Naše oči produkují tři druhy slz: V první řadě se jedná o bazální roztok, který pomáhá udržovat bulvu zdravou a funkční. Dále jde o slzy reflexní, jimiž se oko brání nečistotám včetně prachu nebo třeba pylů. Třetí kategorii pak představují tzv. emoční slzy, a zde se již situace komplikuje.

Vyplavují se totiž při silném citovém prožitku a jejich chemické složení neodpovídá tekutině pro pomyslnou údržbu, nýbrž odráží danou emoci.

Emoční slzy tedy obsahují například stresové hormony, opioidní peptidy, minerály či proteiny – a dá se proto říct, že jejich pomocí tělo vyvažuje chemickou nerovnováhu, kterou rozjitřené city vyvolaly. Zatímco tedy v některých případech zmíněné slzy zmírňují stres, v jiných naopak umocňují katarzi.

Slzy jako neverbální jazyk emocí

Zajímavé je, že emoční slzy podle současného poznání produkují pouze lidé. To naznačuje, že jejich funkce přesahuje pouhou fyziologii. Nejde jen o „údržbu oka“ – jde o komunikaci.

Moderní neurověda ukazuje, že když vidíme někoho plakat, aktivují se v našem mozku oblasti spojené s empatií a porozuměním. Slzy tak fungují jako silný a univerzální signál, který ostatním sděluje: „děje se něco důležitého“. Výzkumy sledující aktivitu mozku ukazují, že lidé reagují na samotnou přítomnost slz, i když neznají příběh, který za nimi stojí.

Uplakaná evoluce

Z evolučního hlediska je emoční pláč zvláštní. Nepomáhá přežít v přímém smyslu – nezlepšuje zrak ani nechrání před nebezpečím. Proč se tedy vůbec vyvinul?

Podle vědců je klíč v jeho sociální funkci. Slzy fungují jako signál zranitelnosti a potřeby, který zvyšuje ochotu ostatních pomoci, posiluje sociální vazby a snižuje vnímanou hrozbu.

Experimenty naznačují, že lidé vnímají plačící jedince jako bezbrannější, ale zároveň bližší a důvěryhodnější. A právě to vede k větší ochotě nabídnout podporu. Slzy tak působí jako jakési „sociální lepidlo“, které drží lidské skupiny pohromadě.

Tento efekt navíc není omezený na jednu kulturu. Výzkumy napříč různými zeměmi ukazují, že lidé reagují na slzy podobně bez ohledu na původ, pláč vyvolává empatii i u cizích osob, zvyšuje pocit sdílení a blízkosti. Slzy tedy představují jeden z mála skutečně univerzálních lidských jazyků.

Kořeny emočního pláče sahají pravděpodobně do raného dětství. Lidská miminka jsou bezmocná a jejich pláč slouží k přivolání péče. Tento mechanismus se během evoluce neztratil – jen se proměnil. Dospělí už sice nejsou fyzicky závislí na ostatních, ale sociální závislost přetrvává. Emoční slzy tak zůstávají nástrojem, jak si říct o podporu, byť mnohem subtilnějším způsobem.

Slzy také ovlivňují naše vztahy. Emoční pláč může zmírňovat konflikty, zvyšovat šanci na smíření, ovlivňovat vyjednávání i mezilidské vztahy. Slzy totiž „odzbrojují“ – snižují vnímanou agresivitu a posilují ochotu druhých reagovat spíše pomocí než útokem.

Opravdu pláč ulevuje?

Rozšířená představa, že pláč automaticky přináší úlevu, je pravdivá jen částečně. Výzkum ukazuje, že bezprostředně po pláči se nálada často nezlepší, úleva přichází spíše později a klíčovou roli hraje reakce okolí.

Pláč navíc spouští uvolňování látek jako oxytocin nebo endorfiny, které podporují pocit blízkosti a regulaci emocí. Proto se zpětně může zdát jako „očistný“, i když je v danou chvíli nepříjemný.

Možná nejzajímavější je, že pláč nesouvisí jen se smutkem. Lidé pláčou i od radosti, z úžasu, při úlevě a někdy také při silném estetickém zážitku. Tyto „slzy štěstí“ ukazují, že nejde o jednoduchý ukazatel negativních emocí. Spíše signalizují intenzitu prožitku – momenty, kdy emoce překročí běžnou hranici.

Co o slzách stále nevíme?

Navzdory pokroku zůstává emoční pláč částečně záhadou. Už od dob Charlese Darwina se vědci snaží pochopit, proč vlastně existuje – a definitivní odpověď zatím nemáme.

Jedno je ale jasné: slzy nejsou jen důsledkem emocí, ale jejich součástí. Pomáhají nám sdílet prožitek, signalizovat potřebu a navazovat spojení s ostatními. A právě v tom spočívá jejich nejhlubší význam – dělají nás lidmi.
 

V meziválečném období rozvíjela britská konstrukční škola zkušenosti z Velké války, a proto počítala s tím, že obrněnce budou nadále především podporovat pěchotu. Na to nepotřebovaly vysokou rychlost, jelikož s nimi koneckonců museli držet krok infanteristé. Generálové si však uvědomili též potřebu rychlejších tanků, které by zajistily průzkum a útočné akce nezávisle na pomalé pěchotě. Tato idea částečně připomínala kavalerii, popřípadě činnost křižníků na hladině, a tudíž se tento druh vozidel začal označovat jako jezdecké či křižníkové tanky. V těchto dvou liniích tedy vznikaly typy, které kladly důraz na úplně odlišné vlastnosti, což nutně vedlo k zásadním.

Nepovedená jednička

Koncepce britských pěchotních a křižníkových vozidel se začala rodit na přelomu 20. a 30. let a konkrétní specifikace tanku první jmenované kategorie byly vytvořeny v roce 1935. Generál Percy Hobart, inspektor tankových vojsk, tehdy navrhl dvě možnosti. První představovala malý a levný design, který by nesl jen kulomet, zatímco druhá znamenala těžší konstrukci s kanonem.

Generál Hugh Elles, jenž odpovídal za vyzbrojování armády, dal přednost první možnosti a nechal sestavit konkrétní specifikace pod označením A11. Budoucí vozidlo pak dostalo bojové jméno Matilda, jež vymyslel konstruktér John Carden z firmy Vickers-Armstrong. Ta zahájila stavbu prototypu, jehož testy začaly v září 1936. 

Šlo o kompaktní 11tunový obrněnec s dvoučlennou osádkou. V korbě seděl řidič, zatímco velitel/střelec měl hlavu a ramena natěsnána ve věži, která nesla kulomet Vickers. Standardně se jednalo o zbraň ráže .303 British (7,7×56 mm), část sériových strojů však dostala verzi kalibru .50 British (12,7×81 mm). O pohon se staral benzinový osmiválec Ford, jenž zajišťoval rychlost 13 km/h, což se pro podporu pěchoty pokládalo za dostatečné. 

Hlavní výhodu vozidla, přijatého do armády v roce 1937 pod názvem Tank, Infantry, Mark I, tvořil pancíř o tloušťce až 60 mm. Vzhledem k malým rozměrům a nízké rychlosti šlo spíše o jakési pohyblivé kulometné hnízdo, jež mělo podporovat vojáky útočící na statické obranné linie protivníka.

V generálním štábu ale sílily pochybnosti o smyslu takové koncepce, takže následovala redukce původních plánů sériové výroby a vzniklo tak jen 140 kusů. Už v září 1936 začaly práce na zcela odlišném designu pěchotního tanku, který odpovídal druhé možnosti generála Hobarta a měl nést kanon. Větším rozměrům odpovídalo též navržené jméno: A12 Matilda Senior. 

Obrněnec se dvěma motory

Základní úkol chystaného obrněnce měla představovat ochrana pěšáků před nepřátelskými tanky. Tentokrát se počítalo s hmotností 27 tun a čtyř
člennou osádkou, protože stroj měl obdržet trojmístnou věž se 40mm kanonem (ve své době patřil k nejlepším protitankovým zbraním na světě) a kulometem Vickers. Vážný nedostatek, který se měl později neblaze projevit, ale znamenal fakt, že se pro kanon dodávaly jen protipancéřové průbojné střely, kdežto trhavé či tříštivé granáty nikoli. (A i kdyby existovaly, vzhledem k malé ráži by nejspíš stejně měly nedostatečné účinky.)

Ve věži vlevo od kanonu seděl střelec a za ním velitel, na pravé straně měl místo nabíječ a řidič seděl v čele korby. Tu chránilo pancéřování z válcované a lité oceli o max. tloušťce 78 mm, díky čemuž šlo o jeden z nejodolnějších tanků na světě, ale to se zákonitě projevilo v hmotnosti. Vyvstal problém pohonu, jelikož Britové tehdy neměli adekvátně výkonný motor. 

Zvolili proto podobné řešení jako u tanku Whippet z první světové války, který poháněly dva motory. Do zádi nového pěchotního obrněnce tedy zastavěli dva šestiválcové diesely od firmy AEC. Šlo o motory téhož typu, který se uplatňoval i ve slavných londýnských dvoupatrových autobusech. Dva agregáty zákonitě znamenaly vyšší složitost údržby a riziko poruchy, byť malou výhodu představoval fakt, že se tank mohl pohybovat i pouze s jedním. 

Každopádně opět šlo o relativně pomalý obrněnec, což dokázaly zkoušky prototypu Matilda Senior, jež začaly v dubnu 1938. V červnu téhož roku se dostavila první zakázka na sériovou produkci pro firmu Vulcan Foundry a následovaly další, které dostávalo také pět jiných podniků. Celkem vzniklo 2 987 exemplářů, z nichž první armáda získala na jaře 1939 pod názvem Tank, Infantry, Mark II. Běžně se mu říkalo i Matilda II a po ukončení provozu předchozího typu zkrátka jen Matilda.

Verze s kulometem z Brna

Zde je třeba zdůraznit zřejmě trochu matoucí fakt, že Matilda II představovala druhý typ pěchotního tanku a jako takový nesla označení Mark II, ale v rámci produkce se pak objevilo několik variant, které se také odlišovaly římskými čísly za slovem Mark. Jednalo se o různé verze typu Matilda II, zatímco třetí pěchotní tank (Tank, Infantry, Mark III) reprezentoval úplně nový typ Valentine. První sériová podoba typu Matilda II se proto označovala i jako Matilda II Mark I a vztahuje se k ní výše uvedený popis.

V roce 1940 se přešlo na dodávky podoby Mark II, u které na místo kulometu Vickers přišla BESA ráže 7,92×57 mm, tedy licenčně vyráběný kulomet ZB-53 ze Zbrojovky Brno. Kromě toho probíhalo hledání výkonnější pohonné jednotky a začaly zkoušky verze s dvojicí motorů Leyland, ač oproti dieselům AEC šlo o nárůst jen několika koní. Přesto tento přechod proběhl a začala se vyrábět verze Mark III.

Díky změně uložení motoru se zrodila varianta Mark IV a následně se úprav dočkala též převodovka, jejíž nový standard získala vozidla Mark V. Jednotlivé verze lze zvnějšku většinou odlišit jen obtížně, k čemuž ještě přispívá skutečnost, že byla část Matild II starších verzí přestavěna na novější standardy. 

Kromě popsaného vylepšování se zrodila též modifikace, která odpovídala na výše zmíněný problém s absencí tříštivých či trhavých granátů pro 40mm kanon. Část vozidel Mark III a Mark IV totiž vznikla ve verzích Mark IIICS a Mark IVCS, kde zkratka CS (Close Support) odkazuje k jinému typu primární zbraně. V upravené věži byla umístěna 76mm houfnice QF 3-inch, která sloužila pro přímou i nepřímou palbu tříštivo-trhavými, případně kouřovými granáty. Osvědčila se zejména proti bunkrům. Ještě lze dodat, že od roku 1941 se na věže vozidel Matilda II různých verzí montovaly lafety Parrish-Lakeman, ze kterých se s pomocí kulometů BREN vedla protiletadlová palba.

Ženijní přestavby

Tanky Matilda se také staly předmětem několika speciálních přestaveb. Už u prvního typu proběhly pokusy s ženijním využitím, protože na prototypu byl testován pluh k vyorávání min. Armáda pak objednala 14 kusů, ovšem zkoušky ukázaly, že jde o málo efektivní zařízení, a vzhledem k brzkému vyřazení těchto vozidel nikdy nedošlo na nasazení v boji. 

Podstatně lépe si vedla odminovací zařízení pro tank Matilda II, na němž byly nejprve zkoušeny tlakové systémy řady AMRA (Anti-Mine Roller Attachment), vlastně rámy, jež se připojovaly k čelu tanku a nesly čtyři velké kovové válce. Vzniklo kolem 140 sériových kusů, v praxi se však zřejmě neuplatnily, protože se přešlo k účinnějšímu cepovému principu – a během africké kampaně byly úspěšně nasazeny stroje Matilda Scorpion.

Odminovací zařízení tvořil válec, který se nalézal na rámu na čele tanku a k němuž byly připojeny řetězy se závažími. O otáčení válce se staral osmiválcový motor Ford ve schránce na pravé straně vozidla, v níž pracoval (evidentně značně nepohodlně) i operátor. U pozdější varianty Matilda Scorpion Mark II se naštěstí mohl přesunout dovnitř vozidla. 

Abraham du Toit poté vyvinul nový odminovací obrněnec Matilda Baron, který ve finální variantě Mark III již neměl věž – místo ní se objevila chráněná nástavba pro obsluhu. Vzniklo 60 sériových kusů, na jejich bojové nasazení však nedošlo. V praxi se neuplatnila ani vozidla Matilda CDL (Canal Defence Light) osazená speciální válcovou věží s výkonným světlometem pro oslňování nepřátel.

Pro montáž této věže sloužila podoba Matilda Crane s rámovým jeřábem. Výčet modifikací zakončuje vozidlo Matilda II Black Prince s dálkovým rádiovým ovládáním, jež se zkoušelo coby cvičný terč či nástroj pro hledání průchodů v minových polích.

Všechny klasické alergické nemoci se zdají být na vzestupu, ale žádná se nerozmohla tak dramaticky rychle jako alergie na pyl, která je zažitá pod pojmem „senná rýma“. Lékaři antického Řecka popsali astma a alergii na potraviny a Římané zaznamenali alergii na koně, ale žádné zprávy o senné rýmě od nich nemáme.

Ještě před dvěma sty lety byla senná rýma neznámá a pečlivý výzkum historiků medicíny prokázal, že tomu tak nebylo proto, že by ji lidé ignorovali nebo si ji pletli s nachlazením. Naproti tomu dnes každý ví, co to senná rýma je, protože během pylové sezony kýchá a smrká mnoho lidí.

Alergická reakce

Imunitní systém zdravého člověka vytváří množství protilátek proti nebezpečným vetřelcům napadajícím organismus. Alergikův imunitní systém však tvoří protilátky, konkrétně typ imunoglobulin E (IgE), i proti jinak neškodným látkám, kterých si organismus zdravého jedince ani nevšimne. Ovšem citlivá imunita alergika začne po opakovaném kontaktu s alergenem, jak se těmto látkám vyvolávajícím alergii říká, tvořit právě IgE protilátky.

Ty kolují v krvi do té doby, než naleznou žírné buňky (takzvané heparinocyty), hojně rozeseté ve sliznicích dýchacích cest a zažívacího traktu. Žírné buňky za normálních okolností slouží k obraně proti parazitům. U alergiků se na ně ale navěsí IgE protilátky. Odtud pak číhají na „svůj“ alergen, který okamžitě zachytí citlivými radary. To je signál pro uvolnění histaminu a dalších mediátorů z nitra žírné buňky – a právě histamin přímo způsobuje nejčastější příznaky alergie: otok sliznic, svědění a kýchání.

Spásné řešení?

Histamin je jednou z nejdůležitějších chemických látek, které se při alergických reakcích uvolňují. Většina pacientů s pylovou alergií proto velmi dobře reaguje na léčbu pomocí antihistaminik. Jedná se o látky, které působí na velmi jednoduchém principu: Vážou se na stejný receptor jako histamin, ale nijak zde neúčinkují. Na obsazené receptory se pak již histamin nemůže navázat a vyvolat alergickou reakci.

Bohužel to funguje i naopak – tam, kde se již histamin usadil, se nemohou navázat antihistaminika, a tak je velice důležité použít je ještě předtím, než dojde k setkání s alergenem. Antihistaminikum sice může účinkovat i tehdy, užije-li se až při prvních příznacích, jako je kýchání nebo svědění, ale výsledek nebude takový, jako kdyby alergik lék užil před kontaktem s alergenem.

Pozor na vedlejší účinky

Starší typy antihistaminik (Dithiaden, Fenistil, Tavegyl) se vážou na několik odlišných druhů receptorů, nikoli jen na ty vyhrazené histaminu. Má to za následek některé nežádoucí vedlejší účinky, k nimž patří ospalost a zhoršená koordinace. Tyto účinky samy o sobě nejsou důvodem k obavám, ale při některých činnostech, jako je práce se stroji nebo řízení vozidel, mohou být nebezpečné. Antihistaminikum také může zesílit účinky alkoholu.

Slabší vedlejší účinky včetně ospalosti velmi často po určité době zmizí, ale příznivé účinky léčiva zůstanou. Proto stojí za to v užívání pokračovat i tehdy, vyskytnou-li se zpočátku některé obtíže. Mnohým lidem působí problémy jen některá antihistaminika, zatímco jiná nikoli. Proto je potřeba v případě potíží vyzkoušet několik druhů, aby se zjistilo, který je pro konkrétní osobu nejvhodnější.

V poslední době se podařilo odstranit problém ospalosti vývojem nových druhů antihistaminik (Claritine, Flonidan, Zyrtec, Zaditen), které jsou označovány jako netlumící. Jejich výhoda tkví v tom, že účinkují cíleně pouze na histaminové receptory.

Drobná zrnka

Číslem jedna mezi jarními alergeny je jednoznačně pyl. Jde o malé vejčité samčí buňky sloužící k rozmnožování rostlin. Obvykle jsou menší, než je průměr lidského vlasu, měří pouze od 10 do 40 mikronů. Pyly barevně kvetoucích rostlin, například růží, jsou velká voskovitá zrna. Z rostliny na rostlinu je přenáší včely a další hmyz, a alergie proto většinou nevyvolávají.

Naopak pyly mnoha stromů, trav a plevelů jsou lehké, takže je snadno unáší vítr a stávají se příčinou alergických reakcí. Každá rostlina má období kvetení, které se v různých letech příliš neliší. Do jisté míry ho může ovlivňovat jen počasí v daném roce. Množství pylu v ovzduší je také výrazně ovlivněno počasím. V naší republice začíná pylová sezona již během února olší a lískou a trvá až do října. Čím severněji a čím vyšší poloha, tím je vegetace opožděnější a pylová sezona se tak posouvá někdy i o měsíc.

Nenechte se pylem zaskočit

Pyly patří k alergenům, kterým se vyhýbá nejhůře. Pro úspěšné snížení kontaktu s nimi je potřeba znát některá fakta. Teplý vzduch, který stoupá v letních dnech od země vzhůru, přináší pyl do vyšších vrstev atmosféry. Když se po západu slunce ochladí, klesá pyl opět k zemi jako jakási neviditelná „pylová sprcha“.

Ve venkovských oblastech pyl klesá poměrně rychle a dosahuje země mezi osmou a desátou hodinou večer. Nad rozpálenou městskou dlažbou a budovami se pyl snáší pomaleji. Většina pylu dosáhne země mezi půlnocí a druhou hodinou ranní.

Pyl se z různých rostlin uvolňuje v různou denní dobu. Například u trav k tomu dochází zhruba od půl osmé ráno. Pokud je však vlhko, začnou pylová zrna opouštět rostlinu až po odpaření vody. Bohužel některé druhy trávy vyčkávají s uvolněním pylu na odpoledne, takže se alergeny dostávají do vzduchu prakticky po celý den.

Všechny rostliny uvolňují více pylu v teplých slunečných dnech a méně v deštivém počasí. Pokud vstáváte k ranní procházce nebo k běhání v šest hodin ráno, můžete se do půl osmé bezpečně vrátit. Bez obav je také možné si vyjít v brzkém podvečeru, kdy trávy již přestaly pylová zrna uvolňovat a dosud nenastal pokles pylu z vyšších vrstev atmosféry.

Ani nedýchat

V místnosti tři metry vysoké se pyl usadí během čtyř minut, pokud je zde zcela klidný vzduch. Jestliže zavřete dveře, okna, zabráníte průvanu a budete sedět v klidu, měli byste mít možnost dýchat vzduch v místnosti bez pylových alergenů.

Množství většiny pylů ve vzduchu ve městě a na venkově se příliš neliší. Vyšší patra výškových budov mohou patřit k nejhorším místům, protože pyly v teplém vzduchu stoupají.

Během pylové sezony je potřeba sušit veškeré prádlo uvnitř. Pyly přenáší i domácí zvířata na své srsti. Takže před příchodem domů je potřeba je vykartáčovat – tuto činnost by však samozřejmě neměl vykonávat přímo alergik. Důležité je vyčlenit si oblečení pouze pro domácí použití a venkovní oděv po návratu domů hned vysvléknout a umýt nebo opláchnout i vlasy.

Při potížích stojí za zvážení i zakoupení kvalitní čističky vzduchu, která zabraňuje tomu, abyste vdechovali poletující nečistoty. Účinné je přes den proti prachu zakrývat postel a křesla pokrývkou. Večer je třeba ji opatrně složit a vyprat. Tím se odstraní vrstva pylu, který se přes den na nábytku usadí, aniž by se rozvířil. Dodržíte-li tato jednoduchá pravidla, je možné, že sice nezmizí všechny potíže, ale alergik se bude cítit lépe.

Boj s alergeny

Prevence vzniku alergické reakce v podstatě neexistuje. Jistou ochranu poskytuje správná stimulace imunitního systému v útlém dětském věku. Děti by proto neměly být vychovávány v dokonalé sterilní čistotě. Sterilní prostředí vede k nedostatečné stimulaci imunitního systému a ten pak může na zcela normální podněty začít reagovat přecitlivěle – alergickou reakcí. Děti samozřejmě nemají žít ve špíně, ale nic se nesmí přehánět.

Pokud se přehnaná reakce imunitního systému u člověka projeví, je třeba ji řešit. Neléčená alergie může vést asi ve třetině případů až k propuknutí astmatu, pokud se alergie rozšíří dále do horních a dolních cest dýchacích. Člověk s neléčenou alergií se časem stane citlivým na stále více alergenů a reakce těla na alergeny budou vážnější. Imunitní systém se sennou rýmou oslabuje, a proto začne reagovat na další alergeny. Velmi často jde s pylovou alergií ruku v ruce i citlivost na roztoče.

Tělo v šoku

Alergická reakce může postihnout celé tělo. Takovému silnému působení alergenu se říká anafylaktický šok. Postiženy mohou být všechny tkáně, ale efekt alergické reakce je nejviditelnější na stěně cév. Ty se rozšíří, zvýší svoji propustnost a krev tak prosakuje mimo cévy. Srdce sice pracuje, ale najednou nemá co pumpovat a krevní oběh selže.

Anafylaktický šok se začne projevovat velmi rychle – přibližně do 30 minut po kontaktu s alergenem. Prvním příznakem je svědění celého těla nebo kopřivka, případně celkový otok podkoží způsobený únikem tekutiny z vlásečnic. Posléze se přidají obtíže s dýcháním, polykáním, zarudlý obličej, rychlý pulz, úzkost a dezorientace. Alergika mohou postihnout křečovité bolesti břicha, pomočení nebo průjem, a dokonce i závratě, mdloby a bezvědomí v důsledku náhlého poklesu tlaku.

Lékem první volby je injekční adrenalin, následuje inhalační podávání rychle působících léků k rozšíření dýchacích cest. Na řadu přichází i podání antihistaminik a nakonec hormonálních léků – kortikosteroidů. Pokud po kontaktu s alergenem začnete pociťovat příznaky anafylaxe, měli byste si co nejrychleji zavolat rychlou záchrannou službu. Antihistaminika umí alergické reakce tlumit, ale na zvládnutí anafylaktického šoku nejsou dostatečně silná. Pokud však není po ruce nic lepšího, mohou alespoň trochu pomoci. 

Veliká noc, Červené svátky, Svátky mazance, jinak též Velikonoce představují nejvýznamnější křesťanský svátek roku. U nás jsou spjaty především s řadou lidových tradic, mezi které patří příprava tradičního pečiva. Dnes už si Velikonoce nedovedeme představit bez nadýchaného beránka, mazance s mandlemi nebo kynutých jidášů s medem. 

Křesťanská symbolika

Od středověku církev světí při slavnosti Božího hodu přinesené pokrmy, dnes nejčastěji piškotového beránka, mazanec a vejce. Sám výraz mazanec je doložen už ve středověkých pramenech a s ním i slovo mazanečník pro pekaře, který takový velikonoční koláč pekl. Mazanec si dodnes uchoval význam obřadního velikonočního pečiva, před pečením se v něm vykrajuje znamení kříže. Někde se po okraji zdobil pletencem, řetízkem mandlí symbolizujícím Kristovu trnovou korunu nebo do středu zapíchnutou větvičkou. Na východní Moravě a ve Slezsku se do velikonočních bochníků, nazývaných plecovník, babůvka či svěceník, zapéká uzené maso.

Beránek se vžil na konci 19. století, zprvu zejména v městských domácnostech. Pekl se v litinových nebo keramických formách a nahrazoval starý zvyk pojídat skutečného beránka na Boží hod velikonoční.

Dalším velikonočním pečivem byly jidáše, jež se podle krajových zvyklostí pekly v různých tvarech. Mohly mít tvar placky, která se před pečením zdobila nožem nebo vpichy dřevěným hřebenem, závitnice, preclíku, ale také provázku stáčeného z válečků těsta, jenž připomínal provaz, na němž se údajně oběsil biblický Jidáš.

Jantar je pro paleontology doslova časovou schránkou – dokáže uchovat detaily dávného života s neuvěřitelnou přesností. Právě v takovém „okně do minulosti“ nyní vědci objevili nový, dosud neznámý živočišný druh.

Německo-bulharský tým vedený paleontologem Christianem Bartelem identifikoval v ukrajinském a baltském jantaru starém zhruba 35 milionů let nový druh sekáče – drobného pavoukovce, který dnes v Evropě už nežije. Objev byl publikován ve vědeckém časopise Acta Palaeontologica Polonica a přináší nejen popis nového druhu, ale i nový pohled na dávné rozšíření těchto nenápadných tvorů.

Pavoukovci s krajkou

Nově objevený sekáč patří do podčeledi Ortholasmatinae, která je známá svým velmi neobvyklým vzhledem. Tito živočichové mají tělo pokryté složitými strukturami a výrůstky, často připomínajícími jemnou mřížku nebo krajku, zejména v oblasti hlavy.

Fosilie této skupiny přitom dosud vědci neznali a jde tedy o vůbec první fosilní důkaz existence této skupiny. Nový druh dostal jméno Balticolasma wunderlichi a jeho tělo vykazuje typické znaky svých dnešních příbuzných, včetně výrazného očního hrbolu a bohatě strukturovaného povrchu.

Aby mohli vědci prozkoumat jemné detaily tohoto drobného tvora, využili pokročilé zobrazovací metody. Pomocí počítačové tomografie a speciálních rentgenových paprsků dokázali „nahlédnout“ dovnitř jantarových vzorků, aniž by je poškodili. Snímky odhalily překvapivě složitou stavbu těla: celý povrch hřbetu pokrývá síť jemných hřebínků a ústní ústrojí nese komplexní soustavu drobných přívěsků. Takto detailní zachování umožňuje rekonstruovat nejen vzhled, ale i možné způsoby života těchto dávných organismů.

Ztracený svět severní polokoule

Největším překvapením však není samotný objev nového druhu, ale jeho geografický význam. Dnešní zástupci této skupiny sekáčů žijí pouze ve východní Asii a v Severní a Střední Americe. Evropa je pro ně dnes zcela nehostinná.

Fosilie z jantaru ale ukazují, že před 35 miliony let, v období eocénu, byla situace úplně jiná. Tito pavoukovci byli tehdy rozšířeni po celé severní polokouli. Objev tak přispívá k pochopení toho, jak se v průběhu geologických epoch měnilo rozšíření živočišných druhů.

„Objev sekáče z podčeledi Ortholasmatinae v evropských jantarových nalezištích nás překvapil. Sekáči z této skupiny dnes v Evropě už nežijí. Příbuzní těchto živočichů se v současnosti vyskytují pouze ve východní Asii a v Severní a Střední Americe. Je zřejmé, že před 35 miliony lety, v období eocénu, byli tito sekáči rozšířeni po severní polokouli mnohem více než dnes,“ přiznává Christian Bartel.

Kronika dávné biodiverzity

Baltský jantar je známý svou mimořádnou bohatostí fosilií a neustále přináší nové objevy druhů, které dnes v Evropě nenajdeme. Skutečnost, že se nový sekáč našel jak v baltském, tak v ukrajinském jantaru, naznačuje, že fauny těchto oblastí byly v minulosti velmi podobné.

Díky tomuto objevu se počet známých druhů sekáčů z baltského jantaru zvýšil na 19, zatímco z ukrajinského rovenského jantaru jich známe sedm. Šest druhů se přitom vyskytuje v obou oblastech, což dále potvrzuje jejich někdejší propojenost.

Na první pohled nenápadný pavoukovec tak přináší důležité informace o vývoji ekosystémů i o dávných klimatických a geografických podmínkách. Objev Balticolasma wunderlichi ukazuje, jak dramaticky se může rozšíření organismů v průběhu milionů let změnit – a jak cenné jsou fosilie v jantaru pro rekonstrukci těchto proměn.

Při pohledu z dálky se může Venuše jevit jako dvojče Země, při pohledu zblízka je ale patrné, že jde o strašlivý svět, přinejmenším na povrchu zcela neobyvatelný pro život pozemského typu. Její teplota kolem 464 °C a tlak zhruba 92 atmosfér jsou natolik zničující, že tam zatím žádná pozemská sonda nevydržela déle než zhruba dvě hodiny.

Rekord v tomto směru drží sovětský lander Veněra 13, který v březnu 1982 fungoval na povrchu Venuše 127 minut. Tento 44 let starý rekord by rádi překonali inženýři z Technické univerzity v nizozemském Delftu, kteří na nedávné 57. Konferenci lunární a planetární vědy prezentovali nový koncept mise na Venuši. 

Ambiciózní pekelná mise

Mise KYTHERA, jak se projekt jmenuje, počítá s přistáním landeru na povrchu pekelné planety. Vývojáři věří, že by mohl být schopen pracovat až 200 pozemských dní. Ve srovnání s misemi ze sedmdesátých a osmdesátých let by šlo o ohromující pokrok, který by posunul výzkum Venuše o notný kus dopředu. Uvedené doba přitom představuje přes 80 procent délky místního dne na Venuši. Ten odpovídá asi 225 pozemským dnům.

Tým Delftské techniky má představu o designu landeru, časovém rozvrhu mise i o vědeckých cílech, který by mise KYTHERA měla dosáhnout. Jako možná místa přistání mise zvolili oblast Lakshmi Planum, kde jsou o něco příznivější podmínky než na většině ostatních míst, případně oblast Lada Terra, kde zřejmě probíhá pro vědce velmi zajímavý aktivní vulkanismus a seismická aktivita.

Věda na prvním místě

Klíčem k úspěchu mise má být její technické řešení. Vědci navrhují využít pokročilé chladicí systémy, které by chránily elektroniku před extrémním žárem. Inspiraci částečně čerpají ze sovětských sond programu Veněra ze 70. a 80. let, které jako jediné v historii dokázaly na Venuši přistát a krátkodobě fungovat.

Energii by sonda získávala z radioizotopových zdrojů – tedy technologie, která se osvědčila u mnoha slavných misí, jako jsou Voyager, Cassini, New Horizons nebo marsovské rovery Curiosity a Perseverance. Tento typ napájení umožňuje dlouhodobý provoz i v prostředí, kde solární panely nepřipadají v úvahu.

Mise KYTHERA by nebyla jen technologickou demonstrací, ale především vědeckým nástrojem. Už během sestupu atmosférou by sbírala data o jejím složení a vlastnostech. Po přistání by následovalo dlouhodobé sledování prostředí a geologická analýza. Sonda by využívala spektroskopii ke studiu hornin a seismometry ke zkoumání vnitřní aktivity planety. Některé přístroje by mohly vycházet z plánované mise NASA DAVINCI, ovšem upravené tak, aby vydržely extrémní podmínky na povrchu.

Zda se KYTHERA skutečně vydá na cestu mezi lety 2035 a 2037 a zda splní své ambiciózní cíle, zatím zůstává otázkou. Jisté ale je, že každý krok směrem k dlouhodobému průzkumu Venuše posouvá hranice našich technologických možností i porozumění planetám podobným Zemi.

Na pódiu před hledištěm plným diváků stojí dva muži – hráč amerického fotbalu Russell Wilson a profesionální iluzionista Oz Pearlman. První zmíněný začíná: „Chci se vás zeptat: Když jsem byl malý, čí plakát jsem měl pověšený na stěně v pokoji?“ A s úsměvem dodává: „Na to prostě nemáte šanci přijít.“ 

Na Pearlmanově tváři se rovněž objevuje úsměv. „Řekl jste, že nemám šanci, což znamená, že to nebyl žádný hráč fotbalu. Je to tak?“ zní jeho první dedukce. „Také si všimněte,“ obrací se k publiku, „že si při řeči nervózně třel ruce. Ruce vždy poukazují na ženu. Byla to žena?“ ptá se opět Wilsona, jenž přikyvuje.

„Russelle, teď chci, abyste v duchu spočítal písmena v jejím křestním jméně,“ pokračuje Pearlman. Jakmile fotbalista úkol splní, obrátí oči vzhůru, což iluzionistovi pochopitelně neunikne. „Šest písmen, je to tak?“ ujišťuje se a Wilson to poněkud zaraženě potvrzuje. Pearlman cosi napíše na papír a následně fotbalistu vyzve, aby řekl jméno té osoby nahlas. „Byla to Shania Twainová,“ vyhoví mu dotyčný. Iluzionista obrátí k publiku papír, na němž stojí totéž jméno. Diváci úžasem oněmí a propuknou v nadšený aplaus.

Věda namísto kouzel

Jako jediné možné vysvětlení se nabízí, že Pearlman umí číst myšlenky. Až na to, že… „Neumím číst myšlenky, to je lež. Chtěl bych, ale bohužel to není možné,“ říká. Z čeho tedy vycházejí jeho dovednosti? „Ve skutečnosti čtu lidi.“ 

Sám zdůrazňuje, že nemá žádnou nadpřirozenou schopnost a není nijak výjimečný. Za ohromujícím výkonem se ukrývá třicet let pečlivého studia zákonitostí lidské psychiky, analýzy chování a řeči těla – a samozřejmě i drobné manipulace a ovlivňování těch, jejichž mysl hodlá přečíst.

„Když nechám zmizet slona, není v tom magie. Žádný slon se nevypaří do vzduchu. Ale donutím vás dívat se tam, kam chci, abyste se dívali,“ popsal 43letý rodák z Izraele v nedávném rozhovoru pro televizní pořad 60 minutes. K jeho oblíbeným trikům patří vkládat do běžné konverzace slova či fráze, které dotyčného nenápadně navedou požadovaným směrem. 

Například v roce 2016 v pořadu The Today Show rafinovaně vnukl moderátorovi myšlenku na zpěvačku Taylor Swift použitím fráze „shake it off“, což je název jedné z jejích nejznámějších písní. Když ho pak požádal o tip na celebritu, která bude kandidovat na prezidentský post, moderátor skutečně vyslovil zpěvaččino jméno, jako by mu náhodou přišlo na mysl.

Pro charitu cokoliv

Během svých vystoupení spoléhají mentalisté na sklon manipulovaných osob podléhat vlivu jiného člověka. S oblibou toho využívá i Derren Brown, jeden z nejznámějších iluzionistů současnosti. V knize Magie a manipulace mysli například vzpomíná, jak jistého studenta na koleji v Bristolu přesvědčil, že má v pokoji nosorožce. Ohromený mladík tomu uvěřil natolik silně, že se okamžitě snažil imaginární zvíře z místnosti dostat, s čímž mu Brown s potlačovaným smíchem pomáhal.

Jindy zas dokázal lidem vsugerovat, že je neviditelný, nebo je přesvědčit, aby snědli syrovou cibuli – poté, co jim namluvil, že se jedná o jablko.

Pozornost médií k sobě přitáhl mimo jiné v roce 2018, kdy Netflix odvysílal jeho show The Push. Brown se v ní zabývá otázkou, zda lze člověka donutit ke spáchání vraždy. Pozadí experimentu je sice zinscenované, ale účastníci o tom nevědí a pokládají vše za realitu. 

Tvůrci pořadu zorganizovali smyšlenou charitativní akci, podporovanou fiktivním bohatým sponzorem Berniem. Za účasti stovek najatých herců se v průběhu události neustále zdůrazňoval slogan „pro charitu cokoliv“. Nakonec se situace vyhrotila do té míry, že nic netušící účastníci dostali příkaz shodit Bernieho ze střechy – pro dobro charity. A výsledek mnohé šokoval: Tři ze čtyř nakonec tlaku komparzistů podlehli a skutečně do herce strčili. Už samotné zjištění, jak relativně snadné je někoho přesvědčit ke spáchání zločinu, však pořadu vysloužilo značnou kritiku – nemluvě o psychických následcích, které si tito lidé ponesou.

Vnitřnosti nebolí

Podle Browna se podobné pokusy daří realizovat díky podvědomé touze zvolených lidí vyhovět autoritě. Jejich chování tedy neovlivní magie, nýbrž obyčejná motivace. Do stejné kategorie spadá podle iluzionisty dokonce i tzv. hypnotická analgezie – tedy případy, kdy pacient „v transu“ necítí bolest při operaci.

Brown sdílí názor psychologa a známého odpůrce hypnózy Grahama Wagstaffa: Podle něj lze zmírnění či úplného vyrušení bolesti dosáhnout už jen vhodně zvolenými okolnostmi, například odvrácením pozornosti, vírou a psychickým uvolněním. „Kůže představuje nejcitlivější místo našeho těla, kdežto vnitřní orgány a tkáně jsou vůči bolesti málo vnímavé. Zatímco na tlaky a tahy uvnitř těla můžeme být citliví, při říznutí do vnitřních orgánů necítíme téměř nic. Při operaci lze tedy pomocí uvolnění a sugesce minimalizovat bolest spojenou s rozříznutím kůže a zbývající části zákroku jsou již takřka bezbolestné,“ uvádí Wagstaff a vzápětí zachází ještě dál: „Chirurgové obvykle používají celkovou anestezii spolu s místním znecitlivěním nikoliv proto, že by to bylo nezbytné, ale aby zmírnili pacientův strach a úzkost.“ 

Jsem podvodník

Mentalisté tvrdí, že jejich umění nestaví na magii – a někteří si na tom dokonce zakládají. Výjimku představoval kupříkladu izraelsko-britský iluzionista Uri Geller, který prohlašoval, že získal paranormální schopnosti od mimozemšťanů. Dušoval se, že dokáže pouhou silou myšlenky ohýbat kov, vidět obraz visící mimo jeho zorné pole nebo přimět rozbité hodinky, aby znovu šly.

Jeho tvrzení se nakonec rozhodla přezkoumat dokonce i CIA: Samozvaný jasnovidec měl mimo jiné za úkol reprodukovat kresby na stěně ve vedlejší místnosti, které nemohl vidět. A skutečně to dokázal – což byl jeden z důvodů, proč americká zpravodajská služba nakonec dospěla k závěru, že „přesvědčivým a jednoznačným způsobem prokázal své paranormální schopnosti“.

Odvážné tvrzení však o pět let později zpochybnil článek publikovaný v časopise Nature. Psychologové David Marks a Richard Kammann přezkoumali podmínky původního experimentu a zjistili, že se CIA dopustila zásadních chyb. Jejich závěr zněl, že Geller mohl poměrně jednoduše podvádět, a to nejen v uvedeném případě. Testovali rovněž jeho schopnost mentálně opravovat hodinky a zjistili, že strojek promazal lepkavým olejem. Pouhé držení v ruce jej potom dostatečně zahřálo, aby ztuhlý olej změkl a hodinky začaly znovu tikat.

Definitivní verdikt pak v roce 2007 pronesl Geller sám: V rozhovoru pro německá média přiznal, že je pouze bavičem, který chtěl dělat dobrou show, a žádnými mimořádnými schopnostmi neoplývá.

Smrt žáby v lihu

Že ovládá nadpřirozené schopnosti, tvrdila v 60. letech i petrohradská rodačka Niněl Kulaginová, která v sobě dle vlastních slov objevila nadání k telekinezi – čili schopnosti manipulovat s objekty jen silou myšlenky. Její dovednosti zkoumalo čtyřicet sovětských vědců a popsali, jak pouhým pohledem oddělovala žloutky od bílků nebo jak z hromady zápalek pod skleněnou kopulí zvládla vyjmout jednu konkrétní a označenou.

Jeden z nejproslulejších experimentů pak Kulaginová podstoupila 10. března 1970 v petrohradské laboratoři. Vědci ji požádali, aby svou mentální silou zastavila srdce žáby ponořené v roztoku, a sovětská mentalistka to po chvíli soustředění údajně skutečně dokázala. Prohlašovala, že si nejprve potřebuje vyčistit hlavu pomocí meditace a že jí potřebnou úroveň koncentrace ohlásí ostrá bolest v páteři, spolu s rozmazaným viděním. 

Dodnes sice není jasné, jak svých výkonů dosahovala, nicméně kritika poukazuje, že se experimenty neodehrávaly v kontrolovaném prostředí, takže mohla snadno podvádět. Sovětský novinář Vladimir Lvov ji v deníku Pravda dokonce obvinil, že triky prováděla pomocí magnetů ukrytých na těle. Navíc zřejmě nešlo o náhodné načasování: Právě v 60. a 70. letech totiž SSSR usiloval o vítězství v psychologickém závodě se Západem, který probíhal v rámci studené války souběžně se soupeřením při dobývání vesmíru… 

Alžběta I. z rodu Tudorů nastoupila na trůn v roce 1558 po smrti své bezdětné polosestry, Marie I. Krvavé. Ta si své přízvisko vysloužila brutálními perzekucemi protestantů, jejich upalováním a vyháněním ze země, kterými se snažila obnovit pozice katolické církve. Kvůli tomu se také provdala za nejmocnějšího evropského panovníka Filipa II. Habsburského, za jehož vlády se prosadilo rčení: „Bůh se stal Španělem.“ 

Španělští a rakouští Habsburkové sice dominovali světové politice, ale naštěstí pro Anglii poutaly jejich síly boje s Francouzi, Osmany a protestanty. Alžběta I. se hned na počátku své vlády postarala, aby zemi opět odtrhla od papežské kurie a vrátila ji k umírněnému protestantství. Touto politikou se nicméně stala nepřítelem Španělska a Říma.

Protřelý Walsingham

Královna Alžběta I. si byla vědoma toho, že její postavení není bezpečné, že ji mnozí považují za kacířskou uzurpátorku a usilují jí o život. Naštěstí se dokázala obklopit schopnými spolupracovníky, jakým byl například inteligentní a všemi mastmi mazaný Francis Walsingham. Pocházel z dobře situované šlechtické rodiny, vystudoval práva a za vlády Marie I. odešel jako přesvědčený protestant do exilu. Po návratu se osvědčil jako poslanec, diplomat a šéf špionáže zodpovědný za královninu bezpečnost. Postupně vybudoval rozsáhlou vysoce efektivní síť, která zahrnovala domácí i zahraniční informátory.

Walsinghamovi lidé byli rozmístěni ve všech klíčových evropských zemích a zaměřovali se na šlechtice, cizí diplomaty i obyčejné lidi. Využívali různých metod ke shromažďování informací o jménech a pohybu jak cizinců, tak domácích potenciálních rebelů, zejména je zajímaly plány a totožnost cizích vyzvědačů. Vytvářeli si falešné identity, řídili dvojité agenty, organizovali únosy, své zprávy šifrovali a psali tajnými inkousty, jiné zprávy zachycovali a dešifrovali, nebo neznatelně rozlamovali pečeti a opětovně je scelovali, či padělali rukopisy.

Walsingham hradil náklady na nejméně padesát agentů z vlastních zdrojů. Jedním z nich byl údajně nejvýznamnější ze Shakespearových předchůdců, dramatik a intelektuál Christopher Marlowe.

Nebezpečí číhá všude

Na Alžbětině dvoře se nepohybovali jen domácí, ale též zahraniční špioni. Intrikovali královnini rádci i favorité, stejně jako diplomaté a špehové. Ruský spisovatel Alexandr Nikolajevič Radiščev trefně označil každý panovnický dvůr za „doupě tygrů“, jejichž jedinou „zábavou je trhat se navzájem; jejich potěšením je týrat slabého až do posledního dechu a mocným lízat paty“. 

Hlavním „tygrem“, tedy Alžbětiným oblíbencem a nejspíše i milencem, se stal její přítel z dětství, výborný sportovec Robert Dudley hrabě z Leicesteru. Jeho vztah k panovnici a z toho plynoucí vliv, tituly a příjmy mu záviděli všichni dvořané, svorně ho nenáviděli, i když se plazili u jeho nohou. Britský historik Lytton Strachey popsal atmosféru alžbětinského dvora: „V tehdejším vrtkavém světě stačilo, aby královna luskla prsty, a rázem se osud postiženého obrátil vniveč. Dvořané se klaněli a prováděli vysokou politiku, ale pod lesklým povrchem se skrývala krutost, korupce a skřípění zubů.“

Největšího vlivu v alžbětinské státní správě dosáhl mimořádně schopný ministr William Cecil baron Burghley, považovaný za nejvýznamnějšího anglického státníka 16. století. Královna ho vždy nazývala „svou duší“. Jeho informátoři mu pomohli rozkrýt a rozdrtit takzvané severní povstání, k němuž došlo v roce 1569. Mnoho katolických lordů ze severní Anglie tehdy chtělo nahradit Alžbětu sesazenou skotskou královnou Marií Stuartovnou, a vyzvali proto španělského krále, aby jim vyslal vojáky na pomoc. Vzpoura ale byla královským vojskem potlačena a některým vůdcům se podařilo uprchnout do Skotska.

Papež Pius V., bývalý generální inkvizitor, vydal následujícího roku bulu, jíž Alžbětu exkomunikoval a Angličany zbavil přísahy věrnosti. Dalo se to vykládat i tak, že katolíkům povolil ji zavraždit.

Po vydání papežovy buly přijal Cecil různá opatření proti dalším spiklencům, jedním z nich byl příkaz unést z nizozemského exilu bývalého opozičního poslance Johna Storyho. Tento zarytý katolík přijal španělské občanství, pomáhal vyhledávat kacířskou literaturu a měl osnovat další spiknutí proti Alžbětě.

Cecilovi agenti ho v Antverpách lstí přiměli, aby přišel prohledat jejich loď, poté ho spoutali a odpluli s ním do Londýna. Po výslechu, během něhož zjistili detaily o zahraniční podpoře severního povstání, jej odsoudili za velezradu. Jeho poprava se stala děsivým představením, neboť ho oběsili, vykuchali a rozčtvrtili.

Papežův agent

Pokyn k odstranění kacířky na anglickém trůně dostal i papežův vyjednavač a tajný agent, florentský bankéř Roberto Ridolfi působící v Londýně. Prostředkoval jednání mezi Španělskem a mocichtivým „nejurozenějším“ dvořanem Thomasem Howardem vévodou z Norfolku. Tento aristokrat byl vzdáleným královniným bratrancem a jediným nositelem vévodského titulu v království. Přestože byl zahrnován přízní a tituly, žárlil na větší důvěru, již Alžběta projevovala hraběti z Leicesteru a „tomu nýmandovi“ Cecilovi. Cílem Ridolfiho spiknutí bylo zajistit vévodův sňatek s Marií Skotskou, která měla být po zavraždění Alžběty dosazena na anglický trůn. Konspirátoři přitom museli vědět, že vévoda nebyl katolíkem a Mariin třetí manžel stále žil.

Ridolfi se snažil přesvědčit Španěly, že katolíci na severu Anglie by rozhodně znovu povstali, kdyby se v zemi vylodili španělští osvoboditelé a vytáhli na Londýn. Jenže realistický místodržitel španělského Nizozemí, vévoda z Alby se na tyto plány díval skepticky a bankéře označil za „velkého tlachala“. Alba, který v té době usiloval o potlačení povstání vedené Vilémem Oranžským, neměl vojáků ani peněz nazbyt, a proto byl ochoten podpořit katolické povstalce v Anglii vysláním až deseti tisíc mužů pouze tehdy, pokud se v bojích s Alžbětinými „nohsledy“ udrží alespoň čtyřicet dní.

O proveditelnosti plánů na zavraždění pochyboval rovněž bývalý Alžbětin švagr, španělský král Filip II., který navíc potřeboval silnou Anglii jako politickou protiváhu Francie. Navzdory odmítavému postoji a skepsi těchto politiků Ridolfi nepřestával v Evropě intrikovat.

Spiknutí učinili přítrž Walsinghamovi agenti, kteří ho v roce 1571 odhalili. V Doveru byl zatčen skotský posel s usvědčujícími dopisy pro Marii Stuartovnu, jenž pak na mučidlech vyzradil detaily o konspiraci. Walsinghamovým agentům se během několika dní podařilo rozluštit obsah všech dopisů.

Není známo, do jaké míry byly Ridolfiho kroky schváleny Norfolkem nebo Marií, protože originály listů neznámým způsobem zmizely. Vévoda z Norfolku byl po několika odkladech popraven a španělský vyslanec vypovězen, ale Ridolfi trestu unikl, neboť v danou chvíli nebyl v Anglii. Alžběta se poté definitivně rozhodla, že Marii Stuartovně nepomůže získat zpět skotskou korunu. Stejně jako anglická veřejnost i ona od té doby považovala Skotku a papežství za své úhlavní nepřátele.

Incident na řece

Dne 17. července 1579 se Alžběta plavila v královském člunu po řece Temži mezi Greenwichem a Deptfordem. Společnost jí dělali francouzský vyslanec a jeden komoří, s nimiž diskutovala o možnosti sňatku s vévodou z Anjou. Na břehu se zrovna mladý Londýňan, Thomas Applegate vytahoval před svými přáteli a čtyřikrát vystřelil z pistole přes řeku. Jedna zbloudilá kulka zasáhla kormidelníka královnina plavidla. Ti, kdo byli v blízkosti panovnice, zpanikařili, protože si mysleli, že jde o pokus o atentát. Alžběta však zachovala klid a chladnou hlavu, údajně omotala svůj šál kolem mužovy zraněné paže a prohlásila: „Buď dobré mysli, protože nikdy nebudeš mít nouzi. Ta kulka byla určena pro mě.“

Thomas Applegate byl rychle vypátrán, zatčen a odsouzen k smrti. Z cely ho odvedli k šibenici u řeky, kde vystrašený a uslzený přesvědčoval srocený dav o své nevině: „Bůh je můj svědek, že jsem nikdy v životě neměl v úmyslu ublížit nejvznešenějšímu královskému Veličenstvu!“ 

Když už mu kolem krku uvazovali smyčku, dorazil královnin posel s oznámením, že Applegatův čin byl sice pošetilý a hříšný, ale panovnice se rozhodla udělit mu milost. Alžběta pravděpodobně uvěřila tvrzení, že šlo o nešťastnou náhodu, a rozhodla se demonstrovat svou velkorysost a lásku k poddaným.

Zachránci skotské „mučednice“

Prokazatelné spiknutí s cílem zavraždit Alžbětu zosnoval v roce 1583 katolický právník Francis Throckmorton, vzdálený příbuzný poslední manželky Jindřicha VIII., Kateřiny Parrové. Po studiích cestoval po italských zemích a Španělsku, kde se setkal s předními katolickými exulanty a papeženci. Po návratu domů v roce 1583 dočasně působil jako spojka mezi stoupenci katolické církve doma a v zahraničí a zároveň mezi uvězněnou Marií Skotskou a španělským vyslancem Mendozou.

Ve svém domě se scházel se spiklenci, k nimž náleželi především jeho příbuzní. Ti stejně jako během Ridolfiho spiknutí plánovali změnu na trůně, současně také vyvolání povstání anglických katolíků, jež by usnadnilo a podpořilo invazi do Anglie financovanou Španělskem a papežem. Jeden z nich chtěl „vidět její (Alžbětinu) hlavu na kůlu, protože je to had a zmije“, a veřejně se svým záměrem chlubil. I v tomto případě odhalila Walsinghamova síť špionů plány konspirátorů a zajistila usvědčující důkazy. Celá skupina byla zatčena a popravena, španělský vyslanec byl vyhoštěn a byly posíleny stráže hlídající spiklenkyni Marii Stuartovnu.

Jako další rytíř zachránce skotské „mučednice“ se zjevil šlechtic Anthony Babington, pravnuk barona Darcyho popraveného za Jindřicha VIII. kvůli opozici proti rušení klášterů. Coby mladík působil v družině hraběte ze Shrewsbury, který po určitou dobu střežil uvězněnou Marii Stuartovnu. Babington jí pomáhal předávat dopisy ze zahraničí do přísně střeženého domácího vězení. Po převezení Marie na hrad v Tutbury jeho role kurýra skončila. 

Přibližně v této době údajně začal uvažovat o trvalém odchodu z Anglie a snažil se získat pas pro cestu do Francie. Obrátil se kvůli tomu na (řečeno dnešním termínem) lobbistu Roberta Poleyho. Netušil však, že to je Walsinghamův agent, který měl za úkol pronikat do katolických kruhů. Pravděpodobně záměrně pas pro Babingtona nezískal, naopak ho místo toho přesvědčil, že je důvěryhodným a pravověrným katolíkem. Právě Babingtonova nemístná důvěra a možná i láska k Poleymu se velkou měrou podepsala na jeho konečném pádu. Poley mu vnukl myšlenku, že by měl pomoci nebohé Marii.

Likvidace protivníků

Babington v létě 1586 napsal Stuartovně dopis, v němž ji informoval o spiknutí, jehož cílem mělo být Alžbětino zavraždění a dosazení Marie na anglický trůn. Požádal o její souhlas. Marie se ale bála přímo souhlasit, proto se v odpovědi obezřetně nevyjádřila k plánu spiklenců na vraždu, pouze potvrdila své nároky na anglický trůn. Pisatel ani adresátka ale netušili, že jejich korespondence je bedlivě monitorována tajnou službou.

Stejně tak byly zachycovány vzkazy francouzského vyslance uvězněné panovnici, údajně pašované v pivních sudech. Walsinghamovi spolupracovníci dešifrovali všechny dopisy, které předložili soudu jako nezvratné důkazy o dalším spolčení. Babington byl neprodleně zatčen a popraven. V důsledku této konspirace byla Marie Skotská odsouzena k trestu smrti a v únoru 1587 popravena. Katovi se ale nezdařily první dva pokusy stětí sekerou, což jí muselo přivodit děsivé a zdlouhavé utrpení. Hlavu oddělil od těla až napotřetí.

Španělský král Filip II. spatřoval v Mariině popravě pokyn boží, aby konečně pokořil a zničil „kacířku“ na anglickém trůnu, jež navíc podporovala jeho odpůrce v Nizozemí a Francii a jejíž piráti přepadali jeho koráby s bohatými poklady. Rozhodl se tedy, že se jako potomek Eduarda III. zmocní ostrovního království sám. 

Papež Sixtus V., bývalý františkán a inkvizitor, uvalil na královnu Alžbětu další klatbu a finančně podpořil vojenské tažení proti ní. Walsinghamovi agenti opět slavili vítězství, jelikož nejen že získali detailní informace o plánech, ale pomocí dvojitých agentů do jisté míry navigovali španělskou flotilu směrem výhodným pro Anglii. Díky nim mohli Angličané na daných pobřežních místech rozmístit tisíce vojáků a stovky rytířů na koních. 

Španělská flotila si díky svému lesku a síle od počátku zasloužila přídomek „nepřemožitelná Armada“. Jenže v důsledku mnoha okolností, včetně hrdinství anglických námořníků a špatného počasí, k invazi nedošlo.

Situace připomíná antický příběh, kdy chtěl lýdský král Kroisos zaútočit na Persii, a ptal se proto věštírny, zda když překročí hraniční řeku Halys, zničí velkou říši. Kladnou odpověď si vyložil ve svůj prospěch. Orákulum se opravdu naplnilo, ale Kroisos nezasadil smrtelný úder perské, nýbrž své vlastní říši. 

A stejně tak Filip II. neporazil Anglii, nýbrž přivedl svou zemi k bankrotu a světovládu jí nezajistil. Jeho porážce se vysmívali i v pražských ulicích, kde se zpívala odrhovačka: „Jaká hanba se tu stala,/ žena obra silně hnala,/ krále tak velmi slavného,/ k věčnému posměchu jeho.“

Favoritův pád

Během alžbětinské éry neexistovala jednotná státní tajná služba, pouze několik seskupení organizovaných ministry a favority, kteří mezi sebou zpravidla nespolupracovali, naopak spíše intrikovali proti sobě. Když v roce 1590 Walsingham zemřel, jeho špionážní síť zanikla. Současně se stařičkému Williamu Cecilu baronovi Burghley podařilo zajistit, aby královna předala řízení klíčových vládních záležitostí jeho synovi Robertu Cecilovi, výřečnému dříči a mistru politiky i špionáže. Panovnice mu důvěřovala, ale současně mu pro malou, neduživou a přihrblou postavu někdy žertem, tedy spíše s nemilosrdnou krutostí, říkala „můj trpaslík“.

Alžběta I. ovšem nenaslouchala pouze radám klanu Cecilů, nýbrž i svého nového favorita, mužného, činorodého a oslňujícího Roberta Devereuxe hraběte z Essexu, jejího vzdáleného příbuzného a Walsinghamova zetě. Tento tvrdohlavý, ješitný krasavec si vzal do hlavy, že pro Anglii bude nejlepší, když ji zbaví Cecilů. A jak trefně komentoval velký znalec alžbětinské éry Alois Bejblík, „(…) ve chvílích soumraku Alžbětiny vlády (se Essex a Cecil) doslova vzájemně požírali“. Intrika stíhala intriku a obě skupiny se předháněly, kdo se královně zavděčí více. Nakonec prohrál Essex. Jeho neschopnost a nezodpovědnost ho dohnaly až k pokusu o převrat a dovedly jej na popraviště. Pro úplnost dodejme, že mezi potomky Devereuxe po přeslici patří i dnešní britský král Karel III. a jeho první manželka Diana. 

Sir Robert Cecil zajistil Alžbětě I. bezpečnost až do její smrti v roce 1603. Zároveň s rozvahou a elegancí připravil bezproblémové převzetí anglického trůnu skotským králem Jakubem I., jehož otce zavraždili a matku popravili.  

Aby mohli vědci sestavit přesvědčivý scénář zrodu Měsíce, potřebovali především získat lunární horniny. Poskytly jim je mise Apollo na počátku 70. let, když na Zemi přivezly celkem 382 kg vzorků. Nový pohled na vznik zemského průvodce tak na sebe nenechal dlouho čekat: V srpnu 1974 jej na konferenci Mezinárodní astronomické unie představili William K. Hartmann a Donald R. Davis, kteří upozornili zejména na nápadný nedostatek železa v dotyčném materiálu. O rok později pak se stejným scénářem vystoupili i Alastair Cameron a William Ward, tentokrát s důrazem na neobvykle velký moment setrvačnosti soustavy Země–Měsíc.

Gigantická srážka

Tak vznikla teorie velkého impaktu (anglicky Giant Impact Theory), podle níž se naše planeta zhruba 100 milionů let po svém vzniku srazila s tělesem o velikosti Marsu, dosahujícím asi 10–15 % její hmotnosti. Dle simulací z 90. let připomínal zmíněný střet nepovedený tah v kosmickém kulečníku: Planeta, později nazvaná Theia (viz Proč právě Theia?), narazila do Země téměř tečným směrem, materiál v místě srážky se rozžhavil a byl vymrštěn na oběžnou dráhu. Zpomalené zbytky tělesa se již nedokázaly vymanit z gravitačního působení naší planety a nakonec se s ní zcela spojily. Ze vzniklého prstence rozžhaveného materiálu se pak postupně zformoval zárodek Měsíce.

Teorie velkého impaktu dokázala elegantně vysvětlit několik podivných skutečností, především vysoký moment hybnosti systému Země–Měsíc, který do něj mohla vnést právě energie obřího impaktoru. Daná teorie také odpovídá na otázku, proč je náš souputník ochuzený o železo. Vznikl totiž z materiálu plášťů Theie i Země, zatímco železo zůstalo uvězněno v jejich jádrech. 

Zmíněný rozžhavený disk navíc objasňuje, proč je Měsíc chudý na těkavé prvky jako vodík, helium, rtuť, kyslík nebo síru, jež se snadno odpařují už při nižších teplotách. A konečně téměř tečný náraz mohl zapříčinit, že se rotační osa Země vůči její oběžné rovině sklání zhruba o 23°.

Čtyři stovky simulací

Teorie velké srážky sice vysvětlila řadu záhad, ale postupně začala narážet na nové poznatky. Přesnější analýzy z posledních desetiletí totiž ukázaly, že se izotopické poměry některých prvků včetně kyslíku či draslíku v měsíčních i pozemských horninách překvapivě podobají – což je v rozporu s dřívějšími výsledky, na nichž stavěly původní simulace podporující teorii velkého impaktu. Navíc rozbory materiálu například z Marsu či z planetky Vesty ukázaly, že se izotopické složení jednotlivých těles Sluneční soustavy výrazně liší. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by právě Theia měla náhodou stejné složení jako Země. 

Na scénu proto vstoupily hypotézy snažící se vysvětlit intenzivnější promísení materiálu obou objektů při srážce tak, aby odpovídalo nově zjištěným izotopickým poměrům.

Zásadní posun přinesl rok 2022, kdy Jacob Kegerreis s kolegy publikoval v The Astrophysical Journal Letters výsledky dosud nejpodrobnějších simulací vzniku Měsíce. Díky výrazně vyššímu rozlišení a zahrnutí jevů, které v dřívějších modelech unikaly, mohli vědci sledovat celý proces s nebývalou přesností. Pro lepší představu: K závěrům vedlo zhruba 400 simulací, z nichž každá zabrala superpočítačům 25–50 hodin výpočtů.

Největší překvapení přineslo zjištění, že mohl Měsíc vzniknout už několik hodin po srážce, tedy nikoliv po tisících let, jak uváděly starší modely. Ukázalo se také, že asi 60 % jeho hmoty pochází přímo ze Země, zatímco dřív se předpokládalo, že jej až z 80 % tvoří materiál Theie.

Blízká planetární sestra

Vědecké modely naznačují, že se Theia pravděpodobně nezformovala daleko od Země, ale spíš v její bezprostřední blízkosti, v tzv. Lagrangeových bodech L4 či L5. Jedná se o dvě gravitačně stabilní oblasti v systému Slunce–Země, které se nacházejí 60° před naší planetou na její trajektorii, respektive 60° za ní.  Theia mohla v jednom z uvedených bodů stabilně kroužit a postupně narůst do velikosti srovnatelné s Marsem. 

Zmíněná stabilita ovšem nebyla trvalá. Podle přijímané teorie vedly nakonec gravitační poruchy především od Jupitera či Venuše k narušení oběžné dráhy Theie, což ji z libračního bodu vychýlilo a nasměrovalo na kolizní kurz se Zemí. Přesné detaily však zůstávají předmětem výzkumu. Studie prověřují různé scénáře, ale konkrétní dynamiku toho, jak mohla kolizi odstartovat například gravitace Venuše, se zatím nepodařilo plně objasnit.

Theia pod našima nohama?

Srážka s Theiou tedy vysvětluje vznik Měsíce, ale vedle toho se objevila i odvážná myšlenka, že mohla přispět ke vzniku deskové tektoniky, jež je pro naši planetu jedinečná. Podle některých studií se totiž část hustšího a chemicky odlišného materiálu z pláště Theie nevmísila do Měsíce, ale propadla hluboko do zemského nitra. Právě tam se nacházejí záhadné útvary zvané LLSVP neboli Large Low-shear-velocity Provinces – dvě obrovské, horké a husté „hory“ v planetárním plášti, ukryté hluboko pod Afrikou a Pacifikem. 

Vědci je odhalili díky seismické tomografii, tedy jakémusi „CT vyšetření Země“, při němž se sleduje, jak se seismické vlny šíří jejím nitrem. A ukázalo se, že se v uvedených oblastech pohybují pomaleji, což znamená, že se tamní materiál od okolí liší.

Dlouho se nevědělo, odkud útvary pocházejí. Simulace z roku 2023 však posílily hypotézu, že by se mohlo jednat o zbytky Theina pláště, které po dávném impaktu klesly až na dno pláště naší planety a přetrvaly tam dodnes. Pokud by se předpoklad potvrdil, měli bychom v nitru Země přímý důkaz existence Theie, kosmické fosilie staré 4,4 miliardy let. 

Nicméně australští vědci nedávno zjistili, že zmíněné útvary nejsou pevné a neměnné, ale naopak se během stamilionů let posouvají a přetvářejí. Oslabuje to sice představu, že máme co do činění s neporušeným pozůstatkem Theie; zároveň se tím však nevylučuje, že je daný materiál opravdu velmi starý. Spíš než o fosilii v původní podobě by tak šlo o „koktejl“ dávných zbytků, který se neustále promíchává prouděním hmoty v plášti. 

A nakonec existuje ještě jednodušší možnost, a sice že zmíněné útvary vůbec nepocházejí z Theie: Mohlo by se totiž jednat o pozůstatky dávných kontinentů, „stažené“ subdukcí z povrchu Země do jejích hlubin.

Obnažená oběžnice

V dávné minulosti představovala Sluneční soustava divoké místo. Malé planety a planetky do sebe narážely, rozbíjely se a zase spojovaly. Často přitom ztratily svůj kamenný obal a zůstalo jen kovové jádro. Důkaz nabízejí třeba železné meteority, pocházející z desítek takových dávno zničených těles. Někdy se mohly zrodit celé „kovové světy“ – malá planetární embrya sestávající téměř výhradně z železa a niklu. Dokonce i Země možná v minulosti přišla o část kamenného pláště při prudkých srážkách. Čím je však planeta větší, tím hůř se dá její slupka „oloupat“.

Přesto existují skutečné příklady takových „oholených“ těles. Zdá se, že asteroid 16 Psyche, k němuž aktuálně míří stejnojmenná sonda NASA, tvoří převážně kov. Možná se jedná o obnažené jádro dávné planety, které nám umožní doslova nahlédnout do jejího nitra. A pak je tu Merkur, nejmenší oběžnice Sluneční soustavy. Vědci mu přezdívají „obnažená planeta“, protože jeho neobvykle vysoká hustota ukazuje, že kdysi o velkou část svého kamenného pláště přišel a zůstal hlavně kov.

Mohla být i Theia převážně kovová? Možná ano, a jeden z důkazů nejspíš skrývá samotná Země: Její jádro je totiž o 6–10 % větší, než bychom čekali. Může to znamenat, že se při zmíněné obří srážce kovové nitro Theie spojilo s tím zemským. Je přitom zajímavé, že Venuše, která se Zemi podobá velikostí i složením, žádné „přerostlé“ jádro nemá. Mohlo by to naznačovat, že právě naše planeta – na rozdíl od Venuše – kdysi pohltila převážně kovovou Theiu.

Otázky pro zítřek

Theia dávno zanikla a svůj příběh už nám možná nikdy neodhalí. Její srážka s naší planetou však dala vzniknout Měsíci, a dokonce mohla přispět ke vzniku deskové tektoniky. Část jejího materiálu se také může ukrývat hluboko uvnitř Země a jiné stopy se nacházejí přímo v železném jádru našeho planetárního domova.

Theia tak představuje fascinující připomínku doby, kdy ještě ve Sluneční soustavě vládl chaos a kdy se o podobě dnešních oběžnic rozhodovalo v kolizích nevídaných rozměrů. A i když už ji nikdy nespatříme, její dědictví zůstává zapsané v Měsíci nad našimi hlavami i v samotném srdci Země.

Permafrost, tedy dlouhodobě zmrzlá půda rozprostírající se na rozsáhlých územích Arktidy, fungoval po tisíce let jako jakási přírodní klimatická pojistka. V jeho vrstvách je uvězněno obrovské množství uhlíku – odhadem až 1 700 miliard tun, což je zhruba trojnásobek množství, které se dnes nachází v atmosféře. Dokud zůstává permafrost zmrzlý, tento uhlík zůstává bezpečně uložený mimo klimatický systém.

S rostoucí globální teplotou se ale tato stabilita začíná narušovat. Permafrost taje a s tím se otevírá cesta pro uvolňování skleníkových plynů, které mohou výrazně ovlivnit další vývoj klimatu.

Kritické teplotní rozmezí

Vědci z univerzity v Leedsu přišli s novými zjištěními, které ukazují, že problém může být ještě vážnější, než se dosud předpokládalo. Jejich experimenty odhalily, že při tání se permafrost stává 25 až 100krát propustnějším pro plyny.

To znamená, že jakmile se struktura zmrzlé půdy naruší, plyny jako oxid uhličitý nebo metan mohou unikat mnohem snadněji a rychleji. Dosavadní představy o tom, jak rychle se tyto plyny dostávají do atmosféry, tak mohou být podle vědců výrazně podhodnocené.

Výzkum probíhal v laboratorních podmínkách, kde vědci postupně zahřívali vzorky permafrostu od -18 °C až po +5 °C. Při každém stupni sledovali, kolik plynu se uvolňuje a jak snadno jím může procházet.

Ukázalo se, že největší změna nastává v relativně úzkém teplotním rozmezí mezi -5 °C a +1 °C. Právě v této fázi dochází k zásadní proměně struktury půdy – led začíná tát, vznikají nové póry a kanálky, kterými mohou plyny unikat. Jakmile se permafrost dostane blízko bodu tání, jeho schopnost „udržet“ plyny prudce klesá.

Multiplikační efekt

Uvolňování skleníkových plynů z tajícího permafrostu nepředstavuje jen jednorázový problém. Vytváří totiž zpětnou vazbu, která může celý proces dále urychlit. Více uvolněného uhlíku a metanu znamená silnější skleníkový efekt, což vede k dalšímu oteplování. To následně způsobí ještě rychlejší tání permafrostu – a tím i další uvolňování plynů. Tento cyklus se může postupně zesilovat.

Situaci zhoršuje i fakt, že Arktida se otepluje přibližně čtyřikrát rychleji než zbytek planety. Do roku 2050 se očekává ztráta až 42 % permafrostu v arktické oblasti.

Zajímavým aspektem výzkumu je i použitá metodika. Vědci využili postupy původně vyvinuté pro ropný a plynárenský průmysl, konkrétně z oblasti petrofyziky – tedy studia vlastností hornin a proudění tekutin v nich.

Díky těmto technologiím bylo možné přesně měřit, jak se mění propustnost permafrostu a jak se v něm pohybují plyny. Tento mezioborový přístup ukazuje, jak mohou nástroje z energetiky přispět k lepšímu pochopení klimatických procesů.

Nejen oxid uhličitý a metan

Vedle skleníkových plynů upozorňují vědci i na méně diskutované, ale potenciálně nebezpečné riziko. Tání permafrostu může uvolňovat také radon, radioaktivní plyn spojený se zvýšeným rizikem rakoviny. Pro komunity žijící v severních oblastech by tak mohl představovat další zdravotní hrozbu, která doposud nebyla dostatečně zohledňována.

„Výsledky našich experimentů podporují hypotézu, že tání permafrostu působí jako zpětná vazba na probíhající změnu klimatu,“ říká Paul Glover z univerzity v Leedsu. „Uvolnění obrovského množství uhlíku, který je doposud uložený ve zmrzlém permafrostu, proto představuje velmi reálnou hrozbu pro Arktidu i pro celý svět.“

Autoři studie zdůrazňují, že jde o první publikované výsledky, které je třeba dále ověřovat. Dosavadní měření však jejich závěry postupně potvrzují.
Celkový obraz je podle nich ale už nyní zřejmý: permafrost už není jen pasivní oběť oteplování. Může se stát aktivním hráčem, který klimatickou změnu dále urychlí. Pokud se tento mechanismus potvrdí v plném rozsahu, bude permafrost představovat jeden z klíčových faktorů budoucího vývoje klimatu na Zemi.