V rozlehlých mrazivých pustinách za oběžnou dráhou Neptunu se nacházejí tisíce těles, známých jako transneptunické objekty (TNO). Nejslavnější z nich je trpasličí planeta Pluto, která je obalená řídkou atmosférou. Pátrání po atmosféře na dalších transneptunických tělesech ale končívá neúspěchem.

Většina z těchto těles je studená a příliš malá na to, než aby si podle vědců mohla udržet atmosféru. Tým japonských astronomů nedávno narazil na něco zvláštního. Díky velmi šťastné souhře okolností využili přírodní experiment a zjistili, že transneptunické těleso s označením (612533) 2002 XV₉₃ má tenkou atmosféru, i když by ji vzhledem ke svým proporcím mít nemělo.

Astronomové využili mimořádně vhodnou situaci, která nastala 10. ledna 2024. Z pohledu z Japonska totiž těleso 2002 XV₉₃ přešlo přímo před vzdálenou hvězdu. Takové zákryty patří mezi cenné metody výzkumu vzdálených objektů, protože mohou odhalit i velmi tenkou atmosféru.

Pokud by objekt žádnou atmosféru neměl, hvězda by při zákrytu jednoduše náhle zmizela. Jestliže se ale kolem tělesa nachází plynný obal, světlo hvězdy se při průchodu atmosférou postupně zeslabuje a hvězda pohasíná pozvolněji.

Právě tento druh zeslabení zaznamenal tým vedený astronomem Ko Arimatsuem z observatoře Ishigakidžima, která spadá pod Národní astronomickou observatoř Japonska. Pozorování probíhala z několika míst v Japonsku a výsledná data odpovídají přítomnosti tenké atmosféry kolem 2002 XV₉₃.

Krátkověká atmosféra

Samotná existence atmosféry je ale jen částí záhady. Výpočty ukazují, že plynný obal kolem 2002 XV₉₃ by bez dalšího doplňování vydržel méně než tisíc let. V astronomickém měřítku jde o mimořádně krátkou dobu. Znamená to, že atmosféra musela vzniknout nebo být obnovena relativně nedávno.

Tím se otevírá otázka, odkud se vlastně plyn vzal. Situaci komplikují i pozorování Webbova vesmírného dalekohledu. Ten na povrchu objektu nenašel známky zmrzlých plynů, které by se mohly odpařovat a vytvářet atmosféru podobně jako na Plutu.

Astronomové zatím uvažují o dvou hlavních scénářích. První možností je, že nějaký proces vynesl zmrzlé nebo kapalné látky z nitra tělesa až k povrchu. Ty se pak mohly začít uvolňovat do okolního prostoru a vytvořit dočasnou atmosféru. Druhou variantou je srážka s kometou nebo jiným menším objektem. Takový náraz mohl uvolnit značné množství plynu, který kolem tělesa vytvořil krátkodobý atmosférický obal. Obě vysvětlení mají své limity a zatím není jasné, které je pravděpodobnější. Rozhodnout by měla až další pozorování.

Nové otázky

Objev atmosféry kolem 2002 XV₉₃ ukazuje, že i malá tělesa v mrazivých končinách za Neptunem mohou být aktivnější a dynamičtější, než astronomové očekávali. Zároveň připomíná, jak důležité jsou přesná pozorování zákrytů hvězd, která dokážou odhalit jevy jinak téměř neviditelné.

Pokud se existence atmosféry definitivně potvrdí, půjde o významný objev, který může změnit představy o tom, jak se chovají malé objekty na periferii Sluneční soustavy a jaké procesy v nich mohou probíhat i miliardy let po jejich vzniku.

Šelfové ledovce jsou jako mohutné ledové plošiny, které se vysouvají na hladinu oceánu z ledovců na souši. Fungují jako monumentální podpěry, které zpomalují proud nezměrného množství ledu do moře. Vědci ale nedávno zjistili, že se šelfovými ledovci je to ve skutečnosti složitější. 

Qin Zhouová z výzkumného institutu Akvaplan-niva v norském Tromsø a její kolegové prozkoumali spodní část šelfového ledovce Fimbulisen ve Východní Antarktidě. Dospěli k tomu, že tvar spodní části šelfového ledovce značně ovlivňuje, jak se pod šelfovým ledovcem pohybuje voda.

Záludné tání pod ledovcem

Pokud se tam, stejně jako v případě ledovce Fimbulisen, nacházejí rýhy a kanály, mohou tam vznikat oblasti s teplou vodou, která zůstává po delší dobu v ledovci. V těchto rýhách a kanálech pak dochází k mnohem intenzivnějšímu tání šelfového ledu. Výzkumu spodní části šelfového ledovce Fimbulisen uveřejnil odborný časopis Nature Communications.

„Pod ledovcem Fimbulisen jsme pozorovali, že byť jen malé množství teplejší vody může podstatně urychlit tání v kanálech na spodní straně ledovce,“ vysvětluje Tore Hatterman z výzkumného centra iC3 Polar Research Hub. „V důsledku toho pak tyto rýhy a kanály dál rostou a ohrožují stabilitu celého šelfového ledovce.“ 

Hattermann varuje, že soudobé klimatické modely tento jev nezohledňují. Znamená to, že podhodnocujeme zranitelnost šelfových ledovců podél Východní Antarktidy, obvykle považovaných za poměrně „odolné“, vůči oteplování v pobřežních vodách. Takové oteplování už přitom probíhá a určitě jen tak neskončí. 

Tisková konference, která se uskutečnila v Berlíně 6. prosince 1968, byla plánována dlouho dopředu. Již o rok dříve se v Moskvě sešli zástupci východoněmeckých a sovětských zpravodajských služeb a dohodli se na celé řadě dezinformačních kampaní proti západním „imperialistům“. Cílily především na vztahy mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo. Účelem bylo dostat SRN ze Severoatlantické aliance, což by posloužilo sovětské zahraniční politice, a nakonec umožnilo sjednocení Německa podle představ NDR.

Obvinění před novináři

Jednou z těchto kampaní byla takzvaná akce Verwüstung (Devastace), která obviňovala bonnskou vládu z toho, že usiluje o novou revizi hranic v Evropě – v případě potřeby i za použití chemických a biologických zbraní! Na ministerstvu zahraničních věcí poblíž sídla Sjednocené socialistické strany (SED) ve východním Berlíně předstoupil před kamery mikrobiolog Ehrenfried Petras, který jen několik dní předtím přeběhl ze Západního Německa. Tam prováděl výzkum v ústavu pro aerobiologii s úzkými vazbami na ministerstvo obrany. Málokdo v místnosti věděl, že tento přesvědčený komunista už několik let tajně pracuje pro východoněmeckou tajnou policii Stasi. Přinejmenším o tom neměli tušení přítomní novináři, především ze západních zemí, kteří považovali Petrase za důvěryhodného.

Z toho, co jim vědec předkládal, se představitelé západoněmecké armády jevili jako bezohlední váleční štváči, kteří se snaží získat smrtící bojové látky, aby jimi mohli v případě války zaútočit na vojska Varšavské smlouvy. Ne proto, aby chránili západoněmecké území, ale aby posunuli vnitroněmeckou hranici na východ a nakonec vymazali NDR z mapy. Aby toho dosáhli, souhlasili by se zamořením celých regionů a zabitím obrovských mas vojáků i civilistů.

Výbušná obvinění

Na tiskové konferenci byl přítomen i východoněmecký ministr zahraničí Otto Winzer. Ten hodlal následně přednést tato obvinění v OSN, aby zdiskreditoval pověst Spolkové republiky ve světě. Hlavní myšlenka přitom zněla: „Ani ne čtvrtstoletí po pádu nacistické třetí říše se opět objevuje nebezpečí vycházející z německého území. Naproti tomu NDR je lepším, mírumilovným Německem, a očekává, že se jí konečně dostane mezinárodního uznání.“

A ohlas ve světě byl skutečně velký – jak varovala bonnskou centrálu pobočka ministerstva zahraničí SRN v Berlíně. Spolkové ministerstvo obrany okamžitě reagovalo, neboť obvinění považovalo za velmi nebezpečné. V roce 1954 se vláda Konrada Adenauera v Paříži zavázala, že se zdrží výzkumu a vývoje zbraní hromadného ničení. Jednalo se o nezbytný předpoklad vybudování západoněmecké armády a vstupu země do Severoatlantické aliance. 

Reakce západu

Mluvčí ministerstva zahraničí se na tiskové konferenci konané v bonnském sídle úřadu vyjádřil takto: „V 50. letech se Spolková republika zcela zřekla výroby těchto zbraní. Což je také hlídáno a garantováno prostřednictvím mezinárodních kontrol. Přesto musí Bundeswehr plnit své poslání a přijmout účinná opatření proti případnému použití zbraní hromadného ničení nepřáteli. V tomto ohledu slouží odpovídající výzkum výhradně obranným účelům.“

Ve skutečnosti se však obvinění zpočátku nezdála být zcela neopodstatněná. Ačkoliv NATO s použitím chemických bojových látek v budoucí válce rozhodně počítalo a do svých plánů je zahrnovalo, západoněmecké jednotky nebyly na jejich použití na počátku 60. let příliš připraveny. Početných aliančních jednáních v Bruselu byl pak generální štáb Bundeswehru pověřen, aby se problematikou jaderných, chemických a biologických (NBC) zbraní zabýval. Kromě nezbytných ochranných opatření pro vlastní jednotky se mělo jednat také o výzbroj, výstroj a použití bojových chemických látek.

Odmítnutí z USA

Přestože Spolková republika Německo měla na základě pařížských dohod zakázáno používat a vyrábět tyto zbraně, odpovědné osoby se pohybovaly na legální půdě. Podle mezinárodního práva směla každá země cvičit a vybavovat své vlastní ozbrojené síly tak, aby mohly účinně odrážet útok nepřítele. To byl také důvod, proč se bonnské ministerstvo obrany pokusilo v roce 1962 nakoupit chemickou munici v USA, ale bylo odmítnuto tamním ministerstvem zahraničí. 

I po tomto neúspěchu zůstávalo téma stále aktuální, leč Bundeswehr nepostoupil za fázi plánování. Přestože zřídil tajnou „Studijní skupinu NBC“ pro aktivní vedení chemické války, není dosud jasné, zda jeho vlastní jednotky měly být skutečně odpovídajícím způsobem vycvičeny. Namísto toho vydal spolkový ministr obrany Gerhard Schröder v roce 1968 rozkaz, aby se s potřebnými opatřeními pro aktivní chemický boj přestalo a aby se velení zaměřilo na „přežití prvního úderu“ chemickými zbraněmi. K tomu bylo nutné přijmout adekvátní ochranná opatření – což Ehrenfried Petras na tiskové konferenci zmíněné na začátku označil za přípravu na útočnou válku. 

Výzkum ano, útok ne

O plánech Bonnu věděli i nejdůležitější západoněmečtí spojenci v Paříži, Londýně a Washingtonu. Ti také ještě dříve, než tak učinila vláda SRN, zveřejnili společné prohlášení, ve kterém sdělovali, že Západní Německo nikdy neuvažovalo o útočném použití zbraní NBC ve válce. Tito partneři nejenže věděli o příslušných opatřeních Bonnu, ale také dodávali německým výzkumným střediskům chemické látky k testování.

Navzdory těmto prohlášením trvalo až do druhé poloviny roku 1969, než západoněmecký ministr zahraničí Willy Brandt vydal memorandum, v němž označil obvinění z východního Berlína za to, čím skutečně byla: za cílenou dezinformační kampaň. Brzy poté začalo východoněmecké ministerstvo státní bezpečnosti zastavovat i vlastní propagandistickou akci. V roce 1971 se Sovětský svaz a Spojené státy americké dohodly na úmluvě o biologických zbraních, a proto byla nyní východoněmecká „rušivá palba“ považována za nevhodnou. 

Po podepsání takzvané Základní smlouvy (Grundlagenvertrag) v prosinci 1972 také došlo k normalizaci vztahů mezi oběma německými státy. Spolková republika například upustila od tvrzení, že je jediným legitimním pokračovatelem předválečného Německa. To také znamenalo, že pro NDR již nebylo tak důležité šířit o západním sousedovi cílené dezinformace.

Podobné kampaně, kterých se během studené války rozhodně nevyskytlo málo, nicméně ilustruji vztahy obou znesvářených zemí, které zůstaly nesmiřitelné fakticky až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. A v určitých obdobích se neštítily konflikt ještě více rozdmýchávat a protivníka poškozovat „nečistými prostředky“. 

Mnohonožky a stonožky dnes patří mezi typické suchozemské živočichy. Jejich dlouhá článkovitá těla a desítky nohou jsou dobře známé, přesto paleontologové dlouho netušili, kdy a jak se tato charakteristická stavba těla vyvinula. Nový objev z amerického Wisconsinu nyní naznačuje, že předkové těchto členovců mohli získat své typické nevětvené nohy ještě dávno předtím, než opustili moře.

Studie publikovaná v časopise Proceedings of the Royal Society B popisuje nový druh pravěkého členovce jménem Waukartus muscularis, který žil asi před 437 miliony let v siluru. Fosilie ukazují tvora nápadně připomínajícího dnešní mnohonožky, stále však šlo o mořského živočicha.

Poklady z Brandon Bridge

Fosilie byly objeveny ve formaci Brandon Bridge poblíž města Waukesha ve Wisconsinu. Tato mimořádně zachovalá lokalita uchovala i měkké tkáně organismů z mělkého moře raného siluru. Paleontologové zde nalezli 35 exemplářů nového druhu. Některé byly zachovány natolik dobře, že bylo možné rozeznat končetiny, svalovou tkáň i části vnitřní opory těla tvořené kutikulou.

Waukartus muscularis měl hlavu a dlouhé článkovité tělo s mnoha páry nohou podobně jako dnešní mnohonožky. Tělo tvořilo nejméně jedenáct segmentů a neslo několik hlavových přívěsků, které mohly sloužit k vnímání okolí nebo získávání potravy. Zakřivené fosilie zároveň naznačují, že tělo bylo poměrně pružné.

Nový dílek evoluční skládačky

Fylogenetická analýza ukázala, že waukartus stojí těsně mimo korunovou skupinu mnohonožek a stonožek. Jde tedy o velmi blízkého příbuzného jejich společného předka. Důležité také je, že představuje starší vývojovou větev než eutykarcinoidi, dávní vodní či obojživelní členovci považovaní za rané příbuzné mnohonožek. Nový objev tak pomáhá zaplnit mezeru ve fosilním záznamu.

Největší překvapení se ale týká končetin. Vodní členovci mívají často větvené nohy, takzvané biramní končetiny. Waukartus však měl jednoduché nevětvené nohy označované jako uniramní. Právě tento typ končetin byl dosud považován za adaptaci na život na souši. 

Jenže Waukartus stále žil v moři. Ztráta druhé větve nohy tedy nastala ještě před kolonizací pevniny a původně zřejmě nesouvisela se suchozemským způsobem života.

Biologové pro podobné situace používají pojem exaptace – znak vznikne za jedněch podmínek, ale později získá jinou funkci. Podobně jako ptačí pera mohla i jednoduchá nevětvená chodidla vzniknout u mořských členovců z jiných důvodů a teprve později se ukázat jako ideální pro pohyb po souši.

Objev Waukartus muscularis tak mění pohled na jeden z klíčových kroků evoluce členovců. Naznačuje totiž, že některé znaky spojované dnes se suchozemským životem vznikly už dávno v mořském prostředí.

Čas a jeho neodvratnost fascinují člověka odpradávna. Co však čas přesně znamená? Jak souvisí s fungováním vesmíru? A především: Bylo by možné nějak narušit jeho věčné plynutí a přesunout se v něm jinam? Co bychom k tomu potřebovali?

Představu stroje, jehož pomocí by se dalo doopravdy cestovat mezi budoucností, současností a minulostí, zpopularizoval ve své novele Stroj času z roku 1895 anglický spisovatel Herbert George Wells. Od té doby tvoří rozmanitá zařízení uvedeného druhu běžnou rekvizitu vědecké fantastiky. Cestování v čase očividně přináší zábavné, nebo naopak děsivé situace, jimž hrdinové takových příběhů čelí.

Co na to věda?

V současnosti není jasné, zda bude někdy fyzicky možné cestovat do minulosti. Pokud by k tomu došlo, budou viset ve vzduchu vážné potíže ohledně kauzality – velmi základního vztahu mezi příčinou a následkem, na němž staví věda a v podstatě celé naše vnímání reality. Na druhou stranu je například kvantová mechanika známá tím, že si s podobnými principy nedělá příliš těžkou hlavu. Nelze vyloučit, že se v daném směru dočkáme nějakých překvapení.

Naproti tomu cestování do budoucnosti představuje vlastně běžně pozorovaný a rozsáhle zkoumaný fenomén z oblasti speciální a obecné relativity, v souvislosti s dilatací času. Dokonce víme, jak takové cesty dosáhnout, limitují nás ovšem technologické možnosti. Při rychlostech, které dokážou vyvinout nejvýkonnější stroje dneška, se lidé dostanou do budoucnosti vzdálené pouhé zlomky sekundy.

Podivuhodné zpomalení 

Teorie relativity počítá s tím, že se za určitých okolností relativně zpomaluje čas objektu vzhledem k pozorovateli. Podle speciální teorie relativity se uvedené týká objektů, jež se pohybují značnou rychlostí, a obecná relativita k tomu přidává objekty v silnějším gravitačním poli.

Dilataci času už prokázala celá řada pozorování a experimentů. Mezi nejslavnější patří osud mionů, nestabilních elementárních částic ze skupiny leptonů. Jde vlastně o masivní bratrance elektronů, vznikající v horních vrstvách atmosféry při nárazech vysokoenergetických částic kosmického záření.

Miony se za 2,2 mikro­sekundy zase rozpadnou a vlastně bychom je na zemském povrchu neměli detekovat – ale díky dilataci času to stihnou. Čas mionu běží oproti tomu našemu o něco pomaleji: Pomocí časové dilatace cestuje částice do budoucnosti, a proto doletí až na zem.

Pokud jde o cestování směrem do minulosti, i k tomu má vlastně Einstein co říct. Ve spletitých řešeních rovnic obecné relativity lze najít mnohé podivné věci, včetně návratu v čase. Problém spočívá v tom, že taková řešení obvykle vyžadují velmi exotické okolnosti, jako je například rotující černá díra. V teoretické fyzice má dokonce určitou omezenou podporu koncept cestování do libovolného bodu v časoprostoru. Typicky to souvisí buď s červími dírami, nebo s kvantovou mechanikou.

Fyzikální hrátky s časem

Některá řešení Einsteinových rovnic obecné relativity naznačují, že by cestování do budoucnosti i do minulosti mohly umožňovat určité vhodné geometrie časoprostoru nebo specifické typy pohybu prostorem, jsou-li ovšem takové geometrie či pohyby reálně uskutečnitelné. Fyzici se k danému problému stavějí podobně jako k ostatním, tedy spíš technicky. V teoretických studiích řeší, zda mohou existovat tzv. uzavřené časupodobné křivky neboli světočáry. Jde o množiny bodů v prostoročasovém diagramu, vyjadřující historii umístění událostí v prostoru a v jakémkoliv časovém okamžiku, které by mohly v časoprostoru vytvářet uzavřené smyčky. Takové světočáry by umožnily objektům vrátit se do jejich vlastní minulosti.

V současné době víme, že existují řešení rovnic obecné relativity, která popisují časoprostor a také obsahují uzavřené časupodobné křivky, jako je například Gödelův časoprostor. Kvůli jejich exotickým předpokladům však není jasné, zda jsou taková řešení fyzikálně možná.

Dědečkův paradox

Fyzici mají rovněž neustále na paměti, že každá teorie či koncept, které by umožnily cestu do minulosti, by zároveň mohly způsobit problémy s kauzalitou. Klasický příklad nabízí tzv. dědečkův paradox, kdy se někdo vrátí do minulosti a způsobí smrt svého předka – často dědečka – dřív než by mohlo dojít k vlastnímu početí cestovatele. V důsledku ovšem dotyčný nemůže existovat, natož aby cestoval v čase a někoho zabíjel…

Někteří vědci zas prezentovali nápady, jak se časovým paradoxům úspěšně vyhnout. Teoretický fyzik a kosmolog Igor Novikov vymyslel řešení, nazývané dnes Novikovův princip vlastní konzistence: Podle něj není možné, aby nějaký časový paradox vznikl, protože vesmír si to „nějak ohlídá“. Situace vždy dopadne tak, že k paradoxu z nějakého důvodu nedojde.

Další možnost nabízí mnohosvětová interpretace kvantové mechaniky amerického fyzika Hugha Everetta III, podle níž se kosmos při každém kvantovém ději větví, a neustále tak vzniká ohromující množství paralelních vesmírů. V nich se pak odrazí všemožné výsledky takového děje, což se týká i cestování v čase. Dotyčný se díky své cestě ocitne v novém paralelním vesmíru a vše, co udělá, se projeví pouze tam – nikoliv v jeho původním kosmu. Nemůže tedy změnit vlastní minulost, ale vytváří novou historii ve zmíněném paralelním vesmíru.

Cestování s obecnou relativitou

V rámci obecné relativity je teoreticky možné cestovat časem v některých exotických a dosud vesměs hypotetických geometriích časoprostoru, jež umožňují přesuny vyšší rychlostí, než je rychlost světla. Jde například o kosmické struny, podivuhodné jednorozměrné topologické defekty v podobě nesmírně hustých trubic o průměru protonu, které – pokud existují – se utvořily v raném vesmíru. Dále se jedná o průchozí červí díry nebo mechanismy jako Alcubierrův pohon, což je v podstatě warpový pohon, jenž vznikl rovněž jako řešení rovnic obecné relativity a staví na ohýbání časoprostoru.

Obecná relativita v zásadě nevylučuje cestování do minulosti, i když jde o velmi neobvyklé scénáře. Podle některých názorů je však docela dobře možné, že s budoucí kompletní teorií všeho, jež sloučí obecnou relativitu s kvantovou mechanikou, dnešní nejasnosti zmizí a ve fyzice se definitivně uzavřou teoretické základy pro cestování v čase. Nicméně teorie všeho zatím nevznikla a obecná relativita s kvantovou mechanikou nadále představují nesmiřitelné protiklady.

Geometrie časoprostoru

Obecná relativita popisuje vesmír soustavou komplikovaných Einsteinových rovnic gravitačního pole. Geniální fyzik je publikoval v roce 1915, tedy před sto deseti lety, a přesto stále dokážou dostat vědce do varu. Když je někdo řeší, jako by popisoval celý vesmír. Vzhledem k jejich složité a poněkud neurčité povaze existuje mnoho různých řešení, která se více či méně blíží světu, jak jej známe.

Pokud řešení Einsteinových rovnic obsahuje uzavřené časupodobné křivky – tedy již zmíněné světočáry, které protínají samy sebe – znamená to, že je určitý bod v budoucnosti současně bodem v minulosti, což odpovídá cestování v čase. Jedno takové řešení navrhl brněnský rodák, slavný fyzik a matematik Kurt Gödel: Tzv. Gödelův vesmír však staví na předpokladech, jež se při současném stavu poznání kosmu podle většinového názoru jeví jako nepravděpodobné.

Prolézání červí dírou

V Einsteinových rovnicích se ukrývají i takové věci jako průchozí červí díry. Jde opět o zatím zcela hypotetické objekty, které by měly vzniknout zkroucením časoprostoru tak, aby červí dírou mohlo něco projít z jedné strany na druhou, na místo vzdálené v prostoru nebo i v čase. Podle současných teorií by vytvoření takového objektu vyžadovalo velmi exotickou hmotu se zápornou energií nebo se zápornou hustotou energie. Ta by měla narušovat obvyklé formální předpoklady o energii, jež vyplývají z obecné relativity a odrážejí představu, že by hustota energie v kosmu neměla být záporná.

Zní to jako neřešitelná situace, nicméně zmíněné předpoklady o energii nejsou samy o sobě fyzikálně danou zákonitostí, ale spíš jakýmsi matematickým doporučením. Ve skutečnosti už dnes víme o celé řadě případů, kdy se daná doporučení o energii rozcházejí s pozorovanou fyzikální realitou.

K malým, ale měřitelným porušováním předpokladů o energii dochází díky kvantovým jevům. Na základě toho se řada fyziků domnívá, že by zápornou energii nezbytnou pro výrobu červí díry mohl zpřístupnit proslulý Casimirův jev. Jedná se o projev existence párů virtuálních částic, které se zjevují jako přízraky ve vakuu v souvislosti s kvantovou teorií pole. A přestože původní výpočty naznačovaly, že by si konstrukce červí díry vyžádala ohromné množství záporné energie, dle pozdějších analýz by jí nemuselo být tolik.

Kam se všichni poděli?

Mnozí lidé jsou vůči cestování v čase velmi skeptičtí z jednoho prostého důvodu: Zatím jsme ještě nenarazili na nikoho z budoucnosti, kdo by přesvědčivě prokázal, že se vrátil v čase. Naznačuje to existenci nějakého zásadního problému. Nejjednodušší vysvětlení přitom zní, že cestování časem prostě není technologicky možné. A ve skutečnosti si lze vymyslet celou řadu důvodů, proč se to kolem nás cestovateli z budoucnosti jen nehemží.

Podle amerického astronoma, astrofyzika a popularizátora vědy Carla Sagana se možná cestování v čase používá velice obezřetně, nenápadně a takoví cestovatelé se před námi úspěšně skrývají. Některé interpretace obecné relativity zas počítají s tím, že je cestování v čase možné pouze za velmi specifických podmínek, jež zahrnují oblasti časoprostoru výrazně ovlivněné extrémními gravitačními poli.

V uvedených scénářích se objevuje předpoklad, podle nějž by měli být cestovatelé v čase omezeni tím, že se nemohou pohybovat do minulosti dál než do doby, kdy se taková gravitačně výrazně ovlivněná oblast časoprostoru objevila.

Frustrující nedostatek podobných cestovatelů již vedl k několika experimentům, kdy někdo uspořádal akci, na niž dostali pozvánku výslovně právě cestovatelé v čase (viz Večírek bez hostů). Popsané akce se intenzivně inzerovaly v médiích, aby se o nich co nejvíc vědělo a informace o nich se mohly dostat i do vzdálenější budoucnosti. Nicméně ani na jednu z nich žádný cestovatel v čase nedorazil.

Ostatně jestli platí Everettova mnohosvětová interpretace kvantové mechaniky, tito cestovatelé mizí v paralelních vesmírech a my se s nimi nejspíš nesetkáme.

Již ve 12. století docházelo na šlechtických statcích k přísnějšímu stíhání poddaných. Často se jednalo o kolektivní trest, i když bylo zjevné, že má daný delikt jen jednoho pachatele. Pokud byl například na území dané vsi někdo zabit a nebyl nalezen konkrétní viník, pak byla vysokou pokutou stižena celá pospolitost. Tato částka pak připadla právě danému pánovi, což také vysvětluje onu zvýšenou péči a nově nalezenou přísnost. 

Zvykové nikoli však primitivní

Podobně jako ostatní oblasti života, nevzniklo ani právo vrcholného středověku ex nihilo (z ničeho), ale programově čerpalo z forem, které existovaly dříve. Díky tomu bylo jeho důležitou složkou takzvané obyčejové (zvykové) právo, které coby jakýsi archaický relikt přežívalo dlouhá staletí. To, že šlo o záležitost starou a konzervativní, však automaticky neznamená, že bylo primitivní.

Právní kniha města Brna z počátku 14. století například dochovala starobylou praxi, ke které se přistupovalo v případě únosu panny. Dotyčná dívka si měla stoupnout do kruhu, který tvořili její příbuzní a pachatel, a poté si někoho zvolit. Pokud přistoupila ke svůdci, stala se jeho ženou a obžalovaný byl zproštěn obvinění. Pokud však přistoupila k otci, vrátila se pod jeho ochranu a pachatel byl odsouzen.

Toto ustanovení bylo velice praktické. Poměrně často totiž docházelo k únosům se souhlasem nebo dokonce pomocí dívky, ale občas se něco zvrtlo a celý případ skončil před soudem. S jistou mírou nadsázky také můžeme říci, že daný únosce ženu zbavil (iluzorní) možnosti rozhodovat o svém osudu a tato metoda naopak vkládala jeho život do rukou postižené.

Dalším, poměrně dlouho přežívajícím principem, byla soukromá pomsta, která však byla postupně omezována a regulována státem. Typickým příkladem byl ordál soubojem. Je zajímavé, že v případě sexuálně motivovaného napadení mohla do takového souboje nastoupit i postižená žena, ale v takovém případě musel stát pachatel až po pás v jámě, aby se vykompenzoval jednoznačný nepoměr sil. Soukromá pomsta se však postupně omezovala a nahrazovalo ji placení náhrady za způsobenou škodu či jakési pomyslné bolestné, se kterým se v poměrně rozvinuté podobě setkáváme již ve 14. století.

Schovat se pod ženskou sukni

Dalším projevem soukromého charakteru trestního práva byla instituce asylu. Ještě na konci 14. století mohl ten, kdo se vyhýbal trestnímu souboji, vyhledat osobní ochranu královny, a to tak, že se ukryl pod její roucho. Velmi podobně fungovalo i to, když nějaká panna přikryla hlavu odsouzence svým šátkem. Takový muž pak již nepatřil smrti, patřil dané dívce a namísto pohřbu se slavila svatba. 

Postupem času se objevila zásada, že zločince na útěku nesmí nikdo chránit. Tento zákaz se vztahoval dokonce i na samotného panovníka. Královský hrad, na kterém by se delikvent ukrýval, mohl být dokonce dobýván. Trest se tak postupně stal mnohem abstraktnějším principem a zmizela ona dřívější osová souměrnost, která  jen přiřkla pomstu adekvátní útoku.

U trestání se také objevila složitá symbolika a svérázná logika, takže žháře čekalo upálení a rouhače vytržení jazyka. Ne vždy však byl výběr trestu tak průzračný. Například zrádce byl hodnocen jako muž, který jinak přísahá a jinak jedná, a je tudíž vnitřně rozpolcený. Je proto spravedlivé, aby byl rozpolcený i zjevně a tak mělo být jeho trestem trhání koňmi.

Obecně pak platí, že trest musel být veřejný, a to proto, aby odradil další potenciální pachatele a všem ukázal, že se zločinnost nevyplácí. Snad i proto bylo vězení pouze místem dočasného pobytu před vyřčením rozsudku a nikoli samotným trestem.

Ve druhé polovině 13. století se veřejný trestní zájem ještě zvětšil a to díky rozšíření královské moci. Objevila se i zásada, že se má proti delikventům zasahovat bez ohledu na jejich stav. To samozřejmě nešlo mnohým pod nos.

Když pak chtěl Karel IV. ještě více rozšířit princip veřejné iniciativy a omezit šlechtu, narazil na prudký odpor. Generální sněm zemí koruny české takzvaný Codex Carolinus zamítl a Karlovi došlo, že zákoník nepůjde prosadit. Nyní se však nabízela otázka, jak z ošemetné situace ven. Král a císař tedy sáhl po těžko uvěřitelné historce, že jediný rukopis zákona omylem shořel a protože náhodou neexistuje žádný opis, není ho možné ani zrekonstruovat. Pravděpodobně tomu nikdo nevěřil, ale naivní lež splnila svůj účel a zchladila vášně na obou stranách. 

V oblasti, kde dnes leží francouzské Nice, se kolem roku 350 př. n. l. usadili Řekové a svou osadu tehdy pojmenovali Nikaia, na počest bohyně vítězství Niké. V následujícím bouřlivém období region postupně ovládli Římané, Gótové, Frankové a kolem roku 800 téměř na dvě století také muslimští Saracéni. Následně o město soupeřili hlavně Italové a Francouzi, kterým pak v roce 1860 definitivně připadlo.

Italský vliv je však v tamních ulicích patrný dodnes a odráží se nejen v barokní architektuře, nýbrž i v gastronomii. Mimochodem, na počátku 19. století se v Nice narodil legendární italský revolucionář Giuseppe Garibaldi…

Ráj pro pěší

Turisté přitom do města na Azurovém pobřeží proudili právě již v průběhu 19. století. Jednalo se o útočiště Britů, kteří utíkali před ostrovní nevlídnou zimou – a na jejich počest dokonce vznikla slavná sedmikilometrová přímořská tepna Promenade des Anglais. Vedle Britů však přijížděli rovněž zástupci evropské šlechty, včetně ruské carské rodiny. Na pozadí významných návštěv se pak odehrával stavitelský boom, takže Nice dodnes láká řadou pozoruhodných budov ve stylu belle époque. Po druhé světové válce, která metropoli příliš nezasáhla, se tam začali stěhovat hlavně movití Francouzi, což přispělo k povznesení celého regionu.

Hlavní pamětihodnosti turisticky přívětivého města se dají obejít pěšky, ovšem ideálně si na jeho prohlídku vyhraďte alespoň tři dny. Toulání ulicemi vám může usnadnit některá z mnoha autobusových linek, zatímco například tramvaj číslo dvě vás proveze celou metropolí od západu na východ, a kromě jiného tak spojuje letiště s centrem i přístavem.

Pod kupolí od Eiffela

Procházku můžete zahájit na krásném náměstí La Place Garibaldi, v jehož středu se tyčí socha zmíněného revolucionáře. Výhled nejen na ni si přitom můžete vychutnat ze spousty kaváren a restaurací pod arkádami. Poté se vydejte na jih: Úzké uličky, schody a serpentiny vás dovedou na pahorek Colline du Château, kde se rozkládají pozůstatky původního hradu, ale hlavně se odtud nabízí nádherný pohled na přístav a staré město.

Po schodech se potom dostanete dolů k nábřeží Quai Rauba Capeu, kde začíná tepat přímořský život: Pláže jsou převážně kamínkové a na těch soukromých si lze na den pronajmout lehátko i slunečník, přičemž nabízejí také občerstvení zahrnující místní speciality. Navazující nábřeží Quai des États-Unis přechází do již zmíněné Promenade des Anglais. A jakmile po ní urazíte pár stovek metrů, stanete před zřejmě nejslavnější budovou ve městě. 

Hotel Le Negresco z roku 1912 má fasádu vyvedenou ve stylu belle époque a opulentní interiér, zatímco jedinečnou růžovou kupoli nad vchodem navrhl samotný Gustav Eiffel. Těžko byste přitom hledali známou osobnost, která se zde alespoň jednou nezastavila – ať už se jednalo o členy britské královské rodiny, Salvatora Dalího, Louise Armstronga, či třeba Eltona Johna. Poslední majitelka Jeanne Augierová se navíc postarala o velkorysou rekonstrukci a vyzdobila hotel řadou děl věhlasných umělců.

Nejstarší zahrada

Zahrada Alberta I. na východním konci Promenade des Anglais pochází z druhé poloviny 19. století, a jde tedy o nejstarší park ve městě. Obdivovat můžete místní exotickou flóru, ale konají se tam také koncerty a divadelní představení. Procházka parkem vás přivede na architektonicky zajímavé náměstí Place Masséna, oblíbené u domácích i návštěvníků, kde si můžete dát kávu – ale rovněž se osvěžit u fontány Fontaine du Soleil, jejíž středobod tvoří socha Apollona. V neposlední řadě vás pak jistě zaujme netradiční dílo španělského umělce Jaume Plensy, který v otevřeném prostoru rozmístil sedm různě osvětlovaných postav na devítimetrových sloupech.

Hned za náměstím začíná krásná, asi kilometrová Promenade du Paillon. Široký pruh zeleně s vodními plochami potom končí u Národního divadla, za kterým najdete muzeum moderního a současného umění MAMAC: Jeho dvě budovy nabízejí kromě obměňovaných výstav také stálé expozice významných umělců, například Niki de Saint Phalleové, Yvese Kleina či Christa. 

Díla velikánů

Milovníky umění jistě potěší, že se s městem pojí i jména velkých světových malířů. Muzeum zasvěcené Marcu Chagallovi přivítalo první návštěvníky již v roce 1973, a mistr se dokonce jeho otevření sám zúčastnil. Obdivovat můžete nejrozsáhlejší sbírku děl tohoto rusko-francouzského umělce, který se mimo jiné postaral o výmalbu stropu pařížské opery. Mezi zhruba čtyřmi stovkami jeho maleb, kreseb a mozaik rozhodně zaujme mimo jiné dílo nazvané Biblické poselství, jež sestává z obrazů s osobitým ztvárněním stvoření světa, ráje a potopy.

Henriho Matisse pro změnu prezentuje elegantní vila v janovském stylu, jež předloni prošla důkladnou rekonstrukcí. V jejích interiérech dnes můžete zhlédnout řadu umělcových děl, od obrazů, kreseb a tisků až po „malby nůžkami“, jak Matisse přezdíval svým kolážím. Nechybějí však ani jeho sochy a předměty z pozůstalosti. Umělec se do Nice přestěhoval v roce 1917 a žil tam až do své smrti – pohřben je na klášterním hřbitově v těsné blízkosti muzea.

Padesát tisíc květů

Labyrint uliček starého města severně od nábřeží Quai des États-Unis ukrývá mimo jiné katedrálu sv. Reparáty, ale vedle ní také řadu drobných podniků. Na hlavní ulici Cours Saleya se již od roku 1860 konají trhy – ten květinový skoro denně, často ve spojení s prodejem gastronomických produktů, třeba provensálského koření. Zajímavý je také pondělní bleší trh, kde se dají kromě jiného sehnat nejrůznější umělecké předměty.

A pokud vám nevadí statisícové davy, můžete do Nice zavítat v únoru, kdy se tam odehrává slavný karneval s tradicí sahající až do 13. století. Součást průvodu tvoří i jedinečné květinové korzo šestnácti alegorických vozů, s bohatou výzdobou z padesáti tisíc květů. Účastníci v kostýmech je rozhazují také mezi přihlížející, přičemž nejčastěji se jedná o mimózy, které jsou v únoru na Azurovém pobřeží již v rozpuku.

Krásnou Francouzku Inessu Armandovou oficiálně pojilo s Leninem pouze osobní přátelství a společná snaha o osvobození světového proletariátu. Jeho pravou družkou byla přece Naděžda Krupská, která jej věrně provázela už od jeho mladých let a prošla s ním všemi vyhnanstvími. Přesto spolu tato trojice v Paříži sdílela jeden byt, práci i vášeň! 

Šlechtična ve službách revoluce 

Podobně jako Lenin měla i Naděžda Krupská šlechtický původ. Její otec býval carským armádním úředníkem, avšak později se znelíbil nadřízeným, byl z armády propuštěn a prakticky až do konce života se živil jakoukoli prací, která se objevila. Podobně její matka pocházela z urozené, ale chudé rodiny. Oba však byli poměrně dobře vzdělaní a totéž chtěli i pro svou dceru. Naděžda skutečně vystudovala nejprve gymnázium a později získala i učitelský diplom, ale nemínila celý život přednášet dívenkám z bohatých rodin. Raději pozorovala život kolem sebe, zejména mezi dělníky, hodně četla a účastnila se různých debatních kroužků. Právě na jedné z takových diskuzí potkala poprvé Lenina.

Sama přiznávala, že ji zaujal více jeho projev než jeho osobnost, ale kvůli společné práci zůstali v kontaktu. Ostatně už od gymnaziálních let byla Naděžda známá jako uzavřená dívka, kterou flirt příliš nezajímal a která daleko více času věnovala knížkám. 

Společně na Sibiř

Další věc, kterou s Leninem sdílela, bylo zatčení a vyhnanství na Sibiř v roce 1896. Původně měl být poslán každý jinam, ale Lenin přišel s návrhem, aby předstírali své zasnoubení – pak by mohli zůstat spolu. Úřady jim skutečně setkání povolily, avšak s podmínkou, že se bezodkladně vezmou. Krupská souhlasila. Přestože tou dobou byli s Leninem oba ateisté, na naléhání své matky zvolila církevní obřad. Lenin se také podřídil a Krupskou si před oltářem vzal za ženu 10. července 1898. 

Odloučení vyhnanství ani těžký život nebyly těmi pravými důvody, proč mělo manželství daleko do divoké vášnivé romantiky. Ani jeden z manželů o ni příliš nestál. Pro Naděždu byl Lenin idolem revolucionáře a ona pro něj spolehlivou hospodyní a sekretářkou, plnící zodpovědně všechny úkoly, které jí dal. Jejich vztah tak byl spíše partnerstvím pro praktické účely. Neznamenalo to však, že by byl zcela bez citu nebo že by dvojice netoužila po dětech – pouze na prvním místě byla vždy práce, až potom láska. 

V lednu roku 1900 byl Lenin propuštěn, Naděžda jen o něco později. Tváří v tvář vyhlídkám na život v nepřátelsky naladěném Rusku oba příliš neváhali a odjeli do Evropy. Vystřídali Německo, Švýcarsko, Anglii i Francii, stále jako dva nerozluční vojáci revoluce, zcela oddaní uvádění marxistických ideálů do praxe. Avšak právě v Paříži se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal – Lenin se opravdu zamiloval...

Ve sladké Francii

Budoucího vůdce rudých bolševiků v krvavé občanské válce okouzlila krásná Inessa Armandová, napůl Ruska a napůl Francouzka. Když se s Leninem seznámila v jedné z pařížských kaváren, měla už za sebou dosti bouřlivý milostný život.

Byla několik let vdaná za syna rusko-francouzského podnikatele a měla s ním i čtyři děti. Jenže později se zamilovala do jeho mladšího bratra, utekla s ním a měla s ním další dítě. A jelikož byl její nový partner sám aktivním revolucionářem, brzy se zapojila po jeho boku do politiky – a byla za to i dvakrát uvězněna. Její manžel však přes to všechno prokázal značnou dávku tolerance a až do své smrti Inessu nejen hmotně podporoval, ale i vychovával jejich děti. Brzy však zemřel na tuberkulózu a Inessa se vrátila do Francie. Ve svém politickém úsilí však nepolevila, naopak, zapojila se do bolševické frakce francouzské sociálnědemokratické strany. A právě jedné z jejich schůzí, podobně jako kdysi Krupská, fascinovaně poslouchala Leninovy projevy. 

V jenom bytě

Netrvalo dlouho a zamilovaná Inessa se přestěhovala do těsné blízkosti Leninova bytu. Naděždě nemohlo dlouho unikat, co se děje. Zachovala se však neuvěřitelně – nabídla svému manželovi, že pokud chce, může ona dobrovolně vyklidit pole své konkurentce! 

S tím však Lenin nemohl souhlasit. Kdyby nic jiného, Naděžda jej velmi dlouho znala, starala se o něj a navíc byla neocenitelnou pomocnicí v jeho politických aktivitách. Zároveň se však nechtěl odloučit od Inessy… Jak situaci vyřešit? Vladimir, Inessa a Naděžda nakonec vytvořili vskutku unikátní trojúhelník – všichni včetně Inessiných dvou dětí se usadili ve společném bytě. Obě ženy si rozdělily práci a péči o svého společného muže a dokonce se v rámci možností spřátelily. Naděžda, která nemohla mít vlastní děti, se dokonce velmi ráda starala o Inessiny potomky. 

Takto komunitní život vedl bolševický vůdce několik let, než došel k názoru, že toho bylo dost. Rozhodl se, že jako jeho partnerka a pomocnice může pokračovat už jen jedna. A Naděžda byla celé ty dlouhé roky zcela poslušná, spolehlivá a rozumná! 

Opět jenom dva

Když Inesse Lenin oznámil své rozhodnutí vrátit se plně ke své manželce, zdrtilo ji to. Nicméně souhlasil s tím, že zůstanou blízkými přáteli. A přestože Inessa stále Lenina milovala, souhlasila – a dokonce se s ním rozjela oním zaplombovaným železničním vagonem na východ do Ruska. Když pak Lenin pronášel přímo na nádraží svůj ohnivý projev a pomalu zapaloval doutnák bolševického sudu s prachem, obě ženy stály vedle sebe v pozadí a fascinovaně jej sledovaly… 

Na Petrohradském nádraží se však jejich cesty rozdělily. Lenin chtěl dál pokračovat už jen s Krupskou. Neváhali a vrhli se do práce – jako dřív Lenin řečnil a rozhodoval a Krupská se starala o hosty, vyřizovala korespondenci, sbírala tajné informace… V jejich pracovně byl téměř stále cítit spálený papír se šifrovanými tajnými vzkazy. Jako organizátor prokázala svému muži a straně neuvěřitelnou službu. A čím víc se blížil bolševický puč, tím více práce bylo, ale poslušná žena si nikdy nestěžovala – vždyť měla svého manžela jen pro sebe! 

Po úspěšném převratu se stal Vladimir Iljič Lenin řídící osobností státu a jeho žena uznávanou soudružkou. Rozhodla se věnovat hlavně tomu, co vystudovala, tedy vzdělání. S jejím jménem se například pojil vznik mládežnických organizací Komsomol a pionýr a významně se angažovala ve vzdělávacím systému sovětského svazu vůbec – včetně uplatňování cenzury. Zastávala posty v důležitých politických orgánech země. Nicméně středobodem jejího života byl stále Lenin.

Národní muzeum západního umění vzniklo v roce 1956, aby oslavilo obnovu diplomatických vztahů mezi Francií a Japonskem po skončení druhé světové války. Země galského kohouta zde přitom nefiguruje nijak náhodně: Poté, co se Japonsko během období Meidži otevřelo světu, se právě francouzské umění – a především impresionismus – stalo pro ostrovní umělce zdrojem obdivu a inspirace. Vzájemný vztah potom podpořila skutečnost, že jak Claude Monet, tak Vincent van Gogh se ve svých dílech inspirovali právě japonskou estetikou.

Základ kolekce západního umění vytvořila sbírka průmyslníka Kódžiró Macukaty, která byla uložena ve Francii a tamní vláda ji za války zkonfiskovala. Když potom Japonsko požádalo o její navrácení, měli Francouzi podmínku: Pro kolekci musí vzniknout muzeum a musí ho postavit jejich architekt. Bylo jasné, že nepůjde o nikoho jiného než o Le Corbusiera, který již tehdy představoval legendu.

Brutální, přesto jemné

Le Corbusier se stal průkopníkem železobetonových konstrukcí, jejichž éra sice začala už před válkou, ale naplno propukla teprve v 50. letech. Architekt patřil mezi hlavní hybatele tzv. brutalismu, který z funkcionalismu přejal důraz na plochy a jako jediný prvek zdobnosti k nim přidal plně přiznanou režnou strukturu betonu.

Francouzský tvůrce přiřkl japonské budově relativně nízký a jednoduchý profil, jenž nevyčnívá nad okolní stromy, s bohatě strukturovanou fasádou. Po vnitřním obvodu stavbu ve dvou patrech obepínají galerie, ale její jádro se otevírá do velkého prostoru hostícího umění 19. století. Další haly pro expozici artefaktů potom prosvětluje bezpočet kulatých stropních oken. Interiér je strohý a jednoduché prostředí s kachličkami v pískových, béžových či okrových odstínech evokuje tradiční japonské příbytky.

Brutalistní stavba podobného druhu je každopádně na Dálném východě unikátní a zápis na prestižní seznam UNESCO – spolu s dalšími sedmnácti budovami navrženými Le Corbusierem – si plně zaslouží.

Pastýřské měsíce, anglicky shepherd moons, představují malé souputníky obíhající v blízkosti prstenců planet – zejména Saturnu. Díky své gravitaci udržují zmíněné planetární ozdoby ostré, ohraničené a stabilní, přičemž jejich jméno znamená metaforu: Tak jako pastýři drží pohromadě stádo, zmíněné měsíce „hlídají“ částice prstenců, aby se nerozptýlily, nebo naopak zodpovídají za jejich známé mezery.

Pastýřské měsíce Saturnu tvoří součást jeho bohatého systému prstenců a průvodců. Například Prometheus a Pandora krouží uvnitř, respektive vně velmi úzkého prstence F a společně udržují jeho tvar. Keelerovu mezeru v prstenci A „pase“ měsíček Daphnis, kdežto Pan se nachází v Enckeho dělení.

Tělesa ovlivňující tvar prstenců přitom známe i u zbylých obřích planet: Prstenec ε obepínající Uran zřejmě stabilizují měsíce Cordelia a Ophelia. Prachový prstenec Jupitera možná zásobují Metis a Adrastea. A u Neptunu nejspíš gravitace Galatey přispívá ke stálosti obloukové struktury Adamsova prstence, zatímco Despina může představovat pastýřský měsíc pro Leverrierův prstenec.