Ve španělské společnosti panovala ohromná míra sociální nerovnosti, jelikož bohatstvím země disponovala malá elitní vládnoucí skupina. Volby v roce 1931 ukázaly touhu po změně a v konečném důsledku nenásilně ukončily monarchii.

Další pilíř moci – katolická církev – si nadále zachovala silný vliv na společnost i politiku, totéž platilo o armádě zvyklé mít poslední slovo. To vedlo k situaci, kdy část obyvatelstva vnímala církev jako ochránce mocných. Volby v roce 1935 představovaly další milník, když liberální levicové strany získaly mírnou většinu. 

Nová vláda vyvolala obrovská očekávání svých voličů a zavedením radikálních sociálně-ekonomických reforem, jako například zabavováním půdy ve prospěch rolníků se snažila těmto očekáváním vyhovět. Zároveň nový režim usiloval o omezení vlivu církve, v tom nehodlal přistoupit na kompromis. Začala také přeměna školství z katolického na liberální, přičemž se podařilo otevřít 1 000 nových škol.

Věřící ale tvořili téměř polovinu obyvatel Španělska a nový levicový kabinet, který vyhrál volby těsnou většinou, postupoval, jako kdyby dostal téměř 100% mandát. Církev sledovala aktivity nové správy s velkou nedůvěrou. Pouhý měsíc po volbách začalo vypalování kostelů „spodinou“ v Madridu, přičemž policie k tomu jen přihlížela. Ministr obrany dokonce uvedl: „Všechny kostely ve Španělsku nestojí za jeden republikánsky život.“ 

Žízeň po krvi

Po částečně úspěšném pokusu o armádní puč v roce 1936 se rozpoutalo naprosté peklo. Republikáni hledali nepřítele a našli ho v církvi, a to přestože neexistovaly důkazy o jejím zapojení do převratu. Na územích, která zůstala loajální republice, získaly převahu místní ozbrojené milice, které během několika týdnů zavraždily 13 biskupů, přes 4 172 kněží, více než 2 364 mnichů a neušetřily ani 283 jeptišek. Většina pachatelů zvěrstev proti duchovenstvu zastávala anarchistické postoje, ale pomáhali jim i radikální či zradikalizovaní lidé patřící k jiným organizacím. 

Zavraždění duchovních často probíhalo veřejně a brutálně, aby odstrašilo ostatní. Formy zabíjení se lišily. Někdy popravě předcházel falešný soudní proces, jindy smrt přišla bez jakéhokoli předchozího řízení. Mnoho obětí pozvali vrazi „na projížďku“, jak zněl cynický výraz, která končila zastřelením u silnice nebo na hřbitově. Jiné oběsili, utopili, udusili, upálili nebo pohřbili zaživa.

Poslední chvíle nešťastníků často provázel výsměch, urážky, rouhání a donucování k rouhání. Těla duchovních vláčeli ulicemi, vystavovali na veřejných místech nebo znesvětili mrzačením či odstraněním pohlavních orgánů. Majetek církve byl zkonfiskován. 

Zločin, nebo politika?

K naprosté většině brutálních vražd došlo v prvních šesti měsících, což signalizuje, že se jednalo spíše o výsledek chaosu a aktivitu kriminálních živlů než o státní politiku. Škody na domácí i zahraniční půdě dosáhly ohromných rozměrů. Nacionalistická propaganda dokázala situaci umně využít. Postavila katolickou víru jako jeden z pilířů své ideologie, církev tak plně přešla na její stranu a boj proti obráncům republiky označila za křížovou výpravu proti nevěřícím. Tím poskytla Frankovi morální podporu i politickou legitimitu. 

Papež Pius XI. v září 1936 veřejně pranýřoval „satanskou nenávist republikánů“. Věřící vojáci na straně nacionalistů chápali smrt v boji s republikány jako vykoupení a jejich morálka tím dostala silný impuls. V očích západních demokracií tato náboženská genocida obraz republiky pošpinila. 

Jako boží hněv

Raná republikánská propaganda měla tendenci ospravedlňovat zabíjení jako pobouřené reakce davů proti povstaleckým kněžím a duchovním, kteří stříleli do lidí z oken zvonic. Pravdivost těchto tvrzení dnes nepřijme žádný historik, ale na tehdejší masy měly silný vliv. Lidé skutečně věřili, že na ně kněží a duchovní míří z kostelních věží, což vypovídá o nízkém respektu k duchovním. Nakonec se na mnoha místech stalo zabití faráře jakousi revoluční povinností.

„Zabil jsem mimo jiné otce Dominga v Alcaniizu. A proč jsi ho zabil? Je to docela jednoduché. Protože byl knězem. Ale copak se otec Domingo vměšoval do politiky nebo měl osobní nepřátele? Ne, pane, otec Domingo byl velmi dobrý muž. Ale museli jsme zabít všechny kněze. Všechny!“ Tento příznačný rozhovor zapsal jezuitský historik Quintín Aldea.

Každý dělal, co chtěl. Ti, kteří se před revolucí nacházeli v podřízených pozicích, převzali autoritu a ti, kteří představovali vrchol společenské hierarchie, se stali prvními oběťmi převratu. Díky revoluci mohli dělníci z Matara v Katalánsku – stejně jako mnoho dalších po celém republikánském Španělsku – řídit auta, o kterých by se jim ani nesnilo, a vkročit do buržoazních letních vil, do kterých by se jinak nedostali. Díky revoluci si milicionáři z Barajas de Melo v Castilii opět jako mnoho dalších mohli po zabití kněze obléknout jeho roucha, na která se předtím neodvážili sáhnout.

Revolucionáři získali absolutní autoritu. Najednou se stali tak mocnými, že mohli dokonce rozhodovat o lidském životě. Zdálo se, že si plně užívají své „božské“ síly, chovali se jako rozpoutaný boží hněv. „Není jiného boha než my,“ zněla brutální odpověď milicionářů ženě, která je prosila, aby osvobodili faráře. Revolucionáři věřili, že plní úkol nezbytný pro úspěch revoluce: očistit venkov od moru náboženství. 

Zákazy mobilních telefonů ve školách bývají často prezentovány jako rychlé a účinné řešení celé řady problémů – od slabých studijních výsledků přes špatnou docházku až po zhoršující se duševní zdraví studentů. Nová studie však ukazuje, že realita je podstatně složitější. Přestože se daří omezit používání telefonů během vyučování, očekávané přínosy se dostavují jen z části.

Co zákaz skutečně mění

Výzkum potvrzuje, že restrikce fungují v tom nejzákladnějším smyslu: studenti skutečně tráví méně času na telefonech. Ve sledovaných školách museli žáci ukládat své smartphony do speciálních magneticky uzamčených pouzder, která bylo možné otevřít až po skončení výuky. Tento systém se ukázal jako účinný nástroj kontroly.

Pozitivní dopad se projevil také v subjektivním vnímání pohody. Studenti i učitelé v těchto školách postupně hlásili vyšší úroveň „well-beingu“, tedy celkové spokojenosti a psychické pohody. Zdá se tedy, že omezení digitálních rušivých vlivů může přispět k příjemnějšímu školnímu prostředí.

Výsledky, které se nezlepšily

Navzdory těmto pozitivům však studie nenašla důkazy o zlepšení studijních výsledků. Průměrné testové skóre zůstalo prakticky beze změny, stejně jako docházka studentů. To zpochybňuje představu, že zákaz telefonů automaticky vede k lepším výsledkům nebo k zlepšené školní docházce.

Stejně tak nedošlo k poklesu vnímané míry kyberšikany. Očekávání, že omezení přístupu k mobilům sníží online konflikty mezi studenty, se tedy nepotvrdilo.

Bezprostředně po zavedení zákazů došlo ke zhoršení chování studentů – zvýšil se počet kázeňských přestupků a subjektivní pohoda studentů klesla. Tento efekt byl však pouze dočasný. Po určité době se situace stabilizovala: kázeň se vrátila na původní úroveň a „well-being“ začal naopak růst. To naznačuje, že studenti potřebují čas na adaptaci a že počáteční odpor či frustrace nejsou trvalým jevem.

Rozsah studie a její limity

Výzkum analyzoval data z více než 40 000 škol v období let 2019 až 2026. Využíval širokou škálu zdrojů – od testových výsledků a docházky přes disciplinární záznamy až po GPS data a dotazníky mezi studenty a učiteli.

Jde o poměrně velký vzorek, autoři ale upozorňují na několik omezení. Studie zachycuje jen tři roky po zavedení opatření, což je relativně krátká doba pro posouzení dlouhodobých dopadů. Navíc testy a dotazníky nemusí postihnout všechny aspekty změn. Různé školy také používají odlišné způsoby regulace mobilů, které mohou mít jiné efekty než sledovaný systém pouzder.

Zákazy mobilních telefonů nejsou mezi studenty jednoznačně přijímány. Přibližně 41 % amerických teenagerů podporuje zákaz používání telefonů během výuky, zatímco zhruba polovina je proti. Ještě méně populární jsou celodenní zákazy – ty podporuje jen asi pětina studentů.

Studie naznačuje, že zákaz mobilů není zázračným řešením, které by automaticky vyřešilo problémy školství. Může sice zlepšit atmosféru a pohodu ve škole, ale samo o sobě nestačí ke zvýšení studijních výsledků ani ke snížení kyberšikany.

Budoucí výzkum by se měl zaměřit na dlouhodobé dopady a porovnání různých přístupů k regulaci digitálních technologií. Školy totiž stále hledají rovnováhu mezi kontrolou a smysluplným využíváním technologií ve vzdělávání.

Předchůdce patentových zákonů je zmiňován poprvé ve 3. století v díle jednoho řeckého historika, který se rozepsal o zvyklostech v řecké kolonii Sybaris v jihoitalském Tarentském zálivu: „Pokud by některý z kuchařů vynalezl nové, lahodné jídlo, neměl by nikdo jiný než sám vynálezce po dobu jednoho roku právo tento vynález používat. Během této doby měl mít z toho obchodní zisk, aby se ostatní snažili a soutěžili v překonávání takových vynálezů.“ 

Zmínka o použitelnosti vynálezu, motivaci k inovování receptů a o časovém omezení již připomíná moderní patentovou legislativu. Proto je tento sybarský kuchařský patent považován za nejstarší doklad o procesu podobném patentové ochraně.

První vlaštovka

Ve středověku se v Evropě objevovaly různé formy právní ochrany, které předznamenaly vznik moderních patentových zákonů. Panovníci a městské rady udělovali ochranné listiny, privilegia či výhradní práva vynálezcům, řemeslníkům a obchodníkům, aby podpořili inovace a zajistili ekonomické výhody. Tyto listiny často poskytovaly monopol na výrobu nebo prodej určitého produktu po omezenou dobu, čímž chránily investice do nových technologií a znalostí.

Ačkoli nešlo o systematickou ochranu duševního vlastnictví v dnešním smyslu, princip odměny za originalitu a omezeného monopolu se stal základem pozdějších patentových systémů, které v Evropě začaly vznikat od 15. století. První ochranná listina připomínající patent se dochovala ve středověké Anglii a pochází z roku 1331. Tehdy získal tkadlec vlněných látek John Kemp, jenž se přistěhoval z Flander, právo podnikat v celém království. 

Flanderské tkaniny byly v té době mnohem měkčí než anglické a pro jejich barvení se užívalo pokročilejší techniky, takže příslušní královští úředníci doufali, že Kemp tyto dovednosti předá anglickým tkalcům, kteří postupně sami uspokojí vzrůstající poptávku po kvalitních textiliích.

První patent v dnešním pojetí byl v Anglii udělen až roku 1449. Tehdy ho na dvacet let vydal Jindřich VI., poslední král z lancasterské linie, sklářskému mistru Johnovi z Utynamu na výrobu vitráží v oknech prestižní internátní školy Eton College. Zmíněný mistr, jenž do Anglie přišel z Nizozemska, používal při výrobě v Anglii dosud neznámý postup.

Přelomová renesance

V 15. století se centrem evropské ekonomiky a obchodu staly italské městské republiky, zejména Benátky, Janov a Florencie. Proto není náhodné, že první dochovaný italský patent propůjčila Benátská republika, a to v roce 1416 pro zařízení na zpracování vlny na plsť. Jednalo se o proces, při němž se vlákna ovčí vlny spojovala do pevné, nepropletené textilie bez použití tkalcovského stavu. 

O pět let později udělila Florentská republika patent architektu Filippu Brunelleschimu na člun se zvedacím zařízením, který přepravoval mramor po řece Arno. Potřeboval ho mimo jiné na stavbu kupole katedrály Santa Maria del Fiore, již postavil mimořádně inovativním způsobem bez tradičních dřevěných podpor a pilířů. Zasloužil se tak o jeden z klíčových momentů rané renesance i dějin inženýrství. Jeho výtvor ostatně zůstává do dnešních dnů největší zděnou kupolí na světě.

V roce 1474 vydal senát Benátské republiky patentový zákon, který do značné míry obsahoval dnešní základní kritéria, a to ochranu osobního duševního vlastnictví vynálezu, právo vyloučit z něj jiné osoby a časové omezení. Uvádělo se v něm: „Proto bude přijato rozhodnutí, že (…) každá osoba, která v tomto městě vymyslí jakýkoli nový důmyslný vynález, jenž dosud nebyl v naší říši vyroben, jakmile bude doveden k dokonalosti, aby mohl být používán a provozován, oznámí tuto skutečnost úřadu našich správců obecního majetku. Je zakázáno komukoli jinému na našem území a v jakémkoli místě vyrábět jakýkoli jiný vynález podobné formy a vzhledu bez souhlasu a licence autora po dobu deseti let.“ 

Pokud by někdo zákon nerespektoval, měl vynálezce právo předvolat ho před magistrát, který viníka donutil zničit padělané zařízení a zaplatit odškodné 100 dukátů. Jednalo se o vysoký trest, neboť tato částka odpovídala ročním výdajům zavedené benátské patricijské domácnosti, nebo přibližně jednomu milionu českých korun.

Význam tohoto zákona ale nelze přeceňovat, neboť příslušný orgán neudělil patent každému, kdo splnil předepsané podmínky. Navíc cechy měly v rámci zvykového práva vlastní předpisy, které určovaly, jak se nakládá s vynálezy či výrobními postupy.

Před neuvěřitelnými 210 miliony let, v období pozdního triasu, se na břehu řeky v oblasti dnešního Nového Mexika odehrála vcelku všední, ale z dnešního pohledu zásadní scéna. Dva „krokodýlí bratranci“, tvorové velikostí připomínající dnešní šakaly, stáli vedle sebe mezi nízkými kapradinami.

Jeden z nich patřil druhu Hesperosuchus agilis – štíhlý, rychlý lovec se dlouhým čenichem, silnými zadními a menšími předními končetinami. Byl to suchozemský predátor, který se pohyboval hbitě a často lovil v okolí vodních toků.

Jeho společník vypadal na první pohled podobně, ve skutečnosti ale představoval zcela odlišný druh. Měl kratší čenich, robustnější lebku a silnější čelistní svaly – ideální nástroje k drcení větší kořisti. Šlo o tvora, který si razil cestu pravěkým podrostem spíše silou než rychlostí.

Oba tito pradávní predátoři však sdíleli stejný osud. Podle paleontologů zahynuli ve stejném okamžiku, pravděpodobně v důsledku náhlé přírodní katastrofy – například sesuvu půdy nebo bleskové povodně. Jejich těla byla rychle pohřbena pod sedimenty, kde zůstala uvězněná po stovky milionů let a jen díky šťastné souhře geochemických podmínek se jejich kostry zachovaly ve výjimečně dobrém stavu až do dnešních dnů.

Fosilie přečkaly celé geologické epochy – od „věku plazů“ až po nástup savců – než byly nakonec objeveny a uloženy ve sbírkách Peabodyho muzea přírodní historie Yaleovy univerzity.

Nový druh z dávného světa

Teprve moderní analýza odhalila, že krátkolebý jedinec nepatří k již známému druhu. Tým paleontologů, který vedl Bhart-Anjan Bhullar z Yaleovy univerzity, jej identifikoval jako zcela nový druh a pojmenoval ho Eosphorosuchus lacrimosa.

Podle Bhullara tento objev ukazuje, jak pestrá byla evoluce raných krokodylomorfů ze skupiny Pseudosuchia na počátku éry plazů. V pozdním triasu totiž probíhal evoluční souboj mezi dvěma velkými liniemi: jednou, která vedla ke krokodýlům a aligátorům, a druhou, která dala vzniknout dinosaurům – a nakonec i ptákům.

Zatímco tehdejší dinosauři byli štíhlí, lehcí a pohybovali se po dvou nohách, jejich krokodýlí příbuzní byli čtyřnozí, rychlí a robustně stavění predátoři. Svým způsobem připomínali dnešní šelmy, jako jsou lišky nebo psi.

Studium takto dávných ekosystémů je pro vědce obtížné. Fosilie bývají neúplné a často není jisté, zda pocházejí ze stejného času a místa. Existují však výjimečné lokality, které poskytují mimořádně ucelený obraz minulosti. Jednou z nich je paleontologická lokalita označovaná jako Ranč duchů (Ghost Ranch) v Novém Mexiku. Tato oblast je známá jako bohaté naleziště fosilií: kromě raných krokodýlích příbuzných zde byly objeveny také fosilie ryb, ještěrů a dinosaurů, například známý masožravec Coelophysis bauri.

Zajímavé je, že samotná fosilie byla objevena už v roce 1948. Po desítky let však zůstávala bez detailního zkoumání a byla automaticky přiřazována k druhu Hesperosuchus. Teprve až nedávný podrobný výzkum odhalil rozdíly ve stavbě lebky a umožnil tak identifikaci nového druhu.

Hyperrychlé hvězdy se pohybují výrazně vyššími rychlostmi než běžné hvězdy. Vědci se domnívají že většina z nich má původ v dvjhvězdných systémech, které roztrhla gravitace supermasivní černé díry v centru Galaxie. Zatím se ale jen u několika málo z nich podařilo spolehlivě doložit původ právě v galaktickém centru.

Čínský tým astronomů, který vedl Šun-chung Teng (Shunhong Deng) z Čínské akademie věd, nedávno objevil hvězdu, která je novým kandidátem na hyperrychlou hvězdu odpálenou z galaktického centra. Výsledky výzkumu, založeného na datech experimentu DESI (Dark Energy Spectroscopic Instrument) a pozorování vesmírné observatoře Gaia, vědci zveřejnili na preprintovém serveru arXiv.

Prastará hvězda na útěku

Jde o starou a relativně málo hmotnou hvězdu s nízkou metalicitou spektrální třídy F, kterou pojmenovali DESI-HVS1. V současné době se nachází asi 12 300 světelných let od Sluneční soustavy a pohybuje se rychlostí přibližně 523 km/s, směrem pryč od galaktického disku a ven z vnitřních oblastí Mléčné dráhy.

Hvězda DESI-HVS1 má hmotnost asi tři čtvrtiny Slunce a její stáří vědci odhadují asi na 14,1 miliardy let, což z ní dělá „pamětníka“ doby na úsvitu vesmíru. Výpočty čínského týmu napovídají, že v době, kdy byla DESI-HVS1 vystřelená gravitací supermasivní černé díry, se pohybovala počáteční rychlostí asi 682 km/s.

Pokud se potvrdí původ hvězdy DESI-HVS1, rozšíří se tím skupina dosud známých hyperrychlých hvězd, vystřelených z centra galaxie, i o hvězdy, které nejsou mladé a hmotné, ale naopak staré a nenápadné. Jak se zdá, galaktické centrum odpaluje do okolního vesmíru i prastaré hvězdy z dob, kdy byl vesmír ještě velice mladý.

V angličtině se tomuto druhu motýla říká „glasswinged butterfly“, ve španělštině „mariposa de cristal“. Anglický název by se dal přeložit jako „motýl skleněnokřídlý“, španělský pak obratem „motýl z křišťálu“. Značná část plochy jeho křídel, která mají rozpětí 5,6 až 6,1 cm, je totiž skutečně průsvitná až průhledná, což je dáno kombinací více pozoruhodných vlastností.

Šupinky křídel totiž neobsahují žádný barevný pigment, ale nadto materiál tvořící střední část křídel téměř nepohlcuje viditelné světlo. Paprsky, které křídly procházejí, jsou navíc velmi málo rozptylovány a další důležitou optickou daností je fakt, že křídla světlo jen v minimálním množství odráží.

Motýl Greta oto, kterému můžeme pracovně říkat „babočka skleněnokřídlá“ je také známý migracemi na dlouhé vzdálenosti a namlouvacími rituály samců. Housenky motýlů se krmí toxickými rostlinami z čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rodu Cestrum a jsou tedy nebezpečnou potravou pro potenciální predátory.

Rovněž dospělí jedinci jsou zřejmě jedovatí, ale ti tuto vlastnost získávají z konzumace nektaru květin čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), který obsahuje alkaloid pyrrolizidine, jenž zároveň samci používají, aby se zalíbili samičkám.

Zpráva sovětského tisku z 11. června 1937 šokovala celý svět. Země, která se dosud navenek pyšnila především úspěchy při budování socialismu, náhle oznámila zatčení osmi nejvyšších důstojníků Rudé armády. Obvinění znělo hrozivě: vlastizrada a špionáž ve prospěch nacistického Německa a Japonska.

Na seznamu domnělých spiklenců se ocitla jména nejzářivějších stratégů té doby, včetně maršála Michaila Tuchačevského, velitele Frunzeho akademie Augusta Korka či elitních velitelů vojenských okruhů Jeronima Uboreviče a Jony Jakira. Soukolí stalinské justice se roztočilo s nevídanou rychlostí – již druhý den byli tito muži odsouzeni k smrti a vzápětí popraveni. Šlo ale jen o začátek.

Beneš informuje velvyslance

V následujících měsících se rozběhla největší vojenská čistka v historii, která doslova sťala hlavu nejvyšším patrům sovětské hierarchie. Bilance byla děsivá: o život přišli tři z pěti sovětských maršálů a téměř celé nejužší velení. Velitel politického oddělení Jan Gamarnik spáchal sebevraždu dříve, než jej stihli zatknout, a z patnácti armádních komisařů 2. stupně jich čtrnáct skončilo na popravišti. Perzekuce postihla celkem 50 z 57 velitelů armádních sborů a 154 ze 186 velitelů divizí. Postiženy byly desetitisíce důstojníků a blíže neznámý počet řadových vojáků. Část historiků se domnívá, že neblahou roli v celé události sehrál tehdejší československý prezident Edvard Beneš.

Ten přitom celou záležitost velmi stručně komentuje i ve svých Pamětech. Během československo-německých jednání se údajně zástupce Berlína omylem prořekl a přiznal tajné vyjednávání se spiklenci proti Stalinovi. Beneš měl zprávu o celé konspiraci obratem předat sovětskému velvyslanectví: „Jak nám bylo Trauttmannsdorffem jeho neuvědomělým podřeknutím vyzrazeno, bylo to jednání se sovětskými protistalinovskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními; Hitler čekal, že se jednání to podaří, a neměl tudíž zatím zájmu na rychlém skoncování jednání ve věcech našich. Bylo by to opravdu změnilo celou situaci Evropy, kdyby se bylo zvrácení poměrů v Sovětském svazu podařilo. Stalin to však včas předešel. Hned jsem tehdy uvědomil sovětského vyslance v Praze Alexandrovského, co jsem se z Berlína z rozhovoru Mastný–Trauttmannsdorff dověděl.“ 

Hra Němců?

Co se tedy na přelomu let 1936 a 1937 vlastně odehrálo? Německá strana tehdy neoficiálně kontaktovala Československo s nabídkou jednání o bilaterální smlouvě mezi oběma státy. Zprvu nadějné rozhovory o politických a hospodářských záležitostech se však posléze zadrhly na klesajícím zájmu Berlína. Když v lednu velvyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný sondoval, co je důvodem německého zdržování, dostalo se mu od jeho protějšku neoficiální informace o chystaném spiknutí v SSSR, které zmiňuje prezident Beneš – právě kvůli němu Hitler nespěchá na podpis smlouvy.

Část historiků spekuluje o promyšlené zpravodajské hře německých tajných služeb vedených Reinhardem Heydrichem. Jejich cílem byla diskreditace maršála Tuchačevského a špiček Rudé armády, vytvořily proto podvržené důkazy o spiknutí proti Stalinovi, které potom přes prostředníky předaly Čechoslovákům. 

Zpravodajci Oldřich Tichý a Emil Strankmüller později vzpomínali na takovéto dokumenty, které Beneš údajně ukazoval jejich nadřízenému, plukovníku Františku Moravcovi. A tuto verzi potvrzují i některá další svědectví. Někdejší šéf německé tajné služby Sicherheitsdienstu Walter Schellenberg například zpětně vzpomínal, jak nacisté nesprávnými informacemi vyřídili špičky Rudé armády a „československý prezident byl využit jako kanál“.

Na celý příběh se pak nabalila celá řada dalších, obvykle zcela smyšlených historek. Tradovalo se například, že Stalin na zvláštní schůzi politbyra osobně ocenil prezidentovu zásluhu na likvidaci puče, nebo že sovětský diktátor obdaroval jako poděkování Hanu Benešovou nádhernými šperky.

Je Beneš vinen?

Jakou roli ale tedy skutečně sehrála československá hlava státu? Zdá se, že sám Beneš nepochyboval o tom, že se díky jeho bystrému zásahu podařilo zabránit katastrofě, a byl na to patřičně hrdý. Příběh o tom, jak se mu podařilo zmařit spiknutí proti Stalinovi, potom za války vyprávěl různým reportérům, a dokonce samotnému Winstonu Churchillovi, který jej rovněž zaznamenal ve svých pamětech. 

Československý prezident se podle něj z „vysoce postaveného německého pramene“ dozvěděl o chystané zradě a včas o ní informoval Moskvu. „Stalin si byl vědom osobního dluhu prezidentu Benešovi a sovětskou vládu ovládla silná touha pomoci jemu osobně i jeho zemi ohrožené nacistickým nebezpečím,“ píše britský premiér ve svých vzpomínkách.

Velká část moderních historiků však o Benešově skutečném významu pochybuje. V první řadě se zpětně žádné zmíněné materiály nepodařilo dohledat ani v jeho osobním, ani v sovětských archivech (je samozřejmě možné, že byly později zničeny) a nefigurovaly ani v následném soudním procesu se sovětskými generály. A zdá se, že pravdivá není ani Benešova vzpomínka o neprodleném informování Moskvy. 

Prezident se s Alexandrovským sešel až 22. dubna 1937 a hlavním předmětem rozhovoru bylo sbližování SSSR s nacistickým Německem. Další jednání měli až po zatčení Tuchačevského a začátku čistek v létě téhož roku. Nezdá se tak, že by Beneš Sovětům předal jakékoliv klíčové informace, které by se později staly hlavním impulsem pro bezprecedentní sérii zatýkání v Rudé armádě.

Katalyzátor událostí

Poslední argument proti Benešově vině potom přináší samotný charakter čistek v Sovětském svaze. Ty totiž probíhaly ve velkém již od r. 1934 a po likvidaci Stalinových hlavních politických odpůrců se stále více blížily i k armádě. V srpnu 1936 zatkla policie vojenského atašé při velvyslanectví v Londýně Vitautase Putnu. Ten při výslechu přiznal, že byl v minulosti členem protistalinské opozice, i to, že ve vojsku existuje údajné trockistické spiklenecké centrum.

Následovala interní jednání, na kterých stále hlasitěji zaznívalo volání po důkladném prověření vojenských špiček – na sjezdu Všesvazové komunistické strany v zimě 1937 se takto vyjádřil například předseda rady lidových komisařů Vjačeslav Molotov. První vlna prověrek spojených s čistkami pak začala již v březnu, tedy ještě před setkáním Beneše se sovětským velvyslancem. Jestliže tak při čistkách československý prezident nějakou roli sehrál, šlo patrně spíše o katalyzátor událostí, než že by stál u samotného jejich kořene. 

Rakovina slinivky patří mezi nejzákeřnější onkologická onemocnění s často velmi špatnou prognózou – zhruba 87 % pacientů nepřežije pět let od stanovení diagnózy. Ani desítky let výzkumu zatím nepřinesly v tomto směru zásadní zlepšení.

Nemoc bývá často označována jako „tichý zabiják“, protože dlouho probíhá bez výrazných příznaků a většina pacientů je diagnostikována až v pokročilém stadiu, kdy už není možné nádor chirurgicky odstranit. Právě operace přitom zůstává jednou z mála šancí na vyléčení.

Léčba šitá na míru

Novou naději nyní přináší nový přístup založený na mRNA technologii – tedy stejném principu, který slavil úspěch během pandemie covidu-19. V tomto případě ale nejde o univerzální vakcínu. Každá dávka je vytvořena individuálně pro konkrétního pacienta na základě genetického materiálu jeho nádoru, odebraného při operaci.

Cílem je „naučit“ imunitní systém rozpoznat specifické znaky rakovinných buněk. Takto „vycvičené“ imunitní buňky by pak mohly v těle přetrvávat dlouhé roky a zabránit návratu nemoci.

První výsledky klinického testování jsou opatrně optimistické. Studie první fáze zahrnovala 16 pacientů s operovatelnou formou rakoviny slinivky, kteří po chirurgickém zákroku dostali personalizovanou vakcínu v kombinaci s imunoterapií a chemoterapií.

U osmi z nich se podařilo vyvolat imunitní odpověď – jejich T-lymfocyty začaly cílit na nádorové buňky. Sedm z těchto pacientů zůstává naživu i šest let po operaci. Naopak mezi pacienty, u nichž vakcína nezabrala, přežili pouze dva.

Příběhy jednotlivých pacientů ukazují, jak dramatický rozdíl může nová terapie znamenat. Jedna žena, která dostala devět dávek vakcíny po diagnóze ve věku 66 let, dnes – o šest let později – žije plnohodnotný život a oslavila s manželem zlatou svatbu. „Nemám žádná omezení v tom, co můžu dělat, takže pro mě je to naprostý zázrak,“ říká.

Podobně mluví i další pacient, který patřil mezi ty s pozitivní imunitní odpovědí: dnes je natolik v dobré kondici, že prý občas zapomíná, čím si prošel.

Jak vakcína funguje?

Princip spočívá v aktivaci imunitního systému proti konkrétním mutacím přítomným v nádoru. Vakcína „ukáže“ tělu unikátní znaky rakovinných buněk, které by jinak mohly uniknout pozornosti imunitního systému. Ten si tyto znaky „zapamatuje“ a může na ně reagovat i v budoucnu.

Podle vědců jde o zásadní průlom: „Domníváme se, že jsme našli způsob, jak probudit imunitní systém, aby zabránil návratu rakoviny,“ zaznívá z výzkumného týmu. Pokud se tento přístup potvrdí, mohl by se časem uplatnit i u dalších typů nádorů.

Nová kapitola v boji s rakovinou?

I přes pozitivní výsledky je třeba zůstat oběma nohama na zemi. Šlo o malou studii, která se týkala pouze pacientů, u nichž bylo možné nádor operovat – což je bohužel jen menšina případů. Zda by měla vakcína podobný efekt i u pokročilých stadií, kde se rakovina rozšířila do dalších částí těla, zatím není jasné. Rakovina slinivky je navíc obzvlášť obtížný cíl, protože nabízí méně „značek“, podle nichž by ji imunitní systém mohl rozpoznat.

Přesto výsledky naznačují, že personalizované mRNA vakcíny by mohly představovat zásadní posun v léčbě této dosud velmi obtížně zvládnutelné nemoci. Odborníci zdůrazňují, že klíčem bude další výzkum a rozsáhlejší klinické studie – druhá fáze testování už probíhá.

Pokud se nadějné výsledky potvrdí, mohli bychom být svědky změny paradigmatu: místo univerzálních léčebných postupů by se rakovina léčila stále více individuálně – s využitím vlastního imunitního systému pacienta jako hlavní zbraně.

NASA znovu posouvá hranice letectví. Ve svých nejnovějších testech představila experimentální letoun X-59, který má ambici změnit způsob, jakým vnímáme nadzvukové cestování. Cíl je ambiciózní: létat rychleji než zvuk, ale bez typického ohlušujícího sonického třesku, který dosud omezoval využití těchto technologií nad pevninou.

Problém jménem sonický třesk

Když letadlo překročí rychlost zvuku, vytváří rázové vlny, které se na zemi projeví jako hlasitý třesk. Tento zvuk není jen nepříjemný – může rušit obyvatele, děsit zvířata a v některých případech dokonce poškozovat budovy. Například během testů nad Oklahoma City v letech 1964-1965 byly v souvislosti se sonickým třeskem zaznamenány případy prasklých nebo rozbitých oken, poškození omítky či drobných strukturálních trhlin. Právě kvůli těmto dopadům je nadzvukové létání nad pevninou v mnoha zemích přísně regulováno nebo zakázáno.

Letoun X-59 přichází s inovativním designem, který tento problém řeší. Jeho extrémně dlouhý a úzký „jehlovitý“ nos rozkládá rázové vlny tak, aby se nespojily do jednoho silného třesku. Místo toho vzniká pouze tlumený zvuk, který by měl připomínat vzdálené hřmění nebo zabouchnutí dveří.

Nejde přitom o žádného pomalého experimentálního drobečka. X-59 má dosahovat rychlosti okolo 1 600 km/h, tedy přibližně dvojnásobku rychlosti běžných komerčních letadel. To znamená výrazné zkrácení letových časů – například transkontinentální lety by mohly trvat jen zlomek dnešní doby.

Testy nad pouští

Nedávno zveřejněné záběry ukazují X-59 při testovacích letech nad Mohavskou pouští v Kalifornii. Stroj zde provádí různé manévry ve vzduchu – náklony do stran, stoupání i klesání – a testuje také vysouvání podvozku. Tyto zkoušky jsou klíčové pro ověření stability a bezpečnosti letounu.

Další fáze projektu má být ještě zajímavější: NASA plánuje záměrně létat s X-59 nad obydlenými oblastmi ve Spojených státech. Obyvatelé budou následně dotazováni, jak vnímají doprovodný zvuk nového letounu. Právě jejich reakce mohou rozhodnout o budoucnosti nadzvukového létání nad pevninou.

Pokud se technologie X-59 osvědčí, může otevřít dveře nové éře letectví. Nadzvukové lety by se mohly stát běžnou součástí komerční dopravy – bez negativních dopadů na lidi na zemi. Výsledkem by bylo nejen rychlejší, ale i přijatelnější cestování, které by mohlo zásadně změnit globální mobilitu.

NASA znovu otevírá jednu z nejkontroverznějších otázek moderní astronomie: je Pluto opravdu trpasličí planetou, nebo by si zasloužilo návrat mezi „plnohodnotné“ planety? Současný šéf NASA Jared Isaacman naznačil, že by se status tohoto vzdáleného světa mohl znovu přehodnotit. Na nedávném slyšení v americkém Senátu prohlásil: „Patřím do tábora těch, kdo chtějí udělat z Pluta znovu planetu.“

Spor starý dvě dekády

Pluto bylo po svém objevu v roce 1930 dlouho považováno za devátou planetu Sluneční soustavy. Změna přišla v roce 2006 na pražském zasedání Mezinárodní astronomické unie, kde byla mimo jiné schválena definice planety a zavedena nová kategorie těles – trpasličí planety. Podle nových kritérií Pluto nesplňuje všechna kritéria planety (viz Proč už není Pluto planetou?) a bylo přeřazeno do nově vzniklé kategorie.

Toto rozhodnutí vyvolalo ostré debaty mezi astronomy i veřejností. Otázka „co je vlastně planeta?“ se ukázala být mnohem složitější, než se zdálo. A právě k této debatě se NASA nyní chce vrátit. Isaacman uvedl, že agentura připravuje odborné stanovisko, má znovu otevřít diskusi vědecké komunity.

Diskusi o Plutu nedávno přiživily i politické výroky. Někteří lidé blízcí Donaldu Trumpovi, včetně Elona Muska, naznačili, že by bylo možné „vrátit“ Plutu status planety exekutivním rozhodnutím.

Takový postup ale neodpovídá realitě vědeckého světa. O klasifikaci vesmírných těles nerozhodují politici, nýbrž právě Mezinárodní astronomická unie, která stanovuje standardy i názvosloví v astronomii. Zda NASA skutečně disponuje novými vědeckými argumenty, zatím není jasné.

Nový teleskop a jaderný pohon

Vedle debaty o Plutu přinesl Isaacman i optimističtější zprávy o budoucích projektech. Připravovaný Nancy Grace Romanové by podle něj mohl odstartovat dříve, než se čekalo – možná už v srpnu místo plánovaného září. „Nechceme zatím stanovovat pevné datum, ale je možné, že si brzy budete upravovat kalendáře a mluvit o startu Nancy Grace Romanové třeba už v srpnu místo září,“ uvedl Isaacman.

Nový teleskop má zkoumat temnou energii, objevovat planety mimo Sluneční soustavu a pomoci identifikovat potenciálně obyvatelné světy. Půjde o důležitý krok v hledání odpovědi na otázku, zda jsme ve vesmíru sami.

Další zásadní novinkou v plánech NASA je mise Space Reactor-1 Freedom, která by měla v roce 2028 otestovat technologii využívající štěpnou reakci, která by mohla pohánět kosmické lodě. Pokud se tento koncept osvědčí, mohl by výrazně zkrátit dobu cestování na Mars i do vzdálenějších oblastí Sluneční soustavy.

Navzdory technologickým ambicím čelí NASA i politickým tlakům. Návrh rozpočtu podporovaný Donaldem Trumpem počítá s výrazným omezením financí pro vědecké programy – až o 46 %. Kritiku vyvolalo zejména plánované zrušení NASA Office of STEM Engagement, které podporuje studenty v oborech vědy, technologií, inženýrství a matematiky.