To, jak dlouho budeme žít, bylo dlouhá léta spojováno hlavně se životním stylem – s tím, co jíme, jak se hýbeme nebo zda kouříme. Geny sice v délce dožití hrají svou roli, ale podle převládajícího názoru jde spíše o roli vedlejší. Nová studie nyní naznačuje, že genetická výbava může mít na lidskou dlouhověkost mnohem větší vliv, než se dosud předpokládalo.

Dvojčata ze severu

Ještě v 90. letech se vědci na základě slavného výzkumu dánských dvojčat shodovali, že dědičnost ovlivňuje délku života jen „mírně“. Vědci tehdy analyzovali mimořádně kvalitní soubor téměř tří tisíc párů stejnopohlavních dvojčat narozených v letech 1870–1900, u nichž byla známá genetická příbuznost a u nichž bylo u naprosté většiny jedinců možné přesně určit věk úmrtí. Díky tomu mohli vědci přesně porovnat, jak se v délce života uplatňují geny a různé typy prostředí. Pomocí statistických modelů rozdělili vlivy na genetické, sdílené rodinné a individuální, přičemž zjistili, že geny vysvětlují jen asi čtvrtinu rozdílů v délce dožití (26 % u mužů a 23 % u žen). 

Kromě toho se také ukázalo, že nejde jen o jednoduchý „součet dobrých genů“, ale o jejich vzájemné interakce. Zatímco rodinné zázemí nemělo měřitelný vliv, klíčovou roli podle vědců hrály nesdílené faktory, jako jsou nemoci, úrazy, životní styl a náhoda.

Právě tento závěr – že dlouhověkost je dědičná jen mírně a výrazně závislá na individuálním životním průběhu – udělal ze studie dánských dvojčat jeden z pilířů moderního výzkumu stárnutí a na desítky let zafixoval hodnotu 25 % jako tu, která vyjadřuje podíl genů na délce dožití. Nový výzkum publikovaný v časopise Science však tuto hodnotu více než zdvojnásobuje.

Jiný pohled, jiné výsledky

Autoři nové studie k problému přistoupili netradičně. Místo toho, aby analyzovali úmrtí jako jeden celek, rozdělili je na dva typy. Takzvaná vnitřní (intrinsická) úmrtnost souvisí s biologickým stárnutím organismu a genetickými procesy. Vnější (extrinsická) úmrtnost je naopak důsledkem faktorů zvenčí – nehod, infekcí, válek nebo špatných hygienických podmínek.

Podle hlavního autora studie Uriho Alona z Weizmannova institutu v Izraeli právě tento rozdíl zásadně ovlivnil starší odhady. První studie dvojčat totiž pracovaly s generacemi narozenými v době, kdy byla vnější úmrtnost velmi vysoká. To automaticky „rozředilo“ vliv genetiky a posílilo roli prostředí.

Když zmizí nehody

Aby vědci tento efekt oddělili, vytvořili počítačové simulace lidské úmrtnosti založené na datech z předchozích studií. Když v modelu postupně eliminovali vnější příčiny smrti a ponechali jen ty spojené se stárnutím, dědičnost délky života se více než zdvojnásobila.

Výsledky si tým ověřil i na reálných datech dvojčat narozených mezi lety 1900 a 1935 – tedy v období rychlého rozvoje medicíny, kdy postupně klesala předčasná úmrtí. Ukázalo se, že s každou další generací, která čelila menšímu riziku vnějších příčin smrti, rostl i odhad genetického vlivu na délku života. Z toho vyplývá, že tzv. vnitřní délka života – tedy kolik bychom se dožili, pokud bychom nezemřeli na vnější příčiny – je zhruba z 55 procent dědičná.

Dvě čísla, žádný rozpor

Ne všichni odborníci jsou z nového čísla nadšení. Epidemiolog Kaare Christensen z Dánského centra pro výzkum dvojčat upozorňuje, že jde spíš o teoretický model než o popis reálného světa. Lidé totiž neumírají jen z „vnitřních“ nebo „vnějších“ příčin, ale téměř vždy v důsledku kombinace obojího. Podle Christensena si tak hodnoty 25 a 55 procent v podstatě neprotiřečí – jednoduše měří něco jiného.

Naopak podle Uri Alona jsou v dnešním světě nehody a infekce mnohem méně časté než před sto lety, a vyšší číslo je tak relevantnější pro současné generace. Přesto i on připouští, že v praxi je hranice mezi genetickými a environmentálními vlivy často neostrá.

Životní styl pořád hraje roli

Nová studie každopádně znovu zdůrazňuje význam genetiky v boji proti stárnutí. Podle odborníků na dlouhověkost může lepší pochopení genetických mechanismů vysvětlit, proč se někteří lidé dožívají stovky let v relativně dobrém zdraví. Cílem výzkumu je tyto genetické faktory napodobit pomocí léků nebo terapií a zpřístupnit je i lidem, kteří takové štěstí neměli.

Zároveň ale platí, že geny nejsou osud. I kdyby životní styl ovlivňoval „jen“ 45 procent délky života, stále to může znamenat rozdíl deseti a více let. Pravidelný pohyb, kvalitní spánek a vyvážená strava tak zůstávají nejspolehlivější cestou k delšímu a zdravějšímu životu – bez ohledu na to, jaké karty nám rozdaly geny.

Image

Čtěte také

Tajemství dlouhověkosti: Proč některá zvířata žijí jen pár dní a jiná stovky let?

Galaxie Kružítko (ESO 97-G13) ve stejnojmenném souhvězdí jižní oblohy je jednou z nejbližších velkých galaxií. Jde o tzv. Seyfertovu galaxii, což je jeden ze dvou hlavních druhů galaxií s aktivním galaktickým jádrem. Druhým hlavním zástupcem této skupiny jsou kvasary. Pro astronomy je tím pádem velmi lákavým cílem.

Infračervené záření supermasivní černé díry

Vědci zkoumají galaxii Kružítko a její supermasivní černou díru rozmanitými dalekohledy. Nedávno se k nim přidal i Webbův dalekohled, který pořídil doposud nejostřejší snímky bezprostředního okolí této aktivní supermasivní černé díry.

Vědci se doposud domnívali, že nejjasnější zdrojem infračerveného záření, který pozorujeme v těsné blízkosti supermasivní černé díry galaxie Kružítko, jsou výtrysky extrémně přehřáté hmoty směrem pryč od černé díry. Pozorování Webbova dalekohledu ale potvrzuje, že tomu tak není.

Na snímcích Webbova dalekohledu je patrné, že většina horkého prachu v těsném okolí supermasivní černé díry ve skutečnosti nemíří pryč, ale naopak přímo do její gravitační propasti. Asi 87 procent emisí infračerveného záření z této oblasti vesmíru pochází z horkého prachu v bezprostřední blízkosti černé díry.

Webbův dalekohled při tomto pozorování využil zařízení Aperture Masking Interferometer, které je součástí spektrografu NIRISS (Near-Infrared Imager and Slitless Spectrograph). Vědci s ním dosáhli prvního pozorování objektu mimo Mléčnou dráhu s vesmírným infračerveným interferometrem. Jak uvádí Julien Girard z Space Telescope Science Institute (STScI), s kolegy doufají, že jejich výzkum inspiruje ostatní vědce k využití stejného postupu pro výzkum nepříliš zřetelných struktur v blízkosti jasných zdrojů záření.

Image

Čtěte také

Hladová, ale vybíravá: Černá díra v galaxii Kružítko pohlcuje jen zlomek své potravy

Ve středověku panovaly jiné morální hodnoty než dnes. Většinou vycházely z Bible a v mnoha rodinných a vztahových záležitostech měla hlavní slovo katolická církev, jejíž hlavní představitelé museli oficiálně dodržovat celibát. To samozřejmě vnímání manželské nevěry značně ovlivňovalo, ale zdaleka nešlo jen o křesťanství.

Zpochybněné otcovství

Ani v moderní době není nevěra obecně a veřejně nijak zvlášť vyzdvihována, či snad dokonce chválena. Středověká společnost však problém chápala jinak, přičemž velmi odlišovala nevěru ženskou od mužské a v některých případech ji trestala i nejtěžšími tresty. Kupodivu za to nemohla až tolik moralizující katolická církev, jako staré germánské či římské právo. Přesto je až s podivem, že v některých aspektech a v jistých případech se okolí stavělo k cizoložníkům s podobným pochopením jako v dnešní době.

Důvod, proč byly ženy už od dob nejstarších civilizací či kmenových společenství kvůli nevěře mnohem více stíhané než muži, je poměrně zjevný. Jednak se vesměs jednalo o patriarchální společnosti, kde byli muži od počátku vnímaní jako vládci s mnohem větším rozsahem privilegií, ale zejména šlo o to, že nevěra vdaných žen zpochybňovala legitimitu potomků. Zatímco muž mohl „rozsévat své sémě“ v podstatě libovolně a zplodit přitom množství bastardů, nevěrná žena v případě otěhotnění mohla zanést „kukaččí“ mládě do rodinného hnízda. A to bylo vnímáno jako velký problém, zejména u mocných rodů, kde děti dědily nejen majetek, ale také třeba funkce, vliv a moc. 

Naopak bastardi měli specifické postavení a ve středověku to v mnoha prostředích vůbec nebylo pejorativní slovo. Jejich nelegitimní původ jim způsoboval zjevné nevýhody zejména v majetkových záležitostech a nemohli konkurovat legálním potomkům, i když se k nim otec třeba později přihlásil.

To byl důvod, proč třeba v germánské či římské společnosti (podobně to bylo i u Slovanů) se mohla dopustit cizoložství pouze žena a její případný spoluviník, zatímco muž souložící s neprovdanou konkubínou vlastně nic moc hrozného nespáchal. Do toho ovšem vstoupila církev, která zejména od dob svatého Augustina (354–430) kladla velký důraz na manželskou věrnost, jež měla být vzájemná. Jako trest ukládala zpočátku zejména pokání muže i ženy, jenže se tím střetla se světskou společností, která žádala pro cizoložnice trest smrti nebo alespoň zmrzačení, zatímco mužskou nevěru víceméně přehlížela. V pojímání světských soudů se cizoložství (samozřejmě ženské) například v Katalánsku či v Languedoku od 10. do 12. století zařadilo mezi tři nejtěžší hříchy vedle žhářství a vraždy.

Milosrdná církev

Je pozoruhodné, že křesťanští kněží naopak od počátku existence své církve sice manželskou věrnost kladli vrchol svých morálních kázání, ale kanonické právo při trestání zdaleka nepožadovalo tak přísné tresty. Ve vrcholném středověku, kdy se postupně zlepšovala hospodářská situace, sice některá západoevropská města přistupovala ve svých zákonících k cizoložství rovnostářsky (tedy stejně pro muže i ženy), ale je zajímavé, že se jednalo vesměs o sídla v církevní správě – například Lezat či Pamiers, kde vládli opati místních klášterů, nebo Manosque, kde byl místním pánem velmistr řádu johanitů. Z českých poměrů známe případ svatého Vojtěcha, který se z pozice pražského biskupa zastal cizoložnice, čímž zřejmě způsobil krevní mstu některého z mocných velmožských rodů (možná Vršovců), jež vedla až k vyvraždění velké části jeho příbuzných Slavníkovců roku 995 na Libici.

Nutno poznamenat, že společnost bohužel často přistupovala k jednotlivým případům podle svých starých zvyků, i když zmiňované městské zákoníky uváděly něco jiného. Například v onom johanitském městě Manosque bylo výslovně uvedeno, že cizoložství je završeno „pokud muž má manželku, nebo pokud žena má manžela“, ale když byl souzen případ nevěry z roku 1306, kdy byli při činu přichyceni ženatý muž s vdanou ženou, tak obvinění a soudnímu procesu čelila pouze žena. Provinivší se muž za svůj prohřešek musel pouze zaplatit kauci.

K podobným případům se přistupovalo rozdílně na různých místech Evropy, a to i v rámci vrcholného středověku. Například v Kastilii zvyková práva dokonce přímo přiznávala muži možnost beztrestně zabít svou ženu i jejího milence, pokud je přistihl přímo při aktu. Nicméně ve většině Evropy už třeba ve 13. století hrdelní trest jako výsledek soudního procesu za cizoložství nehrozil. Případ z 11. století hraběte Fulquese Nerra z Anjou, který nechal svou nevěrnou manželku upálit, tak byl spíše výjimečný a postupem času se používal stále méně.

Ulička hanby

S postupujícím časem ke konci středověku městské úřady čím dál více upouštěly od hrdelních či mrzačících trestů za cizoložství a nahrazovaly je například takzvanou „uličkou hanby“, která se poprvé objevila v katalánském Oloronu roku 1080, ale nejvíce se rozšířila v jižní Francii, kde se s oblibou používala až do 16. století. Při tomto potupném trestu měli hříšníci běhat po městě nazí nebo jen spoře odění a výrazně označení jako cizoložníci, takže si po nich měšťané mohli hodit třeba shnilým ovocem či vajíčkem.

Je třeba dodat, že veřejné zostouzení nebylo spoustě vážených měšťanů příjemné, takže se zavedla možnost vykoupení peněžitým trestem. To logicky vedlo k tomu, že potupné „běhání“ po městě čekalo pouze chudé a často jím byla postižena pouze žena, zatímco její movitý milenec se z trestu vykoupil. Takové veřejné ponížení kolikrát nebylo po chuti ani postiženému manželovi, který nechtěl být obecně vnímán jako „paroháč“, takže často raději své ženě oficiálně odpustil, pokud se kála a slíbila, že už to neudělá.

Zálety přemyslovských králů

Nevěra se pochopitelně nevyhnula ani českým zemím a jejich panovníkům. Obecně je třeba říct, že u šlechticů a speciálně u panovníků v celé Evropě se s mužskou nevěrou tak nějak počítalo a byla vlastně veřejným tajemstvím. Způsobovala to samozřejmě politika domlouvaných svazků, které se uzavíraly za účelem politických spojenectví a samotný ženich či nevěsta měli jen malý vliv na to, koho si vezmou. I v případech, kdy král či kníže domlouval sňatek sám sobě, tedy nikoliv třeba svému synovi, hrály primární roli politické zájmy, nikoliv osobní sympatie.

Samozřejmě se často dbalo na to, aby manželé byli k sobě v přiměřeném věku, nebo alespoň žena aby byla mladá a potenciálně plodná, protože i starší muž mohl zplodit následníka, zatímco porod u starší ženy byl nepravděpodobný, případně nebezpečný. Výjimkou byl v tomto případě známý sňatek budoucího krále Přemysla Otakara II., který si roku 1251 bral ve věku necelých dvaceti let za manželku Markétu Babenberskou, jíž bylo už 47 let. Vyženil s ní dědictví rakouských zemí, které v takovém případě bylo důležitější než plodnost. 

Přemysl ji později pochopitelně z neplodnosti obvinil, Markéta se však bránila a dle pověsti mu měla doporučit nějakou svoji dvorní dámu, aby se ukázalo, zda je vlastně plodný Přemysl. Dáma se jmenovala Anežka Palceřík, měla mít vlasy nezvykle nakrátko ostříhané. Král s ní zplodil několik bastardů, čímž se jeho plodnost potvrdila. Tak mohl Přemysl po vítězné bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 svou ženu Markétu zapudit a vzít si místo ní mladou uherskou princeznu Kunhutu. Několik bastardů zplodil i Přemyslův syn Václav II. Nejznámější z nich Jan Volek se pak stal pražským biskupem.

Milenky Otce vlasti

O záletech prvního Lucemburka na českém trůně, krále Jana, by se jistě dal napsat celý román (a nemálo jich koneckonců i vyšlo) a věrnost nedokázal udržet ani jeho syn Karel IV. zvaný Otec vlasti. Ke svým hříchům mládí (kdy už byl ženatý s první ženou Blankou z Valois) se nepřímo přiznal i ve svém spise Vita Caroli, zatímco ve starším věku se snažil dávat najevo svou zbožnost a své případné zálety dovedně skrýval. Proto až moderní historici zjistili, že ještě kolem roku 1365, tedy v téměř 50 letech, zplodil levobočka při jedné ze svých cest do Francie.

Karlův syn Václav IV. měl velkou zálibu v nadměrném pití vína, ale ani společností žen nepohrdal. Vyprávěly se pověsti o jeho návštěvách pražských lazebnic inkognito a v takzvané Bibli Václava IV. je mnoho lazebnic zobrazených. Naopak jeho bratr Zikmund odpustil nevěru své druhé ženě Barboře, což byla na poměry středověku skutečně nevídaná velkorysost. Dá se říct, že se tím ukázala pověstná pragmatičnost posledního Lucemburka, jenž se nehodlal nimrat v případech, z nichž nemohl mít žádný prospěch.

Image

Čtěte také

Středověké nevěstince: Místa potěšení i smrtelného hříchu

Na západním pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu se nachází oblast se slavnými krasovými jeskyněmi Waitomo Caves. V některých z nich jsou úžasnou atrakcí světélkující bedlobytky novozélandské (Arachnocampa luminosa), v dalších se zase nacházejí pozoruhodné fosilie.

Jeskyně s příhodným názvem Jeskyně skořápek vajec ptáků moa (Moa Eggshell Cave) byla objevena již v šedesátých letech a paleontologové v ní už našli leccos. Jejich nedávný návrat ale ukazuje, že až doposud spíše paběrkovali. Ve skutečnosti se v ní nachází ohromné bohatství fosilií, které odkrývají ekosystém z doby před milionem let.

Jeskyně z dávného světa

Jak vyplývá z nové studie, kterou uveřejnil odborný časopis Alcheringa: An Australasian Journal of Palaeontology, badatelé v jeskyni objevili fosilie 12 druhů ptáků a 4 druhů žab, které tam tehdy žily. Podle vedoucího výzkumu Trevora Worthyho z Flindersovy univerzity v Adelaide jde o průlomový výzkum, který odkrývá zatím jen velmi málo známé období historie Nového Zélandu.

„Naše nálezy představují doposud neznámou avifaunu Nového Zélandu, která byla v průběhu historie nahrazená další avifaunou, existující až do příchodu prvních lidí,“ vysvětluje Worthy. „Ukazuje se, že dávné novozélandské lesy před milionem let hostily pestré společenstvo ptáků.“

Objevy Worthyho týmu naznačují, že od doby před milionem let do příchodu lidí na Nový Zéland vymřela v ekosystému novozélandských lesů téměř polovina druhů ptáků. Jak uvádí Paul Scofiels z Muzea Cantebury v Christchurchi, tato vymírání byla zřejmě důsledkem relativně rychlých změn klimatu a kataklyzmatických sopečných erupcí.

Image

Čtěte také

Pět podzemních skvostů: Nahlédněte do útrob nejzajímavějších jeskyní světa

Nejde o plnohodnotnou vesmírnou turistiku, a v očích pravověrných kosmopříznivců dokonce balancuje na hraně svatokrádeže. Přesto mají suborbitální výpravy svůj smysl. Kromě možnosti otevřít brány vesmíru přece jen většímu počtu lidí než plnohodnotné mise na oběžnou dráhu mají totiž také význam vědecký. I několikaminutový pobyt v mikrogravitaci dovoluje realizovat mnohem rozsáhlejší a komplexnější výzkum než pouhé parabolické skoky ve speciálně upravených letadlech, trvající desítky sekund.

Kosmická loď jedna

Na suborbitální dráhu se už v roce 1961 vydali první američtí astronauti Alan Shepard a Gus Grissom v lodích Mercury. Po dekády pak zůstali jedinými lidmi, kteří popsaný zážitek absolvovali. Až v roce 2004 uskutečnil soukromý raketoplán SpaceShipOne tři lety nad hranici 100 km, přičemž poslední dva – rea­lizované v rozmezí šesti dnů – přinesly jeho tvůrcům prémii Ansari X PRIZE v hodnotě 10 milionů dolarů. Dobrý byznys? Do vývoje SpaceShipOne a související infrastruktury se muselo investovat několikanásobně víc. Skutečný obchodní model měl ležet jinde, a sice právě v kosmické turistice.

Na jaře roku 2004 založil podnikatel Richard Branson společnost Virgin Galactic, která technologii z raketoplánu SpaceShipOne od Scaled Composites koupila. Počítala tehdy s tím, že vývoj většího turistického stroje bude jen otázkou krátkého času, a hovořila o zcela novém průmyslovém odvětví se stovkami tisíc prodaných „letenek“ za rok. Předpokládala, že komerční lety začne provozovat do 18 měsíců, tedy před koncem roku 2005. Jenže vývoj systému se ukázal být mnohem komplikovanější, než se čekalo, a firma nezvládla ani řízení projektu. Od začátku se mnohem víc soustředila na marketing a prodej letenek než na technickou stránku věci, takže se proměnila ve „žrouta“ peněz.

Média přinášela jednu optimistickou zprávu za druhou, ale problémy se hromadily. Vyvrcholily potom v říjnu 2014 havárií prvního raketoplánu VSS Enterprise, kdy zahynul pilot Michael Alsbury. Na vině byla sice pilotní chyba v podobě předčasné aktivace praporování křídel, nicméně podle vyšetřovací komise vznikla v důsledku nedostatečného výcviku a špatně navrženého stroje. Jinými slovy, při lepším technickém návrhu by k podobnému pochybení druhého pilota vůbec nemohlo dojít.

Níž a s méně pasažéry

Alsbury se ovšem nestal jedinou obětí vývoje SpaceShipTwo. Už v roce 2007 zahynula trojice zaměstnanců a další tři utrpěli těžká zranění při výbuchu motoru na zkušebním stavu. Nikdo z nich přitom neměl na místě být: Jednalo se jen o zvědavce, kteří se přišli podívat na test raketového motoru a sledovali ho z nedovoleného místa. Teoreticky vzato firma nenesla vinu, ale na druhou stranu to ukazuje na její vnitřní kulturu a respekt k předpisům.

Právě s hybridním motorem raketoplánu SpaceShipTwo byly přitom během vývoje značné problémy, až se nakonec firma zaměřila na nový, využívající kapalný kyslík a kerosin. Jenže s tím, jak se komerční provoz odkládal a bylo potřeba stále víc peněz na běžný chod, padlo rozhodnutí jeho vývoj v tichosti zastavit.

VSS Unity coby druhý raketoplán řady SpaceShipTwo letěl poprvé v prosinci 2018. V únoru následujícího roku pak překonal výšku 80 km neboli 50 mil, kterou Virgin Galactic bere jako hranici kosmického prostoru dle metodiky amerického letectva. Mimochodem, i to svědčí o nemalých problémech při vývoji. Původní cíl zněl létat do 140 km, poté do 100 km a nyní dochází k překonávání právě 80km hranice – a to ještě za cenu snížení počtu pasažérů z šesti na čtyři.

Téměř pravidelný provoz

Po několika zkušebních letech došlo v červenci 2021 k ostře sledované misi, kdy se kromě dvou pilotů nacházeli na palubě další čtyři lidé včetně samotného Bransona. Co na tom, že prvního pasažéra svezl raketoplán už v únoru 2019: Mise o prázdninách roku 2021 měla své mediální kouzlo právě díky přítomnosti „otce zakladatele“.

Během následujících téměř dvou roků SpaceShipTwo neletěl a procházel úpravami před zahájením pravidelných startů. Občas probleskly zprávy o vážných nedostatcích, které vyšly při servisu najevo. V květnu 2023 vzlétl stroj VSS Unity znovu, opět s posádkou složenou ze zaměstnanců Virgin Galactic, a 29. června téhož roku se uskutečnil první komerční let Galactic 01 v podobě výzkumné mise pro italské letectvo. Mezi 10. srpnem a 2. listopadem 2023 následovaly lety Galactic 02–05, na něž v lednu a červnu 2024 navázala „šestka“ a „sedmička“. Zdálo se, že po dlouhých odkladech zahajuje společnost pravidelný provoz. Jenže všechno bylo jinak.

Nemilosrdné počty

Firmu Virgin Galactic totiž neúprosně dohání ekonomická realita. Její čtvrtletní náklady činí 100–150 milionů dolarů a s jedním exemplářem SpaceShipTwo by mohla za kvartál odbavit maximálně tři lety. Snadno si pak můžeme spočítat, kolik by musela stát jedna letenka, aby se program při čtyřech platících pasažérech nacházel v černých číslech. Realita je taková, že letenka vyšla zhruba na 400 tisíc dolarů (prodej byl ovšem pozastaven), takže jeden start generoval obrat okolo 1,2–1,6 milionu dolarů, neboť čtvrtého na palubě představoval většinou firemní instruktor. A pokud šlo o kompletně zakoupenou misi, jako v případě italského letectva, přibyly na konto Virgin Galactic 2–3 miliony.

Stejně tak se nedařilo dokončit druhý exemplář raketoplánu, pojmenovaný VSS Imagine. I kdyby však strojů vzniklo víc, nízká frekvence letů a málo míst by firmě dřív či později zlomily vaz. Denně tak prodělává přes milion dolarů. Ztráta by se dala vynulovat snad jen při denní frekvenci startů či s flotilou desítek raketoplánů, pak by ovšem zas naskočily provozní náklady. Každopádně je zcela jasné, že popsaný model nemůže fungovat dlouhodobě a že pokud nemá Virgin Galactic padnout na dno, musí dojít ke změnám. Ví to i Richard Branson, který už na podzim roku 2023 ve vztahu ke společnosti prohlásil: „Má kapsa není bezedná.“

Sázka na Deltu

Peníze docházejí, a Virgin Galactic chce proto vše vsadit na jednu kartu – na nový turistický raketoplán Delta, někdy také nepřesně označovaný jako SpaceShipThree. Zároveň se firma snaží redukovat náklady, průběžně propouští zaměstnance, pozastavuje nedůležité projekty jako speciální nosné letadlo pro Deltu, nepokračuje ve výrobě nových raketoplánů, ukončila provoz jediného hotového a opět slibuje: Mají vzniknout dva exempláře Delty a od roku 2026 oba létat s týdenní frekvencí. Při šesti pasažérech na palubě by tak mohly měsíčně nabídnout pět desítek placených míst. Otázkou zůstává, zda to bude stačit.

Došlo tedy ke změně priorit a k výraznému přesunu pracovní síly. Firma ví, že se její budoucnost pojí s raketoplánem Delta a s jeho včasným dokončením. Běží závod s časem, protože další investoři zaujímají podobnou pozici jako Branson čili odmítají házet peníze do bezedné studny. Když firma v roce 2019 vstoupila na burzu, měla hodnotu 2,3 miliardy dolarů. Před rokem šlo o 935 milionů a dnes se jedná o 117 milionů. V červnu 2023 měla 980 milionů dolarů kapitálu, což by při současných nákladech stačilo zhruba na dva roky fungování. Redukcí prací a propouštěním si sice „koupila“ čas navíc, ale není ho mnoho. Čeká ji proto úkol rychle postavit stroje zcela nové konstrukce, v příštím roce je zalétat na práh kosmického prostoru i certifikovat a hned poté ekonomicky smysluplně provozovat. S projektem SpaceShipTwo to Virgin Galactic nezvládla ani za 20 let a prakticky s neomezenými prostředky.

Image

Čtěte také

Budoucnost kosmonautiky: Budeme někdy létat do vesmíru na dovolenou?

První kulomety, které přišly na scénu koncem 19. a počátkem 20. století, používaly v naprosté většině náboje puškových kalibrů, tedy mezi 6 a 8 mm. Vedle snahy zachovávat kompatibilitu s municí standardních armádních opakovaček za tím stál názor, že rychlopalné zbraně zkrátka nepotřebují střílet výkonnějšími náboji. Už v té době ale docházelo k experimentům s většími kalibry, ačkoli zásadní impuls představovala až první světová válka, během níž vyrazily do boje letouny a tanky. Potřeba účinné obrany proti těmto novým smrtícím strojům pak podnítila i zrod moderních konstrukcí velkorážových kulometů.

Cesta k americké „stavebnici“

John Browning (1855–1926) zajisté patří mezi nejznámější a nejvlivnější tvůrce zbraní a mnoho jeho vynálezů se používá dodnes. Právě Browning navrhl i kulomet M1917, jenž se během Velké války dostal do arzenálu US Army a pálil municí ráže 7,62 mm, respektive .30-06 Springfield (metricky 7,62×63 mm). Obdobně jako mnoho dalších typů v této éře měl vodní chlazení, ačkoli zanedlouho se z něj vyvinul kulomet M1919 opatřený vzduchovým chlazením hlavně. 

Vedle toho však existoval jiný směr evoluce, který pracoval s výkonnějším nábojem a inspiroval se francouzským příkladem v podobě kulometu Hotchkiss ráže 11 mm. Další podněty přineslo ukořistění německých zbraní ráže 13,2 mm. Firma Winchester tedy ještě během první světové války zkonstruovala nový náboj ráže 12,7×99 mm, jenž se pak stal známým pod označením .50 BMG (Browning Machine Gun), protože jako první zbraň jej používal nový kulomet Johna Browninga. Ten upravil model M1917 a dne 18. listopadu 1918 (tedy přesně týden po uzavření příměří) začaly zkušební střelby zbraně, jež měla firemní název Mk 50. Armáda ji zavedla v následujícím roce pod označením M1919, ale vyrobil se poměrně malý počet kusů. John Browning a potom jeho nástupci však pokračovali ve zlepšování, jež našlo i podporu u amerického námořnictva a do něhož se zapojila i firma Colt, kde od roku 1924 běžela sériová produkce inovované podoby pro zahraniční zákazníky. 

Teprve v roce 1933 zavedla kompletně modernizovanou zbraň také US Army, a to pod názvem M2. Zůstal zachován původní funkční mechanismus, který užíval pohon krátkým zákluzem hlavně, ovšem „padesátka“ („Fifty“), jak se novému typu začalo přezdívat, vlastně nepředstavovala jen jednu zbraň, nýbrž spíše pomyslnou „stavebnici“. Na tom měl hlavní podíl Samuel Green ze zbrojovky Springfield, díky němuž vznikl soubor kompatibilních součástí, z nichž se daly sestavovat různé podoby kulometů. A tak mohl M2 používat vodní i vzduchové chlazení, dal se montovat na rozmanité lafety a vzniklo také provedení AN/M2 pro instalaci na paluby letounů.

V mnoha rolích

Zbraně s vodním chlazením se užívaly méně a méně, přestože se příležitostně uplatňovaly i za druhé světové války, z níž existují snímky protiletadlových „padesátek“ s typickým masivním pouzdrem s vodou. Jednoznačné dominance ovšem brzy dosáhl M2 s těžkou hlavní chlazenou vzduchem, takzvanou Heavy Barrel, takže kulomet se začal označovat i jako M2HB. Přesně tato varianta se pak stala v podstatě ztělesněním velkorážového kulometu Browning, tudíž se často zapomíná na onen hodně komplikovaný zrod a na existenci verzí s vodním chlazením. 

Sériová produkce kulometů M2 běžela v několika firmách a za války nabrala obrovské tempo, protože poptávka ze strany pozemních vojsk, armádního letectva a námořnictva neustále rostla. „Padesátka“ totiž představovala opravdu výbornou konstrukci, kterou si vojáci rychle oblíbili pro její působivou ničivou sílu, jednoduchost, spolehlivost a univerzální povahu. K pěším praporům US Army se začaly přičleňovat takzvané těžké zbraňové čety s kulomety M2HB montovanými na trojnožkách a běžným jevem se stala instalace na podstavcích na džípech, nákladních vozech i nejrůznějších obrněncích. 

„Padesátky“ se velmi dobře osvědčily i coby protiletadlové zbraně, a to zejména jako „čtyřčata“ na polopásových obrněných transportérech. Tady je potřeba zdůraznit, že US Army původně žádala 12,7mm kulomet především jako zbraň proti tankům a letadlům, kdežto úloha nástroje palebné podpory pěchoty byla až sekundární. Zesilování pancířů sice záhy odsunulo protitankové uplatnění do pozadí, avšak proti lehčím obrněncům si náboj .50 BMG pořád vedl skvěle. Nabízel také působivou přesnost, k níž přispíval fakt, že M2HB mohl pálit i jednotlivé rány, a proto jej někteří vojáci užívali vlastně jako těžkou odstřelovačskou pušku.

V této praxi se pokračovalo také v konfliktech studené války, protože M2HB zůstával ve službě a žádná z řady snah vyvinout adekvátní náhradu nevedla k úspěchu. Zřejmě tudíž nepřekvapuje, že jde o nejstarší dosud používaný vzor zbraně v US Army.

Browning M2HB

• RÁŽE STŘELIVA: 12,7×99 mm
• CELKOVÁ DÉLKA: 1,65 m
• DÉLKA HLAVNĚ: 1,14 m
• HMOTNOST ZBRANĚ: 38,0 kg
• HMOTNOST PODSTAVCE: 20,0 kg
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 890 m/s
• MAX. KADENCE: 600 ran/min
• EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 1 800 m
• MAX. DOSTŘEL: 7 400 m
• KAPACITA PÁSU: 100 nábojů

První model a jeho vylepšení

Střelba na letadla v malých výškách (do 1 500 m) představovala primární zadání také pro těžký kulomet, který v roce 1929 začala poptávat Rudá armáda. Zbraň měla užívat nový velkorážový náboj, jenž byl vyvíjen od roku 1925 zejména pro protitankové pušky. Sovětský svaz sice v této kategorii nakonec vsadil na 14,5mm munici, avšak také zmíněný náboj s metrickou ráží 12,7×108 mm se jevil jako velice slibný. Úkol vyvinout těžký kulomet obdržel Vasilij Děgťarjov (1890–1949), který již vytvořil výborný lehký kulomet DP s typickým kruhovým zásobníkem na munici 7,62×54 mm. Děgťarjov tedy použil jeho funkční mechanismus, jenž pracoval na základě odběru prachových plynů z hlavně, a přímoběžný závěr zamykaný za pomoci dvou postranních destiček. 

Výsledek představený v roce 1931 obdržel vojskové označení DK (Děgťarjova, krupnokalibernyj) a příslušel k němu bubnový zásobník pro 30 nábojů kalibru 12,7×108 mm. O rok později se rozběhla sériová výroba, která však trvala jen tři roky, jelikož model DK se v praxi zcela neosvědčil. Kadence se pro palbu na letadla jevila jako příliš nízká a kapacita zásobníku nepostačovala. 

Základní koncepce zbraně byla ale pořád slibná, a proto se k projektu připojil další známý konstruktér Georgij Špagin (1897–1952). Díky jeho angažmá se změnil systém zásobování, takže sovětský kulomet začal používat pásy a zvýšila se jeho kadence. Modifikovaná zbraň DŠK (Děgťarjova, Špagina, krupnokalibernyj) se často označuje i jako DŠK obrazca 1938 goda, ačkoli do služby v Rudé armádě se formálně dostala až v únoru 1939 a sériová produkce v Kovrovském strojírenském závodě začala teprve v roce 1940.

První dodané zbraně se uplatňovaly podle původního zadání, tedy především jako protiletadlové, posléze ale došlo i k instalaci zbraně na různá obrněná vozidla včetně tanků. Kulomet se od počátku těšil velké oblibě u prostých vojáků, což prokazuje i přezdívka „duška“, jež vycházela z oficiální zkratky, toto slovo však označuje v hovorové ruštině také milovanou či blízkou osobu.

Přednosti a nedostatky

Standardní sériová podoba kulometu DŠK se nacházela na mohutné lafetě, která pocházela od konstruktéra Kolesnikova. Dostala dvě odpojitelná kola a dal se k ní upevnit též ochranný štít. Poskytovala vynikající stabilitu, kola pomáhala s přesunem těžké zbraně a usnadňovala použití kulometu v útoku, v čemž se vlastně navazovalo na proslulou dvoukolovou lafetu ruských a sovětských maximů. Základní nevýhodu této konstrukce však představovala vysoká hmotnost, takže v členitém terénu někdy ani kola nepostačovala a vojáci museli sestavu rozmontovat, aby „dušku“ vůbec mohli přemístit. 

Lafeta měla trojici noh, ovšem při střelbě v této konfiguraci se občas vyskytovaly problémy se stabilitou. Vedle toho vznikly i speciální podstavce pro montáž na vozidla a plavidla, zatímco v úloze protivzdušných zbraní byly DŠK někdy umisťovány i na lafety pro větší počet kusů (nejčastěji tři). Fakt, že „duška“ měla ve svém „rodokmenu“ zapsánu tuto funkci, prokazovala i skutečnost, že do standardní výbavy náležel velký kruhový zaměřovač. 

Podobně jako u americké „padesátky“ platilo, že šlo také o efektivní nástroj proti lehkým obrněným vozidlům, neboť standardní náboj ráže 12,7×108 mm měl ocelové průbojné jádro. Zároveň je ale nutné zdůraznit, že DŠK neměl pro Rudou armádu ani zdaleka takový význam jako M2HB pro US Army, což se dá doložit mimo jiné faktem, že během druhé světové války z továren vyšlo jen asi 9 000 kusů. 

Produkce však pokračovala dál a objevila se i modernizovaná podoba DŠKM, na jejíž dodávky se přešlo v roce 1946. Licenci na výrobu poté získalo několik zemí včetně Československa, byť po světě se kromě sovětských originálů nejvíce rozšířily čínské kopie nazvané Typ 54. Sovětská armáda zavedla do výzbroje nástupce „dušky“ v roce 1972, a to v podobě kulometu NSV, ovšem kulomety DŠK a DŠKM se dosud užívají v mnoha státech. O kvalitě této zbraně vypovídá i fakt, že se dodnes osvědčuje v rukou ukrajinských vojáků v boji proti dronům. 

DŠK obr. 1938 goda

• RÁŽE STŘELIVA: 12,7×108 mm
• CELKOVÁ DÉLKA: 1,63 m
• DÉLKA HLAVNĚ: 1,07 m
• HMOTNOST ZBRANĚ: 33,5 kg
• HMOTNOST PODSTAVCE: 123,5 kg
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 860 m/s
• MAX. KADENCE: 1 200 ran/min
• EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 2 000 m
• MAX. DOSTŘEL: 6 500 m
• KAPACITA PÁSU: 50 nábojů

Image

Čtěte také

Duel ZB 26 vs. MG 34: Souboj dvojice legendárních kulometů

Český předválečný film je společně s architekturou dosud nejživotnějším odkazem první republiky. Okolo moderních staveb té doby, vzdušných funkcionalistických vil i obchodních paláců dodnes chodíme a stejně tak se díváme na filmy s Novým a Gollovou, Haasem i Mandlovou. Ty vtipné komedie zná každý – což už se nedá říct o tehdejší knižní produkci, malířství, hudbě a tak dále.

„Slavná“ éra předválečného českého filmu však trvala jen krátce, něco přes desetiletí. Její vrchol nastával v době, kdy se do českého prostoru už tlačila nacistická moc. Válka pak svět šarmantních elegánů a dam v dlouhých róbách smetla ze stolu.

Němý z provincie

Jistě znáte němé filmy s Charliem Chaplinem či grotesky Laurela a Hardyho. Možná jste četli o německém velkofilmu Metropolis (1926) či Ejzenštejnově Křižníku Potěmkin (1925). Zkuste si však vybavit nějaký němý český film. Nepochybně žádný nebudete znát. Česká kinematografie se zrodila již roku 1898, ale po dlouhé období němého filmu až do roku 1930 produkovala filmy natolik chabé úrovně, že jejich uvádění by dnes nevyvolávalo ani nechtěný smích. Byla by to nuda. I to je důvod, proč dnes tak vzhlížíme ke kinematografii z let 1930–1945; z předchozí doby chybí divácky akceptovatelné snímky.

Český film vstupoval na počátku třicátých let do zvukové éry s tristní bilancí, domácí produkce byla povýtce provinční. Byla i řemeslně neprofesionální a výrobně zaostalá, filmy měly špatné scénáře, neujasněnou režijní koncepci, herci přehrávali až do parodických poloh. Část tohoto dědictví si film odnesl i do zvukové éry. Dnes se sice obdivujeme svižným Fričovým snímkům, jako byl Kristián (1939) nebo Eva tropí hlouposti (1939), bavíme se u študáckých komedií Škola, základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), jenže to jsou skutečné vrcholky české produkce celého období.

Na tyto filmy, stejně jako na další zdařilé s Hugo Haasem či Vlastou Burianem, na umělecky náročnější snímky Otakara Vávry, připadaly ovšem i početné filmy režisérů, jako byl Vladimír Slavínský, Svatopluk Innemann či Václav Binovec. Lidové veselohry a dojemná melodramata, jejichž ekvivalentem by dnes byly některé seriálové produkty komerčních televizí. Pod touto produkcí, oním středním proudem českého filmu, stojí ještě jedna úroveň: filmy tvůrců typu Oldřicha Kmínka, které se vyznačují už viditelnou mírou diletantismu.

Hledání tváře

Česká kinematografie ve třicátých letech produkovala ročně okolo třiceti i více celovečerních hraných snímků, což je hodně. Nástup zvukového filmu po roce 1930 vyvolal zvýšený zájem o domácí kinematografii, lidé mohli slyšet rodnou řeč z úst jim blízkých herců. Film jako celek ovšem znovu hledal své výrazivo, především střihově zdaleka nedosahoval bravury němé éry. Úroveň tehdejší zvukové techniky nedovolovala jít s kamerou ven mimo ateliéry, i proto se tehdejší filmy omezovaly především na interiérové „konverzačky“. Krok byl srovnán až v poválečné době, kdy se natáčecí a zvuková technika zmenšila a zdokonalila natolik, že bylo možné bez obtíží pracovat i v reálném prostředí.

Český film za světovým vývojem z hlediska obsahu i formy pokulhával, ale pokud jde o řemeslnou stránku, pak je určitě období třicátých a počátku čtyřicátých let cestou vzestupu. Především režiséři a scenáristé se posunuli z pouhých kinematografických nádeníků na úroveň tvůrců, v ojedinělých případech i skutečných umělců.  

Světlo v době zatemnění

Ačkoli často hovoříme o prvorepublikovém filmu, většinou si neuvědomujeme, že pod tento pojem zahrnujeme skoro vždy i snímky natočené jak v pochmurném období takzvané druhé republiky, tedy od září 1938 do března 1939, tak v době Protektorátu Čechy a Morava.

K zábavným filmům natáčeným v letech 1939–1945, kdy na Pražském hradě vlál hákový kříž a lidé mířili do koncentračních táborů, patřily Fričovy komedie s Oldřichem Novým Hotel Modrá hvězda, Roztomilý člověk, Valentin Dobrotivý či Vávrova Dívka v modrém, ale také burianovské komedie Přednosta stanice, Katakomby či Provdám svou ženu.

Jde o zvláštní dvojí vidění: období 1939–1945 je zafixováno jako temný čas českých dějin, na druhé straně ale filmové produkty té doby většina diváků vyhledává pro jejich projasněnost a nekonfliktní pohodu. A tak zatímco v Kristiánovi, který měl premiéru v září 1939, nabízí hlavní hrdina zájezdy do exotických zemí, kde moře hučí a palmy šumí, ve skutečnosti už z Protektorátu Čechy a Morava nebylo možné jen tak odjet, protože právě vypukla válka.

Okupace země nacisty zprvu neznamenala konec českého filmu. Paradoxně mu přinesla určitou jistotu a také řád. Ještě v letech 1939 a 1940 se natočilo čtyřicet jedna, respektive třicet filmů ročně. Filmy byly podřízeny cenzuře a kontrole, což vyžadovalo lepší dramaturgickou přípravu. Okupační správa chtěla udržet v protektorátu zdání míru, aby průmysl mohl produkovat zbraně a venkov dodávat potraviny. I proto byl film podporován, a pokud se filmoví pracovníci vysloveně nezapojili do odboje (což byl třeba případ herečky Anny Letenské, kterou nacisté zatkli a popravili) měli filmaři příslovečný „klid na práci“.

Image

Čtěte také

U filmových legend doma: Jak bydlely hvězdy první republiky?

Již na počátku 17. století se podařilo zjistit, že Slunce vykazuje tzv. diferenciální rotaci, tedy že se na rovníku otáčí rychleji než na pólech. Jedna otočka v rovníkových oblastech trvá asi 25 dní, zatímco lokality blízko pólu rotují s periodou přibližně 34 dní. Nesmíme totiž zapomínat, že Slunce nepředstavuje tuhé těleso, a coby koule plazmatu neboli velmi horkého plynu se tudíž může otáčet v různých šířkách jinou rychlostí. Ostatně diferenciální rotaci mají i další nepevná tělesa v naší soustavě, jako třeba plynní obři Jupiter a Saturn.

Na rovníku rychleji

Klíč k jejímu vysvětlení u Slunce tvoří přenos úhlového momentu. Jeho směr je ovlivněn vnitřní strukturou hvězdy – zejména faktem, že podpovrchová konvektivní zóna, zabírající vnější třetinu slunečního poloměru, setrvává v neustálém turbulentním pohybu. Roli hraje i tzv. Coriolisova síla a magnetická pole. Slunce přitom vykazuje diferenciální rotaci nejen v šířce (ta je pozorovatelná na povrchu), ale také v hloubce: Odlišnou rychlostí se tedy otáčejí i různé vrstvy jeho nitra. Celkově je velkoškálová dynamika naší stálice poměrně komplikovaná.

zdroj videa: Max Planck Institute, Mark Garlick, CC BY 4.0

Studie z roku 2018 například ukázala, že i jiné hvězdy podobné Slunci (tedy srovnatelné hmotností i stářím) vykazují diferenciální rotaci: jejich rovníkové oblasti se otáčejí rychleji než střední a vyšší zeměpisné šířky. Zásadní rozdíl oproti Slunci však spočívá v rozsahu tohoto jevu. Zatímco rovníkové oblasti Slunce rotují přibližně o 10 % rychleji než jeho střední pásma, u jiných hvězd může být rychlost rotace rovníku až dvaapůlkrát vyšší než u oblastí blíže k pólům.

Pochopení rotačního chování hvězd přitom není jen akademickou otázkou. Jejich rotace úzce souvisí se vznikem a strukturou magnetických polí, která mají zásadní vliv na aktivitu hvězdy.

Image

Čtěte také

Jak se točí Země? Velký rozhovor s Janem Vondrákem z Astronomického ústavu Akademie věd

Delfíni, kteří mají více blízkých a kvalitních přátelství, stárnou pomaleji než jejich osamělejší vrstevníci. Ukazuje to nová studie založená na dlouhodobém výzkumu populací delfínů Ehrenbergových (Tursiops aduncus) v oblasti australské Žraločí zátoky. Vědci zde využili unikátní soubor dat – více než čtyři desetiletí detailních pozorování chování jednotlivých zvířat, jejich sociálních vazeb i životních drah.

Věk zapsaný v DNA

Populace ze Žraločí zátoky je mezi biology proslulá mimořádně složitou sociální strukturou. Zejména samci vytvářejí dlouhodobé, často celoživotní aliance. Tito „delfíní kamarádi“ spolu tráví značnou část času: společně cestují, loví, odpočívají a zapojují se i do páření. Nejde tedy o nahodilé kontakty, ale o pevné sociální vazby s jasnou strukturou a stabilitou.

Výzkumný tým se zaměřil na 38 samců, u nichž byl přesně známý jejich skutečný (chronologický) věk. Od každého zvířete byly odebrány drobné vzorky kůže, ze kterých vědci analyzovali tzv. DNA metylaci – chemické „značky“ na DNA, které ovlivňují, které geny jsou aktivní a které nikoli. Právě tyto značky se s věkem systematicky mění a umožňují odhadnout biologický věk organismu.

K vyhodnocení byly použity tzv. epigenetické hodiny, dnes považované za zlatý standard měření biologického stárnutí. Hlavní použitý model byl dokonce speciálně „naladěn“ přímo na delfíny ze Žraločí zátoky, aby co nejpřesněji zachycoval změny, které se na jejich DNA hromadí během života.

Stres urychluje stárnutí

Vedoucí autorka studie Livia Gerberová, tehdy působící na Univerzitě Nového Jižního Walesu, zdůrazňuje, že stárnutí není jednoduchý proces. Nejde jen o „opotřebování buněk“, ale o komplexní souhru poškození DNA, včetně vážných poruch, jako jsou zlomy obou vláken DNA, změn v regulaci genů a dlouhodobého působení stresu.

A právě zde se ukázala klíčová role sociálních vztahů. Delfíni se silnými, dlouhodobými partnerstvími vykazovali podle epigenetických ukazatelů nižší biologický věk, než by odpovídalo jejich skutečnému stáří. Jinými slovy: jejich těla „vypadala mladší“.

Jedním z možných vysvětlení je vliv stresu. Sociální izolace vystavuje zvířata dlouhodobému působení stresových hormonů, zejména kortizolu, který má prokazatelně negativní dopad na zdraví – u zvířat i u lidí. Delfíni jsou vysoce sociální tvorové a bez funkční sociální sítě jejich organismus trpí. „Tělo samotářských delfínů je pod neustálým tlakem, což urychluje stárnutí,“ shrnuje Gerberová.

Naopak pozitivní sociální interakce podporují vyplavování oxytocinu – hormonu spojovaného s důvěrou, sociální vazbou a pocitem bezpečí. Tento hormon má ochranný účinek proti stresu a zřejmě pomáhá tlumit biologické procesy vedoucí k rychlejšímu stárnutí.

Silné vazby, mladší těla

Podle Ashley Barratcloughové z National Marine Mammal Foundation je zásadní, že nešlo o prostý počet kontaktů, ale o jejich kvalitu. Velké skupiny samy o sobě nemusejí být výhodou a někdy mohou stres dokonce zvyšovat. Rozhodující jsou pevné, stabilní a důvěrné vztahy.

Studie tak zapadá do širšího obrazu napříč savci: silné sociální vazby fungují jako biologický „nárazník“ proti stresu a zpomalují tempo stárnutí. Delfíni – podobně jako lidé – zjevně prospívají tehdy, když mají pocit sounáležitosti, stability a vzájemné blízkosti.

Image

Čtěte také

Co dělá osamělost s lidským tělem? Vědci odhalili biologické souvislosti