Mise Artemis III, plánovaná na rok 2027, představuje klíčový moment nové éry dobývání Měsíce. Nejde však jen o další krok v programu NASA – je to zároveň test dvou soupeřících technologií a dvou vizí budoucnosti: přistávacích modulů od společností SpaceX a Blue Origin.

Po úspěchu mise Artemis II, která symbolicky obnovila americké ambice ve vesmíru a posílila rivalitu s Čínou, přichází fáze, kdy se pozornost přesouvá z geopolitiky k technologickému souboji uvnitř samotných Spojených států.

Dva rivalové, jeden cíl

NASA se rozhodla postavit proti sobě dva odlišné přístupy k lunárnímu přistání. SpaceX vyvíjí variantu své obří rakety Starship, známou jako Starship Human Landing System (HLS), která na výšku měří 50 metrů. Tento systém má být znovupoužitelný, extrémně výkonný a schopný dopravit na Měsíc až kolem 100 tun nákladu. Astronauti by se na povrch dostávali pomocí výtahu umístěného na boku vysoké konstrukce.

Blue Origin naproti tomu sází na konzervativnější design. Jejich modul Blue Moon Mark 2 připomíná klasické lunární moduly z éry Apolla – stojí na čtyřech nohách a je výrazně menší (16 metrů na výšku). Unese sice méně nákladu (zhruba 22 tun), ale jeho konstrukce může být z hlediska spolehlivosti přehlednější a méně riskantní.

Mise bez přistání

Na rozdíl od původních plánů NASA nebude Artemis III zahrnovat samotné přistání na Měsíci. To je odloženo až na misi Artemis IV v roce 2028. Artemis III tak bude fungovat jako komplexní test: astronauti v lodi Orion odstartují na oběžnou dráhu Země, kde se pokusí spojit s jedním nebo oběma lunárními moduly.

Tento přístup připomíná historickou misi Apollo 9 z roku 1969, kdy si astronauti nacvičili práci s lunárním modulem ještě na oběžné dráze Země. NASA tím chce minimalizovat rizika – pokud by se něco pokazilo blízko Země, návrat je mnohem snazší než z okolí Měsíce.

Rychlost versus opatrnost

Současné vedení NASA otevřeně přiznává, že tradiční, pomalý a extrémně opatrný přístup už nestačí. V kontextu rostoucí konkurence, zejména ze strany Číny, je nutné postup urychlit. Artemis III je proto navržena jako pragmatický kompromis: stále důkladný test, ale s jasným cílem rychle navázat na skutečné přistání.

Zároveň však nejde o hazard. Testování spojení lodí na oběžné dráze je zásadní krok, který má snížit riziko budoucích misí. Navíc umožňuje flexibilitu – agentura může využít ten modul, který bude připraven jako první, případně využít oba systémy.

Technologické výzvy

Jednou z největších překážek, které oba systémy čekají, je tankování na oběžné dráze. Aby se lunární modul dostal k Měsíci, bude potřeba série dalších startů – tankovacích lodí, které doplní palivo přímo ve vesmíru. Tento postup je zatím jen minimálně vyzkoušený a představuje významné technické riziko.

Teprve po úspěšném zvládnutí tohoto kroku budou moci moduly vyrazit k Měsíci, kde se setkají s posádkou v lodi Orion. Dva ze čtyř astronautů pak přestoupí do landeru a vydají se k povrchu.

Vývoj obou systémů pokračuje, ale s různou mírou transparentnosti. SpaceX chystá další test svého Starshipu, tentokrát ve vylepšené verzi, která by měla poprvé dosáhnout oběžné dráhy.

Blue Origin mezitím připravuje testovací misi Pathfinder, při níž chce vyslat na Měsíc nákladní verzi svého modulu. Pokud uspěje, mohla by později dopravit i vědecký rover VIPER, který bude hledat vodní led na jižním pólu Měsíce – klíčový zdroj pro budoucí základny. Přesné datum startu v tuto chvíli není stanovené, podle dřívějších plánů by mise mohla odstartovat ještě v letošním roce. 

Cesta k lunární základně

Artemis III je jen jedním článkem v ambiciózním plánu NASA vybudovat do roku 2036 trvalou základnu na Měsíci s rozpočtem kolem 30 miliard dolarů. K tomu však bude potřeba nejen úspěch landerů, ale i desítky dalších startů – robotických misí, roverů a podpůrné infrastruktury. 

Důležitým prvkem příprav je také vývoj nového skafandru od společnosti Axiom Space, určeného pro pohyb astronautů po měsíčním povrchu, který nedávno úspěšně prošel technickým hodnocením NASA.

Na rozdíl od skafandrů z éry Apolla má tento moderní oblek nabídnout výrazně větší pohyblivost, lepší ochranu proti extrémním teplotám i abrazivnímu měsíčnímu prachu a zároveň pokročilé systémy podpory života. Astronauti by díky němu měli zvládnout delší a náročnější výstupy, bezpečně pracovat v okolí budoucí základny a efektivněji sbírat vědecká data. Skafandr tak není jen „oblečení“, ale klíčová technologie, která rozhodne o tom, jak dlouho a jak efektivně budou lidé schopni na Měsíci fungovat.

Klíčovým faktorem nebude jen technologie, ale i tempo. NASA si uvědomuje, že musí zvládnout vysokou frekvenci startů a koordinaci mnoha systémů najednou. Jak zaznívá z agentury, právě „kadence“ – tedy rytmus misí – rozhodne o úspěchu či neúspěchu celého programu.

Cíl je jasný: přistát s lidmi na Měsíci v roce 2028. Artemis III má zajistit, že k tomu budou technologie skutečně připravené. Ať už nakonec zvítězí SpaceX, Blue Origin, nebo oba systémy vedle sebe, jedno je jisté – návrat člověka na Měsíc nebude jen vědeckým milníkem, ale i důkazem, že nová éra vesmírného soupeření se odehrává rychleji, odvážněji a s mnohem vyššími sázkami než kdy dřív.

V létě 1942 se v Anglii začala formovat americká 8. letecká armáda (8th Air Force), přezdívaná „Mocná osmá“. Základ její výzbroje tvořily čtyřmotorové bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress. Ty unesly skoro osm tun pum a podle plánů amerických stratégů měly působit v sevřených boxech za bílého dne. Každý stroj disponoval nejméně deseti kulomety ráže 12,7 mm a stíhači Luftwaffe tak museli při útoku na ně prolétat křížovou palbou.

Velení „Osmé“ doufalo, že tyto takzvané létající pevnosti dokážou operovat bez doprovodu stíhaček. Dne 17. srpna 1942 odstartovalo 12 fortressů k prvnímu útoku na nádraží ve francouzském Sotteville-lès-Rouen. Letecká válka na západě se díky nim začala postupně měnit. 

Vliv lidského faktoru

Zpočátku se ale B-17 vydávaly jen k nepříliš vzdáleným cílům, většinou v okupované Francii. Teprve v úterý 17. srpna 1943 došlo k prvnímu opravdu hlubokému náletu nad území třetí říše, jehož cílem se měly stát továrny ve Schweinfurtu a v Řezně. Akce ale nevedla ke kritickému poškození fabrik a Američané při ní navíc utrpěli těžké ztráty. Během jediného dne přišli o 60 strojů.

Spojenci doufali, že budou schopni vytipované cíle zasahovat velmi přesně, to se však ne vždy dařilo. Fotografie ukázaly, že bombardovací svazy často míjely vytipovaná místa až o několik kilometrů. Nemohla za to jen používaná technika a taktika, ale i lidský faktor. Vyčerpané osádky B-17 za sebou obvykle měly několik hodin letu přes nepřátelské území za neustálých útoků stíhačů a palby protiletadlových děl, přičemž je ještě čekala stejně nebezpečná cestu domů. Řada bombardérů se proto snažila co nejrychleji zbavit pum a rychle zmizet.

Na podzim se velení armádního letectva Spojených států (United States Army Air Forces, USAAF) rozhodlo zopakovat nálet na Schweinfurt. K akci došlo 14. října 1943 a později vešla ve známost jako „černý čtvrtek“. Na 291 fortressů se během útoku vrhla masa německých stíhaček, která svaz připravila o 60 strojů.

Efektivní radar a doprovod

S postupujícím podzimem přišlo špatné počasí, přesto americká vzdušná ofenziva pokračovala. Samozřejmě na úkor přesnosti bombardování, navíc přibylo i leteckých havárií. Situace se zlepšila až v listopadu po zavedení takzvaných Pathfinderů. Jednalo se o stroje B-17 vybavené radarem H2X, který dokázal zobrazovat cíl zakrytý mraky. 

Na začátku roku 1944 Američané své nálety ještě zintenzivnili. Některých akcí se účastnilo i přes 1 000 bombardérů. K větší úspěšnosti operací přispěly i doprovodné stíhačky P-51B Mustang, jež dokázaly díky svému mimořádnému doletu doprovázet fortressy po celou dobu jejich mise. 

V druhé půli února se počasí konečně umoudřilo a Spojenci spustili akci Argument, známou spíše jako Velký týden. Jednalo se o koordinovaný útok na říšský letecký průmysl, který ale přinesl nejednoznačné výsledky. Německá výroba sice poklesla, ne však na dlouho. Nicméně během operace ztratila Luftwaffe zhruba 355 stíhaček a přibližně 100 svých pilotů, těžké ztráty ale utrpěli i Spojenci.

Jen ve Spojených státech žije asi 7 milionů lidí s náhradou kyčle nebo kolene. Podstatná část z nich přitom musí být znovu operována, protože se dostatečně nezhojí s kostí pacienta anebo je v průběhu času poškozená. Nemluvě o tom, že mnoho pacientů s implantáty čelí bakteriálním infekcím.

Infekce přímo na kovovém povrchu implantátů přitom souvisejí s vážnými problémy. Dochází k nim téměř ve třetině případů selhání implantátu a jsou velmi obtížně léčitelné. S pozoruhodným řešením nyní přichází profesorka z katedry strojního a materiálového inženýrství při Washingtonské státní univerzitě Susmita Boseová.

Kořeněné implantáty

Tým Boseové použil k vylepšení povrchu implantátů extrakt z kurkumy a zázvoru a provedl s ním sérii experimentů na hlodavcích. Výsledky, které publikoval odborný časopis Journal of the American Ceramic Society, jsou potenciálně dobrou zprávou pro miliony pacientů s kloubními náhradami a dalšími typy implantátů. 

Testy ukázaly, že použití zmíněného extraktu vede během období šesti týdnů ke zhruba zdvojnásobení míry zhojení implantátu s kostmi pacienta. V laboratorních podmínkách dokázal extrakt zničit více než 90 % bakterií na povrchu implantátu. To naznačuje, že by mohl výrazně snížit riziko pooperačních komplikací a prodloužit životnost implantátů.

„Prostě jsme zkombinovali osvědčené látky z pokrmů s pokročilými postupy v medicíně,“ uvádí Boseová. „Kurkuma se zázvorem bývají velmi oblíbenou pochoutkou a my jsme těmito ingrediencemi vylepšili biomedicínské zařízení.“ V Číně a Indii se ostatně tato dvě koření používala nejen při přípravě jídel ale také v tradiční medicíně.

Nečekaný bonus

Jedním z důležitých směrů výzkumu bylo ověřit, zda může extrakt z kurkumy a zázvoru pomoci také v boji proti rakovině kostí, konkrétně proti osteosarkomu. Jde o nejčastější zhoubný nádor kostí u dětí a mladých lidí, který je známý svou agresivitou i tím, že se obtížně léčí.

Standardní léčba obvykle zahrnuje kombinaci chirurgického odstranění nádoru, chemoterapie a následné implantace kostní náhrady. Ani tento komplexní přístup však nezaručuje úplné odstranění všech nádorových buněk. Mikroskopické zbytky rakoviny mohou v těle přežívat a představují riziko návratu onemocnění.

Titanový implantát byl v experimentu opatřen vrstvou obsahující kurkumin (účinnou látku z kurkumy) a sloučeniny ze zázvoru, které se postupně uvolňují do okolní tkáně. Tím vzniklo lokální prostředí, kde jsou nádorové buňky vystaveny účinkům těchto bioaktivních látek přímo v místě, kde je riziko jejich výskytu nejvyšší – tedy v okolí implantátu po odstranění nádoru.

Výsledky laboratorních testů ukázaly, že tato strategie může být překvapivě účinná. V přítomnosti extraktu došlo k přibližně jedenáctinásobnému snížení počtu rakovinných buněk ve srovnání s kontrolními vzorky bez ošetření. 

Tak výrazný pokles naznačuje, že kurkumin a látky ze zázvoru mají silný protinádorový efekt – a to nejen při systémovém podání (například ve stravě), ale i při cílené aplikaci přímo na kritickém místě v těle. 

Nová naděje

Ačkoli jde zatím o ranou fázi výzkumu (laboratorní testy a pokusy na zvířatech), výsledky naznačují slibný směr: implantáty by v budoucnu mohly pomáhat nejen s rekonstrukcí kosti, ale i s prevencí návratu rakoviny.

Takový přístup by mohl výrazně zlepšit prognózu pacientů s osteosarkomem, snížit riziko recidivy a omezit potřebu dalších náročných léčebných zásahů. Pokud se výsledky potvrdí i v klinických studiích, může jít o důležitý krok k chytřejší a cílenější onkologické léčbě, která využívá kombinaci moderních technologií a přírodních látek.

To, co začalo jako bizarní výstřelek drogového bosse Pabla Escobara, se postupem času proměnilo v jeden z největších ekologických problémů Kolumbie. V 80. letech si Escobar nechal na své panství přivézt čtyři hrochy, kteří po jeho smrti unikli do volné přírody. Bez přirozených predátorů a v ideálních podmínkách se začali rychle množit – a dnes jich v kolumbijské krajině žije nejméně 169.

Podle odhadů by jejich počet mohl do roku 2030 vzrůst až na 500 jedinců, což by mělo zásadní dopad na místní ekosystémy. Právě proto se kolumbijská vláda rozhodla k radikálnímu kroku: zhruba polovina těchto „kokainových hrochů“ bude utracena.

Invazní druh, který mění krajinu

Hroši obojživelní (Hippopotamus amphibius) patří k největším suchozemským zvířatům na planetě – a jejich přítomnost v Jižní Americe je zcela nepřirozená. V Kolumbii se z nich stal invazní druh, který ohrožuje původní faunu i flóru.

Svou velikostí a chováním zásadně mění říční prostředí: znečišťují vodu výkaly, snižují množství kyslíku a zvyšují obsah živin. Výsledkem je úhyn ryb i vodních rostlin a zhoršení kvality vody, na níž jsou závislé místní komunity.

Kromě ekologických dopadů představují hroši i přímé nebezpečí pro lidi. V posledních letech došlo k útokům na lodě i jednotlivce a zvířata se podílela také na dopravních nehodách.

Neúspěšné pokusy o řešení

Kolumbijské úřady se dlouho snažily situaci řešit mírnějšími metodami. V roce 2022 spustily program sterilizace, který měl zpomalit rozmnožování hrochů. Zároveň jednaly se zahraničními státy a zoologickými institucemi o jejich přesunu.

Ani jedna z těchto strategií ale nepřinesla kýžený výsledek. Sterilizace se ukázala jako extrémně náročná – vyžaduje těžkou techniku, je drahá a představuje riziko pro lidi. Navíc postupuje velmi pomalu, takže nedokáže držet krok s růstem populace.

Ani přesun do zahraničí nevyšel: žádná země nebyla ochotna hrochy přijmout. Studie z roku 2023 navíc odhadla, že sterilizace a relokace by stály minimálně 1 až 2 miliony dolarů – a i tak by hroši v krajině zůstali ještě 50 až 100 let.

Radikální krok

Vláda proto oznámila, že přistoupí k eutanazii zhruba 80 jedinců. Na tento plán vyčlenila přibližně 2 miliony dolarů. Odborníci budou vybírat konkrétní zvířata podle jejich velikosti a blízkosti k lidským sídlům.

Současně budou pokračovat snahy o sterilizaci hroší populace a hledání řešení v rámci samotné Kolumbie. Cílem je alespoň zpomalit další šíření hrochů a zmírnit jejich dopady.

Rozhodnutí vlády vyvolalo rozporuplné reakce. Zatímco vědci upozorňují na nutnost zásahu, část veřejnosti a ochránců zvířat s utracením hrochů nesouhlasí. Ideálním řešením by podle odborníků bylo, aby nemusel být zabit žádný jedinec – realita je však jiná.

Právě odpor veřejnosti byl podle některých expertů důvodem, proč se problém dlouho neřešil razantněji. Politici se obávali negativní reakce, což vedlo k dalšímu růstu populace hrochů.

Příběh „kokainových hrochů“ je ukázkovým příkladem toho, jak může lidský zásah narušit křehkou rovnováhu přírody. Z několika exotických zvířat se během několika desetiletí stal invazní druh s dalekosáhlými dopady.

Kolumbie tak dnes stojí před obtížnou volbou mezi ochranou ekosystémů a etickými otázkami spojenými s likvidací zvířat. Ať už bude výsledek jakýkoli, jedno je jisté: napravit chyby minulosti může být mnohem složitější, než se zdá.

Evropská jižní observatoř (ESO) nedávno nainstalovala na hoře Paranal v Chile nový pozoruhodný solární teleskop. Paranal solar ESPRESSO Telescope (PoET) právě zahájil svá první pozorování. Při nich úzce spolupracuje s extrémně přesným spektrografem ESPRESSO. Ten sice obvykle pracuje během noci kdy detekuje nepatrné změny ve spektru vybraných hvězd a vědci ho využívají při hledání nebo průzkumu exoplanet. Teď se ale spektrograf ESPRESSO bude moct uplatnit i během dne.

Pomoc pro lovce exoplanet

Teleskop PoET totiž není jen zařízení pro obvyklý výzkum Slunce. Vlastně by měl zásadním způsobem pomáhat při hledání exoplanet. Jeho cílem je detailně studovat proměnlivost záření našeho Slunce. Výsledky tohoto výzkumu pak budou k dispozici lovcům exoplanet, kteří díky nim lépe odliší „astrofyzikální šum,“ tedy nepatrné kolísání jasnosti hvězd od vlivu, který mají na jasnost hvězd případné exoplanety.

„Astrofyzikální šum neboli výkyvy záření hvězd představuje jeden z největších problémů, které nás sužují při detekci exoplanet podobných Zemi,“ přiznává Nuno Santos z portugalského Institutu astrofyziky a kosmických věd. „Pozorování teleskopu PoET by mohlo přinést průlom v pátrání po exoplanetách, které se dnes skrývají v astrofyzikálním šumu.“

Díky své konstrukci je PoET jedinečně schopen využívat Slunce k pochopení spekter vzdálených hvězd. Je vybaven dalekohledem se zrcadlem o průměru 60 centimetrů, který zachycuje světlo z konkrétních oblastí Slunce, jako jsou jednotlivé sluneční skvrny, a zkoumá tak stopy hvězdné aktivity. Součástí PoET je také menší dalekohled, který sbírá světlo z celého viditelného povrchu Slunce.

„Budeme schopni analyzovat velmi specifické oblasti Slunce s velmi vysokým rozlišením způsobem, jaký dosud nebyl použit,“ říká Alexandre Cabral, spoluzodpovědný vedoucí výzkumu projektu PoET a výzkumník z Přírodovědecké fakulty Univerzity v Lisabonu. Současným pozorováním slunečního disku i jednotlivých povrchových útvarů mohou astronomové přesně určit, jak hvězdná aktivita mění sluneční spektrum. To pak lze použít jako návod k přesnému odstranění „šumu“ ze vzdálených hvězd, které mohou skrývat exoplanety.

Pobyt ve tmě se stal v poslední době módní záležitostí. Jeho zastánci tvrdí, že jde o terapeutickou cestu k sebepoznání, zklidnění, utřídění myšlenek a nalezení nového náhledu na život. Většina těch, kteří zmíněnou zkušenost podstoupili, skutečně hovoří o pozitivním přínosu a pochvalují si zajímavý a příjemný zážitek. Jejich názor by patrně byl o poznání odlišnější, kdyby uplynulou dobu trávili nejen ve tmě, ale také sto metrů pod zemí a při teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu.

Právě takové podmínky sám sobě v roce 1962 nastolil tehdy třiadvacetiletý rodák z jihofrancouzského Nice, když se rozhodl zjistit, jak funguje lidský organismus odpojený téměř od veškerých vjemů a přírodních cyklů. Chronobiologie, tedy věda o biorytmech, byla tehdy ještě v plenkách a vědci zatím netušili takřka nic o tom, jak fungují biologické „hodiny“. Svým odvážným experimentem Michel Siffre doslova překopal dosavadní zjištění – jak se totiž ukázalo, lidské tělo má své vlastní vnitřní hodiny, podle všeho nezávislé na rytmu Slunce a střídání dne a noci.

„Říkali, že jsem blázen“

Na dno alpské ledovcové jeskyně Scarasson, do hloubky 130 metrů pod povrchem, se po tříhodinovém sestupu dostal 16. července 1962 se záměrem strávit zde celé dva měsíce.

Původně měl přitom jiné plány: coby vystudovaný geolog zamýšlel zkoumat zdejší ledovec. To mělo zahrnovat rovněž dvoutýdenní pobyt v podzemí, jeho délku ale nakonec více než zčtyřnásobil a k bádání o ledovci připojil další úkol: získat co nejvíce poznatků o tom, jak bude jeho organismus na nezvyklé podmínky reagovat. Sám si sehnal finanční prostředky a celý experiment zorganizoval; později však v rozhovoru pro časopis New Scientist připustil, že jeho vědečtí kolegové jej tehdy považovali za blázna.

S sebou si vzal jen naprosto nezbytné vybavení nutné k přežití. Zcela záměrně nechal doma hodinky či jiné časoměrné zařízení, ostatně ani by na něj neviděl, neboť „tam dole“ panovala neprostupná tma. Teplota se pohybovala kolem nuly, vlhkost dosahovala 98 %. „Měl jsem neustále mokré nohy a moje tělesná teplota klesla až na 34 °C,“ líčil později Siffre. Prostřednictvím telefonu udržoval spojení se svým týmem na povrchu a dával jim informace o tom, kdy vstává a kdy se ukládá ke spánku, navíc zaznamenával svůj puls.

Zpomalený čas

Ze začátku se Siffre pokoušel o nastavení alespoň přibližné rutiny, veškerá snaha o dodržení pravidelných intervalů mezi spánkem a bděním však záhy vzala za své. Bez možnosti objektivního měření nebyl schopen zjistit, kolik času uplynulo, i když se pokoušel „počítat“ dny. Ukázalo se to jako zhola nemožné – jeho vnitřní hodiny šly pomaleji než ve skutečnosti. 

„Do jeskyně jsem sestoupil 16. července a plánoval jsem dokončit experiment 14. září,“ vzpomínal. „Když mi můj tým na povrchu oznámil, že konečně nastal ten den, myslel jsem si, že je teprve 20. srpna. Domníval jsem se, že mám před sebou ještě měsíc pobytu v jeskyni.“ 

Když se dostal na povrch, podle vlastních slov si připadal jako „pološílená, rozhozená loutka“. Během psychologických testů, které při pobytu ve tmě absolvoval, dostal za úkol počítat do sto dvaceti. Trvalo mu to pět minut, což odpovídalo 2,5krát pomalejšímu vnitřnímu času než času vnějšímu.

„Můj psychologický čas se stlačil na polovinu.“ Zatímco ve skutečnosti uplynulo 48 hodin, Siffre měl pocit, že má za sebou pouze jeden den. Změnu pocítil i na svém vlastním cirkadiánním rytmu, lépe řečeno na jeho absenci. Jeho tělo, osvobozené od reálného vědomí času, si vytvořilo vlastní režim a nový rytmus: zůstával 36 hodin vzhůru a následně dvanáct hodin spal. Někdy, když měl dojem, že si jde pouze zdřímnout, prospal ve skutečnosti několik hodin, aniž by si toho byl vědom. Nakonec se jeho vnitřní hodiny natolik rozhodily, že konzumoval snídani kolem sedmé hodiny večerní a šel spát pozdě k ránu.

Vojáci i kosmonauti

Třebaže jeho výzkum čelil i kritice, mimo jiné za přílišnou senzacechtivost a hazardování nejen s vlastním životem, ale také ze strany jeskyňářů, kteří se obávali o narušení křehkého podzemního ekosystému, Michelu Siffreovi se každopádně podařilo přitáhnout pozornost vědecké komunity z celého světa. Povšimly si ho dokonce státní instituce – francouzská i americká vláda si uvědomily, že poznatky z oboru lidské chronobiologie mohou být přínosné při misích, kde se vojáci dostávají do nestandardních podmínek. Načasování bylo příhodné: v 60. letech probíhala studená válka a francouzská armáda právě zahájila program jaderných ponorek.

Obrátila se proto na Siffreho, aby jí pomohl zjistit, jak délka spánkového cyklu ovlivňuje výkon za bdělého stavu. O třetinu delší spánek totiž za optimálních podmínek může vést ke zdvojnásobení aktivity během dne, a to bez stresu a únavy.

Zájem o Siffreova zjištění přišel i ze zámoří. Z pochopitelných důvodů jej oslovila NASA, která dokonce financovala jeho další výzkumy, a také například rumunsko-americký biolog Franz Halberg. Ten již ve 40. letech začal se studiem chronobiologie na Minnesotské univerzitě a založil zde specializovanou laboratoř. Ovšem mezi zájemci o nové poznatky nechyběl třeba ani sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, jenž se právě v roce 1961 stal prvním člověkem ve vesmíru.

Více aktivity, více snů

Dva roky po své jeskynní premiéře zorganizoval Siffre další experiment. Dolů do hlubin jeskyně však tentokrát nesestoupil on, nýbrž jeho přítel Antoine Senni, zatímco Siffre na povrchu sbíral další poznatky. Senni strávil v podzemí 122 dní, tedy zhruba čtyři měsíce. Siffre v průběhu té doby zjistil, že existuje souvislost mezi časem, kdy je člověk vzhůru, a množstvím snů následující noci – jinými slovy délkou REM fáze během spánkového cyklu. Zjednodušeně se dá říct, že na každých deset minut denní aktivity navíc získá člověk jednu minutu spánku REM. Kromě toho Siffre zjistil, že čím více člověk sní, tím kratší je jeho reakční doba během následující fáze bdění.

V reakci na tento objev se francouzská armáda snažila najít léky uměle zvyšující množství času stráveného sněním s nadějí, že u vojáků vyvolají bdělou fázi trvající třicet i více hodin.

Den a půl bdění

V roce 1972, kdy uplynulo deset let od prvního experimentu, se Siffre rozhodl pro další pobyt v temnotě. „Zajímal jsem se o studium vlivu stárnutí na psychologický čas. Měl jsem v plánu každých deset nebo patnáct let provést experiment, abych zjistil, zda došlo k nějakým změnám v tom, jak můj mozek vnímá čas,“ líčil později v rozhovoru pro časopis Cabinet. V texaské Půlnoční jeskyni se tentokrát rozhodl setrvat celých šest měsíců, aby se pokusil zjistit, zda se u něj časem vyvine osmačtyřicetihodinový cyklus.

Ukázalo se však, že jeho organismus se řídí značně nevyzpytatelnými pravidly. Nedokázal rozlišit, jestli spal dvě nebo osmnáct hodin, nejčastěji ale zůstával vzhůru den a půl, načež usínal na dvanáct hodin. Ve srovnání s prvním experimentem z roku 1962 však měl tentokrát k dispozici o něco lepší servis – teplota v jeskyni se udržovala na konstantních jednadvaceti stupních a dostával stejnou stravu jako posádka mise Apolla XVI., tedy kuřecí sendviče a dehydrovaná vejce se slaninou. 

Před zhruba 1 500 lety nebyla společnost na Korejském poloostrově jen kulturně bohatá, ale také překvapivě krutá. Nová genetická studie odhaluje, že v období tzv. Tří království existovala praxe lidských obětí, která zasahovala celé rodiny. Tito lidé byli zabíjeni a pohřbíváni spolu s místní elitou, aby jí sloužili i po smrti. Výzkum tak přináší znepokojivý pohled na společnost království Silla, kde se rituální násilí zřejmě stalo institucionalizovanou součástí moci.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Choongwon Jeong z Národní univerzity v Soulu, analyzoval 78 koster z pohřebního komplexu Imdang-Joyeong na jihovýchodě dnešní Jižní Koreje. Tyto hrobky pocházejí ze 4. až 6. století, tedy z doby, kdy na poloostrově soupeřila tři mocenská centra – Kogurjo, Pekče a Silla. 

Už historické prameny naznačovaly existenci rituálu zvaného sunjang, při němž byli služebníci obětováni spolu s tehdejší elitou. Nová studie však poprvé přináší přímé genetické důkazy, které tuto praxi potvrzují a rozšiřují.

Rodinné pohřby

Analýza DNA odhalila překvapivě hustou síť příbuzenských vztahů. Vědci identifikovali desítky dvojic blízkých příbuzných – rodiče a děti, sourozence i širší rodinné vazby. Zdá se, že lidé byli často pohřbíváni společně se svými nejbližšími. Tento zvyk ale nebyl jen otázkou pietního aktu – v některých případech šlo o společnou smrt.

Zvlášť znepokojivé jsou nálezy, kdy byli rodiče a jejich děti obětováni společně v jednom hrobě. To potvrzuje, že rituál sunjang mohl zasahovat celé domácnosti, nikoli jen jednotlivce.

Obětní kasta a svatby mezi příbuznými

Jedním z nejzásadnějších zjištění studie je existence skupiny lidí, kterou lze označit jako „obětní kastu“. Genetická data naznačují, že některé rodiny byly k obětem určeny po generace. Role oběti tak nebyla náhoda, ale pravděpodobně dědičný status.

Tento objev otevírá otázky o povaze tehdejší společnosti: šlo o formu otroctví? Existovala rigidní sociální hierarchie bez možnosti úniku? A jak hluboko byla zakořeněná institucionální násilí?

Dalším překvapivým výsledkem je vysoká míra příbuzenských sňatků. Vědci identifikovali jedince, jejichž rodiče byli blízce příbuzní, včetně případů sňatků mezi bratranci a sestřenicemi. Tento jev se přitom nevyskytoval jen u elit, ale i u obětovaných lidí. To naznačuje, že takové sňatky byly v tehdejší společnosti běžné a kulturně přijatelné – a to napříč sociálními vrstvami.

Společnost orientovaná na ženy

Z genetických dat se podařilo rekonstruovat 13 rodokmenů, které ukazují na zajímavý rys: příbuzenské vazby byly často sledovány přes ženskou linii. To je v kontrastu s mnoha jinými starověkými společnostmi, kde dominovala linie mužská. Tento „matrilineární“ prvek naznačuje, že ženy a jejich potomci hráli v sociální struktuře důležitější roli, než se dříve předpokládalo.

Studie představuje první rozsáhlou analýzu genomu z období Tří království a zásadně mění naše chápání tehdejší společnosti. Ukazuje komplexní a někdy temnou realitu – kombinaci silných rodinných vazeb, sociální nerovnosti a rituálního násilí.

Zároveň otevírá dveře dalším výzkumům. Archeogenetika může v budoucnu odhalit ještě více o tom, jak lidé v dávné východní Asii žili, milovali – a umírali.

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Barvář cítí krev

• psi

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. 

V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí rasy. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba ho najít a dorazit.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi. Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Společník v boji i na cestách

• koně

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. V našem prostoru byli velmi ceněni zejména ti ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. 

Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek. 

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stájí, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

„S Adamem zuostali“

• prasata

Opak postní ryby tvořilo tučné vepřové. Prasata patřila k velmi přizpůsobivým zvířatům, přežívala i v náročnější klimatických podmínkách a bylo poměrně snadné je uživit. Také se rychle množila a již za dva až tři roky mohla jít na porážku. Na podzim se pak svině vyháněly na pastvu s cílem, aby se co nejvíce nakrmily žaludy a bukvicemi a před zimou hodně přibraly. Zima totiž byla časem zabijaček.

Vztah našich předků ke zvířatům byl velmi pragmatický. Nechybělo v něm však i jisté uznání. Například židovský právník, lékař a polyhistor Pavel Pražský (1413–1471) ve své Správovně píše: „Domácí hovada jsú: vuol, kráva, vepř, svině, ovce, beran, koza, pes, kočka, kohút, slepice, ti jsú hned s Adamem zuostali.“ Tím má pravděpodobně na mysli to, že jmenovaní čtvernožci s člověkem byli hned od jeho stvoření a ten je potřeboval pro samotné přežití.

Saturn patří mezi nejpůsobivější objekty na noční obloze – jeho prstence fascinují astronomy už čtyři století. Tento plynný obr je ale mnohem víc než jen estetický zázrak. V průměru měří zhruba jedenáctkrát více než Země, otáčí se extrémně rychle (den trvá na něm jen asi 10 hodin) a obklopuje ho obrovské magnetické pole, které sahá miliony kilometrů do okolního vesmíru. Právě na tento obří ochranný „štít“ se nyní zaměřili vědci z univerzity v britském Lancasteru.

Neviditelná ochrana

Každá planeta s magnetickým polem má kolem sebe magnetosféru – jakousi obří bublinu, která ji chrání před proudem nabitých částic ze Slunce, známým jako sluneční vítr. Bez této ochrany by například Země přišla o atmosféru a život, jak ho známe, by nemohl existovat.

Dlouho se předpokládalo, že magnetosféry všech planet fungují víceméně stejně jako ta zemská. Nová studie založená na datech sondy Cassini ale ukazuje, že minimálně u Saturnu to neplatí. Jeho magnetické prostředí se chová výrazně odlišně – a to zásadním způsobem.

Slabá místa v magnetickém poli

Magnetosféra není dokonalý štít. V oblasti pólů existují tzv. „magnetosférické štěrbiny“ – trychtýřovitá místa, kudy mohou částice ze slunečního větru pronikat do atmosféry. Na Zemi se tyto oblasti nacházejí poměrně předvídatelně: vždy zhruba na místě, kde je na daném poledníku pravé poledne – tedy tam, kde je Slunce nejvýš na obloze.

Je to logický důsledek rovnováhy mezi tlakem slunečního větru a tlakem zemského magnetického pole. U Saturnu však tato jednoduchá rovnováha neplatí.

Analýza dat z let 2004–2010 ukázala, že magnetosférická „Achillova pata“ Saturnu se nenachází tam, kde by ji vědci čekali. Místo „poledne“ je posunutá směrem k „odpoledni“ – typicky mezi 13. a 15. hodinou místního času, někdy dokonce až k večeru.

Hlavním důvodem je extrémně rychlá rotace planety. Saturn se otáčí více než dvakrát rychleji než Země, a navíc jeho magnetosféra obsahuje velké množství ionizovaného materiálu, který pochází z gejzírů měsíce Encelada. Tyto faktory způsobují, že rotační síly převažují nad vlivem slunečního větru. Magnetosféra je tak „strhávána“ rotací planety a její struktura se deformuje.

Psunuté polární záře

Poloha těchto „slabých míst“ má přímý vliv na to, kde dochází k tzv. magnetické rekonexi – procesu, při němž se magnetické siločáry přeskupují a uvolňují obrovské množství energie. Právě tento jev stojí za vznikem polárních září. Na Saturnu tak díky posunuté struktuře magnetosféry vznikají polární záře na jiných místech, než by odpovídalo pozemskému modelu. 

Zjištění potvrzuje dlouho diskutovanou hypotézu: rychle rotující plynní obři, jako je Saturn, fungují v úplně jiném magnetosférickém režimu než menší a pomalejší planety typu Země. Znamená to, že naše dosavadní představy o magnetických polích planet nejsou zcela univerzální.

Ačkoli mise sondy Cassini skončila už v roce 2017, její data stále přinášejí nové poznatky. Saturn tak zůstává nejen symbolem krásy sluneční soustavy, ale i zdrojem vědeckých překvapení, která nutí přehodnocovat základní principy fungování planet.