Pokud jste někdy v létě prošli kolem vysychajícího dna jezera, možná jste ucítili nepříjemný zápach stoupající z bahna. Tento štiplavý odér je směsí plynů uvolňovaných z půdy, když vysychá obrovské množství organické hmoty, tedy výkalů, řas, rostlin, rozkládajících se těl a dalšího materiálu, který se nashromáždil na dně jezera.

Důsledky těchto procesů jsou ale závažnější než samotný zápach. Na mnoha místech světa vysychají jezera v takovém rozsahu, že se z nich mohou uvolňovat ohromná množství skleníkových plynů. Jejich emise se by se mohly blížit emisím vznikajícím spalováním fosilních paliv.

Uhlík z jezera

Nový výzkum, publikovaný ve vědeckém časopise Science, uvádí, že se z Aralského jezera, momentálně největšího vyschlého jezera na světě, uvolnilo do atmosféry od 60. let minulého století do roku 2022 přibližně 204 megatun oxidu uhličitého. Vědci k tomuto číslu dospěli na základě terénních měření a analýz sedimentových vrtů odebraných z různých částí vyschlého dna.

Hladina Aralského jezera začala prudce klesat v době, kdy byly jeho odkloněny přítoky, řeky Amudarja a Syrdarja, aby zásobovaly vodou rychle se rozvíjející bavlnářský průmysl v Uzbekistánu. V 90. letech už bylo jezero, původně čtvrté největší na světě, prakticky k nepoznání. Na jeho místě se dnes rozprostírá rozlehlá slaná poušť, vyschlé jezerní dno, které se pod spalujícím sluncem pomalu rozpadá.

V poslední letech se ale na severu Aralského jezera objevují první známky zlepšení. Vláda Kazachstánu přijala opatření pro hospodaření s vodou, která mají zajistit, aby řeka Syrdarja přiváděla vodu do Severního Aralského jezera. Podle výpočtů Rafaela Marcého z Centra pro pokročilá studia Španělské národní rady pro výzkum a jeho kolegů by opětovné zaplavení jezerního dna mohlo zabránit uvolnění dalších přibližně 165 megatun uhlíku, které v sedimentech stále zůstávají.

Každá práce má své a řemeslo dvorního ochutnavače pokrmů není výjimkou. V průběhu věků se etablovalo do několika odlišných profesí. Pohárníci se starají o nezávadnost nápojů. Kuchařsky i medicínsky vzdělaní vrchní dozorčí sledují přípravu jídla před servírováním. Jim často organizačně podléhá početná rota otíračů a pulírníků. Jejich úlohou je maximální čistota talířů, mís a příborů. I ty totiž mohou být otráveny. V pomyslné hierarchii, z hlediska svého vlivu na bezpečnostní aparát zaměstnavatele, stojí někde uprostřed profese ochutnavače. 

Neplatí to vždy: někdy nejsou nic víc, než jen prostí a snadno nahraditelní otroci. Často se však stávají velmi ceněnými společníky vladařových zábav. Lidé, kterým jejich zaměstnavatelé věří. Prostě tak trochu šašek, osobní sluha a statná tělesná stráž v jednom. Upřímně, aspoň ve středověku to není úplně špatné zaměstnání. 

Od snídaně k večeři

Pracovní doba je v určitém časovém předstihu sladěna se snídaněmi, obědy, svačinami a večeřemi zaměstnavatele. Jíte jako první, aby se účinek jedu stačil projevit a krále zavčas varovat. Po zbytek dne máte volno a můžete se volně potulovat hradem. Pravda, s čeládkou se moc družit nesmíte, aby to neovlivnilo váš úsudek a věrnost. Ale když něco podezřelého zaslechnete, je dobré si to pamatovat a včas to nahlásit. Což se děje poměrně často, protože ostatní šlechtici vás přehlížejí jako podřadnou osobu.

Náročné směny? Během opulentních hostin a velkých oslav se „nezastavíte“. Většinou klečíte u nohou pohodlně sedícího zaměstnavatele jako pes, ale můžete aspoň naslouchat hovorům zcestovalých rytířů. 

A rizika profese? Paradoxně téměř žádné! Nikdo se nepokusí otrávit vašeho zaměstnavatele, právě proto, že jste s ním zrovna vy. Případů, kdy ochutnavač sešel jedem, je v historii jako šafránu.

Zabíjet jedem je otrava

Travičství je poměrně tradiční způsob, jak se zbavit nechtěného následníka trůnu nebo konkurenčního aristokrata. Obava z otrávených pokrmů byla vždy hojně živena příklady z anticky. Velké muže té doby hubil „neviditelný“ vrah skrytý v jídle či pití. Jedem pravděpodobně sešel Alexandr Velký i císař Augustus. Proto se o kvalitu pokrmů strachovali i jinak obávaní tyrani. Hierón I., vládce Syrakus v 5. století př. n. l., který s pomoci lstí a jedu odstraňoval své předchůdce, z obav o svůj život pravděpodobně zešílel. 

A „největší vládce nejmocnější země v Malé Asii“ Mithridatés VI. Pontský? Toho neustálá paranoia z otravy přivedla k důslednému studiu jedů a protijedů. Traduje se, že byl proti většině známých přírodních toxinů imunní, protože je po dlouhá léta v malých dávkách užíval, aby si jeho tělo zvyklo. Stal se tak vlastně pradávným zakladatelem toxikologie i jejím pokusným králíkem.

Proto se existence ochutnavače, který by riziko otravy podstoupil za vladaře, jevilo jako logická cesta. Ve starém Římě se jim přezdívalo praegustator. A ne vždy pracovali dobrovolně. Přesto by se bez zástupu takových ochutnavačů Markus Antonius nikdy na hostinu ke Kleopatře nevydal. Svůdná egyptská královna mu ale během hostiny názorně předvedla, jak snadné je otrávit mu již otestovaný nápoj. A že snad bude přeci jen lepší, když bude věřit jí, než svým ochutnavačům.

Systém to nebyl dokonalý, což v roce 54 zjistí i císař Claudius. Servis mu u hostiny, při které se podávaly houby, zajistí jistý Halotus. Byl to zjevně špatně placený a nedůvěryhodný ochutnavač. Nejen, že Claudiovi schválně podal houby jedovaté, ale když se projevily první příznaky otravy, přivolal k němu lékaře, Stertinia Xenofóna. A ten císaře dorazil dalším jedem, který mu vlil do hrdla. 

Nápor na žaludek

Skutečně náročné šichty zažívali ochutnavači na dvoře Jindřicha VIII. Ani příměr „opulentní“ dostatečně nevystihuje, jak bohaté jeho hostiny bývaly. Za jediný rok se u stolu tohoto statného Tudorovce vypilo během oslav 2,3 milionu litrů piva a 285 tisíc litrů vína. Váha servírovaných pokrmů by se musela počítat v tunách. Pečení voli, rožněná selata, divočina na sto způsobů a hlavně ozdoba každé tabule: bažanti. 

Problém nebyl jen v množství. Jindřich se v krmení, či spíše přecpávání svých ochutnavačů doslova vyžíval. Místo mohli zastat jen vydatní jedlíci a pijáci. Ti, kteří neustáli nápor nejrůznějších pochoutek, pak byli potupně vypráskáni ode dvora. Na druhé straně: uznalé a důvěryhodné ochutnavače uměl ocenit. Jistého Williama Berrymana, který tuto náročnou úlohu zastával po dlouhá léta, odměnil pronájmem taverny a pivovaru v Londýně. Jeho nájem? Jedna rozkvetlá rudá růže, kterou každý rok z kraje léta přinese ke královské hostině.

Alžběta I. neměla o nepřátele nikdy nouzi. V roce 1594 nechá popravit sedmdesátiletého židovského felčara, který ji přijde podezřelý jen tím, že uprchl ze spárů španělské inkvizice. A té přece nikdo neunikne, že? Považovala jej proto za potenciálního traviče, byť se o jeho vině dá směle pochybovat. Spíš tím ale královna chtěla dát najevo, že je neustále ve střehu.

Ostatně, proces ochutnávání pokrmů byl u jejího dvora velmi formalizovanou záležitostí. Vybraná komorná nejprve vyčistila všechny příbory a talíře, a na ně pak nakladlo služebnictvo vybrané pokrmy. Celkem čtyřiadvacet různých chodů. Pak nastoupil stejný počet ochutnavačů její gardy a každý ochutnal ze „svého“ talíře. A když se po čase otrava neprojevila? Nechala si královna přinést jeden či dva chody do svých komnat. Zbytek mohli dojíst sluhové.

Americká Federální komise pro komunikace (FCC) odklepla společnosti Reflect Orbital testování satelitu Eärendil-1, který budí velké vášně. Satelit, který by měl letět do vesmíru ještě v roce 2026, je vybavený velkým zrcadlem navrženým tak, aby odráželo sluneční světlo na noční stranu Země. Hlavním cílem projektu je prodloužit provoz solárních elektráren i po západu Slunce a osvětlovat rozsáhlé oblasti o šířce až pět kilometrů. Do roku 2035 chtějí vypustit na orbitu přibližně 50 tisíc orbitálních zrcadel.

Taková orbitální technologie by mohla podpořit solární energetiku a přinést výhody zemědělcům nebo třeba záchranným složkám. Na druhou stranu ale projekt společnosti Reflect Orbital vyvolává velmi vážné obavy odborníků. Odrazy od zrcadel, která se přesměrovávají každé čtyři minuty, by mohly oslnit řidiče i piloty letadel. Umělé osvětlení noční krajiny navíc představuje významné riziko pro zdraví lidí i živočichů.

Kontroverzní orbitální zrcadlo

Ještě podstatně horší důsledky se ale očekávají v astronomii. Citlivé teleskopy by mohly být kvůli extrémnímu světelnému znečištění zcela vyřazeny z provozu. Federální komise pro komunikace řízená Trumpovou administrativou přitom odmítá brát ohledy na ekologická rizika projektu.

Nízká oběžná dráha Země se rychle zaplňuje a ve hře je celá řada návrhů na další projekty, které jsou stále odvážnější, od vesmírné turistiky a orbitální reklamy přes pohřby ve vesmíru až po budování datových center pro umělou inteligenci přímo na oběžné dráze. Americké regulační úřady přitom stále obtížněji zvládají rostoucí počet žádostí i jejich odborné vyhodnocování.

Federální komise pro komunikace, původně založená k regulaci rozhlasového a televizního vysílání, nemá dostatečné odborné kapacity pro posuzování fyzické bezpečnosti oběžných drah. Rozpočtová omezení navíc brání tomu, aby tuto roli převzal americký Úřad pro vesmírný obchod (Office of Space Commerce). Ukazuje se, že nízká oběžná dráha Země je omezeným zdrojem. Odborníci varují, že v dohledné budoucnosti bude nutné tuto situaci řešit, abychom předešli rozsáhlým škodám.

Před první světovou válkou měla Durhamská lehká pěchota (Durham Light Infantry – DLI) devět praporů, každý po zhruba 1 000 mužích. Dva domovské (profesionální armáda), dva záložní tvořené z dobrovolníků a bývalých profesionálů a k tomu pět batalionů teritoriálních sil. Domovská pevnost byla ve městě Newcastle upon Tyne, konkrétně kasárna Fenham.

S vyhlášením války a začátkem náboru vláda dobrovolníkům přislíbila možnost sloužit s kamarády ve stejné jednotce. Začátkem září pak hrabě z Durhamu vytvořil výbor pro vybudování těchto praporů ve svém hrabství. Potřebných 10 000 liber se vybralo poměrně rychle a válečný kabinet povolil začít rekrutovat do takzvaných palbaťáků (Pals battalion – prapor kamarádů). Dne 10. září 1914 tak vznikl 18. prapor Durham Light Infantry, přezdívaný „Durham Pals“ (kamarádi z Durhamu). 

Jenomže armáda tehdy praskala ve švech a neměla kam dobrovolce ubytovat, a tak lord Durham poskytl své panství a přilehlé pozemky v Cocken Hall. Na polích brzy vyrostlo mnoho chatrčí poskytujících dočasné ubytování pro nadšené rekruty. Ještě před koncem září dorazily pro „Durham Pals“ nové uniformy. Nutno podotknout, že takové štěstí jiné pal battalions neměly a první měsíce museli jejich příslušníci cvičit ve svém civilním šatstvu.

První nasazení

V listopadu 1914 se zhruba 500 mužů z celkových 1 073 příslušníků a 24 důstojníků „Durham Pals“ přesunulo na pobřeží posílit tamní obranu. Tam také máme doloženou první oběť praporu, jíž se stal devětadvacetiletý vojín Theophilius Jones, jenž padl při ostřelování Hartpoolu německými bitevními křižníky. Spolu s ním zahynuli další čtyři vojáci a 11 utrpělo zranění.

V květnu 1915 byl 18. prapor včleněn do 93. brigády 31. divize a vyslán do Egypta bránit Suezský průplav před tureckými útoky. Záhy však padlo rozhodnutí, že formace bude zapotřebí spíš na západní frontě, a tak se 6. března 1916 „Durham Pals“ nalodili v Port Saidu a o pět dní později už pochodovali francouzskou Marseillí. Odtud zamířili k Amiensu, konkrétně na shromaždiště Colincamps v lesíku Warnimont, a následně se přesunuli do Bus-lès-Artois. 

Ještě v březnu velení vyslalo 10 důstojníků a 39 poddůstojníků do první linie na Sommě pro instrukce a základní seznámení s terénem, aby se mohli vystřídat s plukem Royal Irish Rifles. Po několika rotacích zastihl „durhamské“ 27. června dělostřelecký přepad, jenž zničil komunikační linky. Kvůli chystané ofenzivě bylo nutné komunikaci rychle obnovit a dvě roty kryté kulomety Lewis dráty opět natáhly. Následující den se prapor stáhl do zálohy.

Den plný krve

V brzkých ranních hodinách 1. července 1916 se první jednotky přesunuly do země nikoho, odkud měly zahájit útok, čímž si zkrátily vzdálenost nutnou k překonání.

V 7.30 se zvedla první útočná vlna; 31. divize útočila v nejsevernější části bojiště proti vesnici Serre. V první linii mělo jít na 150 příslušníků „Durham Pals“ z roty D, zbytek vyčkával v záloze. Těsně před útokem se do jejich zákopů sneslo několik granátů německého dělostřelectva, které zabily či zranily většinu mužů ještě dříve, než stihli vylézt ze zákopů. Během první půlhodiny měla 31. divize 2 000 obětí.

Rota C vyrazila podpořit „déčko“, avšak palba z obou směrů ji cestou přibila k zemi. V 9.20 dostaly roty A a B rozkaz podpořit část pluku West and Yorks v útoku na Serre. Kouřová clona se ale stále neodlepila od země, a tak kulometná palba přibila k zemi i je. Háječku v předpolí Serre (zhruba 2 km od výchozí čáry) se jim podařilo dosáhnout kolem 10. hodiny, avšak zpráva se na velitelství dostala až v 11.57.

Zbylí „Durham Pals“ byli povoláni do první linie, kde se rozmístili okolo baterií 159. brigády polního dělostřelectva (Royal Field Artillery), aby odrazili případný protiútok.

V 15.50 se „durhamští“ společně s dalšími dvěma prapory spojili a dostali za úkol bránit háječek po celou noc. Traduje se, že si muži pojmenovali stromy podle autorů jednotlivých evangelií coby ochranu přední linie. Následující den proběhlo doplnění a vojáci v neustálé pohotovosti vyčkávali až do 5. července, než je velení stáhlo do Beauval.

Roty A a B, jimž se podařil nejhlubší průlom z celé brigády, měly večer 1. července ztráty devět důstojníků, 11 poddůstojníků a 126 mužů. Z celkem 800 ze čtyř rot, které 30. června vstupovaly do zákopů, zůstalo bojeschopných jen 300. „Durham pals“ ztratili za jediný den 70 mrtvých a na 430 zraněných či nezvěstných. Celá 31. divize odepsala 3 600 mužů, aniž by dosáhla jediného stanoveného cíle.

Další působení

Prapor dále zůstával ve stejné oblasti až do ledna 1917, kdy si dopřál měsíční oddech v týlu. Poté byl nasazen u Hebuterne, kde provedl několik výpadů a zajal na 25 Němců za cenu ztráty 13 padlých (další dva podlehli zranění), 28 zraněných a tří nezvěstní. Následující měsíce vypadaly podobně a „durhamští“ museli také čelit několika plynovým útokům. Na jaře 1918 se podíleli na odražení poslední německé ofenzivy a následoval udržovací výcvik součinnosti pěchoty s kulometným krytím, než se prapor opět vrátil na frontu. Konec války zastihl „Durham Pals“ v Morbecque.

Do listopadu 1918 se DLI rozrostla na 43 praporů, protože byly vytvořeny nové záložní, služební, teritoriální a další prapory. Z nich 22 batalionů sloužilo ve válečných zónách od západní fronty až po severozápadní hranici Indie. Z původního složení 18. praporů „Durham Pals“ se konce války dožila jen hrstka. Dne 27. května 1919 proběhla demobilizace a standarty praporu byly uloženy v durhamské katedrále. Následující den byli „Durham Pals“ rozpuštěni. 

Jen v roce 2018 Češi z lékáren odnesli 7,4 milionu balení Ibalginu, z čehož vyplývá, že jsme spořádali bezmála čtvrt miliardy růžových tabletek. V přepočtu na obyvatele nás to řadí mezi evropské premianty, neboť větší oblibu tzv. nesteroidních antiflogistik hlásí pouze Finsko.

Zázrak z laboratoře

Když v roce 1961 vědci v britském Nottinghamu představili veřejnosti látku, která dokázala dosud nevídaným způsobem tlumit bolest, jejich objev se dal přirovnat k zázraku. Nová substance působila daleko účinněji než dosud užívaná kyselina salicylová, obsažená v aspirinu. Navíc se zdálo, že má mnohem méně vedlejších účinků, a zahájení sériové výroby proto doprovázela vysoká očekávání. A ta se naplnila: Po více než pěti desítkách let je dnes na celosvětovém trhu k dispozici více než sto třicet typů přípravků na bázi ibuprofenu, dostupných v naprosté většině států.

Jen pro zajímavost – název Ibalgin se používá pouze v České republice, na Slovensku a v Rumunsku. Nejčastěji můžeme ve světových lékárnách narazit na přípravek pod názvem Nurofen, který jeho britský výrobce poprvé uvedl na trh v roce 1983. Stejně jako tuzemský Ibalgin je ve své domovské Velké Británii suverénně nejoblíbenějším volně prodejným lékem, například v roce 2016 za něj tamější spotřebitelé utratili v přepočtu 3,5 miliardy korun. Nurofen je dostupný i u nás, ovšem jeho prodeje za Ibalginem značně zaostávají. Důvod je zřejmě zcela prostý – je totiž bílý.  

Kouzlení s barvami

Už původní brufen z 60. let byl růžový z několika praktických důvodů. Odborníci již dlouho vědí, že barvy mají na naši psychiku nebývalý vliv. Růžová je spojována s pocitem jemnosti, harmonie a uklidnění – tedy přesně toho, co člověk při bolesti potřebuje.

Účinnou látkou obsaženou v pilulkách je sice ibuprofen, s trochou nadsázky ale můžeme říct, že ještě větší službu prokazuje jinak zcela neúčinné růžové barvivo působící jako placebo efekt. Jistě není náhoda, že spokojení uživatelé často připisují Ibalginu vlastnosti, které reálně nemá, například dodání energie a zmírnění stresu. A v neposlední řadě charakteristická barva jistě přispěla i k mimořádné oblibě, jaké se těší u žen. 

Růžová je pro Ibalgin natolik specifická, že si ji jeho výrobce nechal zaregistrovat jako obchodní značku. Právo na výrobu pilulky stejného tvaru a barvy má od počátku roku 2018 výhradně společnost Sanofi (pod niž spadá i tuzemská Zentiva, výrobce „českého“ Ibalginu).

Fakt, že tuzemští spotřebitelé považují úlevu od bolesti a Ibalgin v podstatě za synonymum, potvrdila i anketa o nejdůvěryhodnější značku. V kategorii volně prodejných léků na bolest vítězí Ibalgin již několik let po sobě. Jedná se rovněž o přípravek, do jehož propagace lije výrobce vůbec nejvyšší sumy, třeba v roce 2011 zaplatila Zentiva za reklamu na Ibalgin bezmála 45 milionů korun, což představuje nejvyšší částku v kategorii volně prodejných léků.

Masivní kampaň pravděpodobně stojí za tím, že Češi dnes léky proti bolesti s oblibou nakupují do zásoby; podle Státního úřadu pro kontrolu léčiv (SÚKL) jich tak činí 40 %. Pak nepřekvapí, že v domácích lékárničkách se nejčastěji vyskytuje právě Ibalgin.

Neveselé vyhlídky

Mohlo by se zdát, že jde o rozumné jednání. Pro případ nenadálé potřeby je přece výhodné být připraven. Otázkou je, zda je skutečně nezbytné při prvním náznaku bolesti hned vymačkávat tabletku. V příbalovém letáku se dočteme, že maximální dávka účinné látky činí 3 200 mg denně, což v praxi představuje 8 tabletek Ibalginu 400 – tolik pilulek ale zpravidla denně nespolykáme, takže většina z laických uživatelů se uklidní a má dojem, že nebezpečí nehrozí.

Je však třeba rozlišovat ještě jeden termín, a to nadužívání. O něm hovoříme v případě, kdy pacient příslušný lék pojídá více než polovinu dní v měsíci po dobu několika týdnů, což už není tak výjimečné. Například řada žen bez Ibalginu není schopna fungovat během bolestivé menstruace, a pokud k tomu čas od času přidají tabletku i při příležitostných bolestech hlavy nebo teplotě, dostávají se zmíněné hranici nebezpečně blízko.

Ačkoliv výzvu „čtěte pozorně příbalovou informaci“ slyšel každý z nás jistě mnohokrát, málokdo ji skutečně uposlechl. Podle průzkumu SÚKL z roku 2014 tak činí jen 39 % spotřebitelů. Mnozí z nich by tedy zřejmě byli překvapení, pokud by nahlédli do příbalového letáku k Ibalginu. Seznam nežádoucích účinků je dlouhý několik řádek a není to právě veselé čtení: nevolnost, žaludeční vředy, krvácení, problémy s játry, zácpa, krvácení z nosu, bolesti hlavy, závratě, vyrážky, vysoký krevní tlak…

Pokud po užití tabletky nic z uvedeného nepociťujeme, není to ještě důvodem k polevení v ostražitosti. Ve skutečnosti bychom měli naopak zpozornět, protože reálné riziko je neviditelné a přichází plíživě. I občasné „zobání“ Ibalginu může mít doslova smrtící důsledky, stopové množství ibuprofenu se totiž kumuluje ve vnitřních orgánech, zejména v játrech a ledvinách. A zde působí dál, ovšem už ne tak, jak bychom si přáli. Někteří lékaři již v 70. letech varovali, že pokud by brufen procházel schvalovacími testy v současné době, neprošel by ani do druhého kola.

Vředy a infarkt

Jedním z nepříjemných důsledků nadužívání Ibalginu je poškozování žaludeční a střevní sliznice, což může v extrémních případech vést nejen ke vzniku žaludečních vředů, ale i k vnitřnímu krvácení. Z toho důvodu lékaři důrazně nedoporučují, aby si Ibalginem ulevovali pacienti s nemocným žaludkem a také ti, kteří berou léky na ředění krve. Ostatně nevhodná kombinace s jinými léčivy bývá dalším kamenem úrazu; rizikovou interakci představují zejména antidepresiva.

V poslední době dále přibývají důkazy o souvislosti mezi užíváním ibuprofenu a zvýšeným rizikem infarktu myokardu. Mezinárodní tým vědců v roce 2017 analyzoval data téměř 450 tisíc lidí a zjistil, že riziko začíná růst už během prvního týdne užívání nesteroidních protizánětlivých léků. Nejvyšší bylo při vysokých dávkách ibuprofenu, kdy mohlo vzrůst až o více než 50 %. Po vysazení léku však opět rychle klesalo. Výčet nepříznivých následků přílišné obliby růžových pilulek tím ale nekončí.

Rizikovou skupinou jsou například těhotné ženy (které by se nicméně měly vyvarovat jakéhokoliv zbytečného polykání léků). Kanadsko-francouzská studie publikovaná v roce 2011 zjistila, že užívání nesteroidních protizánětlivých léků v raném těhotenství zvyšuje riziko spontánního potratu přibližně 2,4krát. Jiné montrealské studie pak naznačily souvislost mezi užíváním těchto léků v prvním trimestru a vyšším výskytem některých vrozených vad, zejména srdečních přepážek.

Pravidelné a dlouhodobé užívání Ibalginu přináší i další rizika. Samotný ibuprofen sice nevyvolává závislost podobnou opioidům, může však vést k návyku sahat po tabletě při každé bolesti a oddalovat řešení její skutečné příčiny. Novější výzkumy naznačují, že potlačování časné zánětlivé reakce pomocí nesteroidních protizánětlivých léků může u některých pacientů narušit přirozené odeznívání akutní bolesti a zvýšit riziko jejího přechodu do chronické formy. Bolest přitom představuje důležitý varovný signál organismu, který bychom neměli pouze potlačovat, ale především se snažit odhalit jeho příčinu.

V prosinci roku 2017 zveřejnilo na sto dvacet amerických akademiků a politiků dopis, jímž se připojili k probíhající diskusi o sochách na náměstích a ulicích měst Spojených států. V předcházejících měsících se tématem veřejné debaty stal „problém“ pomníků připomínajících účastníky války Severu proti Jihu bojující na straně Konfederace. Požadavky na jejich odstranění z veřejných prostranství brzy přerostly ve vandalské činy a ničení diskutovaných objektů.

Signatářům inkriminovaného dopisu však nevadily sochy generálů Roberta Lee nebo Thomase Jacksona – ty ve svém listu vůbec nezmiňovali. Volali po odstranění soch objevitele Kryštofa Kolumba, prezidenta Theodora Roosevelta či lékaře Jamese Mariona Simse.

Poprava v přímém přenosu

Signatáři dopisu ve svém textu (s velmi diskutabilní znalostí historických reálií) tvrdili: „Nejkontroverznější z monumentů zobrazuje Kryštofa Kolumba, který sloužil španělské koruně a mluvil a psal jen katalánsky [!]. Přestože se narodil v Janově v roce 1451 – městě, které nebylo italské až do sjednocení v roce 1861 – přijali jej v 19. století jako vlastenecký symbol italští imigranti. Ale veřejný nárok na „vlastnictví“ Kolumba ze strany italských Američanů nesmí zakrýt jeho rozhodující úlohu v historické genocidě indiánského obyvatelstva Ameriky.“

Pochybnosti o vhodnosti umístění Kolumbových pomníků v New Yorku projevil již dříve i newyorský starosta Bill de Blasio vytvořením komise ke zkoumání soch osobností s „kontroverzní minulostí“, mezi nimiž figuroval podle jeho názoru také janovský mořeplavec. O genocidě pak promluvil v souvislosti s Kolumbem losangeleský radní Mitch O’Farrell žádající likvidaci Kolumbova monumentu v tamějším Grand Parku. Socha byla před 28. zářím 2018, kdy se v Kalifornii slavil takzvaný Native American Day, nejprve zakryta, a v následujících týdnech pak definitivně odstraněna.

Stejně jako monumenty jižanských generálů poté vandalové některé další Kolumbovy sochy na území Spojených států amerických zničili nebo poškodili. Paradoxním způsobem tak demonstrovali překvapující fakt: události z konce 15. století a diskuse o Kolumbově místě v historii nezajímají (přinejmenším v Americe) pouze úzkou skupinu odborníků a akademiků, ale odrážejí zájem nezanedbatelné části tamější populace.

Stannardův holocaust

V činech zmíněných vandalů se projevuje ve vyhrocené podobě názor některých publicistů a historiků, reprezentovaných zejména jménem profesora Davida Stannarda a jeho publikací Americký holocaust z roku 1992. Stannard v ní označil politiku a praxi migrační vlny, která dorazila po Kolumbově cestě na americký kontinent, nejen za genocidu, ale hned za největší takový čin v lidských dějinách.

Ani on, ani jeho stoupenci z akademických kruhů však nevzali v úvahu definici genocidy coby „úmyslného a systematického zničení části nebo celku etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“ uznávanou OSN a dalšími mezinárodními institucemi. Pokud by tento výklad profesor Stannard respektoval, nemohl by politiku žádné z evropských mocností, které masovou migraci přes Atlantik od konce 15. století organizovaly nebo umožňovaly, nazývat genocidou, a přirozeně by pak s takovým jednáním nebylo spojováno ani Kolumbovo jméno.

Samozřejmě není nejmenší pochyby o tom, že příchod Evropanů do Ameriky znamenal pro indiány katastrofu. Nejprve přirozeně pro obyvatele karibských ostrovů, k nimž dospěl Kolumbus jako předvoj evropské migrace na svých prvních cestách. Stovky indiánů zde zahynuly mečem také proto, že se zde na kolonizaci podílel jeden z účastníků druhé Kolumbovy výpravy a později organizátor samostatných kolonizačních podniků Alonso Ojeda. Relace o posledních bojích s Araby na Pyrenejském poloostrově hovořily o jeho neobyčejné osobní odvaze, až sebevražedném počínání v lítých bojích, ale také o krutosti vymykající se i surovým dobovým normám.

Moderní medicína jej na základě těchto informací považuje za psychopata neschopného ovládnout své násilnické chování. Svým řáděním proslul zejména na ostrově Hispaniola, kde se jeho oběťmi staly nejen stovky protivníků přímo v bojích, ale také tisíce nepřátel pouze potenciálních – vesměs pokojných obyvatel místních vesnic.

Většina si smrt nepřála

Jedinců s rukama od krve bylo mezi conquistadory nepochybně více, ale velká většina Kolumbových současníků ani pozdějších kolonistů nepřijížděla do Nového světa proto, aby indiány zabíjela. I dobyvatelé jako Hernán Cortés chtěli především zbohatnout, a pro práci v dolech a na plantážích potřebovali místní obyvatelstvo živé. Požadavky na pracovní nasazení však často přesahovaly fyzické možnosti domorodců, kteří proto houfně umírali. Indiánské komunity tak čekal rozvrat, ještě znásobený šokem z totální proměny společenských poměrů.

S příchodem Španělů nezmizely jen lokální elity. Indiáni byli nuceni vzdát se svých bohů a přijmout křesťanství, což zapříčinilo zhroucení celého dosavadního společenského systému. Příchod nové migrační vlny z Evropy provázely také nakažlivé nemoci, proti nimž neměli indiáni vyvinuté protilátky.

Podle názoru většiny odborníků byly právě tyto choroby hlavním důvodem demografického kolapsu, během něhož v krátkém úseku několika desetiletí zmizelo v různých částech Ameriky až devadesát procent populace.

Tisíce mrtvých válečníků, které padly ve srážkách s conquistadory při obraně říší Inků či Aztéků, tak sice nadále zůstávají nediskutovatelným faktem, rozhodně však nepotvrzují závěr Davida Stannarda. Dějiny Ameriky od roku 1492 nejsou dějinami genocidy, o kterou by janovský plavec ve službách kastilské královny Isabely jistě ani nestál. 

Americká kosmická loď Boeing CST-100 Starliner, která měla společně s lodí Crew Dragon společnosti SpaceX zajistit pravidelnou dopravu astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), se stále potýká s technickými problémy, jejichž příčiny podle nové zprávy leží také v přílišné důvěře NASA, nereálném harmonogramu a omezeném dohledu agentury nad vývojem lodi. Vyplývá to z nové zprávy Úřadu generálního inspektora NASA (Office of Inspector General, OIG), která byla zveřejněna na konci června.

Dokument naznačuje, že potíže programu nejsou důsledkem jediné technické závady, ale souhry chybných manažerských rozhodnutí, přehnaného optimismu a nedostatečného dohledu ze strany NASA.

NASA vsadila na zkušenosti Boeingu

Vyšetřovatelé označili za hlavní příčinu problémů především přílišnou důvěru NASA ve schopnosti Boeingu. Agentura předpokládala, že firma díky desetiletím zkušeností s kosmickými projekty a využití osvědčených technologií zvládne vývoj nové pilotované lodě bez větších komplikací.

Právě tato důvěra vedla k tomu, že NASA Boeingu umožnila vynechat některé komplexní integrační zkoušky jednotlivých systémů, které by ověřily spolupráci jednotlivých částí jako celku. Podle inspektorů tím NASA přišla o možnost odhalit některé problémy ještě před letem.

Harmonogram, který neodpovídal realitě

Podle zprávy se celý program dostal do pasti vlastního optimismu. NASA i Boeing totiž od května 2021 opakovaně plánovaly další kroky s předpokladem, že pilotovaný zkušební let přijde zhruba za půl roku. Místo toho však Starliner vzlétl až o více než tři roky později, v červnu 2024.

Tento přístup vytvářel trvalý časový tlak na vývojáře i testovací týmy. Kvůli snaze dodržet termíny mohly být některé zkoušky nebo úpravy systémů uspěchány, což podle autorů zprávy přispělo k pozdějším komplikacím.

Klíčová data zůstala stranou

Třetím významným faktorem byla omezená možnost NASA nahlížet do dat z letových simulací Starlineru. Smlouva mezi agenturou a Boeingem omezovala přístup k části simulačních výsledků. Na druhou stranu ale vyšetřovatelé upozorňují, že NASA nedokázala naplno využít ani data, která měla k dispozici.

Před pilotovaným testem například existovaly simulace končící ztrátou kosmické lodi nebo dokonce posádky. Podle zprávy jim však nebyla věnována dostatečná pozornost.

Podle astronautů se tento přístup výrazně lišil od dob raketoplánů. Tehdy bylo každé selhání během simulace podrobně analyzováno a jeho výsledky se otevřeně probíraly s posádkami.

Zkušební let potvrdil obavy

Během mise se objevily poruchy některých manévrovacích trysek, úniky helia i další technické závady. NASA nakonec rozhodla, že Starliner poletí zpět na Zemi bez astronautů.

Dvojice astronautů, která na palubě Starlineru dorazila na ISS, proto na stanici zůstala mnohem déle, než bylo původně plánováno. Domů se vrátila až v březnu 2025 na palubě konkurenční kosmické lodi Crew Dragon společnosti SpaceX.

Chyby neudělal jen Boeing

Inspektoři nekritizují pouze Boeing. Podle zprávy NASA reagovala na vzniklé problémy příliš pomalu. Pilotovaný test byl oficiálně označen za nejzávažnější kategorii mimořádných událostí NASA až v únoru 2026, tedy zhruba 21 měsíců po startu. K tomuto kroku agenturu přiměla až nezávislá vyšetřovací komise.

Podle autorů zprávy právě toto dlouhé otálení oddálilo řešení problémů, které se opakovaně objevovaly už během tří letových testů od roku 2019. Zpoždění zároveň prodlužuje proces certifikace lodi a omezuje možnosti NASA při zajišťování dopravy astronautů na ISS.

Další komplikací je podle vyšetřovatelů úbytek zkušených zaměstnanců. K dubnu 2025 ztratila kancelář programu Commercial Crew přibližně pětinu pracovníků, ať už kvůli odchodům nebo reorganizacím. NASA si navíc není jistá, zda bude mít i nadále k dispozici odborníky z jiných částí agentury, kteří dosud pomáhali s bezpečnostními kontrolami kosmických lodí.

Podle inspektorů tak vzniká riziko, že složité technické problémy nebude mít kdo dostatečně nezávisle posuzovat.

Návrat Starlineru se znovu vzdaluje

Nejistota panuje i kolem další budoucnosti Starlineru. Boeing má pro NASA smluvně zajistit tři pravidelné pilotované mise k ISS, ještě před nimi ale musí proběhnout let Starliner-1, který byl původně plánován s posádkou, později však byl změněn na bezpilotní nákladní misi.

Ani tento let ale zatím nemá stanovené datum. Původní odhady počítaly s jeho uskutečněním už v roce 2026 a následnou certifikací lodi pro pilotované lety ještě během téhož roku. Zpráva OIG však tento scénář označuje za nereálný. Podle současného stavu programu se získání certifikace pravděpodobně posune až do roku 2027.

To zároveň vyvolává otázku, zda Boeing vůbec stihne splnit všechny nasmlouvané mise před plánovaným ukončením provozu Mezinárodní vesmírné stanice v roce 2030.

Optimismus navzdory problémům

Vedení Boeingu přesto tvrdí, že situace se zlepšuje. Generální ředitel společnosti Kelly Ortberg uvedl, že většina nápravných opatření po zkušebním letu už byla provedena a firma má mnohem lepší představu o příčinách problémů s manévrovacími tryskami. Podle něj rozsáhlé testování zvýšilo důvěru, že Starliner bude možné vrátit k letům.

Inspektoři NASA i poradní panel pro bezpečnost kosmických letů upozorňují, že klíčové technické problémy Starlineru zůstávají nevyřešené. Patří mezi ně poruchy manévrovacích trysek, úniky helia i přehřívání částí servisního modulu, v nichž jsou trysky umístěny. Testování i analýzy pokračují a NASA zatím nedokáže odhadnout, kdy budou dokončeny ani kdy Starliner získá certifikaci pro pravidelné pilotované mise.

Budoucnost druhé provozované americké pilotované kosmické lodi tak zůstává nejistá. Zatímco SpaceX už rutinně zajišťuje dopravu astronautů na oběžnou dráhu, Boeing stále bojuje o to, aby Starliner vůbec získal povolení k pravidelnému provozu.

Jen několik desetiletí poté, co britský důstojník James Cook zmapoval východní pobřeží Austrálie, vyslala Británie první kolonizační expedici. První flotilu (First Fleet) tvořilo jedenáct lodí: dvě válečné, šest transportů s trestanci a tři zásobovací plavidla. V lednu 1788 vztyčili Sydney Cove v zátoce Port Jackson britskou vlajku a prohlásili celý kontinent za britské území.

V době příjezdu První flotily se mezi místními domorodými komunitami neobjevovaly žádné známky epidemie neštovic. V následujících letech ale epidemie propukla plnou silou a způsobila katastrofální ztráty na lidských životech i komunitách původních obyvatel. Matthew Nitschke z Flindersovy univerzity v Adelaide a jeho kolegové odhadli, že na neštovice tehdy zemřelo asi 220 tisíc lidí.

Záhadná epidemie neštovic

Až doposud bylo ale pro odborníky záhadou, jak se vlastně neštovice do Austrálie dostaly. Na žádné z lodí První flotily nebyl oficiálně zaznamenán jediný případ pravých neštovic. Proto se objevila hypotéza, že nákaza dorazila na sever Austrálie prostřednictvím obchodníků a rybářů z oblasti Makassaru na dnešním indonéském ostrově Sulawesi.

Nitschke a jeho spolupracovníci uskutečnili pokročilé počítačové simulace a prokázali, že se nemoc ze severu v tehdejších podmínkách nemohla rozšířit až do jihovýchodní Austrálie přes tisíce kilometrů téměř neobydlené pouště. Naopak simulace šíření neštovic v okolí Port Jackson přesně odpovídají scénáři, podle něhož se nákaza objevila v okolí první britské osady. Výsledky výzkumu původu epidemie neštovic v Austrálii v roce 1789 uveřejnil vědecký časopis Nature Human Behaviour.

Podle badatelů jsou nejpravděpodobnějším zdrojem tehdejší nákazy lahvičky obsahující zaschlé strupy z neštovic. Britští lékaři je tehdy používali k takzvané variolaci, tedy k riskantní metodě preventivní ochrany, předcházející moderním vakcínám proti neštovicím, které Edward Jenner vyvinul až v 90. letech 18. století. Lékaři zřejmě obnovili zásoby infekčního materiálu při zastávkách flotily v Kapském Městě nebo v brazilském Riu de Janeiru. V Austrálii se pak neštovice zřejmě nešťastnou náhodou dostaly mezi domorodce.

Úspěšný velitel torpédoborců

Spíše než coby obhroublý mořský vlk byl Laurence Abercrombie, narozený roku 1897, známý jako gentleman s pevnou morálkou a smyslem pro povinnost. Jeho dlouhá kariéra začala už první světovou válkou, ve které sloužil na palubě bitevních lodí Delaware, Georgia, Nevada a Mississippi. Po skončení Velké války působil na řadě dalších plavidel, ale také jako učitel francouzštiny na své alma mater. 

Druhá světová válka si však žádala zkušené námořníky jeho kalibru, a tak 21. března 1941 korvetní kapitán Abercrombie převzal velení nad svou první lodí: zbrusu novým torpédoborcem Drayton. Na jeho můstku si ještě téhož roku vysloužil úvodní Námořní kříž, když se 24. prosince zasloužil o potopení nepřátelského plavidla.

Abercrombieho velitelské schopnosti byly jeho nadřízenými rychle rozpoznány a oceněny, načež byl nejprve v červnu 1942 povýšen na kapitána, aby od července převzal velení eskadry torpédoborců 9, sestávající ze čtyř lodí včetně Draytonu. 

Dvě z nich, torpédoborce Lamson a Mahan, pak v říjnu vedl během výpadu proti Japoncům u Gilbertových ostrovů, přičemž se mu podařilo potopit dvě lodě a beze ztrát odvrátit letecké útoky, čímž si vysloužil druhý Námořní kříž.

Poslední získal, když se svou eskadrou kryl zbytek úkolového uskupení 62.7.2 u Šalamounových ostrovů. V noci 17. února 1943 úspěšně odvrátil všechny vzdušné útoky Japonců, kteří při svých marných pokusech proletět jeho neprostupnou obranou přišli o pět torpédových bombardérů. V roce 1951 odešel Laurence Abercrombie do výslužby v hodnosti kontradmirála.

Modlící se kapitán

Mnoho vojáků za druhé světové války získalo různá ocenění, ať už pro chrabrost, odhodlání či sebeobětování. I mezi těmito vynikajícími osobnostmi se ale čas od času objeví tací, kteří vyčnívají. Roy Davenport byl jedním z nich: nejlepší z nejlepších. Za vše mluví už skutečnost, že se stal prvním námořníkem v americké historii, který si vysloužil hned pět Námořních křížů.

Hluboce věřící Davenport, přezdívaný „modlící se kapitán“, ve svých 34 letech získal velení nad ponorkou Haddock, na jejíž palubě získal tři Námořní kříže.

Už jeho úvodní mise v roli velitele ale mohla být poslední. V důsledku blízkých výbuchů hlubinných náloží v dubnu 1943 utrpěla Haddock těžké poškození velitelské věže, ba co hůře, nabírala vodu a rychle se potápěla kvůli poškozenému poklopu.

V nejhorší chvíli a s modlitbou na rtech ale zasáhl čerstvý kapitán a poklop dorazil kladivem. Davenport si pak v čele jeho první ponorky nárokoval potopení 11 lodí a skoro 80 000 tun vojenského materiálu, poválečná komise však potvrdila pouze tři zničená plavidla.

Po nezbytném odpočinku dostal v květnu 1944 velení nad novou ponorkou Trepang, v jejímž čele pokračoval v tom, co uměl nejlépe: v potápění japonských lodí. Na její palubě získal zbývající dva Námořní kříže. Poslední z nich si vysloužil, když vedl skupinu tří ponorek v oblasti mezi Tchaj-wanem a Luzonem. V noci 6. prosince se na radaru Trepangu objevil konvoj 10 lodí, načež to Davenport ohlásil zbylým ponorkám, a aniž by na ně čekal, sám zaútočil. 

Citace k udělení Námořního kříže k tomu mimo jiné uváděla: „Velitel Davenport odvážně pronikl silnou nepřátelskou doprovodnou clonou, aby provedl sérii nočních hladinových útoků, a odpálil svá torpéda proti konvoji, přičemž neúnavně sledoval své cíle navzdory tvrdým protiopatřením a potopil významné množství japonské tonáže.“ 

Zbytek války na vlastní žádost strávil jako instruktor na Námořní akademii v Annapolis. Sloužil pak ještě během konfliktu v Koreji a do zaslouženého důchodu odešel jako kontradmirál v roce 1959.

Zhruba 60 km na jih od Káhiry se nachází vcelku obyčejné městečko Lišt obklopené poli. Leží na západním okraji asi 3 km širokého úrodného pásu, který se táhne po obou březích Nilu. Hned za posledními domy směrem dál na západ a na sever pak začíná vyprahlá pouštní planina, zakončená v nejsevernějším výběžku slavnou nekropolí. Na ní se tyčí tři ikonické pyramidy – Chufuova, Rachefova a Menkaureova – a jejich majestát hlídá neméně slavná Sfinga.

Na území, které nekropoli a Lišt odděluje, se přitom soustředí nejproslulejší památky staroegyptského stavitelství. Jediná lokalita, jež může zmíněnému úzkému pruhu země konkurovat, se nachází v Údolí králů a v Luxoru, asi 500 km jižně.

Opravdu velká stavba

Vědci dlouhou dobu předpokládali, že ke stavbě pyramid byla kriticky nutná voda. Táhnout zhruba 2,5tunové bloky na sáních po písku představuje nesmírně vyčerpávající úkol. Praktické pokusy japonských vědců v 90. letech ukázaly, že přesun jediného takového bloku by si vyžádal intenzivní úsilí 11 lidí; a i když se písek navlhčí, takže se tření zredukuje na polovinu a počet pracovníků na sedm, stále jde o ohromnou výzvu.

Chufuova neboli Velká pyramida přitom vznikla z 2,3 milionu takových kvádrů, o souhrnné odhadované hmotnosti šesti milionů tun. Zhruba 5,5 milionu tun vápence, který tvoří „masu“ pyramidy, pochází ze zdejší pláně. Lom se nachází asi jen 500 m daleko a turisté se k němu od pyramid dostanou pěšky za několik minut. Kámen se tak vyskytoval po ruce a byl dostatečně měkký, aby se dal řezat pomocí bronzových pil.

Na pohled však není právě výstavní. Inženýři se tedy rozhodli obložit vnější plášť bělostným vápencem z Tury, vzdálené asi 15 km, a na mnohé vnitřní části využít kvalitní žulu. Osm tisíc tun materiálu tak museli dovézt z Asuánu, ležícího zhruba 800 km daleko. I dnešní stavitelé by přitom měli s dopravou takové masy plné ruce práce.

Nejjednodušší způsob, jak materiál přesunout na místo, nabízí voda – jenže pyramidy dělí od Nilu celých 8 km. Proč si dávní inženýři neušetřili spoustu práce a nepostavili je přímo na břehu, kde se daly bloky přivezené ze vzdálených končin vyložit?

Zaniklé rameno

Už během výzkumů na přelomu milénia se objevily teorie, podle nichž dnešní tok Nilu neodpovídá historickému stavu. Otázku pak před dvěma lety definitivně rozlouskl tým amerických archeologů, kteří zkombinovali satelitní snímky oblasti, geofyzikální výzkum a hloubkové odběry sedimentů. Výsledek vědce ohromil: Před 4 700 lety dosahovalo jedno z ramen řeky přímo na místo stavby, prakticky až k úpatí budovaných pyramid! 

Dnes už neexistující rameno dostalo název Ahramat. Táhlo se podél západního okraje nilské nivy v délce přibližně 64 km a rozhodně nešlo jen o nějaký „kanál“: Jeho hloubku vědci odhadli na 2–8 metrů a šířku na 200–700 metrů. Nebyla to dravá řeka, ale spíš pomalu se rozlévající, klidný a mimořádně dobře splavný tok, oddělený od hlavního koryta pásem země širokým 2–10 km. Ten protkávala ještě další, menší ramena, a vznikala tak podmáčená a místy přímo bažinatá krajina.

Trasa tohoto tichého obra kopírovala linii, na níž dnes leží nejvýznamnější pyramidová pole Staré a Střední říše – od Gízy přes Abúsír a Sakkáru až po Dahšúr a dál na jih k již zmíněnému Lištu. Ahramat tedy fungoval jako přirozená dopravní tepna, po které se dal stavební materiál přivážet z velkých dálek.

Sedmdesát let úsilí

Tam, kde nestačila příroda, si stavitelé vypomohli. Nálezy naznačují, že u mnoha pyramid existovaly přístavní struktury, nábřeží a umělé kanály vybudované tak, aby na přirozená ramena Nilu navazovaly. V některých přístavištích nejspíš vznikaly na ochranu malé chrámy a mnozí archeologové se dodnes domnívají, že sloužily jako výchozí body pro přijetí panovníkovy mumie. Někdy se však objevují na místech, kde k tomu není zjevný důvod. A funkce ochránců dávno zrušených přístavišť by tak jejich existenci vysvětlila.

Popsanou infrastrukturu stavitelé udržovali, jen dokud k tomu měli důvod. Přístaviště u nekropole patřilo k těm využívaným déle: Všechny tři masivní pyramidy vznikly v rozmezí pouhých sedmi dekád, mezi léty 2580 a 2510 př. n. l., během vlády tří faraonů. Současní vědci dali přístavu přízvisko Chufuův a našli doklady jeho velmi čilého fungování: Odhalili skladiště, rozsáhlé sýpky, doky i zbytky keramiky. Komplex se nacházel na okraji rozlehlé laguny, která umožňovala pohodlně organizovat velmi rušnou lodní dopravu.

Podobné přístaviště se podařilo odkrýt také poblíž naleziště Wádí al-Džarf na břehu Rudého moře. Archeologové tam našli 150metrové molo, stovku kotev a bezpočet nádob s obilím. Je zjevné, že přístav sloužil nejen k přesunu stavebního materiálu, ale také jako překladiště kovů vytěžených na Sinaji. Vznikl nejspíš za vlády faraona Snofrua, který nechal postavit hned tři pyramidy (viz Dokonalí inženýři), a opuštěn byl po dokončení hrobky jeho syna Chufua. V roce 2013 se tam navíc povedlo objevit nejstarší dochované egyptské papyry.

Byrokracie, ale úžasná

Kdo by však očekával oslavu bohů, tajnou nauku nebo milostnou poezii, byl by zklamaný. Legendární papyry totiž obsahují úřední záznamy – neklamný důkaz, že byrokracie tvoří páteř každého impéria. Většina z nich se týká distribuce jídla, ale mezi stovkami dokumentů se našel i jeden, jenž má pro egyptology nedozírnou cenu.

Tzv. Mererův deník se přitom zachoval úplnou náhodou: Když bylo po dokončení Chufuovy pyramidy rozhodnuto o zrušení přístavu, vydal se na misi úřední tým pojmenovaný „sbor s kobří hlavou“ – zřejmě v odkaze na vyřezávané čelo lodi, které ji mělo ochránit před neštěstím. Úředníci nechali skladiště vysekané do skály zazdít a hromadou nepotřebných záznamů uložených v galeriích se odmítli zabývat. Suché pouštní prostředí je pak dokonale zakonzervovalo.

Ve zmíněném deníku popisuje úředník Merer svůj úkol, tedy dohled na přepravu kamenných bloků. Jde o strohý pracovní výkaz tříměsíční cesty a řešení praktických problémů, jaké mohou vyvstat při řízení 200 dělníků, kteří měli doručit bílý vápenec pro opláštění Velké pyramidy. Díky popisu míst, kde bylo možné náklad naložit, cestou přespat a poté materiál vyložit, dokázali archeologové spolehlivě rekonstruovat běžný postup prací.

V jednom záznamu se jindy suchopárný Merer chlubí, že „strávil den s lidmi z nejvyšších kruhů a potkal i vznešeného Anchhafa, vedoucího Chufuovy stavby“.

Otroci? Vůbec!

Tradičně se archeologové domnívali, že vyčerpávající stavbu pyramid zajišťovali otroci. Takový obraz hluboko zakořenil v evropské imaginaci kvůli biblické knize Exodus, jež líčí zajetí Izraelců v Egyptě a jejich následný únik. Dnes však víme, že hrobky stavěli farmáři a řemeslníci.

Nejlepší vhled do jejich života se přitom naskytl v roce 1988, kdy započaly vykopávky na dosud neznámém nalezišti asi 400 metrů jižně od Sfingy, poblíž monumentální kamenné zdi. Písek tam ukrýval osídlení, ale ne ledajaké: Místo očekávané vesničky se podařilo odhalit sedmihektarové město, sloužící kdysi jako operační základna pro stavbu všech tří velkých pyramid. Řemeslníci tam vyráběli sochy, chrámové vybavení, nástroje i pracovní pomůcky potřebné ke stavbě, zatímco podpůrný personál se staral o zásobování potravinami a základními potřebami. 

Ulice a uličky lemovaly dílny, pekárny, kuchyně, sklady, menší domy i větší obytné a administrativní budovy pro správce. Vařilo se tam rovněž ječné pivo, které patřilo k základu egyptského jídelníčku.

Po dokončení Menkaureovy pyramidy pak bylo toto velké a rušné sídliště záměrně rozebráno: Nástroje, vybavení a využitelné zásoby se odvezly, zatímco dřevo a nepálené cihly lidé znovu použili jinde. Zbylé konstrukce se pak postupně zřítily.

Kdo sedí, nepracuje

Dřív také vědci věřili, že se na stavbě pyramid musely podílet až stovky tisíc lidí. Takové číslo je však daleko za hranicí možného: Díky kombinaci archeologických nálezů a matematického modelování se podařilo spočítat, že vrcholná Stará říše měla asi milion obyvatel. Celoročně bylo na stavbu vyčleněno okolo 10–15 tisíc lidí, z nichž většinu tvořili manuální pracovníci.

Díky cyklickým záplavám se velká část obdělávané půdy ocitala od konce června až do začátku září pod vodou, takže v té době nemělo mnoho farmářů co na práci a stát uvolněné ruce rád využil. Místo toho, aby je nechal sedět doma, jim odpustil část daní obvykle vybíraných ve formě obilí a nařídil jim zapojit se do práce na stavbě.

Šlo o dobře promyšlený, vysoce organizovaný systém: Farmáři delegovaní do role hrubé síly odcházeli z domova na předem určené časové období, obvykle na několik týdnů. Stát jim zajistil obživu a ubytování, zatímco jejich rodiny dostávaly kompenzace v podobě obilí a oleje.

Během záplavových měsíců rostl počet dělníků až na 40 tisíc a zvládali položit asi 300 bloků denně. Lépe „placení“ profesionálové – kameníci, sochaři, malíři a především písaři – dostávali kromě dobrého jídla také kvalitní ošacení. A nejvyšší úředníci měli přístup k drobnému luxusu, například k cedru dováženému z Libanonu, který představoval velmi ceněný materiál pro výrobu nábytku. Práce na pyramidě však nebyla jen výnosná, ale rovněž prestižní: Jednalo se totiž o náboženskou povinnost a podíl na budoucím posmrtném životě faraona, vtěleného boha.