Švýcarské ledovce letos dosáhly takzvaného Dne úbytku ledovců (Glacier Loss Day) už 29. června. Tento pojem označuje okamžik, kdy se vyčerpají všechny zimní zásoby sněhu, které ledovec během roku získal. Od tohoto dne už každý další litr roztáté vody znamená čistou ztrátu ledu – ledovec se přestává obnovovat a začíná se zmenšovat.

Letošní datum patří k nejčasnějším v historii měření. Ještě horší situace nastala pouze v roce 2022, kdy Glacier Loss Day připadl už na 26. června. Vědci varují, že mimořádně časný začátek letního tání je dalším důkazem rychle postupující změny klimatu a dlouhodobého ústupu alpských ledovců.

Nepříznivá zima a extrémně horké léto

Na špatném stavu ledovců se letos podepsalo hned několik faktorů. Už během zimy napadlo na mnoha místech méně sněhu než obvykle a v dubnu byla jeho pokrývka na některých ledovcích nejnižší od začátku měření. Situaci navíc zhoršil březnový příliv saharského prachu, který usadil tmavou vrstvu na sněhu. Ta pohlcuje více slunečního záření než čistý bílý sníh, takže tání ještě urychluje.

Do toho přišla silná vlna veder, která Švýcarsko zasáhla na přelomu června. Kombinace malého množství sněhu a vysokých teplot způsobila, že ochranná sněhová vrstva zmizela neobvykle brzy. Led, který byl dosud před sluncem chráněný, je nyní vystaven přímému tání.

Ledovce mizí alarmujícím tempem

Úbytek švýcarských ledovců patří v posledních desetiletích k nejrychlejším na světě. Jen mezi extrémními roky 2003 a 2022 zmizelo přibližně 200 kilometrů čtverečních ledu, tedy plocha srovnatelná s rozlohou švýcarského kantonu Zug.

Rok 2022 byl z tohoto pohledu mimořádný. Švýcarsko tehdy zažilo nejteplejší rok od začátku meteorologických měření v roce 1864 a ledovce během jediného roku ztratily přibližně šest procent své celkové hmotnosti. Vyšší letní teploty byly zaznamenány pouze během legendární evropské vlny veder v roce 2003. Podle vědců však současný vývoj naznačuje, že rok 2026 může být z hlediska letních veder s rokem 2022 srovnatelný.

Tání ledovců má i jednu důležitou pozitivní stránku. V horkých a suchých obdobích totiž zásobuje řeky studenou vodou, která pomáhá udržovat jejich průtok i nižší teplotu. Díky tomu jsou vodní toky odolnější vůči dlouhotrvajícím suchům a lépe fungují celé říční ekosystémy.

Jenže tato přirozená rezerva není nevyčerpatelná. Analýzy výzkumníků ze Švýcarského federálního institutu pro výzkum lesa, sněhu a krajiny (WSL) ukázaly překvapivý výsledek: přestože ledovce v roce 2022 odtály výrazně více než během horkého léta 2003, do řek se z nich dostalo méně vody.

Na první pohled jde o paradox. Vysvětlení je však jednoduché – ledovce jsou dnes podstatně menší než před dvaceti lety. Přestože tají rychleji, jednoduše už v nich není tolik ledu, který by mohl zásobovat řeky vodou.

Blíží se bod zlomu

Glaciolog Matthias Huss z Curyšské techniky (ETH Zürich) a institutu WSL upozorňuje, že úbytek ledové plochy je už dnes zcela zřetelný. Zatím se sice celkové množství vody z tajících ledovců výrazně nesnižuje, protože extrémně vysoké tempo tání tento efekt dočasně maskuje.

Tento stav však podle něj nebude trvat dlouho. Jakmile se ledovce zmenší pod určitou hranici, nebude už ani velmi intenzivní tání schopné produkovat stejné množství vody jako dnes. Vědci proto očekávají, že v budoucnu začne přítok ledovcové vody do švýcarských řek nevyhnutelně klesat.

Vývoj ve Švýcarsku ukazuje, že důsledky klimatické změny nespočívají pouze v samotném ústupu ledovců. Mizející led znamená také postupnou ztrátu přirozených zásobáren sladké vody, které po staletí pomáhaly stabilizovat vodní režim řek během nejteplejších měsíců roku. Čím menší budou alpské ledovce, tím slabší bude jejich schopnost zmírňovat dopady vln veder a sucha – a právě tento okamžik se podle odborníků rychle blíží.

Lékárnické skříňky Nicolause Kolba patřily mezi ty nejluxusnější, co se daly v 17. století zakoupit. Osobní zásobárny léků ale obecně nebyly žádnou levnou záležitostí, mohla si je dovolit pouze šlechta a zámožní měšťané, stejně jako péči lékárníků a doktorů.

Mezi zákazníky augsburského zlatnického mistra, činného mezi lety 1582–1621, náležel starý fransko-švábský rod Zobel von Giebelstadt, jehož členové zastávali významné posty knížat-biskupů, což byli církevní představitelé disponující i světskou mocí. Kromě toho byli vášnivými sběrateli umění a často praktikovali lékařství. Minimálně základy tohoto oboru ovládali představitelé rodu na dobré úrovni.

Medicína měla pro zástupce Zobel von Giebelstadt symbolický rozměr, jelikož jejich snahy vyléčit nemocné byly společností srovnávány s jejich schopnostmi dobře vládnout a „uzdravovat“ společnost. To byl další důvod, proč na výrobě lékárnických sad, které své majitele doprovázely prakticky všude, nebylo radno šetřit.

Stejně jako v případě budování zahrad, paláců nebo odívání šlo i v případě skříněk o to, co nejlépe reprezentovat. S nárůstem počtu lékařů v 18. a 19. století se začaly podobné sady objevovat ve větší míře, i když v méně přepychové podobě.

Léčení luxusem

Ačkoliv je artefakt v jádru zhotoven z docela běžně dostupného dřeva, jeho povrch je dýhován ebenovým dřevem a ebonizovanou hrušní. Dvířka, šuplíky a mosazné kování jsou pozlaceny a vnitřek skříňky je celý potažený  červeným hedvábím.

Ve vrchních přihrádkách jsou uloženy skleněné lahvičky a stříbrné nádobky, do kterých se ukládaly uzdravující přípravky včetně bylinek, tinktur nebo třeba alkoholu.

Přítomny byly i exotičtější suroviny, například prášek z rohu narvala nebo jedy typu arzenu, dlouhou dobu používaného jako léčivo. Dále byl nahoře uprostřed umístěn kalíšek, v němž se mohla léčiva míchat.

Kameny bezoáru se po roztlučení používaly proti otravám a pravděpodobně se dávaly do malé stříbrné krabičky, která měla společně s většinou dalšího lékařského náčiní své místo ve spodních šuplících. Veškeré kovové nástroje s výjimkou  nůžek, které byly kvůli tvrdosti a ostrosti zhotoveny z nízkouhlíkaté oceli, jsou z částečně pozlaceného stříbra.

Užití zlata nemělo v tomto případě jen estetické, ale i praktické důvody, jelikož je vůči velké části chemikálií inertní, tedy s nimi nereaguje, což je při přípravě medikamentů víc než žádoucí.

Vyrytý erb na víku  servírovací misky zvané éculle, která sloužila pro podání léčiv, dokazuje, že sada byla zhotovena pro některého ze členů rodiny Zobel von Giebelstadt. Z ostatních nástrojů lze pozorovat například nálevku, pinzetu, síto nebo malý plíšek k podávání prášků. 

Z astronomického hlediska budou letošní české prázdniny poněkud nevyvážené. Všechny mimořádnosti – tedy částečné zatmění Slunce, rojení Perseid i částečné zatmění Měsíce – přinese až srpen, stejně jako vydatnější nadílku jasných planet.

Každopádně již v červenci ozdobí noční oblohu Venuše, Saturn a Mars. Ve stejném pořadí se pak objeví i nad obzorem: Večernice Venuše s −4,1 mag se ukáže už se soumrakem, nízko nad západem v souhvězdí Lva. Saturn s 0,8 mag vyjde nad východní obzor v Rybách zhruba hodinu po půlnoci a nad ránem ho bude následovat Mars s 1,4 mag, usazený v souhvězdí Býka.

Uvedená trojice na nebi setrvá až do konce prázdnin, s tím rozdílem, že Venuše bude v srpnu viditelná už jen krátce po západu Slunce, nízko nad západním horizontem. Výhled na Saturn a Mars se naopak zlepší, protože první zmíněná planeta bude na začátku srpna vycházet ještě před půlnocí, zatímco druhá necelé dvě hodiny po ní.

Srpnovou ranní oblohu navíc ozdobí i největší a nejmenší oběžnice Sluneční soustavy, a přestože se budou obě nacházet v souhvězdí Raka, na nebi je spatříme jindy: Merkur s −0,8 mag se objeví už na začátku srpna, kdežto Jupiter s −1,8 mag až na sklonku měsíce. V obou případech se tak stane jen nedlouho před východem Slunce, v těsné blízkosti již světlého severovýchodního obzoru.

Galaktický černý obr

S dalekohledem v ruce se však můžete vydat i daleko za hranice našeho planetárního systému. A postačí k tomu už malý triedr, s nímž lze jen tak brouzdat hvězdným nebem… Pokud si nejste jistí, kam se vydat, zkuste prozkoumat Mléčnou dráhu – zejména pak její nejhustší části mezi souhvězdími Štíra, Střelce a Hadonoše. Ideální pozorovací podmínky nastanou v polovině července, kdy bude Měsíc v novu a daná část oblohy se okolo půlnoci rozumně vzdálí od jižního obzoru.

Upřete-li pohled do severozápadní části Střelce, budete se dívat k jádru naší Galaxie vzdálenému 27 tisíc světelných let, kde se ukrývá supermasivní černá díra o hmotnosti více než čtyř milionů sluncí! Ve výhledu nám však brání oblaka zářícího vodíku, temný mezihvězdný prach i nahromaděné stálice, jejichž koncentrace směrem do centra Galaxie rychle roste.

Zmíněné oblasti jsou také nebývale bohaté na nejrůznější mlhoviny a hvězdokupy, ať již otevřené, či kulové: Ve Střelci na ně natrefíte v podstatě v kterémkoliv směru a pozici těch nejnápadnějších – nejen v uvedeném souhvězdí – vyčtete z připojených map.

Večerní zatmění Slunce

Nyní už se však vraťme na Zemi a zaměřme se podrobněji na dvojici srpnových zatmění. Nejvíc pozornosti na sebe přirozeně strhne to první, tedy zatmění Slunce 12. srpna. Z území České republiky bude pozorovatelné jen jako částečné, nicméně ze západní Evropy už ho lze zhlédnout jako úplné, což z něj dělá ideální cíl pro letní astronomickou dovolenou (viz Dvě minuty v pásu totality).

Pro pozorovatele v Česku se pak úkaz stane tečkou za – doufejme jasným – letním dnem. Započne totiž až v 19:20, kdy se bude zářivý sluneční disk nacházet jen 9° nad západním obzorem. Tmavá silueta Měsíce se před něj začne nasouvat od pravého dolního okraje a bude postupovat k protilehlému hornímu okraji.

V maximální fázi zatmění ve 20:12 bude zakrytých zhruba devět desetin průměru slunečního disku, načež z něj začne měsíční kotouč opět ustupovat. Současně bohužel půjde o závěrečnou fázi úkazu, protože v závislosti na pozorovacím stanovišti Slunce zapadne mezi 20:07 a 20:36.

Popsaný průběh zatmění nicméně nabízí i jedno malé plus: V blízkosti horizontu totiž částečně zatmělý zapadající sluneční disk ozdobí siluety nejrůznějších terénních prvků, stromů, staveb atd. Astrofotografové zkrátka mají o čem přemýšlet – mimo jiné proto, že podobně velké zatmění Slunce v České republice nastane až 13. července 2075. A pokud chcete mít jistotu, že vás nic nepřekvapí, podívejte se na západ Slunce ze zvoleného pozorovacího stanoviště pár dní předem.

Částečně skrytý Měsíc

Svým způsobem polovičaté bude i částečné zatmění Měsíce, které se odehraje 28. srpna v ranních hodinách nad jihozápadem v souhvězdí Vodnáře. Ve 3:24 se začne měsíční kotouč nořit do očima jen stěží postřehnutelného zemského polostínu, který bude po jeho povrchu postupovat od levého horního k pravému dolnímu okraji.

Ve 4:34 se pak při levém horním okraji měsíčního disku objeví první náznak výrazně tmavšího, plného zemského stínu a zatmění se změní z polostínového na částečné. Také v tomto případě bude plný zemský stín postupovat směrem k pravému dolnímu okraji Měsíce.

V okamžiku maximální fáze v 6:13 však plný zemský stín pohltí pouze devět desetin průměru úplňkového kotouče a zbylou desetinku spatříme coby zářící lem při pravém horním okraji potemnělého Měsíce. Jelikož se ovšem zemský souputník okolo 6:15 zanoří za západní obzor (plus minus několik minut, podle pozorovacího stanoviště – viz S mírným posunem), zmizí části pozorovatelů ze scény dřív, než k maximální fázi dojde.

Pro prázdninové cestovatele dodejme, že celý úkaz si mohou vychutnat z východu Severní Ameriky, z jihozápadního Grónska, z celé Jižní Ameriky i z nemalé části Atlantiku a Pacifiku. Na západě severoamerického kontinentu bude Měsíc v průběhu zatmění vycházet, zatímco v Evropě a v Africe naopak zapadat.

Východy a západy Slunce

V první polovině července se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července ve 21:14 SELČ vstupuje Slunce do znamení Lva; 23. srpna ve 4:19 SELČ vstupuje do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – v červenci nepozorovatelný, na počátku srpna viditelný ráno nízko nad severovýchodem
• Venuše – v červenci i v srpnu viditelná večer nízko nad západem
• Mars – v červenci viditelný ráno nad severovýchodem, v srpnu ve druhé polovině noci
• Jupiter – v červenci nepozorovatelný, na sklonku srpna viditelný ráno nízko nad severovýchodem
• Saturn –  v červenci viditelný ve druhé polovině noci, v srpnu již téměř celou noc mimo večer
• Uran – v červenci viditelný ráno nad severovýchodem, v srpnu ve druhé polovině noci
• Neptun – v červenci viditelný ve druhé polovině noci, v srpnu již téměř celou noc mimo večer

Zajímavé úkazy v červenci a v srpnu 2026

• 4. července – setkání Marsu a Uranu na ranním nebi nízko nad severovýchodem; v okamžiku východu nad obzor okolo 2:30 bude planety dělit asi 0,5°; Uran viditelný pouze v dalekohledu; asi 6° severozápadně od planet viditelná i otevřená hvězdokupa Plejády z Býka
• 6. července – Země nejdál od Slunce v roce 2026, ve vzdálenosti 152,1 milionu kilometrů
• 8. července – setkání Saturnu a Měsíce krátce po poslední čtvrti ve druhé polovině noci; nejblíž (6,2°) si tělesa budou v okamžiku východu nad obzor okolo 0:30
• 11. a 12. července – seskupení úzkého srpku ubývajícího Měsíce, Marsu a Aldebaranu i otevřené hvězdokupy Plejády z Býka na ranním nebi nad severovýchodem; 11. 7. se tělesa shromáždí na ploše o průměru asi 14°, s Měsícem poblíž Plejád; 12. 7. se shromáždí na ploše o průměru asi 17°
• 16. a 17. července – seskupení úzkého srpku dorůstajícího Měsíce, Venuše a Regula ze Lva na podvečerní obloze nízko nad západem; v obou dnech se tělesa shromáždí na ploše o průměru asi 11°
• 20. července – Měsíc den před první čtvrtí poblíž Spicy z Panny na večerním nebi
• 24. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 2. srpna – Merkur v největší východní elongaci, asi 19° od Slunce
• 3. srpna – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; v okamžiku východu nad východní obzor okolo 22:50 je bude dělit asi 5,4°
• 9. srpna – setkání úzkého srpku ubývajícího Měsíce a Marsu na ranní obloze; nejblíž (4°) si budou za svítání; v dalekohledu asi 1,4° jižně od Marsu pozorovatelná i trpasličí planeta Ceres s 9 mag
• 11. srpna – velmi úzký srpek ubývajícího Měsíce mezi Merkurem a Polluxem z Blíženců na ranním nebi za svítání, nízko nad severovýchodem; tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 11°
• 12. srpna – částečné zatmění Slunce; začátek úkazu v 19:20 při pravém dolním okraji slunečního disku, maximální fáze ve 20:12, kdy bude zakrytý zhruba z 90 %, konec úkazu se západem Slunce za severozápadní obzor okolo 20:24
• 12. a 13. srpna – vyvrcholí aktivita meteorického roje Perseid
• 15. srpna – velmi obtížně pozorovatelné setkání Merkuru a Jupitera na světlé ranní obloze nízko nad severovýchodem; planety vyjdou zhruba hodinu před východem Slunce, okolo 4:40, a v tu chvíli je bude dělit asi 0,8°
• 15. srpna – Venuše v největší východní elongaci, asi 46° od Slunce
• 15. a 16. srpna – setkání úzkého srpku dorůstajícího Měsíce a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad západem; 15. 8. Měsíc asi 7° pod Venuší směrem k obzoru, 16. 8. asi 6,3° nalevo od ní
• 17. srpna – dorůstající Měsíc poblíž Spicy z Panny na podvečerní soumrakové obloze
• 20. a 21. srpna – Měsíc okolo první čtvrti poblíž Antara ze Štíra v první polovině noci
• 28. srpna – částečné zatmění Měsíce; vstup Měsíce do polostínu ve 3:24, začátek částečného zatmění ve 4:34 při levém horním okraji měsíčního disku, maximální fáze v 6:13, kdy bude zakrytý asi z 90 %, konec úkazu se západem Měsíce za západní obzor okolo 6:15
• 30. srpna – setkání ubývajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž (6°) si budou 31. 8. za svítání 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

V Ballynahatty na okraji severoirského Belfastu se nachází pravěký kruhový monument typu henge Giant's Ring (Obrův prsten). Jde o kruhový val o výšce 3,5 metru a průměru 180 metrů, který byl vybudován v neolitu, přibližně před 4 700 lety. Jak se ale ukazuje, není to jediná památka tohoto typu v okolí.

Archeologové, které vedl Brian Sloan z Královniny univerzity v Belfastu, nedávno poblíž Giant's Ring odkryli dosud neznámý kamenný kruh, jehož stáří dosahuje nejméně 4 000 let. Pochází z pozdního neolitu nebo rané doby bronzové a s největší pravděpodobností sloužil k rituálním obřadům.

Kamenný kruh z neolitu

V 90. letech objevil archeolog Barrie Hartwell u Giant's Ring neolitický rituální komplex. Jeho součástí byl velký kruh dřevěných kůlů s vnitřní plošinou určenou k vystavování těl zemřelých přírodním živlům po odstranění měkkých tkání. Předpokládá se, že komplex sloužil k rituálním úkonům se zemřelými.

Vědce na nový objev přivedly letecké snímky dané oblasti, na nichž bylo patrné že v okolí Giant's Ring se nacházejí další archeologické struktury související se zmíněným rituálním komplexem v Ballynahatty. Ten zřejmě byl mnohem rozsáhlejší, než si odborníci původně mysleli. 

Původní účel kamenných kruhů zůstává dodnes záhadou. Jejich výstavba vyžadovala obrovské úsilí, ale k čemu přesně sloužily, je stále předmětem diskusí. Je možné, že byly dějištěm náboženských obřadů nebo místem pravidelných shromáždění v určitých obdobích roku.

Některé kamenné kruhy, například lokalita Beaghmore v hrabství Tyrone, jsou navíc orientovány podle nebeských těles a mohly fungovat jako pravěký kalendář. Pokud jde o nově objevený kamenný kruh v Ballynahatty, zatím nic nenasvědčuje tomu, že by zkoumaná lokalita souvisela s pohřby.

Když v roce 1923 zemřela našemu prvnímu prezidentovi milovaná žena Charlotta, bylo mu už sedmdesát tři let. I když se jeho puritánská dcera Alice snažila chránit jeho pověst dokonce i před ním samým, Masaryk se ženám líbil a ženy se líbily jemu. Není se čemu divit. Tento štíhlý a pohledný muž měl obrovské charisma. Žen si vážil a choval se k nim vždy pozorně. Přitahoval je přirozenou elegancí a na svůj věk i obdivuhodnou svěžestí a mladistvým zjevem. 

Po celý život se ostatně těšil relativně dobrému zdraví. Vždyť prakticky v důchodovém věku, ve svých čtyřiašedesáti letech, odešel do exilu a v následujících čtyřech letech stále cestoval a pracoval. Prezidentem se pak stal poprvé v 68 letech a poté byl zvolen ještě třikrát. Udržoval se ve skvělé kondici.

V posledních letech se do povědomí široké veřejnosti dostal intenzivní vztah TGM a spisovatelky Oldry Sedlmaye­rové. Podle všeho překračoval rámec obyčejného přátelství. Méně známá je poslední přítelkyně našeho prvního prezidenta – sochařka Helena Scholzová-Železná. 

Rodinné zázemí

Když se Helena s Masarykem seznámila, nebyla to už žádná mladice, ale zralá padesátiletá žena, ovšem stále přitažlivá umělkyně a intelektuálka. Narodila se sice v Chropyni, ale dětství prožila u prarodičů na zámku v Třebovicích. Její matka, německy píšící básnířka a spisovatelka Maria Stonaw­ski-Scholzová, publikující pod jménem Maria Stona, byla provdaná za doktora práv Alberta Scholze, syna ředitele důlních a hutních závodů, ale po sedmi letech strávených v Chropyni manžela opustila a i s dcerou se vrátila k rodičům. Zámek, který už dnes neexistuje, zakoupil spolu s přilehlým velkostatkem v 60. letech 19. století Mariin otec Josef Stonawski a Maria ho po jeho smrti zdědila. Helena tedy vyrůstala v podnětném prostředí – matka tu vedla významný umělecký salon, který se stal jedním z kulturních center Slezska. 

Helena měla nejen nadání na jazyky – domluvila se anglicky, italsky, francouzsky a německy – ale už od dětství se u ní projevoval výtvarný talent. Nejdříve studovala kresbu ve Vídni a Drážďanech, poté sochařství v Berlíně a Bruselu. Ve studiích též pokračovala v Paříži a Florencii. Na třebovickém zámku si zřídila svůj ateliér.

Exkluzivní zakázky

V roce 1914 se přestěhovala do Vídně, kde získala skvělou zakázku – portrétování habsburské rodiny. Tím vešla v širší známost. Brzy se provdala za Jana Železného, s nímž prožila harmonické, byť bezdětné manželství. Po válce se manželé usadili nejdříve ve Florencii a pak v Římě, který se stal jejich druhým domovem. Helena však neztrácela kontakt ani se svým rodným krajem.

Do prvorepublikového Československa se pravidelně vracela o prázdninách a vystavovala tu svá díla. V září 1932 přijela na doporučení československého vyslance v Římě Vojtěcha Mastného do Topoľčianek, Masarykova letního sídla. Strávila tu devět dní a během sedmi sezení vytvořila Masarykovu pětaosmdesát centimetrů vysokou bronzovou sochu. Tehdy se s ním také sblížila a až do jara 1934 spolu udržovali čilou korespondenci. O tom, nakolik byl tento vztah vážný, se dá jen spekulovat. Nejspíše se jednalo o platonické intelektuální přátelství. Jisté ale je, že právě od tohoto momentu ochladl Masarykův cit ke spisovatelce Oldře Sedlmayerové. 

Zatímco Oldra si psala deníček a schovávala Masarykovy dopisy, i když ji prezident důrazně žádal, aby je vždy spálila, Helena nic takového nedělala. A protože tehdejší bulvár nebyl to, co dnes, zmínky o Heleně Scholzové se objevují spíše v náznacích prezidentova okolí, zejména jeho tajemníka Antonína Schenka.

Rychlý konec

V roce 1934 se povážlivě začal zhoršovat Masarykův zdravotní stav. Masaryk ztrácel zrak, potíže mu dělal i pouhý podpis na státní dokumenty. Proto si přestal psát i s Helenou Scholzovou. Byl tu i druhý důvod. Kdyby se dopisy dostaly do ruku italských fašistů, mohly by být politicky zneužity.

A tak tento poslední „vážný vztah“ našeho prvního prezidenta pomalu vyšuměl… Alice Masaryková si mohla oddychnut a mohla budovat „tatíčkův“ kult, aniž by jí to TGM kazil, jak to občas dělával. A Helena Scholzová? Během době války žila v Americe, z níž se v roce 1945 opět vrátila do Itálie. Zde umřela v roce 1974 v krásném věku devadesát dvou let… 

Stále více starších Američanů zjišťuje, že rodinný dům, ve kterém prožili velkou část života, se pro ně ve stáří stává přítěží. Nechtějí se stěhovat, protože jsou na své okolí zvyklí a přejí si zestárnout ve známém prostředí. Současně ale musí čelit rostoucím nákladům na bydlení, údržbu, energie, pojištění nebo daně z nemovitostí. Mnozí navíc zůstali po odchodu dětí či úmrtí partnera v domě sami.

Možná právě proto se ve Spojených státech těší rostoucímu zájmu sdíleného bydlení. Organizace specializované na takzvaný home sharing propojují majitele domů s lidmi hledajícími cenově dostupné bydlení.

Výsledkem bývá model, který přináší výhody oběma stranám – starším lidem pomáhá financovat provoz domácnosti a poskytuje jim společnost i drobnou pomoc, zatímco nájemníkům nabízí výrazně levnější alternativu k běžnému nájemnímu bydlení.

Příběh dvou seniorek

Typickým příkladem je osmdesátidevítiletá bývalá zdravotní sestra Shirley Jennettová z Denveru. Přestože je stále poměrně soběstačná, její děti mají obavy z toho, že žije sama, zejména poté, co několikrát upadla. Shirley však odmítá svůj prostorný dům opustit a ráda by v něm zůstala až do konce života.

Řešení našla díky nové spolubydlící Susan Beeseové, která ve svých 79 letech pracuje čtyři dny v týdnu v obchodě. Kvůli prudce rostoucím nájmům si už nemohla dovolit svůj původní byt, jehož měsíční nájem přesáhl 1 500 dolarů.

Prostřednictvím programu sdíleného bydlení se nastěhovala do spodního patra domu Shirley Jennettové, kde za 800 dolarů měsíčně získala vlastní obytný prostor s koupelnou i kuchyní.

Součástí jejich dohody nejsou pouze finance. Susan pomáhá s péčí o zahradu, vynáší odpadky a občas připravuje jídlo. Shirley na oplátku přivítala nejen novou spolubydlící, ale i jejího psa. Obě se shodují, že jim společné bydlení změnilo život k lepšímu.

Inspirace seriálem Zlatá děvčata

Podobné uspořádání bývá často přirovnáváno ke známému americkému sitcomu Golden Girls z 80. let, v němž čtyři starší ženy společně sdílejí dům v Miami. Právě podle tohoto seriálu se dnes některým návrhům zákonů i samotnému konceptu neformálně přezdívá „Golden Girls housing“.
Ve skutečnosti však nejde jen o kulturní odkaz. Sdílené bydlení představuje stále významnější součást debat o řešení bytové krize i stárnutí populace.

Jedním z průkopníků tohoto modelu je nezisková organizace Sunshine Home Share Colorado, kterou založila Alison Joucovskyová v roce 2016. Impulzem byl rostoucí počet starších lidí, kteří ji kontaktovali s tím, že většinu svých důchodů utrácejí za nájem nebo čekají dlouhé roky na přidělení dotovaného seniorského bydlení. „Telefon mi nepřestával zvonit,“ vzpomíná Alison na zoufalé prosby starších obyvatel, kteří utráceli většinu svých důchodů za stále vyšší nájmy.

Organizace pečlivě prověřuje jak majitele domů, tak zájemce o pronájem. Zkoumá jejich životní styl, finanční situaci i trestní minulost a pomáhá jim nastavit pravidla společného soužití. Jen během minulého roku zprostředkovala rekordních 31 nových domácností.

Podobných organizací dnes ve Spojených státech funguje přibližně 55 a poptávka po jejich službách rychle roste.

„Náklady na výstavbu nového bydlení jsou astronomické a dlouhá je i doba potřebná k jeho dokončení,“ říká Laura Fanucchiová, prezidentka National Shared Housing Resource Center a pracovnice organizace HIP Housing v kalifornském okrese San Mateo. Naproti tomu ve stávajících rodinných domech zůstávají tisíce nevyužitých pokojů, které by mohly okamžitě posloužit lidem hledajícím dostupné bydlení.

Sdílené bydlení sice samo o sobě bytovou krizi nevyřeší, může však využít již existující bytový fond bez nutnosti další výstavby nebo výrazných změn charakteru obytných čtvrtí.

Krize bydlení dopadá na mladé i seniory

Potřeba podobných řešení je stále naléhavější. Analýza Harvard Joint Center for Housing Studies ukázala, že přibližně třetina domácností vedených lidmi staršími 65 let vydávala v roce 2024 na bydlení více než 30 procent svých příjmů. Taková hranice je považována za ukazatel nadměrné finanční zátěže spojené s bydlením.

Překvapivé je, že téměř 80 % těchto lidí má vlastní nemovitost. Mnozí však stále splácejí hypotéku nebo úvěr zajištěný hodnotou domu a zároveň čelí rostoucím nákladům na energie, opravy, pojištění či místní daně.

„Mnoho lidí, kteří mi volají a stěžují si na daně z nemovitostí a inflaci, jsou senioři s omezenými příjmy, jejichž děti už odešly z domova a jejich partner možná zemřel,“ říká republikánská poslankyně státu Pensylvánie Abby Majorová, která spolupředložila návrh zákona usnadňujícího sdílené bydlení. „Jsou to starší lidé žijící sami ve čtyřpokojovém domě.“

Podobné problémy se ale netýkají jen seniorů. Vysoké ceny nemovitostí i nájmů komplikují situaci i lidem ve věku mezi 25 a 44 lety, kteří stále častěji hledají levnější alternativy klasického bydlení.

Klíčem je správná kombinace lidí

Zatímco seriálová Zlatá děvčata našla spolubydlící prostřednictvím inzerátu na nástěnce v supermarketu, dnešní zájemci využívají moderní internetové platformy. Ty fungují podobně jako seznamky – propojují nabídku volných pokojů se zájemci o bydlení, přičemž celý proces doplňuje ověřování totožnosti a další bezpečnostní kontroly.

Například organizace HomeShare Oregon během pěti let zaregistrovala téměř 7 000 lidí nabízejících nebo hledajících sdílené bydlení.

Úspěch sdíleného bydlení závisí především na vhodném výběru spolubydlících. Organizace proto neřeší pouze finance, ale i každodenní návyky a očekávání. Důležitou roli hrají otázky, zda jsou v domácnosti povolena domácí zvířata nebo kouření, jak často mohou přicházet návštěvy, zda nájemník pracuje z domova, potřebuje parkovací místo nebo jaká teplota bude v domě.

Součástí některých dohod bývá také takzvaná výměna služeb. Nájemník například pomáhá s nákupy, úklidem sněhu, přípravou jídel nebo drobnými domácími pracemi, za což získává nižší nájemné.

Přínosy sdíleného bydlení ale nejsou pouze ekonomické. Dokládá to i příběh manželů Boyerových z Colorada. Osmdesátiletá Jenlyn používá chodítko, její sedmdesátiletý manžel Larry se kvůli chronické fibromyalgii pohybuje na invalidním vozíku. Rostoucí životní náklady je přiměly hledat nové řešení

Přes program Sunshine Home Share našli šestiačtyřicetiletou studentku, jejíž nájem se během krátké doby zdvojnásobil až na 2 000 dolarů měsíčně. Nastěhovala se do jejich vybaveného spodního patra a výměnou za přibližně deset hodin pomoci s domácností platí snížený nájem 600 dolarů měsíčně.

Dodatečný příjem pomohl manželům financovat opravu automobilu i nákup nové baterie do invalidního vozíku. Sami ale říkají, že největším přínosem nejsou peníze. Se svou spolubydlící si pravidelně povídají, tráví společně čas a jejich domácnost už nepůsobí tak opuštěně jako dříve. „Ukázalo se, že je to skutečný poklad,“ říká Jenlyn. „Hodně se spolu nasmějeme.“

Řešení, které samo nestačí

Sdílené bydlení představuje jednoduchý nápad, který reaguje na dva významné společenské problémy současně – nedostupné bydlení a stárnutí populace. Neřeší sice potřebu zdravotní ani osobní péče, může ale starším lidem umožnit déle zůstat ve vlastním domově, zmírnit jejich sociální izolaci a současně nabídnout cenově dostupné bydlení lidem všech generací.

Právě proto získává model inspirovaný seriálovými Zlatými děvčaty stále větší pozornost nejen mezi neziskovými organizacemi, ale také mezi politiky hledajícími nové způsoby, jak využít již existující bytový fond efektivněji.

NASA se pokouší zachránit jednu ze svých nejdéle sloužících kosmických observatoří. Gama observatoř Swift, která od roku 2004 sleduje nejsilnější exploze ve vesmíru, totiž kvůli zvýšené sluneční aktivitě stále rychleji ztrácí výšku a bez zásahu by během několika let zanikla v atmosféře Země.

Americká agentura proto spouští odvážnou záchrannou misi za zhruba 30 milionů dolarů, jejímž cílem je zvýšit oběžnou dráhu teleskopu pomocí autonomní robotické sondy. Pokud se operace podaří, půjde o první americký pokus o autonomní robotickou záchranu družice na oběžné dráze a důležitý test nové éry kosmických servisních misí.

Závod s časem

Observatoř Swift byla vypuštěna v roce 2004 s cílem vyhledávat krátkodobé kosmické jevy, především záblesky gama záření, výbuchy supernov nebo další energetické exploze. Právě schopnost téměř okamžitě zaměřit nově vzniklou událost z ní udělala jeden z nejdůležitějších astronomických přístrojů své generace.

V posledních letech se však její situace výrazně zhoršila. Atmosféra Země se vlivem intenzivní sluneční aktivity rozpíná do větších výšek, čímž roste odpor prostředí působící na družice na nízké oběžné dráze. Swift proto postupně ztrácí výšku stále rychleji a podle současných odhadů se už letos na podzim dostane pod kritickou hranici přibližně 300 kilometrů. Pokud by k tomu došlo, nebylo by už možné observatoř bezpečně zachránit.

NASA proto už v únoru ukončila všechna vědecká pozorování a vypnula palubní přístroje. Tím se snížila spotřeba energie i orientační manévry, což pomohlo zpomalit další pokles oběžné dráhy a získat několik cenných měsíců navíc.

Robot s mechanickými pažemi

Samotnou záchrannou misi zajišťuje americký startup Katalyst Space Technologies. Jeho autonomní kosmická loď Link má již tento týden odstartovat na raketě Pegasus, která bude vypuštěna z letadla nad Marshallovými ostrovy v Tichém oceánu. Start je v předběžně plánován na úterý 30. června ve 12:23 SELČ.

Po dosažení oběžné dráhy čeká sondu přibližně měsíc dlouhá cesta k observatoři. Jakmile se k ní přiblíží, pokusí se ji zachytit pomocí tří robotických ramen. Každé z nich je zakončeno dvojicí drobných chapadel připomínajících ruce figurek LEGO. Celý systém byl navržen tak, aby dokázal bezpečně uchopit družici, která nikdy nebyla konstruována pro servisní zásahy ani mechanické spojení s jiným kosmickým plavidlem.

Po úspěšném zachycení začne několik týdnů trvající série zážehů motorů, která zvýší oběžnou dráhu Swiftu z přibližně 360 kilometrů na zhruba 600 kilometrů nad Zemí. Pokud vše proběhne podle plánu, observatoř by se mohla vrátit k vědecké práci už během září.

Mimořádně obtížná operace

Celá mise představuje značné technické riziko. Swift váží přibližně 1,4 tuny a při svém vzniku nebyl vybaven žádnými úchyty ani rozhraními určenými pro budoucí opravy. Robot tak bude muset zachytit objekt, který se pohybuje rychlostí téměř 28 tisíc kilometrů za hodinu, aniž by jej poškodil.

NASA si obtížnost úkolu dobře uvědomuje. Když agentura loni uzavřela smlouvu se společností Katalyst, stanovila podle představitelů firmy v podstatě jen dvě podmínky: pracovat co nejrychleji, a hlavně situaci ještě nezhoršit. Už samotný fakt, že se podařilo připravit celou misi během pouhých devíti měsíců, považují zástupci NASA za mimořádný úspěch.

Úspěch přitom není zaručen. Pokud by se robotu nepodařilo observatoř bezpečně zachytit nebo by během operace došlo k poškození některého systému, Swift by mohl být nenávratně ztracen.

Proč stojí za záchranu?

Přestože je observatoř stará více než dvě desetiletí, zůstává pro astronomy velmi cenným nástrojem. Jakmile některý z teleskopů objeví nečekaný kosmický výbuch nebo jiný krátkodobý jev, Swift se na něj dokáže téměř okamžitě zaměřit a zahájit jeho pozorování. 

Tato schopnost bude v příštích letech ještě důležitější. Vesmírný teleskop Jamese Webba i připravovaná observatoř Nancy Grace Romanové budou objevovat stále více zajímavých objektů, které bude třeba okamžitě podrobně sledovat. Právě Swift může sehrát klíčovou roli při jejich následném výzkumu.

Dalším důvodem je cena. NASA upozorňuje, že v současné době nemá prostředky na vývoj a stavbu plnohodnotné náhrady. Pokud by observatoř zanikla, znamenalo by to nejen ztrátu unikátního přístroje, ale také výrazné omezení vědeckých možností.

Test budoucnosti kosmických oprav

Význam mise ale přesahuje samotnou záchranu jediné observatoře. Katalyst Space Technologies chce dokázat, že podobné servisní zásahy mohou být v budoucnu běžnou součástí kosmického provozu.

Firma už vyvíjí výkonnější generaci robotických servisních lodí, které budou schopné obsluhovat družice až na geostacionární dráze ve výšce téměř 36 tisíc kilometrů. V budoucnu by podobné stroje mohly nejen zvyšovat oběžné dráhy stárnoucích družic, ale také je opravovat, doplňovat jim palivo nebo pomáhat se stavbou rozsáhlých kosmických infrastruktur, například solárních elektráren či datových center na oběžné dráze.

Dosud se podobnou operaci podařilo uskutečnit pouze Číně, která před čtyřmi lety úspěšně přesunula jednu družici na vyšší oběžnou dráhu. Pokud nyní uspěje i NASA, půjde o první americkou demonstraci autonomního robotického servisu satelitů na oběžné dráze.

Další na řadě může být Hubble

Úspěch mise by mohl otevřít cestu i k záchraně dalších slavných observatoří. Stejný problém jako Swift totiž trápí také Hubbleův vesmírný dalekohled, který rovněž postupně ztrácí výšku vlivem odporu řídké atmosféry.

Na rozdíl od Swiftu byl Hubble během éry raketoplánů opakovaně opravován astronauty při servisních misích. Dnes už však podobná možnost neexistuje. Katalyst proto počítá s tím, že by kolem roku 2028 mohla nová generace jeho robotických servisních lodí prodloužit životnost i této ikonické observatoře.

Pokud se záchrana Swiftu podaří, nepůjde jen o záchranu jednoho vědeckého přístroje. Mise může ukázat, že budoucnost kosmického průmyslu nebude spočívat pouze ve vypouštění nových družic, ale také v prodlužování života těch stávajících prostřednictvím autonomních robotických servisních systémů.

Způsob, jakým si připomínáme muže padlé v boji, prošel v průběhu 20. století radikální proměnou. Po staletí předtím se běžní vojáci pohřbívali do masových hrobů, často bez jakékoliv identifikace, zatímco monumentální pomníky patřily téměř výhradně vojevůdcům a panovníkům. Ačkoliv se myšlenky na uctění i neznámých zmasakrovaných mužů objevovaly již dříve, skutečný zlom přišel až s první světovou válkou – konfliktem tak brutálním a rozsáhlým, že zanechal miliony rodin bez možnosti pohřbít své blízké, jejichž těla zůstala rozmetána v bahně zákopů, nebo zůstala ležet v „zemi nikoho“. Právě z této kolektivní bolesti se zrodil koncept hrobu Neznámého vojína.

Jeden za všechny

Myšlenka je prostá a přitom hluboce symbolická: jeden anonymní padlý, vybraný tak, aby se nedala určit jeho totožnost, zastoupí všechny ty, kteří se z války nevrátili a jejichž jména nenese žádný náhrobek. Idea vznikla téměř souběžně v myslích Britů a Francouzů. Klíčovou roli sehrál britský armádní kaplan David Railton, jenž během svého působení na frontě spatřil prostý dřevěný kříž s tužkou psaným nápisem: „Neznámý britský voják“. Tento prostý výjev v něm podnítil vizi národního symbolu, jenž se záhy zhmotnil v hrob Neznámého válečníka, jenž se nachází ve Westminsterském opatství.

Paralelně s britským úsilím rostlo podobné hnutí i ve Francii. Již v roce 1916 navrhl lokální úředník organizace pro udržování válečných památníků s názvem Le Souvenir français pohřbít neznámého vojína v Pantheonu. Parlament dostal zákon k projednání v listopadu 1918 a v září 1919 jej definitivně schválil. Londýn i Paříž se nakonec dohodly, že své ceremonie uspořádají společně na Den příměří v roce 1920. Příkladu těchto dvou států potom následovaly i další země.

Propojení se současností

Místa pohřbu neznámého vojína se obvykle vyznačují silnou symbolikou. V první řadě je důležité uchovat anonymitu ostatků – i v době posedlé všemožnou evidencí tak onen „neznámý“ zůstává důležitou připomínkou lidské křehkosti a anonymity tváří v tvář masovému násilí. Jde také o zdůraznění toho, že v očích národa jsou si všichni padlí rovni, bez ohledu na hodnost nebo původ.

U hrobů často hoří věčný plamen připomínající, že oběť vojáků nikdy neupadne v zapomnění. Čestné stráže, které na místě stávají, nejsou jen ceremoniálním prvkem, ale plní též roli živého řetězce, jenž spojuje přítomnost s minulostí. Hrob Neznámého vojína tak není jen místem uložení ostatků, ale jedná se o sekulární svatyni moderního státu a místo, kde se skrze sdílenou oběť formuje národní identita. Zatímco první vlna těchto památníků vznikla bezprostředně po roce 1918, jejich význam nezeslábl ani po druhé světové válce nebo v pozdějších konfliktech. Naopak, v průběhu 20. století se staly univerzálním symbolem odporu proti tyranii a připomínkou ceny za svobodu.

Zdrcená matka

Italský hrob Neznámého vojína v Římě tvoří součást monumentálním památníku Viktora Emanuela II. na náměstí Piazza Venezia. Apeninské království, které v první světové válce ztratilo přes 600 000 vojáků, schválilo zákon o uctění neznámého vojína v srpnu 1921. To, co činí jeho příběh výjimečným, je způsob volby padlého. Bylo vybráno 11 neidentifikovaných těl z různých úseků fronty od Rovereta po Jadran, která se shromáždila v bazilice v Aquileii.

Konečnou volbu neprovedl vojenský hodnostář, ale Maria Bergamasová, matka vojína Antonia Bergamase, jenž dezertoval z rakousko-uherské armády, aby bojoval za Itálii a následně padl v boji. Jeho tělo se nikdy nepodařilo nalézt. Maria se měla stát symbolem všech truchlících italských matek, které ve válce ztratily své syny. Během ceremoniálu v říjnu 1921 nešťastná žena procházela kolem rakví; u té desáté se zhroutila a položila na ni svůj šátek, čímž stvrdila výběr neznámého vojína (Milite Ignoto).

Cesta vlaku s rakví z Aquileie do Říma se stala jedním z největších projevů národního cítění v dějinách země. Miliony lidí klečely u kolejí, když vlak projížděl. Dne 4. listopadu 1921 pak proběhl za přítomnosti krále Viktora Emanuela III. a obrovských zástupů lidu pohřeb.

Samotnou hrobku tvoří materiály z různých bojišť a podlaha pochází z krasové plošiny, zatímco malý oltář řemeslníci zhotovili z jednoho bloku kamene z Monte Grappa. Hrob střeží čestná stráž a hoří u něj dva věčné ohně. Nápis na bronzové plaketě hlásá: „Jako důstojný syn statečného rodu a tisícileté civilizace stál neoblomně v nejzuřivějších zákopech, nešetřil odvahou v nejkrvavějších bitvách a padl v boji s jedinou nadějí – vítězstvím a velikostí vlasti.“

Dukla místo Zborova

Český příběh hrobu Neznámého vojína je unikátní tím, že odráží pohnuté osudy a ideologické zvraty československého státu. Tradice u nás začala v roce 1922, kdy mladá republika hledala symbol své nové státnosti a legií, které se o ni zasloužily. Volba padla na bitvu u Zborova – legendární samostatné vystoupení čs. jednotek v Rusku. Ostatky neznámého zborovského hrdiny byly s velkou slávou uloženy do kaple Staroměstské radnice v Praze. Pro Čechoslováky se pak toto místo stalo posvátným, skládaly se tam vojenské přísahy a konaly státní návštěvy.

Německá okupace tuto tradici přervala a noví páni v roce 1941 v rámci potlačování českého vlastenectví hrob zrušili. Ostatky neznámého legionáře nechali odvézt a dodnes se přesně neví, kde skončily – pravděpodobně je nechali zničit. Po válce se komunistický režim nechtěl k „legionářskému“ (a tedy protisovětskému) odkazu vracet, sovětské úřady navíc nepovolily převoz nového těla od Zborova. V roce 1954 byl proto pod jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově uložen „nový“ neznámý vojín – padlý od Dukly, což mělo symbolizovat věčné spojenectví se Sovětským svazem.

V roce 2010 se kruh uzavřel, když v památníku na Vítkově vedle vojína od Dukly spočinuly nové ostatky od Zborova. Česká republika tak má dnes v jednom hrobě symboly obou klíčových bojů za svobodu 20. století. Nápis na žulové desce „Sláva hrdinům padlým za vlast“ dnes shlíží na Prahu jako memento, že za samostatnost státu položili životy muži, jejichž jména možná neznáme, ale jejichž odkaz formuje naši současnost. Každý rok 28. října a 8. května je toto místo centrem národních oslav a tiché vzpomínky na ty, kteří se z fronty nikdy nevrátili.

„Jestli přežijeme, nic a nikdo nás už nerozdělí. Přísaháme!“ Tak nějak snad zněla slova slibu, který si v létě roku 1877 dali v temnu jeskyně dva na smrt vyděšení chlapci. Augustovi bylo patnáct, Louis byl o dva roky mladší. Bratři Lumièrové se během prázdninového pobytu v bretaňském Saint-Énogatu vydali na průzkum pobřežní jeskyně přístupné jen za odlivu. V podzemních prostorách je uvěznil stoupající příliv a tváří v tvář smrti utopením složili přísahu, které se nikdy nezpronevěřili.

„Vždycky jsme pracovali společně a sdíleli jsme myšlenky v hluboké vzájemné náklonnosti,“ vyprávěl Louis v roce 1935. To je také důvod, proč jsou bratři společně podepsáni pod všemi vynálezy, knihami i vědeckými studiemi.

Spojenectví Louise a Augusta Lumièrových vydrželo plných třicet let. Ani pak na sebe bratři nezanevřeli, jen se každý začal věnovat tomu, co bylo jeho srdci nejbližší. Tři desetiletí spolupráce z nich učinila jedny z nejplodnějších vynálezců a výzkumníků tehdejší doby. Lumièrové významně zasáhli do tak rozličných oblastí lidské činnosti, jako je fotografie, medicína, mechanika, biologie, letectví, potravinářství, akustika či chemie.

V rodinné firmě

Auguste (1862–1954) a Louis (1864 až 1948) vystudovali s vynikajícím prospěchem lyonské lyceum La Martinière. Zároveň od mala pomáhali v otcově ateliéru a dokonale ovládali principy fotografie. Právě to jim přineslo první obrovský úspěch.

Jejich otec Charles Antoine Lumière (viz Papá Lumière) se nadchl pro takzvané suché fotografické desky, jež začala vyrábět jedna belgická firma. Do té doby se fotilo na mokré desky pokryté emulzí z kolodia, jodidu draselného a dusičnanu stříbrného. Po expozici (čili osvitu) se vyvolávaly roztokem pyrogallolu (bílého krystalického prášku).

Nebyla s nimi jednoduchá práce, protože kolodium je hořlavé a třaskavé. Navíc emulze za sucha ztrácela potřebné vlastnosti, a tak bylo možné desky exponovat a vyvolat jen v mokrém stavu. Fotograf musel desku již před expozicí navlhčit v temné komoře a poté ji tam obratem v mokrém stavu rychle vyvolat. Znamenalo to pracovat buď v ateliéru, nebo s sebou vozit speciální stan s temnou komorou.

Naproti tomu suché desky s emulzí na bázi želatiny byly připraveny k okamžitému použití a vyvolat se mohly až dodatečně. Fotograf už tedy nebyl vázán na temnou komoru.

Antoine tušil, že této novince patří budoucnost, a založil malou výrobnu suchých desek. Louis spolu s mladší sestrou v ní dřeli od pěti hodin ráno do jedenácti večer, ale bez valného efektu. V roce 1882 balancovali na pokraji bankrotu. Naštěstí se vrátil domů z vojenské služby nejstarší syn Auguste a spolu s Louisem se pustili do inovací složitého výrobního procesu – vyvinuli stroje, které produkci fotografických desek zmechanizovaly a zefektivnily.

To však nebyl jejich nejdůležitější přínos rodinnému podniku – Louis suché desky především zdokonalil a spolu s bratrem je uvedl na trh pod značkou Étiquette Bleue čili Modrý štítek. S otcovou finanční podporou se desky začaly vyrábět už v roce 1882 a v následujícím roce otevřela jejich Společnost Antoine Lumière a synové továrnu v Lyonu.

Popularita desek označených modrým štítkem mezi fotografy rostla a Auguste s Louisem výrobu neustále zvyšovali. Začínali s několika tisíci kusy ročně, ale v roce 1886 už vyprodukovali víc než milion desek a v roce 1894 dokonce 15 milionů kusů. Značka Modrý štítek tak ovládla tehdejší fotografický svět.

Od kinetoskopu ke kinematografu

Po úspěchu se suchými fotografickými deskami mohli Lumièrové spokojeně dřímat na vavřínech, ale to bylo jejich naturelu naprosto cizí. Brzy se měli pustit do svého životního díla. V té době už přestala mnohé vynálezce uspokojovat fotografie a snažili se divákům nabídnout podívanou na pohyblivé obrázky.

K průkopníkům filmu patřil kromě Lumièrů americký vynálezce Thomas Alva Edison (1847–1931), z jehož dílny vyšel projektor kinetoskop umožňující prohlížení krátkých filmů natočených na kameru označovanou jako kinetograf. Na podzim roku 1894 zhlédl v Paříži projekci Edisonových snímků i Antoine Lumière a hned si uvědomil přednosti a slabiny kinetoskopu. Vynález sice nabízel zábavnou podívanou, ale mohl na něm sledovat film jen jeden člověk, tím pádem nedovoloval promítání pro větší počet diváků, což silně limitovalo jeho praktické využití. Antoine věděl, že když budou diváci chodit na filmy jako do divadla, získá nová technologie mnohonásobně početnější klientelu.

Nebyl jediný, koho to napadlo. O promítání pohyblivých snímků na velká plátna se pokoušeli mnozí, ale výsledná kvalita obrazu byla prachbídná. Antoine však měl v ruce trumfy, které konkurentům chyběly – Louise a Augusta. Věřil, že jeho synové rozlousknou i tenhle technický oříšek. A nemýlil se.

Především Louisovým přičiněním vznikl kinematograf, víceúčelový přístroj pro natáčení filmů, jejich kopírování i promítání. Louis nakreslil plán přístroje a prototyp vyrobil zaměstnanec Lumièrovy továrny inženýr Charles Moisson. Na základě bratrské dohody byl pod vynálezem podepsán také Auguste. Patent na kinematograf Lumièrové získali v únoru 1896.

Otec počínání svých synů bedlivě sledoval a spolu s fotografem Clémentem Mauricem zorganizoval první promítání pro platící diváky. To se uskutečnilo 28. prosince 1895 v indickém salonu v suterénu kavárny Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů. Odpoledne se konala předpremiéra pro pozvané publikum, večer pak následovalo první oficiální představení.

Rozpačité reakce na promítání

Filmové podnikání Lumièrů odstartovalo rozpačitě. Do sálu se stovkou křesel přišlo třiatřicet platících diváků. Zhlédli celkem deset krátkých filmů promítaných na plátno o rozměrech přibližně 2x3 metry. Nejslavnějším snímkem z prosincové premiéry se stal film Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, na němž není nic jiného než co prozrazuje název – zaměstnanci opouštějí na konci směny pracoviště. Do záběru se ale připletly i projíždějící drožky, toulavý pes nebo náhodní chodci.

Podle tradovaných příběhů snímky z produkce Lumièrů první diváky šokovaly. Jedna ze sledovatelek prý během představení křičela hrůzou, další návštěvníci měli považovat filmy za dílo kouzelníka a promítání za magii. Údajně se našel i divák, který protestoval proti promítání s tím, že je nefér zesměšňovat veřejnost. 

Zdálo se, že majitel kavárny udělal dobře, když odmítl nabídku na pětinu z tržby a trval na paušální sumě 30 franků za každé představení. Publikum platilo vstupné jeden frank, a tak výtěžek za premiéru skončil z valné části v jeho kapse. O filmové produkci v Grand Café však vzápětí napsaly pařížské noviny a už 1. a 2. ledna 1896 navštívilo představení více než 2 000 lidí. Za pár měsíců se promítaly pohyblivé snímky kinematografem ve velkých městech po celém světě.

První vtip na plátně

Z filmové produkce bratří Lumièrů vzbudil největší rozruch Příjezd vlaku do stanice La Ciotat (1896). Louis umístil kameru před vlak přijíždějící na nádraží v letovisku na Azurovém pobřeží a režisérský záměr mu dokonale vyšel. Publikum mělo propadat iluzi, že se vlak řítí přímo na ně a že lokomotiva vyjede z plátna rovnou do hlediště. Tuto podívanou umocnila velikost promítacího plátna.

Budoucnost kinematografie však mnohem více předznamenal film dnes známý pod názvem Pokropený kropič. Režie a produkce se na jaře roku 1895 ujal Louis. Do role zahradníka obsadil Françoise Clerca, který se staral o zeleň u sídla Lumièrových. Úlohu jeho nezbedného syna dostal učedník Lumièrovy továrny Benoît Duval, zřejmě první dětský herec.

Během pouhých 45 sekund diváci zhlédli vtip, kdy zahradníkovi zalévajícímu záhony šlápne úmyslně na hadici uličnický chlapec a přeruší tak průtok vody. Když zahradník pátrá po příčině závady a podívá se do trysky hadice, chlapec stisk uvolní a proud vody zasáhne zahradníka do obličeje.

Následuje honička, která se odehrává na plátně i mimo projekci, protože během natáčení zůstávala kamera na jednom místě a ve stejné poloze. Nakonec zmáčený zahradník nezbedného chlapce chytí a uštědří mu výprask. Snímek je považován za první filmovou komedii a počátek zlaté éry němých filmových grotesek.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/transcoded/f/f1/Le_Jardi…

Do všech koutů světa

Lumièrové nebyli první, kdo promítal filmy na veřejnosti. V Německu předvedli v berlínské Wintergarden bratři Emil a Max Skladanowští velmi krátké filmy o měsíc dříve. Ve Spojených státech uspořádali promítání pro platící publikum svým fantoskopem Charles Francis Jenkins spolu s Thomasem Armatem na podzim 1895. Ještě před nimi promítal v květnu téhož roku major Woodville Latham v New Yorku krátké záběry boxerského zápasu projektorem eidoloskop vlastní konstrukce. Večerní představení v pařížském Grand Café je přesto považováno za první filmové představení pro platící publikum na světě a za položení základního kamene filmového průmyslu.

Do začátku roku 1896 vyrobili Lumièrové asi dvě stě kusů kinematografů a natočili s nimi téměř tisíc krátkých hraných nebo dokumentárních filmů. Nedílnou součástí jejich tvorby se staly i reklamní snímky propagující firmy Lumièrů a jejich produkty.

Druhá velká filmová vlna přišla mezi lety 1899–1901. Lumièrové vyškolili zhruba stovku kameramanů, které poslali do zahraničí, aby tam pořizovali záběry ze života původních obyvatel. Tyto filmařské mise nejdříve pokrývaly zámořské francouzské kolonie, ale následně se zaměřily i na jiné země. Snímky se promítaly v sálech po celém světě a Lumièrům z nich kynuly vydatné zisky.

Svou filmařskou kariéru bratři završili na pařížské Světové výstavě v roce 1900, kde se jednou z velkých atrakcí stalo i obří plátno o 336 metrech čtverečních. Nadšení diváci tu sledovali právě „cestopisy“ natočené v nejrůznějších koutech světa.

Vynález bez budoucnosti?

Lumièrové celkem vytvořili více než 1 400 filmů, ale nakonec došli k přesvědčení, že „kino je vynálezem bez budoucnosti“. V roce 1905 filmovou produkci definitivně opustili a od roku 1907 se jejich cesty ubíraly různými směry. Louis se už předtím vrátil k fotografii, Auguste se věnoval biologii a medicíně. Podle některých historiků věřil v komerční budoucnost kinematografické projekce pouze papá Antoine Lumière. O tom, že Louis ani Auguste pro podnikání ve filmovém průmyslu nijak zvlášť nehořeli, svědčí celkem výmluvně fakt, že památné premiéry v Grand Café se ani jeden z bratrů nezúčastnil. Ta proběhla plně v režii jejich otce.

Antoine Lumière se věnoval promítání v Grand Café dva roky. V roce 1898 začal spolupracovat s novátorským chirurgem Eugènem-Louisem Doyenem (1859–1916). Natáčel jeho chirurgické zákroky a Doyen pak filmy promítal při svých přednáškách na lékařských kongresech. Premiéru měly výsledky jejich spolupráce v roce 1898 na kongresu British Medical Association v Edinburghu. Doyen na nich prezentoval nové postupy pro hysterektomii a kraniotomii. Filmy měly úspěch a lékaři si je promítali po celé Evropě, nejednou ilegálně, bez souhlasu autorů. Naposledy spolupracoval Lumière s Doyenem v roce 1902, když zachytil na kinematograf oddělení siamských dvojčat Doodiky a Radiky Neikových. Moderní medicína přičítá Antoinovi zásluhy za první instruktážní filmy sloužící k výuce mediků.

Potom se papá Lumière věnoval vývoji barevného filmu – první barevné snímky natočil krátce před vypuknutím první světové války, ale na veřejnosti je nikdy oficiálně nepromítal.

Otec barevné fotografie

Louis Lumière se pustil do vývoje barevné fotografie a výsledkem jeho práce se stal systém známý jako autochrom. I pod tímto vynálezem jsou podepsáni oba bratři, patent získali v roce 1903.

Autochromy se staly první komerčně dostupnou technikou barevné fotografie, vyráběly se mezi lety 1907–1930 a jejich základem byla tradiční skleněná deska a barevná clona zhotovená z bramborového škrobu. Škrobová zrna se nejprve obarvovala na červenooranžovo, na zeleno a na modrofialovo a následně se důkladně promíchávala. Trojbarevný prášek se nanášel na skleněnou desku potaženou lepidlem. Poté se povrch utlačil, překryl lakem, vysušil a pokryl fotografickou emulzí.

Při fotografování otočil fotograf desku emulzí směrem od objektivu. Světlo tak nejprve procházelo barevnou clonou ze škrobu, kde se přefiltrovalo, a teprve pak exponovalo emulzi. Deska se po vyvolání prosvítila a černobílý obraz fungoval jako clona pro barevnou vrstvu škrobových zrn. Na barevné částice dopadalo více či méně světla a docházelo při tom k míchání trojice základních barev.

Tento princip vzniku barevného obrazu skládáním tří barev využívají dodnes monitory počítačů, obrazovky televizí nebo displeje mobilních telefonů. Po vynálezu barevného filmu kodachrom upadl autochrom Lumièrů do zapomnění. Definitivně ale o své příznivce nepřišel. I dnes se najdou nadšenci, kteří se ho snaží oživit a využít k fotografování.

Amatérský vědec

Auguste Lumière inklinoval od mládí k biologii. Nadšením pro medicínu zahořel v roce 1881, když ho během přípravy na přijímací zkoušky na École polytechnique postihly kruté bolesti hlavy a rodina ho poslala na zotavenou do alpského Allevardu k doktoru Mansordovi. Práce venkovského lékaře Augusta okouzlila. Po absolvování vojenské služby se ale musel věnovat boji o přežití rodinného podniku na výrobu fotografických desek, a tak plány na dráhu lékaře pustil z hlavy. Že v něm vášeň pro medicínu neuhasla, se ukázalo v roce 1892, když publikoval studii o vývojkách pro fotografické desky, a přitom odhalil, že používané látky jsou pro člověka toxické.

V roce 1896 se finanční poměry Lumièrových stabilizovaly a Auguste si zařídil laboratoř určenou k bádání na poli toxikologie a farmakologie. Práce ve firmě mu ale nedopřávala dost času na výzkum a většinu experimentů na zvířatech svěřoval placeným asistentům. Laboratoř zapůjčoval také profesionálním vědcům či lékařům pro jejich vlastní výzkumy.

Například mladý lékař Alexis Carrel (1873–1944) tu vyvíjel novou techniku pro chirurgické sešívání cév. Kvůli svým neortodoxním názorům se Carrel dostal do konfliktu s francouzskou vědeckou obcí, a proto odešel nejprve do Kanady a následně do Spojených států, kde od roku 1906 působil na Rockefellerově ústavu v New Yorku. Svou techniku sešívání cév využil při výzkumu transplantací. Zabýval se však i transfuzí krve a kultivací buněk. Za své objevy získal v roce 1912 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. S Augustem Lumièrem vázalo Carrela pevné přátelství až do konce života.

Původce obvazů i léků

Po vypuknutí první světové války Auguste dobrovolně narukoval. Neskončil ale na frontě, nýbrž v nemocnici. Jeho kamarád lékař Léon Bérard (1870–1956) využil Augustových zkušeností s fotografií a jmenoval jej šéfem rentgenologického oddělení. Lumièrova vášeň pro medicínu našla ve válečných podmínkách široké uplatnění.

Do Francie se vrátil i Alexis Carrel, a když spolu s anglickým chemikem Henrym Dakinem vyvinul nové antiseptikum, Auguste pro ně vyrobil zařízení, s jehož pomocí mohli touto dezinfekcí vymývat rány.

Lumière také vynalezl nový typ obvazu, který byl sterilní, prodyšný a nelepil se na rány. Jeho sejmutí z poraněného místa bylo považováno za dezerci, protože vojáci si kvůli tomu výrazně oddálili uzdravení a tím i návrat na frontu.

Definitivně se Auguste rozhodl věnovat biologii a medicíně v roce 1918, když mu zemřela dcera na španělskou chřipku. Zaměřil se na problematiku hojení ran a zajímaly ho i vakcíny proti břišnímu tyfu a tetanu. V jeho laboratořích vznikly nové léky, například antiseptikum Hermophenyl nebo lék proti horečce Cryogenin, které pak Lumièrové vyráběli. Vyvíjené léky ověřoval Auguste na vlastní klinice založené v roce 1910. Ta po určité době kapacitně ani výbavou nestačila, a tak jeho syn Henri vybudoval v roce 1930 novou kliniku Lumière Institute.

Výsledkem Augustovy vědecké práce bylo 30 monografií a 730 vědeckých sdělení. Nejednou se mýlil, třeba když ve své teorii humorální medicíny popíral tehdy jasně prokázané principy imunologie. Jeho zásluhy na poli biologie a medicíny však byly nesporné. Pařížská Lékařská akademie ho v roce 1928 jmenovala členem, i když nebyl vystudovaným lékařem.  

Psi jsou často vykreslováni jako věrní společníci, kteří svému člověku pomohou téměř za každých okolností. Nová studie nyní naznačuje, že tento obraz není daleko od pravdy. Zatímco psi – podobně jako malé děti – spontánně reagují na situace, kdy člověk potřebuje pomoc, kočky se do podobných akcí pouštějí až tehdy, když z nich samy mohou něco získat. Výzkum tak přináší nový pohled na rozdílné sociální strategie těchto našich zvířecích společníků.

Kdo chce pomáhat?

Výzkumníci porovnávali chování 19 dětí ve věku 16 až 24 měsíců, 38 domácích psů bez speciálního výcviku a 22 koček. Chtěli zjistit, jak se u těchto tří skupin projevuje spontánní ochota pomoci člověku.

Experiment měl jednoduchý scénář. Známá osoba – rodič dítěte nebo majitel zvířete – nejprve manipulovala s houbičkou. Poté se odvrátila a experimentátor houbičku před zraky dítěte či zvířete schoval. Následně člověk začal předstírat, že předmět nemůže najít. Opakoval věty typu: „Nemohu ji najít. Co mám dělat?“, nikdy však účastníka přímo neoslovil ani ho o pomoc nepožádal.

Experiment proběhl ve třech po sobě jdoucích pokusech s postupně klesající obtížností. Nejprve byla houbička zakrytá a mimo dosah člověka, poté byla viditelná, ale stále nedostupná, a nakonec ležela zcela volně.

Psi a děti reagovali podobně

Studie vznikla jako součást širšího výzkumu prosociálního chování, tedy ochoty pomáhat druhým bez přímého osobního prospěchu. Výzkumníky zajímalo, proč některé druhy spontánně pomáhají, zatímco jiné nikoliv. Výsledky ukázaly, že děti, psi i kočky věnovali situaci podobnou míru pozornosti. Rozdíly se však objevily ve chvíli, kdy měli jednat.

Psi a malé děti se častěji přibližovali k hledanému předmětu, upozorňovali na jeho polohu nebo jej člověku přinesli. V závěrečné části experimentu dokázala více než polovina psů a téměř polovina batolat naznačit, kde se houbička nachází. Někteří ji dokonce sami přinesli. Kočky se naproti tomu k ukrytému předmětu ani jednou se nepřiblížily a jen výjimečně naznačily jeho polohu.

Výzkumníci se následně zamysleli nad tím, zda kočky situaci vůbec pochopily. Je možné, že člověku nepomáhaly jednoduše proto, že nerozuměly jeho záměru? Aby tuto možnost vyloučili, připravili ještě jednu zkoušku. Houbičku nahradili něčím, co bylo pro kočky atraktivní – oblíbenou hračkou nebo potravou.

Výsledek byl překvapivě jednoznačný. Jakmile šlo o předmět, který pro ně představoval odměnu, kočky k němu přicházely a upozorňovaly na něj stejně často jako psi nebo děti. To naznačuje, že situaci chápaly už od začátku. Rozdíl nespočíval v porozumění, ale v motivaci.

Oslišné evoluční strategie

Podle autorů studie jsou pozorované rozdíly důsledkem odlišné evoluční historie psů, koček i člověka. Psi i malé děti jsou podle výzkumníků evolučně nastaveni tak, aby problém druhého do určité míry vnímali jako vlastní. Proto jsou ochotni spontánně zasáhnout, i když z toho nemají žádný přímý užitek.

Kočky si naopak zachovaly mnohem větší nezávislost. Dokážou rozpoznat, že člověk něco hledá nebo potřebuje pomoc, ale necítí potřebu jednat, pokud jim situace nepřináší žádnou výhodu. Jejich chování tak neodráží nedostatek inteligence ani nepochopení, ale odlišnou sociální strategii.

Výsledky studie podle odborníků nabízejí objektivní vysvětlení dlouholetého stereotypu o „sobeckých“ kočkách. Nejde o to, že by byly zlomyslné nebo lhostejné. Jejich evoluce jednoduše neupřednostnila spontánní pomoc jiným jedincům tak, jako tomu bylo u psů.

Kočky si zachovaly autonomní způsob života a své chování přizpůsobují především vlastnímu prospěchu. Z evolučního hlediska tak představují vysoce specializované a efektivní samostatné lovce, zatímco psi během domestikace rozvinuli mimořádně silnou schopnost spolupracovat s člověkem.