Vědcům z Texas A&M University se podařilo vyvinout nosní sprej, který u stárnoucích myší zlepšil paměťové funkce a zároveň snížil zánět v mozku. Přestože jde zatím o experiment na zvířatech, tým věří, že by se podobný přístup mohl v budoucnu uplatnit i u lidí jako jednoduchá a neinvazivní alternativa k dnešním léčbám.

Protizánětlivé bubliny

Klíčem k terapii je potlačení tzv. neuroinflammagingu – chronického zánětu v mozku, který se s věkem hromadí a souvisí s úbytkem kognitivních funkcí i onemocněními, jako je Alzheimerova choroba.

Sprej obsahuje extracelulární vezikuly (EVs), mikroskopické „bubliny“ z lidských kmenových buněk naplněné proteiny a genetickými instrukcemi. Ty fungují jako doručovací systém, který po aplikaci nosem dopraví účinné molekuly přímo do mozku bez nutnosti invazivních zákroků.

Naděje pro léčbu demence

V experimentu dostaly 18měsíční myši (zhruba odpovídající lidem mezi 50 a 70 lety) dvě dávky spreje. Léčená zvířata si vedla lépe v testech paměti a vykazovala nižší zánět v hipokampu. 

Klíčovou roli hrají mikroRNA uvnitř vezikul, které regulují genovou aktivitu, tlumí zánětlivé signály a „resetují“ imunitní buňky mozku – mikroglie. Zároveň se zlepšuje funkce mitochondrií, takže neurony znovu získávají energii a vitalitu.

Výsledky naznačují nový způsob, jak zpomalit procesy vedoucí k demenci – jen v USA by do roku 2060 mohlo přibývat až milion nových případů ročně. Podobné terapie se už zkoumají i u mrtvice nebo poranění mozku.

Klíčovým krokem ale zůstávají klinické studie na lidech. Pokud se účinnost potvrdí, mohl by se v budoucnu objevit jednoduchý nosní sprej, který by nahradil dlouhodobou medikaci i invazivní zákroky.

Bitva o Alamo byla zásadní událostí Texaské revoluce, fakticky stála za „vznikem“ státu Texas coby nedílné součásti USA. Že to tenkrát obránci projeli na celé čáře? Navzdory proklamovanému nacionálnímu patosu o velké oběti statečných hrdinů to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo.

V amerických hodinách občanské nauky nezaznívá celá řada faktů, které nabízejí alternativní pohled na celou Texaskou revoluci a bitvu o Alamo. Například chybějí informace, že američtí osadníci, kteří zamířili do jižních teritorií, vstupovali na území Mexika vědomě. A předtím přislíbili, že když jim bude pronajata mexická půda, budou hrát podle pravidel této země. 

Otrokáři v neotrokářském státu

V zásadě to znamenalo dvě věci: stát se katolíky, a také přijmout mexické státní občanství. Kolonisté ale ani na jedno z pravidel nedbali. Naopak se cítili velmi dotčeni, že jim bylo bráněno vytvářet protestantské kongregace. 

A nebo: odmítali se stát řádnými Mexičany a pak se ohrazovali, když jim byla upírána účast v mexických volbách, případně když jim nebyla umožněna volba v těch amerických. Zkrátka: přišli sice na území cizího státu, ale nechovali se tu zrovna jako na návštěvě.

Jedním ze zlatých pravidel Mexika bylo, že zapovídalo otroctví. Vzhledem k historickým zkušenostem se španělskou okupací se tomu nemůžeme moc divit. Američtí kolonisté ale s sebou otroky přivedli. Doufali, že na jejich dřině vybudují prosperující byznys tabákových a bavlníkových plantáží – tak jako v jiných regionech Států. Mexiko ale otrokářství považovalo za nekřesťanské a barbarské, a tak se snažilo o nápravu. K nelibosti příchozích Američanů. 

Podobně Mexičanům vadil zjevný rasismus Američanů, se kterým pohlíželi na indiány, mestice, kreoly a další míšence jako na druhořadé obyvatele. Snědší pleť a geneticky pestrou minulost měl přitom skoro každý Mexičan, a tak podobné pokusy o útlak od cizinců nepřijímali s nadšením.

Dělo vám nevrátíme!

Předehrou k Texaské revoluci byla v zásadě úplná malichernost, kterou kronikáři popisují jako slavnou bitvu u Gonzales. Mexičané si „naběhli“ přesně podle úsloví pro dobrotu na žebrotu. V roce 1831 totiž americkým osadníkům v okolí Gonzales zapůjčili zbraně, aby se mohli úspěšněji bránit proti nájezdům Komančů. V rámci výpomoci jim nabídli i jedno šestiliberní dělo. A když po čtyřech letech hrozba pominula, vyžádali si zapůjčenou výzbroj zpět. Američané to ale vnímali jako snahu o odzbrojení a Mexičany jako utlačitele. Atmosféra houstla. Když se plukovník Domingo de Ugartechea vydal se stovkou mužů dělo vyzvednout, shlukli se kolem zastaralého kanonu „revolucionáři“. Vztyčili na něm americkou vlajku a volali: „Jestli jej chcete, musíte si ho vzít.“ A tak se i stalo. 

Zajištění jednoho kousku artilerie ale americké osadníky neskutečně popudilo, a  tak zaútočili na ležení mexického oddílu. De Ugartechea, vida, že proti přesile nic nezmůže, zavelel k ústupu. Tím začala pro Američany revoluce. Mexiko celou událost vnímalo mnohem povrchněji, jako jednu z dalších provokací. A projevenou aroganci chtěli náležitě potrestat. Kam se ale viníci poděli? V Gonzales už k vidění nejsou. Tisícovka amerických dobrovolníků se totiž rozprchla, oficiálně se zdůvodněním, že se vrací domů pro proviant a munici. Což také dobře vysvětluje, proč se v Alamu nacházely jen necelé dvě stovky obránců.

V nepevné pevnosti

Volba Alama jako klíčového opevněného bodu také nepatřila k nejšťastnějším. Nebyla to žádná promyšlená fortifikace, jen misijní stanice, později lehce přestavěná tak, aby odolala nájezdům indiánů. Nepočítalo se s tím, že by snad někdy měla odolat dělostřelbě, leda tak šípům. Nejednalo se o nějaké odlehlé izolované orlí hnízdo a snadno ubránitelnou pozici.

Ze San Antonia, kam dorazil mexický generál Antonio López de Santa Anna, to sem byl jen kousek. A generálových 1 800 ostřílených vojáků s sebou mělo i děla. Bylo zřejmé, na které straně stojí výhoda.

Antonio López de Santa Anna se rozhodl zabránit nevyhnutelnému masakru a žádal vydání pevnosti bez boje. Po dlouhém vyčkávání, které si vyžádal velitel amerických sil William Travis, mu odpovědí byly jen peprné nadávky. Santa Anna se rozhodl, že obránce spíš přivede k rozumu hlad a žízeň, a tak nechal uzavřít celý perimetr. Vyčkával.

Kdo velí?

Bitva o Alamo tedy nebyla kontinuál­ním zápasem, vřavou zuřící třináct dní v kuse. Počínaje 23. únorem 1836 až do časného rána 6. března se vlastně nedělo vůbec nic. Tedy skoro. Většina z dobrovolníků doufala, že jim přijde na pomoc texaská armáda Sama Houstona. Za zdmi pevnosti bylo dusno. Travis přenechal velení „obrany“ Jamesi Neillovi, který nebyl mezi lidmi zrovna populární. Těsně před obléháním Neill odjel, aby se postaral se o svou nemocnou rodinu. A tak se ke slovu dostal plukovník Travis, který ale nebyl považován za právě zkušeného vojáka.

Došlo k roztržce a jeho následnému sesazení. Obrany se tak oficiálně ujal traper James Bowie. Ten své zvolení ale slavil alkoholem tak mocně, že ani nebyl schopen vydávat rozkazy. Po dvou dnech bylo rozhodnuto, že se Bowie a Travis budou o velení dělit – první si vezme na starost dobrovolníky, druhý regulérní armádu. Ano, velení obránců rozhodně nebylo jednotné a jednomyslné.

Zajatce nebrat

Z obležené pevnosti se podařilo uniknout poslovi, který se okamžitě vydal za generálem Samem Houstonem s akutní žádostí o zásoby a posily. Ten jich ale sám neměl nazbyt. Zvlášť poté, co se přibližně 350 mužů postavilo proti jeho rozkazu a vyrazili pevnůstce Alamo na pomoc. K místu nikdy nedorazili, mexické oddíly je nepřipravené zmasakrovaly po pár desítkách mil cesty.

O půl šesté ráno dne 6. března došla generálu Santa Anna trpělivost. Pochopil, že Američané hrají o čas, a tak dávají vůdci rebelů Samu Houstonovi prostor k vyzbrojení rebelů. Když předchozí pokusy o domluvu selhaly, nařídil Santa Anna útok. Obránci pevnosti dokázali v zoufalé situaci vyřadit z boje třetinu všech Mexičanů, ale poté, co padl Travis i Bowie, do čtyřiceti minut boj skončil. Mexický generál ušetřil jen ženy a děti, nikoho z mužů uvnitř pevnosti na milost nevzal.

I když Santa Anna pevnost dobyl, vítězství mu přišlo draho. Američané v celém Coahuila y Tejas už měli jasno, na kterou stranu patří. Prohráli sice ještě dvě bitvy v otevřeném poli, ale když 21. dubna 1836 nečekaně zaútočí na tábořící mexickou armádu u San Jacinta, která si už byla jistá svým vítězstvím, rovnováha se nečekaně vychýlí. Tu noc padne 700 mexických vojáků, 208 jich je raněno a 730 zajato. Texaské vojsko přitom mělo jenom devět ztrát na životech a 30 zraněných. Mezi zajatými je i generál Santa Anna, který se rozhodne podepsat příměří a vzdát se nároků na Texas. 

Sam Houston se tehdy stane pro celý národ oslavovaným hrdinou a všichni budou vzpomínat na obránce Alama, kteří svou obětí zásadní měrou přispěli k vítězství. To, že šance na jejich přežití byly minimální a nikdo jim vlastně nehodlal pomoci, se už ale většinou nedočteme. Byli jen oběťmi na oltáři Texaské revoluce. 

Ambiciózní projekt DESI (Dark Energy Spectroscopic Instrument) dosáhl zásadního milníku: dokončil plánované pozorování pro dosud nejdetailnější trojrozměrnou mapu vesmíru. Během pěti let vědci zaznamenali více než 47 milionů galaxií a kvasarů – tedy extrémně vzdálených a jasných objektů poháněných supermasivními černými dírami. Výsledkem je vůbec největší a nejpřesnější 3D mapa kosmu, jaká kdy vznikla.

Přístroj DESI, umístěný na čtyřmetrovém teleskopu Nicholase Mayalla v areálu Národní observatoře Kitt Peak v Arizoně, využívá 5 000 optických vláken, která každých zhruba 20 minut „zaměřují“ nové body na obloze. Každý zachycený foton přitom může cestovat miliardy let, než doputuje k Zemi. Právě tato schopnost umožňuje vědcům nahlížet hluboko do minulosti vesmíru.

Na prahu nových objevů

Hlavním cílem projektu je pochopit temnou energii – záhadnou složku vesmíru, která tvoří asi 70 % jeho obsahu a způsobuje, že se rozpínání vesmíru zrychluje. Díky detailní mapě mohou vědci porovnávat rozložení galaxií v různých epochách a sledovat, jak se struktura vesmíru vyvíjela během posledních 11 miliard let.

Dosavadní analýza dat z prvních tří let přinesla jedno překvapení: temná energie možná není konstantní, jak se dlouho předpokládalo, ale mohla by se v čase měnit. Pokud se tato teze potvrdí i v kompletních datech, znamenalo by to zásadní změnu v našem chápání vesmíru – včetně předpovědí jeho budoucího osudu.

Data, která nemají obdoby

DESI není dílem jediné instituce, ale rozsáhlé mezinárodní spolupráce. Na projektu se podílí více než 900 vědců z více než 70 institucí z celého světa. Projekt koordinuje americká národní laboratoř Lawrence Berkeley, přičemž financování zajišťuje ministerstvo energetiky USA.

Během pětiletého průzkumu shromáždil DESI šestkrát více kosmologických dat než všechny předchozí projekty dohromady. Původní plán počítal se 34 miliony objektů, nicméně podařilo se zaznamenat 47 milionů galaxií a kvasarů a 20 milionů hvězd.

Vědci nyní začínají zpracovávat kompletní dataset. První výsledky týkající se temné energie z celého pětiletého pozorování se očekávají kolem roku 2027. Už nyní však probíhá detailní analýza dřívějších dat, která přináší nové poznatky o struktuře a vývoji vesmíru.

Mise pokračuje

Ačkoli byl původní plán splněn, projekt zdaleka nekončí. Díky výbornému výkonu přístroje a novým vědeckým otázkám bude DESI pokračovat v pozorování až do roku 2028. Mapa vesmíru se tak rozšíří asi o 20 % a pokryje i obtížněji pozorovatelné oblasti, například blízko roviny Mléčné dráhy nebo směrem k jižní obloze.

Zároveň se vědci zaměří na slabší a vzdálenější galaxie, zejména tzv. červeně zářící galaxie (luminous red galaxies), které umožní vytvořit ještě hustší a detailnější obraz kosmické struktury.

DESI ale nebude zkoumat jen temnou energii. Data poslouží i ke studiu temné hmoty – neviditelné složky vesmíru, která tvoří většinu jeho hmotnosti. Vědci se zaměří například na trpasličí galaxie a hvězdné proudy, tedy pozůstatky galaxií roztrhaných gravitační silou Mléčné dráhy. Právě tyto struktury mohou odhalit, jak je temná hmota rozložena a jak ovlivňuje vývoj galaxií.

Americká doktrína stíhačů tanků vznikla jako přímá reakce na šokující úspěchy německé bleskové války v roce 1940, které odhalily slabiny statické obrany a tradičních protitankových prostředků. Pod vedením generálů Lesleyho McNaira a George Marshalla proto začala US Army budovat specializované, vysoce mobilní jednotky vybavené samohybnými děly, schopné rychle reagovat na průlomy obrněných svazků a ničit je koncentrovanou palbou.

Image

Čtěte také

Úderná pěst strýčka Sama: Vývoj, první typy a organizace jednotek amerických stíhačů tanků za druhé světové války

Nová koncepce, shrnutá v doktríně „Seek, Strike, Destroy“ (Najdi, udeř, znič!), kladla důraz na aktivní vyhledávání nepřítele, manévr a koordinované nasazení větších celků. Současně probíhal vývoj vhodné techniky – od provizorních konstrukcí až po specializované stroje jako M10, M18 či M36 – a formování organizační struktury i výcviku těchto jednotek, které měly představovat klíčový nástroj americké protitankové obrany.

Bolavý střet s realitou

Na křest ohněm čekaly stíhače tanků až do listopadu 1942, kdy byl 601. prapor nasazen v severní Africe. Útvar šel do boje ještě ve staré sestavě kombinující vozidla M3 GMC a M6 GMC. Mezi prosincem 1942 a lednem 1943 následně do Afriky dorazilo dalších šest praporů, z nichž dva (776. a 805.) již disponovaly vozidly M10. Hned při prvních střetech s německými obrněnci se ale ukázalo, že doktrína Seek, Strike, Destroy se prakticky nedodržuje. Důvodů bylo několik v čele s faktem, že v dané fázi bojů se vojska Osy nacházela převážně v defenzivě. 

Místo hromadných obrněných útoků tak Američané čelili menším formacím tanků podporovaných dělostřelectvem a pěchotou. Pozice stíhačů tanků se často stávaly cílem silné nepřátelské palby, proti níž kvůli slabému pancíři či shora otevřeným nástavbám nemohly obstát. Problém tkvěl i v přístupu polních velitelů, kteří stíhače tanků rozmělňovali na jednotlivé roty či čety a ty následně přidělovali pěším útvarům trpícím nedostatkem protitankové výzbroje.

V kombinaci s nezkušenými osádkami tak americké stíhače tanků při střetech s Afrikakorpsem tahaly za kratší konec provazu. Příkladem může být nešťastná bitva v průsmyku Kasserine v únoru 1942, kdy úvodní úder dvou německých tankových divizí smetl jak americkou 1. obrněnou divizi, tak i k ní přidělenou rotu ze stavu 701. praporu stíhačů tanků. Úvodní úspěch přišel až na přelomu března a dubna 1943 u El Guettaru, kde mohl 601. prapor vůbec poprvé operovat jako celistvá jednotka a využít svou plnou palebnou sílu.

Když tam 23. března na pozice americké 1. pěší divize udeřila německá 10. tanková divize, dokázal prapor zničit 30 z 57 nasazených panzerů. Osádky se držely doktríny, manévrovaly do výhodných pozic, maximálně využívaly terénních nerovností a po každých několika ranách měnily palposty. I přes veškerou snahu a úctyhodné skóre nicméně útvar v boji přišel o 24 z celkových 36 polopásů. Jak se navíc později ukázalo, představoval El Guettar jedinou bitvu celého afrického tažení, kde byl manuál FM 18-5 dodržen. 

Udělat cestu tankům

Stejné problémy na americké stíhače tanků čekaly i v Itálii, kde hornatý terén zamezoval hromadnému nasazení obrněné techniky a lovci panzerů se tak ocitli prakticky bez práce. O to častěji vozidla sloužila v rolích, na které původní taktické manuály nemyslely. Nejčastěji stíhače tanků působily jako útočná děla, kde jejich vysoká přesnost a účinná munice přišla vhod při ničení německých bunkrů a palpostů. Tím čistily cestu tankovým formacím, které díky tomu mohly podporovat postupující pěchotu. Tento způsob využití se nakonec natolik rozmohl, že některé prapory stíhačů působily výlučně jako přímá palebná podpora. 

Nové způsoby nasazení ale těžko mohly vyvážit nespokojenost v řadách velení US Army. Analýza zkušeností z Afriky a Itálie ukázala, že původní doktrína víceméně pozbyla smysl a je třeba přijít s důkladnou reformou. Generál McNair proto navrhl snížit počet formovaných praporů z plánovaných 220 na 106. Z tohoto počtu 35 nemělo nikdy opustit USA a později je čekalo buď rozpuštění, nebo reorganizace na tankové či dělostřelecké útvary. Téměř polovina zbylých praporů pak měla stíhače tanků nahradit polopásovými transportéry a taženými protitankovými kanony.

Přichází změny

Ruku v ruce s reformami šla i změna doktríny a organizace. Podle nových řádů schválených v lednu 1943 přišly prapory stíhačů o protileteckou sekci a část podpůrných odřadů, zatímco bezpečnostní sekce se sloučila s velitelskou četou. Po této „odtučňovací kúře“ prapor čítal 673 mužů, tedy o více než 200 méně než původně. Počet strojů nicméně zůstal beze změny.

Po dlouhých diskusích a téměř rok trvajících sporech mezi ministerstvem války, Střediskem stíhačů tanků a velením amerických ozbrojených sil pak v červenci 1944 přišly na řadu i změny v doktríně stíhačů tanků. Místo mobility měly nově osádky klást důraz na kamufláž a ochranu před nepřátelskou palbou, což mělo kompenzovat horší balistickou ochranu obrněnců. Zcela zmizely instrukce ohledně častých změn střeleckých pozic – nově měla vozidla co možná nejdéle vést palbu z jednoho místa.

Manuál rovněž vůbec poprvé připouštěl nasazení stíhačů tanků v sekundárních úlohách a umožňoval rozdělení praporů na menší jednotky, pokud si to žádala situace na bojišti – třeba pokud nepřítel nasazoval tanky v menších formacích rozprostřených napříč frontou). 

Ve službách pěchoty

Mezitím se spojenecká vojska vylodila v Normandii. Invaze se účastnilo 30 praporů stíhačů tanků, celkem jich pak mělo v Evropě do konce války sloužit 56. Americké velení věřilo, že palebná síla vozidel M10 a M18 bude stačit proti všem německým typům tanků, z taktického hlediska se očekávaly hromadné nepřátelské tankové protiútoky. Jak se však rychle ukázalo, ani jedna úvaha nebyla správná.

Proti čelním pancířům obávaných pantherů a tigerů byly 76mm kanony překvapivě málo účinné a americké osádky tak musely spoléhat na palbu z boku či zezadu. Právě tato nevýhoda v palebné síle vedla k zavádění M36 s 90mm kanonem.

Rozsáhlé protiútoky panzerů se také ve větší míře neuskutečnily, takže stíhače tanků se v terénu lemovaném hustými živými ploty stále častěji vracely k roli útočných děl přidělovaných pěším útvarům. Vozidla obvykle postupovala společně s pěchotou a následně přímou palbou likvidovala polní opevnění. V řadě případů stíhače tanků spolupracovaly i s návodčími, kteří působili v řadách pěchoty a rádiem řídili palbu. Tato činnost ale přivedla vozidla na dostřel protitankových prostředků německé pěchoty, přičemž stíhače nevyhnutelně utrpěly vyšší ztráty než lépe chráněné tanky. Daný způsob nasazení rovněž tříštil síly praporů až do té míry, že nad nimi velitelé ztráceli kontrolu. 

Úspěch v Ardenách

Výše uvedené ale neznamená, že by snad stíhače v Evropě nebojovaly proti tankům. V letech 1944–1945 došlo hned k několika střetnutím, kde lovci panzerů čelili úderům svého originálního nepřítele. Jedním z nejzářnějších příkladů je bitva u Arracourtu v září 1944, kde elementy americké 4. obrněné divize čelily protiútoku dvou německých tankových brigád. 

Ve stavu divize působila i rota čtyř stíhačů M18 GMC ze stavu 704. praporu, která využila husté ranní mlhy a u vesnice Réchicourt-la-Petite zaujala výhodné pozice za terénní vlnou ležící na křídle postupujících německých tanků. Když se pak z mlhy vynořila masa pantherů, zahájily hellcaty palbu na krátkou vzdálenost. Následovala zběsilá přestřelka, při níž americké osádky zlikvidovaly nejméně 15 panzerů při vlastní ztrátě tří hellcatů. 

Další příležitost „zastřílet si“ dostaly stíhače tanků v prosinci 1944 během Hitlerovy protiofenzivy v Ardenách. V jejím čele stály klíny Panzerwaffe a paradoxně tak nastaly podmínky nejbližší původní doktríně stíhačů. Ty ovšem v té době působily rozprostřené mezi jednotlivé frontové útvary a nemohly Němcům čelit v dostatečných počtech.

I přes tuto nevýhodu si však připsaly několik důležitých úspěchů. Známé jsou v tomto ohledu boje o Elsenborský hřeben na severním křídle ofenzivy, kde průlomu čelily dvě americké pěší divize podporované elementy několika praporů stíhačů tanků. 

Tamní terén pokrývaly husté lesy a řada roztroušených vesniček. To americkým obráncům nabízelo přehršel míst pro palebné přepady na krátkou vzdálenost. Jedna rota stíhačů M10 GMC ze stavu 644. praporu si u Elsenbornu během deseti dní připsala 17 vyřazených tanků nepřítele za cenu ztráty dvou strojů.

U Saint-Vith a Bastogne pak dílčí jednotky tří dalších praporů výrazně přispěly k odražení německého náporu. U druhého zmíněného města na sebe upozornil 705. prapor, jehož vozidla M18 zpevňovala linie slavné 101. výsadkové divize. Celkem si američtí lovci panzerů během ardenské ofenzivy nárokovali nejméně 306 zničených nepřátelských tanků.

Skládání účtů

Tyto dílčí úspěchy ovšem nemohly zakrýt fakt, že stíhače stále více ztrácely smysl existence. V posledních měsících války již byla střetnutí s německými obrněnci spíše vzácností a stíhače proto plnily hlavně roli útočných děl. K tomu se ovšem výrazně lépe hodily klasické tanky se svou lepší pancéřovou ochranou. Novější verze M4 Sherman navíc nesly stejný 76mm kanon jako stíhače M10 a M18, které tím přišly o výhodu palebné síly. Tu si udržela jen vozidla M36 a stala se tak hlavním „šelmobijcem“ schopným na dlouhou vzdálenost ničit i obávané tigery a panthery. V únoru 1945 však na frontu dorazily první tanky M26 Pershing, jež kombinovaly stejnou 90mm zbraň s nesrovnatelně lepší pancéřovou ochranou.

V této situaci již stíhače tanků neměly co nabídnout. Přesně k tomuto závěru došla po konci bojů v Evropě i speciální komise US Army, která měla vyhodnotit působení stíhačů během celého světového konfliktu. Celkem 49 zkoumaných praporů si podle statistik v průměru připsalo zničení 34 obrněných vozidel, 17 děl a 16 bunkrů, jeden z praporů si dokonce nárokoval 105 vyřazených německých tanků. Poměr k vlastním ztrátám se tak udává zhruba 2,5:1. Zároveň ale komise uznala, že doktrínu Seek, Strike, Destroy se až na světlé výjimky nepodařilo uvést v realitu a největších úspěchů stíhače dosáhly v situaci, kdy se manuálu FM 18-5 vůbec nedržely. 

Na základě těchto poznatků posléze padlo rozhodnutí prapory stíhačů tanků rozpustit. Samohybná děla měla do budoucna působit v řadách pěších divizí, zatímco tankové divize měly přejmout část taktických postupů. Pomyslným posledním mohykánem se stal 656. prapor deaktivovaný v listopadu 1946. Již o rok dříve se také definitivně uzavřely brány Střediska stíhačů tanků. Ačkoliv se řada praporů později dočkala reaktivace a reorganizace na tankové formace, koncepci stíhačů tanků definitivně odzvonilo.

Na sociálních sítích se v posledních měsících šíří zvláštní trend. Mladí Američané, zejména z generace Z, experimentují s principy tradiční čínské medicíny a žertem říkají, že „se stávají Číňany“. V internetovém slangu se tomuto fenoménu začalo říkat „Chinamaxxing“ – tedy vědomé přebírání prvků čínské kultury, od wellness rutin až po popkulturu.

Impulzem může být i obyčejná věc, například pití vody. TikToková tvůrkyně Sherry Zhu, 23letá Američanka čínského původu, ve virálním videu vysvětluje, že pití ledové vody je podle čínské tradice zdravotně nevhodné. Pokud chce někdo „opravdu být čínský“, měl by podle ní pít vodu teplou. „Opravdu mám pocit, že se mi po pití teplé vody mnohem lépe tráví jídlo,“ vysvětluje v rozhovoru pro časopis GQ.

Všichni jsme Číňané

Tradiční čínská medicína, jejíž kořeny sahají podle některých výkladů až pět tisíc let do minulosti, stojí na holistickém pohledu na člověka. Neřeší pouze symptomy, ale také jejich vztah k psychice, životnímu stylu a energetické rovnováze organismu. 

Na TikToku se proto šíří jednoduché tipy inspirované tímto přístupem: udržovat nohy v teple, pít čaje z kustovnice, jujuby a zázvoru nebo se pravidelně hýbat, aby tělem mohla proudit životní energie. Tvůrci tyto rady často podávají s nadsázkou – například jako „rady od čínské velké sestry“ nebo „čínskou wellness rutinu“.

Trend rychle převzali i neasijští influenceři. Někteří dokumentují svůj „první den jako Číňan“, kdy si připravují jídla jako rýžovou kaši congee nebo vařená jablka, která mají podle tradiční medicíny podporovat trávení. Jedna influencerka to komentovala slovy: „Zdá se, že jsme najednou všichni Číňané.“

Zájem o čínské wellness praktiky souvisí s širším fenoménem Chinamaxxingu – rostoucí fascinací čínskou kulturou mezi mladými Američany. Paradoxně ji částečně vyvolalo geopolitické napětí. Po ekonomických konfliktech mezi USA a Čínou v roce 2025, spojených s obchodní válkou a spory o technologie, začali někteří mladí Američané reagovat opačně: větším zájmem o čínskou kulturu.

Na sociálních sítích se objevila videa streamerů cestujících do Číny a popularitu získaly i čínské produkty, například figurky Labubu nebo videohra Black Myth: Wukong. Podle odborníka na mezinárodní vztahy Shaoyu Yuana to souvisí s nedůvěrou vůči americkým institucím: „Když Američané ztrácejí důvěru ve vlastní instituce, média nebo politické elity, jsou ochotnější hledat nové referenční body.“

Nedůvěra v americké zdravotnictví

Rostoucí popularita tradiční čínské medicíny souvisí také s proměnou debaty o zdravotnictví v USA. Důvěra veřejnosti v americký zdravotní systém klesá a stále větší prostor získávají alternativní přístupy ke zdraví. Americký ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy Jr. například opakovaně zpochybňuje vakcíny a některé postupy konvenční medicíny, zatímco propaguje „přírodní“ léčebné metody.

Takové postoje posilují rozsáhlý wellness průmysl, který často přebírá léčebné postupy z jiných kultur. V tomto kontextu může tradiční čínská medicína působit méně exoticky než dříve.

Podle zakladatelky wellness značky Elix Lulu Ge se k ní obracejí zejména lidé s chronickými obtížemi, například s dlouhým covidem nebo autoimunitními chorobami. „Čínská medicína funguje nejlépe právě u chronických stavů, kde zasahuje několik zdravotních systémů najednou,“ vysvětluje. Výzkumy naznačují, že některé její metody mohou pomáhat při prevenci či léčbě chronických nemocí, nejde však o univerzální lék.

Meme globalizace

Popularita tradiční čínské medicíny je zároveň součástí širšího kulturního vlivu Číny. Peking ji dlouhodobě podporuje jako součást své „měkké síly“. V roce 2016 například vláda prezidenta Si Ťin-pchinga vyzvala k aktivní propagaci tradiční čínské medicíny ve světě. Do roku 2022 dosáhl globální trh s tradiční čínskou medicínou hodnoty přibližně 400 miliard dolarů.

Ve Spojených státech se některé její prvky dostaly do mainstreamu kolem roku 2021. Na sociálních sítích se tehdy rozšířily například masáže obličeje kameny gua sha, akupunktura jako pomoc při dlouhém covidu nebo trend „mapování obličeje“, kdy lidé podle vzhledu pleti interpretovali zdravotní potíže. Někdy však tyto trendy nabíraly až absurdní podobu – například když uživatelé žádali umělou inteligenci, aby fungovala jako lékař tradiční čínské medicíny.

Celý trend se odehrává v době, kdy se na internetu rychle prolínají různé kultury. Jeden komentátor na síti X to shrnul s nadsázkou: Američané už nejsou jen „Chinamaxxing“, ale spíš „globalismmaxxing“ – tedy hledají inspiraci po celém světě.

Ať už jde o čínské bylinné čaje, portorickou hudbu nebo ramadán, globalizace se dnes často odehrává prostřednictvím krátkých videí, memů a sdílených wellness rutin. Za nimi se ale skrývá vážnější otázka: jak si v digitálním světě znovu najít vztah k tělu, zdraví a kultuře.

Zhruba mezi lety 3500 až 2500 před naším letopočtem žili na Kavkaze lidé kura-arakské kultury doby bronzové, pojmenované podle zdejších řek Kura a Araks. Sídlili spíše v malých zemědělských komunitách, velmi odlišných od městských států, které se zhruba ve stejné době rozvíjely v Mezopotámii.

Biomolekuární archeolog Maxime Rageot z Bonnské univerzity a jeho spolupracovníci provedli technologické, morfologické a biomolekulární analýzy 52 keramických nádob pocházející právě z této kultury, které byly objeveny na lokalitě Qaraçinar v dnešním Ázerbájdžánu. Zkoumané nádoby pocházejí z let 2800 až 2600 před naším letopočtem.

Jídelníček kura-arakské kultury 

Badatelé díky tomu prozkoumali jídelníček a kulinářské praktiky tehdejších lidí. Nalezli výjimečně dobře zachovalé stopy přípravy a konzumace ovoce, nápojů z hroznů (pravděpodobně včetně vína), rostlinných olejů a vosků, pryskyřice jehličnanů nebo třeba mléčných produktů. Rageot s kolegy také našli známky tepelných úprav, které odpovídají opakovanému vaření ve stejných nádobách.

Výsledky analýz, které uveřejnil vědecký časopis PNAS, ukazují, že kuchyně na jihu Kavkazu v době bronzové byla velice pestrá a lidé k přípravě jídel používali velké množství přísad. Zásadní význam měly mléčné výrobky, ovoce a nápoje založené na vinných hroznech.

Mléko jako základ jídelníčku

Jedním z nejvýznamnějších zjištění je důležitá role mléčných produktů. Nešlo jen o konzumaci čerstvého mléka, ale také o jeho další zpracování – například na sýry či jiné sekundární produkty. To naznačuje poměrně pokročilé znalosti potravinářských postupů.

Vedle mléka hrály významnou roli i tuky z přežvýkavců, což ukazuje na intenzivní využívání hospodářských zvířat nejen pro maso, ale i pro širší spektrum potravin.

Ovoce nejen jako surovina

Zajímavý pohled přináší výzkum i na konzumaci hroznů a nápojů z nich vyrobených. Zdá se, že lidé kura-arakské kultury pili víno – někdy dokonce ochucené pryskyřicí z jehličnanů, což připomíná například dnešní řeckou retsinu. Na rozdíl od Mezopotámie ale víno nebylo luxusním nápojem vyhrazeným elitám. V prostředí kura-arakské kultury šlo spíše o běžně dostupný produkt, možná dokonce vyráběný i z planých hroznů.

Hrozny a další ovoce se nepoužívaly jen k výrobě nápojů. Objevují se i v nádobách určených k vaření a skladování, což naznačuje širší využití: mohly sloužit k dochucování jídel, jejich sladění nebo dokonce k podpoře chemických procesů – například při výrobě sýrů.

Pryskyřice z jehličnanů pak pravděpodobně plnila dvojí funkci: nejen jako aromatická přísada, ale i jako konzervační prostředek.

Překvapivým objevem je také přítomnost prosa v keramice. Tato plodina byla v dané době typická spíše pro Střední Asii, a její výskyt na Kavkaze naznačuje existenci dálkových kontaktů a výměnných sítí. I tyto relativně malé komunity tak zřejmě byly součástí širšího propojeného světa.

Kuchyně jako součást identity

Výzkum navíc ukázal, že různé typy keramiky měly specifické funkce. Jednodušší, jednobarevné nádoby sloužily především k vaření, zatímco charakteristické červeno-černé leštěné nádoby byly využívány spíše ke konzumaci – například mléčných produktů nebo nápojů z ovoce a hroznů.

Celkový obraz ukazuje, že kuchyně nebyla jen otázkou přežití, ale i důležitou součástí kulturní identity. Právě sdílené kulinární zvyky mohly hrát roli při šíření kura-arakské kultury napříč rozsáhlým územím.

Jen co Isidor Zahradník jménem Národního výboru oznámil davům u sochy sv. Václava vznik samostatného Československa, odebral se na pražské nádraží Františka Josefa, dnešní hlavní, kde z titulu železničního referenta NV přikázal odeslat po železničních telegrafních linkách všem stanicím telegram o prohlášení československého státu.

Díky tomu se ještě téhož dne odpoledne dostala tato zpráva i do nejodlehlejších koutů zemí Koruny české – věc téměř nepředstavitelná v době, kdy neexistoval rozhlas. Nechtěnou zásluhu na tom měl právě končící státní útvar, Rakousko-Uhersko, za jehož existence byla v průběhu druhé poloviny 19. století vybudována v českých zemích nejhustší železniční síť v celé monarchii o délce tratí 9 384 km, což představovalo 42 % železniční sítě v Předlitavsku při 22 % rozlohy. Železnice jednoznačně vládla dopravě až do padesátých let minulého století.

Dědictví monarchie

Převážnou část hlavních tratí provozovaly c. k. Rakouské státní dráhy, které vznikly v letech 1882–1909 zestátněním soukromých železničních společností. Pouze na severu a západě Čech ještě operovaly dvě soukromé společnosti – Buštěhradská a Ústecko-teplická dráha, ve Slezsku pak na krátkém úseku Košicko-bohumínská dráha, které však do začátku roku 1923 přešly pod hlavičku Československých státních drah. V průběhu dvacátých a třicátých let 20. století pak stát převzal do svého vlastnictví i převážnou většinu soukromých místních drah.

K dědictví, které nově vzniklé Československé státní dráhy převzaly od Rakouských státních drah a zestátněných soukromých společností, patřily kromě tratí také železniční stanice s jejich technickým vybavením. 

Pomineme-li provozní zařízení stanic a lokomotivních dep, jako vodárny, remízy, skladiště a další, srdce každé stanice představovala výpravní budova. Její funkce byla od počátku železnic dvojí: poskytovat prostory pro služby cestujícím (veřejná část) a pro úkony související s řízením dopravy, komerčními a administrativními činnostmi železnice (služební část). Samozřejmostí bylo několik služebních bytů pro přednostu stanice, staniční úředníky a někdy i zřízence.

Výpravní budovy 

Uspořádání veřejné části výpravních budov se během druhé poloviny 19. století ustálilo do standardní podoby. Ze vstupní haly cestující po zakoupení jízdenek procházeli do čekáren, případně přímo na nástupiště.

Čekárny se dělily podle vozových tříd, u většiny železničních společností tří. Jen v nejmenších stanicích byla pouze jediná čekárna 3. třídy, čekárny 1. a 2. třídy bývaly často společné. 

Kromě čekáren mohli cestující ve větších stanicích trávit čas při čekání na vlak v nádraží restauraci, opět rozdělené pro cestující různých vozových tříd. Pro zvlášť významné cestující – vysoce postavené panstvo, dnešní terminologií VIP – se v některých stanicích zřizovaly oddělené, pohodlně zařízené čekárny, velká nádraží musela mít zvláštní dvorní čekárny se samostatným vchodem pro příležitostné cesty císaře a příslušníků jeho rodiny.

Na sklonku 19. století se na našich nádražích začaly objevovat takzvané dělnické čekárny; přetrvaly až do prvních let po druhé světové válce, ale po únoru 1948 nemohly politicky obstát a byly přeměněny k jiným účelům.

Provoz ve stanici a na přilehlých traťových úsecích řídil výpravčí z dopravní kanceláře, ústřední místnosti služební části výpravní budovy. K jejímu původnímu vybavení – hodinám a telegrafnímu přístroji – přibývaly postupně přístroje neustále zdokonalovaných zabezpečovacích a sdělovacích zařízení. Obsluha jízdenkové pokladny měla k dispozici zásobníky kartonových jízdenek a strojky pro jejich označování.

Vrkání v kanceláři

Zhruba v takovém stavu převzala výpravní budovy po roce 1918 československá železniční správa. Zatímco v uspořádání veřejné části výpravních budov nebylo zpočátku třeba provádět významnější úpravy, jiná byla situace ve vybavení dopravních kanceláří. Každá soukromá železniční společnost do zestátnění používala vlastní systémy řízení a zabezpečení provozu a státním drahám se do roku 1918 nepodařilo tyto systémy sjednotit. To byl hlavní úkol, před nímž stála mladá československá železniční správa. Staré mechanické zabezpečovací zařízení zahraniční výroby různých typů proto postupně nahrazovala jednotným elektromechanickým zařízením domácí výroby, významnou úlohu v řízení provozu dostal telefon.

Pokud jde o veřejnou část výpravních budov, s rozvojem cestování po železnici poklesl po první světové válce význam čekáren a restauračních místností a stále více cestujících využívalo pro krátkodobý pobyt před odjezdem vlaků vstupní halu, přilehlé chodby a zastřešená nástupiště.

Zesílil také tlak veřejnosti na oddělení kuřáků a nekuřáků. Na sporadické pokusy rakouských železnic navázalo Ministerstvo železnic ČSR v roce 1923 radikálním zákazem kouření ve všech čekárnách mimo ty, které sloužily současně i jako restaurační místnosti. Další novinkou byly oddělené čekárny pro matky s dětmi a pro školní mládež; první takovou čekárnu zřídily ČSD roku 1930 v nové výpravní budově v Rokycanech.

Už letos v září by měla NASA vyslat do vesmíru jednu z nejambicióznějších observatoří současnosti – vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové. Mise, která je na poměry velkých kosmických projektů nezvykle v předstihu, a dokonce s nižším než plánovaným rozpočtem, má ambici zásadně proměnit naše chápání vesmíru. Cílem je vytvořit dosud nejpodrobnější mapu kosmu a odpovědět na otázky, které trápí astrofyziky už desítky let.

Vesmírný superdalekohled

Dalekohled Romanové navazuje na odkaz legendárního Hubbleova vesmírného dalekohledu, jeho schopnosti ale posouvá o několik řádů dál. Přestože má zrcadlo stejné velikosti, jeho zorné pole je nesrovnatelně širší. Výsledkem je výkon, který bere dech: to, co by Hubble zpracovával dva tisíce let, má dalekohled Nancy Romanové zvládnout zhruba za rok.

Jednotlivé snímky budou natolik rozsáhlé a detailní, že je dnes nelze zobrazit v plném rozlišení na žádném existujícím displeji. Nový dalekohled tak nabídne skutečně „panoramatický“ pohled na vesmír.

Ambiciózní mise a technologie budoucnosti

Stejně ambiciózní jsou i jeho cíle. Během své pětileté hlavní mise by mohl objevit desítky tisíc nových exoplanet, miliardy galaxií a desítky miliard hvězd.

Hlavní vědecký přínos mise ale neleží jen v počtech. Dalekohled Nancy Romanové se zaměří na zásadní kosmologické problémy: temnou hmotu, která drží galaxie pohromadě a temnou energii, jež urychluje rozpínání vesmíru.

Pozorováním rozložení galaxií napříč kosmickou historií pomůže zpřesnit model vývoje vesmíru – a možná odhalit, že naše současné teorie jsou nedostatečné.

Dalekohled navíc nebude pracovat izolovaně. Jeho data doplní další špičkové projekty, jako například evropský Euclid nebo chilská Observatoř Very C. Rubinové. Společně mají vytvořit komplexní obraz struktury a vývoje vesmíru.

Jedním z nejzajímavějších přístrojů dalekohledu Nancy Romanové je revoluční koronograf, který dokáže odstínit světlo hvězd a umožní přímé pozorování jejich planet. Tato technologie bude klíčová pro misi Habitable Worlds Observatory, s plánovaným startem po roce 2040, jež má pátrat po planetách podobných Zemi.

Observatoř nad propastí

Zajímavý je i příběh financování celé mise. V době, kdy NASA zápasila s vývojem teleskopu Jamese Webba, získala od americké zpravodajské agentury dva nevyužité širokoúhlé teleskopy, které se staly základem dalekohledu Nancy Romanové. Jejich úprava ale nebyla jednoduchá a projekt se dlouhodobě pohyboval pod přísným rozpočtovým stropem, který vázal financování na plnění konkrétních milníků.

Tento přístup se paradoxně nakonec ukázal jako výhoda: NASA mohla postupně snižovat technologická rizika bez obav z náhlých škrtů, což přispělo k plynulému vývoji.

Ani tak se ale mise nevyhnula politickým tlakům. Ještě loni jí hrozilo výrazné omezení financování ze strany Bílého domu, které však americký Kongres nakonec neprosadil a projekt zachoval.

Bleskový úspěch německé invaze do západní Evropy na jaře 1940 znamenal šok nejen pro Spojence, ale také pro vojenské stratégy napříč světem. Do značné míry statická doktrína francouzské armády, jejíž velitelé očekávali vleklou zákopovou válku po vzoru prvního světového konfliktu, nedokázala čelit rychlým a iniciativním úderům tanků podporovaných bitevními letouny.

Panzery pronikaly obranou ve slabých místech, obcházely opěrné body a následně vnášely chaos do týlu. Početně silné, ale málo flexibilní protitankové útvary obránců tomuto vedení války nedokázaly čelit a utrpěly drtivé ztráty.

Rychlost, nebo palebná síla?

Dění v Evropě sledovali se znepokojením také zástupci ozbrojených sil Spojených států. Ty v té době disponovaly relativně nepočetnou a slabě vyzbrojenou armádou, přičemž vývoj obrněné techniky stál dlouhou dobu mimo zájem tamních armádních představitelů.

V oblasti protitankové obrany pak US Army zaostávala jak počtem a kvalitou výzbroje, tak i doktrínou. Ta spoléhala primárně na hloubkovou defenzivu tvořenou taženými kanony, nicméně právě německá lekce uštědřená Francii odhalila značné slabiny této taktiky. Po roce 1940 proto začaly v řadách amerických důstojníků sílit hlasy volající po zásadní reformě. 

Klíčovou osobou se stal generálmajor Lesley McNair, jenž od července 1940 zastával funkci náčelníka štábu vrchního velitelství pozemních sil. Jeho snaha změnit přístup k boji s nepřátelskými obrněnci našla zastání u generála George Marshalla, toho času náčelníka amerického generálního štábu. Právě on v dubnu 1941 přijal názor, že nejlépe mohou koncentrovaným úderům obrněné techniky čelit samohybná děla soustředěná do protitankových skupin. Tyto formace měly operovat na úrovni sborů a armád a dle Marshallova názoru je měla tvořit vozidla s co nejvyšší mobilitou a palebnou silou. 

V létě 1941 pak Marshall vydal rozkaz ke zřízení tří protitankových skupin sestávajících ze tří motorizovaných praporů s taženými kanony, průzkumné čety a podpůrných odřadů. Jejich potenciál měla ověřit dvojice velkých polních cvičení během roku 1941, kde tyto skupiny čelily hromadným útokům tanků.

Výsledky byly nanejvýš rozporuplné – ačkoliv obrněné svazky utrpěly vysoké simulované ztráty, o naprostou většinu z nich se postaraly organické protitankové útvary pěších divizí. Případné úspěchy mobilních protitankových skupin připadaly na vrub spíše nezkušenosti tankistů než samotné účinnosti koncepce. I přes tyto námitky však ministerstvo války dalo konceptu zelenou a v srpnu 1941 došlo k přejmenování protitankových praporů na prapory stíhačů tanků (v angličtině tank destroyer). 

První organizace

Dne 27. listopadu 1941 nařídilo ministerstvo války zformovat 55 praporů stíhačů tanků, jež by působily v přímé podřízenosti generálního štábu. Již existující protitankové prapory pak měly projít přezbrojením a reorganizací. Z doktrinálního hlediska však bylo nejvýznamnější nařízení k založení Střediska stíhačů tanků, které mělo poskytovat centralizovaný výcvik a patřičným způsobem rozvíjet doktrínu nasazení této nové zbraně. Do čela organizace se postavil podplukovník Andrew Bruce, záhy povýšený na brigádního generála. 

Bruceovi lidé nezaháleli: již 18. prosince 1941 vznikly první návrhy organizačních tabulek a v červnu 1942 byl standardizován takzvaný těžký prapor. Ten sestával ze tří rot stíhačů tanků, z toho jedné lehké s 37mm kanony a dvou těžkých se zbraněmi kalibru 75 mm. Každá rota čítala dvě sekce po dvou vozidlech, sekci s protileteckými zbraněmi a bezpečnostní odřad 12 pěšáků. 

Průzkumnou roli plnila výzvědná rota tvořená trojicí čet, z toho jednou ženijní. V čele praporu pak stála velitelská rota, jež slučovala štábní sekci, zásobovací odřad a tři podpůrné čety (spojovací, transportní a opravárenskou). Celkem měl mít jeden prapor k dispozici 36 samohybek, 18 protiletadlových kanonů a 842 mužů. 

První revize této organizace nicméně přišla už před úvodním kontaktem s nepřítelem. Zkušenosti z Evropy ukazovaly, že protitankové zbraně ráže 37 mm jsou již zastaralé a nemohou čelit nejmodernějším typům panzerů. Ještě během roku 1942 proto padlo rozhodnutí nahradit je kanony většího kalibru. První prapory stíhačů tanků nicméně do severní Afriky vyrazily ještě ve staré sestavě a na novou přešly až později.

Taktické poučky

Základem pro doktrínu stíhačů tanků se záhy stal polní manuál FM 18-5, který vyšel v červnu 1942. Klíčová teze spočívala v tom, že stíhače nemají pouze vyčkávat na nepřátelský útok, nýbrž protivníka aktivně vyhledávat a plnit tak roli mobilní protitankové zálohy. Filozofii nové složky shrnovalo motto Seek, Strike, Destroy (vyhledej, udeř, znič). Útvary stíhačů tanků měly dle FM 18-5 působit v podřízenosti velitelů sborů a armád, kteří by je nasazovali v kritický okamžik bitvy jako celistvé formace. 

Co se taktiky týče, měla mít činnost stíhačů tanků na bojišti několik fází. Základem byl důkladný průzkum s úkolem zjistit dispozice nepřítele a směr postupu jeho obrněných jednotek. Podle těchto informací měly následně stíhače obsadit palebná postavení vybraná tak, aby se z nich dalo střílet do boků či týlu protivníkových obrněnců.

Pozice měly umožnit vozidlům vzájemnou podporu, samotnou palbu měli střelci vést na krátkou vzdálenost a s maximální pravděpodobností zásahu první ranou. Po třech až čtyřech výstřelech se osádky měly přesunout na jinou pozici a vyhnout se tak odvetné palbě. V případě, že by se podařilo nepřítele donutit k ústupu, měly stíhače tanků převzít iniciativu a protivníka pronásledovat. 

Pod vlivem hlášení z Evropy vznikla popsaná doktrína na představě, že americké jednotky budou čelit koncentrovaným úderům tankových formací. Manuál FM 18-5 také kladl důraz na spolupráci stíhačů tanků s pěchotou, která měla vozidla chránit před nepřátelskými pěšáky; tuto roli v rámci praporů plnila zmíněná bezpečnostní sekce vyzbrojená lehkými kulomety.

Potřeba odpovídající výzbroje

Zatímco se pracovalo na doktríně, probíhal vývoj adekvátní výzbroje. V dané době totiž americká armáda žádným vhodným vozidlem nedisponovala. Ve snaze poskytnout jednotkám použitelné stroje co možná nejdříve proto padlo rozhodnutí vyvinout prozatímní design. Tím prvním se již v roce 1941 stalo samohybné dělo M3 GMC, které vzniklo instalací 75mm kanonu M1897 na korbu polopásového transportéru M3. Výsledné vozidlo vážilo lehce přes devět tun, jeho osádku tvořilo pět mužů a výzbroj mu se základní protipancéřovou municí umožňovala překonat asi 70 mm pancíře na vzdálenost necelých 500 m.

Druhým provizorním designem se stal kolový stíhač tanků M6 GMC (známý i jako M6 Fargo). Šlo o konstrukci ještě jednodušší: čtyřkolový nákladní vůz Dodge WC52 s 37mm kanonem připevněným na korbu. Výsledek byl levný, mobilní a lehký, s výjimkou malého pancéřového štítu děla ale postrádal jakoukoliv balistickou ochranu. S fargem se proto počítalo především pro výcvikové účely, nedostatek vhodnějších vozidel ale nakonec donutil špičky US Army vyslat tento typ i na frontu. 

Intenzivně se však pracovalo i na stvoření „plnokrevného“ vozidla, které se mělo do budoucna stát primární americkou protitankovou zbraní. Brigádní generál Bruce se snažil zrealizovat vizi „ideálního“ stroje, jež by disponoval vysokou rychlostí, 76mm kanonem a především plně otočnou, shora otevřenou, věží. Tento pro stíhače tanků nezvyklý prvek měl zajistit potřebnou fl exibilitu a vynikající výhled veliteli, a to i za cenu vyšší výrobní složitosti a zranitelnosti osádky.

Od polopásu...

Bruceův „superstíhač“ ale nešlo vytvořit přes noc a armáda nechtěla čekat. Již v listopadu 1941 proto vznikla specifikace na vývoj třetího prozatímního vozidla na podvozku středního tanku M4 Sherman. Výsledkem se v květnu 1942 stal model M10 GMC (neoficiálně známý také jako Wolverine); jednalo se o 29 t vážící stroj s pětičlennou osádkou, ručně poháněnou otočnou věží a 76,2mm kanonem s dlouhou hlavní.

Právě M10 se stal prvním „pravým“ americkým stíhačem tanků, a to i přes fakt, že brigádní generál Bruce proti jeho zavedení ostře brojil; považoval jej totiž za příliš pomalý a neohrabaný. Zástupci výzbrojní komise si ale prosadili svou a v září 1942 se rozjela sériová výroba. Do budoucna měl M10 nahradit všechny polopásy M3 GMC, v severní Africe však oba typy sloužily společně. 

Stíhač tanků podle představ brigádního generála Bruce nakonec nabral reálné kontury až v dubnu 1943, kdy továrna General Motors předala první tři prototypy modelu T70 GMC. O rok později pak byl typ standardizován jako M18 GMC (Hellcat). 

S výkonným hvězdicovým motorem a váhou sotva 18 tun šlo o velmi hbité a obratné vozidlo s vynikajícím poměrem hmotnosti a výkonu. Sériové hellcaty dosahovaly na silnici rychlosti 89 km/h, což z nich činilo bezkonkurenčně nejrychlejší pásová vozidla celé války. Výzbroj tvořil tankový kanon M1 ráže 76 mm, jenž dokázal na vzdálenost zhruba 500 m probít až 110mm pancíř. Daní za tyto kvality byla velmi slabá ochrana tvořená pláty o maximální tloušťce 25,4 mm.

... k 90mm kanonům

Starší M10 GMC ale neřekl své poslední slovo. Již v roce 1942 se totiž objevil návrh na stíhač tanků ozbrojený upraveným protileteckým 90mm kanonem M3. Šlo o reakci na příchod těžkého tanku PzKpfw VI Tiger, který na dlouhé a střední vzdálenosti snadno odolával projektilům ráže 76 mm.

Zmíněný 90mm kanon tak měl být zabudován do věže stíhače tanků M10, což vyústilo v model T71 GMC. Ten byl v létě 1944 standardizován pod označením M36 GMC, lze se však setkat i s neoficiálními označeními M36 Jackson nebo M36 Slugger. Hlavní zbraň nového vozidla dokázala na vzdálenost 100 m probít až 188 mm pancíře, což z M36 činilo nejlépe vyzbrojený americký stíhač tanků. 

Právě na případu M36 se projevily mezery v uvažování brigádního generála Bruce. Ten proti tomuto stroji od začátku brojil, neboť jej považoval za příliš pomalý. Z toho důvodu stále upřednostňoval výše zmíněný M18.

Právě Bruceovy tvrdohlavé protesty a jeho přehnaná fixace na rychlost zapříčinily, že M36 se k frontovým jednotkám dostal až na podzim roku 1944, a prapory stíhačů tanků si tak v úvodních měsících bojů v západní Evropě musely vystačit s hůře vyzbrojenými stroji.