Lidský genom představuje jakousi kroniku dávných migrací, evoluce a setkávání různých lidských populací. Moderní genetika z něj dokáže rekonstruovat i velmi staré kapitoly našich dějin. Víme například, že lidé mimo Afriku nesou malé množství DNA neandertálců – obvykle kolem 1–2 %.

Tato genetická stopa je rozptýlená téměř po celém genomu. Jedna výjimka však dlouho nedávala vědcům smysl: chromozom X obsahuje neandertálské DNA jen minimum.

Genetici proto hovoří o tzv. „neandertálských pustinách“ – úsecích chromozomu X, kde by podle očekávání měla být neandertálská genetická stopa, ale chybí buď úplně, nebo chybí téměř. Tradiční vysvětlení předpokládalo, že některé neandertálské geny byly pro moderního člověka biologicky nevhodné nebo dokonce škodlivé. Přirozený výběr je proto měl postupně z lidské populace odstranit.

Nový výzkum týmu genetické antropoložky Sarah Tishkoffové z Pensylvánské univerzity však naznačuje, že skutečný důvod může být mnohem sociálnější – a souvisí s tím, kdo se s kým v pravěku pářil.

Mezidruhové pletky

Před přibližně 600 tisíci lety se společný předek moderních lidí a neandertálců rozdělil na dvě vývojové větve. Zatímco předkové dnešních lidí se vyvíjeli v Africe, neandertálci se přizpůsobili životu v Eurasii.

Toto oddělení však nebylo definitivní. Jak se moderní lidé postupně šířili z Afriky do Evropy a Asie, opakovaně se setkávali s neandertálci. Archeologické i genetické důkazy dnes potvrzují, že tyto dvě skupiny se navzájem křížily a předávaly si genetickou informaci.

Právě tyto dávné kontakty vysvětlují, proč v genomu současných lidí najdeme stopy neandertálské DNA. Některé z nich dokonce mohly být výhodné – například geny spojené s imunitou nebo adaptací na chladnější klima.

Genetický paradox

Vědci se rozhodli zjistit, zda podobná genetická výměna probíhala i opačným směrem. Zkoumali proto DNA tří známých neandertálských jedinců – z lokalit Altaj, Čagyrskaja a Vindija – a porovnali ji s rozsáhlým souborem genomů současných Afričanů. Ti posloužili jako kontrolní skupina, protože jejich předci se s neandertálci prakticky nesetkávali.

Výsledek vědce překvapil. Zatímco moderní lidé mají na chromozomu X velmi málo neandertálské DNA, neandertálci naopak nesli výrazný přebytek lidské DNA právě na svých X chromozomech – asi o 62 % více než na ostatních chromozomech.

Tento genetický paradox poskytl klíčovou odpověď. Kdyby byly geny obou druhů skutečně biologicky nekompatibilní, lidská DNA by chyběla i na neandertálských X chromozomech. Protože se tam naopak objevuje ve velkém množství, hypotézu genetické nekompatibility je možné prakticky vyloučit.

Pravěké preference partnerů

Zbývající vysvětlení se skrývá ve způsobu, jakým se obě skupiny křížily. Výzkum naznačuje, že k mezidruhovým svazkům docházelo častěji mezi neandertálskými muži a ženami moderního typu člověka. Z genetického hlediska na tom záleží. Ženy totiž mají dva chromozomy X, zatímco muži pouze jeden. Pokud se tedy častěji pářili neandertálští muži s lidskými ženami, znamenalo to, že méně neandertálských X chromozomů pronikalo do lidské populace, zatímco více lidských X chromozomů se dostávalo do populací neandertálců. Matematické modely ukázaly, že takováto asymetrie přesně odpovídá genetickému obrazu, který dnes vědci pozorují.

Existují sice i jiné možné scénáře – například rozdílné migrační chování mužů a žen – ty by však vyžadovaly složitější kombinaci historických okolností. Nejjednodušším vysvětlením proto zůstávají právě dávné preference partnerů.

Nejen boj o přežití

Zjištění má širší význam pro naše chápání lidské evoluce. Tradiční pohled často zdůrazňuje především přirozený výběr a biologickou konkurenci. Tento výzkum však ukazuje, že evoluci mohou formovat také sociální interakce a kulturní chování – například to, kdo byl považován za vhodného partnera.

Genom moderního člověka tak není jen záznamem biologického boje o přežití, ale také odrazem komplexních mezilidských vztahů mezi různými lidskými populacemi.

Tým Sarah Tishkoffové nyní plánuje jít ještě dál. Vědci chtějí analyzovat poměr genetické rozmanitosti mezi chromozomy X a ostatními chromozomy, aby zjistili více o sociální organizaci neandertálských skupin.

Výzkum by mohl přinést odpovědi na otázky, zda ženy zůstávaly ve své rodné skupině a muži migrovali, nebo naopak docházelo k přesunům žen mezi komunitami. Takové poznatky by pomohly osvětlit sociální strukturu našich nejbližších evolučních příbuzných. Každý nový genom totiž přináší další střípek do mozaiky dávné minulosti – a ukazuje, že příběh lidského původu je mnohem složitější, než jsme si ještě nedávno dokázali představit.

Na konci loňského listopadu odstartovala z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu ruská raketa Sojuz-2.1а k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Start proběhl úspěšně a kosmická loď Sojuz MS-28 v pořádku dopravila trojici kosmonautů na ISS. Samotný start ale zanechal nečekané následky na zemi.

Poničená klíčová rampa

„Zjistilo se poškození řady prvků odpalovací rampy. V současné době se posuzuje stav startovacího komplexu,“ uvedla krátce po startu rakety ruská vesmírná agentura Roskosmos.

Jaké konkrétní části rampy byly poškozené, nebylo z oficiálních informací zřejmé. Spekulovalo se o zničené servisní kabině pod startovací rampou, která slouží k přístupu ke spodním stupňům rakety. Jiné informace hovořily o zřícené servisní věži a dalších škodách.

Jasná nebyla ani příčina rozsáhlého poškození. Část odborníků spekulovala o možných problémech s kvalitou nebo technickou kontrolou startovací infrastruktury.

Ruští technici později potvrdili poškození několika klíčových částí startovací infrastruktury. Největší problém představovala výrazně poškozená servisní kabina. Poškození znamenalo, že celá odpalovací rampa 31 musela být dočasně vyřazena z provozu. To mělo i symbolický dopad na ruský kosmický program, protože právě tato rampa je v současnosti jedinou, z níž mohou startovat pilotované ruské mise k ISS.

Náročná rekonstrukce

Oprava rampy se nakonec proměnila v poměrně rozsáhlý technický projekt. Na pracích se podílelo více než 150 zaměstnanců Roskosmosu spolu se specialisty ze čtyř dodavatelských firem.

Během rekonstrukce technici připravili a natřeli přibližně 2 350 metrů čtverečních konstrukcí, vyměnili všechny spojovací prvky a kompletně obnovili elektrická zařízení. Součástí prací byla také kontrola a údržba mechanismů servisní kabiny.

Velkou výzvou byla instalace některých konstrukčních prvků kabiny. Tyto díly měřily přes 19 metrů na délku a vážily až 17 tun. Technici je museli instalovat přes odpalovací otvor rampy, což si vyžádalo speciální technický postup. Celkem bylo při opravách provedeno také více než 250 metrů nových svárů, které zajišťují pevnost celé konstrukce.

Opět v provozu

Na začátku března oznámil Roskosmos, že opravy byly úspěšně dokončeny a vzletová rampa 31 je opět připravena k provozu. První plánovaný start z opravené rampy má proběhnout 22. března, kdy z Bajkonuru odstartuje nákladní loď Progress MS-33. Ta je určena k dopravě zásob na Mezinárodní vesmírnou stanici – ponese například potraviny, vědecké vybavení a náhradní díly.

Kosmodrom Bajkonur, který Rusko dlouhodobě využívá na základě pronájmu od Kazachstánu, patří mezi nejdůležitější světová kosmická zařízení. Právě zde startovaly legendární rakety programu Sojuz i historická mise Jurije Gagarina. Úspěšná oprava vzletové rampy 31 znamená nejen obnovení provozu kosmodromu Bajkonur, ale také pokračování důležité logistické podpory ISS.

Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška, jakmile tyto zbraně promluvily, zlo a bezpráví neměly šanci. O jejich rychlosti a přesnosti se nejednou přesvědčili všemožní lumpové a bandité. Vinnetou a Old Shatterhand s nimi dokázali jedinou ranou skolit medvěda nebo prostřílet dřevěnou palisádu několika ranami na palec od sebe. 

Čtenáři ale nemuseli o zázračných puškách pouze snít nad stránkami románů. Slavný spisovatel se totiž nechával tuze rád fotografovat. Pózoval jako Old Shatterhand nebo jeho východní obdoba Kara ben Nemsí, nejčastěji právě se třemi legendárními zbraněmi.

Pouze 12 kusů

Na svých výpravách měl Old Shatterhand u sebe vždy dvě spolehlivé pušky: těžkou medvědobijku a slavnou henryovku. Karel May obě zbraně podrobně popsal v dopise, který roku 1894 zaslal jedné ze svých nadšených čtenářek: „Medvědobijka je dvouhlavňová předovka na dvě olověné kule. Její dostřel je 1 800 metrů a váží 20 starých liber (cca 10 kg), vyžaduje tedy velmi silného střelce. Pochází od slavné firmy M. Flirr, San Francisco a je jedinou zbraní tohoto typu. Henryovka nemá zakalenou hlaveň, jak by se asi čekalo při velké kadenci výstřelů, dostřel je 1 500 metrů. Patrony jsou umístěny v excentrickém otáčivém zásobníku. Je to nejlepší puška na světě. Mohl jsem vystřelit třeba 100 ran za sebou a hlaveň nebyla vůbec přehřátá, v opasku jsem u sebe nosíval 1 728 patron, to vystačilo na pár měsíců v divočině.“ 

Neméně slavná byla zbraň náčelníka Apačů. Ten vlastnil „… dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěné části byly hustě pobity stříbrnými hřeby. To byla slavná stříbrná puška, která nikdy neminula cíl.“ 

U spisovatele se kupily dotazy, zda pušky skutečně existují. Také redakce časopisu Deutscher Hausschatz, kde Mayova vyprávění vycházela, dostávala dopisy zejména ohledně zázračné henryovky. Roku 1891 proto nechala otisknout odpověď: „Slavný mechanik Henry ze St. Louis zkonstruoval opakovačku, jejíž uzávěr se skládá z excentricky se pohybující koule, v jejíž otvorech se nachází 25 nábojů. May ji dostal k vyzkoušení a upozornil, že bude-li vyráběna a prodávána v mnoha exemplářích, bude nevyhnutelným následkem vyhlazení indiánů a zvěře. Henry se proto rozhodl zhotovit pouze 12 kusů, které prodal 12 proslulým westmanům. Jedenáct z nich zmizelo v průběhu let na Divokém západě a jejich pušky s nimi. May je jediný, který ještě žije a jeho ručnice je jediná, která existuje…“ 

Slavný puškař byl ale pouze fiktivní postavou ze spisovatelových románů, což později potvrdila i redakce Deutscher Hausschatz.

Vyzvednutá z hrobu

Ve skutečnosti Karel May v době, kdy psal své romány, žádnou z „kouzelný pušek“ ještě nevlastnil. Dokonce neměl ani představu o tom, jak jednotlivé zbraně vlastně vypadají a fungují. Nejenže při líčení jejich rychlosti a přesnosti naprosto ignoroval veškeré fyzikální a balistické zákonitosti, ale jakmile došlo na odborné dotazy ohledně technických parametrů, podával slavný autor pokaždé naprosto jiné informace, které si v mnohém navzájem odporovaly.

Jako první „spatřila světlo světa“ Vinnetouova stříbrná puška. Německý spisovatel se roku 1896 seznámil se studentem práv Aloisem Schießerem a pozval jej na Velikonoce do své vily v Radebeulu. Student při této příležitosti pořídil řadu fotografií a na některých z nich byla k vidění i slavná stříbrná puška. 

Mnozí čtenáři Mayových románů se podivovali, jak mohla nádherná zbraň viset vedle spisovatelova stolu, když měla být pohřbena spolu s Vinnetouem. May přišel s historkou, že příslušníci ostatních indiánských kmenů se pokusili hrob vyloupit, aby pušku získali. „Nemohl jsem trvale zůstat v údolí řeky Metsur jako hlídač hrobu, a protože se dalo čekat, že se znesvěcení hrobu bude opakovat, stříbrnou pušku jsem vyzvedl.“

Několik dní před Velikonocemi navštívil spisovatele také městský úředník Paul Scheven se svým synem a dvěma jeho spolužáky. „On (Karel May) nás velice přátelsky přijal ve své pracovně přebohatě vyzdobené rozličnými předměty ze svých cest. Nad psacím stolem visela Vinnetouova stříbrná puška. Chtěli jsme vidět i slavnou medvědobijku a henryovku, ale jedna z nich byla zrovna předána puškaři k opravě, protože měla prasklé péro, a druhá byla schovaná, protože May chtěl podle svého vzoru sestrojit 25rannou pěchotní pušku pro německou armádu.“

Znáte Vinnetoua?

Z výše uvedených vzpomínek je patrné, že spisovatel měl před Velikonocemi 1896 ve vlastnictví pouze stříbrnou pušku. Krátce po skončení svátků se objevila i medvědobijka, která údajně byla na opravě u puškaře v Drážďanech, zatímco slavná henryovka spatřila světlo světa až po roce 1900. Všichni pochopitelně chtěli vědět, odkud May pušky získal. Jeden z návštěvníků jeho vily se roku 1910 spisovatele zeptal: „Nuže, pane Mayi, řekněte mi popravdě, odkud pochází stříbrná puška.“ Na to May ironicky odpověděl: „Copak jste nečetl Vinnetoua?“

Původ kouzelných pušek tak dlouho zůstával záhadou. Až v druhé polovině 30. let 20. století vyšlo najevo, že zbraně zhotovil drážďanský puškař Oskar Max Fuchs. Karel May ho vyhledal roku 1895 a pověřil jej delikátním úkolem: mladý puškař měl vyrobit slavnou stříbrnou pušku a medvědobijku, ale nikdo se o tom nesměl dozvědět! 

Nutno poznamenat, že Fuchs byl v té době jen puškařským pomocníkem v jedné drážďanské továrně, kde pouze čistil flinty a vyřizoval drobné opravy. A právě z toho důvodu si ho spisovatel vybral. Pokud by totiž se zakázkou oslovil některého z věhlasných puškařů, celá věc by brzy vešla ve známost, a to May nechtěl.

„Znáte mého Vinnetoua?“ byla prý spisovatelova první otázka, když Fuchse navštívil. Mladý puškař ho však neznal, May mu proto vyprávěl příběh o náčelníkovi Apačů, o jeho pokrevním bratru Old Shatterhandovi a jejich zázračných zbraních. Za zhotovení pušek samozřejmě slíbil Fuchsovi tučnou odměnu, a mladý řemeslník se ochotně pustil do práce. May mu ohledně obou ručnic poskytl jen základní informace, jinak ho odkázal na román Vinnetou–rudý gentleman, který přinesl s sebou.

Obyčejný winchester

Počátkem roku dostal May svoji stříbrnou pušku. Jednalo se o zcela obyčejnou předovku se dvěma hlavněmi a perkusními zámky, která byla hustě pobita mosaznými růžicovými hřebíky. Během Velikonoc pak Fuchs dokončil i medvědobijku, která se měla toho času podle Mayových slov nacházet u puškaře na opravě. Opět se jednalo o dvouhlavňovou předovku s perkusními zámky, která díky své kalibru 23 mm vážila přes 10 kg. Pro srovnání, první vojenské perkusní pušky vážily od čtyř do šest kilogramů.

Kolik May za obě pušky zaplatil, není známo. Patrně se ale jednalo o obrovskou sumu, protože mladý zbrojíř se záhy osamostatnil a roku 1901 si otevřel jako puškař a obchodník se zbraněmi v Drážďanech vlastní obchod. Spisovatel s ním zůstal nadále v kontaktu a roku 1902 od něj obdržel i slavnou henryovku. Jednalo se o pušku Winchester model 1866 na 14 ran, kterou Fuchs dovezl ze Švýcarska. Sbírka „kouzelných“ pušek tak byla kompletní.

Celá pravda o původu zbraní hrdinů Divokého západu vyšla najevo až 25 let po Mayově smrti. V květnu roku 1937 oslavil Fuchs 40leté jubileum svého samostatného puškařského řemesla. Při této příležitosti svůj obchod slavnostně vyzdobil a do výlohy vystavil vzorky svého puškařského umění, lovecké zbraně či řády a ceny, které získal jako mistrovský střelec. 

Největší pozornost ale vzbudily fotografie, které ukazovaly slavnou medvědobijku a stříbrnou pušku Karla Maye a které byly opatřeny odkazem, že to byl právě on, kdo obě zbraně zhotovil. Toto odhalení vzbudilo zejména mezi milovníky „májovek“ značné rozčarování. 

Jihovýchodně pod Leningradem se fronta na přelomu let 1941 a 1942 ustálila na linii Šlisselburg–Kiriši a dále podél řeky Volchov. Již v lednu 1942 tam Němci museli čelit velké sovětské ofenzivě, která však měla příliš rozmáchlé cíle a byla špatně naplánovaná i provedená, takže navzdory obrovským obětem na životech poměrně rychle selhala.

Toto bojiště pak vojáky obou stran v následujících měsících potrápilo extrémně náročným terénem: když přišlo jaro a obleva, okolí řeky Volchov se proměnilo na nepřehlednou spleť močálů a bažin, v nichž se vojáci často museli pohybovat na loďkách nebo prámech vyrobených z klád, a navíc je neustále obtěžovala hejna komárů.

Příslušník 58. pěší divize William Lübbeck na to vzpomínal: „V bažinatém terénu pro nás bylo obtížné chránit se před nepřátelskou palbou, protože jsme postrádali náš běžný systém zákopů a podzemních bunkrů. Místo toho jsme museli operovat za zhruba 150 cm vysokými stěnami z klád, které se táhly po celé délce obranného perimetru. Dodávky jídla a munice až do našich dělostřeleckých palpostů mohly probíhat jen pod rouškou tmy, abychom se vyhnuli sovětskému pozorování a palbě.“

Přímo pod Leningradem zaznamenal Wehrmacht další úspěch na konci dubna 1942. Když totiž začal tát led na Něvě, zhruba 1 400 sovětských obránců předmostí u Dubrovky zůstalo odříznuto a Němci se ihned rozhodli je jednou provždy zlikvidovat. Dne 24. dubna po osmé hodině večerní zaútočilo pět úderných skupin vedených plukovníkem Louisem von Pröckem a v boji muže proti muži překonali odpor 2. roty 330. střeleckého pluku, čímž v předmostí vytvořili výrazný výběžek. Zbytek zmíněného sovětského pluku podnikl mezi 25. a 26. dubnem celkem šest zoufalých protiútoků, které ale všechny selhaly, a rudoarmějci při nich utrpěli těžké ztráty.

Spolehnout se nemohli ani na podporu dělostřelectva, jež trpělo chronickým nedostatkem munice. V poslední fázi bojů o zákopy okolo velitelského postu 330. střeleckého pluku pěšákům zcela došlo střelivo, takže se bránili jen s pomocí polních lopatek, bodáků či dokonce kamenů. Němci nakonec poslední odpor zlomili do večera 27. dubna, přičemž zajali 117 mužů a zbytek pluku pobili. Předmostí u Dubrovky se tak v sovětských rukách nacházelo 222 dnů, a to za cenu 30 000 padlých.

Zrušená polární záře

Mezitím se však znovu změnila Hitlerova vůle, neboť direktivou z 5. dubna 1942 rozhodl, že Leningrad již nadále nemá být jen obléhán a skupina armád Sever má podnikat aktivní kroky k jeho dobytí. Štáb generálplukovníka Georga von Küchlera, který v lednu převzal velení od polního maršála Wilhelma von Leeba, proto na léto připravil operaci s krycím jménem Nordlicht (polární záře).

Opožděný příjezd nezbytných posil však zbrzdil začátek ofenzivy a očekávalo se, že k jejímu zahájení dojde až v polovině září. Sověti nicméně o chystaném úderu věděli a rozhodli se jej zmařit dalším pokusem o prolomení blokády. 

V srpnu tak došlo k takzvané druhé bitvě o Siňavinské výšiny. Hlavní úder vedla 8. armáda generálmajora Filippa Starikova, která zaútočila v sektoru obce Gajtolovo, kde ležela hranice mezi opevněnými pozicemi německé 223. a 227. pěší divize. Sověti dosáhli na zhruba čtyři kilometry širokém úseku fronty početní převahy asi 4:1 a tentokrát se mohli spolehnout také na podporu dělostřelectva. 

Ačkoliv sovětský úder Němce překvapil a rudoarmějci v první fázi docílili průlomu fronty, postupně se jejich postup zpomaloval. Na polního maršála nedávno povýšený von Küchler totiž rychle přisunul záložní divize, a navíc se obránci mohli spolehnout na propracovaný, hloubkově členěný systém opěrných bodů. Nakonec tak Němci začali od 6. září přecházet do protiútoku a znovu obsazovali ztracené území, přičemž dokázali obklíčit jádro 8. a také některé části 2. úderné armády a následně celou kapsu zlikvidovat. 

Leningradský a Volchovský front v této ofenzivě ztratily téměř 114 000 mužů, což představovalo asi 59 % z nasazených sil. Skupina armád Sever přišla během srpna a září o zhruba 26 000 vojáků. Sověti nicméně dosáhli alespoň toho, že operace Nordlicht byla zrušena, mimo jiné i v důsledku začínající německé krize u Stalingradu. 

Během následujících tří měsíců po konci druhé bitvy o Siňavinské výšiny se obě strany opět zaměřily především na defenzivu. Ostatně sovětští vojáci zdokonalovali opevnění Leningradu v průběhu celého roku 1942. Stavěly se další pevnůstky, zátarasy i zákopové systémy a nově vytvořená protibaterijní jednotka také potlačila palbu německých děl středních ráží, takže již nemohla střílet přímo do města.

Těžko na cvičišti

Na další útočnou operaci s krycím názvem Jiskra, kterou sovětské velení začalo plánovat v prosinci 1942, se vojáci Leningradského frontu důkladně a do detailu připravovali. Velitel frontu generálplukovník Leonid Govorov se dožadoval přidělení patřičných posil, a aby jeho divize dokázaly překonat německou obranu založenou na silných opěrných bodech, navrhoval, aby měly úderné skupiny nejen velkou převahu co do počtu pěšáků, ale aby se mohly spolehnout i na rozsáhlou podporu tankistů, dělostřelců a ženistů. 

Právě ženisté Leningradského frontu rozšířili a prohloubili existující zákopy a 400–600 metrů od Něvy vytvořili propracovaný systém příkopů, jenž měl chránit přesun vojáků do výchozích pozic. Podél řeky postavili také rozsáhlý systém velících a pozorovacích stanovišť, mnoho krytých dělostřeleckých palpostů a množství velkých bunkrů pro pěchotu. 

O důkladnosti příprav svědčí i fakt, že na jednom z leningradských předměstí vzniklo speciální cvičiště, na němž se nacházely napodobeniny nepřátelských opěrných bodů, zákopových systémů a dalších druhů opevnění. Rudoarmějci nacvičovali co nejrychlejší zdolávání umělých svahů vytvořených ze dřeva, rašeliny, sněhu a ledu, které měly napodobit terén bráněný protivníkem na strmých východních březích řeky Něvy. 

Vykřesaná naděje

Intenzita úderu, jímž 12. ledna 1943 operace Jiskra začala, Němce na mnoha místech zaskočila. Jeden z mužů 227. pěší divize vzpomínal: „Byla to noční můra. Toho rána na nás Rusové začali střílet ze všech hlavní všemi myslitelnými kalibry. Granáty explodovaly přesně tam, kde se nacházely naše bunkry. Velitel naší roty byl zabit a některé z vojáků na frontové linii pohltila panika. Raději, než aby snášeli další ostřelování, vylezli ze zákopů s rukama nad hlavou.“ Sovětský úder, známý též jako třetí bitva o Siňavinské výšiny, se soustředil do prostoru jižně od Šlisselburgu. 

I přes počáteční šok z masivního ostřelování se ale obrana na většině míst držela a postupující úderné oddíly Rudé armády kosila palba dobře zakopaných těžkých kulometů MG 42. Navzdory ztrátám se útočníci pomalu „prokousávali“ vpřed. Jako první se k německým zákopům v Gorodku na Něvě přiblížily tři gardové pluky 45. gardové střelecké divize. Dál se ale nedostaly, protože v hluboce členěném a důmyslně vybudovaném zákopovém systému německé hlavní obranné linie je vojáci Wehrmachtu zastavili v boji zblízka pomocí granátů, samopalů či polních lopatek. 

Konec blokády

O něco severněji u Marjina ale rudoarmějci našli slabé místo, dokázali jím prorazit a vybudovat si předmostí: stalo se tak teprve v páté útočné vlně a za obrovskou cenu 3 000 padlých a raněných. To však měl být jen začátek tvrdých bojů v tomto sektoru, neboť Němci dokázali rychle přisunout zálohy a během následujících dnů se úspěchy přelévaly z jedné strany na druhou. Po těžkých ztrátách ale sovětští vojáci přece jen dosáhli úspěchu: obsadili mimo jiné Šlisselburg a vytvořili úzký pozemní koridor do Lenigradu. Ten nicméně zůstal pod palbou německých děl, neboť Wehrmacht dokázal udržet své těžce opevněné pozice na Siňavinských výšinách. 

Další sovětské ofenzivy proti tomuto prostoru následovaly v únoru a březnu, nicméně měly vždy stejný výsledek: hubený územní zisk zaplacený těžkými ztrátami. Totéž pak následovalo v průběhu léta. Jeden z vojáků německé 11. pěší divize popisoval těžkou situaci při masivním sovětském ostřelování: „Dělostřelectvo zničilo a rozdrtilo na prach všechno v obranném sektoru I. praporu. Téměř vše živé bylo zničeno. Když dělostřelecká příprava skončila, byly zákopy srovnané se zemí. Terén byl tak rozrytý, že bylo obtížné určit, kde se zákopy vůbec nacházely. Neviděl jsem žádný personál ze své roty. Někteří byli pohřbeni v zemi nebo zabiti dopadajícími granáty.“

I navzdory sílící sovětské převaze a rostoucímu vyčerpáni se Němci na svých pozicích na Siňavinských výšinách dokázali udržet, a to až do poloviny září 1943, kdy toto území opět za těžkých ztrát ovládli vojáci 30. gardového střeleckého sboru. Blokáda tím de facto skončila, byť boje pod Leningradem pokračovaly i v následujících měsících.

V závěru roku 1943 se Sověti chystali na rozhodující úder, zatímco Němci zdokonalovali svá obranná postavení v očekávání dalšího útoku. Jejich dosavadní schopnost držet pozice proti značné přesile ale vedly k neustálému oslabování skupiny armád Sever, která musela na pokyn vrchního velení pozemních sil odesílat zkušené útvary na jiná, z pohledu Berlína ohroženější bojiště. I kvůli tomu nakonec Němci v lednu 1944 museli pod silným sovětským tlakem ustoupit na západ. Dlouhá zákopová válka u Leningradu tím definitivně skončila. 

Kořeny jógy sahají až do 2. tisíciletí př. n. l. a vycházejí ze souboru nauk o metodách ovládání tělesných a duševních funkcí člověka, jež zahrnují fyzická cvičení, koncentraci a meditaci. Postupně tak vznikl ucelený systém tělesné aktivity, dechových technik, soustředění a etických zásad. I když přitom existuje celá řada definic popsaného konceptu, vždy mají společný základ – jednotu.

Splynutí bez odlišení

Samotný termín „jóga“ pochází ze sanskrtu a ve zjednodušeném překladu znamená „naprosté splynutí bez odlišení“. Nejčastěji se používá k označení různých fyzických či duševních cvičení a filozofického systému nebo k identifikaci jogínských cílů, jako je sebepoznání, osvobození, sjednocení či nesmrtelnost.

Podle svámího neboli jogína Gítánandy Giriho znamená jóga způsob života, obratnost v jednání, vědu o celistvě pojatém člověku, vědomý vývoj a učení o tom, jak růst prostřednictvím evolučního procesu. Jde o způsob života, který integruje lidskou povahu tak, že všechny aspekty bytí začnou fungovat v harmonii.

Jóga však nepředstavuje jen náboženství – daleko víc se jedná spíš o sjednocující princip nad všemi ostatními věroukami a filozofiemi. Jen tak lze pochopit rozšíření jedné z nejčastěji praktikovaných forem disciplíny těla po celém světě.

Nejstarší písemné záznamy o józe se datují více než čtyři tisíce let do minulosti. Základní text tvoří Pataňdžaliho pojednání Jógasútra, sepsané zřejmě kolem roku 300 př. n. l. Nepředpokládá se, že by byl Pataňdžali jediným duchovním tvůrcem směru, ale považuje se za jeho významného propagátora. Jógu ve svém díle popsal jako „čitta – vrtti – nirodha“ čili „zastavení pohybu mysli“. Definoval také systém rádžajógy neboli královské jógy (viz Čtyři cesty), která má umožnit stát se králem nad sebou samým. Metodu prezentoval jako osmistupňovou cestu k sebeovládání, přičemž žádný z kroků se nesmí vynechat, neboť má svůj zvláštní význam.

Loupeživí jogíni

Až do poloviny 19. století se jóga omezovala na oblast dnešní Indie, Pákistánu a dalších přilehlých území. Díky cestovatelům a obchodníkům sice zprávy o ní pronikaly do Evropy už o století či dvě dřív, obvykle však neměly pozitivní charakter. Jednak návštěvníci z ciziny obvykle jogínským praktikám nerozuměli; a navíc je mohl od jakéhokoliv dalšího zkoumání odradit fakt, že už od 15. století působily na obchodních cestách severní Indie organizované bandy ozbrojených příznivců zmíněného životního stylu. Přepadávání karavan britské Východoindické společnosti, na které se tito lupiči od počátku 19. století specializovali, skončilo až s porážkou velkého indického povstání v letech 1857–1858.

Právě v polovině 19. století se začal měnit i pohled Evropanů na jógu, kteří si ji do té doby představovali spíš jako vojenský výcvik. S duchovní podobou fenoménu seznámila euroamerickou civilizaci například šlechtična rusko-německého původu Helena Petrovna Blavatská. Zcestovalá žena od mládí projevovala parapsychologické schopnosti a podle svých slov strávila sedm let v Tibetu, kde studovala učení indických duchovních mistrů. Po příjezdu do USA v roce 1875 založila tzv. Teosofickou společnost, jejíž členové se pak zabývali širokým spektrem ezoterických činností včetně jógy. K další popularizaci velmi přispěla aktivita indického vydavatele Srise Chandry Vasua, který koncem 19. století přeložil do angličtiny základní spisy hathajógy.

Úspěch v Chicagu

Pokud bychom hledali datum vzniku moderní jógy, nelze minout rok 1893. Indický mystik a nacionalista Svámí Vivékánanda, který se předcházejících pět let seznamoval s kulturními a náboženskými směry celé své země, se rozhodl zúčastnit Světového náboženského kongresu, jenž se konal od 11. do 16. září v Chicagu. Už po cestě vedl množství přednášek, a jelikož slavil úspěch i se svým kongresovým vystoupením, vydal roku 1896 spis Rádža jóga. Hlásil se v něm ke snaze navázat na klasickou Pataňdžaliho Jógasútru, kterou chtěl Západu předat v co nejpůvodnější podobě.

Dvě světové války a hospodářská krize velmi otřásly tradičními kulturně-náboženskými vzorci euroamerické civilizace. Duchovní vakuum lidí, kteří se odvraceli od křesťanství, se pokoušely vedle mnoha různých levicových směrů vyplnit i nejrůznější ezoterické koncepty – včetně jógy. Do Indie se vydávali první evropští spisovatelé, aby si nové učení vyzkoušeli na vlastní kůži v jeho domovině. 

Patřil k nim i rumunský religionista Mircea Eliade, kterého k józe přivedlo studium indické historie a literatury na univerzitě v Kalkatě. Roku 1954 pak vydal knihu Jóga, nesmrtelnost a svoboda, jež dodnes tvoří jeden z klíčových textů pro vážné zájemce o studium podstaty tohoto směru.

Jóga podle Beatles

Druhá polovina 20. století se stala zásadním obdobím v šíření jógy napříč západní kulturou. A vedle pokračující duchovní deziluze euroamerické civilizace v tom sehrál roli také technologický pokrok. Cesta do Indie už neznamenala několikaměsíční anabázi, ale dala se zvládnout během dnů. Rozšíření filmu a později i televize pak umožnilo dostat informace o jogínském učení k desetitisícům zájemců naráz.

V souvislosti s kulturní revolucí 60. let ovlivnily šíření jógy a dalších indických duchovních směrů také některé britské rockové kapely, jež dokázaly na nějakou dobu proměnit východní učení v módní záležitost. Skupiny jako Beatles či Rolling Stones nebo třeba interpreti jako Jimi Hendrix a Donovan sice až na výjimky neměli přímo s jógou nic společného, ale svým obrovským popkulturním dosahem podnítili v jistém období zájem o vše, co se týkalo indické kultury a duchovna.

Osudný lotosový sed

Vůbec prvním Čechem, o jehož kontaktu s jógou se dochoval doklad, se stal františkánský mnich Odorik z Pordenone čili Oldřich z Furlánska. Ve službách papežského stolce působil jako vyslanec v Pekingu a na některých ze svých cest po Asii, jež absolvoval mezi léty 1316 a 1330, se setkal i s jogíny. Referoval o nich coby o „fakírech“ ve svém latinsky psaném deníku Itinerarium Orientalis.

Na člověka, který se jógou zabýval i prakticky, si české země musely počkat až do přelomu 19. a 20. století: Mystik a okultista Karel Weinfurter se spolu s přítelem Gustavem Meyrinkem oddával meditacím spojeným s ovládáním dechu. Roku 1913 vydal tento všestranně schopný literát desetidílnou publikaci Divy a kouzla indických fakírů, v níž své dosavadní znalosti shrnul do uceleného kompendia. Zejména jeho přičiněním potom jóga pronikla do povědomí pražských mystiků, sdružených od roku 1924 ve spolku Psyché. Setrvávala ovšem v pozici okrajové duchovní disciplíny a její čas měl teprve přijít.

Adaptaci jógy na české prostředí zcela přerušila německá okupace a vznik protektorátu Čechy a Morava. V březnu 1942 se pak stal 75letému Weinfurterovi osudným výslech na gestapu, kde ho vyšetřovatel Fritz Kiesewetter násilím přinutil předvést náročnou pozici lotosového sedu. Pražský mystik přitom utrpěl mnohačetná poranění kloubů a šlach a 14. března na jejich následky zemřel.

Cviky jen pro tělo

Dalšímu šíření jógy v Československu nepřál ani komunistický režim, pod jehož tlakem se přední propagátoři disciplíny jako Květoslav Minařík, František Drtikol či Eduard Tomáš museli postupně uchýlit do ilegality. Své zkušenosti tak mohli předávat pouze malým skupinkám žáků, s nimiž se setkávali na neoficiálních bytových seminářích.

Jisté oživení nastalo v 60. letech, kdy se mohly zmínky o józe v omezené míře objevovat i v tištěných médiích. Tematice se čas od času věnoval například časopis Mladý svět, 100+1 zahraniční zajímavost či deník Lidová demokracie. V dalších dekádách režim zdánlivě nekladl praktikování jógy žádné překážky, ale ve skutečnosti se mu podařilo u široké veřejnosti vyvolat dojem, že jde pouze o zdraví prospěšné tělesné cvičení bez hlubšího duchovního podtextu. Dané povědomí pak u části české společnosti přetrvává dodnes. 

Odborník na respirační biologii a patofyziologii Alexander Larcombe z australské Curtinovy univerzity se svým kolegou geologem Philem Bierwirthem z Australské národní univerzity přicházejí s provokativním tvrzením: rostoucí koncentrace oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře už nemusí být jen problémem klimatu. Podle nové studie lze jeho nárůst vysledovat i v chemickém složení lidské krve.

Nejde o dramatickou ani bezprostředně ohrožující změnu. Data ale naznačují pozvolný, systematický posun – takový, který přesně kopíruje růst koncentrací CO₂ v ovzduší. Pokud bude současný trend pokračovat, některé hodnoty krevních parametrů by se podle modelů mohly během příštích 50 let přiblížit hodnotám, které považujeme z hlediska lidského zdraví za hraniční.

Klimatická změna zapsaná do krve

Nej­méně po dobu posledních 150 000 let existence druhu Homo sapiens se koncentrace CO₂ v atmosféře držela mezi 280–300 ppm (částic na milion). Jenže v posledních desetiletích došlo k prudkému zlomu: kolem roku 2000 činila koncentrace CO₂ asi 369 ppm, dnes se pohybuje kolem 420 ppm. Tak rychlý nárůst je z pohledu lidské evoluce bezprecedentní. Naše fyziologie se vyvíjela v podmínkách relativně stabilního složení atmosféry – a právě to může být klíčové.

Když se CO₂ dostane do lidského těla, v krvi se přeměňuje na hydrogenuhličitan (bikarbonát). Ten není žádným vetřelcem – naopak, hraje zásadní roli při udržování správného pH krve. Funguje jako pufr, tedy chemický „tlumič“ kyselosti.

Larcombe s Bierwirthem si položili otázku: pokud CO₂ roste v atmosféře, mohl by růst i průměrný obsah bikarbonátu v krvi populace? Odpovědi vědci hledali v rozsáhlé databázi National Health and Nutrition Examination Survey (NHANES), která mezi lety 1999–2020 každé dva roky odebírala krev přibližně 7 000 Američanům.

Ukázalo se, že průměrná koncentrace bikarbonátu vzrostla z 23,8 na 25,3 miliekvivalentů na litr – tedy asi o 7 % (přibližně 0,34 % ročně). Tento nárůst časově téměř dokonale kopíruje růst atmosférického CO₂.

Co se děje s kyselostí krve?

Oxid uhličitý po rozpuštění v krvi ovlivňuje rovnováhu mezi kyselinami a zásadami. Lidské tělo si přitom pH krve hlídá s mimořádnou přesností – i malá odchylka může být nebezpečná. Pokud CO₂ přibývá, organismus reaguje. Ledviny zadržují více bikarbonátu, aby neutralizoval zvýšenou kyselost a kosti mohou uvolňovat minerály (zejména vápník a fosfor), které také pomáhají tlumit kyseliny.

A právě zde vědci zaznamenali něco zajímavého: během sledovaného období klesla průměrná hladina vápníku o 2 % a fosforu o 7 %. Změny jsou zatím malé a stále spadají do normálního rozmezí. Jejich paralelní vývoj s atmosférickým CO₂ je ale znepokojivě konzistentní. Podle autorů studie publikované v časopisu Air Quality, Atmosphere & Health může jít o známku toho, že lidský organismus není na nové podmínky plně adaptován. Fyziologická rovnováha totiž závisí na jemně vyváženém systému:

• koncentrace CO₂ ve vzduchu
• dýchací frekvence
• pH krve
• hladiny bikarbonátu

Pokud je CO₂ ve vzduchu vyšší než kdykoli během evoluce našeho druhu, může se jednoduše začít více hromadit i v našem těle.

Modely naznačují, že pokud bude trend pokračovat, průměrná hladina bikarbonátu by kolem roku 2076 mohla dosáhnout horní hranice dnešního zdravého rozmezí. Vápník a fosfor by se naopak mohly přibližovat dolní hranici normy.

Závěry Larcombeho a Bierwirthovy studie nepopisují bezprostřední zdravotní krizi. Spíše otevírají novou perspektivu: klimatická změna nemusí být jen otázkou extrémního počasí, ale také dlouhodobého, sotva postřehnutelného posunu v lidské biologii. Možná se tak nacházíme uprostřed globálního fyziologického experimentu – a naše krev začíná zapisovat jeho první kapitoly.

Cestu za oceán barvitě popisuje Encyklopedie československé mládeže pro školu a dům z 20. let minulého století: Chce-li někdo jeti do Ameriky, sběhá všechny lodní kanceláře, jen aby se přesvědčil, že všechny mají na vlas stejně vysoké ceny (zřejmě důsledek ujednání). Něco přes 100 dolarů stojí cesta z Hamburku, Brém, Amsterodamu nebo Cherbourgu do New Yorku. O něco levnější je z Terstu, ale odtud vyjíždějí parníky jen dvakrát za měsíc, kdežto z ostatních přístavů každý druhý den.

Lístek na loď se dostane teprve tehdy, kdy už je opatřen pas a hlavně visum amerického konzulátu v Legiobance. To se dá opatřit jen se značnými obtížemi a po různých prohlídkách lékařských, po zkoušce inteligence a zaplacení několika poplatků. Nejsnáze dostane visum jako dočasný návštěvník obchodník nebo průmyslník, zkrátka člověk, na němž je zřejmo, že se nechce v USA usaditi.

Hurá, jsme na lodi!

Po obstarání visa a lodního lístku odjede cestující do přístavu, kde musí stráviti aspoň dva dny ještě novou lékařskou prohlídkou. Na loď se nastupuje vždy za doprovodu hudby. Každý má několik těžkých zavazadel, které mu stewardi roznesou zdánlivě každé jinam.

Nikdo také nechce opustit palubu lodi, aby viděl její odplouvání, které obstarává malý vlečný parník. Za půl hodiny pak oceánský parník velikosti od 15 000 do 60 000 tun je na širém moři a všichni cestující usazeni ve svých kabinách. Cestující si obyčejně první dvě až tři hodiny libují, jak je kolébání lodi příjemné, potom začnou však blednout a pomalu se ztrácejí a stewardi s košťaty a pilinami mají plno práce. 

Už tam budem?

Jízda trvá 6 až 12 dní podle rychlosti parníku a podle počasí. Byla by velmi nudná, poněvadž den za dnem je úplně stejný, kdyby nebylo různých zábav, jmenovitě koncertů, biografu, tance, které zpestří aspoň večery. V kajutách je pobyt přes den zakázán, poněvadž je to nezdravé.

Ve dne staří hrají v kuřáckém salonu šach, dámu nebo v karty, mladí se honí po palubě, hrají si „na třetího“. Němci, Češi, Poláci, Francouzi, třebaže si nerozumějí, smějí se na sebe, posunkují, baví se, jak mohou. Pomalu ubíhá cesta, navazují se známosti, jednou dvakrát míjíme cizí parník, s nímž se vyměňují pozdravy, a konečně zahlédneme ploché pobřeží dlouhého ostrova Long Island, na němž jsou některá předměstí New York, zejména Brooklyn.

Obeplujeme Long Island a vplujeme do zátoky, kterou tvoří s ostrovem Manhattan a s americkou pevninou. Uprostřed zátoky stojí socha Svobody, 50 metrů vysoká na padesátimetrovém podstavci, dar Francie Americe. Okolo sochy proudí sta lodí parních, motorových i plachetních, proplouvají se mezi čtyřmi ostrovy zátoky, sirény houkají a pára syčí, všude plno pohybu.

Ještě několik formalit a hlavně mnoho čekání, důkladná celní prohlídka a vycházíme z přístavní budovy do ulic New Yorku. Ti, kteří neumějí dost anglicky a komu nepřišel nikdo naproti k parníku, dostanou na kabát přišpendlený lístek s nápisem: „Přistěhovalec, prosím přispějte radou a pomocí“, opatření, které celkem málo pomůže tomu, kdo se nemůže dorozumět, nemá známých a po případě ani peněz.

Šimpanzi sice nechodí do hospod a do barů, podle nového výzkumu ale mají k alkoholu překvapivě blízko. V přírodě totiž pravidelně konzumují kvašené ovoce, které obsahuje malé množství etanolu. Analýza jejich moči nyní poprvé přinesla přímý důkaz, že těchto přírodních alkoholických „nápojů“ přijímají tolik, že je lze detekovat laboratorními testy.

Zjištění poskytuje nový pohled na to, jak může alkohol ovlivňovat chování našich nejbližších žijících příbuzných – a možná i na evoluční kořeny lidského vztahu k alkoholu.

Alkohol ukrytý v ovoci

V tropických lesích, kde šimpanzi žijí, je fermentace ovoce zcela přirozený proces. Jak plody dozrávají, zvyšuje se v nich obsah cukrů. Ty pak reagují s kvasinkami přítomnými na povrchu ovoce a vzniká etanol.

Šimpanzi se živí širokou škálou plodů, například fíky, plody zlatolistu obecného (Chrysophyllum cainito) nebo místními peckovinami. Jednotlivé plody obsahují jen velmi malé množství alkoholu, problém – nebo spíš zajímavost – je však v množství ovoce, které šimpanzi dokážou sníst.

Dospělý jedinec totiž může během jediného dne zkonzumovat až 4,5 kilogramu ovoce. Starší odhady proto naznačovaly, že po přepočtu na tělesnou hmotnost by šimpanz mohl přijmout množství alkoholu odpovídající více než dvěma sklenkám vína (2 × 150 ml), jednomu litru běžného piva nebo dvěma panákům destilátu. Přímý důkaz ale až dosud chyběl.

Ten nyní přinesla studie vedená biologem Aleksejem Marou z Kalifornské univerzity v Berkeley. Výzkumníci sledovali skupinu šimpanzů na výzkumné stanici Ngogo v ugandském národním parku Kibale. Během terénního výzkumu sbírali vzorky moči a analyzovali je pomocí jednoduchých testovacích proužků, které se běžně používají i u lidí k odhalení konzumace alkoholu. Výsledky byly jednoznačné: alkohol byl ve vzorcích moči skutečně přítomen. To potvrzuje, že šimpanzi přijímají etanol v dostatečném množství, aby byl v jejich organismu měřitelný.

Jak alkohol ovlivňuje chování šimpanzů?

U lidí alkohol výrazně mění jejich chování – ovlivňuje motoriku, kognitivní schopnosti i sociální interakce. Otázkou zůstává, zda podobně působí i na šimpanze.

Podle autorů studie by u lidoopů mohl alkohol snižovat míru stresu či úzkosti, například při obraně teritoria, posilovat sociální vazby v rámci skupiny a mírně měnit chování při společném krmení.

Někteří vědci jsou však k tomuto výkladu skeptičtí. Primatolog Kevin Langergraber z Arizonské státní univerzity například upozorňuje, že při pozorování šimpanzů pojídajících velké množství ovoce si nikdy nevšiml výrazných známek opilosti nebo změněného chování.

Dědictví dávných předků?

Podle autorů studie šimpanzi pravděpodobně aktivně nevyhledávají alkohol stejným způsobem jako lidé. Spíše ho přijímají jako vedlejší produkt přirozené potravy.

Aleksej Maro přirovnává chování šimpanzů k situaci, kdy si lidé při jídle dopřejí sklenku vína. Alkohol se v takovém případě přijímá spolu s potravou a může zároveň podporovat společenské vztahy mezi členy skupiny. Podle této hypotézy by právě podobné situace mohly stát u evolučních kořenů lidské příchylnosti ke společenské konzumaci alkoholu.

Výsledky studie tedy nenaznačují, že by se šimpanzi pravidelně opíjeli. Spíše ukazují, že alkohol je přirozenou součástí jejich jídelníčku a že jejich organismus je na jeho zpracování přizpůsoben.

Z evolučního hlediska to může znamenat, že schopnost tolerovat alkohol se u primátů vyvinula dávno před vznikem lidské civilizace – v době, kdy naši předkové stejně jako dnešní šimpanzi sbírali zralé, často už částečně zkvašené plody v tropických lesích.

Exoplaneta K2-18b patří v posledních letech k nejdiskutovanějším světům mimo Sluneční soustavu. Nachází se asi 124 světelných let od Země v souhvězdí Lva a obíhá kolem červeného trpaslíka. Právě poloha planety v takzvané obyvatelné zóně – tedy oblasti, kde by na povrchu mohla existovat kapalná voda – z ní činí mimořádně zajímavý cíl pro výzkum života ve vesmíru.

Signály ze vzdáleného světa

Pozorování pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba navíc naznačují, že její atmosféra obsahuje značné množství oxidu uhličitého a metanu. Tyto vlastnosti vedly některé vědce k tomu, aby K2-18b označili za kandidáta na takzvaný hyceánský svět – hypotetický typ planety pokryté globálním oceánem a obalené hustou atmosférou bohatou na vodík. Takové prostředí by teoreticky mohlo být příznivé pro mikrobiální život. 

K2-18b se teď stala cílem radioastronomů, které naslouchají, zda od této exoplanety nepřicházejí nějaké rádiové signály. Cílem bylo zachytit tzv. technosignatury – tedy úzkopásmové rádiové signály, které by mohly pocházet z technologické civilizace podobné té na Zemi.

Navzdory milionům zaznamenaných kandidátních signálů astronomové nenašli žádnou přesvědčivou technosignaturu – žádný úzkopásmový rádiový signál, který by odpovídal technologii podobné té na Zemi.

Výzkum ale přesto přinesl důležitý výsledek. Umožnil stanovit horní hranici výkonu případného vysílače na této planetě. Pokud by tam existovala civilizace, její rádiové vysílání by podle odhadů nebylo silnější než radar někdejšího radioteleskopu Arecibo.

Možná nejdůležitější výsledek studie ale nepředstavují zjištění týkající se samotné exoplanety. Z pohledu budoucího pátrání po možných mimozemských civilizacích šlo o důležitý test nového automatizovaného systému analýzy dat, který dokáže zpracovat miliony signálů bez ručního třídění. Taková technologie bude nezbytná pro budoucí generaci radioteleskopů – například pro obří projekt Square Kilometre Array, který má být nejcitlivějším radioteleskopem v historii.

Po dvě desetiletí se v odborných kruzích opakoval ohromující odhad: až jeden z 200 mužů na světě by mohl být potomkem legendárního dobyvatele Čingischána. Nová studie publikovaná v odborném časopisu PNAS však naznačuje, že realita je mnohem střízlivější. Analýza starověké DNA z oblasti dnešního Kazachstánu totiž ukazuje, že slavná „čingischánovská“ genetická linie je výrazně vzácnější, než se dosud předpokládalo.

Pátrání po dobyvatelském chromozomu

Čingischán, původním jménem Temüdžin, založil roku 1206 Mongolskou říši, která se během několika desetiletí rozprostírala od Tichého oceánu až po střední Evropu. Se svou ženou Börte měl čtyři syny a pět dcer. Nejstarší syn Džoči (někdy též Jochi či Zhoshi) vládl severozápadní části říše, později známé jako Zlatá horda.

Podle kazašského folkloru spočívá Džočiho tělo v mauzoleu v oblasti Ulytau ve středním Kazachstánu. Archeologové se proto rozhodli tuto legendu prověřit – a zároveň získat dosud chybějící genetická data o elitách Zlaté hordy.

Tým vedený biologickým antropologem Aykem Askapulim analyzoval mužské kosterní pozůstatky ze tří středověkých mauzoleí připisovaných Džočimu a dalším příslušníkům elity Zlaté hordy. Klíčový byl výzkum Y chromozomu, který se dědí výhradně z otce na syna – tedy ideální nástroj pro sledování mužské dynastické linie.

Radiokarbonové datování ukázalo, že dvě z nalezených koster pocházejí z období mezi lety 1286 a 1398, takže nemohly patřit přímým synům Čingischána. Přesto však DNA odhalila něco zajímavého: tito muži sdíleli společnou otcovskou linii, která se objevila i u jedince z 18. století. Vše nasvědčuje tomu, že jde o genetickou větev spojovanou s Čingischánovým rodem.

Směs stepních populací

V roce 2003 publikovali vědci studii, podle níž se zvláštní linie Y chromozomu označovaná jako C3* rozšířila z Mongolska zhruba před tisíci lety a dnes je běžná napříč bývalým územím Mongolské říše. Autoři tehdy odhadovali, že by tuto linii mohlo nést asi 0,5 % mužské populace – tedy zhruba jeden z 200 mužů na světě.

Nová studie však ukazuje, že situace je poněkud složitější. Skupina C3* se mezitím ukázala být „košatým genetickým stromem“ s mnoha větvemi. Elity Zlaté hordy patřily jen k jedné z nich – a právě tato konkrétní větev je dnes velmi vzácná. Podle vědců to znamená, že počet skutečných potomků Čingischána je pravděpodobně výrazně nižší, než se dlouho předpokládalo.

Genetická analýza také ukázala, že zkoumaní jedinci měli převážně původ ve starověkých severovýchodoasijských populacích. Zároveň však nesli genetické stopy Kipčaků – kočovného etnika příbuzného východním Skythům, které bylo ve středověku integrováno do Zlaté hordy.

Výsledky tak potvrzují, že mongolská expanze nebyla jen vojenským tažením, ale i procesem intenzivního mísení populací napříč euroasijskými stepmi.

Tajemství velkého Čingischána

Zásadní otázka ovšem zůstává nezodpovězena. Dosud nebyl nalezen hrob samotného Čingischána ani žádného z jeho přímých synů a bez jejich genetického vzorku nelze s absolutní jistotou potvrdit, jak přesně vypadala „pravá“ chromozomová linie zakladatele říše. Vědci proto pracují s nepřímými důkazy – genealogickými záznamy, archeologickými nálezy a genetickými shodami v hrobech tehdejší elity.

Podle Askapuliho by definitivní průlom mohl přijít, pokud by se podařilo identifikovat hrob historicky doloženého Čingischánova potomka. Ani pak by ale nejspíš nešlo o jednoduchý příběh – genetika středověkých dynastií je plná nečekaných zvratů, adopcí, politických sňatků i nejasných rodových linií. Jedno je však nejspíš jisté: legenda o tom, že každý dvoustý muž na světě je potomkem mongolského dobyvatele, je nejspíš přehnaná.