Nová nejvzdálenější galaxie: Webbův dalekohled opět posouvá hranice pozorovaného vesmíru
Pozorování galaxie MoM-z14 ve velmi mladém vesmíru naznačuje, že procesy formování galaxií probíhaly krátce po Velkém třesku rychleji a jinak, než předpokládají současné kosmologické modely.
Webbův dalekohled opět posunul hranice pozorovaného vesmíru o něco blíž k samotnému počátku. Dokázal potvrdit existenci jasně zářící galaxie ve vesmíru pouhých 280 milionů let po Velkém třesku. Galaxie MoM-z14 je nejen rekordně vzdálená, ale současně také potvrzuje, jak odlišný byl raný vesmír od našich představ.
Rohan Naidu z Kavliho institutu pro astrofyziku a kosmický výzkum při Massachusettském technologické institutu se svými kolegy pozoroval galaxii MoM-z14 pomocí spektrografu NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) na palubě Webbova dalekohledu. Díky tomu byli schopni potvrdit, že tato galaxie má témě neuvěřitelně velký rudý posuv z=14,44.
Galaxie z úsvitu vesmíru
Z rudého posuvu, jevu, při němž se vlnová délka světla vzdalujícího se objektu posunuje k červenému konci spektra, je možné odvodit, jak je tento objekt vzdálený. V tomto případě rudý posuv odpovídá vesmíru, který byl starý jen 280 milionů let a jeho světlo k nám letělo přes 13,5 miliardy let. Výzkum nejvzdálenější galaxie publikoval odborný časopis Open Journal of Astrophysics.
„S Webbovým dalekohledem dohlédneme dál, než kam kdy lidstvo mohlo,“ uvádí Naidu. „A jak se zdá, nic tam nevypadá, jak jsme předpokládali. To je ohromný problém, ale taky je to nesmírně vzrušující.“ Narůstající rozpor mezi teoriemi a pozorováním přináší spoustu otázek, které bude nutné zodpovědět.
MoM-z14 náleží do rychle se rozrůstající skupiny galaxií ve velmi mladém vesmíru, které jsou překvapivě jasné. Podle badatelů jich je stokrát víc, než kolik donedávna předpovídaly teoretické studie. Také se zdá, že okolí galaxie MoM-z14 je částečně ionizováno, což je zvláštní. Všechny současné modely vesmíru totiž předpokládají, že v takto mladém vesmíru by k ionizaci nemělo docházet.
Další články v sekci
Narazili jsme na strop dlouhověkosti? Nová data ukazují, že problém je jinde
Výzkum založený na datech ze stovek evropských regionů nabízí nový pohled na to, jak se v Evropě vyvíjí délka života a proč neroste všude stejným tempem.
Po více než 150 let si obyvatelé nejbohatších zemí světa zvykli na jednu zdánlivě samozřejmou věc: lidé žijí stále déle. Zvlášť ve 20. století délka života prudce vzrostla – především díky ústupu infekčních nemocí, lepší hygieně a obrovskému pokroku v léčbě srdečně-cévních onemocnění.
Jenže v posledních letech se mezi odborníky stále častěji ozývá znepokojivá otázka: nedosáhli jsme biologického stropu lidské dlouhověkosti? V některých západoevropských zemích se totiž prodlužování života téměř zastavilo.
Mapa dlouhověkosti
Nová rozsáhlá studie publikovaná v časopise Nature Communications ukazuje, že odpověď není vůbec jednoduchá. Nejde totiž jen o státy jako celky – rozhodující jsou podle vědců regionální rozdíly, které se v Evropě v posledních dvou dekádách výrazně prohloubily.
Autoři studie analyzovali demografická data a data o úmrtnosti z let 1992–2019 pro 450 regionů ve 13 zemích západní Evropy, dohromady téměř 400 milionů obyvatel. Aby bylo možné regiony férově porovnat, musela být data nejprve sjednocena – lišily se totiž velikosti územních celků i míra detailů.
Výzkumníci se následně zaměřili na roční přírůstky střední délky života při narození, což je ukazatel shrnující úmrtnost ve všech věkových skupinách. Pomocí pokročilých statistických metod odfiltrovali krátkodobé výkyvy, jako byla vlna veder v roce 2003 nebo silné chřipkové sezóny. Analýza končí rokem 2019, aby nebyla zkreslena pandemií covidu-19, jejíž dlouhodobé dopady zatím nelze spolehlivě vyhodnotit. Výsledkem je bezprecedentní pohled na to, jak se Evropa skutečně vyvíjí – region po regionu.
Strop v nedohlednu a rozpolcená Evropa
První závěr zní jasně: lidská dlouhověkost zatím nenarazila na biologický limit. Regiony, které patří k evropské špičce, si udržují tempo růstu délky života prakticky beze změny. U mužů se délka života prodlužuje přibližně o 2,5 měsíce ročně, u žen asi o 1,5 měsíce ročně, stejně jako v předchozích dekádách. V roce 2019 sem patřily například části severní Itálie, Švýcarska, Španělska nebo oblast Paříže. V těchto regionech dosahovala střední délka života přibližně 83 let u mužů a 87 let u žen.
Druhé zjištění už tak povzbudivé není. Regiony, které dnes zaostávají, zažívaly v 90. letech a na začátku nového tisíciletí rychlý nárůst délky života. Právě tehdy docházelo ke sbližování regionů a snižování rozdílů mezi „zdravějšími“ a „slabšími“ oblastmi Evropy. Tento zlatý věk konvergence však kolem roku 2005 skončil.
V mnoha strukturálně znevýhodněných regionech – například ve východním Německu, belgickém Valonsku nebo v částech Spojeného království – se prodlužování života téměř zastavilo a někde dokonce obrátilo. Evropa se tak rozdělila na části, kde délka života dál roste a zaostávající regiony, kde se pozitivní trend vyčerpal.
Podle autorů studie se to klíčové odehrává ve věku kolem 65 let, konkrétně v pásmu 55–74 let. Zatímco v 90. letech úmrtnost v této skupině prudce klesala díky lepší léčbě kardiovaskulárních nemocí a změnám životního stylu, po roce 2000 se tento pokles zpomalil – a v některých regionech se dokonce obrátil. Právě tato věková skupina je podle vědců pro celkovou délku života klíčová, protože na ni připadá velká část všech úmrtí. I malé zhoršení v této kohortě tak dokáže změnit celkový trend.
Dvourychlostní Evropa?
Vedle obligátních faktorů ovlivňujících délku dožití, jako je kouření, alkohol, nezdravá strava, nedostatek pohybu a dlouhodobý stres se do rostoucí délky života ve stále větší míře promítají socioekonomické podmínky, což ukazují dopady ekonomické krize z roku 2008. Regiony s úbytkem pracovních příležitostí a nižší kvalifikací obyvatel tehdy zaznamenaly zhoršení zdravotních trendů, zatímco oblasti s koncentrací vysoce kvalifikované práce pokračovaly v růstu dlouhověkosti.
Závěrečné poselství studie je tedy dvojznačné: délku života lze dál prodlužovat, ale tento pokrok není automatický a ani rovnoměrný. Budoucnost dlouhověkosti v Evropě možná nezávisí na biologických limitech, ale na tom, zda dokážeme snížit regionální nerovnosti. Pokud ne, Evropa se může stát dvourychlostním kontinentem: s menšinou regionů, které dál posouvají hranice délky lidského života, a stagnující většinou. Otázka tedy nezní jen jak dlouho můžeme žít, ale především kdo v Evropě bude mít šanci žít déle, nebo kdo si delší život bude moci dovolit?
Další články v sekci
Geologická hádanka: Záhada řeky tekoucí do kopce se dočkala vysvětlení
Jak může řeka protékat skrz vysoké pohoří, které je mnohem starší než ona sama? Nový výzkum ukazuje, že klíčem může být dočasný pokles hor způsobený procesy v hlubinách Země.
Na první pohled to zní jako geologický nesmysl: Zelená řeka (Green River), největší přítok řeky Colorado si prorazila cestu přímo skrz vysoké pohoří, místo aby ho přirozeně obtekla. A co víc, podle všeho to udělala relativně nedávno. Geologové si nad tím lámou hlavu už dlouho, nová studie nyní přichází s vysvětlením, které zní elegantně a logicky.
Přes hory a přes doly
Green River pramení ve Wyomingu a do Colorada se vlévá v oblasti dnešního národního parku Canyonlands v Utahu. Na své cestě protíná pohoří Uinta Mountains, které dosahuje výšky až 4 000 metrů. Toto pohoří je asi 50 milionů let staré, zatímco Green River jím podle datování začala protékat teprve před 8 miliony let, možná dokonce až před 2 miliony let.
Jinými slovy: řeka si zde nevyhloubila cestu postupně, během období, kdy se hory teprve zvedaly. Ty už tam dávno byly. Přesto jsou zde dnes k vidění obrovské kaňony, jako je Canyon of Lodore s až 700 metrů vysokými stěnami, vyhloubené právě touto řekou.
Dřívější vysvětlení se opíralo o dvě hlavní myšlenky: podle první teorie měl menší tok, řeka Yampa, prorazit cestu skrz pohoří z jihu a vytvořit tím kanál, kterým se později vydala i Green River. Problém této teorie je, že Yampa je příliš malá a slabá na to, aby vyhloubila tak masivní koryto.
Podle druhé hypotézy se řeka dostala výš díky nahromadění sedimentů a jednoduše přetekla přes hory. Jenže v dotčeném terénu neexistují sedimenty v odpovídající výšce, které by tento scénář podporovaly. Ani jedna z teorií tak není dostatečně přesvědčivá.
Řešení z hlubin Země
Nová studie nyní přichází s úplně jiným mechanismem: hory podle vědců z Glasgowské univerzity a dalších institucí samy dočasně klesly a uvolnily tak místo řece.
Podle autorů studie, zveřejněné v odborném časopisu Journal of Geophysical Research: Earth Surface, došlo pod pohořím Uinta k jevu zvanému litosférické skápnutí (lithospheric drip). Jde o proces, při němž se hustší část spodní kůry oddělí a zanoří se do zemského pláště.
Jak tento proces funguje? Tlak mohutného pohoří mění minerály ve spodní části kůry. Vznikají tak těžké minerály, které jsou hustší než okolní horniny. Tyto těžké materiály vytvoří shluk, který poté začne klesat do pláště. Při tom strhne celou oblast směrem dolů, takže hory na povrchu poklesnou. A právě v této fázi mohla podle vědců Green River snadno projít přes pohoří.
Dolů a pak zase vzhůru
Jakmile se část kůry definitivně oddělí a klesne hlouběji do pláště, nastává podle geologů opačný efekt: povrch se začne znovu zvedat. Krajina se elasticky „odrazí“ zpět vzhůru a výsledkem je dnešní topografie – vysoká pohoří, skrz které teče řeka a dál se do něj zařezává.
Vědci našli pro tuto teorii několik solidních důkazů. Modelování tvaru řek v oblasti ukázalo typický kruhový vzorec zdvihu, který je pro litosférické skápnutí charakteristický. Seismická tomografie navíc odhalila anomálii asi 200 km pod povrchem, přesně v místech, kde by se daly očekávat zbytky „potopené“ masy. Výpočty také naznačují, že k oddělení došlo před 2–5 miliony let, což časově sedí jak s obnoveným zdvihem hor, tak se vznikem koryta Green River.
Jakmile se Green River jednou dostala přes snížené pohoří, už nebylo cesty zpět. Řeka pokračovala v zahlubování svého koryta, i když se hory znovu zvedaly, a postupně vytvořila dramatické kaňony, které jsou zde k vidění dnes.
Podle nezávislých odborníků jde o velmi slibnou teorii. I kdyby se v budoucnu ukázalo, že detaily celého procesu byly složitější, studie skvěle ukazuje, jak lze z tvaru krajiny na povrchu vyčíst procesy probíhající hluboko v zemském plášti. Záhada „řeky tekoucí do kopce“ se tak možná konečně dočkala svého rozřešení.
Další články v sekci
Balkánský Stalingrad: Krvavá bratrovražedná bitva o Vukovar
Během úvodní fáze konfliktu v bývalé Jugoslávii na počátku 90. let se nejtvrdší boje odehrály v okolí slavonského Vukovaru. Město se na téměř tři měsíce ocitlo v obklíčení a stalo se dějištěm nejzuřivější bitvy v Evropě od druhé světové války.
Na přelomu let 1990 a 1991 se Vukovar stal jedním z hlavních ohnisek narůstajícího etnického napětí v rozpadající se Jugoslávii, kde se dosud relativně klidné soužití Chorvatů a Srbů rychle proměnilo v otevřené násilí. Po chorvatském referendu o nezávislosti, jehož výsledky část místních Srbů odmítla, následovalo vyhlašování srbských autonomních oblastí, vznik paralelních ozbrojených struktur a postupná militarizace regionu.
Série incidentů, barikád, útoků milic i masakr chorvatských policistů v Borovu Selu vedly k zásahu Jugoslávské lidové armády, která se stále zřetelněji stavěla na stranu srbských povstalců. Ve městě se rozšířil nekontrolovatelný teror, docházelo k vyhánění obyvatel, blokádám přístupových cest a prvním dělostřeleckým útokům, čímž Vukovar vstoupil do fáze otevřeného ozbrojeného konfliktu, jenž v létě 1991 přerostl v plnohodnotné obléhání.
Válka začíná
Třetího července 1991 se do bojů ve Východní Slavonii zapojila na straně Srbů 252. obrněná brigáda federální Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA) postupující na Vukovar. Na konci měsíce se už chorvatské síly bránící město ocitly téměř zcela obklíčeny srbskými ozbrojenými složkami (včetně jugoslávské armády), které kontrolovaly většinu okolních vesnic. Přestože se jako protivníci zpravidla uvádějí Srbové a Chorvati, je třeba připomenout, že příslušníci obou etnik ve skutečnosti bojovali na obou stranách, což jen umocňuje nepřehledný charakter konfliktu.
Od 24. srpna tvořila jádro obrany Vukovaru chorvatská 204. brigáda společně s částmi 1. a 3. brigády Sboru národní gardy o síle 700 mužů. Na obraně města se také podílely jednotky Chorvatských obranných sil (Hrvatske obrambene snage – HOS) společně s policií. Celkem ve Vukovaru bojovalo asi 1 800 mužů. Až třetina z nich nebyla chorvatské národnosti, mezi obránci města se vyskytovali Maďaři, Srbové (asi 100 mužů) a příslušníci dalších etnik. Chorvatským silám ve Vukovaru velel Mile Dedaković, někdejší důstojník Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA), který zběhl ke Sboru národní gardy (Zbor narodne garde – ZNG).
Město bylo rozděleno na šest obranných sektorů, z nichž každý hájil jeden z útvarů 204. brigády ZNG. K odsunu raněných, zásobování a doplňování stavů se využíval systém podzemních chodeb, vzájemně propojených sklepů a kanalizace. Na počátku bojů mnozí z chorvatských dobrovolníků disponovali pouze loveckými puškami. Později jim byly přiděleny vojenské ruční zbraně a postupně se do výzbroje obránců dostalo i menší množství děl (včetně protiletadlových) a především stovky kusů protitankových raketových zbraní jugoslávské výroby M79 a M80. Hlavní problém obrany však představoval trvalý nedostatek munice všeho druhu. Odhaduje se, že ve městě se spotřebovalo 55–60 % veškerého střeliva dodaného chorvatským ozbrojeným silám. Bez kořistních zásob získaných v kasárnách JNA by munice nejspíš došla.
Nešťastné město obléhaly jednotky 12. sboru a 252. obrněná brigáda JNA spolu s útvary srbské milice a teritoriální obrany. V době nejtěžších bojů se na blokádě podílelo až 36 000 mužů vyzbrojených děly, raketomety a tanky. Do bojů zasáhla také plavidla jugoslávského námořnictva na Dunaji a stroje jugoslávského letectva. Kromě armády se do války zapojily také složky ministerstva vnitra: velitelé srbských milic byli v mnoha případech zároveň příslušníci tajné policie – Státní služby bezpečnosti (SDB).
K paradoxům tohoto konfliktu patří fakt, že v čele jugoslávského letectva, jehož stroje opakovaně bombardovaly Vukovar, stál Chorvat. Polovičním Chorvatem byl ostatně i generál Veljko Kadijević zastávající funkci jugoslávského ministra obrany. Je pravda, že Kadijević zpočátku zastával názor, že JNA má povinnost chránit všechny národy federace a jejím hlavním úkolem je zabránit rozpadu SFRJ. V průběhu bitvy o Vukovar se však postavil na stranu srbských rebelů.
Kruh se uzavřel
Koncem léta se rozpoutaly těžké boje. Chorvatská čtvrť Borovo Naselje se stala 23. srpna znovu terčem tentokrát intenzivní dělostřelecké palby, obránci sestřelili dva srbské lehké bitevníky Soko G-2 Galeb. Následující den zahájila JNA mohutnou ofenzivu podporovanou tanky, dělostřelectvem, letectvem a námořnictvem, která si ve městě vyžádala velké množství obětí mezi civilním obyvatelstvem.
V rámci koordinované operace proti kasárnám JNA v Chorvatsku, která proběhla 14. září, došlo také k útoku na kasárna ve Vukovaru, avšak federální armáda je dokázala ubránit. O necelý týden později se k městu přesunuly jednotky 1. gardové mechanizované brigády JNA. Kolonu jedoucí z Bělehradu tvořila asi stovka tanků T-55 a M-84 spolu s velkým množstvím obrněných transportérů. Do konce září byl Vukovar téměř kompletně obklíčen a silnice blokovány těžkou technikou.
Chorvatské síly operující vně obleženého města nasadily pohyblivé bojové týmy vyzbrojené protitankovými zbraněmi, jejichž úkol spočíval v komplikování zásobování a přísunu posil jednotkám držícím Vukovar v obklíčení. Tito bojovníci se vždy snažili vyřadit první a poslední vozidlo kolony, aby zabránili ostatním manévrovat. Chorvati také likvidovali tanky pomocí min umístěných v noci pod odstavený stroj. Miny následně explodovaly, když osádka stroj ráno nastartovala.
Práškovací letadla v boji
Koncem září převzal velení jednotek obléhajících Vukovar generál Života Panić. Vytvořil funkční systém velení a rozdělil srbské síly operující kolem města na dva sektory, severní a jižní. Zajistil přísun čerstvých posil tvořených silně motivovanými (nedisciplinovanými, ale brutálními) dobrovolníky ze Srbska. Tito muži nahradili záložníky s nízkou bojovou morálkou, z nichž mnozí odmítali plnit rozkazy, utíkali z fronty domů, nebo (zvláště Chorvati) zběhli k nepříteli.
Dne 30. září začala srbská ofenziva s cílem přerušit zásobovací trasu protivníka vedoucí přes obec Marinci. Vytyčeného cíle dosáhli následujícího dne. Chorvati reagovali protiofenzivou zahájenou 13. října – vně blokády soustředili asi 800 mužů podporovaných deseti tanky, kteří zaútočili na Srby v Marinci. Akce však dopadla nezdarem.
Když se Chorvatům nepodařilo obnovit přísun zásob do zcela odříznutého Vukovaru po zemi, využili k zásobování obránců města tři původně civilní práškovací letadla Antonov An-2, která vzlétala z letiště v Osijeku. Munici, potraviny a zdravotnický materiál vyhazovala osádka těchto strojů bočními dveřmi během průletu nad obleženým městem. Stejným způsobem se z letounů svrhávaly i podomácku vyráběné bomby nad pozicemi nepřítele.
Dvanácti tisícům civilistů uvízlých ve městě se snažily poskytnout humanitární pomoc orgány Evropského hospodářského společenství. Chorvati souhlasili s přerušením bojů po dobu průjezdu automobilů se zdravotnickým materiálem, avšak Srbové využili přestávky k upevnění blokády a navíc konvoj záměrně dva dny zdrželi. Na zpáteční cestě dopravila vozidla konvoje do bezpečí 114 zraněných civilistů, jimž nebylo možné ve vukovarské nemocnici poskytnout odpovídající péči.
Pád a okupace
Dne 2. listopadu dobyli Srbové předměstí Lužac ležící mezi čtvrtí Borovo Naselje a středem města. Přerušili tak jednu ze dvou silnic spojujících severní periferii se zbytkem města. Současně všechny momentálně dostupné chorvatské síly včetně tanků bezvýsledně útočily na obce Marinci a Cerić ve snaze obnovit pozemní zásobovací linie. Situace v Borovo Naselje se výrazně zkomplikovala 13. listopadu, kdy Srbové přerušili poslední silnici spojující danou čtvrť s centrem města.
Zbývající chorvatští vojáci bránící centrum Vukovaru kapitulovali 18. listopadu. Přestože organizovaný odpor prakticky ustal, v různých částech města pokračovaly nekoordinované přestřelky další dva dny; poslední pokusy probít se z Borova Naselje proběhly ještě 23. listopadu. Díky zahraničním novinářům uviděl svět bezprostředně po skončení bojů zdevastované město – domy byly neobyvatelné a v řadě případů i neopravitelné. V závěru bitvy dopadalo na těžce zkoušené město až 12 000 střel denně.
Zbyla třetina obyvatel
Chorvatské zdroje uvádějí vlastní ztráty kolem 1 100 padlých vojáků a dalších 2 600 nezvěstných vojáků i civilistů. Dalších 1 000 Chorvatů padlo vně obklíčení na přístupech k městu. V případě ztrát JNA chybějí oficiální údaje; odhady srbských veteránů se pohybují v intervalu 1 103–1 500 padlých. Srbové také přiznávají, že při obléhání Vukovaru přišli o 110 kusů těžké bojové techniky a dvě bojová letadla.
K chorvatským ztrátám je třeba připočítat osoby, které Srbové bez soudu popravili, když po skončení bojů vstoupili do města. Jen ve vukovarské nemocnici zadržela JNA kolem 400 osob (pacienti nesrbské národnosti, zdravotnický personál). Zhruba polovinu vojáci propustili, zbytek převezli na farmu Ovčara, kde většinu z nich příslušníci srbských milicí postříleli. Dalších asi 50 zadržených lidí zmizelo beze stop a tisíce jich skončily v zajateckých táborech.
Nejméně 20 000 osob opustilo své domovy. Vukovar, jehož populace se v důsledku bojů a etnických čistek snížila na necelých 32 000 obyvatel, zůstal v držení Srbů až do roku 1998, kdy byl v souladu s mezinárodními dohodami znovu připojen k Chorvatsku. Srbské ostřelování připomíná zničená vodárenská věž sloužící jako zdaleka viditelný památník.
Další články v sekci
Z heretika exponátem: Pohnutý osud ostatků Galilea Galileiho
V kostelech, klášterech a dalších církevních institucích můžeme nalézt tělesné ostatky svatých zvané relikvie. Tradice uchovávání těl i předmětů zesnulých osob se ale objevuje i ve světské rovině. Například ostatky vědce Galilea Galileiho začali takřka sto let po jeho smrti obdivovat zámožní kupci.
Astronom, filozof a fyzik Galileo Galilei (1564 až 1642) byl za šíření svých vědeckých názorů v roce 1633 odsouzen inkvizičním soudem k doživotnímu domácímu vězení, ve kterém 8. ledna 1642 ve věku 77 let zemřel. Jeho poslední přání, aby byl umístěn do rodinného hrobu v bazilice Santa Croce ve Florencii, nebylo vyslyšeno. Na příkaz církevních autorit došlo k uložení těla do malé ohrady poblíž tamější kaple svatého Kosmy a Damiána, tedy do hrobu určeného pro heretika mimo vysvěcený prostor. Až v roce 1737, po 95 letech od úmrtí Galilea Galileiho, byly ostatky přesunuty přímo do mauzolea baziliky Santa Croce poblíž ostatků Michelangela. Přičinil se o to toskánský velkovévoda Gian Gastone Medicejský.
Do sbírek bohatých Florenťanů
Při této exhumaci Galileova těla se starožitník Anton Francesco Gori, anatom Antonio Cocchi a markýz Vincenzo Capponi rozhodli odejmout tři prsty z pravé ruky (palec, ukazovák a prostředník), zub i obratel. V případě vystavování a prodávání částí těl svatých měly mít relikvie zázračnou moc, světské ostatky renesančního génia nicméně taktéž disponovaly silným symbolickým významem, a to zejména pro vědecké badatele a sběratele historických kuriozit. Zároveň bylo možné je (stejně jako v případě relikvií svatých) dobře zpeněžit.
Jednotlivé odejmuté ostatky se tak staly součástí soukromých sbírek bohatých florentských rodin. Obratel byl v roce 1823 dárcem Domenicem Thienem svěřen univerzitě v Padově, kde od té doby zůstal. Pravý prostředník figuroval několik desetiletí v dědictví knihovníka Angela Maria Bandiniho, až ho jeho rodina v roce 1841 nakonec věnovala do muzea La Specola ve Florencii. Odtud se v roce 1927 přesunul do tamějšího Galileova muzea, dříve institutu a muzea dějin vědy.
Poslední dva prsty i zub se dlouhou dobu nacházely v soukromých sbírkách, načež se v roce 1905 ztratily a znovu se objevily až v roce 2009 v rámci dražby. Tehdy je zakoupil neznámý kupec, který je posléze poskytl Galileově muzeu ve Florencii. Tam se dnes tím pádem s výjimkou obratle nalézají všechny odejmuté části z těla slavného vědce.
Forenzní analýza ostatků prokázala, že se skutečně jedná o jemu náležející relikty. Napomohla tomu dochovaná schrána s ostatky Galileiho těla v bazilice Santa Croce.
Další články v sekci
Lávové tunely na Venuši: Skrytá šance pro budoucí průzkumníky
Extrémní teploty a tlak činí povrch Venuše neobyvatelným, vědci ale zvažují, zda by lidé v budoucnu nemohli přežít v rozsáhlých lávových tunelech ukrytých pod jejím povrchem.
Představte si, že je rok 2050 a lidé žijí na Venuši. Nikoliv ale na stanicích vznášejících se v její husté atmosféře a samozřejmě ani na jejím rozpáleném povrchu, kde panují pekelné podmínky s teplotami kolem 465 °C a tlakem okolo 92 atmosfér, což zhruba odpovídá tlaku v hloubce okolo 900 metrů pod hladinou moře. Přesto si vědci začínají klást provokativní otázku: Když nemohou žít lidé na povrchu Venuše, mohli by žít pod ním?
Podle nové studie mezinárodního týmu výzkumníků by se pod povrchem Venuše mohly skrývat obří lávové tunely – dutiny vzniklé prouděním lávy, podobné těm, jaké známe ze Země či Měsíce. A právě ty by jednou mohly sloužit jako přirozené úkryty pro budoucí lidské mise. Existence těchto tunelů sice není jednoznačně potvrzená, rýsuje se ale v analýzách starých dat mise Magellan, která snímkovala povrch tohoto žhavého světa svým radarem.
Podpovrchové základny
Výzkum, jehož podrobnosti jsou připravované pro vydání v odborném časopisu Icarus, se zaměřil na otázku, jak velké lávové tunely by mohly na Venuši existovat, aniž by se zřítily. Klíčovou roli zde hraje fakt, že povrchová gravitace Venuše odpovídá zhruba 91 % té pozemské, takže fyzikální podmínky na této sesterské planetě nejsou nijak dramaticky odlišné.
Vědci použili metodu zvanou Finite Element Limit Analysis (FELA) – numerický přístup běžně využívaný k určení, jaké zatížení ještě konstrukce vydrží, než dojde k jejímu kolapsu. V tomto případě nešlo o mosty nebo budovy, ale o „stropy“ přírodních lávových tunelů. Výsledky jsou překvapivě optimistické – lávové tunely široké stovky metrů by mohly zůstat stabilní, a to po velmi dlouhou dobu.
V tuto chvíli je každopádně zřejmé, že bude třeba více informací o povrchu Venuše i o tom, co se děje pod ním. A protože je zahalená hustými oblaky, klasické optické snímkování na ní nefunguje. Její povrch je proto možné mapovat pomocí radarů a zatím nejlepším zdrojem dat zůstává mise Magellan z 90. let, která jako poslední zmapovala celý povrch planety ve vysokém rozlišení. Pokud bude americká kosmická agentura NASA fungovat i budoucnu, měla by během pár let vyslat k Venuši dvě klíčové sondy DAVINCI a VERITAS. Právě ty by měly zásadním způsobem rozšířit naše poznatky o této planetě.
Sonda DAVINCI (Deep Atmosphere Venus Investigation of Noble gases, Chemistry, and Imaging) představuje krátkou misi, během které by měla být do atmosféry Venuše vypuštěna malá sonda, jejímž úkolem bude prozkoumat chemii atmosféry. Sonda VERITAS (Venus Emissivity, Radio Science, InSAR, Topography, and Spectroscopy) je oproti tomu dlouhodobá mise, která bude z oběžné dráhy mapovat povrch Venuše radarem. Obě mise se ovšem podle aktuálních plánů neuskuteční dříve než kolem roku 2031.
Pokud by se existenci rozsáhlých lávových tunelů podařilo potvrdit, mohlo by to mít zásadní význam pro budoucí průzkum. Podzemní tunely by mohly poskytovat ochranu před extrémním tlakem a teplotou, stínily by před radiací a nabízely by přirozený prostor pro základny, bez nutnosti budovat vše od nuly na životu nepřístupném povrchu.
Další články v sekci
Pět tisíc let staré skalní rytiny ze Sinaje odhalují dobyvatelské ambice starověkého Egypta
Nově objevené pět tisíc let staré skalní rytiny v Sinajské poušti nabízejí vzácný pohled na ranou fázi egyptské expanze, v níž se vojenská síla, náboženství a ekonomické zájmy prolínaly do jednoho celku.
Archeologové objevili v Sinajské poušti přibližně pět tisíc let staré skalní rytiny, které podle všeho zachycují násilné ovládnutí oblasti starověkým Egyptem. Nález patří k nejstarším známým vyobrazením vojenské dominance Egypta nad cizím územím a nabízí vzácný pohled na počátky jeho expanze mimo nilské údolí.
Egyptští dobyvatelé
Výjev je na první pohled drsný a symbolicky silný. Zobrazuje vítěznou postavu se zdviženýma rukama, zatímco poražený muž klečí na zemi, má svázané ruce a v hrudi zapíchnutý šíp. Nedaleko se nachází loď a nápis, který zmiňuje boha Mina jako „vládce měděné oblasti“. Podle autorů studie není kompozice náhodná: loď zde pravděpodobně symbolizuje egyptského vládce, vítězná postava je ztotožňována s božskou mocí a zabitý muž má představovat místní obyvatele Sinaje.
„Zobrazená postava v póze vítěze jasně demonstruje podmanění místního obyvatelstva,“ říká egyptolog bonnské univerzity a autor studie profesor Ludwig Morenz. Zajímavá je na objevu také jeho poloha. Oblast Wádí Khamíla byla dosud známá pouze z nabatejských nápisů, které jsou ale o zhruba 3 000 let mladší než současný nález.
Dědictví faraonů
Loď hrála ve staroegyptské ikonografii klíčovou roli a často fungovala jako metafora faraona a jeho autority. I proto badatelé soudí, že nejde o pouhou loveckou či rituální scénu, ale o promyšlenou propagandu moci, která měla demonstrovat egyptskou nadvládu nad dobytým územím. Podobně staré skalní rytiny nalezené dříve v Sinaji navíc naznačují, že Egypt oblast ovládl právě kolem tohoto období.
Motivem dobyvačných výprav však nebyla jen touha po rozšíření říše. Sinaj byla strategicky cenná především kvůli nerostným surovinám, zejména mědi a tyrkysu, které byly pro rozvíjející se egyptský stát klíčové. V době vzniku rytin zde přitom žily převážně kočovné skupiny, které nebyly schopny vojensky vzdorovat centralizované moci Egypta.
Dalším zajímavým detailem je stopa po úmyslně odstraněném nápisu u lodi, který mohl obsahovat jméno konkrétního panovníka. Kdo a proč jej vymazal, ale není jasné. Egyptské dějiny nicméně znají případy, kdy jména faraonů mizela ze staveb a památek po nástupu jejich nástupců, což otevírá prostor pro další interpretace.
Objev učinil egyptský archeolog Mustafa Nour El-Din při průzkumu v roce 2025 a podle týmu z bonnské univerzity jde teprve o začátek. Badatelé předpokládají, že v okolí se nachází další dosud nezdokumentované rytiny. Pokud se jejich očekávání potvrdí, mohl by se Sinajský poloostrov stát jedním z klíčových míst pro pochopení rané egyptské expanze, kolonizace a vzniku imperiální moci.
Další články v sekci
Pohled z očí do očí: Tajemství pevného pouta mezi lidmi a psy
Proč vnímají lidé psy jako členy rodiny? Co stojí v pozadí výjimečně pevné vazby mezi těmito dvěma tvory? Důvodem je fakt, že psi si jako jediní ze všech zvířat osvojili stejný „vzorec lásky“, jaký používají lidé.
Soužití lidí s psem má dlouhou historii. Lidé domestikovali vlka zhruba před 32 000 lety kdesi ve střední Evropě. Pes je tak bezkonkurečně nejstarším domácím zvířetem. Šlechtění sice vyústilo ve vznik nejrůznějších psích plemen, ale ať už se díváme na německého ovčáka, kolii, chrta, buldoka, retrívra nebo čivavu, stále před námi vlastně stojí vlk – Canis lupus.
Na některých psech je jejich vlčí původ vidět víc, např. u německého ovčáka, a jindy zase méně, třeba u čivavy. Jenže dlouhé soužití s člověkem neformovalo jen tělesnou stavbu psa. Významně mu proměnilo také mozek. Výběrem nejvhodnějších zvířat lidé šlechtili psy nejen na krotkost a poslušnost, ale také na schopnost komunikovat s člověkem. Překvapivou adaptaci psa na život s lidmi odhalil výzkum japonských vědců vedených Takefumim Kikusuiem.
Přátelský pohled do očí
Pes, na rozdíl od vlka, reaguje na lidský pohled. Když člověk „ukáže pohledem“, pes tento „vzkaz“ pochopí. Něco podobného nezvládne ani šimpanz. Počáteční pokusy na tomto poli ovšem přinesly poněkud zmatečná zjištění. Člověkem odchovaná vlčata totiž reagovala na pokyn pohledem o poznání lépe než štěňata. Ale jen do chvíle, než si vědci všimli, že si ani malé děti „ukázání pohledem“ příliš nevšímají.
K dramatické změně dochází ve chvíli, kdy na dítě nejprve promluvíme a teprve potom mu dáme pokyn pohledem. V této situaci i malé děti pohledu velmi dobře rozumějí. Proč? Vysvětlení je prosté. V lidské společnosti se nabízí nespočet příležitostí k zachycení cizích pohledů. Člověk na ně ale reaguje, jen když ho oslovení ubezpečí, že je pokyn pohledem určen právě jemu. Pes reaguje stejně jako malé děti. Bez oslovení ponechává pokyn pohledem bez povšimnutí. Pokud ho ale nejprve upozorníme hlasem, že je pokyn určen jemu, reaguje na následný pohled člověka mnohem spolehlivěji než ten nejnadanější vlk.
Takefumi Kikusui si všiml, že člověk a pes se liší od ostatních zvířat ještě v jednom důležitém ohledu. Rádi se dívají jeden druhému do očí. To je krajně nezvyklé. Ve světě zvířat znamená pohled z očí do očí otevřenou hrozbu. Člověk a pes to tak ale nevnímají. Proč?
Oxytocin, hormon lásky
Lidé si pohledem z očí do očí upevňují vzájemné vazby. V pozadí této reakce se skrývá hormon oxytocin. Když se matka dívá do očí svému dítěti, uvolní se jí v těle oxytocin a ten v jejím mozku nabudí potřebu dítě chránit a starat se o něj. Když se podle tohoto nutkání zařídí, uvolní se jí v těle další porce oxytocinu. Tento „oxytocinový kolotoč“ je jedním z důležitých faktorů stojících u zrodu mateřské lásky. Stejně tak se ale vyplavuje oxytocin při pohledu do matčiných očí dítěti a to je jeden z důvodů, proč je matka pro dítě tím nejbližším člověkem. Pohled z očí do očí a následná oxytocinová záplava mají prsty dokonce i v zamilování mezi muži a ženami.
Vazby mezi zvířaty mají rovněž oxytocinový základ. Oxytocinová „tsunami“ ale nezaplaví zvířecí mozek při pohledu z očí do očí, který zvířata vnímají jako otevřenou výhružku. Zvířata utužují svá přátelství například vzájemnou péčí o srst. Pes je v tomto ohledu výjimka. Vůči příslušníkům vlastního druhu používá pohled z očí do očí jako hrozbu. Pohled do lidských očí má však pro něj stejný význam jako pro člověka.
Proč milujeme psy
Kikusui a jeho spolupracovníci zjistili, že když si pes a jeho pán pohlédnou do očí, stoupá koncentrace oxytocinu nejen v organismu člověka, ale také v těle psa. „Hormon lásky“, jak se oxytocinu někdy přezdívá, pak naladí mozek člověka i zvířete na přátelskou notu. Pes hraje na „strunu“, kterou máme v mozku připravenou pro navázání vztahů s lidmi. A to je důvod, proč se mají lidé a psi tak rádi a proč mohou vnímat psa jako člena rodiny.
Během domestikace se pes „naboural“ lidem do jejich oxytocinového upevňování vazeb a na jeho základě si s člověkem vybudoval výjimečně silné vazby. Psi však tenhle evoluční manévr nepodnikli vědomě. Lidé si mezi ochočenými vlky vybírali taková zvířata, která jim byla sympatická a která si dokázala vytvořit k člověku pevné pouto. Tím byla nastartována cesta k dnešnímu stavu, kdy se lidé a psi vzájemně drží v oxytocinovém objetí. To názorně ukázal další pokus, při kterém vědci stříkli psům do nosu oxytocin ve spreji. Zvířata se pak dívala lidem do očí o poznání déle a lidem rostly v těle hladiny oxytocinu více než obvykle.
Takefumi Kikusui přitom narazil na jednu záhadu. Délka pohledu do lidských očí narostla po dávce oxytocinu pouze u fen. Psi byli proti podání hormonu imunní. Podle japonských vědců se v pozadí odlišné reakce psů a fen skrývá skutečnost, že silné zvýšení hladin oxytocinu vyvolává u samců nepřátelské reakce vůči psům pocházejícím z cizích smeček. U fen oxytocin nepřátelství nevyvolává.
O tom, že je tento jedinečný mechanismus výsledkem domestikace, se vědci přesvědčili na uměle odchovaných vlčatech. Vlci byli sice zvyklí na člověka, ale do očí se dívali lidem jen výjimečně a letmo. Koncentrace oxytocinu v jejich těle přitom zůstávaly konstantní.
Další články v sekci
Femme fatale starověku: Kdo byla krásná Helena Trojská?
Krásná Helena stála na začátku i na konci nejslavnější války starověku. Kdo byla žena, kvůli níž vyplulo tisíc lodí a pyšné věže Tróje lehly popelem?
Trojskou válku, kterou žárlivý spartský král rozpoutal kvůli své uprchlé ženě, popisují starověcí historikové jako nejdůležitější konflikt všech dob. Značně idealizovaná desetiletá série bitev bývá někdy dokonce považována za vyvrcholení jiných sporů a lokálních potyček včetně Thébských válek a Kalidonského lovu na kance. Od počátku věků byla prý kletba Trojské války zapsána v osudu všech zúčastněných dynastií. Jak důležitá tedy byla žena, která stála na počátku i na konci této války? Jaká ve skutečnosti byla krasavice, kvůli které na moře vyplulo tisíc lodí?
Krásná dcera krásné matky
Narodila se nejvyššímu z bohů Diovi a bohyni Lédě, přestože v některých zdrojích je jako její matka uváděna i bohyně pomsty Nemesis. Homérova Ilias ji označuje za důvod desetileté války. Spartská královna měla manžela a děti, bohatství, slávu a pověst nejkrásnější ženy světa. Přesto se rozhodla dát všechny své jistoty v sázku. Její láska k mladému trojskému princi stála na počátku tragédie, která krutě zasáhla do osudů mnoha osobností tehdejšího světa.
Někteří učenci tvrdí, že Helena byla starověkou bohyní spojovanou se stromy a ptáky. Jde o shodu jmen, nebo je Helena i celá Trojská válka jen odrazem lidského podvědomí, věčnou touhou člověka vytvořit univerzální příběh s morálním přesahem?
Helenino zrození najdeme v mýtu o Diovi a Lédě. Tehdy nejvyšší bůh Zeus sestoupil z Olympu a poháněn chtíčem se proměnil v labuť. Nikým nepoznán zamířil do Sparty, kde žila krásná královna Léda. Mnoho mužů usilovalo o její přízeň, avšak Zeus se odmítl zařadit do fronty. Vletěl do královniny ložnice oknem a v ptačí podobě ji znásilnil.
Tady se situace začíná trochu komplikovat, protože královna záhy snesla dvě vejce, což jistě není standardní průběh těhotenství. Z jednoho se narodila Helena a její bratr Pollux, ze druhého pak Klytaimnéstra a Kastor. Verze příběhu, v níž mateřství všech čtyřech dětí připadlo bohyni pomsty Nemesis se liší pouze v tom, že když se objevila dvě vejce, Nemesis je zanechala na pastvině, kde je našel všímavý pastýř. Ten je poté odnesl Lédě, která je laskavě přijala a děti vychovala jako vlastní. Tak jsou oficiálními rodiči Heleny a Polluxe Léda a Zeus, otcovství dalších dvou dětí už je připisováno Tyndareovi.
Dětství a mládí těchto polobožských dětí nikdy nebylo jednoduché. Oba bratři se mohli spolehnout na vzájemnou náklonost, která vyvrcholila přísahou, že zemřou spolu, bok po boku. Vztahy mezi sestrami byly o něco složitější. Helenina krása vyvolávala srovnání s půvaby Klytaimnéstry, což dospívající dívka nesla velmi těžce. Zvěsti o kráse Diových dcer se rychle rozkřikly a rodina bezúspěšně chránila počestnost mladých dívek.
Nevěsta za všechny peníze
Konečně nastal okamžik, kdy její otec Tyndareus začal s Helenou posunovat po politické šachovnici moci. Kdo si ale ze Sparty odveze dívku tak krásnou, že o ní vznikaly písně? Každý Řek, který se pyšnil udatným srdcem a hlavně naditou pokladnicí si mohl dovolit snít o velkolepé svatbě s mladou krasavicí. Dvoření totiž nebylo jen o demonstraci fyzické síly a brilantního rozumu, ale i o nákladných darech a reprezentativním vystupování. Ve skutečnosti se mladíci i zkušení muži nedvořili Heleně, ale snažili se okouzlit jejího otce, který měl osud své dcery pevně v rukou.
Nápadníci se sjeli z celého Řecka a zastupovali významné a mocné rody. Tyndareovi tak nastaly krušné chvíle. Co když si tím, že Helenu přislíbí jednomu, nahněvá všechny ostatní? Naštěstí měl chytrého rádce. I Odysseus, ithacký král, začal v okamžiku, kdy pohlédl do Heleniných hlubokých očí, beznadějně tonout. Představa společného života s kráskou ale nezaslepila jeho úsudek. Ve chvíli, kdy seznal, že nemá šanci, rozhodl se z boje o Heleninu ruku odstoupit. A mohl začít Tyndareovi radit. „Nech všechny Heleniny nápadníky přísahat, že ať už si Helena vybere kohokoliv, ostatní budou toho šťastlivce podporovat a v případě jejího únosu mu vypomůžou vojensky. Takhle se o její spanilou ruku nestrhne rvačka. Helena bude v bezpečí a ty si proti sobě nepoštveš zhrzené nápadníky.“
Takovou radu Odysseus poskytl bezradnému králi výměnou za přímluvu u Tyndareova bratra Icara, který byl otcem chytré Penelopé. Odysseuss Penelopé, která se navíc ukázala nejen moudrou, ale i věrnou, skutečně pojal za manželku. Když si pak Helena mezi všemi zvolila krále Menelaa, ostatní mu museli přísahat věrnost.
Princ z pohádky
O Heleniných pocitech se prameny zmiňují pouze ve zkratce. Helena neměla právo si manžela vybrat a tak Menelaos nebyl jejím vysněným princem, ale politicky motivovaným rozhodnutím jejího otce. Menelaos byl silný, mocný a bohatý muž. Schopnost porozumět dívčí duši však mezi jeho přednostmi chyběla. Helena smutně hleděla do hrubé tváře o hodně staršího muže s neotesanými způsoby a přestala přemýšlet o budoucnosti, která už se jí nejevila tak zářivá.
Setkání s krásným mladým Paridem odstartovalo lásku na první pohled. Trojský mladík ztělesňoval všechno, o čem Helena tajně snila, ale v manželství s Menelaem nenacházela. Paris ji okouzlil svým šarmem a něžným vystupováním. Ona jeho kromě krásy i moudrostí a laskavostí. Když jí Paris poprvé položil ruku kolem pasu, zapomněla Helena na všechno – na manžela, svou dcerku, manželský slib i přísahu, kterou Menelaovi složili řečtí králové. Pro Paridovu lásku byla schopná vzdát se všeho. Menelaos ale nebyl z těch, kdo by se o svůj poklad chtěli dělit.
Další články v sekci
Raketa SLS absolvovala klíčový test před letem k Měsíci
Před návratem lidí k Měsíci čeká NASA ještě řada technických výzev. Klíčový test rakety SLS sice splnil většinu cílů, zároveň ale odkryl i problémy, které odsouvají start mise Artemis II.
NASA dokončila tzv. wet dress rehearsal – generálku na start mise Artemis II, která má po půl století vyslat astronauty k Měsíci. Během testu inženýři naplnili raketu SLS (Space Launch System) kryogenními pohonnými látkami a dokončili tlakování kosmické lodi Orion. Cílem testu nebyl start. Šlo o simulaci startovní procedury, která měla odhalit možné problémy.
Generálka, která trvala zhruba 49 hodin, ukázala, že základní architektura systému funguje, zároveň ale odkryla i několik technických výzev, které bude nutné před ostrým startem vyřešit.
Únik vodíku a netěsnící ventil
Jedním z hlavních faktorů, které test komplikovaly, bylo neobvykle chladné počasí na Kennedyho vesmírném středisku. Nízké teploty zpomalily přípravu systémů a způsobily pozdější zahájení samotného tankování. Některá rozhraní musela být zahřívána na bezpečné provozní hodnoty, aby nedošlo k poškození hardwaru při kontaktu s extrémně studeným kapalným kyslíkem (-182 °C) a vodíkem (-253 °C).
Klíčový moment přišel v momentu, kdy se do rakety začalo pumpovat téměř milion kilogramů pohonných látek. Kapalný vodík je dlouhodobě největším strašákem programu Artemis. Už během příprav předchozí mise Artemis I způsoboval opakované úniky a výrazná zpoždění – tehdy se start odsunul o měsíce. Ani tentokrát se potížím nepodařilo vyhnout. Během tankování se objevil únik vodíku v rozhraní, které přivádí palivo do centrálního stupně rakety. Technici proto museli tok paliva zastavit, systém zahřát, znovu „usadit“ těsnění a upravit průtok.
I přes zdržení se nakonec podařilo naplnit všechny nádrže hlavního i horního stupně rakety. Ke konci simulovaného odpočtu se ale únik znovu zhoršil. NASA proto test ukončila zhruba pět minut před plánovaným simulovaným „startem“.
Kromě problémů s kapalným vodíkem se objevily i další komplikace – například výpadky zvukové komunikace nebo netěsnost ventilu souvisejícího s přetlakováním průlezu kabiny Orion. Také závěrečné kontrolní práce trvaly déle, než se čekalo.
Přestože podobné komplikace jsou při podobném druhu testů očekávatelné, znamenají posun v přípravách startu mise Artemis II. Namísto původního únorového termínu nyní NASA počítá se startem na počátku března a opakováním celé generální zkoušky. Nejbližší možné startovní termíny nyní připadají na 6.–9. března a 11. března. Pokud by se ani v tomto termínu nepodařilo odstartovat, otevře se další startovní okno v dubnu.
