Společnost SpaceX se konečně dočkala kontraktu na konkrétní misi směřující k Marsu. V roce 2028 by měla její raketa Falcon Heavy vynést evropský rover Rosalind Franklin, který má na rudé planetě pátrat po stopách života.

Pro Elona Muska jde o symbolický milník. Už při založení SpaceX v roce 2002 mluvil o kolonizaci Marsu jako o hlavním cíli lidstva. Firma se ale dosud na žádné misi k Marsu přímo nepodílela ani pro ni nezískala zakázku. To se nyní mění díky spolupráci s NASA a Evropskou vesmírnou agenturou.

Příběh plný zvratů

Rover Rosalind Franklin (pojmenovaný po britské vědkyni a průkopnici výzkumu DNA Rosalind Elsie Franklinové) je součástí programu ExoMars, který vznikl před zhruba 15 lety. Původně šlo o společný projekt ESA a NASA, zahrnující dvě mise: orbitální sondu a samotný rover.

NASA z programu v roce 2012 odstoupila kvůli rozpočtovým škrtům a ESA tak musela hledat náhradního partnera. Místo Spojených států tak zaujalo v ambiciózní misi Rusko.

Během první části zahájené v roce 2016 byla dopravena na oběžnou dráhu Marsu atmosférická sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která následně vypustila k povrchu evropský demonstrativní modul Schiaparelli. Z této části mise se zdařila jen její první část – modul Schiaparelli nezvládl přistání a po nárazu do povrchu rudé planety havaroval.

Druhá část mise počítala s ruským přistávacím a povrchovým modulem Kazačok a vůbec prvním evropským planetárním roverem. Misi ale zkomplikovaly technické potíže s padáky, zpoždění kvůli pandemii COVID-19 a nakonec i zásadní geopolitický zlom. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 Evropa spolupráci s ruskou stranou ukončila.

Návrat NASA a nový plán

Záchrana přišla ze strany NASA. V roce 2024 byla uzavřena nová dohoda, která stanovila nové role obou agentur. NASA zajistí: komerční raketu pro start, část přistávacího systému, topné jednotky chránící rover před extrémním chladem na Marsu a špičkové vědecké vybavení, včetně hmotnostního spektrometru pro analýzu organických molekul.

Spektrometr je přitom klíčovou součástí celé mise, neboť právě tento přístroj má v marsovské oblasti Oxia Planum pátrat po stavebních kamenech života.

Nosnou raketou mise bude Falcon Heavy společnosti SpaceX, která patří mezi nejsilnější dnes používané nosiče. Skládá se ze tří propojených prvních stupňů rakety Falcon 9 a je navržena tak, aby byly všechny tyto stupně znovupoužitelné.

Falcon Heavy poprvé odstartovala v roce 2018 a má za sebou sérii úspěšných misí. Naposledy letěla v roce 2024, kdy vynesla sondu Europa Clipper. Její spolehlivost z ní dělá ideální volbu pro náročnou meziplanetární misi a pro Elona Muska jde o splnění dílčího snu – plnohodnotné účasti na marsovské misi.

Na první pohled nenápadná vrstva horniny z Jižní Koreje ukrývala dramatický příběh starý více než 106 milionů let. Paleontologové na ní objevili soustavu fosilizovaných stop, které zachycují krátké, ale intenzivní setkání dvou dávno vyhynulých tvorů.

Pronásledování zachycené v kameni

Stopy naznačují, že menší živočich se zpočátku pohyboval klidným krokem, než náhle změnil směr a dal se na útěk. Důvod tohoto náhlého manévru je podle vědců zřejmý: v těsném závěsu se totiž objevují stopy velkého létajícího plaza, který se po zemi pohyboval překvapivě svižně a zřejmě sledoval svou kořist.

Stopy ukazují, že větší predátor se přibližoval šikmo a následně pokračoval stejným směrem jako menší tvor. Další cesta stop mizí, takže přesný konec příběhu zůstává neznámý. Přesto je ale podle vědců pravděpodobné, že na menšího živočicha nejspíš nečekal šťastný konec.

Samotná kombinace stop sice není přímým důkazem predace, ale souhra několika faktorů – změna směru a rychlosti kořisti, blízkost stop i jejich orientace – silně naznačuje interakci typu lovec–kořist.

Lovec a jeho kořist

Tím, kdo po sobě zanechal větší stopy, byl ptakoještěr (pterosaurus) – létající plaz, který dominoval obloze v době dinosaurů. Detailní analýza však ukázala, že neodpovídá žádnému dosud známému druhu.

Vědci jej proto považují za nový rod a druh s názvem Jinjuichnus procerus. Jméno odkazuje na jihokorejský region Čindžu (Jinju), kde byl nález učiněn, a na slovo „ichnus“, tedy „stopa“. Druhové označení „procerus“ znamená „protáhlý“ a připomíná neobvykle dlouhé prsty, které se otiskly do dávného sedimentu.

Identita menšího tvora je méně jasná. Podle tvaru stop mohlo jít o malého obratlovce – například mloka, ještěra nebo mladého krokodýla. Ať už to ale byl kdokoli, jeho náhlý přechod z klidné chůze do běhu naznačuje, že si byl blížícího se nebezpečí dobře vědom.

Ptakoještěři jako suchozemští lovci

Představa létajícího plaza lovícího na zemi může na první pohled působit překvapivě, ale dobře zapadá do současných vědeckých poznatků. Mnozí ptakoještěři totiž trávili část času na zemi, kde se pohybovali po čtyřech končetinách – podobně jako dnešní velcí primáti.

Tuto strategii vědci označují jako „pozemní stalking“: tiché sledování a lov kořisti na souši. Ptakoještěři tak mohli lovit široké spektrum živočichů – od ještěrů a malých savců až po mláďata dinosaurů. V tehdejším křídovém ekosystému zaujímali roli podobnou dnešním čápům.

Analýza stop naznačuje, že Jinjuichnus procerus se pohyboval rychlostí zhruba 2,9 km/h. To sice není sprint, ale na zvíře primárně uzpůsobené k letu jde o poměrně svižné tempo. Zároveň to potvrzuje, že ptakoještěři nebyli na zemi úplně nemotorní – naopak mohli být efektivními a relativně rychlými lovci.

Způsob pohybu i tvar stop navíc ukazují, že tento ptakoještěr patřil mezi tzv. neoazhdarchiany – pokročilé ptakoještěry z okruhu azhdarchoidů, u nichž se dlouhodobě lov na souši předpokládá.

Objev z jihokorejské oblasti Čindžu ukazuje, jak cenné informace mohou fosilizované stopy poskytovat. Nezachycují jen podobu dávných tvorů, ale i jejich chování – okamžiky života, které by jinak navždy zmizely. V tomto případě jde o vzácný záznam z pravěku: krátkou scénu lovu, která se odehrála před více než sto miliony let a zachovala se až do dnešních dnů.

Po druhé světové válce chtěla švédská armáda nahradit své varianty kulometů BAR (Kg m/1921) v ráži 6,5 × 55 mm, které používala od 20. let, modelem s kovovým pásem namísto zásobníků. Továrna FFV-Carl Gustaf se pokusila navrhnout derivát, ten ale neprošel vojenskými zkouškami. Z toho důvodu armáda oslovila zbrojovku FN Herstal a belgičtí konstruktéři přišli s nápadem převrátit stávající závěr vzhůru nohama a spojit jej s osvědčeným podavačem z německého MG 42. 

Hitlerova pila jako vzor?

Vznikl tak pěchotní vzor, označovaný jako MAG Model 60-20. Šlo o vzduchem chlazený desetikilový univerzální kulomet v ráži 7,62 × 51 mm NATO, střílející z otevřeného závěru. V Herstalu spojili řadu osvědčených konstrukčních koncepcí, například uzamykací mechanismus automatické pušky Browning M1918, kterou FN vyráběla v licenci s některými úpravami, a z „Hitlerovy pily“ nejen podávání, ale i spoušťový mechanismus. Výslednou zbraň nepřevzalo do výzbroje jen objednávající Švédsko, ale též Izrael či Indie, licenčně jej začaly vyrábět Anglie a USA a dnes ho užívá dalších 75 zemí. 

Nastavitelná kadence

Zbraň se nabíjí z levé strany z otevřených kovových muničních pásů a dá se volit mezi americkým rozpadajícím se modelem M13 nebo německým pevným DM1, jehož 50ranné sekce lze spojovat. Podávací mechanismus se však musí pro různý vzor pásu zvlášť přenastavit. Automat disponuje mechanickými mířidly s rozsahem 200–800 m. Pozdější série magu dostaly kolejnici jako montážní platformu pro příslušenství – optické zaměřovače a zařízení pro noční vidění.

Pěchotní verze je vybavena dvojnožkou, v případě potřeby stabilní a přesné palby na dlouhou vzdálenost je k dispozici lafeta FN 360° s možností nastavení elevace. U zbraně lze podle potřeby upravovat množství plynu odvedeného z hlavně regulátorem, čímž se mění kadence. Při přehřátí za dlouhé palby se dá hlaveň rychle uvolnit otočením nosné rukojeti o 90°.

Pestrá paleta vylepšení

Varianta pro obrněná vozidla postrádá pažbu, dvojnožku, pistolovou rukojeť, prachový kryt vyhazovače a držák na optické zaměřovače. Mag získal však nový uzavřený regulátor plynu. Kvůli příjemnější obsluze lze kulomet vybavit také prodlouženým táhlem nabíjecí rukojeti, nebo specializovanou elektricky ovládanou spouští.

Třetí základní verzi představuje úprava pro letectvo, která výhradně využívá rozpadavé pásy M13. V této konfiguraci zbraně obvykle postrádají standardní mechanická mířidla a jsou obvykle vybaveny elektricky ovládanými spouštěmi. 

Neandertálci se možná vyvíjeli úplně jinak než moderní lidé. Zatímco děti druhu Homo sapiens rostou relativně pozvolna a dlouho zůstávají závislé na péči okolí, neandertálci podle nové studie, publikované v odborném časopisu Current Biology, mohli dosahovat fyzické i mozkové zralosti mnohem dříve.

Už v raném věku byl jejich vývoj zřetelně odlišný, což nejspíš souviselo s biologickými či genetickými faktory, nikoli jen s prostředím.

Vzácný nález z izraelské jeskyně

Klíčem k těmto zjištěním se stal výjimečný objev z roku 1992: kostra neandertálského kojence známá jako Amud 7, nalezená v jeskyni Amud Cave na severu Izraele. Tento jedinec, starý zhruba 6 až 14 měsíců, patří k nejlépe zachovaným kostrám neandertálských dětí.

Vědci analyzovali více než stovku kosterních fragmentů, včetně končetin, obratlů, pánve, lebky a zubů. Díky tomu získali unikátní pohled na raný vývoj neandertálců, který byl dosud zahalen velkou nejistotou.

Zuby versus kosti

Při analýze narazili badatelé na zajímavý rozpor. Věk dítěte určený podle vývoje zubní skloviny odpovídal přibližně šesti měsícům. Naproti tomu velikost a vývoj dlouhých kostí naznačovaly věk mezi 12 a 14 měsíci – pokud bychom je srovnávali s dnešními lidmi.

To znamená, že půlroční neandertálské dítě mohlo být velikostně srovnatelné s více než ročním dítětem moderního člověka. Podobný vzorec se objevil i u dalších známých neandertálských kojenců. Zajímavé přitom je, že pokud jde o tělesnou výšku, i přes rychlejší start do života neandertálci v dospělosti moderní lidi nepřerůstali.

Evoluce v chladu

K čemu mohl být zrychlený růst dobrý? Jedním z hlavních vysvětlení je adaptace na chladné klima, ve kterém neandertálci žili. Menší těla totiž ztrácejí teplo rychleji než větší, a jsou proto náchylnější k podchlazení.

Rychlý růst v raném věku mohl pomoci dětem co nejdříve „nabrat objem“ a lépe si udržet tělesné teplo. Šlo tedy pravděpodobně o evoluční strategii přežití v drsných podmínkách pravěké Evropy.

Takto rychlý vývoj ale nebyl zadarmo. Růst těla i mozku vyžaduje značné množství energie, což kladlo vysoké nároky na výživu neandertálských kojenců. Jak přesně tuto potřebu pokrývali – zda dlouhodobým kojením, časným přechodem na pevnou stravu, nebo kombinací obojího – zatím není jasné. Jisté však je, že péče o děti musela být energeticky náročná nejen pro matky, ale pravděpodobně i pro celou skupinu.

Představa ryb nadopovaných kokainem zní jako zápletka nějakého ztřeštěného hollywoodského filmu. Realita je ale mnohem méně veselá. V posledních letech vědci stále častěji nacházejí stopy kokainu a dalších psychoaktivních látek nejen ve vodním prostředí, ale i přímo v tělech volně žijících živočichů.

Studie z roku 2024 například odhalila přítomnost kokainu ve svalech a játrech žraloků u pobřeží Ria de Janeira. Tento objev není izolovaným případem, ale součástí širšího globálního trendu: psychoaktivní látky pronikají do řek, jezer i oceánů po celém světě.

Kokainový experiment

Jack Brand ze Švédské univerzity zemědělských věd a jeho spolupracovníci se rozhodli zjistit, nakolik kokain ovlivňuje chování ryb, když se vyskytuje ve vodním prostředí.

Ve švédském jezeře Vättern vědci sledovali mladé jedince lososa atlantského po dobu osmi týdnů. Ryby byly vystaveny buď kokainu, nebo jeho hlavnímu metabolitu – látce zvané benzoylecgonin, která vzniká rozkladem kokainu v lidském těle.

Pomocí akustické telemetrie vědci zaznamenávali pohyb ryb ve volné přírodě. Výsledky byly překvapivé: jedinci vystavení benzoylecgoninu uplavali až téměř dvojnásobnou vzdálenost ve srovnání s kontrolní skupinou a rozptýlili se po jezeře o více než 12 kilometrů dál. Kokain měl na ryby podobný, ale slabší a méně konzistentní efekt.

Tikající hrozba

Změny v chování patří mezi nejcitlivější ukazatele toho, že je s prostředím něco v nepořádku. U lososů může zvýšená aktivita znamenat vyšší energetickou spotřebu, pohyb do méně vhodných oblastí nebo větší riziko, že se stanou kořistí. Takové změny se neomezují jen na jednotlivce – mohou postupně ovlivnit celé populace i fungování ekosystémů. Pro druhy, které už nyní čelí tlaku klimatických změn, ztráty prostředí a dalším znečišťujícím látkám, představují tyto vlivy další komplikaci.

Jedním z nejzajímavějších zjištění studie je, že benzoylecgonin měl na chování ryb výraznější dopad než samotný kokain. To je důležité, protože hodnocení ekologických rizik se obvykle soustředí na původní drogy, nikoli na jejich metabolity. Tyto „zbytky“ jsou přitom ve vodě často hojnější a stabilnější. 

Ačkoli se studie nezabývala dlouhodobými dopady na přežití ryb nebo jejich rozmnožování, předchozí výzkumy ukazují, že podobné látky mohou měnit chemii mozku, zvyšovat oxidační stres a narušovat energetický metabolismus vodních organismů. Výsledky švédské studie tak naznačují, že skutečné ekologické riziko může být bohužel mnohem vážnější.

Kosmonautika představuje obor, který v sobě zahrnuje to nejlepší z mnoha oblastí lidského snažení. Samozřejmostí jsou technologie na absolutní špici pokroku a běžný zájemce o lety do vesmíru předpokládá, že veškeré systémy používané v kosmických strojích, zejména těch pilotovaných, reprezentují nejnovější trendy. 

Kosmonautika s sebou však nese rovněž důvtipná řešení často složitých problémů: Občas jde o řešení na první pohled až primitivní, přesto dokážou přetrvat v relativně nezměněné podobě dlouhé roky, někdy i dekády. A nezřídka jsou nejen chytrá, ale současně také krásná – samozřejmě svým specifickým, technickým způsobem. A právě to byl případ navigačního kosmického indikátoru INK.

Kde je posádka?

Přístrojový pult všech kosmických lodí je bodem, na který se po většinu doby plně soustředí pozornost posádky. Kosmonauti pracují se skutečně obrovským množstvím informací a pro konstruktéry pultů znamená oříšek podat jim je tak, aby je nezahltily nebo aby jejich dešifrování nevyžadovalo až příliš mnoho času.

K uvedeným informacím patří i poloha lodi ve vztahu k zemskému povrchu. Displeje v dnešních vesmírných plavidlech umějí daný údaj zobrazit na vyžádání, přehledně a velmi přesně – což si samozřejmě žádá jistou úroveň výpočetní techniky, která ovšem v začátcích dobývání kosmu nebyla k dispozici. A jak Američané, tak Sověti došli víceméně k témuž řešení: implementovat do přístrojové desky globus, z nějž by se dala poloha lodi nad povrchem okamžitě odečíst. 

Ovšem zatímco v USA se stal prvním a posledním případem použití fyzického globusu program Mercury, na sovětské straně se jeho derniéra konala po neuvěřitelných čtyřech dekádách služby, a to dokonce na několika typech strojů!

Čistá mechanika

Jednalo se o přístroj oficiálně označovaný jako INK čili Indikator navigacionnyj kosmičeskij, ale známý pod lidovým pojmenováním Globus. Jeho historie se začala psát v roce 1959, kdy v konstrukční kanceláři OKB-1 vznikala vesmírná loď 3KA, jež měla do kosmu vynést první lidi. Zárodek palubní desky vyvinuli přímo v OKB-1, nicméně k vývoji byli přizváni také pracovníci laboratoře č. 47 Leteckého výzkumného institutu Michaila Gromova. Vedl ji velmi talentovaný inženýr Sergej Darevskij, který se svým týmem dotáhl přístrojový panel do podoby, v níž poté posloužil při letech Vostoků.

Jejich práce byla natolik zdařilá, že se z laboratoře 47 stala v roce 1967 Speciální kancelář pro experimentální konstrukce, takže v rámci institutu získala značnou autonomii. Sériová výroba IMP, jak se přístroj nejprve označoval, byla svěřena podniku Techpribor se sídlem v tehdejším Leningradu. 

Globus se přitom postupně inovoval: Například již od druhé pilotované mise Vostok 2 v srpnu 1961 ukazovala přidaná stupnice aktuální zeměpisnou délku a šířku. Zařízení se používalo i v lodích Voschod, v přístrojových pultech civilních i vojenských stanic Saljut a uplatnit se mělo také v plavidlech TKS z konstrukční kanceláře Vladimira Čelomeje. Vrcholnými iteracemi však prošlo již pod označením INK u Sojuzů, kde se využívalo od pilotované premiéry lodi 7K-OK v roce 1967 až do posledního startu Sojuzu-TM v roce 2002. Neuvěřitelná kariéra pro zdánlivě archaický přístroj!

Pohled pod pokličku

Elektromechanickému zařízení vévodil globus a na první pohled neměl jinou funkci než ukazovat místo zemského povrchu, nad nímž se kosmická loď nachází. Pokud bychom ovšem nahlédli „pod pokličku“, zjistili bychom, že se jednalo o poměrně komplikovaný mechanismus, který toho dokázal mnohem víc.

INK fungoval ve dvou módech. V prvním z nich, nazývaném „mestopoloženie“ neboli „poloha“, ukazoval záměrný kříž pozici plavidla nad zemským povrchem. Po přepnutí do módu „mesto posadki“ čili „místo přistání“ se pak rozsvítila světelná kontrolka, načež se globus přetočil a kříž ukazoval místo dosednutí v případě, že by se v daném okamžiku zažehl brzdicí motor. 

Na rozdíl od amerického protějšku, který měl záměrný kříž pevně spřažený se značkou lokality přistání, umožňoval INK zavedení úhlu – tedy segmentu zemského povrchu – mezi aktuální polohou a místem dosednutí. Uvedené bylo výhodné pro případ, že by dráha lodi neodpovídala původním předpokladům.

Otáčení kolem dvou os

INK zobrazený na těchto stránkách představuje typ využívaný v Sojuzech a jeho vnější podoba se od roku 1967 do roku 2002 měnila jen minimálně: Měl sedm ukazatelů, jednu kontrolku a osm ovládacích prvků. Na první pohled bylo nejnápadnější okénko s malým globusem, který ukazoval polohu lodi nad zemským povrchem a při přepnutí do módu „přistání“ pak místo, kde se měla návratová kabina dotknout země.

Na okénku byl nakreslený nehybný záměrný kříž a otáčel se samotný globus. Skládal se ze dvou polokoulí spojených na rovníku kovovým pásem, který zůstával rovněž nehybný. Globus se otáčel kolem dvou os: Pomocí té klasické zemské se napodobovala přirozená rotace planety s kompletní otočkou v trvání 23 hodin, 35 minut a 52 sekund, zatímco otáčením kolem druhé osy se imitovala trajektorie lodi. Z výroby byl přitom globus vždy nastavený na pevný sklon dráhy k rovníku, a pokud mělo být plavidlo navedeno na dráhu s jinou inklinací, musel se vyrobit specifický INK s dotyčným úhlem. 

Vodní plochy měly na globusu modrou barvu a souš podle nadmořské výšky žlutou, světle hnědou a tmavě hnědou. Měřítko vyobrazení činilo 1 : 100 000 000 a maximální odchylka, s jakou bylo možné odečítat polohu, dosahovala 100 km v běžném módu a 150 km po přepnutí do režimu „místo přistání“. Pokud by poté kosmonauti vrátili zařízení zpět do módu „poloha“ bez jakékoliv korekce, zvýšila by se přípustná odchylka na 200 km.

Maximálně 999,9 obletu

K přepínání režimů sloužil otočný ovladač se třemi polohami: MP – místo přistání, Z – aktuální poloha a Otkl. – vypnuto. Po přepnutí do režimu „místo přistání“ se globus pootočil ve směru dráhy lodi o stanovený úhel, který se musel do systému předem vložit pomocí ovladače „ugol posadki“ neboli „úhel přistání“. Jeho hodnotu pak indikovalo okénko s otočným ciferníkem. Ovladač „vitki“ umístěný o něco výš fungoval jako pomyslný odometr počítající oblety Země, s tím že bylo možné nastavit jejich počet podle aktuálního stavu s přesností na jednu desetinu a maximum činilo 999,9.

Ještě výš se nacházel kombinovaný ovladač a ukazatel „period“ čili „perioda“. Šlo o dobu, za jakou Sojuz oblétne Zemi, přičemž její zadání bylo nutné, aby se otáčení globusu synchronizovalo se skutečností. V případě změny výšky dráhy se potom musela nová hodnota do přístroje zanést.

Vnější část ovladače kosmonaut namířil zobáčkem na údaj, který potřeboval upravit, a otáčením vnitřního ovladače změnu provedl – to vše mechanicky. Perioda se dala nastavit v rozmezí 86,85–96,85 minuty. Ještě podotkněme, že INK fungoval správně pouze u kruhových trajektorií, takže například u příletu k orbitální stanici po eliptické dráze neukazoval přesnou polohu lodi.

Kdy bude světlo a kdy tma

Páskový ukazatel přímo nad okénkem s globusem udával aktuální zeměpisnou délku, zatímco jeho protějšek vlevo určoval zeměpisnou šířku. Oba byly spřaženy s mechanismem globusu a umožňovaly rychle odečíst přibližné koordináty. Jemnost stupnice dosahovala v obou případech 2°, přičemž levý ukazatel byl modrý v oblasti severních šířek a žlutý v oblasti těch jižních.

Dolní ukazatel „svet–těň“ neboli „světlo–stín“ kosmonautům sděloval, kdy mohou očekávat vstup do zemského stínu, respektive vylétnutí do orbitálního dne. Vnitřní stupnice kupodivu nevyjadřovala časové jednotky či stupně, nýbrž procenta výše zmíněné periody. I tento přístroj bylo nutné nastavit ručně nebo do něj údaje zadat před startem. Škála od 20 do 0 nakreslená na sklíčku pak odpovídala minutám, a posádka tak měla dobrý přehled, jak dlouho ještě orbitální den či noc potrvá.

Otočným ovladačem vlevo se zadávala délka orbitální noci na dráze, na níž se loď zrovna nacházela; a ovladačem vpravo se pro změnu nastavovalo, za jak dlouho plavidlo vstoupí do stínu, případně ho opustí.

Poslední a asi nejdůležitější prvek se nacházel napravo od indikátoru světla a stínu. Dvěma soustřednými otočnými ovladači se totiž nastavovala počáteční poloha globusu: Větší spodní ovladač jím otáčel okolo zemské osy, zatímco ten vnitřní podél předpokládané dráhy letu.

Dodnes fascinující

Přestože INK představoval velmi precizní a chytře vymyšlený mechanismus, zadávání koordinát nebylo nijak automatizované. Zatímco od Apolla dál měli Američané možnost vkládat data do navigačního systému lodi dálkově ze Země, u INK museli vše ručně provést kosmonauti, eventuálně technici připravující kabinu ke startu. 

Nejprve se Globus vypnul, načež se nastavila předpokládaná poloha v okamžiku navedení na oběžnou dráhu, dále perioda, světlo a stín a vynulovalo se počítadlo oběhů. Po odhození třetího stupně rakety pak posádka přístroj zapnula. 

Stejným způsobem se prováděla korekce či vkládání dat na orbitě, s tím že se INK zapnul v přesně vypočtený okamžik průletu nad místem, které bylo nastavené na globusu. Daný postup se využíval zejména při oživování Sojuzu před odletem od stanice.

Kvůli zřejmě největšímu nešvaru, tedy neschopnosti přesně fungovat na jiných než kruhových dráhách, přitom kosmonauti opakovaně požadovali odstranění Globusu z palubní desky. Přístroj však na svém místě zůstal. Argument zněl, že v případě ztráty spojení s řídicím střediskem by šlo o jediný prostředek k navigaci pro přistání.

V roce 2002 se však INK nakonec odebral na zasloužený odpočinek a štafetu převzalo digitální zobrazení mapy zemského povrchu, které je mnohem přehlednější a výrazně snižuje mentální zátěž posádek. Přesto klasický Globus nepřestává fanoušky kosmonautiky fascinovat: Občas je totiž přitažlivá i pouhá hrst ozubených koleček, čtyři relé, pár diod, jeden tranzistor a několik metrů drátu… 

Z původní šachové sady – jedné z nejcennějších na světě – se do současnosti dochovalo pouze šestnáct figur (zbytek se ztratil během francouzské revoluce), které nabízejí fascinující pohled do světa středověkého umění. Všechny jsou vyřezány ze slonoviny a některé dosahují až 15 centimetrů na výšku. Na několika z nich se zachovaly zbytky červené barvy, které naznačují jejich někdejší barevné rozlišení.

Postavy lidí jsou oblečeny a vyzbrojeny v normanském stylu, který spojuje evropské, arabské i byzantské umělecké vlivy. Stejně jako ve staré variantě šachu zvané šatrandž střelce nahrazují sloni a věže zase válečné vozy. 

Zvláštní pozornost poutá i podoba královských figurek (které váží až jeden kilogram): obě jsou zasazeny do malé stavby s oblouky a pavilonem, kde služebníci právě odhrnují závěs a odhalují panovníka – gesto inspirované vrcholem byzantské dvorské ceremonie.

Dar pro císaře?

Podle tradice patřily šachy franckému králi a císaři Karlu Velikému. Existují přitom hned dvě verze příběhu, jak k nim tento panovník přišel. Podle té nejznámější mu je daroval bagdádský chalífa Hárún ar-Rašíd, sám vášnivý hráč této hry. Ten na začátku 9. století poslal k velkému evropskému panovníkovi poselství s hodnotnými dary – mimo jiné živým asijským slonem Abulem-Abbasem. Této legendě snad odpovídá i to, že jsou figurky vyrobeny z exotické slonoviny a objevují se mezi nimi i orientální motivy (jako zmínění chobotnatci nebo válečné vozy).

Proti se staví fakt, že písemné prameny vypočítávající chalífovy dary luxusní šachovou sadu nezmiňují. Druhá verze příběhu vypráví o tom, že Karel Veliký dostal hru darem od byzantské císařovny Ireny. Tomu by nasvědčovalo i zmíněné zpracování královských figur. Stejně jako v prvním případě však pro tuto verzi chybí jakékoliv relevantní historické důkazy.

Hlavní argument proti připsání těchto cenných historických artefaktů Karlu Velikému však přináší moderní věda. Šachová sada totiž vznikla až více než čtvrt tisíciletí po smrti velkého císaře, někdy na konci 11. století. Podle ruského šachisty a badatele Jurije Averbacha navíc figurky zachycují skutečný vojenský konflikt mezi byzantským císařem Alexiem I. Komnenem a normandským vojevůdcem Robertem Quiscardem, jenž se snažil dosadit na konstantinopolský trůn dříve sesazeného panovníka Michaela Ducu. 

Jako místo vzniku šachů se potom uvádí Salerno, asi 70 kilometrů jižně od Neapole, které bylo v 11. století hlavním sídlem normandských vévodů Apulie a Kalábrie na jihu Apeninského poloostrova.

Ztraceno za revoluce

Zůstává tedy otázkou, pro koho byly skvostné slonovinové šachy vytvořeny. Jako první se nabízí již zmíněný Norman Robert Quiscard, jehož vojsko snad mají figury znázorňovat. Jiní badatelé navrhují jako jejich majitele papeže Řehoře VII., případně francouzské krále Filipa II. či Filipa III.

Ať je tomu jakkoliv, nejpozději ve 13. století se šachy objevily v pokladnici opatství Saint-Denis nedaleko Paříže a inventář z roku 1598 uvádí, že se jedná o celkem 30 kamenů. Právě zde se také pravděpodobně zrodila legenda o tom, že šlo o majetek Karla Velikého. Během Velké francouzské revoluce roku 1789 byl církevní majetek zkonfiskován a celá sada se přesunula do národní knihovny v hlavním městě. Během tohoto procesu se však 14 ztratilo. Zbytek je dosud k vidění v knihovním muzeu. 

Na internetu se lze dočíst, že co se velikosti týče, jsou naše oči už od narození plně vyvinuté a dál nerostou. Ve skutečnosti však bulvy obzvlášť v prvních dvou letech života procházejí rapidním růstem, na nějž posléze navazuje další rozvoj v pubertě: Oči se zvětšují a kolem dvacátého roku měří asi 23–24 milimetrů. Zhruba do čtyřicátých narozenin pak zůstává zrak relativně stabilní, ale po překročení uvedené věkové hranice obvykle čočka zvolna ztrácí elasticitu a ke slovu se dostávají brýle.

Některým lidem mohou oči hodně vysychat, jiní naopak nadměrně slzí. S přibývajícím věkem pak roste i riziko očních vad, proto je důležité nezanedbávat prevenci a pravidelně navštěvovat očního lékaře. 

26. dubna roku 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na 4. reaktorovém bloku jaderné elektrárny Černobyl v bývalém Sovětském svazu k těžké havárii reaktoru se závažnými radiačními důsledky. Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno. Skutečný rozsah havárie byl zveřejněn až po několika dnech. Od roku 1986 znají slovo Černobyl lidé na celém světě.

Nepovedený experiment

V noci z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin. Spala Pripjať, spala Moskva. 

Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25–30 % (700–1 000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.

25. dubna

1:00 – Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05 – Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu. 

14:00 – Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu – blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena. 

16:00 – Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10 – Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven. 

26.dubna

0:00 – Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to zbývá hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:

• Anatolij Djatlov – provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)
• Alexandr Akimov – náčelník směny
• Leonid Toptunov – starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče
• Boris Stoljarčuk – starší inženýr řízení bloku
• Igor Keršenbaum – starší inženýr řízení turbín
• Jurij Tregub – náčelník směny bloku
• Razim Davletajev – zástupce náčelníka turbínového cechu 4. bloku
• a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev

V elektrárně se nachází i A. Juvčenko – jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.

Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatlovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

0:31:37 – Akimov Djatlova upozorňuje: „Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.“ „Jediné, co tady nefunguje, je ten váš naprosto neschopný personál,“ křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov a rozhodl se provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700–1 000 MW. „Reaktory chyby nedělají, jenom lidé,“ řekl Djatlov.

0:38:26 – V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných, tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila. Reaktor se úplně zastavil, výkon 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).

Toptunov: „Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

0:42:07 – Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali – měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy. 

Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl: „Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.“ Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.

Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během pěti minut výkon vzroste na 200 MW.

1:22:30 – Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

1:23:04 – Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry – turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350kg uzávěry palivových tyčí.

1:23:40 – Teď se už katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje. „Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon“, křikl Akimov. „Spouštím havarijní ochranu,“ odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5. 

Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

1:23:44 – Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1 000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.

Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.“ Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci – jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

Pět minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k explozi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.

Přesně před 40 lety proběhl jeden z nejděsivějších telefonních rozhovorů 20. století.
Valentina Karpenková, dipečerka hasičů kyjevské oblasti, volá dispečerovi 2. vojenského hasičského oddílu v Černobylu Vitaliji Galuzovi.
I díky seriálu HBO Černobyl zná ten hovor celý svět... pic.twitter.com/oJpIYSjwNH

— Vojtěch Gibiš (@GibisVB) April 25, 2026

2:20:00 – Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu okolo 4 % radioaktivity. 

5:10:00 – O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů (na běžný snímek plic potřebujeme asi 0,035 sievertu). Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. „Vlna“ se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

27. dubna

7:00:00 – K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať.  Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2 400 tun olova a 1 800 tun písku a jílu.

28. dubna

Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30kilometrové zakázané pásmo.

1. května 

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2. května 

Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1 000 rublů.

4. května 

Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5. května 

Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity – téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.

V období pozdní křídy, zhruba před 100 až 72 miliony let, se v oceánech mohly pohybovat obří chobotnice dorůstající délky až 19 metrů. To je velikost srovnatelná s největšími mořskými predátory té doby – včetně mosasaurů nebo pozdějšího megalodona.

Krakeni z pozdní křídy

Tyto dávné druhy, pojmenované Nanaimoteuthis jeletzkyi a Nanaimoteuthis haggarti, patřily mezi hlubinné chobotnice s ploutvemi na hlavě (připomínají ušní boltce) a blanitou výplní mezi rameny, díky níž působily téměř jako podvodní „létající“ tvorové. Zejména druh Nanaimoteuthis haggarti mohl dosahovat skutečně kolosálních rozměrů – přes 18 metrů, tedy více než dnešní krakatice obrovské.

Na rozdíl od většiny obratlovců chobotnice špatně fosilizují – jejich měkká těla rychle podléhají rozkladu. Paleontologům se ale dochovaly jejich zobáky (čelisti), které jsou dostatečně tvrdé, a právě ty umožnily vědcům odhalit, jak velcí tito tvorové skutečně byli.

Výzkumníci analyzovali 15 dobře zachovaných fosilií z Japonska a Kanady a dalších 12 objevili pomocí takzvané „digitální fosilní těžby“ – kdy vrstvy horniny procházeli pomocí rentgenů a umělé inteligence, která dokázala odhalit i skryté struktury. Velikost těla pak odhadli podobně jako u megalodona – porovnáním poměru velikosti zobáku k tělu u dnešních chobotnic.

Zajímavé je i jejich evoluční zařazení. Zatímco dříve byli tito tvorové považováni za příbuzné vampýrovek (Vampyromorpha), nová analýza je řadí mezi zástupce skupiny hlubinných chobotnic Cirrata. Fosilie druhu N. jeletzkyi navíc posouvají výskyt chobotnic o zhruba 5 milionů let a ploutvových forem dokonce o 15 milionů let hlouběji do minulosti.

Drtivý skus vrcholových predátorů

Opotřebení zobáků ukázalo, že tyto dávné chobotnice drtily tvrdé části kořisti – například schránky nebo jiné pevné struktury. Některé zobáky byly natolik obroušené, že přišly až o desetinu své délky. To naznačuje dlouhodobé a intenzivní používání při lovu.

Podle paleontologů to znamená, že nešlo o druhořadé lovce, ale mohlo jít o vrcholové predátory, kteří stáli na špičce tehdejšího potravního řetězce – možná jako rovnocenní soupeři velkých mořských plazů a žraloků.

Ještě zajímavější je jiný detail: některé fosilie byly více opotřebované jen na jedné straně. To podle vědců naznačuje tzv. lateralitu – „praváctví“ či „leváctví“, která souvisí s vyspělým mozkem a komplexním chováním. Jinými slovy, už tehdejší chobotnice mohly být překvapivě inteligentní.

Evoluční závody

Neméně zajímavý je širší evoluční kontext. Mořští obratlovci postupně ztratili těžké brnění a hlavonožci omezili nebo úplně přišli o své pevné schránky. Obě skupiny tím získaly na rychlosti, velikosti i lovecké efektivitě.

Jde o příklad tzv. konvergentní evoluce – různé organismy dospěly ke stejnému „řešení“: stát se velkým, rychlým a inteligentním predátorem. Chobotnice si tak vyvinuly tělesnou stavbu, která jim umožnila konkurovat i velkým obratlovcům.

Přesto zůstává řada otázek. Odhady velikosti vycházejí pouze ze zobáků, a někteří vědci proto považují hodnoty kolem 18 metrů za spíše extrémní. Není také jasné, jak přesně vypadal jejich jídelníček – zda lovily velké amonity, ryby, nebo dokonce menší mořské plazy.

Představa souboje těchto obřích chobotnic s tvory jako megalodon je sice časově nemožná, ale dobře ilustruje jejich schopnosti. Je dokonce možné, že představovaly krátkou éru, kdy se mezi vrcholové predátory oceánů prosadili bezobratlí. Objev tak do značné míry mění pohled na evoluci mořských ekosystémů a ukazuje, že bezobratlí mohli konkurovat obratlovcům a že inteligence i obří rozměry se v historii života vyvinuly nezávisle vícekrát.