Středobod dění, kultury i gastronomie státu Oaxaca tvoří jeho hlavní město Oaxaca de Juárez. Staré centrum skýtá dokonalou ukázku španělské koloniální architektury, která díky přísným pravidlům ochrany přetrvala do moderní doby. Příjemná pěší procházka historickým srdcem metropole zapsaným na seznam UNESCO vás zavede třeba k barokní bazilice Nuestra Señora de la Soledad z konce 17. století. Svatostánek vznikl z nazelenalého vulkanického kamene cantera a oproti jiným sakrálním stavbám zaujme relativně nízkými věžemi. Důvod je jednoduchý: Oaxaca patří k seismicky nejaktivnějším oblastem Mexika, proto jsou místní budovy často nižší a mají velmi silné zdi.

Jedná se i o případ druhé dominanty města, chrámu Santo Domingo, kde ovšem zelenou barvu nahrazuje všudypřítomná zlatá. Ve zlatě je vyveden kompletní interiér, v čele s rozložitým stromem pokrývajícím klenbu nad hlavami vstupujících návštěvníků. Kostel nabízí přehlídku pravého mexického baroka a podle mnohých patří k nejhezčím v celé Americe.

Hrobka s pokladem

Odkazy na život Zápotéků a Mixtéků, původních obyvatel oblasti, jsou v Oaxace patrné na řadě míst. Nejsilnějším indiánským geniem loci ovšem rozhodně oplývá Monte Albán. Posvátná „bílá hora“ nebo také „hora úsvitu“ se rozprostírá nad údolím hlavního města v nadmořské výšce asi 400 metrů. Sídlo vybudovali Zápotékové a v době největšího rozmachu mezi 3. a 6. stoletím tam mohlo žít až 25 tisíc lidí. Středobod pak tvořilo náměstí s chrámy, pyramidami a dodnes zachovanými kamennými paláci.

Monte Albán skýtá doslova ráj pro archeology. Místní hieroglyfy patří k nejstarším v celé Střední Americe, a v roce 1932 se v jedné hrobce dokonce podařilo nalézt rozsáhlý poklad zahrnující zlaté, stříbrné i tyrkysové artefakty. Část z nich je dnes přitom k vidění v Museo de las Culturas v oaxackém hlavním městě.

Další významné historické místo připomínající kulturu původních indiánských kmenů pak představuje Mitla, vzdálená od metropole asi čtyřicet kilometrů. Někdejší náboženské centrum ukazuje zase jiný druh staveb, bohatě zdobených nejrůznějšími mozaikami a ornamenty.

Zkamenělé vodopády

O životě původních obyvatel si však nemusíte jenom číst na tabulích u exponátů v muzeu. V horách na severu státu dosud najdete několik domorodých vesniček, kde místní ochotně nabízejí průvodcovské služby po okolní divoké přírodě. Tamní krajina patří k nejrozmanitějším na světě a pohoří Sierra Norte se stalo domovem stovek druhů ptáků, motýlů i rostlin, mezi nimiž zaujmou zejména rozličné kaktusy či agáve.

Jedinečný je také skalní útvar Hierve el Agua, kde usazeniny minerálů vytvořily v průběhu let jakési zkamenělé vodopády. Voda vyvěrající na povrch má navíc díky rozpuštěným horninám netradiční zelenou barvu, a přestože nejde o žádný termální pramen, užijete si z přírodních i uměle dotvořených bazénků dokonalý výhled na majestátní hory.

Bohatství pod vodou

Rozmanitý přitom není jen život na oaxacké souši, ale i ve vodách omývajících pobřeží mexického státu. Tamní pláže bývají často divoké a nepříliš turistické. Surfaři si oblíbili městečko Puerto Escondido, zatímco Chacahua v laguně stejnojmenného národního parku zas nabízí klidnou atmosféru rybářské vesnice.

Ať už si však vyberete skromnější ubytování, nebo jeden z luxusnějších resortů, potápění v místních vodách bude znamenat nezapomenutelný zážitek. A při troše štěstí narazíte i na delfíny, mořské želvy, nebo dokonce na migrující velryby.

Čínská kosmická mise Tchien-wen 2 (Tianwen-2) dosáhla významného milníku. Sonda se po několika týdnech letu dostala do blízkosti asteroidu Kamoʻoalewa, jednoho z nejzáhadnějších objektů v okolí Země.

Pokud vše půjde podle plánu, přiveze z něj v roce 2027 první čínské vzorky pocházející z asteroidu. Vědci doufají, že získaný materiál pomůže vyřešit dlouholetou otázku: je Kamoʻoalewa úlomkem Měsíce, nebo jde o těleso pocházející z hlavního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem?

Záhadný společník Země

Kamoʻoalewa patří mezi takzvané kvaziměsíce Země. Neobíhá naši planetu jako Měsíc, ale pohybuje se kolem Slunce po dráze velmi podobné zemské. Díky tomu se vůči Zemi jeví, jako by kolem ní vykonával pomalé smyčky. Dosud známe pouze sedm takových objektů.

Přesné rozměry tohoto zajímavého objektu vědci neznají – podle odhadů by měl měřit mezi 40 až 100 metry. Přesto představuje mimořádně zajímavý cíl. Rotuje totiž extrémně rychle – jednu otočku kolem vlastní osy zvládne za pouhých 28 minut.

Právě rychlá rotace naznačuje, že jeho vnitřní stavba nemusí být běžná. Mnohé malé asteroidy jsou tvořeny volně spojenými úlomky hornin a prachu. Taková tělesa by se však při podobně rychlém otáčení měla rozpadat. Kamoʻoalewa by proto mohl být tvořený kompaktní horninou nebo několika většími bloky pevně spojenými dohromady.

Úlomek Měsíce, nebo návštěvník z pásu asteroidů?

Největší záhada se týká původu objektu. Jedna z nejzajímavějších hypotéz tvrdí, že Kamoʻoalewa je fragmentem Měsíce. Podle této představy vznikl při mohutném impaktu, který na odvrácené straně Měsíce vytvořil kráter Giordano Bruno o průměru 22 kilometrů. Srážka mohla vyvrhnout část měsíční horniny do vesmíru, odkud se úlomek během posledních deseti milionů let dostal na současnou dráhu poblíž Země.

Teorii podporuje jeho načervenalé zbarvení asteroidu, které připomíná některé měsíční horniny, a také pozorování arizonského Large Binocular Telescope z roku 2021, které odhalilo, že reflektanční spektrum Kamo’oalewy se téměř přesně shoduje se vzorky, které přivezla posádka Apolla 14 z vysočiny Fra Mauro.

Pokud by se tato hypotéza potvrdila, získali by vědci unikátní informace o tom, jak velké srážky dokážou vyvrhovat materiál z povrchu planetárních těles a jak se takový materiál následně vyvíjí.

Ne všichni badatelé však s touto tezí souhlasí. Podle alternativního scénáře pochází Kamoʻoalewa z hlavního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Statistické modely naznačují, že objekt na podobné dráze má přibližně desetkrát vyšší pravděpodobnost původu v pásu asteroidů než na Měsíci.

Pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že jeho podobnost s měsíčními horninami je pouze důsledkem intenzivního kosmického zvětrávání, které postupně mění vzhled povrchu vystaveného slunečnímu záření a mikrometeoritům.

Definitivní odpověď by měly přinést právě vzorky, které Tchien-wen 2 dopraví na Zemi. Analýza izotopového složení materiálu umožní určit, zda se asteroid skutečně zrodil na Měsíci, nebo zda pochází z jiné části Sluneční soustavy.

Technologická zkouška pro budoucí mise

Vědecký význam mise je značný, ale není jediným cílem. Tchien-wen 2 představuje také důležitý test čínských schopností provádět složité autonomní operace ve vzdáleném vesmíru. Právě tyto technologie budou nezbytné pro budoucí výpravy k Měsíci, Marsu i dalším tělesům Sluneční soustavy.

Přiblížení k tak malému a rychle rotujícímu objektu patří k nejnáročnějším úkolům moderní kosmonautiky. Sonda musí samostatně vyhodnocovat data z kamer, radaru i laserového dálkoměru a reagovat na nečekané situace bez okamžité pomoci ze Země. Zkušenosti získané během této mise mají posloužit také jako příprava na ještě ambicióznější projekty, včetně budoucího návratu vzorků z Marsu.

Tři různé způsoby odběru vzorků

Protože nikdo přesně neví, jak povrch Kamoʻoalewy vypadá, vybavili konstruktéři sondu hned třemi metodami pro odběr vzorků.

První metoda, označovaná jako „touch-and-go“, připomíná postup použitý japonskou sondou Hayabusa2 nebo americkou OSIRIS-REx. Kosmická loď se na okamžik dotkne povrchu, odebere materiál pomocí proudu plynu a rotujících kartáčků a následně se okamžitě vzdálí.

Druhá možnost spočívá v použití robotické paže, která by vzorek nabrala během vznášení nad povrchem. Tento postup je však mimořádně riskantní, protože každé mechanické působení vyvolává reakční síly, které mohou sondu destabilizovat.

Třetí metoda využívá mechanismus kombinující „dráp“ a kotevní hrot na konci robotické paže. Sonda by se pomocí něj přichytila k povrchu a následně odebrala materiál. Úspěch této techniky však závisí na tom, zda je povrch dostatečně pevný, soudržný a relativně hladký, aby umožnil bezpečné ukotvení.

Právě nejistota ohledně vlastností povrchu činí misi tak zajímavou. Vědci například předpokládají, že při tak vysoké rotační rychlosti by na asteroidu neměly ležet velké balvany, protože by je odstředivá síla postupně odhodila do okolního prostoru. Nikdo však zatím neví, zda realita nebude překvapivější.

Budoucí zdroje surovin

Někteří odborníci upozorňují, že výběr právě tohoto cíle může odrážet i dlouhodobé strategické zájmy. Kdyby bylo hlavním cílem pouze získání vzorků, bylo by jednodušší zaměřit se na větší a pomaleji rotující asteroid.

Malé rychle rotující objekty však představují typ těles, kterých je ve Sluneční soustavě obrovské množství. V budoucnu by mohly sloužit jako zdroje surovin nebo dokonce jako jakési „vesmírné čerpací stanice“ pro mise směřující dále od Země. Schopnost bezpečně se k nim přiblížit a pracovat na jejich povrchu proto může mít význam daleko přesahující čistě vědecký výzkum.

Podle dosavadních informací by měla sonda začít detailní průzkum Kamo’oalewy začátkem července, kdy se přiblíží na vzdálenost přibližně 20 kilometrů. Následovat bude mapování povrchu a výběr vhodného místa pro odběr vzorků.

I kdyby se samotný odběr nezdařil, šlo by o mimořádně cennou misi. Lidstvo totiž dosud nikdy nezkoumalo z bezprostřední blízkosti tak malý asteroid. Už samotné snímky s vysokým rozlišením mohou přinést zásadní poznatky o tom, jak vypadají nejmenší tělesa Sluneční soustavy.

Návrat na Zemi a cesta ke kometě

Pokud bude mise úspěšná, Tchien-wen 2 dokončí odběr vzorků v dubnu příštího roku a vydá se zpět k Zemi. V listopadu 2027 kolem ní proletí a vypustí návratové pouzdro se vzorky, které přistane ve Vnitřním Mongolsku.

Návrat nebude jednoduchý. Pouzdro vstoupí do atmosféry rychlostí přibližně 12 kilometrů za sekundu, tedy výrazně rychleji než kapsle z předchozích čínských lunárních misí. Bude proto muset odolat mimořádně intenzivnímu zahřívání.

Ani tím ale mise úplně nekončí. Po odhození návratového pouzdra se vzorky využije sonda gravitačního manévru u Země a vydá se k dalšímu cíli – kometě 311P/PanSTARRS. K ní by měla dorazit v roce 2035. Tchien-wen 2 se tak promění z mise zaměřené na odběr vzorků v dlouhodobou meziplanetární expedici, která může významně rozšířit naše znalosti o malých tělesech Sluneční soustavy.

Krupobití, při nichž z bouřkových mraků padají kousky ledu, jsou v dnešní době naštěstí poměrně vzácné. Když se už ale vyskytnou, mohou způsobovat značné škody. Jen v Austrálii způsobilo krupobití v roce 2025 ve státech Nový Jižní Wales a Queensland pojistné škody ve výši 1,9 miliardy australských dolarů (v přepočtu zhruba 28 miliard Kč). V posledních letech přitom silné bouře způsobily obrovské ekonomické ztráty po celém světě.

S postupujícím globálním oteplováním lze očekávat, že se změny klimatu projeví i na kroupách. Timothy Raupach z australské Univerzity Nového Jižního Walesu se svými kolegy na základě nových modelů předpovídá, že se podmínky příznivé pro vznik krupobití mohou s probíhajícím globálním oteplováním posouvat směrem k pólům a částečně také z léta do zimního období.

Kroupy a globální oteplování

Jak uvádějí ve své studii, nedávno zveřejněné ve vědeckém časopisu Nature Climate Change, takové posuny by mohly vést k častějšímu výskytu bouří s krupobitím například v severní Evropě, Kanadě, severozápadních oblastech USA, jihovýchodní Austrálii nebo na Jižním ostrově Nového Zélandu. Dosavadní výzkumy přitom naznačovaly, že klimatická změna povede spíše k méně častému výskytu krupobití.

Kroupami v oteplujícím se světě se zabýval i výzkumný tým, který vedla Shiyi Zhangová z Pekingské univerzity. Ve své studii, kterou publikovali ve vědeckém časopisu Nature, vědci naznačují, že by kroupy mohly být s postupujícím oteplováním ničivější. Badatelé vycházejí z modelu růstu a tání krup během jejich letu atmosférou a simulací vývoje klimatu.

Jejich výsledky jsou v souladu s dřívějšími předpoklady, podle nichž by mělo přibývat velkých krup na úkor těch menších. Teplejší atmosféra sice dokáže menší kroupy rozpustit, ale zároveň vytváří silnější vzestupné proudy, schopné vytvořit mnohem větší ledové „projektily“.

Obě studie naznačují, že svět se s pokračujícím oteplováním bude muset připravit na větší škody způsobené krupobitím, i když zatím není jasné, do jaké míry budou ovlivněné jednotlivé konkrétní oblasti.

Mužský i ženský oděv v českých zemích vypadal na počátku 14. století v podstatě velmi podobně jako ve většině Evropy. Šaty šlechty a nižších vrstev se od sebe lišily zejména materiálem a vypracováním. Většina oděvů měla jednoduchý, většinou geometrický střih sestávající z obdélníků rozšiřovaných trojúhelníkovými klíny, i když například střih nohavic a punčoch byl o něco složitější.

Šlechtici si nechávali šít oděvy obvykle z drahých látek, jako byly hedvábné damašky a brokáty z dovozu se složitými vzory. Navíc je vyzdobili šperky, protože oděv byl pro šlechtu v každém historickém období prostředkem, jak navenek prezentovat svou moc a majetek.

Košile, spodky a doplňky

Jako základ oděvu mužů i žen sloužila košile, která dosahovala minimálně do půlky lýtek, ale někdy až ke kotníkům. Většina košil měla dlouhé rukávy, ale ženy mohly nosit i košili jen s ramínky.

Další důležitou spodní součástí oděvu byly spodky, které nosili muži a pravděpodobně i ženy. Ale pozor, spodky u mužů nebyly jen obyčejným spodním prádlem! V gotice si k nim muži přivazovali ještě samostatné nohavice, místo kterých ženy nosily plátěné punčochy s podvazky. Lidé obou pohlaví si v době vrcholné gotiky obouvali zejména nízké střevíce, ale někdy také vyšší boty.

Oděv byl doplněn různými pokrývkami hlavy a u žen i složitými účesy. V případě nepříznivého počasí se na oděv oblékaly různé druhy plášťů, které mohly být jen jednoduché kruhové či půlkruhové, nebo mohly mít podobu šitého oděvu se samostatnou či integrovanou kapucí.

Barevné šaty

První svrchní vrstvu oděvu tvořily spodní šaty zvané cotte s dlouhými, k zápěstí zúženými rukávy, často zapínanými na řadu drobných knoflíků. Spodní šaty u mužů dosahovaly v tomto období ke kotníkům, u žen až na zem, případně byly dokonce o něco delší než postava.

Na cotte se ještě oblékal svrchní oděv zvaný surcot, který mohl mít tříčtvrteční rukáv nebo byl zcela bez rukávů. U mužů opět dosahoval ke kotníkům, u žen na zem a v případě výše postavených osob býval delší než postava. Šlechtičny totiž nemusely v oděvu pracovat, proto nevadilo, že byl poněkud nepraktický. Ženy si jej při chůzi elegantně přidržovaly, čímž odhalovaly kontrastní podšívku.

Gotika si libovala v barvách. V případě šatů byly nejoblíbenější kontrastní barevné kombinace jednotlivých kusů oděvu nebo svrchní látky a podšívky, třeba zelená a červená.

Řekne-li se „nejhorší kulomet všech dob“, většinou záhy následuje zmínka o francouzském Mle 1915 Chauchat. Přes spoustu chyb a problémů nelze této zbrani upřít jistou výjimečnost, neboť představovala jeden z prvních lehkých kulometů historie skutečně použitých na bojišti. Z tohoto důvodu postrádala jak těžkou trojnožku, tak nutnost obsluhy týmem vojáků.

Princip fungování lze vystopovat u pistole maďarského konstruktéra Rudolfa Frommera, od něhož plukovník Louis Chauchat převzal mechanismus dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů u jejího ústí. Volba 8mm náboje s okrajem přiměla Francouze vyvinout jedinečný dvacetiranný zásobník půlkruhového tvaru, jenž se stal charakteristickým prvkem celé zbraně. 

Beznadějně poruchový

Francouzská armáda zavedla chauchat do výzbroje ve druhém roce Velké války. Rozbahněné zákopy západní fronty rychle ukázaly slabiny automatu o hmotnosti asi devět kilogramů, k nimž přispěly i postupné nevhodné zásahy konstruktérů ve snaze zjednodušit sériovou produkci. Výsledkem bylo hrubé dílenské zpracování a nekvalitní provedení většiny dílů.

Jako extrémně problematické se ukázaly zásobníky vyráběné z tenkého kovu a na jedné straně otevřené, takže do nich snadno pronikalo bláto i prach. Vzhledem k častým poruchám se vojákům jen zřídka podařilo vystřílet celou kapacitu bez pauzy vynucené zaseknutím, jehož následná oprava vyžadovala kompletní rozborku. 

Přestože kulomet přestával fungovat i při sebemírnějším přehřátí, v závěru globálního konfliktu si hned 34 000 kusů pořídila také US Army. Přijala variantu střílející nábojem ráže .30-06 bez okraje, a tak se její „strojní pušky“ už vyznačovaly rovnými zásobníky. Americká munice ale měla vyšší výkonnost než francouzská, což mechanismus nadměrně opotřebovávalo. Své si s chauchatem užili i českoslovenští legionáři, u jízdních jednotek ho v malém množství používala též poválečná čs. armáda. 

Pod názvem Gladiator (odvozeným od jména jedné z fabrik, která ho vyráběla) se nešťastný automat ve 20. letech vyvážel kupříkladu do Polska, Řecka nebo Belgie. Vzhledem k neodstranitelným závadám ovšem zbraň většinou pobyla ve výzbroji jen krátce a samotná Francie ji začala vyřazovat ještě před koncem roku 1918.

Nástupcem chauchatu se stával jednak americký BAR 1918, jednak domácí Châtellerault Mle 1924/29. Přesto si automat nezaměnitelného vzhledu zabojoval i ve španělské občanské válce na konci 30. let a přes beznadějnou zastaralost se několik exemplářů údajně objevilo ještě ve vietnamském konfliktu.

Francouzský vzor

Slabší chvilku si při vývoji jednoho ze svých modelů vybrali také Japonci. Lehký kulomet Nambu Typ 11 sloužil od roku 1922 do konce druhé světové války a osazený dvojnožkou se používal k mobilní palebné podpoře pěšího družstva. Jednalo se o první zbraň tohoto určení vytvořenou císařskými konstruktéry a jejich nezkušenost se na výsledku výrazně podepsala.

Design vycházel z francouzského Hotchkissu Mle 1909. Masivní hlaveň se chladila vzduchem a kvůli lepšímu odvádění tepla dostala žebrování. Nezávislá napínací páka se nacházela na levém boku, pažbu vyhnuli konstruktéři excentricky doprava, aby vyvažovala těžký podávací mechanismus na levé straně. Chod automatiky zajišťoval odběr plynů z hlavně, při němž se uplatňoval dlouhý píst spojený s nosičem závorníku. Uzamčení závěru řešila kyvná závora po vzoru Hotchkiss Mle 1914. 

Základ atypického nabíjecího mechanismu tvořilo podávací zařízení, které u francouzských vzorů posunovalo nábojové rámečky do zbraně. Japonci nad něj však umístili jakousi „násypku“ pro vkládání pásků do pušky Arisaka Typ 38 (model 1905). Násypka pojala šest rámečků po pěti ranách a její vršek krylo víko, které silnou pružinou přitlačovalo náboje k podavači. Popsaný způsob zásobování se líbil zejména logistikům, neboť kterýkoliv voják vyzbrojený standardní opakovačkou mohl doplňovat střelivo i kulometčíkovi.

K výhodám řešení patřil též fakt, že umožňovalo Nambu Typ 11 zásobovat rychle a průběžně. Každý náboj byl během podávání do komory naolejován (vedle násypky se nacházelo víčko olejového zásobníku), a proto se ve zbrani hromadily nečistoty hrnoucí se dovnitř právě při nabíjení. Navzdory celkově dobrému výkonu tak podávací systém způsoboval nadměrné zanášení a následné zasekávání zbraně v boji.

Do ukončení výroby v roce 1941 vzniklo asi 29 000 exemplářů a Typ 11 se stal standardním lehkým kulometem císařských vojsk během invaze do Mandžuska (1931–1932) i v úvodní fázi druhé čínsko-japonské války (1937–1945). Přestože ho roku 1936 ve výzbroji oficiálně nahradil Typ 96, setrval v první linii až do porážky ostrovního císařství. Čínská armáda ukořistila mnoho kusů a vytáhla je proti původním majitelům, některé exempláře se dočkaly ještě nasazení v Koreji a ve Vietnamu.

Dříve se předpokládalo, že mamuti během gravettienu před 33 000 až 22 000 lety na českém území migrovali zejména koridorem přes Podunají a Moravskou bránu směrem do Polska. Právě na této trase – v Dolních Věstonicích, Pavlově nebo v Předmostí u Přerova se dochovaly skládky nakumulovaných mamutích kostí. Tento fenomén nové severočeské naleziště posouvá více na severozápad, jak vysvětluje v rozhovoru Dominik Chlachula z Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně.

Zvířata velká i malá

Kdy a u jaké příležitosti bylo naleziště mamutích pozůstatků odhaleno?

Lokalita je úplně nová, předem se o ní nevědělo. V severních Čechách už se mamutí kosti v minulosti našly, například přímo na náměstí v Ústí nad Labem v roce 2006, ale nikdy nebylo objeveno takové množství zvířecích ostatků jako předloni na podzim. Tehdy se v Ústí nad Labem začal stavět Justiční palác a probíhal zde archeologický výzkum vedený Ústavem archeologické a památkové péče severozápadních Čech. Na místě se našly zbytky středověké vesnice Bukov a poté se kopalo hlouběji do spraší.

Odkryvu pleistocenních sedimentů dozoroval vedoucí výzkumu Petr Lissek, který předtím pracoval i na nalezišti na náměstí. Když spatřil první kosti, rozhodl se otevřít trochu větší sondu. Archeologové vyčistili asi 20 m² a zjistili, že nejde jen o pár kusů. Proto se obrátili na Archeologický ústav AV ČR, který má větší zkušenosti s mamutími skládkami, čímž jsme navázali spolupráci. 

Jak poté probíhaly samotné výkopové práce, kterých jste se účastnil?

Museli jsme postupovat v koordinaci se stavbou, ta se nemohla úplně zastavit, ale byla nám ponechána část plochy, kde se vyskytovaly nálezy. Poté, co se udělala skrývka na úroveň prvních kostí, se pokračovalo hlouběji manuálně, za použití drobných nástrojů. Při výkopech jsme narazili jak na velké mamutí kosti, které nejdou přehlédnout, tak na velmi drobné artefakty.

Zajímalo nás také životní prostředí – mikrofauna a malakofauna (měkkýši), dále rostlinné zbytky a podobně. Tím pádem jsme většinu sedimentu z archeologické vrstvy plavili, dávali do pytlů, poté prosévali na jemných sítech a přebírali. Zároveň jsme vše zaměřili prostorově – čtvercovou sítí o jednom metru i trojrozměrně pomocí totální stanice. 

Na jaká zvířata jste při výzkumu fauny narazili?

Z 95 % šlo o kosti mamuta srstnatého, které náležely celkem 19 tvorům, ale našli jsme i pár kostí z koně a soba nebo zuby nosorožce, z mikrofauny pak zoubky hlodavců. Plánujeme se ještě pořádně podívat na spálené kosti z ohnišť, které nám více napovědí o zpracovávání zvířat na místě. 

Kromě zvířecích pozůstatků jste tedy objevili i známky lidské činnosti?

Ano, z antropogenních nálezů jsme narazili na tři až čtyři ohniště, dále na kamenné nástroje a odpad po jejich výrobě. Těchto artefaktů ale není na lokalitě mnoho, což naznačuje, že nešlo o místo, kde by lidé bydleli, a tím pádem i vyráběli, používali a opravovali nástroje. Tomu napovídá i fakt, že se mamutí kosti v některých případech zachovaly v anatomické poloze, což znamená, že když byly překryty spraší, nacházely se na nich stále měkké tkáně. A na místě, kde se válejí kosti nebo hnije maso, žít nechcete.

K čemu tedy prostor lidem sloužil?

My lokalitu interpretujeme jako oblast na periferii sídliště, které se od ní nemuselo rozkládat příliš daleko, mohlo jít o vzdálenost 50–100 metrů. Naleziště lze považovat za areál, kde lidé zpracovávali úlovek a kde zanechali svůj „kuchyňský odpad“. Zřejmě se nacházelo v blízkosti místa lovu – velké kosti s masem a měkkými tkáněmi by přece jen bylo složité přenášet někam dál.

Organizace lovu

Nabízí se otázka, jak zvládli lidé ulovit všech 19 mamutů?

Tato záležitost je zajímavá a momentálně ji řešíme. Když se nad tím zamyslíme, napadají nás dva extrémní modely. Buď zde lovci zabili vždy jednoho mamuta za loveckou sezonu, nebo pobili celé stádo naráz. Pokaždé to vyžaduje úplně jiné chování a jinou společenskou organizaci.

Ulovit jednotlivce jeho oddělením od stáda asi nebylo jednoduché, ale pravděpodobně nešlo ani o extrémně náročnou činnost. Když se řekne mamut, lidé si vybaví třímetrové kolosy, ale námi objevení mamuti tak velkých rozměrů nedosahovali. Je mezi nimi několik mláďat a dospělých menšího vzrůstu, takže mohlo jít o samice nebo mladší jedince. Pokud by se tedy jednalo o jeden úlovek za sezonu, nebylo k němu potřeba tolik lidí, kteří by se museli učit maso uskladňovat. Naopak ho mohli zkonzumovat během pár týdnů a pak jít zase někam dál.

Pakliže by ale ulovili celé stádo nebo více jedinců – například deset mamutů za sezonu, vyžadovalo by to od lovců mnohem sofistikovanější, taktické chování a kooperaci a organizaci většího počtu osob. 

O kolik lidí by se v tomto případě muselo jednat?

Předpokládáme, že se na jeden lov mohlo sejít více skupin, přičemž jedna skupina lovců v paleolitu čítala kolem 15 až 30 osob. V určitý moment během sezony se tak na místě mohlo pohybovat třeba 120 lidí, již zvířata pobili. Z 19 mamutů je zároveň dost masa, které se i ve větším počtu lidí nezkonzumuje naráz, takže by ho lovci nutně museli nějakým způsobem prezervovat. Pokud maso vysušili mrazem, mohlo jim vystačit na celou zimu, což by znamenalo, že desítky lidí přečkaly na místě v blízkosti loviště do jara, kdy se zase rozprchly do menších skupinek.

Který z těchto extrémních modelů se jeví pro ústecké naleziště jako pravděpodobnější?

Možné jsou zatím obě varianty a spousta dalších verzí mezi nimi, což je jedním z důvodů, proč jsme z kosterních pozůstatků odebrali vzorky na analýzy DNA a izotopů, které nám pomůžou prozradit, zda se jednalo o jedno stádo, jak jsou mezi sebou mamuti příbuzní, jestli všichni migrovali pospolu a zemřeli ve stejný moment či ve stejnou roční dobu. Na základě toho se pak můžeme bavit o složitosti společenské struktury jejich lovců. 

Využívali gravettští lidé při zpracovávání mamuta všechny části jeho těla?

Teoreticky mohli použít úplně všechno – od masa přes kůži a morek až po chlupy. Z mamutoviny se vyráběly různé ozdoby a nástroje. Kosti sloužily jako palivo i stavební materiál. V případě ústeckého naleziště existuje určitá disproporce u mamutích klů, kterých se na lokalitě nenašlo úměrné množství k počtu mamutů, takže si je lovci zřejmě odnášeli na další zpracování.

Unikát severních Čech

Jaké mamutí kosti jste tedy konkrétně objevili?

Jde o širokou škálu kostí, které zatím nemáme kompletně spočítané. Dochovaly se dlouhé kosti, lopatky, čelisti, již zmiňované kly. Lebky byly rozbité, protože mozkovna se pro svou křehkost může lehce rozpadnout. Zároveň pravěcí lidé lebky zřejmě i záměrně ničili, aby se dostali k mozku, jelikož je výživný a dá se teoreticky použít i na činění kůží.

Odkryli jsme méně žeber a obratlů, které si lovci možná také odnesli spolu s masem, nebo je spořádali mrchožrouti. Lehčí kosti mohla přemístit též vodní aktivita, již potvrzuje část sedimentů dotažená splachy.

V čem je toto naleziště jedinečné na rozdíl od dříve učiněných objevů?

Lokality podobného rozsahu a typu ze stejného období ve střední Evropě existují. Známe je z jižní Moravy, Podunají či jižního Polska, ale Čechy v gravettienu byly vždy chápány spíše jako periferie. Sice zde archeologové v minulosti objevili pár lokalit, ale nikdy to nevypadalo, že by osídlení bylo tak intenzivní jako třeba právě na zmiňované Moravě.

Mamuti se v Čechách za paleolitu lovili, jak potvrzuje například lokalita Stadice nedaleko Ústí nad Labem odkrytá v osmdesátých letech, ale dosud zde nebyla odhalena žádná skládka v podobě nakumulovaného velkého množství mamutích kostí. Tím je nejnovější nález v Ústí nad Labem unikátní.

Plánujete archeologický výzkum v budoucnu rozšířit i na okolní plochy?

V centru městské části Bukov na to vzhledem k zástavbě není úplně prostor, každopádně letos nás čeká pokračování výkopů během budování retenční nádrže pro Justiční palác, které budou probíhat jen pár metrů od místa původního nálezu. Plánujeme se tedy na místo vrátit a tuto plochu prozkoumat. Pro archeology v severních Čechách je objev signálem, že by měli zbystřit – zřejmě nepůjde o jedinou mamutí skládku v pleistocenních sedimentech. 

Bolesti zad patří mezi nejčastější zdravotní potíže současnosti a mnoha lidem komplikují nejen běžné denní aktivity, ale i odpočinek během noci. Paradoxně tak může být právě doba, kdy by si tělo mělo nejvíce odpočinout, spojena s nepříjemným diskomfortem a častým probouzením.

Odborníci však upozorňují, že existuje jednoduchý trik, který může pomoci zmírnit tlak na páteř a zlepšit kvalitu spánku – a většina lidí k němu nepotřebuje kupovat žádné speciální vybavení.

Klíčem je správná poloha páteře

Základní myšlenka je překvapivě jednoduchá: během spánku je třeba co nejlépe zachovat přirozené zakřivení páteře a správné postavení pánve. K tomu může posloužit vhodně umístěný polštář.

Lidé, kteří spí na boku, by si měli vložit polštář mezi kolena. Ti, kteří dávají přednost spánku na zádech, mohou umístit polštář pod kolena. V obou případech jde o to, aby se snížilo zatížení kloubů, vazů a svalů a aby páteř zůstala v co nejpřirozenější poloze.

Podle specialistů na rehabilitační a páteřní medicínu správná opora pomáhá udržet boky, pánev i páteř v jedné linii. Tím se omezuje vznik nežádoucích sil, které mohou během několika hodin spánku způsobovat nebo zhoršovat bolest.

Proč pomáhá polštář mezi koleny?

Při spánku na boku má horní noha tendenci sklouzávat dopředu přes spodní nohu. Tím dochází k rotaci pánve a následně i k mírnému kroucení páteře. Přestože se tento pohyb může zdát zanedbatelný, během dlouhého nočního odpočinku může vyvolávat napětí v oblasti beder a kyčlí. Polštář mezi koleny tomuto pohybu brání. Udržuje nohy ve stabilnější poloze a pomáhá zachovat přirozené postavení pánve. Výsledkem může být menší zatížení dolní části zad, lepší držení těla během spánku a kvalitnější odpočinek.

Lidé spící na zádech mohou využít polštář umístěný pod koleny. Taková opora mírně pokrčí dolní končetiny a pomáhá uvolnit svaly v oblasti kyčlí a bederní páteře.

Napětí v ohybačích kyčlí totiž může přispívat k bolestem v dolní části zad. Podepření kolen umožní těmto svalům relaxovat a zároveň sníží tlak působící na bederní oblast. Někteří odborníci navíc doporučují vložit pod spodní část zad srolovaný ručník, který poskytne dodatečnou oporu přirozenému prohnutí páteře.

Dodatečná opora pomocí polštáře bývá obzvlášť užitečná pro osoby trpící osteoartrózou páteře, ale také pro těhotné ženy. Během těhotenství dochází k výrazným změnám těžiště těla a zvýšenému zatížení zad, takže správná poloha během spánku nabývá ještě většího významu. Těhotným ženám může kromě polštáře mezi koleny pomoci také další polštář umístěný pod břichem. Ten poskytuje oporu rostoucímu bříšku a může dále snížit tlak na páteř a pánev.

Spánek na břiše? Raději ne

Za nejméně vhodnou polohu bývá považován spánek na břiše. V této pozici je páteř nucena opustit své přirozené zakřivení a krční páteř je navíc dlouhodobě vytočena do strany.

Takové postavení zvyšuje tlak na krk i záda a může přispívat ke vzniku nebo zhoršování bolestí. Pokud se však člověk této poloze nedokáže vyhnout, odborníci doporučují používat velmi tenký polštář pod hlavou, případně žádný. Další možností je umístit polštář pod pánev, což může pomoci snížit zatížení bederní oblasti.

Přestože je na trhu široká škála ergonomických polštářů a dalších pomůcek, podle odborníků není ve většině případů nutné utrácet vysoké částky za specializované výrobky. Stejnou službu poskytne i běžný polštář, složená deka nebo srolovaný ručník. Důležitější než cena je správné umístění opory a individuální pohodlí. Vyplatí se proto experimentovat s tím, co už člověk doma má, a sledovat, která varianta přináší největší úlevu.

Kdy vyhledat odbornou pomoc

Přestože správné polohování během spánku může výrazně ulevit od bolestí zad, nejde o univerzální řešení všech problémů. Přetrvávající nebo zhoršující se bolesti by měl vždy posoudit lékař, který může doporučit další postup, rehabilitaci nebo cílenou léčbu.

I obyčejný polštář však představuje snadno dostupný a prakticky beznákladový způsob, jak si vyzkoušet, zda není příčinou nočních obtíží právě nevhodná poloha páteře během spánku. Pro mnoho lidí může jít o drobnou změnu, která přinese překvapivě velkou úlevu.

Včely medonosné jsou neúnavní pracanti. Při hledání a sběru potravy se běžně vydávají až dva kilometry od úlu a s pozoruhodnou přesností se vracejí zpět. V přepočtu na velikost těla je to podobný výkon, jako kdyby člověk urazil stovky kilometrů a bez mapy, kompasu, GPS nebo chytrého telefonu suverénně našel cestu domů. Mozek včely je přitom menší než sezamové semínko. Přesto vždy naleznou cestu zpět. 

Výzkumnému týmu, který vedli odborníci nizozemské Technické univerzity v Delftu, se nedávno podařilo využit stejné biologické principy, jaké používají včely, při vývoji navigačního systému pro drony. Nový systém dokáže navádět lehké drony zpět na místo startu s využitím pouhých 42 kB paměti.

Včelí triky pro drony

Navigační systém nese název Bee-Nav. Drony se díky němu mohou samostatně orientovat v prostoru a vracet se do výchozího bodu bez použití zranitelné GPS navigace nebo výpočetně náročných mapovacích systémů. Tvůrci technologii úspěšně otestovali v místnostech i ve venkovním prostředí, včetně letu na vzdálenost přes 600 metrů. Využili neuronové sítě, které jsou tisíckrát menší než modely běžně spojované s moderními systémy umělé inteligence.

Výsledky výzkumu, uveřejněné v prestižním vědeckém časopise Nature, řeší jeden z nejzákladnějších problémů vývoje dronů – navigaci. Ať už jde o inspekce rozmanité infrastruktury, doručování zásilek, monitoring zemědělských plodin nebo průzkum oblastí zasažených katastrofami, autonomní drony musí být schopné určit, kde se nacházejí a jak se dostat do zadaného cíle.

Tajnou zbraní včel při navigaci je odometrie, čili odhad pohybu na základě signálů získaných během letu. Včela si průběžně „počítá“ jak daleko a jakým směrem se pohybuje podle vlastních pohybů těla. Je to podobné, jako když člověk prochází tmavou místností a v duchu si zaznamenává počet kroků a změny směru.

Takové odhady však postupně hromadí chyby. Proto včely využívají také vizuální vzpomínky na své okolí. Než se vydají na delší výpravu, podnikají kolem úlu krátké „poznávací lety“, během nichž si pečlivě prohlížejí orientační body a krajinu v okolí.

Systém Bee-Nav se snaží tuto strategii napodobit. Podobně jako včela i dron nejprve provede krátký let kolem své základny. Během něj pořizuje panoramatické snímky okolí. Ty následně zpracovává malá neuronová síť, která se naučí odhadovat jak směr k výchozímu bodu, tak i vzdálenost od něj.

Naše znalosti o kosmických tělesech svědčí o tom, že život zemského typu nemusí být ve vesmíru běžný. Zdá se, že jeho trvalý výskyt vyžaduje splnění mnoha delikátních podmínek. Nejčastěji se uvádí, že může existovat na vhodné planetě v obyvatelné zóně mateřské hvězdy. Jenže takové oblasti mají nejen stálice, nýbrž i galaxie, v nichž se hvězdy nacházejí. 

Obyvatelné zóny souvisejí se strukturou hvězdných ostrovů a s jejich chemickým vývojem. Tak například v centrech velkých galaxií nepanují vhodné podmínky, protože tam s vyšší pravděpodobností nastávají katastrofické jevy jako výbuchy supernov, jež široké okolí sterilizují. Důležitou roli hraje také průměrná metalicita, tedy zastoupení těžších prvků. Bez nich se nemohou formovat kamenné planety a ani pro živé struktury by se nenabízel dostatek materiálu.

Obecně se soudí, že v naší Galaxii se obyvatelná zóna nachází v jejím disku do vzdálenosti asi deseti kiloparseků, s výjimkou samotného centra. Dále se astronomové domnívají, že velké hvězdné ostrovy jsou podmínkám pro život více „nakloněny“ než jejich menší protějšky jako právě Mléčná dráha. 

Po desetiletí se vědci snažili vysvětlit jeden pozoruhodný statistický jev: proč prvorozené děti v průměru dosahují lepších výsledků ve vzdělání i kariéře a těší se lepšímu duševním zdraví než jejich mladší sourozenci?

Na první pohled to působí paradoxně. Mladší děti totiž vyrůstají v rodinách, které jsou zpravidla finančně zajištěnější než v době narození prvního potomka a mají navíc k dispozici starší sourozence jako vzory, rádce či konkurenty. Přesto dlouhodobá data opakovaně ukazují, že být prvorozeným představuje určitou výhodu.

Mladší sourozenci v průměru dosahují nižšího vzdělání, mají nižší celoživotní příjmy a častěji se u nich objevují psychické potíže. U dívek se navíc zvyšuje pravděpodobnost těhotenství v dospívání. Čím později se dítě narodí v sourozenecké řadě, tím výraznější bývají tyto rozdíly. Nové výzkumy nyní naznačují, že za tím nestojí ani tak vrozené rozdíly v osobnosti, ale především prostředí, v němž děti vyrůstají.

Více pozornosti prvorozeným

Jedním z prvních vysvětlení byl rozdílný objem času, který rodiče věnují jednotlivým dětem. Ekonom Joe Price z americké Brigham Young University už v roce 2008 ukázal, že prvorozené děti tráví s rodiči výrazně více kvalitního času než jejich mladší sourozenci ve stejném věku.

Analýza dat amerického statistického úřadu ukázala, že prvorození tráví s rodiči denně o 20 až 30 minut více kvalitního času. Na první pohled jde o zanedbatelný rozdíl, v dlouhodobém součtu však představuje přibližně 3 000 hodin navíc. To odpovídá více než jednomu roku školní docházky mezi čtvrtým a třináctým rokem života.

Nejde přitom jen o fyzickou přítomnost rodičů, ale o takzvaný kvalitní čas – společné čtení, rozhovory, hraní, pomoc s domácími úkoly nebo společné stolování. Právě tyto činnosti mají prokazatelně pozitivní vliv na rozvoj kognitivních schopností a školní úspěšnost.

Toto vysvětlení však nedokázalo objasnit celý rozdíl mezi sourozenci. Zdálo se, že musí existovat ještě další významný faktor.

Překvapivý viník

Nová rozsáhlá studie sledující 1,2 milionu dánských dětí od narození až do dospělosti upozornila na překvapivého viníka: infekční onemocnění v raném věku.

Výzkumníci využili mimořádně podrobné dánské populační registry, které umožňují sledovat zdravotní stav, vzdělání i ekonomické výsledky obyvatel po několik desetiletí. Zaměřili se především na respirační infekce, jako jsou chřipka nebo respirační syncytiální virus (RSV), které se v populaci šíří v sezónních vlnách.

Ukázalo se, že mladší sourozenci byli během prvního roku života dvakrát až třikrát častěji hospitalizováni kvůli akutním respiračním onemocněním než jejich starší sourozenci. Po prvních narozeninách se tento rozdíl prakticky vytratil.

Vysvětlení je poměrně jednoduché. Starší děti navštěvují školky, školy nebo jiné kolektivy a domů přinášejí viry, se kterými se následně setkávají jejich mladší sourozenci. Ti jsou však v prvních měsících života mimořádně zranitelní, protože jejich imunitní systém ještě není plně vyvinutý a většina běžných dětských očkování je teprve čeká.

Kritický první půlrok

Nejpozoruhodnějším zjištěním studie bylo, že infekce v prvním roce života souvisejí s výsledky, které se projeví až o desítky let později. Děti vystavené vyšší míře infekcí měly v dospělosti nižší příjmy, horší vzdělávací výsledky a častěji vyhledávaly psychiatrickou péči.

Po zohlednění dalších faktorů se ukázalo, že děti vyrůstající v oblastech s vyšším výskytem infekčních onemocnění dosahovaly v dospělosti téměř o jedno procento nižších příjmů. Zároveň u nich mírně klesala pravděpodobnost dokončení střední či vysoké školy a rostla četnost psychiatrických potíží.

Na první pohled mohou tato čísla působit nevýrazně. Jde však o populační průměry. Zatímco většina dětí překoná infekci bez dlouhodobých následků, menší část může utrpět výraznější poškození, které se následně promítne do celého života.

Autoři studie odhadují, že u nejvíce postižených jedinců by mohl dopad odpovídat snížení budoucích příjmů dokonce o 10 až 20 procent. Infekce prodělané v raném věku přitom mohou vysvětlovat více než polovinu nevýhod spojených s pozdějším pořadím narození a v případě budoucích příjmů dokonce až 70 procent tohoto efektu.

Výzkum ukázal ještě jeden důležitý detail: zásadní roli hraje načasování. Infekce prodělané během prvních šesti měsíců života měly dvakrát až třikrát silnější negativní dopad než obdobná onemocnění v druhé polovině prvního roku. To naznačuje existenci mimořádně citlivého období, během něhož je vývoj dítěte obzvlášť zranitelný.

Podle odborníků může být příčinou intenzivní vývoj mozku. V prvních měsících života směřuje přibližně 85 procent energetického příjmu kojence právě do budování nervové soustavy. Závažná infekce může tento proces narušit dvěma způsoby: nemocné dítě méně přijímá potravu a zároveň musí část energie využít k boji s infekcí místo k rozvoji mozku.

Výsledkem mohou být jemné, ale dlouhodobé změny v kognitivním vývoji, které se později projeví ve školních výsledcích, psychickém zdraví nebo ekonomické úspěšnosti.

Vzepřít se „osudu“

Dobrou zprávou je, že pořadí narození není nezvratným osudem. Mnoho faktorů, které za pozorovanými rozdíly stojí, lze ovlivnit.

Jedním z nejúčinnějších nástrojů je očkování. Odborníci zdůrazňují význam ochrany proti chřipce, černému kašli nebo RSV, a to nejen u samotných dětí, ale také u těhotných žen. Protilátky předané z matky na dítě mohou poskytnout důležitou ochranu právě v nejzranitelnějším období.
Významnou roli hraje také kolektivní imunita. Pokud jsou starší děti očkovány a méně často onemocní, snižuje se pravděpodobnost, že přinesou infekci domů k mladším sourozencům.

Výzkumníci rovněž zjistili, že dlouhodobé kojení výrazně snižuje riziko závažných infekcí. Mateřské mléko obsahuje protilátky, které představují první obrannou linii proti řadě respiračních onemocnění. U mladších sourozenců vystavených vysokému infekčnímu tlaku dokázalo kojení trvající alespoň 15 měsíců prakticky eliminovat zvýšené riziko hospitalizace v kojeneckém věku.

Lékaři doporučují také jednoduchá preventivní opatření: důkladné mytí rukou po návratu starších dětí domů, převlékání oblečení po příchodu ze školky, pravidelné větrání a omezení kontaktu nemocných sourozenců s novorozenci.

Odborníci zároveň zdůrazňují, že ani hospitalizace v raném věku neznamená nevyhnutelné celoživotní problémy. Moderní výzkumy ukazují, že včasná podpora vývoje dítěte může řadu negativních dopadů zmírnit. Důležité je zejména sledování kognitivního, motorického a neurologického vývoje po prodělaném závažném onemocnění a případné včasné intervence.

Rodiče by proto neměli propadat panice, ale spíše dbát na pravidelné kontroly a využívat dostupné programy rané péče.

Spravedlnost mezi sourozenci

Vedle ochrany před infekcemi zůstává druhým klíčovým faktorem rodičovská pozornost. Výzkumy opakovaně ukazují, že mladší děti dostávají méně individuálního času jednoduše proto, že se rodičovská pozornost musí dělit mezi více potomků.

Podle Joea Price proto nestačí snažit se být ke všem dětem spravedlivý v jednom okamžiku. Důležitější je takzvaná „mezičasová spravedlnost“ – tedy zamyslet se nad tím, kolik pozornosti dostával nejstarší sourozenec ve stejném věku, a pokusit se podobné podmínky vytvořit i mladším dětem.

Společné čtení, rozhovory, pomoc se školou nebo obyčejné rodinné večeře mohou podle výzkumů představovat významnou protiváhu nevýhodám spojeným s pozdějším pořadím narození.

Autoři studie upozorňují, že odpovědnost neleží pouze na rodičích. Ochranu nejmenších dětí podporují také systémová opatření, například dostupná pediatrická péče, podpora očkování, placená rodičovská dovolená, flexibilní pracovní podmínky nebo prostředí vstřícné ke kojení.

Nové výzkumy tak mění pohled na známý fenomén pořadí narození. Ukazuje se, že rozdíly mezi sourozenci nejsou primárně důsledkem odlišných povahových rysů nebo genetiky, ale spíše výsledkem dvou velmi konkrétních faktorů: množství rodičovské pozornosti a ochrany před infekcemi v nejranějších měsících života.

První rok života – a zejména jeho první polovina – se zdá být obdobím, které může ovlivnit budoucnost člověka mnohem více, než bychom si možná dokázali připustit.