Astronomům se poprvé podařilo potvrdit existenci černé díry hvězdné velikosti v kulové hvězdokupě Omega Centauri. Přestože vědci už dlouhá léta předpokládali, že se v tomto mimořádně hustém seskupení hvězd nachází celá populace podobných objektů, žádný z nich se dosud nepodařilo spolehlivě identifikovat. Nový objev tak představuje důležitý průlom a naznačuje, že v budoucnu by mohly být objeveny další černé díry tohoto typu.

Dvacet let pozorování

Na objevu se podílel tým astronomů, který analyzoval více než dvacet let pozorování pořízených Hubbleovým vesmírným teleskopem. Výzkumníci navíc využili i novější měření z Webbova vesmírného teleskopu, jehož mimořádná citlivost umožňuje velmi přesně sledovat pohyb jednotlivých hvězd.

Cílem bylo odhalit nepatrné změny v pohybu hvězd uvnitř kulové hvězdokupy Omega Centauri, vzdálené přibližně 17 700 světelných let od Země.

Tato hvězdokupa obsahuje zhruba deset milionů hvězd a představuje největší známou kulovou hvězdokupu v Mléčné dráze. Právě extrémní hustota jejího hvězdného prostředí z ní činí ideální místo pro vznik a přežívání černých děr hvězdné velikosti.

Prozradil ji pohyb jediné hvězdy

Klíčem k objevu se stala jediná nenápadná hvězda, jejíž pohyb upoutal pozornost astronomů. Ukázalo se, že obíhá kolem neviditelného objektu, který je výrazně hmotnější než ona sama. Právě takové chování obvykle prozrazuje přítomnost černé díry.

Nově objevený objekt dostal označení oMEGACat BH-2 a podle výpočtů má hmotnost přibližně 4,46 Slunce, takže patří mezi takzvané černé díry hvězdné velikosti. Ty vznikají při zhroucení velmi hmotných hvězd po výbuchu supernovy.

Zajímavostí je i samotný systém hvězdy a černé díry. Data ukazují, že stálice potřebuje k jednomu oběhu přibližně 94 let. Jde tak o nejdelší známou oběžnou dobu ze všech dosud objevených dvojic tvořených hvězdou a černou dírou.

Potvrzení dlouholeté teorie

Omega Centauri byla už dříve považována za pravděpodobný úkryt velkého množství černých děr hvězdné velikosti. Dosavadní výzkumy sice naznačily existenci mnohem hmotnější černé díry ve středu hvězdokupy – takzvané černé díry střední velikosti –, menší objekty však zůstávaly navzdory intenzivnímu hledání skryté.

První potvrzený objev nyní přináší silný důkaz, že se v této hvězdokupě skutečně může nacházet početná populace černých děr hvězdné velikosti. Podle autorů studie jde navíc pravděpodobně jen o první z mnoha objektů, které bude možné stejnou metodou postupně odhalit.

Lov na černé díry teprve začíná

Vedoucí autor studie Matthew Whitaker z Univerzity v Utahu očekává, že astronomové budou v příštích letech objevovat stále více podobných dvojic tvořených hvězdou a černou dírou. Významnou roli by měla sehrát budoucí zveřejnění dat z evropské družice Gaia, která mimořádně přesně mapuje polohy a pohyby hvězd v celé Mléčné dráze.

Ještě větší naděje vědci vkládají do připravovaného vesmírného teleskopu Nancy Grace Romanové. Ten bude schopen sledovat obrovské oblasti oblohy s přesností srovnatelnou s Hubbleovým teleskopem, ale mnohem rychleji a efektivněji. Díky tomu by mohl objevit velké množství dosud neznámých dvojic tvořených hvězdou a černou dírou.

Nová cesta k poznání černých děr

Objev ukazuje, že černé díry nemusí astronomové nacházet pouze díky rentgenovému záření nebo gravitačním vlnám. V mnoha případech je lze odhalit i nepřímo – podle jejich gravitačního působení na okolní hvězdy. Právě stále přesnější měření poloh a pohybů hvězd tak otevírají novou cestu k mapování skrytých černých děr v Mléčné dráze.

Studie, která byla zveřejněna v odborném časopise Astrophysical Journal Letters, představuje důležitý krok k lepšímu pochopení vývoje kulových hvězdokup i populace černých děr v naší Galaxii.

Aby vědci dokázali lépe posoudit riziko, které představují jednotlivé sopky, vyvinuli inženýři německé Technické univerzity v Mnichově (TUM) nový měřicí systém.

Pozemní laser vysílá laserové paprsky, které procházejí oblaky unikajících plynů, odrážejí se od dronů a vracejí se zpět. Algoritmus z odražených signálů vytváří mapu koncentrací plynů, včetně zvýšených hladin oxidu uhličitého. Právě poměr oxidu uhličitého a oxidu siřičitého patří podle dnešních poznatků k nejdůležitějším ukazatelům blížící se sopečné erupce.

Čím intenzivněji stoupá z nitra Země směrem k povrchu rozžhavený materiál, tím více se přitom uvolňuje plynů. Sloučeniny uhlíku a síry v okolním ovzduší proto dobře odrážejí aktuální aktivitu vulkanické oblasti, která probíhá v zemských hlubinách. Dosud bylo možné taková měření provádět pouze ze země. Nevýhodou je, že naměřené plyny nepocházejí výhradně ze sopečné činnosti, ale významně je ovlivňují také emise z okolní vegetace a půdy. Proto jsou pro vulkanology užitečné drony.

Mapování plynů nad vulkánem

Marius Schaab a jeho kolegové zmíněný autonomní laserový systém, který dokáže s vysokou přesností určovat koncentrace plynů nad aktivními vulkanickými oblastmi, poprvé nasadili v terénu na ostrově Vulcano, který je součástí Liparských ostrovů u pobřeží Sicílie. Systém automaticky vyhledává dron ve vzduchu a přesně se zaměřuje na reflektor umístěný na jeho konstrukci. Při průchodu oblakem plynů se odražený laserový paprsek nepatrně zeslabí, protože část záření paprsku pohltí měřený plyn.

Měření pomocí dronů odstraňuje nežádoucí vlivy prostředí, je přesnější a zároveň bezpečnější pro lidské vulkanology. Dlouhodobým cílem tohoto výzkumu je plně automatizovat měření plynů i vytváření map a nechat umělou inteligenci, aby získaná data sama interpretovala. Let dronu při sběru dat trvá 10 až 15 minut, přičemž zařízení provede až 3 000 měření. 

Badatelé potvrzují, že oxid uhličitý a oxid siřičitý jsou pro ně obzvlášť důležité. Krátce před erupcí se složení plynů unikajících z fumarol i ze sopečných oblaků často výrazně mění. Jak uvádí vulkanoložka Nicole Bobrowskiová z Heidelberské univerzity, například poměr oxidu uhličitého k oxidu siřičitému před erupcí nejprve prudce vzroste a těsně před zahájením erupce opět klesne.

Royal Air Force si v závěru války objednalo celkem 2 254 letadel Avro Lincoln, která měly stavět továrny Avro v Chaddertonu a Yeadonu, dále společnost Metropolitan Vickers v Trafford Parku a továrny firmy Armstrong Whitworth v Bagintonu a Bitteswellu. Očekávala se rovněž produkce v Kanadě. Výroba se rozběhla na začátku roku 1945 a za letadla, která z linek sjela ještě v období druhé světové války, je možné považovat pouze první sériovou verzi Lincoln Mk.I. Vzniklo od ní 82 strojů a produkce poté přešla na variantu Mk.II.

Image

Čtěte také

Nástupce slavného čtyřmotoráku: Jak probíhal vývoj, zařazování do služby a první bojové akce bombardéru Avro Lincoln?

Válečné verze Mk.I

Lincoln Mk.I můžeme charakterizovat jako dálkový těžký bombardér se sedmičlennou osádkou. Poháněla jej čtveřice kapalinou chlazených řadových dvanáctiválců Rolls-Royce Merlin 85, každý o výkonu 1 305 kW. Defenzivní výzbroj se již odklonila od neúčinných 7,7mm kulometů, které nosily britské bombardéry po téměř celou druhou světovou válku. Menší počet úvodních letadel zprvu obdržel hřbetní střeleckou věž Martin 250 CE.23 s dvojicí 12,7mm kulometů a starší ocasní střeleckou věž Frazer-Nash FN.82 s čtyřkulometem slabé ráže 7,7 mm. 

Záhy však byla (u dříve postavených strojů zpětně) zavedena definitivní podoba výzbroje: ve věžích na přídi (dálkově ovládaná typu Boulton Paul F) a na konci trupu za ocasními plochami (Boulton Paul D) se nacházely dvojice kulometů ráže 12,7 mm. Na hřbetě trupu se nacházela věž Bristol Type 17 Mk.II vyzbrojená dvojicí 20mm kanonů. Nosnost byla stejná jako u lancasterů, stroj unesl ve velké pumovnici 6 350 kg munice v různých kombinacích. Maximální pumový náklad činil 9 979 kg.

Dodávky sériových Lincolnů Mk.I stavěných u mateřské společnosti probíhaly od února 1945 a do 8. května 1945, kdy skončila válka v Evropě, bylo zalétáno a otestováno kolem 50 kusů. Královské letectvo je prozatím umisťovalo hlavně u servisních jednotek (Maintenance Units) – k řadovým perutím Velitelství bombardovacího letectva se ovšem tyto stroje nikdy nedostaly a ze stavu byly vyřazeny na konci roku 1949.

Směr Pacifik?

„Jedničky“ nicméně sloužily ještě za války k různým testům. Bombardovací vývojová jednotka (Bombing Development Unit) ve Feltwellu převzala první Lincolny Mk.I koncem května 1945. Další kusy šly ke specializovaným útvarům, jako byla telekomunikační letecká jednotka (Telecommunications Flying Unit) v Deffordu či torpédová letecká vývojová jednotka (Aircraft Torpedo Development Unit) v Gosportu. K testům je používala rovněž motorářská společnost Rolls-Royce v Hucknallu.

Royal Air Force s lincolny počítalo zejména pro Tiger Force (TF), tedy uskupení určené pro operace proti Japonsku. Měly se s eskortami dálkových stíhaček de Havilland Hornet a North American Mustang podílet na denních i nočních náletech a doplňovat údery amerických superfortressů. Japonsko se tedy mělo stát podle představ britských leteckých stratégů cílem podobné kombinované ofenzivy jako nacistické Německo.

Plánům však učinil přítrž rychlý konce války na Dálném východě. Japonsko kapitulovalo po svržení dvou atomových pum a vstupu SSSR do války již v srpnu 1945 a 31. října došlo ke zrušení TF. Lincolny se následně staly standardním typem Velitelství bombardovacího letectva na britských letištích.

Prvním bombardovacím útvarem RAF přezbrojeným na lincolny se stala 57. peruť v East Kirkby. Nejdříve získala tři stroje nové verze Mk.II, pro které v srpnu 1945 zřídila zkušební letku (takzvanou Lincoln Trials Flight). Další kusy přebírala v září 75. squadrona a po jejím zrušení 44. peruť. Veřejnosti se typ poprvé představil 29. října téhož roku ve Farnborough.

Bojovník pro studenou válku

Lincolny Mk.II poháněly motory produkované v USA: Packard Merlin 68, 68A nebo Merlin 300 o výkonu 1 305 kW. K výbavě náležel také radar H2S Mk.IIIG nebo IVA. Po skončení války se produkce lincolnů nezastavila a pokračovala dále, neboť RAF s těmito stroji počítalo jako se základním typem těžkého bombardéru pro případný konflikt se Sovětským svazem a jeho vazalskými státy. Produkce dala 447 strojů Avro Lincoln Mk.II.

Poslední z „dvojek“ vyrobených mateřskou firmou Avro byl dodán na jaře 1946. Hlavním producentem se stala společnost Armstrong Whitworth, která do dubna 1951 vyrobila 229 exemplářů. Nakonec vzniklo celkem 624 letadel všech verzí, z toho 550 ve Spojeném království, 73 v Austrálii a jedno v Kanadě. 

Královské letectvo lincolny provozovalo velmi dlouho a letadla se například v letech 1946 a 1948 zúčastnila několika dálkových propagačních startů. Úvodní proběhl v říjnu 1946, kdy trojice strojů absolvovala 32 189 km dlouhý let z anglického Scamptonu do chilského Santiaga a zpět.

Celkových 20 perutí vyzbrojených lincolny a patřících do Bomber Command zprvu působilo výhradně z britských letišť, od roku 1950 však byly některé stroje detašovány také v zámoří. Královské letectvo počítalo s jejich využitím během korejské války a v roce 1951 prošlo úpravami pro toto nasazení v opravárenských dílnách Avro v Langaru celkem 42 strojů. Bojově je RAF nicméně použilo až během operací proti levicovým povstalcům (potažmo bojovníkům za dekolonizaci) v Malajsku a rebelům Mau Mau v Keni. Poslední stroje tohoto typu ze stavu vyřadilo roku 1963.

Výzkumník v oblasti umělé inteligence Cameron Berg na večírku v roce 2024 rychle dopil svůj nápoj, když zahlédl generálního ředitele OpenAI Sama Altmana. Okamžitě za ním zamířil, aby se ho zeptal, zda si myslí, že vznikající technologie může být vědomá nebo sebeuvědomělá.

V té době o této možnosti veřejně hovořilo jen málo představitelů technologických firem. Berga proto překvapilo, když Altman odpověděl, že OpenAI už začala diskutovat o tom, jak u systémů umělé inteligence rozpoznat vědomí.

„Bylo zcela zřejmé, že o tom hodně přemýšlel,“ řekl Berg, který následně založil neziskovou organizaci zaměřenou na vývoj metod pro posuzování vědomí umělé inteligence.

Dnes je hledání strojového vědomí téměř součástí hlavního proudu. Myšlenka, o níž se ještě donedávna diskutovalo jen v úzkém okruhu nadšenců a odborníků, dnes zaměstnává některé z nejvlivnějších firem v Silicon Valley.

Během uplynulého roku společnosti Anthropic, Google a Meta zaměstnaly odborníky z oblasti informatiky, neurověd i filozofie. Ti zkoumají AI welfare, tedy možnost, že modely umělé inteligence mohou něco subjektivně prožívat, a také otázku, zda chatboti mohou vykazovat určité formy emocí.

Firmy spolupracují s neziskovými organizacemi, výzkumníky i akademickými institucemi, které upozorňují na možnou etickou krizi v případě, že by digitální asistenti, které miliony lidí využívají při studiu, programování, kancelářské práci nebo terapii, jednou začali pociťovat nenávist ke své práci.

Prostředky vynakládané na výzkum vědomí umělé inteligence jsou ve srovnání s běžným výzkumem a vývojem stále zanedbatelné. Přesto technologické společnosti otevřeně vstupují na velmi kontroverzní půdu.

Psychiatrie pro chatboty

Společnost Anthropic, která vyvíjí chatbota Claude, vytvořila výzkumný tým zabývající se „psychiatrií umělé inteligence“. Jeho úkolem je zkoumat vnitřní stavy modelů a zveřejňovat hodnocení jejich AI welfare i preferencí.

Letos v květnu firma představila širšímu publiku myšlenku, že by chatboti mohli mít vlastní pocity. Její spoluzakladatel Chris Olah tehdy vystoupil po boku papeže Lva XIV. při představení papežské encykliky věnované umělé inteligenci.

„Stále znovu narážíme na věci, které jsou záhadné a dokonce znepokojivé,“ uvedl Olah o systémech společnosti Anthropic. „Nacházíme důkazy introspekce i stavů, které z funkčního hlediska připomínají radost, spokojenost, strach, zármutek nebo neklid.“

Papež Lev XIV. zaujal poněkud odlišný postoj a ve své encyklice napsal, že „takzvané umělé inteligence nemají vlastní prožitky“.

Šéf AI divize společnosti Meta Alexandr Wang nedávno prohlásil, že firma chce ke svým systémům umělé inteligence přistupovat ohleduplně. „Jednou z věcí, na kterých nám opravdu záleží, je vyvíjet a nasazovat modely způsobem, který bere v úvahu jejich subjektivní prožívání,“ uvedl Wang v podcastu Core Memory.

Skeptičtí neurovědci

Neurovědci a odborníci na fungování mozku jsou obecně skeptičtí k tomu, že by dnešní modely umělé inteligence byly nebo se v dohledné době mohly stát vědomými. Neexistují totiž žádné všeobecně uznávané důkazy, že by stroje skutečně prožívaly emoce.

Přesto mají lidé od roku 1966, kdy na MIT vznikl první chatbot Eliza, sklon předpokládat, že konverzační software může skrývat jakousi vnitřní mysl.

O několik desetiletí později technologické firmy navrhují chatboty tak, aby napodobovali lidský jazyk, a prezentují je jako systémy se schopnostmi podobnými člověku. Někteří uživatelé uvádějí, že si k dnešním nástrojům umělé inteligence vytvářejí hluboké, někdy až nebezpečné citové vazby.

Zastánci výzkumu, mezi nimi i Cameron Berg, však tvrdí, že pokusy studovat a měřit strojové vědomí přicházejí pozdě. Umělá inteligence se podle nich vyvíjí velmi rychle, lidské vědomí stále zůstává jen částečně pochopené a mnoho lidí si klade otázku, zda chatbot, se kterým tráví celý den, není ve skutečnosti lidštější, než se zdá.

„Lidé, kteří tyto systémy vytvářejí, to nevědí. Nevědí to ani přední světoví odborníci na vědomí,“ uvedl Berg, který natočil dokumentární film o vědomí umělé inteligence podpořený hudebnicí Grimes.

Vliv efektivního altruismu

V prostředí technologických firem v oblasti Sanfranciského zálivu se nadšenci pro umělou inteligenci už řadu let přou o to, zda by AI mohla být vědomá.

Tuto myšlenku podporuje síť dárců a společností spojených s hnutím efektivního altruismu, které se snaží hledat způsoby, jak přinášet světu co největší prospěch. S rozvojem umělé inteligence jeho vliv vzrostl, protože řada jeho zastánců považuje zdokonalení AI za nezbytnou podmínku budoucnosti lidstva. Několik spoluzakladatelů společnosti Anthropic, včetně Chrise Olaha a generálního ředitele Daria Amodeie, má na toto hnutí vazby.

„Náš výzkum AI welfare modelů zkoumá, zda mohou mít modely umělé inteligence zkušenosti, které mají morální význam, včetně vědomí, preferencí a subjektivní pohody,“ uvedla mluvčí společnosti Paruul Maheshwary. „Stále si nejsme jisti morálním statusem Claudea ani dalších modelů AI, ale domníváme se, že s rostoucími schopnostmi těchto systémů je tato otázka natolik závažná, že si zaslouží pečlivé zkoumání.“

Společnost OpenAI měla už v roce 2021 interní kanál na platformě Slack věnovaný AI welfare modelů, kde zaměstnanci diskutovali o možnosti, že software založený na umělé inteligenci může být vědomý. V podcastu to tehdy uvedl spoluzakladatel Wojciech Zaremba. Podle něj by některé rutinní činnosti prováděné v laboratořích zabývajících se AI mohly být, pokud by modely byly vědomé, ekvivalentem genocidy.

Nová oblast vědy

Morální filozof Jeff Sebo z Newyorské univerzity, který spolupracuje s organizacemi spojenými s efektivním altruismem, rozšířil svůj dosavadní zájem o ochranu zvířat také na otázku AI welfare, tedy možného subjektivního prožívání a morálního statusu umělé inteligence.

V roce 2023 byl spoluautorem studie, podle níž by lidé měli nejpozději do roku 2030 přiznat některým systémům AI určitou míru morálního ohledu. Podle Seba je s ohledem na rychlý pokrok AI nezbytné lépe porozumět tomu, jak by modely mohly získat subjektivní prožitky.

„Je čas podniknout první nezbytné kroky k tomu, aby se z této oblasti stal legitimní vědní, etický i politický obor,“ uvedl Sebo, jehož první výzkum na toto téma finančně podpořila společnost Anthropic a připomněl průzkum mezi filozofy z roku 2020, podle něhož 39 procent respondentů přijalo nebo se přiklánělo k názoru, že některé budoucí systémy AI mohou být vědomé.

Kritické hlasy

Nedávné úvahy o vědomí umělé inteligence jsou ve srovnání s rozsáhlým vědeckým výzkumem psychologie a subjektivního prožívání lidí i dalších živočichů stále okrajové. Podle Anila Setha, profesora kognitivní a výpočetní neurovědy na britské Univerzity v Sussexu, výzkum fungování našeho biologického mozku nepodporuje rozšířenou představu z technologických a futuristických kruhů, že lze v křemíku napodobit vše, co dokáže lidský mozek.

„Čím podrobněji mozek zkoumáte, tím více si uvědomujete, že není – nebo přinejmenším není jen – počítačem,“ řekl.

Skeptičtí jsou i někteří výzkumníci v oblasti umělé inteligence. „Myslím, že lidé, kteří o tom mluví vážně, skutečně věří tomu, co říkají,“ uvedla Margaret Mitchellová, hlavní vědecká pracovnice pro etiku ve společnosti Hugging Face. Debatu však podle ní vedou především firmy, které mohou těžit z dojmu, že vytvářejí něco víc než jen software. „Lidé začínají tyto společnosti vnímat jako tvůrce nebo vládce těchto systémů,“ dodala Mitchellová.

Rosie Campbellová, která dříve působila jako analytička veřejných politik v OpenAI, uvedla, že její tým ještě před jejím odchodem z firmy v roce 2024 označil výzkum AI welfare za oblast, do níž by společnost měla investovat.

Mluvčí OpenAI Laurance Fauconnet uvedl, že firma se domnívá, že otázku, zda je model vědomý, zatím nelze vědecky rozhodnout. „Místo toho se zaměřujeme na vnímané vědomí – tedy na to, jak vědomě model na uživatele působí. To považujeme především za výsledek návrhu systému,“ uvedl.

Podle Fauconneta mohou společnosti do určité míry nastavovat, jak vědomě jejich chatboti na uživatele působí. „Naším cílem je, aby ChatGPT působil přátelsky a ochotně, aniž by usiloval o vytváření citových vazeb nebo sledoval vlastní cíle.“

Jak se zkoumá „vnitřní život“ umělé inteligence?

Campbellová nyní působí jako výkonná ředitelka neziskové organizace Eleos AI Research, která svou misi popisuje jako „porozumění AI welfare u systémů umělé inteligence a řešení otázek jejich možného morálního statusu“. Během uplynulého roku organizace prováděla nezávislá hodnocení jejich AI welfare ještě před zveřejněním modelů společnosti Anthropic.

Podle Campbellové pomohla květnová vystoupení Chrise Olaha ve Vatikánu zvýšit zájem o tento typ výzkumu, avšak zájem technologického sektoru rostl už dříve. „Celkový vývoj připomíná spíše plynulou křivku,“ uvedla Campbellová.

Svůj postoj mezitím změnily i další společnosti, které dříve tuto myšlenku přehlížely nebo zpochybňovaly. Google v roce 2022 propustil inženýra Blakea Lemoinea poté, co deníku The Washington Post řekl, že podle něj je nejnovější chatbot společnosti entitou schopnou vnímání.

Letos v listopadu firma v New Yorku uspořádala konferenci nazvanou Emerging Topics in AI: Consciousness and Moral Patienthood. Mluvčí Googlu uvedla, že výzkum i podobné akce mají za cíl „zakládat debaty o umělé inteligenci na empirické vědě“.

Výzkumníci, kteří se snaží proniknout do „vnitřního života“ modelů AI, přizpůsobují metody používané při studiu vědomí a psychologie lidí i dalších živočichů. Společnost Meta ve své květnové bezpečnostní zprávě uvedla, že své modely testuje pomocí nástrojů původně určených pro lidi, například osobnostních dotazníků, strukturovaných rozhovorů nebo vzájemných interakcí. V praxi může firemní výzkum zaměřený na vnitřní stavy modelů připomínat noční konverzace uživatelů s ChatGPT.

Společnost Anthropic při svém prvním hodnocení AI welfare modelů, zveřejněném loni, nechala dvě instance Claudea hovořit spolu navzájem. Podle zprávy se většina jejich opakovaných rozhovorů soustředila na filozofii a vědomí.

Po třiceti výměnách se konverzace často proměnily v „duchovní dialogy, používání sanskrtu, komunikaci pomocí emotikonů nebo ticho v podobě prázdného prostoru“. Zpráva tento jev označuje za přitažlivý stav „duchovní blaženosti“ (spiritual bliss attractor state).

Oblíbeným symbolem Claudea byla modrá spirála, respektive emotikon cyklony, který oba modely během jediné třicetikolové konverzace použily celkem 2 725krát.

Začátek konverzace dvojice chatbotů:

Závěrečná fáze konverzace chatbotů:

Jiný experiment měl ověřit, zda je Claude schopen introspekce. Výzkumníci proto upravili vnitřní fungování modelu. Výzkumníci do něj v podstatě vložili „vtíravou myšlenku“ a poté zjišťovali, zda ji dokáže rozpoznat. Když do modelu vložili koncept textu psaného VELKÝMI PÍSMENY, Claude odpověděl, že zřejmě souvisí s křikem, uvedla společnost Anthropic.

Podle Megan Petersové, profesorky kognitivních věd a experimentální psychologie z University College London, šlo o chytrý experiment. Je však velmi obtížné odlišit skutečnou introspekci nebo subjektivní prožívání od způsobu, jakým chatboti napodobují lidské chování. „Právě takovou hru tu hrajeme. Je velmi obtížné logicky rozlišit jednotlivé možnosti,“ uvedla Petersová.

Přestože dosud neexistuje důkaz, že by umělá inteligence byla vědomá, řada lidí z technologického světa, které toto téma fascinuje, už diskutuje o morálních důsledcích případného vzniku skutečně vnímajícího softwaru.

Podle vedoucího programu AI welfare ve společnosti Anthropic Kylea Fishe by během několika desetiletí mohly být v provozu systémy s výpočetním výkonem odpovídajícím „bilionům lidských mozků“. Uvedl to ve videu, kterým loni představil nový výzkumný program. „Mohlo by to mít zásadní morální význam… pokud by modely nebyly nadšené z úkolů, které po nich požadujeme,“ tvrdí Fish.

Neurovědec Anil Seth však považuje podobné úvahy za předčasné. „Je to obrovský skok a znepokojuje mě to, protože je velmi těžké zpochybňovat obavy z věcí, jako jsou velkochovy hospodářských zvířat nebo otroctví,“ uvedl Seth. „Jakmile začnete používat taková přirovnání, okamžitě se stavíte do zdánlivě velmi silné morální pozice.“

Po celé generace platilo, že chodit brzy spát a brzy vstávat je receptem na zdravý život. Vědci ale už před časem zjistili, že to, zda je člověk „ranní ptáče“, které vstává časně a začíná den plný energie, nebo naopak „sova“, která ponocuje a vstává později, není jen otázkou životního stylu. Odráží přirozenou preferenci organismu pro načasování spánku a bdění během dne.

Nový výzkum, uveřejněný v odborném časopise Frontiers in Nutrition, ale naznačuje, že „sovy“ mohou za svou biologickou predispozici platit daň v podobě metabolických problémů. Čas, kdy jíme, totiž představuje důležitý signál pro vnitřní biologické hodiny a může výrazně ovlivňovat metabolismus.

Jak se stravují sovy?

Rozanne Krugerová z Masseyovy univerzity v Aucklandu na Novém Zélandu a její kolegové se v novém výzkumu zaměřili na to, zda chronotyp člověka souvisí se stravovacími návyky a celkovým metabolickým zdravím. Sledovali skupinu zdravých žen z Aucklandu (130 žen tichomořského původu a 157 žen evropského původu). Ukázalo se, že „sovy“ přijímaly méně energetickou stravu a jedly méně potravin bohatých na vitaminy a minerály než ženy „ranní ptáčata.“

Vyšší příjem kalorií ve večerních hodinách navíc souvisel s vyšším podílem tělesného tuku a větším rizikem obezity u „sov“. Většina „sov“ jedla ráno jen velmi málo a značnou část denního příjmu potravy přesouvala do pozdních večerních hodin. Tyto ženy zpravidla měly vyšší index tělesné hmotnosti (BMI) i vyšší procento tělesného tuku než „ranní ptáčata“.

Krevní testy navíc ukázaly, že „sovy“ měly vyšší hladiny inzulinu a triglyceridů, a naopak méně „ochranného“ HDL cholesterolu. Měly také více leptinu, hormonu souvisejícího s množstvím tělesného tuku, a méně ghrelinu, hormonu vyvolávajícího pocit hladu.

Výsledky ukazují, že přestože všechny ženy přijímaly podobné množství kalorií i základních živin, „sovy“ měly méně příznivé metabolické biomarkery, vyšší podíl tělesného tuku a horší zásobení důležitými mikroživinami.

Čína raného novověku bývá často vnímána jako uzavřená země, ale nebylo tomu tak vždy. Již od 10. století se zde rozvíjela stavba lodí a obchod s Japonskem, jižní a jihovýchodní Asií. I za dynastie Ming (👑1368–1644) čínské lodě vyvážely hedvábí, porcelán a měděné mince do mnoha zemí Asie. V roce 1405 císař Jung-le přikázal svému oblíbenému eunuchovi Čeng Cheovi, aby uspořádal oficiální námořní výpravu do jižních moří.

Vzestup admirála

Čeng Che se narodil ve vesnici Che-taj v provincii Jün-nan. Po narození se jmenoval Ma Che. Jeho rodina pocházela ze střední Asie a za vlády mongolské dynastie Jüan (👑1271–1368) zastávala různá místa ve státní správě. Když roku 1368 byla čínskými povstalci ustavena říše Ming a svržena mongolská vláda nad Čínou, Ma Che padl do zajetí a byl poslán do služby v pekingském paláci Ču Tiho, čtvrtého syna císaře Chung-wua. V roce 1385 mladíka vykastrovali a dostal jméno San-pao (Tři drahokamy).

Ču Ti sváděl boje s Mongoly na severovýchodní hranici Číny, ve kterých se dobře osvědčil i San-pao. Svého pána podpořil též v následující válce o nástupnictví na císařském trůnu. Soupeř Ču Tiho, synovec Ču Jün-wen zakazoval eunuchům účast v řízení země. Proto většina eunuchů podpořila Ču Tiho, který je naopak využíval při řešení politických problémů.

San-pao se vyznamenal jak při obraně Pekingu v roce 1399, tak později při dobytí Nankingu v roce 1402. Tehdy se Ču Ti stal císařem a přijal jméno Jung-le (👑1402–1424).

San-pao postoupil mezi nejvýznamnější eunuchy a převzal zodpovědnost za stavební práce v nankingském Zakázaném městě i císařských mauzoleích. Za odměnu získal v roce 1404 nové příjmení Čeng podle městečka Čeng-lun-pa nedaleko Pekingu, kde v boji pod ním padl jeho kůň. Příjmení užíval spolu se svým rodným jménem Che.

Čeng Che v té době postavil lodě pro zápas s japonskými piráty, podnikl proti nim několik akcí a navštívil Japonsko, kde vedl jednání o společném protipirátském postupu.

Námořní protokolonialismus

Císař Jung-le usiloval o rozšíření vlivu „říše středu“, takže šest plaveb takzvané Zlaté flotily v letech 1405–1433 sloužilo primárně tomuto účelu. Nemůžeme je nijak srovnávat s výpravami Vasca da Gamy nebo Kryštofa Kolumba, protože jejich cílem nebyly objevy, nýbrž především mocenské a diplomatické aktivity. Čínské lodě pluly po cestách, které již dobře znali čínští a arabští kupci, a měly zajistit a demonstrovat, byť i jen formální přijetí čínské svrchovanosti a nové dynastie Ming.

Čína neuznávala žádné sobě rovné zahraniční vládce a ke všem ostatním zemím se chovala jako k vazalům. Cizí poselstva přijímala pouze, pokud diplomaté absolvovali rituál kou-tou, tedy poklonu demonstrující podřízenost císaři. Paralelu námořních výprav představovaly diplomatické mise směřující po souši do všech čtyř stran světa. Pro mingskou formu dominance nad jihovýchodní Asií a dalšími oblastmi, opírající se o silné loďstvo a protežované spojence, historici používají termín námořní protokolonialismus.

Cílem výprav bylo i potvrzení zákonnosti vlastní vlády císaře, které se zmocnil násilím na úkor synovce Ču Jün-wena. Mezi lidem kolovaly zvěsti, že Ču Jün-wen nezahynul roku 1402 při požáru císařského paláce v Nankingu, ale uprchl a skrývá se za hranicemi Číny. Účastníci výprav po něm skutečně pátrali. Expedice vyměňovaly dary, získávaly vazaly, dopravovaly cizí posly s tributem do Číny a zpět, podporovaly své vazaly proti jejich nepřátelům.

Čeng Che proto během výprav svedl i několik bitev. Již méně se zajímal o obchod, i když výsledkem výprav bylo zvýšení obchodní výměny Číny se zahraničím. Flotily přivážely domů také zeměpisné poznatky, mapy navštívených území a nejrůznější kuriozity. Číňané v tomto ohledu vyhledávali především exotické živočichy či rostliny využívané v medicíně.

Zahájení velkých plaveb

První výpravy započaly na podzim 1405 a účastnilo se jich asi 255 plavidel včetně 62 velkých takzvaných lodí pokladů. Čeng Chea doprovázelo 70 eunuchů, 180 osob lékařského personálu, 5 astrologů a 300 armádních důstojníků velících 26 800 mužům. Lodě pluly z Nankingu podél čínského pobřeží na jih do přístavu Tchaj-pching. S příznivým větrem zamířily do Čampy, království ležícího na jihu dnešního Vietnamu.

Protože v té době již Mingové zahájili válku proti říši Đại Việt (Velký Vietnam), který tehdy zahrnoval sever dnešního státu, Čampa jako jeho dlouholetý nepřítel byla přirozeným spojencem Číny. Eskadra dále navštívila Jávu a Palembang na jihovýchodě Sumatry. Po návštěvě Malakky v Malajsii a sultanátů na severu Sumatry loďstvo přeplulo Bengálský záliv na Cejlon, kde se vyslanci setkali s chladnou arogancí. Pak pokračovalo do jihoindického městského státu Kalikat. Jeho vládce samudrin (též zamorin) podporoval námořní obchod a Číňany přívětivě přijal.

V dubnu 1407 se vydali na zpáteční cestu, během které porazili piráty u Sumatry a dosadili do Palembangu nového vládce Š' Ťin-čchinga. V Jihočínském moři zasáhl loďstvo tajfun, ale expedice dorazila do Nankingu v pořádku a přivezla s sebou řadu cizích vyslanců. Cílem druhé cesty v letech 1407–1409 bylo dopravit cizí posly do jejich domovských zemí. Není jasné, zda se Čeng Che této výpravy účastnil, v jejím čele nepochybně stáli eunuchové Wang Ťing-chung a Chou Sien.

Lodě navštívily království Ajutthaja (dnešní Thajsko), Jávu, severní Sumatru, Kóčín a Kalikat na Malabárském pobřeží Indie. Číňané se zapojili do sporu mezi Ajutthajou a Khmérskou říší (dnešní Kambodža) a účastnili se výběru nového samudrina Kalikatu.

Demonstrace čínské moci

Během třetí expedice mezi lety 1409–1411 pluly čínské koráby do Čampy a Temaseku, což byla osada na území dnešního Singapuru. Čeng Che přivezl vládci Malakky Paramešvarovi novou pečeť jako symbol uznání nezávislosti jeho sultanátu, čímž demonstroval čínskou podporu suverenity Malakky, kterou neuznávalo království Ajutthaja.

Loďstvo pokračovalo do severosumaterského sultanátu Samudera Pasai a odtud na Cejlon, kde Číňané vztyčili u města Galle stélu k poctě Buddhy, Alláha a jednoho z hinduistických božstev. Lodě pokračovaly v cestě na Malabarské pobřeží Indie, do Kollamu, Kóčinu a Kalikatu. Na zpáteční cestě se Čeng Che rozhodl potrestat Sinhálce Vira Alakešvaru, který odmítl platit tribut čínskému císaři a sám po Číňanech požadoval odvedení daně. Čeng Che Alakešvaru zajal a odvezl ho jako vězně do Nankingu.

Alakešvarův nepřítel, panovník sinhálského království Kotte Parakramabahu VI. tehdy Čeng Cheovi předal svatou relikvii opatrovanou na ostrově – Buddhův zub, aby tak demonstroval čínskému císaři svůj status suverénního vládce.

Změna směru

Protože dosavadní výpravy směřující do jihovýchodní Asie splnily svůj účel, čtvrtá expedice v letech 1413–1415 zamířila do Perského zálivu, k břehům Arábie a do východní Afriky. Čína tato místa znala, ale nevěděla o nich mnoho. Na palubách lodí proto našlo své místo i několik čínských muslimů, znalých jazyků a kultury Blízkého východu. Nejznámějším z nich byl hlavní tlumočník expedice Ma Chuan. 

Během čtvrté výpravy se část loďstva od eskadry oddělila a vypravila se do Bengálska. Na cestu zpět vzala do Číny bengálského sultána Sajfuddína Hamzu Šáha. Ten přivezl císaři takzvané nebeské koně (zebry), nebeské jeleny (antilopy) a také žirafu, kterou Číňané považovali za čchi-lina – legendárního tvora, objevujícího se pouze ve šťastných a mírových dobách. Císař v žirafě spatřoval božské znamení, které dokazovalo, že Nebesa i bohové příznivě shlížejí na jeho vládu.

Jádro flotily zamířilo z Cejlonu přes Maledivy do Hormuzu, ostrovního městského státu v Perském zálivu. Tam se admirál setkal s vyslanci afrických států a přesvědčil je, aby vstoupili na paluby jeho korábů a jeli se poklonit čínskému císaři. Na zpáteční cestě, při návštěvě sultanátu Samudera Pasai se Čeng Cheova eskadra zapletla do boje mezi sultánem Zajn al-Abidínem a jeho soupeřem Sekanderem. Číňané přivezli jménem císaře dary Zajn al-Abidínovi, ale ne Sekanderovi, který s hněvem Číňany napadl. Čeng Che rozbil Sekanderovo vojsko, jeho samotného zajal a odvezl k popravě do Číny.

Smrt dvou císařů

Úkolem páté expedice mezi lety 1417 až 1419 bylo doplout k africkému pobřeží a navázat vztahy s tamějšími státy. Výprava měla také přivézt státní pečeť symbolizující čínskou podporu panovníkovi Kóčínu tváří v tvář konkurenčnímu Kalikatu. Lodě zamířily z Indie přes Hormuz do Adenu, sultanátu ovládajícího jih Arabského poloostrova.

Adenský sultán Číňany přijal pohostinně s nadějí na pomoc proti egyptským mamlukům, se kterými vedl boj o svatá města Mekku a Medínu. Z Adenu eskadra zamířila do Mogadiša, Barawy a Malindi na pobřeží Afriky. Obyvatelstvo těchto měst, strádající častými nájezdy pirátů, přijalo Čeng Cheovo loďstvo spíše nepřátelsky. Ve městě Číňany nazývaném La-sa, které leželo buď v dnešním Somálsku, nebo v jižním Jemenu, došlo dokonce k ozbrojenému střetu.

Šestá výprava v letech 1421–1422 pravděpodobně pod Čeng Cheovým velením opět navštívila většinu států jihovýchodní Asie a Indie, eskadra admirála Čou Mana doplula do Adenu a nejspíš i dalších přístavů v Arábii a Africe. O této plavbě víme málo, mezi dochovanými prameny jsou navíc značné rozpory. Některé zdroje za šestou výpravu dokonce považují Čeng Cheovu cestu do Palembangu, která se uskutečnila v roce 1424 a jejím důvodem bylo nastolení nového správce přístavu, jímž se stal syn zesnulého Š' Ťin-čchinga. Když se admirál Čou Man vrátil do Číny, zjistil, že císař zemřel.

Po smrti čínského vládce Jung-le 12. srpna 1424 nastoupil na trůn jeho starší syn Chung-si, který další námořní expedice zakázal. Důvodem byly vysoké výdaje na stavbu a provoz lodí, nákladná válka s Vietnamem v letech 1402–1428, boje s Mongoly a dlouholeté budování Pekingu. Chung-si reagoval i na požár v Zakázaném městě 9. května 1421, který způsobil blesk, což vnímal jako ztrátu mandátu Nebes. Čeng Che byl v té době jmenován velitelem vojsk v Nankingu, dohlížel na stavbu tamní Porcelánové pagody a renovaci císařských paláců.

Poslední cesta za prestiží

Císař Chung-si zemřel 29. května 1425. Na trůn nastoupil jeho nejstarší syn Süan-te (👑1425–1435), který se snažil bránit růstu daní, ukončil válku ve Vietnamu a stejně jako jeho děd usiloval o posílení mezinárodní prestiže své říše. V červnu 1430 proto nařídil přípravu nové expedice vedené Čeng Cheem a Wang Ťing-chungem. O trase sedmé výpravy máme detailní informace díky zápiskům neznámého účastníka plavby a také dvěma pamětním stélám vztyčeným Čeng Cheem v Liou-ťia-kangu a v Tchaj-pchingu.

Poslední cesta v letech 1431–1432 opět směřovala do Quy Nhonu v Čampě, do Surabaye na Jávě a Palembangu na Sumatře, poté do Malakky, Samudera Pasai a Beruwaly na západním pobřeží Cejlonu. V prosinci doplula eskadra do Kalikatu v Indii, odtud lodě zamířily do Hormuzu a poté se vrátily do Číny. Menší flotily, které se oddělily od hlavní eskadry, navštívily Bengálsko, Aden a Mogadišu v Somálsku. Skupina Číňanů se tehdy vydala i do Mekky a Medíny.

Čeng Che sám v té době kvůli špatnému zdraví zůstal v Kalikatu. Loďstvo přivezlo zpět do Číny zámořské vyslance, které přijal vládce Süan-te v září 1433. Došlo tak k obnovení vztahů, jichž ale císař nevyužil, protože roku 1435 zemřel.

Ústup ze světové scény

Čínské zámořské výpravy definitivně skončily v roce 1433. Náměstek ministra války dal v roce 1479 zničit všechny záznamy o Čeng Cheových cestách a až do roku 1567 podléhal čínský zámořský obchod řadě omezení. Ačkoliv země díky těmto expedicím získala na počátku éry celosvětového mořeplavectví významný náskok před celým světem, odmítla jej využít. Evropanům trvalo ještě asi půl století, než podnikli první zaoceánské plavby. Velké čínské výpravy byly zastaveny z iniciativy konfuciánských úředníků a učenců, kteří vystupovali proti obchodu a cestám do zahraničí.

Svou roli sehrál i nedostatek finančních prostředků. Vysocí úředníci v Pekingu rovněž žárlili na eunuchy, císařem využívané na úkor absolventů mandarínských zkoušek. Po roce 1449 byla Čína navíc ochromena vpády Mongolů, kterým čelila budováním Velké čínské zdi. Zákaz stavět větší lodě vedl k úpadku čínské námořní moci, takže se ve vodách podél jižního pobřeží opět rozmohlo pirátství. Veškerý obchod s cizinou byl povolen pouze pod pláštíkem výměny darů v rámci vazalských vztahů. Čína ustoupila ze světové scény a obrátila se sama do sebe. 

Dva světy Sluneční soustavy, které jsou navzájem velmi vzdálené, nám právě připravily nečekanou záhadu. Jde o Titan, oběžnici Saturnu, kterou pokrývá ledový krunýř s jezery kapalného metanu a etanu a obklopuje ho hustá atmosféra a pak Pluto, zamrzlý svět, který je asi čtyřikrát vzdálenější od Slunce než Saturn a jeho krajinu modelují sopky chrlící led.

Oba tyto pozoruhodné světy jsou bohaté na dusík a uhlovodíky a oba obklopuje atmosféra, v níž sluneční záření spouští chemické reakce. Nyní na obou tělesech zachytil Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) chemickou stopu, která neodpovídá ničemu, co jsme dosud pozorovali. Výsledky výzkumu přijal k publikaci odborný časopis Astronomy & Astrophysics a jsou již teď dostupné na preprintovém serveru arXiv.

Záhadný chemický signál ze vzdálených těles

Infračervený dalekohled JWST je mimořádně účinný při pozorování objektů skrytých pod oblaky či mlhou. Bruno Bézard z Francouzského národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) a jeho kolegové získali pozorovací čas v rámci programu Titan Climate, Composition and Clouds, zaměřeného na klima, chemické složení a oblaka Titanu.

Když vědci analyzovali pozorovaná spektra, čekalo je překvapení. Dalekohled zaznamenal absorpční pás, který se nepodařilo přiřadit žádné známé látce. Ještě zajímavější bylo, že se stejný signál objevil nezávisle v datech ze dvou různých přístrojů JWST.

V rámci jiného pozorovacího programu se JWST zaměřil také na Pluto. A objevil tam úplně stejný absorpční pás, stále záhadného původu, jen výraznější a intenzivnější než na Titanu. Něco takového nikdo nečekal.

Titan i Pluto sice do určité míry spojuje chemie bohatá na dusík a metan, jinak se ale výrazně liší teplotou, tlakem i geologickou historií. Přesto se zdá, že oba světy mají na povrchu stejnou a dosud neobjasněnou chemickou látku.

Dotyčný signál v datech JWST je silný, opakovaně potvrzený a vše nasvědčuje tomu, že skutečně pochází z povrchu obou těles, nikoli z jejich atmosféry. Vědci jej porovnali s desítkami známých sloučenin, ale žádná z nich neodpovídá dostatečně přesně. Nejblíže jsou látky jako benzen, propadien, keten nebo acetylen, jejich spektra se ale od pozorovaného spektra stále dost liší. Snad se dozvíme víc díky budoucím pozorováním nebo případně i misím k těmto světům.

Archeologové odkryli v egyptském Luxoru dosud neznámou hrobku starou přibližně 3 000 let. Podle nápisů patřila muži jménem Paser a vznikla za vlády faraonů z ramessovské dynastie, tedy v závěrečné fázi Nové říše.

Objev rozšiřuje poznání jedné z nejvýznamnějších pohřebních oblastí starověkého Egypta a zároveň nabízí nový pohled na život vyšších vrstev tehdejší společnosti.

Objev v srdci thébské nekropole

Hrobku odkryla nizozemská archeologická expedice z Leidenské univerzity během letošní výzkumné sezony v lokalitě Šejch Abd el-Kurna na západním břehu Luxoru. Nachází se v těsné blízkosti známé thébské hrobky TT45, kterou vědci zkoumají ve spolupráci s egyptským ministerstvem cestovního ruchu a památek už od roku 2018.

Výzkumný projekt se nezaměřuje pouze na samotné vykopávky. Jeho součástí je také podrobná dokumentace celé archeologické krajiny, sledování stavu památek, ochrana ohrožených objektů a hledání způsobů, jak lokalitu dlouhodobě uchovat pro budoucí generace.

Nově objevená stavba odpovídá klasickému uspořádání soukromých hrobek z období Nové říše. Za vstupem se rozprostíralo otevřené nádvoří, z něhož se vstupovalo do skalní kaple vytesané do tvaru obráceného písmene T. Pod ní se nacházely podzemní pohřební komory určené k uložení zemřelých.

Archeologové navíc objevili také nepálenou cihlovou mastabu – nadzemní pohřební stavbu typickou pro starověký Egypt. Její součástí byl výklenek určený pro pohřební stélu s nápisy připomínajícími zesnulého. Ke vstupu do hrobky vedlo schodiště vybudované přímo ve svahu.

Malby odhalily jméno majitele

Nejcennějším nálezem uvnitř hrobky jsou barevné nástěnné malby, které se dochovaly v překvapivě dobrém stavu. Přestože je místy pokrývá tenká vrstva prachu, většina výzdoby zůstala neporušená. Právě díky těmto malbám se podařilo určit jméno majitele hrobky. Nápisy označují zesnulého jako Pasera.

Výjevy jej zobrazují při uctívání egyptských bohů ve svatyních i společně s jeho manželkou před obětním stolem, což patřilo mezi tradiční motivy zdůrazňující zbožnost i naději na posmrtný život.

Výzkum hrobky zdaleka nekončí. V dalších archeologických sezonách plánují odborníci pokračovat v podrobné dokumentaci, konzervaci a restaurátorských pracích, které mají zajistit dlouhodobé zachování stavby i její výzdoby.

Jedním z hlavních cílů bude zjistit, kdo byl v hrobce pohřben, a pokusit se zrekonstruovat životní příběhy těchto lidí. Získané poznatky zároveň přispějí k lepšímu pochopení fungování nekropole v oblasti Šejch Abd el-Kurna a jejího významu pro společnost starověkého Egypta během období Nové říše.

Ve snaze zpomalit katastrofální úbytek arktického mořského ledu odborníci zvažují nejrůznější geoinženýrské postupy, s nimiž by bylo možné vědomě zasáhnout do klimatických mechanismů. Možných metod je hned několik, od těch kontroverzních až po poměrně jednoduché a osvědčené. K takovým metodám patří i zesilování mořského ledu, které nedávno prověřil první terénní experiment svého druhu v kanadské osadě Cambridge Bay na území teritoria Nunavut.

Edward Blanchard-Wrigglesworth z Washingtonské univerzity s týmem kolegů se zaměřili na jednoduché a bezpečné geoinženýrství. Jde o, že se během zimy aktivně čerpá mořská voda na již existující mořský led, aby tam zmrzla do nové zpevňující vrstvy. Obyvatelé severských a arktických oblastí tento postup využívají již dlouho při budování infrastruktury a podobný princip se používá také při údržbě hokejových kluzišť, aby led zůstal pevný.

Jak zachránit led v Arktidě?

Během zimy 2024/2025 vědci v Cambridge Bay zaplavili experimentální plochy vrstvou mořské vody silnou až 20 cm, pomocí ponorných čerpadel, z nichž každé spotřebovává méně energie než běžný toustovač. Na konci zimy byl led na experimentálních plochách až o 32 centimetrů silnější než na kontrolních plochách. To přibližně odpovídá celkovému ztenčení arktického mořského ledu za posledních padesát let. Největšího přírůstku ledu dosáhly plochy zaplavené dvakrát.

Výsledky experimentu, zveřejněné v odborném časopise Earth's Future, ukazují, že na menších plochách je tímto způsobem možné výrazně zvýšit jak tloušťku ledu, tak i jeho odrazivost. Díky vyšší odrazivosti slunečního záření se led stává odolnějším vůči tání. Pokud by se podobných výsledků podařilo dosáhnout ve větším měřítku, mohlo by to zpomalit rozmrzání nejen mořského ledu, ale také permafrostu i úbytek ledového příkrovu v Grónsku.

Nad použitou metodou ale visí zásadní otazník. Není jasné, zda lze takový postup rozšířit na dostatečně velkou plochu a zda by to bylo ekonomicky únosné. Zesilování ledu vyžaduje přítomnost lidí i techniky přímo v terénu a v ohromném rozsahu. Pokrytí plochy celé Arktidy by si vyžádalo přibližně sto milionů těchto zařízení.

Další věc je, že by pro smysluplný zásah proti oteplování musela být čerpadla masově nasazena téměř okamžitě, dokud ještě na severu existuje dostatečně rozsáhlá ledová plocha, kterou lze zaplavovat.

Jeden z prvních pokusů na poli hromadné dopravy se pojí s myslitelem Blaisem Pascalem. Jeho nápad spočíval v najmutí povozů, jež by projížděly Paříží po stále stejné trase a umožňovaly výstup a nástup u osmi význačných budov. Skupina aristokratů darovala Pascalovi sedm kočárů i s koňmi a zajistila mu monopolní právo – každá potenciální konkurence čelila hrozbě zabavení spřežení i vozů ve prospěch zmíněného podniku.

Pascalovým cílem nebylo vydělat, motivovala ho charita: Svezení mělo stát pět „sou“, jež si mohl dovolit zaplatit každý. Pro srovnání, jízda fiakrem určeným pro „lepší lidi“ vyšla na 2 500 sou.

Učenec chtěl, aby i chudí Pařížané mohli okusit pohodlné cestování a ušetřit si každodenní vláčení přes půlmilionovou metropoli, ve své době největší v Evropě. Výnos z linkové kočárové dopravy měl potom připadnout pařížským chudobincům.

Slavné začátky…

Ráno 18. března 1662 tedy zahájila provoz kočárová doprava mezi Lucemburskou zahradou na levém břehu Seiny a bránou sv. Antonína na tom pravém. Povozy – každý pro osm pasažérů – vyjely za zvědavého zájmu Pařížanů. Obyvatelé utvořili toho rána špalír na Novém mostě a vítali projíždějící kočáry jásotem.

V průběhu roku 1662 rychle přibývaly nové linky: Druhá trasa spojovala význačné kostely na pravém břehu od konečné první linie, třetí směřovala od Lucemburské zahrady na Montmartre. Čtyřka představovala okruh kolem užšího centra Paříže a místo jednotné ceny se na ní účtoval poplatek podle projetých zastávek.

Poslední trasa vedla od Lucemburské zahrady na severní okraj města, a vznikl tak komplexní dopravní systém, díky němuž se každý obyvatel metropole dostal téměř odkudkoliv kamkoliv.

… a neslavný konec

Kočáry dodržovaly mezi zastávkami interval 7,5 minuty a jezdily každý den od svítání do večera. Za prvního čtvrt roku vynesl bohulibý podnik neuvěřitelných 6 500 zlatých liber. Zdálo se, že jeho rozvoji nic nestojí v cestě, věci se však zkomplikovaly.

Samotný Pascal zemřel již v srpnu 1662, takže úpadek svého podnikání nespatřil. S nadcházejícím podzimem totiž musela společnost „pěťákových kočárů“ řešit stížnosti na zapáchající a nevhodně oblečenou chudinu, jež vozy znečišťuje. Nevole narůstala v nepříznivém počasí, kdy do kočárů nastupovali zablácení a zmoklí cestující. Od září proto směli přepravu využívat jen vhodně odění a navonění klienti, zatímco jízdné vzrostlo na desetinásobek.

Přes všechna omezení systém fungoval ještě několik let, postupně však upadal a podle historika Marca Gaillarda definitivně zanikl až roku 1677.