To, co známe ze Sluneční soustavy, dlouho platilo i v jiných koutech Mléčné dráhy. Nejblíže mateřské hvězdě jsou kamenné světy, dál od ní plynní obři. Tento vzorec se zdál být univerzální.

Jenže nově prozkoumaný systém u hvězdy LHS 1903 tuto představu staví na hlavu. Mezinárodní tým vedený Dr. Thomasem Wilsonem z University of Warwick popsal v časopise Science planetární soustavu, která vypadá jako převrácená naruby. 

Planetární systém naruby

LHS 1903 je chladný a málo zářivý červený trpaslík. Jeho planetární rodinu tvoří čtyři planety – nejblíže obíhá kamenná planeta, následovaná dvojicí plynných světů. Na samém okraji tohoto systému se ale skrývá velké překvapení – čtvrtá planeta je totiž opět kamenná. Je to, jako kdybychom našli planetu podobnou Venuši až za oběžnou dráhou Neptunu.

Takové uspořádání je v rozporu s tradičními modely vzniku planet. Ty předpokládají, že silné záření mladé hvězdy odfoukne plynné obálky blízkých planet, takže zůstanou jen hustá kamenná jádra. Dál od hvězdy, kde je chladněji, se naopak může hromadit plyn a vznikají tak světy s mohutnými atmosférami. Vnější planeta u LHS 1903 ale žádnou tlustou plynnou obálku nemá.

Divoké, a ještě divočejší scénáře

Vědci nejprve zvažovali poněkud dramatická vysvětlení, podle kterých mohl tento planetární systém projít dramatickou přestavbou.

Podle první teorie mohly planety původně vzniknout ve „standardním“ uspořádání a teprve později se vnější světy mohly posunout směrem ke své mateřské hvězdě v rámci procesu známého jako planetární migrace. Podobné události nejsou úplně neznámé a mohly proběhnout i v rané historii naší Sluneční soustavy, kdy se Jupiter a Saturn mohli posunout blíže ke Slunci a následně rozházet menší tělesa po celém systému. U LHS 1903 mohlo něco podobného způsobit přeskupení drah a možná i srážku, která by čtvrté planetě odfoukla její plynný obal. 

Další možností je, že mohlo dojít k přeskupení stavebního materiálu do takové míry, že pro nejvzdálenější planetu nebyl k dostatek plynu pro vznik plynného světa. Oba tyto scénáře se však podle analýz ukázaly jako méně pravděpodobné.

Hezky jedna po druhé

Jako pravděpodobnější se podle vědců jeví jiná, a možná ještě zajímavější verze. Zdá se, že planety kolem LHS 1903 nevznikly současně, ale postupně – jedna po druhé – v procesu označovaném jako formování planet zevnitř ven (inside-out planet formation).

Pokud by planety vznikaly postupně (od nejbližší k nejvzdálenější), každý nově vznikající svět by při svém růstu spotřebovával prach a plyn ze svého okolí. Ty vzdálenější by tak musely „čekat“, až na ně přijde řada.

V případě poslední, vnější planety by v takovém případě mohl nastat zásadní problém: když se konečně začala formovat, v systému už možná téměř nezbyl plyn. Výsledkem je malý kamenný svět. Pokud je tento výklad správný, mohlo by jít o první přímý důkaz planety zrozené v prostředí, kde už klíčová surovina pro vznik plynných obalů prakticky chyběla.

Budou se přepisovat učebnice?

Objev otevírá širší otázku: nakolik jsou naše teorie vzniku planet ovlivněny tím, že vycházejí především ze zkušenosti se Sluneční soustavou. Jak upozorňují vědci z Evropské kosmické agentury, s každým novým exoplanetárním systémem, který se vymyká pravidlům, je stále jasnější, že vesmír je kreativnější, než jsme si mysleli.

Systém u LHS 1903 pochopitelně může být i výjimkou. Může ale také představovat náznak širšího vzorce, který jsme dosud přehlíželi. Ať už je odpověď jakákoli, tento „planetární systém naruby“ nám opět připomíná, že vznik světů není uniformní proces, ale dynamický příběh plný dramat a zvratů.

Image

Čtěte také

Gigantická planeta u malé hvězdy odporuje teoriím o vzniku planet

Hrad Tintagel byl vybudován ve 13. století na pokyn Richarda, hraběte z Cornwallu (1209–1272), mladšího bratra anglického krále Jindřicha III. (vládl 1216–1272). Pokud vám jméno Richard z Cornwallu něco připomíná, možná si vzpomenete na českého krále Přemysla Otakara II., který si u něj nechal údajně vystavit potvrzení, že český trůn může být dědičný i po ženské linii. To ovšem s legendou nesouvisí.

Richard se více než říši věnoval svému cornwallskému hrabství, kde mimo jiné dal kolem roku 1233 vybudovat zmíněný hrad Tintagel. Jeho jméno ani umístění nebylo zvoleno náhodně. V Anglii byly totiž tehdy mimořádně populární artušovské příběhy sepsané ve 12. století Geoffreym z Monmouthu pod názvem Historie králů Británie (Historia Regum Britannie). Richard se tedy rozhodl, že využije artušovského mýtu, aby odkázal na tradici své země. Vybral si proto místo, kde staré ruiny napovídaly, že právě zde bylo sídlo cornwallských vládců.

Hrad vystavěl ve skutečně starém stylu s nulovou strategickou hodnotou. Přitom se hrady obvykle budovaly jako vojenské pevnosti k ochraně území či obchodní stezky. To však tady neplatilo. Richard nechal rozhlásit pověst, že právě tady se narodil Artuš a doufal, že tomu lidé v Cornwallu uvěří. Uvěřili a hrad se proto se stal oblíbeným „turistickým“ místem již ve středověku. Jistěže tehdy ještě turistika v dnešním slova smyslu neexistovala, ale Richard správně odhadl, že není nic lepšího, než zahrát na strunu místní tradice a hrdosti.

Legenda o lásce a podvodu

Pojďme si připomenout, co praví pověst o Artušově zplození. Britský král Uther Pendragon se zamiloval do manželky svého vazala Gorloise, vévody z Cornwallu. Jmenovala se Igraine a byla prý natolik krásná, že se Uther rozhodl získat ji za každou cenu. Dobrovolně k němu nešla, protože byla věrná svému manželovi. A tak Uther vyhlásil cornwallskému vévodovi válku.

Zatímco ho obléhal v pevnosti, kam se Gorlois uchýlil i s vojskem, čekala Igraine na pobřežním hradě Tintagelu, kde měla být naprosto v bezpečí. Uther se pak svěřil svému příteli Ulfinovi, že ji chce získat co nejdříve, protože bez ní nemůže být. Ulfin mu na to odpověděl, že je to nemožné, protože Tintagel je ze všech stran obklopen mořem a vede tam pouze jediná cesta úzkým průchodem, který bez problémů uhájí tři ozbrojení muži proti všech armádám z Británie. 

A tak se Uther obrátil na svého kouzelníka Merlina. Ten řekl, že mu pomůže se s Igraine vyspat, když mu za to daruje dítě, které se z tohoto aktu narodí. Uther šílený touhou to Merlinovi bez váhání slíbil. Kouzelník potom svými kouzly proměnil Uthera tak, že vypadal jako Gorlois, vévoda z Cornwallu. Sám sebe a Ulfina proměnil do podoby dvou vévodových společníků a takhle ve trojici vyjeli na Tintagel. Bez problémů se dostali přes stráže a Igraine byla celá rozradostněná, že po dlouhém odloučení konečně vidí manžela. A tak se bez rozpaků s radostí vyspala s Utherem, který měl jeho podobu. Právě té noci byl počat legendární král Artuš. Můžeme si k tomu ještě představit silnou bouři a hrad na pobřežní skále obklopený ze všech stran mořem, jak je bičován blesky. To přeci ke správnému magickému aktu patří.

Je už jen drobným dodatkem, že té noci vévoda z Cornwallu padl, takže Igraine se pak dozvěděla, kdo byl její noční návštěvník. A také si ho vzala, protože králi Británie se neodporuje. A neodporovala ani tehdy, když si Merlin podle Utherova slibu vzal jejího malého syna na vychování.

Image

Čtěte také

Eldorádo, keltský Ys, Camelot a Atlantida: Bájné světy, které nejspíš nikdy neexistovaly

Pohled na Halu století z přilehlých zahrad je imponující: Prosklený dóm se zvedá nad vodní hladinu bazénů čeřených vodotrysky, zatímco masivní horizontální linie stavby odlehčují ohromná okna. Do klenutého dómu vpouštějí dostatek světla, aby mohl sloužit jako hlediště pro divadlo, sport i výstavy. Přesně takové funkce pro stavbu zamýšlel její architekt Max Berg.

Kříž a kupole

Budova vznikla mezi léty 1911 a 1913 a stala se pomníkem předválečného optimismu i víry v úžasné 20. století, jež bude plné technických divů a sociálního rozvoje. Současně měla oslavovat 100. výročí vítězství Pruska nad Napoleonovými vojsky u Lipska: Ačkoliv Vratislav původně představovala polské město, v 18. století se stala součástí pruského a později německého státu a do polských rukou se vrátila teprve roku 1945.

Berg pro budovu navrhnul neobvyklý tvar. Základ tvořil kříž a na něm vyrostla kupole nesená masivními žebry, která zajišťují dostatečnou oporu pro váhu stavby. Dané řešení bylo možné uplatnit díky novince v podobě betonu vyztuženého ocelovými pruty (viz Zázračný beton). Hala století tak jako skutečně první velká budova vznikla s využitím popsané technologie.

Nová estetika

Technické řešení mělo značný vliv na estetický dojem a ozdoby typické pro secesi ustoupily rovným hladkým plochám. Došlo tak i k vizuální revoluci, která ovlivnila celou generaci nastupujících architektů jako Ludwiga Miese van der Roheho a Le Corbusiera nebo německou školu Bauhaus. Otevřela se tím cesta k novým stylům včetně funkcionalismu či brutalismu, jež poté zcela změnily tvář mnoha světových metropolí. 

Image

Čtěte také

V srdci Dolního Slezska: Vratislav je plná mostů, řek a trpaslíků

Římský dav jásal. Neoblíbený a neschopný císař Tiberius byl mrtev a do města triumfálně vjížděl jeho adoptivní syn a nástupce – sotva pětadvacetiletý mladík známý jako Caligula. Zdálo se, že začíná nová éra. Mladý muž zahájil svou vládou veřejným spálením tajných seznamů údajných zrádců, které si vedl jeho předchůdce, nechal uspořádat opulentní hry a rozdal velké finanční dary vojákům a věrným úředníkům.

„Zlatý věk“, jak nazval začátek Caligulovy vlády historik Filón, však dlouho nevydržel. Brzy se z oblíbeného císaře stal v očích Římanů nenáviděný tyran, jehož vládu i život už po čtyřech letech násilně ukončili členové jeho vlastní pretoriánské gardy. Byla ale mladý muž skutečně tou stvůrou, která vešla do učebnic dějepisu? A co o něm vlastně doopravdy víme?

Vojenská botička

Roku 12 našeho letopočtu se instituce císařství nacházela dosud v plenkách. Octavianus Augustus (vládl 27 př. n. l. až 14 n. l.), který se chopil moci po smrti Julia Caesara, zdaleka nebyl všemocným vládcem a o pravomoci se musel dělit se senátem. Tehdy přišel na svět syn úspěšného a oblíbené vojevůdce Germanika, který dostal jméno Gaius Caesar Augustus Germanicus. 

S ohledem na otcovo povolání trávil malý chlapec mnoho času mezi legionáři v provinciích a brzy se stal jakýmsi jejich maskotem. Matka mu nechala vyrobit miniaturní uniformu, jejíž součástí byla i výzbroj a malé vojenské botičky – v nich měla také původ přezdívka, pod níž vešel do dějin: Caligula (zdrobnělina pro označení vojenské boty: caliga). 

Když měl hoch sedm roků, jeho otec během pobytu u vojska v Sýrii za nevyjasněných okolností zemřel (spekuluje se, že byl otráven). V Římě se v té době stal novým císařem jeho strýc Tiberius, který navíc v minulosti jeho otce adoptoval, a malý Caligula tak zamířil ke dvoru. S postupujícím věkem se ale zhoršoval psychický stav jinak zcela průměrného vládce a on začal své okolí podezírat ze spiknutí. V roce 29 n. l. byla chlapcova matka Agrippina nařčena ze zrady a vykázána do vyhnanství a jeho bratr Drúsus byl uvězněn. Samotného Caligulu držel císař spolu s třemi jeho sestrami jako rukojmí pod vojenským dohledem. Brzy se ale měla situace obrátit k lepšímu.

Naděje Říma

Roku 31 pozval Tiberius tehdy devatenáctiletého mladého muže k sobě do paláce na ostrov Capri, kde dlouhodobě pobýval. Caligula údajně proslul schopností se přetvařovat a brzy se mu podařilo získat si císařovu přízeň. Navíc na svou stranu získal i prefekta elitní pretoriánské gardy Sutoria Macra, který jej chránil a pomáhal mu budovat si postavení u dvora. Nakonec Tiberius mladíka roku 35 jmenoval svým nástupcem spolu se svým vlastním vnukem Tiberiem Gemellem.

To už se ale vláda starého císaře chýlila ke konci. Roku 37 zemřel a spekulovalo se o tom, že mu do hrobu po­mohl právě Caligula s jeho ochráncem, pretoriánem Macrem. Protože Gemellus dosud nedosáhl plnoletosti, ujal se vlády do té doby v Římě téměř neznámý pětadvacetiletý mladý muž. Jakožto se synem milovaného Germanica si s ním ale občané, vojáci i senátoři spojovali nemalé naděje. A zprvu se zdálo, že jim Caligula dostojí – pokorně předstoupil před senát a nechal si udělit patřičné pravomoci. Svému předchůdci uspořádal velkolepý pohřeb, který měl demonstrovat úctu a lásku, již k němu choval. Adoptoval také jeho vnuka Gemella. Pořádal hry, štědře rozdával finanční odměny a oznámil nákladné stavební projekty v Římě i mimo něj. Velkoryse ukončil stíhání všech domnělých spiklenců zahájené za Tiberia a jeho vyhoštěné odpůrce pozval zpět do Říma. Všestranně se zdálo, že se do věčného města vrací prosperita a vláda práva.

Začátek tyranie

Již po několika měsících však vládu nového císaře narušila neznámá nemoc. Caligulův zdravotní stav se vážně zhoršil a mladý muž se potácel na pokraji smrti. Občané města se scházeli na náměstích a v chrámech a prosili za uzdravení svého vládce, někteří dokonce nabízeli své životy výměnou za ten jeho. Byli vyslyšeni. 

Když se ale Caligula na konci října 37 vrátil do politického života, nebyl to ten stejný člověk jako předtím. O důvodech jeho proměny se diskutuje – snad uvěřil, že nešlo o nemoc ale o pokus spiklenců jej otrávit, možná se mu zdálo, že se někteří aristokraté příliš rychle smířili s jeho možnou smrtí. Hněv dopadl nejprve na jeho adoptivního syna a dědice Gemella, který jej během nemoci zastupoval na společenských akcích. Caligula ho obvinil z pokusu o své odstranění a nařídil mu spáchat sebevraždu. Vojáci přinesli meč, a když se sotva osmnáctiletý mladík zdráhal se zabít, pomohli mu císařův rozkaz vykonat.

Poté se obrátil proti někdejšímu spojenci a příteli, pretoriánskému prefektu Macrovi, který byl zatčen a rovněž přinucen spáchat sebevraždu. Mladý císař také začal vyhrocovat vztahy se senátem – brzy se ukázalo, že Tiberiovy spisy sice veřejně spálil, ale předtím je důkladně prostudoval. Vypukla nová série procesů, při nichž byli ctihodní senátoři a římští aristokraté zbavováni poct a úřadů, vězněni nebo popravováni. Některá obvinění byla přitom zcela absurdní – jednoho konzula například císař obvinil z toho, že mu neuspořádal dostatečně okázalou veřejnou oslavu narozenin. Nešťastník byl poté přinucen spáchat sebevraždu. Historik Suetonius dokonce tvrdil, že Caligula nechal provinilé senátory nahnat do arény a bojovat na život a na smrt v gladiátorských kláních.

Zdanil i prostituci

Naděje na moudrou vládu se rozplynuly také v dalších ohledech. Nový císař se ukázal jako neuvěřitelně požitkářský a rozhazovačný. Za svůj krátký život stihl čtyři manželství a vydržoval si rozsáhlý harém milenek a milenců. Šířily se také zvěsti o incestním vztahu s jeho vlastními sestrami. Caligula navíc toužil po tom, být uctíván jako bůh – převlékal se za Merkura, Apollóna či Jupitera a v těchto kostýmech sváděl objekty své touhy.

Podivné sexuální preference by ale svému císaři Římané zřejmě odpustili. Horší to bylo s nákladným životním stylem vyžadující neustálé hledání nových zdrojů. Caligula pořádal nákladné, opulentní hry, při nichž otevřeně a nahlas fandil svým favoritům. Nechal si budoval luxusní paláce včetně slavných nemijských lodí v nichž se odehrávaly dekadentní večírky a orgie. Stavěl také divadla, amfiteátry, závodiště a další velkorysé budovy sloužící především k pobavení lidu a jeho samotného. Žádný div, že již po prvním roce jeho vlády zela státní pokladna prázdnotou a země se zmítala ve finanční krizi.

Aby získal prostředky na velkolepé projekty, zabavoval císař majetky odsouzeným spiklencům a vymýšlel nové a nové daně – nechal zdanit i prostituci, svatby nebo soudní řízení. Pořádal všemožné dražby, na nichž rozprodával majetek svých sester nebo třeba dražil životy gladiátorů v aréně. Na úředníky uvalil vysoké pokuty za případy nekompetence a vojáci museli státu odevzdávat válečnou kořist. Podobná opatření pochopitelně císaři velkou oblibu nezískala.

Neslavný konec

Caligulovo řádění postupně nabíralo stále šílenějších rozměrů. Údajně si nechal zhotovit tři kilometry dlouhý most z lodí svázaných k sobě, po kterém přejížděl sem a tam v pancíři Alexandra Velikého. Svého oblíbeného koně plánoval jmenovat senátorem. Jak narůstal odpor vůči jeho vládě, stával se také stále více paranoidním a procesy nabíraly na obrátkách. Nechával mučit a vraždit senátory i význačné římské osobnosti, některé z nich cíleně ponižoval, nutil je běhat za svým vozem nebo dlouhé hodiny klečet na podlaze. Prý také avizoval, že přesune centrum říše z Říma do Egypta, který byl bližší jeho orientálnímu stylu vládnutí.

Nakonec pohár trpělivosti přetekl. V lednu roku 41, během her, ani ne třicetiletého císaře přepadli a ubodali důstojníci jeho pretoriánské gardy. Spolu s ním zavraždili i členy jeho rodiny, několik jeho věrných a také řadu nevinných lidí. Poté pretoriáni prohlásili císařem jeho strýce Claudia (viz Republika, nebo císařství?).

Tyran, nebo oběť?

Caligulova vláda po necelých čtyřech letech skončila a v průběhu staletí se jeho jméno stalo symbolem zvrácenosti a zvůle. V posledních desetiletích se však objevila celá řada hlasů zpochybňujících tento zažitý pohled. První věc, kterou je třeba si uvědomit, je, že o císařově životě informuje jen nemnoho historických pramenů – většina těch soudobých se přitom ztratila. Ty dochované potom vznikly pod vlivem Caligulova nástupce Claudia, který měl zájem na tom, aby byla ospravedlněna vražda jeho předchůdce.

Zmínky o císaři, které zachoval filozof Seneca a židovský historik Filón Alexandrijský, tak rozhodně nebyly nezaujaté. Druhý zmíněný navíc Caligulu nenáviděl kvůli jeho špatným vztahům s jeho souvěrci. Ostatní historická díla vznikla až se značným časovým odstupem. Nejkomplexnější zprávu o Caligulově vládě přinesl historik Suetonius ve svých Životopisech dvanácti císařů, které ale vyšly až na počátku 2. století.

Řada moderních historiků se tak domnívá, že příběhy o císařově krutosti a zvrhlosti mohou být značně nafouknuté. Je nepochybné to, že Caligula byl výstřední a egoistický, po jeho smrti však římský lid truchlil a požadoval přísné potrestání jeho vrahů (hlavní atentátník poté spáchal sebevraždu). Není tedy pravda, že by šlo o všeobecně nenáviděného šílence. 

Také jeho vztahy se senátem byly podle všeho komplikované – historik Anthony Berret se domnívá, že senátoři doufali, že z mladého a nezkušeného císaře učiní svou poslušnou loutku. Caligula musel o své postavení svádět tvrdý politický boj, jehož projevem bylo i vraždění a ponižování oponentů – nešlo však o sadistickou svévoli, ale metody, k nimž se uchylovali jeho předchůdci i nástupci. Jako zcela nepravděpodobné potom moderní historici odmítají zvěsti o incestních vztazích. Je tak možné, že Caligula svým chováním zase tolik z řad římských císařů nevybočoval a jeho hrozivá pověst na něm ulpěla až v průběhu budoucích let. 

Image

Čtěte také

Velká dcera Říma: Císařovna Galla Placidia prožila poslední záchvěv slávy říše

Největší suchozemský biom planety – boreální les, známý také jako tajga – prochází dramatickou proměnou. Nová analýza dlouhodobých satelitních dat ukazuje, že od poloviny 80. let se tento pás jehličnatých lesů rozšířil o 12 % a posunul směrem k severu. A to v oblasti, která se otepluje rychleji než jakýkoli jiný lesní ekosystém na Zemi.

Profesor Min Feng z Čínské akademie věd ve spolupráci s vědci z NASA využil k mapování boreálních lesů snímky pořízených satelity programu Landsat. Výsledkem je jeden z nejucelenějších pohledů na to, jak se lesy mění v éře klimatických změn.

Ustupující tundra

Vědci analyzovali 224 026 satelitních snímků pořízených družicemi Landsat 4, 5, 7 a 8. Pomocí metod strojového učení z nich vytvořili mapy v rozlišení 30 metrů, zachycující vývoj lesního porostu v jednotlivých letech napříč celým boreálním pásmem. Kombinací s daty z přístroje MODIS vznikla unikátní časová řada pokrývající období 1984–2020.

Tento detailní a dlouhodobý záznam umožňuje sledovat změny lesa prakticky „rok po roce“ – což je něco, co bylo ještě před pár desetiletími v podstatě nemyslitelné. Podrobnosti výzkumu shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Biogeosciences.

Analýza přinesla dva zásadní závěry. Rozloha boreálních lesů se zvětšila o 0,844 milionu km², což odpovídá přibližně dvanáctiprocentnímu nárůstu. Lesní pás se posunul v průměru o 0,29 stupně zeměpisné šířky na sever, především mezi 64° a 68° severní šířky. Boreální lesy pronikají do oblastí, kde dříve dominovala tundra. Rostoucí teploty prodlužují vegetační období a umožňují mladým stromům zakořenit v dříve příliš chladném prostředí.

Klimatická brzda

Změny však nejsou jen geografické – jsou i klimaticky významné. Mladé boreální lesy (mladší 36 let) dnes obsahují odhadem 1,1 až 5,9 gigatuny uhlíku (tedy miliardy tun), a pokud budou mít možnost dozrát, mohou navíc uložit dalších 2,3 až 3,8 gigatuny uhlíku. To znamená, že nové porosty fungují jako významný uhlíkový pohlcovač – odebírají oxid uhličitý z atmosféry a ukládají jej do biomasy. V kontextu globální klimatické krize jde o klíčový proces, který může částečně zpomalovat tempo oteplování.

Boreální lesy pokrývají obrovské oblasti Severní Ameriky, Skandinávie a Sibiře. Jejich proměna je tak měřítkem globálních změn klimatu. Posun stromové hranice na sever může přinášet změny albeda (odrazivosti povrchu), narušení permafrostu, změny vodního cyklu a přeměnu místních ekosystémů a biodiverzity. Dlouhodobá a precizně kalibrovaná data z družic Landsat umožňují sledovat tyto procesy v časové perspektivě několika desetiletí – což je pro pochopení velkých klimatických trendů zásadní.

Studie profesora Fenga ukazuje, že boreální les není jen pásem stromů na mapě. Je to citlivý senzor globální změny. To, že se během pouhých čtyř dekád rozšířil a posunul směrem k pólu, ukazuje, jak dynamicky na změny klimatu reaguje pozemská biosféra.

Image

Čtěte také

Neradostné vyhlídky: Sibiřská tundra by mohla do poloviny století úplně zmizet

Japonská expanze se mimo bohaté britské a holandské kolonie v jihovýchodní Asii zaměřila i na prostor Pacifiku. Hlavní americké základny se tam nacházely na dvou ostrovech. Prvním byl Guam, který hájilo zhruba 550 mariňáků a příslušníků amerického námořnictva. Toho se invazní síly zmocnily již ráno 10. prosince, když tamní obránci zhruba po hodinovém boji kapitulovali před zdrcující přesilou nepřítele.

Druhé místo představoval atol Wake, jenž se nalézal napůl cesty mezi Havajskými ostrovy a Filipínami. Třebaže jeho rozloha činila necelých sedm kilometrů čtverečních, tak měl velký strategický význam. Roku 1940 tam Spojené státy začaly stavět leteckou a ponorkovou základnu i nezbytné pobřežní opevnění. V době zahájení války sloužila na atolu část 1. praporu námořní obrany pod velením majora Jamese Devereuxe, která čítala 399 mužů. Mariňáci tvořili hlavní vojenskou sílu na ostrově a v případě potřeby je mohlo podpořit i 68 příslušníků US Navy a pět vojáků pozemních sil. 

Dne 4. prosince na základnu dorazilo také 12 letadel F4F-3 Wildcat od 211. stíhací perutě námořní pěchoty společně s pěti desítkami pilotů a členy technického personálu v čelem s majorem Paulem Putmanem. Obranu ještě vyztužilo šest děl ráže 127 mm, která ve třech bateriích po dvou kusech měla čelit nepřátelským hladinovým plavidlům. Protivzdušnou obranu pak zajišťoval tucet 76mm kanonů a 24 děl ráže 50 mm. Velitelem celé posádky se stal fregatní kapitán Winfield Cunningham.

Nálety a bombardování

Jen několik hodin po útoku na americkou základnu na Havajských ostrovech dopadl první úder i na atol Wake. Ten se nachází sice nedaleko Pearl Harboru, ale na druhé straně datové hranice. Když se nad pevninou vynořilo 36 bombardérů Micubiši G3M (Spojenci označovaný jako Nell) startujících ze základen na Marshallových ostrovech, psalo se tam již pondělí 8. prosince 1941. Císařští piloti se dokázali vyhnout hlídkujícím stíhačkám a při útoku zničili osm wildcatů stojících na přistávací ploše, přičemž zahynulo 23 příslušníků leteckého personálu a dalších 11 utrpělo zranění. 

Dále se nepřátelům podařilo zničit benzinovou nádrž, poškodit rozjezdovou dráhu a několik protiletadlových kanonů a ke dnu šla také nákladní loď Nisqually kotvící v laguně. Nicméně obranné pozice mariňáků i palebná postavení těžkých děl zůstala netknutá, což později Japonci pocítili na vlastní kůži.

Kromě vojenských ztrát zahynulo i devět civilistů, těch se na atolu nacházelo asi 1 200. Vesměs se jednalo o zaměstnance stavebních firem budujících letiště, případně pak o pracovníky Pan American Airways (Pan Am), jež měly na ostrově základnu pro transoceánské lety. Části z nich se později podařilo odletět v poškozeném hydroplánu Martin 130 přes Midway a Honolulu až do San Franciska, ale většina to štěstí neměla.

Další útoky přišly v následujících dnech, ale obrana byla v těchto případech již připravená, a třebaže se Japoncům podařilo 9. prosince zničit budovu nemocnice i pozemní zařízení letecké společnosti Pan Am, tak za tyto hubené výsledky museli zaplatit ztrátou dvou strojů.

První pokus o vylodění

Císařské síly vyčleněné k dobytí atolu zvedly kotvy 8. prosince a ze základny na ostrově Kwajalein vyplul pod vedením kontradmirála Samačiho Kadžioky svaz tvořený třemi lehkými křižníky a šesti torpédoborci. Operaci dále kryly dvě ponorky a dvojice eskortních torpédoborců s oddílem o síle 450 mužů určeným k ovládnutí ostrova. Útočnou eskadru pak doprovázel pár obchodních lodí, na nichž se plavila budoucí posádka atolu. 

Američané věděli, že pokud chtějí nepříteli způsobit problémy, musí ho nechat přiblížit se na dostřel jejich 127mm děl. Proto, když ráno 11. prosince invazní síly zahájily ostřelování ostrova, neodpovídali. Teprve až když se japonská flotila dostala na méně než 4 000 metrů, spustili palbu a zasáhli vlajkový křižník Júbari, na němž vypukl požár. Kanonáda znemožňovala vysazení útočného oddílu, a proto Kadžioka vydal třem torpédoborcům příkaz, aby umlčely pobřežní baterie. Jakmile se ale lodě přiblížily k ostrovu, dopadla na ně sprška střel.

Obráncům se ze vzdálenosti asi 3 700 metrů podařilo trefit v čele plující torpédoborec Hajate třemi granáty, což způsobilo výbuch munice. Loď se okamžitě potopila i se 168 muži posádky. Nebe nad atolem mezitím ovládly čtyři americké stíhačky a palubními zbraněmi postřelovaly nepřátelská plavidla.

Těžké ztráty

Tváří v tvář rozhodné obraně se Kadžioka rozhodl stáhnout. Ústup se ale neobešel bez dalších ztrát, jelikož wildcaty zaútočily na odplouvající flotilu, a asi 30 námořních mil (zhruba 55,56 km) od atolu se jim podařilo 50kg bombou zasáhnout na torpédoborci Kisaragi uložené hlubinné pumy. Následující výbuch rozerval celou loď a s celou posádkou ji rychle poslal ke dnu.

Japonci rozzuření potupnou porážkou ještě téhož dne vyslali proti ostrovu 17 bombardérů. Ty ovšem nedosáhly žádného většího úspěchu, naopak stíhací ochrana a protiletadlová děla si na svůj účet připsaly dva sestřelené a 11 poškozených strojů. Těžce poničený a z dalších bojů vyřazený byl ovšem i jeden ze zbývajících wildcatů.

První pokus o invazi na Wake skončil pro ostrovní monarchii totálním fiaskem. Přišla o dva torpédoborce, lehké poškození utrpěl křižník Júbari a zásah zaznamenala i jedna z obchodních lodí. O život přišlo přibližně 340 námořníků a dalších 65 utrpělo zranění. Pro Američany se jednalo o jednoznačné vítězství, za které zaplatili jediným mrtvým.

Impérium vrací úder

Japonské velení se ale nevzdalo svého úmyslu ovládnout strategicky cenný atol. Velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto se z prvotního neúspěchu poučil. Podcenění obránců, vyčlenění nedostatečných sil k dobytí ostrova i taktika těsného přiblížení plavidel, která vystavila flotilu odvetné palbě pobřežních baterií, se již neměly opakovat.

Nový pokus o obsazení atolu naplánovali Japonci na 23. prosinec a měla se jej účastnit i plavidla 2. divize letadlových lodí, vracející se právě od Pearl Harboru. K invazní flotile se tak připojily nosiče Sorjú a Hirjú, těžké křižníky Tone a Čikuma, doprovázené dvěma torpédoborci, a cestou z Kwajaleinu se k nim pak přidaly ještě další čtyři těžké křižníky 6. divize. Současně došlo k posílení útočného oddílu námořní pěchoty, který nyní čítal zhruba 1 500 vojáků, čímž získali útočníci více než trojnásobnou převahu nad obránci. Velení nad celou operací převzal kontradmirál Hioraki Abe.

Než ale celý svaz doplul k Wake, museli se Američané vyrovnat se zvýšenou pozorností, již jim začaly věnovat stroje 24. letecké flotily. Dvanáctého prosince nejprve atol napadl osamělý letoun, o který se postaraly stíhačky, a později téhož dne zaútočilo 26 bombardérů G3M, z nichž jeden se podařilo sestřelit a další čtyři poškodit. Hlavní vlna vzdušných ataků přišla až ve chvíli, kdy se na scéně objevila plavidla 2. divize letadlových lodí. 

Dne 21. prosince dopadly na Wake dva nálety a o 24 hodin později následovaly další. Během těchto útoků šly k zemi další dva wildcaty a Japonci dokázali rovněž poškodit několik budov a jedno protiletadlové dělo. Mariňáci navíc museli v důsledku bombardování odepsat několik mrtvých a raněných. Všechny tyto údery měly připravit půdu pro blížící se druhý pokus o dobytí ostrova.

Americká odpověď

Velení Pacifické flotily povzbuzené vítězstvím začalo plánovat vyslání posil na atol, jež by jej pomohly udržet. Admirál Husband Kimmel po obdržení depeše informující o odražení nepřátelské invaze rychle sestavil silný operační svaz tvořený letadlovou lodí Saratoga, třemi těžkými křižníky, devíti torpédoborci a nosičem hydroplánů Tangier přepravujícím těžkou výzbroj a další muže pro zpevnění obrany. Ke konvoji byl zařazen i tanker Neches, který zajišťoval zásobování plavidel palivem. Celý svaz opustil 15. prosince poničený Pearl Harbor a vydal se na západ.

Současně se rozjely pokusy evakuovat z ostrova civilisty. Plánovalo se, že většinu jich vezme na palubu při zpáteční cestě Tangier. Do té doby zůstával ale atol v kontaktu se světem jen prostřednictvím létajících člunů Catalina, poslední z nich se odlepil od hladiny laguny 20. prosince.

Konec všech nadějí

V noci z 22. na 23. prosince se u ostrova objevily hlavní nepřátelské síly a po krátkém ostřelování za hustého deště vysadily na břeh první útočnou vlnu. Mariňáci zaregistrovali přítomnost protivníka pozdě a marně se ho pokoušeli v tvrdých střetech zahnat zpět do moře. Japoncům velmi pomohlo, že jako vyloďovací plavidla použili dva obstarožní eskortní torpédoborce, které úmyslně najely na mělčinu a umožnily tak vojákům rychlý přesun na pevninu. Palba 127mm kanonů sice obě lodě zakrátko proměnila v hořící vraky, ale svůj úkol splnily. Císařští mariňáci se ještě za tmy dokázali zformovat, obešli dělostřelecká postavení a zamířili do vnitrozemí. Tam na ně dopadl zuřivý protiútok, který donutil Japonce ustoupit zpět na pláž a způsobil jim nemalé ztráty.

Po rozednění se do boje zapojily také císařské těžké křižníky, plující tentokrát v dostatečné vzdálenosti, aby se nevystavovaly odvetné palbě, a do akce zasáhly i palubní letouny ze Sorjú a Hirjú. Tváří v tvář této drtivé převaze se mariňáci USA stáhli na poslední obrannou linii severovýchodně od přistávací dráhy. Tam je zastihla zpráva, že svaz vypravený z Pearl Harboru se na rozkaz viceadmirála Williama Pye vrátil zpět na základnu, aby náhodou nepadl do nepřátelské léčky. Tím byl osud obránců zpečetěn. Bez naděje na pomoc nařídil kapitán Cunningham ještě téhož dne kapitulaci.

Obrana atolu si vyžádala na americká straně 52 padlých a 49 raněných, další dva muži zůstali nezvěstní. Navíc Spojené státy přišly o všech 12 wildcatů. Invazi nepřežilo ani 70 civilistů a dalších 1 103 jich padlo do zajetí. Za tento úspěch zaplatili Japonci při druhém pokusu o ovládnutí Wake zhruba 140 mrtvými a více než 400 raněnými. Spolu s první invazí je tak obsazení těchto pár kilometrů pevniny stálo 500 mrtvých a stejný počet raněných. K tomu museli odepsat i čtyři torpédoborce a více jak tři desítky letadel.

Image

Čtěte také

Bitva o Guadalcanal: Krvavý bod obratu na pacifickém bojišti

Není ani zcela jasné, zda se v nejstarších pramenech o sv. Valentinovi jedná vždy o tutéž osobu, či jde o osudy různých postav. Valentin bylo ve starém Římě časté jméno (pochází z latinského valere, což znamená být zdravý, způsobilý) a světců, většinou mučedníků, kteří jej nesli, byla celá řada. Co se týče samotného data 14. února, pak k tomuto dni takzvaná martyrologia (církevní seznamy osob uctívaných pro jejich mučednickou smrt za víru) uvádějí památku hned dvou Valentinů. 

Který je ten pravý 

Jeden z nich měl být Říman a kněz, původně snad dokonce lékař, který pomáhal křesťanům uniknout před pronásledováním za císaře Klaudia II. (268–270). Sám Valentin pak skončil ve spárech nemilosrdné státní moci a byl 14. února (snad v roce 269) popraven. Místo jeho smrti i hrob se měly nacházet na severním předměstí Říma při Via Flaminia, antické silnici směřující k Jaderskému moři. 

Druhý Valentin zase měl pocházet z města Terni v centrální části Apeninského poloostrova. Nebyl pouhým knězem, ale stal se biskupem, disponoval tedy jednou z nejvyšších pozic v církevní hierarchii. Také on pro svou víru zahynul po polovině 3. století mučednickou smrtí. Až do roku 313, kdy císař Konstantin I. Veliký ( 306 až 337) zařadil křesťanství mezi povolené náboženské kulty v Římské říši, zde byla křesťanská víra považována za nebezpečnou náboženskou odchylku a její vyznavači čelili za některých vladařů krutému pronásledování. Veškeré struktury rané církve tedy byly ilegální, a tudíž tajné.

Vedle toho si můžeme posloužit ještě legendami. Jde ovšem o svébytný literární žánr a ty svatovalentinské navíc pocházejí až z 6.–7. století. Jedna z nich vypráví, že poté, co prvně jmenovaný Valentin odmítl obětovat římským bůžkům a vzdát se svého Boha, předal jej císař žalářníkovi jménem Asterius. Ten ho zavřel do vězení, načež chtěl vyzkoušet jeho víru, a tak Valentinovi řekl, že pokud dokáže vrátit jeho slepé dceři zrak, uvěří v křesťanského boha. Vězeň vložil dívce ruce na oči, vroucně se modlil a ona skutečně začala vidět. Dívka i celá její rodina se pak skutečně nechali pokřtít.

Velmi podobný příběh se měl udát i druhému Valentinovi, biskupovi. Ten zase uzdravil chlapce s křečovitě zkrouceným tělem. Také proto je světec v tradici považovaný i za patrona osob trpících epilepsií. Je docela dobře možné, že různé verze příběhu odkazují k téže osobě, která ovšem těžko mohla být vším dohromady. 

Kořeny valentinské tradice 

Kult svatého Valentina se nicméně utěšeně rozvíjel. Křesťanství mezitím získalo status oficiálního náboženství, jeho vyznavači se už nemuseli skrývat a na místě Valentinova hrobu při Via Flaminia nechal zhruba o sto let později papež Julius I. (v úřadu 337–352) postavit baziliku zasvěcenou právě tomuto mučedníkovi. Později se dočkala dalších rozšíření, ale zanikla ve středověku poté, co byly Valentinovy ostatky přeneseny do jiné baziliky, sv. Praxedy, nacházející se v centru Říma. 

Nejpozději na sklonku 5. století se pak Valentin ve dvou verzích dostal do již zmíněných martyrologií, což fakticky znamenalo, že tím byl zpečetěn jeho status světce a jeho památka se od té doby slavila v udávaný den jeho úmrtí 14. února. Daleko zajímavější než mlhami dávnověku obestřený pozemský život sv. Valentina se ovšem zdá být jeho další posmrtná existence, a sice to, jak se z antického mučedníka stal patron dnešních zamilovaných párů. Tato cesta nebyla vůbec přímočará a i ona vzbuzuje mnohé otazníky. 

V této souvislosti se dnes obvykle vypráví příběh o tom, že Valentin pomáhal vojákům římské armády, kteří se chtěli oženit. Z císařského rozhodnutí totiž příslušníci ozbrojených sil nesměli údajně vstupovat do manželství, protože to mělo snižovat jejich bojovou efektivitu. Navzdory nařízení měl Valentin snoubenecké páry tajně oddávat, což ho nakonec ve výsledku stálo život. Podle jiné verze je zase oddával proto, že ženatí muži nemohli být povoláni do války. 

Další souvislost se světem partnerských vztahů může plynout ze samotného data Valentinova svátku v kalendáři. V antickém Římě se právě v polovině února konaly takzvané luperkálie, pohanské svátky oslavující mimo jiné plodnost. Tato teorie, která se v literatuře velice často objevuje, se však jeví pouze jako dodatečně nalezené vysvětlení. Legendy o mučedníkovi sv. Valentinovi se totiž stejně jako jeho ostatky po celá staletí šířily Evropou, aniž by je kdokoliv spojoval s příběhy romantické lásky. 

Den milostných námluv 

Ty začal s nejvyšší pravděpodobností tvořit až anglický spisovatel Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400), mimo jiné autor známých Canterburských povídek (1387–1400). Ve své rozsáhlé básni Ptačí sněm na jednom místě píše: „Na svatého Valentina si každý pták vybírá družku.“ 

Protože neexistují žádné doklady o tom, že by byl tento den v tehdejší Anglii zvláštním svátkem partnerských dvojic, lze usuzovat, že k poznámce o ptačím páření básníka zkrátka inspirovalo blížící se jaro a přírodní cykly. Protože Chaucerovo dílo dosáhlo záhy velké proslulosti i za hranicemi Britských ostrovů, začali také další (nejen) pozdněstředověcí tvůrci spojovat den sv. Valentina s námluvami a věcmi lásky. Italská básnířka Kristina Pisánská (1364–1430), působící na francouzském královském dvoře, ke svátku navázala několik svých milostných básní. 

Zřejmě i pod jejím vlivem vzniklo v Paříži o tomto datu společenství urozených mužů, kam patřil samotný král Karel VI. ( 1380–1422). Tento takzvaný milostný dvůr se měl pravidelně scházet a pěstovat hudbu a milostnou poezii. Není jistě náhodou, že další podobný kroužek vznikl rovněž 14. února z podnětu králova mladšího bratra Ludvíka Orleánského, jehož manželka z italského rodu Visconti se jmenovala Valentina. 

Nadto se nejpozději v 16. století v Anglii rozšířil zvyk poslat vyvolené osobě opačného pohlaví lístek, takzvanou valentýnku. K nejčastěji tradovaným vysvětlením v literatuře patří, že valentýnky měly volně vycházet z již zmíněných luperkálií, kdy římští mladíci losovali na lístku napsané jméno dívky, s níž měli tento svátek strávit. Jiná verze se zase snažila tuto zvyklost naroubovat na výše uvedenou křesťanskou legendu o uzdravení slepé dívky, jíž měl poté uvězněný kněz v předvečer své smrti adresovat poslední dopis s podpisem „Tvůj Valentin“. 

Sladká komerce 

Ať už to bylo jakkoliv, zvyk posílat si 14. února zamilovaná přáníčka se rozšířil především v anglosaských zemích. Právě zde se také svatovalentinský svátek poměrně rychle komercionalizoval. Již na sklonku 18. století někteří obchodníci začali nabízet předtištěné valentýnky. Jejich estetická hodnota nebyla valná: obvyklým motivem byl římský bůžek lásky Cupid a červená srdce, již tehdy chápaná jako symbol lásky.

Protože v polovině února se vracejí ze svých zimovišť ptáci, stali se také oni oblíbeným symbolem. K valentýnkám se v 19. století postupně připojovalo stále více dalšího zboží, jež lidé nakupovali a vzájemně se jím obdarovávali, mezi ním květiny (zvláště červené růže) a různé sladkosti.

Image

Čtěte také

Strašidelné podzimní svátky: Kde se vzaly Dušičky a Halloween?

Ještě donedávna to vypadalo poměrně jednoduše: Tchaj-wan je jedním z mála míst v jihovýchodní Asii, kde krajty nikdy nežily. Zatímco v džunglích Vietnamu, Thajska nebo Indonésie jsou tito mohutní škrtiči běžnou součástí přírody, hlavní ostrov Tchaj-wanu byl v tomto směru považován za výjimku. Nový objev ale tento obrázek dramaticky mění. A stačil k tomu jediný zkamenělý obratel.

Kůstka z doby ledové

Studie publikovaná v časopise Historical Biology popisuje nález fosilního obratle krajty z formace Chiting Formation u města Tainan. Nález pochází ze středního pleistocénu – tedy z období před 800 000 až 400 000 lety.

Podle výpočtů vědců patřil obratel hadovi dlouhému minimálně čtyři metry. Pro srovnání: největší hadi žijící dnes na Tchaj-wanu dorůstají přibližně dvou až tří metrů. Pokud tedy pleistocénní krajta skutečně měřila čtyři metry nebo víc, mohlo jít o vrcholového predátora své doby.

Tým vědců z Národní tchajwanské univerzity musel pracovat jen s jediným kostním fragmentem. Přesto dokázal určit, že patřil právě krajtě. Rozhodující byla kombinace několika znaků – zejména tvar tzv. zygosfénu, kostěného výběžku na obratli, který zapadá do zygantra předešlého obratle a drží je pohromadě. U krajt má tento útvar typický široký, klínovitý tvar, který je odlišuje od jiných hadů. Z rozměrů nalezeného obratle a statistických modelů založených na dnešních druzích hadů pak vědci odhadli i celkovou délku zvířete.

Ostrov bez velkých hadů?

Tchajwanský fosilní záznam už dříve vydal svědectví o pestré pravěké fauně: krokodýlech, želvách, ptácích i několika druzích hadů. Až dosud ale v něm ale chyběly krajty. To předestírá zásadní otázku: byly krajty na ostrově běžné, nebo šlo o vzácné návštěvníky?

Během dob ledových byla hladina moře nižší a Tchaj-wan mohl být dočasně spojen s pevninskou Asií. Teoreticky tedy krajty mohly ostrov kolonizovat. Otázkou je, proč tam dnes nejsou.

Vědci naznačují, že jejich vymizení by mohlo souviset s širší vlnou vyhynutí na konci pleistocénu, kdy po celém světě mizela velká zvířata – mamuti, obří lenochodi i další megafauna. Přesná příčina ale zůstává nejasná. Mohly za to klimatické změny? Změny prostředí? Konkurence? Nebo kombinace více faktorů?

Malý objev, velký příběh

Nejzajímavější je však jiná hypotéza. Podle autorů studie mohl zánik velkých krajt znamenat víc než jen zmizení jednoho druhu. Mohlo dojít k zásadní přestavbě celého ekosystému. Čtyřmetrová krajta byla pravděpodobně vrcholovým predátorem – tedy živočichem stojícím na samém vrcholu potravní pyramidy. Pokud takový predátor zmizí, celý systém se může rozkolísat.

Podle autorů studie je dokonce možné, že ekologická nika vrcholového suchozemského predátora mohla na Tchaj-wanu zůstat neobsazená až do dneška. I když se klima po době ledové znovu oteplilo, tamní ekosystém se už nemusel vrátit do původního stavu.

Jde samozřejmě jen o hypotézu, je ale fascinující, že tak zásadní otázky o vývoji celého ostrovního ekosystému může otevřít jediný obratel. Nález naznačuje, že Tchaj-wan nebyl v minulosti jen izolovaným ostrovem bez velkých hadů, ale místem, které kdysi obývali obří škrtiči. A že jejich zmizení mohlo změnit přírodní rovnováhu na stovky tisíc let.

Image

Čtěte také

Baronka ze Sulawesi: Nejdelší známý divoký had současnosti měří 7,22 metru

Jak nahradit morfium

• Coca-Cola

Jeden z globálně nejpopulárnějších nápojů vůbec by možná nevznikl nebýt americké občanské války. Řada veteránů zůstala po jejím skončení ve druhé polovině devatenáctého století závislá na morfiu, které představovalo jediný prostředek k otupení bolesti z válečných zranění. Jedním z nich byl i plukovník John Pemberton, vzděláním lékárník, jenž se snažil hledat náhradu bez obsahu opiátů. 

Po letech experimentování s různými rostlinami si v roce 1885 nechal zaregistrovat složení nervového tonika s obsahem výtažků z jihoamerické rostliny koky a také afrického ořechu kola, jenž přirozeně obsahuje kofein. Výsledný nápoj prodával ve svých lékárnách pod názvem Francouzské kokové víno a inzeroval jej jako lék „zvláště prospěšný pro dámy a všechny, jimž sedavé zaměstnání způsobuje nervové vyčerpání“.

Zpočátku šlo o alkoholický nápoj, v roce 1886 však Pemberton připravil rovněž recepturu pro nealkoholickou variantu sycenou oxidem uhličitým a přejmenoval ji na dodnes známou Coca-Cola.

Elixír zelené víly

• Absint

Destilát z pelyňku, fenyklu a anýzu, poeticky označovaný jako zelená víla, se údajně zrodil ve švýcarském městě Couvet, kde jej na konci osmnáctého století jako první vyrobil lékař Pierre Ordinaire. Volba pelyňku pravděpodobně nebyla náhodná, neboť tuto hořkou bylinu používali k léčebným účelům již staří Egypťané a Řekové. Ordinairův recept posléze převzaly jeho hospodyně, sestry Henriodovy, které absint ve vesnici prodávaly jako léčivý elixír účinný na všechny neduhy. Od nich pak v roce 1797 převzal výrobu jistý major Dubied, jenž v Couvetu založil první absintovou likérku.

Popularita zeleného nápoje vzrostla ve čtyřicátých letech následujícího století, kdy byl přidělován francouzským vojskům v Alžírsku coby údajná prevence malárie. Netrvalo dlouho a stal se oblíbeným destilátem všech společenských vrstev, třebaže už v devatenáctém století se objevily (nikdy nepodložené) dohady, že je halucinogenní.

Panák na povzbuzení

• Brandy

Vinná pálenka vyráběná pravděpodobně od přelomu patnáctého a šestnáctého století primárně ve Francii si svého času vysloužila pověst léčebného prostředku a zejména v devatenáctém století se věřilo, že má povzbuzující účinky. Jistě nikoliv s nechutí ji užívala například řada evropských objevitelů tropické Afriky, ale i Antarktidy, kteří se domnívali, že pravidelné mírné dávky brandy mohou cestovatelům pomoct zvládnout horečku, deprese a stres. Lékaři brandy předepisovali coby srdeční stimulant, protože předpokládali, že nejlépe ze všech alkoholických nápojů zvyšuje srdeční tep a krevní tlak. Zároveň se však spolu s whisky užívala jako sedativum, tedy k naprosto opačnému účelu. 

V dobových časopisech se dochovaly reklamy inzerující právě zmíněné destiláty v medicínském kontextu. O její oblibě mezi odbornou lékařskou veřejností svědčí mimo jiné statistiky z doby americké prohibice na počátku minulého století – průzkum v roce 1921 ukázal, že 51 % lékařů obhajovalo předepisování whisky a 26 % věřilo, že pivo je „nezbytným léčebným prostředkem“.

Image

Čtěte také

Opium budiž pochváleno: Ženy je braly během menstruace, matky je podávaly dětem