Historický region Halič vznikl v roce 1772 při prvním dělení Polska (viz Mezi třemi zeměmi). Jednalo se o velmi kontroverzní událost, kdy Habsburkové horko těžko hledali legitimní důvod pro zabrání jižní části státu. Nakonec si však záminku našli a nově utvořenou oblast postupně rozšířili o zbytek Malopolska, včetně Krakova a jihu Mazovska. Území Haliče se tak rozprostíralo na sever od Karpat až k horní Visle na západě a k hornímu Prutu na východě. V éře habsburské monarchie tam téměř ve třech stovkách měst a tisících malých vesnic žilo dle odhadů 2,6 milionu lidí a region patřil k etnicky nejvíc rozmanitým v celé říši.

Vzpomínky na minulost

V dobách Haličského knížectví bylo hlavním sídlem místní šlechty město Halyč, které leží na horním toku Dněstru a řadí se k nejstarším na Ukrajině. Vzpomínky na minulost jsou tam přitom více než zjevné a obec spolu s okolními vesnicemi představuje národní rezervaci Davnij Halyč, o rozloze osmdesáti kilometrů čtverečních. Z období knížectví se dochoval například kostel sv. Panteleimona ve vesničce Ševčenkove, zatímco na 14. století upomíná kamenný kostel Narození Krista či pozůstatky Starostynského hradu.

K oblíbenějším turistickým cílům však náleží spíš Krakov a Lvov, někdejší centra západní a východní Haliče. Na krakovském vršku Wawel vznikla již v 11. století první rezidence panovníků: Původně prostá kamenná stavba se postupně proměnila v honosné sídlo, které dnes láká na prohlídku hradních budov, paláce, opevněné věže i hlavní královské katedrály.

Na západní straně vršku se potom ukrývá malá jeskyně, kde se podle legendy usadil drak a trýznil místní obyvatele. Vysvobodil je až udatný princ Krak, jehož jméno pak zůstalo s městem spojeno navždy.

Po stopách Židů

Centru Krakova dominuje Hlavní náměstí, které zdobí historická budova tržnice Sukiennice i Mariánský kostel s nejvyšší městskou věží. Okolo působivých památek celoročně vládne čilý ruch, neboť prostorný rynek v létě zaplní zahrádky restaurací a v zimě zas vánoční trhy. Za zmínku však stojí i krakovská židovská kultura: Čtvrť Kaziměř, jež původně tvořila samostatné město, vábí k procházkám v dobových kulisách. Nachází se tam hned sedm synagog, jeden z nejstarších židovských hřbitovů i továrna Oskara Schindlera. Dějiny staleté přítomnosti Židů v regionu pak mapuje Haličské židovské muzeum.

Lvov na druhou stranu představuje největší město západní Ukrajiny a svou minulost spojenou s monarchií nezapře ani dnes: Oproti zbytku země má totiž jedinečný středoevropský ráz. Stále navíc platí za centrum kultury, vzdělání i obchodu, přičemž po ruské invazi jeho význam ještě vzrostl.

Čtvercové náměstí obklopené unikátními původními kupeckými domy patří na seznam světového dědictví UNESCO a téměř na každé ulici se tyčí velké i menší chrámy různých církví. Mistrovství ukrajinského baroka pak ztělesňuje katedrála sv. Jiří z roku 1761, za zmínku však stojí i tzv. Latinská katedrála nebo impozantní kaple Bojimů. 

Osmý div světa se El Escorialu začalo přezdívat již dlouho před jeho dokončením, neboť doslova na zelené louce postavený kolos, přirovnávaný k francouzským Versailles, udivoval jak svou monumentalitou, tak astronomickými výdaji vynaloženými na jeho stavbu. Zejména za hranicemi Španělska se do širokého povědomí zapsal především jako královská hrobka, protože právě pohřební krypta k sobě strhává nejvíce pozornosti. Ve skutečnosti je však jeho účel mnohem rozmanitější.

Komplex, který se rozprostírá na více než třiatřiceti tisících metrech čtverečních, tvoří vedle baziliky s královským pantheonem a královského paláce také internátní světská i církevní škola, klášter a knihovna. Svého času zde dokonce fungovala rozsáhlá nemocnice s dobře vybavenou lékárnou.

Ve jménu sv. Vavřince

Stavbu této perly španělské a potažmo evropské renesance inicioval král Filip II. koncem padesátých let 16. století. Impulzem mu byly dvě okolnosti. První z nich představovala bitva u Saint-Quentinu, která se odehrála 10. srpna 1557 a v níž Španělé na hlavu porazili své odvěké francouzské rivaly. Ti se během konfliktu dopustili nečekané a natolik fatální chyby, že hladké vítězství španělského impéria bylo připsáno na vrub zásahu svatého Vavřince z El Escorialu, jehož svátek připadal na onen slavný den.

Druhou, neméně významnou okolností pak byla roku 1558 smrt Filipova otce, císaře Karla V. Ten si totiž ve své poslední vůli rozmyslel původní přání být pohřben mezi svými předky v granadské katedrále a syna pověřil úkolem vybudovat novou rodinnou hrobku hodnou slávy vládců impéria, nad nímž nikdy nezapadá slunce.

Prvotní Filipovou ideou bylo vystavět klášter zasvěcený svatému Vavřinci s bazilikou, v níž by se nacházel královský pantheon. Shodou dalších okolností došlo postupně ke značnému rozšíření projektu. Patřilo k nim i přesunutí hlavní panovnické rezidence z Toleda do Madridu v roce 1561, čímž vznikla potřeba venkovského sídla pro královský dvůr. Pro vysněnou stavbu vybral Filip II. za pomoci odborníků místo vzdálené necelých padesát kilometrů od hlavního města. Nacházelo se v idylické krajině pohoří Sierra de Guadarrama poblíž do té doby bezvýznamné vesnice Escorial. Hlavní výhodou lokality bylo vedle dobré dosažitelnosti, množství zdrojů dřeva a kamene potřebného ke stavbě i chladnější klima, které mělo královské rodině a dvořanům v letních měsících poskytnout úlevu od rozpálené metropole.

Zrození monumentu

Vytvořením stavebních plánů pro zamýšlený komplex byl pověřen tehdejší královský architekt Juan Bautista de Toledo. Panovník si od něj mnohé sliboval, neboť Bautista svého času pracoval na svatbě svatopetrské baziliky ve Vatikánu a byl ceněným spolupracovníkem samotného Michelangela. Základní kámen byl slavnostně položen 23. dubna 1563, a pokud by došlo k dokončení stavby podle původní dokumentace, byl by dnes El Escorial zhruba poloviční, s množstvím věží a zdobných prvků. Protože ale Juan Bautista v roce 1567 nečekaně zemřel a Filip II. začal na stavbu klást čím dál tím větší požadavky, doznala původní podoba projektu značných změn.

Vzhledem k tomu, že si panovník přál rozšířit klášterní donaci počítající s padesáti mnichy o dalších padesát míst, rozhodl se nový stavbyvedoucí Juan de Herrera proporcionálně zvětšit také ostatní části komplexu včetně baziliky a to jak do výšky, tak do šířky. Herrerovou invencí byla rovněž nová, jednoduchá podoba vnějších fasád, jež byly osazeny hladkými granitovými deskami z nedalekého lomu a díky nimž stavba začala působit zcela jiným dojmem. Zatímco Juan Bautista zval pomyslné příchozí dál velkoryse navrženými branami a pro jejich oči přichystal sofistikovanou podívanou, Herrera stvořil monument určený k pozorování zdálky. Postavil zdi, jež působí, jako by byly vytesány z jediného kusu kamene a ze všeho nejvíce připomínají vysoké hradby.

Od Michelangela po El Greca

Stejně jako v případě architektonických plánů, schvaloval král i veškeré návrhy na vnitřní výzdobu a osobně vybíral umělce, kteří se měli zhostit její realizace. Vzhledem k religiózní povaze komplexu stály v centru jeho pozornosti především oltářní obrazy, jež toužil zadat nejproslulejším evropským výtvarníkům. V prvé řadě pomýšlel na Michelangela, který se ovšem pro pokročilý věk nemohl zakázky ujmout, zemřel ostatně již necelý rok po zahájení stavby El Escorialu. Filip II. tedy oslovil Tiziana, jehož Umučení svatého Vavřince se mu ale nakonec zdálo pro hlavní baziliku příliš tmavé a málo výrazné, a nechal je proto umístit do takzvaného starého kostela v prostorách kláštera. Tintoretto i Veronese pro změnu odmítli přicestovat do Španělska, a proto se král ve finále musel kvůli nedostatku disponibilních uměleckých superstar spokojit spíše s lokálními malíři či dát příležitost nováčkům.

Pod výtvarnou výzdobou El Escorialu jsou tak podepsáni kupříkladu Luca Cambiaso, jenž se ujal fresek v klenbách hlavní baziliky, Benvenuto Cellini, který je autorem mramorového ukřižovaného Krista v životní velikosti, jehož proti konvencím dodal bez bederní roušky, Juan Fernandez de Navarette či Claudio Coello.

Do řady umělců, kteří ve stavbě El Escorialu spatřovali svou životní šanci a všemožně se snažili získat královskou zakázku, se svého času postavil i Doménikos Theotokópoulos, později známý jako El Greco. Filip II. si u něj objednal hned dvě plátna – Alegorie svaté ligy (v některých pramenech nazývaná Filipův sen) a Umučení svatého Vavřince – z nichž posledně jmenované zamýšlel umístit v bazilice El Escorialu. Obě zakázky El Greco dokončil v průběhu roku 1582. Filip II. je sice přijal a vyplatil dohodnutý honorář, k umělcovu nemalému zklamání však vyjádřil nespokojenost s provedením a stejně jako kdysi obrazu od Tiziana, našel pedantský král nyní i El Grecovu plátnu jiné, méně prestižní umístění.

Je dodnes předmětem dohadů, v čem přesně spočívaly královy výhrady – jestli jej odradila přehršel světských postav v náboženském výjevu, zda jeho estetické vnímání pobouřily příliš výrazné barvy v netradičních kombinacích či nepřijal novátorské pojetí velkoryse ignorující zažitý styl oltářních obrazů. Ať už byla skutečná příčina jakákoliv, znamenala definitivní konec spolupráce mezi Filipem II. a El Grecem a rozplynutí malířova snu o královské službě. 

Řekův Escorial

El Escorial byl dokončen v roce 1584, jedenadvacet let od položení základního kamene a čtyři roky před smrtí svého vznešeného stavitele, který se posléze stal čtvrtým obyvatelem královského pantheonu (jako první byly do El Escorialu uloženy ostatky Filipových rodičů společně s tělem jeho manželky Anny Rakouské). Jednalo se o kolos obdivovaný celou soudobou Evropou, čítající 16 nádvoří, 13 kaplí, 15 křížových chodeb, 86 schodišť, 1 200 dveří, 2 673 oken a 88 fontán. Filipu II. se tak podařilo vyplnit to, co si předsevzal, ačkoliv cesta k cíli byla místy velmi křivolaká.

V ugandském národním parku Kibale se odehrává něco mimořádného: největší známá komunita šimpanzů na světě, čítající asi 200 jedinců, se rozpadla na dvě znepřátelené frakce a propadla násilnému konfliktu připomínajícímu občanskou válku.

Vědci upozorňují, že k takovým rozkolům dochází v průměru jen jednou za zhruba 500 let, což z aktuální situace činí unikátní případ pro studium chování našich nejbližších příbuzných.

Dlouhá historie jedné komunity

Výzkum vychází z více než tří desetiletí pozorování šimpanzů v ugandském Ngogo, která začala už v roce 1995. Po většinu této doby tvořili šimpanzi jednu propojenou komunitu, v níž se jednotlivci sdružovali do dvou hlavních sociálních skupin – centrálního a západního.

Tyto skupiny spolu běžně sdílely teritorium, jejich členové mezi nimi přecházeli a navazovali vzájemné vztahy i reprodukční vazby. Šlo tedy o flexibilní a propojenou společnost, nikoli o rigidně oddělené tábory.

Zásadní obrat nastal v červnu 2015. Když se tehdy obě skupiny setkaly, místo obvyklého klidného kontaktu došlo k nečekané eskalaci: šimpanzi ze západní skupiny se stáhli a dali se na útěk, zatímco centrální skupina je začala pronásledovat. Pro zkušené primatology to byl šok – podobné chování dosud nikdy nepozorovali.

Následující roky přinesly postupné oddělování obou frakcí. Do roku 2017 už obývaly zcela odlišná území a začaly aktivně hlídkovat na svých hranicích, podobně jako lidské skupiny bránící své teritorium.

Přerod v násilí

Od roku 2018 konflikt přerostl v otevřené násilí. Výzkumníci zdokumentovali, že šimpanzi ze západní skupiny zabili nejméně sedm dospělých samců a 17 mláďat z centrální skupiny. Dalších nejméně 14 jedinců zmizelo beze stopy a je pravděpodobné, že se stali oběťmi útoků. Násilí přitom pokračovalo i po skončení analyzovaného období.

Podle vědců je hlavní příčinou rozkolu rozpad sociálních vazeb uvnitř původní komunity. K tomu mohlo přispět hned několik faktorů: neobvyklá velikost skupiny, rostoucí konkurence v boji o potravu a partnery, změny ve vedení i úhyn klíčových jedinců, kteří dříve fungovali jako spojovací články mezi oběma frakcemi.

Šimpanzí občanská válka

Podobný případ byl zaznamenán už v 70. letech v tanzanském parku Gombe, kde slavná primatoložka Jane Goodallová pozorovala rozpad šimpanzí komunity a následné násilí mezi bývalými spojenci. Tehdy ovšem panovaly pochybnosti, zda konflikt nebyl ovlivněn lidskou přítomností, protože šimpanzi byli přikrmováni.

Současný případ z Kibale je proto průlomový: jde o první jasně doloženou „šimpanzí občanskou válku“ v přirozených podmínkách bez zjevného lidského zásahu.

Studie otevírá i širší otázky o původu lidských konfliktů. Často se předpokládá, že války vznikají kvůli kulturním rozdílům, jako jsou jazyk, náboženství nebo etnicita. Výzkum šimpanzů ale naznačuje i něco dalšího: klíčovou roli může hrát kvalita sociálních vazeb a jejich rozpad.

Pokud jsou konflikty důsledkem narušených vztahů mezi skupinami, pak nestačí jen „porozumět“ odlišným kulturám. Důležitější může být aktivní udržování osobních vazeb napříč skupinami – tedy něco, co v případě šimpanzů selhalo.

Příběh šimpanzů z Ngogo tak není jen fascinujícím vhledem do zvířecího světa, ale i varováním. Ukazuje, jak rychle se může stabilní společnost rozpadnout, když se naruší její vnitřní vazby. A zároveň naznačuje, že klíčem k míru – ať už u šimpanzů, nebo u lidí – může být něco zdánlivě jednoduchého: schopnost udržet vztahy i ve chvílích napětí.

Vědci odhadují, že v roce 2300, pokud nedojde k dramatické změně dnešních trendů, by se v Antarktidě mohl objevit kus země bez ledu, velký asi jako Pensylvánie (120 610 km², což je téměř tolik jako rozloha Česka a Slovenska dohromady). Pokud k tomu dojde, mohlo by to razantně proměnit nejen geografii Antarktidy, ale také geopolitiku tohoto doposud poměrně klidného kontinentu.

Odhalené bohatství

Pod ledem se v Antarktidě nachází členitá krajina s pohořími, kaňony, údolími, a dokonce i s mnoha sopkami. S postupujícím oteplováním již zřejmě nevyhnutelně dojde k tomu, že odtávající ledovce v Antarktidě odkryjí velké kusy jejího původního povrchu. Odborníci předpokládají, že kromě krajinných prvků se tím zpřístupní i další, velmi cenné věci, jako jsou ložiska významných surovin. 

Geofyzička Erika Lucasová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz je přesvědčená, že s tím, jak se v Antarktidě bude objevovat stále více souše, začnou se jednotlivé státy zajímat o tamní suroviny. To by mohlo vést k novým vyjednáváním o mezinárodních smlouvách, které dnes řeší Antarktický smluvní systém (konkrétně článek 4), který byl ustanoven 1. prosince 1959 ve Washingtonu a vstoupil v platnost 23. června 1961 (viz Komu patří Antarktida).

Lucasová a její kolegové, jejichž výzkum nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Climate Change, jako první použili při odhadu budoucího množství souše v Antarktidě proces, při němž se po odtání ledovců pomalu zvedá zpátky oblast zemské kůry, která se předtím nacházela pod ledovcem. Odborníci tento proces označují jako glaciální izostatickou kompenzaci.

Antarktidská zlatá horečka?

Zajímavé je, že největší nárůst bezledových ploch se očekává v regionech, na něž si činí nároky Argentina, Chile a Spojené království. Právě zde by se tedy mohlo koncentrovat nejen nové území, ale i ekonomický zájem – alespoň teoreticky.

Navzdory těmto scénářům ale odborníci upozorňují, že Antarktida zůstane i nadále jedním z nejdrsnějších prostředí na Zemi. Těžba by zde byla logisticky i ekonomicky extrémně náročná, a proto samotné odhalení nových území ještě automaticky nemusí znamenat novou „zlatou horečku“. Je naopak možné, že změny povedou spíše k posílení mezinárodní spolupráce a důrazu na ochranu tohoto unikátního ekosystému.

Budoucnost Antarktidy tak zřejmě nebude záviset jen na tom, kolik ledu roztaje, ale i na tom, jak se lidstvo rozhodne s nově odhaleným kontinentem naložit.

Když Němci v březnu 1939 okupovali zbytky republiky, rozpustili i naše vojenské letectvo. Pro jeho příslušníky nastala těžká volba co dál. Někteří odešli do zahraničního odboje, další hledali uplatnění na zemi v civilní protektorátní sféře. 

Málo se ví, že část z nich mohla létat dál. Všechny letecké továrny přešly pod německou správu včetně pražské Avie. Název tohoto našeho výrobce letadel se po okupaci změnil na Avia AG für Flugzeugindustrie, Prag-Letnian. Od poloviny roku 1941 se hlavním zde produkovaným typem stalo Arado Ar 96, moderní celokovový cvičný letoun, vhodný pro přechod nových pilotů na opravdové stíhačky.

Testy pro Luftwaffe

Mnoho čs. letců ve firmě našlo uplatnění, někteří jako pomocní zalétávací piloti pro testování letadel vyrobených a opravených v protektorátních závodech pro Luftwaffe. Němci si o jejich spolehlivosti nedělali iluze, ale tímto způsobem se hlavně snažili odvrátil případné sabotáže českých dělníků.

Oprávněnost nedůvěry se potvrdila třeba 11. října 1944, kdy využil velkého amerického náletu a zmatku při vyhlašování poplachu na letišti Praha-Čakovice pilot Josef Kužela. Všiml si odstaveného Ar 96 B a spolu s mechanikem Jiřím Matičkou konali. Bleskově odstartovali a v přízemní výšce, aby na sebe neupoutali pozornost stíhačů, zamířili na východ. V houstnoucím šeru ale zavadili o špičky stromů v Hostýnských vrších a havarovali. Kužela zahynul, Matička utrpěl těžká zranění.

Němci okamžitě vydali zákaz letů pro všechny české zaměstnance, nouze je ale donutila ho v lednu 1945 odvolat. Tou dobou už začala třetí říše pociťovat citelný nedostatek strategických surovin, proto se objevila snaha nahradit u nebojových typů co nejvíce nedostatkového materiálu dřevem a plátnem. Tak vznikl i projekt Ar 396, vycházející právě z velmi rozšířeného Ar 96 B. Konstruktéři použili kov pouze na část trupu s kabinou, většinu konstrukce tvořilo dřevo, tvary se maximálně zjednodušily, aby se usnadnila hromadná výroba.

Úsporné arado disponovalo jedním 7,92mm kulometem MG 17. Mateřská firma Arado předala projekt do protektorátní Avie, která do osvobození vyrobila 12 těchto strojů.

Kraus a Janča na startu

Když vypuklo Pražské povstání, měli se všichni příslušníci vzdušných sil, kteří zůstali v protektorátu, urychleně dostavit na nejbližší letiště a pomáhat při jeho obsazení a případně také zachránit tamní techniku. Tuto výzvu vydal plukovník Josef Hanuš, štábní důstojník předválečného čs. letectva. Mnozí uposlechli. Kbely zůstávaly v rukou okupantů až do noci 8.–9. května, ale ti odtud nijak významně do bojů nezasahovali. Obsadit se ale podařilo letňanskou a čakovickou základnu. 

Na tovární startovací a přistávací ploše Avie v Čakovicích sloužili zalétávací piloti Antonín Kraus a František Janča, oba ve 30. letech ve službách čs. vojenských vzdušných sil. V Čakovicích nalezli a zabavili dvoumístné cvičné Arado Ar 396, ale neví se, zdali se 7,92mm kulometem MG 17, který se do typu běžně montoval. Jednalo se o stroj výrobního čísla 460042 s kódem RT+WL.

Kraus a Janča patrně nedohlédli na mechaniky, kteří štětcem od ruky narychlo přemalovali německé trámové kříže a svastiku čs. výsostnými znaky, ale amatérsky, modrým klínem směrem dolů, jako by nikdy v životě neviděli označení užívané za republiky.

Poprvé a naposledy

Na ploše panoval velký spěch a barva ještě ani nestačila zaschnout, když se arado 5. května 1945 těsně před 16.00 vzneslo do vzduchu. Znaky se tudíž mírně roztekly. Prakticky žádné zdroje nezmiňují, který z dvojice pilotoval a kdo měl na klíně balíky s letáky. Ty informovaly Pražany o povstání a vyzývaly k mobilizaci a odporu proti okupantům. Dochoval se ale deník Františka Janči, ve kterém má tuto akci uvedenou. To by naznačovalo, že pilotoval on, jde ale o spekulaci.

Arado přelétlo nad centrem Prahy a pokračovalo nad Smíchov, přitom osádka rozhodila propagandistické materiály a snažila se shora lépe určit rozmístění německých vojsk ve městě. Podle některých zdrojů se vzdušný průzkumník také stal cílem protiletadlové palby ze země. Pro Pražany dole na barikádách šlo o určitou morální vzpruhu, neboť se jednalo o první let stroje s československými výsostnými znaky po dlouhých létech okupace.

Za pár desítek minut se stroj vrátil do Čakovic a podruhé už neodstartoval. Proč během povstání nelétal dál, zůstává nejasné. Stejně tak tajemné jsou i jeho další osudy

Jedno Ar 396 několik let po válce vystavovalo znovuotevřené Národní technické muzeum a některé zdroje tvrdí, že šlo právě o onen povstalecký stroj. Jeho stopa se ale ztrácí počátkem 50. let. Mnohem déle, snad až do poloviny následujícího desetiletí, stálo další arado téhož typu na dvoře mladoboleslavské průmyslovky jako výuková pomůcka pro mechaniky. I ono ale nakonec skončilo na šrotišti. 

O Avicennově pětisvazkovém Kánonu medicíny se odborníci vyjadřují s obdivem i tisíc let po jeho vydání. Monumentální dílo se označuje za nejslavnější lékařskou knihu historie či bibli medicíny, přestože se perský filozof a lékař nevyhnul omylům – kupříkladu věřil, že se srdce skládá ze tří komor namísto dvou, a dokonce zcela chybně vyloučil spojitost mezi srdečními stahy a tepem.

V jiných směrech měl ovšem naprostou pravdu: Stovky let před tím, než moderní věda prokázala existenci mikroorganismů, například předpokládal, že se může nákaza šířit skrz tekutiny a vzduch prostřednictvím miniaturních tvorů. Doporučoval proto pít převařenou vodu a dodržovat karanténu.

Kdo vyléčí sultána?

Syn perského výběrčího daní Avicenna, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, už od mládí prokazoval jistou výjimečnost. V deseti letech údajně zpaměti recitoval celý Korán a medicínu začal provozovat jako 16letý samouk poté, co snadno zvládl studium logiky – přičemž údajně předčil i svého učitele.

Dveře k vysněné kariéře mu otevřela shoda okolností: Když onemocněl bucharský sultán Nuh II., dokázal jej Avicenna jako jediný z povolaných lékařů uzdravit. Panovník mu z vděčnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu, a mladík se tak dostal k překladům starověkých spisů významných lékařů, jakož i dalších osobností z mnoha oblastí vědeckého poznání.

Prakticky veškerý volný čas trávil studiem, a to i po nocích, kdy udržoval tělo a mysl svěží pomocí vína. Hroznový mok si ostatně velice oblíbil, a dokonce jej doporučoval coby prostředek pro čištění ran. Pravděpodobně mu ovšem holdoval víc, než bylo záhodno, a nešlo o jediný jeho nešvar. Avicennův životopisec kupříkladu uvádí: „Mistr oplýval silami, avšak tou nejvlivnější, která převládala mezi jeho chtíči, byla síla sexuální. Častokrát se jí zaměstnával, což zanechalo stopy na jeho zdraví.“

Plodný myslitel

Lékařství nepředstavovalo jediný obor, jemuž Avicenna zasvětil svůj mimořádně plodný život. Věnoval se filozofii, matematice, botanice i astronomii a působil coby správce i dvorní lékař hned několika vladařů. V dochované autobiografii zmiňuje, že si dokázal své myšlenky zapisovat při jízdě na koni během vojenských tažení, ve vězení, v úkrytech nebo i po divokých nocích plných alkoholu. Jednotlivé zdroje se rozcházejí v definitivním počtu spisů, jež vytvořil, nicméně s největší pravděpodobností jich byly řádově stovky. Nejvýznamnějšími a nejvlivnějšími se přitom staly dvě monumentální encyklopedie – jedna věnovaná obecně vědě a druhá lékařství.

Kánon medicíny shrnul veškeré tehdejší poznatky z oboru, tedy především odkaz Avicennových starořeckých předchůdců Hippokrata, Galena a Dioscorida a dále předních arabských lékařů či filozofů. 

Dílo zahrnuje pět knih, z nichž ta první se zabývá obecnými principy teoretického a praktického léčitelství, zmiňuje starověkou teorii tělesných šťáv a temperamentů a podrobně líčí lidskou anatomii i fyziologii. Druhá tvoří soupis asi 760 známých léků a podává návod k jejich uchovávání i užívání. Třetí líčí jednotlivé nemoci, včetně jejich příčin, příznaků, diagnózy a léčby. Čtvrtá je tematicky podobná a zaměřuje se na chorobné stavy postihující celé tělo, například horečku či vyrážky, ale i na poranění, nebo dokonce obezitu. Pátá kniha pak opět přibližuje různé druhy léčiv.

Po boku emíra

Kromě Kánonu medicíny vytvořil Avicenna ještě asi čtyřicet dalších spisů s tímtéž zaměřením: Za povšimnutí stojí například Lékařská báseň, v níž shrnul poznatky do veršů, aby studentům sloužily coby mnemotechnická pomůcka. Další díla, s jejichž sepisováním začal coby 21letý, pak pokrývala témata a otázky z matematiky, geometrie, astronomie, fyziky, ale i hudby či poezie. A patrně by jich vzniklo mnohem víc nebýt nepříznivé politické situace, která nadaného učence často nutila ke změně působiště.

Avicenna se sice narodil nedaleko Buchary v současném Uzbekistánu, ale kvůli aktivní účasti v řadě státnických a náboženských sporů nakonec našel roku 1022 útočiště v dnešním íránském Isfahánu. Tam ho s otevřenou náručí přijal emír Ala ad-Dawla a následný pobyt na jeho dvoře představoval podle historiků nejstabilnější období Avicennova života. Působil jako emírův rádce i nejbližší důvěrník a doprovázel jej na řadu vojenských výprav.

Osm klystýrů denně

V bezpečí a daleko od politických intrik své domoviny mohl například pořádat pravidelná páteční setkání s diskusemi na libovolná témata nebo zpřesnit astronomické tabulky, na nichž pracoval. Dlouho před érou velkých objevů Koperníka či Galilea dospěl hned k několika správným závěrům: Mimo jiné soudil, že se Venuše nachází blíž ke Slunci než Země nebo že rychlost světla musí být konečná.

Právě v ad-Dawlových službách však 57letého lékaře zastihla smrt, když v roce 1037 nedokázal sám sebe vyléčit z těžké koliky. Na zažívací potíže údajně trpěl celý život a nepomohla mu ani aplikace až osmi klystýrů denně. Jeho stav zkomplikoval i fakt, že mu asistent – ať už záměrně, či nikoliv – upravil dávku a přidal do léčivé směsi více než dvojnásobné množství účinné látky.

Avicenna skonal ve městě Hamadán, kde se také dodnes nachází jeho hrobka. V polovině minulého století přitom prošla rekonstrukcí a přestavbou na impozantní mauzoleum, k němuž přibylo ještě muzeum a knihovna schraňující na osm tisíc svazků. 

Bůh existuje

Světonázor jednoho z nejvýznamnějších islámských filozofů zásadně ovlivnilo náboženství, a do centra všeho tedy stavěl boha coby stvořitele či „první příčinu“ – nezbytnou bytost, z níž vychází deset inteligencí, nad kterými vládne ještě neměnná podstata.

Předložil také argument pro boží existenci, který pak současný historik filozofie Peter Adamson označil za jeden z nejvlivnějších ve středověku: Avicenna mimo jiné tvrdil, že boží existence představuje nutnou podmínku pro existenci všeho ostatního. Bůh jakožto entita přitom nemůže zůstat jen myšlenkou, protože pak by nebyl dokonalý – jinými slovy by vznikl prostor pro jinou entitu, jež by byla logicky kompletnější.

V trvale zastíněných oblastech na jižním pólu Měsíce by se měla nacházet zmrzlá voda, která představuje kriticky významný zdroj pro případnou trvalou přítomnost lidí na Měsíci. Víme, že tam ta voda je, není ale jasné v jakém množství.

Pro další fáze dobývání Měsíce bude nutné mít k dispozici přesnější údaje, abychom mohli přejít od obecných odhadů k prospektorství a lunární těžbě. Právě takové informace by měla přinést mise Oasis-1, kterou navrhuje společnost Blue Origin. Veřejnosti ji představili na nedávné Konferenci lunárních a planetárních věd.

Mise lunárních prospektorů

Misi Oasis-1 by měla tvořit dvojice malých satelitů (SmallSat), které vypustí robotický lander společnosti Blue Origin MK1. Satelity vstoupí na vysoce eliptickou a nízkou polární oběžnou dráhu, přičemž nejnižší bod této orbity se přitom bude nacházet přímo nad lunárním jižním pólem. Taková blízkost je nezbytná kvůli sběru dat.

Každý ze satelitů ponese na palubě trojici přístrojů, které budou zkoumat povrch luny. Jedním z nich by měl být Hybrid Gamma-Ray and Neutron Spectrometer (GRNS), jehož úkolem je hledat vodu. Je to v současnosti jediná metoda, s níž je možné určit množství vody do hloubky okolo jednoho metru.

Satelity budou mít k dispozici také magnetometr, s nímž budou mapovat magnetické anomálie v lunární kůře s přesností na 15 až 30 kilometrů. Třetím přístrojem je speciální spektrometr (multispectral pushbroom spectrometer), s nímž je možné pátrat po velice žádaném heliu-3 s přesností na méně než pět metrů.

Z vesnice La Victoria jsme do městečka Catemaco dorazili po dlouhé cestě džunglí, už padla tma. Najednou jsem pod lampou spatřil lidi: Stáli tam všichni v černém, drželi se za ruce a tvořili pentagram. „Okultisti,“ hlesl taxikář a ukázal hlavou směrem k nim. „A vy na to věříte?“ zeptal jsem se. „Já? Ne,“ odpověděl a mně se ulevilo. Ne že bych mu chtěl upírat nárok na nějakou tu bizarní víru, jimž se v Mexiku a v Latinské Americe tolik daří. Šlo zkrátka o prostý pocit bezpečí.

Řidič pohladil figurku, která se mu houpala pod zpětným zrcátkem. „Já věřím v Ježíše. Zjevil se mi, když jsem umíral. Měl jsem bouračku. Bylo to hodně zlý. A když už jsem myslel, že to nepřežiju, najednou tam byl. Obrovský, na bílém koni, uprostřed záře. Promluvil ke mně. A já jsem teď tady. V něho věřím. Víte, tady se děje spousta věcí,“ pokračoval taxikář, „některým se tu na jezeře zjevuje žena v bílých šatech. I v La Victorii byli lidé, kteří se upsali ďáblovi.“

Celý tento region je úzce spjatý s mysticismem, jenž má kořeny až u původních obyvatel – Olméků. Poté je vystřídali Mexikové, známí spíš jako Aztéci, kteří přinesli své hluboké znalosti o léčivých rostlinách a jejich síle. A do toho se vylodili Španělé s afrokubánskými a afrohaitskými otroky, což znamenalo příliv santeríe, v níž se pojí tradice afrických Jorubů s katolictvím. Není tedy divu, že dnes v oblasti narazíte na pestrou směsici náboženství a kultů. Ve 20. století pak zájem o Catemaco ohromně vzrostl.

Obyčejné město?

Městečko na mě nepůsobilo kdovíjak přívětivě ani zajímavě – jevilo se coby pouhá spleť podobně vypadajících uliček. Teprve v centru kolem hlavního tržiště jsem objevil pár ezoterických obchodů, odkud na mě shlížely sochy personifikované smrti Santa Muerte i luciferů v mnoha barvách a velikostech. Nebylo to nic, co bych neznal ze zbytku Mexika. Procházel jsem dál ulicemi a díval se, jestli někde nenarazím na dům skutečného mága, kde bych se mohl blíž zeptat na všechny ty pověry a historky.

Na pobřežní promenádě u jezera jsem se dal do řeči s prodavačem výletů po okolí. Nabízel mi vyjížďku loďkou k místu, kde se jistému rybáři zjevila Panna Marie, do džungle k hlavám Olméků a pak ještě dál, kde šamani provádějí rituální očisty v potní chýši. A nakonec uhodil hřebíček na hlavičku: „Taky tě můžu seznámit s vrchním čarodějem.“

Během rozhovoru jsem pochopil, že Brujo Mayor neboli „vrchní čaroděj“ není nějaký šéf místních okultistů, ale spíš titul, kterým se tady pyšní víc lidí. Souhlasil jsem a po chvíli jsme dorazili k nízkému domku s letitou verandou. Jako by na nás už čekal, vyšel nám naproti zhruba dvacetiletý mladík a představil se jako Hijo de Nahual.

Jako z hororu

„Jen pojď dál,“ řekl a nechal mě vejít do skromného obývacího pokoje hned za vstupními dveřmi. Od prvního kroku na mě padla tíseň. Ze stěn cenily zuby vycpané zakrslé šelmy jako z hororu, dál v místnosti jsem zahlédl amulety a náboženské předměty všeho druhu. Zbytek přitom vypadal jako v kterékoliv jiné domácnosti. Na gauči seděla malá holčička a dívala se na pohádky, zatímco zpovzdálí na ni dohlížela stará paní a nedůvěřivě si mě prohlížela.

Nahual mi pokynul, abych pokračoval do dveří vedoucích z obýváku. V další místnosti pak zapálil svíčku a prostor s rudě vymalovanými stěnami se zbarvil do krvava. V rohu jsem rozeznal snad padesát figurín Santa Muerte, luciferů a démonů, to vše doplněné bezpočtem pentagramů, amuletů a zvířecích i lidských lebek. V rohu stál masivní dřevěný stůl, Hijo de Nahual za něj usedl a vyzval mě, abych se posadil naproti. Působilo to tísnivě, i když jsem se snažil zachovat si svou evropskou racionalitu a nepoddávat se nějaké „duchařině“.

„Věříš v některou z těch figur?“ zeptal se mě. Rozhodl jsem se odpovědět popravdě, ale tak, abych nikoho neurazil. „Znám je, ale nemůžu říct, že bych byl zrovna věřící.“ Nakonec jsem dodal, že jsem novinář, ale mladík jen mávl rukou. „To je v pořádku,“ uklidnil mě. „Tak co tě trápí?“

Pětistovka pro satana

Vykoktal jsem tedy to, co mě doopravdy nejvíc tížilo – že se chystám po letech zpátky do Česka a možná už napořád. Třeba by se mi hodila nějaká očista nebo rituál, který by mi v nové životní etapě přinesl štěstí. Pokýval hlavou. „Chceš zařídit, abys byl ve své zemi šťastný a úspěšný? To můžeme,“ pohlédl na mě s vážným výrazem, „tady umíme všechno. Umíme léčit nemoci, zařídit lásku, odehnat ty, kteří ti škodí. Už je nikdy neuvidíš. Chceš to? Taky můžu přivolat peníze,“ pokračoval. „Stačí říct, uděláme pakt s ďáblem a druhý den budeš bohatý.“

„A co taková magie vyžaduje na oplátku?“ neubránil jsem se zvědavosti. „Ďábel má rád různé věci. Má rád šakaly,“ ukázal na vycpané zvíře, které nás celou dobu pozorovalo ze stěny, „má rád zlato, talismany – šakalí tesáky!“ A vysypal na stůl zuby šakalů zdobené stříbrem.

„Děkuju, ale já asi vážně nic z toho nepotřebuju,“ obrátil jsem. Po slovech o paktu s ďáblem jsem si přál jediné – zmizet. To místo mi nedělalo dobře a můj protějšek taky ne. „Opravdu jsem se přišel spíš zeptat na pár věcí ohledně těch tradic,“ couval jsem.

„A co takhle očista na míru?“ ptal se dál, načež mi pokynul a vzal mě do jiné místnosti, která doslova zářila. Byla vymalovaná na bílo a osvětlovaly ji plamínky svíček. Odevšad na nás shlíželi andělé, jezdci na koních a svatí. „Tady provádíme bílou magii. Můžu ti udělat očistu bílou magií, jestli chceš,“ lákal mě. Opravdu jsem toho měl dost, takže jsem odmítl, včetně nabídky na slevu. „Dobře,“ řekl nakonec. „Stejně tě ale budu muset požádat o pět set pesos za konzultaci. Jako oběť ďáblovi.“ Podal jsem mu požadovaný obnos, v přepočtu asi šest set korun, a rychle jsem dodal: „V pořádku. To je pro ďábla.“

Za vším hledej závist

Vracel jsem se nazdařbůh zpátky do města a cestou jsem se zastavil na jídlo. Haciano Cruz, jednonohý prodavač, nabízel místní vyhlášenou pochoutku – šneky tegogolos, žijící výhradně na kamenech v laguně Catemaco. Naložil mi jich plný kelímek, i s krevetami a salsou, načež řekl: „Bílou magii používají šamani, černou čarodějové. A pak jsou tu nahualové. To je úplně jiná věc – nahual se proměňuje v prase, ptáka, koně, psa, ve spoustu věcí…“

„A pak škodí,“ doplnil jsem. Vzpomněl jsem si totiž na příběh, který mi vyprávěla jistá dívka. Údajně jednoho nahuala osobně znala. Žil u nich na ulici a proměňoval se v supa, pohyboval se po okolí a různě škodil. Pak se prý sousedi jednoho dne domluvili a zabili ho.

Prodavač mě poučoval: „Když si třeba budeš přát, aby někomu jinému nešly obchody, nahual to zařídí. Vezme hlínu z hrobu a nasype ji tomu člověku ke krámku.“ Zeptal jsem se: „Tohle všechno kvůli závisti?“ A Haciano skoro vykřikl: „Přesně! Ale když budeš naopak chtít, aby se tobě dařilo, musíš mít aloe a k ní dáš sedm česneků, podkovu a sedm barevných stuh.“

Den se přehoupl přes poledne a bylo načase začít pracovat na tom, kvůli čemu jsem skutečně přijel – na černé mši. O pár dní dřív se ke mně dostala videopozvánka, která ovšem působila, jako by lákala na divadelní představení nebo do cirkusu. Hlavními protagonisty byli tři muži a jedna žena, všichni v pestrých hábitech a s čarodějnickými proprietami, takže připomínali spíš postavy z fantasy filmu než někoho, kdo bude v noci vzývat satana. Video nabízelo rychlé střihy, dramatické scény, a dokonce záběry z dronů. A na konci také informaci, kdy a kde se bude mše konat.

Kam se vydat?

Byl jsem z toho zase v rozpacích. Neměla by být černá mše neveřejná a odehrávat se na neznámém místě? Neměla by být pozvánka zabalená v pergamenu a napsána krví? Neměly by mě očekávat tajemné postavy, a ne pár kašparů v barevných hábitech? Bylo mi jasné, že jde o turistickou past a určitě budou chtít jenom peníze.

Do začátku mše zbývaly necelé dvě hodiny, ale soumrak už padal. Pořád jsem ještě nevyřešil, jak se na místo dostat, protože – kam přesně? Koupil jsem si plechovku piva a zadíval se na jezero tonoucí v šeru. V dálce na břehu jsem zahlédl mihotavé tečky žlutého světla, snad ohně. Byl jsem si skoro jistý, že označují místo, kde se noční akce uskuteční. Co jiného by se tam taky v tenhle den dělo?

Vyrazil jsem do noci, po prašné cestě okolo jezera, aniž bych věděl, jestli tam vůbec dokážu dojít. Měl jsem ale štěstí: Potkal jsem partu stejně zmatených kluků, kteří se vydali za mší z hlavního města a teď zoufale sháněli někoho místního, kdo by jim ukázal cestu. Nebyl jsem v tom sám! Po chvilce vyptávání se ukázalo, že jsme dorazili na nesprávnou akci, ale místní nás nasměrovali ke mši dál u jezera. Kluci měli auto a nevadilo jim, že naskočím na prázdné sedadlo. Konečně jsme jeli správným směrem.

Tak trochu párty

Na konci cesty, která připomínala tankodrom, jsme konečně spatřili dům ozářený neony, před ním zaparkovaná auta i hemžící se hlouček lidí. Vlastně to byla rozlehlá vila se zahradou, jakou v Mexiku nevlastní jen tak někdo. Snadno by se dalo uvěřit, že jsme se dostali na nějakou soukromou rave párty, kde se brzo začne šňupat a hromadně souložit…

Záhy jsem v hloučku rozeznal ženu z pozvánky, s milou tváří a ve vyšívaných šatech. I moji společníci se zdáli v rozpacích a nevěděli, co dělat. Sličná čarodějka nás ovšem pozdravila – nikoliv záhrobním hlasem a v jinotajích, ale jako bychom skutečně dorazili jen na obyčejnou párty. „Vítejte, hezký večer. Zatím si udělejte pohodlí,“ vybídla nás a dodala: „Jsme rádi, že jste přišli.“

Na dvoře vily, uprostřed rozlehlého travnatého prostranství, zářil na zemi pentagram ze zelených LED světel a v každém cípu stála obří socha Santa Muerte. Dvůr pak uzavírala nízká budova s terasou, na níž byly rozmístěné menší sošky „svaté smrti“ a luciferů, svíčky i lidské lebky.

Influenceři na scéně

Šlo o ideální místo pro záběry. Jedna influencerka tam lezla po kolenou a natáčel ji u toho chlápek s telefonem na ručním stativu. Čas od času se k divadlu přidali i lidé se světly, stabilizátory a v mikinách s logy rozličných kanálů z YouTube. Byly tam minimálně dva nebo tři profesionální štáby a k tomu spousta jednotlivců s profi vybavením. Čarodějové ochotně spolupracovali: S vážnými tvářemi hleděli do kamer, vztahovali k nim ruce v mohutných gestech, různě se natáčeli a pózovali. Přesně věděli, o jaké výrazy mají kameramani zájem, a taky jim je dopřávali.

Div jsem nevyprsknul smíchy. Byla to prostě jedna velká maškaráda! Vyšel jsem z toho cirkusu ven a přímo před nosem mi zaparkoval minibus: Postupně z něj vystoupila celá skupina důchodců o holích a s průvodcem, kteří se na tu šarádu taky přijeli podívat. To už na mě bylo moc. Catemaco si u mě vysloužilo nálepku bizarního podniku vyšinutých individuí, jež chtějí hlavně upoutat pozornost a těžit z lidské naivity.

Velkolepá podívaná

Z reproduktorů se nesla podmanivá tajemná hudba, čarodějové se přesunuli k molu na břehu, a dokonce nastoupili na připravenou zdobenou bárku, aby byl dojem z jejich příjezdu ještě velkolepější. Na divadle by tu scénu nezpracovali lépe. Přihlížejících teď bylo asi padesát a shlukli se na vyvýšenině před domem, odkud se scházelo k jezeru. Zazněla ohlušující rána a kvarteto čarodějů vystoupilo v záři reflektorů na molo, kde už plály pochodně. 

„Vítejte na černé mši,“ zvolal do mikrofonu patrně ten nejdůležitější z nich, který měl na rozdíl od ostatních na sobě zlatý hábit. „Sešli jsme se mezi čtyřmi elementy – vodou, zemí, ohněm a větrem. Společně provedeme rituální očistu od zlých vlivů a pomodlíme se za dobrou energii pro rok, který přichází.“

Člověk by čekal, že se to na černé mši bude hemžit zlou energií, kletbami, zaříkáváním… K nám však proudily veskrze samé pozitivní vzkazy: o tom, že je potřeba ctít matku přírodu a starat se o ni, vyhýbat se negativním vlivům a jít vstříc těm kladným, že si lidé zaslouží zdraví, spokojenost a dobro. Nebylo tam nic, s čím bych mohl nesouhlasit – snad s výjimkou oné prazvláštní garderoby.

Všechno zlé pryč!

Po úvodních slovech hlavní mág oznámil, že začnou s rituální očistou: „Je to dobrovolné, zúčastnit se může, kdo bude chtít. Napřed ale ať přistoupí sedm lidí – sedm těch, kteří si myslí, že potřebují pomoc nejvíc. Dejte prosím přednost starším nebo vážně nemocným.“ 

V ten okamžik se ve mně něco pohnulo. Viděl jsem, jak se lidé ženou, aby dostali tu možnost. Důchodci z autobusu klopýtali o holích a za nimi následovaly další postavy, často shrbené. Tři čarodějové a jedna čarodějka si brali příchozí postupně do péče a nechali je spálit list papíru, na který předtím dotyční napsali svá přání. Promlouvali k nim a prováděli očistu vajíčkem, což v těchhle končinách představuje poměrně známou praktiku. Věří se totiž, že na sebe vajíčko dokáže navázat negativní emoce, a tak s ním čaroděj přejíždí kolem těla a odříkává modlitbu.

„Odteď zůstane všechno negativní tady,“ sliboval čaroděj jednomu z dobrovolníků, když vhodil papír s jeho přáním do ohně. „Ať to pocítíš ve svém srdci. Osvoboď se! Protože jediný, kdo o tobě bude od této chvíle rozhodovat, jsi ty sám. Nikdo jiný. Jsi volný. Ať se tak stane, amen.“ 

Po prvních sedmi zájemcích o očistu pak mohli přistoupit další. Lidé různého věku, muži i ženy, scházeli dolů, aby našli spásu u místních zaříkávačů. Každý se svými těžkostmi, bolestmi, každý prožívající svá osobní dramata, na něž sám nestačí.

Krvavé finále

U mola na jezeře se mezitím rozhořela vatra. A najednou jsem uviděl přicházet hlavní hvězdu noci: Vstříc osudu se neochotně sunul rohatý kozel. Ze všech sil se snažil vzdorovat a zarážel kopyta do prachu cesty, ale neměl šanci – na oprátce ho dovlekli až k vodě. Jeden z čarodějů nesl v ruce černou dýku s ozdobnou střenkou. Blížilo se velké finále. 

„Ještě jednou opakujeme,“ zvolal mág k davu, „tohle je zcela soukromá aktivita a záleží jen na vás, jestli se jí chcete zúčastnit. To, co se tady bude dít, může být pro někoho drastické. Takže pokud se na to necítíte, raději ustupte dál.“

Kdosi zapálil pentagramy obalené vatou napuštěnou lihem a žár byl tak silný, že mě zatlačil skoro do vody. Skupina okultistů vpředu se chopila kozla: Dva ho chytili za zadní nohy, další za rohy a jeden z čarodějů mu přeťal krční tepnu. Pokoušel se oddělit hlavu od těla, zvíře se cukalo, ale hlava ne a ne povolit. Bylo vidět, že oběť i muž s dýkou jsou na pokraji sil. Nakonec se mu přece jen podařilo rohatou hlavu uříznout a vítězoslavně ji zvedl do výšky. Jiný čaroděj mezitím nechal temnou krev stékat do rituální misky a teď ji rovněž zdvihl nad hlavu – načež se z ní dlouze napil a nabídl ji lidem v předních řadách.

Je libo srdce?

Jeden z katů rozpáral hruď mrtvého zvířete dýkou a vyřízl z ní srdce. Poté předstoupil před dav, sám se do krvavého kusu masa zakousl a opět jej nabídl ostatním. Ženy i muži přistupovali, aby si do srdce kousli, a někteří ve snaze utrhnout kus syrového masa ze všech sil napínali čelisti. Přiblížil jsem se s fotoaparátem k pohozené zvířecí mrtvole, abych zvěčnil její rozervaný hrudník. „Chceš ho ještě víc otevřít?“ nabízel mi jeden z přihlížejících čarodějů. „To je dobrý, díky,“ odpověděl jsem.

Došlo na závěrečné loučení. Pohnutí účastníci černé mše obestoupili čaroděje, tiskli jim ruce a děkovali. Oni jim opláceli úsměvem a přáním všeho dobrého. Nešlo mi to do hlavy: Ti lidé se k nám po celou dobu chovali nesmírně pohostinně. Uspořádali mši, při níž léčili – nebo alespoň dělali, že léčí – nemocné a utrápené. Modlili se, abychom měli v životě štěstí, obětovali zvíře. Proč to všechno? Snad aby přilákali víc budoucích klientů pro svou praxi? Anebo tomu skutečně věří?

Po oné noci v Catemacu jsem si uvědomil, že za celou tou show s grandiózními efekty se přece jen skrývá pevný a léty ověřený základ – víra každého z nás. Ať už jde o víru v sebe sama, ve vyšší síly, v kletbu, v uzdravení, či koneckonců v opravdovost tehdejšího nočního představení. Záleží na každém z nás, čemu se rozhodne věřit a co k sobě přivolá…

Na první pohled to zní překvapivě: lidé žijící ve vysokých nadmořských výškách – například v Andách nebo Himálaji – mají dlouhodobě nižší výskyt diabetu. Vědci si této souvislosti všimli už dříve, ale chybělo jasné vysvětlení. V roce 2023 vědci objevili něco podobného u myší. Vystavení prostředí s nižším obsahem kyslíku vedlo u hlodavců k poklesu hladiny glukózy v krvi. Ani v tomto případě ale nebylo zřejmé, jak to funguje.

Nová studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Cell Metabolism, nyní přináší možné vysvětlení: podle Ishy Jainové z Kalifornské univerzity v San Franciscu může být klíčem prostředí s nízkým obsahem kyslíku a nečekaná role červených krvinek.

Červené krvinky jsou známé především tím, že přenášejí kyslík pomocí hemoglobinu. Nový výzkum ale ukazuje, že mají i další, překvapivou funkci: mohou aktivně pomáhat regulovat hladinu glukózy v krvi. V prostředí s nízkým obsahem kyslíku totiž červené krvinky začnou ve větší míře „nasávat“ glukózu z krve. Tu následně přeměňují na molekulu, která pomáhá hemoglobinu uvolňovat kyslík do tkání efektivněji. Tělo si tak pomáhá dvojím způsobem – zlepšuje zásobení kyslíkem a zároveň snižuje hladinu krevního cukru.

Myši na horách

Aby vědci tuto hypotézu otestovali, vystavili myši prostředí s nízkým obsahem kyslíku (pouze 8 %, což odpovídá vysokým nadmořským výškám). Kontrolní skupina dýchala běžný vzduch s 21 % kyslíku.

Po uplynutí několika týdnů dostaly myši obou skupin injekce glukózy a vědci průběžně sledovali, jak se v jejich krvi u nich mění hladina glukózy. Ukázalo se, že u myší v simulovaném vysokohorském prostředí se po vpíchnutí glukózy objevil v porovnání s myšmi v normálním prostředí jen malý peak glukózy a její hladina se rychle vrátila na původní úroveň. Pozoruhodné bylo, že tento příznivý vliv vydržel ještě celé týdny poté, co se myši vrátily do normálního prostředí.

Vědci zjistili, že v myších vystavených prostředí s nízkým obsahem kyslíku dochází k intenzivní přeměně glukózy mechanismem glykolýzy na látku 2,3-bisfosfoglycerát, která se váže na hemoglobin a ovlivňuje transport kyslíku červenými krvinkami. Za podmínek s nedostatkem kyslíku tělo potřebuje větší množství této látky a spotřebuje tím více glukózy. V budoucnu bychom to mohli využít při léčbě nebo i prevenci diabetu.

Od evolučního triku k léčbě budoucnosti

Z širšího pohledu dává tento mechanismus smysl. V prostředí s nedostatkem kyslíku se tělo snaží maximalizovat jeho využití – a zároveň optimalizuje metabolismus. Organismus reaguje zvýšenou produkcí hormonu erytropoetinu, který stimuluje tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Více krvinek znamená lepší transport kyslíku – a podle nové studie také vyšší schopnost odstraňovat glukózu z krve. Právě tento princip využívají i vrcholoví sportovci, kteří trénují ve vysokých nadmořských výškách, aby zlepšili okysličení tkání a výkonnost.

Objev otevírá zajímavé možnosti pro budoucí medicínu. Vědci například testovali experimentální látku HypoxyStat, která napodobuje účinky hypoxie tím, že ovlivňuje vazbu kyslíku na hemoglobin. Myšlenka je jednoduchá: pokud by šlo „oklamat“ tělo, aby se chovalo jako ve vysoké nadmořské výšce, mohlo by to zvýšit aktivitu červených krvinek a tím snížit hladinu cukru v krvi.

Zatím je však výzkum v rané fázi a případné využití u lidí je ještě vzdálené. Přesto jde o zásadní posun v uvažování: místo zaměření na inzulin nebo svaly se pozornost obrací k červeným krvinkám jako aktivním hráčům v regulaci metabolismu.