Alkohol metla lidstva

• mýtus: trocha alkoholu nevadí
• pravda: vadí vždycky

Češi stále vedou globální statistiku konzumace piva. Podle posledních dostupných čísel z roku 2024 připadá na každého obyvatele naší země 126 litrů, a ještě před několika lety bylo dané číslo dokonce o 16 litrů vyšší. Němečtí sousedé s „pouhými“ 88 litry na hlavu se s námi skutečně nemohou měřit… 

Zdálo by se, že popíjení zlatého moku bylo vždy velebenou národní tradicí, ale není to pravda. Například v roce 1948 vypil průměrný Čech „jen“ 74 litrů. Jak je možné, že se spotřeba alkoholu během osmi dekád téměř zdvojnásobila? Některé zdroje – především ty vytvořené marketéry z velkých pivovarů – vám budou tvrdit, že je pivo vlastně zdravé.

Ano, díky kvasnicím a sladu obsahuje vitaminy řady B. Litr piva pokryje denní dávku B6 z jedné třetiny, B2 z pětiny a B1 asi ze 3 %. Zároveň dodá 45 % niacinu B3 regulujícího metabolismus a 30 % kyseliny listové, jež přispívá ke správné krvetvorbě. Navrch dostanete hořčík a draslík. Jenže téměř všechny uvedené složky pohodlně získáte i z plátku grilovaného kuřete – pouhých 150 gramů masa dodá velké množství vitaminů B, s výjimkou B1 a B2, které ovšem doplní rýže jako příloha. Není nutné k tomu vypít čtyři piva.

Ale zlepšuje trávení!

Hořké kyseliny z chmele skutečně stimulují žaludeční výstelku a pomáhají uvolnit víc trávicích šťáv, což usnadňuje zpracování těžkých jídel. Některé studie naznačují, že se takto může dokonce mírně povzbuzovat rozvoj střevní mikroflóry. Ale zde benefity piva končí. Všechno ostatní, co s ním přichází, vám na zdraví nepřidá – naopak. 

Největší problém představuje samotný alkohol. Ačkoliv se totiž u nás celkový objem spotřebovaného piva každoročně o něco snižuje, množství čistého alkoholu nijak neklesá a zůstává na 13 litrech na hlavu. Popsaný paradox je způsobený tím, že zákazníci přestávají pít „na objem“ a preferují kvalitu. Výčep klasické hospodské desítky tak klesá, zatímco obliba speciálů a ležáků s vyšším podílem alkoholu roste.

Žádné bezpečné množství

Alkohol patří mezi největší zabijáky a jeho efekt se týká všech aspektů zdraví. Nejde jen o přímý dopad na mozek, kde při dlouhodobé konzumaci může poškozovat nervové buňky a přispívat k postupné atrofii orgánu. Velkou zátěž představuje také pro metabolismus: V jednom gramu alkoholu je sedm kalorií, téměř dvakrát víc než v bílkovinách či sacharidech. Uvedenou energii však tělo nedokáže ukládat a chová se k ní jako k toxinu. Označí ji pro játra nálepkou „nejvyšší priorita“, a její vyloučení z těla tak dostane přednost před vším ostatním. Cukry a tuky v krvi tudíž musejí čekat, spalují se pomaleji a mohou se v těle ukládat.

Mezi nejčastější příčiny úmrtí v Česku patří ischemická choroba srdeční a cévní mozkové příhody neboli mrtvice. Přispívá k nim špatná strava, kouření a nedostatek pohybu. Pokud pak do uvedeného mixu přihodíte ještě pravidelnou spotřebu alkoholu, jejich účinek se radikálně zhorší. Nejlepší pití je tedy žádné pití, nebo jen skutečně občasné. 

Každý den v pohybu

• mýtus: deset tisíc kroků ke zdraví
• pravda: stačí mnohem méně

Když se světem rozšířilo heslo „deset tisíc kroků pro zdraví“, nikoho ani nenapadlo, že se skutečným měřením vlivu chůze nikdo nezabýval. Žádná studie, žádné analýzy – ale znělo to tak věrohodně! Uvedený mýtus ve skutečnosti vznikl díky reklamě. Když se v roce 1964 konaly v Tokiu olympijské hry, celý národ se zbláznil do sportu. Populace, jež po druhé světové válce přešla z jednoduché stravy zahrnující rýži a ryby na americkou dietu plnou tuku a sacharidů, si začala nutnost cvičení uvědomovat. A protože Japonsko zažívalo masivní technologický rozvoj, ohlíželi se zákazníci po hi-tech zařízení, které by je dokázalo správně nasměrovat.

Jejich hlad využila firma Jamasa a přišla s krokoměrem: Pojmenovala ho Manpo-kei, doslova „měřič deseti tisíc kroků“, neboť japonský znak 万 pro „deset tisíc“ vypadá jako kráčející postavička. A odsud zbýval už jen pomyslný krůček ke vzniku reklamního sloganu, který by zaplnil mediální prostor.

Můžete zvolnit

Skutečně však musíme nachodit tolik? Průměrný člověk překoná při ujití deseti tisíc kroků vzdálenost zhruba osmi kilometrů, čehož se dá při běžném životním rytmu ve městě dosáhnout jen stěží. Obvykle to vyžaduje speciálně vyhrazený čas – což může být dobrá motivace například pro české pejskaře, kteří svých 2,5 milionu mazlíčků musejí někdy vyvenčit.

Současné studie však ukazují, že deset tisíc kroků představuje mírně přemrštěné číslo a dobrých zdravotních výsledků se dá dosáhnout už při podstatně nižší fyzické aktivitě. Vědci ze Sportovní univerzity v Šanghaji zkoumali před čtyřmi lety pomocí krokoměrů populaci ve 111 zemích a poté sestavili žebříček nejaktivnějších národů. Poněkud překvapivě se nejvíc nachodí obyvatelé vysoce urbanizovaného Hongkongu, s průměrem 6 880 kroků. Češi se pak se svými 5 500 kroky nacházejí v evropském průměru, spolu s Němci, Brity, Italy či Maďary.

Experti dnes žádný přesný počet kroků jako „minimální zdravou hranici“ neurčují. Spíš hovoří o „čase stráveném pohybovou aktivitou“. Světová zdravotnická organizace doporučuje 150–300 minut mírného nebo 75–150 minut vysoce intenzivního pohybu týdně. První údaj lze tedy přeložit jako půlhodinu až hodinu chůze denně. 

Zázračné potraviny

• mýtus: musíme jíst superpotraviny
• pravda: nepotřebujeme je

Taky už jste slyšeli o zázračných, život prodlužujících, zaručeně účinných potravinách s předponou „super“? Nepochybně ano. Útočí na nás totiž ze všech lifestylových časopisů i krátkých videí na sociálních sítích, kde o nich hluboce a zasvěceně promlouvají pánové s velkými svaly a dámy s plochými břichy.

Navzdory svému názvu však superpotraviny nepředstavují nic jiného než obyčejné jídlo, které jedí lidé po celém světě bez velkého humbuku už tisíce let. Slovo „obyčejné“ zde ovšem není nijak degradující. Obvykle se tím myslí potraviny, jež neprošly průmyslovým zpracováním a nabízejí v malém objemu velké množství živin – ať už se jedná o vitaminy, kvalitní bílkoviny, protizánětlivé látky, či třeba podporu bohaté střevní mikroflóry. 

Superpotraviny získávají na popularitě prostřednictvím mediálních kampaní, dřív tedy díky tradiční televizní reklamě, dnes vlivem influencerů na sociálních sítích. Jejich náhlé zrození na mediální scéně však není nikdy náhodné a obvykle za ním stojí snaha firem využít nejnovější vědecký výzkum.

Jak šly trendy

Podle dat z analytického nástroje Google Trends lze snadno identifikovat, které superpotraviny dobývaly svět. V 90. letech vzaly Ameriku útokem „divoké“ borůvky, které jsou prý chutnější než šlechtěné varianty a mají dvakrát vyšší obsah antioxidantů a vlákniny. Trend by ovšem nevznikl bez masivní kampaně státu Maine, kde se zmíněné borůvky téměř výhradně pěstují.

Mezi léty 2000 a 2010 zase západní svět okouzlily açaí, plody tropické palmy euterpe brazilské, protože si je dopřávala známá moderátorka Oprah Winfreyová. Po nich přišel „himálajský zázrak“ v podobě plodů goji z kustovnice čínské, jež obsahují vysoký podíl bílkovin. Ve stejné době dorazila rovněž obliba koktejlů smoothies z rozmixovaného ovoce, které marketing protlačoval coby recept na zdraví. Taktně přitom přecházel fakt, že se v jediné půllitrové láhvi může nacházet ekvivalent 2–3 banánů, a takové množství sacharidů člověk obvykle naráz nesní.

Jsou opravdu super?

Mezi roky 2007 a 2012 začal scénu dobývat merlík chilský neboli quinoa. Prastará obilovina pěstovaná po celá tisíciletí v podhůří And má vysoký podíl bílkovin, neobsahuje lepek, a navíc ji Organizace pro jídlo a zemědělství při OSN označila v roce 2013 za plodinu roku – což je ta nejlepší reklama. Trvalo jen rok či dva, než se na výsluní ocitla kurkuma, kořen z kurkumovníku dlouhého, který roste v Indii a po usušení a rozemletí se prodává jako jasně žluté koření. Skýtá přitom řadu vitaminů a potlačuje záněty, nicméně roli protizánětlivého šampiona převzal okolo roku 2020 zelený ječmen.

A nyní zásadní otázka: Jsou superpotraviny opravdu tak „super“? Odpověď zní: Ano, i ne. Pokud je váš jídelníček spíš chaotický nebo po česku „tradiční“ – čili hodně masa, žádná zelenina – pomůže jejich zařazení vyrovnat deficit vlákniny, vitaminů a minerálů. Jestliže však žijete alespoň trochu zdravě, superpotraviny vám zdraví nijak radikálně nezlepší. 

Vitaminy jako zaklínadlo

• mýtus: musíme brát vitaminy
• pravda: stačí zdravě jíst

Vitaminy jsou pro tělo nezbytné jako stavební prvky pro řadu vnitřních procesů. Některé si organismus umí vyrobit sám, ale další musíme získávat ze stravy. Pokud jich má tělo málo, pak chátrá. Zdálo by se tedy, že je nutné jich přijímat co nejvíc, ale jde o zásadní omyl. Jejich skutečně potřebné množství stanovují nutriční odborníci například ze Světové zdravotnické organizace nebo z uznávaných vědeckých institucí jako Mayo Clinic. Tzv. doporučená denní dávka (DDD) představuje množství vitaminu, které je pro tělo nezbytné, ale ještě nikoliv škodlivé. A to je důležité: Jakkoliv bez uvedených látek nedokážeme žít, platí i zde ona lidová moudrost, že „všeho moc škodí“.

Pokud to přeženete s vitaminem C, můžete si přivodit křeče v břiše a průjem; vysoké dávky „déčka“ zasahují srdce a ledviny, zatímco přemíra B9 poškozuje nervový systém. Nicméně není třeba hned panikařit: Dostat do těla skutečně škodlivé množství vitaminů znamená velmi obtížný úkol a omylem se vám to podaří jen stěží.

Přesto je namístě obezřetnost, neboť například vitamin A může škodit už při trojnásobku DDD; kdežto třeba vitamin E byste museli sníst v množství tisíckrát překračujícím stanovený limit.

Umělé versus přírodní

Zastánci biostravy a přírodního stylu označují vitaminy v pilulkách za „nepřirozené“. Existuje však mezi nimi a těmi získanými z potravy skutečně nějaký rozdíl? Například vitamin C se už od 40. let minulého století vyrábí z glukózy získané z kukuřičného nebo rýžového škrobu. Ta se pak chemickými a biologickými procesy přemění na kyselinu askorbovou – tedy stejnou látku, jaká se nachází třeba v citrusových plodech. Někdy se navíc váže na minerály, aby vznikly méně kyselé formy šetrnější k žaludku.

Jiné vitaminy se v laboratoři syntetizují z různých chemických surovin, často i z látek pocházejících z petrochemického průmyslu, což zní možná děsivě. Jedná se však o zcela bezpečný a praxí prověřený postup, jehož výsledkem je vždy molekula s přesně danou strukturou, kterou dokáže organismus rozpoznat a využít.

Samotný původ výchozí suroviny přitom nehraje roli – podobně jako voda zůstává vodou, ať už pochází z přírody, nebo z laboratoře. Přírodní i syntetické vitaminy proto obvykle působí v těle stejně, protože mají stejnou chemickou strukturu. V některých případech se sice mohou lišit jednotlivé formy nebo jejich vstřebatelnost, obecně však platí, že organismus nerozlišuje mezi molekulou vitaminu z pomeranče a tou z tablety.

Jarní detoxikace

• mýtus: musíme tělu pomoct s očistou
• pravda: stačí zdravě jíst

Přichází jaro, a tudíž čas na detoxikaci organismu! Fitness magazíny se plní reklamou na produkty, které zaručeně podpoří funkci jater, ledvin a dodají tělu antioxidanty. Reklamní jazyk je velmi přesvědčivý – ale bohužel nepravdivý… Proč se po odcházející zimě cítíme „pod psa“? Nejde o žádnou záhadu, ale o kombinaci nedostatku slunečního svitu, výrazně snížené pohybové aktivity, opakovaných respiračních infekcí a také o důsledek pracovních povinností: Ty totiž nijak neberou v potaz, že v zimě klesá naše duševní i fyzická výkonnost. Jistá čtyřletá studie prokázala, že počet dokončených úkolů se v zimních měsících snižuje o 17 %, což obratem vyvolává vyšší stres. Je ovšem snadné svést mizerný stav těla na jakési neurčité toxiny, které se v něm nahromadily. 

Dokonalý filtr

Játra zajišťují více než 500 vitálních funkcí, odstraňují z krve bakterie, shromažďují nadbytečnou glukózu a regulují hladinu aminokyselin, které zodpovídají za tvorbu bílkovin, hormonů a enzymů. Ledviny pak čistí krev od odpadních látek, jež vznikají jako vedlejší produkty metabolismu, kontrolují úroveň minerálů a řídí množství vody v těle. Uvedené funkce „jedou“ vždy na plný výkon a žádná vědecká studie dodnes nepřinesla jediný důkaz, že by se daly jakkoliv uměle zvýšit či podpořit.

Když se pustíme do očistných diet a přestaneme se na několik dní přejídat, pijeme hodně tekutin a odepřeme si sladkosti i alkohol, nijak tím nestimulujeme své tělesné schopnosti. Ve skutečnosti ulevíme chronicky přetíženým orgánům a necháme je, aby si „užívaly“ méně práce. Alkohol a ultrazpracované potraviny s vysokým obsahem tuku a soli totiž zaměstnávají játra a střeva mnohem víc než trávení zeleniny. Dobrý pocit po skončení jarního detoxu nespočívá v tom, co zdravého si dopřejeme, ale naopak v tom, co nezdravého jsme si odepřeli. Tragédií popsaného přístupu je, že jakmile se začneme cítit lépe, opustíme onen striktní režim, který našemu organismu tak prospívá.

S doplňky opatrně

Běžný protiargument zní, že detoxikací „se přece nedá nic pokazit“. Zvýšený přísun vlákniny nebo dvoudenní půst, který může nastartovat řadu ozdravných procesů, tělu skutečně prospěje.

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme užívat množství potravinových doplňků, jejichž kombinovaný efekt nikdo neprozkoumal. Není třeba je registrovat jako léčiva a dokládat jejich vliv na zdraví. Česká potravinářská inspekce je čas od času kontroluje, ale pokuty padají spíš za to, že výrobky neobsahují takové množství účinné látky, jaké uvádí etiketa. O jejich případné škodlivosti vypovídá jedna americká studie, podle níž zhruba za pětinou všech otrav jater stojí právě doplňky stravy.

Část jde na vrub fitness doplňků, zbytek však způsobují na první pohled „neškodné“ herbální přípravky, jako třeba extrakt ze zeleného čaje – jehož nadužívaní vede k symptomům podobným hepatitidě. Nejlepší rada proto zní: Žijte zdravě, a detoxikaci nebudete potřebovat.

Obyčejná ranní procházka v jihozápadním Norsku se proměnila v mimořádný archeologický objev. Muž, který si během túry všiml pod stromem malé vyvýšeniny v zemi, do ní zvědavě šťouchl klackem. V hlíně se vzápětí zaleskl kovový předmět. Jak se později ukázalo, narazil na vzácnou zlatou ozdobu pochvy meče starou přibližně 1500 let.

Zlatý artefakt ze 6. století, který je dlouhý asi 6 centimetrů a váží 33 gramů, kdysi zdobil pochvu meče významného válečníka. V severní Evropě bylo dosud nalezeno pouze dalších 17 podobných objektů, přičemž a většina z nich byla součástí pokladů, které obsahovaly více předmětů.

Obětina z neklidných časů

Jak uvedl archeolog Håkon Reiersen z Archeologického muzea Univerzity ve Stavangeru, pravděpodobnost objevu něčeho takového je velice malá. Kování pochvy navíc nese výrazné známky opotřebení, což naznačuje, že jeho majitel meč dlouho používal, než se jej zbavil. Jak se zdá, pochva nebyla jen pro okrasu.

Kdokoli tento meč nosil, byl podle Reiersena v první polovině 6. století velmi pravděpodobně vůdcem zdejší oblasti a měl kolem sebe družinu věrných bojovníků. Kování pochvy, které nese jasné známky práce velmi zručného řemeslníka, podle archeologů mohlo být obětí bohům v nešťastné době hladomoru a společenských otřesů.

Právě v 6. století našeho letopočtu zasáhlo jižní Norsko vymírání lidské populace, kvůli vlivu vulkanických erupcí, dlouhodobého ochlazení a pandemií dýmějového moru. Jedním z tehdejších mocenských center bylo Hove, poblíž kterého bylo zlaté kování nalezeno. Podle Reiersena potvrzovali vůdci z Hove obětováním takto nádherných předmětů bohům své postavení a moc.

Oběť severským bohům?

Zlatá ozdoba patří do skupiny skandinávských artefaktů, mezi něž se řadí například spirálové prsteny, zlaté diskovité přívěsky nebo zvláštně tvarované ozdoby zbraní připomínající harmoniku. Tyto předměty archeologové často nacházejí mimo sídla či hroby, což naznačuje jejich rituální charakter.

Odborníci se domnívají, že šlo o takzvané „obětované“ nebo „zabité“ předměty. Lidé je záměrně ukládali do země jako dar bohům, aby si zajistili ochranu před přírodními katastrofami a společenskými otřesy. Právě kombinace klimatických změn, epidemií a politické nejistoty mohla tehdejší obyvatele vést k podobným mimořádně nákladným rituálním obětem.

JAXA se již desítky let věnuje průzkumu malých těles. Po odběru vzorků z asteroidů Itokawa a Ryugu plánuje nyní totéž uskutečnit na Phobosu, měsíci Marsu. Poté se zaměří na něco mnohem obtížnějšího – přistání na kometě 289P/Blanpain a odběr jejích vzácných vzorků.

Po objevu v roce 1819 byla 289P/Blanpain téměř dvě století ztracena, znovu byla objevena v roce 2003. Nejprve byla kvůli nízké aktivitě považována za blízkozemní asteroid, ale od neočekávaného zjasnění v roce 2013 je považována za kometu, jejíž průměr je asi 320 metrů. Vyznačuje se nízkou produkcí plynu a prachu, což z ní dělá bezpečnější cíl pro průzkum, než v případě často vybuchujících komet.

Ambiciózní mise

V současné době je start mise naplánován na rok 2034 a do návratu vzorků uplyne 12 let. Samotná kosmická sonda se bude skládat ze dvou hlavních komponent – Deep Space Orbital Transfer Vehicle (DSOTV) pro zajištění fáze letu mezi Zemí a kometou a landeru pro přistání na jádru komety.

Jakmile sonda v roce 2040 dolétne k cílovému tělesu, stráví rok a půl prováděním operací zaměřených na přiblížení a výzkum zpovzdálí. Během této doby bude ke sledování komety používat optickou navigační kameru, laserový výškoměr a termovizní infračervenou kameru. Po vyhodnocení dat použije malý impaktor k vytvoření kráteru na jádru komety a k odhalení nedotčeného podpovrchového materiálu. Přistávací modul zde přistane, odebere vzorky, které dopraví na Zemi.

Předpokládá se, že mohou obsahovat stavební kameny života. Materiál komet je bohatý na vysoce těkavé organické látky, které by se mohly změnit dříve, než se sonda dostane na Zemi. Proto bude přistávací modul vybaven miniaturním hmotnostním spektrometrem, který je bude analyzovat in situ.

K dosažení cíle sonda absolvuje v roce 2035 gravitační urychlení u Země, o pět let později přejde na společný let s kometou a bude provádět její výzkum. V roce 2042 zahájí návrat k Zemi s plánovaným přistáním v roce 2046.

Německé ozbrojené síly již během Velké války jako jedny z prvních vybavily své piloty padáky, které příležitostně využívaly také k vysazování agentů za nepřátelskou linií. Nepřekvapí tedy, že když po nástupu Hitlera k moci začali nacisté znovu budovat armádu, věnovalo vojenské i politické vedení země značnou pozornost výsadkovému vojsku. To spolu s tankovými sbory a silným letectvem zapadalo do konceptu bleskové války, jež měla zabránit opakování vleklých zákopových bojů z let 1914–1918.

Inspiraci pro výcvik parašutistů našla třetí říše především v SSSR, který na tomto poli intenzivně experimentoval už od roku 1930. Jedno ze sovětských cvičení navštívil i veterán první světové války a činovník německých kluzákových leteckých svazů Kurt Student (1890–1978).

Ostřílený důstojník, poté co se nacisté chopili moci, dostal od Hermanna Göringa pověření vybudovat výsadkové vojsko. To vznikalo z počátku v tajnosti pod hlavičkou Luftwaffe a jeho první rekruti pocházeli zejména z řad příslušníků speciálních policejních útvarů, vytvořených velitelem říšských vzdušných sil a složených výhradně z loajálních členů NSDAP. Cvičení probíhalo nejprve ve městě Stendal v Sasku-Anhaltsku a později i na dalších základnách. Od roku 1936 pak kurs navštěvovali i dobrovolníci z Luftwaffe.

Z Bruntálu na Eben-Emael

Během krize v československém pohraničí v létě 1938 Berlín zvažoval možnost výsadkové operace do týlu čs. armády. Nicméně velení se obávalo, že výcvik německých parašutistů, takzvaných Fallschirmjägerů (padákoví myslivci), dosud nedosáhl potřebné úrovně. Prvního září vznikla 7. letecká divize (Flieger-Division), jejímž velitelem se stal Kurt Student. Po „mírovém“ obsazení Sudet z plánovaného výsadku sešlo, nicméně 7. října jednotka provedla alespoň cvičný seskok na Bruntálsku, který měl zároveň demonstrovat sílu a připravenost branné moci třetí říše.

Poznatky získané ovládnutím čs. opevnění se měly Studentovým paragánům později hodit při jejich nejslavnějším bojovém nasazení na jaře 1940. Cílem 7. letecké divize se stalo ovládnutí belgického pevnostního komplexu Eben-Emael, chránícího mosty přes Albertův kanál. Systém fortifikací postavený v letech 1931–1935 se mezi odborníky těšil pověsti moderních a takřka nedobytných objektů.

Student se rozhodl použít k výsadku kluzáky DFS 230, jež měly přistát přímo na vrcholu pevnosti. Jelikož Eben-Emael ležel na pravidelné vzdušné lince z Kolína nad Rýnem do Paříže, mohla německá rozvědka celý tento areál pohodlně nafotografovat z civilních letadel.

Akci 500 výsadkářů, rozdělených do čtyř skupin, vedl kapitán Walter Koch. Nejdůležitější úkol připadl oddílu Rudolfa Witziga, jenž měl pomocí kumulativní nálože zničit hlavní dělostřeleckou kopuli a zajistit tak, že další útvary nebudou během obsazování mostů ostřelovány.

Útok začal brzy ráno 10. května 1940 současně se zahájením pozemního tažení na západ. Přestože Witzigův kluzák musel nouzově přistát, jeho oddíl úkol splnil. Padákoví myslivci dosáhli stanovených cílů během pouhých 20 minut. Následně pak s pomocí letecké podpory dokázali odrážet nepřátelské protiútoky, a to až do příštího dne, kdy posádka pevnosti kapitulovala.

První porážky

Současně s napadením belgické pohraniční fortifikace podnikli parašutisté rozsáhlejší mise i v Nizozemí. Zde šla 7. letecká divize do akce společně s 22. kluzákovou divizí (Luftlande-Division). Pokus ovládnout tři vojenské přistávací plochy v okolí Haagu a zajmout královnu Vilemínu spolu s představiteli holandské vlády však skončil fiaskem. Transportní stroje utrpěly těžké ztráty a přes 1 500 fallschirmjägerů padlo do zajetí.

Že padákoví myslivci nejsou neporazitelní, ukázala také zkušenost z nasazení 1. pluku Studentovy divize během invaze do Norska. Zde jeden z desantů zdárně ovládl strategické letiště Sola. Hůře si ovšem vedl oddíl vysazený 14. dubna u železničního uzlu Dombås, který v pětidenní bitvě utrpěl těžké ztráty. Část přepravních strojů navíc nedopatřením přistála ve Švédsku. V povědomí německé veřejnosti i politického vedení ovšem úspěch u Eben-Emael zcela přebil všechny problematické zkušenosti s nasazením parašutistů. Berlín tak začal plánovat další ambiciózní operaci.

Pyrrhovo vítězství

V lednu 1941 se paradesantní síly Říše sdružily v XI. letecký sbor (Fliegerkorps), jehož velitelem se stal opět Kurt Student. Krátce poté italské neúspěchy na řecké frontě přivedly Hitlera k rozhodnutí vyslat na Balkán vlastní vojáky. Studentův sbor dostal za úkol obsadit Krétu. Šlo o první invazní operaci v dějinách, vedenou primárně prostřednictvím výsadkových jednotek.

Dne 20. května na ostrov zaútočilo 22 000 padákových a horských myslivců s podporou 330 bombardérů a 180 stíhaček. Směsice řeckých, britských, australských a novozélandských oddílů se pod velením generálmajora Bernarda Freyberga postavila na tvrdý odpor a do bojů se hromadně zapojili také ozbrojení civilisté. Ovládnutí ostrova útočníkům nakonec trvalo 13 dní a ztratili při něm téměř 6 000 mužů.

Mezi padlými se nacházel i potomek pruského maršála Gebharda von Blüchera, vítěze od Waterloo, hrabě Wolfgang von Blücher a jeho dva bratři (Wilhelm a Hans-Joachim). Všichni tři zemřeli krátce po sobě 21. května v blízkosti Herakleionu. Jejich nejmladšího sourozence Adolfa poté uvolnili z vojenské služby, ale o tři roky později zahynul při nehodě během lovu. Ironií osudu potomek vedlejší linie Blücherů Nikolaus padl jako britský voják v severní Africe.

V úloze pěchoty

Ačkoliv invaze na Krétu ve výsledku skončila úspěchem, těžké ztráty elitních vojáků vedly k rozhodnutí upustit od dalších rozsáhlých výsadkových operací. Parašutisté měli napříště bojovat jako lehká pěchota. V září 1941 tak 7. letecká divize putovala na východní frontu do oblasti Leningradu a později se účastnila protipartyzánských akcí v okolí Smolensku. Odloučená část jednotky naopak působila v severní Africe a v květnu 1943 došlo k reorganizaci na 1. výsadkovou divizi (1. Fallschirmjäger-Division).

V červenci téhož roku výsadkáře čekalo přeložení na italské válčiště, kde se pod velením Richarda Heidricha zúčastnili obrany Sicílie. V příštích měsících útvar prošel mnoha ústupovými boji a v prosinci dva prapory padákových myslivců týden hájily pozice proti kanadské přesile u Ortony. Střety v husté městské zástavbě se do povědomí pamětníků zapsaly jako „italský Stalingrad“. Během února až května parašutisté sehráli důležitou roli v legendární bitvě o Monte Cassino. Poslední měsíce války pak jednotka strávila obrannými boji v severní Itálii pod velením Karla-Lothara Schulze.

Konec na Pádu

Zima 1944/1945 vedla k utlumení vojenských akcí v podhůří Alp. Počátkem dubna však Spojenci obnovili postup. Pod sílícím tlakem britské 8. armády se 1. výsadková divize začala stahovat k záložní obranné linii na řece Pád. Ve střetech s polským II. sborem ale útvar přišel o svoji bojovou zástavu, a když 21. dubna polské a americké oddíly obsadily Boloňu, parašutistům hrozilo obklíčení. O čtyři dny později proto jednotka překročila italský veletok a vydala se na pochod do Alp. Finální bitva o „Alpskou pevnost“, slibovaná nacistickou propagandou, se však nekonala. Namísto toho přišla německá kapitulace.

Kurt Student po válce stanul před soudem za násilnosti spáchané jeho jednotkami na Krétě vůči civilistům a válečným zajatcům. Nakonec jej čekal rozsudek ve výši pěti let žaláře. Kvůli zdravotním potížím se však dostal na svobodu už v roce 1948 a v 50. letech se stal předsedou Svazu německých parašutistů (Bund Deutscher Fallschirmjäger).

Vedle incidentů z Kréty čelili někteří důstojníci divize mnoha obviněním ze zločinů proti civilistům v Itálii. Podle pozdějších vyšetřování měli padákoví myslivci během dvou let na Apeninském poloostrově zabít asi 400 lidí. Největší masakr se odehrál v listopadu 1943 v Pietransieri, kde parašutisté postříleli 1 928 obyvatel, kteří odmítli opustit vesnici. Navzdory řadě kontroverzí úspěšné operace německých fallschirmjägerů v letech 1940 a 1941 prokázaly význam výsadkového vojska a podnítily další budování podobných jednotek v řadě armád. Akcemi Studentových útvarů navíc se do značné míry inspirovali i Spojenci při osvobozování Francie a Nizozemska. 

Když se dnes mluví o příchodu mimořádně silného klimatického jevu El Niño, vědci často připomínají rok 1877. Tehdy totiž planeta zažila jednu z nejničivějších environmentálních katastrof v moderních dějinách. Extrémní výkyv klimatu spustil rozsáhlá sucha, kolaps zemědělství a následný hladomor, který si po celém světě vyžádal více než 50 milionů obětí. V přepočtu na dnešní populaci by šlo o katastrofu srovnatelnou se smrtí nejméně 250 milionů lidí.

Současné prognózy naznačují, že letošní El Niño by mohlo patřit mezi nejsilnější v historii měření. Oceánské vody ve východní a střední části tropického Pacifiku se mohou ohřát až o tři stupně Celsia nad dlouhodobý průměr. Tak výrazná změna dokáže narušit atmosférickou cirkulaci nad velkou částí planety a vyvolat extrémní projevy počasí – od ničivých dešťů až po dlouhotrvající sucha.

Jak El Niño mění klima planety?

El Niño je přirozený klimatický jev, který se objevuje v několikaletých intervalech. Jeho podstatou je neobvykle silné oteplení povrchových vod tropického Pacifiku. Tím se změní proudění vzduchu i rozložení srážek nad rozsáhlými oblastmi Země.

Někde přináší prudké lijáky a záplavy, jinde naopak vyvolává katastrofální sucho. Právě kombinace několika let trvajících neúrod a nedostatku vody způsobila v 70. letech 19. století globální humanitární katastrofu. Sucho se tehdy začalo rozšiřovat už v roce 1875 a v následujících letech ho ještě zesílily klimatické procesy v Indickém a Atlantském oceánu. Výsledkem byla mimořádně dlouhá a rozsáhlá epizoda klimatického kolapsu.

Nejhůře postižené byly Indie, Čína, Brazílie a další části tropů a subtropů. Miliony lidí přišly o úrodu i zdroje vody. Hladomory se šířily obrovskou rychlostí a zasáhly celé regiony.

Podle klimatoložky Deepti Singhové z Washingtonské státní univerzity ale samotné sucho ještě nemusí automaticky vést k hladomoru. Klíčovou roli hrály i tehdejší politické a ekonomické poměry.

Koloniální mocnosti v 19. století často rozbíjely tradiční systémy hospodaření a místní způsoby zvládání krizí, na nichž byly komunity závislé. Místní obyvatelé tak ztratili schopnost reagovat na dlouhodobé výkyvy klimatu. Katastrofa proto nebyla pouze přírodní, ale i společenská.

Právě v tom spočívá jeden z největších rozdílů oproti současnosti. Dnešní svět sice zůstává vůči extrémnímu počasí zranitelný, ale disponuje nesrovnatelně lepší infrastrukturou, dopravou, mezinárodní pomocí i možnostmi předpovědi.

Rizika moderní doby

Současně však existuje nový problém: globální oteplování. Atmosféra i oceány jsou dnes výrazně teplejší než v 19. století. To znamená, že podobně silné El Niño může vyvolat ještě intenzivnější projevy počasí.

Vědci upozorňují, že víceleté souběžné epizody sucha, podobné těm ze 70. let 19. století, se mohou opakovat i dnes. Vyšší teploty ale zvyšují pravděpodobnost extrémních veder, rychlejšího vysychání půdy a většího tlaku na vodní zdroje.

Riziko se netýká pouze zemědělství. Ohrožena může být také energetika, zásobování vodou i ekonomická stabilita některých států. V globalizovaném světě navíc problémy jedné oblasti rychle dopadají na zbytek planety prostřednictvím cen potravin, migrace nebo narušení dodavatelských řetězců.

V roce 1877 lidstvo vůbec netušilo, že se v Pacifiku odehrává něco mimořádného. Neexistovaly satelity, meteorologické modely ani globální systém měření oceánů. Katastrofa přicházela bez varování.

Zásadní obrat nastal až po dalším extrémně silném El Niñu v letech 1982 až 1983. Tehdy svět utrpěl obrovské ekonomické škody a vědci si uvědomili, že je nutné vytvořit systém pro nepřetržité sledování oceánu a atmosféry.

V následujících letech vznikla mezinárodní síť bójí rozmístěných napříč Pacifikem. Ty měřily teplotu oceánu, slanost vody, vlhkost vzduchu, tlak i sílu větru. V polovině 90. let už fungovalo přibližně 70 specializovaných bójí, které poskytovaly data v reálném čase.

Dnes situaci sledují tisíce přístrojů, satelitů a automatických senzorů. Vývoj El Niño lze monitorovat prakticky den po dni. Moderní superpočítače navíc dokážou z těchto dat vytvářet klimatické modely a předpovědi na týdny i měsíce dopředu.

Globální problém vyžaduje globální spolupráci

První úspěšné předpovědi El Niño vznikly už v druhé polovině 80. let. V 90. letech pak meteorologické instituce jako NOAA a Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí začaly provozovat sezónní prognostické systémy.

Právě díky nim se podařilo dopředu odhadnout příchod velmi silného El Niño v roce 1997, které bylo dokonce intenzivnější než událost z roku 1982. Přesto způsobilo škody v hodnotě desítek miliard dolarů.

Současné modely jsou mnohem přesnější než dříve, i když stále nejsou neomylné. Největší problémy mají zejména během jarních měsíců, kdy se klimatický systém v Pacifiku chová obtížně předvídatelným způsobem. Přesto představují zásadní rozdíl oproti minulosti. Vlády, humanitární organizace i zemědělci dnes mohou dostat měsíce dopředu varování před rizikem sucha, neúrody nebo povodní.

Vědci se shodují, že opakování katastrofy z let 1877–1878 v dnešním měřítku je málo pravděpodobné. Moderní svět disponuje lepšími technologiemi, rychlejší dopravou i rozsáhlými systémy mezinárodní pomoci.

To ale neznamená, že silné El Niño nebude nebezpečné. Nejzranitelnější regiony světa mohou čelit vážným problémům s vodou, potravinami i ekonomikou. A protože jsou dnešní státy propojené více než kdykoli dříve, mohou se důsledky rychle přelít i do vzdálených částí planety.

Klíčovou roli proto podle odborníků sehrají mezinárodní spolupráce, sdílení dat a včasná reakce. Lidstvo dnes sice dokáže El Niño sledovat a předvídat, ale stále nedokáže zabránit tomu, aby změny klimatu zasáhly miliony lidí po celém světě.

Od jejich korunovace často uplynuly jen dny nebo hodiny, než se jejich osud naplnil. Za naprostého rekordmana se přitom počítá vévoda z Angoulême a princ z dynastie Bourbonů Ludvík Antonín, který se po sesazení svého otce krále Karla X. stal 2. srpna 1830 na dvacet minut titulárním následníkem.

Celou tu dobu prý poslouchal stesky své ženy, aby vynucenou abdikaci nepodepisoval. Jenže francouzská poslanecká sněmovna měla tak jako tak jiný názor na to, kdo bude na trůně sedět. Ludvík Antonín neměl jinou možnost, než udělat to, co se po něm chtělo. 

Rok šesti císařů

Hodně rozkolísanou politikou se ve třetím století vyznačovala i římská říše. Marcus Antonius Gordianus Sempronianus zvaný Gordianus I. svůj život naplnil prací pro blaho Říma a za dlouhých osmdesát let se propracoval z řadového úředníka a kvestora až na prokonzula celé provincie Afrika. Po postu nejvyšším nijak zvlášť nebažil – ostatně za jeho života se v čele římské říše vystřídalo celkem jedenáct vládců (nebo také třináct, když počítáme narychlo odstraněné spoluvládce). 

Jenže potom přišel osudový rok 238. Císař a vojevůdce Maximinus Thrax neměl valnou podporu senátu a za ta tři léta své vlády vlastně ani do Říma nevstoupil – celou tu dobu válčil proti Germánům a Sarmatům. Když pak v severoafrickém Thysdru vypuklo povstání, zdejší vzbouřence nenapadlo nic lepšího, než za vzdoro-císaře jmenovat právě prokonzula Gordiana. Ten nakonec svolil pod podmínkou, že funkci bude spravovat s pomocí svého syna. Přece jen sám už byl stařec nad hrobem. 

Senát vše schválil. Jenže celou africkou vzpouru nakonec energicky ukončily vojenské jednotky iniciativního legáta Capelliana z vedlejší římské provincie Numidie. Gordianus II. byl přitom v bitvě zabit a Gordianus I. raději sám spáchal sebevraždu. Vládl pouhých dvacet dní! Krvavé žně ale teprve začaly. Senát si totiž zvolil další dva nové císaře. Ti sice Maximina Thraxe svrhli, ale přežili jej o pouhé dva měsíce. Jejich životy ukončila rebelující pretoriánská garda, která nakonec za nového vládce provolala Gordiana III. – vnuka Gordiana I.

Nemluvně s korunkou

Neradostný byl osud nejmladšího francouzského krále, Jana I. z rodu Kapetovců. Už jeho přídomek Pohrobek leccos naznačí. Na trůn „usedl“ pět měsíců po smrti svého otce Ludvíka X. a čekalo se vskutku jen na to, až se onoho 15. listopadu 1316 narodí. 

Jenže nemluvňata tehdy neměla zrovna dlouhou životnost. Jeho život záhy ukončila jedna z četných dětských nemocí. I když se bude spekulovat o tom, že za jeho skonem stál jeho strýc Filip řečený Dlouhý, budoucí král Filip V., atentátů nejspíš nebylo zapotřebí. Rekordně krátká vláda trvala pět dní.

Komu věřit?

I když by se mohlo stát, že za temného středověku se panovníci na trůnech střídali jak housky na krámě, ve skutečnosti dopláceli spíš na zákeřné nemoci než dýku vraha. Přece jen lid vnímal krále či císaře za vyvolené Bohem. Ambiciózní výjimky se samozřejmě našly. Ideálně v kombinaci s heslem „účel světí prostředky“.

Princ Minšinsó byl nejstarším synem barmského krále Sithua I., a tedy i jeho následníkem. Jen se podle toho choval víc, než bylo vládci po chuti. Poprvé Minšinsó rozčílil svého otce, když nazval jeho novou královskou manželku cizinkou a odmítl před ní kleknout. Podruhé se neudržel, když Sithu daroval drahé roucho jednomu z členů královského dvora. Minšinsó z něj šaty strhal a vykřikoval, že podobné dary mohou nosit jen princi. Horkokrevný princ se za to dostal do vězení a nakonec skončil roku 1152 v exilu.

Uběhlo celých patnáct let, dokud se Sithu I. neocitl na smrtelné posteli. Ideální okamžik pro to, vzít armádu a vyrazit k sídelnímu městu. Minšinsó už otce naživu nezastihl. Jeho mladší bratr Narathu mu slavnostně předal korunu. Po korunovaci následovala hostina – a v jídle skrytý jed, který už na nového krále čekal.

Minšinsó se rána nedožil – a to ani netušil, že Narathu má na svědomí nejen jeho život, ale i skon jejich otce – protože Sithu neumíral dost rychle, Narathu jej udusil přikrývkou. Minšinsó tedy vládl necelý den.

Jak ukončit válku

I v thajském Ajutthajském království platilo, že panovníci jsou skoro jako bohové. Když ale roku 1388 král Boromrachathirat zaútočil na sousední kraj, cestou do války onemocněl a zemřel. Jeho patnáctiletý syn Thong Lan se tak se značným zpožděním dozvěděl, že se stal sirotkem a současně novým králem. A také, že se armáda nepřátel blíží k hlavnímu městu.

Než stačil promyslet vhodný plán, zákeřně jej nechal zavraždit místní hodnostář Ramesuan. Prý proto, aby mohl ukončit zbytečnou válku. Thong Lan přitom vládl necelých sedm dní.

Jako horečné snění

Princ Milan Obrenović byl srbským knížetem a coby nejstarší syn v rodu měl garantováno dědictví koruny. Jenže když na konci června roku 1839 srbský král (a jeho otec) Miloš Obrenović abdikuje, prodělává princ těžký zápal plic. Blouzní v horečkách a trpí zimnicí, vůbec netuší, co se kolem něj děje. Nepostřehne ani to, že už je vlastně panovníkem.

Po šestadvaceti dnech od svého čestného jmenování umírá, aniž by podepsal jediný dokument nebo list.

Patnáctý car

Michail Alexandrovič Romanov se čistě teoreticky v pořadí patnáctým a posledním carem stal díky jedinému telegramu z 15. března 1917. Poslal mu jej, tak trochu jako černého Petra, jeho bratr, car Mikuláš II. Ten v psaní abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje, čímž se Michail podle některých interpretací stal ruským carem.

Ostatně tak jej i Mikuláš v telegramu tituloval. Takový zvrat osudu by ještě před pěti lety, kdy Michailovi zakázali přístup k carskému dvoru kvůli tomu, že se tajně oženil s neurozenou a dvakrát rozvedenou ženou, nikdo nečekal. Jenže nyní bylo celé mocné impérium v troskách.

Hned ráno, tedy zhruba o devět hodin později, předal Michail Alexandrovič všechnu moc nově vzniklé Prozatímní vládě. Krátce po této abdikaci byl uvězněn a v červnu následujícího roku popraven bolševiky u Permu.

Pokud jde o lidi, česnek je známým afrodisiakem a již od antiky se doporučuje pro zvýšení sexuálního vzrušení u obou pohlaví. Jak ale ukázal nedávný výzkum odborníků Yaleovy univerzity, u komárů je tomu přesně naopak. Vědci zjistili, že česnek pro komáry a další létající hmyz funguje jako přírodní antikoncepce. Objev by mohl otevřít cestu k novým šetrným metodám hubení škůdců.

K objevu vědce přivedl z části náhoda. John Carlson a jeho spolupracovníci zkoumli receptory a nervové okruhy, které řídí rozmnožovací chování octomilek. Carlsonova kolegyně Shimaa Ebrahimová dostala nápad, že když se octomilky rády oddávají sexu na ovoci, mohlo by nějaké ovoce či zelenina obsahovat látky, které jejich sexualitu podporují.

Česnek jako komáří antikoncepce

Badatelka vyrazila do supermarketu a nakoupila 43 různých druhů ovoce a zeleniny. Z každého připravila pyré a nabídla je octomilkám v podobě pestrého švédského stolu. Ebrahimová předpokládala, že alespoň jeden druh ovoce či zeleniny u octomilek zvýší aktivitu páření. K tomu ale nedošlo.

Vědce naopak překvapil česnek, který nejen že páření octomilek úplně zastavil, ale zablokoval u nich také kladení vajíček. Další experimenty navíc ukázaly, že podobné účinky nemá česnek jen na octomilky. Podobně účinkuje také na komáry další druhy dvoukřídlého hmyzu.

Následný výzkum ukázal, že octomilky neodrazuje štiplavý zápach česneku, ale jeho samotná chuť. Klíčem je receptor ukrytý v miniaturních chuťových orgánech hmyzu. Jak se zdá Carlsonův tým v tomto případě narazil na zcela přírodní látku, která u tohoto typu hmyzu úplně vypíná rozmnožovací proces.

Naivní modely předpokládají, že když protoplanetární mlhovina fragmentuje, přebírají planetesimály část jejího úhlového momentu a zachovávají smysl otáčení. Čekali bychom tedy, že rotační osa směřuje kolmo na oběžnou rovinu planety.

Realita je však pestřejší a náklony os otáčení se u jednotlivých oběžnic naší soustavy velmi liší: Například u Země se jedná o 23,5°, u Uranu o 98°, a u Venuše dokonce o 177°, což znamená rotaci retrográdní čili v opačném smyslu než oběh. Ve skutečnosti najdeme nízké sklony rotačních os pouze u Jupitera a Merkuru.

Na změnách jejich orientace se podílely nesčetné interakce v průběhu formování Sluneční soustavy. V rané fázi vývoje se náhodně srážely větší planetesimály a jejich impakty mohly polohy os otáčení významně ovlivnit. V současnosti se takto vysvětlují jejich extrémní pozice v případě Uranu či Venuše.

Dále se projevuje gravitační vliv dalších těles, který vede typicky ke kolísání nebo oscilacím náklonu vůči oběžné rovině. Na pozici osy má vliv i vnitřní dynamika či slapové působení přirozených satelitů: Například Měsíc ji u Země stabilizuje v náklonu 23,5° vůči ekliptice a jde o jeden z důležitých faktorů, které umožnily rozvoj bohaté biosféry.

V nehostinné krajině súdánské pouště Atbaj objevili archeologové pomocí satelitního průzkumu 280 záhadných kamenných monumentů, které po tisíce let unikaly pozornosti vědců. Rozsáhlé kruhové stavby rozeseté mezi Nilem a Rudým mořem představují pozůstatky dávno zaniklé pastevecké kultury, jejíž život byl úzce spojen s chovem skotu.

Nová studie publikovaná v odborném časopise African Archaeological Review ukazuje, že tyto monumenty nebyly nahodilými pohřebišti, ale součástí pozoruhodné kulturní tradice, která v oblasti přetrvávala po tisíce let.

Monumenty ukryté v písku

Výzkumníci označují objevené stavby jako „ohrazené pohřební monumenty Atbaje“ (Atbai Enclosure Burials). Jejich velikost je různá: nejmenší mají průměr kolem pěti metrů, zatímco ty největší dosahují až 82 metrů. Většina z nich tvoří uzavřené kamenné kruhy, některé ale obsahují vstup nebo složitější soustavu více propojených kruhů.

Uvnitř monumentů archeologové zaznamenali různě uspořádané pohřby. Někde se nachází centrální lidský hrob obklopený zvířecími ostatky, jinde jsou pohřby rozloženy po celé ploše stavby. Některé monumenty působí téměř jako malé kamenné komplexy budované podle předem promyšleného plánu.

Samotná výstavba těchto staveb přitom musela představovat mimořádně náročný podnik. Autoři studie odhadují, že vytvoření průměrného monumentu s obvodem asi 60 metrů vyžadovalo zhruba 161 pracovních dnů pro jediného člověka. Skupina deseti lidí by stejnou stavbu dokončila za více než dva týdny, padesát lidí přibližně za tři dny. Taková organizace práce naznačuje, že šlo o kolektivní projekty celé komunity.

Poušť, která kdysi nebyla pouští

Dnes je oblast Atbaje vyprahlou krajinou, kde je život velmi náročný. Před šesti tisíci lety však vypadala úplně jinak. Region se tehdy nacházel v přechodné fázi mezi takzvaným africkým vlhkým obdobím a postupným vysycháním Sahary. Klima bylo vlhčí, monzunové deště zasahovaly mnohem severněji než dnes a krajinou protékaly sezónní vodní toky.

Výzkum ukázal, že monumenty byly téměř vždy budovány v místech s dobrým přístupem k vodě. Nešlo přitom o náhodu: tehdejší obyvatelé pečlivě vybírali lokality vhodné pro pastvu a napájení stád. Rozložení staveb proto odráží způsob života kočovných pastevců, kteří se pohybovali mezi jednotlivými zdroji vody.

Radiokarbonové datování naznačuje, že tradice těchto monumentů trvala přibližně mezi lety 4500 a 2500 př. n. l. Podobné kamenné stavby známe i z jiných částí Afriky, například z Džibutska nebo Libye, ale specifická podoba monumentů Atbaje se zřejmě vyskytovala pouze v této části severovýchodní Afriky.

Dobytek jako symbol moci i identity

Nejnápadnějším rysem této dávné kultury byla mimořádná role skotu. V prozkoumaných monumentech archeologové nalezli nejen lidské ostatky, ale i velké množství hrobů dobytka. Největší objevený monument obsahoval asi 18 hrobů krav či býků. Objevily se sice i pozůstatky ovcí, skot ale zjevně představoval středobod zdejší společnosti.

Význam dobytka potvrzují také skalní kresby nalezené v regionu, na nichž dominují právě motivy krav a býků. Podle autorů studie šlo o součást širší kulturní tradice rozšířené ve východní Sahaře během středního a pozdního holocénu. Pastevecké společnosti severovýchodní Afriky se sice navzájem lišily, sdílely však silný symbolický i ekonomický vztah ke skotu.

Spojení lidských a zvířecích pohřbů naznačuje, že dobytek nebyl vnímán pouze jako zdroj potravy nebo majetek. Mohl mít i významnou duchovní či společenskou roli. Krávy a býci pravděpodobně představovali symbol prestiže, identity i spojení mezi živými a mrtvými.

Konec zelené Sahary

Postupné změny klimatu však tuto kulturu nakonec donutily oblast opustit. Sahara se stávala stále sušší, monzunové pásmo ustupovalo na jih a zdroje vody mizely. Pastevecké komunity byly nuceny oblast postupně opustit a přesunout se do příznivějších regionů.

Kultura monumentálních pohřebišť v Atbaji přesto přetrvala poměrně dlouho – až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Mohlo by to znamenat, že oblast fungovala jako klimatické útočiště, kde se vhodné podmínky udržely déle než v jiných částech Sahary. Dalším možným vysvětlením je, že dopady klimatických změn na zdejší obyvatele nebyly tak katastrofické, jak se dosud předpokládalo.

Mnohé otázky ale zůstávají stále nezodpovězené. Současná politická nestabilita v Súdánu výrazně omezuje terénní archeologický výzkum a většina monumentů zatím nebyla odkryta. Některé mohly být navíc zničeny erozí, povodněmi nebo moderní těžbou zlata, která je v regionu rozšířená.

I tak však kamenné kruhy v poušti představují mimořádné svědectví o době, kdy dnes vyprahlá Sahara bývala krajinou pastevců, stád a sezónních dešťů.

V českých dějinách můžeme hladomory sledovat od raného středověku, protože nejstarší záznamy o nich pocházejí už ze začátku 11. století. Vůbec nejhorší v těch dobách byla patrně léta 1282–1283 vylíčená drasticky v latinské kronice Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. V nejisté éře bezvládí přerostla počáteční nouze v katastrofu obrovského rozsahu. Lidé umírali hladem po stovkách, množily se vraždy a loupeže pro pár nejskrovnějších zbytků potravin, docházelo ke kanibalismu.

Prameny hladu

Hladomory přicházely nepravidelně, čas od času, a někdy trvaly dva i více roků. Objevovaly se častěji v době válek, kdy plenění vojsk zbavovalo místní obyvatelstvo potravy i zásob osení na příští rok. K tomu docházelo v masovém měřítku zvláště za třicetileté války, která vylidnila celé oblasti střední Evropy, a po ní se dostavilo ještě několik hladových let menšího rozsahu. Připomínají se například roky 1704, 1714, 1730 a pak během sedmileté války s Pruskem 1757 a 1763.

Hlavní příčina hladových let však ležela jinde. Vyvolávaly je neúrody způsobené vlhkým a deštivým počasím, v menším počtu případů i suchem. Ty největší s nejhoršími následky pocházely z nadměrné srážkové činnosti, kdy podmáčená půda přestala rodit. Naši předkové se naučili sledovat bedlivě všechny zdroje vlhkosti půdy, mokřiny, zbahnělá místa a snažili se své zemědělské pozemky odvodňovat pomocí příkopů, struh a úprav vodních toků. V deštivých letech ale ani tyto zásahy do půdy nepomáhaly.

Už po sedmileté válce přišla v letech 1766–1769 klimaticky nepříznivá doba se silnými mrazy a častými průtržemi mračen nad celou střední Evropou. Velké hladovění však nastalo až roku 1770, kdy silné deště přivodily katastrofu, jež těžce zasáhla české země a zvláště Čechy.

Náhlá pohroma

Jarní setba roku 1770 ve většině krajů proběhla úspěšně a všichni čekali dobrou úrodu. Začátkem června ale nastaly vytrvalé deště. Neustupovaly pět týdnů. Prudké lijáky rozmáčely půdu a vyplavily zaseté zrní. Na mnoha místech zůstaly vesnice i města pod vodou, což znemožňovalo polní práce. Úroda nevzešla a ceny obilovin vzrostly do závratné výše.

Stejná situace s mnoha srážkami se opakovala i následujícího roku, na polích ležel sníh ještě o Velikonocích a mrzlo v květnu. Naděje na novou sklizeň znovu vyšly naprázdno. Nejen obilí, ale veškeré potraviny pak ještě více podražily. Stodoly prostých poddaných i panské sýpky byly vymeteny, mlýny přestaly pracovat a nastal hlad. Začalo se nedostávat i píce pro dobytek, který pak hynul. Zvlášť těžce byly postiženy horské oblasti.

Pomoc v podobě obilních zásob narychlo přivezených z Uher lidé rychle zkonzumovali a začali se živit pochybnými náhražkami potravin, jen aby zaplnili žaludek. Nejdříve se spotřebovaly všechny slupky a košťály, chléb se pekl z nejrůznějších směsek včetně otrub a řezanky, pak došlo na žaludy a polévky vařené z trávy a všemožných bylin. Nakonec se lidé vrhali i na mršiny uhynulých zvířat. Hlad vyústil v hladomor.

Jako průvodní jev té bídy se dostavily otravy a nemoci. Do Vídně dorazila mimo jiné burcující zpráva z krajského hejtmanství v Jihlavě, podle které celé rodiny po požití škodlivých náhražek upadaly do stavu blouznění a omdlévaly.

Celou tuto katastrofální situaci je však nutné vnímat v širších souvislostech. Hlavní problém spočíval v tom, že český venkov byl zaostalý, obyvatelstvo bylo spoutáno nevolnictvím a sužováno poddanskými povinnostmi včetně roboty a dávek odváděných státu, církvi a vrchnosti. Přitom se zemědělství tehdy potýkalo se zastaralostí a malou výkonností. Všechny zemědělské oblasti Čech, Moravy a rakouského Slezska byly zralé pro reformu stávajícího systému a volaly po inovaci celého agrárního hospodářství. Rolníci, nejpočetnější složka obyvatel země, žili většinou v bídě a otřesných hygienických poměrech, v nuzných chalupách a často pohromadě s domácími zvířaty.

Francouzský osvícenský filozof Charles Louis de Montesquieu, který v roce 1728 na svých cestách projel Rakousko a Uhry, zaznamenal, že postavení českých poddaných rolníků je srovnatelné s poměry v Uhrách a je příkladem přetrvávání starověkého otrokářství v Evropě.

Reakce státních úřadů

S prvními pokusy zvládnout nastalou bídu přišly zemské úřady v Čechách. Nejvyšší purkrabí Filip hrabě Kolowrat Krakowský, jako hlavní představitel zemské vlády, si však s nastalou situací nevěděl rady – stačil jen ustavit komisi, která měla zmapovat krizi v zemi, a zastavil vývoz obilí z Čech do německých oblastí. Vídeň pak poslala do Prahy zplnomocněného radu Franze Karla Kressla von Gualtenberga, jenž vydal přísný zákaz vývozu obilí ze země a nařídil vizitaci obilních skladů za účelem zjištění stavu zásob. Na jeho základě pak došlo ke stanovení úředně zavedených cen obilovin, které ale při všeobecné bídě a nedostatku nebylo možné udržet. Na základě Kresslových informací byla vídeňská vláda vyburcována k aktivitě a začala organizovat dovoz obilí do českých zemí z Uher a z přístavu v Terstu.

Problémem zásobování potravinami do postižených oblastí se začal vážně zabývat císař Josef II. jako spoluvladař své matky Marie Terezie. Dne 7. ledna 1772 vydal patent, kterým pod vysokými tresty zakazoval veškerý vývoz obilí. To se přesto pašovalo hlavně do Bavor, kde také začal hlad. Hranici dal proto Josef II. hlídat pomocí vojenského kordonu.

V úřadu nejvyššího purkrabího vystřídal zestárlého hraběte Kolowrata roku 1771 schopný Karl Egon kníže von Fürstenberg, jenž se kromě potírání hladomoru musel potýkat i s epidemií nemocí, které propukly důsledkem hladu a hubily bez rozdílu chudé i bohaté. Je zajímavé, že mezi prostými lidmi se o každé epidemii téměř vždy mluvilo jako o „moru“, i když nešlo o tento případ.

Iniciativa Josefa II.

Pod dojmem burcujících zpráv přicházejících ze zemí Koruny české apeloval Josef II. neustále na svou matku, aby zasáhla ve prospěch trpícího obyvatelstva, zmírnila útisk poddaných na venkově a zorganizovala rozsáhlou pomoc hladovějícím. Takové úvahy však šly nad rámec uvažování Marie Terezie, a tak u ní osvícený syn nenacházel dost pochopení pro změny poddanského a nevolnického systému, který pokládala za Bohem daný a v podstatě jediný možný.

Držitelkou dědičných zemí monarchie byla Marie Terezie, takže zvolený císař římské říše Josef II. jí jako spoluvladař mohl jen asistovat, ačkoliv byl sám mnohem lépe informován o celkové situaci, mimo jiné na základě inspekčních cest, které podnikal po zemi. Vnitřní politiku monarchie držela v rukou jeho matka a radikálněji smýšlejícímu potomkovi všemožně bránila do ní vstupovat. Volnost mu dopřávala jedině ve vojenských otázkách, v nichž se příliš nevyznala. Dnes už je známo, jak často mezi nimi docházelo k těžkým sporům a hádkám o základní otázky politiky.

Během druhého roku hladové kalamity začal narůstat počet mrtvých hlavně v Čechách. Lidé padali jako mouchy ve svých domech i pod širým nebem a nebylo je ani možné řádně pochovávat. Končili většinou v hromadných hrobech.

Kromě podvýživy a hladu způsobovaly jejich smrt druhotně blíže neidentifikované epidemie. Odhaduje se, že od 1. ledna do 10. srpna 1772 zemřelo jen v Čechách 167 tisíc osob. Hrůzný obraz té doby podávají početné zápisy místních kronikářů (viz Svědectví o nemocích). Koncem léta se rozhodl Josef II. vypravit osobně do postižených oblastí, aby na místě zjistil skutečný stav věcí. Odhodlal se k tomu přes počáteční nesouhlas své matky, jež se hrozila nebezpečí epidemií, kterému by byl vystaven.

Císařova okružní cesta

Dne 1. října 1772 opustil císař Vídeň a zamířil na Moravu. Zastavil se v Brně a v Olomouci a pak směřoval do slezské Opavy. Všude vyžadoval podrobné zprávy nejen o rozsahu katastrofy, ale i o tom, co místní úřady proti hladomoru vykonaly. Z Opavy pokračoval do Čech. Projížděl přes Hradec Králové, Pardubice, Litoměřice, Chomutov a Žatec do Plzně. Odtud do Klatov, Písku a Tábora. Zjišťoval, oč horší byla pohroma v českých krajích než na Moravě a ve Slezsku. Všude slyšel nářky na nouzi a hlad, ale také na útisk poddaných ze strany vrchností. Cestou rozdával velké částky peněz pro nejvíce postižené a napravoval neřády ve státní správě. Dne 24. října dorazil do Prahy, kde zůstal až do 10. listopadu.

Mezitím zajistil velký nákup obilí z Uher a z Banátu za čtyři miliony zlatých a přikázal všem formanům a povozníkům, aby pro ně pod trestem pokut jezdili do Uher. Z Prahy poslal své matce do Vídně první zprávy o výsledku své okružní cesty.

Při všech snahách centralizované státní moci měla výživa tak velkého množství obyvatel své meze a císařovy příkazy přinášely jen omezené výsledky. Z Prahy se Josef vracel přes Tábor, České Budějovice a Linec do Vídně, kam dorazil v polovině listopadu. V těch dnech psal svému bratru Leopoldovi do Florencie a stěžoval si na neschopnost a neochotu státních úředníků, kteří nezvládají své povinnosti při potlačování hladové pohromy. „Ubohé Čechy trpí,“ uvedl Josef, „a oni vedou papírovou válku, místo aby pomáhali“. Sám se stal svědkem toho, jak se jeho politika osvícenské filozofie a pořádku dostává do slepé uličky.

Konec hladu a sčítání ztrát

V roce 1773 se klima ve střední Evropě stabilizovalo. Po předchozí neúrodě byla sklizeň obilí i ostatních zemědělských produktů toho roku úspěšná. Skončila éra hladu a život se postupně vracel do starých kolejí. Nastal čas bilancování a také úvah o tom, kde hledat nápravu.

Obětí na lidských životech bylo mnoho, ale odhady o jejich počtu se různily. V zásadě se předpokládalo úmrtí 200 000 až 260 000 osob, v extrémních hodnoceních ještě mnohem víc. Sám císař Josef II. uváděl sumu pouze 30 000 mrtvých. V roce 1754 podle prvního soupisu obyvatelstva českých zemí žilo v Čechách okolo dvou milionů lidí, na Moravě a v rakouské části Slezska přibližně jeden milion. Celkem tedy asi přes tři miliony obyvatel. Pokles populace byl proto silný a trvalo patnáct let, než byl tento schodek vyrovnán.

Vídeňská vláda se snažila aspoň částečně vyjít vstříc postiženým krajům. V říjnu 1771 došlo ke jmenování takzvané urbariální komise za účelem urovnání sporů poddaných s vrchnostenskými úřady. Pro nákup osiva zavedl stát nižší, takzvané královské ceny. Ke slovu přišla nová potravina, dosud málo oblíbené brambory, jejichž pěstování se do budoucna stalo užitečným opatřením proti hladu. Začalo se s oséváním ozimým ječmenem, který uzrával dříve než žito, jako pícnina pro dobytek se rozšířilo ve velké míře setí jetele.

Už dříve zakládali poddaní na některých panstvích obecní sýpky, do nichž ukládali část obilní sklizně jako rezervu v případě přírodních pohrom. Josef II. jejich budování v českých zemích roku 1782 podpořil a později pro ně stanovil i podrobná pravidla.

Selské bouře

K řešení poddanských poměrů však vláda přistupovala váhavě. Výnosem vídeňské dvorní kanceláře z dubna 1774, který panovnice stvrdila podpisem, byla sice stanovena maximální délka robot, ale nebyla všude dodržována. Na českém venkově se prohlubovala majetková diferenciace, a tak robotní úleva přinášela některým poddaným tu více, tu méně výhod. Na venkově rostla nespokojenost poddaných už od sedmileté války a vystupňovala se v čase hladu. Docházelo k lokálním vzpourám proti vrchnosti, k odmítání placení daně a vykonávání roboty. Sedláci marně doufali ve zrušení poddanských dávek a povinné práce pro majitele panství. Bylo potřeba silnějšího impulsu k zavedení reforem.

Ten přišel na jaře 1775, tedy tři roky po hladomoru, kdy propuklo velké selské povstání v hradeckém kraji a rychle se šířilo do dalších krajů Čech. Houfy vzbouřených sedláků táhly k Praze a cestou plenily panská sídla, vrchnostenské kanceláře a často i fary. Mezi lidmi převládla fáma, že Marie Terezie vydala „zlatý patent“, jímž rušila robotu a nevolnictví, který však vrchnostenské úřady zatajily. Vzpoura byla sice potlačena vojskem, ale dvůr teď jevil větší ochotu jednat o úpravách poddanských poměrů.

Panovnice se zhrozila z představy, že by mohla nastat občanská válka, a přikláněla se k ústupkům. Proto došlo 13. srpna 1775 k zavedení nového robotního patentu, jehož hlavní zásadou bylo, že se robota vyměřovala poddaným pouze podle daňových povinností, a to na základě výměry jejich půdního majetku. Robota byla rozdělena do jedenácti tříd, vrchnost už nesměla do robotních povinností svévolně zasahovat.

Marie Terezie tak učinila první krok k reformám poddanských poměrů, ve kterých po její smrti v roce 1780 pokračoval císař Josef II. Vzpomínka na hladomor let 1770–1772 už pomalu patřila minulosti. Co se jen obtížně mohlo zvládat v podmínkách regionálně patriarchálního hospodářství staré habsburské monarchie, se s přechodem k liberální tržní ekonomice dalo řešit mnohem snadněji.