V samém středu Mléčné dráhy leží extrémní kosmické prostředí plné nahuštěných hvězd, turbulentních mračen plynu, a především supermasivní černé díry Sagittarius A* (Sgr A*). Právě zde by se podle teoretických modelů měly nacházet četné pulzary – rychle rotující neutronové hvězdy, které vysílají pravidelné rádiové pulzy jako kosmické majáky. Přesto jich astronomové navzdory opakovaným pátráním objevili jen minimum.

Záhada chybějících pulzarů

Nový výzkum nyní přináší kandidáta na pulzar velmi blízko galaktického centra. Pokud by se jeho existence potvrdila, otevřela by se tím jedinečná možnost testovat obecnou teorii relativity v bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry.

Střed naší Galaxie je mimořádně bohatý na hvězdy. V místě, kde se v minulosti rodilo mnoho masivních hvězd, by dnes mělo být i mnoho jejich pozůstatků – neutronových hvězd a pulzarů. Realita je ale jiná.

Jedním z vysvětlení chybějících pulzarů může být silné rozptylování rádiových signálů v hustém a turbulentním prostředí galaktického centra. Další možností jsou extrémní orbitální pohyby, které mohou signál komplikovat natolik, že jej současné metody dokážou jen velmi obtížně zachytit.

Pulzující kandidát

Možný objev pulzaru pochází z průzkumu galaktického centra v rámci projektu Breakthrough Listen, v němž zásadní roli sehrál radioteleskop Green Bank Telescope v Západní Virginii. Astronomové analyzovali zhruba 20 hodin pozorování a z více než pěti tisíc kandidátních signálů vybrali jeden mimořádně zajímavý.

Zdroj vykazoval periodu 8,19 milisekundy, což odpovídá milisekundovému pulzaru – objektu s extrémně stabilní a rychlou rotací. Kandidát dostal označení BLPSR, podle projektu Breakthrough Listen Pulsar. Signál byl konzistentní během hodinového pozorování, ale v následných měřeních se již znovu neobjevil. Vědci proto zůstávají opatrní a připouštějí, že mohlo jít i o statistický šum.

Pulzary jsou považovány za jedny z nejpřesnějších přírodních hodin ve vesmíru. Každý jejich pulz přichází s mimořádnou pravidelností. Pokud by takový objekt obíhal velmi blízko Sgr A*, jeho signál by nesl přímou informaci o gravitačním poli černé díry.

„Pokud na pulzar působí něco z vnějšku, například gravitační přitažlivost masivního objektu, má to své důsledky,“ vysvětluje jeden ze spoluautorů studie Slavko Bogdanov, astrofyzik z Kolumbijské univerzity. „Vliv supermasivní černé díry by měl vytvářet anomálie v pulzech tohoto pulzaru. Tyto anomálie je možné modelovat podle obecné relativity, a pak měřit, zda odpovídají skutečnosti.“

Pulzy by mohly vykazovat drobné odchylky způsobené zakřivením časoprostoru, zpomalováním času nebo takzvaným strháváním prostoročasu rotující černou dírou. Taková konfigurace – extrémně přesné kosmické hodiny v bezprostřední blízkosti extrémního gravitačního pole – by umožnila dosud nepřekonané testy Einsteinovy obecné teorie relativity.

Vesmírná laboratoř

Obecná relativita předpovídá, že hmotné objekty zakřivují časoprostor a ovlivňují pohyb světla i běh času. Pulzar v těsné blízkosti Sgr A* by umožnil měřit tyto efekty s nebývalou přesností. Vědci by tak mohli zkoumat předpoklad, že černé díry lze plně popsat pouze jejich hmotností, rotací a elektrickým nábojem.

Z dosud známých pulzarů u galaktického centra však žádný neleží dostatečně blízko – jsou příliš vzdálené, aby jejich signály výrazně reagovaly na gravitační pole supermasivní černé díry.

Autoři studie zdůrazňují, že BLPSR je zatím pouze kandidát na pulzar. Jednorázová detekce nestačí k potvrzení objevu s tak zásadními důsledky. Vzhledem k významu případného nálezu je nutná mimořádná míra důkazů. Naděje vědců se upínají také k budoucí observatoři Square Kilometre Array, která by díky své citlivosti mohla odhalit celou populaci pulzarů v galaktickém centru.

Potvrzený pulzar v těsné blízkosti Sgr A* by byl vědeckým pokladem. Pomohl by nejen vyřešit záhadu chybějících pulzarů, ale především by poskytl unikátní laboratoř pro studium gravitace v jejím nejextrémnějším projevu – přímo u srdce naší Galaxie.

Image

Čtěte také

Atomový vesmírný maják: Vědci si posvítili na nejbližší milisekundový pulzar

Vědci dosáhli mimořádného milníku: pod mohutným ledovým příkrovem západní Antarktidy vyvrtali rekordně dlouhé sedimentární jádro o délce 228 metrů. Pro srovnání – dosud nejdelší vrty pod antarktickým ledem nepřesahovaly deset metrů. Tentokrát se podařilo překročit hranici 200 metrů a získat jedinečný geologický archiv, který může zásadně proměnit naše chápání budoucnosti antarktického ledu.

Expedice na konec světa

Výzkumníci se museli nejprve dostat zhruba 700 kilometrů od nejbližších antarktických stanic k místu zvanému Crary Ice Rise na okraji Západoantarktického ledového příkrovu. Samotné vrtání pak probíhalo ve dvou fázích.

Pomocí horkovodního vrtu se tým probojoval 523 metrů silnou vrstvou ledu až k podloží. Teprve poté začala skutečně náročná část práce: ve směnném provozu vědci vrtali dalších 228 metrů do sedimentů pod ledem a postupně vytahovali jádro složené z vrstev bahna, písku a hornin. Výsledkem tohoto snažení je nejdelší sedimentární jádro, jaké kdy bylo pod ledovým štítem vyvrtáno.

Odběr jádra je součástí mezinárodního projektu SWAIS2C, jehož cílem je získat geologické záznamy z hlubokých sedimentů pod Rossovým šelfovým ledovcem. Tyto záznamy pomáhají vědcům určit, jak moc se Západoantarktický ledový příkrov v minulosti ztenčil nebo ustoupil během teplejších klimatických období.

Nově získané jádro přináší přímé důkazy o tom, jak se okraj ledového štítu choval během dřívějších oteplení. První analýzy naznačují, že sedimenty pokrývají období posledních 23 milionů let – včetně časů, kdy byla průměrná globální teplota výrazně vyšší než dnešní hodnoty a překračovala hranici +2 °C oproti předindustriální éře.

Fosilie z doby bezledové

Jedním z největších překvapení byly nálezy fosilií mořských organismů a úlomků schránek živočichů. Na první pohled to může znít paradoxně – vrt probíhal stovky kilometrů od otevřeného oceánu. Vysvětlení je však prosté: tyto organismy pocházejí z období, kdy oblast nebyla pokryta ledem, ale byla otevřeným mořem nebo alespoň místem s plovoucím šelfovým ledem a odlamujícími se ledovými krami.

V sedimentech se střídají vrstvy typické pro prostředí pod ledovým příkrovem s materiálem, který odpovídá otevřenému oceánu či okraji šelfového ledovce. To naznačuje, že oblast v minulosti opakovaně přecházela mezi zaledněným a nezaledněným stavem.

Okno do budoucnosti

Vědci nyní detailně analyzují jednotlivé vrstvy, aby zpřesnili datování i rekonstrukci tehdejších podmínek. Cílem je pochopit, jak citlivý je Západoantarktický ledový příkrov na oteplení klimatu. Pokud se v minulosti při vyšších teplotách led výrazně ztenčil nebo ustoupil, může to vědcům napovědět, jak bude reagovat v nadcházejících desetiletích a stoletích.

Úspěch vrtu navíc potvrzuje, že použitý vrtací systém obstál i v extrémních antarktických podmínkách. Tým už proto plánuje další vrty, které by mohly odhalit další „klimatická tajemství“ ukrytá hluboko pod ledem.

Rekordní 228metrové jádro je víc než jen technickým úspěchem. Představuje detailní kroniku klimatu, která sahá desítky milionů let do minulosti. A právě tato hluboká minulost může být klíčem k pochopení budoucnosti Antarktidy – a tím i globální hladiny oceánů. Pod masivní vrstvou ledu tak vědci objevili něco mnohem cennějšího než jen sediment: získali časovou kapsli, která může pomoci odhadnout, jak se planeta zachová v době pokračujícího oteplování.

Image

Čtěte také

Výzkum klimatu: Vědecká výprava se v Antarktidě provrtala do hloubky 808 metrů

Srpodrápí dinosauři neboli zástupci čeledi Dromaeosauridae byli opeření a ptákům blízce vývojově příbuzní teropodní dinosauři malého až středně velkého vzrůstu. Žili v období křídy, tedy asi před 66–145 miliony let, a jejich zkamenělé pozůstatky už se našly v Severní i Jižní Americe, v Africe, Evropě, Asii a možná také v Austrálii, kde si vědci zatím nejsou identifikací jistí. 

Jednalo se tudíž o dlouho existující a značně zeměpisně rozšířenou skupinu evolučně nesmírně úspěšných tvorů, kteří postupně nabrali množství odlišných forem, od drobných letuschopných lovců hmyzu až po děsivé obry. K roku 2025 už u nich odborníci popsali zhruba 50 rodů, včetně podivného „čtyřkřídlého“ mikroraptora, halškaraptora podobného vodním ptákům nebo bambiraptora, jenž zaujme obří mozkovnou.

Právě zástupci uvedené skupiny – a zejména druh Deinonychus antirrhopus, popsaný v roce 1969 – pomohli badatelům změnit zastaralé a mylné názory na dinosaury. Na přelomu 60. a 70. let minulého století díky nim nastala tzv. dinosauří renesance, na jejímž konci už odborná veřejnost dinosaury nepovažovala za nemotorné omyly evoluce, ale naopak za velmi úspěšnou a progresivní skupinu obratlovců, kteří po neuvěřitelně dlouhou dobu dominovali pozemským souším. Deinonychus se přitom stal klíčovým, protože se na jeho kostře nacházely desítky anatomických znaků, jež sdílejí pouze dinosauři a jejich evoluční potomci – ptáci.

Smrt číhá ve tmě

Nejstarší zástupci skupiny se objevili na počátku druhohorního období křídy, zhruba před 145 miliony let, a poslední z nich vyhynuli spolu s ostatními „neptačími“ souputníky na samotném konci křídy o 80 milionů roků později. Šlo o velmi úspěšné predátory malé až střední velikostní kategorie, všichni byli opeření a téměř určitě i endotermní – udržovali si stálou tělesnou teplotu, nezávislou na okolním prostředí. Výzkum lebky dromeosauridů ukázal, že lovili jak během dne, tak za soumraku a v noci. Patrně měli výborný zrak a ještě lepší čich, jímž se možná vyrovnali dnešním loveckým psům.

Stále není jisté, zda k zabíjení používali spíš srpovitý dráp na zadní noze, jímž prosluli (viz Na dosah drápu), nebo čelisti – pravděpodobně však obojí. Podle teorie z roku 2011 možná útočili podobně jako dnešní draví ptáci: Svou kořist zalehli a velkým drápem ji zafixovali u země, načež ji začali sápat a pojídat ještě zaživa. Mezi různými podskupinami dromeosauridů však panovaly velké rozdíly z hlediska síly, rychlosti, adaptace na boj apod. Někteří z nich plavali a potápěli se, jiní dokonce uměli létat, nebo se alespoň ladně a tiše snášeli k zemi z větví stromů. Preferovaná taktika lovu se u nich tudíž lišila.

Chybějící kosti

Zatímco mezi nejmenší známé dromeosauridy patřil čínský microraptor – který v dospělosti dosahoval hmotnosti kolem 434 g, a snesl tedy srovnání s dnešní vránou obecnou – největšího zástupce srpodrápých zabijáků představoval severoamerický utahraptor. Název rodu lze přeložit jako „raptor z Utahu“: Ostatky živočicha se totiž podařilo objevit na území uvedeného amerického státu, konkrétně v sedimentech velmi bohatého geologického souvrství Cedar Mountain. K prvnímu nálezu došlo roku 1975, ale teprve v roce 1993 následoval formální popis predátora. Největší dosud objevený jedinec měl stehenní kost dlouhou až 60 cm a jeho celková délka se mohla pohybovat kolem 7 metrů. Hmotnost tvora zůstává poměrně velkou neznámou, protože nemáme k dispozici žádnou kompletní kostru. Nejnižší odhady se tedy pohybují kolem pouhých 300 kg, zatímco ty nejvyšší stoupají až k 800 kg.

Samotná lebka utahraptora mohla měřit i přes 60 cm, přičemž měl v čelistech dost ostrých zubů k zakousnutí kořisti a k trhání jejího masa. Významnou zbraň tvořily samozřejmě také drápy, včetně toho nejnápadnějšího srpovitého na druhém prstu zadních nohou, jenž dosahoval po vnější straně délky asi 24 cm. Pro porovnání: U mongolského rodu Velociraptor – proslaveného Jurským parkem, ovšem celkově menšího – šlo zhruba o 6,5 cm.

Překvapení v pískovci

Jisté je, že se muselo jednat o děsivé predátory, kteří se vzdáleně podobali opeřeným nelétavým orlům velikosti koně. Podle většiny paleontologů sice nebyli utahraptoři tak rychlí jako jejich menší příbuzní, přesto se pohybovali poměrně svižně a dokázali překvapit rychlým útokem ze zálohy. Není zcela jasné, zda lovili ve smečkách, ale bezpečně víme, že se slučovali do skupin přinejmenším při společném hodování. Dokazuje to například objev z roku 2001, kdy paleontolog Jim Kirkland se svými studenty narazil na první z mnoha kostí zmíněných tvorů v devítitunovém pískovcovém bloku z východního Utahu. Obří kus horniny se dodnes zpracovává a vědci se domnívají, že obsahuje fosilní pozůstatky asi sedmi utahraptorů, včetně dospělého jedince měřícího okolo 5 metrů a pěti mláďat.

Kirkland předpokládá, že mohlo jít o jakousi příbuzenskou smečku, která se na místě snažila zabít dinosaura uvízlého v tekutých píscích, případně se pokoušela jen ohlodat zbytky jeho zdechliny. V každém případě se však její členové sami stali oběťmi podloží a následně v něm zahynuli. Podobné fosilní nástrahy známe například z Colorada nebo Číny. Zda se však skutečně jedná o pohřbenou smečku, s jistotou nevíme. Stejně tak netušíme, zda tam dravci zahynuli společně, nebo s nějakým časovým odstupem.

Hodování na zdechlině

Objev nahrává možnosti, že utahraptoři představovali společenské tvory. Než ovšem uvedenou teorii přijmeme, musíme zvážit i další okolnosti. Například podle studie z roku 2020 smečky rodu Deinonychus ve skutečnosti loveckými uskupeními nebyly: K popření daného dřívějšího předpokladu dospěli archeologové na základě vypadlých zubů nalezených u fosilií býložravých tenontosaurů, které deinonychové nejspíš lovili. Původně se soudilo, že mnohem menší, asi dvacetkrát lehčí deinonychové udolali tenontosaura postupnými koordinovanými útoky, zejména pomocí svých srpovitých drápů. Nově se však ukázalo, že se mláďata deinonychů živila zcela jinou potravou a rozhodně se neúčastnila lovu.

Autoři odborné práce došli dokonce k závěru, že zmíněný objev vypadlých zubů není důkazem společného útoku, nýbrž jen náhodného setkání při lovu, dobíjení či hodování na kořisti – což je chování, které známe například i u dnešních varanů komodských. Určitě však můžeme u dromeosauridů předpokládat občasný společný lov, ale také vyspělejší sociální projevy a péči o mláďata. Jistotu snad získáme s dalšími nálezy těchto druhohorních opeřených zabijáků.

Image

Čtěte také

Dvě století paleontologie: Deset největších dinosauřích objevů

Mnoho běžných potravin a koření obsahuje přírodní látky, které mohou ovlivňovat zánětlivé procesy v lidském těle. Používají se už stovky až tisíce let v tradičních kuchyních i jako léčivé rostliny. Přesto, navzdory rozvoji moderní vědy, stále do detailu nerozumíme tomu, jak vlastně tyto látky působí na náš imunitní systém.

Experimenty se sloučeninami izolovanými z těchto rostlin sice často odhalují jejich protizánětlivé účinky, obvykle ale jde o koncentrace, jaké prakticky nelze dosáhnout při běžné konzumaci. To pak často vede ke skepsi vůči jejich účinkům.

Imunita v kuchyni

Ve snaze řešit tento problém se Gen-ichiro Arimura z Tokijské vědecké univerzity (TUS) a jeho kolegové rozhodli otestovat protizánětlivé účinky vybraných přírodních látek. Pro svůj výzkum si vědci vybrali mentol z máty, 1,8-cineol z blahovičníku (eukalyptu), kapsaicin z chilli papriček a beta-eudesmol, který se nachází v chmelu nebo v zázvoru. Výsledky jejich experimentu shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Nutrients.

Tým vědců se zaměřil na makrofágy – klíčové buňky imunitního systému, které fungují jako jakási „řídící centra“ zánětu. Když tělo rozpozná hrozbu, makrofágy začnou produkovat malé signální molekuly zvané cytokiny, které spouštějí a zesilují zánětlivou reakci. Zánět je sice nezbytný pro obranu organismu, ale jeho dlouhodobá aktivace stojí za řadou chronických onemocnění.

Aby mohli účinky různých rostlinných látek otestovat, použili výzkumníci myší makrofágy a vystavili je lipopolysacharidu (LPS) – bakteriální složce, která se běžně používá jako spolehlivý „spouštěč“ zánětu v buněčných experimentech. Poté buňky ošetřili zmíněnými čtyřmi přírodními látkami a jejich kombinacemi. Pomocí analýzy genové exprese, měření hladin bílkovin a sledování pohybu vápníku v buňkách zkoumali, jak tyto látky ovlivňují hlavní biomarkery zánětu.

Překvapivá síla kombinací

Jako nejsilnější protizánětlivá látka ze všech testovaných se ukázal kapsaicin. Skutečně dramatický efekt se ale objevil až u kombinací testovaných látek. Když vědci zkombinovali kapsaicin s mentholem nebo s 1,8-cineolem, protizánětlivý účinek vzrostl několikasetnásobně oproti tomu, když byla každá látka použita samostatně.

Nešlo ale o prosté sčítání účinků. Kombinace testovaných látek působila synergicky a společné působení látek bylo mnohem silnější, než by odpovídalo jejich individuálním efektům.

Klíčem k pochopení tohoto efektu jsou tzv. TRP kanály (transient receptor potential channels). Jde o membránové proteiny, které fungují jako „senzory“ chemických a fyzikálních podnětů a regulují proudění vápníku do buňky. A právě vápník je zásadní pro aktivaci imunitních buněk.

Menthol a 1,8-cineol působily prostřednictvím TRP kanálů a ovlivňovaly vápníkovou signalizaci. Kapsaicin podle všeho tlumí zánět jinou, na TRP nezávislou cestou. Současná aktivace dvou odlišných buněčných signálních drah tak vedla ke vzniku zesíleného účinku. Nejde tedy o náhodu, ale o konkrétní molekulární mechanismus.

Experiment s praktickým využitím

Výsledky experimentu pomáhají vysvětlit, proč mohou směsi rostlinných látek působit biologicky významně i v malých dávkách, jaké běžně přijímáme potravou. Studie tak podporuje myšlenku, že přínosy stravy bohaté na rostlinné složky nevycházejí z jednoho „super-ingredienčního hrdiny“, ale z kooperace mnoha různých látek, které se navzájem zesilují.

To může mít praktický význam při vývoji funkčních potravin, nových typů doplňků stravy, účinnějších kořenících směsí nebo například cíleně navržených vůní s biologickým efektem.

I když bude nutné potvrdit výsledky v pokusech na zvířatech a lidech, studie přináší silnější vědecký základ pro to, co lidé intuitivně tušili po staletí: kombinování bylin a koření má smysl. Možná tedy největší síla rostlinné stravy neleží v jednotlivých molekulách, ale v jejich spolupráci a v tiché chemické symfonii, která se odehrává uvnitř našich buněk.

Image

Čtěte také

Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?

Je polovina dubna 1961. Svět stále ještě vzrušeně mluví o prvním letu člověka do vesmíru, ale oslavné titulky a fotografie Jurije Gagarina záhy na stránkách novin i v rozhlasovém a televizním zpravodajství vystřídají dramatické zprávy z ostrova Kuba.

Jindy poklidná zátoka s korálovými útesy a dlouhými plážemi Bahía de Cochinos, v řadě jazyků poněkud nepřesně nazývaná zátokou Sviní, se totiž na několik dní změnila v bitevní pole a poté již natrvalo v symbol neúspěchu americké tajné služby CIA i Spojených států jako takových.

Castro mění kurs

Když v lednu 1959 na Kubě padl diktátorský režim prezidenta Fulgencia Batisty, zareagovali Američané na tuto změnu vcelku pozitivně. Batista totiž představoval všeobecně nenáviděnou figuru, zapletenou do korupce a kontaktů s mafií. Velmi brzy se však ukázalo, že nová revoluční vláda Fidela Castra nebude pokračovat v dosavadním kursu kubánské zahraniční politiky, který byl přes půl století podřízen zájmům Spojených států. 

Otevřený konflikt vypukl poté, co Castro v chudé zemi provedl pozemkovou reformu a vyvlastnil majetek zahraničních, tedy především amerických společností. Není divu, že se cílem USA stalo Kubu izolovat a zabránit podobné revoluci v jiných částech Latinské Ameriky. Spor vedl až k přerušení diplomatických vztahů a způsobil, že se Castro začal orientovat na hospodářskou a vojenskou spolupráci se Sovětským svazem a zeměmi socialistického tábora. Protože snaha izolovat Kubu diplomaticky se minula účinkem, rozhodly se Spojené státy Castra svrhnout.

Prezident Dwight Eisenhower pověřil Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby připravila plán na vyřešení kubánského problému pomocí tajné operace. S těmi měla v té době již zkušenosti: pomohla porazit komunistické partyzány na Filipínách, podílela se na svržení vlády Mohammada Mossadeka v Íránu v roce 1953 a o rok později odstavila od moci guatemalského prezidenta Árbenze. Nyní dal ředitel CIA Allen Dulles absolutní prioritu přípravě převratu na Kubě.

Operace Pluto

Plán s kódovým označením Pluto spočíval ve výcviku a vyzbrojení dobrovolníků z řad kubánských emigrantů a posléze jejich vylodění na Kubě. Agenti CIA na ostrově totiž hlásili, že nespokojenost s novým režimem roste, a jakmile se jednotky emigrantů vylodí, přidají se k nim místní obyvatelé stejně jako před pár lety ke Castrovi. Rada národní bezpečnosti tento plán schválila v březnu 1960. 

Původně se předpokládalo vylodění u města Trinidad, asi 270 km jihovýchodně od Havany. Jeho výhodou bylo, že mělo přístav i letiště a v nedalekých horách již působily proticastrovské povstalecké skupiny. Po převzetí kontroly nad oblastí měly USA uznat prozatímní vládu José Miróa Cardony a ta je měla požádat o pomoc.

Nový prezident John Kennedy však Trinidad považoval za příliš okázalé místo zahájení invaze a ve snaze neupozornit na roli USA v chystané operaci požadoval méně nápadné vylodění. Plánovači CIA zvolili zátoku Sviní, asi 160 km západně od Trinidadu. Nové místo však představovalo z vojenského hlediska past. Bažiny obklopující zátoku neposkytovaly dostatečný úkryt a do hor bylo odtud příliš daleko, aby existovala reálná šance vést partyzánský boj.

Vznik Brigády 2506

Mezitím již CIA verbovala kubánské přistěhovalce. Do července 1960 probíhal jejich výcvik na malém ostrově Useppa a dalších místech na Floridě, kvůli zvyšujícímu se počtu rekrutů však bylo třeba vytvořit nové základny v Guatemale. Jednotka tam dostala kódové označení Brigáda 2506. 

V létě 1960 vzniklo na plantáži u města Helvetia letiště pro potřeby výcviku vzdušných sil emigrantů (Fuerza Aérea de Liberación – FAL). Jejich páteř tvořily bombardéry Douglas B-26 Invader z přebytků americké armády, pro utajení ovšem létající s výsostnými znaky guatemalského letectva. Část jich byla přestavěna na bitevníky. Kromě toho probíhal v USA a Guatemale také výcvik bojových potápěčů, parašutistů, a dokonce tankistů, zatímco nácvik vlastního vylodění se prováděl v Portoriku.

Námořní síly vytvořila CIA nákupem pěti nákladních lodí Atlántico, Caribe, Houston, Lake Charles a Río Escondido od kubánské společnosti Garcia Line se sídlem v Miami, čímž splnila požadavek ministerstva zahraničí USA, které trvalo na tom, že se invaze nesmí přímo zúčastnit americké lodě. Malá flotila byla naložena zásobami v New Orleansu a odeslána do Karibiku. Invazní síly měly i dva staré výsadkové čluny typu LCI z druhé světové války. Na počátku dubna 1961 už dosáhly útvary Brigády 2506 takové míry připravenosti, že se začaly s veškerým vybavením přesouvat do Puerto Cabezas v Nikaragui, odkud měly brzy vyrazit do akce.

Rostoucí napětí

Utajit přípravy operace se však nedařilo. Už 30. října 1960 psal guatemalský list La Hora o tajných výcvikových táborech CIA v zemi. V lednu 1961 pak New York Times otiskl článek s výmluvným titulkem: Spojené státy pomáhají cvičit proticastrovské síly na tajné základně v Guatemale. Doprovázela jej dokonce mapa s vyznačenou polohou základny. 

Reakce administrativy USA na tyto zprávy byla (snad kvůli probíhajícímu nástupu nové prezidentské administrativy JFK) jen vlažná. Každopádně od té chvíle se chystaná operace stala veřejným tajemstvím.

Castrova vláda se ohledně příprav invaze nemusela spoléhat jen na tisk, protože zprávy o ní získala jak od informátorů mezi emigranty, tak od sovětské KGB. Kubánské ozbrojené síly již v té době měly k dispozici zbraně a techniku ze SSSR a dalších zemí východního bloku, které vyslaly také týmy instruktorů. V jejich výzbroji se tak nacházely sovětské tanky T-34-85 a IS-2 nebo samohybná děla SU-100. Z ručních zbraní šlo zase mimo jiné o československé samopaly Sa 23 a 25 ráže 9 mm. Naopak kubánské revoluční letectvo (Fuerzas Armadas Revolucionarias – FAR) bylo stále ještě vybaveno starou technikou z Batistovy éry, tedy bombardéry B-26, stíhačkami Hawker Sea Fury a cvičnými proudovými Lockheed T-33, o nichž CIA mylně předpokládala, že nenesou žádnou výzbroj.

Invaze začíná

Před úsvitem 15. dubna odstartovalo z Puerto Cabezas v Nikaragui šest bombardérů B-26 opatřených falešnými výsostnými znaky FAR a pilotovanými kubánskými emigranty, aby v šest hodin ráno zaútočily na letiště v okolí Havany a Santiaga de Cuba. Původně se akce mělo zúčastnit 16 strojů, ale Kennedy pokládal takový útok za příliš rozsáhlý a žádal snížení počtu letounů. Bombardování tak nepřineslo očekávané výsledky, protože zničilo pouze jeden bojový letoun a několik dopravních a sportovních letadel za cenu jednoho sestřeleného B-26. Opakování útoku však Kennedy odmítl. 

Nálet vyvolal protesty kubánského zástupce v OSN a uvedl do stavu pohotovosti ozbrojené síly na ostrově. Téhož dne také policie zahájila hromadné zatýkání osob podezřelých z podpory kontrarevoluce.

Mezitím již malá invazní flotila 16. dubna dosáhla shromaždiště asi 65 km jižně od Kuby, kvůli utajení však lodě pluly pod vlajkou Libérie. Až do tohoto bodu je doprovázely také americké torpédoborce a v oblasti Kajmanských ostrovů byla rozmístěna bojová skupina US NAVY tvořená letadlovou lodí USS Essex, několika dalšími torpédoborci a ponorkami. 

Těsně po půlnoci 17. dubna 1961 dva vyloďovací čluny LCI Blagar a Barbara J vpluly do zátoky Sviní. Na každém byl přítomen operativec CIA a také žabí muži. Ti měli otevřít cestu pro lodě Houston, Rio Escondido, Caribe a Atlántico, na nichž se plavilo na 1 400 mužů z Brigády 2506 a které také vezly těžké zbraně a zásoby včetně tanků M-41 a dalších vozidel.

Člun Blagar směřoval na „Modrou pláž“ Playa Girón a Barbara J na několik desítek kilometrů vzdálenou „Červenou pláž“ Playa Larga. Akci však od počátku provázely potíže. Jednak došlo ke zpoždění kvůli poruše motoru jednoho z plavidel a nečekaný problém představovaly i korálové útesy na dně zátoky, které komplikovaly přistání dokonce i pomocných laminátových člunů. „Červená pláž“ byla navíc osvětlená, a jakmile se první muži dostali na břeh, zahájila na ně palbu hlídka milicionářů. I když je útočníci umlčeli, stačili ještě varovat vysílačkou kubánskou armádu a operace tak přišla o moment překvapení.

Asi ve 3.15 ráno byl informován Fidel Castro. Ten ihned nařídil přesunout další milicionáře i vojáky do zátoky a nasadit proti útočníkům letectvo. Později pronesl rozhlasový projev, v němž vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Každý Kubánec se měl zapojit do obrany ostrova pod heslem „Vlast, nebo smrt“.

Chruščov varuje Američany

Časně ráno udeřily na invazní flotilu letouny FAR (dva T-33, dva B-26 a tři Hawker Sea Fury). Dvě transportní lodě (Houston, která přepravovala celý prapor pěchoty, a Rio Escondido, jež nesla většinu munice a těžkých zbraní) a dva menší čluny byly zasaženy. Houston tak vylodil pouze část mužů, které měl na palubě, a o dvě hodiny později musel najet na mělčinu. Při výbuchu na Rio Escondido přišla Brigáda 2506 zase o munici a palivo. Další dvě transportní plavidla proto raději odplula dál na otevřené moře, kde se jejich kapitáni pokusili dokonce o útěk. Americký torpédoborec sice dostihl Atlántico a přinutil jej k návratu, Caribe se však z oblasti bojů vzdálil a jeho náklad měl invazním silám citelně chybět.

Operace přesto pokračovala. V 7.00 dva B-26 FAL potopily hlídkovou loď Castrova námořnictva El Baire a asi o půl hodiny později provedlo z transportních letounů C-46 a C-54 seskok 177 výsadkářů Brigády 2506 v oblasti San Blas. Dokázali sice přerušit komunikace k „Modré pláži“ do doby, než k nim dorazily posily a vyloděné tanky M-41, ale skupina, která měla zablokovat přístup k „Červené pláži“, neuspěla, protože přišla při seskoku o většinu materiálu v bažinách.

Boje dál zuřily i na obloze. Jeden Sea Fury FAR kolem 8.30 havaroval, když se pokoušel napadnout vracející se C-46, ale kolem 11. hodiny se podařilo stroji T-33 sestřelit další B-26 emigrantů. Protiletadlová palba z Blagaru mezitím zničila jeden bombardér FAR, během dne však Castrovy proudové T-33 sestřelily ještě další tři B-26 emigrantů. 

Již ve 14.00 Američany před případným přímým zásahem na Kubě varoval Nikita Chruščov a kolem 16.00 se na bojišti objevil přímo Fidel Castro. Celkem první den bojů dorazily do oblasti posily o síle pěti pěších praporů. Letectvo FAL ale stále působilo vládním silám ztráty, proto byly tanky, houfnice a protiletadlové dělostřelectvo přisunuty až v noci.

Castrův protiútok

Příštího dne se na „Červené pláži“ odehrála největší bitva celé invaze. Asi 370 zakopaných příslušníků Brigády 2506 s minomety a dvěma tanky tu čelilo náporu více než 2 000 Castrových mužů podporovaných 20 tanky a dělostřelectvem. Asi v 10.30 kubánské síly po urputném boji a za velkých ztrát pláž ovládly a zatlačily zbytky výsadku k „Modré pláži“. V pět hodin odpoledne šestice bombardérů FAL napadla vládní kolonu jihovýchodně od Playa Larga napalmem a raketami a způsobila vojákům a milicionářům těžké ztráty. Situace Brigády 2506 vyhlížela přesto čím dál hrozivěji. Nedostatek munice jen podtrhoval její bezvýchodnost. Do zátoky Sviní směřovalo 20 000 vojáků revoluční armády a k očekávanému ozbrojenému povstání obyvatelstva nedošlo.

I když se v noci na 19. dubna podařilo dopravit emigrantům v zátoce další munici (dovezly ji oba LCI a část byla dodána letecky), šance útočníků na úspěch se vzdalovala. Slábla i jejich vzdušná podpora. Nad bojištěm sice přelétaly neoznačené letouny A-4 Skyhawk startující z letadlové lodi USS Essex, aby pozvedly morálku brigády, piloti však měli rozkaz nezapojovat se přímo do boje. Posledním vzdušným útokem FAL se tak stal nálet pěti B-26, z nichž čtyři již pilotovali američtí piloti z Alabamské Národní gardy. Vládní vzdušné sily FAR však dva z nich sestřelily a o život přišli čtyři Američané.

Drtivá porážka...

Odpoledne vpluly do zátoky torpédoborce USS Eaton a USS Murray, aby evakuovaly co nejvíc mužů z pláže, palba kubánských tanků je však donutila akci záhy ukončit. Boj o Playa Girón fakticky skončil v 17.00, kdy se vzdaly první skupiny. O půl hodiny později organizovaný odpor zcela ustal. Do zajetí padlo 1 189 členů Brigády 2506, 114 jich bylo zabito a jen asi 200 se stáhlo nebo bylo později zachráněno létajícími čluny. Zahynulo také 10 pilotů FAL a čtyři američtí letci. Velké ztráty utrpěly ale i vládní síly. Oficiálně bylo přiznáno 174 padlých vojáků, ztráty mezi špatně vycvičenými milicionáři ovšem dosáhly více než 4 000 mrtvých a raněných. Padlo i šest letců FAR.

Mezi dubnem a říjnem 1961 byly na Kubě v reakci na invazi popraveny stovky osob. Zajaté členy Brigády 2506 mezitím přepravili do Havany a Fidel Castro navrhl jejich výměnu za 500 zemědělských traktorů. Později cenu zvýšil na 28 milionů dolarů. V září 1961 bylo 14 zajatců souzeno za zločiny spáchané na Kubě před invazí, pět z nich popravili. Za velezradu měli stanout před soudem i všichni ostatní zajatci, nakonec ale byla 21. prosince 1962 podepsána dohoda o jejich výměně za jídlo a léky v hodnotě 53 milionů dolarů. Na Štědrý den 1962 část mužů odletěla do Miami, zbytek připlul lodí. Přibližně 1 000 rodin navíc dostalo příležitost opustit Kubu.

... s neblahými důsledky

Uvítací ceremonie navrátilců se 29. prosince 1962 zúčastnil v Miami osobně prezident Kennedy, zpackaná invaze ale vážně zasáhla jeho administrativu. I když bývalý ředitel CIA Walter Bedell Smith akci hájil: „Ve válce, a studená válka válkou je, musíte mít nemorální agentury, které budou dělat tajné operace, s nimiž nejdete na tiskové konference,“ neúspěch nakonec stál křeslo ředitele CIA Dullese. Sám Kennedy se pro New York Times vyjádřil takto: „Asi jsem udělal chybu, když jsem Dullese zaměstnal. Ne, že by byl neschopný. Naopak. Dulles je legendární postavou a je těžké pracovat s legendami.“

V srpnu 1961, během ekonomické konference Organizace amerických států v Uruguayi, předal Che Guevara americké delegaci pro Kennedyho vzkaz. Stálo v něm: „Díky za zátoku Sviní. Před invazí byla revoluce slabá. Nyní je silnější než kdy jindy.“

Kuba, která se po odražení invaze definitivně zařadila mezi sovětské satelity, se na mnoho dalších desetiletí stala trnem v patě Spojených států. Ta největší kubánská krize však měla teprve přijít.

Image

Čtěte také

Téměř nesmrtelný Fidel: Kdo se pokoušel zlikvidovat kubánského diktátora?

V roce 2024 se měla kosmická loď Boeing Starliner stát důkazem, že NASA má vedle SpaceX další spolehlivý prostředek pro dopravu astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici. Místo toho se z mise stal varovný příběh o technických nedostatcích, chybném rozhodování a selhání bezpečnostní kultury. Nová zpráva NASA nyní otevřeně přiznává: za několikaměsíční „uvíznutí“ dvou astronautů na orbitě nenese vinu jen technika, ale i samotné vedení agentury.

Devítiměsíční martyrium

Astronauti Butch Wilmore a Suni Williamsová odstartovali 5. června 2024 na palubě Starlineru Calypso na cestu k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Podle původních plánů na její palubě měli strávit 8 až 14 dní a poté se vrátit na Zemi.

Jenže během přibližování ke stanici došlo k problémům s manévrovacími tryskami. Loď dočasně ztratila plnou schopnost řídit svou polohu i pohyb v prostoru. Šlo o moment, který podle vedení NASA mohl snadno skončit katastrofou. Z krátké testovací mise se nakonec stal zhruba devítiměsíční pobyt. Wilmore a Williamsová se vrátili až v březnu 2025 – a to nikoli na palubě Starlineru, ale v kosmické lodi Dragon společnosti SpaceX.

NASA označila incident jako nehodu kategorie A (Type A mishap) – stejnou kategorii, do níž spadají například tragédie raketoplánů Space Shuttle Challenger a Space Shuttle Columbia, při nichž zahynulo celkem 14 astronautů. Takto závažné hodnocení potvrzuje, že tentokrát šlo o víc než jen o technickou závadu.

Selhání kultury bezpečnosti

Zpráva NASA odhaluje, že během mise panoval na Zemi chaos. Odpovědné osoby absolvovaly množství porad a schůzek, personál čelil pocitu zahlcení a z klíčových diskusí byli vyloučeni někteří odborníci. Někteří členové týmu dokonce uvedli, že při rozhodování nebyla bezpečnost astronautů vždy na prvním místě. Podle nového šéfa agentury Jareda Isaacmana se část vedení soustředila až příliš na to, aby prokázala „letuschopnost“ Starlineru, a přehlédla varovné signály. Výsledkem byla narušená důvěra i kultura odpovědnosti.

Podle Isaacmana má Starliner „designové a inženýrské nedostatky, které musí být opraveny“. Tvrdá slova ale nepopisují ten největší problém. „Nejvíce znepokojivé není selhání hardwaru, ale rozhodování a vedení,“ uvádí Isaacman.

Starliner vznikl v rámci programu Commercial Crew už v roce 2010, přičemž hlavní motivací NASA bylo vymanit se ze závislosti na ruských lodích Sojuz. Už při bezpilotních testech v letech 2019 a 2022 se však objevily potíže s tryskami. Přesto NASA rozhodla o pilotovaném testu.

NASA ve zprávě překvapivě otevřeně přiznává vlastní podíl. Agentura schválila loď, povolila start, činila rozhodnutí během dokování i po skončení mise a nedostatečně dohlížela na dlouholetého dodavatele - společnost Boeing. „Významná část odpovědnosti leží zde,“ přiznává Isaacman.

Budoucnost Starlineru

NASA zdůrazňuje, že s Boeingem bude i nadále spolupracovat na odstranění problémů. Incident však otevřel hlubší otázky: Jak přísná má být kontrola soukromých partnerů? Lze komerční tempo vývoje sladit s extrémními nároky pilotovaných letů? A dokáže NASA obnovit kulturu, která byla po haváriích Challengeru a Columbie budována desítky let?

Starliner měl být symbolem nové éry spolupráce státu a soukromého sektoru ve vesmíru. Místo toho se stal připomínkou, že ve vesmíru nestačí jen funkční hardware. Rozhodování, kultura a odvaha říct „stop“ mohou být stejně důležité jako raketové motory – a někdy možná i důležitější.

Image

Čtěte také

Desetkrát NASA: Poznejte nejvýznamnější střediska americké vesmírné agentury

V červenci roku 1216 se před branami jihoněmeckého města Ulmu objevil posel od českého krále Přemysla se žádostí o vstup k římskému králi Fridrichovi II., jenž tu právě pobýval. Oznámil mu, že si sněm Čechů zvolil budoucího krále a chtěl po něm písemné potvrzení, že souhlasí. Ale proč, když to přece Fridrich stvrdil před čtyřmi lety ve Zlaté bule sicilské?

Přemysl Otakar I. řešil roku 1216 ožehavou otázku nástupnictví. Zdánlivě se vše definitivně vyřešilo už v září roku 1212, když mu Fridrich II. vydal v Basileji Zlatou bulu sicilskou. Jenže tahle listina, považovaná dnes za zlom ve státoprávním uspořádaní českého státu, dávala velké pravomoci především českým velmožům a král Přemysl ji přijal spíš jako nutné zlo. Navíc v ní nebylo ani slovo o nástupnické posloupnosti. Proto ji také roku 1216 při první královské volbě v českých dějinách nevytáhl z královského archivu a nenechal si ji potvrdit, jak by se slušelo pro důležitý dokument, ale nechal si vystavit listinu zcela novou.

Nedořešený rozvod

Jak vypadala toho roku politická situace v českých zemích? Přemysl Otakar I. panoval jako nezpochybnitelný král, ale zůstávala za ním řada hříchů mládí, které kalily vyhlídky možného nástupnictví. Především ho pořád strašil první sňatek s Adlétou Míšeňskou, který papež nikdy řádně nezrušil, takže teoreticky zůstával v platnosti. Adléta sice roku 1211 zemřela, ale naživu zůstal její a Přemyslův syn Vratislav, který měl jako nejstarší silný nárok na trůn. Však mu ho také roku 1212 formálně udělil Ota Brunšvický, Fridrichův protikandidát na římského krále, ale ten vzápětí svůj boj o římský trůn prohrál, takže Vratislavovy šance zůstávaly v teoretické rovině.

Přesto zůstával vlivnou figurou, zejména v okolí svých míšeňských příbuzných, a rádi ho viděli zejména na dvorech těch říšských knížat, která stála v opozici vůči jeho otci. Přemysl Adlétu od uzavření svého druhého manželství s Konstancií Uherskou roku 1199 upřímně nenáviděl a syna Vratislava se snažil pokud možno eliminovat. Především s ohledem na něj pak potřeboval co nejvíce zdůraznit právo na nástupnictví syna Václava, jehož ostentativně označoval za svého nejstaršího, přestože byl pouze prvorozený z lůna Konstancie.

Král a následník

Kvůli prosazení Václavových práv se také konal někdy na přelomu jara a léta roku 1216 volební sněm (přesné datum neznáme). Jedenáctiletého hocha Václava tam „věrní milí Jindřich, markrabě moravský, a všichni magnáti a urozenci čeští […] ze společné vůle a za souhlasu našeho milého Otakara, vznešeného krále českého, zvolili za svého krále“. Tak praví Zlatá bula ulmská vydaná římským králem Fridrichem 26. července 1216. A navíc zdůrazňuje, že onen Václav je prvorozeným synem českého krále. 

Znamenalo to snad, že Čechy měly od té chvíle dva vládce? Teoreticky ano, ale fakticky musel Václav čekat na korunovaci ještě 12 let a pokládalo se za jasné, že Přemysl bude vládnout samostatně až do své smrti. Volba či potvrzení nejstaršího dědice ještě za života krále fungovala jako běžná praxe v západní Evropě. Vládce si tím pojišťoval nástupnictví v přímé linii.

Neslo to s sebou jistá rizika – nedočkavý synek mohl předčasně dospět, nabrat ambice a pokusit se vyšoupnout svého otce z trůnu, jako se to stalo o 30 let později Václavovi I. Navíc mohli po smrti předchozího krále velmoži změnit mínění a svoji předchozí volbu odvolat. To se v Čechách často stávalo ještě při volbě knížat a Přemysl se mohl vrtkavé vůle českých předákům právem obávat. Dosavadní tři čeští králové (Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I.) ovšem získali korunu výhradně z vůle římských králů bez domácí volby, což ostatně způsobilo krach prvních dvou českých království. 

Přežitý stařešinský řád

Přemysl vedle nezdárného syna Vratislava řešil ještě další důležitý nástupnický problém. Teoreticky zůstával stále v platnosti stařešinský řád, který údajně ustanovil roku 1055 na smrtelné posteli kníže Břetislav I. Podle něj měl vládnout v Čechách vždy nejstarší výhonek Přemyslova rodu ze všech větví, a nikoliv prvorozený syn předchozího vládce. Tento řád se sice už více než sto let soustavně porušoval a vážně ho bral pouze ten, komu se zrovna hodil k prosazení vlastních zájmů, ale velmoži k němu mohli kdykoliv sáhnout při náznaku nespokojenosti. Byl totiž vepsaný do Kosmovy kroniky a náš první kronikář ho také náležitě prosazoval s poznámkou, že pouze dodržováním tohoto řádu může být v Čechách dosažen mír a pokoj. Kosmova kronika byla tehdy jediný relevantní pramen ke starší české historii a navíc ho Přemyslovci ve 12. století výrazně propagovali, protože svým způsobem legitimizoval jejich vládu. Nedal se tedy jen tak pominout.

Kdo kromě Vratislava mohl ještě ohrozit Václavovu nástupnickou pozici? V první řadě tu byl moravský markrabě Vladislav Jindřich. Přemyslův mladší bratr ovšem svého synovce při volbě podpořil. Sám zůstával bezdětný a vždy stál věrně po Přemyslově boku, což je ostatně vidět i ze slov uvedených ve Zlaté bule ulmské. Právě on totiž oficiálně inicioval Václavovu volbu a svolal k ní všechny magnáty, zatímco král k ní jen formálně udělil souhlas. Dále působil v Olomouci jistý kanovník jménem Sifrid, potomek moravských Přemyslovců, ale ten nepředstavoval vážného soupeře, už kvůli své duchovní dráze. 

Hůře to vypadalo se správcem plzeňské kastelánie Děpoltem III. Jakožto hlava přemyslovské větve takzvaných Děpolticů dal už několikrát najevo své ambice a Přemyslovi rád škodil v jeho říšské politice. Kolem roku 1211 se s ním sice smířil, za což mu král potvrdil východočeské državy a přidal k tomu onu plzeňskou kastelánii, ale už roku 1215 jednal s Dětřichem Míšeňským, Přemyslovým úhlavním nepřítelem. Děpolt si sice zřejmě uvědomoval, že jeho šance na zisk trůnu jsou spíše teoretické, ale vadilo mu, jak ho Přemysl v nástupnictví okázale opomíjí, a tak raději podpořil Vratislava. Na důležitý volební sněm roku 1216 se stejně jako kanovník Sifrid pochopitelně nedostavil.

Pozvání do Prahy

Jak tedy první volba českého krále vlastně proběhla? Ač o ní kromě Zlaté buly ulmské nemáme z pramenů žádné přesnější zprávy a neznáme přesné datum ani místo konání, můžeme ji podle známých okolností zhruba rekonstruovat. Bratrský dvojlístek Přemysl a Vladislav ji zjevně uspořádali jako velkolepé divadlo, které mělo upevnit jejich pozici. Král zůstal formálně stranou, aby zachoval navenek skromnost a neukazoval přílišnou dychtivost.

Na sněm pozval předáky moravský markrabě Vladislav. Můžeme téměř s jistotou předpokládat, že shromáždění se konalo v jednací síni Pražského hradu, ať už tehdy vypadala jakkoliv (zřejmě jako velká hodovní síň). Během května či června 1216 se tam sjeli s velkou slávou a zbrojnými družinami všichni velmožové, kteří v českých zemích měli nějaké slovo a stáli na straně krále. A to bylo důležité.

Nepleťme si totiž středověké volby s moderní demokracií. Na sněmu se neměly vést žádné vášnivé diskuze o kandidátech nebo argumentovat pro a proti vyhlášenému kandidátovi na krále. Sněm měl jasný účel zvolit za krále jedenáctiletého hocha Václava, který měl předem skrze otce a strýce vyjednanou pozici. Volba musela být jednohlasná, jinak by ji mohl někdo zpochybnit. Pokud tedy někdo s Václavovou kandidaturou nesouhlasil, na sněm jednoduše nedorazil, ať už kvůli tomu, že nedostal pozvání, nebo prostě odmítl. To si vládnoucí dvojice Přemyslovců jistě pohlídala. Proto nepřijel nikdo z Děpolticů ani Sifrid.

A jestliže se snad ještě někdo z ostatních velmožů přikláněl k Vratislavovi, pak ho rovněž nepozvali, nebo zůstal z obavy o vlastní zdraví raději doma. Takový rebel musel ovšem počítat s tím, že ho král bude počítat mezi své protivníky a podle toho s ním bude nakládat. Každý šlechtic si jistě dvakrát rozmyslel, jestli mu to za to stojí.

Jedli, pili a volili

Když se v jednací (a zároveň hodovní) síni Pražského hradu zavřela vrata za všemi účastníky a sněm byl oficiálně zahájen, pronesl zřejmě markrabě Vladislav úvodní řeč, v níž uvítal všechny zúčastněné, vyzval je, aby jedli a pili, co hrdlo ráčí, a pak vychválil do nebes přednosti Přemyslova „nejstaršího“ syna Václava. Tento hoch a budoucí král pravděpodobně jen seděl na vyvýšeném místě, patřičně se usmíval a možná připíjel na zdraví některých velmožů. K nějaké samostatné řeči ho asi nepustili, nebylo to ani potřeba.

Během hostiny povstávali další domluvení řečníci z řad předáků, aby ještě více velebili ctnosti a přednosti budoucího (i současného) krále. Když takto rokovali, jedli a pili dostatečně dlouho (možná hodiny, možná i dny), naznali Vladislav a Přemysl, že nastal správný okamžik, a zeptali se všech přítomných, zda se má Václav stát králem. Ti pak hlasitým voláním vyjádřili svůj jednoznačný souhlas. Tak se to alespoň dělalo podle Kosmy dříve při volbě knížete a Přemysl jistě dbal na to, aby se tradice dodržela i při první volbě krále.

Právě úcta k tradicím byla totiž zásadní motivací pro celé volební divadlo. Přemysl si dobře uvědomoval, že první dvě česká království zkrachovala právě kvůli obavám velmožů o jejich tradiční privilegia. Tím, že dokázal s pomocí bratra takto velkolepě a symbolicky získat souhlas magnátů pro své zájmy, prokázal politický talent. Šlechtický vlk se nažral a přemyslovská koza přitom zůstala celá.

Právo prvorozeného

Následný souhlas římského krále už byl naštěstí pouhou formalitou, protože Fridrich II. stále potřeboval mocného Přemyslovce jako spojence v boji o své zájmy v říši a měl tedy pro něj pochopení. Sám si zřejmě ani přesně nepamatoval, co vlastně potvrdil o čtyři roky dříve v Basileji při vystavení Zlaté buly sicilské, a tak mu ani nepřišlo divné, že ho král žádá o novou listinu, kde vlastně potvrzuje totéž.

Ve Zlaté bule ulmské se ovšem objevil jeden důležitý nový prvek, který v basilejské listině chyběl – zdůraznění práva prvorozeného syna. Tak se Přemysl definitivně rozešel se stařešinským řádem a začalo platit právo primogenitury.

Image

Čtěte také

Zlatá bula sicilská: Listina nejvyššího významu pro krále Přemysla

Když sledujete slona, jak vyvrací strom a vzápětí jemně sbírá drobné kousky ze země, působí to skoro jako kouzlo. Jak může být jeden orgán zároveň tak brutálně silný, a přitom tak citlivý? Odpověď možná neleží jen ve více než 40 000 svalech sloního chobotu, ale v něčem mnohem nenápadnějším – ve sloních vouscích.

Síla i jemnost

Sloní chobot je biologický zázrak. Slouží k dýchání, čichání, uchopování, komunikaci i zkoumání předmětů mimo zorné pole zvířete. Mladým slonům trvá téměř rok, než se ho naučí používat s takovou přesností, aby dokázali kombinovat sílu s jemnou manipulací. A lidstvu trvalo ještě déle pochopit, jak je to možné.

Nová studie publikovaná v časopise Science přináší překvapivou odpověď: klíčem mohou být vousky lemující chobot. Výzkum vedl Andrew Schulz z Max Planck Institute for Intelligence Systems, kde se zabývá tzv. haptickou inteligencí – tedy tím, jak organismy i stroje vnímají svět dotykem.

Vousky jako z jiné planety

Většina savců má vousky s relativně podobnou strukturou. U slonů je to ale jinak. Jejich vousky jsou u kořene tužší a směrem ke špičce se stávají pružnějšími. To je přesný opak toho, co bychom čekali. „Sloni jsou jako mimozemšťané,“ říká Schulz. „Mají rohovité vousky s gradientem tuhosti, což nás opravdu překvapilo.“

Zatímco u jiných savců bývá struktura vousku spíše homogenní, u slona je materiál u kůže silný a porézní, zatímco špička je hustší a výrazně ohebnější. Tento plynulý přechod vlastností – takzvaný gradient tuhosti – umožňuje slonům pomocí chobotu rozlišovat, kdy je třeba zatlačit silou a kdy naopak pracovat s citem.

Svět vnímaný dotykem

Sloní kůže je hrubá a připomíná brnění, takže bylo jasné, že vousky musí sehrávat zásadní roli v přenosu jemných dotykových informací. Aby vědci pochopili jejich strukturu, použili speciální CT skener určený pro malé objekty a vytvořili detailní digitální model sloních vousků. Ten doplnili dalšími zobrazovacími a chemickými analýzami. Výsledkem je detailní mapa vnitřní architektury, která ukázala, že mechanické vlastnosti vousku se mění po celé jeho délce.

Aby si vědci ověřili, jak se takový vous chová v praxi, vytiskli jeho zvětšený model na 3D tiskárně – včetně přesného rozložení hustoty materiálu. Když s ním naráželi do různých předmětů, zjistili, že tužší základna přenáší „ostřejší“ a jasnější signál o tvrdosti a tvaru objektu než měkčí špička. I bez přímého kontaktu kůže tak bylo možné cítit obrysy předmětu.

Pro slony je dotyk skrze chobot klíčovým kanálem poznávání reality. Jejich vousky nejsou jen pasivní součástí těla, ale aktivními senzory, které jemně ladí informace přicházející z okolí. Podle odborníků je pravděpodobné, že téměř každý savec má vousky přizpůsobené svému způsobu života – jejich velikost, tvar i materiál odpovídají tomu, jak daný druh využívá dotyk ve svém prostředí.

Inspirace pro robotiku?

Výzkum ale nekončí u biologie. Data ze studie jsou veřejně dostupná a vědci doufají, že inspirují další obory – zejména robotiku. Jedním z největších problémů moderních robotů je kombinace síly a jemnosti: jak sestrojit stroj, který dokáže manipulovat s těžkými předměty, a přitom nepoškodí křehké materiály? Materiály s gradientem tuhosti – podobně jako sloní vousky – by mohly být řešením. Představte si robotickou paži, která je u základny pevná a silná, ale na konci citlivá a pružná. Přesně tak funguje sloní chobot – přírodní inženýrský skvost, který evoluce ladila miliony let.

Sloni tedy nejsou jen symbolem síly a paměti. Jsou také mistry dotyku. A jejich nenápadné vousky nám připomínají, že i ty největší organismy světa často spoléhají na ty nejmenší struktury.

Image

Čtěte také

Sloní zemětřesení: Obří chobotnatci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

„Stavět most znamená válčit se silami přírody,“ poznamenal inženýr Joseph Strauss. Věděl přitom velmi dobře, o čem mluví: Vynálezce, stavitel a básník v jednom patřil k velikánům, kteří vybudovali Ameriku – a to doslova. Za svoji kariéru navrhnul nebo dovedl k plné realizaci na čtyři stovky zvedacích mostů, nejen ve své domovině, ale také v Kanadě, Panamě, Číně, Japonsku, Egyptě či Rusku. V poslední zmíněné zemi dokonce nepřímo přispěl k bolševické revoluci, protože právě po jeho mostě přes petrohradskou Něvu pronikli v roce 1917 vzbouření námořníci do Zimního paláce.

S ohromnými zkušenostmi a čichem na inovace byl Strauss pro projekt sanfranciského mostu jako stvořený. O vybudování zmíněné spojnice se spekulovalo nejméně od roku 1869. Kalifornská zlatá horečka, která vypukla o dvacet let dřív, přivedla do města na západním pobřeží USA během pouhých pěti let na 150 tisíc nových obyvatel. Na zlatokopecký průmysl se pak brzy navázala další odvětví a San Francisco zažívalo prudký růst. Díky chráněné zátoce se proměnilo v nepostradatelné překladiště zboží, ale kvůli své poloze na nejzazším výběžku poloostrova mělo zároveň jen velmi omezené spojení ze severu, a veškerou dopravu tak musely obstarávat přívozy – což byznys brzdilo.

Zlatá brána otevřená

Pomyslnou svěrací kazajku měl uvolnit most, jenž by město propojil přes úžinu Golden Gate neboli „zlatá brána“ (viz Víte, že?). Jenže šlo o nadlidský úkol: Tamní prudké proudy dosahují rychlosti až čtrnácti kilometrů v hodině a dno v nejhlubším místě spočívá 113 metrů pod hladinou. Vražedně mrazivé vody pocítil na vlastní kůži nejeden vězeň, který se pokusil uprchnout z věznice na ostrově Alcatraz, ležícím asi jen pět kilometrů východně. Oblast navíc často kryje hustá mlha, a stavba v takových podmínkách se proto dlouhá léta považovala za nereálnou.

Nápad však nedal spát někdejšímu studentovi inženýrství Jamesi Wilkinsovi, který přesedlal na žurnalistiku. V článku pro deník San Francisco Bulletin se v roce 1916 dotázal hlavního městského architekta Michaela O’Shaughnessyho, na kolik by hypotetická stavba – dvakrát delší než kterýkoliv jiný tehdejší most – mohla vyjít. Šokující odhad zněl sto milionů dolarů, tedy zhruba tři miliardy v dnešních cenách. Nicméně myšlenka byla na světě a O’Shaughnessy začal vážně zjišťovat, zda by se astronomické náklady nedaly zredukovat. A jedním z těch, kdo na jeho podnět odpověděli, se stal právě Joseph Strauss.

Hvězdný tým

Strauss slíbil, že by stavba mohla vzniknout už za sedmnáct milionů. A přestože se brzy ukázalo, že při zahrnutí všech dodatečných prací a služeb bude potřeba dvojnásobek, začala vážná jednání o spuštění projektu. Obratem to však vyvolalo řadu protestů a kontroverzí: Majitelé přívozů se totiž zcela oprávněně obávali o živobytí, předáci dělníků se děsili imigrantské práce a námořnictvo si přehrávalo katastrofické scénáře, jak trosky mostu zasaženého nepřítelem zcela zablokují důležitý přístav.

Strauss ovšem za svůj vysněný projekt neúnavně lobboval a snažil se jej protlačit i skrz podporu raketově se rozvíjejícího automobilového průmyslu, jemuž by se San Francisco konečně otevřelo. V roce 1923 město stavbu konečně schválilo a o sedm let později dalo svolení i ministerstvo války. Strauss mohl začít shánět tým expertů: Jakkoliv byl totiž zkušený a talentovaný, podobně gigantický projekt nikdy nenavrhoval. Navíc se jeho původní koncept konzolového mostu na řadě pylonů ukázal jako nedostatečný a také jen málo estetický.

K ruce si proto přibral specialistu na závěsné konstrukce Leona Moisseiffa, původem lotyšského Žida, který v devatenácti letech emigroval do USA a udělal tam úžasnou kariéru – zahrnující mimo jiné newyorskou ikonu Manhattan Bridge. Zkušený inženýr posléze navrhnul dvě masivní věže, na něž by se zavěsila lana nesoucí hlavní tělo mostu. Dalším významným přispěvatelem se stal architekt Irving Morrow, který ke stavbě přidal prvky art deco a také prosadil její neobvyklou barvu. Hvězdný tým pak doplnil autor tehdy nejpoužívanější univerzitní učebnice o statice Charles Alton Ellis, jenž měl coby expert na konstrukce zajistit, že se most v první bouři nezhroutí.

Klidně přes mrtvoly

Strauss byl mostem posedlý a energicky se vypořádával s jednou překážkou za druhou, ať už šlo o úřední regulace, dodavatele, nebo dokonce o vlastní kolegy. Konkrétně konstrukční expert Ellis jej dováděl k šílenství. Pracoval sice přesně, metodicky a svědomitě, ale na stavitelův vkus mučivě pomalu. 

Nakonec jej proto Strauss z projektu vyloučil – poté, co od něj převzal většinu práce a propočtů – a zásluhy svého kolegy nikdy veřejně nepřiznal. Ostatně ocenění přínosu ostatních nepatřilo mezi jeho silné stránky a prakticky až do 21. století se v souvislosti s mostem o jiných inženýrech nemluvilo. Samotný Strauss přitom zajistil především logistiku a úspěšné dotažení projektu, nikoliv jeho faktickou podobu.

Každopádně v roce 1932 se most dočkal přiklepnutí peněz, i když k tomu došlo skutečně těsně. Na Spojené státy totiž udeřila hospodářská krize a země se propadla do ekonomického marasmu. Přislíbených 35 milionů dolarů se tak najednou vznášelo ve vzduchu, nicméně Straussovi se podařilo politiky přesvědčit, že megalomanská stavba je přesně tím, co USA právě teď potřebují. Most měl dát práci stovkám místních dělníků, zajistit odbyt ocelářům a výrobcům cementu a po dokončení nastartovat byznys v jednom z klíčových měst západního pobřeží. Projekt tak 5. ledna 1933 konečně vypukl a tvrdá práce začala.

Napřed smůla

Ke zbudování dvou základen pro věže bylo třeba postavit ocelové přístupové můstky, ale počasí v zátoce neodpouští. První konstrukci, kterou dělníci vztyčovali osm měsíců, smetly vlny hnané bouří a její náhradu čekal stejný osud. Rovněž třetí pokus dopadl neslavně: V husté mlze do stavby narazila loď. Inženýři bojující se zpožděním se proto rozhodli postavit masivní dřevěná mola sedm metrů nad hladinou, takže se případné škody daly rychle opravit.

Nakonec se podařilo osadit tvrdé kamenité dno výbušninami a pomocí kontrolovaných explozí vytrhat dostatek materiálu. Do vzniklých děr pak potápěči – pracující v silných proudech třicet metrů pod hladinou a v téměř úplné tmě – ukotvili ocelové konstrukce, jež se poté plnily betonem. Tisíce tun hmoty speciálně upravené tak, aby se nemíchala s mořskou vodou, proudily z pobřeží dlouhými hadicemi. Jakmile byly základny hotové, postavili okolo nich potápěči ještě další ochranný val, aby pylony spolehlivě odolaly dorážejícímu příboji.

Pak už mohly začít růst samotné věže. Pro jejich konstrukci posloužily ocelové pláty vyrobené v Pensylvánii, jež musely následně do San Francisca putovat skrz Panamský průplav. Na místě je dělníci svařili do dutých čtyřstranných „trubek“ o straně několika metrů, z nichž byly poté věže složeny a snýtovány. Uvedené řešení umožnilo osadit vnitřní prostor trubek žebříky, a pro výsledné bludiště musel dokonce vzniknout rozsáhlý manuál s plánkem.

Na čem visí most

Opravdovými „hrdiny“ konstrukce se však staly masivní kabely pro zavěšení vozovky, které se táhnou po celé délce mostu a zajišťují mu nosnost, aniž by ztratil pružnost a odolnost vůči větru. Každý ze dvou hlavních kabelů o šířce 92 centimetrů vznikl z 25 572 kusů ocelových drátů, jež se musely jeden po druhém mezi věžemi natáhnout, ačkoliv úmornou práci naštěstí usnadnily stroje. Spletené konce drátů se zalily do betonových patek, zatímco samotné dráty dělníci nejdřív stáhli do 61 svazků a ty pak spojili do větších celků. Nakonec nasadili na jedenáct tisíc tun oceli hydraulický „obojek“, aby nesourodou masu centimetr po centimetru stlačil do válce, na nějž obratem přidali další ocelové spony.

Pro kabely byla na vrcholcích věží – 228 metrů nad vodou – navržena „sedla“, jež se dala hydraulicky posouvat do stran a vyrovnávat měnící se tlaky a tahy během stavby. Šlo o skutečný zázrak inženýrského umu. Na kabely se poté postupně zavěšovala šestiproudová vozovka v délce 2,7 kilometru. Lana i věže jsou přitom maximálně naddimenzované: I kdyby se na most v zácpě natěsnalo maximálně předpokládaných 1 500 aut, statiku stavby by to nijak neovlivnilo. Její vypočítaná nosnost totiž dosahuje tří tun na metr čtvereční.

Slavnostní start

Otevření mostu se 27. května 1937 zúčastnilo na sto tisíc lidí, na něž čekal i jarmark, a místní holubářský klub symbolicky vypustil 250 opeřených poslů se zprávou o začátku fungování Golden Gate Bridge do všech koutů Kalifornie. Návštěvníci se mohli po mostě projít a nad celou slavností zahřmělo na pět stovek armádních letadel, jimž sekundovaly čtyři desítky válečných plavidel. Pro Strausse šlo o završení životního úkolu a San Francisco se dočkalo dominanty, o jaké se do té doby nikomu nesnilo. Oranžově zářící most přitom dodnes zůstává nejvíc fotografovanou konstrukcí svého druhu na světě. 

Image

Čtěte také

San Francisco: Město básníků a světel

Podle některých indicií fosfor znali již staří Římané, ale tato informace je spíše spekulací než historickým faktem. Poněkud pravděpodobnější je, že jej ve 12. století uměli vyrobit arabští alchymisté, kteří si ale toto tajemství nechali pro sebe. Evropa proto musela fosfor nalézt sama a za jeho objevitele je považován německý kupec a alchymista Hennig Brand (či Brandt), který jej poprvé připravil v čisté formě roku 1669. 

Hledání kamene mudrců

Brand vůbec nepátral po fosforu, jeho cíl byl stejný jako snažení většiny alchymistů, totiž nalézt slavný kámen mudrců, záhadnou látku, která měla umožnit například přeměnu (transmutaci) obyčejnějších kovů ve zlato či zprostředkovat přípravu elixíru života. 

Můžeme se dohadovat, zda to byla právě zlatavá barva, která Branda vedla k myšlence, že tím nejpříhodnějším materiálem pro přípravu kamene mudrců je moč. Místo něj však připravil pouze jakýsi bílý prášek, který ve tmě světélkoval. 

Brand svůj recept, stejně jako samotnou existenci světélkující substance zprvu tajil. Později postup jak ji přichystat svěřil jinému alchymistovi, Danielu Kraftovi. Ten fosfor zdárně připravil v roce 1675 a o rok později byl podobně úspěšný i Johann Kunckel. Alchymisté začali světélkující hmotu ukazovat na různých dvorech, kde ji spatřil slavný přírodovědec Robert Boyle. I ten se jal usilovně pátrat, jak svítící prášek připravit a úspěch slavil už v roce 1680. 

Fosfor, kostík, světlonoš

Od Boyla máme nejpodrobnější návod, jak látku získat: Pro začátek bylo potřeba alespoň 50 až 60 kbelíků moči, což je množství, které by experimentátor jen těžko vyprodukoval sám. Udává se, že Brand ji pro svůj původní pokus sbíral od vojáků z kasáren a nakonec jí zpracoval celé dvě tuny. Dalším krokem je nechat moč „zrát“. Tedy udržet tekutinu přibližně po dobu dvou týdnů v klidu, dokud nezačne hnít a silně zapáchat.

Takto uleželá moč se nalije do velkého kotle a za stálého míchání se přivede k varu. Pokračuje se tak dlouho, dokud se produkt nezahustí. Později je nutno přidat několik dalších ingrediencí, vše promíchat a opět povařit. Následně je třeba už jen zachytávat páry unikající ze zahřáté matérie. Vysrážením par na stěnách připravené nádoby vznikne bílá usazenina. Tu stačí seškrábat a příprava prášku je hotova. 

Tato hmota nazývaná noctiluca či „noční světlo“ byla zprvu především kuriozitou a jako samostatný chemický prvek ji sto let po její první přípravě rozpoznal až jeden z otců moderní chemie Antoine Lavoisier. Název fosfor, který prvek dostal, pochází z řečtiny a znamená posel světla či světlonoš. A tak známe tuto látku i my, jelikož obrozenecký název „kostík“, odkazující na důležitou roli, kterou má fosfor v tělech mnoha živých organismů, se neujal. 

Image

Čtěte také

Rekordmanka Marie Curie-Sklodowská: Nobelovu cenu získala hned dvakrát