Další odklad cesty k Měsíci: NASA opět řeší problém s raketou SLS
Plány NASA na první pilotovanou výpravu kolem Měsíce v rámci programu Artemis komplikují nové technické potíže s nosnou raketou SLS. Kvůli problémům s heliem je březnový start mimo hru.
Pouhý den poté, co NASA s optimismem oznámila cílové datum startu mise Artemis II, přišla studená sprcha. Inženýři objevili nový technický problém na raketě SLS (Space Launch System), který start prakticky znemožňuje. A tentokrát nejde o drobnost – potíže s prouděním helia v horním stupni rakety znamenají návrat celé soustavy zpět do montážní haly.
Heliové déjà vu
Podle oficiálního vyjádření NASA došlo k přerušení toku helia v horním stupni rakety SLS. Ačkoliv helium zní jako plyn vhodný spíš do narozeninových balónků, v raketové technice má zásadní roli. Používá se k udržování tlaku v palivových nádržích a k zajištění správného toku pohonných látek během startu. Bez stabilního přísunu helia se zkrátka startovat nedá.
Šéf NASA Jared Isaacman oznámil, že raketa bude stažena z rampy a převezena zpět do budovy Vehicle Assembly Building, kde proběhnou opravy. To zároveň znamená, že březnové startovní okno je mimo hru.
Zajímavé je, že podobný problém s heliem trápil už předchozí misi Artemis I. Není však zatím jasné, zda jde o stejnou závadu, nebo o jiný technický nedostatek. Artemis II přitom není žádným nováčkem v oblasti odkladů. Mise už byla několikrát posunuta, naposledy kvůli neúspěšné generálce, při které docházelo k únikům vodíku a dalším problémům. Druhý pokus, uskutečněný minulý pátek, byl ale úspěšný. Právě proto zástupci NASA sebevědomě oznamovali, že datum startu očekávané mise bude 6. března. O to větší překvapení představuje aktuální technická komplikace.
Artemis II je první pilotovanou misí programu Artemis. Půjde o generální zkoušku před plánovanou misí Artemis III, která má podle současných plánů do roku 2028 vrátit člověka na povrch Měsíce – poprvé po více než půlstoletí od éry Apolla. Každý odklad je tedy citelnou ranou pro celý harmonogram návratu lidí na Měsíc.
Další články v sekci
Zpráva o klimatu za rok 2025: Oteplování planety zrychluje
Zpráva neziskové organizace Berkeley Earth potvrzuje, že rok 2025 byl třetím nejteplejším v historii měření a že oteplování nabralo strmý kurz vzhůru.
V posledních letech čelíme značnému nárůstu teplot, který odpovídá pesimistickým scénářům z dřívější doby. Potvrzuje to i před pár týdny zveřejněná zpráva „Global Temperature Report for 2025“, vydávaná neziskovou výzkumnou organizací Berkeley Earth se sídlem v Kalifornii.
Odborníci Berkeley Earth potvrzují očekávání, podle nichž měl být rok 2025 třetím nejteplejším rokem od roku 1850. Překonaly ho pouze roky 2024 a 2023. K tomuto výsledku dospěli díky analýzám 23 milionů měření 57 685 meteorologických stanic a přibližně 500 milionům měření teploty oceánu pomocí senzorů na lodích a bójích.
Zrychlující globální oteplování
V posledních třech letech jsme podle Berkeley Earth svědky extrémního zrychlení oteplení planety, které překonává všechna očekávání. Zatímco od 70. let se globální oteplování vyvíjelo poměrně lineárně tempem asi +0,20 °C za dekádu, období 2023–2025 představuje výrazný výkyv nad tento trend. Statisticky by takto silná odchylka měla méně než 1% pravděpodobnost, pokud by šlo pouze o přirozenou variabilitu klimatu.
Ve hře je podle odborníků více různých příčin, z nichž ne všechny plně chápeme. Jde nejen o pokračující hromadění skleníkových plynů, ale také například o snížení množství mraků a paradoxně i nižší emise sirných aerosolů (viz Paradox čistšího vzduchu).
Během uplynulých 50 let probíhalo oteplování planety víceméně lineárně, v souladu s lineárním navyšováním množství skleníkových plynů. Náhlé zrychlení oteplování od roku 2023 ale ukazuje, že už se nemůžeme příliš spoléhat na to, že z dosavadního oteplování jednoduše předpovíme budoucí vývoj teplot.
V roce 2025 panovala na Zemi průměrná roční teplota 1,44 °C nad průměrem z let 1850 až 1900 před intenzivním rozvojem průmyslu. Během roku 2025 zhruba 9,1 procent povrchu Země zažilo rekordní průměrnou roční teplotu. Na těchto místech žije asi 770 milionů lidí, co představuje přibližně 8,5 procent populace planety. Největší část z nich žije v Asii, zejména v Číně (asi 450 milionů lidí).
Data také ukazují, že pevnina se zahřívá zhruba dvakrát rychleji než oceán – což odpovídá fyzikálním očekáváním i klimatickým modelům. Rok 2025 byl druhým nejteplejším rokem nad pevninou (2,03 °C nad předindustriální úrovní) a třetím nejteplejším rokem nad oceány (1,03 °C nad předindustriální úrovní).
Dlouhodobý trend už podle klimatologů překročil 1,4 °C nad předindustriální úroveň. Pokud bude současné tempo pokračovat, hranice 1,5 °C – jeden z cílů Pařížské dohody – může být dosažena během méně než pěti let. Podle autorů zprávy je prakticky jisté, že cíl udržet oteplení pod 1,5 °C už nebude splněn. Stále však zůstává otevřená možnost udržet oteplení pod 2 °C, pokud dojde k výraznému snížení emisí.
Paradox čistšího vzduchu
Sirné aerosoly (částice vznikající například spalováním lodních paliv s vysokým obsahem síry) mají dva hlavní účinky: odrážejí sluneční záření zpět do vesmíru a snižují tak množství energie, které dopadne na povrch Země. Podporují také tvorbu oblačnosti - více mraků znamená vyšší odrazivost planety. Výsledkem je ochlazující efekt, který částečně vyvažuje oteplování způsobené skleníkovými plyny.
Nová pravidla pro lodní dopravu z roku 2020 snížila emise síry asi o 85 %. To výrazně zlepšilo kvalitu ovzduší a snížilo zdravotní rizika (zejména u respiračních a kardiovaskulárních onemocnění), ale zároveň odstranilo část „ochlazující clony“ nad oceány.
Z klimatického hlediska to znamená krátkodobě rychlejší oteplování, vyšší energetickou nerovnováhu Země a možnou akceleraci teplotního růstu.
Další články v sekci
Fit i s bříškem: Číslo na váze neříká celý příběh o vašem zdraví
Index tělesné hmotnosti v poslední době schytává kritiku z mnoha stran jako nedokonalý ukazatel zdraví organismu. Jedním z faktorů, které poukazují na jeho nedokonalost, jsou i případy lidí, kteří sice mají bříško, ale jejich tělo je ve skutečnosti fit.
Odborníci často hovoří o epidemii obezity a čísla, která její výskyt mapují v ČR, jsou vskutku alarmující – až 64 % Čechů se potýká s obezitou nebo nadváhou. Problém se však netýká pouze České republiky, ale je celosvětový a začíná pomalu zasahovat i rozvojové země, v nichž ještě donedávna panoval hladomor. Přímo obézní je u nás pětina populace a nepříznivé účinky obezity na lidský organismus jsou dlouhodobě známé a prokázané.
Zkrácení života o 5–10 let, miliardy výdajů na zdravotní péči navíc, metabolický syndrom, cukrovka, hypertenze, onkologická onemocnění… to vše je spojováno s nadměrnou tělesnou hmotností, přičemž tyto skutečnosti jsou dobře doloženy mnoha studiemi. Co když je však možné být navzdory vztyčenému prstu autorit napříč lékařskými i nelékařskými obory obézní, a přitom zdravý? Mít plné zdraví a dobrou tělesnou kondici, to vnímáme obvykle jako luxus vyhrazený pro štíhlé nebo alespoň jen mírně „oplácané“ jedince. Současné studie však dokládají nejen opak, ale dokonce se zdá, že se nejedná o jev nikterak výjimečný!
Záludný index
Při hodnocení stupně nadváhy se používá index tělesné hmotnosti známější pod anglickou zkratkou BMI (body mass index). Jedná se o jednoduchý vzoreček z první poloviny 19. století, jehož hodnotu si může kdokoliv snadno vypočíst tím, že hmotnost v kilogramech vydělí druhou mocninou tělesné výšky v metrech. Výhoda BMI je ta, že se jedná o snadno a rychle zjistitelný parametr, se kterým se statisticky velmi dobře pracuje (svou výšku a váhu zná z hlavy prakticky každý).
Podle WHO mají lidé s hodnotou BMI 25–30 nadváhu, nad 30 jsou obézní, nad 40 se pak jedná o morbidní obezitu. Nevýhoda BMI je ta, že absolutně neodráží množství tuku a distribuci hmoty v těle. Osvalený kulturista tak může mít BMI ukazující na obezitu, ale jedinec s obézním bříškem a malým podílem svaloviny v těle může mít BMI téměř normální.
I kdybychom odhlédli od těchto nedostatků BMI, nalézáme jedince, kteří splňují dle BMI parametry obezity, nejsou to ani žádní kulturisté, mají zvýšený obsah tělesného tuku – a přesto jsou podle lékařských měřítek zcela zdraví. Jak je to možné?
Tyto případy se začaly objevovat s narůstajícím množstvím studií zaměřených na škodlivost obezity. Přestože se statisticky dařilo jednoznačně prokázat nepříznivý vliv tělesné hmotnosti, objevovali se lidé, u nichž obezita „nefungovala“. Přes vysoké BMI a objem tělesného tuku neměli obtíže se zvýšeným krevním tlakem, netrápil je vysoký cholesterol, zvýšená hladina krevních lipidů nebo rezistence vůči inzulinu (ze které se později rozvíjí cukrovka 2. typu).
Zdravá obezita?
Protože počet těchto případů narůstal, zaujalo toto téma také vědce, kteří se tímto fenoménem začali zabývat. Objevovaly se důkazy, že obezita sama o sobě nemusí vždycky vést k rozvoji metabolických onemocnění a vztah nárůstu tělesné hmotnosti a četnosti komplikací neplatí univerzálně. Tato zjištění změnila pohled na BMI jako jednoznačný prediktor rozvoje metabolických onemocnění a zavedla do medicíny kontroverzní termín – metabolicky zdravá obezita, anglicky známá pod zkratkou MHO (metabolically healthy obesity).
Identifikace lidí s MHO je kontroverzní i tím, že zdánlivě rozporuje desítky starších studií, které definovaly obezitu jako rizikový faktor pro celou řadu onemocnění. Ve skutečnosti se však nejedná o zpochybnění, ale spíše zvýraznění faktu, že korelace zjištěné těmito studiemi nejsou stoprocentní. Nelze zpochybnit, že snížení tělesné hmotnosti při obezitě obecně snižuje riziko cukrovky, hypertenze, obstrukční spánkové apnoe, osteoartrózy nebo zvýšených krevních lipidů. Naznačuje však, že ne všichni obézní lidé těmito komplikacemi nutně trpí.
Skeptický pohled na problematiku metabolicky zdravé obezity předpokládá, že se jedná o jakýsi mezistupeň či dočasný stav a po vyčerpání určitých rezerv organismu nebo s pokračujícím věkem se komplikace dříve či později dostaví. Zvláště v případě kloubních problémů, kde se jedná víceméně čistě o problematiku fyzikálních zákonů, je to pravděpodobné.
Ochranný tuk
Přesto se zdá, alespoň co se týká metabolických onemocnění, že mírná nadváha nemusí být zdaleka tak nebezpečná, jak se dříve předpokládalo, a že dokonce může mít v některých případech i protektivní funkci. Problematika výzkumu lidí s metabolicky zdravou obezitou se však potýká mimo jiné s nejednoznačnou definicí tohoto stavu. V literatuře existuje asi 30 různých definic MHO a dosud se obezitologové neshodují ani na termínu, natož jeho definici.
Jedna ze studií zpracovávala data pomocí metaanalýzy u více než 12 000 obézních lidí a vybrala ty, kteří měli normální krevní tlak, neměli cukrovku ani vysoký poměr obvodu pasu k obvodu boků. U těchto jedinců nebylo prokázáno vyšší riziko úmrtí na kardiovaskulární choroby ve srovnání s jedinci o normální tělesné hmotnosti. Mohli bychom je tedy asi zařadit pod termín MHO.
Stejně tak nová metaanalytická studie vědců Weeldreyera a Guzmana zkoumala souvislost mezi obezitou, indexem kardiorespirační zdatnosti a rizikem úmrtí na kardiovaskulární choroby. Tato analýza prokázala, že osoby s vysokým CRF (cardiorespiratory fitness index – hodnotí tělesnou zdatnost jedince), byť by byly obézní, nemají samy o sobě zvýšenou míru kardiovaskulárního rizika. Jinými slovy, fit obézní jedinci jsou na tom stran rizika asi třikrát lépe než obézní a tělesně nezdatní. Tato studie tak prokázala, že kardiorespirační zdatnost sama o sobě má větší vliv na riziko kardiovaskulárních onemocnění bez ohledu na hmotnost.
Štíhlý pas
Rozdílnost účinku obezity na lidský organismus má také další možná vysvětlení. Lidé s MHO jsou typicky ženy, jež mají tuk uložený zejména na hýždích a bocích, ale pas mají štíhlý. Netrpí inzulinovou rezistencí a mají obvykle vysoký index kardiorespirační zdatnosti. Přes vyšší BMI nemají příliš vysoké procentuální zastoupení tuku v těle a také se zdá, že svou roli hraje i etnický původ. Asiaté z oblastí Dálného východu a jihovýchodu mají nižší toleranci oragnismu vůči obezitě a komplikace se u nich vyskytují již při nižším BMI než u jiných etnik. Jedním z faktorů bude jistě způsob a místo ukládání tuku v těle.
Je dlouho známo, že pro metabolická onemocnění je nejhorší tzv. viscerální tuk. Ten se ukládá v břišní oblasti v okolí orgánů, jako jsou střeva, játra, slinivka atd., a je vysoce aktivní, metabolicky i hormonálně. Přestože není tolik vidět, jeho zvýšené množství je spojeno se zvýšeným rizikem srdečně-cévních onemocnění, mozkové příhody, poruch metabolismu tuků a cholesterolu, s vysokým krevním tlakem, cukrovkou 2. typu a metabolickým syndromem. Tuková tkáň totiž produkuje velké množství hormonů a látek, které mohou nepříznivě ovlivnit zdraví. Příkladem jsou tzv. cytokiny (např. TNF – tumor necrosis factor nebo IL-6 – interleukin 6), které zvyšují riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění a podporují zánětlivý stav v organismu.
Za normálních okolností slouží viscerální tuk k ochraně orgánů, jeho zvýšené množství však odpovídá za většinu nežádoucích účinků spojených s obezitou. Je také spojen s tzv. androidním typem obezity, tedy postavy typu „jablko“. V tomto případě se tuk neukládá ani tolik na stehnech a hýždích, ale převážně v oblasti břicha. „Androidní“ se nazývá proto, že postihuje převážně muže, ačkoli proti němu nejsou odolné ani ženy.
Oproti tomu gynoidní nebo také ženský typ obezity se vyskytuje častěji u žen a tvarově mu dominuje typ postavy, který nazýváme také „hruška“. Je to proto, že distribuce tuku je pozvolnější a více než na břiše se jej ukládá v hýždích a stehnech. Z toho plyne, že i lidé s relativně nízkým BMI mohou mít větší riziko zdravotních komplikací, pokud mají „špatnou“ distribuci tělesného tuku.
Osobní hranice
Komu začne větší množství tuku dělat zdravotní problémy je dáno z velké části i geneticky, a vysvětlujeme to pojmem „osobní tuková hranice“ (anglicky personal fat threshold). Ta nám určuje, jaké množství tuku jsme ještě schopni uložit do podkožních zásob, než se překročí jejich přirozená kapacita a tuk se začne ukládat do okolí orgánů nebo přímo do jejich tkáně, kde je poškozuje (tzv. lipotoxicita). Různí lidé tuto hranici mají různou, a jak bylo napsáno výše, například Asiaté mají tuto hranici velmi nízkou.
Tuková tkáň je v principu vazivovou tkání, kde se kromě tukových buněk (adipocytů) nacházejí také buňky pojiva, proteinová matrix, cévy a buňky imunitního systému (bílé krvinky a makrofágy). Podkoží je také nejlepší místo pro ukládání tuku, pokud se tedy přebytečný tuk nachází pouze tam a jinak se nerozšiřuje po těle. Jednou z klíčových vlastností lidí s obezitou a poruchou metabolismu je, že nejsou již schopni efektivně nadále ukládat tuk v podkoží.
Zdravá tuková tkáň disponuje velkým množstvím drobných adipocytů a dobrým prokrvením. Takový tuk má ještě rezervy pro další nárůst zásob. Oproti tomu velké adipocyty přesycené tukem vedou ke zhoršení zásobování tkáně krví, množí se imunitní buňky a tuk se stává více hormonálně i metabolicky aktivním – čímž narůstá riziko komplikací.
Mnohá rizika
Obezita je celospolečenské téma a extrémní přístupy se pohybují mezi normalizací a ignorací problému až po stigmatizaci lidí s nadváhou. Léčba obezity však musí probíhat komplexně a zahrnuje změnu životního stylu a často i nutnou změnu v péči o duševní zdraví. Ani lidé s MHO se nevyhnou zvýšeným rizikům nadváhy, jako je spánková apnoe, osteoartróza, gastroezofageální reflux, močová inkontinence a další důsledky nošení velké tělesné hmoty v průběhu let. Také zvýšené riziko rakoviny a demence, které jsou spojené s nadváhou, jen tak snadno nevymizí.
V přístupu k vlastní nadváze však není vhodné limitovat cíle pouze na snížení čísla na váze v koupelně. Zdraví (a problémy s nadváhou nevyjímaje) není limitováno jen čísly a tabulkami, důležitá je i motivace, pocit bezpečí a přijetí zejména ve zdravotnictví a hlavně komplexní přístup. Často je potřeba změnit nejprve životní styl, zlepšit složení stravy a zařadit pravidelný pohyb.
Možná účinky na snížení hmotnosti nebudou tak jednoznačné a rychlé, zdá se však, že tato opatření mají lepší vliv na snížení rizik než samotná redukce váhy. A samozřejmě při zlepšení životních návyků a úpravě jídelníčku se pak jakákoli snaha o zhubnutí praktikuje snáze – neměla by však být naším jediným cílem.
Složitější problém
Obezita je mezinárodně uznanou nemocí a nelze popřít její negativní účinky na lidské zdraví. Přesto se v poslední době zdá, že BMI jako základní ukazatel obezity není zcela postačující a nelze jej tak jednoduše korelovat s mírou zdravotních rizik. V obecné rovině zcela jistě vidíme jednoznačnou souvislost – vyšší BMI, více zdravotních komplikací. Část lidí se tomuto schématu však vymyká a je potřeba na to myslet. Zvláště u kategorie lidí s nadváhou (BMI 25–30) se nachází velká část jinak fit a zdravých jedinců, kteří se nepotýkají s nežádoucími účinky plynoucími z nadměrné tělesné váhy.
Stejně tak nelze hovořit o obecně prospěšném účinku hubnutí. Přestože se má za to, že již redukce tělesné váhy o 5 % výrazně zlepší zdravotní prognózu obézních, jsou lidé, pro něž to zkrátka neplatí. BMI dostatečným způsobem nepokrývá vliv pohlaví, etnika, věku a dalších faktorů ovlivňujících škodlivost nadváhy. Přestože obezita je problémem, je nutné konstatovat, že zde existuje část lidí, pro něž nepředstavuje nadváha významné zdravotní riziko. Je tedy možné žít spokojený a (z metabolického hlediska) zdravý život i v těle, které neodpovídá lékařským či společenským normám.
Další články v sekci
Štíhlý běžec z triasu: Dávný příbuzný krokodýlů překvapil vědce
Z více než půlstoletí přehlížené fosilie se vyklubal nový druh rychlého suchozemského „krokodýla“, který žil před zhruba 215 miliony let na území dnešní jižní Británie.
Představte si tvora, který vypadá jako kříženec krokodýla a chrta. Má štíhlé tělo, dlouhé nohy uzpůsobené k běhu a postoj spíše vzpřímený než plazivý. Přesně takový byl nově popsaný druh dávného příbuzného krokodýlů, jenž žil před zhruba 215 miliony let na území dnešní jižní Británie. Vědci mu dali jméno Galahadosuchus jonesi.
Fosilie tohoto tvora byla přitom objevena už v roce 1969 v jihozápadní Anglii. Desítky let však ležela ve sbírkách bez povšimnutí, než si výzkumníci uvědomili, že nejde o známý druh, ale o zcela nový přírůstek do rodokmenu raných krokodýlovitých plazů.
Jmenovec rytíře Galahada
Galahadosuchus jonesi patřil do skupiny zvané Crocodylomorpha – tedy širší vývojové linie, z níž se později vyvinuli dnešní krokodýli a aligátoři. Na rozdíl od svých moderních příbuzných ale nebyl těžkopádným vodním predátorem. Žil výhradně na souši, měl dlouhé, štíhlé končetiny a byl zřejmě velmi hbitý.
V období pozdního triasu byla oblast dnešního jihozápadu Anglie a jižního Walesu vyvýšenou krajinou obklopenou horkými a suchými nížinami. Nový druh zde pravděpodobně prohledával podrost a lovil drobné plazy, obojživelníky i první malé savce. Jeho stavba těla naznačuje, že byl rychlým běžcem vyznávajícím aktivní způsob života.
Rodové jméno Galahadosuchus odkazuje na Galahada, rytíře z artušovských legend proslulého svou mravní přímostí. Má symbolizovat vzpřímenější postoj tohoto zvířete. Druhové jméno jonesi pak vzdává hold Davidu Rhysi Jonesovi, učiteli z velšské školy Ysgol Uwchradd Aberteifi, který podle hlavního autora studie Ewana Bodenhama zásadně ovlivnil jeho cestu k vědě – nejen schopností látku vysvětlovat, ale i nadšením a podporou.
Třináct rozdílů, které změnily rodokmen
Nový druh byl původně považován za zástupce jiného raného krokodýlovitého plaza, známého jako Terrestrisuchus. Teprve detailní anatomická analýza, kterou Ewan Bodenham prováděl v rámci svého doktorského výzkumu evolučních vztahů raných krokodýlů, odhalila zásadní rozdíly.
Vědci identifikovali 13 klíčových znaků, jimiž se zkoumaný exemplář liší. Významné odlišnosti se týkaly například kostí zápěstí – u nového druhu byly kratší a robustnější než u známých zástupců rodu Terrestrisuchus. Takové rozdíly jsou v paleontologii zásadní. Pokud se systematicky opakují a nelze je vysvětlit věkem či pohlavím jedince, mohou znamenat, že vědci drží v rukou zcela nový druh.
Pozdní trias byl obdobím dynamických změn. Krátce po době, kdy žil Galahadosuchus jonesi, postihlo svět velké vymírání – zvýšená sopečná aktivita tehdy dramaticky proměnila klima a životní prostředí, což vedlo k vyhynutí mnoha skupin organismů.
Zmapování tehdejších ekosystémů – tedy toho, kdo žil před katastrofou a jaké měl vlastnosti – pomáhá vědcům pochopit, jak druhy reagují na rozsáhlé environmentální otřesy. Každý nově popsaný druh je dalším dílkem do skládačky, která ukazuje, jak pestrý a experimentální byl svět těsně před tím, než se dinosauři stali dominantními vládci souše.
Další články v sekci
Ariane, Maia a Space Rider: Evropa vstupuje do nové éry kosmické dopravy
Evropská kosmická agentura se víc než kdy dřív spoléhá sama na sebe. Nové rakety a technologie pro vesmír jí mají zajistit, aby v budoucnu nezaostala za světovou konkurencí.
Geopolitická situace se po roce 2022 výrazně změnila, a ESA kvůli tomu prakticky ze dne na den přišla o rakety Sojuz ST-A a ST-B, které startovaly z kosmodromu v Kourou. Vynášení vlastních nákladů do vesmíru je však strategicky významné, společně s technologiemi transportních prostředků. Nejde přitom jen o kvalitní rakety, ale také o tzv. kosmické tahače, znovupoužitelné platformy a infrastrukturu.
Vylepšování Ariane 6
Nejnovější příspěvek ESA do sektoru těžkých kosmických nosičů představuje Ariane 6, i když se o ní zatím hovoří spíš s negativními konotacemi, a to zejména kvůli zpoždění a ceně vývoje. Nástupkyně velmi úspěšné, ale také ohromně drahé Ariane 5 měla přinést úsporu a větší kadenci, dosud však startovala pouze třikrát, z toho dvakrát zdařile. Její nespornou výhodu tvoří modularita neboli možnost nastavení, podobně jako tomu bylo u „čtyřky“. Evropa se k uvedenému designu vrátila z praktických důvodů, aby se dal nosič lépe přizpůsobit konkrétní misi. K dispozici jsou prozatím verze 62 a 64, tedy typ se dvěma nebo čtyřmi pomocnými motory. Mnohem zajímavější by ovšem mohla být budoucnost.
Francouzská agentura CNES zahájila v roce 2010 studie alternativního, opakovaně použitelného prvního stupně pro Ariane 6, u nějž by se uplatňovala směs kapalného kyslíku a kapalného metanu namísto současného kapalného vodíku. Středový stupeň poháněný metanem by mohl využívat jeden či více exemplářů motoru nazvaného Prometheus neboli Precursor Reusable Oxygen Methane Cost Effective Propulsion System, jehož vývoj už běží. Společnost ArianeGroup počítá s jeho nasazením na více platformách a nosičích: Jednak by mohl sloužit právě na upraveném prvním stupni Ariane 6 nebo na její nástupkyni s pracovním názvem Ariane Next. Dále se má dostat na soukromou raketu Maia a na demonstrátory jako Themis, jež budou testovat nové znovupoužitelné technologie.
Uplatnění nového motoru na stávající Ariane 6 nicméně zdaleka není jisté: Vše zaleží na ekonomickém modelu a kadenci. K tomu, aby se vyplatilo, by musela raketa startovat alespoň třicetkrát ročně, k čemuž má v současnosti opravdu daleko. Prozatím se vše vyvíjí pomalu, ledy se však hýbou. A pokud je skutečně něco posouvá, pak jde jednoznačně o Future Launchers Preparatory Programme neboli FLPP.
Příprava na budoucnost
Ve skutečnosti zmíněný program běží od roku 2004 a je málo známý, přestože si už připsal řadu úspěchů. V roce 2015 se pod jeho záštitou podařilo do kosmu vyslat demonstrátor Intermediate eXperimental Vehicle alias IXV – čili nepilotované vztlakové těleso sloužící pro vývoj vesmírného letounu – a z výsledku těží například i kosmická loď Space Rider.
Pod křídly FLPP vznikl také motor Vinci používaný dnes na Ariane 6 nebo již zmiňovaný metanový Prometheus a daný program zaštiťuje i rozvoj soukromých nosičů v Evropě. Cílem je držet krok, aby evropská kosmonautika obstála v intenzivní technické a komerční konkurenci USA, Číny, Ruska a Indie.
Klíčovou strategii FLPP tvoří využití demonstrátorů – praktických projektů, kde se jedna či několik technologií integrují do modelu nebo prototypu a testují se v podmínkách velmi věrně kopírujících reálné scénáře. Lze tak posoudit jejich výkon i bezpečnost a poté je přezkoumat pro integraci s budoucím uvedením na trh. Program se však nezaměřuje pouze na rakety, nýbrž i na následnou dopravu a operace ve vesmíru.
Ne včelka, ale raketa Maia
Ve Spojených státech dnes hraje zásadní roli soukromý sektor, který vyvíjí a provozuje vlastní nosiče a vesmírné lodě. Evropa by samozřejmě chtěla svůj průmysl podpořit podobným způsobem, ale není to tak jednoduché, jak se zdá. Přenos kosmických technologií vždy byl a je citlivým tématem. Mezi úkoly FLPP tak patří i zaručení jejich efektivního a bezpečného přenosu do soukromého sektoru. Jako příklad mohou posloužit plánované rakety, jež mají stavět na technologiích z popsaného programu.
Řadí se k nim i nosič Maia od společnosti MaiaSpace spadající pod ArianeGroup. Částečně znovupoužitelná raketa po vzoru SpaceX se bude skládat z prvního stupně se třemi metanovými motory Prometheus, z druhého stupně s vakuovým typem Promethea s možností vícenásobného zažehnutí a z volitelného stupně Colibri s více motory, které vyvinul polský institut Łukasiewicz – ILOT. Motor Prometheus i stupeň Colibri tvoří součást FLPP, a vznikající raketa Maia tedy hezky dokládá, jak vlastně daný program funguje.
Pět statečných
Maia ovšem nepředstavuje jedinou soukromou raketu z Evropy, která se připravuje. ESA letos vybrala celkem pět společností, jež mají nabídnout nové nosiče a uskutečnit první start do konce roku 2027. Evropská agentura by si tak platila služby u komerčních subjektů, podobně jako NASA ve Spojených státech. Financování zároveň pomůže rozvíjet infrastrukturu a zlepšovat služby, přičemž má v Evropě vzniknout zajímavá flotila soukromých nosičů. ESA firmám nabízí kontrakty na mise, jež by měly odstartovat nejpozději v roce 2030.
Raketa Spectrum německé společnosti Isar Aerospace dokáže na nízkou oběžnou dráhu neboli LEO vynést asi 1 000 kg nákladu. Poprvé vzlétla loni z norského kosmodromu Andøya, nicméně po 30 sekundách se kvůli nedostatku výkonu zřítila a vybuchla; rampa však zůstala neporušená. Další dva nosiče stejného typu už vznikají a nového pokusu se možná dočkáme ještě v tomto roce – aktuální plán počítá se startem na počátku března. Cesta k premiéře trvala šest let a k zajímavostem patří použití propanu jako paliva pro motory Aquila, do nichž se pohonné látky dodávají pod relativně vysokým tlakem pomocí turbočerpadla.
Německá Rocket Factory Augsburg pro změnu nabízí raketu RFA One, schopnou vynést na nízkou orbitu 1 300 kg. Startovat má z Kourou – z rampy ELM-Diamant, jež původně sloužila pro sondážní rakety Diamant – ale i z kosmodromu SaxaVord Spaceport, který vyrůstá v Británii.
Nosič Orbex Prime britské firmy Orbital Express Launch umožňuje dostat na LEO asi 200 kg a startovat by měl z nového kosmodromu Sutherland na skotském poloostrově A’Mhoine. Miura 5 španělské společnosti PLD Space pak vynese na nízkou orbitu náklad o hmotnosti 1 200 kg. Firma ji přitom plánuje nadále upravovat a do budoucna chce dosáhnout částečné znovupoužitelnosti; zamýšlí ovšem postavit také těžší verze raket. Ambice jí rozhodně nechybějí, protože už dnes chystá pilotovanou loď Lince pro misi 4–5 kosmonautů na nízkou oběžnou dráhu, ale třeba i k budoucí cislunární stanici Gateway. Zázemí má přitom firma na evropském kosmodromu v Kourou, ale například také v Ománu.
Tahače z Evropy
Budoucnost si však žádá mnohem víc než jen vývoj levnějších nosičů. Počítá se s misemi na Měsíc a dál do Sluneční soustavy a za uvedeným účelem se hodí rozvíjet rovněž infrastrukturu v kosmu – na což se zaměřuje projekt ESA s názvem In-Space Proof-of-Concepts alias InSPoC, spadající rovněž pod program FLPP. Cílem je i ve vesmíru vyvíjet opakovaně použitelné dopravní platformy, schopné dokovat s družicemi a jiným nákladem anebo přečerpávat palivo a dopravovat materiál na požadovaná místa.
Zajímavě vypadá například vesmírný tahač ASTRIS od ArianeGroup, který by měla využít Ariane 6: Mimo jiné dokáže usadit náklad přesně na požadovanou pozici, a ušetřit tak vynášeným družicím palivo. Kromě toho je zvládne dopravit i na vyšší orbity, ale také dál od Země – k Měsíci, Marsu či asteroidům. Nabídne rovněž víc možností pro sdílené starty, kdy se několik menších nákladů vypouští společně, a to i do různých destinací. V neposlední řadě se díky němu zvýší počet nákladů, jež může raketa při jednom startu vynést na odlišné dráhy okolo Země. Pro Ariane 6 ovšem vznikají rovněž další tahače: Kupříkladu Spacevan od firmy Exotrail by se měl dočkat startu už letos.
Obdobné platformy se rodí i pro další evropské rakety, ať už jde o tahač Colibri společnosti MaiaSpace, či třeba o Redshift od firmy Rocket Factory Augsburg. SAB Aerospace potom zpracovává studii pro systém IOSHEX, jenž by měl umožnit servis a opravu družic přímo ve vesmíru. Podobné projekty rostou jako houby po dešti a jistě se je nepodaří realizovat všechny.
Loď jako dva minivany
Okřídlenou platformu se schopností návratu vyvíjí Thales Alenia Space: První evropská znovupoužitelná kosmická loď Space Rider nabídne široké možnosti využití a vynášet by ji měla raketa Vega-C. Půjde o nepilotovanou robotickou laboratoř na nízké orbitě, schopnou vrátit se na Zemi. Dokončené experimenty se tak dostanou k odborníkům na vyhodnocení, zatímco se Space Rider bude chystat na další start. Daná technologie by měla umožnit snadný přístup na oběžnou dráhu a zpět širokému spektru evropských kosmických i nekosmických aplikací – od výzkumu nejrůznějšího druhu až po demonstrace technologií.
Samotná ESA o Space Rideru hovoří jako o vztlakovém tělese s rozměry zhruba dvou minivanů a experti jej navrhují tak, aby dokázal přistát s přesností 150 metrů, k čemuž poslouží řiditelný padák neboli parafoil. Na oběžnou dráhu má loď dopravovat náklady pro široké spektrum aplikací a podle konkrétních potřeb bude možné létat na orbity s rozličnou výškou či sklonem k rovníku. Po bezpečném návratu na Zemi projde Space Rider přípravou na další start, s tím že každý stroj zvládne nejméně pět misí, jež potrvají vždy zhruba dva měsíce. Nákladový prostor s řízeným prostředím pojme až 1 000 liltů nebo 600 kg nákladu a jeho dveře půjdou dle potřeby otevřít, aby měly uložené přístroje výhled na Zemi či do hlubokého vesmíru. Kvůli pozorovacím misím pak dostane loď do vínku schopnost jemné prostorové stabilizace.
ESA projekt vnímá jako budoucnost evropského výzkumu na nízké oběžné dráze a v mikrogravitaci, přičemž by měl podpořit vývoj materiálů, léků, ale i pozorování naší planety a mnoho dalších oborů. Zároveň se má jednat o ideální platformu pro validace a demonstrace nových technologií na orbitě.
Dlouhá cesta kosmická
Evropa stojí na prahu nové éry kosmické dopravy. Ať už jde o modernizaci Ariane 6, vývoj motorů Prometheus na metan, či rozvoj soukromých nosičů a znovupoužitelných platforem, cílem je jediné – zajistit autonomní a konkurenceschopný přístup do vesmíru. Programy jako FLPP či projekty typu Space Rider ukazují, že Evropa nechce zůstat pozadu a dokáže spojit síly státního i soukromého sektoru. Čeká ji sice ještě dlouhá cesta a spousta technologických i ekonomických výzev, ale už dnes je zřejmé, že evropská kosmonautika získává nové sebevědomí. Největší problém zatím představuje rychlost a efektivita spojená s mírou byrokracie. Důležité bude dotáhnout klíčové projekty do konce, aby Evropa i nadále zůstala v oblasti kosmu soběstačná a konkurenceschopná.
Další články v sekci
Vůdce bělogvardějců Alexandr Kolčak: Zachránce národa, nebo krutý tyran?
Ruská občanská válka vnesla do historie mnoho jmen významných politiků a chvalně i nechvalně proslulých generálů, kozáckých atamanů a dobrodruhů. Mezi tyto muže bezesporu patřil admirál Alexandr Kolčak, který se do paměti vepsal jako patriot a Vládce vší Rusi, ale také jako uzurpátor a despota.
Alexandr Vasiljevič Kolčak se narodil do rodiny s moldavskými kořeny a vojenskou tradicí. Otec sloužil jako generálmajor námořního dělostřelectva a bojoval v krymské válce (1853–1856). Po něm zřejmě Alexandr zdědil silný patriotismus a smysl pro povinnost vůči vlasti. Roku 1888 nastoupil na petrohradskou námořní akademii, kterou absolvoval o šest let později, načež vstoupil do carského námořnictva. Vyznamenal se v rusko-japonské válce (1904–1905), následně jej povýšili na nadporučíka a významně se podílel na znovuvybudování zničeného loďstva.
Počátkem 20. století se taktéž proslavil jako „Kolčak Polárník“, jelikož se zúčastnil vícero arktických expedic, za které získal ocenění od Ruské akademie věd. Od roku 1912 sloužil v baltské flotile, kde jej také zastihlo vypuknutí první světové války. Na Baltu se osvědčil coby schopný velitel, který pomocí min zamezil německému loďstvu v proniknutí do ruských vod.
Za své zásluhy byl jmenován viceadmirálem a po smrti jejího velitele převzal v červnu 1916 velení nad černomořskou flotilou, s níž rovněž dosáhl značných úspěchů. Ty však zhatila únorová revoluce roku 1917, jež flotilu uvrhla do anarchie. Prozatímní vláda pak Kolčaka odvolala z jeho funkce a poslala ho do USA jako vojenského pozorovatele. Zdržel se však jen krátce a brzy se rozhodl vrátit. Během zastávky v Japonsku jej však zastihla nečekaná zpráva o bolševickém převratu.
Z Tokia do Omsku
Ačkoliv Kolčak nepatřil k největším zastáncům prozatímní vlády, její pád a nástup bolševiků ho zděsil. O to více, jakmile slyšel zvěsti o plánovaném míru mezi Moskvou a centrálními mocnostmi, který považoval za urážku na ruské cti. Ještě v Japonsku, koncem prosince 1917, nabídl své služby Britům. Ti jej ochotně přijali a na přelomu roku vyslali na mezopotámskou frontu, kde měl působit v britské vojenské misi v Bagdádu. Nestihl tam však ani dojet, když ho v březnu 1918 v Singapuru zastihly nové instrukce. Měl se sejít s ruským ambasadorem v Pekingu princem Nikolajem Kudaševem, který u Britů lobboval za to, aby Kolčak zorganizoval protibolševické síly na Dálném východě. Po schůzce s Kudaševem z 27. dubna viceadmirál svou novou úlohu s odhodláním přijal a další dva měsíce strávil cestováním po Východočínské železnici, která protínala Mandužsko a východní ruská teritoria.
Během té doby se snažil sjednotit nepřehledné množství vzájemně znesvářených skupin kozáků, caristických důstojníků a dobrodruhů. Jeho snahy se však zdály marné, jelikož především kozáčtí atamani Grigorij Semjonov a Ivan Kalmykov s ním pouze horko těžko vycházeli a spolupracovali, zřejmě i proto, že byli placeni japonskou vládou a ta měla s Dálným východem vlastní plány.
V průběhu léta se Kolčak přesvědčil, že se mu region zpacifikovat a sjednotit nepodaří, a útok na bolševiky z Mandžuska byl jen zbožným přáním. S podlomeným zdravím rezignoval a odplul do Japonska k ozdravnému pobytu. Když se však v září 1918 vrátil do Vladivostoku, tak už věděl, co spasí Rusko – vojenská diktatura.
Následně se vydal po transsibiřské magistrále na západ do Omsku, kde sídlilo takzvané Direktorium neboli Všeruská prozatímní vláda, která usilovala stát se jedinou legitimní protibolševickou politickou silou. Dorazil tam začátkem října a na počátku následujícího měsíce se stal ministrem války. V noci ze 17. na 18. listopadu padlo Direktorium za oběť převratu z řad důstojníků, nacionalistů a kozáků. Jejich zástupci se již předem dohodli na tom, který silný vůdce měl nyní sám držet otěže moci a zachránit Rusko. Ještě než nad Omskem vyšlo slunce, stal se Alexandr Vasiljevič Kolčak Nejvyšším vládcem Rusi. Ihned poté se povýšil na admirála.
Bílý teror
Přestože přijal tak velkolepý titul, Kolčak se nezabydlel v žádném honosném paláci, nýbrž si pronajal menší vilu v centru města a držel své výdaje zkrátka. Přísnost aplikoval na svou domácnost a až příliš přísným se měl ukázat pro své „poddané“. Hned po převzetí moci dal jasně najevo, co bude jeho prioritou, když prohlásil: „Hlavní cíl, který jsem si vytvořil, jest vytvoření bojeschopné armády, vítězství nad bolševismem a nastolení práva a pořádku…“
Nic z toho však nemělo být pro Nejvyššího vládce od začátku snadným úkolem. Byl sice patriot se smyslem pro povinnost, nikoliv však politik. Naopak jeho malicherná a temperamentní povaha umožnila, aby se vláda silné ruky rychle změnila na takzvaný bílý teror.
Jak už to u diktátorů bývá, aby docílili jednoty a pořádku, kromě vnějšího nepřítele si najdou ještě vnitřního. Brzy tak začala perzekuce příliš demokraticky smýšlejících Rusů, nejčastěji levicově orientovaných, ale také židovského vyznání. Už v prosinci 1918 Kolčakův kabinet revidoval články trestního zákoníku, které poté umožňovaly trest smrti za pokus o svržení vlády a o atentát na Nejvyššího vládce. V následujících měsících přicházely další články, které pod hrozbou žaláře či smrti prohlubovaly represivní vládu a utvrzovaly jeho diktátorské pravomoci. Situaci na „bílé“ Sibiři ještě přiostřovala skutečnost, že režim ve venkovských oblastech realizoval drsné a časté odvody materiálu i mužů do armády.
Faktem ale je, že oheň nevole, který na venkově mnohdy vzplanul, hasil „Polárník“ ruskou krví. Skutečné i domnělé prohřešky, neochotu spolupracovat a lokální vzpoury tvrdě trestaly kozácké oddíly, jejichž krvelačnost nebyl Kolčak schopen usměrňovat. Popravy a vypalování celých vesnic se staly realitou. Netrvalo dlouho a na Sibiři, od Jekatěrinburgu po Irkutsk, se ve jménu boje proti bolševismu a „nastolení práva a pořádku“ rozpoutal bílý teror, který se časem a nepřízní osudu pouze zvětšoval. Přesto se však alespoň od počátku zdálo, že Nejvyšší vládce měl vše pod kontrolou a i přes drakonické metody mířil k vítězství v občanské válce.
Jednou nohou v Moskvě
Poté, co Kolčak upevnil svou moc v Omsku, zaměřil pozornost na bolševiky. Jeho Sibiřská armáda koncem roku 1918 čítala okolo 100 000 mužů, kteří byli hojně zásobováni dohodovými mocnosti, zejména Francií a Británií. Po svrženém Direktoriu zdědilo velení vojska plány ofenzivy, která měla rozdělit bolševické území, umožnit spojení s bělogvardějskými silami na severozápadě země a zpřístupnit důležitý přístav Archangelsk.
Vládce zahájil útok už 27. listopadu 1918, čímž komunisty zaskočil a zatlačil je na širokém úseku fronty severně od Jekatěrinburgu a o necelý měsíc později obsadil Perm. Nemalou zásluhu na jeho dobytí měl i československý generál v ruských službách, Radola Gajda.
V lednu 1919 sice rudoarmějci přešli do protiútoku, ale neprobojovali se příliš daleko, přičemž obě strany hlásily těžké ztráty. To však Kolčaka neodradilo, jelikož od dobytí Permu byli on i jeho štáb skoro až nezdravě stále více sebejistější a věřící ve vítězství. Jarní ofenziva, která mířila až do Moskvy, tak na sebe nenechala dlouho čekat.
Začátkem března se vlaky a bodáky daly znovu do pohybu. Do konce dubna bělogvardějci postoupili zhruba o 320 km na celé frontě, dobyli Ufu a dosáhli Volhy. Takový vojenský úspěch dával Vládci opojný pocit, který se zdvojnásobil poté, co mu k nedávným vítězstvím poblahopřáli Georges Clemenceau i Winston Churchill.
Všichni na Kolčaka
Gratulace dohodových politiků se ale zdály předčasné. Bolševické vedení, zaskočené a vyplašené rychlým postupem bělogvardějců, přijalo politiku válečného komunismu, razantně rozšířilo armádu a určilo východní frontu svou prioritou. Po dobytí Ufy zněl nový bolševický slogan „Všichni na Kolčaka!“, kterého Lenin prohlásil za nepřítele číslo jedna.
V květnu 1919 byla na celé sibiřské frontě zahájena velká protiofenziva, které se zúčastnilo 80 000 rudoarmějců. Jednotky Bílé armády, příliš roztažené a situované nebezpečně daleko od zásobování, nedokázaly nenadálému tlaku odolat. Města, která bílí získali před pár měsíci či několika týdny, znovu padla do rukou bolševiků, stejně jako kilometry životně důležité transsibiřské magistrály.
Začátkem června nad Ufou znovu vlály rudé prapory a zdálo se, že postup Rudé armády už nic nezastaví. Tou samou dobou se ale před Vládcem objevila perfektní příležitost, jak celou situaci zachránit. Kontaktoval jej totiž finský regent Karl Gustav Mannerheim s návrhem vzájemné výpomoci. Ve chvíli, kdy veškerá pozornost bolševiků mířila na Sibiř, nabízel 100 000 vojáků a útok na Petrohrad výměnou za uznání finské nezávislosti. Takový návrh znamenal v daný moment pro bělogvardějce bezmála dar z nebes. Kolčak ale bez váhání odmítl. Ani v nejtěžší chvíli nehodlal přijmout oddělení jakýchkoliv území, která tvořila historickou součást ruské říše. Ambice obnovit Rusko v celé jeho velikosti paradoxně zpečetila pravý opak a jeho vlastní tragický osud.
Poslední zastávka
Po odmítnutí finské záchranné ruky tak pokračoval postup rudých, kteří do srpna 1919 dobyli Perm, Jekatěrinburg i Čeljabinsk a překročili řeku Tobol. Admirál však stále doufal, že válku obrátí a obětováním území hodlal získat čas pro svou armádu k reorganizaci a doplnění sil. Stále častěji navštěvoval frontové jednotky a snažil se zlepšit jejich morálku, ať už promlouváním k vojákům, nebo doplňováním jejich proviantu o cukr, kávu a tabák. Přestože tímto získával na popularitě, na značně nepříznivé situaci to nic neměnilo. Rudoarmějci stále postupovali a vše navíc zhoršovala těžká korupce v zázemí, což se nyní odráželo na špatné logistice a zásobování – na frontě chybělo střelivo, jídlo i zimní ošacení.
V bělogvardějských řadách se rozšiřovala dezerce i proto, že se znovu zavedly carské vojenské pořádky, které zahrnovaly bičování a bití. Stres a těžké chvíle se podepsaly i na Kolčakovi. Viditelně zeslábl, ve 44 letech zcela zešedivěl, provázela jej náchylnost k výbuchům vzteku a šuškalo se také o závislosti na morfinu. Přes psychické a fyzické vypětí ale pokračoval v boji a 1. září spustil proti ofenzivu, na kterou upínal veškerou zbylou naději. A vskutku, zpočátku se bělogvardějcům podařilo zatlačit bolševiky znovu až za řeku Tobol.
V moci legionářů
Avšak stejně jako rychle začala, tak se i rychle zastavila, a rudoarmějcům se podařilo na druhém břehu řeky vytvořit obrannou linii, ze které začátkem října sami přešli do útoku, kterému už šlo stěží zabránit. Dne 10. listopadu byl ve spěchu evakuován Omsk a Kolčak s vládou i vojskem ustupovali na východ, kde se na řece Ob zoufale snažili Rudou armádu zastavit. Ta však neúnavně postupovala přes obranu dál a situace se už Nejvyššímu vládci definitivně vymkla z rukou. Jeho jednotky ustupovaly či spíše utíkaly na celé frontě, autorita vlády zkolabovala a i Čechoslováci, kteří do té doby chránili sibiřské zázemí a magistrálu, zlomili nad Vládcem hůl a začali se stahovat do Vladivostoku.
A právě legionáři na rozkaz francouzského generála a velitele spojeneckých sil na Sibiři Maurice Janina Kolčaka koncem prosince na cestě na východ zadrželi. Věznili jej dva týdny, zatímco okolo vládl chaos a v Irkutsku, kam měl namířeno, mezitím proběhl převrat a město nyní drželi eseři s menševiky. Čtvrtého ledna nakonec na nátlak zbývajících členů vlády vydal svůj poslední dekret – rezignoval a předal moc generálu Antonu Děnikinovi. Na chvíli v něm ještě ožil dobrodruh a hodlal se s posledními dobrovolníky probojovat do Mongolska, ale když se na výpravu přihlásilo pouze deset mužů, uznal, že hra skončila, a oficiálně se vzdal do ochrany Čechoslovákům.
Dne 10. ledna s nimi vyrazil do Irkutsku, kde jej o pět dní později legionáři vydali místnímu revolučnímu výboru výměnou za bezpečný průjezd městem. Od 21. ledna byl Kolčak vyslýchán, přičemž v klidu odpovídal na otázky, snažil se obhajovat, nekompromitovat své podřízené a převzal plnou odpovědnost za činy své vlády. Jakmile do města dorazili rudoarmějci, Alexandra Kolčaka 7. února 1920 popravili.
Další články v sekci
Může konopí chránit mozek ve stáří? Velká studie naznačuje překvapivou souvislost
Data od více než 25 tisíc lidí naznačují, že vztah mezi konopím a mozkem je složitější, než se zdálo. Mírné užívání může ve stáří souviset s větším objemem některých mozkových oblastí i lepší pamětí.
Výzkum účinků marihuany na lidské zdraví byl dlouho zanedbáván a vědci se teď snaží dohonit, co se dá. Anika Guhová z Coloradské univerzity nedávno zjišťovala, jak užívání marihuany během života ovlivňuje stav a funkce mozku, když lidé dosáhnou středního a vyššího věku.
Nová rozsáhlá studie naznačuje, že u lidí ve středním a vyšším věku se jeho umírněné užívání v průběhu života pojí s větším objemem některých klíčových mozkových struktur a dokonce i s lepšími výsledky v kognitivních testech. Výsledky publikované v odborném časopise Journal of Studies on Alcohol and Drugs tak obracejí zažité představy – byť s důležitými výhradami.
Marihuana a mentální kondice
Jde o poměrně rozsáhlý výzkum, který využil data o více než 25 tisících lidech ve věku 40 až 77 let. Z nich vyplynulo, že přiměřené užívání marihuany souvisí s většími částmi mozku jako je hipokampus, amygdala nebo nucleus caudatus a putamen, což jsou součásti bazálních ganglií.
Tyto oblasti hrají zásadní roli v paměti a učení (hipokampus), emocích (amygdala), motorické kontrole a návykovém chování (caudatus a putamen). Zejména hipokampus je z hlediska stárnutí kritický. Jeho úbytek objemu patří k typickým znakům neurodegenerace a je silně spojen s demencí.
Autoři následně analyzovali podrobnější data od 16 728 lidí a zkoumali jejich výkon v kognitivních úlohách. Znovu se ukázalo, že umírnění uživatelé konopí dosahovali lepších výsledků v testech zaměřených na rychlost zpracování informací, krátkodobou paměť a schopnost učení.
Aniku Guhovou výsledky zaskočily. Dosavadní výzkum totiž často poukazoval na to, že konopí – alespoň krátkodobě – zhoršuje kognitivní výkon. Její výzkum ale ukazuje jiný obrázek: negativní akutní účinky nemusí znamenat dlouhodobé poškození. Ještě překvapivější je, že pozitivní efekt byl patrný i u lidí, kteří konopí neužívali už desítky let.
Z biologického hlediska je zajímavé, že všechny zmíněné mozkové oblasti obsahují vysoké koncentrace receptorů CB1 – hlavního „dokovacího místa“ pro kanabinoidy, jako je THC (tetrahydrokanabinol).
CB1 receptor je součástí endokanabinoidního systému, který se podílí na regulaci zánětů, imunitních odpovědí, neuroplasticity a buněčného přežívání. Vědci proto spekulují, že aktivace CB1 receptorů by mohla tlumit zánětlivé procesy nebo zpomalovat neurodegeneraci, a tím chránit mozek před věkem podmíněným úbytkem objemu.
Korelace není nutně kauzalita
Autoři nicméně zdůrazňují, že obraz, který nastiňuje jejich studie rozhodně není černobílý. Jiné výzkumy opakovaně ukazují, že užívání konopí v adolescenci může negativně ovlivnit vyvíjející se mozek. Podle vědců je proto možné, že vliv konopí se může během života dramaticky lišit - v období vývoje může představovat riziko zatímco v pozdějších dekádách by naopak mohlo mít ochranný efekt. Tento paradox je zatím jen hypotézou, kterou bude nutné dále zkoumat.
Studie má také několik zásadních omezení. Nezachycuje přesné složení a sílu užívaného konopí a není ani jasné, jakou roli hrají různé kanabinoidy (THC, CBD, CBG atd.). Zdá se také, že účinky se liší mezi muži a ženami. Větší objem mozku nemusí být nutně způsoben samotným konopím – mohou zde působit další faktory jako je životní styl, socioekonomické podmínky nebo třeba genetika.
Studie tak nepředstavuje pobídku pro bezstarostné užívání konopí. Nabízí však důležitý protiargument k jednostrannému pohledu, že konopí mozek pouze poškozuje. Zdá se, že mírné celoživotní užívání může být spojeno s větším objemem některých mozkových struktur, a dokonce s lepšími kognitivními výsledky ve středním a vyšším věku. Současně ale platí, že účinky konopí jsou komplexní a stále ne plně pochopené.
Další články v sekci
Hlas z hlubin minulosti: Vědci objevili 77 let ztracenou nahrávku velrybího zpěvu
V archivech oceánografického ústavu se po 77 letech našla pravděpodobně nejstarší dochovaná nahrávka velrybího zpěvu. Poslechněte si unikátní zvukovou stopu z doby, kdy oceány zněly jinak než dnes.
V archivech oceánografického ústavu ležela téměř osm desetiletí nenápadná acetátová gramofonová deska. Její nová analýza nyní ukázala, že ukrývá poklad: pravděpodobně nejstarší dochovanou nahrávku velrybího zpěvu na světě.
Náhoda na palubě výzkumné lodi
Celý příběh začal 7. března 1949. Vědci z Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) tehdy vypluli na výzkumné lodi R/V Atlantis u pobřeží Bermud. Do moře spustili primitivní podvodní nahrávací zařízení – hydrofon napojený na robustní přístroj, který zvuk mechanicky zaznamenával na tenký kotouč potažený vrstvou nitrocelulózového laku. Přístroj byl původně určen spíše do kanceláře než na palubu výzkumné lodi, přesto zachytil cosi pozoruhodného – táhlé, tklivé vytí a hluboké tóny nesoucí se vodou. Záznam poté putoval do archivu v Massachusetts, kde zůstal téměř zapomenutý.
Teprve nedávno odborníci z WHOI nahrávku znovu objevili a podrobili ji analýze. Ukázalo se, že zaznamenaný zvuk s vysokou pravděpodobností pochází od keporkaka (Megaptera novaeangliae). To z nahrávky činí nejstarší známý dochovaný záznam velrybího hlasu.
Pro mořské bioakustiky jde o malý poklad. Jak upozorňuje vědkyně Laela Sayighová, z tohoto období téměř žádná akustická data neexistují. Nahrávka tak může sloužit nejen jako historická reference pro porovnání změn ve velrybím zpěvu, ale i jako základní linie pro sledování dopadu lidské činnosti na oceánskou zvukovou krajinu.
Ozvěna z minulosti
Nahrávka vznikla v době, kdy populace keporkaků v severním Atlantiku procházela dramatickým úpadkem kvůli desetiletím komerčního lovu. V polovině 50. let se jejich počet pravděpodobně propadl pod tisíc jedinců. Dnes jsou jejich počty mnohonásobně vyšší – odhady naznačují, že jich může být 20× až 25× více než tehdy. Přesto nejsou bez ohrožení. Moderní oceán je totiž hlučný, a to může narušovat schopnost velryb spolu komunikovat.
Keporkaci patří mezi největší cestovatele v živočišné říši. Každý rok urazí až 8 000 kilometrů – rozmnožují se v tropických vodách a krmí se v chladnějších oblastech bohatých na kril a malé ryby. Potravu filtrují přes rohovinové kostice, které fungují jako obří síto.
Jejich zpěv patří k nejkomplexnějším zvukovým projevům v živočišné říši – a navíc se v čase proměňuje. Právě proto je archivní nahrávka z roku 1949 tak cenná: umožňuje porovnat „hlas oceánu“ před 77 lety s dnešním světem plným lodních motorů a sonarů. Téměř 80 let stará nahrávka tak není jen kuriozitou z pionýrských dob podvodní akustiky. Je také časovou kapslí z období, kdy oceány zněly jinak – tišeji a možná i divočeji.
Další články v sekci
Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk
Oproti jiným disciplínám se v lékařství nástup renesance projevil až během 15. století. Rozmach v přírodních vědách sice podnítil prudký rozvoj medicíny, ale zároveň se objevily i nové choroby.
Nárůst empirických znalostí a víra v lidský rozum s sebou přinesly i nový pohled na antické autority, u kterých bylo stále častěji poukazováno na jejich omyly. Tehdy také propukl několik století trvající boj s „nově“ objevenými a očištěnými poznatky antických lékařských klasiků, Hippokrata a Galéna. Do středu pozornosti se přesunul člověk a potřeba znalostí pro každodenní praxi lékaře.
Za všechno můžou Arabové!
Z hlediska dějin medicíny rozlišujeme dvě částečně se překrývající fáze. V takzvaném lékařském humanismu ještě doznívala tradice pozdního středověku a scholastické medicíny. Postupné odhalování omylů antických autorů bylo nejprve vysvětlováno špatnými překlady a interpretacemi arabských prostředníků. To vedlo k práci s původními texty. Hippokratés a Galénos byli postaveni vysoko nad Avicennu a Rhazese. Začala polemika proti takzvaným arabistům, tedy zastáncům tradičního pojetí reprezentovaného islámskými autory.
Lékaři začali hledat potvrzení antických teorií v praxi, od nynějška však kladli důraz i na vlastní zkušenost. S tichým souhlasem církve proto docházelo k pitvání lidských těl, z čehož se dokonce stala veřejná podívaná. Lékaři se přitom zaměřili na anatomická pozorování i zkoumání patologických změn. Výrazně se také rozšířila výuka u lůžka nemocného. Centrem lékařského bádání se staly univerzity a většina významných lékařů-objevitelů byla členy univerzitních profesorských sborů.
Během druhé fáze renesanční medicíny výrazně narostl objem nových poznatků, zejména těch anatomických. Ty již překročily rámec antického vědění, a tak docházelo k nepřehlédnutelným rozporům. Lékaři se tento nesoulad snažili vysvětlit různě. Někteří i nadále trvali na neomylnosti Galéna. Do jeho učení pak jen včlenili některé nové poznatky a zásadní rozpory vysvětlovali špatným překladem původního rukopisu nebo anatomickou degenerací hříšného člověka. Jiní se však proti antickým klasikům bouřili a jejich chyby začali kriticky rozebírat a opravovat.
Nové poznatky a přístupy
Přelom v dějinách anatomie způsobil svým dílem Sedm knih o sestrojení lidského těla vlámský lékař Andreas Vesalius (1514–1564). Ten působil jako profesor anatomie na univerzitách v Itálii, zejména v Padově a později byl osobním lékařem Karla V. a Filipa II. Při studiu stavby lidského těla vycházel z poznatků získaných při pitvě. Uvedený spis má 870 stran, řadu vynikajících a působivých kreseb a obsahuje důkladný popis lidských orgánů a jejich vztahů. Vesalius je také srovnává s poměry u zvířat a ukazuje, že dosavadní galénovská anatomie vycházela pouze ze znalosti anatomie čtvernožců. Přesto Galénovo učení zásadně nezpochybňuje, spíše je upravuje a doplňuje. Ani on se však nevyhnul řadě omylů.
Rok před Vesaliem vydal své stěžejní dílo Přírodní část medicíny přírodovědec Jean Fernel (1497/1506–1558), který se stal zakladatelem fyziologie. Ten sice vychází z faktu existence čtyř základních elementů (tepla, chladu, vlhka a sucha) i čtyř druhů tělních tekutin (krve, hlenu, žluči a černé žluči), ale fyziologii pojímá velice moderně jako vědu o normálních funkcích těla.
Během renesance se rozvíjela i chirurgie, zvláště ošetřování válečných zranění. Již v roce 1517 vydal štrasburský ranhojič Hans von Gersdorff (1450/60–1529) knihu Polní kniha ranhojičství, ve které popisuje své zkušenosti s ošetřováním raněných v boji. Registruje zde mnoho nových zranění, s nimiž se polní chirurgové museli vypořádat. Problémem byly zejména tržné rány a pohmožděniny způsobené střelnými zbraněmi respektive olověnými kulkami, které v kombinaci se znečištěním rány často vedly k amputaci končetin.
Jako vojenský chirurg působil i Francouz Ambroise Paré (okolo roku 1510 – 1590). Tento někdejší lazebník se zásadně vyslovil proti běžné praxi polévání střelných ran vroucím olejem a také zavedl metodu podvazování cév místo používání rozžhaveného železa při zastavování krvácení. Kromě léčení ran však podrobně popsal i protézy a ortopedické pomůcky, které nechal zhotovovat u pařížského zámečníka. Mezi jeho nejznámější dílo patří Deset knih o chirurgii. Největší zásluhou Parého však zůstává fakt, že jako jeden z prvních propojil univerzitní teorii s praxí.
Cudnost jako základ medicíny
Jednou z nejznámějších a nejkontroverznějších osobností renesanční medicíny byl Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný též Philippus Aureolus Theophrastus Paracelsus (1493–1541). Tento polyhistor, který procestoval téměř celou Evropu, se zabýval léčitelstvím, teologií a alchymií a zcela zavrhl klasický hippokratovsko-galénovský systém. Chtěl vybudovat novou medicínu založenou na pozorování přírody a na zkušenosti. Jádro jeho doktríny je popsáno ve spisech Paragranum a Archidoxa.
Základem nové medicíny se měly stát filozofie, astronomie, alchymie a cudnost, ale ve výsledku stvořil zvláštní magicko-alchymistické učení, podle něhož vznik chorob způsobuje nerovnováha tří základních principů lidského těla: síry, rtuti a soli. Důležitou Paracelsovou snahou bylo propojování „životního lékařství“ a ranhojičství, tedy interní medicíny a chirurgie. Další jeho význam spočívá v tom, že do lékařství zavedl řadu chemických i minerálních látek a stal se zakladatelem iatrochemie (chemické specializace či terapie, která k léčení nemocí využívá chemických látek).
Syfilis, spalničky, tuberkulóza
V roce 1495 se ve francouzském vojsku obléhajícím Neapol objevila syfilis (lues, příjice) – dosud neznámá choroba, která se velmi rychle rozšířila nejprve v Itálii a poté po celé Evropě. Pravděpodobně byla zavlečena do Evropy námořníky Kryštofa Kolumba. Opačným směrem putovaly například neštovice, spalničky nebo tuberkulóza.
V roce 1485 Anglii zachvátila epidemie nemoci označované jako „anglický pot“, jejíž původ nebyl dodnes vysvětlen. Průběh nemoci se vyznačoval silným pocením a těžké případy s deliriem, křečemi a ochrnutím končily smrtí. Choroba se šířila po Evropě do roku 1551, poté už o ní nejsou zprávy. Její epidemii v českých zemích v roce 1529 zachytil v díle Zpráva, kterak se každý chovati má v té nové Englické potivé nemoci lékař Jan Berka z Chocně.
V roce 1530 vyšla tiskem naučná báseň O syfilis neboli francouzské nemoci, jejímž autorem byl Girolamo Fracastoro. Kromě syfilis popsal tento italský lékař a básník i skvrnitý tyfus. Jeho zásadním dílem je však spis O nákaze a nakažlivých chorobách, v němž vyslovil na svou dobu velice moderní myšlenku, že původci nakažlivých nemocí jsou malá tělíska, která mohou vzduchem či mezi lidmi přenášet tyto choroby.
Další články v sekci
Neviditelný přízrak: Proč se astronomové nevzdávají pátrání po deváté planetě
Existenci deváté planety Sluneční soustavy se dosud nepodařilo prokázat pozorováním. Odvozuje se pouze matematickými modely ze současného chování transneptunických těles.
Sluneční soustava má osm známých planet, tedy jakýchsi plnohodnotných členů tvořících páteř její struktury. Daleké periferie solárního systému však zůstávají z velké části neprozkoumané a momentálně nedisponujeme přístroji, které by dokázaly pozorovací mezeru překlenout. Situace se však změní s observatoří Very Rubinové, jež byla uvedena do provozu v polovině loňského roku.
Každopádně některá tělesa kroužící po výstředných elipsách za trajektorií Neptunu vykazují podezřelé nahloučení oběžných drah. Podle vědeckých studií je obtížné zmíněné zarovnání orbit vysvětlit jako dílo náhody, případně pozorovací nedostatečnosti. Numerické simulace naopak naznačují, že těleso o hmotnosti 5–10násobku Země pohybující se po výstředné trajektorii daleko za Kuiperovým pásem, ve vzdálenosti 400–800 astronomických jednotek (AU), by svým dlouhodobým gravitačním působením popsané zarovnání způsobit mohlo. A toto „čištění dráhy“ by jej podle podmínek Mezinárodní astronomické unie také opravňovalo k zařazení mezi pravé planety.
Takový objekt by rovněž snadno objasnil přítomnost některých větších planetek na vysoce skloněných orbitách, které je jinak obtížné vysvětlit. Další numerické simulace současně nevylučují, že některé z planetárních zárodků mohly být odstrčeny dál od Slunce a přetrvat dodnes, přestože pravděpodobnost daného scénáře není vysoká. Také proto vědci neočekávají přítomnost víc než jednoho, maximálně dvou těles, jež by mohla řady planet Sluneční soustavy rozšířit.
