V létě 1943 proběhla bitva u Kurska, historicky jeden z největších střetů tankových vojsk. Kromě toho se jednalo o premiéru německého pantheru, jenž se tam ale prezentoval kontroverzním způsobem. Předvedl to, co od něj armáda žádala z hlediska palebné síly a pancéřové ochrany, avšak projevila se i jeho technická složitost a poruchovost. Rozpornost provázela celou kariéru pantheru, která neskončila s porážkou třetí říše, protože několik zemí (včetně ČSR) provozovalo zmíněné panzery ještě řadu let po válce. Technologie PzKpfw V se navíc významně promítly do poválečného vývoje obrněnců.

Protiváha k T-34?

Ačkoliv hlavní motivaci pro zrod pantheru byla snaha nalézt odpověď na T-34, nezačínali němečtí konstruktéři úplně od nuly. Podobně jako u těžkého typu Tiger, jenž se měl stát protiváhou silně pancéřovaných tanků Britů a Francouzů, mohli totiž navázat na některé předválečné projekty. V případě pantheru se proto musíme vrátit až do roku 1938, kdy Waffenamt (Zbrojní úřad) zahájil program VK20.01. 

Zkratka znamenala pojem Volkkettenfahrzeug (pásové vozidlo), zatímco číslo 20 uvádělo přibližnou hmotnost nových obrněnců v tunách. Projekt měl zahrnovat dva typy středních tanků jako náhrady za PzKpfw III a PzKpfw IV. Waffenamt tedy oslovil výrobce těchto dvou obrněnců – podniky Daimler-Benz a Krupp, aby se pustily do vývoje jejich perspektivních nástupců. Návrhy poté dostaly označení VK20.01(III) a VK20.01(IV).

Waffenamt požadoval převzetí součástí ze stávajících vozidel, což ale vyvolalo nespokojenost zejména u Daimleru-Benz, jenž odmítal zavěšení s pomocí torzních tyčí. Začal tudíž paralelně pracovat také na designu VK20.01(D), který měl kola zavěšená za pomoci listových pružin a pro jehož pohon by sloužil dieselový motor MB 809. Na jaře 1941 začaly zkoušky podvozku s tímto agregátem, jež působily slibně. 

Do programu se pak zapojila i firma MAN, kterou sice Waffenamt původně neoslovil, jenže její návrh nazvaný VK20.01(M) si získal pozornost. Všechny tři firmy vyvíjely a testovaly své podvozky, kdežto na věžích pracovali pouze u Kruppa. Předpokládalo se, že nová vozidla dostanou 50mm nebo 75mm kanony a že sériová produkce začne někdy v roce 1942. Invaze do SSSR ale tyto plány změnila. Na podzim 1941 vznikla komise, jež měla vyhodnotit kvality sovětských T-34 a KV-1 a navrhnout vhodné odpovědi. V listopadu 1941 vzešel z její práce jasný závěr: Pancéřování zamýšlené pro tanky řady VK20.01 by zkrátka nestačilo, a proto záhy přišlo rozhodnutí program zastavit.

Dvojice konkurentů

Zároveň dorazil příkaz zahájit práce na novém panzeru VK30.02, jehož zamýšlená hmotnost měla činit 30 tun, aby se dalo použít silnější pancéřování. Pro „dvacítku“ se totiž počítalo s tloušťkou 30–50 mm, kdežto na čele „třicítky“ se mělo nalézat až 60 mm oceli. Armáda žádala i výkonnější kanon, který by na vzdálenost 1 000 m prorazil 140mm pancíř. Zbraň vyvíjel Rheinmetall-Borsig, jenž obdržel i zakázku na věž. 

S vývojem podvozku úřad oslovil firmy Daimler-Benz, Krupp a MAN, druhá uvedená však odmítla, protože ji zřejmě příliš zatěžovalo postupné vylepšování platformy PzKpfw IV. Své návrhy ve formě dřevěných modelů tudíž v lednu 1942 představil Daimler-Benz a MAN. První z nich firma navrhla vozidlo VK30.02(DB), které připomínalo T-34, což platilo i o vnitřním uspořádání. Věž se nalézala v přední části korby a k pohonu sloužit diesel s převodovkou vzadu, zatímco odpružení kol by zajistily listové pružiny.

Projekt VK30.02(M) od společnosti MAN naopak více čerpal z již etablovaného německého konstrukčního přístupu, jelikož počítal s věží uprostřed, benzinovým agregátem, převodovkou vpředu a odpružením s využitím torzních tyčí. Často se tvrdí, že Daimler-Benz neuspěl právě kvůli až příliš velké podobnosti svého návrhu s T-34, ale skutečnost je daleko složitější. 

Hitlerovi se zpočátku více líbil návrh Daimleru-Benz, zatímco Waffenamt preferoval vozidlo firmy MAN. Mělo širší pásy, slibovalo delší dojezd a nabízelo snazší přípravu k brodění. Rozhodující roli nakonec sehrál fakt, že návrh od MAN byl jednodušší a sliboval rychlejší začátek sériové produkce. Podnik MAN se totiž držel zadání a uzpůsobil šasi pro věž značky Rheinmetall-Borsig, kdežto Daimler-Benz z nějakého důvodu trval na vlastním designu věže. Waffenamt tudíž 11. května 1942 prohlásil za vítěze firmu MAN a o tři dny později rozhodnutí potvrdil také Hitler. Právě on dal obrněnci jméno Panther a nařídil zesílit čelní pancéřování na 80 mm.

Tři sériové návrhy

Společnost Daimler-Benz ale nepřišla úplně zkrátka, jelikož obdržela kontrakt na stavbu dvou prototypů VK30.02(DB). Armáda zřejmě chtěla mít „zálohu“ pro případ, že by se design MAN nakonec projevil jako nepovedený. Daimler-Benz získal rovněž zakázku na část sériové výroby pantherů, na které se měly podílet i podniky MNH, Henschel a zejména MAN. První dva prototypy VK30.02(M), zvané také Versuchs-Panther, vznikly na podzim 1942. Na fotografiích je lze snadno rozpoznat podle řešení velitelské věžičky, protože válcová základna tohoto prvku přesahuje levý bok věže. 

Po rychlých testech se mohla již v lednu 1943 rozběhnout produkce první sériové varianty, jež obdržela kompletní formální název Panzerkampfwagen V Panther Ausführung D, zkráceně PzKpfw V Panther Ausf. D. Dodnes se ovšem neví, proč se začalo u písmene D.

Tato záhada má pokračování, protože v září 1943 se přešlo na druhou sériovou podobu s označením Ausf. A. Nejdůležitější změnu představovala upravená konstrukce věže a později přibyl nový zaměřovač pro střelce. Třetí a poslední sériová podoba se začala vyrábět v září 1944 a také tentokrát s písmenem „mimo pořadí“ – Ausf. G. Vedle zlepšení některých taktických a ergonomických vlastností se u „géčka“ usilovalo o zjednodušení sériové produkce a nahrazení součástí z nedostatkových materiálů. Právě z hlediska výroby totiž panther představoval nákladnou záležitost – finanční i časová náročnost jeho produkce značně přesahovala hodnoty u PzKpfw III a PzKpfw IV (ačkoliv oproti tigeru zůstával panther pořád zhruba dvakrát levnější). 

Také proto se generálové Wehrmachtu v létě 1944 postavili proti Hitlerovu rozkazu zastavit výrobu PzKpfw IV ve prospěch zvýšení dodávek pantherů, jelikož „čtyřka“ zůstávala jasným „tahounem“ válečného úsilí. Přesto ale tempo výroby pantherů rostlo, takže do dubna 1945 vzniklo zhruba 6 000 kusů, k nimž lze ještě připočítat okolo 300 vyprošťovacích bergepantherů a zhruba 415 stíhačů Jagdpanther.

Image

Čtěte také

Kvalita proti kvantitě: Německé tanky ve víru druhé světové války

Není žádným tajemstvím, že mikroplasty jsou dnes úplně všude, v okolním prostředí i v organismech. Také voda je plná mikroplastů, ať už jde o moře, řeky či jezera nebo třeba odpadní vodu. Většina soudobých čističek odpadních vod přitom dokáže odstranit jen větší částice plastů. Mikroplasty jimi procházejí do pitné vody i do životního prostředí.

Výzkumný tým, který vedla Susie Daiová z Missourské univerzity, vymyslel technologii, která dokáže odstranit mikroplasty z vody pomocí živých sinic. Tyto fotosyntetické bakterie sice mikroplasty nejedí, ale vědci je geneticky upravili tak, že díky fyzikálním vlastnostem mohou mikroplasty přitáhnout k sobě, aby pak mohly být odstraněny pryč z vody. Výzkum použití sinic v boji s mikroplasty popisuje vědecký časopis Nature Communications.

Sinice proti mikroplastům

Daiová a její spolupracovníci upravili sinice druhu Synechococcus elongatus tak, aby produkovaly cyklický terpen limonen, látku, která velmi intenzivně voní po pomerančích. Při čištění vody ale nejde o vůni. Limonen je také hydrofobní, což znamená, že odpuzuje vodu. Hydrofobní jsou i mikroplasty, což vede k tomu, že jsou k sinicím plným limonenu přitahovány jako magnety. Vznikají z nich shluky, které se usazují na dně jako vrstva biomasy, kterou lze z vody snadněji odstranit. Geneticky upravené sinice týmu Daiové rostou ve znečištěné vodě, využívají živiny, které obsahuje a čistí vodu od mikroplastů.

„Naše geneticky upravené sinice odstraňují mikroplasty, čistí odpadní vodu, a mohou poskytnout bioplasty pro další zpracování,“ líčí Daiová. „Tímto způsobem vlastně řešíme tři problémy jednou ranou.“ Cílem vědců je přidat geneticky upravené sinice k technologiím již existujících čistíren odpadních vod a zvýšit tím účinnost čištění vody.

Image

Čtěte také

Alarmující zjištění: Mikroplasty se kumulují v lidském mozku

Koncem čtyřicátých let 19. století si americká vláda uvědomila, že houstnoucí provoz na Oregonské stezce zvyšuje riziko střetů s indiány, jejichž územím procházela. Potřebovala nastolit jakýsi pax americana, který ochrání bílé osadníky a obchodníky. V září 1851 se zástupci vlády sešli poblíž Fort Laramie se členy deseti, často vzájemně znepřátelených kmenů. Dohoda stanovila podmínky mírového soužití. Protichůdné zájmy zúčastněných ale nedávaly naději na dlouhodobě udržitelný mír. Nicméně pracně vyjednaný pax americana definitivně pohřbil až hloupý čin amerického důstojníka.

Arogantní hlupák

Johna Lawrence Grattana převeleli do Fort Laramie, hlavního opěrného bodu USA na Oregonské stezce, v roce 1854. Byl to horkokrevný mladý poručík a k tomu chvastoun a hrubián, jak svým vyjadřováním, tak chováním. Věnoval hodně času urážení, ba dokonce zastrašování indiánů, kteří se v pevnosti objevili. Máchal jim před obličejem pěstí a vykládal, co by jim provedl, kdyby měl příležitost.

Krátce po Grattanově příchodu skupinka mladých šajenských válečníků odehnala několik koní, kteří patřili pevnostnímu tlumočníkovi Augustu Lucienovi. Lu­­cien byl protivný člověk, kterého neměli rádi ani Lakotové (západní Siouxové), k nimž se přiženil. Za šajenskými mladíky se pustila skupina civilistů z pevnosti. Když si jich Šajeni všimli, zastavili koně a dali najevo odhodlání k boji. Pronásledovatelé se raději otočili a vrátili do pevnosti.

Jakmile se o tom doslechl Grattan, dlouho se těmto civilistům vysmíval. Vykládal jim, že všichni indiáni jsou zbabělí a že s pouhou desítkou vojáků by to natřel celému šajenskému národu a s třiceti muži vyhnal všechny kmeny z planin. Poručík hořel touhou dokázat, jakým je indiánobijcem. Nakonec z velitele vymámil slib, že až se příště vyskytnou podobné potíže, dostane je na starost Grattan. A problémy na sebe nenechaly dlouho čekat…

Spor o krávu

Asi deset kilometrů po proudu řeky stál velký tábor lakotských podkmenů Oglala a Brulé. V půli srpna ho míjela kolona mormonů putujících k Velkému solnému jezeru. Muž na konci skupiny hnal chromou krávu. Jenže ta se splašila a utekla. Namířila si to k bruléskému táboru. Mormon se indiánů bál. Nechal to být a šel dál. S Bruléy tábořila hrstka Mnikonžuů, dalšího z lakotských podkmenů. Mladý Mnikonžu jménem Vysoké čelo dobytče chytil a porazil. On a jeho lidé pak hovězí snědli. 

Mormoni zatím pokračovali v cestě k Fort Laramie. Když míjeli pevnost, nahlásili incident vojákům, kteří stáli na stráži. Zhruba ve chvíli, kdy mormoni hlásili ztrátu, se do pevnosti rozjel bruléský náčelník Rozhánějící medvěd, aby oznámil, že v jeho táboře porazili krávu. Lakotové za chromé zvíře nabídli deset dolarů. Mormoni ale chtěli dvacet pět, což indiáni odmítli. Rozhánějící medvěd požádal poručíka Hugha B. Fleminga, důstojníka, který měl Fort Laramie dočasně na povel, aby pro Vysoké čelo poslal vojáky. Věřil, že se mladík nátlaku podvolí, nebo ho jeho lidé vydají. Jenže velitel nehodlal hnout prstem, dokud nedorazí John W. Whitfield, který měl v gesci jednání s indiány.

Poručíkova šance

Grattana taková zdrženlivost podráždila. Prahl po boji. Šel za Flemingem a důrazně žádal o povolení předvést provinilce. Velitel ustoupil. Vydal rozkaz, aby si Grattan vzal dvacet dva mužů a mladého Lakotu zadržel. Grattan byl nadšen. Míra jeho nadšení některé vedla k domněnce, že se opil. Jal se hledat dobrovolníky pro „nebezpečný úkol“. Nakonec se jich sešlo dvacet devět, samí pěšáci. Přidal se i tlumočník Lucien. Všichni vojáci měli springfieldky s dlouhými hlavněmi a vzali s sebou také dvě horské houfnice. Grattan prohlásil, že buď „zvítězí, nebo zemře“. S tím opustili pevnost a podél řeky zamířili k lakotským táborům. Bylo 19. srpna 1854.

Lakotové tábořili poblíž obchodní stanice Jacquesa Bordeauxa, který byl sňatkem spřízněný s Bruléy. Oglalský tábor vyrostl západně od stanice. Bruléský ležel mezi ní a řekou. Čítal asi sto týpí, z nichž kolem dvaceti patřilo Mnikon­žuům. V jednom přebýval Vysoké čelo.

Grattan dorazil k Bordeauxovi a požádal ho o radu a doprovod do bruléského tábora. Obchodník souhlasil. V táboře pak poručíkovi ukázal týpí Vysokého čela. Když Lakotové postřehli vojáky, poslali ženy a děti k řece ukrýt se ve vrboví a pod říčními břehy. Většina žen měla na obranu jenom své běžné pracovní náčiní: nože, sekerky a rycí hole. Ale některé byly vyzbrojené lépe. Nesly kopí svých manželů.

V indiánském táboře

Grattan napochodoval do středu bruléského tábora a zastavil oddíl zhruba šedesát nebo sedmdesát kroků od mnikonžuských týpí. Rozkázal utvořit dvě řady a doprostřed umístit houfnice. Mířily na týpí Vysokého čela. Objevili se Rozhánějící medvěd a oglalský náčelník Ten, jehož koně se bojí. Skoro hodinu na poručíka naléhali, aby se vrátil do pevnosti a počkalo se na zmocněnce pro indiány. Poté Rozhánějící medvěd nechal do tábora přivést celé své koňské stádo.

„Je tady spousta koní,“ řekl Grattanovi. „Vyber si z nich odškodnění za tu krávu. Vezmi si dost, aby ji to zaplatilo.“ Důstojník odmítl. „Chci toho muže,“ trval na svém. „Dobře,“ odpověděl náčelník, „tamhle máš jeho týpí a on je v něm. Běž a chop se ho. Ochráním vás. Nikdo tebe ani tvé muže nebude pronásledovat.“

Grattan nesouhlasil: „Musíš ho přivést ty.“ To ale Rozhánějící medvěd odmítl. A zatímco se vyjednávalo, kolem vojáků se srotil početný dav válečníků. Všichni třímali luky, šípy a jiné zbraně. Oba náčelníci viděli, že nejspíš poteče krev. Vysoké čelo totiž vzkázal, že se za žádnou cenu nevzdá.

Krvavá řež

Grattan ukončil jednání a vydal rozkaz nabít jednu z houfnic. Načež zvolal: „Pal!“ Většina kuliček přelétla týpí. Jedna ale zasáhla lakotského válečníka, který se zraněný skácel. Náčelníci křičeli na své muže a odrazovali je od útoku. Soudili, že vojáci se spokojí s tím, co napáchali. Jenže Grattanovi prolitá krev nestačila. Zavelel k palbě z pušek i houfnic. Náčelníci se dali na útěk. Ale neutíkali dost rychle. Rozhánějící medvěd dostal tři zásahy. To bylo na válečníky příliš. Vrhli se na vojáky a neměli s nimi slitování. Nejdřív zabili Grattana, nato pět dalších.

Zbylí vojáci propadli panice a rozběhli se k pevnosti. Sesypali se na ně Oglalové. Postříleli je, utloukli palicemi a rozřezali noži na kusy. Naživu zůstal jediný voják. Od něj se v pevnosti dozvěděli, co se stalo. Nevyvázl ani tlumočník Lucien. Když vypukl boj, někteří Lakotové volali, aby ho nezabíjeli, protože si vzal jednu z jejich žen. Mnikonžuové tedy Luciena ušetřili. Místo nich si s ním vyřídili účty manželčini bratři. Jeden se za ním rozjel a výstřelem ho srazil z koně. Zraněný tlumočník křičel: „Švagře, nezabíjej mě!“ Jenže Lakota seskočil z koně, napřáhl se a dýmkovým tomahavkem rozpoltil Lucienovi lebku. „Příště sem, švagře, nechoď s vojáky,“ utrousil. Nato přijel druhý bratr. Se stoickým klidem zasáhl šípem obě Lucienovy uši a dodal: „Příště poslouchej, až ti řekneme, že nemáš žít s vojáky.“

Hněv a smrt

Poté, co rozzlobení Lakotové skoncovali s vojáky, hnali se k obchodní stanici. Do věci se vložili náčelníci a zabití Bordeauxa a jeho přátel rozhněvaným válečníkům rozmluvili. Někteří navrhli táhnout na Fort Laramie a pobít celou posádku. Bordeaux prosil náčelníky, aby své mladé muže od útoku odradili, což se jim podařilo. Lakoty ale dál cloumal vztek. Vešli do Bordeauxova obchodu a sebrali všechno, co se jim zamanulo. Odehnali koně a dobytek, kteří se pásli venku. Ráno se přesunuli k budovám Americké kožešinové společnosti. Byla tam uskladněna renta určená Lakotům. I té se zmocnili.

Rozhánějící medvěd na následky zranění o devět dní později zemřel. Když se roku 1851 podepisovala velká mírová smlouva, zástupci americké vlády trvali na tom, aby si lakotské podkmeny určily mluvčího, svého hlavního náčelníka, přestože to odporovalo lakotské tradici. Lakotové projevili dobrou vůli a vybrali Rozhánějícího medvěda. První lakotskou obětí armádních kulek se tak stal člověk, který se o tři roky dřív jako první zavázal k míru s bílými a odhodlaně ho hájil!

Pokus o smír

Do Fort Laramie se mezitím vracel nic netušící zmocněnec pro indiány. Cestou narazil na malý tábor Lakotů, kteří prchali od pevnosti. Řekli mu, co se přihodilo. Zmocněnec Whitfield se chytil za hlavu a pobídl koně. Když přijel, bylo po boji. Vzrušení v lakotských táborech opadlo, ale válce s Lakoty už nešlo zabránit. Alespoň tedy jednal se severními Šajeny a severními Arapahy, kteří dál tábořili v okolí. Indiáni mluvili dost rezolutně. Žádali zastavení provozu na Oregonské stezce a naléhali na vyplacení smluvní renty. Jeden z šajenských vůdců tehdy vznesl pozoruhodný požadavek, který se zapsal do dějin. Řekl si o tisíc bílých žen, které se provdají za Šajeny. 

Za situace, kdy dění rychle spělo k vzájemnému nepřátelství, v tom viděl naději na pevný a trvalý mír mezi Američany a jeho kmenem. Nevíme, jak na zmíněnou žádost reagoval Whitfied, ani není známo, že by americké úřady v tomto směru cokoli podnikly. Nicméně Jima Ferguse událost inspirovala k románu Tisíc bělošek. Rozvíjí v něm fiktivní příběh první skupiny nevěst, které americká vláda v polovině sedmdesátých let 19. století posílá k Šajenům.

Image

Čtěte také

Šajenská odyssea: Mladí indiánští bojovníci zamířili do Mexika loupit zdejší krásné koně

Archeologie zažívá v posledních letech molekulární revoluci. Moderní metody analýzy DNA, bílkovin a dalších biomolekul přinášejí nové informace o dávných dietách, nemocech i rituálech. Nově se však vědci zaměřili na zvláštní skupinu látek – těkavé organické sloučeniny, tedy molekuly odpovědné za vůně. Právě ty mohou odhalit, jak voněly prastaré balzamovací směsi, parfémy nebo léčivé přípravky.

Návrat do minulosti

Výzkumný tým, který vedla archeochemička Barbara Huberová z Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii a Eberhardovy-Karlovy univerzity v německém Tübingenu, nedávno vyvinul postupy, jak tyto dávné vůně nejen chemicky analyzovat, ale také znovu vytvořit. Nejde ale jen o prosté „namíchání seznamu ingrediencí“. Biomolekulární data sice poskytují zásadní vodítka, ale parfémář musí výsledky převést do komplexního čichového zážitku, který vystihne původní materiál jako celek – nikoli jen jeho jednotlivé složky.

Výsledkem tak nejsou jen vědecké publikace, ale i nové muzejní exponáty. Studie, publikovaná v odborném časopisu Frontiers in Environmental Archaeology, popisuje dvě inovace: „vonné karty“ a pevné „čichací stanice“, které doplňují klasické vitríny s mumiemi. Návštěvníci si tak mohou přivonět k rekonstruovaným balzamovacím směsím a získat bezprostřednější představu o tom, jak celý proces probíhal.

Jedním z prvních míst, kde si lidé mohou staroegyptské vůně vyzkoušet, je Muzeum Augusta Kestnera v německém Hannoveru. Během speciálních prohlídek s názvem Vůně posmrtného života (The Scent of the Afterlife), dostávají návštěvníci vonné karty inspirované obsahem čtyř kanop – nádob na vnitřní orgány – patřících vysoce postavené šlechtičně Senetnaj, která žila kolem roku 1450 př. n. l.

Samotná rekonstrukce nebyla jednoduchá. Vědci vytvořili několik variant směsí, každou přibližně z dvaceti ingrediencí. Na projektu spolupracovali parfémář, archeochemik, archeolog i odborník na „čichové dědictví“. Moderní suroviny totiž nejsou totožné s těmi starověkými, a navíc musí být bezpečné pro dnešní návštěvníky. Cílem bylo co nejvěrněji napodobit původní chemické složení, ale zároveň respektovat současné standardy.

Voňavý zážitek

Podle kurátorů tento přístup mění způsob, jakým veřejnost vnímá mumifikaci. Místo hororových klišé a strašidelné estetiky se pozornost přesouvá k pochopení motivací starých Egypťanů a jejich snahy zajistit zesnulým důstojný přechod do posmrtného života. Vůně přidává emocionální a smyslovou hloubku, kterou samotné textové popisky nikdy nenabídnou.

S podobnou inovací přišlo také muzeum Moesgaard na předměstí dánského Aarhusu u příležitosti výstavy nazvané Starověký Egypt – posedlost životem (Ancient Egypt – Obsessed with Life). Kurátoři zde zaznamenali, že zapojení čichu zásadně proměnilo návštěvnický zážitek – minulost najednou nepůsobí vzdáleně a abstraktně, ale téměř hmatatelně.

Vědci doufají, že tento přístup nabídne muzeím nový nástroj, jak přiblížit dávné prostředí a praktiky pomocí smyslové interpretace. Pokud se trend uchytí, budoucí expozice by už nemusely nabízet jen pohledy do vitríny – ale plnohodnotné setkání s minulostí, která voní stejně jako před tisíciletími.

Image

Čtěte také

Závan minulosti: Už brzy budeme vědět, jak voněla Evropa v 16. století

Americký „lovec exoplanet“ vesmírný dalekohled Kepler sice svou činnost ukončil již v roce 2018, vědci ale stále těží z dat, která během své bezmála desetileté mise shromáždil. Tentokrát jde o pozoruhodný objev, který potěší všechny, kteří upírají svá očekávání k obyvatelným planetám. Exoplaneta HD 137010 b je téměř jako dvojče Země, jen s drobným rozdílem. Podle toho, co víme, je zřejmě studenější než Mars.

Zdá se, že jde o terestrickou planetu, která obíhá kolem oranžového trpaslíka spektrální třídy K, vzdáleného od nás asi 146 světelných let. Planeta by měla být velmi podobná Zemi, pokud jde o velikost – je větší jen asi o 6 procent. Shodou okolností má také nejspíš prakticky totožnou oběžnou dráhu, a svou mateřskou hvězdu oběhne za zhruba 355 dní.

Studený, ale nadějný svět

Existenci exoplanety HD 137010 b bude ještě nutné nezávisle ověřit, zatím jde jen o exoplanetárního kandidáta. Pokud se ale jeho existenci podaří potvrdit, půjde o mimořádně zajímavý objev. Exoplaneta HD 137010 b totiž podle dosavadních odhadů obíhá někde na vnějším okraji obyvatelné zóny své hvězdy. 

Problém je v tom, že dotyčný oranžový trpaslík je ve srovnání se Sluncem chladnější a jeho výkon je jen zhruba třetinový. Vědci na základě toho usuzují, že na povrchu exoplanety HD 137010 panují maximální teploty okolo mínus 90 °C, což zhruba odpovídá průměrné teplotě na povrchu dnešního Marsu. Ve hře jsou ale ještě další faktory.

Pro pozemšťana to možná může znít překvapivě, ale navzdory parametrům hvězdy a oběžné dráhy může exoplaneta HD 137010 b stále ještě být světem s mírným klimatem. Stačí například, pokud by měla atmosféru bohatší na oxid uhličitý než naše Země. Skleníkový efekt by v takovém případě zařídil zbytek. Prozatím je tato exoplaneta jedním z nejslibnějších světů pokud jde o obyvatelnost a zaslouží si naši pozornost.

Image

Čtěte také

Nejslibnější exoplaneta s podmínkami pro pozemský život připomíná oční bulvu

Málokdo ví, že i Helena Čapková měla nesporný literární talent a nemalé ambice. Vzpomínková kniha Moji milí bratři, kterou napsala, není jediným jejím dílem, i když určitě tím nejznámějším. Kde se u všech tří dětí vzal umělecký talent? Nejspíš za to mohla tak trochu maminka Božena Čapková, nadšená sběratelka podkrkonošského folklóru. Ta ve svých potomcích už v raném věku probudila zájem o literaturu.

Městečka pod horami 

Helena přišla na svět v roce 1886 jako nejstarší ze sourozenců v Hronově, v domě, který patřil rodičům její tehdy dvacetileté matky Boženy. Tam se narodil o rok později i Helenin bratr Josef. Normálně ale bydleli Čapkovi v Malých Svatoňovicích, kde pracoval doktor Čapek jako báňský a lázeňský lékař, a kde později přibyl do rodiny ještě nejmladší Karel. 

A proč poslal svou ženu rodit k jejím rodičům? Mělo to dobrý důvod. Před porodem totiž vypukla ve Svatoňovicích epidemie, a protože byl jako jediný lékař široko daleko v každodenním styku s nemocnými, oprávněně se obával o zdraví své ženy i ještě nenarozeného dítěte. Porod domluvil s hronovským kolegou. Nic navíc nenasvědčovalo tomu, že by se mohly vyskytnout problémy. Jenže porod čtyřkilové Helenky byl nadmíru komplikovaný a mladá maminka se z traumatu dlouho nemohla vzpamatovat.

Nesplněný sen

Jméno, které se v rodině vyskytne v budoucnu mnohokrát, dostala holčička po své babičce. Helena Novotná, laskavá a moudrá žena, byla dobrou duší rodiny a svou lásku spravedlivě rozdělovala mezi všechny vnoučata. Tak trochu vynahrazovala starším dětem matčin vlažný přístup po narození nejmladšího mazánka Karla. Maminka ho totiž nepokrytě zbožňovala a upřednostňovala, což muselo u Heleny i Josefa nutně vyvolávat minimálně lítost. Objektivně ale nutno říci, že rozmazlování v Karlově případě nemělo na jeho povahu vůbec negativní vliv. Vyrostl z něj plachý a velmi skromný člověk s pěkným vztahem ke svým sourozencům.

Helena byla hudebně nadaná a toužila se stát klavírní virtuoskou. Jenže paní Čapková rozhodla jinak. Poslala dceru na studia na brněnskou vyšší dívčí školu Vesna, aby získala vzdělání, které se jí bude hodit do manželství.

Vzorná ženuška, trochu spisovatelka

Na jednom vlasteneckém plese, kde Helena nemohla příliš tančit, protože ji tlačily vypůjčené boty, se jí začal dvořit absolutní netanečník, o třináct let starší právník a politik František Koželuha. A když ji pak tento „nápadník“ doprovázel domů, neztrácel čas a rovnou ji požádal o ruku. A osmnáctiletá Helena? Kývla! Nejspíš toužila uniknout z domova, kam ji to moc netáhlo. Zůstala tedy v Brně, stala se z ní vzorná manželka a matka dvou dcer. Ve volných chvílích začala psát. Měla v živé paměti maminčinu tvorbu, ale také příklad obou bratrů, kteří už měli své literární začátky za sebou.

Při psaní čerpala Helena především z vlastních zážitků. V prvotině Malé děvče vylíčila očima dítěte své dětství a mládí na venkově. Druhá kniha nesla název Kolébka a věnovala se Heleniným mateřským zkušenostem. Poté se dokonce pustila do psaní románu. Ten vyšel pod názvem O živé lásce. S vydáním knih jako sestra slavných bratrů problém neměla, pomohl jí hlavně Josef, který se také podílel na jejich grafické úpravě. Helena přispívala i do časopisů. Pak se ale ve druhé polovině 20. let literárně odmlčela…

Nevěsta babičkou

Když ve čtyřiceti letech náhle ovdověla, odstěhovala se z Brna na pražské Vinohrady, kde si v blízkosti dvojvilky svých bratrů pořídila dům. Pak se seznámila s právníkem a diplomatem Josefem Palivcem (1886–1975), který působil ve službách ministerstva zahraničních věcí jako kulturní atašé v Paříži. A prožila s ním krásnou pozdní lásku!

„Ty sama budeš nejkrásnější bibliofilská knížka, ve které budu s láskou listovati,“ vyznal se Heleně v jednom ze svých dopisů. Když se za něj v roce 1930 provdala, dávala k dobru, že „nevěsta už byla babičkou“. JUDr. Josef Palivec byl mimořádný muž. Nejen vzdělaný, ale také literárně činný - psal básně, povídky a eseje. Mimo to překládal z francouzštiny, španělštiny a angličtiny a dokonce i české básně do francouzštiny. A byl to on, kdo Helenu znovu povzbudil k literární činnosti.

Nelehká válečná a poválečná léta

V době okupace se oba manželé otevřeně postavili proti nacismu. Pomáhali lidem emigrovat, šířili ilegální tiskoviny, předávali důležité informace do ciziny. V té době začíná Helena vzpomínat na své dětství a bratry a pomalu se rodí rozsáhlá kniha Moji milí bratři.

V lednu 1945 byl ale Helenin manžel gestapem zatčen, krutě vyslýchán a týrán. Nikoho neprozradil. Ještě hůř však bylo po válce a zejména po únoru 1948. Bratři Čapkové jsou na indexu, Josef Palivec, který se netajil svými protikomunistickými názory, byl poslán z diplomatických služeb do výslužby a brzy do vězení. Dokonce jej chtěli udělat hlavou protistátní skupiny, ale pak si místo něj vybrali Miladu Horákovou.

Komunisti ho mučili hůř než nacisti za války – jejich metody si s těmi nacistickými nezadaly. Budili ho co deset minut a on musel stát v pozoru a hlásit se! Nic nepřiznal. Co taky, když byl nevinný. Jako jeden z mála odmítal papouškovat předepsané texty.

Za svého manžela bojovala 

Josefa Palivce nakonec odsoudili k dvaceti letům vězení, konfiskaci veškerého majetku a vysoké finanční pokutě. Perzekuována byla celá rodina a Helena Čapková žila na hranici bídy. Byla to ale odvážná žena. Nevzdala se a za svého manžela bojovala! Psala třem prezidentům – Gottwaldovi, Zápotockému i Novotnému, ale i Martě Gottwaldové. Žádala o milost či podmínečné propuštění. Marně. Nakonec dosáhla díky petici, pod niž získala podpisy dvaačtyřiceti spisovatelů, alespoň toho, že prezident Zápotocký snížil jejímu manželovi trest na deset let a prominul zbytek finanční pokuty.

Manželova návratu z vězení se sice dočkala, ale krátce nato v listopadu 1961 tato statečná žena umírá. Kvůli průtahům v nakladatelství se ani nedožila vydání své nejslavnější knihy Moji milí bratři. Ta v silně zcenzurované verzi vyšla pár měsíců po její smrti v roce 1962.

Image

Čtěte také

Čekání na lásku: Ferdinand Peroutka opouštěl v roce 1948 zemi i milovanou ženu

V tokijské čtvrti Takadanobaba otevřel loni na podzim své brány podnik, který posouvá pojem „odpočinek“ na nečekanou úroveň. Jmenuje se Meiso Kukan Kanoke-in, což v překladu znamená zhruba „meditační prostor – rakev – hostinec“ – a přesně to také nabízí: půlhodinové meditační sezení… uvnitř skutečné rakve.

Japonsko je známé širokou nabídkou míst pro relaxaci – od útulných kaváren přes horské horké prameny až po klidné městské parky. Kanoke-in do této tradice na první pohled zapadá. Název „Meiso Kukan“ znamená „meditační prostor“ a anglické „in“ má evokovat pohostinnost. Jenže mezi nimi stojí slovo „kanoke“, tedy rakev. A nejde o žádnou metaforu.

Nevěčný odpočinek

Podnik nabízí „meditační zkušenost, při níž se na život díváte skrze vědomí smrti“. Návštěvníci uléhají do autentických rakví stejného typu, jaký se používá při japonských pohřbech. Ty mají kromě horního víka i menší otvor určený při obřadech k vystavení tváře zesnulého. Při meditačních sezeních zůstává tato část otevřená, pro méně odvážné je k dispozici i možnost bez instalace celého horního víka rakve.

Každé sezení trvá 30 minut. Účastníci jsou vyzváni, aby přemýšleli – klidně hluboce a existenciálně – o svém životě, nebo se naopak pokusili na chvíli nemyslet na nic. Atmosféru dotváří podmanivá hudba a uklidňující vizuální projekce na stropě místnosti. Cena za půlhodinový „pobyt mezi životem a smrtí“ činí 2 000 jenů (zhruba 260 Kč) a sezení probíhají čtyřikrát denně.

Ačkoliv samotné rakve vycházejí z buddhistické pohřební tradice, provozovatelé zdůrazňují, že meditační program je zcela sekulární a otevřený lidem všech vyznání. Přesto existují omezení: služba je určena pouze dospělým nad 18 let, osobám do 185 centimetrů výšky a do 90 kilogramů hmotnosti. Zájemci musí být v dobrém fyzickém i psychickém stavu – cílem je vytvořit prostor k reflexi, nikoli vyvolat depresivní reakce. Služba také není doporučená lidem, kteří trpí klaustrofobií.

Kanoke-in tak představuje neobvyklý příklad toho, jak lze i téma smrti přetavit do moderní formy relaxace. Namísto strachu nabízí tichý prostor pro zamyšlení – a možná i nový pohled na vlastní život.

Image

Čtěte také

Černá káva v domě černých myšlenek: Thajská kavárna s příchutí smrti

Rytířský duchovní řád byl založen jako ozbrojená paže katolické církve v boji proti muslimům, ale v historické paměti se z templářů stala skupina tajemných postav střežící nejcennější duchovní poklady křesťanství, provádějící zvláštní rituály a ovlivňující osud světa. Pokud tak některým konspiračním teoretikům sdělíte, že templáři byli roku 1312 papežskou bulou zrušeni a od té doby neexistují, kontrují fantastickou teorií, že šlo ze strany vychytralých rytířů o pouhý trik, jak se přesunout do šedé zóny, kde mohou nerušeně pořádat své duchovní seance, aniž by je přitom zbytečně rušil okolní svět.

Povídačky hledačů tajemna se historikům špatně vyvracejí, protože se zakládají na domýšlení neexistujících záznamů. Historici vycházejí primárně z dochovaných dokladů, ale někomu stačí „podezřelé okolnosti“, aby si vybájil fantastický příběh plovoucí na vodě dohadů. Pojďme se společně podívat na nejznámější konspirace s řádem spojené.

Mýtus zakladatelský: Nejasné počátky řádu

Už samotné založení spolku Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu provázejí „podezřelé okolnosti“ způsobené nedostatkem pramenů. Skupina devíti rytířů okolo prvního velmistra Huga z Payens měla předstoupit před jeruzalémského krále Balduina II. okolo roku 1120. Nechali si od něj potvrdit svůj hlavní úkol – ochranu poutníků do Svaté země.

Král jim přitom určil sídlo na místě bývalého Šalamounova chrámu. Jenže tento příběh pochází až z pozdější kroniky a žádné dokumenty o založení řádu se nedochovaly, což je u církevních řádů neobvyklé. Znění některých dokumentů navíc naznačuje, že tato skupina mohla působit už roku 1114, nebo dokonce 1111, kdy sídlila v části johanitského špitálu.

Ale co tam dělali, když o ochraně poutníků žádný ze starších dokladů nemluví? Vlastně nejsou zmíněni vůbec nikde až do svého oficiálního založení roku 1129 na koncilu v Troyes. Mohli být součástí nějakého většího záměru spolku moudrých či mocných, který se zformoval už během první křížové výpravy v letech 1096–1099? Tehdy prvního ochránce božího hrobu Godefroie z Bouillonu vyzdvihla jakási podivná skupina „tajemných šlechticů“, která pak s Godefroiovým svolením postavila za hradbami Jeruzaléma takzvané Sionské převorství. Vzniklý sionský řád byl velmi podivným hnutím, což samozřejmě vedlo novodobé hledače senzací k myšlence, že templáři na něj navázali.

Mýtus vyvolených: Hledání Archy úmluvy

Jaký úkol měli templáři splnit při své tajuplné misi v Jeruzalémě? V prvních letech nepřijímali žádné nové členy a ochrana poutníků měla být údajně pouhou zástěrkou pro skutečný cíl – nalézt v troskách Šalamounova chrámu skrytou Archu úmluvy, která se zde prý od starozákonních dob ukrývala. Ostatně co jiného by měli dělat, když o jejich bojové činnosti před rokem 1129 není žádný záznam, říkají si hledači záhad a své teorie opřou o fakt, že bitev se v Jeruzalémském království i dalších křižáckých státech přece tehdy uskutečnilo dost.

Víme jen to, že roku 1125 se templářem stal Hugo ze Champagne, bohatý francouzský hrabě a bývalý lenní pán velmistra Huga z Payens. Tento pozoruhodný muž patřil k přátelům opata Bernarda z Clairvaux, který měl velkou zásluhu na oficiálním uznání templářského řádu.

V těch letech už tedy templáři přijímali nové členy a do roku 1129 se jejich počet rozrostl asi na třicet. Je pravda, že do té doby netvořili významnou vojenskou sílu křižáckých států. Soustředili se jen na ochranu poutníků, která nikomu nestála za záznam. Je pravděpodobné i to, že se snažili prohledávat bývalý Šalamounův chrám, když už v něm sídlili. Potvrdily to pozdější archeologické průzkumy. Hledání křesťanských relikvií z biblických dob bylo ve středověku oblíbeným koníčkem a dobytá Svatá země k tomu přímo vybízela. Je možné, že tam něco vzácného našli, ale těžko to byla Archa úmluvy obsahující desky zákona s Desaterem, které Bůh kdysi zjevil Mojžíšovi.

Mýtus christologický: Hledání svatého grálu

Jestliže Archa úmluvy je popsána alespoň v Bibli, o podobě svatého grálu nemá nikdo ani tušení. Dle legend to měla být nádoba, s níž Ježíš Kristus připíjel na své poslední večeři a později po jeho ukřižování do ní měl Josef z Arimatie zachytit pár kapek Kristovy krve. Různé verze legendy se pak liší v tom, zda ho odvezl do Británie, kde ho hledali mytičtí rytíři krále Artuše, či do Francie, kde ho střežili právě templáři. Nebo ho snad také mohli vykopat v Šalamounově chrámu? To zřejmě ne, protože grál je i v mýtech chápán spíše jako něco neuchopitelného, znázorňujícího duchovní podstatu křesťanské moudrosti i mystéria. Fyzická podoba poháru, na první pohled obyčejného, ale obsahujícího netušenou moc, už patří spíše do pohádek. I artušovské legendy naznačují, že její hledání vede mnohdy k záhubě.

A jaké „podezřelé okolnosti“ spojují templáře s grálem? První autor artušovské legendy byl kolem roku 1180 Chrétien de Troyes. Právě v tomto městě se konal koncil, kde byli templáři kdysi oficiálně založeni, disponovali tam silným zázemím a zdá se, že Chrétien měl mezi nimi dost přátel. Nicméně templáře jakožto strážce grálu zmiňuje i další středověký artušovský autor Wolfram von Eschenbach ve svém eposu Parzival.

Je tu však jedna souvislost se zřejmě reálným templářským zvykem. Na Zelený čtvrtek rytíři provozovali takzvaný kult Kristových pašijí, při němž přijímali jako eucharistii pouze Kristovu krev v podobě vína, a nikoliv hostii jakožto tělo Páně. Tento zvyk nemá v katolické církvi obdoby a zřejmě ho bratři odkoukali od prostých jeruzalémských křesťanů, mezi nimiž se držel od raných křesťanských dob. Při tom snad mohli víno (krev) pít z něčeho, co připomínalo svatý grál.

Mýtus satanistický: Uctívání Bafometa

Při velkém procesu, který začal roku 1307, vznesli vyšetřovatelé proti templářům celou řadu obvinění. Francouzský král Filip IV. měl zájem na co největším očernění řádu, takže jeho lidé při monstrprocesu vymýšleli šílené konstrukce, jak rytíře obvinit dokonce přímo z příklonu k islámu. Dva vyslýchaní bratři uvedli, že prý uctívali jakýsi idol vousaté hlavy, který se „podobal Bafometu“ a jeden z nich upřesnil, že se nazýval arabským slovem „jalla“. Ano, pouze dva z více než tisícovky vyslýchaných. Z toho vznikl mýtus, že Bafomet je zkomolenina slova Mahomed (tak se tehdy v Evropě nazýval Mohamed) a „jalla“ je ve skutečnosti arabsky Alláh.

Ještě dalších asi 50 vyslýchaných bratří po nátlaku inkvizitorů připustilo, že templáři nějaké idoly v řádu uctívali. Je otázka, zda se jednalo o zpodobnění křesťanských světců, nebo šlo o úplný výmysl. Konverzi k islámu však můžeme vyloučit už proto, že muslimové zobrazení Proroka zapovídají jako svatokrádež. Hlava takzvaného Bafometa se někdy zachycuje i s rohy, což pak vede k obvinění templářů ze satanismu a uctívání ďábla či jeho služebníků. To je samozřejmě nesmysl, který připomíná pozdější procesy s čarodějnicemi.

Mýtus o svatokrádeži: Plivání na kříž

Vážnější obvinění, které se zřejmě zakládalo na pravdě, spočívalo v tom, že nováčci přijímaní do řádu podstupovali tajný „očistný rituál“, při němž museli zapřít Krista a plivat na kříž. Jednalo se o proceduru, která nebyla výslovně popsána v řádových předpisech, ale pouze ústně předávána mezi nejvyššími představiteli. Vypovídali o ní totiž mnozí templáři dokonce ještě před začátkem procesu, tedy bez mučení. 

Při přijímání nováčků proběhla nejdříve oficiální ceremonie a po jejím skončení přišla na řadu tajná část, která novice překvapila. Preceptor mu řekl: „Všechny sliby, které jsi zatím složil, jsou prázdná slova. Teď musíš podat důkaz o svém smýšlení skutky.“ Nato mu preceptor bez vysvětlení přikázal, aby se zřekl Krista a plivl na kříž. Čerstvý řeholník obvykle se zděšením odmítl s tím, že přece slíbil oddanost křesťanství. Ale učitel řekl: „Přísahal jsi, že uposlechneš jakéhokoliv příkazu představených, a nyní si dovoluješ neuposlechnout?“ 

Následující průběh se pak lišil podle uvážení konkrétních zúčastněných. Většinou však vyvinuli zkušení spolubratři na nováčka nátlak, hrozili mu vězením i bitím, případně i smrtí, přičemž mu mířili mečem na hrdlo. Většina noviců pak podlehla, byť uváděli, že neplivali na kříž, ale na jen směrem k němu. Našli se však i preceptoři, kteří nátlak nepřeháněli a jen si vyzkoušeli pevnost víry kandidáta.

I podle výpovědi velmistra Jakuba de Molay lze soudit, že plivnutí na kříž se v řádu praktikovalo minimálně sto let. Vystavení kandidáta takovému nátlaku mělo mimo jiné odhalit, jak bude reagovat v případném muslimském zajetí. Příliš snadné podřízení či naopak přehnaná drzost ukázaly, že rytíř není dostatečně psychicky odolný, takže se hodí spíše pro službu v evropském zázemí. Právě takové rituály po svém prozrazení výrazně zhoršily pověst templářů a usnadnily jejich zavržení v očích veřejnosti, což se hodilo zejména francouzskému králi. A samotný fakt, že si templáři dovolili tak dlouho provozovat podobnou věc bez vědomí papeže, ukazuje, jak pevné postavení v rámci katolické církve zaujímali, a mnozí je právem označovali za pyšné.

Mýtus o úniku: Ztracený poklad řádu

Pátek třináctého je považován za nešťastný den podle roku 1307, kdy začala dlouho chystaná akce zatýkání templářů a zajišťování jejich majetku. Filip IV. dopředu oznámil záměr velitelům stráží po celé Francii, ale měli ho chovat v tajnosti, aby mohli provést koordinovaný a nečekaný zátah v jediný den – pátek 13. října 1307. Král chtěl zřejmě zamezit tomu, aby templáři převezli své bohatství, které měli na svých komendách skrývat. Jenže byl zklamán, protože množství zajištěného zlata a jiných cenností obsahovalo jen zlomek pohádkových pokladů, o nichž se mluvilo.

A tady nastávají další „podezřelé okolnosti“. Kam se poděl bájný poklad templářů? Je zřejmé, že akci se úplně utajit nepodařilo, protože velmistr de Molay se vše dozvěděl a stihl zničit velkou část písemných dokumentů týkajících se činnosti řádu včetně řeholních a účetních knih. I to samozřejmě přispívá ke spekulacím. Byly v nich popsány tajemné počátky řádu, či údaje o Arše úmluvy a svatém grálu? Vysvětlovaly se v nich tajemné rituály a podezřelé nečisté praktiky rytířů?

Legenda vypráví o tom, jak byl poklad tajně přepraven z pařížského templu po řece až na hlavní templářskou námořní základnu v La Rochelle, odkud právě na podzim roku 1307 odplula celá templářská flotila neznámo kam. Uchýlili se francouzští rytíři do Portugalska, kde řád nebyl zrušen, ale pouze přejmenován, nebo třeba do Skotska?

Oblíbená verze legendy vypráví o tom, že lodě přistály na bezpečném území na západním pobřeží Skotska, kde tehdy vlastně nelegálně proti vůli Angličanů vládl Robert Bruce. Templáři mu pak prý pomohli zvítězit v bitvě u Bannockburnu roku 1314, díky čemuž si mohl legálně nasadit skotskou korunu. Král jim za to poskytl útočiště. Ostatně i Dan Brown ve svém populárním románu Šifra mistra Leonarda „odkrývá“, že svatý grál se skrývá v Rosslynské kapli nedaleko Edinburghu.

Mýtus nesmrtelnosti: Templarismus po zrušení řádu

Papež Klement V. zrušil řád templářů bulou Vox in excelso roku 1312, přestože věděl, že se kromě zmíněných iniciačních obřadů a trochy homosexuality (viz Požádej bratra svého) ničím vážným neprovinili. Po tomto datu přestal řád oficiálně existovat. Poslední kapitolu templářských dějin napsal roku 1314 poslední velmistr Jakub de Molay, který odvolal své předchozí přiznání hříchů a chtěl hájit úplnou čistotu řádu. Papež jej nechal na králův nátlak upálit na jednom ostrůvku na Seině. Jelikož papež i král ještě téhož roku zemřeli, zrodila se později legenda o tom, že velmistr před smrtí pozval své soudce na Boží soud. Navíc měl proklít rod Kapetovců, což se naplnilo, když během dalších 14 let zemřeli všichni tři synové Filipa IV., aniž by měli mužské potomky. To vedlo nejen k vymření Kapetovců, ale posléze i k vypuknutí stoleté války s Anglií.

Jakékoliv odkazy na Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu po roce 1314 už však nejsou dějinami templářů, ale templarismu. Údajně se měli podílet na objevení Ameriky a sám Kolumbus měl být templářem, což podporuje i užití bílé vlajky s červeným křížem. Navíc se příslušníci rytířských řádů z Pyrenejského poloostrova opravdu na zámořských objevech podíleli. Ale to už nemá s opravdovými templáři nic společného, stejně jako jejich údajné působení v ilegalitě jakožto tajné společnosti, která se v 18. století transformovala do svobodného zednářství. 

Image

Čtěte také

Zednáři a jejich lóže: Jakou moc má dnes toto tajemné bratrstvo?

V provincii Burgos na severu Španělska se nachází geologická formace Castrillo de la Reina. Rudé jíly této formace obsahují bohatou sbírku fosilií rozmanitých dinosaurů a dalších živočichů z období spodní křídy. V roce 2016 bylo na lokalitě Vegagete, která je součástí této formace, objeveno nejméně pět drobných ptakopánvých dinosaurů jednoho druhu.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Paul-Emile Dieudonné z Národní univerzity Río Negro, nedávno v odborném časopise Papers in Palaeontology podle těchto fosilií popsal nový rod a druh dinosaura Foskeia pelendonum, který je evolučně blízký počátku evoluce čeledi evropských býložravých dinosaurů čeledi Rhabdodontidae.

Trpaslík mezi dinosaury

„Kdokoliv tohle zvíře spatří, je od prvního okamžiku ohromený tím, jak je maličké,“ líčí Dieudonné. „Další věc, kterou u foskeie nelze přehlédnout, je její sice maličká, ale současně komplikovaná a velmi zvláštní lebka, na které jsou patrné neobvyklé anatomické inovace.“ 

Rodové jméno nově popsaného dinosaura Foskeia je odvozené z řečtiny a znamená „lehký spásač“, zatímco druhové jméno odkazuje na starověký keltský nebo keltsko-ilyrský kmen Pelendonů, kteří žili od 4. století před naším letopočtem na řece Douro, oblasti, kde byly objeveny fosilie.

Foskeia zřejmě žila v hustých lesích, kde se vzhledem ke své velikosti musela spoléhat na nenápadnost a rychlost. Přestože byla malá, nebyla primitivní. Měla specializovaný chrup uzpůsobený ke zpracování rostlinné potravy a existují náznaky, že během vývoje měnila postoj – podle paleontologů zřejmě přecházela mezi pohybem po čtyřech a po dvou. V hustých křídových lesích se pravděpodobně musela spoléhat na rychlé výpady a obratnost. Její strategie přežití tak byla úplně jiná než u velkých sauropodů či rohatých dinosaurů.

Hbitý a obratný střízlík

Histologické rozbory navíc přinesly ještě jeden překvapivý závěr. Mikrostruktura kostní tkáně nejenže naznačuje, že Foskeia měla metabolismus blížící se malým savcům nebo ptákům, ale zároveň potvrdila, že alespoň největší z nalezených exemplářů byl pohlavně dospělý jedinec. To znamená, že mimořádně drobné rozměry nebyly znakem nedovyvinutého mláděte, nýbrž skutečnou velikostí dospělého zvířete. 

Rychlý růst a vysoká aktivita jsou tak u tohoto miniaturního dinosaura o to pozoruhodnější. Miniaturní velikost tedy nebyla spojena s „plazí“ pomalostí, ale naopak s poměrně intenzivním životním tempem. Poznatky o růstu a vývoji jsou přitom klíčové pro správné srovnání anatomie Foskeie s jinými druhy, protože mladí jedinci mohou během dospívání výrazně měnit tvar i proporce kostí.

Největší význam objevu ale spočívá jinde: Foskeia pomáhá vyplnit zhruba 70 milionů let dlouhou mezeru ve fosilním záznamu vývoje evropských býložravých dinosaurů. Fylogenetická analýza (tedy srovnání příbuzenských vztahů) ukázala, že Foskeia má velmi blízko počátku evropské skupiny středně velkých býložravců známých z pozdější křídy a jejím nejbližším příbuzným se jeví australský dinosaurus Muttaburrasaurus. To naznačuje, že vývoj těchto býložravců byl mnohem globálnější a složitější, než se dosud předpokládalo.

Image

Čtěte také

Dvě století paleontologie: Deset největších dinosauřích objevů