů pro Apollo 15.

Dne 28. září 1943 založili dělníci loděnice North Carolina Shipbuilding Co. kýl nákladní lodě Marco Polo, a sice na základě objednávky od americké Námořní komise. Už 10. listopadu došlo k přejmenování plavidla na Mount Hood podle velké sopky v americkém státě Oregon a na konci téhož měsíce proběhlo i spuštění na vodu.

V lednu 1944 si dokončenou jednotku převzalo americké námořnictvo a záhy ji u společnosti Norfolk Shipbuilding & Dry Dock Co. nechalo přestavět na muniční loď, která oficiálně vstoupila do služby k 1. červenci 1944. Velení nad ní převzal fregatní kapitán Harold Turner.

Na svou první misi vyplula Mount Hood naložená 5 000 tunami munice a výbušnin 21. srpna 1944 coby součást úkolové skupiny 29.6. Od ní se však po čase odpojila, přičemž její cílová destinace ležela v přístavu Seeadler na Manusu, který je součástí Admiralitních ostrovů. Mount Hood dorazila bezpečně na místo určení 22. září 1944, zakotvila a krátce poté zahájila vydávání munice a výbušnin posádkám lodí připravujících se na filipínskou ofenzivu. Kromě toho ale měla na palubu přebírat také nepoužitý arzenál z plavidel, která mířila z bojové zóny do domovských přístavů.

Osmnáct šťastlivců

Kolem půl deváté ráno 10. listopadu 1944 opustil palubu Mount Hood komunikační důstojník poručík Lester Wallace, jenž měl společně se 17 dalšími muži vyřídit různé povinnosti na pevnině – mimo jiné měli vyzvednout poštu, dva námořníci mířili k zubaři a další dva do místní vojenské věznice, neboť je čekal polní soud.

Jen krátce poté, co malý motorový člun přirazil k molu seeadlerského přístavu, si jeden z mužů všiml kouře, který se objevil nad jejich mateřskou lodí. Vzápětí všechny srazila k zemi tlaková vlna a o několik vteřin později se ozvala ohlušující rána. Když se pak Wallace a další námořníci znovu podívali na moře, mohli pozorovat sekundární výbuchy, jež trhaly jejich loď na kusy, a obrovský oblak dýmu, který záhy vystoupal až do výšky dvou kilometrů. Všem bylo jasné, že se právě stali svědky katastrofy.

Toho rána se na palubě Mount Hood stále nacházelo značné množství munice: 45kg a 113kg bomby, granáty ráže 130, 150, 200 a 360 mm, prachové slože, hlubinné nálože a mnoho dalšího inventáře o celkové hmotnosti přibližně 3 800 tun. Loď kotvila zhruba uprostřed přístavu, asi čtyři kilometry od pevniny, obklopena velkým počtem dalších plavidel. Několik menších člunů u ní právě provádělo nakládání či vykládání munice, zhruba o 300 metrů dál kotvila opravárenská loď Mindanao a ve vzdálenosti asi 1 000 metrů se nacházelo další servisní plavidlo Argonne.

Není koho zachraňovat

Když se poručík Wallace vzpamatoval z prvotního šoku, vydal svým mužům ihned příkaz k návratu do motorového člunu. Když ale po čtvrthodině dorazili na místo, kde měla kotvit Mount Hood, nenašli ani loď, ani své kamarády. „Okolo nebylo prostě vůbec nic, kromě trosek,“ napsal později Wallace. Velká muniční loď a její posádka jako by se vypařily.

Wallace proto zamířil se svým člunem k těžce poškozené Mindanao. V plášti trupu i nástavby se nacházely desítky větších či menších děr, které tam prorazily fragmenty a střepiny z Mount Hoodu. Wallace se později dozvěděl, že všech 26 mužů, kteří se v době výbuchu nacházeli přímo na otevřené palubě opravárenské lodi, okamžitě zemřelo. Mezi nimi byl i jeden člen posádky Mount Hoodu, jenž na Mindanau zrovna pracoval – právě on se stal jedinou obětí z muniční lodě, kterou se podařilo bezpečně identifikovat. Celkem na palubě Mindanaa zahynulo 82 námořníků. 

Poté, co Wallace pochopil, že na těžce poškozeném opravárenském plavidle nebude se svými muži nijak platný, vrátil se zpět do přístavu a vyčkával dalších rozkazů. Brzy mu nadřízení sdělili, že se nemá nikam vzdalovat a že bude předvolán jako svědek k nadcházejícímu vyšetřování. V té době ještě Wallace nevěděl, že je jediným přeživším důstojníkem z Mount Hoodu.

Přes 400 mrtvých

Mezitím začali Američané sčítat škody, které rozhodně neměly být malé. Kromě Mount Hood, z níž nezbylo nic, stejně jako z několika vyloďovacích člunů, jež v době výbuchu nakládaly či vykládaly munici a těžce poškozené Mindanao, utrpělo větší či menší šrámy každé plavidlo v okruhu zhruba dvou kilometrů od epicentra výbuchu.

Patřily mezi ně například eskortní letadlové nosiče Petrof Bay a Saginaw Bay, torpédoborec Young, eskortní torpédoborce Kyne, Lyman, Walter C. Wann a Oberrender, 16 minolovek, dále pak řada nákladních, pomocných či opravárenských lodí. Navíc šlo ke dnu nebo utrpělo vážné škody také mnoho menších člunů. Opravy poškozených plavidel si vyžádaly přibližně 100 000 člověkohodin, z čehož téměř polovina připadla na Mindanao. Ta byla k další službě připravena až 21. prosince.

O síle výbuchu svědčí mimo jiné i fakt, že když se na místo dostali potápěči a v rámci vyšetřování pátrali po troskách Mount Hoodu, nenašli na dně nic, co by se dalo nazvat vrakem. Objevili pouze několik roztroušených kusů trupu, z nichž žádný svou velikostí nepřesahoval 3×5 metrů.

Co je naopak u písčitého dna zhruba 12 metrů pod hladinou šokovalo, byl příkop o rozměrech 15×90 metrů, který tam exploze vyhloubila. Bolestné bylo také sčítání obětí na životech: celkem během katastrofy zemřelo 432 mužů, dalších 371 pak utrpělo různě těžká zranění. 

Co na to svědkové?

Brzy se rozběhlo vyšetřování, které vedla speciálně ustavená komise. Ta rychle zjistila, že přístav měl pro muniční lodě vyhrazená kotviště v západní části, ale přístavní kapitán zodpovědný za rozdělování míst jednotlivým lodím je v případě Mount Hoodu nevyužil a místo toho plavidlo umístil zhruba doprostřed svěřeného prostoru. Byla tam totiž klidná voda a tato pozice navíc usnadňovala práci malým vyloďovacím člunům, které s municí neustále „pendlovaly“ tam a zpět.

Před komisí vypovídal také poručík Wallace, který se mimo jiné vyjádřil o stavu nákladu na Mount Hoodu: „V době exploze se na palubě nacházela také částečně poškozená munice. Některé kusy byly zrezivělé a pamatuji si, že jsem sám viděl pyrotechniku s datem výroby dokonce v roce 1915.“

Mezi výpověďmi svědků se nicméně objevily i některé nepříliš důvěryhodné. Edward Ponichtera pracující na pláži poblíž Mount Hoodu například tvrdil, že viděl japonský dvoumotorový bombardér, který na muniční loď shodil dvě pumy, přičemž oběma docílil přímého zásahu. Námořník Carl Hughes, jenž sloužil na palubě nákladní lodě William H. McGuffey, zase tvrdil, že spatřil japonskou trpasličí ponorku, jak na Mount Hood vypálila dvě torpéda. 

Přesná příčina neznámá

Komise se zabývala i poměry, které na lodi panovaly, a dospěla k závěru, že posádce chyběly odborné zkušenosti v manipulaci s výbušninami, a co hůř, nedostávalo se jí ani důsledného velení ze strany 22 důstojníků. To vedlo k citelnému zhoršení disciplíny a v konečném důsledku i k hrubému a neopatrnému zacházení s municí.

V polovině prosince 1944 vyšetřovací komise zveřejnila své závěry. Mimo jiné uvedla, že byly porušovány předpisy ohledně uložení munice, posádka nebyla dostatečně instruovaná o bezpečnostních opatřeních, důstojníci nevynucovali zákaz kouření a na palubu se dostala i poškozená munice, která měla být podle platných nařízení zlikvidována svržením do hlubokého moře. Komise tak jednoznačně dospěla k závěru, že výbuch nezpůsobila žádná vnější síla, a pokud by fregatní kapitán Turner nebo jeho zástupci incident přežili, byli by za něj zřejmě hnáni k odpovědnosti. Zároveň však vyšetřovatelé museli přiznat, že přesnou příčinu exploze již nelze zjistit.

Poručík Wallace se po skončení vyšetřování vrátil domů k rodině a další operační turnus strávil v komunikačním centru letadlové lodě. Na pacifickém válčišti zůstal ještě 10 měsíců a dočkal se povýšení na fregatního kapitána. Koncem roku 1945 jej pak námořnictvo s poctami propustilo. Zemřel v roce 2012 ve věku 97 let. Nezapomnělo se ani na Mount Hood. Stejné jméno totiž v roce 1968 obdržela další muniční loď, a sice plavidlo třídy Kilauea. To úspěšně sloužilo během války ve Vietnamu i v rámci války v Zálivu. Vyřazeno bylo v roce 1999 a o čtyři léta později jej námořnictvo prodalo k sešrotování. 

Focením strávil David Těšínský v Thajsku dva měsíce a vybíral si především pouliční témata: obyčejný život v neobvyklých kulisách. „Přespával jsem přes couchsurfing, což je komunita milých lidí, kteří dávají cestovatelům k dispozici kousek svého domova. Takhle mi na jihu doporučili několik míst a samozřejmě se nedalo odolat Lopburi, kde prý vládnou opice,“ vzpomíná Těšínský.

„Vládnout“ však možná není to správné slovo – víc by se hodilo „terorizovat“. Tamní makakové jávští tradičně představovali spíš drobnou nepříjemnost a zdržovali se především v okolí chrámu Phra Prang Sam Yot z 13. století. Jenže poutníci i návštěvníci je krmili a opičí populace se úspěšně rozrostla asi na tři tisíce jedinců.

Drzí tvorové přitom dokážou ukrást například peněženku, brýle či mobil, načež je vracejí výměnou za jídlo. Během pandemie nicméně turismus ustal a vyhladovělí makaci se usadili v centru města, kde začali krást v obchodech a obtěžovat děti. O opuštěné kino dokonce sváděly bitvy jejich konkurenční gangy. Zakrátko tak u sebe každý v Lopburi nosil hůl a školáci běžně chodili vyzbrojení airsoftovými pistolemi.

„Měl jsem štěstí,“ vzpomíná Těšínský. „Žádná z opic po mně neskočila a nic mi neukradly. Ale majitele obchodů otravovaly pořád a každou chvilku je někdo vyháněl ven s klackem. Dokonce mi místní vykládali, že někteří makaci kradou alkohol a pak se na ulici totálně opijou – ale nedokážu říct, do jaké míry šlo o vtip,“ usmívá se fotograf.

Neúnosnou situaci nakonec vyřešila místní vláda, když předloni nechala na dva a půl tisíce zvířat odchytit a vykastrovat. Agresivita opic se tak výrazně snížila a jejich populace se pomalu zmenšuje.

Sex Pistols? Neznám

Ikonickým se pro Těšínského stalo setkání s místními „pankáči“. A uvozovky jsou zde zcela namístě. „Narazil jsem na ně náhodou, když jsem byl o Vánocích v Hat Yai na jihu země. Zrovna na Silvestra se masivně slavilo, vlastně podobně jako u nás, včetně stromečků a výzdoby. A najednou se z davu vyloupli tihle kluci: na hlavě číra, trička s názvy punkových kapel, řetězy, upnuté kalhoty… Nádherně vyparádění, čistý styl sedmdesátých a osmdesátých let.“

„Jenže když jsem se jich zeptal, jestli ty kapely, co mají na triku, poslouchají – klasiky jako Sex Pistols nebo Ramones – tak na mě jenom koukali. Oni je vůbec neznali!“ směje se Těšínský. „Byli to pozéři, prostě to vzali jako módu.“

Punková estetika však v Thajsku neznamená „jen“ módu, stala se nositelkou politického postoje. Nemusíte punk poslouchat, ale můžete souznít s jeho ideály svobody a volnosti.

Ačkoliv se tamní punkový underground nikdy nerozšířil tak jako na Západě, vždycky byl při tom, když společností zmítaly sociální bouře. Různé vojenské junty, které si v zemi pravidelně vyměňují vládu s politiky, nechaly střílet do protestujících v letech 1973, 1977, 1992 i 2010. Všechno to byly krvavé lázně s vyššími desítkami mrtvých a jednalo se vesměs o studenty, přičemž mnozí punk milovali. Natužené barevné vlasy tudíž ani tak nevypovídají o hudebním vkusu, jako spíš vzkazují konzervativní společnosti s její zálibou v konformitě, že se může jít „bodnout“…

Ne všechen tělesný tuk funguje stejně. Zatímco bílá tuková tkáň slouží především jako zásobárna energie, hnědý tuk energii naopak aktivně spaluje a pomáhá regulovat tělesnou teplotu. Mezi nimi stojí ještě třetí typ – tzv. béžový tuk, který může za určitých podmínek vznikat z bílého tuku a získávat jeho „spalovací“ schopnosti. Právě tato proměna je v posledních letech jedním z hlavních cílů výzkumu obezity.

Metaboličtí mikrorežiséři

Nová studie publikovaná v časopise Nature ukazuje, že důležitou roli v této přeměně může hrát množství bílkovin ve stravě – a překvapivě také střevní mikrobiom. V experimentu u myší vedla nízkobílkovinná dieta k řetězci biologických reakcí, které spustily přeměnu bílého tuku na béžový. Tento efekt se však neobjevil u myší bez střevních bakterií, což jasně naznačuje, že mikrobiom není jen pasivní složkou, ale aktivním hráčem celého procesu.

Když myším klesl příjem bílkovin, určité druhy střevních bakterií změnily svůj metabolismus a začaly produkovat signální molekuly, které ovlivnily tukovou tkáň. Ukazuje se tak, že i relativně jednoduché mikrobiální „společenství“ může mít výrazný dopad na fungování organismu.

„Nejvíc vzrušující moment pro nás nastal, když jsme zjistili, že k vyvolání přeměny tuku při nízkobílkovinné dietě stačí pouhá čtveřice bakteriálních kmenů,“ říká Kenya Honda, imunolog a spoluautor studie působící v City of Hope, americké instituci zaměřené na výzkum a léčbu rakoviny.

Tuk, který se učí spalovat

Proměna bílé tukové tkáně nebyla jen kosmetická. V buňkách výrazně přibylo mitochondrií – struktur zodpovědných za produkci energie – a zároveň se zvýšilo napojení na sympatický nervový systém. Nervová vlákna v tukové tkáni zhoustla a vytvořila komplexnější síť, což je typický znak tkáně připravené spalovat kalorie místo jejich ukládání.

Za celým procesem stojí dvě paralelní dráhy. První zahrnuje žlučové kyseliny, které aktivují receptor FXR a „připravují“ tukové buňky na přeměnu. Druhá vychází z amoniaku, vedlejšího produktu bakteriálního metabolismu, který v játrech stimuluje tvorbu hormonu FGF21 – klíčového regulátoru energetické rovnováhy. Tyto dvě cesty se navzájem doplňují: jedna připravuje půdu, druhá podporuje procesy související se samotným spalováním.

Více, nebo méně proteinu?

Ačkoliv výsledky působí slibně, vědci varují před unáhlenými závěry. Studie byla provedena na myších, které přijímaly výrazně méně bílkovin (zhruba třetinu proti normálu) než je běžné, což by u lidí mohlo vést například ke ztrátě svalové hmoty. Přesto experimenty naznačují, že podobné mechanismy by mohly existovat i u lidí – zejména pokud se vezme v úvahu vliv konkrétního složení střevního mikrobiomu.

Výzkum zároveň posouvá pohled na střevní bakterie. Už nejde jen o to, jaké druhy ve střevech žijí, ale především jaké chemické reakce provádějí a jaké signály vysílají do zbytku těla. To otevírá cestu k budoucím terapiím, které by mohly napodobit žádoucí účinky těchto procesů bez nutnosti drastických diet.

V době, kdy jsou vysokoproteinové diety často doporučovány pro hubnutí, přináší tato studie zajímavý protipohled. Naznačuje, že za určitých podmínek by nižší příjem bílkovin – v kombinaci se správně nastaveným mikrobiomem – mohl podpořit spalování energie. Zatím však jde spíše o inspiraci pro další výzkum než o praktické doporučení pro jídelníček.

Rachel Fordyceová, technička entomologické laboratoře na Cornellově univerzitě v americké Ithace, se snažila ušetřit za parkování u obchodního centra East Hill Plaza. Odtamtud chodila pěšky na univerzitu a cestu si krátila přes malebný hřbitov East Lawn Cemetery, což je vlastně docela pěkný lesopark s několika hroby.

Jednoho dne na jaře 2022 přinesla ze zmíněného hřbitova svému šéfovi Bryanovi Danforthovi sklenici plnou včel. Ten zjistil, že jde o samotářské včely pískorypky druhu Andrena regularis. Šlo o počátek fascinujícího výzkumu, jehož výsledky nedávno uveřejnil odborný časopis Apidologie.

Včelí megapole

Danforth a jeho kolegové zjistili, že se pod hřbitovem East Lawn Cemetery nachází gigantické podzemní „město“ pískorypek. Je pozoruhodnou ironií, že pískorypky, které patří k „samotářským včelám,“ tam žijí v jednom z největších a nejstarších známých seskupení samotářských podzemních včel na světě.

Hřbitov East Lawn Cemetery vznikl v roce 1878 a první pískorypky tam byly zaznamenány počátkem dvacátého století. Badatelé odhadují, že zde žije asi 5,5 milionu jedinců, což odpovídá asi 200 úlům včel medonosných. 

Jak se počítají miliony

Vědci k mapování pískorypek využili inovativní metodu založenou na malých nadzemních pastích, které zachytávají hmyz při jeho vynořování ze země. Během jara 2023 rozmístili deset takových pastí a zachytili přes 3 200 jedinců různých druhů. Na základě hustoty včel na metr čtvereční pak dopočítali celkovou populaci na ploše přibližně 6 000 m². Výsledky ukázaly rozmezí 3 až 8 milionů jedinců, s průměrem kolem 5,5 milionu.

Životní cyklus těchto včel je fascinujícím příkladem přírodní synchronizace. Pískorypky přezimují jako dospělci pod zemí a na jaře se objevují přesně v době, kdy začínají kvést ovocné stromy. Nejprve se objevují samci, kteří čekají na samice, aby maximalizovali šanci na páření.

Hřbitovy se v dnešní době často stávají lokálními centry biodiverzity. Díky minimálním zásahům do půdy, absenci pesticidů a celkovému klidu zde vznikají ideální podmínky pro řadu organismů – od rostlin přes hmyz až po ptáky a savce. 

Výzkum zdůrazňuje, že podobné obří populace nejsou jen entomologickou kuriozitou, ale mají zásadní ekologický i ekonomický význam. Samotářské včely jsou efektivními opylovači a jejich ztráta by mohla mít přímé dopady na produkci potravin. Zároveň je ale jejich existence velmi křehká. Stačí jediný zásah – například zástavba nebo zpevnění půdy – a miliony včel mohou zmizet během okamžiku.

Stejně jako jiné hvězdy, i Slunce se otáčí kolem své osy. V současnosti přitom jedna jeho otočka na rovníku trvá asi 25 dní a v oblasti pólů zhruba 35 dní. Jde o projev tzv. diferenciální rotace, která je výsledkem složitého přerozdělování momentu hybnosti rotací, konvekcí a jinými cirkulačními pohyby v přípovrchové konvektivní zóně stálice.

Mladé Slunce se však otáčelo snad až desetkrát rychleji než dnes. Stejně se chovají i mladé hvězdy podobného typu, které pozorujeme v otevřených hvězdokupách a od nichž také čerpáme inspiraci. Postupem času ovšem jeho rotace zpomalovala, přičemž hlavní roli hrálo brzdění hvězdným větrem: Nabité částice unikající ze Slunce s sebou totiž odnášejí část jeho rotačního momentu. Zmíněnou ztrátu pak ještě umocňuje vazba částic slunečního větru k tělesu hvězdy prostřednictvím indukčních čar koronálního magnetického pole.

V astrofyzice chladných stálic platí empirické Skumanichovo pravidlo, podle nějž rychlost rotace hvězdy klesá přibližně jako odmocnina z jejího stáří. A není důvod, proč by Slunce nemělo danou zákonitost respektovat.