Patrně každý, kdo někdy zažil bližší kontakt s naší sršní obecnou, si to nejspíš velmi dobře pamatuje. Přestože je její jed slabší než třeba ten včelí, kvůli svému chemickému složení způsobuje větší bolest než bodnutí vosy nebo právě včely medonosné. Možná i proto před pár lety tak silně zapůsobily titulky článků o šíření invazní sršně asijské Evropou a o jejím výskytu na českém území.

Hlavním důvodem, proč sršeň asijská – která je mimochodem o něco menší než sršeň obecná – vyvolává mezi odborníky a včelaři takové obavy, však není bezprostřední hrozba pro člověka. Jde o její predační chování: Dokáže totiž zdecimovat místní populace některých druhů hmyzu a obzvlášť velké riziko znamená pro včely medonosné, potažmo pro produkci medu.

Z Asie do celého světa

Zhruba z dvacítky sršních druhů nicméně není největší sršeň asijská, nýbrž mandarínská. Tělo královny může měřit přes 5 cm a rozpětí křídel přesahuje 7 cm. Dělnice sice bývají o něco menší, přesto má jejich zavalité tělo úctyhodné rozměry. Domovinou sršně mandarínské je Japonsko, pronikla ovšem i do řady jiných východoasijských zemí, včetně Číny, Thajska, Nepálu či Ruska. V roce 2019 byla objevena první kolonie v Severní Americe, konkrétně v kanadské Britské Kolumbii, což přirozeně vyvolalo určitou paniku. A ta se záhy ještě umocnila, když se první kolonie našly také ve Spojených státech.

Američané se však pustili s invazním druhem do nelítostného boje a ministerstvo zemědělství nedávno oznámilo, že se jej na území USA povedlo vyhubit. Otázkou samozřejmě zůstává, na jak dlouho. Podle nedávné studie je totiž potenciál šíření sršně mandarínské obzvlášť v Severní Americe značný, ačkoliv se týká víceméně celého světa. Hlášení o jejím výskytu přišla v minulých letech dokonce i z několika evropských zemí, ale patrně šlo o záměnu za jiné druhy – například za již zmíněnou sršeň asijskou, která je na starém kontinentu doma už přes dvacet let. Žádný potvrzený výskyt sršně mandarínské v Evropě k dnešnímu dni neexistuje.

Létající krevety

V některých oblastech ale sršně nejsou nevítaným vetřelcem, ba naopak, představují oblíbenou pochutinu. A velmi chutnou! Přestože si lze opéct i dospělce, mnohem zajímavější jsou larvy a kukly. Jeden z japonských „lovců“ popisuje jejich chuť jako „masitou a bohatou, připomínající krevetu“. Dospělci se prý v Japonsku kvůli horší chuti tolik nejedí, ale nechávají se louhovat v pálence šóčú, vyráběné z různých druhů obilnin. Výluh obsahující sršní „esenci“ se pak používá k různým účelům, údajně například pro krásnější pokožku či proti únavě. Sršně však tvoří především vynikající zdroj proteinů: Autoři jisté studie uvádějí, že larvy obsahují přibližně 53 % bílkovin, a kukly dokonce 61 %.

Jak se ale vlastně nebezpečný hmyz „pěstuje a sklízí“? Tím se před pár lety detailně zabývala skupina vědců a výsledky svého terénního průzkumu zveřejnili na stránkách odborného časopisu příhodně nazvaného Journal of Insects as Food and Feed neboli „žurnál o hmyzu jako potravině a krmivu“. Studie nicméně neprobíhala v Japonsku, ale v severoindickém Nágálandu, kde se „sklízení“ sršní mandarínských věnuje několik etnik. Od dubna 2018 do srpna 2019 navštívili vědci za uvedeným účelem 14 tamních vesnic a pečlivě dokumentovali vše od způsobu hledání hnízd v přírodě po prodej „úlovku“ na trzích. 

Raději odchovat

Přestože lze „vyplenit“ i hnízdo divokých sršní, jako mnohem efektivnější se jeví poloumělý odchov, který zahrnuje několik kroků. Nejprve je třeba najít volně žijící kolonii. Sršně mandarínské obvykle obývají kopcovité oblasti, s nadmořskou výškou mezi 850 metry a 1 900 metry, a hnízda si budují převážně pod zemí – například v dutinách vyhloubených savci nebo mezi kořeny. Místní obyvatelé jejich zvyky dobře znají a vědí, že rády sají mízu z některých druhů stromů, takže na jaře zmíněné dřeviny bedlivě sledují a čekají.

Jako první se v dubnu objevuje královna a po nějaké době naklade do příhodné dutiny vajíčka, z nichž se pak vylíhnou dělnice. Jakmile je zřejmé, že je kolonie životaschopná, přichází na řadu lokalizace hnízda. „Chovatel“ vyčká, až bude dělnice sát mízu, a připraví do její blízkosti návnadu například z rozdrcených cvrčků nebo kobylek. Když se pak sršeň začne krmit, musí se k ní chovatel opatrně přiblížit a označit ji – třeba jí přivázat na zadeček vlas s pírkem nebo s kouskem igelitu. Potom už stačí hmyz sledovat až k hnízdu, které se může nacházet stovky metrů, ale i několik kilometrů daleko.

Chytit, přemístit, sklidit

Další fáze zahrnuje odchyt královny a několika dělnic, k čemuž se v Nágálandu většinou využívá jedna ze dvou metod. V prvním případě se v noci, kdy kolonie odpočívá, nejprve odhrabe zemina u vchodu do hnízda, načež se k otvoru přiloží hrdlo plastové láhve a z opačné strany se do ní posvítí baterkou. Probuzené sršně začnou vylézat ven a poté stačí trpělivě vyčkat, dokud hnízdo neopustí i královna. Kromě ní se takto chytne ještě 9–10 dělnic.

Druhá metoda spočívá v přilepení jedné dělnice na bambusovou past: Polapený hmyz začne vylučovat feromony, a přiláká tak další členky kolonie, které pak „lovec“ velice opatrně chytá mezi překřížené bambusové větvičky, aby jim neublížil. Lapené sršně se vypustí do dutiny vyhloubené na příhodném místě, aby mohly založit novou kolonii, místo se překryje bambusem a pak nezbývá než čekat.

Nová kolonie se musí nacházet alespoň 2 km od jiných hnízd, aby silnější skupina tu slabší nezlikvidovala. A zároveň je třeba ji založit dostatečně daleko od měst a vesnic, aby nehrozilo nebezpečí pro lidi.

Drahá pochoutka

Sklízení následuje přibližně po 4–6 měsících, tedy v říjnu či listopadu, a většinou se odehrává v noci, kdy sršně odpočívají. Hnízdo se zpravidla vykuřuje, což všechny dospělé jedince spolehlivě vyžene, omráčí nebo usmrtí. Nágálandští „sršňaři“ přitom nepoužívají téměř žádné ochranné pomůcky, na rozdíl třeba od svých japonských protějšků. Pouze si vezmou oblečení z trochu silnější látky, a výjimečně i rukavice. Poté plástve o průměru 30–90 cm vykopou a ve vesnici je zpracují, případně je prodají na trhu tak, jak jsou.

V letech 2018–2019, kdy studie probíhala, se 1 kg prodával asi za 7 300 rupií, což tehdy odpovídalo zhruba 1 800 Kč. A přestože se dají larvy a kukly konzumovat i syrové, obvyklejší je tepelná úprava (viz Nejlepší recepty). Sršně mandarínské tedy stejně jako spousta jiných bezobratlých, od obřích jihoamerických stonoh po sklípkany, našly uplatnění v jídelníčku mnoha obyvatel planety. A možná už dnes napovídají, kudy se jednou bude ubírat i Evropa. 

V roce 1918 končí první světová válka. Národy Evropy jásají v očekávání lepších zítřků. Ne dlouho. Namísto očekávaného blahobytu přicházejí léta plná těžkostí, rozporů, nejistot, krizí. Hospodářské a sociální problémy se prohlubují.

„Ztracená generace“ mladých lidí, demoralizovaná válečnými léty, však baží po příjemných prožitcích. Únava a šok z válečného běsnění vyvolávají „hlad po radosti“. Objevují se nové módní vlny v odívání, hudbě, kultuře, vycházející z této potřeby. Symbolem modernosti se stává cigareta a rovněž zneužívání drog.

Nekonvenční poválečná léta

Módními trendy je zasažena i mladá Československá republika. Znalec pražského podsvětí Karel Ladislav Kukla o tom píše: „Není tomu tak dlouho, co svět vdechoval výpary lidské krve bojišť, a dnešní poválečná doba, nabitá třídními boji, hesly a ziskulačností, není bohata na útlocitné lidi. Jaký tedy div, že dnes, kdy lidstvo zbavené jemnocitu hází přes palubu otázky platonismu a altruismu, že dnes ty ubohé, životem zničené postavy v tomto velikém životním shonu za materialismem jsou strženy do duševní bídy a že v zoufalství utíkají se k umělým útěchám a věcem, jež člověka alespoň na čas zbaví soudnosti a střízlivého rozumu. Morfium, kokain, opium, alkohol! Toť oni tišitelé duševní bídy!“

V Československu se po válce znovu objevilo kouření opia a zneužívání morfinu, známé již z dob rakousko-uherské monarchie. Dvě tajné kuřárny opia byly odhaleny například ve Vodičkově ulici a ve filmovém ateliéru na Karlově náměstí v Praze. Policejní razie přistihla při této činnosti mladíky z nejznámějších pražských rodin, ale i starší pražské občany.

Zaznamenány byly i případy zneužívání morfinu v kombinaci s heroinem nebo s kokainem. Tento fenomén se však příliš nerozšířil a neměl výraznější sociální dopad. Vyskytli se i jedinci „tišící bídu“ kodeinem, novokainem či hydrokodonem a ojedinělí náruživci se věnovali čichání těkavých látek, jmenovitě éteru. V roce 1921 propukla takřka epidemie pití éteru na východním Slovensku při polské hranici.

Omezeně docházelo i ke zneužívání konopných preparátů. Látkou, která protrhla ospalou síť drogové sterility a podnítila rychlý nárůst počtu toxikomanů i vznik nových forem abúzu (zneužívání) v Československu po 1. světové válce ovšem nebyla ani jedna z těchto drog. Stejně jako v jiných zemích Evropy se jí stal kokain.

„Kokainu vem sběračku“

Na rozdíl od opiátů neměl v českých zemích ani minimální tradici. S výjimkou omezeného lékařského využití a několika málo experimentátorů u nás nebyl až do konce války rozšířen. V meziválečném období však v českém prostředí již jednoznačně dominoval. Kokain má euforizující účinky, které vyvolávají pozitivní změny nálad, zvyšování duševní aktivity a překonávání pocitu únavy. Neotupuje, probouzí radost, a může být užíván v kolektivu. To dobovým požadavkům vyhovovalo.

Pochybnou popularitu kokainu dělaly u nás i kabarety a noční podniky. Populární byl například kuplet Kokain: „Kdo má ženu starou bábu a chce z ní mít mladou žábu, kokainu vem sběračku a máš z báby fešačku. – Když je někde pivo brynda, tak se z kapsy kokain vyndá, šňupne se a máme hned pivo jako malvaz – med (…)“

Kokain se stal módou mezi milovníky nočního života, číšníky, kabaretními tanečníky, prostitutkami, umělci a herci a rovněž mezi pražskou smetánkou. Psychiatr Otakar Janota roku 1924 zmiňuje případ devatenáctiletého mladíka, který byl přistižen při šňupání kokainu a ocitl se v pražském psychiatrickém ústavu na oddělení profesora Heverocha. Kokain se naučil užívat jako filmový herec.

Janota k tomu poznamenává: „Dovídáme se od něho, jak u členů několika filmových společností v Praze šňupání kokainu i vstřikování morfia netušenou měrou jest rozšířeno. Návyk si prý přivezli z Berlína a Vídně.“

Slavní kokainisté

Mezi kokainisty zaznamenáváme v dobových policejních hlášeních a vzpomínkách pamětníků jména jako Saša Rašilov, Lída Baarová, Ljuba Hermanová či Hugo Haas. Herečka Adina Mandlová vzpomíná: „Haas se s narkomanií nijak netajil, každý o tom věděl, a když dostal občas záchvat beznadějnosti a melancholie, všichni jsme věděli, že nemůže sehnat kokain. Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí; nakonec se však zjistilo, že když nemá dostatek kokainu, škrábe ze stěny omítku a s ní ho míchá; počítal ovšem tu směs stejně draho jako čistou drogu.“

Na zneužívání drog v uměleckém prostředí ve třicátých letech reagoval i populární film Voskovce a Wericha Pudr a benzín. Dva svérázní klauni v něm prožívají životní peripetie na cestě za angažmá v hudebním divadle, v němž je podloudně distribuován kokain – v dobovém slangu označovaný jako „pudr“.

Kokain se záhy začal šířit i do dalších sociálních vrstev – mezi dělníky, studenty, majiteli a zaměstnanci kaváren a restaurací, mediky, lékaři a lékárníky, vrátnými, úředníky, obchodními cestujícími i nezaměstnanými. Psychiatr dr. Jaroslav Stuchlík již na počátku dvacátých let napsal: „Dnes jistě bychom nalezli i v našich vlastech hezký počet lidí, kteří tomuto přímo exoticky vyhlížejícímu onemocnění podlehli. Léčil jsem sám kdysi studenta šesté třídy střední školy na kokainismus! A nebyl jediným z této třídy! Nebo chronické otravy modiskopem pozoroval jsem i mezi prostými lidmi, městskými děvčaty stejně jako starými pány!“

Ve třicátých letech již policie odhadovala počet osob zneužívajících kokain v obvodu Velké Prahy na 10 000 osob. To by znamenalo, že se do kontaktu touto drogou dostával zhruba každý desátý Pražan.

Srdce Evropy překladištěm drog

Zdrojem drog bylo falšování lékařských předpisů, úniky z lékáren (v řadě případů figurovali nepoctiví lékárníci), obchodních firem a rovněž dovozy ze zahraničí. Za vstříknutí morfinové injekce se na toaletách barů platilo 30–40 Kč. Československo se díky své centrální poloze v Evropě a mírným protidrogovým zákonům záhy stalo i mezinárodním překladištěm a odbytištěm drog. Z Orientu sem byly pašovány opiové cigarety, které se ale příliš nerozšířily. Kanabis byl konzumován ve formě marihuanových cigaret pašovaných do Prahy ze středomořského Terstu.

Zdrojem nejužívanějšího kokainu byly, podobně jako v případě morfinu, úniky z lékáren a obchodních firem, především však pašování z Německa. Kokain zde produkovala desítka farmaceutických firem, v čele se společností Merck. Z jejich laboratoří pak kokain, zvaný Koks či Schnee, hojně unikal na německý černý trh a byl vyvážen i do zahraničí. Do Československa droga putovala buď přímo z Německa, nebo často trasami přes Rakousko.

Svoji roli v této souvislosti nepochybně sehrála skutečnost, že Československá republika po válce nebyla postižena tak hlubokou hospodářskou krizí jako Německo či Rakousko. Československá měna byla relativně pevná a veřejnost se chtěla bavit. To zejména do Prahy lákalo kabaretní umělce, barové tanečníky a rovněž drogové překupníky.

K. L. Kukla píše: „Téměř v každé noční místnosti existuje tanečník kokainista, k němuž se druží tak zvané ‚umělkyně‘, importované do barů z Vídně, Berlína a Pešti (...). Stále se přichází na nové adresy, (...) odkud, jak zjištěno, dopravovali podloudně baroví tanečníci i tanečnice již po dlouhou dobu kokain. Prodej jedu děje se rafinovaným způsobem.“

Drogoví překupníci

Prvními policejně registrovanými překupníky kokainu na českém území byli „Bílí Rusové“, emigranti z bolševického Ruska. Historicky zřejmě první šetření nelegální distribuce kokainu proběhlo roku 1923 ve společné noclehárně hotelu Hamburk v pražském Karlíně. Podle policejní zprávy bylo zjištěno, že zde „ruští studenti sami jednak jsou náruživými kokainisty, jednak že tajně kokain cizím osobám prodávají“ a bylo konstatováno, že „prvotřídní kavárny, bary a taneční podniky staly se Eldoradem tohoto zlořádu“.

V polovině dvacátých let již byla síť prodejců a uživatelů drog dobře propojena a kokain byl rychle a bez problémů rozprodáván. Ústředními postavami pouliční distribuční sítě byli překupníci, kteří měli zdroje, z nichž omamné látky získávali – ať už se jednalo o drogy pašované ze zahraničí, či drogy uniklé z domácích zdrojů. Předávali je buď přímo konzumentům, nebo prodejcům nižšího řádu. Sami drogy nezřídka užívali.

Mezi známé překupníky kokainu v Praze patřil například bývalý drogista Zdeněk Beneš, obchodník Josef Volkán z Prahy-Žižkova, 25letý číšník Rudolf Albrecht, František Šimák či 47letý Vilém Jedlička, z Teplic-Šanova, 33letý vrátný Walter Gráf z Prahy-Nuslí, Bedřich Krištůfek z Prahy I či ruský emigrant Hanani Makler, později z Československa vyhoštěný. Jména překupníků se v policejních spisech nezřídka opakují. Když byli při prodeji drog přistiženi, vzhledem k nízkým sazbám podstoupili trest a záhy se k překupnictví kokainu opět vraceli.

V sítích mezinárodního obchodu

Nelegálním obchodem s drogami se zpočátku nezabývaly velké skupiny překupníků. Tehdejší pašeráky a dealery je z velké části možné označit spíše za „malé podnikatele“, často i z nejnižších sociálních vrstev. Od konce dvacátých let však organizovanost i mezinárodní akční rádius skupin působících na našem území rostl. Pašování se soustřeďovalo v severních Čechách (drogy z Německa) a rovněž na severu Moravy a ve Slezsku, kde byly časté podloudnictví na československo- polské hranici. Vedle toho vedly mezinárodní pašerácké sítě z Balkánu do západní Evropy a USA.

Do ČSR pronikaly tyto drogy ilegálními cestami z Bulharska, jež bylo ve třicátých letech střediskem výroby a exportu opiátů do celého světa. V roce 1934 se na našem území začal objevovat i kokain pašovaný ze Švýcarska a Francie.

Československo se pro významné mezinárodní obchodníky s drogami stalo vyhledávaným azylem před stíháním v zahraničí. Důvod byl prostý – zatímco některé státy, například Německo, v drogové legislativě přitvrzovaly, zdejší normy, které obchod s omamnými jedy kvalifikovaly pouze jako přestupek, nedovolovaly vydávání osob, stíhaných pro tyto delikty, do ciziny. 

Mezi překupníky registrovanými ve třicátých letech československými bezpečnostními orgány figurují četná jména, jež se později dostala do kriminalistických učebnic. Jen v roce 1937 zaregistrovala policie v Praze přibližně 15 cizinců spojovaných s mezinárodním obchodem s drogami velkého formátu, další z nich zřejmě pozornosti policie unikli.

Protidrogová opatření

Nárůst zneužívání omamných látek, expanze nezákonného obchodu s nimi i československé závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních dohod vedly na podnět USA roku 1928 k založení „Ústředny pro potírání nedovoleného obchodu s omamnými jedy“ při policejním ředitelství v Praze. Její vznik a fungování jsou spojeny se jménem přednosty IV. bezpečnostního oddělení (kriminálky) a zástupce ČSR v Interpolu, vládního rady Josefa Vaňáska. Za dobu své existence Ústředna zřejmě nikdy neměla více než tři zaměstnance.

Ve zprávách a policejních protokolech figurují obvodní inspektoři Karel Liška a František Bílek a detektiv Vilém Karas. V šetření konkrétních případů pak vypomáhali detektivové z jiných oddělení. 

Efektivitu práce však po léta omezovaly legislativní nedostatky i nedostatečné personální a materiální vybavení. Počty projednávaných případů, uváděné ve výročních zprávách Ústředny, jsou ovšem úctyhodné: zatímco v roce 1929 to bylo pouhých 7 případů, v roce 1931 již 76, o čtyři roky později 154 a v roce 1937 354 případů. 

Dlouho přetrvávaly problémy s nedokonalou protidrogovou legislativou. Protože ale z mezinárodních závazků vyplývala nutnost změny, byl v té věci poslanec dr. Stanislav Hula pověřen funkcí parlamentního zpravodaje. Na radovi Vaňáskovi si vyžádal zprávu o stavu nelegálního obchodu s drogami v Československu. Ta vycházela z evidenčního materiálu Ústředny a kromě přibližného odhadu počtu toxikomanů obsahovala zcela přesná zjištěná a doložitelná čísla. Přestože šlo o značně ožehavá data důvěrné povahy, poslanec Hula informace bez výběru použil ve své interpelaci. Ty potom převzala média a ocitly se i na stránkách britského listu Evening News.

27. ledna 1938 byl přijat „Opiový zákon“, který zastřešil všechna předcházející opatření a aplikoval je na československou drogovou scénu. Československé legislativě tedy trvalo plných dvacet let, než dokázala vytvořit efektivní protidrogovou právní úpravu. Ve stejném roce byly rovněž navýšeny dotace Ústředny. Krátce nato však vypukla druhá světová válka a situace na české drogové scéně, paralyzované nedostatkem dostupných drog i zvýšenou administrativní kontrolou, se radikálně změnila. Fenomén zneužívání drog téměř zanikl. Po válce, kdy se k moci dostali komunisté a země se ve směru na západ uzavřela, měla vznikající drogová scéna značně odlišný charakter.

Plasty jsou dnes neoddělitelnou součástí moderního života – od obalů potravin přes kuchyňské náčiní až po kosmetiku. Nový klinický výzkum australských vědců však ukazuje, že tato všudypřítomnost si vybírá svou daň: chemické látky spojené s plasty se nacházejí v těle každého z nás.

Studie, publikovaná v odborném časopisu Nature Medicine, naznačuje, že expozice těmto látkám je nejen běžná, ale také překvapivě vysoká – a co víc, pochází z každodenních zdrojů, které často ani nevnímáme.

Život v době plastové

Dobrou zprávou je, že omezení plastů může mít velmi rychlý efekt. Výzkum ukázal, že pokud lidé výrazně sníží kontakt s plasty – zejména v souvislosti s jídlem, jeho balením a přípravou – množství plastových chemikálií v těle může klesnout už během pouhých sedmi dnů. To zahrnuje nejen výběr potravin, které nepřišly do styku s plastem, ale i používání kuchyňského náčiní a kosmetiky bez těchto látek.

Pozornost vědců se soustředila především na dvě skupiny látek: bisfenoly (například BPA nebo BPS) a ftaláty. Tyto chemikálie tvoří významnou část plastů a jsou známé tím, že narušují hormonální systém. Jsou spojovány například s problémy s plodností nebo s kardiometabolickými onemocněními.

Celkově existuje více než 16 000 různých chemických látek používaných při výrobě plastů. Najdeme je nejen v obalech potravin a nápojů, ale i v plastových nádobách, potravinových fóliích nebo kosmetických produktech. Právě tato chemická „koktejl“ představuje potenciální zdravotní riziko.

Do studie se zapojilo 211 zdravých dospělých lidí. Analýzy krve, moči i dalších biologických vzorků ukázaly, že úplně všichni účastníci měli v těle měřitelné množství plastových chemikálií. Každý z nich byl vystaven minimálně šesti různým typům těchto látek denně. Největší podíl na této expozici měly vysoce zpracované, balené a konzervované potraviny a nápoje. Hlavním zdrojem plastových chemikálií v našem organismu je tedy to, co běžně jíme a pijeme.

Plastový detox

Z původní skupiny bylo vybráno 60 lidí, kteří se zapojili do kontrolovaného experimentu. Ti přešli na tzv. „nízkoplastový“ režim – tedy stravu a životní styl s minimálním kontaktem s plasty. Dostávali potraviny, které nepřišly do styku s plastem, a používali například nerezové nádobí nebo dřevěná prkénka.

Jídelníček této supiny zůstal pestrý a energeticky vyvážený: mohli jíst běžná jídla jako těstoviny, maso, ovoce nebo čokoládu. Nešlo tedy o dietu v klasickém slova smyslu, ale o změnu způsobu, jakým jsou potraviny zpracovávány a připravovány.

Po sedmi dnech se u všech účastníků experimentu prokázal pokles hladin plastových chemikálií v těle. Konkrétně se množství ftalátů snížilo o více než 44 % a bisfenolů dokonce o více než 50 %. To je překvapivě rychlý a výrazný efekt na tak krátké časové škále.

Aby byl experiment co nejpřesnější, museli vědci eliminovat plast v celém potravinovém řetězci. Spolupracovali proto s více než stovkou farmářů a výrobců, kteří upravili způsoby zpracování i balení potravin. Cílem bylo zajistit, aby jídlo nepřišlo do kontaktu s plastem od produkce až po konzumaci.

Naděje i nové výzvy

Zatím není jasné, jaká hladina plastových chemikálií v těle je „bezpečná“. Vědci ale upozorňují, že tyto látky mají prokazatelně negativní účinky a jejich vliv na zdraví bude pravděpodobně narůstat, pokud se nic nezmění.

Zvláštní obavy vyvolává například látka BPS, která se často používá jako náhrada za známější BPA. Výsledky naznačují, že ani tyto „bezpečnější“ alternativy nemusí být ve skutečnosti o nic méně škodlivé.

Studie tak přináší nejen varování, ale i naději. Ukazuje, že expozici plastovým chemikáliím lze aktivně snížit. Zároveň ale zdůrazňuje, že skutečná změna bude vyžadovat zásadní úpravy v tom, jak potraviny vyrábíme, zpracováváme a balíme. 

Další výzkum se nyní zaměří na konkrétní dopady plastových chemikálií na plodnost. Výsledky by mohly ještě přesněji ukázat, jak hluboko tento problém zasahuje do lidského zdraví.

Jedna se pyšní přívlastkem „nejjasnější“, druhá „největší“ a obě představují výraznou ozdobu květnové oblohy. Řeč je o planetách Venuši a Jupiteru, které se s nástupem noci objeví vysoko nad západním obzorem. Jako první, blíž k horizontu, spatříte nápadnější Venuši: Její jasnost atakuje −4 mag, takže bude pozorovatelná už za soumraku – nejdřív v souhvězdí Býka, odkud se ve druhé polovině května přesune do sousedních Blíženců. Tam najdete i Jupiter s −2 mag, k němuž se bude zářivá večernice zvolna blížit. Na jejich setkání si však počkáme až do června.

Ve dnech 18. až 20. května projde kolem zmíněných planet úzký srpek dorůstajícího Měsíce, a po tři večery tak bude oblohu nad západem zdobit pokaždé jiná, ale vždy atraktivní nebeská kompozice. Nad obzorem navíc vydrží velmi dlouho, až do nástupu tmavé astronomické noci.

Jako první zapadne asi 30 minut před půlnocí Venuše, zatímco Jupiter na nebi setrvá zhruba o hodinu déle. V závěru května se pak k nejjasnější a největší planetě Sluneční soustavy přidá ta nejmenší, nenápadný Merkur s −0,7 mag. Pozorovatelný však bude jen za soumraku, v blízkosti severozápadního horizontu, za který se ukryje okolo 22:30.

Drobná hvězdokupa

Na dohled obzoru zůstaneme i nadále, jen se přesuneme mnohem dál do vesmíru – a ze světelných minut, které nás dělí od uvedených planet, se stanou tisíce a miliony světelných roků. Pozorování v malé úhlové výšce nad horizontem je samozřejmě ošemetné. Přízemní vrstvy atmosféry bývají zpravidla plné prachu i turbulencí a často se přidá také oranžová záře některého ze vzdálených sídel. Tentokrát to však jinak nepůjde: Vydáme se totiž vstříc objektům, které mají už natolik malou deklinaci, že je z České republiky jinde než při obzoru nespatříme.

Vykročíme k jižnímu hvězdnému nebi, ale po celou dobu si vystačíme s tou jeho částí, kde končí předlouhé štíhlé tělo Hydry. Jelikož jde o region chudý na jasné hvězdy, bude pro začátek lepší se orientovat podle dobře čitelného čtyřúhelníku souhvězdí Havrana. V něm vyhledejte stálici třetí velikosti Beta Corvi a pokračujte od ní 3,5° směrem na jihovýchod, tentokrát už ovšem s dalekohledem, jehož objektiv by měl mít průměr alespoň 60 mm.

V zorném poli pak pátrejte po prvním z objektů utopených nízko nad obzorem – drobném mlhavém obláčku neboli kulové hvězdokupě M68 či NGC 4590. Při hledání si můžete pomoct slabší hvězdou páté velikosti, která leží asi 0,5° jihozápadně od ní.

V menších přístrojích si hvězdokupy všimnete pouze za velmi dobrých pozorovacích podmínek, zpravidla při tzv. bočním pohledu, přičemž bude vypadat jako okrouhlá mlhavá skvrnka s úhlovým průměrem asi 5′ a s jasností 7,3 mag. Ve větších dalekohledech pak mírně naroste, neboť její skutečný úhlový průměr je dvojnásobný.

Nápadné centrální zjasnění typické pro daný druh objektů však nečekejte: Jádro hvězdokupy o průměru několika úhlových minut je víceméně homogenní. Zahlédnout nicméně můžete slaboučké halo, které ho obklopuje. V dalekohledech s objektivem o průměru okolo 15 cm začne být střed M68 čím dál víc zrnitý, každopádně rozlišení jednotlivých hvězd s jasností kolem 13 mag si vyžádá ještě větší kalibr.

Krásná spirála

Zatímco v případě M68 jsme hleděli do vzdálenosti 34 tisíc světelných roků, u následujícího objektu to bude 440krát dál. Jde totiž o odlehlou spirální galaxii M83 nebo také NGC 5236. Jak ji dostat do zorného pole? Nejdříve vyhledejte drobnou stálici šesté velikosti HR 5128: Na nebi spočívá přibližně ve vrcholu rovnoramenného trojúhelníku, jehož základnu tvoří relativně nápadné hvězdy Pí a Gama Hydrae. M83 pak najdete zhruba 0,5° jihozápadně od HR 5128.

V menších dalekohledech s objektivem okolo 10 cm spatříte standardní „okrouhlou mlhavou skvrnku“, s jasností 7,5 mag a s úhlovým průměrem 12′, v níž lze za dobrých pozorovacích podmínek rozlišit téměř bodové jádro. O něco větší přístroje přidají náznak světlé příčky protínající střed galaxie a velké dalekohledy s objektivem o průměru alespoň 30 cm poskytnou i odpověď na otázku, proč se M83 přezdívá Jižní větrník.

Pořádná výzva

Rádi byste zdolali ještě větší pozorovatelskou výzvu než M68 a M83? V tom případě můžete zkusit štěstí s kulovou hvězdokupou NGC 5694. Na nebi se skrývá v místech, kde končí tělo Hydry, a nalézt ji není úplně jednoduché. Může za to jednak její malá jasnost 10,1 mag, ale také nevelký úhlový průměr 4′. V menších přístrojích se proto jeví téměř jako hvězda – přestože bedlivému oku neunikne, že má poněkud difuzní okraje. Dokonce i v dalekohledech s objektivem o průměru okolo 15 cm však zůstává titěrnou kruhovou ploškou bez dalších podrobností.

S jejím hledáním začněte u stálice čtvrté velikosti E Hydrae, viditelné pouhýma očima. Severně od ní narazíte v dalekohledu na čtveřici hvězd páté až šesté velikosti, které jsou uspořádané do mírného obloučku v délce 1,3°. Nejsevernější z nich nese označení m Hydrae a představuje hezkou dvojhvězdu, jejíž složky o jasnostech 5,2 mag a 7,4 mag dělí na nebi 8,4″. 

Vydáte-li se od m Hydrae necelé 2° směrem na jihozápad, měla by se v zorném poli objevit další čtveřice stálic, shromážděných na ploše o průměru 0,5°. Tři budou mít podobnou jasnost okolo 7 mag, zatímco čtvrtá se bude jevit mírně zastřená a neostrá. Tušíte správně – jde o drobnou kulovou hvězdokupu NGC 5694.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května ve 2:37 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v závěru května večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer vysoko nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2026

• 4. května – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 5. a 6. května – vrcholí aktivita meteorického roje Éta Akvarid
• 18. května – setkání velmi úzkého srpku dorůstajícího Měsíce dva dny po novu a Venuše na večerním nebi; nejblíž (3,7°) si budou v okamžiku západu za severozápadní obzor okolo 23:30; výš nad horizontem pozorovatelný i Jupiter;
• 19. května – Měsíc přímo mezi Venuší a Jupiterem
• 20. května – setkání srpku dorůstajícího Měsíce a Jupitera na večerní obloze; nejblíž (3,9°) si budou krátce po setmění; nedaleko Měsíce viditelné i hvězdy Pollux a Castor z Blíženců a níž nad severozápadem také Venuše
• 22. a 23. května – Měsíc v první čtvrti poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 27. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 30. května – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Archeologové ve Španělsku objevili fragment bronzového poháru starého přibližně 1 900 let. Na první pohled nenápadný předmět však odhalil fascinující spojení mezi Pyrenejským poloostrovem a severní hranicí Římské říše v Británii. Pohár totiž nese vyobrazení Hadriánova valu a několika římských pevností. Podle vědců šlo pravděpodobně o osobní památku římského vojáka, který na této vzdálené hranici sloužil.

Artefakt z dávné minulosti

Takzvaný „Berlanga Cup“ byl nalezen ve městě Berlanga de Duero ve středním Španělsku, tedy asi 2 000 kilometrů od Hadriánova valu. Nádoba má polokulovitý tvar, měří zhruba 11 centimetrů na šířku a něco přes 8 centimetrů na výšku. Zdobí ji barevný smalt a latinský nápis, který zmiňuje čtyři pevnosti nacházející se na východní části valu.

Pohár představuje zmenšenou verzi tzv. „trully“ – běžné římské nádobky používané k pití. Nejde však o obyčejný výrobek: kombinace bronzu a drahých smaltů naznačuje, že byl vyroben na zakázku a následně personalizován. To z něj činí spíše luxusní suvenýr než masově produkovaný předmět.

Na povrchu poháru jsou stylizovaně zobrazeny čtyři pevnosti: Cilurnum, Onno, Vindobala a Condercom (dnes známé pod moderními názvy v Anglii). Každá pevnost je znázorněna pomocí jednoduchých geometrických tvarů – čtverců a půlkruhů, které pravděpodobně symbolizují věže či brány. Pod nimi se nacházejí dekorativní pásy s barevným smaltem v odstínech červené, zelené, tyrkysové a tmavě modré.

Zajímavé je, že podobné poháry byly nalezeny už dříve, ale tento je unikátní tím, že odkazuje právě na východní úsek Hadriánova valu.

Odkud pohár pochází?

Analýza materiálu ukázala, že pohár byl vyroben z bronzu s vysokým podílem olova, které pravděpodobně pochází ze severní Anglie. To naznačuje, že vznikl přímo v oblasti Hadriánova valu někdy mezi lety 124 a 199 n. l. – tedy v době, kdy byl val aktivně využíván jako obranná linie římské říše. Jak se tento artefakt dostal až do Španělska, ale zůstává nezodpovězenou otázkou.

Místo nálezu odpovídá oblasti, kde v římské době existovala osada zvaná Valeranica. Archeologické výzkumy zde odhalily pozůstatky venkovské vily a další římské artefakty. Vědci se domnívají, že pohár mohl patřit vojákovi z pomocné jednotky Cohors I Celtiberorum – oddílu složeného z obyvatel Hispánie.

Tato jednotka byla podle historických záznamů nasazena právě u Hadriánova valu. Je tedy pravděpodobné, že si některý z jejích příslušníků po skončení služby odvezl pohár domů jako vzpomínku na léta strávená na vzdálené hranici říše.

Existuje několik možných vysvětlení, jak voják k poháru přišel. Mohl si jej koupit jako památku na službu, nebo jej získat jako odměnu za statečnost či zásluhy. V obou případech však šlo o osobní předmět s emocionální hodnotou.

Městští ptáci se bojí lidí – to není nic překvapivého. Nová vědecká studie ale odhaluje zvláštní a dosud nevysvětlený jev: ptáci ve městech reagují odlišně na muže a ženy. Konkrétně se ukazuje, že ženy v nich vyvolávají větší obezřetnost. Výzkumníci přitom otevřeně přiznávají, že důvod tohoto chování zatím neznají.

Dámy na distanc

Terénní pozorování ukázala, že muži se mohou k ptákům přiblížit zhruba o jeden metr blíž než ženy. Tento rozdíl se přitom projevil bez ohledu na oblečení, výšku postavy nebo způsob, jakým se člověk k ptákům přibližoval. To naznačuje, že ptáci dokážou nějakým způsobem rozlišovat pohlaví člověka – otázkou však zůstává, jakým mechanismem.

Studie, publikovaná ve vědeckém časopisu People and Nature, sledovala chování ptáků v městských oblastech pěti evropských zemí – v Česku, Polsku, Německu, Španělsku a Francii, a zahrnovala celkem 37 druhů, od těch velmi plachých, jako jsou straky, až po druhy, které si na přítomnost lidí více zvykly, například holuby. Pozorování ukázalo, že silnější reakce na ženy byla konzistentní napříč všemi sledovanými druhy.

Jak ptáci rozeznají muže a ženy?

Vědci zatím pracují pouze s hypotézami. Jednou z možností je, že ptáci reagují na chemické signály, například pachy nebo feromony. Jinou variantou je, že využívají vizuální podněty, jako je tvar těla nebo způsob pohybu. Přesné vysvětlení ale zatím chybí a bude vyžadovat další výzkum.

Zajímavé je, že schopnost rozlišovat mezi muži a ženami byla pozorována i u jiných živočichů. Například laboratorní krysy vykazují vyšší stres, když s nimi manipulují muži než ženy. To naznačuje, že podobná citlivost na lidské pohlaví nemusí být v živočišné říši ničím výjimečným.

Ačkoli vědci zatím nedokážou vysvětlit příčinu zvláštního chování městských ptáků, výsledky zdůrazňují jejich pozoruhodné schopnosti. Ukazuje se, že dokážou velmi jemně vyhodnocovat své okolí a reagovat na detaily, které nám mohou unikat. Jejich chování tak odhaluje komplexní vnímání světa, které je mnohem sofistikovanější, než bychom možná čekali.

Jedním z předpokladů úspěchu německé ofenzivy bylo překvapení a zmatek, který vznikne v řadách obránců. Kromě toho měli záškodníci zajistit strategicky důležité mosty přes řeku Mázu. Operace dostala krycí název Greif, což v překladu znamená gryf (bájný tvor se lvím trupem a orlí hlavou, pařáty a křídly). Němci pro tuto pomocnou ofenzivu zformovali zvláštní samostatnou brigádu Panzerbrigade 150.

Jednotka měla mít původně v sestavě dvě tankové roty vybavené dohromady 20 tanky Sherman, tři tankové průzkumné roty s americkými obrněnými vozidly o celkovém počtu asi třiceti kusů, dvě protitankové roty a tři prapory motorizované pěchoty s americkými nákladními automobily. Brigádu doplňovala ještě rota pro zvláštní úkoly, protiletadlová rota, zpravodajská rota a štáb. Na plných stavech by měla 150. tanková brigáda asi 3 300 mužů.

Skorzenyho potíže

Budování jednotky vůbec neprobíhalo snadno. Místo plánovaných dvaceti shermanů dostal velitel brigády pouze dva, které byly ve velmi špatném stavu, a nepodařilo se je zprovoznit. Také spojeneckých džípů, nákladních automobilů nebo třeba ručních zbraní měly německé výstrojní sklady jen velmi málo. Němci si museli vypomoci zamaskováním vlastní techniky. 

Několik tanků PzKpfw V Panther se tak podle Skorzenyho slov změnilo v něco, co by mohlo „z dálky a v šeru snad zmýlit mladé nepřátele“. Co se americké techniky týče, disponovala brigáda pouze čtyřmi průzkumnými vozidly, 30 džípy a 15 nákladními automobily. Ještě větší překvapení Skorzenyho čekalo, když došlo na nábor dobrovolníků do nově se rodící jednotky. Ti měli mít zkušenosti z boje zblízka a mluvit plynně anglicky.

Vrchní velení Wehrmachtu rozeslalo v říjnu k podřízeným jednotkám rozkaz zjistit množství mužů, kteří odpovídají této specifikaci. Skorzenyho to vyděsilo, protože logicky předpokládal, že se tato informace dostane také do rukou nepřátelské rozvědky. To se nakonec také stalo, ale nadřízení nevzali SS-Obersturmbannführerovy námitky v potaz a rozhodli, že není třeba Hitlera s takovou maličkostí obtěžovat.

Další překážku představovala velmi nízká jazyková úroveň dobrovolníků. Podle Skorzenyho pamětí prý dorazilo 600 vojáků, z nichž jen 20 mluvilo anglicky plynně a 40 průměrně. Dalších 150 mužů se dokázalo jakž takž dorozumět a 200 mluvilo velmi lámaně. Zbytek, tedy necelých 200 vojáků, pak dokázalo říci pouze „ano“ a „ne“. Nejschopnější angličtináře (většinu z nich tvořili bývalí námořníci) proto Němci sloučili do jedné roty, která měla za úkol pronikat v amerických uniformách za nepřátelskou linii a tam šířit dezinformace a zmatek.

Zbylé vojáky posílila rota speciální jednotky SS-Jagdverband Mitte, dvě roty parašutistů, rota tankových granátníků a dvě roty pěšáků Luftwaffe. Od dalších různých jednotek získal Skorzeny osádky obrněných i nákladních vozidel. Nakonec dosáhla brigáda síly 2 500 mužů, z nichž 500 patřilo k Waffen-SS, 800 k Luftwaffe a zbytek k pozemnímu vojsku. Dodnes není jednoznačně rozhodnuto, nakolik bojová akce v nepřátelských uniformách odpovídá haagské konvenci z roku 1907. Některé části brigády totiž používaly tuto taktiku jen při přibližování, a nikoliv při samotném boji.

Podle prvotních plánů měla 150. tanková brigáda postupovat na čele německého útoku a usnadňovat ostatním jednotkám postup. Její tři bojové skupiny by pak nezávisle na sobě obsadily určené mosty přes Mázu.

Nedostatek kořistního vybavení i anglicky mluvících mužů však nakonec Skorzenyho donutily postupovat ve druhém sledu. V prvních dnech jednotka uvázla v obrovské dopravní zácpě, která vznikla v okolí Losheimu.

Vzhůru do akce

Časový plán celé ardenské ofenzivy se začal brzy zpožďovat, a tak hned druhého dne večer Skorzeny nadřízeným navrhl, aby 150. tanková brigáda operovala jako běžná armádní jednotka. Velení 6. tankové armády souhlasilo a dalo brigádě za úkol postupovat koordinovaně s 1. tankovou divizí Leibstandarte SS Adolf Hitler. Otto Skorzeny měl nyní zkoncentrovat své síly a pak zaútočit směrem na Malmédy, čímž by pomohl zajistit pravé křídlo německé ofenzivy.

Již 17. prosince vstoupili nepozorovaně do města němečtí průzkumníci, kteří hlásili, že spojenecké obranné pozice nestojí za řeč. Cestu měly blokovat jen zátarasy a menší jednotky. Američané však mezitím přisunuli větší množství pěchoty. Dvacátého prosince odpoledne navíc padl jeden z německých vojáků do zajetí a při výslechu prozradil, že se na další ráno chystá silný útok.

Američané se náležitě připravili a Skorzenyho pravé křídlo odrazili prakticky pouze silnou dělostřeleckou přehradnou palbou. Na levém křídle se postup zpočátku dařil, ale kolem půl jedenácté dopoledne se zvedla mlha a obránci měli najednou Němce před sebou jako na stříbrném podnose. Křížová palba podpořená i v tomto sektoru silnou dělostřelbou nakonec donutila 150. tankovou brigádu ustoupit. Otto Skorzeny později vzpomínal, že mu chyběly především těžké zbraně.

Na Štědrý den prý sice dostal baterii osmi granátometů, s těmi ale přišlo pouhých dvacet granátů. Brigáda zůstala v první linii až do 28. prosince 1944, ale žádného většího úspěchu nedosáhla, byť dokázala alespoň držet frontu proti vzrůstajícímu spojeneckému tlaku. Jednotka se nakonec stáhla do týlu a v průběhu ledna byla rozpuštěna. Zbylí příslušníci mužstva se pak vrátili ke svým mateřským útvarům.

V týlu nepřítele

Z několika desítek jazykově nejlépe vybavených mužů zformoval Otto Skorzeny velitelskou rotu, která poté operovala za nepřátelskou linií. Einheit Stielau pojmenovaná podle svého velitele se rozdělila do několika menších týmů o síle tří až šesti mužů. Ty pak nepozorovaně pronikaly frontou a šířily chaos. Němci například otáčeli směrové cedule, rozmisťovali značky varující před minovými poli a přerušovali telefonní linky.

Celkově vyslal Skorzeny do akce osm týmů, z nichž se pouze dva nevrátily zpět. Jeden z nich Američané zajali, když záškodníci nebyli schopni říci požadované heslo. Při výslechu pak jeden z nich prozradil, že úkolem 150. tankové brigády je mimo jiné zajmout generála Eisenhowera, čemuž mimochodem tento Němec sám věřil. Panika v řadách Američanů se pak ještě rozšířila.

Otto Skorzeny v rámci operace Greif opět prokázal, že je mistrem záškodnické činnosti. Pouhých 32 mužů v amerických uniformách na sebe vázalo po dlouhou dobu tisíce spojeneckých vojáků, přičemž pouze osm Němců se z akce nevrátilo. Hlavnímu cíli – dobytí mostů přes Mázu, se ale 150. tanková brigáda ani nepřiblížila, takže jako celek tato podpůrná operace ztroskotala. Tento bájný gryf svůj úkol nesplnil.

Už dlouho víme, že v naší Galaxii jsou velmi časté dvojhvězdy. Vědci si po celou tu dobu mysleli, že v takových systémech, kde na sebe navzájem gravitačně působí dvě hvězdy, vznikají planety obtížněji než v planetárních systémech s jedinou hvězdou, jako je Sluneční soustava.

Podle těchto představ by měly být cirkumbinární planety, tedy takové, které obíhají kolem obou hvězd dvojhvězdy současně, výjimkami. Slavné fiktivní světy, jako je Tatooine ze světa Hvězdných válek, by v takovém případě byly kosmickými kuriozitami a nikoliv něčím, s čím se běžně setkáváme.

Planety jako na běžícím pásu

Matthew Teasdale a Dimitris Stamatellos z Lancashirské univerzity jsou přesvědčeni, že je to spíš naopak. Využili pokročilé počítačové simulace a modelovali vývoj protoplanetárních disků kolem mladých dvojhvězd i s planetami. Výsledky simulací vzniku cirkumbinárních zveřejnil odborný časopis MNRAS. 

Simulace ukázaly, že vnitřní oblasti takových disků představují „zakázané zóny,“ v nichž silný vliv gravitace zabraňuje vzniku planet. „V blízkosti dvojhvězdy je prostředí v disku příliš nepřátelské pro vznik planet,“ líčí Taesdale. „Ale ve větší vzdálenosti od dvojhvězdy je to úplně jiné. Ve skutečnosti je tam ideální prostředí pro vznik planet.“

Badatelé zjistili, že disky kolem dvojhvězd mohou vytvářet více planet než disky osamocených hvězd, přičemž většina z nich by měli být plynní obři. Některé z planet v takových systémech mohou být gravitačními silami vymrštěny do okolního vesmíru, kde se z nich stanou potulné planety.

Rod Bubnů odvozoval své jméno od hradu Buben na Plzeňsku. U Plešnic nad řekou Mží bychom jeho rozvaliny nalezli dodnes, přestože zpustl už v 16. století. Tou dobou už ale páni z Bubna sídlili na druhé straně naší země, v okolí Orlických hor.

Jan Varlich z Bubna spatřil světlo světa roku 1570. Nedisponoval žádným oslnivým majetkem, zato se mu dostalo dobrého vzdělání, které mu později umožnilo sehrát roli ambiciózního diplomata. Nejdřív se ale musel osvědčit se zbraní v ruce na válečném poli.

Turkobijec a rebel

Šlechtic, v jehož erbu bychom nalezli buben na pozadí modrého pole, si v mládí počínal statečně v dlouho trvající válce s Osmanskou říší. O tom, jak dobře si vedl, svědčí fakt, že jeho vojenská hodnost poměrně strmě stoupala. Podle dostupných informací však netoužil po válečné slávě za každou cenu. Snad by dal přednost péči o panství a rodině, kdyby osud nerozhodl jinak. Manželky mu ale umíraly, takže rodinné štěstí nekvetlo.

A politická situace? Ta se vyvíjela v rozporu s jeho přáními. Šlo totiž o evangelíka, a když se pomyslné vahadlo začalo převažovat na katolickou stranu a svoboda vyznání byla ohrožena, protestantský šlechtic nemohl jen tak nečinně přihlížet s rukama v klíně. Když se čeští stavové rozhodli otevřeně vystoupit proti vládnoucím Habsburkům, Jan z Bubna byl při tom jako jeden z mužů v čele stavovského vojska. Pravděpodobně byl osobně přítomen i slavné defenestraci na Pražském hradě v roce 1618, i když sám zřejmě bezprostředně nikoho z okna nehodil. Převratné časy ho každopádně vynesly až na vrchol tehdejší moci: honosil se hodností generální vachmistr stavovského vojska.

Z titulu své funkce musel strážit bezpečnost a veřejný pořádek, starat se o výcvik vojáků, ale také o to, aby dostávali žold a podobně. Taková práce nebyla z nejvděčnějších. Vždyť kdyby čeští stavové se svou vzpourou uspěli, sláva by připadla jiným generálům – těm, kteří svými rozkazy rozhodli bitvy. Kdyby ovšem stavové prohráli, Jan z Bubna by byl mezi těmi, na které by dopadl hněv Habsburků, což se také nakonec stalo. Ale nepředbíhejme...

Vítězství...

Jan se sice možná víc než velení při bitvách věnoval praktickým záležitostem v týlu, které udržovaly vojsko v chodu. Nebylo to však vinou jeho neschopnosti nebo tím, že by mu chyběly vlastnosti stratéga. Naopak. Měl z vojenských šarvátek s Turky možná víc zkušeností než mnozí z těch, kteří stavovským vojskům veleli, což se několikrát ukázalo. 

Stávalo se, že zkušený a prozíravý padesátník včas varoval před neuváženými rozhodnutími. Marně. Snad jej ostatní přehlíželi, snad se neozval dost hlasitě, snad měl méně ambicí než jiní důstojníci. Rozhodující slovo Jan většinou neměl – dost možná ke škodě stavů. Vždyť když mu byla svěřena samostatná vojenská akce, počínal si nadmíru obratně.

Příkladem může být jeho nejslavnější vojenský počin, k němuž došlo během babího léta roku 1619. Tehdy stál před stavovskými silami úkol dobýt Bechyni – dobře opevněné město, v jehož zámku dlela posádka věrná císařským. Nešlo o jednoduchý úkol a v sázce bylo mnoho životů. Jan ale vsadil spíš na dobrý plán než na bezohlednou riskantní zteč. 

Získal si informátora, který mu ukázal slabé místo nepřátelské obrany. Pod pláštíkem tmy se jeho muži dostali přes řeku k okénku, jehož mříž nebyla fatální překážkou, a poté vnikli do zámku docela nečekaně a zastihli obránce zcela nepřipravené. Nepřítel se rozprchl, mnoho protivníků bylo zajato. Velký úspěch beze ztrát!

...i prohra

Dobytí Bechyně však válku rozhodnout nemohlo. Schylovalo se k osudné bitvě na Bílé hoře a je jisté, že muži, jimž velel Jan z Bubna, se jí účastnili. Historici se však rozcházejí v detailech. Jaký počet jezdců vlastně tento aristokrat na Bílou horu vyslal? Kolik z nich padlo? A hlavně: Byl sám bitvě přítomen? Dlouho převažoval názor, že ano. Janovo hrdinství se dokonce vyzdvihovalo v pracích historiků i v literatuře. Ale bylo tomu tak?

Osobní přítomnost nejvyšších velitelů v nejnebezpečnějších bitvách nebyla nijak obvyklá. Naopak. Řada dnešních odborníků, jako například Ladislav Miček, je toho názoru, že Jan setrvával během osudného poledne poměrně daleko od bitevní vřavy v Praze v blízkosti panovníka. Jisté je, že společně s takzvaným „zimním králem“ Fridrichem Falckým po prohrané bitvě narychlo prchal ze země do bezpečí ve Slezsku a následně do Holandska. Nastala dlouhá doba exilu.

S osudem poraženého emigranta se však Jan rozhodně smířit nehodlal. Začala naopak nejdůležitější etapa jeho života – stal se jedním z těch, kteří se pokoušeli přepsat dějiny Evropy. Když neuspěl jako voják, zkusil to coby diplomat.

Nová naděje

Zůstávat v bezpečném Holandsku? Ne! Jan z Bubna riskoval a vydal se do země, kde mu hrozilo zatčení a poprava. Nebezpečí nedbal. Pod velením hraběte Mansfelda se podílel na průniku protestantských armád do Slezska a na Moravu. Doufal, že krajané se budou k jeho vojskům přidávat, a verboval nové posily i na území Čech. Zřejmě se odvážil i přímo do Prahy! Jeho úspěch však nezávisel jen na něm, ale na tom, jak se bude vyvíjet celé vojenské tažení. To mu nakonec přineslo jen další velké zklamání. Protestantské síly musely ustoupit.

Agilní šlechtic však ve svém úsilí zvrátit poměry v českých zemích nepolevil. Dal se do služeb švédského krále a připojil se ke vpádu Sasů do Čech. Na podzim 1631 obsadil Louny. Do vlasti se s vojsky vracela řada emigrantů, kterým svítala naděje na lepší časy. Místní však rabování cizáků viděli pravděpodobně zcela opačně, neboť válka jim přinášela především strádání. 

Jan z Bubna byl v poměrně kontroverzní situaci. Počínal si jako vlastenec, který bojoval za víru svých předků, současně však do své milované vlasti přinášel v řadách cizích vojsk pláč, bezpráví a smrt. To vše si musel omlouvat ve jménu vyššího národního a náboženského zájmu.

Šance na vítězství tu ale rozhodně byla. Ve hře totiž bylo přeběhnutí Albrechta z Valdštejna na druhou stranu tehdy už celoevropského konfliktu zvaného třicetiletá válka. Že by se tajná diplomacie ukázala jako prostředek, který překoná sílu zbraní? Jan nechyběl mezi vyjednavači, kteří se s Valdštejnem osobně sešli a jednali v přísném utajení o možnosti, že by pán z Frýdlantu se svým vojskem zradil habsburského císaře. 

Valdštejn budil dojem, že se k tomu skutečně chystá, a Jan věřil, že jeho diplomatické úsilí bude brzy korunováno úspěchem. Osobně se vydal za švédským králem Gustavem Adolfem s dobrými zprávami, a ten nabyl dojmu, že pán z Bubna je opravdu ten pravý muž, který by mohl Valdštejna získat. Tím by mohla být děsivá a vleklá válka konečně rozhodnuta.

Krach vyjednávání

Gustav Adolf si Jana z Bubna coby prostředníka v této delikátní věci nevybral vůbec náhodou. Kromě diplomatických schopností měl český šlechtic ještě jednu přednost. S Valdštejnem se znal už z dob, kdy jako mladý muž válčil proti Turkům. V Uhrách tehdy bojoval i Valdštejn a o víc než deset let starší Jan mu snad tehdy byl čímsi jako rádcem či učitelem. Valdštejn si jej každopádně vážil. Komu jinému by měl naslouchat a kdo jiný by jej měl přesvědčit, aby se nejen slovy, ale i skutky odhodlal k odvážnému kroku a ke hře vabank?

Ostřílený diplomat se vydal za Valdštejnem s velkorysým plánem. Jménem švédského panovníka a českých pánů v emigraci mu nabízel korunu českého krále. K setkání došlo uprostřed noci přímo v srdci Albrechtova panství – na jičínském zámku. Valdštejn však na lákavý návrh nepřistoupil a dalo by se říci, že hrál na obě strany, což bylo vlastně logické. Zradou mohl získat korunu, ale také ztratit majetek. Vždyť vracející se čeští páni by se jistě dožadovali svých konfiskovaných panství, z nichž mnohá uchvátil právě Valdštejn.

Nezbývalo než zkoušet jednat dál. Jan z Bubna měl o motivaci postaráno a jeho situace byla jednoznačnější než Valdštejnova. Kdyby jeho mise nakonec přece jen byla úspěšná, nejen že by se do českých zemí mohla vrátit náboženská tolerance, ale také on sám by se dostal zpět ke svým ztraceným majetkům. Ideje i osobní zájmy mu tedy velely nepolevit v úsilí.

Znovu za Valdštejnem vyrazil, tentokrát do Slezska. Jan, který už překročil šedesátku, musel trávit celé dny na cestách, křižovat Evropu a doufat, že jeho útrapy přinesou ovoce. Jenže se stále víc ukazovalo, že Valdštejn Švédy i české exulanty lidově řečeno tahal za nos. Budil v nich naděje, které se ukazovaly jako falešné. Od slov bylo k činům dál než z exilu do Čech.

Trpký konec

Zklamaný Jan už po svých zkušenostech dvojakému Valdštejnovi nevěřil. Připadal si obelhán a další setkání s vévodou frýdlantským už se odehrála bez jeho přítomnosti. Skutečné úmysly Albrechta z Valdštejna přitom zůstanou navždy tajemstvím. Dříve, než se mohly definitivně vyjevit, došlo v Chebu k jeho vraždě. Spolu s nevyzpytatelným generalissimem zemřely i poslední naděje starého aristokrata na obrat evropských událostí. Jeho dlouholeté horečné úsilí padlo vniveč a Čechy směřovaly ke katolicismu.

Na svou tvrz v Borovnici se už odvážný a inteligentní šlechtic, jemuž ubývaly síly, nevrátil. Odešel z tohoto světa zklamán přibližně rok po Valdštejnovi v saské emigraci a byl pochován ve svém exilovém domově – ve městě Halle.

Jan z Bubna málem obrátil běh dějin – kdyby jeho úsilí vyšlo, do Čech by se mohli vrátit pobělohorští emigranti, protestantství by nebylo potlačeno a českým zemím by nevládli Habsburkové. Mapa střední Evropy by se patrně zcela překreslila. Celá další staletí by vypadala podstatně jinak a dost možná by se lidstvo vyhnulo i některým dalším válkám. Leč – sen Jana z Bubna zašel na nevypočitatelnost Albrechta z Valdštejna a ze snů mnoha českých šlechticů a intelektuálů zbyly jen trosky.

Africký kontinent se možná rozpadne dříve, než si vědci donedávna mysleli. Nový výzkum, publikovaný v časopisu Nature Communications, naznačuje, že trhlina v zemské kůře ve východní Africe je už jen několik milionů let od okamžiku, kdy kontinent rozdělí na dvě části – a mezi nimi vznikne zcela nový oceán.

Oblast, která se nachází na východě Afriky, je podle vědců „připravena“ oddělit se mnohem rychleji, než se dříve předpokládalo.

Trhající se Afrika

Klíčovým místem je tzv. Turkanský rift, zhruba 500 kilometrů dlouhá oblast táhnoucí se napříč Keňou a Etiopií. Jde o součást rozsáhlého Východoafrického riftového systému, kde se setkávají tři tektonické desky – arabská, nubijská a somálská. Druhé dvě desky jmenované se se v této oblasti postupně vzdalují rychlostí okolo 8 až 9 milimetrů ročně, což je proces, který v dlouhodobém horizontu povede k rozdělení kontinentu.

Tyto geologické síly mají navíc i překvapivý vedlejší efekt: právě oblast Turkanského riftu je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií dávných předků člověka, včetně například slavného „chlapce z Turkany“. Dynamika zemské kůry tak přímo souvisí i s našimi vlastními evolučními dějinami.

Nová studie Christiana Rowana z Kolumbijské univerzity a jeho spolupracovníků přináší zásadní zjištění: zemská kůra v oblasti riftu je mnohem tenčí, než se dříve myslelo. V samotném středu riftu má tloušťku jen asi 13 kilometrů, zatímco v okolních oblastech přesahuje 35 kilometrů.

Menší tloušťka je podle vědců důkazem procesu při kterém se střed riftu postupně ztenčuje a oslabuje, zatímco okraje jsou taženy od sebe. Kontinent se tak v tomto místě už aktivně „natahuje“ a připravuje na rozdělení.

Výzkumný tým kombinoval terénní pozorování s pokročilou metodou zvanou seismická reflexe ve vysokém rozlišení. Ta funguje podobně jako ultrazvuk: vědci vysílají do země zvukové vlny a analyzují jejich odrazy, aby zjistili, jak vypadá struktura pod povrchem.

Díky této metodě se ukázalo nejen to, že je kůra tenčí, ale také že oblast byla v minulosti vystavena dalším epizodám trhání. Ty pravděpodobně kůru ještě více oslabily a urychlily současný proces. Výsledky tak zpochybňují některé tradiční představy o tom, jak se kontinenty rozpadají.

Bod zlomu na dohled

Podle vědců se rift nyní nachází na jakémsi „kritickém prahu“. To znamená, že systém je velmi blízko fázi, kdy se změny začnou dít rychleji a nevratně povedou k oddělení pevniny.

Je ale důležité dodat, že nejde o proces, který by lidé mohli pozorovat během svého života. Rift se začal formovat už před zhruba 45 miliony let a jeho úplné rozdělení bude trvat ještě několik milionů let. Pro nás je to nepředstavitelně dlouhá doba – pro planetu Zemi však jen krátký okamžik.
Až se proces dokončí, vznikne mezi dvěma částmi Afriky nový oceán. Dnešní pevnina se promění v oddělené kontinenty a krajina východní Afriky se dramaticky změní.

Výzkum geologů a geofyziků z Kolumbijské univerzity nám tak opět připomíná, že Země není statická. Pod našima nohama se neustále odehrávají pomalé, ale zásadní změny, které v dlouhém časovém horizontu přetvářejí podobu celé planety.