Čínský experimentální kosmický letoun Šen-lung (Shenlong, v překladu „Božský drak“) pravděpodobně během své aktuální mise vypustil na oběžné dráze objekt neznámého účelu. Na událost upozornila soukromá společnost LeoLabs, která se specializuje na sledování objektů ve vesmíru.

Podle jejích radarových měření se 22. června objevil v bezprostřední blízkosti letounu nový objekt, jenž neodpovídal žádnému tělesu vedenému v existujících katalozích.

Mise zahalená tajemstvím

První zachycení provedl radar společnosti na Novém Zélandu. Po následných pozorováních z dalších stanic a analýze dráhy odborníci dospěli k závěru s vysokou mírou jistoty, že byl objekt skutečně vypuštěn přímo z čínského stroje. Později jej zařadily do svých katalogů také americké vesmírné síly.

Kosmický letoun Šen-lung odstartoval ke své čtvrté misi 6. února 2026 na raketě Dlouhý pochod 2F z kosmodromu Ťiou-čchüan na okraji pouště Gobi. Stejně jako u předchozích letů čínské úřady nezveřejnily žádné informace o cílech ani plánovaném programu mise.

Právě tato uzavřenost je pro čínský program typická. Veřejnost má k dispozici jen minimum informací o samotném stroji a i jeho vzhled je znám převážně jen z několika teleskopických snímků pořízených amatérskými i profesionálními astronomy ze Země.

Čínská obdoba amerického X-37B

Šen-lung patří mezi znovupoužitelné kosmické letouny. Do vesmíru jej vynáší klasická raketa, po splnění mise se však vrací na Zemi podobně jako letadlo a přistává na ranveji. Koncepčně připomíná americký vojenský letoun X-37B nebo někdejší raketoplány NASA, přestože o jeho skutečných rozměrech, schopnostech i technických parametrech existují pouze dohady.

Protože je celý program zahalený tajemstvím, odborníci pečlivě analyzují každý nový poznatek o chování letounu na oběžné dráze. Analýza teleskopických fotografií například naznačila, že letoun během letu rozkládá solární panely, které zajišťují dodávku elektrické energie při dlouhodobých misích.

Současná událost navazuje na podobná pozorování z minulých let. V červnu 2024 astronomové zaznamenali, že Šen-lung pravděpodobně vypustil malou družici nebo odhodil nepotřebnou součást vybavení krátce před ukončením mise.

Ještě o půl roku dříve se zdálo, že letoun najednou vypustil hned šestici objektů. Podrobnější analýza však ukázala, že nešlo o nové družice, ale o úlomky související se startem rakety. Ani tentokrát zatím není jasné, zda nově objevený objekt představuje funkční subsatelit určený k experimentům, nebo pouze technickou součást, která už během mise nebyla potřeba.

Předchozí mise Šen-lungu naznačily ještě jednu důležitou schopnost. Pozorovatelé zaznamenali, že letoun prováděl manévry umožňující bezpečné přiblížení k jiným objektům na oběžné dráze. Tyto technologie mají řadu legitimních využití. Mohou například umožnit servis satelitů, jejich opravy, doplnění paliva nebo odstraňování kosmického odpadu.

Stejné schopnosti však mají i významný vojenský potenciál. Družice schopná přiblížit se k cizímu satelitu může teoreticky provádět jeho inspekci, zasahovat do jeho činnosti nebo jej případně i poškodit.

Nová kapitola vesmírného soupeření

Schopnosti podobného typu dnes rozvíjejí všechny hlavní kosmické mocnosti. V květnu letošního roku například dva ruské satelity provedly manévry, při nichž se na oběžné dráze přiblížily až na přibližně tři metry. Podle analytiků šlo o další test takzvaných inspekčních družic.

Není přitom důvod předpokládat, že obdobné technologie nevyvíjejí také Spojené státy. Americké vesmírné síly už v minulosti zveřejnily ilustrace naznačující zájem o podobné schopnosti. Vývoj znovupoužitelných kosmických letounů, jako jsou americký X-37B nebo čínský Šen-lung, tak stále více zapadá do širšího trendu rostoucí militarizace kosmického prostoru.

V tuto chvíli není známo, jakou funkci nově vypuštěný objekt plní. Může jít o malou experimentální družici, technologický demonstrátor, cvičný cíl pro testování manévrů nebo jen odhozenou součást vybavení. Vzhledem k utajení čínského programu lze očekávat, že oficiální vysvětlení pravděpodobně nepřijde.

Každé podobné pozorování nicméně poskytuje odborníkům cenné informace o schopnostech čínského kosmického programu. Způsob, jakým Šen-lung operuje na oběžné dráze, naznačuje, že Čína pokračuje ve vývoji technologií, které mohou najít uplatnění jak při budoucích civilních servisních misích, tak v případných vojenských operacích ve vesmíru.

Křižník USS Indianapolis měl za sebou dlouhou a úspěšnou bojovou kariéru. Prošel nejtvrdšími střety války v Pacifiku, sloužil jako vlajková loď admirála Spruance a podílel se na řadě klíčových operací proti Japonsku. Ani útok osamělého kamikaze letounu u Okinawy jej nedokázal vyřadit natrvalo.

Image

Čtěte také

Od Pearl Harboru k Tinianu: Válečná pouť amerického křižníku USS Indianapolis

Tajná mise

Dne 15. července 1945 v Hunters Point v San Francisku byl na palubu Indianapolis přemístěn náklad, přivezený silně střeženým vojenským konvojem. Kapitán McVay obdržel rozkaz dopravit na ostrov Tinian tajnou zásilku, kterou zde již netrpělivě očekávali. Aniž to kdokoli z posádky tušil, jejich „Indy“ se právě stal klíčovým faktorem ve strategickém plánu nejvyšších politických i vojenských špiček.

Náklad obsahoval balistické pouzdro a obohacený uran, s jejichž pomocí měla být sestrojena první bojově použitá atomová zbraň – hirošimská bomba pojmenovaná Little Boy. Další důležité komponenty měla na Tinian doručit letadla. Následujícího rána Indianapolis zvedl kotvy a vzdálenost do Pearl Harboru urazil za rekordně krátkou dobu 74,5 hodiny. Po doplnění paliva pokračoval do cílové destinace, kam dorazil 26. července.

Odpočinek však unavenou posádku, nedávno doplněnou o mnoho nováčků, nečekal. Indianapolis měl vyplout k Leyte na Filipínách a připojit se k operačnímu svazu chystajícímu se k Okinawě. Jelikož loď nyní již směřovala do bojové zóny, McVay se logicky zeptal na doprovod. Operační důstojník mu sdělil, že eskorta „není nezbytně nutná“. Je to zarážející, neboť nebylo obvyklé, aby velká válečná loď nevybavená k boji proti ponorkám vyrazila na několikadenní cestu zcela bez doprovodu. Navíc vodami, kde byly japonské ponorky hlášeny!

V sobotu 28. července 1945 vyplul americký křižník Indianapolis z přístavu Apra na svou poslední plavbu. Do cíle měl dorazit 31. července kolem poledne. Po soumraku následujícího dne se obloha zatáhla a ve 22 hodin nařídil kapitán McVay ukončit protiponorkové kličkování a plout přímým kursem při nepatrném zvýšení rychlosti na 17 uzlů (31,5 km/h). Kapitán se odebral k odpočinku do své kajuty, v hlavě měl služební povinnosti. Z nového dne uplynulo sotva několik minut, když se křižník za doprovodu tlumených výbuchů dvakrát po sobě prudce otřásl.

Snadný cíl

Přibližně ve stejné době, kdy Indianapolis s nákladem opouštěl San Francisko, na druhé straně oceánu vyplula ke své misi japonská ponorka I-58. Pozdě večer 29. července hlídka na její věži ohlásila velkou válečnou loď směřující na západ. Japonci nemohli uvěřit svému štěstí, neboť plula osaměle a přímo k nim. Navíc se právě protrhly mraky a scénu ozářil měsíc. Snadný cíl…

Velitel ponorky Močisuro Hašimoto přikázal vystřelit salvu šesti torpéd, z nichž dvě zasáhla vpředu na pravoboku. Vypukly požáry a do podpalubí se hrnula voda. Situaci také komplikovalo vyřazení vnitřního komunikačního systému. Křižník překotným tempem nabíral vodu a rychle se nakláněl na bok zároveň s klesající přídí. Za pouhých 12 minut po zásazích se Indianapolis převrátil a zmizel pod hladinou. 

Díky nedávnému střídání směn a skutečnosti, že řada mužů nečekala na příkaz k opuštění lodi, dokázala většina posádky potápějící se plavidlo opustit. Na několika záchranných člunech však bylo jen malé množství pitné vody a kromě vest nebo záchranných pásů neměli trosečníci nic. Všichni však věřili, že nejpozději pozítří je někdo začne hledat a přijde záchrana. Navíc se podařilo odeslat nouzovou zprávu. 

Tragédie

Bohužel, stovky mužů (odhaduje se, že loď jich stihlo opustit 800–900 ze zhruba 1 200) čekalo martyrium trvající několik dní a nocí uprostřed oceánu. Nejprve umírali vážně zranění, postupně se vzdali někteří malomyslní. Potom se objevili žraloci. Nejprve si brali ty mrtvé, časem se však mořští predátoři odvážili i útoků na ostatní muže, kteří se mohli bránit jen kopáním, údery pěstí nebo křikem. 

Teprve 2. srpna v 10.25 zpozoroval trosečníky pilot průzkumného letounu Lockheed PV-1 Ventura poručík Willbur Gwinn. Všiml si skvrny od paliva a domníval se, že uniká z poškozené nepřátelské ponorky. Po slétnutí níže zaregistroval muže ve vodě a teprve nyní, více než 80 hodin po zkáze křižníku, byl vyhlášen poplach.

Jako další se na místě objevil létající člun Consolidated PBY Catalina pilotovaný Adrianem Marksem. Ten navzdory pokynu nepřistávat na otevřeném moři dosedl na hladinu a vzal na křídla a plováky svého stroje 56 nešťastníků. Od nich zjistil, ze které lodi pocházejí. 

Jako první plavidlo dorazil na místo katastrofy eskortní torpédoborec Cecil J. Doyle. Jeho velitel ignoroval předpisy a nařídil uprostřed noci rozsvítit světlomety, aby dal naději trosečníkům roztroušeným v širokém okruhu a usnadnil orientaci dalším lodím, které během noci začaly připlouvat.

Do poledne 3. srpna se podařilo vylovit 316 mužů včetně kapitána McVaye. Pátrání pokračovalo i v dalších dnech, zachránci už ale nacházeli jen mrtvá těla, většinou znetvořená. Zánik křižníku Indianapolis je tak spojen se smrtí 879 členů posádky. Jde o ponurý rekord v historii US Navy při potopení jediné lodi.

Zbytečné oběti

Žraloci hrají v příběhu významnou roli, ale označit tragédii posádky Indianapolisu za nejhorší žraločí útok v historii je zřejmě přehnané. Řada mužů, kteří opustili potápějící se loď, zemřela na zranění utrpěná při explozích nebo utonuli. Další trpěli halucinacemi a plavali sami k fata morganě a vyčerpali se při útocích na společníky, ve kterých viděli Japonce. Jiní urychlili svůj konec pitím slané vody a podlehli žízni. Úmrtí spojená s celkovou dehydratací představovala nejčastější příčinu smrti.

Historik Richard A. Hulver napsal: „Křižník Indianapolis by neměl být synonymem pro útoky žraloků. Loď si za svou službu ve druhé světové válce vysloužila deset bitevních hvězd a bylo jí připsáno sestřelení devíti nepřátelských letadel. Zatímco McVay byl nakonec shledán odpovědným, nejasné směrnice, personál s nedostatečnými zkušenostmi, chyby v komunikaci, nedostatečné vybavení pro záchranu života a sebeuspokojení námořnictva, to vše přispělo ke katastrofě.“

Když pilot poručík Adrian Marks dorazil na scénu, viděl žraloky plavat mezi přeživšími a živit se ostatky. Téměř všechny záchranné lodě, které připlouvaly do oblasti pátrání, vyzvedly těžce poznamenaná těla. Posádka USS Helm musela střílet na paryby z pušek, aby je zahnala od mrtvých, které poté vytáhla na palubu kvůli identifikaci. Žraloci jistě zabili některé muže ve vodě, ale dobové záznamy naznačují, že se živili více mrtvými než živými.

Ani Lewis Haynes, hlavní lékař lodi, netušil, proč v příběhu hrají tak důležitou roli žraloci. Za celý 110hodinový pobyt ve vodě prý on sám viděl jednoho jediného. Naopak přeživší Harlan Twible později vyprávěl o svém pobytu ve vodě: „Viděl jsem trochu velkého heroismu a viděl jsem také velké zděšení a viděl jsem věci, o kterých bych nikdy nechtěl mluvit.“

Skupiny trosečníků byly roztroušeny po velké ploše oceánu, často o sobě nevěděly. Tehdy dvacetiletý Edgar Harrellse se nacházel ve skupině 80 mužů. Nikdy na ty čtyři dny nezapomněl. Zblízka žraloka neviděl, kolem však na hladině kroužily ploutve: „Jeden den plavete vedle kamaráda, druhý den ho najdete k nepoznání ohlodaného. Stále to vidím a cítím. Tu zkušenost, to trauma. Nikdy to nezmizí.“ Sám Harrell o tom dlouho nechtěl mluvit. Pomohlo mu až napsání knihy o těchto událostech (Out of the Depths).

Nešťastná souhra okolností

V případě USS Indianapolis se měrou vrchovatou potvrdilo, že když se něco má pokazit, tak se to prostě pokazí. Zcela selhal systém sledování jednotek námořnictva. Křižník se totiž potopil zhruba v půli cesty mezi Guamem a Leyte, v místě, kde se překrývaly dva operační sektory, a tak zatímco zmizel z map jedné námořní oblasti, ve Filipínské oblasti už se neobjevil a nikdo si toho nevšiml.

Existovala dokonce směrnice Tichomořské flotily, která ve snaze snížit rádiový provoz a zmírnit velkou zátěž pro přístavní personál výslovně stanovila, že příjezd bojových plavidel amerického námořnictva není třeba hlásit. Leckdo to však chápal i tak, že pokud se nehlásí příjezdy, tak ani nepřiplutí…

Námořnictvo tvrdilo, že nouzové volání potápějícího se křižníku nezachytilo, což neodpovídá skutečnosti, přiznalo však, že bylo zaznamenáno hlášení kapitána Hašimota. Ten ale svůj úspěch zveličil a oznámil Tokiu potopení bitevní lodě třídy Idaho. Zpravodajci US Navy tak zprávu odložili jako nedůvěryhodnou. 

Indianapolis nepostrádal ani velitel operačního svazu, ke kterému se měl křižník připojit. Prostě se předpokládalo, že loď dorazí později, nebo došlo ke změně rozkazů. Nikdo ale nepátral, jak se věci mají. Útok kamikaze uvedl do pohybu řetěz událostí, ve kterém námořníci jako pověrčivý „národ“, spatřovali znamení kletby, jež postihla křižník Indianapolis.

Proces

Ve snaze odvrátit pozornost od skutečných viníků tragédie a nešpinit tvář US Navy inicioval jeho vrchní velitel admirál Ernest J. King zřízení vojenského tribunálu. Kapitána McVaye obvinili, že křižník na jeho pokyn neprováděl kličkování a také že ohrozil životy svěřené posádky tím, že pozdě vydal rozkaz k opuštění lodi. Soud vyslechl 57 svědků včetně kapitána Hašimota – věc neslýchaná, aby proti obviněnému svědčil nepřítel. 

Paradoxně však Hašimotova výpověď McVayovi pomohla, neboť japonský velitel oznámil, že za podmínek, které panovaly, by křižník nezachránilo ani kličkování. Členové posádky potom jednomyslně sdělili, že jejich kapitán v krátké době, která zbývala do potopení, a s ohledem na nefunkční komunikační systém učinil vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil co nejvíce životů.

V průběhu ostře sledovaného procesu se McVayova pozice zlepšovala. I v tisku začaly zaznívat názory, že souzen by měl být někdo jiný a kapitán Indianapolisu byl vybrán jako obětní beránek pro veřejné mínění a předhozen coby viník rodinám zemřelých námořníků. Soud nakonec vynesl zdánlivě mírný verdikt: ztráta pozice v pořadí povyšování, přičemž obvinění z ohrožení životů posádky bylo zcela staženo. Charlese McVaye dokonce námořnictvo znovu přijalo do služby, na moře se však již nevrátil. 

Poslední oběť

Jelikož cítil, že na jeho kariéře ulpěla neodstranitelná skvrna, odešel na vlastní žádost do výslužby. Pronásledován výčitkami svědomí a nenávistnými projevy pozůstalých se po smrti své ženy rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa. Zastřelil se na zahradě svého domu poblíž Litchfieldu v Connecticutu 6. listopadu 1968 a stal se tak poslední obětí z křižníku Indianapolis.

Na závěr citujme Douga Stantona, který o potopení Indianapolisu a osudech přeživších napsal bestseler nazvaný In Harm‘s Way: „Námořnictvo potřebovalo někoho, koho by mohlo obvinit za to, co New York Times nazval ‚jednou z nejtemnějších stránek naší námořní historie’. Z téměř 400 amerických kapitánů, jejichž lodě byly potopeny během války, byl McVay jediným, který stanul před válečným soudem.“ 

Počet případů řešených americkými toxikologickými centry v souvislosti s kratomem vzrostl z 258 případů v roce 2015 na 3 434 případů v roce 2025. Na první pohled by se mohlo zdát, že dramatický nárůst o zhruba 1 200 % je důkazem nebezpečnosti této kontroverzní rostliny.

Pokud se ale podíváme na data amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) podrobněji, je z nich patrné, že mezi lety 2015–2025 bylo zaznamenáno 233 úmrtí spojených s kratomovými expozicemi, z čehož ve 184 případech (79 %) šlo o kombinaci více látek současně. Mezi nejčastějšími byly opioidy, benzodiazepiny, stimulanty a alkohol.

Někteří odborníci, například farmakologové Walter Prozialeck a Christopher McCurdy či psychiatr Austin Zamarripa, upozorňují, že za prudkým nárůstem případů evidovaných toxikologickými centry mohou stát především nové produkty s vysokým obsahem 7-hydroxymitragyninu (7-OH), nikoli tradiční přírodní kratom.

Právě nerozlišování mezi přírodním kratomem a těmito novými produkty podle nich výrazně zkresluje veřejnou debatu. Někteří se proto obávají, že plošné zákazy by mohly připravit tisíce lidí o látku, kterou využívají k tlumení chronické bolesti nebo jako pomoc při odvykání závislostem.

Jedno jméno, dvě odlišné látky

Kratom pochází z listů stromu Mitragyna speciosa, který roste v jihovýchodní Asii. Místní obyvatelé jej používají po staletí jako prostředek proti bolesti a únavě. V posledních letech si získal značnou popularitu také v USA.

Současně se však na trhu začaly objevovat produkty obsahující 7-hydroxymitragynin. Tato látka se sice v kratomových listech přirozeně nachází, obvykle ale jen ve stopovém množství. Moderní výrobci ji však dokážou izolovat nebo synteticky vyrábět ve výrazně vyšších koncentracích.

Podle odborníků jde o zásadní rozdíl. Zatímco přírodní kratom obsahuje směs mnoha alkaloidů, koncentrovaný 7-OH představuje mnohem silnější a rizikovější látku. Přesto bývá často prodáván pod označením „kratom“ nebo jako jeho „vylepšená forma“. Výsledkem je, že statistiky případů evidovaných toxikologickými centry často nerozlišují mezi oběma produkty.

Proč vědce znepokojuje právě 7-OH

Největší obavy vyvolává skutečnost, že 7-OH vykazuje některé vlastnosti klasických opioidů. Může vyvolávat silnou závislost, abstinenční příznaky a podle experimentálních studií také nebezpečné zpomalení dýchání. Právě útlum dýchacího centra je hlavní příčinou smrtelných předávkování opioidy.

Odborníci proto upozorňují, že spotřebitelé často netuší, že nekupují tradiční rostlinný produkt, ale mnohem silnější derivát s odlišným bezpečnostním profilem. Tato marketingová nejasnost podle nich představuje významné riziko pro veřejné zdraví.

Co říká výzkum o přírodním kratomu

Přírodní kratom má podle dosavadních studií výrazně odlišné vlastnosti. Výzkumy na lidech i zvířatech naznačují, že je relativně bezpečný a jeho rizika se od klasických opioidů liší.

Když americký Úřad pro boj s drogami (DEA) v roce 2018 zvažoval zařazení kratomu mezi nejpřísněji kontrolované látky, tehdejší vedení ministerstva zdravotnictví návrh odmítlo s tím, že dostupné důkazy takový krok nepodporují. O rok později navíc pilotní klinická studie neodhalila žádné závažné nežádoucí účinky. Nejčastějším problémem bylo zvracení, které je u kratomu dlouhodobě známým vedlejším účinkem.

To samozřejmě neznamená, že je kratom zcela bez rizika. Vědci však upozorňují, že současné poznatky neodpovídají představě látky srovnatelné s heroinem nebo fentanylem.

Je kratom opioid?

Právě zde se vede jedna z nejostřejších odborných debat. Někteří představitelé amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v minulosti označovali kratom za opioid. Řada farmakologů s tím ale nesouhlasí.

Hlavní účinná látka kratomu, mitragynin, sice působí na opioidní receptory, ale současně ovlivňuje také adrenergní a serotoninové receptory. Navíc se na opioidní receptory neváže stejným způsobem jako klasické opioidy. Právě tato kombinace účinků může vysvětlovat, proč uživatelé často popisují jiné zkušenosti než při užívání opioidních léků. 

Kratom obvykle nevyvolává výraznou euforii a někteří lidé naopak uvádějí zvýšení energie či lepší soustředění. Podle Prozialecka může kratom působit jako „dva léky v jednom“ – částečně jako opioid a částečně jako antidepresiva ze skupiny SNRI.

Úleva od bolesti i pomoc při odvykání

Popularita kratomu v USA souvisí především s bolestí a závislostmi. Průzkumy ukazují, že přibližně polovina uživatelů trpí chronickou bolestí a kolem 40 procent jej používá v souvislosti s léčbou nebo zvládáním závislosti.

Mnozí lidé se ke kratomu dostali po zkušenosti s opioidními léky proti bolesti. Někteří pacienti popisují, že jim pomohl zvládat abstinenční příznaky po vysazení oxykodonu nebo jiných opioidů. Jiní tvrdí, že díky němu dokázali přestat užívat alkohol, stimulanty nebo nelegálně získávané opioidní tablety.

Zajímavé je, že řada těchto uživatelů neočekávaně zjistila, že kratom nepůsobí jako droga vyvolávající silné opojení. Místo toho popisují především úlevu od bolesti a návrat schopnosti normálně fungovat.

Rizika existují, jsou ale složitější

Ani zastánci kratomu netvrdí, že jde o bezrizikovou látku. Při dlouhodobém užívání může vzniknout závislost, byť podle většiny odborníků zpravidla méně závažná než u klasických opioidů.

Dalším problémem jsou nečistoty. Některé analýzy odhalily v komerčních produktech přítomnost těžkých kovů. Zatím není jasné, zda pocházejí z půdy, ve které rostliny rostou, nebo z výrobního a skladovacího procesu.

Vědci také upozorňují na zvláštní paradox. Ve smrtelných případech, kde byl nalezen kratom, bývají téměř vždy přítomny i jiné látky, zejména silné opioidy typu fentanylu. Podle psychiatra Austina Zamarripy může část uživatelů přecházet mezi kratomem a silnějšími opioidy. Právě období abstinence přitom snižují toleranci vůči opioidům, takže následný návrat k jejich užívání může zvýšit riziko smrtelného předávkování.

Měly by přijít zákazy?

Několik amerických států již zavedlo nebo zvažuje plošné zákazy všech kratomových produktů. Právě to vyvolává odpor mezi výzkumníky i uživateli, kteří rozlišují mezi přírodním kratomem a koncentrovanými deriváty.

Podle nich by zákaz mohl připravit pacienty o dostupný prostředek proti bolesti a zároveň zkomplikovat život lidem, kteří jej využívají jako alternativu k opioidům. Mnohem rozumnější cestou by podle některých odborníků byla přísnější regulace produktů obsahujících vysoké koncentrace 7-OH, zatímco tradiční kratom by zůstal legálně dostupný za jasně stanovených podmínek.

Spor, který zdaleka nekončí

Debata o kratomu se dnes už netočí jen kolem otázky, zda je bezpečný, nebo nebezpečný. Stále více vědců upozorňuje, že ve skutečnosti jde o dva rozdílné fenomény: tradiční rostlinný produkt s relativně příznivým bezpečnostním profilem a novou generaci koncentrovaných derivátů, které se svými účinky přibližují opioidům.

Právě nerozlišování mezi těmito kategoriemi může podle odborníků vést k chybným závěrům. Zatímco prudký nárůst hlášení zdravotních komplikací spojovaných s kratomem vyžaduje pozornost regulátorů, plošné zákazy by mohly mít i nezamýšlené důsledky pro pacienty a abstinující závislé, kteří v kratomu našli funkční alternativu k mnohem nebezpečnějším látkám.

Slunce je poměrně klidná hvězda, která stabilně září na naší obloze. Zhruba za 5 až 7 miliard let ale spotřebuje všechen dostupný vodík ve svém jádru a přejde na spalování helia. Tím se změní na červeného obra a ohromujícím způsobem se nafoukne. Pohltí nejbližší planety – Merkur a Venuši. Jaký osud ale čeká Zemi?

Když se Slunce začne rozpínat a jeho žhavý povrch se přiblíží k oběžné dráze Země, vzniknou uvnitř hvězdy mohutné slapové vlny. Jakmile se jejich energie rozptýlí, mohou Zemi stáhnout do smrtící náruče rozpáleného obra. Na druhou stranu ale bude zvětšující se Slunce zároveň ztrácet ohromné množství hmoty hvězdným větrem. Gravitační přitažlivost Sluce zeslábne a Země se může posunout na vzdálenější orbitu.

Vyhne se Země totálnímu zničení?

„Osud Země závisí na vyvážení těchto dvou vlivů,“ vysvětluje Mats Esseldeurs, astrofyzik z belgické Katolické univerzity v Lovani. „Pokud převládnou slapové síly, Země bude Sluncem pohlcena. Pokud naopak převáží vliv úbytku hmotnosti Slunce, Země unikne na vzdálenější oběžnou dráhu, kde bude v bezpečí před totální destrukcí.“

Mezi vědci doposud převažoval názor, že Země skončí uvnitř Slunce. Esseldeurs a jeho kolegové ale spočítali, že vliv slapových sil bude zřejmě slabší, než se doposud předpokládalo. To by zajistilo Zemi a také Marsu únik do větší vzdálenosti od Slunce.

Při odhadu množství hmoty, kterou Slunce na sklonku svého života ztratí, se tým zaměřil mimo jiné na blízkou hvězdu L2 Puppis. Jde o červeného obra, kterého pozorujeme ve vzdálenosti asi 210 světelných let a který se právě nyní rozplývá do okolního vesmíru a mění se na bílého trpaslíka. Vědci jsou přesvědčeni, že L2 Puppis poměrně věrně ukazuje, co ve vzdálené budoucnosti potká i naše Slunce.

Legenda o vesnici Sleepy Hollow, česky nazývané Ospalá díra, je ve Spojených státech velice rozšířená a mnozí ji považují za starobylou – samozřejmě podle standardů zmíněné země. Obecně se předpokládá, že jde o pověst s jakýmsi skutečným základem.

Vypráví o malé americké vesničce, kam přichází mladý učitel Ichabod Crane a záhy se setká s povídačkami o bezhlavém jezdci. Někdejší voják přišel o hlavu ve válce za nezávislost a nyní prý skrz vesnici po nocích projíždí a hlavu hledá. Na konci příběhu se zdá, jako by jej učitel opravdu potkal. Zůstává však otevřené, zda se nejednalo o pouhý drsnější vtípek obyvatel, kteří o přítomnost ve vsi nestojí.

Jezdci bez hlavy

Pověst se stala natolik oblíbenou, že se vesnice North Tarrytown ve státě New York, kde se děj odehrává, v roce 1996 oficiálně přejmenovala na Sleepy Hollow. Příběhu pak definitivně zajistil proslulost snímek Tima Burtona z roku 1999 s Johnnym Deppem a Christinou Ricci, díky němuž se děsivá legenda rozšířila po celém světě: Film jí však přidal mnoho krvavých epizod o sekání hlav a přízrak je v něm skutečný, byť ovládaný člověkem.

Pověst je ovšem z naprosté většiny vymyšlená: Literární dílo Legenda o Ospalé díře sepsal v roce 1820 Washington Irving, a přestože má v názvu ono lákavé slovo „legenda“, žádná taková pověst nebyla předtím v místě zaznamenána. Autor si samozřejmě části příběhu různě vypůjčil, stejně jako to dělali jeho předchůdci. 

Bezhlaví jezdci se vyskytovali v mnoha evropských vyprávěních – najdeme je ve Skandinávii, v Německu i v Irsku. Často přitom fungovali jako děsivé varování pro ty, kdo se chovali pyšně a zpupně. Existují i ne zcela prokázané zprávy, že bylo nedaleko North Tarrytownu objeveno tělo hesenského vojáka, kterému dělová koule urazila hlavu, a takto jej rovněž pohřbili… Většinu si ovšem Irving vymyslel, a jistě by měl radost, jak hluboko do amerického povědomí se jeho „pověst“ vepsala. 

Na okraji stepi, která přechází do pouště Gobi se nad soutokem dvou řek nachází starobylé mongolské pohřebiště Tamir. Vzniklo kolem roku 100 př. n. l., když vojska dynastie Chan vytlačila kmenový svaz kočovných Siungnuů na sever od pouště Gobi, a bylo opuštěno bylo zhruba kolem roku 100 n. l., v době rozpadu říše Siungnuů. 

Pohřebiště Tamir je z velké části prozkoumané a velmi podrobná dokumentace vykopávek z něho dělá skutečný poklad pro archeology. Antropobioložka Ameline Alcouffeová z francouzské Univerzity Toulouse a její spolupracovníci analyzovali rozsáhlé soubory dat z tohoto pohřebiště a zjišťovali, do jaké míry ovlivnila pohřbívání tehdejších lidí genetická příbuznost, sociální vztahy a kulturní tradice.

Pohřebiště elity říše Siungnuů

Vědci již dříve zjistili, že jsou zde pohřbeni příslušníci dvou rodových linií, jejichž příbuzenské vazby se díky analýze starověké DNA podařilo sledovat napříč šesti generacemi. Kolem nich však spočívají desítky lidí, kteří s nimi geneticky příbuzní nebyli. Alcouffeová s kolegy využila algoritmy strojového učení a metody evoluční biologie, aby zjistila, jak se tehdy pohřbívalo. Výsledky výzkumu vztahů mezi lidmi na pohřebišti Tamir uveřejnil odborný časopis Antiquity.

Ukázalo se, že pohřebiště nebylo utvářeno pouze biologickým příbuzenstvím. O jeho podobě a o tom kdo a jak tam byl pohřben rozhodovala spíše složitá souhra moci, spojenectví a symbolických vztahů v rámci říše kočovných Siungnuů.

Siungnuové tradičně organizovali svou politickou hierarchii do „levého“ a „pravého křídla“, v jejichž čele stáli synové nebo blízcí příbuzní vládce. Levé křídlo bylo přitom spojováno s určeným následníkem trůnu, často synem nejvyššího vládce známého jako šan-jü. Jak vysvětluje Alcouffeová, základní obrysy tohoto systému známe, ale jeho fungování v každodenním životě, a také ve smrti, zůstává nejasné. To bylo motivací jejich výzkumu.

Každý zná ten nepříjemný pocit, když vás něco svědí v místě, kam si člověk nedosáhne. Podobné problémy se ale netýkají jen lidí, řeší je například i mořští predátoři. Vědci nedávno zdokumentovali pozoruhodné chování žraloků galapážských (Carcharhinus galapagensis), kteří si k odstraňování parazitů a úlevě od svědění vypomáhají nečekaným způsobem – třou se o těla mant obrovských (Mobula birostris).

Pozorování pocházejí ze tří potápěčských lokalit v souostroví Revillagigedo u západního pobřeží Mexika. Mezi prosincem 2024 a lednem 2026 zde výzkumníci opakovaně zaznamenali žraloky, kteří připlouvali k mantám a otírali si o jejich těla hlavu a oblast žaber.

Mírumilovné živé škrabky

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o agresivní interakci. Podrobnější analýza ale naznačuje něco jiného. Žraloci si totiž cíleně třeli především čenich a žaberní oblasti – místa, kde se často hromadí mořské vši a další paraziti.

Vědci zdokumentovali celkem osm podobných setkání, která nezávisle zaznamenaly dva výzkumné týmy. Podle autorů studií nejde o pokusy o útok, ale spíše o praktický hygienický úkon. Manty v tomto případě fungují jako živá škrabka.

„Žraloci vědí, že povrch manty je podobný smirkovému papíru, a je proto vhodný k odstraňování parazitů,“ vysvětluje mořský biolog Mauricio Hoyos z organizace Pelagios Kakunjá.

Důvod, proč jsou manty pro podobnou službu vhodné, se skrývá ve stavbě jejich kůže. Stejně jako žraloci mají i manty povrch těla pokrytý takzvanými dermálními dentikly – drobnými strukturami připomínajícími zoubky. Tyto útvary jsou tvrdé, ostré a vytvářejí drsný povrch. Právě proto může kontakt s kůží manty účinně pomáhat při odstraňování přisátých parazitů nebo i odumřelé tkáně. Mořská ekoložka Jane Vineskyová přirovnává takový povrch k přírodnímu exfoliačnímu nástroji.

Nejde navíc o první známý případ podobného chování. Žraloci galapážští byli již dříve pozorováni, jak si otírají hlavu a žábry o těla žraloků obrovských. Zdá se tedy, že využívání drsné kůže jiných velkých mořských živočichů představuje součást širšího repertoáru jejich hygienických strategií.

Když jsou čisticí stanice plné

V oceánu existuje běžnější způsob, jak se žraloci zbavují parazitů. Navštěvují „čisticí stanice“, kde drobné rybky pečlivě vyzobávají parazity z jejich kůže, tlamy nebo žaber. Tyto vztahy patří k nejznámějším příkladům spolupráce mezi různými druhy mořských organismů.

Čisticí stanice však mají omezenou kapacitu. Pokud je zájemců příliš mnoho, mohou vznikat „fronty“. Podle Hoyose by právě horší dostupnost těchto přírodních lázní mohla některé žraloky motivovat k hledání alternativních řešení. Manty by tak mohly představovat jakousi mobilní náhradu za obvyklé „čisticí stanice“.

Zajímavé je, že manty nereagovaly na všechny žraloky stejně. Mladé jedince většinou tolerovaly a na jejich doteky odpovídaly jen mírnými pohyby.

Jakmile se však přiblížili dospělí žraloci, situace se měnila. Manty začaly manévrovat, převracely se dozadu a snažily se uniknout. Taková reakce dává smysl – velký žralok představuje potenciální hrozbu a manta nemůže s jistotou vědět, zda se blíží pouze kvůli „škrábání“, nebo kvůli útoku. Přesto vědci nepozorovali žádné známky skutečné predace. Vše nasvědčuje tomu, že cílem žraloků byl pouze kontakt s drsným povrchem mantí kůže.

Největší záhadou zůstává, jak se žraloci tuto techniku naučili. Odpověď zatím vědci neznají. Podle jedné z hypotéz se mohli žraloci inspirovat od menších ryb, které si o těla žraloků často otírají místa napadená parazity. Jiní odborníci se přiklánějí spíše k náhodnému chování. Žralok mohl zaznamenat, že mu kontakt s kůží manty přináší úlevu, a své chování následně opakoval.

Podle mořského biologa Gregoryho Skomala by takové vysvětlení odpovídalo tomu, co o žralocích víme. Mnohé jejich každodenní strategie totiž vznikají metodou pokusu a omylu. Nově popsané využívání mant jako „živých škrabek“ tak opět ukazuje, že i zdánlivě jednoduché mořské druhy dokážou nacházet překvapivě vynalézavá řešení praktických problémů.

Obrovskou rakousko-uherskou říší otřásla hrozivá novina – císařovna Sissi byla zavražděna během dovolené u Ženevského jezera. Nedělní čísla snad všech novin v zemi přinášela 11. září 1898 podrobnosti o hrůzném činu a předháněla se v odsuzování atentátníka: „Sáhnouti rukou zločinnou na panovnici-ženu, jejíž požehnaný život byl protkán tolika protivenstvími osudu, kteráž nésti musila břímě bolu nad ztrátou rovněž tragickou svého jediného syna, korunního prince Rudolfa, kteráž truchlila nad tragickým skonem svého bratra, Ludvíka krále bavorského, kteráž od let mnohých měla zapotřebí největší šetrnosti, aby tíha těchto ztrát nezlomila její síly – toť skutek tak ohavný, jejž na nejtemnějších listech dějin lidstva zaznamenáno málo podobných,“ psaly české Národní listy. Uzavřela se tak životní cesta císařovny, ženy, kterou osud rozhodně nešetřil.

Rodinné tragédie

Alžběta Bavorská, známá též pod přezdívkou Sissi (původně Sisi, verzi se dvěma „s“ zavedla filmová trilogie z let 1955-1957 s Romy Schneiderovou v hlavní roli), měla zdánlivě vše, co si žena její doby mohla přát. Narodila se na Štědrý den roku 1837 v Mnichově do rodiny bavorského vévody Maxmiliána Josefa a jeho ženy Ludoviky. A kromě dobrého původu dostala do vínku i oslnivou krásu a za manžela jednoho z nejmocnějších mužů Evropy.

Osudové setkání s rakouským císařem Františkem Josefem I. proběhlo v roce 1853 v lázeňském městě Ischl. Původně byla pro císaře jako nevěsta vybrána Alžbětina starší sestra Helena. Mladý panovník se však beznadějně zamiloval do tehdy teprve patnáctileté, přirozené a plaché Alžběty. A ona jeho lásku zprvu opětovala.

„Kdo by mohl nemilovat takového muže,“ poznamenala prý na adresu svého budoucího manžela. Svatba, která se konala o rok později ve Vídni, byla sice velkolepá, ale pro mladou nevěstu znamenala počátek zlaté klece.

Vídeňský dvůr byl pro dívku zvyklou na relativní volnost nesmírně nepřátelským prostředím. Sissi se ocitla pod neustálým dohledem a kritikou, které vévodila její tchyně, arcivévodkyně Žofie. „... obávala jsem se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Neboť přicházela pravidelně, aby hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala.“

Spory se vyhrotily především v otázce výchovy dětí, které byly Sissi fakticky odebrány a svěřeny do péče vychovatelů pod dohledem Žofie. Další tragédie na sebe nenechaly dlouho čekat. Prvním velkým úderem byla smrt prvorozené dcery Žofie, která zemřela v pouhých dvou letech během cesty po Uhrách. Alžběta si tuto ztrátu nikdy nepřestala vyčítat. Její psychický stav se zhoršoval s každým dalším omezením její svobody a krize vyvrcholila o několik desetiletí později, kdy její jediný syn, korunní princ Rudolf spáchal sebevraždu v Mayerlingu (ze svých problémů předtím obvinil dvůr a právě matku).

Útěky za hranice

Také vztah s Františkem Josefem dostal vážné trhliny. Korespondence mezi ním a Sissi z přelomu 50. a 60. let naznačuje odtažitost a chladnost. Setkání obou se stále více omezovala na oficiální společné večeře spojené s výměnou zdvořilostí. Oba potom začali hledat štěstí mimo nepříliš úspěšné manželství.

Zatímco císař nejpozději od roku 1875 udržoval vztah s Annou Nahowskou, ze kterého snad dokonce mělo vzejít několik dětí, a od roku 1887 pak udržoval „přátelský vztah“ s herečkou Kateřinou Schrattovou, Sissi stále více utíkala za hranice monarchie do dalekých zemí. Pobývala na Madeiře, na Korfu si nechala vybudovat skvostný palác Achilleion a pod různými pseudonymy cestovala po hotelech Evropy – dokonce si vysloužila přezdívku „potulná císařovna“.

Postupně se stávala stínem sebe samé. Útěchu hledala kromě putování po Evropě v drastických dietách a přehnaném cvičení. Její život, započatý jako pohádka o chudé princezně, která ke štěstí přišla, se proměnil v hluboké drama ženy uvězněné v systému, který ji nedokázal pochopit a který ona sama z duše nenáviděla.

V září 1898 zamířila stárnoucí císařovna inkognito jako „hraběnka z Hohenemsu“ ke svému milovanému Ženevskému jezeru. „Je to moje oblíbené místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu, a to mi dodává iluzi skutečného žití,“ poznamenala si ponuře. Ubytovala se v luxusním hotelu Beau-Rivage v Ženevě, setkávala se s přítelkyněmi včetně baronky Julie Rothschildové a věnovala se volnočasovým aktivitám. V té době ještě nemohla tušit, že její konec se nevyhnutelně blíží.

„Vlídně děkovala“

Na místě se totiž nacházel také italský anarchista Luigi Lucheni. Ten, poháněný nenávistí k aristokracii, původně plánoval zavraždit italského krále Umberta I., pochopil však, že se jedná o příliš velké sousto. Alternativou se stal pretendent francouzského trůnu Filip, vévoda Orleánský, který ale změnil plány a ze Ženevy předčasně odjel.

Když ovšem švýcarské noviny odhalily, že je v hotelu Beau-Rivage na zapřenou ubytována rakouská císařovna Alžběta, rozhodl se pro náhradní cíl. Když Sissi 10. září spolu se svou dvorní dámou hraběnkou Irmou Sztárayovou vyrazily k přístavišti, aby stihly parník do Montreux, muž na ně již čekal. Z úkrytu za stromem vyběhl proti nim a vrazil aristokratce do hrudníku pilník – smrtící nástroj zlomil žebro, prorazil plicní lalok a zasáhl srdeční komoru.

„Muž udělal pohyb, jako by zakopl, vyrazil kupředu a v témže okamžiku také pěstí proti císařovně. Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní. Císařovna otevřela oči a rozhlédla se. Její pohled prozrazoval, že je při plném vědomí. Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní… Mezitím se odevšad sbíhali lidé, zděšení brutálním útokem, a s účastí se císařovny vyptávali, zda se jí opravdu nic nepřihodilo. A ona, naprosto srdečně a vlídně, každému děkovala v jeho jazyce,“ vzpomínala na hrozivou událost dvorní dáma.

Sissi se po počátečním šoku vzpamatovala a vážnost svého zranění si vůbec neuvědomovala. „Zajímalo by mě, co ten muž chtěl. Snad mi sundat hodinky?“ uvažovala nahlas. Ženy tedy poté pokračovaly na loď Le Genève, kterou vypluly na jezero.

Zpět do Vídně

Teprve na palubě parníku se projevily následky útoku. Dvorní dáma Irma Sztárayová později vzpomínala, že Sissi byla smrtelně bledá, ztrácela vědomí a musela se o ni opírat. „Přestože se císařovna držela vsedě vlastními silami, vypadala velmi vyčerpaně. Její zastřený pohled, nejistý a nechápavý, smutně kroužil kolem… ‚Co se to jen se mnou stalo!‘ To byla její poslední slova. Pak v bezvědomí klesla na lavici.“ 

Její doprovod si při marných pokusech o oživování všiml krvavé skvrny na hrudi a okamžitě zburcoval posádku lodi. Kapitán bez váhání otočil plavidlo zpět do přístavu, odkud byla Sissi na improvizovaných nosítkách přenesena do blízkého hotelu. Teprve zde se k ní konečně dostal lékař, avšak veškerá pomoc přišla příliš pozdě. V odpoledních hodinách téhož dne Alžběta Bavorská zemřela.

Smutná zpráva se záhy rozletěla po celém světě a do večera dorazila i do Vídně. Když se o tragédii dozvěděl císař František Josef I., neudržel slzy. „Neumí­te si představit, jak jsem tu ženu miloval,“ měl údajně říci poslovi, který mu přinesl osudnou novinu. Když se ale dozvěděl podrobnosti, prý se mu též ulevilo, neboť se obával, že jeho žena spáchala sebevraždu.

Tělo císařovny bylo uloženo do zvláštní chlazené rakve a následujícího dne, 11. září, proběhla se svolením Františka Josefa I. pitva. Ta potvrdila, že Alžběta skutečně zemřela v důsledku vražedného útoku. V dalších dnech byly její ostatky převezeny do Rakouska a 17. září se ve Vídni konal slavnostní pohřeb. Po jeho skončení byla Sissi uložena do kapucínské krypty, tradiční nekropole rakouských Habsburků.

Trest smrti nedostal

Atentátník Lucheni se po činu pokusil využít vzniklého zmatku k útěku, brzy však padl do rukou dvou kočích, kteří parkovali na nábřeží a následně jej předali policii. Publicitu si vrah náležitě užíval – vykřikoval „Dotkl jsem se jí, musí být mrtvá!“ a prozpěvoval si. Policistům navíc ochotně popsal své přípravy na atentát a vypověděl, že Sissi zabil jako výstrahu všem panovníkům. Údajně se rozzuřil, když zjistil, že v Ženevě neplatí trest smrti, a veřejně požadoval svou popravu. Žádost však byla zamítnuta a muž byl odsouzen jako obyčejný vrah (nikoliv politický aktivista, za kterého se pokládal) k doživotnímu žaláři. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu v roce 1900 se pustil do sepisování pamětí a roku 1910 se nakonec ve vězení oběsil.

Nešťastná a násilná smrt daleko od domova jako by se stala tečkou za tragédií císařovnina života. Navíc ještě umocnila mýtus nešťastné a nepochopené ženy, s níž si osud krutě pohrál. Nejlépe to shrnul jeden z Alžbětiných životopisců Jean des Cars: „Lucheni zabil osobnost, ale zrodil mýtus. Smrt učinila Alžbětu ještě větší. Dodala této příkladné telenovele poslední epizodu.“ 

Ubohá hříšnice

Alžbětin pohřeb představoval jednu z největších manifestací smutku, jakou monarchie zažila. Průvod, vedený černě oděnými jezdci a nekonečnými řadami šlechty i duchovenstva, se pomalu vinul vídeňskými ulicemi směrem k náměstí Neuer Markt. Rakev byla uložena na nádherném černém voze taženém osmi černými vraníky. Celá Vídeň se zahalila do černé barvy a nad městem zněly zvony všech kostelů.

Vrcholem obřadu byl starobylý rituál u vchodu do kapucínské krypty. Podle tradice musel ceremoniář zaklepat na dveře. Když se zevnitř ozvala otázka: „Kdo je tam?“, ceremoniář odpověděl plným titulem zesnulé: „Alžběta, císařovna rakouská, královna uherská, česká...“ Hlas zevnitř odpověděl: „Neznáme ji.“ Po druhém zaklepání a zkráceném výčtu titulů zazněla stejná odpověď. Teprve potřetí, když zazněla odpověď: „Alžběta, ubohá hříšnice,“ se dveře konečně otevřely.

NASA představila projekt SkyFall, který má v roce 2028 vyslat k Marsu flotilu tří autonomních vrtulníků. Zatímco agentura jej prezentuje jako průlomovou technologickou misi, řada vědců se obává, že projekt odčerpá prostředky z důležitějších programů a oslabí celý americký výzkum rudé planety.

Ambiciózní plán

SkyFall má využít kosmickou loď Space Reactor-1 Freedom, která by se stala prvním meziplanetárním plavidlem poháněným štěpnou jadernou reakcí. Po příletu k Marsu by loď vypustila přistávací modul nesoucí tři vrtulníky (původní koncept počítal dokonce s šesticí). Modul by vstoupil do atmosféry, zpomalil pomocí padáků a ještě během sestupu by jednotlivé stroje uvolnil do vzduchu. Takový způsob nasazení létajících prostředků nebyl dosud nikdy vyzkoušen.

Agentura zatím vybírá místo přistání, které musí nabídnout rozumný kompromis mezi bezpečností mise a vědeckou hodnotou cílového území.

Nástupce úspěšného Ingenuity

Projekt navazuje na úspěch vrtulníku Ingenuity, jenž na Marsu mezi lety 2021 a 2024 absolvoval více než 70 letů a urazil přes 16 kilometrů. Nové stroje budou větší a ponesou nejen kamery, ale také meteorologické přístroje a radar schopný zkoumat podpovrchové vrstvy.

Jejich úkolem bude průzkum dosud neprozkoumaného terénu, hledání zásob ledu a sledování atmosférických podmínek. Získané poznatky by mohly pomoci i budoucím pilotovaným expedicím.

Vědci mají jiné priority

Právě vědecké zaměření mise je jádrem kritiky. Mnozí odborníci upozorňují, že SkyFall nepřispěje k nejdůležitějšímu cíli současného výzkumu Marsu – hledání stop dávného života.

Této otázce měl pomoci především program Mars Sample Return, jehož cílem je dopravit na Zemi vzorky hornin, které již rover Perseverance shromáždil. Projekt se však kvůli rozpočtovým problémům ocitl na vedlejší koleji a jeho pokračování je momentálně spíše nepravděpodobné.

Podle kritiků je SkyFall především technologickou demonstrací. Přinese sice zajímavá data, ale nepomůže zásadně řešit klíčové otázky o geologické historii Marsu ani o vývoji jeho atmosféry.

Obavy o budoucnost marsovského programu

Diskuse přichází v době, kdy americký výzkum Marsu prochází obtížným obdobím. NASA již přišla o jednu z klíčových orbitálních sond. Mise MAVEN, která studovala atmosféru planety, loni ztratila spojení se Zemí a NASA ji nedávno označila za ukončenou. V provozu tak zůstávají především dva letité orbitery – Mars Odyssey z roku 2001 a Mars Reconnaissance Orbiter z roku 2006.

Na povrchu sice stále pracují rovery Curiosity a Perseverance, ale ani jejich životnost není neomezená a žádná velká nová vědecká mise, která by jejich práci významně rozšířila, není na obzoru. NASA sice spolupracuje na evropském roveru Rosalind Franklin a připravuje další menší projekty, žádný z nich však nemá rozsah a vědecké ambice, na jaké byli marsovští výzkumníci zvyklí v minulých desetiletích.

Někteří vědci proto varují, že by se SkyFall mohl stát jedinou významnější americkou misí k Marsu na celé příští desetiletí.

Nejasné náklady

Dalším diskutovaným problémem je nedostatek informací o financování mise. NASA dosud nezveřejnila odhad nákladů a ani neupřesnila, z jakého rozpočtu bude projekt hrazen.

Odborníci upozorňují, že vývoj jaderně poháněné kosmické lodi a flotily vrtulníků bude mimořádně nákladný. Pokud by peníze pocházely z rozpočtu programu Mars Exploration Program, mohly by být omezeny nebo zrušeny jiné plánované mise. Debata kolem SkyFall proto není jen sporem o jednu misi. Jde o širší otázku, jakým směrem se má výzkum Marsu v příštích letech ubírat.

Zastánci projektu vidí v nových vrtulnících příležitost k průkopnickým technologickým experimentům, které mohou připravit cestu budoucím robotickým i pilotovaným expedicím. Kritici naopak upozorňují, že v době omezených rozpočtů by měla NASA soustředit prostředky na vědecké cíle s nejvyšší prioritou – především na návrat vzorků z Marsu.

SkyFall tak představuje dilema: na jedné straně může otevřít nové možnosti průzkumu Marsu a otestovat revoluční technologie, na straně druhé ale hrozí, že omezí prostředky pro další vědecké programy včetně snah o návrat marsovských vzorků na Zemi, které by mohly definitivně odpovědět na otázku, zda někdy na Marsu existoval život.