Pobřeží jihoamerické Patagonie bylo v posledních letech dějištěm série zvláštních událostí: desítky až stovky delfínů se zde hromadně dostávají na břeh nebo uvíznou v mělkých vodách. Tato takzvaná masová uvíznutí patří mezi nejzáhadnější jevy mořské biologie a dlouhodobě zaměstnávají vědce po celém světě.

Jedno z největších hromadných uvíznutí se odehrálo v roce 2021 v zátoce San Antonio u argentinské provincie Río Negro. Na pobřeží tehdy našlo smrt 52 delfínů obecných (Delphinus delphis). Na první pohled však nic nenasvědčovalo tomu, proč zahynuli. Zvířata byla podle všeho v dobré kondici, neměla viditelná zranění ani známky nemocí. Přesto skončila mrtvá na břehu.

Asi o rok a půl později se ve stejné oblasti odehrála další dramatická událost: stovky delfínů uvízly v mělkých vodách téže zátoky. Tentokrát měla zvířata více štěstí – žádná úmrtí nebyla zaznamenána. Příčina jejich neobvyklého chování ale zůstávala záhadou.

Podezřelý predátor

Nová studie publikovaná v časopise Royal Society Open Science nyní přináší možné vysvětlení. Vědci se domnívají, že za dramatickými událostmi mohou stát vrcholoví oceánští predátoři – kosatky dravé (Orcinus orca).

Kosatky, přestože jsou často vnímány jako velryby, patří ve skutečnosti mezi největší druhy čeledi delfínovitých. Jsou známé tím, že loví celou řadu mořských živočichů, včetně menších druhů delfínů. Podle vědců mohly právě kosatky vyvolat u delfínů paniku, která je přiměla prchat do mělkých a nebezpečných vod zátoky.

Stopy vedou ke kosatkám

Aby vědci zjistili, co se při obou událostech skutečně stalo, využili několik zdrojů informací. Shromáždili svědectví místních obyvatel a rybářů, analyzovali videozáznamy z oblasti a pokusili se rekonstruovat průběh událostí.

Ukázalo se, že krátce před uvíznutím delfínů bylo v okolí opakovaně pozorováno několik kosatek. Současně místní lidé zaznamenali i nezvyklé chování delfínů: plavali blíže ke břehu než obvykle, drželi se ve velmi těsných skupinách a působili dezorientovaně. Takové chování je typické pro situace, kdy se zvířata snaží uniknout predátorovi. Útěk je ale může vehnat do ještě nebezpečnějšího prostředí – například do mělké zátoky, kde při odlivu uvíznou na suchu.

Hromadná uvíznutí mořských savců mohou mít řadu různých příčin. Mezi často zmiňované patří například změny přílivu a odlivu, neobvyklé chování kořisti, orientační chyby v mělkých vodách, nemoci nebo zranění. Nová studie ale přináší další důležitý faktor: stres způsobený přítomností predátora. Pokud se delfíni snaží rychle uniknout lovícím kosatkám, mohou se snadno dostat do oblastí, kde ztratí orientaci nebo uvíznou.

Poučení pro další kouty světa

Zjištění vědců může mít širší význam než jen pro patagonské pobřeží. Podobná místa s častými hromadnými uvíznutími delfínů či velryb existují i jinde na světě – například na Novém Zélandu, v Austrálii nebo u amerického Massachusetts.

Tyto oblasti mají často podobnou geografii: rozsáhlé mělké zátoky, kde se zvířata mohou snadno dostat do pasti. Pokud je navíc do těchto míst zažene predátor, může dojít k tragédii.

Kosatky tak možná nepřímo stojí za některými z největších záhad mořské biologie. A i když zatím nejde o definitivní vysvětlení všech podobných událostí, studie přináší důležitý dílek do skládačky, která pomáhá pochopit, proč se někdy celé skupiny mořských savců ocitnou na souši.

Voda je ve Sluneční soustavě překvapivě rozšířená: Nachází se nejen na Zemi, ale i na mnoha dalších tělesech, a to ve formě ledu, páry nebo vzácně jako kapalina. Na naší planetě s ní máme každodenní zkušenost, nalezneme ji však rovněž na dalších oběžnicích zemského typu a na některých měsících. Vzhledem k podmínkám popsaných těles se tam životodárná látka nebude vyskytovat v tekutém stavu, nýbrž především jako povrchový či podpovrchový led nebo coby pára v atmosféře.

Povrchový led se zřejmě ukrývá na Měsíci, konkrétně v trvale zastíněných kráterech poblíž pólů. Mars zdobí rozsáhlé polární čepičky, částečně tvořené vodním ledem: Ten se nachází v povrchových horninách a neustále se spekuluje o existenci kapalné vody pod povrchem. Víme přitom, že v minulosti pokrývala i samotnou planetu.

Na vodní led jsou bohaté také určité planetky a sestávají z něj rovněž některé měsíce Jupitera a Saturnu. Na mnoha z nich pak téměř jistě existují mohutné podpovrchové oceány kapalné vody. Ledový svět představuje i trpasličí planeta Pluto a mezi prakticky výhradně ledová tělesa – přestože notně zašpiněná – se řadí komety. Jednoduchá odpověď na otázku: „Kde se v naší soustavě vyskytuje voda?“ tedy zní „všude“!

Básník Saturnino Martínez podnikal i v tabákovém průmyslu a začal pro dělníky v továrnách vydávat noviny, jež vedle politického zpravodajství obsahovaly též články o literatuře, umění a vědě. Deník La Aurora však při své osvětové misi záhy narazil na jeden problém, a sice že pouze 15 % dělníků umělo číst. Martínez si proto vypůjčil ze středověku nápad, díky němuž se pak jeho plátek stal pro řadu lidí hlavním zdrojem informací a formování estetického vkusu – veřejné předčítání.

Populární předčítači

Martínez se spojil s ředitelem střední školy v městečku Guanabacoa a navrhl, aby studenti pomohli šířit vzdělanost. Po diskusi s pracovníky z továrny El Fígaro a získání souhlasu majitele docházeli tamní žáci předčítat noviny v rámci výuky. Aby však měli dělníci neustálý přísun denních zpráv, rozhodli se nakonec sami ze své kapsy platit továrního předčítače. V každé hale tudíž seděl lektor a vedle novin četl nahlas také romány, či dokonce odborné knihy.

Během půl roku pak příklad El Fígara následovaly i další továrny. Poslech totiž dělníkům mimo jiné umožňoval překrýt mechanickou práci určitou kulisou a úspěšně je motivoval k pravidelné docházce. A přestože se guvernér pokusil čtení coby „konspirační aktivitu“ postavit mimo zákon, zákaz dlouho nevydržel.

Americké pokračování

Tradice předčítání knih a novin však z Kuby postupně vymizela – definitivně následkem zmatků za desetileté války mezi roky 1868 a 1878. V průběhu konfliktu o nezávislost ostrova řada dělníků emigrovala do Spojených států a instituci veřejného předčítače tam obnovili: Dopoledne se četl lokální deník, v poledne noviny z Kuby a po obědě se sahalo po některém ze soudobých románů, což od lektora vyžadovalo imitaci hlasů jednotlivých postav.

Někdejší malou rybářskou vesničku Key West na Floridě proměnil příliv Kubánců v hlavní centrum tabákového průmyslu. A dělníci tam odváděli podíl z platu do společného fondu, z nějž se poté najímal předčítač, a dokonce dostával příspěvek na slušný oděv – široký klobouk, brýle a kabát.

Zmíněný institut vítaly i americké úřady, neboť se díky němu Kubánci snáz učili anglicky a začlenili se do každodenního dění ve společnosti. Předčítači pak v továrnách vydrželi až do 20. let 20. století.

Při vyplňování tiketů sportky kdekdo sází na datum narození své nebo svých blízkých. Policisté zas zkoušejí čísla služebních odznaků a obecně se k takové volbě číselné kombinace najde velmi mnoho inspirací. Nicméně v každé zemi existují pomyslné šťastné cifry, jež se neodvozují ani tak z vlastní zkušenosti lidí, jako spíš z historických událostí. 

Sedmého dne odpočineš

Ideální příklad představuje sedmička, která je šťastná v podstatě ve všech státech, které se myšlenkově upínají k Západu. Její významnost se přitom odvozuje z biblického příběhu, v němž Bůh stvořil svět za šest dní a sedmého odpočíval. 

V mnoha zemích však šťastnou sedmičku doprovázejí numera „lokálnějšího“ významu. V Německu se například jedná o číslo čtyři, spojované s lístky čtyřlístku. Norsko zas volí devítku, neboť se hojně vyskytuje v severské mytologii. Švédové s oblibou pohlížejí na číslici tři, která pro ně ztělesňuje dokonalost. Dokonce říkají, že vše dobré přichází ve trojicích. Ke stejné cifře se kloní také Italové: V jihoevropské zemi však její obliba zakořenila v náboženské tradici, konkrétně ve svaté Trojici. 

Prosperita číslo osm

Itálie se navíc vedle trojky překvapivě nebojí ani třináctky. Zatímco ve většině světa symbolizuje neštěstí do té míry, že se v některých výškových budovách při číslování vynechává třinácté patro, Italové si ji spojují se sv. Antonínem z Padovy (zemřel 13. června 1231): Modlí se k němu, když potřebují najít něco ztraceného.

Na druhé straně planety, v Číně, představuje kulturně zásadní cifru osmička, neboť se vyslovuje stejně jako slovo „prosperita“. V miliardové zemi je zmíněné číslo natolik prodchnuté pozitivitou, že letní olympiáda v Pekingu začínala 8. srpna 2008 v 8:08:08. A zatímco ceny zboží téměř všude ve světě končí z marketingových důvodů setinu pod kulatou sumou – například 9,99 Kč –, v lidové republice se z částky ubírají „halíře“ dva, aby výsledek opět končil osmičkou. 

Byl první den (relativního) míru, 9. květen, a už promlouvali z balkonu brněnské radnice představitelé stran Národní fronty k zaplněnému náměstí. Hovořili o nutnosti vypořádat se s Němci. V Jihlavě se jednalo o vysídlení tamní staleté menšiny. Generál Ludvík Svoboda dal „k očistě“ plnou moc místním velitelům. Z ilegality vystoupily nebo živelně vznikaly nové místní Revoluční národní výbory a jim podřízené Revoluční gardy (RG), složené jak z odbojářů, partyzánů a vojáků, tak nejrůznějších dobrovolníků a dobrodruhů. Na nejroztodivnějších uniformách nosili bílé pásky s červenými písmeny RG.

Divočejší města

Většina Němců naopak dostala bílé označení na rukávu a musela pohřbívat mrtvé, odklízet trosky a potom postupně mířit do internačních táborů. Nerozlišovalo se mezi vinnými a nevinnými, kromě nepočetných antifašistů na celý národ padl kolektivní trest. V táborech docházelo ke krádežím, násilnostem, ponižování, zabíjení a znásilňování. Kvůli otřesným hygienickým podmínkám propukaly epidemie. 

K internaci civilistů posloužily dřívější ubytovny totálně nasazených, k věznění exponentů bývalého režimu, válečných zajatců a válečných zločinců někdejší nacistické věznice, například „proslulé“ Kounicovy koleje. 

Větší štěstí než obyvatelé měst měli venkované. Zatím mohli zůstat ve svých usedlostech. Respektu se dostalo pouze prokazatelným antifašistům, německým komunistům, sociálním demokratům a osvobozeným vězňům, důkazní břemeno však leželo na jejich straně. Pokud obdrželi „antifa“ potvrzení, represe se na ně nevztahovaly.

Na území někdejšího protektorátu se v Jihlavě a Brně, velkoměstech se silným německým živlem, odehrály podobné události. Po internaci místních Němců došlo začátkem června k jejich odsunu do sovětské zóny v Rakousku. Každý si směl vzít jen to nejnutnější, během pochodu mnozí zemřeli vysílením.

Davové exekuce

V prvních dnech míru se na mnoha místech odehrávaly dramatické scény, na náměstích probíhaly mimosoudní exekuce a davové lynče. Rok 1945 totiž přinesl neuvěřitelný sled bizarností a chaosu.

Nejdříve v lednu přišli do protektorátu „národní hosté“, tedy němečtí uprchlíci z Rumunska, Maďarska, Polska a Slezska (takzvaní Volksdeutsche). K nim se pak připojili staří a děti z bombardovaného Porýní a Berlína. Následovala evakuace zubožených válečných zajatců z továren Horního Slezska a Východního Pruska.

K tomu všemu procházely naším územím strašlivé „pochody smrti“ neboli zástupy z koncentračních táborů, přičemž mělo zahynout co nejvíce vězňů. Kolem jejich tras zůstávaly hromadné hroby a zmrzlé mrtvoly. Nakonec při příchodu fronty, mnohdy pouhé dny před osvobozením, následoval teror ustupujících nacistických jednotek, popravy, mučení, vypalování vesnic. 

Po tom všem, v krásných májových dnech osvobození se republikou přehnala teď už laciná pomsta. Příslušníci Waffen-SS a gestapa, kteří padli do rukou českého davu, končili oběšeni a někdy upáleni, ti zajatí Rudou armádou nebo čs. partyzány zastřeleni. Další veřejné exekuce se týkaly známých i údajných kolaborantů a udavačů, Čechů i Němců. Ačkoliv většina obětí se zřejmě provinila, docházelo též k omylům a zbavování se nepohodlných svědků. Řádné potrestání válečných zločinců řešil až dekret prezidenta Beneše o zřízení mimořádných lidových soudů z června 1945.

Motykami a lopatami

Jedna z tragických událostí se odehrála v sousedních obcích Dobronín a Německý Šicndorf nedaleko Jihlavy, součástech německého jazykového ostrova. Členy NSDAP, většinou bohatší sedláky, Češi internovali v hasičské zbrojnici a poté ve statku Merunka, kde čekali na soud. Když se 19. května 1945 uskutečnila první poválečná taneční zábava, někteří její opilí účastníci se rozhodli vykonat exekuci ihned. Vyvedli 14 vězňů na louku Budínka, kde je donutili vykopat hrob – a pak je ubili lopatami a motykami, některé zastřelili. Další tři oběti skončily v hrobě u železničního viaduktu přes Zlatý potok. 

Pachateli mohli údajně být lokální ozbrojenci, němečtí dělníci z místní sklárny, kteří se mstili za udání jednoho člena komunistické strany vedoucí k jeho věznění v koncentračním táboře. Ale jedná se pouze o spekulaci, oficiální verze neexistuje. Nebýt objevu masového hrobu, dobronínská kauza kvůli odsunu pamětníků málem upadla v zapomnění.

Vůně šeříků a krve

Mimosoudních exekucí Němců na území někdejšího protektorátu se odehrálo mnohem víc. Už 8. května bylo mezi Berounem a Vráží týráno a nakonec zavražděno 13 mužů a 6 žen z Loděnice a okolí, převážně říšských Němců, z nichž pouze jeden patřil k nacistům. Spekulovalo se o strachu místních kolaborantů z výpovědí zavražděných před soudem. 

Později, 9. nebo 10. května došlo v lokalitě Bořislavka v Praze 6 k zastřelení 41 německých civilistů, mezi kterými se možná nacházeli i převlečení vojáci. Rovněž 10. května se v Rovensku pod Troskami po zabití ruského velitele partyzánů prchajícím esesákem odehrála poprava 365 mužů, žen i dětí. Jednalo se převážně o uprchlíky z Liberecka, jen 50 z nich bylo zajatých příslušníků Wehrmachtu. Ve stejný den probíhaly popravy v Náchodě, kromě zajatých esesmanů též několika civilistů. 

Třicátého května večer pak opustili brněnští Němci, neschopní úklidu trosek, tedy ženy, děti a starci ve třech kolonách město. Akce připravená čs. vládou měla pod dohledem ozbrojených dělníků Zbrojovky odvést neproduktivní obyvatelstvo do sovětské zóny v Rakousku. Z celkem asi 17 000 vyhnaných jich 1 691 kvůli špatným hygienickým, stravovacím a zdravotním podmínkám pochod nepřežilo. 

 Další událost se z těch předchozích vymyká. Osmnáctého června vyvede slovenská jednotka z transportu na přerovském nádraží 265 karpatoněmeckých uprchlíků včetně žen a dětí a v noci je na Švédských šancích u Horní Moštěnice postřílí. Posledním známým masakrem v bývalém protektorátu se stala poprava až 220 Němců z domažlické věznice u tamního seřaďovacího nádraží. 

Beztrestná odplata

V Postupimi došlo 2. srpna 1945 k uzavření dohody mezi druhoválečnými vítězi, která v článku 13 uznala právo Československa, Polska a Maďarska na vysídlení německých menšin, ale humánním a organizovaným způsobem. O den později vydal prezident Beneš dekret, jímž zbavil Němce a Maďary občanských práv.

Následovala fáze řízeného odsunu do obou okupačních pásem, kterým do listopadu 1946 německá menšina v českých zemích zanikla. Činy „spravedlivé odplaty“ provedené do 28. října 1945 se staly podle zákona beztrestné. 

Mangrovové lesy patří mezi nejdůležitější – a zároveň často přehlížené – ekosystémy na Zemi. Rostou v mělkých pobřežních vodách tropů a subtropů, kde vytvářejí husté porosty stromů se spletitými kořeny. Ty fungují jako přirozená bariéra, která tlumí energii vln a chrání pobřeží před bouřemi.

Podle nové studie by obnova mangrovů mohla každý rok ušetřit až 800 milionů dolarů (asi 17 miliard korun) na škodách způsobených bouřemi, ochránit zhruba 140 000 lidí před záplavami a zároveň pohlcovat velké množství oxidu uhličitého z atmosféry.

Tlumiče bouří

Mangrovy rostou v přílivové zóně na rozhraní pevniny a moře. Jejich husté kořeny vyčnívající nad hladinu rozptylují energii vln a zpomalují proudění vody, čímž snižují sílu příboje i škody na pobřeží.

Ukázal to například hurikán Ian, který v roce 2022 zasáhl jihozápad Floridy. Bouřkové vlny dosahovaly až 5,5 metru, zahynulo 158 lidí a škody přesáhly 110 miliard dolarů. Oblasti s mangrovovými porosty však utrpěly asi o 30 % menší škody, což představuje úsporu přibližně 13 miliard dolarů.

Význam mangrovů navíc poroste: klimatická změna zvyšuje riziko silnějších hurikánů i vyšších bouřkových přílivů. Mangrovy přitom nejen tlumí vlny, ale také stabilizují pobřežní půdu a zachycují sedimenty, což pomáhá pobřeží odolávat stoupající hladině moře.

Pohlcovače uhlíku

Mangrovy patří také mezi nejúčinnější přírodní zásobníky uhlíku. Studie z roku 2025 odhaduje, že obnova asi 1,1 milionu hektarů mangrovových lesů by mohla z atmosféry odstranit přibližně 0,93 gigatuny oxidu uhličitého – téměř trojnásobek ročních emisí všech automobilů ve Spojených státech. Náklady na takovou obnovu by činily asi 10,7 miliardy dolarů, což je vzhledem k přínosům relativně nízká investice.

Vědci ve studii publikované v časopise PNAS zkoumali, jak by mangrovy fungovaly spolu s pobřežními hrázemi a dalšími protipovodňovými stavbami. Pomocí satelitních dat identifikovali místa vhodná pro jejich obnovu a propojili je s modely povodňového rizika, klimatickými scénáři i demografickým vývojem.

Kombinace mangrovů a hrází by mohla ročně ušetřit 800 milionů dolarů na škodách způsobených záplavami a ochránit asi 140 000 lidí. Největší přínos by měla v jihovýchodní Asii (270 milionů dolarů ročně a ochrana 70 000 lidí) a v západní Africe (221 milionů dolarů a 38 000 lidí). Na úrovni států by nejvíce získaly Nigérie, Indie a Indonésie, zatímco v USA především Florida a Louisiana.

Mizející mangrovy

Navzdory svému významu mangrovové ekosystémy rychle ubývají. Podle hodnocení z roku 2024 je více než polovina světových mangrovů ohrožena kolapsem do roku 2050, hlavně kvůli přeměně pobřeží na zemědělství nebo akvakultury, například farmy na chov krevet.

Jejich obnova navíc není jednoduchá – až 80 % projektů selže, často kvůli nevhodnému výběru místa nebo druhů stromů. Klíčové je také zapojení místních komunit a ekonomické tlaky, protože pobřežní pozemky mají vysokou hodnotu pro průmysl či turistickou výstavbu.

Přesto se stále více vědců shoduje, že zdravé pásy mangrovů mohou být jedním z nejúčinnějších způsobů, jak chránit pobřeží v době klimatické změny.

Kometu 3I/ATLAS, která k nám přiletěla z mezihvězdného prostoru, vědci pozorují už déle než půl roku. Stále se ale o ní dozvídají zajímavé novinky. Mezinárodní tým astronomů, který vedl Nathan Roth z Americké univerzity ve Washingtonu, ji nedávno pozoroval pomocí soustavy radioteleskopů ALMA a výsledky pozorování přinesly překvapivá zjištění o jejím složení.

Nová pozorování ukazují, že tato kometa obsahuje mimořádně velké množství organické molekuly metanolu, tedy jednoduchého alkoholu.

Alkohol v nečekaném množství

Kometu 3I/ATLAS vědci sledovali koncem roku 2025, když se přibližovala ke Slunci. Jak se kometa zahřívala slunečním zářením, její ledový povrch začal uvolňovat plyn a prach. Okolo jádra se vytvořila zářící atmosféra nazývaná koma. Právě v této řídké obálce mohou vědci pomocí radiových pozorování detekovat molekuly, které kometu tvoří.

Každá molekula totiž vyzařuje charakteristický signál na určitých vlnových délkách. Analýza těchto „chemických podpisů“ umožňuje určit složení komety – podobně jako kdyby vědci odebrali vzorek materiálu z cizí hvězdné soustavy.

Výzkumníci se zaměřili především na dvě molekuly: metanol (CH₃OH) – jednoduchý alkohol běžně se vyskytující v kometách a kyanovodík (HCN) – organická molekula obsahující dusík.

Právě poměr těchto dvou látek přinesl překvapivý výsledek. Data z ALMA ukázala, že kometa 3I/ATLAS je mimořádně bohatá na metanol. Poměr metanolu ke kyanovodíku byl při pozorováních přibližně 70:1 (70 molekul metanolu k jedné molekule kyanovodíku) a později dokonce 120:1, což je výrazně více než u většiny známých komet ve Sluneční soustavě. Takto vysoký obsah metanolu naznačuje, že materiál komety vznikl v prostředí s velmi odlišnými fyzikálními podmínkami než ty, které formovaly komety kolem našeho Slunce.

Neobvyklá chemie

Nejde přitom o první chemickou zvláštnost této komety. Dřívější pozorování pomocí Vesmírného teleskopu Jamese Webba ukázala, že její koma byla ve velké vzdálenosti od Slunce bohatá na oxid uhličitý. Nové výsledky z ALMA tak doplňují další dílek do chemické skládačky – vedle oxidu uhličitého obsahuje kometa i neobvykle velké množství metanolu.

Takové složení může naznačovat, že ledové materiály v její původní hvězdné soustavě vznikaly za jiných teplot, hustot nebo radiačních podmínek než v protoplanetárním disku, ze kterého vznikla Sluneční soustava.

Detailní pozorování také ukázalo, že kyanovodík se do koma komety dostává z jejího jádra, zatímco metanol pochází nejen z jádra komety, ale i z malých kousků ledu, rozptýlených v prostoru kolem komety.

Zámek Itter leží nedaleko stejnojmenné obce, asi 19 kilometrů západně od tyrolského Kitzbühelu. V únoru 1943 si jej díky jeho robustnosti a poměrně odlehlé poloze zabrali nacisté a učinili z něj vězení pro prominentní francouzské zajatce, kteří měli pro třetí říši natolik vysokou hodnotu, aby byli drženi v relativně mírných podmínkách.

Oficiální označení znělo Evakuierungslager (evakuační tábor) a celé zařízení se nacházelo pod administrační správou velitelství koncentračního tábora v Dachau. Odkud také přicházely nejen finance, ale i strážní.

Prominentní mříže

Velitelem byl určen SS-Hauptsturmführer Sebastian Wimmer, který měl k ruce zhruba 25 příslušníků SS-Totenkopfverbände, v drtivé většině šlo o starší muže bez jakýchkoliv frontových zkušeností. Mezi nedobrovolnými obyvateli zámku se nacházel například bývalý ministerský předseda Édouard Daladier, francouzský prezident z let 1932–1940 Albert Lebrun, starší sestra Charlese de Gaullea Marie-Agnès Cailliau, generálové Maxime Weygand a Maurice Gamelin nebo tenisová hvězda Jean Borotra.

Ačkoliv byli všichni vězni Francouzi, zdaleka nešlo o jednolitou skupinu. Někteří si nemohli přijít na jméno kvůli zakořeněné politické rivalitě, jiní, jako například Weygand, na sobě měli stigma kolaborace s německými okupanty. Brzy tak došlo na rozčlenění do tří oddělených skupin. Pokud jde o zacházení dozorců s vězni, bývalý francouzský velvyslanec v Berlíně André François-Poncet jej popsal jako „směsici brutální síly, zdvořilosti a občasných pokusů o přátelství“.

Jinak však mohli tito francouzští prominenti navštěvovat zámeckou knihovnu nebo se procházet na nádvoří. Daladier měl na pokoji dokonce ukryté rádio, na kterém poslouchal vysílání BBC. Šlo o majetek jugoslávského politického vězně Zvonimira Čučkoviče, který se na zámek dostal z Dachau, aby zde pracoval jako elektrikář. Tento muž později sehrál klíčovou roli v záchraně životů svých spoluvězňů.

Američané přicházejí

Od počátku jara 1945 se na zámku začali střídat nejrůznější důstojníci SS, kteří tudy i s rodinami prchali před spojeneckými vojáky. Dne 30. dubna dorazil i SS-Obersturmbannführer Eduard Weiter, poslední velitel koncentračního tábora Dachau. Francouzi dostali strach, že je Weiter ve snaze zahladit stopy nechá popravit, ten však ve skutečnosti myslel především na vlastní sebevraždu, kterou také brzy ráno 2. května 1945 na zámku spáchal. Tato událost se stala jasným signálem pro ostatní přítomné esesáky.

Do rána 4. května zmizel i s manželkou Sebastian Wimmer a hned po něm i všichni strážní. Dopoledne tak už na zámku „panovali“ Francouzi. V okolí se však stále potloukaly oddíly SS a tak se skupina na naléhání Weyganda a Gamelina ozbrojila pistolemi, puškami a samopaly ze zámecké zbrojnice a rozhodla se navázat kontakt s nejbližší spojeneckou jednotkou. Do role spojky se dobrovolně nabídl Zvonimir Čučkovič, který se na zrekvírovaném kole vypravil do nedalekého města Wörgl.

Nevěděl, že jeho většinu stále ovládají vojáci SS, a jen díky štěstí narazil na skupinu vojáků Wehrmachtu vedenou majorem Josefem Ganglem, který měl v úmyslu se co nejdříve vzdát Američanům. Čučkoviče tedy poslal směrem na Innsbruck, právě osvobozený americkou 103. pěší divizí, a sám se ve svém kübelwagenu, doprovázeném náklaďákem s asi 12 muži, vydal opačným směrem na Kufstein. Jak Čučkovič, tak i Gangl brzy narazili na americké vojáky a oba vyjednali záchrannou misi pro prominentní francouzské zajatce.

Zatímco skupina vedená majorem Johnem Kramersem, která se na pomoc zámku vydala od Innsbrucku, se po cestě musela zastavit kvůli probíhajícím bojům s jednotkami SS, hlídka sehnaná majorem Ganglem měla větší štěstí. Šlo o sedm tanků M4 Sherman; dva od 23. tankového praporu, zbytek patřil ke 142. pěšímu pluku. Kolonu doplňoval kübelwagen majora Gangla a nákladní vůz s německými vojáky. Všemu velel poručík Jack Lee v tanku pojmenovaném „Besotten Jenny“, který ještě na pancíř svého obrněnce přibral šest černošských pěšáků od 17. obrněného pěšího praporu.

Mise se rozjíždí

Odpoledne se skupina vydala směrem na Wörgl, který mezitím opustily jednotky SS. Američany tak přivítali rakouští partyzáni, kteří poručíka Leeho přesvědčili, aby ponechal pět shermanů od 142. pěšího pluku na severu města, kde měly bránit hlavní příjezdovou komunikaci.

Výrazně oslabená kolona pokračovala dál a asi čtyři kilometry před cílem musela překročit jediný most vedoucí k zámku. Lee si všiml, že je zaminovaný, a tak nechal německé vojáky nálože odstranit a poté na tomto strategickém místě zanechal ve stráži svůj druhý sherman. Posléze Lee narazil na cestě k zámku ještě na malou skupinku esesáků, kteří se snažili vybudovat protitankovou uzávěru, palba amerických a německých vojáků je však rychle zahnala do lesa.

Před bránou zámku Itter se nakonec Lee a Gangl objevili za soumraku 4. května 1945. Příjezd osvoboditelů Francouze ani trochu neohromil. Čekali totiž kolonu obrněnců a spoustu po zuby ozbrojených Američanů. Místo toho dostali jeden tank, sedm „yankeeů“ a k jejich velkému údivu a zármutku i náklaďák plný ozbrojených Němců.

Jenže zatímco major Gangl se k prominentům choval slušně až uctivě, z poručíka Leea si odnesli zcela jiné dojmy. Stejně jako kdykoliv dříve byl totiž drzý a činil dojem neotesaného hrubiána. Na druhé straně však věděl, co dělá. Ihned po příjezdu sestavil seznam bývalých zajatců, před bránu zámku postavil svůj tank, jehož kanon a kulomet ovládal přístupovou cestu, a konečně také začal shánět jídlo pro své unavené vojáky. Ještě večer pak s americkým poručíkem Harrym Bassem a majorem Ganglem vyrazil na obhlídku terénu a začali dávat dohromady obranný plán.

Připojil se k nim ještě SS-Hauptsturmführer Kurt-Sigfried Schrader, mladý důstojník, který se v podzámecké vesnici zotavoval z válečného zranění a rozhodl se přidat na stranu obránců zámku. 

V zásadě však neexistovalo mnoho variant. Jelikož Lee neměl dost vozidel na to, aby zpátky do Kufsteinu odvezl své muže, Francouze i Němce, rozhodl se jednoduše počkat na místě do příchodu hlavních amerických sil. Silné stěny starého sídla přitom měly být rozhodujícím faktorem obrany, pokud by se esesáci v okolních lesích rozhodli na zámek zaútočit.

Prominenti v boji

Úder přišel dřív, než si poručík Lee mohl myslet. Už v jedenáct hodin večer se ozvala střelba z pušek a kulometů. Zda šlo o pokus zlikvidovat Francouze nebo se vojáci SS pouze snažili vypudit ze svého týlu malou americkou jednotku, není zřejmé. Američané i Němci na zámku zaujali předem připravená místa a odpovídali svými ručními zbraněmi. Gangl se dokonce dokázal telefonicky spojit s velitelem rakouského odboje ve vesnici pod zámkem a vyžádat si posily, dorazili však jen dva němečtí vojáci a jeden rakouský odbojář.

Až do rána se situace zdála relativně udržitelná, jenže s rozbřeskem nasadili obléhatelé do boje těžší kalibr. Granát ráže 88 mm nejprve zničil prázdný pokoj generála Gamelina a posléze vyřadil z boje i jediný americký tank na scéně, což se sice obešlo beze ztrát na životech, pro esesáky to však znamenalo signál k zahájení hlavního útoku. Ten se rozvíjel ze dvou směrů, z východu a západu, účastnilo se ho na 200 esesáků.

Obránci na vyšších hradbách úspěšně ostřelovali útočníky z pušek a kulometů, přičemž do přestřelky se zapojili také Borotra, Reynaud, Gamelin a další francouzští prominenti, kteří bez ohledu na dřívější rozepře nyní stáli se zbraní v ruce bok po boku. Jak se ale boj protahoval, objevily se ztráty i na „spojenecké“ straně. Osmaosmdesátka zabila několik vojáků Wehrmachtu a další zranila, padl také major Gangl, kterého zabil nacistický odstřelovač. Stalo se tak v okamžiku, kdy se důstojník Wehrmachtu společně s poručíkem Leem snažil z pozorovatelny odhalit postavení zle dotírajících nepřátelských dělostřelců.

Mezitím dorazil major Kramers, který se zámku vydal na pomoc od Innsbrucku k mostu, střeženému druhým shermanem poručíka Leea. Malou skupinku (Kramers na místo kvůli potížím s kompetencemi dorazil pouze v džípu se třemi dalšími muži) posléze doplnil bojový průzkum od 142. pěšího pluku. Od mostu bylo možné pozorovat zuřící bitvu v okolí zámku a americký důstojník věděl, že musí něco podniknout.

Pokusil se rádiem spojit se zámkem, což se mu sice nepovedlo, jeden z rakouských odbojářů jej však odvlekl zpět na radnici ve Wörglu, kde stačilo zvednout sluchátko, a na druhé straně se ozval poručík Lee. Ten popsal vážnou situaci: palba esesáků sílila, zatímco obráncům docházela munice. Kramers už na nic nečekal, dal dohromady všechny dostupné síly a vyjel k zámku.

Konec dobrý...

Kolem poledne situace roztodivné skupinky pod Leeho velením už nevypadala vůbec dobře. Neměli prakticky žádné náboje a útok příslušníků 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“ nepolevoval. V kritické chvíli poručík Lee konečně podlehl naléhání Jeana Borotry, který chtěl jít vyprošťovací koloně naproti a provést ji co nejrychleji křivolakými uličkami vesnice pod zámkem. Poté co Borotra vyrazil na takřka sebevražednou misi (musel mimo jiné přeběhnout několik desítek metrů volného prostoru pod palbou), začal Lee realizovat svůj plán poslední záchrany.

Podle něj se měli všichni obránci stáhnout do hlavní budovy zámku a tam se zabarikádovat. Esesáci již cítili vítězství a chtěli si pancéřovou pěstí prorazit cestu skrze hlavní bránu. Vtom voják Wehrmachtu na hlásce zámku vykřikl spásnou zprávu: „Amerikanische Panzer!“ A skutečně, od vesnice už šlo slyšet i palbu amerických kulometů M2 a tankových kanónů. Během chvíle se útočníci rozprchli do okolních lesů. Bitva utichla, stejně jako několik dní poté celá druhá světová válka, a obránci zámku Itter se rozešli každý vlastní cestou.

Američané se vrátili zpět ke svým jednotkám, vojáci Wehrmachtu byli poněkud neslavně odesláni do zajateckého tábora a francouzští prominenti se dočkali návratu do vlasti. Poručík Lee pět dnů po bitvě obdržel povýšení na kapitána a také vyznamenání, stejně jako všech jeho šest mužů. A odvážný Jean Borotra? Svůj „výlet“ ze zámku přežil a v roce 1976 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.

Na jihovýchodě Číny vznikla kavárna, která posouvá hranice toho, co si většina lidí představí pod pojmem „káva s výhledem“. Gushi Cliff Coffee ve provincii Fu-ťien totiž nabízí šálek kávy na úzkých plošinách připevněných přímo ke skalní stěně – asi 60 metrů nad burácejícími vlnami. Právě proto se podnik sám označuje za „nejextrémnější kavárnu na světě“.

Káva jako adrenalinový zážitek

Místo rozhodně nevypadá jako klasická kavárna. Ve skutečnosti jde o několik malých plošin připevněných ke svislé skále, které slouží jako improvizovaná terasa. Hosté zde sedí připoutaní bezpečnostní výstrojí a popíjejí kávu, zatímco pod nimi se tříští vlny.

Výhled je podle návštěvníků spektakulární – zároveň ale jde o zážitek, při němž se mnoha lidem zrychlí tep. Místo totiž spojuje adrenalin horolezectví s gastronomickým zážitkem.

Samotná cesta do kavárny je možná ještě dobrodružnější než samotný pobyt v ní. Turisté musí nejprve absolvovat zhruba půlhodinový výstup po zajištěné ferratové trase podél skalního útesu.

Teprve poté přichází nejdramatičtější část cesty: návštěvníci jsou spouštěni na plošiny pomocí lana pod dohledem zkušeného instruktora. Bez profesionálního doprovodu se na místo dostat nedá. Majitel kavárny proto zdůrazňuje, že rezervace předem je nutností a nikdo se nemůže na útes spustit bez personálu a bezpečnostního vybavení.

Virální senzace

Ačkoliv podnik existuje už od roku 2004, do širšího povědomí se dostal až nedávno. Videozáznamy z dramaticky umístěné kavárny začaly kolovat po sociálních sítích a rychle se staly virálními. Záběry lidí popíjejících kávu vysoko na skále přilákaly pozornost dobrodruhů i turistů hledajících netradiční zážitky.

A na kolik vyjde šálek adrenalinové kávy? Káva v Gushi Cliff Coffee není levná. Jeden šálek stojí 398 jüanů (přibližně 1 200 korun). Podle majitele ale cena nezahrnuje jen samotný nápoj. V částce je započítáno povinné pojištění, pronájem horolezecké výstroje a služby profesionálních instruktorů. Dobrou zprávou je, že jakmile na plošinu kavárny dostanete, můžete tam zůstat v podstatě libovolně dlouho.

Gushi Cliff Coffee tak představuje netradiční spojení turistiky, adrenalinu a gastronomie. Zatímco většina kaváren láká hosty pohodlnými sedačkami a klidnou atmosférou, tento podnik sází na pravý opak: adrenalin, napětí a nezapomenutelný výhled.

Vědci popsali nového dávného příbuzného krokodýlů, který měl velmi neobvyklý způsob vývoje i pohybu. Druh pojmenovaný Sonselasuchus cedrus žil na konci triasu asi před 225–201 miliony lety a patřil do skupiny shuvosauridů – zvláštních archosaurů z „krokodýlí vývojové linie“. Překvapivým zjištěním je, že tento tvor velikostí odpovídající dnešním pudlům pravděpodobně začínal život jako čtyřnožec, ale v dospělosti se naučil chodit po dvou.

Podivný způsob pohybu

Studie publikovaná v časopise Journal of Vertebrate Paleontology vznikla na základě analýzy kostí končetin. Paleontologové z Washingtonské univerzity a Burkeho muzea přírodních dějin a kultury si všimli nezvyklých proporcí kostry u některých jedinců.

Podle hlavního autora výzkumu Elliotta Armoura Smithe jejich stavba naznačuje, že zvíře během růstu měnilo způsob pohybu. Mláďata měla relativně podobně dlouhé přední i zadní končetiny, takže se nejspíš pohybovala po čtyřech. Během dospívání jim ale jejich zadní nohy rostly rychleji, zesilovaly a prodlužovaly se, což postupně vedlo k pohybu pouze po zadních končetinách.

Takový vývoj je podle vědců u příbuzných krokodýlů velmi neobvyklý. Většina známých druhů z této linie totiž zůstávala po celý život na čtyřech.

Vzhled podobný dinosaurům

Sonselasuchus patřil mezi shuvosauridy, skupinu archosaurů, kteří často nápadně připomínali dinosaury z čeledi Ornithomimidae („Ještěři napodobující ptáky“). Tito dinosauři s nimi sdíleli stejné ekosystémy na konci triasu.

Fosilie ukazují, že tento tvor měl bezzubý zobák, velké očnice a duté kosti, což jsou znaky jinak typické právě pro dinosaury. Podle vědců ale nejde o přímou příbuznost. Tyto podobnosti nejspíš vznikly konvergentní evolucí – tedy tím, že nepříbuzné skupiny živočichů vyvinuly podobné znaky, protože žily ve stejném prostředí a zaujímaly podobnou ekologickou roli.