Singularita představuje obecný pojem v matematice a označuje bod, v němž není daný matematický objekt definován nebo kde se nechová rozumně – v porovnání s jinými body téhož objektu. Ve fyzice singularitou nejčastěji rozumíme pojem z obecné teorie relativity označující místo, kde hustota hmoty a zakřivení časoprostoru teoreticky rostou do nekonečna a přestávají platit známé fyzikální zákony. Formálně řečeno je singularita bod, kde metrický popis časoprostoru selhává: Veličiny jako křivost Riemannova tenzoru nebo hustota energie divergují.

Rozlišujeme v zásadě dvě situace, kdy se singularita v astronomii vyskytuje. Zaprvé podle klasické teorie relativity existuje v samotném centru černých děr gravitační singularita, kde se hmota zhroucené hvězdy koncentruje do nulového objemu. Druhou situací je pak Velký třesk, protože počáteční stav vesmíru lze také popsat jako singularitu, kdy se kosmos nacházel „v nekonečné hustotě“ a z nulového objemu začal expandovat.

Moderní fyzika přitom očekává, že „nekonečno“ ve skutečnosti tvoří spíš projev toho, že naše teorie – zde zejména obecná relativita – přestávají při extrémních podmínkách platit. Předpokládá se, že například kvantová gravitace by singularity nahradila nějakým konečným, fyzikálně smysluplným popisem.

Příkladem jednoho z nejstarších zaznamenaných případů průmyslové i podnikové špionáže je snaha odhalit výrobu přírodního hedvábí z výměšků housenky bource morušového. Čína si po staletí úzkostlivě chránila toto know-how jako státní tajemství, za jehož porušení hrozil trest smrti.

Podle legendy ho jako první odhalili Indové, když čínská princezna propašovala vajíčka bource ve vlasech a dala je svému nastávajícímu manželovi, indickému králi králů, jako svatební dar. Jiná pověst uvádí, že v 6. století pověřil byzantský císař Justinián I. nestoriánské mnichy, aby zjistili, jak se drahocenné hedvábí vyrábí. Mniši dorazili do tajuplné říše, ukradli vajíčka bource morušového a ukryli je do poutnických dutých bambusových holí. Kromě vajíček museli propašovat i semena morušovníku, protože bez jeho listů by housenky uhynuly hladem.

Akce se zdařila a císař zřídil státní výrobu hedvábí. Čínský monopol prokazatelně skončil v 7. století, kdy se hedvábnictví začalo postupně šířit z Byzantské říše i do jižní Evropy.

Tajemství „bílého zlata“

Rovněž počátky výroby porcelánu jsou spojeny s „říší středu“ – Čínou a s příběhem špionáže a krádeže výrobního tajemství. Čínský vysoce kvalitní porcelán představoval od 13. století v Evropě velmi drahé luxusní zboží, proto mnozí panovníci naléhali na různé odborníky, aby odhalili recepturu, jež by umožnila vyrábět stejně kvalitní výrobky.

Průlom přišel až v 18. století v Sasku. Tamější přírodovědec Ehrenfried Walther von Tschirnhaus pocházel z rodu, který vzešel ze severočeské obce Černousy. Procestoval klíčová centra evropského raného osvícenství, přičemž prováděl řečeno dnešním termínem průmyslovou špionáž, neboť se zajímal o tamější keramické manufaktury. Zjistil, že stále ještě nikdo neodhalil, z čeho se skládá hmota, z níž Číňané vypalují nádherné výrobky.

Po návratu do Saska kurfiřta a polského krále Augusta Silného přesvědčil, že by se mohl pokusit vyvinout recepturu na výrobu „bílého zlata“, jak se tehdy říkalo porcelánu. August Silný mu uvěřil, vyčlenil pro něj dostatek prostředků i zázemí a k ruce mu dal alchymistu Johanna Friedricha Böttgera, jehož držel pod dohledem na jednom hradě. Ten mu totiž slíbil nalézt tajemství kamene mudrců, o kterém se věřilo, že dokáže přeměnit obyčejné kovy ve zlato a vytvořit elixír života.

Po mnoha nezdařených zkouškách se dostavil úspěch, když roku 1708 připravili Böttger s Tschirnhausem směs speciálního druhu kaolínu, vápenatého alabastru a křemičitého písku. Při správném poměru všech složek a jejich vhodném vypálení vyrobili dostatečně tvrdý, bílý a poloprůsvitný materiál v podstatě ve stejné kvalitě, jako byl dovážený čínský porcelán. A stejně jako v Číně se i v Sasku stala výroba porcelánu státním tajemstvím.

Mnohé evropské vlády se samozřejmě ihned pokusily recepturu ukrást. Jako první uspěli Rakušané, kteří tajně přemluvili jednoho ze saských zaměstnanců, chemika Samuela Stöltzela, aby vstoupil do jejich služeb. Slíbili mu vyšší plat, služební byt a kočár. Díky tomu vznikla v roce 1719 vídeňská porcelánka, druhá nejstarší v Evropě.

Kdo ovládne rádiové vlny

Ukázkovým příkladem drsného technologického byznysu z přelomu 19. a 20. století byl vleklý spor mezi společnostmi italského vynálezce markýze Guglielma Marconiho s americkým gigantem Radio Corporation of America (RCA). Tento konflikt, který se táhl od počátku 20. století až do doby po první světové válce, nebyl ničím jiným než bojem o kontrolu nad klíčovými patenty pro bezdrátový přenos. Marconi byl v té době nezpochybnitelným králem evropského éteru, ale v Americe narazil na nečekaně tvrdý odpor. Do hry totiž vstoupila vysoká politika.

Washingtonská vláda si během první světové války uvědomila, že bezdrátová telegrafie je strategickou technologií budoucnosti, proto nechtěla dopustit, aby ji ovládal někdo z ciziny. V zákulisí se přitom odehrávaly věci, které měly k serióznímu podnikání velmi daleko. Patřily mezi ně lobbing, diplomatický nátlak i vzájemná obviňování ze špionáže a snah získat technické detaily mimo zákon.

Američanům se nicméně nepodařilo prosadit u rádia přirozený monopol, tedy učinit z RCA jedinou firmu zabezpečující rádiové vysílání. Marconi se přesto musel z amerického trhu stáhnout. Jeho aktiva a patenty v USA převzala právě RCA, která se díky tomu stala dominantním hráčem a později určovala směr rozvoje rádia i televize. Pro úplnost dodejme, že původními Marconiho investory byli jeho příbuzní z irské firmy vyrábějící whisky Jameson.

Zbraň soudného dne

Během studené války se špionáž stala klíčovým nástrojem soupeření mezi komunistickým Východem a kapitalistickým Západem. Největší prioritu měla státem řízená špionáž zaměřená na vojenské a strategické technologie, především na vývoj jaderných zbraní. Americký projekt Manhattan, v jehož rámci vznikla za druhé světové války atomová puma, byl podřízen nejpřísnějšímu utajení. Technologie byly chráněny jako státní tajemství, protože jejich odhalení mohlo zásadně změnit rovnováhu sil.

Sovětský svaz si uvědomoval, že vlastní vývoj atomové zbraně by mu trval roky a stál obrovské sumy, proto vybudoval síť agentů, kteří pronikli do západních laboratoří. Mezi nejznámější „atomové špiony“ patřil Klaus Fuchs, německý fyzik pracující v britském i americkém programu, který Sovětům předal detailní plány konstrukce bomby. Dalšími byli Julius a Ethel Rosenbergovi, manželský pár z USA, jenž organizoval předávání informací o jaderných zbraních a radarových systémech. Jejich odsouzení a poprava v roce 1953 se staly symbolem éry strachu z komunismu.

Mezi známé sovětské špiony patřil také agent nechvalně proslulé KGB Aleksandr Semjonovič Feklisov, který už dříve působil v jaderném programu a později se podílel na získání informací o amerických raketách. Právě jemu předal Julius Rosenberg pracovní výkresy atomové pumy svržené americkým letadlem na Nagasaki. Díky těmto únikům dokázal Sovětský svaz vyvinout svou zbraň soudného dne mnohem rychleji, než by se mu to kdy podařilo vlastními silami.

Boje o kosmos

V období soupeření o dobytí kosmu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem byla špionáž stejně důležitá jako rakety či astronauti. Obě velmoci investovaly obrovské prostředky do vývoje raketových motorů, satelitních technologií a systémů pro pilotované lety. Tyto informace podléhaly přísnému utajení, protože znamenaly nejen prestiž, ale i vojenskou převahu – rakety pro kosmické lety byly zároveň nosiči jaderných hlavic. Co se kradlo? Především technické plány raket, výpočty dráhy letu, konstrukce motorů, návody na zhotovování materiálů odolných vysokým teplotám, systémy řízení, technologie pro návratové moduly a popisy životních podmínek astronautů.

Zatímco se Sověti snažili technologie krást a kopírovat, aby dohnali náskok Západu, Američani se soustředili na analýzu sovětských slabin, sofistikované sabotáže, odposlechy, sledování rádiových signálů a špionážní satelity, které dokázaly fotografovat sovětské rampy na Bajkonuru. USA sovětské technologie zpravidla nepřebíraly, protože byly většinou horší než jejich vlastní, ale kradly je z toho důvodu, aby se dozvěděly, jak je vypnout nebo obejít.

Sověti například předstírali, že jejich technologie použité při průzkumu Měsíce dalece převyšují americké. Američtí agenti proto využili situace, když Sověti vystavovali model špičkové vesmírné sondy Luna na putovní výstavě v Mexiku. Agenti si Lunu v noci tajně „vypůjčili“ z nákladního auta, kde byla připravena na převoz, odvezli ji do vlastního depa, celou ji rozebrali, vyfotografovali a zase složili dříve, než se řidiči ráno probudili. Získali tak přesné technické parametry motorů a elektroniky, což vyvrátilo mýty o sovětském náskoku ve vesmírném závodu.

Informace získané v kosmickém průmyslu špionáží často urychlily vývoj a ušetřily miliardy dolarů, přičemž každá strana se snažila skrývat své úspěchy i neúspěchy před tou druhou.

Sovětské „straky“

Sověti se snažili získávat všechny zásadní technologie i mimo kosmický program. Na počátku osmdesátých let minulého století se Američanům dostal do rukou kompletní seznam toho, co Sověti hodlali Západu ukrást, a mistrně jej využili k nastražení mnoha pastí. Jejich špionážní agentura CIA totiž místo zatýkání sovětských špionů zvolila jinou, geniální strategii – podstrčila jim upravené technologie.

Sověti například ukradli software pro řízení plynovodů od jedné kanadské firmy. To však netušili, že software byl schválně naprogramován tak, aby ventily a pumpy po čase přenastavil na extrémní tlak. Výsledkem byl gigantický výbuch na sibiřském plynovodu v roce 1982. Tato sabotáž zásadně ochromila sovětské příjmy z exportu plynu a přispěla k oslabení „říše zla“.

Sověti využívali rovněž agentů spřátelených socialistických zemí. Úsek vědecko-technické rozvědky československé Státní bezpečnosti pověřoval tedy desítky vědců, ekonomů a jiných odborníků tajnými úkoly během pobytu na Západě. Měli získávat vzorky, zařízení, plány, výrobní postupy a popisy technologií. Podle knihy Věroslava Sobka údajně čeští agenti ukradli patenty na epoxidové pryskyřice, autokosmetiku, polovodiče, rafinaci křemíku, vysokofrekvenční tranzistorové přístroje, nové typy plynových turbín nebo třeba technologii regenerace kyseliny sírové z odpadních vod.

Airbus vs. Boeing

V devadesátých letech 20. století se letecké společnosti Airbus a Boeing přetahovaly o obří kontrakty na dodávky letadel, zejména pro státy a velké aerolinky, což mělo zásadní dopad na národní hospodářství Francie, Německa a USA. Americké zpravodajské služby, obzvláště NSA, byly obviňovány z toho, že využívaly možnosti odposlouchávat komunikaci evropských vládních činitelů a manažerů Airbusu k tomu, aby získaly informace o obchodních nabídkách a cenových strategiích. Tyto údaje měly být následně předávány Boeingu, což mu při vyjednávání poskytlo konkurenční výhodu.

Přesto neexistuje žádný soudní verdikt, který by potvrzoval, že NSA skutečně prováděla neoprávněné odposlechy či předávala informace Boeingu. Nicméně Edward Snowden, bývalý zaměstnanec CIA a kontraktor NSA, zveřejnil v roce 2013 tajné dokumenty odhalující, že NSA shromažďovala obrovské množství dat z telefonní a internetové komunikace nejen Američanů, ale i zahraničních vlád, firem a občanů. Odhalení vyvolalo globální debatu o ochraně soukromí, právních limitech sledování a zneužívání moci státními institucemi. Snowden tvrdil, že jednal ve veřejném zájmu, zatímco americká vláda jej obvinila ze špionáže a krádeže státních tajemství. Po útěku z USA získal azyl v Rusku, kde žije dodnes.

Tvář moderní doby

Moderní špionáž se v posledních letech proměnila k nepoznání. Zatímco dříve musel agent tajně fotit papírové plány nebo ze zamčené továrny vynést fyzický prototyp, odehrávají se dnešní bitvy o technologie v tichosti v digitálním prostoru, kdy krádež obchodního tajemství proběhne v řádu sekund. Útočníci k tomu nepotřebují páčidlo ani skrytý fotoaparát, nýbrž sofistikované metody, jako jsou cílené podvodné e-maily šité na míru konkrétnímu zaměstnanci, nebo využívání skrytých slabin softwaru. Cílem jsou data v cloudu, konstrukční výkresy či obrovské balíky dat pro trénování umělé inteligence.

Tato kybernetická špionáž je navíc extrémně zákeřná – probíhá přes šifrované kanály, které za sebou zametají stopy, a často ji přímo financují cizí vlády. Patenty dnes sice chrání proti veřejnému kopírování, ale nedokážou zabránit tiché krádeži výrobních postupů nebo legálnímu reverznímu inženýrství, kdy konkurenti legálně rozebírají zakoupený produkt, aby pochopili jeho princip.

Úspěšní inovátoři proto sázejí na hybridní strategii, takže si klíčové části pro standardizaci nechají patentovat, zatímco nejcitlivější výrobní detaily drží „pod pokličkou“ jako přísně střežené obchodní tajemství. V dnešním světě tak ochrana nápadu není jen o jednom dokumentu s razítkem, ale o chytré kombinaci práva, techniky a tajnůstkářství, která zajistí, že inovace přežije dříve, než ji trh stihne pohltit. 

Podle Světové banky a dalších mezinárodních institucí je barvení a úprava textilií zodpovědná přibližně za 20 % průmyslového znečištění vod na světě. Dřívější výzkum také ukázal, že odpadní vody textilního průmyslu mohou negativně ovlivňovat životní prostředí, zemědělskou produkci i lidské zdraví. Výrobci textilu začali využívat elektrochemické metody, při nichž vystavují vodu elektrickému proudu, který rozkládá barviva.

Součástí tohoto procesu je přidávání chloridu sodného, tedy obyčejné kuchyňské soli. Ta zvyšuje elektrickou vodivost vody, takže k rozkladu barviv je potřeba méně energie, a zároveň urychluje samotný proces degradace odpadních látek. Jak ale se svými kolegy upozorňuje Sean McBeath z Massachusettské univerzity v Amherstu, tento postup je velmi problematický.

Toxické čištění odpadních vod

Badatelé zjistili, že postupy používané k čištění odpadních vod z textilního průmyslu kvůli přítomnosti soli a dalším faktorům nechtěně vytvářejí toxické vedlejší produkty, včetně chloroformu a bromoformu, v alarmujících koncentracích. Je to značné riziko pro zdraví zaměstnanců i pro lidské zdraví a životní prostředí v místech, kam je „vyčištěná“ voda následně vypouštěna.

Pokud jsou při elektrochemických reakcí během čištění odpadních vod s textilními barvivy přítomny chloridy, vznikají reaktivní formy chloru nebo případně i bromu, při použití barviv s touto látkou. Výsledkem jsou vysoké koncentrace toxických látek jako je právě chloroform nebo bromoform. 

McBeathův tým určil, že toxické produkty založené na chloru mohou tímto způsobem vznikat v koncentracích stovek částic na miliardu (ppb) a zmíněný bromoform v koncentraci až 526 ppb. Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) přitom omezuje souhrnnou koncentraci těchto látek, označovaných jako trihalometany, v pitné vodě na 80 ppb.

Situace podle autorů to vyžaduje urychlené řešení, například nahrazení kuchyňské soli jiným prostředkem, urychlení procesu čištění novými katalyzátory nebo podstatně lepší ochranu zaměstnanců.

Mise MAVEN nejen odhalila, jak Rudá planeta přišla o většinu své atmosféry, ale zároveň zajišťovala spojení s vozítky na povrchu. Přestože NASA ztratila se sondou kontakt, její vědecký odkaz bude formovat výzkum Marsu ještě dlouhá desetiletí.

Záhadné zmizení za Marsem

Americká vesmírná agentura NASA oznámila definitivní konec mise MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution), která od roku 2014 zkoumala atmosféru Marsu. Kontakt se sondou byl přerušen loni v prosinci a ani po měsících intenzivního úsilí se jej nepodařilo obnovit.

Poslední podrobná data dorazila ze sondy 4. prosince 2025. O dva dny později NASA obdržela už jen omezené telemetrické informace, které naznačovaly, že se sonda otáčí nečekaným způsobem a mohla změnit svou oběžnou dráhu. Obavy inženýrů následně podpořila i pozorování z povrchu Marsu: rover Curiosity se v polovině prosince dvakrát pokusil sondu na obloze zachytit, avšak marně.

Nepříznivá souhra okolností

Snahu o záchranu komplikovala také takzvaná sluneční konjunkce Marsu. Jde o období, kdy se Země a Mars nacházejí na opačných stranách Slunce, které znemožňuje spolehlivou komunikaci mezi planetami. Poslední konjunkce trvala od 29. prosince 2025 do 16. ledna 2026.

Už během tohoto období přitom představitelé NASA připouštěli, že šance na obnovení spojení rychle klesají. Další pokusy nakonec nepřinesly žádný výsledek, a agentura proto rozhodla o oficiálním ukončení mise. Přesná příčina selhání je stále předmětem vyšetřování.

Průkopník výzkumu marsovské atmosféry

Sonda MAVEN odstartovala v listopadu 2013 jako první družice zaměřená výhradně na studium atmosféry Marsu. Jejím hlavním cílem bylo objasnit jednu z největších záhad vývoje planety: proč dnes Mars představuje chladný a suchý svět, zatímco v dávné minulosti na jeho povrchu pravděpodobně existovala tekutá voda. Právě odpověď na tuto otázku je klíčová pro pochopení toho, zda mohl být Mars kdysi obyvatelný.

Během své mise sonda prokázala, že významnou roli při úbytku atmosféry sehrává sluneční vítr a silné sluneční bouře. Zmapovala také proudění ve vysokých vrstvách atmosféry a poskytla dosud nejpodrobnější údaje o tom, jak Mars postupně ztrácel plynný obal do okolního vesmíru.

Svědek extrémních událostí

Družice MAVEN byla přítomná i několika mimořádným jevům. V roce 2014 sledovala těsný průlet komety C/2013 A1 Siding Spring kolem Marsu, která minula planetu ve vzdálenosti menší než polovina vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.

Sonda rovněž pozorovala globální prachovou bouři v roce 2018, jež definitivně ukončila provoz legendárního roveru Opportunity. V květnu 2024 pak zaznamenala mimořádně silné sluneční bouře, které vyvolaly spektakulární polární záře nejen na Zemi, ale i na Marsu. Mezi její objevy patří také dosud neznámý typ marovské polární záře.

Neviditelný článek komunikační sítě

Přestože byla MAVEN navržená především jako vědecká mise, postupně získal ještě jednu důležitou roli. Stala se součástí komunikační sítě Mars Relay Network, kterou společně provozují NASA a Evropská kosmická agentura (ESA).

Tato síť zajišťuje přenos dat mezi řídicími středisky na Zemi a vozítky na povrchu Marsu, zejména rovery Curiosity a Perseverance. Po evropské sondě Trace Gas Orbiter patřil MAVEN k nejvytíženějším komunikačním uzlům celé sítě. Její ztráta proto představuje citelnou komplikaci pro budoucí provoz marovských misí.

Přestože sonda umlkla, její vědecký přínos zůstává mimořádný. Data shromážděná během více než deseti let provozu pomáhají vědcům lépe pochopit minulost Marsu i podmínky, kterým budou jednou čelit první lidští průzkumníci Rudé planety.

Podvodní svět ryb máme většinou spojený s představou světa nekonečného ticha. Nový výzkum ale ukazuje, že během páření vydávají jeseteři ostrorypí (Acipenser oxyrinchus) nízkofrekvenční zvuky připomínající vzdálené hřmění. Objev je zajímavý nejen z hlediska poznání chování těchto mohutných ryb, ale mohl by se stát i důležitým nástrojem pro ochranu tohoto druhu, kterému podle hodnocení červeného seznamu IUCN hrozí nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období.

Obři mezi sladkovodními rybami

Jeseter ostrorypý patří k největším rybám Severní Ameriky. Dospělí jedinci mohou dorůstat délky 1,30 až 2,20 metru a hmotnosti 30 až 45 kg u samců a 50 až 110 kg u samic. V extrémních případech mohou jeseteři měřit více než 4 metry a vážit více než 350kilogramů. Není proto příliš překvapivé, že jejich rozmnožování neprobíhá zcela nenápadně.

Podle výzkumníků jsou zvuky vznikající během tření jeseterů natolik hluboké a silné, že je člověk spíše cítí než slyší. Připomínají vzdálené dunění bouřky nebo tlumené otřesy pod vodní hladinou.

Během tření samice vypouštějí do vody až dva miliony jiker, zatímco samci uvolňují mlíčí obsahující spermie. Právě v průběhu těchto událostí vědci pomocí podvodních mikrofonů zaznamenali dosud neznámé biologické zvuky, které označili jako „hřmění“.

Jde o vůbec první zdokumentované nahrávky hlučného páření jesetera ostrorypého. Podobné zvuky byly již dříve zaznamenány také u jesetera jezerního (Acipenser fulvescens), což naznačuje, že mohou být běžnou součástí rozmnožování více druhů jeseterů.

Přesný původ dunivých zvuků však zatím zůstává záhadou. Není jasné, zda představují formu komunikace mezi rybami, nebo zda jsou pouze vedlejším produktem samotného rozmnožovacího procesu.

Odkud se podvodní hřmění bere?

Jednou z možných hypotéz je, že zvuky vznikají při fyzickém kontaktu mezi samci a samicemi. Pozorování v líhních ukázala, že samci během tření narážejí do samic a intenzivně se o ně otírají. Právě tyto prudké pohyby by mohly vytvářet charakteristické vibrace.

Další možností je zapojení plynového měchýře, orgánu sloužícího rybám k regulaci vztlaku. Jeho rozkmitání by mohlo fungovat podobně jako rezonující ozvučnice a produkovat hluboké dunivé tóny.

Autoři studie ale zdůrazňují, že jde zatím pouze o kvalifikovaný odhad založený na poznatcích z jiných druhů ryb. K potvrzení skutečného mechanismu budou potřeba další výzkumy.

Poslech jako nástroj ochrany

Největší význam objevu spočívá v jeho praktickém využití. Jeseter ostrorypý patří mezi zranitelné druhy a sledování jeho populací bývá obtížné. Ryby se pohybují ve velkých řekách a estuárech (říčního ústí do moře), často v kalné vodě, kde je přímé pozorování problematické.

Pokud se podaří prokázat, že dunivé zvuky spolehlivě souvisejí s třením, mohli by biologové monitorovat populace jednoduše pomocí podvodních akustických senzorů. Taková metoda by umožnila zjišťovat, kdy a kde se ryby rozmnožují, aniž by bylo nutné je odchytávat nebo je jinak rušit.

Další výzkum by mohl odhalit nejen přesná místa tření jeseterů, ale dokonce pomoci odhadovat počet ryb přítomných v konkrétním úseku řeky. To by poskytlo cenné informace pro správce vodních ekosystémů i ochranáře, kteří se snaží obnovit populace tohoto starobylého druhu.

Schopnost „naslouchat“ jeseterům by tak mohla otevřít zcela novou kapitolu v jejich ochraně. Zvuky, které dnes vědcům připomínají vzdálené hřmění, by se v budoucnu mohly stát jedním z nejdůležitějších vodítek při sledování zdravotního stavu a rozmnožování těchto pozoruhodných ryb.

Britové se pokoušeli podnikat bitevní nálety už od prvních měsíců války, ale trvalo dlouho, než přišel vhodný stroj a taktika. Hlášení z prvního experimentování však vypadala nadějně. Zprávy z bojiště naznačovaly demoralizující účinek leteckých útoků na německé jednotky, současně ale uváděly, že tyto akce by neměly být ponechány na uvážení jednotlivých pilotů, ale naopak řádně koordinovány s pozemními operacemi.

Pokud k nim docházelo ojediněle a nenásledoval útok pěchoty, nepřítel se z jejich účinku rychle oklepal – navíc pohled na vlastní piloty napadající protivníka poskytoval obrovskou morální vzpruhu vlastním vojákům. Generální štáb proto rozeslal všem armádám oběžník, v němž upozornil na potřebu užší spolupráce mezi RFC a pozemními silami při plánování útočných operací ve velkém měřítku. 

Bez ohledu na bezkoncepčnost bitevních náletů se z tohoto období zachovala vzpomínka jednoho německého důstojníka, která vystihuje frustraci vilémovských pěšáků z hrozby britských vzdušných útoků: „Pěchota nebyla vycvičena k tomu, aby se nízko létajícím strojům dokázala bránit. Navíc vojáci ani nevěřili, že jsou schopni tyto stroje sestřelit, jestliže se rozhodly podniknout útok. Výsledkem byl strach, který je zachvacoval a který mnohdy přerůstal téměř v paniku; strach ještě posilovaný aktivitou a agresivitou protivníkových letounů.“ 

Další pilování taktiky

Poznatky sbírané již od jara 1917 RFC vrcholným způsobem zúročil při své poslední ofenzivě roku 1917 u Cambrai. Britové do ní nasadili téměř 400 tanků a velení si od nich slibovalo prolomení zákopového patu. Tentokrát nedošlo k obvyklé dělostřelecké přípravě před útokem a úkol umlčet nepřátelské baterie částečně připadl právě letectvu.

Pro operaci na frontě široké asi 8 km velení vyčlenilo 14 perutí (289 letadel) – z toho tři měly provádět výhradně bitevní nálety. Primárně cílily na letiště a známá postavení děl. Vojáky a transporty pak měli královští letci začít napadat 45 minut po útoku pěchoty a tento tlak museli udržet dalších 75 minut podél celé fronty.

Ofenziva začala za rozbřesku 20. listopadu. Mlha ležela velmi nízko, pouhých devět metrů nad terénem, a britští stíhači museli letět pod touto pokličkou. Jeden německý pěšák vzpomínal: „… letěli tak nízko, až jsme měli pocit, že by se mohli natáhnout ze svých strojů, chytit nás za límec a odnést nás pryč.“

Když bitva začala, spolupráce letectva a pozemních sil byla vzorná. Fred Huxley, pilot letounu Airco DH 5 od 68. (australské) perutě, například zpozoroval britské jednotky „přibité“ k zemi palbou z německého opěrného bodu a bez váhání na něj zaútočil: „Několikrát jsem se na něj vrhl a vypálil 500ran a pokaždé, když jsem střemhlav klesal, pěchota postupovala.“ 

Piloti perutí vyčleněných pro bitevní útoky se opakovaně vraceli na předsunuté přistávací plochy, doplňovali bomby, benzin, munici a znovu mizeli v mlze. Při jednom z dalších vzletů Huxley zpozoroval, že postup tanků na východním okraji Bourlonského lesa zastavila dvojice nepřátelských polních děl. Pilot na ně shodil čtyři bomby Cooper a s uspokojením sledoval, jak obrněnce opět obnovují postup. 

Ve vzduchu i na zemi

Na druhou stranu piloti během takto intenzivní kampaně podstupovali značné riziko, část havarovala při nízkých průletech a další srazila k zemi intenzivní palba kulometů či ručních zbraní. Ztráty bitevních perutí dosáhly za první den více než 30 %.

Ne vždy ale muž v kokpitu zahynul a některé příběhy znějí až neuvěřitelně. Příslušníci 68. (australské) perutě Wilson a Taylor společně zaútočili na německou pěchotu, a když první z nich dokončil nálet, zahlédl dvě červené světlice, které se mihly mlhou. Slétl níž a spatřil Taylorův stroj „ležící na zemi, zničený a mezi nepřáteli“. Wilson začal Němce ostřelovat, což dalo jeho parťákovi čas ukrýt se za malým náspem, odkud na nepřítele střílel z revolveru. Díky Wilsonovu krytí se pak Taylor dostal až k britské pěchotě, kde popadl pušku a pomáhal odrážet německý protiútok. Nakonec převzal velení a řídil ústup, během něhož našel zraněného vojáka, kterého si přehodil přes rameno a odnesl do bezpečí. Večer se pak vrátil na své letiště a ráno opět odstartoval. 

Britští stíhací piloti zjistili, že nízká výška je jejich nejlepší ochranou – čím níž letí, tím kratší dobu je pozemní jednotky vidí a zkracuje se doba na reakci. Pilot Sopwithu Camel od 46. perutě Arthur Lee soudil: „Ti z nás, kteří přežili, to podle mého názoru dokázali proto, že létali velmi blízko země, dokud jsme se nedostali k cíli.“ Navzdory ztrátám šlo o nepopiratelný úspěch, když britské jednotky za 10 hodin postoupily o 8 km. Část zásluh je třeba připsat právě spolupráci vzdušných a pozemních sil.

Zastavit Huny!

Počátek roku 1918 se nesl ve znamení příprav na mohutný německý nápor. K jeho odražení přijímal opatření i RFC, který nechal zbudovat záložní letiště, sklady paliva a munice dál od fronty. Vzniklo také memorandum s názvem Nasazení RFC v obraně.

Dokument sice stále kladl důraz na plnění ofenzivních úkolů, ale po jejich splnění se měl sbor „snažit zabránit nepříteli rozvinout útok v plné síle. Prostředky, které mají být použity, uvedené v jejich poměrném pořadí důležitosti, jsou:

• a) útok na nepřátelské posily míli nebo dvě za útočnou linií nízko letícími letadly;
• b) útok na nepřátelské body soustředění vojsk po ukončení jejich přepravy, transporty na silnicích, dělostřelecké pozice a zálohy;
• c) vyslání nízko letících strojů kvůli jejich morálnímu účinku na vlastní pěchotu útokem na nepřátelské jednotky postupující na čele“.

Po zastavení německé ofenzivy a stabilizaci fronty se počítalo s vlastním protiútokem, při němž mělo být „vynaloženo veškeré úsilí k vyslání roje nízko letících letadel na pomoc pěchotě útokem na nepřátelské jednotky kulometnou palbou“. 

Pečlivě se připravovali také Němci, kteří soustředili 49 průzkumných, 27 bitevních, 35 stíhacích a čtyři bombardovací letky (Staffeln). V sektoru březnové ofenzivy se jim podařilo početně převýšit nepřítele v poměru 820 ku 645 letadlům. 

Není kde přistát

Když 21. března vilémovská vojska zaútočila na frontě široké téměř 80 km, nízká oblačnost nad bojištěm bránila až do poledne letecké podpoře. Poté německé bitevní letouny začaly napadat dohodové jednotky až do hloubky 15 km. Britští stíhači se je pokoušeli odehnat a současně postřelovali postupující nepřátelskou pěchotu.

Nad bojištěm, mnohdy těsně nad zemí, pak docházelo k leteckým soubojům. Královští piloti pak při návratu mnohdy zjišťovali, že jejich letiště už kontroluje protivník, nebo jsou bezprostředně ohrožena. V takovém případě museli zamířit na záložní základny, kde doplnili munici a palivo, a ihned znovu startovali.

Německé stíhačky dokázaly bránit pozemním útokům RFC jen dva dny a pak začal jejich odpor slábnout. Do 24. března ztratily vzdušnou převahu, což Britům umožnilo intenzivně napadat nepřátelskou pěchotu. Vilémovské letectvo se potýkalo s vážnými zásobovacími obtížemi, které se zhoršovaly úměrně s tím, jak postupovaly pozemní jednotky. Došlo také k částečnému přerušení spojení mezi velitelstvími vzdušných sil a armádními štáby. Na vině byla především skutečnost, že mnoho letek zůstalo daleko vzadu, protože se v dělostřelectvem zdevastované oblasti nenacházely vhodné přistávací plochy.

Ofenziva tak do 28. března téměř ustrnula a postup se zastavil. V kritických dnech nedokázali císařští piloti dostatečně intenzivně napadat komunikace, po nichž se stahovalo velké množství dohodových jednotek, které se tak po reorganizaci mohly rychle opět zapojit do boje. 

Mimořádně vysoká účinnost

Britští stíhači naopak působili německé pěchotě velké potíže, o čemž svědčí řada svědectví z publikovaných útvarových kronik. Záznam 2. bavorského pluku k 21. březnu uvádí, jak „se zlepšující se viditelností byli letci brzy nad námi, velmi odvážným způsobem letěli velmi nízko nad zemí a házeli bomby, což nám způsobilo značné ztráty,“ přičemž „štáb pluku byl zdecimován“.

Obdobně kronikář 76. pluku napsal: „Pod silnou dělostřeleckou a kulometnou palbou a častými akcemi leteckých perutí nemůže útok pokračovat.“  Podle jiné zprávy Angličané „získali 21. března cennou podporu od svých letadel, která útočila bez ohledu na následky. Perutě letící velmi nízko našly výhodné cíle pro bomby a kulomety v hustě koncentrovaných masách 1. a 2. gardové záložní divize. Naši vlastní letci chyběli“. 

Pěchotu měly chránit za ní postupující motorizované baterie protiletadlových děl, ty však nemohly střílet kvůli nízkým výškám, v nichž Britové operovali, aby granáty nezasáhly vlastní vojáky. Na zručnost královských pilotů vzpomínal trubač 8. granátnického pluku: „... náhle se před námi objevilo asi 20 britských letadel, která se snesla z výšky asi 100–200 metrů a poté, ve výšce 2–3 metry nad zemí, na nás zaútočila svými kulomety. (...) Několik ‚Tomíků‘ letělo tak nízko, že se kola jejich letadel dotkla země. Velitel mé roty poručík Nocke se musel vrhnout na zem, ale přesto ho do zad zasáhla kola jednoho stroje, a tak ho doslova přejela…“ 

Účinnost britských stíhacích bombardérů uznal i německý generální štáb v rozkazu vydaném armádám v červenci 1918. Dával v něm pokyny ke zlepšení ochranných opatření a ztráty vilémovských jednotek způsobené leteckými útoky během březnové ofenzivy označil za „mimořádně vysoké“.

Spolupráce s tanky

V dalším průběhu roku 1918 zahájila dohodová vojska všeobecný postup. Zatímco britská armáda úspěšně koordinující použití pásových obrněnců, dělostřelectva a letadel neúprosně postupovala, RAF (vzniklo 1. dubna 1918 sloučením RFC a RNAS) se soustředilo na stíhací hlídky, pozemní útoky na nepřátelské pozice, komunikace, mosty či letiště. 

Začátkem července pak došlo k trvalému přidělení jedné perutě (od poloviny srpna přibyla další) k tankovému sboru, aby rozvíjela součinnost mezi letadly a obrněnci, které měli piloti navíc chránit před německými protitankovými kanony. Jejich účinnost letci snižovali buď přímým napadáním, nebo kladením kouřových clon před postupující stroje.

Britské velení později výslovně uznalo, že nízko letící stíhací bombardéry se ukázaly jako vysoce efektivní při podpoře vojsk. Dále zdůraznilo potřebu nepřetržitých a častých útoků RAF během pozemních bitev, přičemž tyto akce letectva označila za „zásadní faktor v útočných vojenských operacích…“ 

Černobylská havárie z dubna 1986 patří k největším technologickým katastrofám v dějinách lidstva. Přestože od ní uplynuly více než čtyři desetiletí, její následky jsou patrné dodnes. Oblast v okolí elektrárny na severu Ukrajiny zůstává z velké části opuštěná a někdejší symbol sovětského pokroku se proměnil v jedno z nejznámějších měst duchů na světě.

Nejvýraznějším symbolem katastrofy je město Pripjať, vybudované v 70. letech jako moderní sídlo pro zaměstnance jaderné elektrárny. Mělo představovat vzorové sovětské město budoucnosti, místo, kde se špičková technologie spojí s vysokou životní úrovní. Dnes však jeho prázdné ulice, zarostlé budovy a opuštěné školy připomínají okamžik, kdy se běh času náhle zastavil.

„Na tom místě bylo něco zároveň poklidného a hluboce znepokojivého. Čas se tam zastavil a kolem nás jako by se vznášely vzpomínky na dávné události,“ popsal atmosféru Pripjati britský dokumentarista Danny Cooke při natáčení v černobylské zóně.

Osudná noc v reaktoru číslo 4

Katastrofa začala večer 25. dubna 1986 během bezpečnostního testu v reaktoru číslo 4. Technici chtěli ověřit, zda by bylo možné reaktor po výpadku proudu krátkodobě provozovat na velmi nízkém výkonu. Aby experiment provedli, postupně vyřadili některé bezpečnostní systémy a nechali výkon reaktoru klesnout na nestabilní úroveň.

Krátce po jedné hodině ranní 26. dubna se situace vymkla kontrole. V reaktoru došlo k prudkému nárůstu výkonu a následnému výbuchu, který odtrhl masivní víko reaktoru. Nad elektrárnou se objevil ohnivý sloup a do atmosféry se začalo uvolňovat obrovské množství radioaktivních látek.

Do ovzduší se dostaly desítky tun vysoce radioaktivního materiálu. Vítr následně kontaminaci roznesl po velké části Evropy. Zatímco hasiči a záchranáři bojovali s požárem přímo v areálu elektrárny, sovětské úřady váhaly s informováním veřejnosti. Evakuace okolních oblastí začala až následující den a skutečný rozsah katastrofy byl zpočátku utajován.

Image

Čtěte také

Od černobylské havárie uplynulo 40 let: Jak katastrofa minutu po minutě probíhala

Sovětské vedení se pokusilo havárii skrýt, situaci však zkomplikovaly události za hranicemi země. Zvýšenou radiaci totiž zaznamenaly monitorovací stanice ve Švédsku a dalších zemích. Když se ukázalo, že zdroj kontaminace neleží na švédském území ani jinde ve Skandinávii, začaly zahraniční vlády po Sovětském svazu požadovat vysvětlení.

Teprve 28. dubna Sovětský svaz oficiálně přiznal, že v Černobylu došlo k vážné havárii. Tou dobou už probíhala rozsáhlá evakuace a svět si začínal uvědomovat, že čelí nejhorší jaderné katastrofě v historii civilní energetiky.

Boj s neviditelným nepřítelem

Po výbuchu následovaly dny a týdny mimořádně nebezpečných prací. Tisíce vojáků, hasičů, inženýrů a dobrovolníků se podílely na likvidaci následků. Jejich úkolem bylo uhasit požár, odstranit radioaktivní trosky a zabránit dalšímu šíření kontaminace.

Mnozí z těchto lidí pracovali v prostředí s extrémně vysokou radiací a zaplatili za to zdravím nebo životem. Nakonec se podařilo poškozený reaktor uzavřít do provizorního betonového a ocelového sarkofágu, který měl zabránit dalším únikům radioaktivních látek.

Ani tím však problém neskončil. Následky ozáření se začaly projevovat u tisíců lidí a rozsáhlá území v okolí elektrárny byla označena za neobyvatelná. Po havárii vznikla kolem elektrárny třicetikilometrová uzavřená oblast známá jako černobylská vyloučená zóna. Z domovů bylo evakuováno přibližně 100 tisíc obyvatel a další přesuny následovaly v následujících letech.

Kontaminace zasáhla miliony hektarů lesů a zemědělské půdy. Radioaktivní spad doputoval až do Francie či Itálie a množství uvolněného materiálu několikanásobně překonalo součet radiace uvolněné při atomových útocích na Hirošimu a Nagasaki.

Pripjať i okolní vesnice byly opuštěny tak rychle, že v mnoha budovách zůstaly osobní věci, nábytek i hračky. Města a obce začaly postupně chátrat a příroda si začala brát prostor zpět.

Překvapivý život po katastrofě

Přestože byla oblast označena za neobyvatelnou, ne všichni obyvatelé byli ochotni odejít. Někteří lidé se po evakuaci tajně vraceli do svých domovů. Úřady se je zpočátku snažily vystěhovat, ale postupně rezignovaly. V oblasti tak zůstaly stovky navrátilců takzvaných samoselů, většinou starších lidí, kteří se rozhodli dožít ve svých rodných vesnicích.

Dnešní Černobyl proto není úplně mrtvým místem. Kromě stálých obyvatel zde působí vědci, technici, pracovníci podílející se na dekontaminaci, novináři i omezený počet turistů. Někteří lidé se do zakázané zóny dostávají také nelegálně, například kvůli pytláctví nebo těžbě dřeva.

Návštěvníci často popisují zvláštní atmosféru místa. Na jedné straně působí krajina klidně a téměř idylicky, na straně druhé zůstává neustále přítomné vědomí neviditelného nebezpečí ukrytého v půdě, vodě i vegetaci.

Návrat divočiny

Jedním z nejpozoruhodnějších jevů posledních desetiletí je návrat volně žijících zvířat. V oblasti dnes žijí koně Převalského, lišky, vlci, jeleni, divoká prasata i řada dalších druhů. Vzhledem k minimální přítomnosti lidí zde příroda získala prostor, jako málokde v hustě osídlené Evropě.

Vědci se dosud neshodují, jaké dlouhodobé důsledky má radiace na zdraví těchto populací. Některé studie u ptáků, hlodavců a dalších živočichů z černobylské zóny zaznamenaly zvýšenou míru poškození DNA, mutací či vývojových anomálií, vědci se však dosud neshodují na tom, jak rozsáhlé a dlouhodobé tyto genetické dopady ve skutečnosti jsou. Jisté však je, že množství zvířat v oblasti v posledních desetiletích vzrostlo a některé druhy zde prosperují lépe než v okolních regionech.

Současný Černobyl představuje zvláštní kombinaci varování a naděje. Na jedné straně připomíná následky lidských chyb, technických selhání a politického utajování. Na straně druhé ukazuje mimořádnou schopnost přírody přizpůsobit se i prostředí, které bylo dlouho považováno za téměř mrtvé.

Více než čtyřicet let po havárii zůstává vyloučená zóna jedním z nejpozoruhodnějších míst na Zemi. Je současně mementem největší jaderné katastrofy v dějinách i nečekanou laboratoří, v níž lze sledovat, jak si příroda postupně bere zpět území, která člověk opustil.

Během vývoje člověka od embrya přes plod až po novorozence vytvářejí nervové buňky (neurony) vzájemná spojení, která umožňují přenos informací mezi mozkem a míchou. Takové spojení zajišťují axony, nervová vlákna, která jako „kabely“, přenášejí signály mezi neurony, případně od neuronů ke svalovým buňkám.

Centrální nervová soustava ale během života do značné míry ztrácí schopnost axony znovu vytvářet. Poškození mozku a míchy proto mívá závažné a často trvalé následky, jako je například ztráta schopnosti uchopovat předměty nebo chodit. Typicky to platí pro poranění míchy při úrazu nebo pro neurodegenerativní onemocnění jako je amyotrofická laterální skleróza (ALS) nebo roztroušená skleróza.

Jak opravit poškozenou míchu?

András Lakatos z Univerzity v Cambridgi a jeho kolegové navázali na předchozí výzkum „minimozků“ z lidských kmenových buněk od pacientů a vytvořili pozoruhodný laboratorní model centrální nervové soustavy, který zahrnuje organoidy mozku, míchu a nervového spojení mezi nimi.

Tento výzkum, který publikovali v odborném časopise Cell Reports, jim umožnil studovat schopnost neuronů tvořit nové axony z nového úhlu pohledu. Vzhledem k tomu, že jsou mozková a míšní tkáň v lidském těle oddělené, ale propojené axony, ponechali vědci mozkové a míšní organoidy zpočátku oddělené vedle sebe. Poté pozorovali, jak axony z mozkové tkáně prorůstají mezerou mezi nimi a spojují se s míchou. 

Vědci tento nervový systém na Petriho misce udržovali v kultuře déle než rok a zjistili, že přibližně do 150. dne vývoje, což odpovídá zhruba polovině těhotenství, byly axony po poškození schopné znovu dorůstat. Pak jejich regenerační schopnost prudce klesala.

Zdá se, že ztráta regenerace axonů je součástí procesu zrání lidských neuronů v centrální nervové soustavě. Následné experimenty ukázaly, že pomocí regulace genů ovládajících zrání neuronů bychom v budoucnu mohli přimět nervové buňky, aby axony znovu obnovily. Pak bychom mohli léčit stavy dnes považované za neléčitelné. 

Obecně zažitý středověký pohled na ženu nebyl zrovna příznivý. Žena byla chápána jako tvor slabý, mající sklon k hříchu a tudíž nedůvěryhodný. Proto musela být pod neustálým dohledem mužů – nejprve otce, později manžela. Tento náhled se zakládal z velké části na Bibli. Vždyť to byla právě Eva, která v ráji zhřešila jako první a podařilo se jí svést muže-Adama.

Velkorysému přístupu k ženám nepřispěl ani svatý Pavel, který v jednom ze svých listů křesťany nabádá: „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž se má nechat vést.“ Tuto nepříznivou situaci poněkud zmírňovala rytířská kultura a zvláště pak mariánská úcta, která prostřednictvím Panny Marie přiznávala důstojnost a hodnotu ženám obecně.

V zástupech věřících

Zlepšení postavení žen v době české reformace šlo ruku v ruce se vzrůstajícím prosazováním se lidových vrstev, jež nastalo v pozdním středověku. Také prostí lidé toužili po aktivním náboženském životě, aniž by jim vše pouze prostředkovali kněží. Tyto tendence byly od 14. století stále patrnější nejen v českých zemích, ale i jinde v Evropě. U nás se klíčovým mezníkem stalo přeložení Bible do češtiny někdy po roce 1350. Objevovala se i další literatura v národním jazyce jako modlitby či legendy. Náboženské texty se tak staly snáze dosažitelné pro širší vrstvy laiků a lidová zbožnost tím dostala rozhodující impuls pro svůj rozvoj. 

Důležitou roli sehráli kazatelé obracející se k lidem v jejich jazyce. Ti se v předvečer a během husitské revoluce soustřeďovali zejména kolem Betlémské kaple na Starém Městě pražském. Mezi jejich posluchačky patřily zejména ženy z měšťanských a šlechtických kruhů, přičemž na kázání sem přicházela i sama královna Žofie, manželka Václava IV. Konečně ženy kolem sebe soustředil už například známý kazatel Jan Milíč z Kroměříže (1320/5–1374). Povzbuzoval je k častému přijímání těla Páně, jež se přitom do té doby laikům doporučovalo pouze dvakrát do roka. Milíč se dokonce neváhal „ušpinit“ ani takzvaně padlými ženami. Pro bývalé prostitutky založil v Praze útulek s kaplí, jemuž dal nadějeplný název Nový Jeruzalém. 

Hodny následování

Jiný významný reformátor Matěj z Janova (1350/5–1393) dokonce dospěl k radikálnímu závěru, že žena je lepší než muž: „Je totiž obecně známé a nesporné, že dnes jako v minulosti žily svaté ženy tak ctnostně v Kristu, že odčinily pochybení Evy, své matky. A stejně jako ženy předčily muže, když přijaly na tomto světě Krista a první plody všech ctností, jak je zřejmé v Marii, blahoslavené Boží Matce (...), stejně tak, pravím, ve všech věcech Božích, a sice ve víře, naději a lásce k bližnímu, modlitbě, pokání, odříkání, cudnosti, pokoře, skutcích milosrdenství i projevech zvláštních ctností, ženy, které spočívají v Ježíši Kristu, vždy mocně předčí muže.“

Pozitivní přístup k ženám měl i samotný Jan Hus. Velmi dobře to ilustruje dílko jim určené s názvem Dcerka aneb O poznání cesty pravé k spasení. Jedná se o mravoučný spis, jehož cílem bylo naučit ženy správně žít a milovat Boha. Hus k nim v tomto spisku promlouvá velmi vstřícně a je vidět, že má důvěru jak v jejich schopnosti, tak duševní a duchovní kvality.

Mnozí náboženští reformátoři totiž vnímali upřímnou ženskou zbožnost a niternou duchovní zanícenost jako věc hodnou následování, jíž je v nemocné církvi zapotřebí. Také proto se k ženám v textech a kázáních rádi obraceli, jak dokládá příklad Tomáše Štítného ze Štítného (1333–1401/9). Tento laický kazatel a myslitel věnoval své dílo dceři Anežce a společenství žen-panen při Betlémské kapli, do nějž patřila. Nadto pro ně překládal z latiny inspirativní práce jiných autorů.

Ne všichni pochopitelně rádi viděli zapojování žen do husitského hnutí, což dalo podnět pro vznik satirických až zesměšňujících literárních děl, jako byla báseň Viklefice. Zde protřelá husitka namísto vykládání Bible svede nezkušeného jinocha.

Zuřivé bojovnice

Po propuknutí husitské revoluce a radikalizaci širokých vrstev věřících se objevují zprávy o radikálních příslušnicích něžného pohlaví. Nejurputnější bojovnice se logicky soustřeďovaly zejména v táborské obci. Autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové vyzdvihuje odvahu a statečnost těchto žen, jež v bojích neohroženě stávaly po boku mužů. Na druhé straně letopisec přiznává, že dokázaly být i velmi kruté. O tom, že někdy bývaly dokonce nemilosrdnější než muži, hovoří též jiní. 

Jak vlastně táborské radikálky vypadaly a čím se projevovaly? Podle dobového svědectví měly po vzoru mužů nakrátko ostříhané vlasy, jako muži byly rovněž oblečené, za pasem jim visel meč a v rukou mívaly kameny. Účast žen v bitvách umožňovala specifická bojová taktika husitů, která si zakládala na obraně a vyhýbala se přímým bojům, v nichž by byly ženy proti mužům v nevýhodě. Přesto i tak docházelo ke ztrátám na životech, kdy na bitevních polích mnohdy vedle mrtvých bojovníků zůstávaly ležet zabité ozbrojené bojovnice.

Ženy se uplatňovaly i při budování obranných pozic, jako v případě bitvy na Vítkově roku 1420, kdy táborské radikálky spolu s muži stavěly obranné valy. Kromě samotných ozbrojených střetů se husitské ženy účastnily i drancování kostelů a klášterů. Po vítězné vítkovské bitvě táboritky zpustošily kostel sv. Michala na Starém Městě pražském. Podobně vandalsky si počínaly rovněž v pražském klášteře sv. Kateřiny, který dokonce rozbořily. Husitské ženy údajně za muži nezaostávaly ani v pití alkoholu...

Přístup do typicky mužských záležitostí včetně samotných válečných vřav ukazuje, že se ženy v praxi těšily neobyčejnému stupni společenského uplatnění, jaké bylo do té doby nemyslitelné. Ve specifickém prostředí revoluční společnosti táboritů tvořily důležitou část, s níž se počítalo. Nesmíme ovšem zapomínat, že to souvisí s celkově abnormální situací doby, která se postavila proti zavedeným pořádkům. Táborité stojící proti katolické většině měli zapotřebí každé pomocné ruky. Proto je důležité mít na paměti, že se ve skutečnosti jednalo o určitý výstřelek, který stejně jako sama táborská obec neměl dlouhého trvání. 

Diplomatky a myslitelky

V husitské revoluci se samostatně uplatňovaly též příslušnice umírněného kališnického tábora. Za zajímavý doklad může posloužit příhoda, kdy výhradně ženské členky pražské farnosti sv. Petra na Poříčí sepsaly protest proti radikálním kněžím dosazeným k tomuto kostelu a osobně s ním vyrazily na radnici. Přestože ve výsledku ničeho nedosáhly, svědčí to o sebevědomí a akceschopnosti pražských měšťanek.

Ženy nezůstávaly pasivní ani v duchovní oblasti. Byly takové, které svou zbožnost a myšlenky dokázaly vyjádřit vlastní literární tvorbou. Dochovala se třeba modlitba, složená neznámou prostou autorkou z okruhu Matěje z Janova. Jiná žena zase vytvořila spis, v němž se postavila na obranu Jana Husa. To vypovídá o nemalých ambicích neznámé reformní spisovatelky. Je otázkou, nakolik byly uvedené počiny v této době ojedinělé, případně o kolik dalších děl husitských autorek zůstáváme mezerovitostí pramenů ochuzeni.

Objevují se i zmínky o lidových kazatelkách, jež své náboženské názory neváhaly veřejně hlásat. Něco takového samozřejmě duchovní autority zakazovaly. Hlavní problém však představovala neučenost těchto samozvaných kazatelek a jejich laickost; pohlaví v tomto případě stálo až na druhém místě.

Po odeznění husitské revoluce se postavení žen z velké části vrátilo do starých kolejí. Pohusitská doba jim již takové uplatnění nenabízela, a proto jejich hlas opět utichl a proměnil se v mlčení, na další staletí přerušované jen zřídka.

V centrální části většiny galaxií se nacházejí supermasivní černé díry – gravitační monstra s nepředstavitelnou hmotností. Obvykle si je představujeme tak, že přitahují veškerou hmotu ve svém dosahu a zničí ji svou drtivou gravitací. Podle nedávného výzkumu, který autoři zveřejnili na preprintovém serveru arXiv, bychom ale tuto představu možná mohli přehodnotit.

Jde o to, že kolem supermasivních černých děr, především těch v aktivní fázi, které bouřlivě polykají hmotu a jejich akrečního disku, se nacházejí masivní útvary z kosmického prachu a plynu ve tvaru záchranného kruhu (nebo chcete-li koblihy). Podmínky ve vnějších oblastech těchto útvarů, kterým se říká torus či anuloid, případně zjednodušeně disk, přitom připomínají prostředí protoplanetárních disků kolem mladých hvězd, v nichž vznikají planety.

Supermasivní porodnice

Barry McKernan z Městské univerzity v New Yorku (CUNY) a jeho kolegové se rozhodli ověřit, zda by v útvarech kolem supermasivních černých děr skutečně mohly vznikat planety. Pomocí počítačového modelu chování disku zmagnetizované hmoty kolem supermasivní černé díry simulovali vznik planet v takovém prostředí.

Podle výsledků simulací mohou planety v discích kolem supermasivních černých děr skutečně vznikat, a to dokonce v obrovském množství. McKernan s kolegy dospěli k tomu, že tyto disky obklopující supermasivní černé díry mohou hostit daleko největší populace planet na jeden gravitační systém ve vesmíru.

Simulace rovněž ukazují, že tam díky silné gravitaci a značné hustotě materiálu planety rostou velmi rychle a mohou dosahovat hmotností, které výrazně převyšují i náš Jupiter. Některé z těchto planet supermasivních černých děr se dokonce zvětší natolik, že přesáhnou práh hmotnosti pro zážeh termojaderných reakcí a stanou se z nich hvězdy. Rovněž tam mohou vznikat exotické objekty, které tvoří z valné většiny prach a které nemají obdobu v planetárních soustavách kolem běžných hvězd.