Zákopové a obléhací boje první světové války prokázaly důležitost těžkého dělostřelectva a podnítily snahy konstruktérů o prodlužování dostřelu používaných zbraní. V meziválečné éře se tudíž zrodily nové typy kanonů, u nichž klíčový parametr představoval právě maximální dostřel, což se logicky projevilo v enormní délce hlavní. Dobrým příkladem je německý 24-cm Kanone 3, který měřil na délku přes 13 metrů a jehož označení napovídalo, že inženýři usilovali o dostřel kolem 30 km, avšak tuto hodnotu se podařilo ještě výrazně překonat.

Bezpečná montáž

Společnost Krupp vyrobila již v první polovině 30. let malou sérii kanonů ráže 238 mm, jež se chlubily dostřelem 32 km, konstrukce se však vyznačovala i některými nedostatky. O nápravu se začali snažit konstruktéři konkurenční firmy Rheinmetall, z jejichž úsilí potom vzešla zbraň 24-cm Kanone 3. Výroba ale probíhala v závodě Krupp v Essenu, který zhotovil první sériový exemplář v roce 1938. 

Kanon disponoval nezvykle dlouhou hlavní, jež se nacházela na lafetě s propracovaným systémem dvojitého zákluzu. Součástí lafety byla i platforma, která dovolovala otáčení o 360°. Náměr se dal nastavit do maximálního úhlu 56°, takže kanon mohl střílet i horní skupinou úhlů – tedy podobně jako houfnice. 

V zájmu snadné dopravy se dal demontovat na šest dílů, jejichž opětovné sestavení trvalo 90 minut a vyžadovalo zapojení 25 mužů. Na rozdíl od jiných těžkých děl pro sestavení postačovaly běžné navijáky a nebylo nutné užívat velké jeřáby. Konstrukce měla i řadu bezpečnostních prvků, díky nimž se z nesprávně poskládané zbraně nedala vést palba.

Jen pár kusů

Pro kanon existovalo několik typů trhavých a protipancéřových granátů, které nabízely dostřel až 37,5 km, což výrazně překonávalo původní požadavek. Generalita Wehrmachtu neskrývala nadšení a objednala 40 sériových kusů, ovšem výroba 238mm kanonu byla hodně náročná na přesnost, a proto dodávky probíhaly velice pomalu. 

Stále není úplně jasné, kolik kusů vzniklo, jelikož různé zdroje uvádějí počet od osmi do 14 exemplářů, avšak reálného bojového nasazení se dočkalo jen několik zbraní, které používal 83. těžký motorizovaný dělostřelecký oddíl. Kromě samotných kanonů provozoval polopásové tahače SdKfz 9, jež sloužily pro přesun rozložených zbraní. 

Útvar se účastnil invaze do Francie, bojů na východní frontě a nakonec i obrany proti silám Spojenců na západní frontě. Další vyrobené zbraně sloužily pro balistické experimenty – testovaly se mimo jiné šípové střely z vývojového střediska v Peenemünde, s nimiž se podařilo dosáhnout impozantního dostřelu 51,5 km. Žádná ze zamýšlených inovací se však nedostala do sériové produkce. I když tak 24-cm Kanone 3 patřil mezi technicky výborné zbraně, jeho reálný význam na bojišti zůstal velmi omezený.

Nastávající maminky jsou si většinou dobře vědomy toho, že embryo či plod dostane to, co ony samy snědí a vypijí. Vyhýbají se proto konzumaci potravin a nápojů, které by mohly nenarozenému potomkovi uškodit.

Na druhé straně však má těhotná žena dramaticky zvýšenou potřebu živin a intenzita jejího metabolismu se v pokročilém stadiu těhotenství pohybuje na hranici toho, co dokáže tělo člověka dlouhodobě snášet. Nejedna nastávající maminka si z toho pro sebe vyvodí závěr, že se nemusí při výběru potravin a množství jídla nijak omezovat. Nezdravé stravování však má negativní dopad jak na její zdraví, tak i na zdraví jejího dítěte. A týká se to i vývoje mozku.

Překotný vývoj

Člověk je obdařen výjimečnými duševními schopnostmi a v živočišné říši nemá v tomto ohledu rovnocenného konkurenta. Tahle schopnost je evolučně poměrně nová, neboť naši nejbližší živočišní příbuzní šimpanzi a bonobové za námi v rozvoji mozku a duševních schopnostech citelně zaostávají. Lidský mozek se velmi dynamicky vyvíjí jak v období před narozením, tak i po něm.

Myš dokončí vývoj mozku, když má za sebou pouhá 4 % života. Makakům a šimpanzům zabere vyzrávání mozku třetinu života a mozku člověka trvá dosažení plné funkčnosti 30 let, což je bezmála polovina času, jenž je nám na světě vyměřen. Zdlouhavý růst a vyzrávání řídí jedinečné lidské varianty genů. Některé zajistí delší dobu pro množení nezralých buněk, a tím položí základ mimořádné velikosti lidského mozku. Jiné geny pohánějí vznik velkého počtu spojů mezi neurony, tzv. synapsí.

Vývoj lidského mozku je nesmírně komplikovaný a díky svému evolučnímu „mládí“ není zcela stabilizovaný. Je proto snadno narušitelný. Určitých poruch mozku, jako je například autismus, přibývá. To znamená, že k odchýlení od standardní vývojové cesty v mozku některých lidí dochází a často se to odehraje ještě před narozením. Faktory, jež se na vzniku těchto poruch podílejí, zatím známe jen v hrubých obrysech.

Pro zánět a proti němu

Zajímavý příspěvek k poznání rizik, jimž čelí vyvíjející se lidský mozek ještě před narozením, přinesl výzkum mezinárodního týmu, v němž sehráli významnou úlohu čeští vědci v čele s Klárou Marečkovou z brněnského výzkumného centra CEITEC při Masarykově univerzitě. Ve studii publikované vědeckým časopisem Progress in Neuropsychopharmacology & Biological Psychiatry výzkumníci z Brna spolu se svými zahraničními spolupracovníky konstatují, že i když je vztah mezi výživou nastávajících maminek a vývojem mozku jejich dětí delší dobu znám, vědci vědí jen málo o tom, jaké mechanismy se na tom podílejí. Zaměřili se proto na souvislost mezi konzumovanými potravinami a rozvojem zánětlivých procesů. Pokud se zánět rozhoří v těle nastávající matky, pak zprostředkovaně zasáhne i embryo nebo plod a může poznamenat jeho vyvíjející se mozek. 

Klára Marečková a její spolupracovníci vyšli z faktu, že některé potraviny zánětlivé reakce posilují, jiné je naopak tlumí. Výsledný efekt skladby jídelníčku lze určit pomocí tzv. dietárního zánětlivého indexu (dietary inflamatory index, zkráceně DII). Ten vychází z hodnocení celkem 45 potravin, které dělí na prozánětlivé a protizánětlivé. K těm, jež zánět v těle rozdmýchávají, řadí například smažená jídla, vysoce zpracované potraviny z masa, přislazované nápoje a jídla s vysokým obsahem soli.

Naopak, k potravinám tlumícím zánětlivé reakce v těle se počítají potraviny bohaté na vlákninu, zelený čaj, ořechy, tučné ryby nebo bobulovité ovoce. Prozánětlivé potraviny dostávají kladnou „známku“, protizánětlivé známku zápornou. Pokud skladba potravin vyústí v záporný DII, je strava hodnocena jako protizánětlivá a zdraví prospěšná. Kladné hodnoty DII naopak signalizují nezdravý jídelníček posilující zánětlivé reakce v těle. Teoreticky se může DII pohybovat od – 8,87 do + 7,98.

Vhodný jídelníček? Jak pro koho

Vědci vyhodnotili jídelníček těhotných žen a zjištěný DII pak porovnávali s výsledky IQ testů jejich dětí ve věku 23 až 24 let a ve věku mezi 28 a 30 lety. Přitom se ukázalo, že děti žen konzumujících během těhotenství potraviny s vyšším DII měly nižší složku IQ odrážející slovní vyjadřování. V jiných oblastech inteligence ani v celkovém IQ se skladba jídelníčku neodrazila. Trend byl patrný jak u děvčat, tak i u chlapců.

Vědci vyloučili, že by pozorovaný rozdíl ve vyjadřovacích schopnostech dětí bylo možné přisoudit jiným vlivům, jako je vzdělání matek, jejich stresová zátěž a kouření během těhotenství, užívání potravinových doplňků (např. kyseliny listové, zinku, železa, vápníku nebo vitaminů), popřípadě věk matky při porodu.

Strava s vyšším DII podporující rozvoj zánětů se promítla i do utváření závitů mozkové kůry, a to jak ve věku kolem 20 let, tak i ve věku kolem třicítky. Rozdíl byl patrný především v závitech čelních laloků mozku, které jsou kromě jiného důležité pro slovní vyjadřování. Autoři studie v tom spatřují potvrzení výsledků testů IQ. Doporučují těhotným ženám, aby věnovaly zvýšenou pozornost jídelníčku a braly přitom ohled na prozánětlivé a protizánětlivé účinky potravin.

Jiné výzkumné týmy pozorovaly vliv zánětlivých reakcí na IQ dětí také u nastávajících matek, které prodělaly infekční onemocnění a měly v těle zvýšené hladiny prozánětlivého proteinu označovaného jako TNF-alfa. Ten má negativní vliv na přežívání jak mozkových neuronů, tak i tzv. gliových buněk, jež zajišťují v mozku neuronům podporu. Vyšší hladiny TNF-alfa mají ve vyvíjejícím se mozku negativní dopad na růst dendritů, které neurony mozku propojují a slouží k přenosu nervových vzruchů.

Bohužel, vědci vedení Klárou Marečkovou neměli k dispozici krevní vzorky sledovaných nastávajících matek, a proto nemohli přímo stanovit poměr prozánětlivých a protizánětlivých faktorů v jejich organismu. Na vliv těchto faktorů tak mohli usuzovat jen zprostředkovaně. Přesto by byla chyba podceňovat jejich doporučení těhotným ženám ohledně zdravé výživy. Není to totiž zdaleka jediná studie, která dává do souvislosti kvalitu stravování těhotných žen s vývojem a fungováním mozku jejich dětí. 

Zdravé a nezdravé

Velmi rozsáhlý výzkum provedli nizozemští vědci z Erasmovy univerzity v Rotterdamu, kteří sledovali konzumaci bezmála tří stovek položek z jídelníčku těhotných žen a z jejich zastoupení pak spočítali skóre „zdravého stravování“ se škálou od 0 do 15. Dětem těchto žen vyšetřili v 10 a 14 letech mozek pomocí magnetické rezonance.

Matky, které se během těhotenství stravovaly zdravěji, zajistily potomkům větší celkový objem mozku. Je to výsledek zvětšení šedé mozkové hmoty, která je tvořena neurony a podpůrnými buňkami, a také zvětšení bílé mozkové hmoty, jež slouží ke vzájemnému propojení neuronů a komunikaci různých částí mozku.

Zvětšená byla také plocha povrchu obou mozkových hemisfér. Kvalitní jídelníček se zdaleka nepromítl jen do velikosti mozku. Vědci zjistili významné rozdíly také v tloušťce mozkové kůry a v jejím rozbrázdění mozkovými závity.

Ve věku 10 a 14 let ověřili badatelé dětem inteligenci IQ testy pro příslušnou věkovou kategorii. Při zohlednění všech faktorů, které se mohly do rozvoje mozku dětí promítnout, došli k závěru, že kvalitnější stravování těhotných žen se promítlo do celkově vyššího IQ dětí. Podobně jako ve studii brněnských vědců byl i v Nizozemí patrný vliv zdravého jídelníčku na schopnost slovní komunikace a její správné pochopení. Také nizozemští vědci zjistili, že k oblastem mozku dětí, jejichž vývoj byl pozitivně ovlivněn stravováním těhotných žen, patří mozková centra významná pro slovní komunikaci.

Nizozemští vědci sledovali navíc i jídelníček dětí do jejich 14 let a zjistili, že také ten má na rozvoj mozku a jeho výkonnost nezanedbatelný vliv. Není to velké překvapení, protože mnoho důležitých vývojových procesů se v lidském mozku odehraje až po narození. V tomto období dochází například k odstranění nadbytečných spojů mezi neurony, které nejsou funkční a snižují efektivitu předávání nervových vzruchů. Některé vývojové poruchy mozku, jež se plně projeví až ve vyšším věku, jsou připisovány právě nedokonalému „protrhání“ houštiny neuronů „narostlé“ během období intenzivního množení buněk v mozku a růstu mozkové tkáně.

Západní dieta

Další studie vzniklá ve spolupráci dánských a amerických vědců poukázala kromě významu výživy nastávající matky během těhotenství také na význam kojení. Jestliže je pro člověka evoluční normou významná proměna mozku po narození, ať už se jedná o růst, nebo zefektivnění práce, pak musíme považovat kojení za evolučně optimální zdroj živin, jenž je předurčen k tomu, aby pokryl nároky spojené s rozvojem mozku v počátečních fázích lidského života.

Vědci měli k dispozici velmi detailní hodnocení látkové výměny nastávajících matek. Ve vzorcích krve těhotných žen prováděli analýzy metabolitů až do 24. týdne těhotenství. Také analyzovali dědičnou informaci matek a jejich dětí a identifikovali v ní varianty, o nichž se ví, že mají souvislost s rozvojem mozku. Vědci vypočítali pro matku i její dítě tzv. polygenní rizikové skóre. To odráží efekt vloh, jež ovlivňují rozvoj a výkonnost mozku pozitivně, a vloh, které mají na mozek negativní dopad. Je to jakási „výsledná známka“ genetických dispozic pro duševní výkonnost.

Kvalita stravy byla posuzována na základě doporučení odborníků na výživu pro těhotné ženy. Kladně vědci hodnotili, když ženy měly v jídelníčku vyšší podíl ovoce, zeleniny, celozrnného pečiva, luštěnin, ryb, mléčných výrobků, ořechů nebo čaje. Naopak, neradi viděli na talíři těhotných žen velké porce červeného masa nebo solených potravin. Podobně negativně hodnotili také pití slazených nápojů a alkoholu v jakémkoli množství.

Kromě vývoje mozku sledovali vědci také výsledky IQ testů. Použili k tomu jednak speciální testy pro děti ve věku 2,5 roku a pak testy pro desetileté děti. U dětí matek na typické „západní dietě“ zjistili vědci méně intenzivní rozvoj mozku a zároveň i horší výsledky v testech inteligence. Naopak, čím více se jídelníček nastávajících matek blížil ideálu zdravé výživy, tím lepších výsledků v hodnocení děti dosahovaly. Podobně pozitivně se na vývoji mozku a inteligenci projevilo i kojení.

Nejen strava, ale celkový styl žití

Zdravé stravovací návyky si vytváříme už v raném dětství a v průběhu života je příliš neměníme. Pro těhotné ženy může být těžké změnit razantně jídelníček. Navíc je zdravotní stav organismu nastávající matky poplatný i stravování před početím. To má vliv jak na kvalitu pohlavních buněk – vajíček žen a spermií mužů – ale i na metabolický stav celého organismu včetně stavu pohlavních orgánů, např. na prostředí vejcovodu a dělohy, kde dochází k oplození vajíčka spermií, k vývoji embrya a následně i vývoji plodu až do porodu.

Pokud je prostředí organismu narušené celkově špatnou životosprávou, žena ho nedokáže uvést do optimálního stavu, i kdyby v okamžiku početí od základu změnila životní styl.

Zvykli jsme si hledat příčiny poruch ve vývoji a funkcích mozku dětí např. ve znečištěném životním prostředí, v silné stresové zátěži rodičů i jejich potomků, ve vyšším věku rodičů a v jejich nedobrém zdravotním stavu. Vlivu tak zásadního faktoru, jako je výživa rodičů, ale nevěnujeme dostatečnou pozornost. Přitom je to faktor, který mají nastávající rodiče plně ve svých rukou. 

Asi před 160 miliony let, na sklonku období jury, vládli pozemským mořím velcí mořští plazi. Patřili k nim i ichtyosauři s tělem dnešních delfínů rozmanitých velikostí. Jeden z nich, rychlý lovec, který se živil převážně hlavonožci, plaval v moři poblíž dnešního Peterborough ve Velké Británii.

Štěstí mu ale nepřálo. Najednou se na něj vrhl další, ještě mohutnější mořský plaz, tentokrát pliosaurus s asi 13centimetrovými zuby, a během prudkého útoku se do ichtyosaura zakousl takovou silou, že se mu ulomila špička zubu a uvízla přímo uprostřed obratle ichtyosaura. Roztrhané tělo nešťastného plaza kleslo na mořské dno, kde predátor dokončil hostinu.

Problematická fosilie ve sbírce mořských plazů

Paleontolog Caleb Gordon z Yaleovy univerzity a jeho kolegové rekonstruují tento dramatický výjev života v dávném oceánu. Uchoval se totiž dodnes v podobě druhohorní fosilie, která dlouhá léta ležela mezi problematickými a obtížně zařaditelnými exempláři ve sbírce mořských plazů Peabodyho muzea Yaleovy univerzity. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Bulletin of the Peabody Museum of Natural History.

Obratel ichtyosaura se zaklíněným zubem nepředstavuje jen dramatickou scénu násilí. Jde o velice vzácný doklad ekologické interakce mezi pravěkými živočichy, v tomto případě v oceánu. Vědci se přiklánějí k hypotéze, že šlo o aktivní lov, i když nelze zcela vyloučit možnost, že pliosaurus nakrmil na mršině.

„Zřejmě to byl pro oba živočichy chaotický a velmi násilný okamžik,“ domnívá se Gordon. „Na kořist zde působily obrovské síly. Ten gigantický zub v čelisti gigantického predátora pronikl nejslabší a nejkřehčí částí obratle, přímo jeho středem, s takovou razancí, že se jeho špička ulomila.“ Mohlo by jít o první přímý důkaz, že pliosauři lovili ichtyosaury.

Nad řekou Rýn se tyčí strmá skála, na ní sedí nádherná dívka, pročesává si dlouhé zlaté vlasy a zpívá omamně krásnou píseň. Je poslední bytostí, kterou spatří okolo plující lodníci, než se jejich plavidla roztříští o skrytá skaliska a navždy je pohltí chladné vody. Zní to jako prastará německá pověst, předávaná z pokolení na pokolení odnepaměti. Přesto známe jména dvou německých básníků, kteří si zmíněný příběh v 19. století vymysleli… 

Od dívky k přízraku

Skála pojmenovaná Lorelei skutečně existuje a její osudové kouzlo spočívá v tom, že leží nad německým Rýnem právě tam, kde je řeka nejužší. V místě plném skrytých skalisek se její tok zužuje na pouhou třetinu obvyklé šíře a proud mimořádně sílí. Popsané podmínky vedly v historii k mnoha lodním neštěstím a majestátní vzhled skály, společně se zmíněnými tragédiemi, popostrčil fantazii vpřed – ne však tu lidovou, nýbrž učenou.

Původním autorem příběhu se stal Clemens Brentano, jenž v roce 1801 publikoval svou báseň U Bacharachu na Rýně. V jeho verzi je hlavní hrdinkou nešťastná dívka, kterou opustil její milý – a když se pak dívá ze skály do slunce, má pocit, jako by viděla jeho vracející se loď. Oslněná však spadne dolů a zahyne ve vlnách… 

Rozhodně tedy nejde o postavu, jež by lákala lodníky na smrt. Na jejím vzniku měl největší zásluhu jiný německý básník, Heinrich Heine. Na základě Brentanovy balady složil roku 1824 krátkou báseň Lorelei, čítající jen tři sloky. A právě díky ní navždy vstoupil do všeobecného povědomí zlatovlasý přízrak, vábící nešťastné lodníky na skaliska.

Krásná panna Lorelei si v básni češe své zářivé vlasy na vrcholku skály a zpívá píseň, které nelze odolat. Další pojetí ji pak prezentovalo nikoliv jako lidskou bytost, nýbrž coby vílu se zlověstným posláním topit plavce. Do světa mimo Německo potom novodobou pověst vyvezl americký spisovatel Mark Twain, kterému ji při plavbě po Rýně vyprávěli – a tak se stala součástí světového folkloru.

Odkud se na Zemi vzaly chemické prvky nezbytné pro vznik života? Právě na tuto otázku se zaměřila nová studie planetárního vědce Rajdeepa Dasgupty a jeho kolegů. Jejich výsledky naznačují, že významná část zásob fosforu a dusíku – dvou prvků naprosto zásadních pro existenci živých organismů – byla na mladou Zemi dopravena asteroidy vzniklými ve vnitřní části Sluneční soustavy. A celý tento proces mohl být zásadně ovlivněn přítomností největší planety našeho systému – Jupiteru.

Dva prvky, bez nichž by život neexistoval

Při hledání původu života je klíčovou otázkou, odkud pocházejí základní chemické suroviny potřebné pro vznik živých buněk. A mezi ty nejdůležitější patří dusík a fosfor.

Dusík je nezbytnou součástí aminokyselin, z nichž jsou tvořeny bílkoviny. Fosfor zase představuje klíčovou složku DNA a RNA, tedy molekul nesoucích genetickou informaci. Bez těchto prvků by život v podobě, jakou známe dnes, nemohl existovat.

Přestože se výzkumy původu života dlouhodobě soustředí na prvky jako uhlík, vodík, kyslík nebo síru, otázka původu fosforu na Zemi byla dosud zkoumána poměrně málo. Nová studie se proto zaměřila právě na něj.

Chemický otisk dávné minulosti

Vědci hledali odpověď pomocí takzvaného chemického „otisku prstu“. Poměry jednotlivých prvků mohou prozradit, odkud daný materiál původně pocházel. Pokud se podaří určit poměr fosforu a dusíku v kamenné části Země, lze jej porovnat s různými typy těles vznikajících v rané Sluneční soustavě.

Výzkumníci proto zkombinovali laboratorní experimenty s počítačovými simulacemi. V laboratoři napodobovali proces chladnutí a krystalizace mladých asteroidů, během něhož se jednotlivé prvky rozdělují do různých vrstev tělesa.

Současně vytvářeli numerické modely vývoje planetesimál – zárodků budoucích planet vznikajících z prachu a kamenného materiálu obíhajícího kolem mladého Slunce.

Tyto simulace umožnily sledovat, jak se fosfor a dusík šířily ranou Sluneční soustavou a jak se dostávaly do těles, která se později podílela na vzniku planet.

Fosfor a dusík z planetesimál

Výsledky ukázaly, že dnešní Země obsahuje fosfor a dusík ve velmi podobném poměru, jaký měly kamenné planetesimály vzniklé mezi Sluncem a Jupiterem přibližně před 4,3 až 4,2 milionu let po zrodu Sluneční soustavy.

Podle modelů šlo o druhou generaci planetesimál, které vznikly v době, kdy se Země teprve formovala. Právě tato tělesa zřejmě přinesla značnou část zásob fosforu a dusíku do rostoucí planety.

Některé z těchto objektů byly zachyceny gravitací mladé Země a staly se součástí její hmoty. Jiné byly na kolizní dráhy nasměrovány srážkami nebo gravitačními interakcemi s okolními tělesy. V pozadí celého procesu však stál ještě jeden důležitý hráč – Jupiter.

Obr, který změnil tok materiálu

Jupiter vznikl dříve než Země a jeho mohutná gravitace výrazně ovlivňovala pohyb plynu, prachu i kamenného materiálu v protoplanetárním disku obklopujícím mladé Slunce.

Před vznikem Jupiteru proudil materiál v disku převážně směrem ven od Slunce. Spolu s ním se do vzdálenějších oblastí přesouvaly také zásoby fosforu a dusíku. Když se však Jupiter zformoval, začal tento tok účinně blokovat. Jeho gravitační vliv vytvořil jakousi bariéru, která zadržela značnou část materiálu ve vnitřní Sluneční soustavě. Díky tomu zde zůstalo více hornin, prachu i plynu obsahujících prvky důležité pro vznik života.

Když se následně z tohoto materiálu formovala druhá generace planetesimál, obsahovala vyšší podíl fosforu vůči dusíku než starší tělesa vznikající za drahou Jupiteru. Právě tato tělesa se později stala zdrojem látek, které byly dopraveny na rodící se Zemi.

Extrasolární Země a extrasolární Jupitery

Studie naznačuje, že Jupiter nebyl pouze pasivním členem Sluneční soustavy, ale aktivně ovlivnil rozložení chemických prvků v celém systému. Jeho existence mohla být jedním z rozhodujících faktorů, které umožnily Zemi získat dostatečné množství látek nezbytných pro vznik života.

Výsledky proto otevírají zajímavou otázku pro výzkum exoplanet. Pokud obří planeta podobná Jupiteru sehrála při distribuci životně důležitých prvků tak zásadní roli, mohla by její absence v jiných planetárních soustavách výrazně ovlivňovat šance na vznik obyvatelných světů.

Zda lze vytvořit planetu s podobně bohatou zásobou prvků nezbytných pro život i bez přítomnosti Jupiteru podobného obra, zůstává podle autorů zatím otevřenou otázkou. Nová studie však ukazuje, že při hledání života ve vesmíru nemusí být důležité pouze to, kde se která planeta nachází, ale také jaké obří planety ji během jejího vzniku doprovázely.

Proudové stíhačky (jako F-86 Sabre a MiG-15) se poprvé utkaly na počátku 50. let nad Koreou, kde se uplatnily úpravy taktických postupů z druhé světové války. Severokorejským pilotům hodně pomáhalo i navádění ze země, z něhož SSSR postupně učinil jeden z úhelných kamenů své vzdušné taktiky, a proto nepřekvapuje, že hrálo velmi důležitou roli i v 60. a 70. letech nad Severním Vietnamem. Jeho letectvo nasadilo jak lehké a obratné stroje MiG-17, tak těžší, rychlejší a méně obratné MiG-21, které ale měly i řízené střely.

Základní stíhací stroj letectva i námořnictva USA představoval F-4 Phantom II, jenž disponoval rozsáhlou raketovou výzbrojí a vyspělou elektronikou, ovšem za sovětskými stíhačkami zaostával v horizontální obratnosti. Vietnamští piloti preferovali překvapivé útoky, a proto Američané museli najít způsob, jak proti nim využít silné stránky svých strojů, zvláště rychlost a stoupavost. 

Vietnamské zkušenosti

Stíhačkám sovětské výroby vzdorovali též Izraelci, kteří vedle techniky amerického původu provozovali i hbité francouzské stroje Mirage III. Ty mohly sázet na svou obratnost, zatímco piloti těžších phantomů se naučili využívat vertikální manévry, díky nimž mohli získat výhodnou pozici k vypuštění rakety na vietnamský nebo arabský mig.

Právě F-4 představoval typický výsledek konstrukční koncepce dominující v 50. a 60. letech, jež produkovala rychlé, jenže těžké a neobratné „nosiče raket“. Jejich základním úkolem mělo být ničení bombardérů nepřítele, nikoli boj s jeho stíhačkami, avšak válečná realita se ukázala jako značně odlišná.

Účinnost tehdejších střel vzduch–vzduch silně zaostávala za očekáváními a střety nad Vietnamem a Středním východem potvrdily užitečnost technicky méně vyspělých, ale obratnějších strojů. Z analýz každopádně vyplývalo, že kolem 80 % sestřelů ve vzdušných bojích se nadále dosahovalo překvapivými útoky na nic netušící protivníky, ačkoli se objevila i nová hrozba v podobě řízených raket země–vzduch.

Stíhačky 4. a 5. generace

Zkušenosti z těchto válek se tedy projevily v konstrukcích letounů 4. generace, jež se objevily na konci 70. a v průběhu 80. let. Americká letadla F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon a F/A-18 Hornet a stejně tak sovětské stíhače MiG-29 a Su-27 mohly těžit i z velkého pokroku, který se odehrál mimo jiné v aerodynamice, materiálech a konstrukci motorů.

Opět se od nich žádala i vysoká obratnost, ovšem poněkud jiného druhu než kdysi – důraz se nově kladl též na manévry s uchováním vysoké energie. Klasické horizontální obraty s ostrými zatáčkami totiž způsobovaly, že stroj při nich ztrácel rychlost nebo výšku, tedy přesně ty hodnoty, jež měly být klíčové pro získání výhodné pozice pro střelbu. Nové typy motorů ale produkovaly takový přebytek tahu vůči hmotnosti letadla, že nyní umožnily i manévry kdysi zcela neproveditelné. 

Zásadním vývojem prošly též řízené střely, protože nové střely krátkého dosahu, jako AIM-9L či R-73, dokázaly zaměřit nepřátelský stroj z téměř jakéhokoli úhlu (a nikoli jen zezadu jako ty starší), a objevily se mnohem účinnější rakety středního dosahu jako AIM-120 AMRAAM. To vše se samozřejmě odrazilo v podobě vzdušných soubojů, ve kterých postupně začaly získávat větší význam střety na delší vzdálenost mimo vizuální kontakt. 

Další změna se dostavila s příchodem stíhaček 5. generace, respektive obtížně zjistitelných („neviditelných“) strojů. Přestože typy jako F-22 Raptor nebo F-35 Lightning II dosud nesou i rakety krátkého doletu, v praxi se již s bojem při vizuálním kontaktu příliš nepočítá. (Jiný názor ale zjevně zastávají Rusové, jak ilustruje důraz na vysokou obratnost u jejich stíhače Su-57.) 

Mezi rysy strojů 5. generace totiž patří též „informační nadvláda“, přesněji řečeno vysoká úroveň senzorového a komunikačního vybavení, která jim umožňuje rychle získat a zpracovat data o nepříteli a zaútočit, aniž by protivník tušil, že mu něco hrozí. Opět se tudíž vlastně vynořuje stará zásada o útoku z výhodné pozice, ale aktualizovaná pro podmínky „digitálního bojiště“.

Letecké souboje budoucnosti

Někdy se vyskytují tvrzení, že F-35 v hypotetickém střetnutí „jeden na jednoho“ s tím či oním stíhačem 4. generace prohrává, jelikož „pětatřicítka“ nenabízí takovou obratnost. I kdyby však byla tato teze pravdivá, v praxi by měla zanedbatelný význam, jelikož v reálném válečném konfliktu k takovému souboji patrně vůbec nedojde.

Nabízí se zde přirovnání k situaci z druhé světové války, před kterou za pomyslné „krále“ letecké akrobacie platili piloti fašistické Itálie, avšak užitečnost této individuální akrobacie se ve skutečných leteckých bitvách projevila jako minimální. Britové, Němci či Američané možná nedokázali předvádět na obloze tak nádherná vystoupení jako Italové, ale v soubojích vítězili díky taktice a kooperaci. 

Individuální střetnutí „nebeských rytířů“ měla jakýsi význam za první světové války, ovšem v bitvách desítek strojů zkrátka rozhodují jiné faktory. Z toho také pramení vize soubojů strojů blížící se 6. generace. Čína již testuje dvě taková letadla a v USA získala firma Boeing oficiální kontrakt na stíhačku nazvanou F-47 NGAD (Next Generation Air Dominance).

Převažuje názor, že u těchto letadel se bude klást důraz na dolet, rychlost, nosnost zbraní, výkony senzorů a kvalitu spojení, což se projeví ve větších rozměrech, zatímco obratnost ustoupí do pozadí. O čínském letounu J-36 už se tudíž dokonce říká, že to není ani tak stíhačka v dnešním smyslu, nýbrž něco jako „vzdušný křižník“ („aerial cruiser“). 

Nesmí se ovšem pominout ještě jeden důležitý fakt: pro stíhače 5. a ještě více 6. generace se počítá s podporou bezpilotních bojových letadel, jež budou díky umělé inteligenci disponovat vysokou mírou autonomie. Pilotované stroje převezmou role velitelů formací, kdežto jako „čísla“ se uplatní drony. Ty mají být „postradatelné“, aby mohly plnit riskantní úkoly, a absence osádky jim dovolí provádět manévry s obrovským přetížením, takže se patrně zapojí i do vzájemných soubojů. Staré zásady „nebeských rytířů“ se tak možná dočkají nového uplatnění, tentokrát v podání dronů.

Nejslavnější věštírnou starověkého Řecka se bezesporu stala ta delfská, zasvěcená bohu Apollonovi. Představovala antické duchovní centrum, srovnatelné svým významem a postavením s pozdějším středověkým Vatikánem. Nacházela se na úpatí pohoří Parnas a Řekové ji považovali za střed světa – dokonce to i symbolicky vyjádřili vztyčením zdobeného kamene nazvaného omfalos, což v překladu znamená „pupek“. Označoval totiž pomyslný bod, kde se země propojuje s nebesy.

Žádná věštírna však nemůže fungovat bez toho, kdo lidem zprostředkuje kontakt s bohy. V Delfách se jednalo o kněžku Pýthii (viz Mladé jen na pohled) a její výroky ovlivňovaly antický svět již od 8. století př. n. l. Šlo o speciálně vybíranou ženu a její věštecká, často nesrozumitelná slova pronášená v transu upravovali kněží do souvislých výroků – v určitých dobách dokonce do básnických hexametrů. Celý proces dotazování měl ovšem minimálně v Delfách a u důležitějších záležitostí přesný postup.

Příprava na věštbu

Už samotná cesta do věštírny mohla tehdy tazatelům trvat mnoho dní či týdnů. Aby pak mohl prosebník s orákulem vůbec mluvit, museli ho kněží pečlivě připravit: Při rituálech se neřešilo jen znění otázky, ale také předávání obětních darů – jak se eufemisticky říkalo tučným poplatkům za poskytované služby. K chrámu směl zájemce vystoupat až poté, co se omyl v ledové vodě Kastalského pramene vyvěrajícího u paty hory Parnas, a následně mohl vkročit do jinak nepřístupného vnitřku svatyně.

Delfy nabízely i mnohem levnější varianty, jak získat věštbu, ale výše popsaný postup byl nejprestižnější a vyhrazený pro důležité osobnosti.

Nicméně také Pýthii čekaly přípravy zahrnující půst, koupání v ledové vodě – a pití z posvátného potoka nedaleko svatyně, kde prý přebývala vodní nymfa, jejíž síla měla probudit vize. Při všech zmíněných procedurách kněžku doprovázeli kněží, ale na posvátnou trojnožku skrytou za závěsem usedala výhradně sama.

Devětkrát za rok

Přicházející tazatel každopádně neměl zdaleka vyhráno. Muselo se totiž ještě ověřit, zda si Apollon věštění vůbec přeje. Kůzle, které s sebou prosebník přinesl, pokropili kněží ledovou vodou, a pokud se zachvělo, šlo o dobré znamení. Jestliže se však zvíře naopak vůbec nepohnulo, považovali to za varování a přípravy ukončili. Dotyčný pak musel čekat několik dlouhých týdnů, neboť Pýthie v chrámu „úřadovala“ pouze sedmý den v měsíci a jen devětkrát do roka – během osmi nejteplejších měsíců. Na zimu Apollon svůj svatostánek opouštěl a přenechával místo bohu Bakchovi.

Pokud se vše odehrávalo kýženým způsobem, usedla kněžka za závěs, načež upadla do transu a pronášela odpovědi na otázky. Její slova zněla často nejasně a symbolicky, takže je okolo stojící kněží zapisovali a interpretovali. Je pravděpodobné, že se i tázající nacházel ve stavu pozměněného vědomí, protože koneckonců skrz kněžku vstupoval do přímého kontaktu s bohy. Po vyslechnutí věštby jej potom čekala dlouhá cesta domů – a především přemítání, jak vlastně odpověď využít.

Zničíš velkou říši

Za to, že se nám některé věštby dochovaly, vděčíme písemným záznamům například Herodota, Plutarcha či Pindara. Uvedené texty poskytují nejen pohled na jednotlivá proroctví, ale i na způsob jejich interpretace a na roli, kterou věštby v tehdejší společnosti hrály. Jedna z těch nejslavnějších pochází z roku 480 př. n. l., kdy Řekové čelili perské hrozbě. Obrátili se proto na Pýthii o radu, ale její odpověď zněla nejednoznačně: „Dřevěné hradby vás ochrání.“

Někteří to považovali za pobídku k rozšíření městských opevnění, jiní za výzvu k vybudování flotily. Nakonec Řekové v námořní bitvě u Salamíny zvítězili, což víru v pravdivost proroctví posílilo.

Naopak lýdský král Kroisos se před tažením proti Peršanům otázal věštírny, zda uspěje – a dostalo se mu odpovědi, že pokud překročí řeku Halys, zničí velkou říši. Panovník si věštbu vyložil v příznivém duchu a skutečně pak rozvrátil velkou říši – jenže svoji vlastní.

Drogy, nebo plyn?

Existují nějaké důkazy o reálném pozadí věšteb? Z dobových zpráv víme, že byla věštecká svatyně plná omamného plynu a Pýthie ho prý inhalovala z pukliny ve skále v místě, kde stála její trojnožka. Podle jiných žvýkala vavřínové listy, neboť se věřilo, že Apollon přebývá právě v uvedeném stromě a v šumění jeho listí lze zaslechnout věštby. 

Místo, kde orákulum kdysi úřadovalo, podrobně prozkoumali geolog Jelle Zeilinga de Boer, archeolog John Hale, forenzní chemik Jeffrey Chanton a toxikolog Henry Spiller. A jako možné vědecké vysvětlení transu nabídli přítomnost etylenu, pro který je typický právě sladký zápach, zmiňovaný očitými svědky rituálu.

Vdechování i malého množství tohoto plynu může vyvolat trans či euforické psychedelické zážitky. Lidé vystavení jeho působení mohou mít pocit, že se odpoutávají od těla, ztrácejí vědomí i citlivost v končetinách. Při vdechnutí velké dávky pak upadají do deliria, zmítají sebou a sténají.

Vzorky vody nabrané v roce 2001 z blízkého pramene přitom jistou hladinu etylenu obsahovaly, byť jen nižší. K jejímu zvýšení však mohla přispívat zemětřesení, při nichž se do vodních zdrojů uvolňovaly toxické uhlovodíky. I proto prý vždy, když se země dlouho nechvěla, sláva věštírny upadala.

Horkých vývěrů a sirných pramenů, jež pronikaly na povrch po zemětřeseních, si Řekové velmi cenili a své svatyně často stavěli právě v takových místech. Riziko zkázy podstupovali s vědomím, že následky po řádění živlů dokážou opravit. Nové a ještě výstavnější chrámy tak opět budovali na ruinách těch zbořených.

Delfy smetlo masivní zemětřesení v roce 373 př. n. l., stavět se však začalo téměř okamžitě. Obyvatelé si totiž dobře spočítali ekonomický přínos, který jim proslulá věštírna a chrám zajišťovaly.

Co říkají mrtví

Metod věštění existovalo ve starém Řecku nepřeberné množství. Jeden z nejstarších způsobů zmiňuje už Homérův epos Odyssea – a sice nekromancii neboli věštění mrtvých, kdy kněží vyvolávali duchy zemřelých, aby od nich zjistili nějakou informaci, případně získali ochranu. Jednu takovou „laboratoř nekromantů“ se podařilo odkrýt na pahorku u vesnice Mesopotamos. Účelem zmíněných chrámů jsou si přitom archeologové poměrně jistí, protože se jejich podoba shoduje s Homérovými i Hesiodovými popisy. Poblíž se navíc nacházejí řeky Pyriflegeton, Kokytos a Acheron, jež měly podle antických mýtů protékat podsvětím.

Vykopávky odkryly rozsáhlý kamenný komplex z konce 4. až poloviny 2. století př. n. l., jehož nejdůležitější část tvoří obdélná trojlodní stavba. Pod prostřední lodí se rozkládala klenutá podzemní galerie, kde se nejspíš odehrávala komunikace s mrtvými. Hypotéza tvrdí, že do tohoto temného prostoru vodili kněží patřičně „připravené“ tazatele, kteří se museli na popsaný zážitek duchovně chystat celých dvacet devět dní. K vyvolání dojmu, že se jim zjevuje duch zemřelé osoby, možná sloužil i nějaký mechanismus, umožňující spouštět ze stropu figuríny či samotné kněží. Použití halucinogenů pro komunikaci s duchy je dodnes běžné po celém světě a lze předpokládat, že antické Řecko nepředstavovalo výjimku.

Diův hlasitý bič

Ve věštírně Dodona v Epiru pro změnu zjišťovali osud a vůli bohů skrze zvuky. Na věštění měl symbolicky dohlížet sám Zeus a nejvyšší rozkvět tam nastal ve 4. a 3. století př. n. l. Kněží prý naslouchali posvátnému Diovu dubu a šumění jeho listí interpretovali jako kladnou, či zápornou odpověď.

Zákazník musel nejprve svou otázku co nejvíc zjednodušit, poté ji zapsal na tenkou olověnou destičku a připojil iniciály svého jména. Po vykonání rituálu mu pak na ni kněží připsali „ano“, nebo „ne“.

V Kerkýře na Korfu se zas věštilo metodou zvanou „kerkýrský bič“: Na vrcholku jednoho sloupu se nacházel velký bronzový kotel a na druhém stála soška chlapce držícího řetěz, jehož konec spočíval právě v protilehlém kotli. Pokud zavanul silnější vítr, chlapcův „bič“ se pohnul a soustava se rozezvučela. „Takto hovoří Zeus,“ tvrdili kněží…

Hra na čekání

Kromě zavedených věštíren však ve starověkém světě působili i nezávislí profesionálové, kteří své řemeslo předávali dalším generacím. Předpovídali zejména z dýmu a z popela zvířecích obětin, případně z jejich čerstvě vyvržených vnitřností. Pro armádu na pochodu šlo o pohodlný způsob, jak se ptát na budoucnost, protože si zdlouhavé dotazy u vzdálených orákul nemohla dovolit. Věštci a jejich předpovědi tak ovlivnili i jeden z nejdůležitějších válečných střetů starověké historie.

Před bitvou u Platají v roce 479 př. n. l. zjišťoval vůli bohů v řeckém táboře Teisamenos, v tom perském Hegesistratos a v ležení řeckých spojenců Persie zas Hippomachos. Všichni tři pocházeli z Řecka a šlo o věštecké „celebrity“. Oběma stranám se dostalo jednoznačné předpovědi – kdo zaútočí první, prohraje. Po celých deset dní tak vojska stála proti sobě a nikdo se neodvážil zahájit boj. Teprve poté se nedočkavý perský velitel Mardonios rozhodl zaútočit – Peršané utrpěli porážku a on sám v bitvě padl.

Ústup ze slávy S rozšířením křesťanství však věštírny zvolna mizely. Na počátku 2. století nechal některé z nich obnovit císař Hadrián, ale s přibývajícími desetiletími stavby opět chátraly. Roku 357 vydal Konstantin II. všeobecný zákaz věštění a předpovídání budoucnosti.

Julián Apostata se pokusil o návrat ke starým náboženským pořádkům, proto zákon o pár let později zrušil, a dokonce se před tažením proti Peršanům poradil s dodonskou věštírnou. Jeho nástupci v čele s císařem Theodosiem I. ovšem pohanské rituály a praktiky včetně věštění znovu zakázali. Každopádně v lidové tradici přetrvalo nejrůznější předvídání budoucnosti dodnes…

Výzkumy ukazují, že krátký spánek během dne dokáže nejen zmírnit následky nedostatku nočního odpočinku, ale také podpořit naše kognitivní schopnosti a schopnost učit se. I desetiminutový šlofík může mít výrazný dopad na myšlení a náladu a zároveň pomoci překonat odpolední pokles energie.
Jak uvádí profesor Michael Chee, ředitel Centra pro spánek a kognici na Singapurské národní univerzitě: „I krátké zdřímnutí může mít regenerační efekt.“

Síla kvalitního zdřímnutí

Odpolední šlofík může podle metaanalýzy 54 studií z roku 2022, kterou provedli Michael Chee a Ruth Leongová, postdoktorandka z Centra pro spánek a kognici, zvýšit mentální výkonnost.

Výzkumníci zaznamenali nejvýraznější přínosy v oblasti bdělosti a paměti. Výsledky však zároveň ukázaly i zlepšení rychlosti mentálního zpracování informací po odpolední siestě. Přínosy se projevily bez ohledu na to, zda byli účastníci zvyklí přes den spát nebo zda měli předchozí noc dostatek spánku.

Ve studii z roku 2023 Leongová, Chee a jejich kolegové zjistili, že zdřímnutí trvající 10, 30 nebo 60 minut zlepšilo náladu a zmírnilo ospalost až na šest hodin po probuzení ve vzorku 32 dospělých osob ve srovnání se situací, kdy si nezdřímli vůbec.

Další studie ukázala, že i po chronickém nedostatku spánku mohou hodinová nebo hodinu a půl trvající zdřímnutí obnovovat bdělost a pozornost téměř na původní úroveň. Výzkumy však zároveň potvrzují, že dospávání zůstává méně účinné než pravidelný dostatečný noční spánek.

„Přínosy zdřímnutí jsou v podstatě přínosy spánku samotného,“ uvádí Cassie Hilditchová, odbornice na spánek a vedoucí výzkumná pracovnice na San José State University. Kvalitní spánek je podle ní vedle stravy a pohybu „třetím pilířem zdraví“ a umožňuje regulaci biologických procesů i plné využití přínosů cvičení a správné výživy.

Stejně jako běžný spánek pomáhá i zdřímnutí podle výzkumů Cheeho, Leongové a jejich kolegů ukládat nové informace a upevňovat vzpomínky tak, aby byly trvalejší. Studie z roku 2018 například zjistila, že studenti si díky zdřímnutí uchovali informace lépe než při intenzivním memorování.

Výzkumníci navíc po zdřímnutí zaznamenali vyšší aktivitu v hipokampu, oblasti mozku důležité pro paměť, což může naznačovat obnovu jeho funkcí.

Další studie z roku 2023, která využila data od 378 932 účastníků databáze UK Biobank, zjistila malou příčinnou souvislost mezi pravidelným denním zdřímnutím a větším celkovým objemem mozku. Tento vztah se však neprojevil v případě hipokampu.

Paradox zdřímnutí

Zajímavé je, že delší doba strávená zdřímnutím – a spánkem obecně – souvisí se zvýšeným rizikem celé řady nepříznivých zdravotních stavů.

Metaanalýza 44 studií z roku 2024 zjistila, že pravidelné denní zdřímnutí je spojeno se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních a metabolických onemocnění i vyšší celkovou úmrtností. U lidí, kteří si zdřímli méně než 30 minut, se však tato rizika neprokázala. Zdřímnutí bylo zároveň spojeno se sníženým rizikem kognitivního zhoršení a sarkopenie, tedy věkem podmíněného úbytku svalové hmoty.

Podle Leongové nemusí delší zdřímnutí samo o sobě způsobovat horší zdravotní stav. Může spíše „signalizovat, že v některých systémových zdravotních procesech není něco v pořádku“, a proto člověk potřebuje více spánku.

Chee upozorňuje také na důležitý rozdíl mezi plánovaným zdřímnutím a nechtěným usnutím. V současnosti sbírá data o tom, jak záměrnost zdřímnutí ovlivňuje výsledky. Předchozí výzkumy naznačují, že horší kognitivní výsledky bývají spojeny s dlouhými neplánovanými zdřímnutími u starších lidí, zatímco plánované šlofíky mohou paměť zlepšovat.

Jak si zdravě zdřímnout

Výzkumníci zdůrazňují, že optimální podoba zdřímnutí se liší člověk od člověka. „Ne každý dokáže usnout, i když je velmi unavený,“ uvádí Chee. Odhaduje, že zhruba třetina až polovina lidí může mít potíže usnout mimo svůj běžný spánkový režim.

Nedávná studie naznačila, že osvěžující účinek může mít už samotné zavření očí na několik minut. Pro ty, kteří si zdřímnout dokážou, je však vhodné zvážit, kdy chtějí být nejvíce bdělí, jak dlouho byli vzhůru, a řídit se následujícími doporučeními.

Podle odborníků může probuzení ještě před dosažením hlubokého spánku, který nastupuje přibližně po 30 minutách, omezit účinky spánkové setrvačnosti a zároveň zachovat přínosy zdřímnutí.

Spánková setrvačnost označuje malátnost a dezorientaci, které zažíváme při přechodu ze spánku do bdělého stavu. Podle studií Hilditchové a dalších odborníků může dočasně zhoršit naše kognitivní schopnosti natolik, že podáváme horší výkon, než kdybychom vůbec nespali.

Pokud máte dostatek času, může být vhodné i 90minutové zdřímnutí, které zhruba odpovídá délce jednoho spánkového cyklu. Takový šlofík může pomoci zotavit se z nedostatku spánku a zároveň snížit pravděpodobnost probuzení během hlubokého spánku.

„Moje hlavní sdělení ohledně spánkové setrvačnosti je, že se může objevit po jakékoli epizodě spánku,“ uvádí Hilditchová. „Je proto dobré s tím počítat a nepouštět se bezprostředně po probuzení do činností, které jsou kritické z hlediska bezpečnosti.“

Při nastavování budíku zohledněte dobu, kterou potřebujete k usnutí. Čas strávený bděním v posteli totiž není časem stráveným zdřímnutím. „Na usnutí si můžete vyhradit přibližně deset minut,“ doporučuje Leongová.

Stejně jako při nočním spánku se i během zdřímnutí snažte vytvořit tmavé, chladné a tiché prostředí. Přebytečné světlo lze blokovat pomocí žaluzií nebo oční masky na spaní, což může zároveň podpořit kognitivní výkon. Nežádoucí hluk mohou zmírnit generátory bílého šumu nebo špunty do uší.

Jasné světlo, podobné tomu, které se používá při světelné terapii sezónní afektivní poruchy, má okamžitý povzbuzující účinek. Největší efekt vykazuje po nočních zdřímnutích, například u lidí pracujících na směny, ale podle Hilditchové může „vystavení jasnému světlu pomoci, abyste se cítili lépe a zároveň podávali lepší výkon“.

Káva před spaním? Vlastně proč ne

Další možností, jak omezit spánkovou setrvačnost, je kofein. Ten blokuje adenosinové receptory a potlačuje pocit únavy. Kombinací zdřímnutí a kofeinu lze využít regenerační účinky spánku a zároveň získat povzbuzení v okamžiku probuzení. Kofeinu totiž trvá přibližně 20 až 25 minut, než začne v organismu působit, což odpovídá doporučené délce krátkého zdřímnutí.

Kofein lze samozřejmě přijmout i po probuzení, ale jeho účinek se pravděpodobně projeví až po zhruba dvaceti minutách, během nichž může přetrvávat spánková setrvačnost. Hilditchová upozorňuje, že je vhodné zohlednit, jak dlouho plánujete zůstat vzhůru. Organismus totiž kofein odbourává přibližně pět hodin, přičemž mezi jednotlivci existují rozdíly.

Podle Cheeho ale není zdřímnutí dlouhodobou náhradou za chronický nedostatek nočního spánku. U lidí, kteří spí hlavně v noci, způsobuje odpolední zdřímnutí menší narušení nočního odpočinku. Leongová upozorňuje, že „mnoho lidí si zdřímne poměrně pozdě“ večer, což může následně ovlivnit kvalitu nočního spánku.

Současně je dobré všímat si období, kdy přirozeně klesá vaše energie, a využít chvíle, kdy se tělo samo cítí ospalé. Podle Hilditchové je lepší „spolupracovat se svým tělem“, než jít proti jeho přirozeným rytmům.

Až tedy příště pocítíte potřebu dodat si energii, můžete být v klidu: kvalitní zdřímnutí vám skutečně může prospět.

Určování stáří velmi starých stromů bývá velmi obtížné. Mnohé takové stromy jsou duté, částečně rozpadlé nebo postrádají dobře zachované letokruhy, takže klasické dendrochronologické metody selhávají. Matoucí je i jejich velikost. Radiokarbonové datování ale umožňuje určit stáří i z malých vzorků vnitřního dřeva, dokonce tehdy, když je kmen stromu již značně poškozený.

Gianluca Piovesan z italské Univerzity Tuscia se svými kolegy použil radiokarbonové datování k určení maximálního věku v porostech dvou druhů dubů na opačných koncích ekologického spektra vegetace ve Středomoří. Shodou okolností jde o nejstarší známé středomořské listnaté lesní ekosystémy.

Lesy a pandemie moru

Badatelé prostudovali porost dubu cesmínovitého (Quercus ilex) na ostrově Montecristo v Tyrhénském moři a horský porost dubu zimního (Quercus petraea) v Aspromonte, horském masivu na jihu Kalábrie, který vytváří „špičku“ italské „boty“. Výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis PNAS.

Přestože jde o velmi odlišná a také geograficky vzdálená prostředí, oba tyto porosty dubů se vyvíjely překvapivě podobným způsobem. Radiokarbonové datování ukázalo výraznou vlnu zmlazování lesa, která na obou místech začala na počátku 15. století, krátce po morové pandemii.

Toto období se shoduje s dramatickým poklesem početnosti obyvatel. Krajina se kvůli moru vylidnila, došlo k ústupu zemědělství, omezení pastvy i těžby dřeva.

Když se tehdy lidská populace zhroutila, polevil její tlak na krajinu a lesy dostaly příležitost se rozrůst, jakou předtím neměly po velice dlouhou dobu. Na ostrově Montecristo se lesy rozrostly velmi rychle. Horské lesy Aspromonte naopak reagovaly pomaleji. Vědci to připisují horšímu stavu zdejších lesů a náročnějšímu prostředí.