Britská společnost JCB, známá především svými žlutými bagry a stavební technikou, se chystá znovu vstoupit do historie rychlostních rekordů. Na legendárních solných pláních Bonneville v americkém Utahu chce letos v srpnu otestovat nový speciál Hydromax – téměř deset metrů dlouhý vůz poháněný vodíkem, jehož cílem je překonat hranici 350 mil za hodinu (přibližně 563 km/h).

Pokud se to podaří, půjde o mimořádný výkon. Současný rekord mezi automobily s vodíkovým spalovacím motorem drží prototyp BMW H2R z roku 2004 rychlostí necelých 302 km/h. Ještě rychlejší byl pouze experimentální Buckeye Bullet 2 z Ohio State University, využívající vodíkové palivové články, který v roce 2009 dosáhl téměř 488 km/h.

JCB si klade za cíl překonat oba rekordy během jediného pokusu – a zároveň ukázat, že vodík nemusí patřit jen do laboratoří nebo futuristických konceptů.

Vodík místo nafty

Hydromax využívá dvojici vlastních vodíkových spalovacích motorů JCB. Nejde přitom o exotickou technologii vytvořenou výhradně pro rekordní jízdu. Základ motorů vychází z agregátů, které firma již připravuje pro komerční stavební stroje, zejména bagry a těžkou techniku. Každý motor byl upraven tak, aby poskytoval výkon kolem 800 koní. Síla obou motorů míří na všechna čtyři kola přes speciální dvouspojkové ústrojí se dvěma převodovkami.

Inženýři zároveň kompletně přepracovali aerodynamiku vozu. Hydromax má mít výrazně propracovanější aerodynamiku než jeho slavný předchůdce Dieselmax, který používal dieselový pohon. Vývojáři optimalizovali prakticky každý detail – od geometrie zavěšení přes nastavení kontroly trakce až po rozmístění kamer. Než se vůz vůbec dostal na solné pláně, prošel rozsáhlými simulacemi a zátěžovými testy.

Muž, který překonal zvuk

Za volant usedne britský pilot RAF Andy Green, legenda světa rychlostních rekordů. Green už jednou s JCB uspěl: v roce 2006 vytvořil s vozem Dieselmax rekord pro dieselové automobily, když dosáhl rychlosti přes 563 km/h. Tento rekord dosud nikdo nepřekonal.

Green je ale známý především tím, že jako jediný člověk v historii překonal zvukovou bariéru na zemi. V roce 1997 se speciálem Thrust SSC dosáhl rychlosti 1 227,9 km/h, což zůstává absolutním pozemním rekordem dodnes.

Podle Greena je nový Hydromax lehčí, výkonnější a rychlejší než dieselový rekordman z počátku tisíciletí. Projekt podle něj není jen o rychlosti, ale také o demonstraci britského inženýrství a schopnosti přenést vodíkovou technologii do reálného průmyslu.

Rekord jako reklama na budoucnost

Celý projekt má mnohem širší význam než pouhé překonání rychlostního maxima. JCB během posledních pěti let investovala do vývoje vodíkových spalovacích motorů přibližně 100 milionů liber (zhruba 2,8 miliardy korun). Technologie už nyní míří do sériově vyráběných stavebních strojů. Rekordní pokus navíc přichází krátce před otevřením nové obří továrny firmy v texaském San Antoniu, jejíž hodnota se odhaduje na půl miliardy dolarů.

V automobilovém světě dnes dominují hlavně bateriové elektromobily a částečně také vodíkové palivové články. JCB ale tvrdí, že právě spalování vodíku může být praktičtější cestou pro těžkou techniku. Bagry, nakladače nebo traktory totiž potřebují vysokou energetickou hustotu a rychlé doplňování paliva – oblasti, kde mají baterie stále významná omezení.

Vodíkový spalovací motor navíc připomíná klasické dieselové agregáty, což výrobcům usnadňuje přechod na novou technologii. Firma tak v rekordním speciálu nevidí jen marketingovou atrakci, ale především demonstraci funkční alternativy pro průmysl budoucnosti.

Předseda společnosti Anthony Bamford připomíná, že podobnou filozofii měl už rekordní Dieselmax. I tehdy šlo o neobvyklý projekt, který měl světu ukázat schopnosti moderních dieselových motorů mnohem výrazněji než obyčejný stavební stroj.

Hydromax má nyní sehrát stejnou roli pro vodík. Extrémní rychlost zde funguje jako laboratorní test pod drobnohledem veřejnosti – pokud technologie obstojí v podmínkách, kde rozhodují aerodynamika, spolehlivost i maximální výkon, může podle JCB obstát také v každodenním průmyslovém provozu.

Bonneville tak letos nebude jen dějištěm dalšího pokusu o rekord. Půjde také o symbolický souboj různých představ o budoucnosti bezemisní dopravy – a o otázku, zda může vodík kromě osobních aut a experimentálních prototypů pohánět i nejtěžší stroje světa.

Acanthostrongylophora ingens je houbovec ze skupiny rohovitých, který se vyskytuje především u pobřeží Indonésie. Shodou okolností se stal významným zdrojem různých bioaktivních látek a je mezi vědci po celém světě velmi žádaný.

Jeho výzkum je ale velmi komplikovaný. Speciálně vyškolení potápěči sbírají vzorky tohoto houbovce z mořského dna a často je ihned zmrazují, aby zabránili rozkladu obsažených látek během transportu.

Laboratorní syntéza klíčových molekul získaných z tohoto houbovce by umožnila provádět výzkum bez těchto komplikací, a také bez omezení daných velikostí přirozených populací těchto mořských organismů. Nedávno v tomto směru uspěli chemici z americké Floridské státní univerzity, kteří syntetizovali dvě slibné molekuly původně získané od bakterií nalezených v houbovci.

Léky z hlubin moře

Jak uvádí doktorand Zackary Firestone, který vedl studii, jejíž výsledky uveřejnil odborný časopis Journal of the American Chemical Society, jejich úspěch představuje významný průlom pro budoucí vývoj léčiv, zejména proti vzácným formám rakoviny. S kolegy syntetizovali zmíněné látky, alkaloidy tetradehydrohalicyklamin B a epi-tetradehydrohalicyklamin B, jako první na světě.

Chemici, kteří dokážou tyto biologicky aktivní látky obyvatel oceánu synteticky připravit, hrají klíčovou roli v hodnocení jejich přínosu pro další výzkum a případné využití jako nových léčivých látek proti různým nemocem.

„Tyto složité molekuly vykazují slibný potenciál pro medicínské využití, ale získávání větších množství je obtížné a drahé,“ uvádí Firestone. „My je vyrábíme z materiálů běžně dostupných od dodavatelů.“

Obě látky mají velmi neobvyklou chemickou strukturu. Tetradehydrohalicyklamin B, který byl objevený u bakterie houbovce v roce 2018, dokáže potlačovat funkci proteazomů, velkých proteinových komplexů, které v buňkách fungují jako systém likvidace odpadu a odstraňují poškozené bílkoviny. Zdá se, že řada nádorů při svém bujení tento buněčný odpadní systém intenzivně využívá. Látky, které ho vyřadí z provozu, jsou tím pádem velmi zajímavé pro léčbu nádorů.

Plynní obři Sluneční soustavy jsou velmi vzdálení od Slunce, a proto jsou na povrchu velice chladní. Lovci exoplanet zase znají mnoho horkých plynných obrů, kteří obíhají své hvězdy naopak velice blízko a jsou rozžhavení na vskutku pekelné teploty. Plynní obři, jejichž teplota by byla mírná, podobná Zemi, jsou, pokud víme, spíše vzácní.

Na jednu takovou exoplanetu, která nese název TOI-199b, se nedávno zaměřil Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Aaron Bello-Arufe z Laboratoře proudového pohonu NASA se svými kolegy s jeho pomocí zkoumal svět přibližně velikosti Saturnu, ale s teplotou relativně blízkou Zemi, který obíhá hvězdu vzdálenou více než 330 světelných let od Země jednou za přibližně sto dní.

Atmosféra plná metanu

Teplota na povrchu TOI-199b dosahuje asi 80 °C. Z našeho pohledu je to stále horké prostředí, byť ne o mnoho teplejší než nejvyšší zaznamenané teploty v prostředí na Zemi. Ve srovnání s horkými Jupitery, jejichž teploty mohou dosahovat tisíců stupňů, nebo s chladnými plynnými obry sluneční soustavy, kde teploty klesají stovky stupňů pod nulu, jde o výrazně mírnější svět.

Bello-Arufe se svými spolupracovníky využil data Webbova dalekohledu ke studii atmosféry tohoto „přívětivého“ Saturnu. Ukázalo se, že atmosféra této exoplanety je bohatá na metan, a že se tam vyskytuje i amoniak a oxid uhličitý. Výzkum atmosféry TOI-199b uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.

Badatelé využili k výzkumu atmosféry transmisní spektroskopii, při níž zkoumají záření hvězdy procházející atmosférou dotyčné planety. Aby metoda fungovala, musí být oběžná dráha planety orientovaná tak, že se planeta pohybuje mezi svou hvězdou a teleskopem. Nové poznatky o této exoplanetě a o složení její atmosféry pomohou zpřesnit modely vzniku a vývoje planet. Mohou také zlepšit porozumění vědců tomu, jak funguje atmosféra Země. 

V roce 1961 zařadili Američané do svého námořnictva první plavidla s atomovým pohonem určená pro operace v útočných svazech – letadlovou loď USS Enterprise (CVN-65) a raketový křižník USS Long Beach (CGN-9). Díky téměř neomezenému operačnímu dosahu mohly demonstrovat sílu USA ve světových oceánech.

Moskva výstavbu těchto jednotek dobře znala. Spuštění prvního jaderného ledoborce na světě Lenin v roce 1959 doprovázel sice slogan „za mírové využití atomu“, ale realita byla složitější. Sovětské ledoborce se daly použít i jako pomocné bojové lodě – na jejich paluby šlo namontovat dělostřeleckou výzbroj, o čemž se nemluvilo

Chruščovova nedůvěra

Od roku 1956 probíhal vývoj lehkého jaderného raketového křižníku Projekt 63, který měl nést 18–24 řízených střel typu P-40 asi s tunovou hlavicí, s doletem 200–350 km a rychlostí až 1 700–2 000 km/h. Současně vznikal i protiletadlový (PL) jaderný křižník – Projekt 81. V roce 1958 bylo k výstavbě křižníků Projekt 63 vše připraveno tak, aby v období 1961–1964 vyplulo sedm jednotek. Jenže už roku 1959 zazněl příkaz program zrušit.

Za rozhodnutím vzdát se výstavby hladinového atomového loďstva na konci 50. let stál Nikita Chruščov, ministr obrany maršál Georgij Žukov a další představitelé. Ti upřednostňovali pozemní raketové jaderné zbraně, ponorkové síly a strategické letectvo. Sovětské vedení se navíc obávalo vysokých nákladů a složité údržby hladinových plavidel s nukleárním pohonem.

Koncem 60. let se ukázalo, že kvůli Chruščovově doktríně neměl SSSR jak čelit americkým svazům letadlových lodí. Navíc likvidace téměř dokončených lehkých křižníků Projektu 68bis třídy Sverdlov frustrovala konstruktéry a nadlouho ochromila zájem o výstavbu velkých hladinových válečných lodí. Ve výsledku šlo o ztrátu cenných zkušeností, které Sověti museli později znovu získat.

Orlan atomový i parní

„Párová teorie“ předpokládala společné nasazení jaderného útočného křižníku a specializované PL lodi – od ní se ale později upustilo. Očekávalo se, že nový křižník o výtlaku asi 9 000 tun budou ohrožovat především vzdušné síly a protilodní řízené střely (PLoŘS), proto musí mít vícestupňovou PL obranu.

Projekt 1144 Orlan se postupně zvětšoval, protože ambice zadavatelů-politiků převážily nad technickým racionalismem a omezení výtlaku už nebylo nutné dodržet. Orlan dostal prodlouženou příď pro PL systémy a v zadní části paluby přibyla přistávací plocha a hangár pro tři protiponorkové vrtulníky Kamov Ka-27.

Do věci se vložil ještě vrchní velitel sovětského námořnictva admirál Sergej Gorškov, obávající se u orlanu současného vyřazení hlavního i záložního reaktoru daleko od základny. Požadoval proto přidání pomocného parního pohonu na organické palivo, takže křižník dostal komín, což u lodi s nukleárním pohonem poněkud zarazí.

Další neobvyklý krok představoval návrat k pancéřování trupu, od něhož se ve světě upustilo. Ocel o tloušťce 100 mm tak chránila muniční sklady a reaktor před řízenými střelami, velitelská věž dostala 80mm pancíř a proti torpédům mělo zafungovat dvojité dno. Přitom chyběl jasný koncept, jak tento jaderný křižník vlastně nasazovat. V roce 1972 se technický návrh navzdory přibývajícím „vylepšením“ podařilo dokončit.

Předimenzovaná loď

Těžký jaderný raketový křižník projektu 1144 Orlan se tak vyvinul v univerzální plavidlo s kombinací silné útočné raketové výzbroje, protiponorkových systémů a vícevrstvé PL obrany, která dosud nemá přímý ekvivalent v námořním stavitelství. Délka činí 230 metrů, šířka 28,5 metru, výška 59 metru a výtlak 25 860 tun. Cestovní rychlost na atomový pohon je 33 km/h (18 uzlů), maximální rychlost 60 km/h (32 uzlů), při použití parních kotlů na tradiční palivo 31 km/h (17 uzlů).

Na osmi palubách se nachází 56 důstojnických kajut, společných ubytoven pro poddůstojníky a námořníky s kapacitou 6 a 30 míst, tři sauny s bazénem, 15 sprch, klub pro 200 osob a salon s kulečníkem. Ve dvoupatrovém lékařském bloku funguje rentgen, ambulance, operační sál a zubní ordinace. Loď disponuje vlastní kabelovou televizí a malou tiskárnou. Posádku tvoří 105 důstojníků, 130 praporčíků a 400 námořníků.

Koncem prosince 1977 Sověti spustili na hladinu první projekt 1144 Orlan – křižník Kirov (od roku 1992 Admirál Ušakov), v prosinci 1980 ho předali námořnictvu. V říjnu 1984 nastoupil do služby druhý – Frunze (1992 Admirál Lazarev) a v prosinci 1988 následoval třetí – Kalinin (1992 Admirál Nachimov). V roce 1986 pak začala stavba Petra Velikého (původně Kujbyšev), završená v roce 1996. Další plánovaný křižník Dzeržinskij vláda v roce 1990 stopla již v rané fázi výstavby. V klasifikaci NATO nesou plavidla označení Kirov-class battlecruiser podle jména vedoucí jednotky třídy.

Hlavní výzbroj orlanů tvoří 20 odpalovacích zařízení PLoŘS P-700 Granit (v kódu NATO SS-N-19 Shipwreck) s konvenční 750kg bojovou hlavicí nebo jadernou o síle až 50 kt. Granity mají napadat námořní svazy nebo jednotlivé cíle do vzdálenosti 700 km, zjištěné družicovým průzkumem nebo námořním letectvem.

Současné verze střely dokážou díky umělé inteligenci určit, jaká sestava plavidel se před ní nachází, a zaměřit se na klíčové cíle. Při salvovém odpalu přebírá jedna raketa roli navigátora – letí rychlostí Mach 2,5 (2 650 km/h) ve výšce až 17 000 m, aby zajistila co nejširší pokrytí cílové oblasti, zatímco ostatní se pohybují asi 25 m nad hladinou rychlostí Mach 1,5 (1 840 km/h).

Během letu si střely neustále vyměňují informace, a pokud dojde ke zničení rakety-navigátoru, její roli okamžitě přebírá jiná. Rakety si samy rozdělují cíle podle priority, klasifikují je a určují manévry na základě naprogramovaných algoritmů. Sestřelit granit lze jen obtížně – i v případě jeho zásahu blízko u lodi může díky své hmotnosti a rychlosti zasáhnout cíl čistě kinetickou energií. Po zničení hlavního objektu v sestavě si zbývající střely přerozdělí cíle a napadají další nejvýznamnější lodě. Akce „hejna“ P-700 připomíná útok vlčí smečky, přičemž paradoxně největší šanci na přežití mají nejslabší jednotky.

Několik vrstev flaku

Dálkovou PL obranu orlanů zajišťuje námořní verze PLŘS typu S-300 Fort, schopných ničit vzdušné cíle na vzdálenosti 5–200 km a do výšek 25 000 m, letící rychlostí až 1 800 km/h. První tři lodi série (Kirov, Frunze a Kalinin) dostaly 12 bubnových odpalovacích zařízení skrytých pod palubou, z nichž každé pojme osm raket, což celkově znamená zásobu 96 střel. Křižník dokáže současně zasáhnout až 12 cílů pomocí 24 raket.

Petr Veliký obdržel šest zařízení se 48 raketami S-300F a dalších šest se 46 kusy modernizované verze S-300FM. Disponuje také 16 odpalovacími zařízeními pro rakety 3K95 Kinžal. Každé má buben po osmi střelách (celkem 128 raket), jejich dálkový dosah činí 1 500–12 000 metrů a výškový 6 000 metrů, přičemž kinžaly se „specializují“ na cíle s rychlostmi až 700 m/s. První lodě série měly ale místo kinžalů PL systém Osa-M.

Poslední obrannou linii tvoří šest raketovědělostřeleckých komplexů Kortik. Každý se skládá jednak ze dvou 30mm šestihlavňových kanonů AO-18 s kadencí až 4 500–5 000 ran/min a s účinným dostřelem 1 500–2 000 metrů. Kanon má připravený zásobník s 500 náboji. Rakety systému Kortik typu 9M311 (SA-N-11 Grison) mají v závislosti na verzi zásobu 6 až 8 střel, rychlost až 900–910 m/s, maximální dostřel 8 000 m a výškový dosah 4 000 m.

Pro souboje v hlubinách

Protiponorkovou výbavu orlanů tvoří dva 533mm raketotorpédové komplety RPK-6M Vodopad, po pěti vrhačích na každém boku. Munice Vodopad-NK kalibru 400 mm se po odpalu z torpédometu nejprve zanoří. Po dosažení bezpečné vzdálenosti se aktivuje hlavní motor, raketa vystoupá nad hladinu a pokračuje po balistické dráze. V závěrečné fázi letu se z ní pak lehké torpédo UGMT-1 pomocí padáku snese na hladinu a vyhledává ponorku vlastní naváděcí soustavou.

Zmíněné torpédo s 60kg hlavicí dosahuje rychlosti 76 km/h (41 uzlů), maximální dosah činí 8 000 metrů, a to do hloubky až 500 metrů. Kompletní systém Vodopad-NK tak umožňuje napadání ponorek vzdálených až 50 km.

Pokud jde o vlastní obranu proti torpédům, disponovaly původně křižníky reaktivní zbraní RBU-1200 Uragan, kterou nahradil modernější komplex Udav-1M ráže 300 mm. Má likvidovat nebo odklánět příchozí torpéda, ale dá se použít i proti ponorkám a potapěčským diverzním silám.

Při detekci torpédové hrozby vypálí systém najednou několik typů reaktivních střel, každou na předem vypočítanou vzdálenost. První obrannou linii zajistí dva klamné náboje, které vytvoří čtyři falešné cíle ve vzdálenosti 3 000 metrů. Pokud se nepřátelské torpédo nenechá zmást, následuje „plovoucí“ minové pole vytvořené zábranovými střelami na vzdálenost 2 000 metrů. Pokud i to selže a torpédo se přiblíží na blízkou vzdálenost, dojde k salvě hlubinných střel na minimální dálku 100 metrů. Na každém boku křižníku se navíc nachází systém RBU-1000 Smerč-3. Má rovněž především likvidovat torpéda, přičemž jej lze rovněž použít proti ponorkám v pásmu 100–1 000 metrů s hloubkou zásahu 15–350 metru.

Křižníky na suchu

Gorbačovova perestrojka a následný rozpad Sovětského svazu způsobily, že nově vzniklé Ruské federaci (RF) chyběly nanční i technické kapacity pro provoz tak náročných a drahých lodí jako orlany. Vůdčí jednotku série, křižník Admirál Ušakov (původně Kirov), námořnictvo v roce 1991 odstavilo a v roce 2002 vyřadilo – sloužil pouhých 11 let. Stejně dopadl i druhý zástupce třídy – Admirál Lazarev (Frunze) – jenž od roku 1999 čekal zakonzervován na Dálném východě. Jeho aktivní služba trvala jen 15 let. Ironií osudu je skutečnost, že RF dosud nemá dostatečné zkušenosti ani s likvidací takto obrovských plavidel, což způsobilo prodlevy i při sešrotování.

U třetího orlanu, Admirála Nachimova (Kalinin), nepadlo rozhodnutí „sešrotovat“, nýbrž „modernizovat“. V opravárenských dílnách se nacházel již od roku 1997, přestavba však začala až roku 2011. Původně se počítalo s jeho návratem do služby v roce 2018, avšak rozsah nutných prací značně předčil očekávání. Doba jeho aktivní služby se odhaduje na devět let.

Ani působení nejnovější jednotky Petra Velikého neprobíhalo bezproblémově. Po vyřazení letounů včasného varování Tupolev Tu-95RC, helikoptér Ka-25C a zániku satelitního systému Legenda v 90. letech došlo k výraznému omezení schopnosti detekce námořních cílů. Petr Veliký tak prakticky „oslepl“ ještě před uvedením do služby. V současnosti probíhá vývoj nového satelitního systému Linza, který má Legendu nahradit, avšak veřejné zdroje dosud neuvádějí, zdali se skutečně nachází na oběžné dráze.

Prvním nasazením Petra Velikého bylo v roce 2000 pátrání po jaderné ponorce Kursk a účast na záchranné operaci. Postupně se z plavidla určeného k ničení rozsáhlých  otilových uskupení a ponorek stal symbol moci, vyslaný například proti somálským pirátům.

Orlan dnes

V roce 2019 nastoupil Petr Veliký do generální opravy. Původně se předpokládalo, že se vrátí do služby v roce 2022, avšak práce se protáhly na neurčito a doprovází je spekulace o vyřazení křižníku. Co se týká Admirála Nachimova, začaly na něm počátkem roku 2025 opět pracovat jaderné reaktory. Během modernizace dostal nový univerzální odpalovací systémem 3S14, schopný nést až 80 různých řízených střel typu Kalibr, Oniks a Zirkon i protiponorkových řízených střel 91RT2.

Admirál Nachimov obdržel rovněž komplexy PL obrany Pancir-ME a S-300FM, protiponorkový a protitorpédový komplex Paket-NK a rovněž protilodní řízené střely Redut. Po návratu do služby Admirál Nachimov dokáže údajně provést masivní raketový úder a zároveň zajistit protiraketovou obranu svazu lodí v okruhu až 200 km. Má jít o nové plavidlo ve starém trupu.

Názory západních analytiků na orlan se vesměs shodují s hodnocením ruských odborníků, kteří jej považují za nejmocnější bojovou loď světa. Zároveň však upozorňují, že s ohledem na rychle se vyvíjející technologie v oblasti PLoŘS a dronů lze tuto kategorii atomových raketových křižníků považovat za zranitelnou. 

V některých západních médiích se objevuje přirovnání křižníku ke Hvězdě smrti ze série Hvězdné války. Metafora dobře vystihuje ohromující palebnou sílu, impozantní rozměry a rozsáhlý arzenál těchto lodí – které však mají svá slabá místa. Vlajkovou loď ruské Černomořské flotily – víceúčelový raketový křižník Moskva projektu 1164 Atlant – potopily dvě ukrajinské PLoŘS R-360 Neptun 14. dubna 2022.

I v samotném Rusku se názory na tato plavidla liší. Patriotická a propagandistická média považují křižníky za symbol síly a národní hrdosti, v odborné komunitě ale převládá skepse, zejména kvůli jejich přebytečné výzbroji, enormní finanční náročnosti, technické složitosti a nejasnosti jejich úlohy v moderní námořní doktríně Ruska. Každopádně dlouholeté zpoždění modernizace křižníku Admirál Nachimov a podobné problémy s letadlovou lodí Admirál Kuzněcov poukazují na hlubší strukturální potíže ruského lodního průmyslu… 

Umělá inteligence v řadě věcí usnadňuje novinářům, výzkumníkům nebo třeba právníkům jejich práci. Nezřídka ale také vytváří problémy – a ty mohou být někdy velmi drahé. Soudy po celém světě se v posledních letech potýkají s případy, kdy advokáti předkládají dokumenty obsahující zcela smyšlené citace soudních rozhodnutí, která nikdy neexistovala. Nejde přitom o ojedinělé přešlapy několika nezkušených uživatelů. Ukazuje se, že lidé mají tendenci důvěřovat odpovědím AI i ve chvíli, kdy dobře vědí, že mohou být chybné.

Výmluvný případ se odehrál letos v Alabamě. Tamní nejvyšší soud potrestal právníka, který do svých podání zahrnul množství neexistujících precedenčních rozsudků vytvořených generativní AI. Když byl upozorněn, že použil smyšlenou citaci, slíbil nápravu – jenže hned v následující větě opět odkázal na další neexistující případ. Podobné incidenty už přitom nejsou výjimkou, ale téměř rutinní součástí soudní agendy.

Na rozdíl od Česka a dalších zemí kontinentální Evropy stojí právní systém v USA a dalších anglosaských zemích ve velké míře na takzvaném precedentním právu. Rozhodnutí vyšších soudů zde totiž neslouží jen jako inspirace, ale často představují závazný výklad práva pro budoucí podobné případy. Advokáti proto ve svých podáních běžně odkazují na dřívější rozsudky, které mají podpořit jejich argumentaci.

Pokud však AI „vymyslí“ precedent, který nikdy neexistoval, nejde jen o formální chybu – právník se fakticky opírá o neexistující právní autoritu. Právě proto soudy reagují na podobné případy tak přísně.

Epidemie „halucinací“

Francouzský výzkumník Damien Charlotin z pařížské školy HEC Paris vede databázi soudních rozhodnutí souvisejících s chybami AI. Za poslední tři roky do ní zaznamenal více než 1 400 případů, kdy soudy řešily falešné informace vytvořené umělou inteligencí. Nejčastěji šlo právě o smyšlené právní citace v podáních advokátů nebo lidí zastupujících sami sebe.

Podle Charlotina počet podobných incidentů ještě nedávno prudce rostl. Dnes se situace stabilizovala na přibližně 350 až 400 případů za čtvrtletí. To ale neznamená, že problém mizí – spíše se stal běžnou součástí fungování justice.

Právní prostředí navíc představuje jen špičku ledovce. Soudní dokumenty jsou veřejné a advokátům za nepravdivé informace hrozí sankce, takže se chyby dají relativně snadno odhalit. V jiných profesích ale mohou zůstat bez povšimnutí.

AI už způsobila problémy novinářům, akademikům, programátorům i vládním poradcům. Nedávno například vyšlo najevo, že kniha The Future of Truth pojednávající o vlivu AI na veřejnou debatu obsahovala několik smyšlených nebo chybně přiřazených citátů vytvořených právě generativními modely.

Proč lidé AI věří víc než sobě?

Psychologové upozorňují, že lidé mají dlouhodobou tendenci považovat stroje za spolehlivější než vlastní úsudek. Podle odborníka na interakci člověka a robotů Alana Wagnera mnoho lidí automaticky předpokládá, že stroje „vědí víc“, nedělají chyby a fungují téměř neomylně.

Současná generativní AI však přidává nový problém. Na rozdíl od běžných automatizovaných systémů dokáže vytvářet velmi přesvědčivě znějící odpovědi, které ale mohou být zcela falešné. A právě tato kombinace sebejistého tónu a jazykové plynulosti vede lidi k tomu, že její výstupy přijímají bez většího ověřování.

Studie publikovaná letos v únoru ukázala, jak silný tento efekt může být. Účastníci experimentu plnili úkoly spojené s rozpoznáváním obrázků a dostávali rady, které údajně pocházely buď od lidí, nebo od AI. Háček byl v tom, že doporučení byla správná jen v polovině případů. Přesto lidé, kteří věřili, že radu poskytla umělá inteligence, častěji přijímali chybné odpovědi – zejména pokud měli k AI pozitivní vztah. Když stejné rady údajně pocházely od člověka, podobný efekt se neprojevil.

Podle autorky studie Sophie Nightingaleové z univerzity v anglickém Lancasteru tedy AI vyvolává specifický druh důvěry, který může systematicky zkreslovat lidské rozhodování.

Když špatná rada zabíjí

Důsledky slepé důvěry v AI přitom nemusí končit u chybných právních dokumentů. Výzkum inspirovaný používáním vojenských dronů ukázal, že lidé mohou kvůli doporučení stroje změnit své rozhodnutí i v situacích se smrtelnými následky.

Dobrovolníci v experimentu dostali za úkol rozlišovat civilisty od nepřátelských bojovníků na snímcích z bezpilotních letounů. Poté měli rozhodnout, zda odpálí raketu. Následně jim robot poskytl zpětnou vazbu – ta však byla zcela náhodná. Přesto účastníci ve většině případů změnili svůj původní, často správný úsudek, pokud s nimi systém nesouhlasil.

Výzkumníci upozorňují, že účastníci brali simulaci vážně. Viděli záběry civilistů, útoků dronů i následků bombardování. Kdyby šlo o skutečný bojový scénář, vedla by podle autorů studie důvěra ve stroj k zabití mnoha nevinných lidí.

Kognitivní kapitulace

Moderní AI se od starších automatizačních nástrojů liší tím, že zvládá mnohem širší spektrum úkolů – od psaní právních podání až po programování. Uživatel tak nemusí pouze kontrolovat jednotlivé kroky systému, ale může na něj přenést celé přemýšlení. Výzkumníci z Wharton School při Pensylvánské univerzitě tento jev označují jako „kognitivní kapitulaci“.

V experimentech například zjistili, že lidé sice méně důvěřují chybné AI, pokud dostávají průběžnou zpětnou vazbu nebo finanční odměny za správné odpovědi, ale ani to problém zcela neodstraňuje. Jinými slovy: i když mají uživatelé silnou motivaci kontrolovat správnost výstupů, často se na AI spoléhají více, než by bylo rozumné.

Nabízí se jednoduché řešení – uživatele vzdělávat a upozorňovat na limity AI. Dosavadní výzkumy ale naznačují, že samotná varování mají jen omezený účinek.

V jedné studii vědci studentům předem vysvětlili, že ChatGPT často chybně shrnuje akademické texty a mívá problémy se složitější matematikou. Následně měli studenti pomocí AI plnit různé úkoly.

Varování vedlo k častějšímu ověřování citací a shrnutí zdrojů, ale u matematických příkladů se téměř nic nezměnilo. Mnozí účastníci totiž stále věřili, že AI matematiku zvládá dobře. Další roli sehrál časový tlak – studenti pod stresem jednoduše nestíhali výsledky kontrolovat.

Podle autorů studie tedy samotné povědomí o chybovosti AI nestačí. Důvěru ve stroj přebíjejí jiné faktory: snaha ušetřit čas, tlak zaměstnavatelů na používání AI nebo marketing technologických firem, které zdůrazňují především schopnosti svých systémů.

Začarovaný kruh důvěry

Paradoxem je, že čím lepší AI v mnoha oblastech bude, tím méně ji lidé pravděpodobně budou kontrolovat. Pokud systém většinu času funguje správně, uživatelé ztratí motivaci ověřovat jeho výstupy – a tím pádem si často ani nevšimnou zbývajících chyb.

Psycholožka Sophie Nightingaleová upozorňuje, že mnoho lidí se nikdy nedostane k „základní pravdě“, tedy k možnosti zjistit, zda AI skutečně měla pravdu. Pokud se chyba neprojeví okamžitě, uživatel pokračuje v přesvědčení, že systém funguje správně. A právě tato neviditelná, postupně rostoucí důvěra může být jedním z největších rizik éry generativní umělé inteligence.

Představa návratu vyhynulých zvířat dlouho patřila spíše do světa science fiction. Americká biotechnologická společnost Colossal Biosciences se však snaží tuto hranici posunout. Firma nedávno oznámila další krok v projektu „oživení“ novozélandského moa – obřího nelétavého ptáka, který vyhynul před asi šesti sty lety. Tentokrát nejde jen o genetické úpravy, ale o vývoj umělé skořápky.

Moa patřili k největším ptákům v dějinách Země. Přesahovali výšku tří metrů, vážili přes 200 kilogramů a kladli obří vejce. Právě jejich velikost dnes představuje zásadní problém, protože neexistuje žádný současný pták, který by mohl fungovat jako náhradní matka.

Návrat vyhynulého druhu? Ne tak docela

Colossal Biosciences proto vyvíjí umělý inkubační systém založený na silikonové membráně, která napodobuje vlastnosti skutečné skořápky. Technologie byla údajně úspěšně otestována na kuřatech. Dosavadní pokusy o vývoj embryí mimo vejce totiž často selhávaly kvůli nedostatku kyslíku. Nová membrána má kyslík propouštět podobně efektivně jako přirozená skořápka.

Přesto mnoho vědců upozorňuje, že skutečné „vzkříšení“ moa není možné. DNA se totiž postupně rozpadá a kompletní genom už nelze získat. Případný „nový moa“ by tak nebyl přesnou kopií původního zvířete, ale geneticky upraveným organismem, který by jej pouze připomínal. Podobný přístup firma použila už při projektu pravlka obrovského, kdy upravila asi dvacet genů vlka obecného.

Oznámení navíc vyvolalo mezi odborníky skepsi. Firma své výsledky zveřejnila pouze v tiskové zprávě a dosud nepředložila recenzovanou studii ani podrobná data. Podle evoluční genetičky Louise Johnsonové z univerzity v Readingu je proto obtížné skutečný význam objevu posoudit.

Vedle technických problémů se objevují i otázky etické a ekologické. Paleogenetik Carles Lalueza-Fox upozorňuje, že dnešní Nový Zéland už vypadá úplně jinak než v době, kdy moa žili, a není jasné, zda by podobný organismus měl v moderní přírodě vůbec místo.

Příběh moa tak ukazuje, že moderní genetika se pohybuje na hranici mezi špičkovým výzkumem, technologickým optimismem a mediální atrakcí. Ať už projekt dopadne jakkoliv, jedno je jisté: představa návratu dávno vyhynulých tvorů se pomalu přesouvá z románů do reálných laboratoří. Jak blízko jsme skutečnému „vzkříšení“ minulosti, ale zatím vůbec není jasné.

Když taje starobylý permafrost, která po dlouhou dobu svírala ledem krajinu Arktidy, není výsledkem jen to, že ve zdejších tocích přibývá voda. Tání dlouhodobě zmrzlé půdy ve skutečnosti rozpoutává v mnoha řekách a potocích Arktidy znečištění podobné důlní havárii. 

Podle výsledků nového výzkumu, publikovaného ve vědeckém časopise Science, se z celé řady arktických toků stávají kyselé strouhy plné kovů. Tání permafrostu odkrývá sulfidické minerály, které následně reagují s kyslíkem a vodou, což je proces podobný tomu, který vzniká při důlním znečištění. Tyto reakce uvolňují do okolních vod kyseliny a těžké kovy, například zinek, nikl, kadmium nebo hliník.

Špinavá voda v Arktidě

Vedoucí výzkumného týmu Sean Carey z McMasterovy univerzity pracuje v Yukonu už od poloviny 90. let. Jeho práce se soustředila na budování vztahů s místními lidmi a na vytváření dlouhodobých monitorovacích stanovišť, která mají pomoci pochopit, jak severní vodní systémy reagují na změny životního prostředí.

Při analýze stopových množství kovů ve vodě byli vědci svědky dramatických změn téměř v reálném čase. „Co nás šokovalo, byla rychlost, s jakou se to odehrálo,“ přiznává Elliott Skierszkan z Carletonské univerzity. „Očekávali jsme změny během desetiletí, ale během dvou let od roku 2023 jsme sledovali prudký propad pH k vysoce kyselým hodnotám a potoky zbarvené do oranžova.“ 

„Pozoruhodná je jak rychlost, tak rozsah,“ doplňuje Matthew Lindsay z Univerzity Saskatchewanu. „Kvalita vody v některých z těchto toků se zhoršuje extrémně rychle a všude tam, kde podloží obsahuje sulfidické minerály, vidíme tento proces ve značném rozsahu, napříč celými regiony.“

Na okouzlujícím snímku pořízeném dalekohledem Gemini North na havajské observatoři Gemini září planetární mlhovina NGC 1514, přezdívaná Křišťálová koule. Je od nás vzdálená zhruba 1 500 světelných let.

Planetární mlhoviny vznikají ve vesmíru tehdy, když malá či středně hmotná hvězda na konci svého života odvrhne své vnější vrstvy a vytvoří více či méně kulovitý oblak plynu. Obvykle mají hladší a pravidelnější tvary, takže Křišťálová koule je se svými očividně hrbolatými plynnými obaly poměrně výjimečná.

Planetární mlhovina dvojhvězdy

Na první pohled se může zdát, že ve středu mlhoviny na tomto snímku září jediný světelný zdroj. Ve skutečnosti se tam ale nacházejí dvě hvězdy, které kolem sebe obíhají s periodou přibližně devíti let, což je nejdelší známá oběžná doba mezi dvojhvězdami uvnitř planetární mlhoviny.

Vědci se domnívají, že jedna z těchto hvězd, kdysi několikanásobně hmotnější než naše Slunce, odvrhla své vnější vrstvy. Jak tato původní hvězda a její průvodce obíhají kolem společného těžiště, společně formují rozpínající se plynný obal svými silnými a nesymetrickými hvězdnými větry.

Tímto způsobem dvojhvězda uvnitř planetární mlhoviny vytváří elegantní tvary, které dnes pozorujeme. Jádro zaniklé hvězdy stále ještě žhne zářením a dodává okolnímu plynu vysokou teplotu i barevnou záři. Odhadovaná teplota mlhoviny Křišťálová koule dosahuje zhruba 15 000 kelvinů (14 700 °C).

Když se řekne T. rex, většina lidí si představí legendárního suchozemského predátora s mohutnou hlavou a drtivým skusem. Paleontologové ale nyní popsali úplně jiného „krále tyranů“ – tentokrát z pravěkých moří. Nově identifikovaný mosasaur dostal jméno Tylosaurus rex a podle vědců šlo o jednoho z nejděsivějších mořských predátorů období křídy.

Obří mořský plaz žil asi před 80 miliony let, tedy v době, kdy Zemi stále vládli dinosauři. Na délku mohl měřit až 13 metrů, tedy přibližně jako autobus. Jeho lebka byla vybavena jemně vroubkovanými zuby a mimořádně silnými čelistmi schopnými drtit kořist. Fosilie navíc naznačují, že šlo o agresivního tvora, který se často střetával i s příslušníky vlastního druhu.

Vládcové pravěkých moří

Mosasauři nebyli dinosauři, ale velcí mořští plazi příbuzní dnešním varanům a hadům. V období svrchní křídy patřili mezi dominantní predátory oceánů. Obývali rozsáhlé vnitrozemské moře známé jako Velké vnitrozemské moře, které tehdy rozdělovalo Severní Ameriku na dvě části a táhlo se od Mexického zálivu až k Arktidě.

Rod Tylosaurus byl známý už dlouho. Dosud nejznámějším druhem byl Tylosaurus proriger, popsaný již v roce 1869. Nová studie ale ukazuje, že část fosilií přiřazovaných tomuto druhu ve skutečnosti patří jinému, dosud nerozpoznanému druhu.

Za objevem stojí paleontoložka Amelia Zietlowová z Amerického přírodovědného muzea. Při studiu fosilie uložené v muzejních sbírkách si všimla, že exemplář označený jako Tylosaurus proriger se v několika důležitých znacích odlišuje od ostatních známých jedinců.

Kostra byla objevena už v roce 1979 poblíž umělé nádrže nedaleko Dallasu v Texasu. Když vědci porovnali tento exemplář s původní referenční fosilií Tylosaura prorigera uloženou v Muzeu komparativní zoologie při Harvardově univerzitě, zjistili, že jde o samostatný druh. Následně identifikovali více než desítku dalších fosilií se stejnými znaky v různých institucích.

Nově popsaný druh se od Tylosaurus proriger lišil hned několika zásadními rysy. Byl zhruba o čtyři metry delší, měl jemně pilovité zuby a žil o několik milionů let později. Zatímco většina fosilií Tylosaura proriger pochází z dnešního Kansasu a je stará asi 84 milionů let, fosilie Tylosaura rex byly nalezeny hlavně v Texasu a pocházejí z období před 80 miliony let.

Brutální predátor s násilnickou povahou

Anatomie nového druhu ukazuje, že šlo o mimořádně nebezpečného lovce. Silné svaly čelistí a krku mu umožňovaly prudké útoky i drcení velké kořisti. Výzkumníci však narazili i na něco neobvyklého: známky extrémního násilí mezi samotnými mosasaury.

Jeden z nejznámějších exemplářů, přezdívaný „Black Knight“, uložený v Perotově přírodovědném muzeu v Dallasu, postrádá špičku čenichu a má zlomenou spodní čelist. Podle vědců tato zranění pravděpodobně způsobil jiný jedinec stejného druhu.

Takto rozsáhlé důkazy vzájemných soubojů dosud paleontologové u tylosaurů prakticky nepozorovali. Je možné, že šlo o souboje o teritorium, potravu nebo partnery. Objev tak vykresluje Tylosaura rex jako mimořádně agresivního predátora, který vládl mořím podobně nekompromisně jako jeho slavnější jmenovec na souši.

Nové jméno pro staré hvězdy

Přejmenování se dotkne i několika velmi známých fosilií. Například slavný exemplář „Bunker“ vystavený Muzeu přírodní historie při Kansaské univerzitě nebo exemplář „Sophie“ z Peabodyho muzea při Yaleově univerzitě budou nyní považovány za zástupce druhu Tylosaurus rex.

Samotné jméno má navíc zajímavou historii. Už v 60. letech si paleontolog John Thurmond všiml, že velcí tylosauři z Texasu mohou představovat neznámý druh. Neformálně je tehdy označil jako „Tylosaurus thalassotyrannus“, tedy „mořský tyran“.

Nová studie není důležitá jen kvůli pojmenování dalšího pravěkého tvora. Výzkumníci upozorňují, že vědecké databáze používané ke studiu evoluce mosasaurů se za posledních téměř 30 let téměř nezměnily. Autoři proto znovu analyzovali evoluční vztahy mezi tylosaury a navrhli nový rodokmen celé skupiny.

Podle nich může být dosavadní představa o vývoji mosasaurů zastaralá a bude potřebovat rozsáhlejší revizi. Objev Tylosaura rex tak ukazuje, že i desítky let staré fosilie mohou skrývat překvapení – a že paleontologie zdaleka není uzavřenou disciplínou. I dnes se totiž může ukázat, že slavný exponát v muzeu představuje úplně nový druh dávno vyhynulého vládce oceánů.