Viděl jsem fotografie z vašeho posledního výstupu s replikami vybavení z doby kamenné. Jaké panovalo počasí? A jaký byl samotný výšlap?

Začali jsme s tím před dvěma lety, ale kvůli opravdu špatnému počasí jsme se nedostali až do průsmyku Tiesenjoch, kde Ötziho našli. Loni jsme si spolu s třemi kamarády řekli, že už to musí klapnout a že zrekonstruujeme trasu, po níž se Ötzi pravděpodobně vydal.

Vyrazili jsme z muzea archeoParc přes Tisental a pokračovali až k mezolitickému nalezišti Schneckenhaus, kde jsme strávili první noc v kamenné ohradě při teplotách pod nulou. Následující den jsme stoupali výš, až se značená stezka odklonila směrem k Hauslabjochu. Místo toho jsme se rozhodli následovat nejpravděpodobnější trasu, kterou před 5 300 lety „ledový muž“ ušel. Bylo to neznačené, extrémně strmé a náročné stoupání po skalnatém hřebeni posetém balvany a štěrkem.

Nakonec jsme dosáhli průsmyku Tiesenjoch ve výšce 3 200 metrů, který pokrýval sníh. Přesné místo nálezu mumie označuje několik červených teček namalovaných na skalách. Odtud jsme až do večera sestupovali po rakouské straně po zasněžených, zledovatělých a blátivých svazích, až jsme konečně dorazili do chaty a strávili jsme tam druhou noc. Ještě další dva dny jsme poté obcházeli archeologická naleziště.

Jak se vaše vybavení osvědčilo? Když je v Alpách špatné počasí, zima a fouká silný vítr, tak vás to bez slušného vybavení zmrazí až na kost. Jak vás ochránilo oblečení, které jste měli na sobě?

Moji přátelé jsou vynikající řemeslníci a dokážou si vybavení zhotovit sami, ale nemají zas tolik zkušeností s jeho dlouhodobým testováním v terénu. Bylo to pro nás všechny náročné. Řekl bych, že hlavní výzvu představovaly boty. My čtyři jsme v podstatě reprezentovali tři různá období prehistorie: Nebylo to všechno neolitické, nedávalo by smysl, kdyby na trek vyrazil Ötzi číslo jedna, dva, tři a čtyři. Dva z nás představovali neolit, kam patří Ötzi, a dva včetně mě spíš lovce a sběrače z mezolitu a pozdního paleolitu. 

Udělali jste si dobové boty? Jejich nález na těle Ötziho kdysi znamenal senzaci…

Víte, svůj první pokus o výstup jsem dokonce absolvoval úplně bez nich. Vlastně nešlo o plán. Balil jsem se narychlo a nemohl jsem vybrat ty správné. Zná to každý, kdo chodí na túry: Pokud vám boty nesedí, budete mít puchýře, a tudíž opravdu velký problém. Tak jsem je prostě hodil do batohu s tím, že je vytáhnu, až to bude nutné. A během výstupu si říkám: „Dobře, jsme v nižší poloze, počasí je fajn, dojdu to bosý. Když bude potřeba, vždycky ty boty v batohu najdu.“ A nakonec nebyl důvod je obouvat.

Ostatní je měli a byly s nimi přesně ty problémy, které byste čekal – museli je cestou spravovat, měli puchýře… Došlo mi, že historicky si lidé nejspíš boty nasazovali, až když to bylo opravdu nutné a nemohli jít dál bosí kvůli terénu či klimatu.

A loni?

Loňský výstup jsme tedy všichni začali bez bot a nasadili jsme si je, až když došlo na vážné lezení nebo později ve sněhu, při sestupu v blátě či na permafrostu. A řekl bych, že boty, které jsme měli, obecně fungovaly opravdu dobře. Například člověk zastupující pozdní paleolit měl velmi jednoduché obutí z kůže omotané kolem nohou – a fungovalo navzdory absenci přilnavé podrážky. Typ obutí Ötziho už má složitější pletenou konstrukci, ale podešev také postrádá jakýkoliv profil. Navíc nestabilizuje klouby na nohou jako moderní boty.

Jak se v neolitických botách chodí?

Podle mě rozhodně fungují, jenže jste v nich mnohem pomalejší než běžní turisté. Vidíte to v mobilní aplikaci určené do hor, která vám říká, kolik potřebujete času, abyste došli na vytyčené místo. Vždycky nám to trvalo mnohem déle, než uváděla standardní předpověď. Řekl bych, že je to právě i kvůli obuvi: Prostě chodíte pomaleji a musíte si víc uvědomovat, co děláte a kam šlapete. Ale testovali jsme je na skalách, v opravdu špatném terénu, na strmých svazích i blátě, a tyto primitivní boty fungují. Pokud je umíte správně vyrobit a sednou vám, pak slouží dobře.

Další věcí je oblečení. Jak vás udržuje v teple?

Samozřejmě nejde o nic pro začátečníky, kteří si jen vyrobí nějaké vybavení a vyrazí do Alp. To by pochopitelně byla pitomost. My jsme si dali záležet, aby bylo naše odění skutečně funkční. Hlavní problém může znamenat prodyšnost koženého a kožešinového oblečení, odvod potu, a tudíž i tělesného tepla ven. Nesmíte se prostě tolik namáhat a potit. Navíc budete muset oblečení upravovat častěji než v případě jeho moderního protějšku.

Třetí důležitou věc představuje konstrukce batohu: Všichni jsme měli batohy s ohnutým rámem ve stylu Ötziho. Téměř každý, kdo se uvedeným obdobím zabývá, používá popsaný typ. Při první výpravě se nám některé věci rozbily a při té druhé musel jeden člověk provést určité úpravy, ale obecně zmíněné batohy fungují velmi dobře.

Jak obtížné je něco opravit přímo v terénu? Dokázali všichni lidé v paleolitu či mezolitu tyto věci vyrobit sami, nebo kusy vybavení vytvářeli specialisté – vlastně řemeslníci?

Obecně začala specializace řemesel, jak ji známe, velmi brzy – minimálně pokud jde o kamenné nástroje. Je to velmi pravděpodobné, protože se nám z pozdního paleolitu dochovaly opravdu pěkné, hodně jednotné typy nástrojů. Ale vyrobit štípáním kvalitní unifikovanou čepel, to se dá naučit jen těžko. Takže možná existovali lidé, kteří byli v tomto řemesle lepší než ostatní.

Pokud byste potřebovali skutečně pěknou sadu nástrojů, pravděpodobně byste jejich výrobu nechali na někom, kdo je opravdu nadaný a zkušený, a nástroje byste s ním vyměnili za něco, co má pro něj cenu. Navíc ledový muž nosil měděné ostří, jehož výroba určitě náležela specialistům.

A jak to bylo s předměty pro každodenní použití?

Ze současných etnologických studií víme, že oděvy jsou většinou ženskou prací. Muži zajišťují zvířata a kůže, zatímco ženy vyrábějí oblečení. Takže i zde máme určitou specializaci. Samozřejmě těžko říct, zda tomu tak bylo i v prehistorické Evropě. Pro velmi funkční a vysoce kvalitní vybavení či odění určitě mohli existovat odborníci, ale současně musel být každý lovec dostatečně zručný. Když chodíte ven, musíte si své vybavení umět opravit během cesty. Vidíme to například na Ötziho kabátě. Je opravdu hezký, stehy jsou velmi rovnoměrné, ale má také několik trhlin a děr, které někdo jen rychle a nevzhledně zašil. Vypadá to tedy, že na něm pracovaly dvě či více osob: Jedna ho kvalitně vyrobila a druhá pak pouze zběžně zalátala.

Ötzi s sebou nesl také měděnou sekeru. V té době muselo jít o velmi vzácný a drahý předmět. Dokážeme odhadnout, odkud pochází?

Díky izotopové analýze víme, že z italského Toskánska. Vznikla zhruba pět set kilometrů jižně od místa, kde Ötzi žil, což dokazuje, že tehdy musely dobře fungovat dálkové obchodní trasy. Ohledně té sekery mám ovšem smíšené pocity. Hodně jsem ji na cestách používal, protože jsem měl pocit, že jde o nástroj, který budu nutně potřebovat. A víte co? Pro běžné práce je úplně k ničemu. Nejedná se přitom jen o můj názor: Její repliku s sebou brala řada mých přátel, a nikdy jsme pro ni nenašli využití. Takže si pořád říkám, proč s sebou tuhle věc taháme? Je to velmi specializovaný nástroj, ale na co? Na práci se dřevem, nebo na boj? Pokud s ní chci štípat dřevo, tak na lovecké výpravy se moc nehodí, představuje trochu zbytečnou zátěž a rozhodně neznamená moji první volbu na cestu do hor.

Přesto ji Ötzi nosil. Mohlo jít o primární zbraň?

Možná. Ale u Ötziho jsme našli také nedokončený luk z tisu a vrypy na něm souhlasí s čepelí sekery – takže si s ní nejspíš vyráběl novou střelnou zbraň. V tomto případě samozřejmě dává smysl mít takový nástroj. Ale já jsem ji na žádné cestě po Alpách nikdy nepotřeboval. Sekeru si vezmete, jen pokud máte pocit, že ji potřebujete. Rozhodně ji však s sebou nenosíte každý den.

Opravdu s sebou nemáte nikdy nic moderního?

Mám mobilní telefon. Je důležitý pro dokumentaci, pořizování fotografií a podobně, ale také pro nouzová volání, a někdy i pro orientaci. Pokud jsem někde, kde zmíněné věci spolehlivě nefungují, nosím s sebou papírové mapy a kompas. A to je v podstatě vše. V jednom z táborů, kam beru lidi, mám pro jistotu i lékařskou pohotovostní sadu, ale nerad ji používám, pokud to není nutné.

Když rekonstruujete nástroje či oděvy, kolik z toho staví na skutečných archeologických důkazech a nakolik jde o vaše dohady?

Bohužel ne všechno se dá najít, takže musíte nějak vymyslet řešení. Většinu z toho představují dohady, protože všechny měkké organické materiály, které tvořily hlavní část vybavení každodenního života, pochopitelně shnily. Takže nemáme žádné přímé důkazy. A Ötzi je tak slavný právě proto, že se nám u něj tyto organické materiály dochovaly.

Samozřejmě neexistuje jeden univerzální typ výbavy. Neolit trval mnoho tisíc let a zdaleka ne všichni vypadali jako Ötzi, ačkoliv kvůli jeho nálezu se nám pohled strašně zúžil. Máme k dispozici některé nepřímé důkazy, co mohli lidé používat, něco se dozvídáme z jeskynních maleb, máme malé figurky. Můžeme samozřejmě odhadovat, jak vypadalo oblečení, ale dělám to nerad, protože mi to prakticky nepomáhá. Raději se obracím na etnologii a na lidi, kteří ještě nedávno žili v podobných podmínkách. V tomto smyslu je tedy třeba hodně hádat.

Jste povoláním archeolog, nebo jde jen o koníček?

Profesionálně se reenactingu a praktické archeologii věnuju už několik desítek let. Vše začalo jako koníček, ale pak jsem si uvědomil, že ho musím změnit v povolání, abych mu mohl věnovat víc času. A samozřejmě používám archeologické studie, ty tvoří základ pro mou práci. K nim pak musím přidat další informace, abych mohl rekonstruovat tehdejší životní situaci.

Většinu důležité literatury lze dnes získat velmi snadno přes internet, zatímco dřív jsem musel běhat do knihovny, procházet univerzitní archivy a podobně. Díky tomu můžu rekonstruovat celý neolitický a mezolitický životní styl, včetně stavění chýší nebo vaření.

Na vašem webu najdou lidé workshopy, kde si mohou vyzkoušet život v době kamenné. Můžete nám k tomu říct víc?

Vždycky jsem učil určité řemeslné dovednosti. Zaměřoval jsem se hlavně na zvířecí kůže, tedy na tradiční technologie jejich činění, ale také na výrobu vybavení, zejména oděvů. A rovněž na práci s kostmi, z nichž se dá vytvořit spousta užitečných nástrojů. Teprve před několika lety jsem začal s expedicemi do doby kamenné.

Obtížné výpravy obvykle absolvuju se zkušenými lidmi nebo s profesionály, ale mám také program, v jehož rámci beru lidi do prostředí doby kamenné, aniž by nutně museli mít mnoho zkušeností – prostě aby si udělali představu o životě v takových podmínkách.

Jak na takový program zájemci nejčastěji reagují?

Líbí se jim, že nemá tolik společného s řemesly a všemi těmi archeologickými věcmi. Je to spíš zážitek, který mají z pobytu v přírodě bez jakýchkoliv závazků. Samozřejmě nemají mobilní telefony ani hodinky. Rytmus každodenního života se velmi změní a věci nejsou moc čisté: Nemáte možnost si vyčistit zuby, není tu toaletní papír a samozřejmě ani záchod. Takže hygienické podmínky jsou velmi základní a řekl bych, že pro většinu lidí je právě tohle nejzajímavější a současně nejnáročnější. Ale samozřejmě jde o velmi různorodé skupiny.

Chodí sem i lidé, kteří mají s takovými věcmi zkušenosti. Ti se víc soustředí například na řemesla nebo chtějí vědět víc o archeologii, o specializovanějších věcech. Ale pro ty, kdo mají jen velmi málo zkušeností, jsou vzrušující spíš každodenní věci jako rozdělávání ohně a jeho udržování, protože vás má zahřívat, svítit, hodit se k vaření a neprodukovat příliš kouře, i když třeba zrovna nemáte suché dřevo. Víte, z ohně by se dala klidně udělat týdenní lekce, protože ačkoliv se nám dnes zdá, že oheň je prostě oheň, ve skutečnosti lze vytvořit mnoho specifických typů ohniště pro různé účely.

Zkusil jste někdy vklouznout do mysli mezolitického lovce a sběrače a napodobit třeba tehdejší hudbu nebo vyprávění mýtů u ohně?

To je taková psychologická archeologie. Ale skutečně lze něco podobného provést? Možná ano, nicméně je to velmi spekulativní. Jsem si jistý, že lidé dnes komunikují zcela odlišně a mají naprosto odlišné myšlení. Protože to, co děláme my, není realistická doba kamenná. Můžete uvedeným směrem udělat malé krůčky, jak říkáte – hrát hudbu, vyprávět příběhy, prostě být spolu u ohně. Lidé se dostanou do jiného režimu, všechno plyne pomaleji a díváte se na věci jinak. Ale já nepořádám workshopy o šamanismu nebo něco podobného.

Existuje něco, co vás při vašich historických rekonstrukcích opravdu překvapilo?

Byl to vlastně pocit údivu. Všechno jsem dokázal s domácími, velmi primitivními nástroji z doby kamenné. Jako první jsem si pomyslel: „Páni, zvládnu přežít s něčím, co jsem si sám vyrobil a co neobsahuje žádné moderní materiály.“ Překvapil mě fakt, že to jde i dnes a že můžu lézt po vysokých horách, a to docela pohodlně.

Nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych nebyl dobře vybavený nebo neměl žádné jídlo. Samozřejmě mám výhodu, že když se něco pokazí, vždycky se můžu vrátit. Zažít to jako moderní člověk je tak trochu prozření. 

Mývalové severní (Procyon lotor) si už dávno vysloužili pověst vychytralých „popelnicových zlodějů“. Nový výzkum ale ukazuje, že jejich motivací nemusí být vždy jen hlad. Pro tyto šikovné savce může být otevírání odpadkových košů podobně uspokojivé jako je pro člověka luštění sudoku nebo křížovky.

Za jejich schopnostmi stojí nejen mimořádně obratné přední tlapky, ale i relativně hustě „zabalený“ mozek. Právě ten jim umožňuje vysokou míru flexibility v chování a schopnost řešit problémy. Díky tomu se mývalové skvěle přizpůsobili životu v prostředí ovládaném lidmi – natolik, že u nich vědci pozorují i první náznaky domestikace.

Mistři hlavolamů

Studie publikovaná v časopise Animal Behaviour přinesla překvapivý závěr: mývalové řeší problémy i tehdy, když z toho nemají okamžitý užitek v podobě potravy. Vědci tento jev označují jako „sběr informací“. Jinými slovy – zvířata si zkoušejí různé postupy, aby byla lépe připravena na budoucí situace. Toto chování naznačuje, že mývaly nepohání jen základní instinkt přežití, ale také jakási vnitřní motivace objevovat a učit se.

Klíčovým nástrojem experimentu byla průhledná krabička, kterou bylo možné otevřít několika způsoby. Obsahovala různé západky, dvířka či posuvné mechanismy, které vedly k odměně ukryté uvnitř. Mývalové si mohli vybrat mezi různými pochoutkami, přičemž jednoznačně vedly marshmallow.

V běžných experimentech vědci po prvním úspěšném řešení jednu cestu zablokují, aby zjistili, zda zvíře najde jinou. Tentokrát ale postup změnili: krabičku ponechali stále stejnou a sledovali, zda mývalové budou zkoušet i další způsoby jejího otevření, i když už svou odměnu získali.

Zvědavost silnější než odměna

Výsledky vědce překvapily – mývalové se k alternativním řešením vrhali téměř okamžitě po získání pamlsku, aniž by čekali na další pokus. Jako by je samotný proces objevování bavil.

S rostoucí složitostí mechanismů sice jejich aktivita klesala, nikdy však zcela nevymizela. To naznačuje, že mývalové aktivně „trénují“ své schopnosti pro budoucnost – podobně jako lidé řeší logické hádanky jen pro radost.

(zdroj videa: Animal Behaviour, Hannah Griebling, CC BY 4.0)

Ačkoliv vědci nemohou přímo nahlédnout do mysli zvířat, jejich chování ukazuje, že za opakovaným zkoumáním nestojí jen touha po jídle. Stále více se zdá, že mývalové mají vlastní formu zvědavosti a vnitřní motivace. Tento poznatek přibližuje jejich kognitivní schopnosti lidskému způsobu učení a naznačuje, že hranice mezi „instinktem“ a „radostí z poznání“ nemusí být tak ostrá, jak jsme si dlouho mysleli. Otázkou nicméně zůstává, zda podobnými dovednostmi disponují i mývalové z divočiny, kteří s lidmi tak často do styku nepřicházejí.

Pro lidi, kteří se snaží ochránit své popelnice, z toho plyne jednoduché poučení: nedělat z nich další hlavolam. Pokud mývalové narazí na překážku, kterou lze „nějak“ překonat, spíš je to přiláká, než odradí. Jedinou účinnou strategií je proto zajistit, aby se dovnitř nedostali vůbec.

Poté, co Římané vybudovali na severu Anglie slavný Hadriánův val, pustili se do vojenských operací dále na sever. Bojovné keltské kmeny na území dnešního Skotska jim kladly značný odpor a Římané se proto v roce 142 rozhodli o 100 kilometrů dál na sever postavit podstatně skromnější Antoninův val.

Brzy se ale ukázalo, že šlo o přehnaně ambiciózní projekt, poháněný více touhou císaře Antonina Pia zapsat se do historie než ekonomickým přínosem skotského území, jehož dobývání bylo nesmírně nákladné. Brzy po smrti císaře v roce 161 našeho letopočtu římské jednotky Antoninův val opustily a stáhly se zpět na jih za Hadriánův val.

Pevnůstka na Antoninově valu

Přibližně 63 kilometrů dlouhý Antoninův val byl ve srovnání se svým jižním protějškem podstatně méně opevněný. Byl to vlastně hliněný násep postavený na kamenných základech s hlubokým příkopem na severní straně. Val lemovaly velké pevnosti i pevnůstky, vojenské tábory a také vojenská cesta, která umožňovala rychlé pohyby římských jednotek zásob.

Archeologové nedávno odkryli doposud neznámou pevnůstku, která byla součástí Antoninova valu. Nacházela se na jižní straně valu, v dnešním městě Bearsden, pár kilometrů severozápadně od centra Glasgow. Římané zde postavili pevnůstku, kterou obklopoval obranný val s příkopem, na vyvýšeném místě, odkud měly hlídky dobrý přehled o okolí, především směrem na sever.

Nově objevená pevnůstka měla také výhled na nedalekou římskou pevnost, která byla součástí hlavního opevnění Antoninova valu. Pevnůstka, která mohla mít posádku asi 20 až 50 vojáků, zřejmě podporovala obranu zmíněné pevnosti, například varováními před blížícím se nepřítelem.

Když astronom Anastasios „Andy“ Tzanidakis analyzoval archivní data z roku 2020, narazil na hvězdu, která se chovala naprosto nečekaně. Objekt označovaný jako Gaia20ehk, vzdálený asi 11 000 světelných let v souhvězdí Lodního kýlu, patří mezi tzv. hvězdy hlavní posloupnosti – tedy stabilní stálice, jakou je i naše Slunce. Takové hvězdy by měly zářit rovnoměrně.

Jenže Gaia20ehk začala vykazovat podivné výkyvy jasnosti. Nejprve se kolem roku 2016 objevily tři nenápadné poklesy jasu. A pak přišel zlom: kolem roku 2021 se světelný projev hvězdy stal chaotickým a nepředvídatelným. Pro astronomy to byl jasný signál, že se děje něco mimořádného.

Planetární drama v souhvězdí Lodního kýlu

Brzy se ukázalo, že příčina nespočívá ve hvězdě samotné. Mezi ní a Zemí totiž začalo procházet obrovské množství prachu a úlomků, které nepravidelně blokovaly její světlo.

Odkud se ale takové množství materiálu vzalo? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle vědců srážka dvou planet. Taková událost by vytvořila rozsáhlý oblak trosek, který postupně obíhá hvězdu a způsobuje pozorované kolísání jasu. Podobných kolizí bylo dosud zaznamenáno jen minimum – a žádná se tak výrazně nepodobala události, která před miliardami let vedla ke vzniku Země a Měsíce.

Jak vznikají planety

Vznik planetárních soustav je bouřlivý proces. Kolem mladé hvězdy se shlukují oblaka prachu, plynu a pevného materiálu, které se postupně spojují do větších těles. V raných fázích však panuje chaos: planety se srážejí, rozpadají nebo jsou vymrštěny do mezihvězdného prostoru. Teprve po desítkách až stovkách milionů let se systém stabilizuje.

Přestože jsou takové srážky běžnou součástí vývoje, je mimořádně obtížné je zachytit v přímém přenosu. Abychom podobnou událost pozorovali, musí se její trosky dostat přesně mezi hvězdu a Zemi. Navíc celý proces probíhá pomalu, v řádu let, což vyžaduje dlouhodobá a trpělivá pozorování.

Infračervené odhalení

Zásadní průlom přišel ve chvíli, kdy vědci kromě viditelného světla analyzovali i infračervené záření. Výsledek byl překvapivý: zatímco jas hvězdy ve viditelném spektru kolísal a slábl, infračervené záření naopak výrazně zesílilo. To naznačuje, že materiál obíhající kolem hvězdy je velmi horký – natolik, že sám září v infračervené oblasti. Takové zahřátí by přesně odpovídalo energii uvolněné při planetární srážce.

Vědci navíc předpokládají, že kolize neproběhla najednou. Nejprve se planety pravděpodobně opakovaně „otíraly“ při méně ničivých střetech, což vysvětluje počáteční poklesy jasu. Teprve poté došlo k finálnímu katastrofickému nárazu, který vytvořil rozsáhlý žhavý oblak trosek.

„Je naprosto úžasné, že jsme tímto způsobem zachytili, navíc s využitím více teleskopů, následky planetární srážky,“ raduje se Tzanidakis. „Doposud známe jenom pár takových případů a zatím žádný z nich nebyl tak podobný monumentální planetární srážce protoplanet, při které se před miliardami let zrodil náš Měsíc.“

Ozvěna vzniku Země a Měsíce?

Zvlášť zajímavá je podobnost s dávnou historií naší vlastní soustavy. Oblak prachu kolem hvězdy Gaia20ehk se nachází zhruba ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky – tedy přibližně tam, kde obíhá Země kolem Slunce.

Právě v takové oblasti by se mohl materiál postupně ochladit a znovu zformovat do planetárního systému. Něco podobného se podle vědců odehrálo před asi 4,5 miliardy let, kdy po srážce proto-Země s jiným tělesem vznikl Měsíc. Zda se podobný proces odehraje i zde, však ukáže až čas. „Usazení prachu“ může trvat roky – ale klidně i miliony let.

Objev zároveň otevírá nové možnosti výzkumu. Moderní dalekohledy, jako je například Observatoř Very C. Rubinové, by mohly v příštích letech zachytit desítky podobných událostí.

Taková pozorování by pomohla odpovědět na zásadní otázku: jak časté jsou kolize, které vedou ke vzniku planetárních systémů podobných tomu našemu? A tedy i k podmínkám vhodným pro život. Pokud jsou takové události vzácné, může to znamenat, že i obyvatelné světy jsou ve vesmíru výjimkou. Pokud naopak běžné, šance na existenci života jinde dramaticky roste.

Zadní Telnice se tímto okamžikem zapisuje do historie: stává se prvním areálem v socialistických zemích, který úspěšně vyzkoušel technické zasněžování. A přestože se v ten den příroda nakonec slitovala, šlo o moment, který odstartoval novou éru zimních sportů v Československu a ve střední Evropě vůbec.

Novinka ze Západu

Příběh technického sněhu se začal psát ve čtyřicátých letech 20. století, a to úplně jinde, než by člověk čekal – v leteckém výzkumu. Kanadský vědec Ray Ringer tehdy zkoumal vliv námrazy na funkčnost leteckých motorů a při jednom z pokusů omylem vytvořil sníh. Rozprašováním vodní mlhy do proudu podchlazeného vzduchu vznikly drobné krystalky podobné těm přírodním. 

Z výzkumu sice žádná průmyslová aplikace okamžitě nevznikla, ale o pár let později se jeho vedlejšího produktu chopili tři Američané – Art Hunt, Dave Richey a Wayne Pierce. Ti v roce 1950 sestrojili první skutečně funkční sněžné dělo, které o dva roky později zasněžovalo svahy ve středisku Grossinger’s Catskill Mountains ve státě New York. Technologie se šířila rychle: už v roce 1960 byla nasazena i na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley.

Zatímco na Západě se sněžná děla stávala komerční záležitostí, československý lyžařský klub v Telnici v polovině šedesátých let trápil nedostatek sněhu. Problém mělo vyřešit dělo importované z Rakouska. Technologie by ovšem bez odborného zázemí nikdy nefungovala. Pod vedením profesora Vladimíra Chlumského, zakladatele oboru chladicí techniky na Fakultě strojní ČVUT, bylo dělo upraveno pro místní podmínky. Nejprve se zkoušela jeho funkčnost na dvoře fakulty na Karlově náměstí. Po několika úpravách bylo zařízení převezeno do Zadní Telnice, kde vzniklo zázemí s kompresorem, rozvody i čerpadly.

Inovace za železnou oponou

Dne 17. listopadu 1965 byla v Československu oficiálně spuštěna první technická výroba sněhu. Do několika let přibyla další tři děla a projekt, který původně vznikl z nouze, se stal základním stavebním kamenem moderního zimního provozu. Jednalo se o unikátní počin v kontextu celého východního bloku. Zatímco západní střediska investovala do technologií běžně, v Československu šlo o pionýrský krok srovnatelný s kosmickým výzkumem nebo průmyslovou automatizací. Technické zasněžování v sobě spojovalo špičkovou technologii, klimatologii, fyziku i velkou dávku inženýrského nadšení.

Zasněžit jednu sjezdovku tehdy trvalo čtyři dny a výsledkem byla vrstva technického sněhu o výšce zhruba 15 cm. Jedno dělo stálo 2 500 Kčs (na svou dobu nezanedbatelná částka) a spotřeba vody i energie byla značná. Přesto šlo o průlom – technologie umožnila plánovat zimní sezonu bez ohledu na výkyvy počasí a nastavila nový standard v organizaci sportovního tréninku.

Zadní Telnice tak zůstává v dějinách nejen českého lyžování, ale i technologického vývoje jako místo, kde se poprvé sněžilo „na přání“. Ať už jako odpověď na vrtochy přírody, nebo jako důkaz, že i za železnou oponou se dokázaly rodit inovace, které ovlivnily celý segment cestovního ruchu. 
Článek vznikl ve spolupráci s Asociací horských středisek

Nová studie naznačuje, že velmi jednoduchá volba nápoje může ovlivnit schopnost soustředění během dlouhých hodin u počítače. Výzkum zaměřený na hráče videoher totiž ukazuje, že perlivá voda může být překvapivě účinná při udržování pozornosti a bdělosti během náročných herních seancí.

Zjištění jsou zajímavá zejména proto, že mnoho hráčů – ale i lidí pracujících dlouhé hodiny u počítače – spoléhá na kávu nebo energetické nápoje. Ty sice díky kofeinu krátkodobě zvyšují pozornost, při časté konzumaci ale mohou představovat zdravotní rizika. Vědci proto hledali jednodušší a potenciálně zdravější alternativu.

Méně únavy, více zábavy

Studii vedl tým výzkumníků z japonské univerzity v Cukubě. Badatelé do experimentu zapojili 14 rekreačních hráčů, kteří absolvovali dvě herní seance.

V každé z nich hráli po dobu tří hodin virtuální fotbalový zápas. Rozdíl byl pouze v tom, jaký nápoj během hraní pili – v jedné seanci obyčejnou vodu a ve druhé perlivou. Vědci přitom sledovali reakční časy hráčů, velikost zornic jako ukazatel únavy, fyziologické známky stresu i subjektivní pocit vyčerpání. Výsledky naznačují, že perlivá voda pomáhala hráčům udržet vyšší úroveň soustředění a zároveň snižovala pocit únavy.

Podle autorů studie měli hráči při pití perlivé vody oproti obyčejné vodě nižší subjektivní únavu, větší požitek ze hry a lépe si udržovali schopnosti spojené s rozhodováním a kontrolou chování. Zároveň se u nich méně projevovalo zúžení zornic, což naznačuje nižší mentální vyčerpání.

Zajímavé je, že některé fyziologické ukazatele se mezi oběma podmínkami nelišily – tepová frekvence, hladina glukózy v krvi i hladina stresového hormonu kortizolu zůstaly podobné.

Stimulující bublinky?

Proč by vlastně perlivá voda měla mít takový efekt? Vědci zatím nemají definitivní odpověď, ale existuje pravděpodobná hypotéza.

Perlivá voda obsahuje oxid uhličitý, který v ústech a hltanu stimuluje smyslové receptory známé jako TRP kanály. Aktivace těchto receptorů může zvyšovat bdělost a úroveň nervového vzrušení. Některé dřívější studie už naznačily, že sycené nápoje mohou zlepšovat výkon v určitých kognitivních úlohách.

Analýza herního chování ukázala, že hráči při pití perlivé vody páchali méně faulů, zatímco jejich útočný i obranný výkon zůstal stejný. To může naznačovat lepší kontrolu rozhodování a stabilnější pozornost během hry.

Zdravější, ale bez zázraku

Autoři studie upozorňují, že podobné situace, kdy je potřeba udržet pozornost navzdory únavě, jsou v moderním životě běžné – například při dlouhém řízení, noční práci nebo studiu. Jednoduchá změna nápoje by tak mohla představovat praktický způsob, jak si pomoci se soustředěním.

Výsledky je však nutné vnímat s určitou opatrností. Studie byla částečně financována společností vyrábějící perlivou vodu a dva její autoři jsou zaměstnanci této firmy. Autoři však uvádějí, že sponzor neměl vliv na návrh studie, sběr dat ani jejich interpretaci a publikace proběhla nezávisle.

Studie má také důležitá omezení – účastnilo se jí jen malé množství lidí a perlivá voda nebyla přímo porovnána s nápoji obsahujícími kofein. Samotný biologický mechanismus účinku navíc nebyl experimentálně ověřen a bude vyžadovat další výzkum.

Výsledky přesto naznačují, že perlivá voda může pomoci zmírnit mentální únavu při dlouhodobém soustředění. Nejde o zázračné řešení, ale může jít o jednoduchou a zdravější alternativu k nápojům plným kofeinu a cukru.

„Nyní je na čase, aby se něco udělalo. Každý, kdo se k něčemu odváží, si však musí být vědom toho, že se pravděpodobně zapíše do německých dějin jako zrádce. Pokud by to však neudělal, bude zrádcem svého svědomí.“ Tato slova měl pronést plukovník Stauffenberg jen krátce před osudným 20. červencem 1944.

Na první pohled by se jimi dalo shrnout téměř hamletovské dilema tohoto pozoruhodného muže. Cesta mladého romantického šlechtice od elitního důstojníka až k odbojáři a atentátníkovi, jehož život předčasně ukončila popravčí četa, vůbec nebyla přímá.

Romantické mládí

Claus Philipp Maria Schenk von Stauffenberg se narodil 15. listopadu 1907 v bavorském Jettingenu jako jedno z dvojčat. Bratr záhy zemřel, a tak se z Clause stal nejmladší syn hraběte Alfreda von Stauffenberga a jeho manželky Caroliny. (Starší bratři Alexandr a Berthold byli také dvojčata.) Rodokmen Stauffenbergů lze sledovat až do 13. století. Mnozí jeho členové zasvětili svůj život vojenské službě, slavnými předky se ale Claus mohl chlubit i z matčiny strany. Jeho prapradědečkem byl reformátor pruské armády August von Gneisenau.

Otec sloužil württemberskému králi Vilémovi II. jako dvorní maršálek, matka zase coby dvorní dáma královně Charlottě. Rodina bydlela na zámku ve Stuttgartu, a přestože pro ni listopadová revoluce 1918 znamenala silný otřes, zůstal otec ve službách bývalého krále i nadále. Rodinné prostředí se vyznačovalo tolerantní atmosférou. Rodiče synům zajistili všestranné vzdělání s důrazem na studium literatury a hudby. Claus hrál na violoncello a přes křehké zdraví od mládí platil za vynikajícího jezdce na koni.

Podobně jako jeho starší bratři nastoupil také Claus na prestižní Gymnázium Eberharda Ludwiga ve Stuttgartu. Mladého muže oslovovaly rytířské ideály a středověký romantismus, klíčové proto pro něj bylo setkání s básníkem Stefanem Georgem v roce 1923. George svou poezií zásadním způsobem ovlivnil Stauffenbergovo smýšlení.

On i jeho bratři, kteří také patřili k okruhu básníkových příznivců, začali pod dojmem díla oblíbeného „mistra“ sami sebe vnímat jako součást zodpovědné elity národa a průkopníky nového „Tajného Německa“, které zosobňovalo jeho kulturu a silného ducha. Tehdy vznikly i básně, které mladý Claus ovlivněn svým velkým vzorem napsal. Po celý život také odkaz básníka ctil. Dodejme, že George bývá sice někdy pokládán za inspirátora nacionálního socialismu, ale s nacistickým režimem si nezadal a Goebbelsem později nabízené pocty odmítl.

Nadějný kavalerista

V březnu 1926 Stauffenberg odmaturoval, a přestože se zajímal i o architekturu, nakonec se rozhodl pro vojenskou dráhu. Nastoupil k 17. bavorskému jezdeckému pluku v Bamberku, ale nejprve musel absolvovat desetiměsíční kurs v Drážďanské pěchotní škole Reichswehru. Zde byl vyřazen 1. srpna 1928 jako praporčík a okamžitě přešel do jezdecké školy v Hannoveru, kde 17. srpna 1929 složil závěrečnou důstojnickou zkoušku coby šestý nejlepší v ročníku a nejlepší z kavaleristů. Za vynikající výsledky obdržel i čestnou šavli. K 1. lednu 1930 se poručík Stauffenberg stal velitelem výcvikové eskadrony svého 17. jezdeckého pluku, od 1. května 1933 již jako nadporučík velel minometné četě.

Stauffenberg se celý život zajímal o politiku a v kruhu přátel se i on vyjadřoval skepticky o Výmarské republice. Jako příslušníku Reichswehru mu však byla zakázána politická činnost. Od začátku 30. let ale stejně jako mnoho dalších důstojníků sympatizoval s Adolfem Hitlerem, kterého považoval za muže činu s potenciálem sjednotit národ. Jmenování Hitlera kancléřem v lednu 1933 výslovně uvítal a souhlasil nejen s jeho zahraniční politikou a obnovou vojenské síly země, ale i samotnou myšlenkou vůdcovství. V tom se lišil od řady jiných účastníků protinacistického odboje. V září 1933 se oženil s baronkou Ninou von Lerchenfeld a v letech 1934–1940 se manželům narodili tři synové a dcera. 

Rytmistr s citem pro umění

Dne 1. října 1936 se Claus von Stauffenberg ocitl mezi prvními 100 vybranými důstojníky určenými ke studiu na válečné akademii v Berlíně-Moabitu. Horečné budování Wehrmachtu kladlo tehdy zvýšené nároky na počet štábních důstojníků a jejich přípravu. Dva roky zde studoval taktiku, vojenskou historii, logistiku, ženijní přípravu i výstavbu opevnění. Na akademii se také seznámil s Albrechtem Mertzem von Quirnheimem, s nímž se později osudově zapojil do odboje.

V roce 1937 napsal Stauffenberg, který byl mezitím povýšen na rytmistra (kapitána), studii Úvahy o obraně proti nepřátelským výsadkům na vlastním teritoriu. S ní zvítězil v soutěži Německé společnosti pro brannou politiku a vědy a otiskl ji vojenský časopis Wissen und Wehr. V jiné práci zkoumal zase vztah mezi jezdectvem a obrněnými jednotkami a kladl důraz na jejich úzkou součinnost.

Přestože se v té době plně věnoval vojenské kariéře, nepřerušil ani kontakty s uměleckým světem. Léta se přátelil se sochařem Frankem Mehnertem, který nejen vytvořil Stauffenbergovu bustu, ale Claus mu stál modelem i pro sochu Magdeburského ženisty, která stála u jednoho z labských mostů, než byla během války zničena.

Po úspěšném dokončení akademie se prvním Stauffenbergovým přidělením stala 1. lehká divize, kterou tvořily jezdecké i tankové útvary. Zde nastoupil 1. července 1938 do funkce druhého důstojníka generálního štábu (1b), odpovídajícího za veškeré zásobování, dopravu a týlové služby, a v případě války též za odsun raněných nebo shromažďování zajatců.

Sudety, Polsko i Francie...

Stauffenberg s 1. divizí prodělal na podzim 1938 obsazení Sudet a v září 1939 i polské tažení. Jeho divize byla tehdy součástí skupiny armád Jih a 10. armády generála Waltera von Reichenau, která měla vést útok na Varšavu. Rychlý postup do nitra Polska a těžkosti spojené s vedením bleskové války jistě kladly na Stauffenberga, odpovědného za logistiku divize, nemalé nároky. Tažení také prokázalo slabost těchto jednotek, a proto byla 1. lehká divize 18. října 1939 reorganizována na 6. tankovou a odeslána na západní frontu.

V té době se na Stauffenberga obrátil jeho příbuzný hrabě Yorck von Wartenburg, který již patřil k protihitlerovské opozici, se žádostí, aby se Claus k odboji také připojil a jako pobočník generála Walthera von Brauchitsche pomohl v listopadu 1939 svrhnout Hitlera. Ten to tehdy s odkazem na vojenskou přísahu odmítl a k pokusu odstranit vůdce stejně nedošlo, protože nespokojení generálové se nakonec podřídili Hitlerově vůli a od plánování puče zatím upustili.

Během francouzské kampaně v květnu 1940 podléhala Stauffenbergova 6. tanková divize Tankové skupině Kleist (skupina armád A), kde tvořila součást úderného klínu, který překvapivě překonal Ardeny a téměř bez překážek pak postupoval až k Lamanšskému průlivu. Ještě před kapitulací Francie však byl Stauffenberg od své divize převelen k Vrchnímu velení armády (OKH). Za své dosavadní vojenské úspěchy také obdržel 31. května 1940 Železný kříž 1. třídy.

Změna postojů

V rámci OKH převzal Stauffenberg vedení části II. organizačního oddělení. Byl tak jmenován do klíčové funkce, v níž měl přístup k informacím, které zůstávaly běžným důstojníkům odepřeny. Stauffenbergovo oddělení se podílelo na přípravách operace Barbarossa, během nichž došlo také k jeho povýšení na majora. 

Po německém útoku na Sovětský svaz se vrchní velení v červnu 1941 přesunulo do Mauerwaldu ve východním Prusku a později do ukrajinské Vinice. Zde se věnoval kromě jiného otázkám případného nasazení dobrovolníků v takzvaných Východních legiích s cílem naverbovat válečné zajatce a přeběhlíky do boje proti SSSR. Za tím účelem vydalo jeho oddělení směrnici pro zacházení s turkmenskými a kavkazskými vojáky.

Zároveň však major Stauffenberg viděl Hitlerovy diletantské zásahy do vedení války, dostaly se k němu i necenzurované informace o terorizování obyvatelstva na okupovaném území a o vyhlazování Židů. To vše vyvolalo v inteligentním důstojníkovi morální otřes. Nejprve tyto praktiky jen kritizoval, ale pak dospěl k závěru, že vůdce je tyran a musí být svržen. Nadějný voják tak pomalu ale jistě nastoupil cestu, která vyvrcholila 20. července 1940.

Králové a významní církevní hodnostáři byli od dob středověku při zvolení na určitou pozici intronizováni, tedy uvedeni na trůn. Ceremonie, které tento akt provázely, se měnily v čase. V 18. století se jednalo o velkolepé, značně opulentní slavnosti zahrnující salvy z děl, vydatné hostiny a taktéž průvod, při němž byli hodnostáři usazeni v kočárech. Ty byly v případě nejmocnějších představitelů velmi nákladné a bohatě zdobené.

Reprezentace biskupa

V olomoucké diecézi došlo roku 1745 ke zvolení Ferdinanda Julia Troyera z Troyersteinu (1698–1758) za knížete biskupa. Jeho intronizační jízda proběhla 27. srpna 1747. Pro potřeby reprezentace si Troyer už o rok dříve zakoupil ve Vídni od rodiny Kinských několik kočárů. Mezi nimi byl i kus, který vznikl pravděpodobně v první čtvrtině 18. století v manufaktuře Les Gobelins ve Francii a jeho původ je spojován s vévodou de Richelieu (1696–1788).

Zánovní kočár bylo potřeba zrenovovat, aby dobře plnil svoji funkci. Proto ho olomoucký biskup v roce 1746 opatřil novou výzdobou a obnovil zlacení. Tehdejší přemalování původní výzdoby potvrdila generální rekonstrukce kočáru mezi roky 2004–2006, kdy byl rozebrán na části a odvezen ze zámku Náměšť na Hané do několika restaurátorských dílen. Díky tomu se například zjistilo, že novým plátnem byla přelepena malba v zadní části interiéru. Od opětovného sestavení je Troyerův kočár k vidění v Arcidiecézním muzeu Olomouc.

Mohutná karosa

Biskupův kočár je typu karosa s čtyřmístným nízko položeným kupé. Má čtyřbokou, dole se zužující kabinu s postranními uzavíratelnými vstupy. Kabina leží na pérové konstrukci, kterou maskují dekorativní kryty z lité a zlacené mosazi. Její konce jsou zavěšené na mohutném  řemení a potažené červeným sametem. Tyto nosné řemeny jsou upevněny na rámoví nad zadními nápravami podvozku. V zadní části kočáru je navíc umístěno stanoviště pro lokaje. K přední nápravě s  kruhovou točnou je připevněna oj. Nad ní se nachází kozlík pro kočího. Mezi kozlíkem a ojí je naistalováno ještě čelo, které slouží jako ochrana proti vykopnutí koně. Zadní a přední část vozu pojí dohromady nosný páteřový rám.

Konstrukce kočáru je jak svými rozměry, tak výzdobou značně monumentální. Spolu s vrcholovou korunou měří na výšku 320 cm a na délku 630 cm (pokud připočteme oj, dostaneme se až na 950 cm). Maximální šířka vozu činí 210 cm. Kola vozu mají dvojí průměr,  přední kola jsou kvůli ovladatelnosti menší o průměru 90 cm, ty zadní pak o 175 cm. Po zapřažení šesti koní dosahoval kočár se vším všudy okolo 16 metrů. 

Astronomové objevili zcela nový typ exoplanety, který rozšiřuje naše představy o tom, jak rozmanité mohou být světy mimo Sluneční soustavu. Planeta s označením L 98-59 d, vzdálená asi 35 světelných let, zaujala vědce nejen svými fyzikálními vlastnostmi, ale i chemickým složením atmosféry – ta je totiž plná sirovodíku, plynu známého svým typickým zápachem po zkažených vejcích.

Na objevu se zásadně podílel vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST) spolu s pozemními observatořemi. Data ukázala, že exoplaneta L 98-59 d je asi 1,6× větší než Země a má velmi nízkou hustotu.

Nový druh exoplanety

Právě kombinace velikosti, hustoty a chemického složení ji vyřazuje z dosud známých kategorií planet. Nejde o planetu s kamenným jádrem a plynnou obálkou a ani o tzv. „hyceánský svět“ pokrytý globálním oceánem. Vědci proto pro ni navrhují zcela novou kategorii: planety bohaté na síru s hustou plynnou obálkou.

Klíčem k pochopení této podivné planety je její nitro. Pomocí pokročilých počítačových simulací vědci rekonstruovali její téměř pět miliard let dlouhou historii. Výsledky naznačují, že L 98-59 d má rozsáhlý plášť z roztavených silikátů a pravděpodobně i globální oceán magmatu – tedy doslova planetu pokrytou lávou. Tento „magmatický oceán“ funguje jako obrovská zásobárna síry, která se postupně uvolňuje do atmosféry ve formě plynů, jako je oxid siřičitý nebo právě sirovodík.

Zajímavé je, že právě tato vnitřní struktura může planetě pomáhat udržet si atmosféru. I přes intenzivní rentgenové záření své mateřské hvězdy si L 98-59 d dokázala po miliardy let uchovat plynný obal bohatý na vodík a síru. Dochází přitom k neustálé výměně látek mezi povrchem a atmosférou, což z ní činí dynamický a dlouhodobě stabilní systém.

Simulace navíc naznačují, že planeta kdysi mohla být mnohem větší – patrně připomínala tzv. sub-Neptun, tedy plynnou planetu menší než Neptun. Postupem času však část atmosféry ztratila a „scvrkla se“ do dnešní podoby, aniž by přišla o všechny těkavé látky.

Objev L 98-59 d je významný nejen sám o sobě, ale i jako důkaz, že naše dosavadní klasifikace planet je možná příliš zjednodušená. Ukazuje, že ve vesmíru existují světy, které nemají v naší Sluneční soustavě žádnou obdobu. A právě to otevírá fascinující otázku: kolik dalších, dosud nepředstavitelných typů planet ještě čeká na své objevení?

Co vlastně pojem „krevní msta“ či „vendeta“ znamená? V užším smyslu jde o pomstu jednotlivce za příkoří, které utrpěl jeho blízký: Pokud dotyčnému zabijí bratra, otce nebo třeba dceru, má potom právo, či přímo povinnost zabít toho, kdo je za vraždu zodpovědný. Popsaný zvyk však podle očekávání způsobuje víc problémů, než kolik jich vyřeší.

Zákon ve vlastních rukou

Z dnešního pohledu se jedná o barbarskou tradici, ovšem v méně rozvinutých společnostech bez propracovaného právního systému tvořila běžnou součást života a šlo o jeden z mála způsobů, jak dosáhnout spravedlnosti. Pokud na straně člověka nestálo právo, které by zaručilo trest, pak se jej zkrátka chopil někdo z rodiny. Ve většině případů se msta vykonávala na dospělých mužích a muži byli také těmi, kdo ji prováděli. Na druhou stranu občas mívaly krev na rukou i ženy a spolu s dětmi se rovněž stávaly oběťmi vendety, přestože většinou nechtěnými.

V některých případech pak existovala možnost vykoupit se penězi či jiným darem. Odklon od krveprolití přitom mnohdy provázela rituální slavnost, při níž rodina viníkovi veřejně odpustila. Postupem času se sice krevní msty regulovaly, nebo rovnou zakazovaly, ale některé národy je udržují při životě dodnes, i když zpravidla neoficiálně.

Umřít musejí všichni

O krvavé odplatě jako odpovědi na smrt druhého se zmiňuje již Starý zákon: Známý je příběh Jákobových synů, jejichž sestru Dínu svedl princ Šekem. Přestože se do dívky zamiloval a byl připravený ji pojmout za manželku, bratři odmítli člověka, který s jejich sestrou zacházel „jako s děvkou“. Na oko mu její ruku přislíbili, lstí však pronikli do jeho města a poté jej i s otcem a všemi ostatními povraždili. Příběhem se navíc prolíná princip kolektivní viny, neboť se objektem pomsty stali také běžní obyvatelé, kteří s předchozími událostmi neměli nic společného.

Například ve starověkém Řecku pak vedle krevní msty docházelo i k drastickým odplatám za mnohé formy zhanobení rodiny. Vendeta se rozšířila rovněž u keltských národů: Staří Irové a Skotové ji údajně praktikovali velmi často a jejich spory pak přesáhly do středověku, kdy mimo jiné tvořily pozadí slavných válek růží probíhajících v letech 1455–1487. Podobná situace panovala ve Skandinávii mezi Vikingy či na Islandu: Protože tam neexistovala jednotná centrální moc, musely se místní rody vypořádat s vinou a trestem po svém.

Věčný mír se nezdařil

Problematičnost krevní msty se mimo jiné roku 1495 řešila na sněmu ve městě Worms, kde se rozhodlo, že je vendeta ve Svaté říši římské nelegální. Následně byl vyhlášen tzv. věčný mír neboli Ewiger Landfriede, a dokonce vzniklo speciální vojsko, jež mělo na jeho dodržování dohlížet. Původní myšlenka byla taková, že daným ujednáním tradice osobní msty skončí a řešení sporů přejde do rukou soudů. Nové pořádky se však zaváděly desítky let a vendetu se podařilo vymýtit jen z větší části území.

V Evropě si ji spojujeme hlavně s Itálií, konkrétně převážně s Neapolí či sicilským Palermem. Násilná tradice tam dala vzniknout různým organizacím, jež dnes obecně nazýváme „mafií“ a které se krveprolití dopouštěly ve jménu „rodinné cti“. Nechvalně proslula i francouzská Korsika: Hornatý ostrov totiž přímo vyzýval k řešení sporů zbraněmi a tamní historie je krvavými událostmi přímo prodchnutá.

Na tahu proti Praze

Jeden takový příběh zpracoval ve své knize spisovatel Prosper Mérimée: Titulní hrdinka Colomba donutí svého bratra, aby vendetou pomstil smrt jejich otce. „Aspoň jednoho jsi mi měla nechat,“ naříká na konci stařičký rodič zabitých synů, zatímco Colomba neústupně opakuje, že strom je třeba zničit i s větvemi. Některé zdroje uvádějí, že mezi roky 1821 a 1852 došlo na Korsice zhruba ke 4 300 vraždám – což je skutečně děsivé číslo vzhledem k velikosti ostrova, jež mírně přesahuje rozlohu Plzeňského kraje.

Zajímavý příběh krevní msty se pojí také s naší zemí. Mladý šlechtic Jan z Kopidlna probodl roku 1506 po hádce v Praze jiného rytíře, načež jej zastupitelé chytili, odsoudili a téhož dne popravili. Jeho starší bratr Jiří pak vyrazil na krvavou mstu proti celému městu: Prohlásil, že už nepřísluší k obyvatelům Českého království, načež se skupinou lapků mrzačil a zabíjel. Jeho běsnění ukončil až král Vladislav, který uznal, že byl Jan popraven protiprávně a že měl Jiří na svou odbojnou válku nárok. Proto jej i s jeho druhy omilostnil, rod Kopidlnských obdržel peněžní náhradu a všichni se vrátili na své tvrze.

Tvrdá ruka diktátora

Bylo by nicméně naivní se domnívat, že krevní msta patří jen do historie a dnes už se odehrává pouze na poli organizovaného zločinu. Vendeta se stále praktikuje v některých balkánských zemích, například v Černé Hoře a zejména v Albánii, kde se jí říká gjakmarrja. Uvedená tradice tam hluboce zakořenila a nepovedlo se ji vymýtit ani během staletí osmanské nadvlády. Neuspěli v tom ani nacisté a jako jediný ji paradoxně dovedl načas zastavit diktátor Enver Hodža, který jakékoliv podobné projevy tvrdě trestal. S nástupem demokracie a restitucí se však dávné křivdy obnovily.

Ve společnosti dlouhodobě fungující na základě krevní msty se pak mimo jiné stavěly kamenné domy zvané kula, které mají okna až v prvním patře a dovnitř se dá vstoupit pouze po žebříku, zatímco přízemí zůstává zazděné. Jedná se o příbytky lidí ohrožených vendetou a svou funkci překvapivě plní i v 21. století. V Albánii totiž údajně žije pod trvalou hrozbou krevní msty kolem 1 600 rodin, přičemž za posledních patnáct let takto zemřelo odhadem až dvanáct tisíc lidí.

Krev teče dál

Podobná situace panuje na Kavkaze, kde se této praktiky nebojí dokonce ani významné osobnosti. Například Ramzan Kadyrov vyhrožoval v roce 2024 krevní mstou politikům ze sousedních regionů, kteří mu údajně usilovali o život. „Pokud neprokážou opak, oficiálně vyhlašuji krevní mstu,“ prohlásil tehdy čečenský prezident. Internet navíc paradoxně neplní roli osvěty, ale naopak pomáhá barbarské dědictví živit, neboť se na něm o vraždách a příkořích dozví mnohem víc lidí. Kromě toho se na Kavkaze musí smrt člena rodiny pomstít, i když dojde k neúmyslnému zabití, například při dopravní nehodě. V takovém případě se však zpravidla dostává ke slovu výše zmíněný rituál odpuštění.

V Kosovu se naopak podařilo mnohaleté série vražd mezi rodinami utnout už na počátku 90. let. Folklorista Anton Çetta vedl mohutné hnutí usmíření, jehož součást tvořila shromáždění až stovek tisíc lidí. Uvedená iniciativa prý ukončila přes tisíc rodinných nepřátelství a v roce 1993 nedošlo v zemi ani k jedné vendetě. Zatímco však kosovská koryta krve vyschla, na řadě dalších míst jimi stále proudí zmar: Platí to mimo jiné pro Maroko, Somálsko, Nigérii, Libanon, určité regiony Indie, Ázerbájdžán nebo třeba pro Filipíny…