Archeologické objevy se mohou nacházet velmi vysoko. Nedávno to zjistili vědci ve španělské provincii Girona u hranic s Francií, když tam v Pyrenejích, v nadmořské výšce kolem 2 235 objevili jeskyni s bohatou „úrodou“ archeologických nálezů z doby před tisíci let.

V jeskyni se našly lidské i zvířecí kosti, střepy z keramických nádob a prehistorická ohniště. Všechno to ukazuje na to, že lidé tato místa využívali déle než čtyři tisíce let, od doby zhruba před sedmi tisíci lety. Jak se ale zdá, děly se tam zajímavé věci. Dokládá to nálet asi 200 záhadných zelených kousků, které určitě nepocházejí z dotyčné jeskyně.

Vysokohorská tavírna mědi

Carlos Tornero z Katalánského institutu lidské paleoekologie a sociální evoluce (IPHES-CERCA) se svými kolegy předpokládá, že zelené úlomky, které v jeskyni upoutaly jejich pozornost, pocházejí z malachitu, zeleného minerálu, který je vlastně uhličitanem mědi s OH skupinou. Malachit se obvykle se nachází v oblastech s ložisky mědi. V jeskyni, kde pracovali archeologové, by ale být neměl.

Podle badatelů si tehdejší lidé z nějakého důvodu do této jeskyně nosili malachit a topivo, aby tam tavili měď. Potvrzuje to i skutečnost, že mnohé ze zelených úlomky nesou stopy působení vysokých teplot, zatímco jiné materiály nalezené v jeskyni nikoliv. To svědčí o záměrném zpracování zeleného minerálu, z něhož lze relativně jednoduchým způsobem získat měď. Výzkum historie jeskyně v Pyrenejích uveřejnil odborný časopis Frontiers in Environmental Archaeology.

Využívání objevené jeskyně z velké části spadá do období chalkolitu, takzvané doby měděné, která se v Evropě odehrála zhruba v letech 5000 do 2000 před naším letopočtem. Lidé v tomto období začali využívat měď z přírodních zdrojů a vyráběli z ní nástroje, šperky i nádoby. V tomto období žil i slavný ledový muž Ötzi, u něhož byla nalezena měděná sekera a podle některých odborníků to vlastně byl prospektor, který v Alpách hledal právě minerály bohaté na měď.

Když v roce 1751 zveřejnil anglický malíř a grafik William Hogart svou slavnou rytinu Gin Lane (Ginová ulička), svírala kolektivní opilost Londýn již více než tři desetiletí. Aby povzbudil zákonodárce k zavedení dalších omezení, připomněl umělec svým současníkům všechny prvky „ginového šílenství“.

Sám Hogarth popsal obsah obrazu takto: „Člověk nevidí nic než zahálku, chudobu, bídu a rozklad. Zoufalství až k šílenství a smrti, ani jeden dům v přijatelném stavu, jedinou výjimkou jsou zastavárna a gin bar.“ Lidé museli zastavit svůj poslední majetek za sklenku alkoholu. Jak mohly v hlavním městě Anglie věci zajít tak daleko?

Řešení problému s obilím

Nejprve se podívejme na ústřední nápoj této éry. Gin pochází z Nizozemska, kde byl pod jménem genever velmi oblíbený už od druhé poloviny 17. století. Jeho výroba zahrnovala smíchání obilného destilátu s jalovcem (v nizozemštině genever) a dalším kořením a bylinkami a následnou druhou destilaci.

V Anglii byly alkoholické nápoje s jalovcovou příchutí dlouho známé pouze jako lék. Od 70. let 17. století se ale stále častěji objevují zprávy o podávání geneveru v anglických přístavních městech. Angličané přitom název zkrátili na gin, nicméně zpočátku se konzumovala jen dovážená kořalka. První písemná zmínka o palírně ginu v Anglii pochází z roku 1697. Výrobce destiloval nový nápoj v bývalém klášteře v Plymouthu.

Říká se, že se genever dostal do Anglie v zavazadlech nizozemského místodržícího Viléma Oranžského, který nastoupil na anglický trůn jako Vilém III. v roce 1689. Zda tomu tak skutečně bylo, nevíme. Zato je jisté, že zákon z prvních let vlády tohoto krále spustil následný proud událostí: v roce 1690 schválil parlament zákon na „podporu destilace lihovin a alkoholu z obilí“. Předchozí zákazy a omezení byly zrušeny. Nyní mohl destilovat a prodávat lihoviny prakticky kdokoli.

Vilém III. věřil, že tímto zákonem našel řešení zásadního problému na trhu s obilím. Dlouhá léta se totiž výnosy této plodiny zvyšovaly víc, než rostla poptávka, což představovalo pro farmáře a velké vlastníky půdy riziko, že jim zůstane neprodané obilí. Zemědělci nyní mohli prodávat své přebytky i méně kvalitní obilí palírnám. To zase vytvořilo novou pobídku k rozšíření osevních ploch. Byl tu však ještě jeden důvod. Kvůli válce, kterou vedl proti francouzskému králi Ludvíkovi XIV., zakázal Vilém III. dovoz brandy z Francie. Rázem tak vznikla potřeba domácí náhražky.

Metropole bez hranic

Podle satirika Neda Warda (1667–1731) se v Londýně již kolem roku 1700 ozývaly stížnosti na „páchnoucí páru stoupající z destilačních přístrojů lihovarů“. Spisovatel a novinář Daniel Defoe (1660–1731) poznamenal: „Brzy naši palírníci vyráběli gin stejně dobrý jako ti Nizozemci.“

V roce 1690 produkovaly palírny v Londýně půl milio­nu galonů lihovin; do roku 1720 se produkce zvýšila na dva miliony galonů, což odpovídá přibližně devíti milio­nům litrů. O tři roky později dosáhla již 3,25 milionu galonů. Toto obrovské množství alkoholu se setkalo s londýnskou populací, která ho absorbovala jako houba.

Do Londýna přicházeli noví obyvatelé z vesnic, kteří ve svých venkovských hrabstvích se zakořeněnými sociál­ními strukturami neviděli žádnou možnost, jak zlepšit svůj život. Někteří přišli jednoduše ze zvědavosti. Ale zdaleka ne všichni našli práci a s růstem populace rostla i chudoba. Mnoho nově příchozích žilo v narychlo vybudovaných čtvrtích za hranicemi města, jež připomínaly slumy. Jedním z těchto neustále se rozrůstajících sídel se stalo St. Giles. Pro mnoho lidí z nižších sociálních vrstev se gin rychle stal preferovaným prostředkem k úniku z bezútěšné každodenní reality.

Trhovkyně, která se v roce 1725 musela zodpovídat před soudem za opilství, ve své výpovědi zdůraznila, že vstávala každý den časně ráno a tvrdě pracovala: „Nikdy jsem nešetřila své tělo,“ proto si nyní občas dovolila něco, „co ubohé duše rády pijí... Pokud si občas nedopřejete něco, co vás udrží v chodu, proti mokru a zimě, pane můj, pak to nezvládnete.“

Hlavní důvod zhýralosti

Kvůli laxní legislativě a enormním objemům produkce bylo opíjení levnější než kdykoli předtím v anglické historii. Vypuklo doslova ginové šílenství. V roce 1721 vynesla rada smírčích soudců v Middlesexu (většina tohoto hrabství se ve 20. století stala součástí Velkého Londýna) jasný verdikt – gin je hlavním důvodem všech neřestí a zhýralosti, kterým se oddávají obyčejní lidé.

Švýcarský cestopisec César de Saussure v roce 1726 nelichotivě informoval o podmínkách v hlavním městě Velké Británie: „Tyto hospody jsou vždy plné mužů a žen, a někdy i dětí, které se s takovou radostí opijí, že po odchodu sotva chodí.“ To, co žízniví hosté ginshopu – česky bychom nejspíš řekli ginové knajpy – našli ve svých skleničkách, by dnešnímu pijákovi způsobilo přinejmenším husí kůži. Do kořalky se přidávaly i mimořádně odpudivé přísady jako terpentýn, kyselina sírová, hořké mandle, pálené vápno či kamenec.

Výmluvné názvy destilátů, jako například „Zabij mě rychle“ nebo „Svleč mě do naha“, naznačují, že cílová skupina neočekávala od nápoje jemné chuťové tóny – hlavní byla intenzita. Průměrný obsah alkoholu v lihovinách v té době je z dnešního pohledu obtížné odhadnout. Nicméně i v 18. století byla běžná hodnota kolem 40 %. Pro zvýšení zisku se však gin často ředil vodou a pálivost alkoholu se simulovala přidáním pepře nebo zázvoru.

Opilé páchnoucí ženy

Jedna novinka spojená s ginovou mánií současníky obzvlášť šokovala – alkoholu propadalo stále více příslušnic něžného pohlaví. Opilé ženy na veřejnosti přitom představovaly zcela nový fenomén. Satirik Ned Ward vyprávěl o procházce květinovým trhem v Covent Garden, kde skupina veselých, rudolících žen prodávala své zboží, ale tak mocně páchly brandy, silným alkoholem a tabákem, že to zcela přebilo vůni jejich bylin a květin.

Ženy, které zřídka navštěvovaly hospody nebo taverny, měly náhle přístup k levnému alkoholu. Gin se dal koupit všude. Jeden pozorovatel v roce 1751 napsal: „Téměř každý bylinkářský obchod má zadní místnost pro ženy, kde si mohou nerušeně dát drink.“ Dokonce i malý zelinář na rohu přidal ke svému běžnému sortimentu demižon, ze kterého rozléval do kalíšků. „V těchto obchodech se služebné a ženy z nižších vrstev učí pít gin,“ napsal Robert Campbell v roce 1747 v knize Londýnský obchodník.

Právě tato směs alkoholu, dramatických sociálních problémů a morálního úpadku proměnila „ginové šílenství“ ve společenskou krizi. Ženy se také pustily do obchodu s alkoholem, a tak si vydělávaly vlastní peníze. Tato ekonomická nezávislost znepokojovala mnoho (mužských) současníků. Historik Patrick Dillon píše: „Představa, že se ženy vzdávají svého přiděleného místa ve společnosti, byla nejděsivější změnou ze všech.“ 

Není náhoda, že alegorickou personifikací ginového šílenství se stala žena – od 20. let 18. století byla označována jako „Madam Geneva“ nebo „Matka Gin“. Je také pozoruhodné, že ženy se častěji stávaly terčem orgánů činných v trestním řízení. Ačkoli tvořily ženy pouze 20 % nelegálních dealerů, podíl žen v případech, které se dostaly k soudu, činil 70 %.

Matka vražedkyně

Problém s pitím u žen měl ještě další rozměr. Lékaři totiž rozpoznali souvislost mezi konzumací alkoholu během těhotenství a vrozenými vadami u dětí. Vedoucí osobnosti expandujícího Britského impéria se náhle začaly obávat dopadu ginu na tolik potřebný přísun rekrutů. Spisovatel Henry Fielding (1707–1754) pochyboval, zda se děti alkoholiček mohou stát budoucími námořníky a vojáky.

Tragický případ otřásl celým Londýnem v roce 1734. Mladá žena Judith Defourová, pracující v přádelně hedvábí, byla svobodnou matkou dvouleté Mary a obě žily v londýnském chudobinci Bethnal Green Parish House. V lednu 1734 si Judith vzala dítě na výlet. Zaměstnanci chudobince dítě oblékli do nových šatů a matka slíbila, že dítě odpoledne přivede zpět. Místo toho přišla večer do práce opilá a bez dítěte. Tvrdila, že ho nechala na poli, kde pak holčičku nalezli mrtvou. Ukázalo se, že ji Judith uškrtila kapesníkem a svlékla, aby mohla prodat její šaty a koupit si gin. Alkoholička následně stanula před soudem a vyslechla si trest smrti. 

Proces se dostal na titulní stránky novin a podpořil argumenty kritiků ginu. Politické elity země si čím dál jasněji uvědomovaly, že se musí něco změnit. Zákonodárci ale s narychlo připraveným ginovým zákonem (Gin Act) z roku 1736 naprosto selhali. Astronomicky vysoké licenční poplatky měly za cíl učinit prodej destilátu nerentabilním. Nakonec však sice o licenci nežádal téměř nikdo, ale prodej ginu jednoduše pokračoval nelegálně ve stejném rozsahu.

Než zákon vstoupil v platnost, existovalo v nových městských čtvrtích jen v Middlesexu více než 7 000 obchodů s ginem. Pro kontrolu dodržování nařízení byla určena jen hrstka úředníků, kteří však náročný úkol nemohli efektivně zvládnout.

Vynalézaví lékárníci nyní chtěli gin znovu prodávat jako lék na koliku. Dávkovací pokyny přikládané k malým lahvičkám, byly poměrně štědré: „Užívejte dvě nebo tři lžičky čtyřikrát nebo pětkrát denně, nebo kdykoli máte nevolnost.“ Na podzim roku 1738 vyšla tiskem Krátká historie zákona o ginu, v níž autor uvedl: „Obchod se přesunul... k těm, kteří nedodržují žádnou právní dohodu, darebákům, kteří nenechají kámen na kameni a ženou lidi k excesům, proti nimž byl zákon namířen.“ 

Situace vyvrcholila v roce 1748 návratem britských vojsk z právě skončené války o rakouské dědictví. Na 70 000 demobilizovaných mužů vracejících se do města přetékajícího samohonkou nevěstilo nic dobrého…

Spásná neúroda

Bezprizorní vojáci se nikoliv překvapivě opíjeli a pácháním násilností přitahovali pozornost. Noviny Whitehall Evening Post v roce 1749 napsaly: „Už se nemůžeme večer odvážit vyjít z našich domů, aniž bychom riskovali rozbitou lebku nebo ztrátu majetku.“ Londýnský parlament opět musel hledat cestu z krize. Spor o gin přitom zahrnoval tři skupiny s protichůdnými zájmy. Zatímco náboženští fanatici chtěli zcela zastavit konzumaci, běžní Londýňané se obávali o zajištění dostatečného zásobování a politici hledali způsoby, jak naplnit státní pokladnu.

V roce 1751 už zákonodárci po dřívějších zkušenostech postupovali obratněji. Poplatky za licence stanovili velmi mírné, což vedlo ke zvýšení počtu legálních prodejních míst. To usnadnilo kontroly a přineslo příjmy eráru. Poprvé byly ve větší míře zdaněny i velké palírny stojící na začátku produkčního řetězce. Zároveň zákon od držitelů licence vyžadoval, aby obchodovali z prostor, za jejichž pronájem platili nejméně 10 liber ročně.

Tentokrát se už zdálo, že je možné zabít všechny mouchy jednou ranou. V letech 1751 až 1752 klesla produkce ginu ze 7 milionů na 4,5 milionu galonů. A přesto ceny obilí zůstaly stabilní, respektive rostly, neboť na konci 50. let 18. století přišlo několik neúrod po sobě, v důsledku čehož bylo používání obilí k výrobě lihovin přísně omezeno. V roce 1760 už palírny vyráběly pouze čtvrtinu množství alkoholu z roku 1751. Kvůli souvisejícímu nárůstu cen ztratil gin na popularitě. Ginové šílenství skončilo. 

Parlamentní brandy

V letech 1729–1751 vydal britský parlament celkem osm zákonů týkajících se výroby a prodeje ginu. Poslanci se snažili různými způsoby omezit prodej destilátu, nebo alespoň jej zdanit tak, aby se zvedly státní příjmy. Dopouštěli se však přitom řady chyb, jichž výrobci a prodejci vynalézavě využívali. 

Například hned první zákon definoval gin jako lihovinu, do které byly přidány „jalovcové bobule nebo jiné ovoce, koření či přísady“. Zákon se tedy obcházel tím, že se tyto přísady jednoduše nepřidávaly a výsledný nápoj si vysloužil název „parlamentní brandy“. Tradičním nástrojem bylo také zvyšování daní z prodeje ginu, nebo využívání placených informátorů, kteří měli nahlašovat nelegální nálevny. Ti se sice horlivě činili, ale přistižení hříšníci měli jen málokdy na zaplacení vysoké pokuty, zatímco informátoři svou odměnu museli dostat vždy, takže erár na tom výrazně tratil.

Žraloci malohlaví (Somniosus microcephalus), někdy označovaní také jako žraloci grónští, patří k nejzáhadnějším tvorům planety. Jejich život plyne v extrémně pomalém tempu: srdce jim udeří zhruba jednou za 12 sekund, plavou rychlostí okolo 30 centimetrů za sekundu, za rok vyrostou sotva o centimetr a pohlavní dospělosti dosahují až kolem 150 let věku.

Tento pomalý životní rytmus má své výhody – umožňuje těmto obřím parybám dožívat se dvou set a možná i čtyř set let. Nedávné výzkumy navíc ukázaly, že si i po více než století zachovávají funkční zrak v šeru hlubokých moří.

Právě tato mimořádná dlouhověkost přitahuje pozornost vědců. Pokud bychom dokázali pochopit, jak jejich tělo funguje po tak dlouhou dobu, mohlo by to jednou přispět k lepšímu porozumění stárnutí i u člověka.

Dlouhověkost zapsaná v genech

U dlouhověkých živočichů se často setkáváme se „zpomaleným stárnutím“ na buněčné úrovni. Disponují účinnějšími mechanismy oprav DNA, lepší ochranou proti nádorům i odolnějším imunitním systémem. Ani žralok malohlavý není v tomto směru výjimkou – jeho genom obsahuje řadu genů spojených s potlačováním zánětů, ochranou proti rakovině a odolností vůči poškození buněk.

Zásadní otázka ale zůstává: jak je na tom jeho nejdůležitější orgán, srdce? Dokáže i ono vzdorovat času, nebo na něm stárnutí zanechává patrné stopy?

Staré srdce v dlouhověkém těle

Tým vědců vedený Alessandrem Cellerinem se zaměřil právě na srdeční tkáň žraloků malohlavých. Tu porovnal se srdci jiných druhů – krátkověkého afrického halančíka tyrkysového (Nothobranchius furzeri), který slouží jako modelový organismus pro studium stárnutí, a hlubinného světlouna trnitého (Etmopterus spinax) s výrazně kratší délkou života.

Výsledky byly překvapivé: srdce žraloků malohlavých nepůsobila „mladě“. Naopak nesla jasné známky stárnutí. Objevila se výrazná fibróza, tedy hromadění vazivové (jizevnaté) tkáně, která snižuje pružnost srdce a může zhoršovat jeho schopnost pumpovat krev.

V srdečních buňkách se navíc hromadilo velké množství lipofuscinu – pigmentu vznikajícího při nedokonalém odbourávání poškozených buněčných částí, který je typickým znakem stárnutí. Vědci také zaznamenali poškození mitochondrií i zvětšené lysozomy, podílející se na rozkladu buněčného odpadu.

Přesto se nabízí zásadní otázka: jak je možné, že srdce, které zjevně stárne, dokáže bez selhání fungovat po stovky let?

Vědci zatím nemají definitivní odpověď, nabízejí ale několik hypotéz. Jednou z nich je nízký krevní tlak, který snižuje mechanickou zátěž srdečního svalu. Dalším faktorem může být specifická stavba cév, zejména ventrální aorty, jež by mohla pomáhat udržovat pružnost srdeční tkáně navzdory jejímu poškození.

Inspirace pro lidské zdraví

Ačkoliv studie nepřinesla jednoznačné vysvětlení, nabízí důležitý poznatek: dlouhověkost nemusí znamenat absenci stárnutí. U žraloků malohlavých stárnutí probíhá, jeho důsledky jsou však zřejmě zmírněny nebo kompenzovány jinými mechanismy.

Pro vědu je to cenné zjištění. Naznačuje, že klíčem k dlouhému životu nemusí být úplné zastavení stárnutí, ale spíše schopnost organismu vyrovnat se s jeho následky.

Zkoumání těchto „mořských rekordmanů“ tak může jednou pomoci i lidem. Pokud porozumíme tomu, jak jejich těla dokážou dlouhodobě udržet funkčnost orgánů – i přes postupné opotřebení – může to otevřít nové cesty v prevenci srdečních onemocnění i ve snaze zpomalit proces stárnutí.

Existuje zvláštní druh zážitku, při němž člověk na okamžik ztratí slova. Tělem projede mrazení, mysl se zastaví a dostaví se pocit, že jsme jen nepatrnou součástí něčeho nesmírně většího. Psychologové tomuto stavu říkají „awe“, česky nejčastěji „úžas“ nebo „posvátné ohromení“. Podle současného výzkumu může mít tato emoce překvapivě silný vliv na naši psychiku, odolnost vůči stresu i celkové duševní zdraví.

Úžas vzniká ve chvíli, kdy se setkáme s něčím tak velkým, silným nebo nečekaným, že to překračuje naše běžné chápání světa. Typicky ho popisují astronauti při pohledu na Zemi z vesmíru. Když vidí naši planetu jako malou modrou kouli ztracenou v nekonečném prostoru, často prožívají hlubokou změnu pohledu na život i lidstvo. Tento stav je známý jako „overview effect“ – efekt nadhledu.

K podobnému zážitku ale člověk nepotřebuje cestovat na oběžnou dráhu. Úžas může vyvolat monumentální horská krajina, vodopád, silný hudební koncert, umělecké dílo nebo třeba okamžik, kdy se člověk ztratí v energii davu během tance či společného zpěvu. Neurovědci dnes stále častěji upozorňují, že právě takové pozitivní zážitky mohou fungovat jako přirozená psychická vzpruha.

Na hranici radosti a strachu

Úžas je zvláštní tím, že neleží čistě na straně příjemných emocí. Psychologové ho někdy popisují jako stav na hranici mezi potěšením a strachem. Obě emoce totiž vyvolávají podobné tělesné reakce: zrychlený tep, husí kůži, mrazení nebo pocit napětí. Rozhodující je kontext a způsob, jakým si situaci vyložíme.

Když stojíme před nádherným západem slunce nebo obří horskou stěnou, může nás zaplavit klidný a povznášející úžas. Pokud se ale ocitneme tváří v tvář ničivé přírodní katastrofě, stejný pocit velikosti a vlastní bezmoci se může změnit v děs.

Představme si například člověka sledujícího blížící se tsunami. Vedle strachu o život může zároveň cítit ochromující vědomí síly přírody a vlastní nicotnosti. I to je forma úžasu – jen v temnější podobě. Právě tato dvojznačnost činí z úžasu jednu z nejkomplexnějších lidských emocí.

Podle neurovědců je náš mozek neustále zaměstnán předvídáním reality. Neustále filtruje informace a porovnává je s tím, co už známe. Vytváří si takzvaná schémata – mentální modely světa, které nám pomáhají orientovat se v každodenním životě. Když zažijeme něco nového, mozek se to obvykle pokusí zařadit do existujících kategorií. Pokud ale narazí na zážitek natolik mohutný nebo nečekaný, že se do žádné známé „škatulky“ nevejde, vzniká právě úžas.

Typickým příkladem může být vodopád. Každý člověk má určitou představu o tom, jak vodopád vypadá – voda, skály, hluk, příroda. Jenže když se někdo poprvé postaví před Viktoriiny vodopády, obrovská masa vody, rachot, vibrace i sluneční světlo v kapkách vytvoří zážitek, který překračuje běžná očekávání. Mozek najednou nestačí zpracovávat realitu podle starých pravidel.

A právě v tomto momentu vzniká úžas: střet mezi tím, co očekáváme, a něčím mnohem větším.

Mozek v úžasu

Výzkumy mozku naznačují, že během prožitku úžasu se utlumuje aktivita oblastí spojených se sebestředným přemýšlením. Jde o síť, která běžně pomáhá vytvářet náš pocit identity, vzpomínky a představu o vlastním místě ve světě. Když se její aktivita sníží, pozornost se přesouvá od vlastního ega směrem k okolnímu světu. To může vysvětlovat známý pocit, že se během úžasu „zmenšujeme“. Na okamžik přestaneme řešit sami sebe a pohltí nás něco většího.

Rozdíl existuje i mezi pozitivním a negativním úžasem. Negativní forma aktivuje sympatický nervový systém – tedy mechanismus „bojuj nebo uteč“, který tělo připravuje na ohrožení. Pozitivní úžas naopak více zapojuje parasympatický nervový systém, jenž organismus uklidňuje, zpomaluje tep a navozuje pocit vnitřního ztišení. Proto může být hluboký zážitek úžasu současně intenzivní i uklidňující.

Mentální doping

Výzkum vlivu úžasu na duševní zdraví je zatím relativně mladý, první výsledky jsou ale velmi slibné. Psychologové a neurovědci upozorňují na několik důležitých efektů.

Pozitivní úžas může pomáhat nervovému systému lépe relaxovat a snižovat stres. Zároveň omezuje přehnané soustředění na sebe sama, které často doprovází úzkosti nebo depresivní myšlenky. Když člověk na chvíli vystoupí z vlastních problémů a zažije něco přesahujícího, mohou se každodenní starosti zdát méně tíživé.

Výzkumy také naznačují, že lidé po prožitku úžasu častěji projevují ochotu pomáhat druhým a cítí větší propojení s ostatními. Úžas totiž posiluje pocit, že jsme součástí něčeho většího než jen vlastního života. Dalším významným efektem je posílení pocitu smysluplnosti. Zážitky, které nás hluboce přesahují, mohou člověku připomenout širší souvislosti existence – ať už jde o přírodu, vesmír, umění, vědu nebo spiritualitu.

Psychologové proto předpokládají, že vědomé vyhledávání podobných momentů by mohlo dlouhodobě přispívat k vyšší životní spokojenosti a psychické pohodě.

Důležité je, že úžas nemusí být výjimečný nebo vzácný zážitek dostupný jen dobrodruhům či astronautům. Pro každého může vypadat jinak.
Někdo ho najde při horské túře, jiný při poslechu hudby, návštěvě galerie nebo během meditace. Silným zdrojem úžasu bývají také kolektivní zážitky – koncerty, sportovní utkání, náboženské rituály nebo chvíle, kdy se lidé pohybují a prožívají něco společně.

Úžas ale může vyvolat i intelektuální objev. Některé lidi fascinují velké vědecké myšlenky, nekonečnost vesmíru, evoluce života nebo složitost lidského mozku. Pocit ohromení tak nemusí být jen fyzický či estetický – může vzniknout i při poznávání nových idejí.

Psychologové dokonce doporučují procházky zaměřené na vědomé hledání krásy, velikosti a překvapení v okolním světě. Může jít o pozorování stromů, architektury, světla, oblohy nebo drobných detailů, kterých si člověk běžně nevšimne. Možná právě v tom spočívá největší síla úžasu: nezačíná nutně velkolepou událostí, ale obyčejnou schopností opravdu si všimnout světa kolem sebe.

Údaje o ztrátách Američanů na životech se v pramenech značně liší. Lze se setkat kupříkladu s informací, že USA ztratily asi 300 000 vojáků a 5 000 civilistů, nicméně nejčastěji se objevuje poněkud vyšší číslo. Podle obecně přijímaných statistik přišlo během druhého celosvětového konfliktu o život 416 674–418 500 amerických občanů, přičemž šlo o 405 000–407 300 vojáků a 11 200–12 000 civilistů. 

Na plážích a v džungli

Padlé příslušníky ozbrojených sil Spojených států můžeme dělit podle několika kritérií. Co se týče geografického hlediska, ukázalo se jako nejvražednější evropské bojiště, kde zahynulo asi 250 000 mužů a žen. V Pacifiku naopak dosáhly děsivé výše ztráty válečných zajatců – z 34 648 Američanů, kteří padli do rukou Japonců, se konce konfliktu nedožilo plných 12 935 osob. Zahynula tedy víc jak třetina což mělo přímou souvislost s barbarským chováním císařských vojáků vůči polapeným nepřátelům a s otřesnými podmínkami v tichomořských zajateckých táborech. V Evropě donutili Němci a Italové ke kapitulaci 95 532 příslušníků armády „strýčka Sama“, ovšem v lágrech zemřelo pouhých 1 124 z nich.

Laika možná zaskočí, že z více než 400 000 mrtvých vojáků jich „jen“ 292 000 padlo přímo v boji – téměř 114 000 dalších totiž přišlo o život kvůli nemocem, nehodám nebo sebevraždám. Velmi zajímavý je pak podíl jednotlivých složek ozbrojených sil na celkových ztrátách, kdy zdaleka nejvíce krváceli příslušníci US Army. A přestože by se mohlo zdát, že kvůli jatkám na ostrovech, jako Iwodžima, Okinawa či Guadalcanal, se na druhém místě musejí objevit mariňáci, ve skutečnosti podstatně více „personálu“ odepsalo námořnictvo i letectvo.

Uvedená čísla se mohou jevit jako vysoká, ovšem ve skutečnosti USA v porovnání s ostatními zeměmi zapojenými do války zaplatily relativně mírnou cenu. Nejvíce obyvatel (součet mrtvých vojáků i civilistů) pozbyl Sovětský svaz, kde během konfliktu přišlo o život 27 917 000 osob. Někteří historici ale toto číslo zpochybňují zejména v případě počtu civilních obětí (15 500 000) a tvrdí, že ztráty SSSR byly mnohem vyšší.

Na druhém místě se pak nachází Čína (15 000 000) a na třetím Německo (8 666 500). Spojené státy v této smutné tabulce zaujímají až 18. příčku, když před nimi stojí země jako Polsko (6 540 000), Jugoslávie (1 032 000), Francie (523 000) nebo Řecko (507 000). To samozřejmě nijak nesnižuje odvahu a odhodlání vojáků „strýčka Sama“, kteří se vydali bojovat tisíce kilometrů daleko od svých domovů. Pro srovnání dodejme, že Československo se 355 000 mrtvými obsadilo 20. místo hned za Velkou Británií (363 000).

Trpící civilisté

V mnoha výše zmíněných státech tvořili značnou část obětí civilisté – ať už je zasáhlo bombardování, vražedné běsnění nepřítele, genocida, hladomor nebo holokaust. U Američanů zůstal oproti tomu podíl zahynuvších nevojáků na celkových ztrátách velmi nízký, zhruba na úrovni 0,41 %. A vztáhneme-li množství mrtvých civilistů vůči populaci Spojených států, šlo o mizivé 0,32 %. 

Důvod je prozaický: zatímco na britské ostrovy dopadaly pumy Luftwaffe či odvetné zbraně V-1 a V-2, a řadu evropských států Němci po několik let okupovali, Severní Amerika ležela daleko od válečné vřavy a nad její území nedolétly ani bombardéry s největšími nádržemi. Oněch zhruba 12 000 zemřelých civilistů tak zahrnovalo kupříkladu 1 700 osob, které zahynuly v japonském či německém zajetí, 68 obětí z Pearl Harboru a šest mrtvých, jež si vyžádaly útoky císařských balonových bomb na Oregon.

Opět stručné srovnání: v Polsku – rychle poražené a dlouho obsazené zemi – činil podíl civilistů na celkovém počtu obětí hrozivých 96,33 % a do května 1945 země přišla o 18,77 % předválečného obyvatelstva. V Japonsku pak téměř 1 000 000 nevojáků zahynul v důsledku amerického bombardování měst zápalnými – a v samém závěru války i jadernými – pumami. 

Při bilancování lidských ztrát se většinou opomíná psychický dopad konfliktu. Z hlediska mentality, mezilidských vztahů a sociálních zvyklostí způsobila válka (nejen) u občanů Spojených států výrazné změny. Některé lze hodnotit pozitivně – například fakt, že globální konflikt navzájem spojil různé národy a zvýraznil roli mladých lidí. Rovněž přiměl miliony osob uvědomit si svou odpovědnost za osud světa a výsledky střetu.

Zároveň ale válka donutila dosud mírumilovné občany k extrémním rozhodnutím a dlouhé odloučení podkopalo stabilitu některých rodin – v roce 1945 stoupl v USA počet rozvodů na dvojnásobek. 

Na pevnině i oceánech

Vrátíme-li se na frontu, zjistíme, že obrněné svazky Spojených států přišly zhruba o 11 000 tanků, samohybných děl a stíhačů tanků s bílou hvězdou na pancíři. Největší ztráty v této oblasti opět Američané utrpěli na západní frontě, kde od 6. června 1944 do 15. května 1945 pozbyli asi 7 000 kusů techniky. Podstatně menší škody utrpěla 5. armáda na Sicílii a v Itálii – konkrétně šlo o 3 377 obrněnců všech kategorií včetně 1 171 shermanů.

O několik set vozidel připravili „strýčka Sama“ též Japonci, byť císařská armáda disponovala jen minimem (navíc převážně lehkých) tanků – většinou je tak vyřadila artilerie, miny a bombardéry. 

Letecké továrny na území USA se nadechly k obrovskému výkonu a během války vyprodukovaly okolo 300 000 vojenských strojů. Zhruba sedm procent z nich (21 000 kusů) bylo ztraceno ještě ve Spojených státech během různých nehod a dalších 14 % odepsali Američané v boji nad Evropou a Tichomořím. Údaje se v pramenech i literatuře výrazně liší, nejčastěji se však objevuje tvrzení, že USAAF přišly během druhého celosvětového konfliktu celkem o 65 164 vojenských letadel všech kategorií. 

Námořnictvo logicky utrpělo drtivou většinu ztrát v Tichomoří. Skladba potopených plavidel sloužících pod americkou vlajkou výmluvně odráží charakter bojů. Bitevní lodě ztratil „strýček Sam“ pouze dvě (Arizona a Oklahoma), a to hned první den války v Pearl Harboru (ostatní plavidla této kategorie zasažená Japonci 7. prosince 1941 se podařilo později vyzvednout a po opravách se vrátila zpět do služby).

V následujících bitvách význam „plovoucího dělostřelectva“ klesal ve prospěch rozvoje palubních nosičů, přičemž Američané přišli během bojů o 11 letadlových lodí. Celkem USA během konfliktu nasadily 110 nosičů (24 těžkých, 9 lehkých a 77 eskortních), čímž výrazně přečíslily 25 císařských „letadlovek“.

Trend nadvlády letadlových lodí potvrzují též ztráty křižníků, jelikož drtivou většinu z desítky zničených plavidel této kategorie pozbyly USA v první polovině konfliktu. Extrémní počty potopených torpédoborců (včetně eskortních) pak potvrzují jak univerzální použitelnost těchto všudypřítomných dříčů, tak jejich zranitelnost pumami, minami, granáty i torpédy. 

Není to tak dávno, co jsme teprve začali objevovat exoplanety. Se zahájením provozu Webbova dalekohledu se ale naše možnosti zkoumat cizí světy podstatně rozšířily. Webbův infrapohled umožňuje studovat atmosféry blízkých exoplanet, a jak ukazuje nový výzkum, dokonce i jejich povrch.

Prokázal to mezinárodní výzkumný tým, který vedl Sebastian Zieba z amerického Centra pro astrofyziku Harvard & Smithsonian. S kolegy použili infračervenou kameru se spektrografem MIRI Webbova dalekohledu a s pomocí toho zařízení analyzovali povrch terestrické planety LHS 3844 b.

Extrémní superzemě

LHS 3844 b je superzemí, která je o 30 procent větší než naše planeta. V mnoha ohledech jde ale o extrémní svět. Obíhá blízkého chladného červeného trpaslíka ve vzdálenosti pouhých tří průměrů dotyčné hvězdy a stihne to za zhruba 11 hodin. Exoplaneta je s hvězdou ve vázané rotaci a je k ní neustále natočená stejnou stranou, díky čemuž teplota na její přivrácené straně šplhá až k 725 stupňům Celsia.

Planetární systém tohoto červeného trpaslíka je od nás vzdálený jen asi 48,5 světelných let. Ani to není úplně málo. Díky úchvatné citlivosti Webbova dalekohledu ale Zieba a jeho kolegové pozorovali infračervené záření, které přichází přímo z povrchu exoplanety. 

Badatelé na povrchu superzemě uviděli temnou a horkou kamenitou pustinu. Také zjistili, že LHS 3844 b nemá žádnou významnější atmosféru. Její temný povrch nejspíš do jisté míry připomíná Měsíc nebo spíš Merkur z naší Sluneční soustavy.

Simulace nicméně naznačují, že tato exoplaneta postrádá silikátovou kůru podobnou zemské kůře. Její povrch, bičovaný zářením červeného trpaslíka se složením spíše podobá zemskému plášti. Výsledky pozorování přinesl vědecký časopis Nature Astronomy.

Brzlík (latinsky thymus) patří k nejméně doceněným orgánům lidského těla. Jde o malý, dvoulaločný orgán uložený za hrudní kostí, který byl po desetiletí považován za téměř zbytečný – jakási evoluční zvláštnost bez většího významu. Už staří Řekové v něm viděli sídlo duše, zatímco ještě v 60. letech 20. století jej jeden nositel Nobelovy ceny označil za „pouhý hřbitov buněk, evoluční náhodu bez velkého významu“.

Dnes se však ukazuje, že pravda je mnohem zajímavější. Brzlík hraje zásadní roli při formování imunitního systému v dětství – a nové výzkumy naznačují, že jeho význam sahá mnohem dál, až k samotnému stárnutí, dlouhověkosti a ochraně před nemocemi.

Nedoceněný orgán

Moderní věda začíná přehodnocovat význam tohoto orgánu. Výzkumy ukazují, že dobře fungující brzlík může souviset s nižším rizikem rakoviny, srdečních chorob i celkové úmrtnosti. „Ještě donedávna se mělo za to, že brzlík postupně ztrácí význam,“ upozorňuje Hugo Aerts, ředitel programu Umělé inteligence v medicíně v nemocnici Mass General Brigham.

Jeho tým zjistil, že lidé se zdravějším brzlíkem méně často onemocní rakovinou plic, mají nižší riziko úmrtí na srdeční choroby a obecně žijí déle. Navíc lépe reagují na moderní imunoterapii, která využívá vlastní imunitní systém k boji proti rakovině.

Zásadní otázky ale zůstávají: Je zdraví brzlíku příčinou lepšího zdraví, nebo jen jeho ukazatelem? A proč se u různých lidí zmenšuje různou rychlostí?

K novému pohledu na tyto otázky přispěla vlastně náhoda. Výzkum, který měl původně sledovat pacienty po transplantaci kostní dřeně, se během pandemie covidu přeorientoval na analýzu zdravotních dat lidí, kterým byl brzlík chirurgicky odstraněn. A výsledky byly překvapivé: lidé bez brzlíku měli více než dvojnásobné riziko úmrtí, dvakrát častěji se u nich objevila rakovina a častěji trpěli autoimunitními nemocemi.

„Upřímně řečeno, původně jsem to bral spíš jako způsob, jak studenta během covidu zaměstnat, a nečekal jsem, že to přinese zásadní výsledky,“ říká David Scadden z Massachusetts General Hospital a Harvard Stem Cell Institute. „Nakonec nás to ale všechny překvapilo – ukázalo se, že dopad je mnohem širší, než jsme čekali, včetně celkové úmrtnosti.“ Studie publikovaná v roce 2023 v časopisu New England Journal of Medicine byla označena za průkopnickou.

Školka i univerzita imunitního systému

Hlavní funkcí brzlíku je „výchova“ T-lymfocytů – klíčových buněk imunitního systému. Tyto buňky se v brzlíku učí rozlišovat mezi vlastními tkáněmi a cizími vetřelci, jako jsou viry nebo bakterie. 

„Buňky přicházejí z kostní dřeně do tohoto orgánu, kde procházejí jakousi ‚školkou‘ – já tomu říkám mateřská škola – v níž se množí,“ vysvětluje lékař a vědec Andri Lemarquis z výzkumného centra City of Hope. „Pak přichází fáze, kterou bych přirovnal k univerzitě: buňky, které by mohly útočit na vlastní tělo, jsou odstraněny.“ Díky tomuto procesu vzniká tzv. imunologická tolerance – schopnost těla neútočit samo na sebe.

Bez brzlíku by imunitní systém nefungoval správně. Děti narozené bez něj, trpí těžkými poruchami imunity a bez transplantace nepřežijí. Paradoxem je, že začíná rychle zanikat už během dospívání. Postupně se přeměňuje na tukovou tkáň a jeho aktivita výrazně klesá. Právě proto byl dlouho považován za orgán důležitý pouze v dětství.

Nové poznatky ale naznačují, že jeho úpadek může mít zásadní dopady na zdraví ve stáří – od horší imunity až po vyšší riziko chronických nemocí.

Významný posun přineslo i využití umělé inteligence. Vědci analyzovali tisíce CT snímků spolu se zdravotními záznamy a vytvořili tzv. skóre kondice brzlíku. Výsledky ukázaly, že zdravější brzlíky předpovídají lepší zdravotní stav i po desítkách let, souvisejí s nižší úmrtností během následujících 12 let a zvyšují šanci na úspěšnou léčbu rakoviny imunoterapií. I když zatím není jasné, zda jde o příčinu nebo jen ukazatel, otevírá to nové směry výzkumu.

Nový pohled na starý orgán

Jedním z největších paradoxů brzlíku je jeho schopnost regenerace. Obsahuje kmenové buňky podobné těm v kůži – která se obnovuje každé tři týdny.

„Konečně si lidé začínají uvědomovat, že brzlík je důležitý orgán,“ říká buněčná bioložka Paola Bonfantiová z Francis Crick Institute a University College London. „Obsahuje kmenové buňky srovnatelné s těmi v naší kůži – jenže zatímco kůže se obnovuje každé tři týdny, brzlík patří k orgánům, které stárnou nejrychleji,“ dodává Bonfantiová.

Vědci nyní zkoumají, zda je možné zpomalit zmenšování brzlíku, obnovit jeho funkci nebo dokonce vytvořit umělý brzlík v laboratoři. To by mohlo přinést lepší reakce na očkování ve vyšším věku, účinnější léčbu rakoviny, méně autoimunitních onemocnění a bezpečnější transplantace bez nutnosti silných imunosupresiv.

Brzlík se tak z nenápadného a dlouho přehlíženého orgánu mění v klíčový prvek moderní medicíny. Výzkum naznačuje, že by mohl být jedním z klíčových faktorů zdravého stárnutí.

Písař, kreslíř a hudebnice představují tři mechanické děti Pierra Jaquet-Droze. Humanoidní automaty, jež bychom dnes nazvali spíše roboty či androidy, vznikly v sedmdesátých letech 18. století. Svým živoucím dojmem vyvolaly patřičný rozruch a staly se atrakcí královských dvorů. Ostatně dodnes udivují, stejně jako další výtvory Jaquet-Drozovy dílny, brilantním provedením po technické i umělecké stránce.

Triumf zručnosti

Věhlasný hodinář a mechanik přišel na svět 28. července 1721 v La Chaux-de-Fonds ve švýcarském kantonu Neuchâtel. S hodinářstvím se dostal do kontaktu již v dětství, avšak v době studií inklinoval k církevní dráze. Tuto myšlenku ale nakonec zcela opustil a začal se naplno věnovat hodinářskému řemeslu, v němž mu učarovaly automatické mechanismy. 

Zásadní zlom v kariéře Jaquet-Droze znamenala návštěva španělského dvora Ferdinanda VI. v letech 1758–1759, kam přivezl i několik svých výtvorů. Mezi nimi vzbudily zvláštní pozornost hodiny s pastevcem hrajícím na flétnu a psem, který hlídal košík s jablky. Když se monarcha ovoce dotkl, pes začal štěkat. Hlas zvířete byl údajně natolik realistický, že rozštěkal i panovníkova psa.

Dvůr byl ohromen a všechna unikátní díla zakoupil za celkovou sumu 2 000 zlatých. Domů se tak Jaquet-Droz vrátil nejen finančně zajištěný, ale též jako uznávaný hodinář, načež se rozhodl rozšířit svoji činnost. Tehdy se k němu připojil Jean-Frédéric Leschot i syn Henri-Louis.

Od počátku sedmdesátých let soustředil malý tým nadaných hodinářů veškerou energii na automaty. Samohybné mechanismy jejich dílny byly stále sofistikovanější. Vedle hracích kapesních hodinek či zpívajících ptáků v kleci vynikly zejména tři panenky, jež jsou považovány za vrchol mistrovské tvorby. Svého veřejného představení se dočkaly roku 1774. Tyto mechanické zázraky dokonale napodobovaly lidskou činnost, a to včetně pohybu očí. Sklidily neobyčejný úspěch a další desetiletí cestovaly po kontinentu: ze Švýcarska putovaly do Paříže, kde je zhlédla Marie Antoinetta s Ludvíkem XVI., a následně pokračovaly k dalším královským dvorům.

Značka Jaquet-Droz získala celosvětové renomé. O její produkty stála nejen Evropa, ale i asijský trh. Tak se dostaly výrobky nadaného vynálezce také do Číny, Japonska či Indie. Úpadku podniku na počátku 19. století se již jeho zakladatel nedožil, zemřel 28. listopadu 1790 v Bienne (německy Biel). Vzkříšení se prestižní značka dočkala opět v roce 2000.

Slavné trio

A čím jsou tak výjimečné ony humanoidní automaty? Předně mají na rozdíl od ostatních sestrojených v té době mechanismus umístěný přímo v těle. V důsledku toho musel být menší a synchronizace jednotlivých součástek, které postavám umožňují pohyb, byla o to složitější. První ze slavného trojlístku vznikl písař, který je současně nejsložitějším z nich. Chlapec se skládá z více než 6 000 dílů, je schopen napsat až 40 znaků, přičemž namáčí brk do kalamáře, oklepává ho a dokonce zrakem sleduje jeho pohyb po papíře. Přeprogramováním je navíc možné obsah písařových textů měnit.

Neméně úchvatnou podívanou nabízí kreslíř. Vzhledem připomíná písaře, ale technicky je jednodušší, skládá se z asi 2 000 dílů. Může vytvořit čtyři kresby: portrét Ludvíka XV., dvojportrét Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI., psa nebo Amora v kočáře, který je tažen motýlem. Stejně jako písař, působí i kreslíř při práci nenuceným dojmem, občas zvedne ruku a zkoumá své dílo, odfoukne zbytky tuhy…

Poslední z trojice je krásná hudebnice, jediná dívka vytvořená z 2 500 dílů. Hraje na malé varhany pět originálních melodií složených zřejmě samotným Henri-Louisem Jaquet-Drozem. Rovněž ona působí při hře přirozeně.

Jelikož jsou všechny tři automaty stále plně funkční, můžete si spektakulární podívanou dopřát i dnes, stačí zavítat do Musée d'Art et d'Histoire ve městě Neuchâtel.

Svět se ohřívá a lidé na Zemi musejí čelit stále většímu tlaku jednotlivých faktorů v prostředí i jejich kombinaci. Podle nedávné studie, kterou publikoval odborný časopis Geophysical Research Letters, bude v devadesátých letech tohoto století téměř třetina lidstva čelit kombinaci extrémního horka a sucha pětkrát častěji než dnes.

Na tyto události, kdy se extrémní horka a extrémní sucha sejdou ve stejnou dobu a na stejném místě, se zaměřili vědci z Německa a Číny. Na základě počítačových modelů a současného vývoje emisí skleníkových plynů předpovídají, že téměř 2,6 miliardy lidí bude koncem tohoto století zažívat oproti dnešku nejméně pětinásobné množství těchto kombinovaných extrémů.

Zesílené klimatické extrémy

Horko a sucho jsou sice v obou případech pohromy, které těsně souvisejí s vysokými teplotami, v některých aspektech se ale liší. Pokud zasáhnou nějakou oblast společně, je jejich dopad mnohem horší, než kdyby horko či sucho působilo zvlášť. Narůstá počet úmrtí, riziko lesních požárů a zvětšují se ztráty v zemědělství.

„Horko se suchem se navzájem posilují,“ říká vedoucí výzkumu Ti Cchaj (Di Cai) z čínské Ocean University. „Když nastane extrém, v němž se společně objeví horko se suchem, obvykle dojde na omezení ve využívání vody a k rozkolísání cen potravin. Také je to velmi nebezpečné pro zaměstnance, kteří pracují venku.“ 

Analýzy opět potvrdily, že za pokračující nárůst globální teploty planety jsou do značné míry zodpovědné emise skleníkových plynů, které mají na svědomí lidé. Právě rostoucí teploty jsou přitom těsně propojené s extrémním počasím, jako jsou horka nebo sucha. Jak říká Cchaj, volby, které lidstvo činí v dnešní době v souvislosti s klimatem, přímo ovlivňují každodenní život, který budou žít lidé za desítky a stovky let.

Americká vesmírná agentura NASA si klade za cíl dopravit astronauty programu Artemis na povrch Měsíce do konce roku 2028. Ambiciózní plán ale stojí a padá na složité souhře technologií, soukromých partnerů i přesného načasování. Stačí jediné zpoždění a celý harmonogram se může rychle sesypat jako domeček z karet.

Klíčovou roli v návratu lidí na Měsíc hrají komerční společnosti, které pro NASA vyvíjejí lunární přistávací moduly. Mezi klíčové patří projekty společností SpaceX a Blue Origin, jejichž technologie mají být otestovány na oběžné dráze Země v rámci mise Artemis 3 plánované na konec roku 2027.

Jedna z nich, společnost Blue Origin, nedávno dosáhla důležitého milníku. Její prototyp lunárního modulu Blue Moon, označovaný jako Mark 1, úspěšně prošel testy v obří vakuové komoře v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu. Tyto zkoušky simulují extrémní podmínky vesmíru – vakuum a prudké teplotní výkyvy. Inženýři tak mohou ověřit, zda konstrukce i systémy modulu vydrží náročné prostředí, které na ně čeká během skutečné mise.

Přistávací modul bez posádky

Mark 1 je největší lunární lander, jaký byl dosud postaven. Přesto nebude určen pro přepravu astronautů. Jeho hlavním úkolem je otestovat technologie a případně dopravit náklad k jižnímu pólu Měsíce ještě před koncem letošního roku. Získané zkušenosti mají posloužit při vývoji pokročilejší verze Mark 2. Právě ta by měla být schopná dopravit lidskou posádku na lunární povrch a přispět k dlouhodobé přítomnosti člověka na Měsíci.

Navzdory pokroku zůstává budoucnost celého projektu nejistá. Není například jasné, kdy bude Mark 2 připraven k letu s posádkou. Další komplikací je připravenost nosného systému: raketa New Glenn totiž v polovině dubna selhala při pokusu dopravit satelit AST SpaceMobile na oběžnou dráhu. Satelit byl vypuštěn na nižší než plánované oběžné dráze, čímž celá mise skončila neúspěchem.

Situace navíc mohla být ještě vážnější – původně měl totiž být součástí této mise i samotný lander Mark 1. To ukazuje, jak křehká a riziková je cesta k funkčnímu lunárnímu programu.

Výzvou je také samotný přechod od testovacího modelu k plně funkčnímu pilotovanému systému. Zajistit bezpečnost astronautů při startu, letu i přistání znamená splnit celou řadu přísných technických požadavků, které zatím nejsou definitivně vyřešeny.

Závod s časem

Paralelně pokračuje i vývoj konkurenčního řešení od SpaceX. Jejich kosmická loď Starship ale zatím nedokázala úspěšně absolvovat test, při němž by bezpečně odstartovala i přistála. Nejnovější verze Starship je připravována k dalšímu testovacímu letu, jehož termín zatím nebyl oficiálně oznámen. Indicie z okolí testovacích zařízení však naznačují, že by k němu mohlo dojít velmi brzy – možná už v příštím týdnu.

Program Artemis tak připomíná závod s časem, v němž hrají roli technologické inovace, průmyslová konkurence i nemalá dávka rizika. Každý úspěšný test přibližuje lidstvo k návratu na Měsíc – ale zároveň odhaluje nové překážky, které je třeba překonat. Jisté je tak zatím jediné: cesta zpátky na Měsíc nebude ani rychlá, ani jednoduchá.