Teoreticky by mělo motostřelecké vojsko, samohybné dělostřelectvo a tanky působit ve vzájemné podpoře: dělostřelectvo potlačuje protivníka a připravuje cestu, BVP a jejich osádky kryjí tanky před nepřátelskou pěchotou a obsluhami protitankových (PT) prostředků. V praxi se však často stávalo, že BVP nestačila rychle postupujícím tankům a jejich slabý pancíř jim nedokázal zajistit, aby přežily v prvním sledu.

Lekce z Grozného

Široké rozšíření RPG-7 a dalších typů pancéřovek, natož pak moderních protitankových řízených střel (PTŘS) zkomplikovalo spolupráci obrněnců a mechanizované pěchoty. Jako významný příklad může sloužit novoroční útok na Groznyj 31. prosince 1994: ruské jednotky bez větších problémů vstoupily do města a obsadily železniční nádraží, ale brzy čelily protiútoku Čečenců s pancéřovkami. Ti zničili přední i zadní vozidla kolony, čímž ji zablokovali. Tanky nemohly střílet nízko do sklepů a do vyšších pater budov a „bévépéčka“ je nedokázala podpořit. Povstalci proto dál koloně způsobovaly těžké ztráty shora i zdola.

Třetího ledna 1995 se zbytky rozprášené 131. majkopské brigády probojovaly z obklíčení. Její ztráty činily přibližně 186 osob, 20 z 26 tanků, 102 ze 120 obrněných vozidel a všech šest PL raketo-kanonových systémů 9K22 Tunguska.

Neúspěch při dobývání Grozného v lednu 1995 urychlil vytvoření konceptu bojového vozidla podpory tanků (BVPT, v ruštině BMPT), jehož prototypy vznikly ještě před začátkem první čečenské kampaně. Šlo o první pokus na světě zkonstruovat specializovaný prostředek schopný převzít část úkolů pěchoty v přímém boji – především detekci a likvidaci cílů ohrožujících tanky, jako zamaskované obsluhy pancéřovek a PTŘS.

Podvozky z T-90 a T-72

Během projektování BVPT se vedly četné debaty o sestavě výzbroje a celkové koncepci. Vzniklo několik prototypů s různými komplexy, následovaly všestranné zkoušky. Finální vzhled vozidla se ustálil až v roce 2002. Terminator dostal spřažené 30mm kanony 2A42, dva dálkově ovládané granátomety AG-17D, 7,62mm kulomet PKTM a PTŘS Ataka-T. Vozidlo tak dokáže současně zasáhnout tři odlišné cíle. 

V knize Уральский вагоностроительный завод. 80 лет (Uralský vagónový závod. 80 let) napsal její autor Sergej Ustjancev: „Při testech, kdy BVPT vedl současně palbu ze všech zbraní na cíle v různé vzdálenosti a pod odlišnými úhly, dosáhl silného ničivého efektu… v celé šířce pásma. To vysvětluje neoficiální označení Terminator, které prakticky odpovídá funkci stroje.“

Navzdory impozantní hmotnosti (47 tun, o půl tuny více než u T-90S) si BVPT uchovává vysokou mobilitu, a to díky vícepalivovému čtyřdobému, dvanáctiválcovému dieselovému motoru s kapalinovým chlazením V-92S2 o výkonu 735 kW.

První vozidla BVPT typu Terminator byla postavena na podvozku tanku T-90S, avšak kvůli omezenému počtu sériově vyráběných strojů a jejich vysoké ceně se základem pro Terminator-2 stal modernizovaný podvozek tanku T-72. Tento krok zvýšil unifikaci s existujícím parkem obrněné techniky, zjednodušil logistiku při provozu a snížil náklady o 15–20 %. Zároveň snížení počtu členů osádky z pěti na tři vedlo k vyřazení dvojice automatických granátometů AG-17D.

Jak odhalit cíle

Pokud jde o navigační a topogracký systém BVPT, je integrovaný s globálním satelitním komplexem GPS a jeho ruským protějškem GLONASS. Patří k němu multifunkční panel, anténa a výpočetní jednotka. Umožňuje určit aktuální souřadnice, zobrazit obrněnce na elektronické mapě, zaznamenávat trasu a řídit podřízená vozidla. Díky automatizovanému systému řízení palby Ramka dokáže BVPT rychle a spolehlivě detekovat cíle.

Ramka zahrnuje kombinovaný zaměřovač střelce s optickým, termovizním a laserovým dálkoměrným kanálem. Stabilizované zorné pole umožňuje spolehlivě sledovat cíle i za pohybu, popsaný celek funguje v mlze, dýmu i za tmy a lze s ním odhalit cíle do vzdálenosti 3 500 metrů.

Velitel disponuje panoramatickým stabilizovaným zaměřovačem s optickým, televizním a laserovým kanálem. Pohled v rozsahu 360° umožňuje sledování cílů a ovládá se lehkým pohybem prstu, což neodvádí pozornost od velení. V případě potřeby může velitel přepnout zobrazení termovizoru na displej a samostatně vést palbu jak z hlavní, tak z doplňkové výzbroje. Systém disponuje digitálním balistickým počítačem a automatickým sledováním cílů, což usnadňuje jejich eliminaci rovněž během pohybu vozidla.

Přesné dávky i za jízdy

Modernizovaný kulomet PKTM zavedla ruská armáda v roce 1998 (původní PK pochází z roku 1961). Na terminatoru disponuje vysokým náměrem, což umožňuje v městském a členitém terénním prostředí palbu na cíle vysoko nad vozidlem. Zásoba munice činí 2 000 ran v jednom souvislém pásu, takže osádka se během boje nemusí zdržovat nabíjením. Ve srovnání s PK a PKT získala modernizovaná verze prodlouženou hlaveň se zesílenými stěnami, což zvýšilo odolnost proti přehřívání, počáteční rychlost střely na 850 m/s a účinný dostřel na 1 500 m. Munice 7,62 × 54 mm R zůstala stejná, stejně tak kadence 800 ran/min.

Základ výzbroje tvoří dvojice 30mm kanonů 2A42 pro náboje 30 × 165 mm na nízkoprofilové věži chráněné kombinovaným modulem s reaktivním pancířem. Odměr činí 360°, náměr –5° až +45°, což umožňuje střelbu proti cílům na střechách, v patrech, na vyvýšeninách, v korunách stromů i na nízko (pomaleji) letící objekty. Stabilizace zajišťuje přesnost palby i během jízdy.

Délka hlavně činí 2,4 metru, kromě jednotlivých ran se nabízí kadence 300 ran/min nebo 800 ran/min. Zásoba munice činí celkem 900 nábojů – průbojných se stopovkou, tříštivých se stopovkou, tříštivotrhavých a průbojných podkaliberních. Dvoupásový podavač umožňuje přepínání mezi různými druhy munice podle typu cíle.

„Ostré“ nasazení ukázalo, že kanon 2A42 vyřazuje vnější vybavení tanků – zaměřovače, senzory, pozorovací přístroje, prvky reaktivního pancéřování, komunikační systémy a některou výzbroj. Zůstávají tedy bojeschopné, ale jejich schopnosti se snižují.

U první verze slouží dva dálkově ovládané granátometoty AG-17D proti živé síle a neobrněným cílům. Díky strmější balistické křivce mohou zasahovat prostor za přírodními nebo ženijními překážkami, maximální dostřel činí 1 700 metrů. Každé „ágéčko“ disponovalo 300 náboji v souvislém pásu, díky kombinovanému dennímu/nočnímu zaměřovači Agat-MP a stabilizaci lze přesně střílet i za jízdy.

V Sýrii a na Ukrajině

Na rozdíl od mnoha západních zemí Ruská federace od počátku neomezovala perspektivu budoucích válek jen na boj s povstalci, terorismem a na obranu území. Naopak, její vojenská doktrína vždy počítala s konflikty vysoké intenzity zahrnující manévrové akce – což prokázala i takzvaná „speciální vojenská operace“ na Ukrajině.

Zatímco jiné státy omezily nebo dokonce úplně upustily od rozvoje a nasazení těžké obrněné techniky ve prospěch misí v asymetrických konfliktech, Moskva pokračovala ve vývoji a nákupu nových typů hlavních bojových tanků a obrněných vozidel. Zároveň hromadně vrací do služby tanky a bojová vozidla pěchoty (BVP) z období Sovětského svazu – a to v mimořádném rozsahu.

K červnu 2025 zůstává údajně jediným ruským provozovatelem obrněného vozidla Terminator 90. gardová tanková divize. Přesný počet modernizované a především k exportu určené verze Terminator-2 (na podvozku T-72) ve výzbroji ruské armády není zveřejněn. Kromě toho BVPT Terminator-1 provozuje Kazachstán a obě verze 1 a 2 dostalo Alžírsko.

Přestože terminator prošel ozbrojenými střety již v roce 2017 v Sýrii, tedy rok před oficiálním zavedením do ruské výzbroje, skutečnou premiéru prodělal až na Ukrajině. V květnu 2022 rota BVPT poprvé bojovala u Severodoněcku–Lysyčansku na severu Luhanské oblasti. Během útoků terminatory umlčely řadu ukrajinských palpostů včetně dělostřeleckých srubů a zemljanek. Zároveň zničily několik skupin ukrajinských vojáků, kteří přišli do předních linií s PTŘS Javelin a NLAW odrazit tankové útoky.

Přestože toto nasazení ruští analytici a provládní média hodnotili jako úspěšné, k dalšímu využití BVPT na frontě docházelo jen výjimečně. Podle Defense Express operovalo k říjnu 2024 na ukrajinském bojišti nejvýše deset terminatorů.

Do první linie potlučený

S masovým nasazením dronů oběma stranami konfliktu do léta 2023 se architektura vedení boje proměnila. Průzkumné a útočné bezpilotníky učinily bojiště zcela průhledným, což umožnilo přesné údery na velkou vzdálenost a znemožnilo skrytí jakékoli techniky či záloh – dokonce i hluboko v týlu obrany. Na linii dotyku se vytvořila souvislá zóna ničení o šířce 10–15 km, která se stále zvětšuje – stejně jako roste pravděpodobnost likvidace všeho, co se v ní ocitne. Na operační úrovni se válka ocitla ve slepé uličce…

Klasické útočné operace ztratily účinnost a staly se prakticky sebevražednými. Dokonce i akce malých, technologicky vyspělých a vysoce mobilních taktických skupin, úzce sehraných se systémy situačního povědomí, radioelektronického boje (REB) a protivzdušné obrany, se ukázaly jako málo účinné – což se jasně projevilo během letní ukrajinské protiofenzivy v roce 2023. Obrněná technika se stala zranitelná levnými drony, zatímco obranné technologie překonaly svými schopnostmi ty útočné.

Na rozdíl od tanku se veškerá výzbroj terminatoru nachází mimo obývaný bojový prostor, což ji činí zranitelnou vůči většině zbraní. Praxe ukázala, že za podmínek moderního, vysoce technologického boje lze zbraňové systémy BVPT vyřadit z provozu dávno předtím, než vozidlo dosáhne potřebné linie pro své palebného nasazení. Použití dodatečných ochranných sítí a klecových pancířů, obdobných těm instalovaným na tanky, přitom problém neřeší, neboť výrazně omezují bojové schopnosti terminatoru při vyhledávání a ničení pěchoty – což je jeho hlavní účel. Ke květnu 2025 Ukrajina oficiálně oznámila zničení nejméně čtyř BVPT.

Proti povstalcům v domech

Polemika ohledně smysluplnosti terminatoru začala už před 20 lety. První kritické materiály se objevily v tisku v roce 2005, kdy experti vyjádřili pochybnosti o potřebnosti drahého stroje, jehož cena tehdy převyšovala náklady na tank T-90S. Navíc nebylo jasné, jaké místo náleží BVPT v rámci organizační struktury obrněných jednotek, zejména za situace, kdy velitel tankové roty měl určovat úkoly osádkám terminatorů.

Kontroverze vyvolalo také rozhodnutí o pětičlenné osádce zahrnující dva střelce z granátometů, kteří podle kritiků „pálí v úzkých sektorech a jinak nemají co dělat“ (Michail Barabanov, redaktor časopisu Export vooruženij).

Diskuse se rychle rozrostla v rozsáhlou emotivní polemiku ve specializovaných publikacích. Praktické nasazení terminatoru na Ukrajině do značné míry potvrdilo obavy skeptiků. Moderní pěchota chráněná neprůstřelnými vestami 5.–6. třídy, kevlarovými přilbami a vybavená PT prostředky se ukázala méně zranitelná. V těchto podmínkách BVPT spíše potlačovalo aktivitu protivníka a znemožňovalo mu působit z úkrytů, než že by přímo likvidovalo živou sílu. Tento fakt se stále častěji odrážel v titulcích, například BVPT Terminator – slepý výstřel speciální operace. 

Podceňovat terminator by však byla chyba. Zvýšená ochrana osádky a rozmanitá škála výzbroje ho činí efektivním prostředkem protiteroristického boje proti skupinám, které obsadily budovy, či při řešení specifických úkolů. Přestože se změnily způsoby boje, při správném přístupu může BVPT zaujmout určitou pozici jako specializovaný druh zbraně.

Na první pohled běžný den v norské krajině se proměnil v archeologickou senzaci. Dva amatérští hledači kovů objevili na farmě poblíž vesnice Rena několik stříbrných mincí. Když později na místo dorazili odborníci, ukázalo se, že nejde o lecjaký nález.

„Žertem jsem říkala, že by bylo hezké najít ještě pár mincí, aby byl objev ještě o něco větší,“ popisuje archeoložka May-Tove Smisethová pro platformu Science Norway. „Jenže detektory nepřestávaly pípat!“ Výsledkem je objev téměř 3 000 mincí, největší vikinský mincovní poklad, jaký byl kdy v Norsku nalezen.

Poklad z celé Evropy

Celkem bylo dosud odkryto 2 970 stříbrných mincí pocházejících z různých částí Evropy – z Anglie, Německa, Dánska i samotného Norska. Tento mix ukazuje, jak široké obchodní i politické vazby Vikingové udržovali.

Mezi mincemi se nacházejí i ražby významných panovníků, jako byl anglický král Ethelred II., mocný vládce severní Evropy Knut Veliký nebo císař Svaté říše římské Otto III. Každá z těchto mincí tak představuje malý fragment příběhu o propojeném středověkém světě.

Zajímavým detailem je, že většina mincí je zahraničního původu. To odpovídá historické realitě: až do poloviny 11. století bylo Norsko silně závislé na cizí měně. Teprve za vlády krále Haralda III. Sigurdssona se začala formovat vlastní norská měnová soustava. Několik mincí v pokladu pochází právě z tohoto období, což umožnilo archeologům datovat jeho uložení zhruba kolem roku 1050. Poklad tak zachycuje přechod mezi dobou závislosti na zahraničních mincích a vznikem domácí ekonomiky.

Přestože se to ve spojení s Vikingy nabízí, poklad podle archeologů nemusel představovat válečnou kořist. V oblasti, kde byl nalezen, probíhala od 10. do 13. století rozsáhlá těžba železa z rašelinišť. Toto železo se následně vyváželo do Evropy. Vikingové tak mohli své bohatství získávat obchodem než jen jako loupeživí válečníci.

Kromě mincí archeologové objevili také úlomky stříbrných šperků, které se ve středověku používaly jako platidlo. Hodnota totiž často nezávisela na podobě předmětu, ale na hmotnosti kovu. To ukazuje flexibilní ekonomiku, kde mince, šperky i jejich fragmenty mohly fungovat jako prostředek směny. Vikingové tak operovali v systému, který byl částečně standardizovaný, ale zároveň velmi praktický.

Objev, který přepisuje rekordy

Vikinské poklady se v Norsku nacházely již v minulosti, žádný ale nebyl tak velký, jako Mørstadský poklad. Archeologové tak mluví o skutečně výjimečném nálezu, který se může přihodit jen jednou za kariéru.

Výzkum navíc zdaleka nekončí. Odborníci stále prohledávají okolí naleziště a snaží se zjistit, zda se v oblasti nenacházelo i sídliště nebo další části pokladu.

Štíři patří mezi nejodolnější a nejúspěšnější tvory na Zemi. Stavba jejich těla se za více než 300 milionů let téměř nezměnila, což samo o sobě svědčí o mimořádné funkčnosti jejich uspořádání. Tito pavoukovci přežili dramatické změny klimatu, přesuny kontinentů i masová vymírání, která smetla tisíce jiných druhů. Jak je možné, že právě oni obstáli ve zkoušce času tak úspěšně?

Část odpovědi se skrývá v jejich zbraních – klepetech a jedových ostnech. Nový výzkum ukazuje, že nejde jen o tvar nebo mechaniku, ale také o materiálové složení. Štíři totiž dokážou využívat kovy z prostředí a zapracovat je přímo do svých tělních struktur.

Biokováři s klepety a ostny

Vědci zkoumali osmnáct druhů štírů pomocí pokročilých metod, jako je elektronová mikroskopie a rentgenová analýza. Zjistili, že štíři získávají kovy – například železo, zinek nebo mangan – z potravy. Tyto prvky pak metabolizují a cíleně ukládají do konkrétních částí těla.

Výsledek je fascinující: jejich zbraně jsou doslova „vyztužené“ kovem. Evoluce u nich funguje podobně jako zkušený kovář – různé části nástroje mají odlišné složení a vlastnosti podle toho, jakou funkci plní.

Detailní analýza ukázala, že rozložení kovů není náhodné. Ve špičce jedového ostnu se koncentruje zinek, který zřejmě zajišťuje tvrdost a ostrost. Hned pod touto vrstvou přebírá hlavní roli mangan, čímž vzniká jasně oddělená struktura s různými mechanickými vlastnostmi.

Podobný princip platí i pro klepeta. V jejich pohyblivé části se nachází buď samotný zinek, nebo kombinace zinku a železa. Tyto kovy jsou přitom soustředěny především podél řezné hrany – tedy tam, kde dochází k největšímu mechanickému namáhání při lovu nebo obraně.

Překvapivá role železa

Jedním z nejzajímavějších zjištění bylo, že železo se nevyskytuje tam, kde by ho vědci intuitivně čekali. Nepřevládá totiž u druhů s mohutnými, drtivými klepety, ale naopak u těch s dlouhými a štíhlými.

To naznačuje, že železo neslouží jen k zesílení nebo zvýšení tvrdosti, ale pravděpodobně zvyšuje i odolnost proti opotřebení či deformaci. Dlouhá klepeta totiž musí kořist pevně udržet, než dojde k jejímu ochromení jedem. Evoluce tak jemně ladila vlastnosti materiálu podle konkrétní funkce zbraně.

Studie zároveň ukazuje, jak mimořádně efektivně štíři nakládají s omezenými zdroji. Kovy jako železo nebo zinek nejsou v přírodě vždy snadno dostupné, přesto je štíři dokážou nejen získat, ale i přesně distribuovat tam, kde jsou nejvíce potřeba.

Inspirace pro budoucí výzkum

Zjištění tak kromě odpovědí přináší i zajímavé otázky: jak přesně tyto procesy fungují na molekulární úrovni? A využívají podobné strategie i jiné organismy?

Vědci plánují použít stejný přístup i na další živočichy, například bodavý hmyz. Pokud se ukáže, že podobné „biologické metalurgie“ jsou rozšířenější, mohlo by to změnit naše chápání evoluce i materiálového inženýrství v přírodě.

Štíři tak nejsou jen přeživšími z dávné minulosti, ale také inspirací pro moderní vědu – důkazem, že příroda dokáže vytvářet materiály a struktury, které se svou sofistikovaností vyrovnají těm nejlepším lidským technologiím.

Vědecké laboratoře bývají vnímány jako místa racionality, přesnosti a kontroly. Nedávný případ z americké univerzity ve Wisconsinu ale ukazuje, že ani akademické prostředí není imunní vůči silným lidským emocím – v tomto případě závisti a frustraci. Ty podle vyšetřovatelů vedly k pokusu o otravu mezi kolegy, kteří spolu řadu let pracovali.

Pokus o otravu v laboratoři

Hlavní postavou případu je laboratorní pracovník Makoto Kuroda, který se přiznal k tomu, že kontaminoval láhev s vodou a obuv svého kolegy chemikáliemi. Oba muži se znali od roku 2017 a několik let spolu působili ve výzkumném institutu zaměřeném na studium chřipky. Zpočátku měli blízký pracovní vztah, ten se však postupně zhoršoval.

Podle dostupných informací se napětí mezi nimi vyhrotilo po pracovním povýšení, které Kuroda vnímal jako nespravedlivé. K tomu se přidaly i další drobnější spory, které se postupně nahromadily.

Incident vyšel najevo ve chvíli, kdy si poškozený kolega všiml zvláštní chuti vody z láhve, kterou měl na stole. Po napití ji okamžitě vyplivl a další kolega potvrdil neobvyklý zápach. Celá věc tím ale neskončila – o několik dní později se objevil silný chemický pach i z jeho laboratorní obuvi. Tyto neobvyklé události nakonec poškozeného vedly k přivolání policie, která provedla analýzu vzorků.

Laboratorní testy odhalily přítomnost chloroformu a paraformaldehydu – chemických látek, které mohou být při vyšších koncentracích toxické. Podle zpráv byla koncentrace natolik vysoká, že ji běžné testovací metody nedokázaly přesně změřit.

Vyšetřování navíc ukázalo, že došlo k úmyslné manipulaci: malé množství chemické směsi bylo přidáno do láhve s vodou i do obuvi poškozeného. Podezřelý následně uvedl, že očekával zdravotní potíže – v případě vody nevolnost, v případě kontaktu s kůží podráždění.

Zasloužil si to!

Zajímavým a zároveň znepokojivým momentem celého případu je skutečnost, že se podezřelý ke svému jednání přiznal – a to nejen policii, ale i samotné oběti a univerzitnímu pracovníkovi. Jako motiv uvedl kombinaci profesní frustrace, nespokojenosti s pracovním chováním kolegy a pocitu křivdy.

Podle vyšetřovatelů chtěl, aby se jeho kolega „cítil špatně“, a své jednání částečně ospravedlňoval přesvědčením, že si to poškozený zaslouží. „Špatným lidem se stávají špatné věci,“ měl údajně Kuroda vypovědět během výslechu.

Případ má ale i další rozměr: podezřelý přiznal, že si předem zjišťoval informace o účincích chemikálií a jejich dávkování pomocí nástrojů umělé inteligence. To otevírá širší otázky o dostupnosti odborných informací a jejich potenciálním zneužití mimo kontrolované prostředí.

Soud stanovil kauci ve výši 5 000 dolarů a zároveň Kurodovi uložil několik omezení: musí odevzdat cestovní pas, nesmí kontaktovat poškozeného kolegu a má zakázán vstup do jakýchkoli laboratoří Univerzity ve Wisconsinu. Zatím není jasné, zda se k obviněním formálně přiznal i před soudem.

Univerzita ve Wisconsinu v reakci na incident uvedla, že zahájila interní šetření. Makoto Kuroda byl dočasně postaven mimo službu a přišel o přístup jak do laboratoří, tak k digitálním systémům a výzkumným projektům. Vedení školy zároveň zdůraznilo, že kvůli ochraně soukromí a probíhajícímu vyšetřování nemůže zveřejnit další podrobnosti.

V hlubokém vesmíru, v době, kdy byl starý méně než miliardu let, došlo ke kosmickému dramatu: dvě pomalu se srážející galaxie rozzářily dva mimořádně jasné kvazary. Astronomové tento vzácný systém, označovaný jako J2037–4537, pozorovali pomocí radioteleskopu ALMA v Chile. Jde o jeden z pouhých dvou potvrzených párů kvazarů z tak raného období vesmíru (při tzv. rudém posuvu větším než 5).

Kvazary na kolizním kurzu

Kvazary patří mezi nejzářivější objekty ve vesmíru. Jsou to aktivní jádra galaxií poháněná supermasivními černými dírami, které požírají okolní hmotu. Jak plyn a prach spirálovitě padají do černé díry, zahřívají se na extrémní teploty a vyzařují obrovské množství energie.

Tento „aktivní“ stav ale není trvalý. Černé díry se aktivují jen za určitých podmínek – a jedním z hlavních spouštěčů může být právě srážka galaxií. Ta totiž nasměruje obrovské množství plynu do jejich center, kde „nakrmí“ černé díry a rozsvítí je jako kvazary.

Samotné srážky galaxií nejsou ve vesmíru ničím neobvyklým, probíhají však na časových škálách milionů let. Srážka dvojice galaxií, při které dojde k rozzáření dvojice kvazarů, je ale událostí mnohem vzácnější. Navíc v tak raném vesmíru.

Systém J2037–4537 byl poprvé identifikován už v roce 2021 jako kandidát na takovou dvojici. Astronomové si ale nebyli jistí, zda skutečně jde o dva samostatné objekty. Existovalo totiž i alternativní vysvětlení: mohlo jít o jediný kvazar, jehož světlo je rozdělené a zesílené gravitační čočkou – tedy efektem, kdy hmota v popředí ohýbá světlo vzdáleného zdroje a vytváří jeho vícenásobné obrazy.

Most z plynu jako důkaz

Nová pozorování s vysokým rozlišením přinesla jasnou odpověď. Vědci mapovali emise ionizovaného uhlíku, které slouží jako stopa chladného plynu, z něhož vznikají nové hvězdy. Objevili přitom strukturu, která byla klíčová: mezi oběma kvazary se táhne „most“ plynu.

Takový útvar vzniká při gravitačním působení dvou galaxií, které si při srážce doslova „vysávají“ materiál ze svých okrajů a spojují se vláknem hmoty. Právě tento slapový most je důkazem, že jde o dvě skutečně oddělené galaxie – a tedy i dva kvazary. Varianta s gravitační čočkou tím byla definitivně vyloučena.

Obě galaxie, v nichž se kvazary nacházejí, patří mezi mimořádně aktivní systémy. Každá z nich má hmotnost nejméně deseti miliard sluncí a produkuje nové hvězdy ohromujícím tempem – více než 500 slunečních hmot ročně.

Pro srovnání: naše Mléčná dráha vytvoří zhruba jednu až dvě hvězdy ročně. Tyto galaxie tak fungují jako skutečné „hvězdné továrny“, kde se hmota rychle přetváří v nové generace hvězd.

Otisk ve struktuře časoprostoru

Přestože jsou kvazary součástí jednoho srážejícího se systému, jejich centrální černé díry jsou zatím vzdáleny tisíce světelných let a netvoří tak ještě těsnou dvojici. Podle odhadů potrvá přibližně 2,1 miliardy let, než se přiblíží natolik, že vytvoří gravitačně vázaný binární systém. Teprve poté může dojít k jejich definitivnímu splynutí – jedné z nejenergetičtějších událostí ve vesmíru.

Takové spojení dvou supermasivních černých děr by mělo dramatický důsledek: vznik silných gravitačních vln s nízkou frekvencí. Tyto „vlny v časoprostoru“ dnes vědci sledují pomocí tzv. pulsarových sítí PTA (Pulsar Timing Array), které sledují jemné odchylky v signálech vzdálených pulsarů. 

Zajímavé je, že nedávná měření naznačují silnější pozadí gravitačních vln, než jaké předpovídají současné modely vývoje galaxií. Systémy jako J2037–4537 by mohly být jedním z vysvětlení – pokud jsou ve vesmíru častější, než jsme si dosud mysleli.

Objev této dvojice kvazarů tak nabízí unikátní pohled do doby, kdy se formovaly první velké struktury ve vesmíru. A ukazuje, že už tehdy mohly galaxie rychle růst, intenzivně tvořit hvězdy a hostit aktivní supermasivní černé díry. A především nám připomíná, že i v nejranějších kapitolách kosmické historie probíhaly složité a dynamické procesy – jejichž ozvěny můžeme pozorovat dodnes.

Čím dál více lidí potřebuje nějaké léky ať již dočasně, nebo trvale. Zároveň stoupá počet lidí, kteří užívají více léků v různou denní dobu. Mnoho lidí přitom ani nečte příbalový leták a spokojí se s předpisem „jednu tabletu ráno a půlku večer“. Přitom správnost a účinnost léčby nespočívá pouze v pravidelném užití předepsaného množství, ale také v tom, čím lék zapíjíme a v jakém množství. Důležité je také vědět, zda pilulku užít před jídlem, po něm, nebo v průběhu konzumace potravy.

Proč je správné zapíjení léků klíčové pro jejich účinnost a bezpečnost? Tekutina totiž může ovlivnit, jak se lék vstřebá, jak bude léčivá látka v těle působit, a dokonce zda vůbec bude mít zamýšlený účinek. Interakce mezi léky a nápoji mohou vést k vážným zdravotním komplikacím. Podívejme se tedy podrobněji na to, čím léky zapíjet, čemu se vyhnout a proč.

Proti kyselině

Nejprve je třeba vysvětlit, proč se léky zapíjejí a z jakého důvodu by se neměly až na výjimky drtit, rozkousávat či rozpouštět. Prvním důvodem je ochrana léku před žaludeční kyselinou. Mnoho tablet je navrženo tak, aby se rozpustilo až v tenkém střevě, nikoli v kyselém prostředí žaludku. Kousání nebo drcení takových léků by zničilo jejich speciální obal, který je chrání před agresivním prostředím v žaludku. Lék by se v opačném případě předčasně rozložil a ztratil by svůj účinek, nebo by dokonce mohl žaludek podráždit.

Dalším důvodem je postupné uvolňování účinné látky: Vybrané léky jsou formulovány jako tablety s prodlouženým uvolňováním (označované často jako „retard“, „SR“, „ER“ apod.). Ty – jak z názvu vyplývá – uvolňují účinnou látku postupně po delší dobu. Jejich rozkousání by vedlo k okamžitému „vyprázdnění“ celé dávky, což by mohlo mít za následek nebezpečně vysoké koncentrace léku v krvi a zvýšené riziko nežádoucích účinků. A také – příliš rychlé vyloučení léku by zkrátilo dobu jeho účinku.

Kromě toho mají některé léky velmi hořkou nebo nepříjemnou chuť, již obal maskuje. Rozkousání by odhalilo tuto chuť a mohlo by způsobit nevolnost. Navíc určité látky mohou být dráždivé pro sliznice úst a jícnu, čemuž jejich potah či kapsle zabraňují. Každá tableta obsahuje přesně odměřené množství účinné látky. Rozkousáním může dojít k nerovnoměrnému rozložení účinné látky a pacient by tak nedostal správnou dávku.

Jako vždy existují výjimky – některé tablety jsou speciálně navrženy tak, aby se daly žvýkat (žvýkací tablety), rozpouštět v ústech (orodisperzní tablety) nebo dělit (mají dělicí rýhu). Vždy se ale řiďte pokyny na příbalovém letáku nebo doporučením lékaře či lékárníka.

Neutrální bývá nejlepší

Nyní se dostaneme k tomu, čím léky zapíjet. Základní radou je – vždy si přečtěte příbalový leták. Kromě přesného návodu k užívání léků a nežádoucích účinků je zde zmíněno také kdy, čím a jakým množstvím preparáty zapít. Jestliže si však nejste jistí, leták nemáte nebo se vám problematikou nechce příliš zabývat, je pro většinu léků ideální volbou obyčejná neperlivá voda, a to hned z několika důvodů.

Prvním je neutralita – voda je pH neutrální, neovlivňuje tedy stabilitu léku ani jeho rozpad v žaludku. Dále pomáhá léku dostat se do žaludku a střeva, kde se může správně rozpustit a vstřebat. Dostatečné množství vody (ideálně 150 až 250 ml) je důležité, aby se lék nezadrhl v jícnu, což by mohlo vést k podráždění, nebo dokonce k poškození tkáně.

Na rozdíl od jiných nápojů neobsahuje voda žádné látky, které by mohly interagovat s léčivy a snižovat jejich účinnost, nebo naopak zvyšovat riziko nežádoucích účinků.

Raději bez grepu

Rizikové interakce mezi léky a nápoji mohou účinnost a bezpečnost léčby ovlivňovat na několika úrovních. Známý, ale často podceňovaný je příklad šťávy z citrusových plodů. Zejména grapefruitová šťáva je nechvalně známá svou schopností interagovat s celou řadou léků. Obsahuje látky, které inhibují enzym CYP3A4, jenž zodpovídá za metabolizaci mnoha léků. To způsobuje, že se lék hromadí v těle ve vyšších koncentracích, než je zamýšleno, což může způsobit závažné nežádoucí účinky.

Tyto interakce se týkají například léků na snížení cholesterolu (statiny), léků na vysoký krevní tlak, imunosupresiv a některých antidepresiv. Účinek může přetrvávat i 24 hodin po vypití šťávy, takže ani časový odstup nemusí být dostatečný. Opačný účinek pak má například třezalka tečkovaná – ta totiž aktivitu CYP 3A4 zvyšuje, a tím snižuje účinnost léčby.

Šťávy s vysokým obsahem vlákniny také mohou působit na vstřebávání. Vláknina zpomaluje vstřebávání některých léků tím, že na sebe léky naváže či zpomalí jejich průchod trávicím traktem. To se týká například léků na štítnou žlázu.

Zákeřnost čajových lístků

Ačkoli se pití čaje často doporučuje a někdy se v nemocnicích i standardně podává místo vody, může ovlivnit působení léků. Zejména v zeleném čaji, jenž neprochází fermentací, jsou vyšší koncentrace epigalokatechinu, sloučeniny, jež interaguje s mnoha běžnými léky a snižuje jejich účinnost. To se týká zvláště některých preparátů na léčbu vysokého tlaku nebo srdečního selhání (betablokátory, furosemid či digoxin).

Některé zelené čaje či rostlinné šťávy také obsahují vitamin K, jenž může ovlivnit účinek antikoagulačních léků (např. Warfarin) snižujících srážlivost krve. Vitamin K je nezbytný pro tvorbu srážecích faktorů a jeho zvýšený příjem může snížit účinek antikoagulancií a zvýšit riziko tvorby sraženin.

Také pH nápoje ovlivňuje vstřebávání léčiv. Kyselé nápoje (např. ovocné šťávy, kola) narušují stabilitu některých léků. Ty se v kyselém prostředí rozkládají příliš rychle, než aby se stačily vstřebat. Například antibiotika založená na penicilinu mohou být kyselinou degradována. Naopak u jiných léků může kyselé prostředí zlepšit rozpustnost, a tím i vstřebávání (těm zase uškodí prostředí zásadité, například zapíjení mlékem). Proto se vždy řiďte informacemi v letáku.

Kdy, kde a s čím?

Otázka, zda užít lék nalačno, s jídlem nebo po jídle, je stejně důležitá jako vědět, čím jej zapít. Správné načasování může výrazně ovlivnit, jak se lék vstřebá a jak bude působit. Užívání léku nalačno znamená pozřít ho minimálně 30 minut před jídlem nebo 2 hodiny po jídle. Toto doporučení je časté u léků, jejichž vstřebávání by mohlo být jídlem ovlivněno nebo zpomaleno. Jde například o některá antibiotika, léky na štítnou žlázu (např. levothyroxin) nebo léky snižující kyselost žaludku (např. inhibitory protonové pumpy), jež potřebují volný přístup ke střevní sliznici pro maximální vstřebávání.

Některé léky by se oproti tomu měly brát současně s jídlem nebo ihned po jídle. Důvodů je několik. Jídlo snižuje podráždění žaludku – některé látky mohou dráždit žaludeční sliznici a způsobit nevolnost, pálení žáhy nebo bolesti žaludku. Jídlo vytvoří ochrannou vrstvu a zmírní tento efekt (např. nesteroidní protizánětlivé léky – NSAID jako ibuprofen). U některých léků rozpustných v tucích je jídlo, zejména to s obsahem tuku, potřebné pro jejich efektivní vstřebávání (např. určitá antimykotika). Nakonec vybrané léky působí přímo na látky obsažené v jídle (např. pankreatické enzymy zlepšující trávení).

Vždy platí, že pokud si nejste jistí, jak lék užívat, a odpověď nenajdete v příbalovém letáku, zeptejte se svého lékaře nebo lékárníka. Jsou to nejlepší zdroje informací o správném podání léků. Pokud to oni nedoporučí, léky nerozkousávejte ani nedrťte. Buďte obzvláště opatrní s grapefruitovou šťávou a mléčnými výrobky. A vyhýbejte se konzumaci alkoholu. Jen tak bude mít vaše léčba smysl a přinese více užitku než škody. 

Měli jste někdy dojem, že když posloucháte novou píseň či skladbu, působí podezřele povědomě, jako by připomínala jinou z nedávné doby? Nejspíš nešlo jen o pocit. Nedávná studie italského výzkumného týmu, publikovaná v odborném časopisu Scientific Reports, odhalila, že západní hudba zní stále podobněji, ztrácí složitost a propracovanou strukturu. 

Niccolò Di Marco z Univerzity Tuscia v italském Viterbu a jeho spolupracovníci analyzovali více než 20 000 hudebních skladeb západního kulturní okruhu. Sledovali vývoj struktury hudby od klasických skladeb 17. století přes jazz 20. století až po moderní žánry do roku 2021. 

Stále jednodušší songy

Skladby staré až 400 let, zejména ty z období klasické hudby, obvykle nejsou vystavěny na několika málo stále se opakujících hudebních motivech. Místo toho pracují s širším spektrem kombinací hudebních tónů, což jim dodává větší pestrost, menší předvídatelnost a bohatší strukturu.

Naopak moderní žánry jako pop, rock, elektronická hudba nebo hip-hop, ale také současná klasická hudba či jazz (což jsou žánry tradičně spojované se složitostí), mají jednodušší a více repetitivní strukturu. 

Moderní hudba navíc vykazuje velmi vysokou míru reciprocity, tedy rychlých a opakovaných obousměrných přechodů mezi stejnými dvojicemi tónů, kdy například přechod z C na G je téměř okamžitě následován návratem zpět.

Výsledkem je stále větší homogenizace hudby, kdy se různé žánry stávají stále více navzájem podobné. Podle autorů studie v tom hraje roli i způsob, jakým dnes hudbu konzumujeme. Streamovací platformy a algoritmy sociálních sítí obvykle zvýhodňují jednodušší a předvídatelnější skladby, které jsou snadněji stravitelné pro široké publikum.

Sonda NASA pojmenovaná Juno, jež měla za úkol odhalit tajemství Jupitera, se blíží k vyčerpání svých možností. Přežila mnohem déle, než kdokoliv očekával. Její dráha kolem „krále planet“ ji opakovaně vedla skrz pekelnou bouři radiace, která měla její přístroje a elektroniku dávno zničit. A přesto tu stále je: Jeden z největších planetárních detektivů, jaké jsme kdy dokázali postavit, nadále provádí elegantní piruety kolem plynného obra a dosud funguje.

Už to však nepotrvá dlouho. Prodloužená mise byla ukončena loni v září, a přestože by mohlo dojít k dalšímu „prodlouženému prodloužení“, sonda nemůže létat věčně: Nakonec se stejně zřítí do bouřlivých mračen Jupitera. Nicméně bez ohledu na to, kdy se tak stane, bude její odkaz nesmazatelný.

Planeta plná překvapení

Juno odhalila úplně jiný Jupiter, než vědci očekávali. Kolem pólů tančí podivně geo­metrické bouře o velikosti kontinentů, v bizarních, ale stabilních uspořádáních. Nejtěžší prvky planety se zřejmě drží v atmosféře, zatímco hluboké nitro je překvapivě „rozmazané“ a lehké: Vnitřní struktura nepřipomíná vrstvenou skladbu pevných oběžnic, ale spíš míchání inkoustů různých barev. Juno se přitom nezaměřila pouze na samotný Jupiter – mise měla za cíl zjistit, jak vznikla celá Sluneční soustava.

Jupiter se začal jako první planeta formovat krátce poté, co se ve Slunci zažehla termonukleární reakce. Pod vrcholky jeho oblačnosti je tak zapsán příběh počátků všeho kolem nás. „Jde o důvod, proč Juno vznikla – abychom se na Jupiter podívali všemi možnými způsoby a pokusili se zjistit, co se dělo v rané Sluneční soustavě, kde se planeta utvářela – a jakou roli sehrála při vzniku nás samotných,“ popisuje Scott Bolton ze Southwest Research Institute v San Antoniu. Juno přepsala víc učebnic než kterákoliv jiná planetární mise a „donutila teoretiky všechno zahodit a začít znovu. Byla to jízda“, doplňuje Steve Levin z NASA Jet Propulsion Laboratory. „Už nikdy nebudeme na Jupiter ani na Sluneční soustavu nahlížet stejnýma očima.“

Od mýtů k vědě

Koncem 70. let nám dvě sondy Voyager poskytly první spektakulární a detailní pohled na plynného obra. Nedokázaly proniknout až k jeho skrytým tajemstvím, ale mimo jiné inspirovaly Boltona coby tehdejšího studenta. „Byl jsem velkým fanouškem Star Treku a snil jsem o cestování vesmírem a odkrývání jeho zvláštností,“ zmiňuje dnešní vědecký pracovník mise Juno. K

dyž někdo z Jet Propulsion Laboratory přijel na jeho univerzitu a ukázal jim úžasné snímky Jupitera s bouřemi pořízené Voyagerem 1, byl nadšený. „Nikdy jsem nic takového neviděl.“ V roce 1980 sám získal práci v JPL, právě když Voyager 1 dorazil k Saturnu. Později se stal součástí týmu mise Galileo, jež v letech 1995–2003 studovala atmosféru a magnetické pole Jupitera.

Šlo o první sondu obíhající vnější planetu – a také jako první vyslala modul do její atmosféry. Začala rovněž vytvářet trojrozměrný obraz Jupitera, ale mnoho tajemství zůstalo: jeho jádro, povaha a hloubka bouří i polární oblasti. Bolton nakonec dospěl k nevyhnutelnému závěru, že věda opravdu potřebuje zhmotnit mytickou Juno. 

Na počátku nového tisíciletí se tak začala rodit sonda za 1,1 miliardy dolarů. Tři obří solární panely napájely soubor přístrojů schopných proniknout pod hustá oblaka. Jeden z nich přitom dokázal měřit, jak malé změny Jupiterova gravitačního pole ovlivňují samotnou sondu, což vědcům umožnilo určit vnitřní strukturu planety.

Jelikož každý přidaný kilogram znamená velký problém, nepočítaly původní plány s vizuální kamerou – k dosažení vědeckých cílů nebyla nezbytná. Nicméně podle Candice Hansen-Koharcheckové, vedoucí vědkyně z Planetary Science Institute v Tucsonu, prý Bolton pronesl: „Nemůžeme letět k Jupiteru bez kamery.“ A tak na palubu přibyla JunoCam. Mise se sice soustředila hlavně na měření pod oblaky, ale kdo by se nechtěl podívat i na mimozemské hurikány a vířící atmosféru?

Jak přežít v pekle

Největší oříšek představovala ochrana sondy před mimořádně nepřátelským prostředím u Jupitera. Obrovský torus radiace kolem rovníku se nakonec stane fatálním pro každý automat, jenž se na místě ocitne. Aby tedy oddálili nevyhnutelné, použili konstruktéři dvě strategie, počínaje volbou oběžné dráhy. Juno krouží nad póly, kde je radiace slabší. Během každého oběhu se pak dostane 5 000 km nad svrchní oblaka, takže může provádět detailní pozorování, ale v radiační lázni tráví jen krátký čas.

Kromě toho spočívá nejdůležitější elektronika v titanové schránce, takže přestože trup sondy čelí radiaci odpovídající stamilionům rentgenů, uvnitř schránky jde asi o 800krát menší dávku. Odborníci doufali, že zmíněné strategie udrží Juno „naživu“ alespoň rok, ale pracovali jen s odhady.

„Nikdo nikdy nelétal po polární dráze. Nikdo nikdy neproklouzl mezi radiačními pásy,“ přibližuje Heidi Beckerová z JPL, která odpovídá za sledování radiačního prostředí. Jediným způsobem, jak to zjistit, bylo letět. „Dlouho jsem se na Jupiter dívala,“ vzpomíná vědkyně. „Přišlo mi, jako by nás před startem provokoval – tak pojďte, ukažte, jestli na to máte.“

První objevy po příletu

Juno odstartovala v roce 2011 a po cestě dlouhé 2,7 miliardy kilometrů dorazila k Jupiteru. Rychle se usadila na tamní polární dráze a tým si s úlevou uvědomil, že ji radiace okamžitě nezničila. A pak se ukázalo, že kamera byla dobrý nápad: Jakmile sonda „otevřela oči“, spatřila proud barev vířících v neustálém pohybu. „Jsou to umělecká díla,“ podotkl tehdy uchvácený Bolton. Ony spirály a proudy se skutečně skládaly a rozpadaly jako živoucí obraz od van Gogha.

Hned při prvních pohledech odhalila Juno bizarní atmosférické jevy v podobě gigantických bouří. JunoCam a infračervený přístroj JIRAM zaznamenaly na severním pólu osmiúhelníkovou formaci osmi bouří kolem centrální cyklony a na jižním pólu zas pětici bouří obklopujících jednu středovou. Každý z popsaných útvarů byl větší než Spojené státy. 

„Když jsme je viděli poprvé, někdo z týmu se zeptal: ‚Jste si jistí, že jsme na správné planetě?‘ A nešlo tak úplně o vtip,“ vzpomíná Levin. Bouře se sice pohybují a narážejí do sebe, ale žádná nemizí. Nikdo přitom neví, proč se jich na severu vyskytuje osm a na jihu pět ani proč jejich uspořádání zůstává stabilní.

Nové druhy blesků

Jupiter se hemží bouřemi, a tudíž i blesky. Už v roce 1979 je zachytily Voyagery, ale Juno detekovala takové, jaké ze Země neznáme: Vysoko v atmosféře, kde by se měla nacházet jen ledová tříšť, se objevovaly drobné záblesky. Na Zemi blesk vzniká, když se kapalná voda sráží s ledem. Voyager zaznamenal blesky hluboko v Jupiterově atmosféře, kde tlak vytváří teploty vhodné pro kapalnou vodu. Ale Juno je spatřila i vysoko v atmosféře, kde panuje přílišné chladno. Řešení se nakonec našlo v amonia­ku, který funguje jako nemrznoucí směs: Promění tedy led vynesený do horních vrstev v kapky, které se potom srážejí s ledem a generují podivné záblesky.

Jenže tím vyvstala další záhada, protože v některých částech horní atmosféry se amoniaku nevyskytuje dostatek – což nedávalo smysl. Atmosféra Jupitera se totiž jeví turbulentně a měla by být promíchaná. „Neexistovala teorie, která by to dokázala vysvětlit,“ přibližuje Chris Moeckel z University of California v Berkeley. Data však byla spolehlivá, a následně tedy zazněla nová myšlenka: Když amoniak přeměňuje led na kapalinu, vzniká zvláštní směs a mění se na ledové kuličky s jádrem z vody a amoniaku. Tyto tzv. mushballs pak padají dolů a v hloubkách, kam už Juno nedohlédne, se rozpouštějí a uvolňují amoniak.

Záhadné jádro

Před příletem sondy panovaly dvě hlavní představy o vnitřní stavbě Jupitera. Podle jedné z nich měl mít kompaktní jádro z kamenných a kovových prvků, podobně jako jiné světy. Pokud by takové jádro existovalo, dalo by se usuzovat, že Jupiter vznikl postupným shlukováním plynu a pevných částic, obdobně jako vnitřní planety naší soustavy. Druhá hypotéza tvrdila, že žádné jádro není – a že jde spíš o kouli extrémně stlačeného plynu, která se utvořila analogicky ke hvězdám, jen jí chyběla masa k zapálení jaderné fúze. „Ve skutečnosti však neplatí ani jedna z popsaných teorií,“ konstatuje Bolton.

Juno se stala jakýmsi „gravitačním detektivem“: Nepřetržitě komunikuje se Zemí pomocí rádiových vln a díky nepravidelnostem v Jupiterově hmotě zrychluje či zpomaluje. Uvedené změny se projeví ve vlnové délce vysílaných signálů a vědci z nich dokážou odvodit vnitřní strukturu planety.

To, co našli, zpočátku nedávalo smysl. Hluboko v oceánu kovového vodíku zaznamenala sonda vnitřní jádro nejspíš z pevného, ale neurčitého materiálu. „Ta látka se postupně prolíná s okolními vrstvami,“ vysvětluje Ryan Park z Jet Propulsion Laboratory. Vodík a materiál jádra se tam zjevně mísí, což se naprosto liší od situace na Zemi, kde lehčí plášť spočívá na těžším kovovém jádru a dělí je jasná hranice. „Upřímně řečeno to nedokážeme vysvětlit,“ krčí rameny Levin. Ani tím však ještě záhady nekončí.

Slunce i Jupiter jsou bohaté na vodík a helium, ale měly by obsahovat rovněž těžší prvky. Obří planeta při svém vzniku nejspíš pohltila mnoho kamenných a ledových planetesimál, tudíž by měla zahrnovat víc těžkých prvků než naše hvězda. A Juno skutečně zjistila, že jich má 3–4násobek. Jenže se podle všeho vyskytují spíš v horní atmosféře, takže jádro je nejspíš lehké. Z čeho se tedy v takovém případě skládá?

Vědci horečně hledají odpověď, nicméně toto „rozmazané“ jádro nekoresponduje s žádným modelem vzniku planet. Někteří se domnívají, že do Jupitera kdysi narazil obří meteorit, jádro se při srážce rozbilo a smísilo se s oceánem kovového vodíku. Levin si myslí, že zkrátka zatím nechápeme potřebnou fyziku. „Bavíme se o mnohem vyšších teplotách a tlacích, než na jaké jsme zvyklí,“ objasňuje, „o podmínkách tak extrémních, že je v laboratoři neumíme vytvořit.“

Překvapení z Io

Další zásadní objevy se týkají Jupiterových měsíců. Sonda prozkoumala dva ledové světy – Ganymed plný kráterů a Europu, pod jejíž krustou se nachází oceán (a kam míří samostatná mise NASA zaměřená na obyvatelnost). Juno nám poskytla ohromující snímky obou dynamických těles a zároveň odhalila jejich zajímavou chemii. Nejvíc pozornosti si ovšem vysloužil souputník Io a také vědcům uštědřil největší šok.

„Jde o velmi zvláštní měsíc, protože je nejvíc vulkanicky aktivní,“ vysvětluje Alessandro Mura z italského Istituto nazionale di astrofisica. Povrch posetý lávovými jezery a sopkami chrlícími magma hraje barvami od oranžové přes žlutou až po červenou. Vyvržený materiál se pak v kosmu ionizuje slunečním světlem, načež padá zpátky do atmosféry a vytváří jasné polární záře.

Už od 70. let vědci vědí, že aktivitu Io pohání jeho eliptická dráha kolem Jupitera. Pokud se přirozený satelit pohybuje blíž, gravitace obří planety ho přitahuje silněji a naopak. Popsaný cyklus jej potom doslova hněte jako těsto a podněcuje v horní vrstvě jeho povrchu přílivy vysoké přes 100 metrů. Pohyb znamená obrovské tření, hodně tepla – a hodně magmatu. Mnozí pokládali mechanismus slapového ohřevu za tak mocný, že by měl pod povrchem existovat souvislý magmatický oceán, nikoliv jen jednotlivé rezervoáry jako na Zemi. A mise Galileo zmíněnou představu podporovala, neboť v podzemí zaznamenala elektricky vodivou vrstvu, naznačující moře magmatu.

Jenže Juno, která kolem Io dvakrát prolétla ve vzdálenosti pouhých 1 500 km, nenašla po mělkém magmatickém oceánu žádné stopy. Mura nyní předpokládá, že se magma rozlilo do složité sítě skalních tunelů, odkud jen občas vytryskne na povrch. Vědci si však nadále nejsou jistí, a tak zatímco hledají řešení, mohou alespoň obdivovat zuřivou aktivitu měsíce.

V prosinci 2024 detekoval přístroj JIRAM na tamní jižní polokouli prudký nárůst teploty, který jej na chvíli „oslepil“: Paroxysmální výlev lávy pokryl plochu 100 000 km², což odpovídá zhruba čtvrtině Kalifornie, a produkce energie překonala roční globální spotřebu na Zemi. „Objevili jsme největší erupci, jakou se kdy povedlo zaznamenat,“ zmiňuje Bolton. „Stále přitom pokračuje.“

Na konci cesty

Podle všech předpokladů měla být Juno už dávno mimo provoz a její přístroje – nebo alespoň některé z nich – zničené radiací. Přesto funguje i dlouho po oficiálním konci hlavní mise v roce 2021. Pokud NASA schválí další tříleté prodloužení, mohla by sonda prozkoumat ještě systém prstenců Jupitera a některé jeho malé vnitřní měsíce. Není však jisté, jak dlouho zasloužilý automat vydrží. „Něco se může porouchat,“ přitaká Bolton. Možná „radiace zničí něco natolik důležitého, že už nezvládneme pokračovat“.

Až k tomu dojde, shoří Juno při závěrečném spirálovitém pádu do atmosféry planety, kterou celý svůj život zkoumala. Přesto je už teď její odkaz jasný: Ukázala nám, že je Jupiter mnohem záhadnější, než jsme si dokázali představit, a přinutila vědce zahodit celé svazky starých teorií o vzniku oběžnic. Zároveň naznačila, jak se mohou budoucí mise chránit před nejhorší radiací ve Sluneční soustavě. A tým Juno, který napodobil „božské schopnosti“ její mytické jmenovkyně, je na to náležitě hrdý. „Jde o úžasný úspěch NASA,“ souhlasí Beckerová. 

Na podzim 1915 už nad západní frontou probíhaly poměrně urputné letecké boje. Velení britského letectva hlasitě volalo po novém výkonném dvoumístném letounu vyzbrojeném jak pohyblivým kulometem mířícím vzad pro vlastní obranu, tak vpřed pálící zbraní k útoku. Konstrukční tým Herberta Smitha pracoval u společnosti Sopwith na stroji s původním označením Land Clerget Tractor. Pod rukama inženýrů vznikal elegantně tvarovaný dvoumístný dvouplošník s jednoduše tvarovanými obdélníkovými křídly a vodorovnou ocasní plochou; směrovka pak připomínala budoucí slavné triplany a camely.

Pilotní prostor se nacházel nezvykle vpředu (před spodním křídlem), což pilotovi poskytovalo dobrý výhled pod sebe. Střelec měl pracoviště poměrně daleko za ním, což ale ztěžovalo komunikaci obou mužů. K ochraně zadní polosféry disponoval kulometem Lewis na oběžném kruhu. Stroj dostal charakteristické uspořádání obou křídel spojených jednou dlouhou a jednou krátkou vzpěrou, což se stalo základem jeho názvu 1 ½ Strutter, což lze do češtiny přeložit jako jeden a půl vzpěry.

Pro námořníky

K pohonu sloužil poměrně slabý motor Clerget 9B o výkonu 97 kW. První prototyp vzlétl 16. prosince 1915 a o měsíc později prošel důkladnými testy, které potvrdily vynikající maximální rychlost 160 km/h a příjemné letové vlastnosti. Vadila jen celková křehkost konstrukce náchylná k poškození.

Na přelomu let 1915 a 1916 se pak také konečně podařilo dokončit první britský synchronizátor typu Vickers-Challenger umožňující střelbu kulometem skrz točící se vrtuli a okamžitě se začalo počítat s jeho montáží do nového letounu. Velení bylo s výsledným produktem natolik spokojené, že okamžitě zadalo sériovou výrobu a v únoru sjely z linky první vyrobené kusy.

Jako první se na ně začala přezbrojovat 5. peruť Královské námořní letecké služby (Royal Naval Air Service – RNAS), u níž si stroje okamžitě získaly oblibu. První vyrobené kusy ale ještě postrádaly synchronizační zařízení, a tak létaly pouze se vzad pálícím kulometem. Piloti si je proto někdy provizorně dozbrojili lewisem umístěným na horním křídle.

Jeden z palubních střelců vzpomínal na dojmy, které na něj letadlo udělalo při prvním startu: „Strutter zrychluje velmi dobře, i když je naložený. Tráva se míhá dole pod koly podvozku a jsme ve vzduchu. Zadní kokpit je útulný, skoro tam není cítit proud vzduchu od vrtule. Vystoupáme vzhůru a proletíme si okolí. Všechno končí příliš brzy, ale je čas přistát, a tak jdeme dolů. Následuje hladké přistání a konec úspěšného zkušebního letu při maximálním zatížením palivem a municí.“ 

Nebe nad frontou koncem zimy 1916 stále ovládaly německé eindeckery, které sice měly synchronizační zařízení, na struttery však nestačily svou maximální rychlostí. Během jara pak došlo k přezbrojení několika dalších námořních perutí, jež se rychle zapojily do bojů ve Francii. Všechny stroje šly zatím k RNAS, protože tato složka měla se společností Sopwith podepsanou smlouvu na celý objem výroby – první stroje pro 70. peruť Královského leteckého sboru (Royal Flying Corps – RFC) se uvolnily až v létě. Tato jednotka s nimi pak v červenci zasáhla do bitvy na Sommě. 

Nad západní frontou

Brzy se na Sopwithy 1 ½ Strutter přezbrojily další perutě, které je používaly především jako těžké dvoumístné stíhačky, a na kontě některých pilotů začaly rychle přibývat první sestřely. Největším esem se 13 vzdušnými vítězstvími se stal kapitán Geoffrey Cock létající od října 1916 u 45. perutě RFC. Nevyhýbal se ani soubojům s jednomístnými stíhačkami a k jeho hlášení sestřelu Albatrosu D.III velitel připsal: „Bylo to statečné, ale jde to naprosto proti rozkazům a zdravému rozumu.“ Dařilo se však také jiným – například Cockův spolubojovník od stejné jednotky James Belgrave si mezi únorem a květnem 1917 nárokoval šest nepřátelských letadel. 

Stroje se používaly k agresivně vedeným ofenzivním hlídkám do hloubky nepřátelského území, k čemuž se dobře hodil jejich dlouhý dolet. Osvědčily se také pro relativně vysokou rychlost, na druhou stranu jednomístným typům nedokázaly konkurovat obratností. Přesto se uplatnily ve stíhací roli a první vážné ztráty přišly až koncem roku s nástupem německých albatrosů řady D. Situace se pro královské piloty ještě více zhoršila během dubna 1917. 

Firma Sopwith vyráběla i jednomístnou verzi strutteru pod označením Type 9700. Měla zakrytý prostor střelce, unesla více paliva a hlavní výzbroj tvořily čtyři 29kg bomby umístěné v pumovnici v trupu. Stroje s velkým úspěchem používalo 3. námořní křídlo, které s nimi napadalo cíle daleko v týlu nepřítele. Jednalo se o mimořádně nebezpečné akce, neboť piloti nemohli počítat s ochranou zadního střelce ani vlastních stíhačů, kteří tak daleko nedolétli. Na tyto mise je obvykle doprovázelo jen několik dvoumístných strutterů. 

První sestřel slavného esa

Dne 12. října 1916 provedla jednotka nálet proti továrně Mauser v německém Oberndorfu. Stíhací doprovod zajišťoval i později slavný kanadský stíhač Raymond Collishaw. V blízkosti cíle je napadlo šest německých stíhaček a Kanaďan manévroval, aby umožnil palbu svému střelci, který pohyblivým kulometem jednoho protivníka poškodil. Collishaw se za ním následně otočil stoupavou zatáčkou a dorazil ho, nicméně k oficiálnímu uznání vítězství nedošlo.

Dočkal se až 25. října, když přelétal bez střelce s novým strutterem na základnu, přičemž ho napadlo šest německých letounů. Collishaw slétl k zemi a začal točit. Při honičce na úrovni vrcholků stromů se mu podařilo dva protivníky sestřelit a zbytek raději vyklidil pole. Mnoho budoucích es otevřelo své skóre právě za kniplem Sopwithu 1 ½ Strutter a většina z nich následně přešla na jednomístné stíhačky.

Struttery měly ve výzbroji tři námořní a devět armádních perutí; některé sloužily přímo na frontě a tři fungovaly u protivzdušné obrany Velké Británie před německými nálety. U těch někdy došlo k montáži jednoho nebo dvou kulometů Lewis tak, aby střílely šikmo nahoru, vně oblouku vrtule. Počítalo se, že tyto stroje budou útočit zespodu na nechráněné břicho bombardérů a vzducholodí. 

Klasické dvoumístné stroje během roku 1917 operovaly především jako lehké bombardéry, kdy pod křídly obvykle nosily čtyři 11kg nebo dvě 29kg pumy. Struttery dostaly také sklopné brzdicí klapky na spodní křídlo sloužící při střemhlavém letu. Ve druhé polovině roku již ale typ pomalu zastarával a při náletech se neobešel bez stíhací ochrany – přesto přicházely těžké ztráty.

Poslední struttery opustily frontu v říjnu 1917. Námořní letectvo ale i nadále zvažovalo několik možností nasazení na válečných lodích a letoun cvičně sloužil i na jednom z prvních nosičů Royal Navy Argus. V létě 1918 se s úspěchem testovaly starty z krátké plošiny umístěné na věžích bitevních lodí, po něm ale pilot musel přistát na nejbližším pozemním letišti nebo dosednout na hladinu vedle plavidla. Během války britské firmy Sopwith, Westland, Hooper, Morgan, Vickers a Ruston & Proctor vyrobily celkem 1 282 těchto strojů (podle jiných zdrojů 1 439). 

Služba u spojenců

Francouzské vzdušné síly měly na jaře 1916 k dispozici kvalitní stíhačky Nieuport, chyběl jim však moderní rychlý dvoumístný stroj. Paříž tedy ve velkém začala nakupovat struttery a společnosti Amiot, Besson, Darracq, Hanriot, REP a Saracen zahájily jejich sériovou výrobu. Aéronautique Militaire (AM) je nasadilo jako průzkumné, pozorovací či lehké bombardovací stroje, nejvíce se ale uplatnily při korekci dělostřelecké palby.

Během roku 1917 šlo o vůbec nejrozšířenější dvoumístný letoun francouzského letectva – celkem jich prošlo vzdušnými silami 4 500, a to jak ve dvoumístné, tak jednomístné verzi. Jednalo se o velmi oblíbený stroj, ale AM jej nikdy nenasadila ve stíhací roli. Do konce roku 1917 pak země zahájila hromadnou výrobu Breguetů 14 a Salmsonů A-2, které britský typ ve všech ohledech výrazně převyšovaly. Poslední struttery ve francouzských službách pak opustily frontu začátkem roku 1918 a dosloužily při výcviku. 

Používalo je také belgické letectvo a první sestřel na něm získal i nejlepší stíhač této země Willy Coppens. Dne 1. května 1917 odstartoval na akci, během které pod sebou spatřil čtyři německé letouny a vrhl se na ně. Nevšiml si však další čtveřice a za okamžik čelil útokům osmi stíhaček. Coppens to později popsal: „Rozžhavené olovo nás doslova kropilo. Když vás takhle někdo ostřeluje, není to nic dobrého pro vaši nervovou soustavu.“ Jedna střela ho zasáhla z boku do hlavy, nijak ho však nezranila a Belgičan nakonec vyvázl. 

V žáru občanské války

Se Sopwithem 1 ½ Strutter měly zasáhnout do boje také tři perutě amerického letectva, ale než k tomu mohlo dojít, jednotky se přezbrojily na výkonnější typy. Stroje se od března 1917 začaly dodávat do Ruska a na severu země u Archangelsku vznikla velká základna, kde je kompletoval britský personál. Dokonce se rozjela jejich licenční výroba u firmy Diks a Lebeděv.

Do boje zasáhly poprvé v červenci, ale příliš pramenů k jejich nasazení se nedochovalo. Po Říjnové revoluci padla většina strojů do rukou bolševiků, kteří je hojně využívali během občanské války na všech frontách. Sovětský Sopwith s pilotem F. Grabem a pozorovatelem A. Schultzem dosáhl prvního zdokumentovaného vzdušného vítězství občanské války, když se jim 16. října 1918 podařilo sestřelil nieuport patřící bělogvardějcům.

Do léta 1919 se ale skladové zásoby zcela vyčerpaly a produkce nových letadel z ruských továren značně zaostávala za potřebami fronty. Zbylé letouny trpěly nedostatkem náhradních dílů a potřebovaly opravy. Bitev roku 1920 na polské frontě se zúčastnilo jen malé množství strutterů a poslední dosloužily v leteckých školách nebo skončily na šrotišti.