Japonské síly se vylodily na Nové Guineji v lednu 1942 a postupovaly do vnitrozemí, záhy ovšem narazily na tvrdý odpor. Rozpoutaly se nemilosrdné boje v džungli a úporná vzdušná střetnutí. Nová Guinea původně patřila do působnosti japonského námořnictva, které tudíž odpovídalo i za leteckou část kampaně, nárůst sil Spojenců však na podzim 1942 donutil císařovy admirály požádat o pomoc pozemní armádu. Ta proto vyslala na ostrov i své letectvo včetně útvarů s nejvýznamnějším typem armádní stíhačky Ki-43 Hajabusa. Také na americké straně se měl záhy objevit nový letoun: P-47 Thunderbolt.

Obr od gruzínského inženýra

Slavný americký bitevník A-10 Thunderbolt II zavedený do služby v roce 1977 obdržel bojové jméno na počest stíhačky P-47. Oba typy si získaly popularitu díky výjimečné odolnosti a někdy se říká, že oba za tuto vlastnost do určité míry vděčí faktu, že jejich základní konstrukci nenavrhl Američan: Alexander Kartveli (1896–1974) totiž pocházel z carského Ruska, přesněji z dnešní Gruzie. 

Letoun P-47 se stal největší a nejtěžší sériově vyráběnou jednomotorovou pístovou stíhačkou, paradoxní ovšem je, že na počátku jeho vzniku stál naopak projekt lehkého letounu. Americká armáda vydala v červnu 1940 požadavky na lehkou stíhačku a Kartveli, který působil jako konstruktér ve firmě Republic, navrhl design s pracovním označením XP-47 a řadovým motorem. Doufal, že tento druh agregátu nabídne vyšší výkony za nižší cenu, ale kalkulované parametry letounu na generály příliš nezapůsobily. 

Kartveli tedy svou konstrukci zcela přepracoval a uzpůsobil ji pro obrovský hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800, ke kterému připojil čtyřlistou vrtuli. Její průměr 3,7 metru by odpovídal spíše bombardéru a rovněž hmotnost navržené stíhačky hodně přesahovala běžné hodnoty v kategorii jednomotorových typů. V mohutném trupu se ukrývalo další neobvyklé řešení, a sice výkonné turbodmychadlo, a proto se s jistou nadsázkou tvrdí, že Kartveli nejprve navrhl pohonný systém a teprve pak okolo něj postavil stíhačku. 

Letoun dostal označení XP-47B a poprvé odstartoval 6. května 1941. Ihned vzbudil značný zájem, a to nejen díky rozměrům. Nabízel totiž vynikající výkony, a to zejména ve velkých výškách, kde se nejvíce projevoval efekt turbodmychadla. Poskytoval i značnou ničivou sílu, protože v jeho křídle se nacházelo hned osm „padesátek“, tedy kulometů ráže .50 neboli 12,7 mm. Piloti dále chválili prostornou kabinu, nicméně kritizovali špatný výhled směrem dozadu. Ukázalo se, že thunderbolt, jak byl letoun nazván, sice příliš nevyniká obratností, ale exceluje ve stoupání i ve střemhlavém klesání a má úžasně pevnou konstrukci.

Až nad Říši

Po vyřešení některých menších technických problémů se tudíž v březnu 1942 rozběhla sériová produkce verze P-47B. Tu na podzim téhož roku nahradila varianta P-47C, u které došlo ke změnám v konstrukci trupu a jež získala schopnost nést pod trupem přídavnou palivovou nádrž. To byl velmi důležitý prvek vzhledem k zamýšlenému nasazení letounu, který měl jednak poskytovat ochranu americkým bombardérům mířícím nad třetí říši a jednak operovat nad obrovskými plochami Pacifiku a jihovýchodní Asie. 

Zdaleka největší slávu si ovšem získala varianta P-47D, jež se vyráběla od prosince 1942 v novém závodě firmy Republic v Indianě a která obdržela mimo jiné zařízení pro vstřikování vody do motoru a zlepšenou pancéřovou ochranu pilota. Postupně se pak zaváděla i další zlepšení, mezi nimi třeba efektivnější vrtule či závěsníky pod křídlem. Ty sloužily pro zavěšení pum a později také neřízených raket, takže P-47D mohl sloužit i jako stíhací bombardér. Největší změna ale přišla u 25. série a konečně řešila počáteční stížnost pilotů ohledně výhledu: dostala totiž kapkovitý kryt kabiny. 

Nejpočetnější americká stíhačka

Následně vznikly ještě další verze, například P-47M, která měla díky vyšší rychlosti vzdorovat proudovým strojům Osy, nebo P-47N, jež nabízela delší dolet a byla optimalizována pro pacifické bojiště. Žádná ale nedosáhla významu „déčka“, protože z více než 15 000 vyrobených P-47 připadá přes 12 000 právě na P-47D. Šlo současně o vůbec nejpočetnější typ americké stíhačky druhé světové války. 

Thunderbolt se od pilotů dočkal obrovských pochval díky již zmíněné rychlosti a odolnosti, byť jeho horší obratnost znamenala, že se nehodil pro souboje s ostrými zatáčkami v nižších rychlostech. Byl však takřka dokonalý pro taktiku „boom and zoom“, respektive kombinaci stoupání a střemhlavého letu. „Blesk“ vydržel enormní poškození i namáhání a někteří piloti tvrdili, že při střemhlavém letu dosáhli rychlosti kolem 1 000 km/h. O kvalitě a odolnosti P-47 hodně vypovídá také fakt, že několik zemí jej provozovalo ještě v 60. letech.

Rychlost a obratnost nade vše

Když se hovoří o japonských stíhačkách druhé světové války, takřka vždy jako ozvěna zazní slovo „Zero“, tedy přezdívka typu Micubiši A6M, zajisté nejdůležitějšího stroje v císařském námořním letectvu. Američtí piloti však běžně hlásili souboje se „zery“ i z oblastí, kde se tato letadla vůbec nevyskytovala, respektive jež spadaly do působnosti armádních vzdušných sil. Část amerických letců si ale postupně všimla, že některé japonské stíhačky jsou trochu štíhlejší, a když vyšlo najevo, že jde o letouny císařské armády, začali jim přezdívat prostě „Army Zero“. 

Ve skutečnosti se ale jednalo o stíhačky Ki-43 Hajabusa („Sokol stěhovavý“), které technicky vzato neměly s proslulým typem značky Micubiši nic společného, ačkoli požadavky armády se těm námořním poněkud podobaly. Obě vojenské složky totiž u svých stíhaček vždy nejvíce preferovaly rychlost a obratnost v manévrových soubojích. Obě požadovaly také dlouhý dolet, námořnictvo kvůli působení nad oceánem a armáda kvůli operacím nad Čínou, lišily se ovšem představy o výzbroji. Admirálové chtěli i velkou palebnou sílu (a proto „zero“ neslo kanony), zatímco generálové se spokojili s kulomety. 

Výsledkem se staly velmi lehké, a proto strukturálně slabé a nepříliš odolné konstrukce. Kromě A6M zastupuje tuto filozofii i armádní stíhačka Ki-43, jež vznikla na základě specifikací z ledna 1938, které žádaly nástupce typu Nakadžima Ki-27. 

Inženýři Hideo Itokawa a Jasumi Kojama navrhli letadlo, jež se drželo koncepce „sedmadvacítky“, ačkoli se lišilo výkonnějším motorem a zatahovacím podvozkem. První start Ki-43 proběhl 12. prosince 1938, nevyvolal však přílišné nadšení, protože nový typ z hlediska obratnosti za Ki-27 zaostával. Itokawa a Kojama tudíž přistoupili k odlehčení konstrukce a přidali takzvané motýlkové klapky, což obratnost dramaticky zlepšilo. Sériová výroba začala na jaře 1941 a v létě téhož roku se odehrálo první nasazení „sokolů“ nad Čínou, kde letouny prokázaly svou impozantní rychlost a obratnost.

Nepříliš silná výzbroj

Současně se však objevila i první varování, neboť několik letounů základní verze Ki-43-I bylo ztraceno kvůli haváriím v důsledku strukturální slabosti. Pancéřování téměř úplně chybělo, takže „sokol“ mohl jít k zemi i po malém bojovém poškození. Jako další slabina se jevila jeho výzbroj, protože zpočátku nosil pouze dva 7,7mm kulomety Typ 89 zastavěné do motorového krytu. Otázka výzbroje se dala vyřešit relativně rychle, neboť armádní letectvo se mezitím rozhodlo zavést zbraň Ho-103 ráže 12,7 mm, což byla v podstatě kopie amerického kulometu Browning. Některé „třiačtyřicítky“ tudíž záhy obdržely kombinaci obou typů kulometů, popřípadě dvě zbraně Ho-103.

Otázka odolnosti už ale znamenala větší zásahy do konstrukce, mimo jiné instalaci pancéřových desek nebo samosvorných palivových nádrží, takže inovovaná verze Ki-43-II se vyznačovala nárůstem hmotnosti. Na místo motoru Ha-25 proto nastoupil výkonnější agregát Ha-115, který disponoval i kompresorem. Letoun navíc obdržel nový reflexní zaměřovač, ponechal si však výzbroj v podobě dvou 12,7mm kulometů. 

Sériová produkce „dvojky“ se rozběhla na podzim 1942, kdy již stíhačky po celém světě často nosily i kanony. Z tohoto hlediska proto „sokol“ stále více zaostával, což platilo také o jeho odolnosti, která navzdory popsaným úpravám zůstávala podprůměrná. Američané, již dali letounu kódové jméno „Oscar“, tedy záhy pochopili, že sice jde o stroj mimořádně obratný, jenže často jej pošle k zemi i několik zásahů z kulometu. Inženýři hodlali zesílit jeho výzbroj, ale celý tento lehký design se pro montáž kanonů prostě příliš nehodil. 

Letoun mohl nosit i speciální protivzdušné bomby Typ 2 Ta-Dan, jež obsahovaly tříštivé a zápalné elementy a měly se odhazovat nad formacemi bombardérů, jenže ani tato zbraň nesplnila očekávání. Kanony obdržela až verze Ki-43-III, ta ale zůstala jen v prototypové fázi. Stíhačky Ki-43 bojovaly až do konce války, mnohdy i jako součást sebevražedných útvarů, avšak poměrně málo se ví, že určitý počet těchto letadel pak dosloužil v dalších zemích, například v Číně, Indonésii nebo Korejské lidově demokratické republice.

Ještě relativně nedávno vyprávěli čeští historici přesvědčivý příběh o mocném rodu Slavníkovců, který prý ovládal větší území než Přemyslovci a mocným vládcům Čech snad i hrozil vzdorem. A tak byl pokyn knížete Boleslava II. k vyvraždění Slavníkovců na Libici chápán jako důležitý čin na cestě k sjednocení českého státu. Jenže na začátku 21. století se ukázalo, že všechno bylo trochu jinak. Pojďme si připomenout slavníkovský mýtus, který se dodnes objevuje na stránkách většiny učebnic a šíří se v našich krajích již od dob Františka Palackého. 

V roce 950 prohrál český kníže Boleslav I. (vládl 935–972) pod Novým hradem svůj čtrnáctiletý boj s římským králem Otou I. a byl donucen se mu poddat. Oslabilo ho to údajně natolik, že toho využil k posílení svých pozic ve východních Čechách jistý Slavník, kníže kmene Charvátů (v jiné verzi Zličanů), podrobeného dříve Přemyslovci. Tento Slavník se prý natolik roztahoval, že zabral kromě východních i velkou část jižních Čech (hrady Chýnov, Doudleby a Netolice, jak vypočítává kronikář Kosmas), takže jeho panství převyšovalo svou rozlohou území ovládané samotným Boleslavem I.

Střet knížecích rodů

Podle tradovaného mýtu měl Slavník naštěstí za manželku Střezislavu, která snad pocházela z přemyslovského rodu, takže prozatím se vztahy mocných v české kotlině udržovaly v přátelském duchu. Dokonce i poté, co 18. března 981 Slavník odevzdal svou duši Bohu, zůstal mír zachován. Vlády se chopil jeho nejstarší syn Soběslav a o rok později se jeden z jeho mladších bratrů Vojtěch stal druhým pražským biskupem. Tím vstoupila na scénu nejznámější a nejdůležitější osobnost slavníkovských dějin.

Vztahy mezi oběma rody se prý začaly kazit kolem roku 987, když zemřela Přemyslovna Střezislava. Mladý Soběslav už dříve provokativně razil na svých hradech Libice a Malín vlastní mince se svým jménem, čímž narušoval mincovní regál knížete Boleslava II. ( 972–999) (viz Co prozrazují Soběslavovy denáry). Navíc se dostal s knížetem do ostrého sporu sám biskup Vojtěch, a to kvůli porušování několika závažných křesťanských zásad v české kotlině – mnohoženství, svateb kněžích a nedodržování půstu. Odešel proto nadvakrát do Říma a jednou dokonce vyhlásil nad Čechami klatbu. 

Když odešel Vojtěch do Říma podruhé a jeho bratr Soběslav zrovna táhl v čele svého vojska na pomoc římskému králi Otovi III. proti polabským Slovanům, rozhodl se kníže Boleslav II. využít příležitosti, aby se vzpurnými Slavníkovci jednou provždy zatočil. Dne 28. září roku 995, tedy na svátek svého předchůdce svatého Václava, poslal na hlavní sídlo Slavníkovců Libici vojsko, které povraždilo čtyři přítomné Vojtěchovy bratry a Libici vypálilo do základů. Český kníže pak mohl zabrat jejich území a dokončit tak sjednocení mladého českého státu.

Nový příběh

Jednotlivé detaily slavníkovského příběhu do sebe tak hezky zapadají, že bylo opravdu těžké jeho celistvost narušit. Musíme si však uvědomit, že se pohybujeme v „temném“ 10. století, o němž máme zprávy natolik útržkovité, že v české kotlině můžeme jménem identifikovat v drtivé většině jen členy vládnoucího rodu. A najednou máme před sebou příběh dalšího mocného rodu? Předem můžeme napovědět, že za to může osobnost svatého Vojtěcha. 

Při čtení těchto útržků, navíc středověkými kronikáři i legendisty záměrně dokreslovaných, je nejdůležitější jejich interpretace a zařazení do kontextu. Právě o tento přístup se v posledních deseti letech opřeli někteří historikové, archeologové a numismatici zabývající se raným středověkem, z nichž jmenujme především Michala Lutovského, Zdeňka Petráně a Dušana Třeštíka. Na základě jejich výzkumů před námi vyrostl příběh nový, ne tolik kruciální pro chod českých dějin, ale přesto zajímavě popisující situaci v české kotlině před tisíci lety.

Říše Boleslavů

Ještě kníže Václav ( 921–935) ovládal pravděpodobně pouze území středních Čech. Až po něm jeho bratr Boleslav I., jemuž dala historie kvůli bratrovraždě přízvisko Ukrutný, rozšířil svou moc na celou českou kotlinu. Rozdíl byl především ve velikosti vojska, kterým mohl disponovat. Zatímco střední Čechy mohly uživit nanejvýš několik desítek, možná pár stovek bojovníků, z produkce celých Čech už jich mohl mít několik tisíc. Pak Boleslav ovládl severní část Moravy s centrem v Olomouci, dále na východ Krakovsko a takzvané Červené Hrady.

Víme jistě, že v Krakově sídlila česká posádka, v ostatních místech ji můžeme předpokládat. Tímto směrem totiž vedla důležitá obchodní stezka, po které proudilo zboží (většinou otroci) až z daleké Córdoby ovládané Araby. Stezka se pak v Kyjevě napojovala na jinou obchodní tepnu z Novgorodu, kde sídlila spousta vikingů (varjagů), odkud pokračovala až do Konstantinopole. Ochranu této výjimečné stezky svěřil Boleslav I. společně s hrady Libicí, Malínem a dalšími jistému Slavníkovi, možná svému příbuznému. Učinil tak proto, že ho považoval za loajálního bojovníka, nikoliv konkurenta.

Krize Boleslavovy říše nastala po smrti knížete, když se vlády ujal jeho stejnojmenný syn Boleslav II. Pobožný. Polský kníže Měšek dobyl určitě Krakovsko a zřejmě i Moravu. Boleslavova moc se tak opět zúžila jen na českou kotlinu. A navíc nebohý kníže zhruba v roce 992 těžce onemocněl, zřejmě raněn záchvatem mrtvice, a nemohl se zvednout z lůžka. 

Co víme o Slavníkovcích

Naprostá většina našich zpráv o Slavníkovi, jeho ženě a synech pochází ze dvou legend o svatém Vojtěchovi (asi 956–997) sepsaných nedlouho po jeho smrti. Především z nich čerpal na začátku 12. století kronikář Kosmas. Nikdo z nich ovšem nenazývá Slavníkův rod Slavníkovci – toto pojmenování pochází až z 19. století od Františka Palackého. Zatímco jiné významné rody, jako Vršovce, Munice či Těptice, kronikář Kosmas běžně jmenuje, o Slavníkovcích nepíše. Známe prostě Slavníka, jeho ženu Střezislavu, dále pak jejich syny Soběslava a Vojtěcha a další čtyři syny zavražděné na Libici, stručně zmíněné pod jmény Pobraslav, Pořej, Spytimír a Čáslav (možná po něm bylo pojmenováno město). Posledním pak je Slavníkův nemanželský syn Radim (Gaudentius), jenž věrně doprovázel Vojtěcha na jeho životní pouti a stal se prvním arcibiskupem hnězdenským. A to je vše. Pouhé dvě generace rodu, z nějž historici učinili vládnoucí rod knížecí.

Dejme slovo opatovi Brunovi z Querfurtu, jenž je autorem druhé legendy o svatém Vojtěchovi: „Vojtěchův otec byl vznešený a velmi mocný, jeho država byla netknutá a majetek rozlehlý. Měl dostatek pozemských statků, spoustu poddaných lidí, dům plný zlata a stříbra, v němž hlučela početná čeleď. Ačkoliv byl pánem země, přece nebyl nijak zvláštní člověk; zřídka se modlil, ale domovem u něho bylo vlídné milosrdenství, nedbal o cudnost, ale štědře se staral o chudé. Matka Vojtěcha byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená, spjatá důstojným sňatkem s důstojným manželem […].“ 

Správci, nebo příbuzní?

Právě od Bruna pochází domněnka o rozlehlém Slavníkově panství a převeliké moci. Bruno nemohl znát poměry v českém knížectví, ale není pochyb o tom, že Slavník spravoval velké území a byl bohatým velmožem. Kosmas pak jeho zámožnost ještě zveličil. Matoucí označení „dominus terrae“ (pán země) ovšem neznačí samostatného vládce. Do jisté míry můžeme odvodit příbuzenství s Přemyslovci, protože jistý řezenský mnich Kristián byl pravděpodobně bratrem vládnoucího Boleslava II. a nazval Vojtěcha ve svém textu „nepos carissime“ – nejdražším synovcem. Jenže slovo nepos může vyjadřovat i jiný příbuzenský vztah. Je tedy otázkou, jestli pocházela z přemyslovského rodu Slavníkova manželka Střezislava, nebo jestli naopak nebyl z nějaké vedlejší přemyslovské větve sám Slavník. To už jsou ale spekulace.

Důležité je, že Boleslav I. Slavníkovi důvěřoval, proto mu udělil do správy území kolem hlavní obchodní stezky. Když Slavník roku 981 zemřel, převzal ono území nejstarší syn Soběslav. Koncem osmdesátých let přišla krize, ne však kvůli smrti Střezislavy (987), ale spíš kvůli útokům Poláků. O nějakém soupeření Přemyslovců a Slavníkovců nemáme žádné přímé zprávy, a dokonce ani indicie. Zato víme o tom, jak byl Vojtěch nespokojen s poměry v Čechách. Mimo jiné kritizoval i obchod s otroky. Útočil tím ovšem na nejdůležitější zdroj přemyslovského bohatství, což bylo Boleslavovi II. hodně nepříjemné.

Ochrana cizoložnice

Dostáváme se k jádru příběhu spojeného s biskupem Vojtěchem. K tezi o tom, že s libickým vražděním přímo souvisela jeho příhoda s cizoložnicí, kterou představil uznávaný medievalista Dušan Třeštík. Jistá urozená žena se provdala za vlivného příslušníka některého z mocných rodů, snad Vršovců. Byla mu však nevěrná s jakýmsi klerikem a jednoho dne se na to přišlo. Žena si uvědomila, že je zle, a přiběhla s pláčem za biskupem. Takový přečin se tehdy trestal smrtí. Biskup Vojtěch ji přijal pod svou ochranu, udělil jí církevní azyl a ukryl ji v klášteře svatého Jiří na Hradčanech.

Dušan Třeštík se domnívá, že onen klerik, s nímž byla žena nevěrná, patřil k biskupovým mladým žákům. Možná i proto chtěl Vojtěch vzít jeho hřích na sebe a hrdě se postavit proti příbuzným zhrzeného manžela. Je zvykem, že mučedníci na sebe berou hříchy jiných. Toto předsevzetí Vojtěchovi naštěstí rozumně rozmluvil probošt Vilik. Vojtěch přesto vyšel ven a za nevěrnou ženu se postavil.

Jenže Vršovci (?) tvrdě požadovali její vydání. Biskup rázně odmítl a řekl jim, ať ho raději zabijí. Uražení příbuzní nechtěli a nemohli zabít biskupa, a proto mu začali vyhrožovat pomstou na jeho bratrech, jejich ženách, dětech a majetku. Tím se odvolali na zákon krevní msty, v kmenové společnosti obvyklý. Za činy jakéhokoliv člověka nesl odpovědnost celý rod. Už nepomohlo, že mezitím jakýsi zrádce vyvedl cizoložnici z kláštera a vydal ji do rukou manžela. Ten se zdráhal setnout jí hlavu, až to za něj učinil nějaký obyčejný pacholek, který byl poblíž. Biskup Vojtěch nedlouho poté odešel i s nevlastním bratrem Radimem do Říma.

Msta na bratrech

Tím se ocitáme v kritickém roce 995, kdy senior Vojtěchova rodu Soběslav hodlal vytáhnout na pomoc králi Otovi III. proti Luticům. Netáhl ovšem v čele vlastního vojska, jak se historikové dříve domnívali, ale pouze zařadil svoji družinu do Boleslavova vojska. Sám kníže byl těžce nemocen, takže na výpravu osobně vytáhnout nemohl, ale podle Bruna z Querfurtu dal Soběslavovi záruku, že až do návratu ochrání jeho bratry a majetek před nepřáteli. Jenže kníže slovo nedodržel. 

„[Vojtěchovi bratři] uvěří tedy přísaze; nač by ji křesťané dávali, kdyby v ní křesťanští bratři křesťana Vojtěcha nespatřovali záruku míru? Lid svobodně chodil po polích, po daném slibu nemyslel na boj. I hrad velmi blízký záhubě se cítí bezpečný. Avšak tu náhle přišli nepřátelé, rozprášili lid a oblehli hrad. V pátek, o vigilii převzácného mučedníka Václava [28. září], začali boj, a i v sám sváteční den bojovně pokračovali v obléhání. Nic nebylo platno, že obyvatelé hradu žádali, aby se světil sváteční den, ti zvenčí proti nim vrhali pyšná slova: ,Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav.‘ Později, třebaže se zmocnili hradu, stihl je za jízlivá slova trest. Neboť mečem obyvatel hradu padlo ten den mnoho nepřátelských hlav a všichni, kdo byli při tom, buď odpočívají mrtvi, nebo oslepli a rozprášeni bídně žijí. Pobořený hrad podlehl místní válce, rodiny byly roztrhány bědným vyhnanstvím, všechny statky padly do rukou nepřátel. […] čtyři bratři svatého muže, udatní v boji a neznající, co je ústup, na radu klerika Radly zahodili zbraně, jež málo zmohly, a uchýlivše se do kostela, přijali smrt potupnou v lidských očích, touž smrt, která se v boji pokládá za krásnou.“

Byli to ti stejní nepřátelé, kteří před nedávnem přísahali, že se pomstí na Vojtěchových bratřích? Nemůžeme říct s jistotou, že zaútočili právě Vršovci, ale téměř jistě to nebyl nebohý Boleslav II.

Vina Boleslava II.

Kníže v té době ležel pravděpodobně s těžkou nemocí na lůžku a provinil se hlavně tím, že majetek a životy příslušníků Slavníkova rodu neochránil, přestože to slíbil. Možná kvůli nemoci nemohl nic udělat, nebo zkrátka nechtěl, snad pro spory s Vojtěchem. Právě tuhle vinu mu soudobí legendisté nevybíravě předhazují.

Moderní historici ovšem Boleslava přímo obviňovali z rozpoutání celého incidentu. Jenže Boleslav neměl nejmenší důvod se Soběslavovým bratrům mstít. Příběh o krevní mstě je tedy jistě zajímavý, ale v české kotlině 10. století zřejmě nijak neobvyklý. Kdyby zavraždění nebyli shodou okolností příbuznými svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec netušili.

Na začátku března budeme svědky postupného sbližování Venuše se Saturnem. Už 2. března totiž nápadná večernice přešla ze souhvězdí Vodnáře do Ryb, kde narazí na „pána prstenců“. Do jeho blízkosti však doputuje až večer 8. března, načež ho v úhlové vzdálenosti zhruba 0,9° mine a bude pokračovat dál vstříc souhvězdí Berana, v němž se ocitne na sklonku měsíce.

Příliš prostoru k pozorování hezkého planetárního rendez-vous se nám ovšem nenaskytne. Obě planety totiž zapadají přibližně hodinu po Slunci, a tak je spatříme pouze na světlé soumrakové obloze: Mnohem snazší to bude v případě zářivé Venuše s −3,9 mag, zatímco méně jasný Saturn s 1 mag si možná vyžádá i menší dalekohled. Přehlédnout naopak nepůjde třetí z nápadných planet březnového nebe, žlutobílý Jupiter s −2,4 mag, usazený přímo uprostřed Blíženců. Jejich charakteristický obrazec tak získá velmi nevšední vzhled, a planeta navíc z oblohy zmizí až nad ránem.

Pozornost přitáhne i Měsíc, který se 20. března setká na nebi s Venuší a 26. března s Jupiterem. Nicméně na konjunkci se Saturnem už nedojde, jelikož ten přestane být během třetího březnového týdne pozorovatelný.

Měsíční hostina na nebi

To nejzajímavější však Měsíc předvede až 29. března, kdy na nebi dospěje do Lva. V cestě mu tam totiž stane výrazný Regulus, nejnápadnější stálice zmíněného souhvězdí a 22. nejjasnější hvězda noční oblohy. Náš kosmický soused ji přitom bez slitování „pozře“ přibližně ve 20:30 a dojde k tomu u jeho levého dolního, neosvětleného okraje. Stejně náhle se pak Regulus i objeví, ovšem až s odstupem více než hodiny, kdy ve 21:36 vykoukne zpoza zářivého horního okraje měsíčního disku.

Celý úkaz bude samozřejmě pozorovatelný i pouhýma očima, ovšem v dalekohledu získá další rozměr díky nejrůznějším detailům viditelným na měsíčním povrchu. Každopádně je potřeba počítat s tím, že ve větších přístrojích může silně zakulacený Měsíc pět dní před úplňkem nepříjemně oslňovat. Pro takový případ je dobré se vyzbrojit neutrálním okulárovým filtrem, abyste u zajímavého představení zbytečně neslzeli – anebo můžete dalekohled alespoň přiclonit. 

Nicméně kromě Měsíce mohou Regula zakrýt dokonce i planety Sluneční soustavy! Hvězda se totiž nachází jen 0,5° od ekliptiky neboli dráhy, po níž Slunce během roku putuje po nebi. Planety pak nalezneme vždy někde v její blízkosti, a občas se tak stane, že některá z nich přes Regula přejde. Takové úkazy jsou ovšem mnohem výjimečnější než měsíční zákryty: Ty se odehrávají vždy v sériích, které odděluje zhruba 9,3 roku, zatímco poslední planetární zákryt proběhl 7. července 1959 a následující nás čeká až 1. října 2044. V obou případech se přitom jedná o Venuši.

Malá duchařská galaxie

Mimochodem, tušili jste, že Regula na nebi doprovází stěží postřehnutelný přízrak? A nachází se dokonce natolik blízko, že světlo stálice jeho zahlédnutí poněkud komplikuje… Mluvíme o velmi nenápadné trpasličí eliptické galaxii Leo I, která leží na obloze jen 20′ severně od Regula. Formálně má sice jasnost okolo 10,4 mag, protože se však jedná o nebodový objekt s úhlovými rozměry 11′ × 8′, je jeho reálná (plošná) jasnost výrazně nižší. Připočteme-li záři blízkého Regula, v níž galaxie snadno zaniká, pak je přirovnání k přízraku docela namístě.

Abyste Leo I spatřili, musíte splnit několik důležitých podmínek: V prvé řadě se vydejte za bezměsíčné noci pod dokonale průzračné a temné nebe. V zenitu byste měli být schopni zahlédnout pouhýma očima hvězdy s jasností alespoň 6 mag, ideálně ještě o něco slabší. V České republice znamenají sázku na jistotu tzv. oblasti tmavé oblohy. Zároveň by měl Regulus kulminovat, aby se nacházel co nejvýš na nebi a daleko od případného světelného i běžného smogu v blízkosti obzoru. A samozřejmě vám nesmí chybět dalekohled: Vhodné jsou přístroje s objektivem o průměru alespoň 15 cm. Při pozorování „posuňte“ Regula za okraj zorného pole, aby vás co nejméně oslňoval – dejte však pozor, aby vám s hvězdou nezmizela z dohledu i samotná galaxie. V každém případě půjde o „těžkou duchařinu“ bez zaručeného úspěchu.

Většina pozorovatelů, kteří měli s Leo I tu čest, ji popisuje jako málo znatelné, lehce protažené zjasnění oblohy, jež tu a tam probleskuje proti tmavšímu pozadí. Mlhavé galaktické skvrnky Souhvězdí Lva však nabízí ještě jednu nápadnou hvězdu, v jejímž těsném sousedství najdete tentokrát hned dvě slabší galaxie. A co je důležité, odhalíte je rozhodně snáz než Leo I. 

Zacílit musíte na pohlednou dvojhvězdu Algiebu (viz Zlatí obři), která se při pohledu pouhýma očima jeví jako stálice druhé velikosti. Zmíněný galaktický pár se pak od ní nachází asi 50′ směrem na východ, což znamená, že záře Algieby pozorování nijak neruší. Obě galaxie byste měli zaznamenat již v dalekohledu s objektivem o průměru okolo 10 cm – ovšem jen jako drobný mlhavý obláček, znatelně protažený v severojižním směru. Teprve ve větších přístrojích bude patrné, že jde o dvě samostatné mlhavé skvrnky: Ta o něco nápadnější a úhlově větší na jihu představuje spirální galaxii NGC 3227, s jasností 10,3 mag a s úhlovým průměrem okolo 4′; zatímco méně výrazný flíček na severu je eliptická NGC 3226, s jasností 11,4 mag a s úhlovým průměrem asi 2′. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 15:46 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný na začátku března večer nízko nad západem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2026

• 2. a 3. března – téměř úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranní (2. 3.) a večerní (3. 3.) obloze
• 6. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 7. až 9. března – Venuše na obloze projde okolo Saturnu; planety pozorovatelné za soumraku nízko nad západním obzorem, nejblíž (0,9°) si budou 8. 3.
• 10. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi
• 20. března – setkání velmi úzkého měsíčního srpku jen den po novu a Venuše na podvečerní soumrakové obloze nízko nad západem, Měsíc asi 5,5° severovýchodně od Venuše
• 26. března – setkání Měsíce den po první čtvrti a Jupitera na nočním nebi; nejblíž (4,5°) si budou krátce po setmění
• 27. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 29. března – zákryt Regula ze Lva Měsícem na večerním nebi nad jihovýchodem; začátek úkazu asi ve 20:30 u levého dolního, neosvětleného okraje Měsíce; konec ve 21:36 u horního, osvětleného okraje 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Vroce 1866 použil profesor neurologie Richard von Krafft-Ebing jména dvou slavných evropských aristokratů, aby jimi pojmenoval nestandardní sexuální chování jedinců, s nimiž se v rámci výkonu své psychiatrické praxe setkával. Oba pánové, markýz de Sade i Leopold von Sacher-Masoch, své niterné touhy přetransformovali do slov a dali tak vzniknout svébytným literárním dílů. Ve své knize Psychopatia Sexualis tak von Krafft-Ebing poprvé užil termínů sadismus a masochismus a založil tak celé nové kategorie sexuálních diagnóz a dal vzniknout vědnímu oboru sexuologie, jak ho známe dnes.

Podle Kraffta-Ebinga je sadista člověk, který si užívá, když může ostatním způsobovat bolest, a přináší mu to dokonce sexuální potěšení. Naopak masochista je někdo, kdo bolest s radostí přijímá a stává se na ní svým způsobem závislý. Existenci takových lidí, příčiny a následky jejich pocitů detailně popsal na příkladu několika svých pacientů. Stejně jako způsoby léčby, protože tyto pocity byly považovány za závažnou odchylku od normy, a tedy za něco, co je třeba léčit.

Krafft-Ebingova kniha ovlivnila na mnoho desetiletí nejen sexuologii, ale i psychiatrii a psychologii. Proměna vnímání sadismu a masochismu pak vedla ke vzniku nových termínů. BDSM je z nich v současnosti nejpoužívanější.

Soutěže v bičování

Pop-kultura nám nabízí mnoho příkladů jinakosti od knih, obrazů, fotografií až k filmu. V nich se sadomasochismus objevuje ve spojení s takovými atributy, jako jsou provazy a řetězy, pouta, biče, roubíky a rákosky nebo metly. O co ale ve skutečnosti jde a kde se tento fenomén vlastně vzal?

Sadomasochismus nebo sadismus a masochismus je soubor sexuálních praktik, v nichž dochází k dobrovolné směně moci mezi partnery a prolínání bolesti s rozkoší – hranice mezi nimi se stírají.

Mezopotámská bohyně Inanna například bičovala své následovníky až na pokraj sexuální extáze. Ozdobila se šperky a květinami a pak se vrhla do víru šíleného tance, na jehož konci kolem sebe šlehala důtkami a povzbuzovala ostatní tanečníky k sexu.

V řeckém umění bylo mrskání zpodobňováno celkem často – a tedy i praktikováno. Soutěžím v bičování například holdovali Sparťané. Mladí spartští muži byli bičováni během celého dne na oltáři bohyně Artemis, dokud téměř neomdleli. Bolest ale snášeli statečně a s hrdostí a předháněli se v tom, kdo utrpení vydrží snášet déle. Vítěz se pak těšil velké vážnosti a všeobecnému respektu.

V mrskání a bičování, tentokrát s jasně erotickým podtextem v rámci náboženského rituálu, nijak nezaostávali ani Etruskové. Důkazem toho je Hrobka bičování nalezená v nekropoli na archeologické lokalitě Monterozzi v italském regionu Lazio. Stěny hrobu zhruba z konce 5. století př. n. l. jsou vyzdobeny freskami žen a mužů, kteří se navzájem bičují pravděpodobně během oslav na počest boha Bakcha nebo Dionýsa, protože sexuální výjevy jsou doplněné obrazy hudebníků a tanečníků. Nejvýmluvnější je ztvárnění dvou mužů a jedné ženy zachycených uprostřed sexuálního aktu. Zatímco se žena ohýbá k jednomu z nich, druhý ji po zádech šlehá svazkem prutů. Jedná se o jedno z nejznámějších zobrazení erotického výjevu v etruském umění.

Přesuňme se teď z Evropy do Indie, kde zhruba mezi 4. a 6. stoletím sepsal mnich a filozof Vatsjájana své Poučení o rozkoši neboli Učebnici lásky Kámasútru. V ní se popisuje hned šest ideálních míst na těle, kam jemně udeřit milence či milenku pro zesílení pocitu rozkoše. Překvapivě to jsou ramena, hlava, záda, střed hrudníku a boky. Jak píše, i rány by měly být rozdávány určitým stylem a s různou intenzitou. Dělí je přímo do čtyř kategorií: údery zadní stranou ruky, prsty, lehce zatnutou pěstí a otevřenou stranou dlaně. Prostor pro sebevzdělání tu existuje i pro ty, kteří se touží zdokonalit v technikách kousání nebo štípání. A samozřejmě je podle Vatsjájany možné si na pomoc vzít i různé pomůcky, pokud ruce a ústa přestanou stačit.

Středověké utrpení

Dvanácté století na evropské dvory přináší prostřednictvím rytířských románů a trubadúrských písní bolest spíše psychickou, pramenící z beznadějné lásky a touhy, která nikde nenajde naplnění. Útrapy platonicky zamilovaných nebo až otrocká oddanost muže ženě se mnohem později staly předlohou pro erotická literární díla.

Flagelantské hnutí pozdního středověku sebemrskačství rozvinulo k dokonalosti. Bičováním se měl člověk zbavit hříchů a zla. Mniši mrskající  se důtkami táhli krajem a postupně se k nim přidávali další a další přívrženci. Jedna z německých flagelantských sekt hlásala, že třicet tři dní naplněných bičováním očistí člověka od všech poklesků. Není divu, že papež toto hnutí brzy zakázal. Z Čech vyhnal flagelanty na radu Arnošta z Pardubic i Karel IV.

Nicméně nejen láskou k bohu je člověk živ, a tak se samozřejmě objevují i případy erotického bičování. Pro tyto účely se důtky a metly namáčely do octa, což mělo erotický prožitek umocnit.

Markýz de Sade

V průběhu 18. a na počátku 19. století na scénu vstupuje muž, který svým dílem výrazně přispěl k rozvoji sadomasochismu ve 20. a 21. století. Francouzský šlechtic Donatien Alphonse François, markýz de Sade se s tíhou svých erotických představ, v nichž docházelo k bití, mučení a znásilňování, vyrovnával nejen ve své románové tvorbě, ale mnohé z nich si realizoval i ve skutečném životě. To se samozřejmě neobešlo bez konfliktů se zákonem.

Stejně jako příběhy jeho knih, byl i markýzův život plný zvratů, agrese, brutality a často i nepochopení. Za sadistické zacházení s najatými prostitutkami či náhodnými milenkami byl odsouzen, uvězněn a později přemístěn do ústavu pro choromyslné v Charentonu. Na začátku 19. století se před soud zase dostal kvůli vydání svých knih Justina a Julietta. Tehdy byl odeslán na doživotí do „blázince“ v Charentonu. V románech spisovatele zastávajícího princip absolutní svobody se objevuje celá řada nebezpečných sadistů. Mezi jeho nejznámější díla patří 120 dnů Sodomy: škola libertinství. Kniha, kterou napsal během svého věznění v Bastile mezi roky 1784 až 1789, se veřejného vydání dočkala až o více než století později – roku 1905.

V románech Justina aneb prokletí ctnosti (1791) a Julietta aneb zdar neřesti (1797) se před čtenářem otevírá rozdílná životní cesta dvou sester, které, jak už název napovídá, volí ctnost nebo neřest jako určující princip jejich žití nebo spíše přežívání ve společnosti, která se jim jeví nepřátelská a cizí. Která ze sester využije svůj potenciál lépe a přežije svůj život bez morální nebo fyzické úhony? Navzdory předpokladům autor dochází k závěru, že vést ctnostný život se nevyplácí a nepřímo tak vybízí k páchání neřestí.

Paměti rozkošnice

Kdo si chtěl ve stejné době přečíst podobnou literaturu v Anglii, zvolil román Fanny Hill: paměti rozkošnice z roku 1748 od spisovatele Johna Clelanda. I on, podobně jako de Sade, napsal první anglický pornografický román ve vězení pro dlužníky. Ubohý sirotek jménem Fanny pracuje jako prostitutka, a tak se pravidelně stává divákem a ještě častěji aktérem nejrůznějších zvrácených sexuálních aktů. Erotické obrazy zachycené v románu byly v té době považovány za tabu. Na seznam sadomasochistické literatury se Clelandův román dostal díky detailnímu popisu scén, v nichž se Fanny spolu s klientem oddává erotickému bičování.

Rytíř-otrok

V druhé polovině 19. století dal průchod svým touhám i rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s masochismem. Mladého Leopolda od raného dětství fascinoval kult silné ženy a jí podřízeného muže. Fascinovaly ho katolické rituály a utrpení křesťanských mučedníků a první sadomasochistický vztah prožil v pětadvaceti letech s o deset let starší vdanou ženou. Od té doby své sexuální fantazie nijak neomezoval. S jednou z milenek dokonce sepsal úmluvu, v níž se na šest měsíců zavazoval k tomu, že se stane jejím bezvýhradným otrokem.

I Severin von Kusiemski, hlavní postava asi nejslavnějšího Sacher-Masochova díla Venuše v kožichu z roku 1869, si v ponižování a utrpení libuje a trpělivě snáší bití od milované ženy, aby tak prohloubil jejich vztah a prozkoumával hranice své i její sexuality. Autora k sepsání příběhu o lásce v nevyrovaném vztahu přiměla i neodbytná vzpomínka z dětství na přísnou tetičku, hraběnku Zenobii Sacher-Masoch von Kronenthal, oblékající se do kožešinové vestičky a trestající ho bičem.

Jeho alter ego Severin je v románu beznadějně zamilované do Wandy von Dunajev, která v jeho představách zosobňuje dokonalou ženu – chladnou krásku v kožichu třímající v ruce bič. Severin a Wanda spolu cestují Evropou jako dáma a otrok a společně se propadají stále hlouběji do vášnivého víru moci, nadvlády a podřízení. Svůj vztah musejí přehodnotit ve chvíli, kdy hranice mezi jejich sexuálními fantaziemi a realitou přestala existovat a oni si už nejsou jisti, jestli je život jen hra, nebo si společně hrají na život.

Předvečer změn

První polovina 20. století a uvolněná předválečná atmosféra přímo vybízela k sexuál­ním experimentům. Kov a kůže se staly oblíbenými materiály, které do svých kostýmů jako dekorativní prvky zařadily hvězdy kabaretu ve třicátých letech. V 50. letech pin-up scénu ovládla Bettie Page, která na světlo mainstreamové kultury vynesla mnohé ze symboliky sadomasochismu včetně erotického prádla, plácaček a důtek.

Dnešní společnost se k odlišnostem sexuálních perefencí staví tolerantně. Už není problém svobodně vyjádřit svoji sexua­litu nebo sexuální preference. Jedinou podmínkou je plnoletost zúčastněných a jejich dobrovolný souhlas. 

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) by se pohodlně vešel do lidské dlaně. Samci těchto drobných poloopic orůstají délky 8–15 centimetrů a váží od 80 do 160 gramů, samičky jsou ještě drobnější. Přitom má ale tento druh jeden velikostní primát. Vzhledem k tělu je hlava nártounů neúměrně velká a obličeji dominují obří oči. V poměru hmotnosti očí ke zbytku těla nártoun mezi savci bezkonkurenčně vede. O tom, že jsou pro něj oči skutečně nejdůležitějším smyslovým orgánem, svědčí fakt, že jsou objemnější a těžší než nártounův mozek!

Nezbytnost ostrého zraku

Zástupci všech devíti druhů nártounů mají oči pevně vrostlé do očních jamek a nemůžou jimi proto pohybovat. Toto omezení kompenzují zvláštní anatomií krku, který jim dovoluje otáčet hlavu na každou stranu o 180°. Mají tak dokonalý přehled, co se kolem nich děje.

Ve dne spí nártouni ve vegetaci. Pokud jsou probuzeni do jasného dne, zornička oka se jim prakticky uzavře, aby nebyli oslněni. Od soumraku do úsvitu však tyto drobné poloopice hýří horečnou aktivitou. Na rozdíl od dalších nočních savců nártounům chybí tapetum lucidum, zvláštní vrstva na sítnici oka, která odráží dopadající světlo a napomáhá k lepšímu vidění potmě. Nártouny to však nijak neomezuje. Ve tmě se jim zornička roztáhne tak, že zabírá prakticky celou přední stranu oka a sítnice může zachytit i velmi slabé světlo. Vzhledem k tomu, že nártouni skáčou z větve na větev i na vzdálenost pěti metrů, je pro ně dokonalý zrak a prostorová orientace životní nutností.

Dlouhé prsty s hřebínkem

České i latinské jméno nártoun dostal podle anatomie končetin. Zadní nohy mají nápadně prodloužené kosti nártu čili tarsu a především zánártí (metatarsus). Přední končetiny mají podobně prodloužené kosti zápěstí (carpus) a záprstí (metacarpus). Prostřední prst přední končetiny nártouna je díky tomu delší než pažní kost. S extrémně prodlouženými prsty se zvíře dokáže bezpečně zachytit na větvi i po několikametrovém skoku.

Nártouni dávají přednost porostům se slabšími větvemi, které svými prsty snáze obejmou. Na zadní končetině jim k větší bezpečnosti při skocích napomáhá palec, jenž je schopný postavit se proti ostatním prstům. Přední končetina tak pohyblivý palec nemá. K pevnějšímu úchopu napomáhají nártounům i zvláštní polštářky na konci každého prstu. Při skocích využívá nártoun také zhruba 25 centimetrů dlouhý ocas. Ten je holý, jen na konci vyrůstá štětka z delších chlupů. Nártoun tak při letu vzduchem snadněji udržuje rovnováhu.

Podobně jako další primáti mají i nártouni prsty kryté plochými nehty. Na druhém a třetím prstu zadní končetiny je nehet nahrazen drápkem. Ten však neslouží k uchycení ve vegetaci. Nártoun používá tyto drápky jako hřebínek k úpravě jemné husté srsti.

Neslyšitelní křiklouni, vytrvalí cestovatelé a šikovní lovci

Nártouni sice mají skvělý zrak, ale v husté vegetaci využijí při vzájemné komunikaci především vynikající sluch a dobrý čich. Nejčastěji se ozývají za soumraku a pak ještě za úsvitu. Vydávají asi desítku různých zvuků, z nichž některé jsou určené k dorozumívání na dálku a zvířata jimi zřejmě vyhlašují nadvládu nad svým revírem. Specifické zvuky používají matky pro dorozumívání s mláďaty. Značná část komunikace se odehrává ultrazvukem o frekvencích kolem 70 kilohertz, které lidské ucho neslyší. Nártouni vnímají ultrazvuky až do frekvencí kolem 90 kilohertz.

Podobně jako další poloopice využívají nártouni i pachovou komunikaci. Samci si močí svědomitě značkují revír, který mívá rozlohu kolem šest hektarů. Samičky se spokojí s areálem zhruba polovičním. Za noc urazí nártouni ve vegetaci i několik kilometrů. Pohybují se obvykle jednotlivě. Samci a samičky se setkávají spíše náhodou během nočních loveckých toulek. Někteří samci jsou takto v kontaktu jen s jednou samičkou, jiní si dokážou vytvořit toulavý harém z několika samic.

Při námluvách si samičky značkují svého nápadníka zvláštním sekretem vylučovaným pachovou žlázou ústící v blízkosti tlamy. Zvířata si projevují i další důvěrnosti, například si čistí srst. Březost trvá u nártounů šest měsíců a samice porodí jediné mládě, které váži kolem 25 gramů. Malý nártoun se hned po narození udrží bez cizí pomoci ve větvích. Zpočátku ho sice matka přenáší na nová stanoviště, ale už po pár týdnech začne mládě samo přeskakovat z větve na větev. Ve věku šesti týdnů si už samo chytá hmyz a v té době ho samice přestává kojit.

Drobouncí primáti jsou možná překvapivě velcí lovci. Základ jejich jídelníčku tvoří hmyz, který vyhledávají především sluchem. Pohyblivé blanité ušní boltce zachytí sebemenší šramot i na poměrně velkou vzdálenost. Takto odhalené kořisti se nártoun zmocní dlouhým skokem a pak si ji v tlamě odnáší do ústraní. Při konzumaci si vypomáhá i předními končetinami. Kromě hmyzu konzumují nártouni i pavouky, korýše a nepohrdnou ani drobnými obratlovci, například ještěrkami. Mezi primáty jsou tak výjimeční ryze masitou stravou.

Trpaslíci, kteří potřebují prostor

Nártouni z filipínské přírody nezadržitelně mizí. Může za to celá řada přirozených nepřátel, jako jsou třeba varani, sovy a menší šelmy. Hlavní hrozbu pro ně však, bohužel jako v případě většiny ohrožených druhů, představuje člověk, který ničí jejich přirozené prostředí. Porosty, kde nártouni žijí, jsou káceny, přeměňovány na zemědělskou půdu a zabírány pro výstavbu domů i silnic. Často padají tito „kapesní primáti“ za oběť bezohledné těžbě dřeva nebo vypalování porostů.

K mizení nártounů z přírody významně přispívá jejich lov. Jsou chytáni a prodáváni jako domácí mazlíčci nebo využíváni jako atrakce v turistických střediscích. Zajetí ale snášejí velmi špatně. V optimálních podmínkách se dožívají více než dvaceti let. V zajetí trpí stresem, žijí mnohem kratší dobu a rozmnožují se jen výjimečně. Při vyrušení bezhlavě prchají a riskují těžké zranění například nárazem do skleněných tabulí. Přestože nejsou přesná velikost populace nártounů není známá, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) je řadí do kategorie „téměř ohrožený“. 

Image

Čtěte také

Život na půl plynu: Smrtelně roztomilý outloň váhavý

Co kdyby ke zlepšení zdraví nebylo zapotřebí trávit denně v posilovně hodiny, ale jen pár minut? Nová studie publikovaná v prestižním časopise The Lancet naznačuje, že i pět minut střední až intenzivní fyzické aktivity navíc každý den může mít překvapivě výrazný dopad na délku života.

Pět minut, které mohou mnohé změnit

Ulf Ekelund z Norské školy sportovních věd v Oslu s početným výzkumným týmem analyzoval data z nositelné elektroniky více než 130 tisíc lidí z několika zemí. Místo klasického dlouhodobého sledování změn chování vědci využili rozsáhlý soubor dat z fitness náramků a dalších zařízení, která měří fyzickou aktivitu. Pomocí statistických modelů pak odhadovali, jak by se změnilo riziko úmrtí, pokud by lidé mírně změnili své chování.

Podle výpočtů vědců by malé a realistické zvýšení pohybové aktivity o pět minut denně mohlo zabránit až 6 % všech úmrtí při cíleném přístupu u vysoce rizikových skupin, a dokonce až 10 % všech úmrtí při plošném přístupu v celé populaci.

Zní to téměř neuvěřitelně – zvlášť když si uvědomíme, že pět minut odpovídá třeba rychlé chůzi na autobus, krátké projížďce na kole nebo svižnému výšlapu po schodech.

Ještě zajímavější je zjištění, že zkrácení doby sezení o 30 minut denně by také mohlo snížit úmrtnost – sice méně výrazně než přidání intenzivnější aktivity, ale stále v měřitelných intencích. 

Další dobrou zprávou je, že největší přínos z těchto malých změn plyne lidem, kteří se hýbou nejméně a tráví většinu dne vsedě. To je důležitá zpráva zejména pro ty, kteří mají pocit, že „už je pozdě začínat“ nebo že pár minut denně stejně nic nezmění. Právě u nich může být podle vědců efekt nejvýraznější.

Malé změny, velký efekt

Studie byla založena na statistickém modelování. Vědci nesledovali změny aktivity jednotlivců v čase, ale odhadovali riziko úmrtí každého účastníka. Získaná data porovnali s daty vrstevníků a poté modelovali, jak by se riziko změnilo při vyšší aktivitě či menším času stráveném v sedě. Podobné observační výzkumy sice nemohou jednoznačně prokazovat vztah příčiny a následku, přesto kombinace velkého množství dat a souvislosti mezi pohybem a úmrtností naznačuje, že efekt je reálný a zaslouží si další zkoumání.

Autoři studie upozorňují, že zkoumali pouze tzv. celkovou úmrtnost. Další výzkum by měl sledovat i jiné zdravotní ukazatele – například výskyt srdečně-cévních onemocnění, cukrovky či rakoviny. Zároveň připomínají, že pro celkový obraz by bylo zapotřebí zpracovat ještě větší množství dat z nízko- a středněpříjmových zemí, kde se liší věková struktura populace, míra fyzické aktivity i spektrum nemocí.

Každý pohyb se počítá

Světová zdravotnická organizace doporučuje alespoň 150 minut středně až intenzivní aktivity týdně. To je stále ideál. Nová studie ale ukazuje, že i malý krok má význam. 

Podle Daniela Baileyho z Brunelovy univerzity v Londýně, který se výzkumu neúčastnil, je klíčové jednoduché sdělení: „Každý pohyb se počítá a největší zdravotní přínos vidíme tehdy, když se podaří rozhýbat ty, kteří jsou dnes nejvíce neaktivní.“ To je důležitá zpráva nejen pro lékaře a tvůrce zdravotní politiky, ale i pro každého z nás.

Nemusíte začínat maratonem. Stačí vystoupit o zastávku dřív, místo výtahu použít schody, přidat pár minut svižné chůze nebo si udělat krátkou pauzu od sezení.

Image

Čtěte také

Necelá půlhodinka cvičení denně snižuje riziko rozvoje 19 různých nemocí

Výtrysky z černých děr neboli „jety“, podle anglického „jets“, patří mezi nejextrémnější a nejzáhadnější jevy ve vesmíru. Podle současných modelů se neodmyslitelně pojí s výskytem tzv. akrečních disků, které obklopují kompaktní objekty, zejména právě černé díry. Akreční disk vzniká v důsledku toku látky na kompaktní objekt z jeho bezprostředního okolí, například z hvězdného souputníka či z plynu obklopujícího galaktické jádro. Materiál má určitý moment hybnosti, takže nemůže do černé díry spadnout přímo. Místo toho kolem ní spiráluje, třením ztrácí energii a vyzařuje ji nejčastěji na rentgenových vlnových délkách.

Nicméně s akrečními disky se často propojuje magnetické pole, jež se otevírá kolem směru kolmého na rovinu disku. A po něm mohou být některé částice urychleny a vyvrženy ven ze systému dřív, než spadnou do černé díry: Díky popsanému urychlení přitom dosahují vysokých energií a pohybují se rychlostí blízkou světlu. 

V systému se pak formují mohutné bipolární výtrysky, jež mohou v případě hvězdných černých děr sahat do vzdálenosti několika astronomických jednotek – zatímco u aktivních galaktických jader se jedná až o statisíce světelných roků. Urychlené plazma ovšem tvoří i zdroj záření na jiných vlnových délkách, takže rádiové laloky některých galaxií zasahují mnohem dál než jejich rentgenové protějšky.

Image

Čtěte také

Za hranice představivosti: Jak velká může být teoreticky černá díra?

Více než polovina vysokoškoláků ve Spojených státech se cítí osamělá – a čím více času tráví na sociálních sítích, tím vyšší je pravděpodobnost, že pocit izolace zažívají. Vyplývá to z rozsáhlé studie, která analyzovala data téměř 65 000 studentů ve věku 18 až 24 let z více než 120 amerických univerzit. Výsledky byly publikovány v odborném časopise Journal of American College Health.

Zjištění badatelů naznačují, že už 16 hodin týdně na sociálních sítích – tedy zhruba dvě hodiny denně – souvisí s vyšší pravděpodobností osamělosti.

Kolik studentů se cítí sami?

Výzkumný tým vedený Madelyn Hillovou z Univerzity v Ohiu zkoumal odpovědi 64 988 mladých lidí, kteří se účastnili celonárodního průzkumu. Osamělost byla měřena pomocí otázek, zda se studenti cítí vyčlenění, postrádají společnost nebo zažívají izolaci.

Výsledky ukázaly, že:

• 54 % studentů uvedlo, že se cítí osaměle.
• Vyšší míru osamělosti hlásily ženy a černošští studenti.
• Studenti zapojení do hybridní výuky byli méně osamělí než ti, kteří studovali výhradně prezenčně.
• Členové studentských spolků (fraternit a sororit) patřili mezi nejméně osamělé.
• Studenti bydlící doma byli osamělejší než ti, kteří žili na kolejích.

Období mladé dospělosti je dobou zásadních životních změn – od odchodu z domova až po budování nových přátelství. Právě proto je podle autorů důležité, aby univerzity aktivně podporovaly vytváření sociálních vazeb.

Studie se zaměřila také na čas strávený na sociálních sítích. Přibližně 13 % studentů uvedlo, že je používají nadměrně – tedy alespoň 16 hodin týdně. A právě zde se ukázal jasný trend:

• 16–20 hodin týdně bylo spojeno s o 19 % vyšší pravděpodobností osamělosti ve srovnání s těmi, kteří sociální sítě nepoužívali vůbec.
• 21–25 hodin týdně znamenalo o 23 % vyšší pravděpodobnost.
• 26–30 hodin týdně o 34 % vyšší pravděpodobnost.
• Více než 30 hodin týdně bylo spojeno dokonce s o 38 % vyšší pravděpodobností pocitu osamělosti.

Autoři však upozorňují, že z dat nelze jednoznačně určit příčinu a následek. Na jedné straně je možné, že nadměrné používání sociálních sítí omezuje čas věnovaný osobním setkáním. Na druhé straně mohou osamělí studenti vyhledávat online prostředí jako formu podpory.

Digitální paradox mladé generace

Sociální sítě jako Instagram, Facebook nebo Snapchat patří mezi nejoblíbenější platformy mladých dospělých. Přesto se stále častěji objevují obavy, že digitální komunikace může nahrazovat hlubší mezilidské vztahy. Výzkum Madelyn Hillové naznačuje, že právě tento „digitální paradox“ může hrát roli v rostoucí osamělosti. Virtuální propojení totiž nemusí plně nahradit osobní kontakt, který je pro psychické zdraví zásadní. Osamělost přitom není jen nepříjemný pocit – dlouhodobě je spojována s vyšším rizikem deprese i předčasného úmrtí.

Autoři studie proto apelují na akademické instituce, aby studenty vzdělávaly o možných negativních dopadech nadměrného používání sociálních sítí a podporovaly je v nastavování časových limitů.

Podle výzkumníků by účinnou strategií mohlo být posilování offline komunitních aktivit – od studentských akcí po podporu spolkového života. Silnější osobní vazby by mohly pomoci zmírnit to, co někteří odborníci označují za „epidemii osamělosti“. Studie tak otevírá důležitou otázku: jsou sociální sítě skutečně prostředkem spojování, nebo spíše tichým zesilovačem izolace? Odpověď zřejmě není černobílá – čísla však naznačují, že rovnováha mezi online a offline světem může být pro mladé lidi klíčová.

Image

Čtěte také

Intimita generace Z: Třetina studentů kontroluje mobil i během sexu

„Štípni mě“ vybízí malý Balduin sebevědomě kamaráda a natáhne k němu ruku. Chlapec zaryje nehty do Balduinova předloktí, ale ten nehne brvou. Dokonce se usmívá. Arcibiskup Vilém z Tyru se zachmuří. „Pojď sem, Balduine,“ kývne na svého žáka.

„Jsi velmi statečný,“ prohodí k hochovi. „Umíš snášet bolest.“
„Není to tak těžké,“ usměje se Balduin.
„Ale jen na pravé ruce, je to tak?“
Hoch přikývne.
„Jak dlouho už v ní nemáš cit?“

Balduin pokrčí rameny. Vilém pohladí chlapce po vlasech a vydá se neprodleně za králem Amaurym I., vládcem Jeruzaléma, aby se mu svěřil s děsivým zjištěním. „Vaše královská výsosti, následník trůnu princ Balduin je malomocný,“ sděluje králi s hrdlem staženým úzkostí.

S leprou v čele vojsk

Píše se rok 1171 a situace na Blízkém východě je komplikovaná. Část křesťanské elity Jeruzaléma je nakloněna dohodě s muslimy. Druhá frakce chce šířit křesťanskou víru mečem a ohněm bez ohledu na následky. Když o tři roky později umírá král Amaury I. na úplavici, nastupuje na trůn dvanáctiletý Balduin IV., který do dějin vstoupí s přízviskem Jeruzalémský nebo také Malomocný.

A právě v té době vyvstává Jeruzalému na jihu mocný nepřítel: vládce Egypta Saláh ad-Dín Jusúf ibn Ajjúb známější jako Saladin. Patnáctiletý Balduin se utká se Saladinovou armádou v roce 1177 u hradu Montgisardu a muslimské vojsko porazí. O dva roky později Saladin oplatí Balduinovi porážku u Bejrútu. A v roce 1180 uzavře mladičký malomocný král s tehdy dvaačtyřicetiletým Saladínem mír. Balduin IV. podlehne lepře ve věku čtyřiadvaceti let v roce 1185. Jak ale zapsal Vilém z Tyru už o dva roky dříve: „Malomocenství ho oslabilo natolik, že mu tělo přestalo sloužit. Oslepl, ruce a nohy se mu rozpadaly. Už nemohl vládnout svému království.“

Středověká epidemie

Příběh malomocného krále je pro středověký Starý svět v mnoha ohledech příznačný. Lepra patřila k velmi rozšířeným chorobám. Kostry z hrobů ve Skandinávii nesou stopy po malomocenství u plné čtvrtiny nebožtíků. A to jistě mnoho nakažených lidí zemřelo dříve, než se lepra na jejich kostech stačila podepsat.

V různých dobách se vládci některých zemí snažili oddělit malomocné od zdravých. Například Karel Veliký vydal ve franské říši zákaz sňatků malomocných se zdravými. Lepra se přesto rozšířila natolik, že v mnoha zemích přerostla v epidemii. Při klášterech vznikala útočiště pro malomocné, tzv. leprosária. Jen ve Francii jich bylo zřízeno kolem dvou tisíc. V celé Evropě fungovalo asi 19 000 leprosárií. Péči o malomocné dostává po roce 1098 do vínku i nově založený vojenský a špitální řád rytířů svatého Lazara. Účinná léčba ale sahala mimo možnosti tehdejší medicíny a většina nemocných v leprosáriu jen dožívala.

Očistec na zemi

Obraz lepry jako vysoce nakažlivé „choroby vyděděnců“ se prosazuje až v 19. století. Tehdy například havajský král Kamehameha V. zakládá na ostrově Malokai kolonie malomocných a nechává do nich eskortovat všechny nakažené leprou. Jak ale dokazuje anglická historička Carol Rawcliffeová, středověká společnost se k malomocným chovala často překvapivě tolerantně.

Onemocnění leprou lidé nevnímali jako boží trest za spáchané hříchy. Naopak, nahlíželi na tuto chorobu jako na zvláštní zkoušku, kterou Bůh poctil své oblíbence. Jedním z příznaků počátečních stádií lepry je ztráta citlivosti v postižených částech těla. Ve středověku proto na malomocné nahlíželi jako na bytosti, které nejsou ani živé, ani mrtvé. Onemocnění leprou se považovalo za vstup do očistce ještě během pozemského života.

Malomocný král Balduin IV. byl jen jedním z mnoha, kterým lepra nebránila působit na vysokých postech. V roce 1126 se stal opatem významného anglického kláštera St. Albans vynikající astronom, matematik a konstruktér hodin Richard z Wallingfordu. Ten se během cesty do francouzského Avignonu, kde jej do funkce oficiálně papežem jmenoval, nakazí leprou. Přesto vykonává funkci opata celých deset let, tedy až do své smrti.

Záhadný ústup choroby

Ve středověku je lepra velmi rozšířená, ale postupem času prakticky vymizí. Proč? Podle některých badatelů padali malomocní masově za oběť morovým ranám. Jiní experti jsou přesvědčeni, že lepra ustoupila tuberkulóze. Další věří, že původce lepry, bakterie Mycobacterium leprae, ztratila postupem času na síle. Choroba „zkrotla“ a imunitní systém lidí si s ní snáze poradil.

Zdálo se, že tuhle záhadu nikdy nikdo nerozřeší. Zcela nedávno se ale povedl husarský kousek genetikům na univerzitě v německém Tübingenu. Tým vedený Johannesem Krausem získal zub mladé ženy, která zemřela na lepru někdy kolem roku 1300 v Dánsku. Krause se pokusil izolovat ze zubu dědičnou informaci v naději, že najde stopy DNA z bakterie Mycobacterium leprae.

Ukázalo se, že dědičná informace bakterie se dochovala přes propast sedmi staletí v tak velkém množství a v tak dokonalém stavu, že ji vědci dokázali od začátku do konce přečíst. Poprvé mohli porovnat dnešní lepru se středověkým malomocenstvím. Byli šokováni, jak málo se bakterie změnila. Lepra tedy během věků neztratila nic ze své nebezpečnosti. Její ústup zřejmě souvisí se změnou životního stylu, který s sebou přinesl konec středověku.

Image

Čtěte také

Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?