Vědcům se podařilo dosáhnout významného pokroku ve vývoji první vakcíny proti schistosomóze – jedné z nejrozšířenějších parazitárních nemocí na světě. Experimentální přípravek SchistoShield podle nejnovější studie, zveřejněné v odborném časopise npj Vaccines, nejen vyvolává imunitní odpověď, ale zároveň učí organismus, jak si ji dlouhodobě zapamatovat. Právě schopnost vytvořit takzvanou imunitní paměť je jednou z klíčových podmínek účinné vakcinace.

Schistosomóza je tropické parazitární onemocnění způsobené krevničkami – parazitickými červy, jejichž larvy žijí ve sladké vodě. K nákaze dochází při kontaktu s kontaminovanou vodou, kdy larvy proniknou lidskou kůží a v těle se vyvinou v dospělé jedince. Ti následně kladou vajíčka, která jsou hlavní příčinou zdravotních komplikací spojených s tímto onemocněním.

Nemoc se vyskytuje v téměř osmdesáti zemích světa, především v subsaharské Africe. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace (WHO) je schistosomózou nakaženo přibližně 250 milionů lidí a dalších asi 800 milionů obyvatel žije v oblastech, kde jim infekce hrozí. Z hlediska úmrtnosti jde po malárii o druhé nejzávažnější tropické parazitární onemocnění na světě.

Slibné výsledky experimentální vakcíny

Na vývoji vakcíny SchistoShield pracuje již několik desetiletí imunolog Afzal Siddiqui z Texas Tech University Health Sciences Center (TTUHSC). Nejnovější výsledky klinických studií, do nichž byli zapojeni dobrovolníci ve Spojených státech i v Africe, ukazují, že vakcína splňuje oba základní předpoklady účinné imunizace.

Výzkumníci zjistili, že po podání vakcíny dochází nejen k aktivaci imunitního systému, ale také ke vzniku dlouhodobé imunitní paměti. Ta je založena na činnosti dvou klíčových složek obranyschopnosti organismu – B-lymfocytů, které produkují protilátky, a T-lymfocytů, jež koordinují buněčnou imunitní odpověď a pomáhají likvidovat napadené buňky.

Podle autorů studie vakcína vyvolává silnou buněčnou imunitní odpověď i vznik paměťových buněk, což jsou charakteristické znaky potenciálně účinné ochrany proti parazitickým červům způsobujícím schistosomózu.

Přestože jsou výsledky velmi povzbudivé, vědci upozorňují, že dosavadní klinické studie byly poměrně malé. Zúčastnilo se jich pouze 50 až 100 dobrovolníků, což zatím neumožňuje definitivně potvrdit účinnost vakcíny. Dalším krokem proto budou rozsáhlejší klinické studie zahrnující tisíce účastníků. Teprve ty ukážou, zda bude možné vakcínu nasadit v širší populaci a zda skutečně dokáže chránit před nákazou nebo pomoci při léčbě onemocnění.

Opomíjená nemoc

Schistosomóza je řazena mezi takzvané opomíjené tropické nemoci. Nejčastěji postihuje chudé komunity v tropických a subtropických oblastech, které mají omezený přístup ke zdravotní péči a bezpečné pitné vodě.

V současnosti existuje pouze jediný běžně používaný lék, který dokáže parazity odstranit z organismu. Neposkytuje však žádnou ochranu před opakovanou nákazou, takže lidé žijící v rizikových oblastech se mohou infikovat znovu prakticky ihned po dalším kontaktu s kontaminovanou vodou. Účinná vakcína by proto mohla představovat zásadní průlom v boji proti této nemoci.

Evakuace expedičních vojsk z Dunkerku sice zachránila živou sílu britské armády, ovšem na kontinentě zůstalo velké množství výzbroje. Obrněná vozidla, jimiž královská armáda disponovala na ostrovech, postačovala sotva pro jedinou tankovou divizi, takže pokud by se Němcům podařilo úspěšně vylodit, byl by průběh dalších bojů celkem jasný. Britská vláda tudíž ihned začala podnikat kroky k nápravě této neutěšené situace, byť výsledky byly někdy hodně rozpačité, jak ukazuje příklad malých provizorních obrněnců řady Beaverette.

Na civilním podvozku

Toto pojmenování bylo ve skutečnosti žertovnou přezdívkou, která vycházela z faktu, že nápad stavět maličké obrněné automobily předložil ministr leteckého průmyslu lord Beaverbrook. Oficiální název programu zněl Standard Light Armoured Car 4×2, ačkoli zřejmě příliš nepřekvapuje, že vozidlům takhle nikdo neříkal a všichni užívali přezdívku Beaverette, která se pak dostala i do některých oficiálních dokumentů. 

Bez ohledu na jméno šlo o malé obrněné automobily, jež se vyráběly v podniku Standard Motor Company na jeho běžných komerčních podvozcích. Na ty se montovala jednoduchá karoserie z pancéřové oceli, která byla u první varianty Mk.I zezadu a shora otevřená. U verze Mk.II přibylo pancéřování zádě, ovšem karoserie zůstávala otevřená shora.

Zásadní změnu tak přineslo až provedení Mk.III, které obdrželo hodně přepracovanou a kompletně uzavřenou karoserii na zkráceném podvozku, jež nahoře nesla střeliště pro výzbroj. To bylo shora otevřené a nacházel se v něm 7,7mm lehký kulomet BREN, později ovšem vznikla obměna s dvojicí leteckých kulometů Vickers K stejné ráže. Některé obrněnce Beaverette nesly také 14mm protitankové pušky Boys.

Proti focke-wulfům

Poslední varianta Mk.IV zachovávala konstrukci „trojky“, změnilo se však řešení pancéřování čela, a to v zájmu zlepšení výhledu řidiče. Právě špatný rozhled z provizorní obrněné karoserie představoval jednu z velkých slabin předchozích variant, jenže seznam nedostatků byl podstatně delší.

Těžká pancéřová karoserie značně zatěžovala podvozek, jenž původně vznikl pro běžný osobní automobil, takže vozy řady Beaverette dosahovaly malé rychlosti, špatně se ovládaly a mohly jezdit jen po silnici, zatímco v terénu hned zapadaly. Kvůli omezenému výhledu musel řidič spoléhat na pomoc od pozorovatele venku, aby mohl bezpečně zatáčet, zejména při jízdě v zástavbě. 

Většinu z přibližně 2 800 zhotovených vozů Beaverette dostala domobrana (Home Guard) a vedle ní i některé útvary pozemních vojsk a také RAF, v jehož službách malé obrněnce zajišťovaly ostrahu letišť.

Díky tomu v dubnu 1943 proběhl groteskní incident s několika Fw 190, které omylem přistály na letišti West Malling. Britské obrněnce jim pak zablokováním i palbou znemožnily opětovný vzlet a zrodil se tak nejspíše jediný zaznamenaný případ, kdy si vozy Beaverette doopravdy vystřelily na nepřítele.

Nikdo příčetný patrně nevěřil, že v případě německé invaze by improvizované obrněnce mohly vzdorovat moderní technice Wehrmachtu, ovšem Britové v té době zkrátka nic lepšího neměli.

Poblíž slavné galaxie Andromeda (M31), která je největším galaktickým sousedem Mléčné dráhy, objevili astronomové novou ultraslabou trpasličí galaxii. Podle studie, publikované v odborném časopise Astronomy & Astrophysics, je galaxie pojmenovaná Andromeda (And) XXXVI jednou z vůbec nejslabších satelitních galaxií v této oblasti.

Ultraslabé trpasličí galaxie představují nejmenší a nejslaběji zářící známé galaxie. Vznikly v nejranějších obdobích vesmíru a jsou považovány za fosilie prvotních galaxií. Předpokládá se také, že v nich převládá temná hmota. Díky tomu nabízejí jedinečný pohled na proces vzniku galaxií v raném vesmíru a představují cenný nástroj pro testování současných modelů temné hmoty.

Téměř neviditelná galaxie

„Náš výzkum ukázal, že And XXXVI je velice stará galaxie, přibližně 12,5 miliardy let, a zároveň obsahuje jen velmi malé množství těžších chemických prvků,“ říká vedoucí výzkumu Joanna Sakowska z Andaluského institutu astrofyziky (IAA-CSIC). „K přesnějšímu určení její vzdálenosti, stáří i chemického složení ale budou nutná detailní pozorování nejvýkonnějších vesmírných teleskopů, jako je například Hubble.“

Galaxie Andromeda se nachází asi 2,5 milionu světelných let od Země a je nejbližší velkou spirální galaxií. Stejně jako Mléčná dráha je obklopena množstvím trpasličích satelitních galaxií, které kolem ní obíhají pod vlivem její gravitace. Dosavadní počet objevených satelitních galaxií, ale neodpovídá předpovědím odvozeným ze standardního kosmologického modelu Lambda-CDM.

„V současnosti známe kolem galaxie Andromeda přibližně 40 trpasličích satelitních galaxií, z nichž jen asi 15 spadá do kategorie ultraslabých,“ vysvětluje Sakowska. „Každý nový objev, jako je Andromeda XXXVI, naznačuje, že zatím možná vidíme jen špičku ledovce mnohem početnější populace extrémně slabých satelitních galaxií.“

Výzkumnému týmu se podařilo získat cenný pozorovací čas na dalekohledu Gran Telescopio Canarias (GTC), přičemž vědci využili jeho výkonný přístroj OSIRIS+ k pořízení snímků s mnohem větší hloubkou. Díky tomu bylo možné rozlišit jednotlivé hvězdy ukryté ve slabém rozptýleném záření ultraslabé galaxie And XXXVI.

Při pečení nejde jen o chuť. To, zda sáhnete po másle nebo margarínu, může výrazně ovlivnit strukturu těsta, křehkost pečiva, jeho barvu i výsledné aroma. Přestože oba produkty vypadají podobně a plní stejnou základní funkci – dodávají pokrmům tuk –, jejich chemické složení se v řadě důležitých detailů liší. Právě tyto rozdíly rozhodují o tom, jak se budou při pečení chovat.

Chemie ukrytá v každé kostce

Z chemického hlediska jsou máslo i margarín emulze, tedy směsi drobných kapek vody rozptýlených v tuku. Základ obou tvoří především triglyceridy – nejběžnější forma tuků v lidské stravě. Každý triglycerid se skládá z jedné molekuly glycerolu, ke které jsou připojeny tři mastné kyseliny. Právě jejich chemická stavba určuje vlastnosti výsledného tuku.

Klíčový rozdíl spočívá v tom, že máslo obsahuje převážně (byť nikoliv výhradně) nasycené mastné kyseliny, zatímco margarín je vyráběn hlavně z rostlinných olejů bohatých na nenasycené mastné kyseliny.

Proč se máslo a margarín chovají jinak

Nasycené mastné kyseliny v másle mají jednoduchou, téměř přímou strukturu bez dvojných vazeb mezi atomy uhlíku. Díky tomu se mohou těsně skládat vedle sebe a vytvářet pevnější krystalickou strukturu.

Nenasycené mastné kyseliny obsažené v rostlinných olejích mají naopak jednu nebo více dvojných vazeb. Ty molekulu „ohýbají“, takže se jednotlivé řetězce nemohou uspořádat tak pravidelně. Výsledkem je odlišné chování při tuhnutí i tání.

Máslo obsahuje několik různých typů tukových krystalů s různými body tání. Proto je v lednici velmi pevné, při pokojové teplotě postupně měkne a v ústech se rozpouští jen pozvolna. Tato vlastnost má při pečení zásadní význam.

Tajemství nadýchaného pečení

Jednou z největších předností másla je jeho schopnost zachytávat vzduch při šlehání s cukrem. Tukové krystaly vytvářejí drobné vzduchové kapsy, které se během pečení rozpínají a dodávají koláčům nebo buchtám lehčí a nadýchanější strukturu.

Máslo navíc obsahuje přibližně 80 až 85 procent tuku. Zbytek tvoří převážně voda a malé množství bílkovin, mléčného cukru (laktózy), vitaminů a minerálních látek. Právě přítomnost těchto složek se později projeví při pečení.

Výroba másla je překvapivě jednoduchá. Při stloukání nebo intenzivním šlehání smetany praskají tukové kuličky, jejich obsah se spojuje do větších shluků a postupně se oddělí od tekutého podmáslí. Vzniklou hmotu stačí slisovat a propracovat.

Některá másla navíc procházejí fermentací pomocí bakterií mléčného kvašení. Ty přeměňují laktózu na aromatické látky a organické kyseliny, které dodávají máslu jemně nakyslou chuť a složitější aroma.

Jak se rodí margarín

Na rozdíl od másla začíná výroba margarínu tekutými rostlinnými oleji. Aby získaly pevnou konzistenci vhodnou pro pečení, procházejí chemickou úpravou označovanou jako interesterifikace. Při ní se nemění samotné mastné kyseliny, ale přeskupuje se jejich rozmístění na molekule glycerolu. Výsledkem je pevnější tuk s rovnoměrnějším rozložením triglyceridů a přesněji definovaným bodem tání.

Výhodou této technologie je, že umožňuje vytvořit pevný margarín bez vzniku transmastných kyselin, které byly dříve běžné při částečném ztužování rostlinných olejů a dnes jsou v řadě zemí zakázány kvůli jejich negativním účinkům na zdraví srdce a cév.

Naopak měkké roztíratelné margaríny v kelímcích obvykle interesterifikací neprocházejí. Obsahují více vody a vzduchu, díky čemuž zůstávají měkké i v lednici. Právě vyšší obsah vody však z nich dělá méně vhodnou surovinu pro pečení, protože většina receptů počítá s vyšším podílem tuku. Výrobci přitom zpravidla nemusejí na obalu uvádět, zda margarín interesterifikací prošel.

Rozdíly nekončí u chuti

Typická zlatavá barva másla pochází z beta-karotenu, oranžového rostlinného barviva obsaženého v trávě. Krávy jej přijímají potravou, ale nedokážou jej zcela odbourat, takže přechází do mléka.

Rostlinné oleje používané k výrobě margarínu jsou přirozeně téměř bezbarvé. Výrobci proto do margarínu beta-karoten přidávají uměle, aby se jeho vzhled co nejvíce podobal máslu.

Podobně vzniká i jeho chuť. Do margarínu se přidávají aromatické látky, například diacetyl, který je charakteristický pro máslové aroma. Směs dále doplňují složky syrovátky, konzervační látky nebo emulgátory, například lecitin či monoglyceridy, které brání oddělování vody od tuku.

Oba produkty tvoří převážně triglyceridy, jejich původ je ale odlišný. Tuk v másle vzniká přirozeně v mléce, zatímco tuk v margarínu je průmyslově upravený.

Právě proto bývá margarín řazen mezi ultrazpracované potraviny. Současně však obvykle obsahuje méně nasycených mastných kyselin než máslo, což může být pro některé lidi výživovou výhodou. Výběr mezi oběma výrobky proto závisí nejen na kulinářských vlastnostech, ale i na individuálních zdravotních preferencích.

Co se děje v troubě

Při pečení se rozdíly mezi oběma tuky projeví naplno. Bílkoviny a laktóza obsažené v másle při zahřívání vstupují do takzvané Maillardovy reakce. Díky ní vzniká zlatohnědé zabarvení i charakteristická oříšková, karamelová vůně, která je typická například pro sušenky nebo máslové pečivo. Margarín laktózu neobsahuje, proto hnědne méně výrazně a vytváří slabší aroma.

Významnou roli hraje také voda. V horké troubě se mění v páru, která odděluje jednotlivé vrstvy těsta a vytváří charakteristickou listovou strukturu. Máslo díky svému složení vytváří páru velmi efektivně, zatímco margarín obvykle nedosahuje stejného výsledku.

Kdy vyhrává máslo a kdy margarín

Máslo je zpravidla nejlepší volbou všude tam, kde záleží na výrazné chuti, bohatém aroma, zlatavém zbarvení nebo křehké vrstvené struktuře pečiva.

Margarín má naopak několik praktických výhod. Díky přesně řízenému složení se rozpouští velmi předvídatelně, při průmyslovém pečení poskytuje konzistentní výsledky a navíc vydrží déle skladovaný.

Oba tuky lze ve většině receptů vzájemně nahradit. Znalost jejich chemických vlastností však pomáhá pochopit, proč se výsledné pečivo může lišit nejen chutí, ale i strukturou, barvou nebo vůní.

Oceány jsou pod velkým tlakem. Vedle plastového odpadu, odpadních vod kontaminovaných fentanylem nebo koupajících se turistů natřených opalovacími krémy, které devastují korálové útesy, patří mezi největší ekologické hrozby pro oceány také úniky ropy. Když se ropa nebo podobné látky dostanou ve velkém množství do moře, je to obrovský problém.

Záchranné týmy často stojí před obtížným rozhodnutím, zda nechat ropu přirozeně rozptýlit, nebo ji zapálit. Spalování přímo na místě havárie sice může zpomalit šíření ropné skvrny a odstranit část uniklé ropy, má však i své stinné stránky. Vytváří hustý černý kouř, toxické saze a lepkavé zbytky nespáleného materiálu, které zasáhnou široké okolí.

Ohnivá zkáza ropných skvrn

Michael Gollner z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho kolegové přišli s neobvyklým řešením, které by tyto problémy mohlo do značné míry obejít. Jak uvádějí ve studii, kterou uveřejnil odborný s příznačným názvem Fuel, ropné skvrny bychom mohli likvidovat s využití velikých ohnivých tornád.

Na první pohled to vypadá riskantně. Ohnivá tornáda bývají při požárech velmi obávaná. Mají ale nemalé výhody. Na rozdíl od běžného spalování ropných skvrn se plameny v ohnivých vírech nešíří do stran, ale spíše vzhůru. Vzniklý vír funguje jako přirozený zesilovač spalování. Nasává kyslík, který živí mnohem žhavější a účinnější plamen, schopný zneškodnit ropu dříve, než pronikne do sedimentů nebo poškodí mořské ekosystémy.

„Je to poprvé, co někoho napadlo využít ohnivé víry k odstraňování ropných havárií, a jsme teprve na začátku,“ říká spoluautorka studie, letecká inženýrka Elaine Oran z Texaské A&M univerzity. „Naším cílem je využít chaotickou povahu ohnivých vírů jako výkonný a přesný nástroj, který pomůže chránit pobřeží, mořské ekosystémy i životní prostředí jako celek.“

Vědci provedli sérii terénních experimentů. Použili nádrž o průměru 1,5 metru pokrytou vrstvou surové ropy, obehnanou třemi pětimetrovými stěnami. Porovnávali účinnost svisle hořících ohnivých vírů s klasickým spalováním ropných skvrn, při němž plameny hoří převážně vodorovně po hladině, a to za různých větrných podmínek.

Ukázalo se, že ohnivé víry mohou za určitých okolností spalovat čistěji a důkladněji. Plameny dosahovaly podstatně vyšších teplot, téměř dvojnásobné výšky a účinněji přenášely teplo napříč ropnou skvrnou.

Důležitým nástrojem germanizace v protektorátu Čechy a Morava se stal zábor půdy. Okupanti za tím účelem využívali také bývalé čs. vojenské výcvikové tábory, které pro potřeby Wehrmachtu mnohonásobně územně rozšiřovali. Stranou ale nechtěly zůstat ani SS. Myšlenku na zřízení vlastního výcvikového prostoru v srdci Čech nadhodil říšský vůdce SS Heinrich Himmler již v roce 1939.

Po složitých přípravách došlo k definitivnímu rozhodnutí v listopadu 1941 a od března 1942 až do dubna 1944 bylo zabráno území od soutoku Vltavy a Sázavy na jih k Sedlčanům o rozloze 433,5 km². Násilné vystěhování se dotklo 65 obcí a 144 osad s 30 986 českými obyvateli.

Waffen-SS zde postupně zřídily školu pro dělostřelce, osádky útočných děl, ženisty a tankové granátníky, řadu střelnic a muničních skladišť, ale také vlastní hospodářské dvory i pobočky koncentračních táborů. Cvičiště se díky své výhodné poloze nedaleko Prahy stalo významnou výcvikovou a operační základnou. Intenzivní německá činnost se projevila značnou devastací opuštěných vesnic a její pozůstatky jsou patrné dodnes.

Okolím bývalé ženijní školy SS 

Nejvíce válečných pozůstatků lze nalézt v širším okolí soutoku Vltavy a Sázavy mezi obcemi Hradištko a Třebsín. Šlo o první vystěhovanou oblast, kde již od července 1942 fungovala ženijní škola SS. Pro její aktivity toto místo skýtalo příhodné podmínky – rozsáhlé lesy s úzkými a hlubokými roklemi se střídaly s poli, na soutoku řek se navíc nacházel naplaveninový terén.

U Brunšova a Pikovic také fungovalo speciální vodní cvičiště s přístavišti útočných člunů a skladišti. Při nízkém stavu hladiny Vltavy lze dodnes severně od Brunšova vidět jedno menší kotviště. Území od Hradištka až k vlastnímu soutoku sloužilo pro nácvik zemních a zákopových prací. Dnes je tam chatová kolonie, v níž lze při troše štěstí na soukromém pozemku spatřit cvičný betonový objekt nápadně připomínající srub čs. těžkého opevnění.

Pobočka koncentračního tábora

Naproti tomu volně přístupná je bývalá pistolová střelnice s mohutnou zdí s dvěma oblouky a ochrannými zemními valy v lese západně od vrchu Medník. Dostaneme se k ní pohodlně po pěšině, odbočíme-li asi 300 metrů za Hradištkem vpravo ze silnice na Pikovice. Smutnou kapitolou historie Hradištka je existence pracovně-výchovného tábora, později přeměněného v pobočku koncentračního tábora Flossenbürg. Areál tvořily dva dřevěné baráky pro celkem 500 osob a několik obslužných budov. Vše bylo obehnáno drátěným plotem s několika strážními věžemi.

Vězni – především Poláci, Francouzi, Rusové, Španělé a němečtí kriminálníci pracovali za tvrdých podmínek například v kamenolomu, na různých stavbách (jejich dílem je například dlážděná cesta vedoucí Hradištkem) a v závěru války na protitankových příkopech u Závisti a Třebsína. Tam také došlo mezi 9. a 11. dubnem 1945 k velkému masakru vězňů strážním oddílem SS. Odhady hovoří o 50 či dokonce 98 osobách zastřelených pod záminkou útěku na silnici za Závistí. Smutnou událost dnes připomíná nenápadný pomník v zatáčce před Hradištkem u vyústění cesty z lesa Na Chlumu na silnici č. 106.

Štěchovický archiv

Z vlastního tábora se dochovala betonová podezdívka oplocení, mezi chatami i několik betonových sloupků a v příkopech u silnice základy strážních věží. Dosud stojí také budova marodky využívaná dnes jako chata. Prohlédnout si můžete také místo spojené s takzvaným Frankovým archivem. Tehdejší neomezený vládce protektorátu K. H. Frank totiž nechal několik dní před koncem války ukrýt v blízkosti Hradištka různé citlivé dokumenty včetně spisů úřadu říšského protektora.

Na pracích se podíleli také příslušníci ženijní školy SS a v rokli Dušno, v blízkosti hráze Štěchovické přehrady, uložili do staré štoly 32 beden osobních písemností, jakož i materiálů gestapa a SS. Ty pak v únoru 1946 bez povolení čs. úřadů vyzvedla americká vojenská expedice, což způsobilo politickou aféru, načež Američané později dokumenty Československu vrátili. Štola je dnes sice zavalená, nicméně v okolí jsou ještě patrné zákopy budované vězni z Hradištka. 

Za bunkry k Úročnici 

Bezkonkurenčně nejvíce stop po výcvikové činnosti SS lze nalézt v oblasti ohraničené obcemi Týnec nad Sázávou–Dunávice–Úročnice–Chlístov–Bukovany. Zde se nacházely tři rozsáhlé bojové střelnice, takzvané Kampfbahnen, z celkových osmi. V členitém terénu využívaném pro součinnostní cvičení všech zbraní se dochovalo nejméně 33 železobetonových bunkrů – objektů pro obsluhu těchto střelnic.

Typologicky je lze rozlišit na velké strojovny pro motorické vlekání terčů (maket bojové techniky), pěchotní úkryty pro ruční ovládání malých pěchotních terčů a dělostřelecké pozorovatelny. Střelnice nebyly nikdy plně dokončeny a vybaveny, původně totiž Němci plánovali 46 objektů. Například dokončenější střelnice Kampfbahn IV začíná strojovnami východně od obce Úročnice. Kolem samotné obce je největší koncentrace jednoprůzorových pozorovatelen. Raritní je mezi nimi takzvaná generálská pozorovatelna vyšší odolnosti se dvěma průzory na svahu nad horním úročnickým rybníkem.

Nejmenší pěchotní úkryty se pak nacházejí v hůře přístupném terénu západně od Krusičan v zalesněném údolí místního potoka. Kampfbahn III začíná malými úkryty jižně od Podělus. Nejvíce objektů je koncentrováno východně od silnice Chleby–Dunávice.

Za zmínku stojí dvě mohutné strojovny – jedna s vybetonovanými obvodovými stěnami a druhá dokončená u Nemanského rybníka, avšak částečně poškozená poválečnou likvidací munice. Celkově je v této lokalitě jen málo objektů snadno přístupných, po většinu roku jsou skryty hustou náletovou vegetací v lesích a polích nebo se nacházejí na soukromých pozemcích.

Pár tipů na závěr

Rozsáhlé území bývalého cvičiště samozřejmě nabízí mnohem více návštěvnických cílů. Zmiňme třeba pomník amerických letců sestřelených nad cvičištěm 19. dubna 1945 a následně brutálně zastřelených na zámku Konopiště. Ten lze nalézt přímo u silnice před parkovištěm konopišťského motocyklového muzea.

O cvičišti SS i sestřelených letcích také pojednává drobná expozice v Městském muzeu Sedlčany. Ve vojenském muzeu Lešany se zase nachází původní dřevěná ubikace mužstva školy tankových granátníků – dnes je v ní expozice spojovacího vojska. A třeba v lesíku Chářovická brda (mezi Dunávickým a Matenským rybníkem) jsou stále patrné polozasypané cvičné zákopy. 

Po desetiletí jsme si Mars představovali jako mrtvý pouštní svět. Má sice magnetické pole, to ale přetrvává jen v několika izolovaných oblastech. Jezera a řeky dávno vyschly. Sopečná činnost na povrchu zřejmě utichla před miliardami let. A jeho kůra tvoří jediný souvislý obal, na rozdíl od Země, jejíž povrch je rozdělen na pohybující se tektonické desky.

Vědci tento pevný obal označovali jako „stagnující krustu“ a předpokládali, že magmatická aktivita v hlubinách Marsu byla poměrně jednoduchá a omezená jen na určité oblasti. To je v ostrém kontrastu se Zemí, kde existuje rozsáhlá síť magmatických rezervoárů a kanálů, která je dlouhodobě aktivní.

Překvapení v kůře Marsu

Pak ale v listopadu 2018 přistál na Marsu „robotický geolog,“ americký modul InSight, jehož úkolem bylo po několik let detekovat seismické vlny rudé planety. Vědci do té doby vůbec netušili, jak seismicky aktivní Mars ve skutečnosti je a výsledky je nakonec překvapily. InSight zaznamenal během čtyř let celkem 1 319 marsotřesení.

Seismolog Tobermory Mackay-Champion z Bristolské univerzity a jeho kolegové v rámci svého nedávného výzkumu zjistili, že se seismické vlny ve spodní části marsovské kůry šíří mnohem rychleji, než by odpovídalo jednoduché stavbě kůry a modelu stagnující krusty. To naznačuje, že spodní kůra Marsu má neobvyklé složení, které stojí za podrobnější zkoumání. Výsledky výzkumu seismických vln Marsu uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Badatelé simulovali stovky různých kombinací vrstev hornin v nitru Marsu a zkoumali, jak by se jimi šířily seismické vlny.

Datům sondy InSight odpovídal pouze jediný scénář, podle něhož se ve spodní části kůry se nachází překvapivě mocná vrstva ultramafických hornin bohatých na železo a hořčík, ale chudých na oxid křemičitý, nad kterou leží vrstva mafických hornin s vyšším obsahem oxidu křemičitého.

Takové uspořádání lze podle vědců nejlépe vysvětlit tak, že v nitru Marsu existuje rozsáhlý systém podzemních rezervoárů magmatu.

Slavnosti většinou využívají mocní tohoto světa, aby prezentovali vládnoucí ideologii, svůj hodnotový systém a šířili slávu a moc. Slouží tedy k potvrzení stávajícího společenského zřízení a zviditelňují hierarchii. Proto se jich téměř vždy účastnily všechny společenské vrstvy. Bez níže postavených diváků by totiž většina oslav k tomuto účelu neměla smysl.

V raném novověku do slavností stále více pronikal podíl zábavy, a to především hudba, ale i tehdy velmi oblíbené divadlo a opera. Rytířský věk pravidelně připomínaly turnaje, respektive zábavy na koních, například běhání ke kroužku či k hlavě medvěda a jiná „sportovní“ klání.

Scénář i rituály byly dány, ale stávalo se, že došlo k odchýlení od předpokládaného programu, třeba vlivem nečekané davové reakce. Po korunovaci římského císaře ve Frankfurtu nad Mohanem se například přihodilo, že dav strhl z koně jednoho z kurfiřtů, jenž vjel na náměstí před radnicí, aby rozhazoval korunovační mince. Byl rád, že se mu podařilo zachránit krk.

Extrémní je pak případ karnevalu ve francouzském Romans, kde se z tradiční masopustní veselice v roce 1580 stala revolta proti místním elitám, kterou muselo potlačit vojsko.

Velkolepé vjezdy

Společenskou hierarchii nejlépe odrážely slavnostní vjezdy do měst. Původně se konaly tehdy, když nový panovník nebo jeho zplnomocnění zástupci poprvé vjížděli do svého rezidenčního města nebo do sídla jiného vládce či jiného významného města. V novověku byla Evropa plná rezidenčních měst, dvorů a panovníků, a tak se pořádaly velmi často. Pravidelně je zažívali obyvatelé těch nejvýznamnějších, jako Londýn, Paříž, Řím či Vídeň.

Slavnostní vjezdy absolvovali nejen světští vládci, ale i duchovní s vysokými světskými hodnostmi. Například olomoucký či salcburský arcibiskup byli zároveň říšskými knížaty a jako takoví přijížděli do svých rezidencí se všemi poctami po instalování do funkce. Císařští velvyslanci zase místo svého panovníka podnikali vjezdy do Benátek (po vodě), do Paříže, papežského Říma či Varšavy.

Níže postavení diplomaté (vyslanci, rezidenti a podobně) však na tuto slávu nárok neměli, protože pouze velvyslanci zastupovali svého panovníka se vším všudy. Velkolepé vjezdy postupně zanikly v druhé polovině 18. století jako typický projev starého, předrevolučního režimu.

Přivítejte českého krále!

Jak konkrétně vypadal vjezd Leopolda I. do Frankfurtu nad Mohanem před volbou římským králem? Nejprve se s mladým českým a uherským panovníkem Leopoldem I., jeho strýcem Leopoldem Vilémem a početnou suitou vydáme před brány města. Dorazili tam 19. března 1658 po strastiplné cestě z Čech, aby se účastnili zasedání kurfiřtského kolegia, jež mělo zvolit nástupce zesnulého císaře Ferdinanda III. a jediným kandidátem byl právě mladý Leopold.

Ten vjel slavnostně do města v doprovodu úctyhodných 1 500 osob a 130 kočárů. Nejprve překročil most přes Mohan, pak projel Quirinovou branou a hlavními ulicemi směřoval ke svému příbytku v domě Velký Braunfels, kde tradičně pobývali čeští králové v době volby.

Příjezd tak velkého průvodu trval minimálně hodinu, přihlížející si mohli dobře prohlédnout všechny účastníky a sledovali, jak směrem ke středu procesí gradovalo jejich společenské postavení. 

V čele těchto vjezdů se vždy nacházely oddíly hostitelů, v tomto případě Frankfurťanů. Následovali je trubači, královi osobní koně, urození komorníci (včetně několika českých šlechticů), tajní radové a na jejich konci vjížděl nejvýznamnější hodnostář králova dvora, tedy jeho nejvyšší hofmistr. Po oddílu dalších trubačů mohli diváci spatřit kočár španělského velvyslance, který zvyšoval lesk průvodu Leopolda I. i díky početné suitě svých lidí.

Pak se přiblížilo jádro průvodu: po krásně vystrojených pážatech se objevil nádherný kočár přivážející mladého Habsburka a jeho strýce. Byl obklopen lokaji a příslušníky trabantské gardy, která jej střežila. Následovala garda harcířů, další trubači a bubeníci. V druhé části průvodu mohli lidé spatřit komorní vozy, jež byly naloženy nábytkem, textiliemi, nádobím a vším, co měl král při svém pobytu potřebovat. Procesí uzavíralo šest oddílů kyrysníků. 

Tak velké množství lidí se samozřejmě nemohlo ubytovat přímo ve městě, kam se měli vejít i další kurfiřti se svými společníky. Kyrysníci a další níže postavené osoby tedy Frankfurtem jen projeli a ubytovali se v okolí.

Inscenace „zlatého věku“ 

Nejvýznamnější panovníci v období baroka do zahraničí moc necestovali, avšak slavnostní vjezdy jejich zástupců, velvyslanců, dosáhly v první polovině 18. století pozoruhodné pompy. Podle znalce tehdejšího ceremoniálu Gottfrieda Stieveho se razila zásada, že „taková vnější nádhera pronikne spíše do očí než do rozumu a přinutí především obyčejné lidi si myslet, že takový velvyslanec, který je obklopen nádhernými a mnoha zlatem a stříbrem zářícími livrejemi a kočáry, pochází ze země, v níž panuje zlatý věk“.

Příkladem takové inscenace „zlatého věku“ může být vjezd, který absolvoval v prosinci 1738 kníže Josef Václav z Lichtenštejna v Paříži. Poměrně dlouho jej odkládal a čekal na zhotovení pěti nových kočárů, jež měly mít premiéru právě u této příležitosti a vyráběly se přímo v Paříži. Vjezd začal po poledni u františkánského kláštera na předměstí St. Antoine, kam mu přijeli naproti například princové královské krve. Na místo dorazil i oficiální zástupce francouzského krále s uvaděčem velvyslanců v královském kočáru s osmispřežím, v němž pak kníže Lichtenštejn absolvoval vjezd. 

Do Paříže nejprve vjížděly tři kočáry královských komisařů, které následoval celý velvyslancův dvůr s nejvyššími hodnostáři. Ve dvojstupu přicházelo 36 knížecích lokajů v nových livrejích, pak osm knížecích komorníků, 12 členů personálu stájí na ušlechtilých knížecích koních a osm urozených pážat.

Potom přijíždělo jádro průvodu tvořené královským kočárem s velvyslancem a královniným kočárem, v němž seděl zkušený císařský legační sekretář, druhý muž diplomatické mise. Dále mohli přihlížející spatřit 16 kočárů s princi královské krve, které vezly další členy velvyslancova doprovodu.

Pozornost diváků jistě vzbudila ta část průvodu, v níž se nacházelo oněch pět nových kočárů pana velvyslance včetně luxusního „parádního kočáru“ dekorovaného malířskou výzdobou. Podívanou uzavíralo pět kočárů habsburských poddaných, mezi nimiž mohli lidé spatřit i vůz českého hraběte Františka Josefa Pachty z Rájova, jenž tehdy dlel na kavalírské cestě v Paříži. Slavnostní vjezd trval asi tři hodiny a byl naplánován tak, aby velvyslanec ještě za světla dorazil do svého ubytování. 

Heslo „Člověk musí zvítězit nad přírodou“ se stalo jedním z nejvýraznějších sloganů éry Mao Ce-tunga a zároveň nechtěným shrnutím jedné z největších ekologických chyb moderních dějin. Myšlenka, že přírodu lze silou, plánem a politickou vůlí přinutit k poslušnosti, hluboce prostupovala čínskou politikou 50. let a našla svůj extrémní výraz v takzvané Kampani proti čtyřem škůdcům.

Tažení proti škůdcům

Když se na konci roku 1949 chopili v Číně moci komunisté v čele s Mao Ce-tungem, stála země na pokraji krize. Nakažlivé nemoci od moru po malárii byly na denním pořádku. Pokud se měl uskutečnit Maův plán rychlé přeměny většinově agrární společnosti na moderní průmyslovou velmoc, a to jen pár desetiletí po konci feudalismu, muselo se s tím něco udělat.

Některá řešení byla zřejmá a rozumná, třeba programy hromadného očkování, zlepšení hygieny a podobné věci. Problémy začaly ve chvíli, kdy se Mao rozhodl obžalovat z problémů země zvířata. Komáři roznášeli malárii a krysy mor, o tom nemohlo být pochyb. Vznikly proto celonárodní plány na snížení jejich počtu. A komunisté nezůstali jen u toho.

Kdyby se tehdy omezili na kampaň proti dvěma škůdcům, mohlo to dopadnout přijatelně. Jenže Mao se rozhodl, aniž by se obtěžoval zeptat odborníků na jejich názor, přidat ještě dva další nepřátele. Mělo dojít k vyhubení much se zdůvodněním, že jsou otravné. A čtvrtý škůdce? Vrabci.

Reakční ptáci

Proč právě vrabci? Problém s těmito ptáky spočíval podle soudruhů v tom, že užírají úrodu rostlin. Jeden jediný vrabec dokázal během roku spořádat zhruba čtyři a půl kilogramu potravy – jídla, které by mohlo sloužit k obživě lidí. Počítalo se a došlo se k závěru, že za každý milion vyhubených vrabců by bylo možné uživit šedesát tisíc dalších lidí. Kdo by mohl protestovat?

Kampaň proti čtyřem škůdcům byla zahájena v roce 1958 a provázelo ji fanatické úsilí. Plakáty po celé zemi vyzývaly občany – od dětí po starce – aby splnili svou povinnost. Vrabci byli označeni za „agenty kapitalismu“ nebo „reakční ptáky“.

Lidé se vyzbrojili vším, co zrovna měli po ruce, od plácaček na mouchy až po pušky. Děti se učily postřílet vrabců, kolik jen dokážou. Rozradostněné davy vyrazily do ulic a se záplavou vlajek se přidaly k „bitvě“ proti ptákům. Ničila se vrabčí hnízda, rozbíjela se vejce a občané ptáky rozháněli pomocí kastrolů a pánví, kterými dělali rámus a znemožňovali tak na hluk citlivým vrabcům přistávat.

Akce byly koordinovány a probíhaly tak, aby opeřenci nemohli odlétnout na klidnější místo. Unavení ptáci pak padali z nebe buď mrtví, nebo naprosto vysílení a nebyl problém je na zemi dobít. Odhaduje se, že jen v samotné Šanghaji během prvního dne kampaň zabila dvě stě tisíc vrabců. „Nikdo neustoupí, dokud bitvu nevyhrajeme,“ psal Lidový deník.

Co se dosažení stanovených cílů týče, šlo o naprostý triumf. Ohromující vítězství lidského druhu nad spojenými silami malých živočichů. V řadě čísel se odhaduje, že kampaň proti čtyřem škůdcům zabila jednu a půl miliardy krys, jedenáct milionů kilogramů komárů, sto milionů kilogramů much... a miliardu vrabců.

Devastující následky

Naneštěstí se velice rychle ukázalo, v čem tkví háček takového počínání. Ta miliarda vrabců se neživila jenom rostlinnou potravou, vrabčáci jedli i hmyz, konkrétně kobylky. A ty, nečekaně zbavené miliardy nepřátel, kteří udržovali jejich počet na uzdě, začaly v Číně slavit, jako by měly každý den Silvestra. Na rozdíl od vrabců, kteří tu a tam ujedli trochu zrní, zlikvidovaly nenasytné mraky nelítostných kobylek celou čínskou úrodu.

V roce 1959 se konečně dostalo sluchu tehdejšímu odborníkovi, ornitologovi Čeng Cuo-sinovi (viz Vědec, kterému nevěřili), jenž se celou dobu snažil lidem vysvětlit, jakou chybu dělají. Vrabčáky pak na seznamu škůdců určených k vyhubení nahradily štěnice. Jenže v tu chvíli už bylo příliš pozdě. Čína se kvůli tomu dokonce obrátila na Sovětský svaz a další socialistické státy s žádostí o dodávky vrabců. Ptáci byli do země dováženi vlakem, aby alespoň částečně obnovili zničenou rovnováhu v ekosystému. Jenže miliardu vrabců jen tak nahradit nelze. I dnes tak zůstává jejich populace v Číně nízká a rozptýlená.

Je pravda, že genocida vrabců nebyla jediným důvodem obrovského hladomoru, jenž zasáhl Čínu mezi lety 1959 a 1962. Ovšem právě toto běsnění a následná likvidace úrody skutečnými škůdci představovaly klíčovou součást začínající tragédie. Odhady mrtvých následného hladomoru se pohybují mezi 15 a 30 miliony lidí a už samotná skutečnost, že si nejsme schopni s jistotou říci, zda zemřelo „jen“ o patnáct milionů lidí více či méně, podtrhuje děsivý rozměr celé události.

Poučení nepřišlo

Člověk by řekl, že si z podobných událostí lidé odnesou alespoň základní poučení: nezasahovat do přírody, dokud si nejsme jistí důsledky (a ani tehdy to nejspíš nebývá dobrý nápad). Realita však ukazuje opak. V roce 2004 se Čína v reakci na epidemii SARS znovu uchýlila k hromadnému vybíjení zvířat, zejména cibetek a dalších savců prodávaných na tržištích, v čele s mývaly a jezevci. Dnes už přitom víme, že cibetky nebyly hlavním zdrojem viru, nýbrž pouze mezihostitelem, zatímco skutečným šiřitelem byli s vysokou pravděpodobností netopýři. Masové zabíjení savců tak mířilo vedle: neřešilo skutečnou příčinu problému, nepřineslo jednoznačný zdravotní přínos a zanechalo po sobě především ekologické, etické i ekonomické škody.

Z dnešního pohledu proto vědci tento krok hodnotí spíše jako panickou a zjednodušenou reakci než jako promyšlené řešení založené na porozumění fungování přírody. Celá situace tak nápadně připomíná starší kampaně vedené proti domnělým „škůdcům“ a svědčí především o tom, že schopnost lidstva poučit se z vlastních chyb zůstává žalostně slabá. 

Jsem pořád unavená. Snažím se dopřát si dostatek spánku, ale ať dělám, co dělám, stejně se každé ráno budím vyčerpaná. Proč si nikdy nepřipadám skutečně odpočinutá?

Pro miliony lidí je nekvalitní spánek natolik běžnou součástí života, že ho už nepovažují za příznak možného zdravotního problému. Přetrvávající únavu svádějí na stres, z chrápání připomínajícího projíždějící nákladní vlak se stává rodinný vtip a usínání během pravidelných porad omlouvají tím, že je práce zkrátka nudí. Ve skutečnosti ale mohou všechny tyto projevy upozorňovat na poruchu spánku. Přesto jim většina lidí nevěnuje pozornost.

Podle odhadů amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a dalších odborníků na spánek trpí některou aktivní poruchou spánku 50 až 70 milionů Američanů. Většina z nich o tom však vůbec neví.

Jako specialistka na spánkovou medicínu věnující se především léčbě chronické nespavosti mohu s jistotou říci, že i běžné poruchy spánku zůstávají často nerozpoznané, nediagnostikované a neléčené.

Poruchy spánku si zaslouží lékařskou pozornost. Mnohé z nich lze navíc velmi dobře léčit. Zde jsou ty nejčastější (mimochodem, klinicky je popsáno více než 80 poruch spánku) a jejich příznaky, které na ně mohou upozorňovat.

Problém jménem nespavost

Porucha nespavosti je definována jako obtíže s usínáním, udržením spánku nebo příliš časným probouzením alespoň tři noci v týdnu po dobu nejméně tří měsíců. Významně přitom narušuje každodenní fungování.

Někdo nemůže dlouho usnout, jiného během noci opakovaně budí noční probouzení a nedaří se mu znovu usnout. Jiní se pravidelně probouzejí výrazně dříve, než by chtěli.

Nespavost může být akutní – trvá několik dní až týdnů. Obvykle ji vyvolá konkrétní stresová událost a často sama odezní. Může být ale také chronická, kdy přetrvává tři měsíce nebo déle a obvykle vyžaduje léčbu.

Desítky let epidemiologického výzkumu naznačují, že kritéria chronické nespavosti splňuje 10 až 15 % běžné populace. Vyšší výskyt je zaznamenáván u žen, starších lidí a osob se souběžnými psychickými obtížemi.

Další příznaky nespavosti:

• Cítíte se vyčerpaní, i když spíte celou noc.
• Pravidelně pociťujete podrážděnost, skleslou náladu, výkyvy nálad, potíže se soustředěním nebo pozorností či problémy s pamětí.
• S blížící se dobou uléhání pociťujete obavy nebo úzkost.
• Do postele chodíte úplně vyčerpaní, ale jakmile položíte hlavu na polštář, jste najednou úplně vzhůru – cítíte se „unavení, ale přebuzení“.

Za zlatý standard léčby je považována kognitivně behaviorální terapie nespavosti (CBT-I), vhodné však mohou být i jiné formy spánkové terapie nebo některé léky.

Obstrukční spánková apnoe

Obstrukční spánková apnoe je onemocnění, při němž se během spánku uvolní svaly v oblasti hrdla, což vede ke zúžení nebo úplnému uzavření dýchacích cest. Často se projevuje chrápáním, i když chrápání není pro stanovení diagnózy nezbytné.

Když se dýchací cesty uzavřou, dýchání se zastaví – někdy jen na několik sekund, jindy na delší dobu – dokud mozek člověka krátce neprobudí a neobnoví dýchání.

Tento cyklus se může během jediné noci zopakovat i více než stokrát, což spánek často natolik naruší, že se většina lidí probouzí zcela vyčerpaná.

Odhaduje se, že obstrukční spánkovou apnoí trpí více než 30 milionů Američanů. Podle řady analýz však zůstává ve Spojených státech každoročně nerozpoznáno 80 až 90 % případů. U žen je poddiagnostikovanost obzvlášť výrazná, protože se u nich nemoc často projevuje jinak než u mužů – únavou, změnami nálady, nespavostí nebo ranními bolestmi hlavy. Muži naopak častěji hlasitě chrápou nebo se během spánku dusí a lapají po dechu.

Ve své ordinaci to od žen slýchám neustále. Mnohé z nich neodpovídaly typickému obrazu pacientů s obstrukční spánkovou apnoí, a jejich obtíže proto byly přisuzovány depresi, onemocnění štítné žlázy, stresu nebo jiné poruše spánku.

Další příznaky obstrukční spánkové apnoe:

• Probouzíte se se suchem v ústech, bolestí v krku nebo bolestmi hlavy.
• Přes den pociťujete nadměrnou ospalost.
• V noci se často budíte kvůli močení (tzv. nykturie; dochází k ní proto, že opakované zástavy dechu zatěžují srdce a organismus uvolňuje více hormonu podporujícího tvorbu moči).
• Máte potíže se soustředěním, problémy s pamětí nebo „zpomalené“ myšlení.
• Trápí vás zvýšená podrážděnost, změny nálad, úzkosti nebo deprese, které ani po léčbě zcela neustupují.
• Dlouhodobě trpíte nespavostí, zejména obtížemi s udržením spánku.
• Máte vysoký krevní tlak nebo srdeční onemocnění, která se nedaří dobře zvládat.

Spánková apnoe se často léčí pomocí přístroje s kontinuálním přetlakem v dýchacích cestách (CPAP), který během spánku udržuje dýchací cesty otevřené. Některým pacientům však mohou pomoci i jiné léčebné postupy nebo chirurgický zákrok. Přínosné mohou být také změny životního stylu, například redukce tělesné hmotnosti nebo omezení konzumace alkoholu.

Syndrom neklidných nohou

Syndrom neklidných nohou, známý také jako Willisova–Ekbomova choroba, se vyznačuje neodolatelným nutkáním pohybovat nohama (případně i pažemi), které je obvykle doprovázeno nepříjemnými pocity. Lidé je popisují jako lezení, brnění, tahání, bolest, pálení, svědění nebo neurčitý vnitřní neklid.

Příznaky se objevují hlavně v klidu nebo se tehdy zhoršují a dočasnou úlevu obvykle přináší pohyb, protažení nebo chůze. Nepříjemné pocity bývají natolik intenzivní, že je téměř nemožné zůstat v klidu a usnout.

Výzkum publikovaný v časopise Journal of Global Health odhaduje, že syndrom neklidných nohou postihuje 7,2 až 11,5 % běžné populace. Dostupná data však naznačují, že většina případů zůstává nerozpoznaná nebo je diagnostikována až řadu let po objevení prvních příznaků.

Protože syndrom neklidných nohou nelze odhalit běžnými vyšetřeními a postiženým se obtížně popisují jejich pocity, býval dlouhá léta považován za psychický problém.

Další příznaky syndromu neklidných nohou:

• Partner či partnerka si stěžují, že během spánku opakovaně kopete nebo trháte nohama (případně i pažemi).
• Přes den jste nadměrně ospalí, trpíte změnami nálad, „zpomaleným“ myšlením a zvýšenou úzkostí nebo depresí.

Pomoci mohou některá antiepileptika nebo přípravky s vysokým obsahem železa. Přínosná bývá také léčba dalších zdravotních potíží a změny životního stylu, například pravidelný pohyb, zdravá strava, vyhýbání se stimulantům, masáže, kompresní pomůcky, teplé či studené obklady nebo doplňování hořčíku.

Poruchy cirkadiánního rytmu

Poruchy cirkadiánního rytmu spánku a bdění (CRSWD) vznikají tehdy, když se vnitřní biologické hodiny člověka – které řídí načasování spánku, uvolňování hormonů, tělesnou teplotu a desítky dalších fyziologických funkcí – dostanou do nesouladu s okolním prostředím nebo s požadovaným režimem spánku. Nejde tedy primárně o poruchy kvality spánku, ale jeho načasování.

Výsledkem je spánkový režim, který se výrazně liší od běžných společenských zvyklostí. Někteří lidé například nedokážou usnout dříve než v pozdních nočních hodinách bez ohledu na to, jak brzy si lehnou, zatímco jiní usínají velmi brzy večer a probouzejí se časně ráno.

Přehledová studie publikovaná v časopise Journal of Clinical Neurophysiology zjistila, že některou z těchto poruch trpí až 3 % dospělých. U dospívajících a mladých dospělých se výskyt pohybuje mezi 7 a 16 %. Autoři zároveň upozorňují, že jsou tyto poruchy často mylně diagnostikovány jako jiné poruchy spánku.

Další příznaky poruch cirkadiánního rytmu:

• Považujete se za „extrémní noční sovu“ nebo naopak „extrémní ranní ptáče“.
• Když během dovolené nebo ve dnech volna můžete spát podle potřeby, váš spánkový režim se výrazně změní.
• Pracujete na směny a přestože jste vyčerpaní, nedaří se vám usnout, i když k tomu máte příležitost.
• Byla vám diagnostikována nespavost, ale léky na spaní ani běžná doporučení týkající se spánkové hygieny nepomohly.
• Vaše „nespavost“ nebo „únava“ nikdy na léčbu plně nereagovaly.

Nejúčinnější je přizpůsobit životní styl tak, aby člověk spal ve svém přirozeném biologickém okně. Pokud to není možné, mohou být vhodné postupy zaměřené na úpravu cirkadiánního rytmu (například velmi nízké dávky melatoninu nebo terapie jasným světlem) či behaviorální přístupy, například CBT-I.

Co dělat, pokud máte podezření na poruchu spánku

Pokud některé z těchto příznaků na sobě pozorujete a přetrvávají déle než několik týdnů, vaším prvním krokem by měla být návštěva lékaře a konkrétní dotaz, zda by za obtížemi nemohla stát některá z poruch spánku.

Nestačí říct, že jste unavení nebo nemůžete spát. Buďte co nejkonkrétnější: popište, kdy se obtíže objevují, jak dlouho trvají, jak ovlivňují vaše fungování během dne a zda si váš partner či partnerka všimli něčeho neobvyklého. Lékař vás následně může odeslat ke specialistovi na spánkovou medicínu (případně je třeba o doporučení přímo požádat), který provede podrobné vyšetření a podle potřeby doporučí vyšetření spánku. 

Tento přehled zdaleka není úplný. Existují i další poruchy spánku, například narkolepsie nebo idiopatická hypersomnie. Jsou sice méně časté, ale rovněž mohou způsobovat nadměrnou denní ospalost navzdory tomu, že člověk tráví v posteli dostatek času. I ty vyžadují správnou diagnózu a odpovídající léčbu.

Pokud jste vyčerpaní už měsíce nebo dokonce roky a běžná doporučení týkající se spánkové hygieny nepřinesla zlepšení, neznamená to, že „neumíte spát“ nebo že „špatně spíte“. Vaše obtíže pravděpodobně nejsou jen důsledkem stresu ani „součástí vaší přirozenosti“. Chronické vyčerpání není něco, co byste měli považovat za normální nebo na co byste měli být hrdí. Vaše problémy se spánkem si zaslouží mnohem větší pozornost.